01
ROMA R2 Telefon, který nedáte z ruky! 4 IPS displej Android 4.2 Dvoujádrový procesor 1,3 GHz 4 GB ROM/ 1 GB RAM Dual SIM Kupujte na: 02 EDITORIAL: Na jazykový pobyt do Los Angeles s námi jede Vojta Dyk! 04 NA CESTÁCH S PETREM HORKÝM: Opice a opičáci. 12 STOLETÍ MIROSLAVA ZIKMUNDA: Jubilant inženýr Zikmund je doktor! 14 ADRENALIN: RC rally pro děti. 18 PO VLASTNÍ OSE: Na kole po Evropě. 24 INTERVIEW: Vladimír 518. 28 NA VLASTNÍ KŮŽI: Žhavé téma. 33 FRANK BOLD: Písek je v cajku. 34 TIP NA VÝLET: Laudatio na radost z poznání. 36 UDÁLOST: Všechny moje děti. 38 FEJETON: O hromadění, křečkování, šetření a hamounění. 40 SVĚT PLNÝ CHUTÍ: Treska s kapustičkami v páře. 42 NEZISKOVKY: Vodicí pes, o. s. 43 ŽLUTÝ DĚTEM: English is fun. 44 NADAČNÍ FOND PROTI KORUPCI: Bojujeme proti zlodějům v ČR. INFORMACE PRO NAŠE KLIENTY 52 Jízdní řády: Odjezdy žlutých autobusů a vlaků a další užitečné informace. 62 Žluté autobusy: Novinky na vnitrostátních linkách. 64 Noviny a časopisy: Zdarma v našich autobusech a vlacích. 66 SLEVY mají žlutou: Cestujte s námi a využijte některé z nabízených slev. 68 Občerstvení ve žlutých autobusech a vlacích RegioJet: Jídelní lístek. 68 Dům pánů z Lipé: Ei & Pavel Samlík Obrazy. 70 Zážitky z cest: Slovensko. 76 SERIÁL Na skok do Kanady: Leťte s námi a poznejte Kanadu. 02 01
Vojta Dyk Vážení a milí cestující čtenáři, po letošní zimě bez sněhu konečně začíná krásné jaro a s ním přichází i příjemné období cestování a objevování dálek. Ve STUDENT ANGECY jsme pro vás připravili spoustu svěžích cestovatelských nabídek. Příjemné jarní počasí a blížící se Velikonoce jsou nejvhodnějším časem ke strávení prodlouženého víkendu v evropských městech. Prozkoumejte jarní Paříž, Řím, Florencii, Madrid, Londýn, Benátky S letenkou od STUDENT AGENCY vás cesta nevyjde draho. Na našem webu si totiž můžete porovnat ceny letenek od tradičních i nízkonákladových dopravců a rovnou si tu nejlevnější koupit. K letence vám zajistíme i výhodné ubytování, pojištění či pronájem auta. Chcete se zlepšit v cizích jazycích? Nejrychlejší a nejefektivnější je studium cizího jazyka v zahraničí. Ve STUDENT AGENCY pro vás máme již tradičně nejširší nabídku kvalitních jazykových pobytů. Letos na sklonku léta se s námi chystá studovat angličtinu v zahraničí i talentovaný a charismatický zpěvák Vojta Dyk. O tom, co ho přimělo ke studiu angličtiny v Los Angeles a na co se tam těší, si přečtěte na protější straně. Přeji vám krásný začátek jara Radim Jančura, únor 2014 Vojto, co vás v nejbližší době čeká? Momentálně koncert v Bratislavě s B Side Bandem a natáčení fi lmu Wilsonov s Jirkou Macháčkem a režisérem Jiřím Strachem. Mimo jiné se tento rok v září chystáte na jazykový kurz angličtiny do USA. Znáte Ameriku? Jaký k ní máte vztah? Amerika je pro mne velká neznámá, vlastně z ní mám velký respekt, jelikož jsem zatím byl pouze v New Yorku, a tam jsem se první dny neustále ztrácel. Když chcete nějaký hezký výhled, tak musíte aspoň do 44. patra a já mám raději, když vyjdu na kopec. Budete studovat přímo v Los Angeles ve městě filmu. Jak se tam těšíte? Těším se. Jsem zvědav na slunné L. A. Pokusím se najít nějaké tamější jazz kluby a propojit se s domovem skrz hudbu. Jen 3 minuty chůze od vaší školy se nalézá tzv. chodník slávy, kde si každý může najít svou oblíbenou hvězdu. Se kterou hvězdou byste se nejraději vyfotil vy? Já se s hvězdami nefotím. Jednou jedinkrát jsem to udělal s Bobby McFerrinem a pak Časopis Žlutý 03/14 MK ČR E 21334 Šéfredaktorka: Lea Špačková Inzerce: Romana Kostková, reklama@studentagency.cz Externí přispěvatelé: Petr Horký, Pavel Kynický, Petr Klika, Irena Šovčíková, Jan Chmelíček, Hana Hozová, Katarína Jelínková Obálka: Michaela Miovská Grafické práce a sazba: Marta Dlouhá, Lenka Šturzová Fotografie: Petr Horký, Jindřich H. Böhm, Anička Mio, mi to přišlo blbý. Když už někoho zajímavého potkám, tak si raději užívám ten okamžik setkání a nekazím si ho fotkou. Proč jste se rozhodl pro studium angličtiny v zahraničí? Co od toho očekáváte? Musím se v angličtině trochu nakopnout. Já obecně jazyky miluju, ale žádný neumím pořádně. Vždy se nějak domluvím, ale chybí mi ta jistota. Jakýkoliv den strávený v cizí zemi je pro mě jazykově obohacující. V repertoáru máte české i zahraniční hity. Zpíváte česky i anglicky. Umíte i jiné cizí jazyky? Dočkáme se nějakého hitu např. v japonštině? Tak to asi ne. Učil jsem se ještě francouzsky, ale bohužel jsem všechno zapomněl. Ale nutno říct, že v jazycích se hodně podceňuji. Kdyby mě někdo hodil do francouzských vod, tak bych se zřejmě zachránil. Jak se vám v angličtině zpívá a jak pilujete výslovnost? Angličtina je na zpěv výborná. Co se týče výslovnosti, tak moc nepiluji. Jen poslouchám zpěváky, kteří v těch jazycích zpívají. Pavel Kynický, Petr Klika, Lukáš Bajt, Jiří Langpaul, Jana Kusalová, Shutterstock Měsíčník Žlutý je zdarma k dispozici na autobusových linkách STUDENT AGENCY, Fun&Relax, vlakových linkách InterCity RegioJet a pobočkách STUDENT AGENCY. Vydavatel: STUDENT AGENCY, k. s. Dům pánů z Lipé, nám. Svobody 17, 602 00 Brno Uvítáme vaše připomínky a náměty, které můžete zasílat na e-mailovou adresu: zluty@studentagency.cz. 02 03
Text xt: Pe tr Horký Foto : ar chiv Jsou vědci, kteří tvrdí, že opice a lidoopi jsou mnohem hloupější než člověk, protože nemají paměť, dorozumívají se jenom primitivními skřeky a už vůbec nevědí, co je to humor nebo láska. To je taky pitomost. Šimpanzi si dokáží zapamatovat blízkého tvora i několik let. Dokonce si v ojedinělých případech umí i dělat legraci. Vyprávěla mi o tom jedna paní. Komplex jeskynního chrámu Batu Caves. Ráj pro turisty, ráj pro opice. Nejdřív ale jak jsem se k opicím a opům a lidoopům dostal. Moje první setkání s nimi se odehrálo v Malajsii u slavných jeskyní Batu Caves. Tisíce a tisíce turistů sem každoročně přijedou, aby si udělali 04 05
Ha! Další turisté. Tak copak mají asi v kapsách? Člen lupičského gangu jihoafrických paviánů. fotografi e před vchodem a potom zase rychle naskákali zpět do fi remního autobusu a celí zpocení spěchali pro další cestovatelský úlovek. Kdybyste byli třeba orlem a mohli se na skály, ve kterých byl jeskynní chrám vybudován, podívat shora, asi byste se ohýbali smíchy hlavně nezapomeňte mávat křídly, abyste nespadli dolů. Představte si to jako zrychlený fi lm. Vždycky přijede autobus, vychrlí čtyřicet uondaných cizinců, kteří trochu s nechutí vyběhnou ke skalám, stráví tam půl hodiny až hodinu, vyfotí kolem sebe všechno, co se hýbe, Japonci ještě udělají alespoň tři skupinové fotografi e a už se všichni ládují zpět do vozu. A tak pořád dokola. Kdyby se vám to náhodou okoukalo, kdybyste chtěli něco navíc pro zábavu, jsou tu opice. Malé roztomilé opičky. Přihopsají blíž, zatváří se roztomile a natahují ručky po nějakém pamlsku. A jakmile se turista skloní dolů, aby podal milé opičce nějaký pamlsek, přichází ta pravá chvíle. Nachystaná krasavice i se svými kamarády skočí po celém pytlíku bonbonů, případně se některým podaří sebrat i malý lesklý fotoaparát nebo dokonce peněženku! Zlí jazykové tvrdí, že někteří obyvatelé z okolí mají opice vycvičené, aby turistům kradly jejich věci a potom je za odměnu nosily svým pánům. Nevím, zda se ty sympatické krasavice proměnily ve zlodějky proto, že je to někdo naučil, anebo proto, že samy vypozorovaly, jak si nejlépe pomoci. Každopádně vychytralé i chytré jsou dost. S pobavením jsem tehdy koukal, jak dokáže utahaný tlouštík prudce zrychlit, když se snaží dohonit mrštnou všudybylku s jeho portmonkou v ruce. Smál jsem se, ale dával si veliký pozor, abych měl všechno dobře zapnuté a nikde mi nic nevyčuhovalo. Nerad bych se proměnil v podobného nešťastníka. Ať jsem se ale snažil sebevíc, nakonec jsem si koupil pečenou placku a sotva jsem si ji dával do úst, mihla se kolem mě chlupatá kulička, lehce mi cukly prsty a už jsem se jenom díval, jak mrštná opice mizí i s voňavou dobrotou v nenávratnu. Zasmál jsem se a zařekl, že na opice musím být všude na světě velmi opatrný. O pár let později jsem v Africe a mířím na mys Dobré naděje. Jeli jsme autem a sledovali, jak se kolem nás producírují pštrosi a občas je sledují skupiny baboons, jak se tady říká paviánům. To už nejsou žádné malé a roztomilé opičky jako v Malajsii, ale pěkně velcí a silní zuřivci. S těmi si není radno zahrávat. Sem tam jsme minuli odpočívadlo a na něm auto s lidmi, kteří snad uklízeli či co všechno měli roztahané po okolí a postupně to nosili zpět, skládali a rovnali dovnitř auta. Čistotní lidé! Svěřil jsem se s postřehem místnímu kamarádovi, kterému říkáme Japi. (Tak ho tady oslovují černoši. Jeho celé jméno zní Jean Pierre Botta, zkráceně J. P. Botta, džej pí. No a černoši první dvě písmena nečtou anglicky, ale jednoduše Japi.) Když jsem mu tedy popsal svůj obdiv k pořádkumilovnosti zdejších řidičů, usmál se od ucha k uchu a zavrtěl hlavou: Kdyby ti paviáni vyházeli všechno z auta ven, taky by ses změnil v poctivého uklízeče! A proč by to dělali? Je to jednoduché. Jsou lidé, kteří nevydrží a začnou jim z okýnka nabízet všelijaké dobroty a ovoce. No a babooni už jsou naučení, že si umí otevřít dveře auta, normálně za jízdy naskáčí dovnitř a začnou přerovnávat kabelky a batohy, nic jim neunikne, jen aby měli dobrý lov. Vědí, že pasažéři mají těch dobrot u sebe mnohem víc, než kolik nabízejí. Jedeme dál a já s údivem zjišťuji, že těch vyházených aut jsem za celou cestu napočítal pět. Nechce se mi věřit, že by opičáci dokázali za jízdy skočit na auto, udržet se na něm a ještě si otevřít dveře nebo okýnko. Domlouvám se s kamarádem Ríšou a soustředěně pokoušíme osud. Na škvírku jsme pootevřeli okno. Ríša nabízí kus banánu a já jistím kličku od dveří i od okna, aby se nám případný vetřelec nedostal na sedadla. Jean Pierre to nevidí rád, ale když zjišťuje, že nás neodradí, alespoň si schovává svoje věci do přihrádky a zamyká. Jdeme na to. Během chviličky je kolem cesty několik skupinek paviánů a jeden už skáče na vůz. Zručně se chytí rámu dveří, bere banán, který okamžitě mizí v zubaté tlamě a hlavně pracičkami tlačí na okno, aby do škvírky strčil celé tělo a protáhl se dovnitř. Tlačím vší silou proti němu a nakonec se nám podaří bezpečí interiéru uhájit. Ale je to o fous. Během pár vteřin baboon zašmátral směrem ke kličce od okna i od zamykání dveří. Jen proto, že jsem se měl na pozoru, nepodařilo se mu dveře otevřít. Kaskadérský výkon hodný ocenění. Proto za ním ještě vyhazujeme jeden banán. Jasná věc, obsah všech našich batohů je bohatší, ale jako cena útěchy lepší než nic, ne? Jen mi pořád vrtá hlavou, kde se to ti útočníci naučili? Kdo jim vysvětlil, jak se otevírají dveře a jak se spouští okno u auta? Prostě mi nikdo nevymluví, že opice jsou chytré jako inu jako opice! 06 07
Na canopy walk do korun stromů se můžete vydat jedině s průvodci. Visuté mosty z lan a prkýnek jsou sice pevné, ale zrušení pořadového kroku je nařízeno. Tak takto nevinně naši dva rezaví chlapíci rozhodně nevypadali. I když, kdo ví, jak by se zachovala máma s mláďátkem... Uběhl nějaký čas a přede mnou je cesta na Borneo, na malajskou část jednoho z největších ostrovů světa. O tento ostrov se dělí Malajsie s Indonésií, akorát Indonésané svůj dvoutřetinový úsek nazývají Kalimantan. Tam a ještě na ostrově Sumatra žijí orangutani. Nikde jinde. Jméno stvořené spojením slov oran a gutan lesní člověk, to přece nemůže být náhoda!. Nejprve jsme se byli podívat do rezervace Sepilok, kde se o zraněné a nemocné orangutany starají odborníci. Bavil jsem se s jednou zdejší pracovnicí a ta mi potvrdila, že občas sem nešťastní lidé přivedou dospívající mládě, které původně měli doma pro zábavu. Když ale sameček začne sílit a dorůstat, je na něj celá rodina a mnohdy i celá vesnice krátká. A tak nezbývá, než poprosit o pomoc odborníky. Jindy se stává, že dělníci dřevařských společností porazí palmu, v jejíž koruně hledala poslední záchranu orangutaní máma i s malým mládětem v náručí. V korunách stromů se lidoopové cítí nejbezpečněji. Když je ale kmen poražen, pád z výšky vyděšenou lidoopí mámu zabije a dělníci jí pak z náručí vyndávají nešťastné mládě. Kam s ním? To je jasné do Sepiloku! Co se mi na této rezervaci líbí, je, že tu neexistují ploty. Jenom před námi, návštěvníky z lidské říše, abychom zdejším chovancům a chovankyním neublížili. Z pralesa je totiž přístup volný. Každé zvíře sem může přijít a zase odejít, kdykoli se mu zachce. Několik kilometrů od této laskavé rezervace jsem dostal nabídku na takzvanou canopy walk procházku po visutých lanových mostech a lávkách ve třicetimetrové výšce v korunách palem, v nejvyšším patře pralesa. Není co řešit; okamžitě i s kameramanem Františkem Zelinkou vyrážíme vzhůru do pralesa. První zásada zní nedívat se dolů a druhá zrušit krok! Jako u vojáků na mostě ani tady není rozumné, aby všichni chodili stejnou nohou. Okamžitě obě pravidla porušuji dívám se dolů a výška mi naštěstí nic nedělá a zkouším sladit krok s Františkem, abych ucítil, jak moc se to s námi rozhoupá. A zjišťuji, že velmi. Druhé pravidlo budu určitě dodržovat. Procházíme se od palmy k palmě, sem tam potkáme strážce, který dává pozor, aby se nikomu nic nestalo, aby nikdo z návštěvníků neničil a neznečišťoval prales. Prý jsou lidé, kterým se tu z výšky udělá šoufl. Tak to já ani můj kameraman naštěstí nejsme. Náhle zaslechneme divné zvuky a sledujeme, jak strážci na obou koncích visutého mostu gestikulují, ať jdeme pryč. Div se jim ruce nezasukují, jak s nimi divoce šermují. Proč bychom měli odejít? ptám se a vůbec se mi odtud nechce. A soudě podle toho, jak František zaujatě natáčí, ani on není připraven zmizet. Blíží se sem orangutani a to by nemuselo být OK, my friend, vykřikuje šeptem strážce vlevo. Pojďte rychle ke mně, přisazuje si ten pravý. Hoši, tak se dohodněte, odpovídám česky a vím, že nás teď odtud nedostanou ani párem volů. A za pár minut je vzácná návštěva tady! Dva orangutaní krasavci. Jeden skočí rovnou na lanový most, po kterém jdeme, zatímco druhý se ještě rukou drží za větev. Schválně si celou korunu mladé palmy rozkolíbal tak, aby se mohl dostat skoro nadosah k nám, anebo naopak rychle pryč, pokud bychom představovali nebezpečí. Teď už je na něj zamířená kamera a já jsem stihnul vyměnit objektiv na fotoaparátu. Začínáme rozehrávat zajímavou hru. Orangutan se natahuje, rukou skoro dosáhne na kameru nebo na foťák, podle toho, ke komu se zrovna zhoupnul. Jakmile je už už u mě, cvakne spoušť, lesní člověk se lekne a rychle se na větvi houpe pryč, aby v příštím kole byl zase u Franty. Ten vydrží chladnokrevně koukat skrz objektiv na ruku, která po kameře chňape, ale záběr neuhne ani o píď. Jen já vidím, jak se kameramanovy prsty napínají, aby nebylo možné vytrhnout drahé zařízení z ruky. Úplně jsme zapomněli na druhého pralesního ogara, který se mezitím začal po mostě přesouvat přímo k nám. Má pro strach uděláno. S naprostou sebejistotou kráčí přímo proti objektivům. A natahuje se, jako by si to chtěl taky zkusit. Kamaráde, střídání nebude, kdo ví, kam bys zmizel a ve větvích bych tě honit nedokázal. Když už to vypadá, že se budeme o nástroje naší obživy se dvěma rezatými chlapáky z divočiny přetahovat, vyráží oba strážci pořádku za námi. Jednou křiknou a prudce rozhodí rukama podobně, jako když předtím odvolávali nás a orangutani mizí v neznámu. To byla klika, vydechneme si s Františkem. Měli jsme dva divoké macky sami pro sebe, ostatní lidé museli počkat na krajích, až to celé skončí, protože strážci je nepustili. A tak jsme si setkání mohli užít sami, nikdo nám do něj nezasahoval, jen teď pozorujeme několik závistivých pohledů. To byla klika, řekl mi slušnou angličtinou jeden z místních pracovníků. Pro vás i pro ně, pro orangutany. 08 09
Opice se rychle přizpůsobí a vytěží ze situace... Opuštěné mládě organgutana se svou chůvou. Vy jste měli štěstí, že jste je nijak nenazlobili, protože mají ukrutnou sílu. A pokud by vás třeba pokousali nebo podrápali, mohli byste mít hodně starostí s infekcí. No a kliku měli i oni. Kdyby totiž od vás chytili nějakou lidskou nákazu třeba rýmu nebo chřipku, mohlo by je to zabít. Na nemoci, které pro člověka nepředstavují skoro žádné nebezpečí, oni nemají protilátky. A konečně se dostávám k paní, o které jsem hovořil na začátku. Je to Angličanka a jmenuje se Jane Goodallová. Dvanáct let žila v Tanzánii v oblasti Gombe a sledovala, zkoumala šimpanzy. Bylo roztomilé, když věrně napodobovala zvuky, jaké vydávají šimpanzi, když mají z něčeho radost, když se něčeho bojí anebo když se jim něco nelíbí. Ale podstatné je, že paní Goodallová své svěřence také učila například malovat obrázky nebo komunikovat znakovou řečí. A tak si někteří její svěřenci dokázali říct o jídlo, o vodu a dokonce i o pohlazení, pochování. Dovedete si představit šimpanze, se kterým se domlouváte na jídle? Neuvěřitelné! Přišla chvíle, kdy paní Jane musela odjet na dlouho pryč. Podstatná část práce v Gombe byla u konce a bylo třeba začít cestovat po světě, po vědeckých kongresech a vysvětlovat lidem, co objevila. Musela se tedy se svými zvířecími svěřenci rozloučit. Bylo jasné, že až se za několik let vrátí, nikdo ze šimpanzů si ji nebude pamatovat. Ale přesto jela. Bylo to nutné. Splnila své vědecké povinnosti, a její dílo bylo natolik převratné, že se stala slavnou po celém světě. Spoustu vědeckých studií svých kolegů úplně zrušila, protože proti úvahám a domněnkám postavila své nezvratné zkušenosti ze života v africké divočině. A po letech se konečně vracela zpátky do svého zamilovaného Gombe. Procházela se po známé cestě, po místech, kde strávila dvanáct let života a bylo to, jako by se vracela domů. Procházela kolem šimpanzů, které opouštěla, když to byla ještě mláďata. Dnes už sledovala dospělé kusy. A z jednoho výběhu se najednou ozval zvuk, jaký vydávají šimpanzi, když mají radost. Otočila se a uviděla jednoho ze svých bývalých svěřenců. Vesele poskakoval, pokřikoval a ukazoval dvě gesta, která ho Jane před mnoha lety naučila gesto, které označovalo její jméno, a hned druhým gestem říkal pojď a pochovej mě! Takové věci se nestávají náhodou! Paní Goodallová byla první, kdo podal jasné důkazy, že zvířata umí používat nástroje. Před zveřejněním její práce se mělo za to, že užití nástrojů je schopnost, která patří mezi výsady lidí. Podle zdokumentovaného pozorování umí šimpanzi používat klacík k tomu, aby si z termitiště vytáhli svoji pochoutku žravé mravence. Až záznamy a fotografi e přesvědčily spoustu vědců na Zeměkouli, že jsme si s lidoopy mnohem blíže, než se dřív zdálo. Nejsem biolog ani zoolog. Příroda a zvířata v ní mě fascinují, nejsem ovšem schopen provádět a řídit vědecká pozorování jako paní Jane. Vždycky mi ale udělá radost, když někdo dokáže vědecky potvrdit to, co si myslím už léta: moc bychom se nad zvířata neměli povyšovat, protože nevíme, jak velká je vzdálenost mezi nimi a námi... Před několika lety byl na celém světě veliký poprask. Vědcům se podařilo zachytit, jak divoká gorilí samice používá větev jako hůl, aby si pomohla v cestě přes rozvodněnou řeku. Vědci komentovali, jaký je to převrat, jak se ještě nikdy nestalo, že by se lidoop pokusil napřímit. A já jsem se jenom potichu smál a věděl jsem, že zvířata za našimi zády možná dělají věci, o kterých se nikomu z nás ani nesnilo PETR HORKÝ Kdo chce letět, musí skočit. (* 1973, Brno) Režisér, spisovatel, producent, cestovatel. Od roku 1994 působil jako moderátor a později režisér v ČT. V roce 1996 založili s Miroslavem Náplavou sdružení pro cestopisnou dokumentaci Camera Incognita. Zakladatel producentské společnosti Piranha Film, spolupořadatel cestopisných přehlídek fi lmů s řadou besed WorldFilm a Neznámá Země, režisér asi 80 dokumentárních fi lmů. Je autorem a spoluautorem sedmi knih (Dvě cesty za archeologií, Sloni žijí do sta let, Neznámá země, Zpráva o cestě na severní pól, Cuba Libre, Honba za obřím červem, Albánie kráska se špatnou pověstí atd.), dvou bestsellerů a bezpočtu novinových článků. Je nositelem řady fi lmových ocenění z festivalů a dvojnásobným držitelem literární Ceny Egona Erwina Kische. Natáčel na vybuchující sopce Merapi a se žraloky bez jakékoli bariéry. U Malediv objevil vraky starých lodí, došel na severní pól i nejchladnější obydlené místo světa, na lyžích přešel Grónsko... V současné době natáčí fi lm o životě jednoho z největších českých cestovatelů: Století Miroslava Zikmunda. www.petrhorky.cz FB: Petr Horký Piranha Film 10 11
Darujte život Informace pro dárkyně vajíček a dárce spermií. 13. 2. dostal Ing. Miroslav Zikmund čestný doktorát na půdě zlínské Univerzity Tomáše Bati. Takhle z fl eku mě nenapadá nikdo jiný, komu bych to přál víc (ani kdo by si to podle mě víc zasloužil). Ačkoli to nebývá vždy zvykem, pronesl poměrně dlouhý proslov. Dost dobrý proslov. Literár- Text: Petr Horký; foto: Jindřich H. Böhm od boku střihnul neplánovanou přednášku nad padesát let starými 3D fotografi emi, které z archivu H+Z restauroval Matěj Boháč. A pak se do desíti večer veselil se všemi gratulanty. U obou akcí jsme byli i s naším štábem, jak koneckonců dokládají fotografi e Jindry Böhma. Staňte se dárkyní či dárcem a pomozte vytvořit bezdětným párům kompletní rodinu. V dnešní době je mnoho párů, které nemohou mít dítě z vlastních zárodečných buněk, ať už z důvodu jejich nedostatečné kvality, genetické zátěže nebo onkologické léčby. Jedinou nadějí jsou pro ně darovaná vajíčka nebo spermie. Pokud se k dárkyním a dárcům připojíte, dáte těmto lidem naději zažít ten krásný pocit MÍT DÍTĚ. Základní podmínky k zařazení do dárcovského programu: Věk dárkyně 18 až 32 let, věk dárce 18 až 35 let Proč klinika ReproGenesis? Unikátní kompenzace nákladů spojených 15. 2. M. Z. vyřizoval korespondenci (jen za pátek mu přišlo 71 dopisů) a stejný den měla ve Zlíně derniéru hra Palubní deník H+Z. Minimálně dokončené středoškolské vzdělání Dobrý zdravotní stav V rodině se nesmí vyskytovat vážné genetické s dárcovstvím Příjemné prostředí moderně vybavené kliniky Anonymita, diskrétnost a individuální přístup ní noviny a MF Dnes požádaly o plné znění a pravděpodobně ho vytisknou. Doporučuji vaší pozornosti. A jen tak pro zajímavost na následující oslavě si zahrál s cimbálovkou a zatancoval. Víte, v kolika letech? 16. 2. večer jsme dostříhali osmou verzi fi lmu, kde už na úrovni vteřin fi guruje i doktorát a narozeninová oslava. Teď je neděle před půlnocí, jsem utahaný jako pes a marně přemýšlím, kde ten bezmála stoletý chlap bere pořád tolik energie nebo psychiatrické onemocnění Informace o vlastní plodnosti Snadná dopravní dostupnost 14. 2. jmenovaný doktor inženýr oslavil pětadevadesáté narozeniny. Na oslavě v Muzeu jihovýchodní Moravy si jen tak Telefon: + 420 530 338 338, E-mail: info@reprogenesis.cz Adresa: Hlinky 144, 603 00 Brno www.reprogenesis.cz 12 13
Věřili byste, že k adrenalinu není potřeba seskok padákem, bungee jumping nebo jízda v závodničce? Dá se zažít i za rohem v parku, v menším provedení, a to i bez řidičáku. Nic není náhoda a já jednou v Austrálii narazil na torzo autíčka na dálkové ovládání. Austrálie je bohatá země a je pro ně běžné vyhodit nepotřebné nebo rozbité věci v den svozu před dům. Vzhledem k tomu, že hlavu mám nastavenou na znovu použít, recyklovat, nešlo odolat a v hlavě vznikl projekt na oživení podvozku bez ovládání, bez baterie, bez kapoty. A vznikla škodovka. Text a foto: Pavel Kynický Chuť dělat i něco jiného než sedět u počítače, věřit v to, že má smysl cokoli, co dostane děti od obrazovek a ještě si zaběhají a zasoutěží, láska k autům, kutilské sklony a chuť zdokonalit si organizační a komunikační schopnosti řízlé troškou inspirace od Richarda Bransona, Johna Vaňhary a dalších, to vše pomohlo nastartovat tento dobrovolný a neziskový projekt pro dobrou věc. Stalo se, že děti i rodiče si mohli půjčit autíčka a měli možnost prohánět je na dětském dnu, na dětském táboře, na závodu cyklospecialit a dokonce i ve školní tělocvičně, kde děti dvakrát omylem přejely obětavého pana školníka, když zkoušel fotit vleže. Je docela fajn vidět i tatínky, kteří velice rádi pomohou svým ratolestem, vrátí se o deset let nazpět a zaběhají si s nimi. Mají záminku si také pohrát a mohou to svést na mě. Jeden tatínek v zápalu boje ani nenechal dcerku dojet okruh. Jednou dokonce přišla maminka a holčička s barbínou, jestli bychom mohli panenku svézt. Výborná inspirace postavit pro příště Jeep cabrio. Po závodech v parku jeden klučina přišel a řekl: Vy jste hodný, pane, že nás ještě necháte jezdit. Tak to mě dostalo. Ve vteřině jsem si představil, že by mě od závodů asi těžko odtrhli, mít takové hračky a být mi sedm. Pamatujete ještě na auto s kabelem a plochou 4,5V baterkou? Také jsem získal respekt k učiteům. Netušil jsem, jak je náročné zvládnout bandu dětí, jak jim určit pravidla, jak je motivovat a zárověň je směrovat, aby se rozvíjely. Netušil jsem, jak reagovat na kluka z Austrálie, který se v polovině závodní dráhy rozhlídnul a o půlku si zkrátil trať. Když se ho ptám, jestli ví, co je to fair play, povídá: Ale já jsem neměl čas. No, bylo mi později řečeno, že během dvaceti minut nenapravím deset let chyb rodičů. Takže, respekt i k dobrým rodičům. 14 15
Také myslím, že to s naší společností není ještě tak špatné. Běžně se totiž stává, že se lidé sami od sebe ptají, s čím se dá pomoci, když nestíháme s přípravou trati, mantinelů, skokánků a překážek nebo medailí pro nejlepší. Znovu dostávám chuť na velmi oblíbené fi dorkové medaile. Ono se to nezdá, ale zkoordinovat pohyb rukou, nohou, sledovat trať a okolí není jedoduché ani pro starší děti. A to nemluvím o překážkách, dalších závodnících a dalších autíčkách na trati. I když, jednou vzala ovládání do ruky čtyřletá holčička, parkrát si s autíčkem popojela, a pak dělala drifty v prachu jako profík, že i kluci a tatínci koukali. I já jsem kroutil hlavou. Tak ruce na ovladač a tři, dva, jedna start!...zajímavost Radost dětí je bezprostřední, upřímná a dává pocit, že vaše úsilí má smysl. Stalo se, že i panu řediteli ve škole děti tleskaly, když předváděl, co je čeká. Za jeden z posledních úspěchů by se dalo považovat to, že jsem se nebál oslovil přímo Dana Pribáně od žlutých trabantů, které projely svět, že chci pro děti postavit i jejich trabanty. A jemu se nápad líbil! Mimochodem, na dokument o tom, jak odvážní trabanti projeli Afriku, se můžete podívat i ve žlutém autobuse nebo vlaku. A 13. března bude mít v kinech premiéru fi lm o tom, jak zdolali Jižní Ameriku. rcautaprodeti.cz 16 17
Text: Petr Klika Foto: Petr Klika, Lukáš Bajt Cíl: Eiffelova věž, Paříž. Bez defektů se cesta bohužel neobešla. Most přes Rýn. Hranice Německa a Francie. Lukáš popisuje začátky: Dali jsme dohromady partu lidí, koupili Petrovi k narozeninám brašny na kolo a bylo jasné, že se v září vydáme na naši první expedici. První trasa směřovala do nejbližší metropole. Jelikož jsme si vůbec nebyli jisti, zda cestování na kole bez tréninku a přípravy a přenocování ve stanu zvládneme, rozhodli jsme se první cestu uskutečnit z Českých Budějovic do Vídně. Tehdy nás jelo šest studentů a cesta zabrala pouhé tři dny, vzpomíná Petr. A protože byl trénink na Paříž úspěšný, kluci se rozhodli pokračovat a splnit si tak svůj sen. Sehnali si drobné sponzory, udělali si dresy, nakoupili vybavení a v červenci 2010 vyrazili zpod Černé věže až pod věž Eiffelovu. Této expedice se zúčastnila ještě Zuzana Soukupová a technik David Suchý. Cesta to byla trnitá. Dostali jsme hodně zabrat. Hned při překračování Šumavy jsem měl první krizi. Navíc počasí se s námi nemazlilo. Každý den jsme si říkali, že snad horší už to být nemůže, ale marně jsme čekali na lepší dny. Déšť střídal prudký protivítr a bouřky. Trápily nás defekty a každý si během expedice protrpěl nejednu krizi, ale nakonec jsme to dokázali a viděli po cestě spousty úžasných míst. Dojeli jsme pod Eiffelovku, otevřeli pravé šampaňské přímo z Champagne a k tomu nám vysvitlo dokonce i sluníčko! Byl to nepopsatelný pocit, vypráví zasněně Petr. Cesta do Paříže měřila přesně 1 555 km a trvala 16 dní. Po návratu z tohoto dobrodružství, které bylo pečlivě zdokumentováno a rozšířeno, se kluci rozhodli nepřestat a pokračovat v cyklocestování po evropských metropolích. Strašně nás to chytlo a hned jsme 18 19
Rijksmuseum, Amsterdam. Atomium, Brusel a trocha té cykloakrobacie. Jedna ze zastávek na naší poslední cestě. Braniborská brána, Berlín. Cyklopohoda v Německu. Hurá dál na sever! Příjezd trajektem do Švédska. začali vymýšlet, kam pojedeme příští rok. Řekli jsme si, že by bylo super objet na kole celou Evropu. Inspirovali nás k tomu i další cyklocestovatelé, které jsme na cestách potkávali. Nejlepší na tom je, že člověk pozná danou zemi daleko více, než když jí jenom profrčí autem a zastaví se v pár vybraných lokalitách. Ten venkov a příroda poznaná při stanování či náhodná místa, kam vás cesta během dne zavede, jsou úžasné, popisuje Lukáš. našich cest je STUDENT AGENCY. Všechny naše cesty jsou s ní spojené, pomáhá nás dopravovat do počátečních míst či z koncových míst zpět. Rozhodli jsme se tedy STUDENT AGENCY oslovit jako partnera naší další expedice. Nakonec nám bylo vyhověno slevou na jízdném za přepravu kol a tímto článkem. Tímto bych rád ještě jednou poděkoval a pochválil bezproblémovou přepravu kol v zavazadlovém prostoru autobusů, shrnuje Petr třetí výlet. Kolo v plné polní na jednom z nejsevernějších cípů Německa. Další cesta tedy směřovala do cyklistikou proslaveného Amsterdamu skrz holandské pobřeží, belgická velkoměsta, Ardeny a Lucembursko. Během této osmidenní expedice jsme s Lukášem a Zuzkou ujeli přes 800 km, poznali skvělé lidi, navštívili hlavní město EU a zažili opět spousty dobrodružství. Také jsme si po cestě zpětně uvědomili, jak velkým partnerem Čtvrtá expedice byla naplánována opět velkolepě. Kluci se rozhodli vyrazit z ČR tentokrát na sever. Cíl byl stanoven až v norském Oslu, po cestě však byla v hledáčku především Mekka cyklistiky Kodaň spolu s Berlínem a Göteborgem. Kluci sehnali nové sponzory a pro tentokrát vyrazili sami dva. V Kodani se k nim však připojila ještě kamarádka Barbora Jandová. 20 21
Během dlouhých cest je nutná pravidelná údržba. Počasí nám tentokrát přálo. Začátek srpna 2013 byl vydařený. Dalo by se říct, že jsme ani jednou pořádně nezmokli, každý den jsme se koupali v jezerech či mořích a cesta krásně utíkala. Navíc jsme poprvé neutratili za ubytování ani korunu, neboť jsme vždy stanovali v přírodě nebo ve městech, využili warmshowers či couchsurfi ng, chválí si expedici Lukáš. Bohužel to však mělo špatný konec. Výprava nedorazila zdárně do svého cíle. Po krásných třech dnech ve švédských lesích jsme vyčerpáni dorazili do Göteborgu se 150 km v nohách. Ubytování jsme měli domluvené na koleji u jednoho dálkového cyklisty. Byla to úleva. Konečně sprcha a postel, vzpomíná Barbora Jandová na jeden z jejích nejnáročnějších dní v životě. Ráno však kluci zjistili, že po jejich kolech zbyl pouze přeštípnutý zámek! 22 Setkání s cestovatelem samotářem z Nizozemska. Silný vítr a déšť... prostě zmar. Ubytování v lese. Odjezd se STUDENT AGENCY směr Saarbrücken. Švédsko. Jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Byl to šok. Nemohli jsme tomu vůbec uvěřit. Jinde jsme kola pomalu ani nezamykali... Bohužel krade se všude. Člověk musí být připraven. V kolejním kolostavu, kde stálo téměř sto bicyklů, pouze naše dva chyběly. Je to poučení pro příště, nechápavě vysvětluje Petr. Cesta tedy skončila neplánovaně o cca týden dřív než měla. Čekala nás už jen ta nejhezčí švédská příroda plná jezer a lesů a přejezd do Norska. Nejvíc nás na tom mrzí, že jsme byli tak blízko. Teď už se tam znovu jen těžko podíváme, krčí rameny Lukáš. Štěstím v neštěstí bylo aspoň to, že žlutý autobus má zastávku i v tomto městě a zrovna ten den jel a našla se poslední tři volná místa. Poslední negativní zkušenost však kluky neodradila. Naopak. Po zkušenostech nabytých v evropských metropolích se rozhodli, že by rádi udělali něco pro zlepšení špatného stavu cyklodopravy v ČR. Založili tedy společně občanské sdružení CykloBudějovice a nyní pracují na zlepšení náhledu na kolo jako plnohodnotný dopravní prostředek pro každodenní užití v jejich krajském městě, tedy v Českých Budějovicích. A co do budoucna? Rozhodně máme v plánu uskutečnit další výpravu. Po západu a severu se rozhodujeme mezi cestou na jih do Říma či na východ. Zde by bylo cílem město Oděsa. Procestovali bychom pět zemí na kole a viděli jistojistě nejen krásnou přírodu, ale i poznali spoustu zajímavých lidí. Je to další výzva! plánuje Lukáš jejich blízkou budoucnost. Nechť je rok 2014 úspěšnější než ten předchozí. O cykloexpedicích se můžete dočíst více na ofi ciálních profi lech na sociálních sítích pod názvem Na kole po Evropě. NA KOLE PO EVROPĚ Za čtyři roky projeli dva studenti, Lukáš Bajt a Petr Klika, během svých čtyř cest na kole celkem devět evropských zemí Rakousko, Německo, Francii, Lucembursko, Belgii, Holandsko, Dánsko, Švédsko a částečně i Finsko. Během těchto cest strávili kluci přes 40 dnů v sedle a ujeli téměř 5 000 kilometrů. Cesty většinou probíhaly tak, že tam jeli na kole a zpátky autobusem se společností STUDENT AGENCY. Zatím nejdelší výprava trvala 16 dní a měřila necelých 1 600 km cílem byla Paříž. Poslední cesta ji měla překonat, byla naplánovaná přibližně na 2 000 km z Čech až do norského Osla. Bohužel nakonec skončila po 1 400 km ve Švédsku. FB: cyklotripcbparis 23
ta, který jsem se dozvěděl přímo od těch aktérů. Svým způsobem jsem si určitý věci hodně dostudoval. bude určitě vyžadovat hodně času a práce, takže si nechci nakládat ještě další knižní projekty. Začněme tím nejaktuálnějším, Kmeny 0, co nám o nich můžeš říct? Kmeny 0 jsou pokračování té první knihy, která se věnuje současným subkulturám. Když jsme ji tvořili, tak nám bylo líto, že neexistuje kniha o subkulturách před rokem 1989, protože nám to přišlo jako hrozně zajímavé téma. I z mého osobního hlediska je to něco, co mě dlouhodobě zajímá, to, na co my navazujeme, z čeho vycházíme. No a pak jsme se rozhodli, že se do toho vrhneme a knížku uděláme. Ta práce na Kmenech 0 musela být násobně složitější než na prvním díle, ne? To určitě, řekl bych, že to bylo dvakrát tak náročné jako první knížka. Ona je i vlastně větší objemově. Například i takový detail, Text: Irena Šovčíková Foto: Jiří Langpaul, Jana Kusalová jako jsou popisky u fotek. Ve výsledku byla třetina práce popsat jednotlivé fotky, abychom věděli, kdo na nich je, kdo je vyfotil a abychom měli svolení ke všem fotkám. Je velký rozdíl, když to všechno fotí jeden fotograf, než když se sbírají fotky od stovek lidí. Každopádně práce byla mnohem namáhavější, ale myslím si, že výsledek je skvělý. Co to dalo navíc tobě, kromě dobrého pocitu? Mě to hrozně posunulo, i vnitřně, mentálně. Je to skvělý studium. Když jde člověk do školy, tak tam sedí a někdo mu vypráví něco o nějakým období. Tohle je ještě víc, protože se musí s těmi lidmi setkat, poznat je. To, co je v knize, jsou jen určitý procen- Stalo se ti někdy, že tě někdo odmítnul, že o tématu nechce mluvit? Nestalo. Všichni byli super, někteří třeba byli podezřívavější a říkali si, co chce nějakej člověk od rapu s náma dělat, ale všechno se to překonalo. Neměl jsem jedinou negativní reakci. Jak vůbec celá práce probíhala? Sepisoval jsem nápady, pak je konzultoval s lidma. U té první knížky jsem se cítil jistý v kramfl ecích, protože je to něco, co znám a prožívám. Zatímco tohle je období, který jsem nezažil, respektive jen jako malé dítě. Takže jsem se spolehnul na určitý lidi, kteří byli mými oponenty. Za těma jsem chodil, sepisovali jsme společně nápady, třídili jsme je. Pak jsme uzavřeli seznam kapitol a začali jsme vytipovávat ty nejlepší průvodce jednotlivýma subkulturama. S těmi jsem se začal scházet, doplňovali jsme další lidi, kteří by se tam měli objevit nebo kteří by mohli poskytnout fotky atd. Byla to fakt mravenčí, detektivní práce. Už jsou tedy Kmeny 0, Kmeny 1, dočkáme se třeba i Kmenů 2? Teď říkám, že ne, ale na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy. Určitě zbývá zmapovat 90. léta, který byly hrozně zajímavý. Kmeny 0 vlastně končí rokem 89 a jednička začíná rokem 2011. Takže 90. léta jsou pro mě svým způsobem hrozně přitažlivý, navíc za 10 let určitě bude zase mít smysl udělat současný Kmeny. Takže je dost možný, že se k tématu ještě někdy vrátím, ale teď si od toho chci dát pauzu. Navíc příští a přespříští rok mě čeká realizace 16dílného seriálu pro ČT 2, Kmeny. Což Kam myslíš, že by ses zařadil, do které subkultury z Kmenů 0? Přemýšlel jsem o tom a myslím, že by u mě nastal stejný vývoj jako teď. Protože ačkoliv jsem se jako teenager identifi koval s metalovou subkulturou, pak jsem začal dělat graffi ti, byl ze mě ortodoxní graffi ti writer, potom přišel rap. Do toho jsem žil v té době ve squatu, mezi punkáčema. Tak nějak se to začalo mixovat, až jsem přestal mít chuť identifi kovat se jenom s jednou partou. A myslím, že to stejné by se stalo i v minulosti. Skončil bych asi jako stejně multikulturní člověk, jako jsem teď. Takže se dá říct, že nemáš rád škatulkování? Nějakým způsobem je mám rád, ale zároveň mě vždycky něco donutí začít je překračovat. Ale v tom škatulkářství je něco krásnýho, je to vlastně ortodoxní láska k danému tématu, a já mám ortodoxii rád. V mnoha ohledech jsem určitě ortodoxní, jen se zároveň nedokážu spokojit jen s jednou škatulkou. Byla v té době u nás už nějaká subkultura rapu? Ne, určitě ne, k nám to přišlo až v 90. letech. Ta scéna, ze které vycházím já, u nás začala někdy v roce 1993. Ale zase bych lhal, kdybych řekl, že před revolucí tu nebyly nějaký pokusy o rap. Byly tu třeba kapely jako Manželé, ale rap jako takový by mělo smysl zařadit až do těch Kmenů z 90. let. Narazil jsi při práci na Kmenech i na nějaké subkultury, které ti fakt nesedly? Ne, musel jsem si najít lásku k tématům, 24 25
neplánujeme. Snažíme se vychovávat lidi tak, aby si naše věci kupovali v momentě, kdy vyjdou a nečekali. kde jsem ji dřív necítil, ale v rámci objektivnosti jsem chtěl, aby tam byla. V té současné knížce jsou to třeba Neohippies, v té starší bych asi hledal něco takového obtížněji, ale třeba folkaři mi nejsou úplně blízcí. Na druhou stranu, když k tomu člověk přistoupí otevřeně a bez předsudků a pozná tu scénu i její lidi, tak zjistí, že je to všechno jedno a to samý. Ta energie je hodně podobná, nemá smysl dělat rozdíly, v každé scéně se dají najít zajímavé věci. Kdysi jsi řekl, že před revolucí byly kmeny nějakým ostrůvkem svobody a všechny kmeny měly něco společného, protože bojovaly proti jednomu. Je to tak i dneska? Tahle otázka má hodně společnýho s defi nicí subkultur jako takových. Je složitý to defi novat, ale dá se říct, že před revolucí byly subkultury vlastně spodní proudy ofi ciální kultury. Zatímco v dnešní době se dá mluvit spíš o submnožinách z těch subkultur je poskládaná celá společnost. Dneska určitě chybí jako spojovací prvek hlavní nepřítel. Některý kmeny to neřeší, některý ho hledají a někde nacházejí. Ke Kmenům byla i série přednášek v různých městech, máte něco podobného v plánu i pro Kmeny 0? Stoprocentně. Přednášky jsou důležité v tom, že na nich člověk může říct informace, které v knize nejsou. Například různé historky ze zákulisí, a zároveň je může podat vtipnou, zajímavou formou, doříct lidem, kteří se o to téma zajímají něco navíc. Všechny tvoje knížky, Kmeny, Kmeny 0 i Město = Médium byly hrozně rychle vyprodané. Máš k tomu nějaké vysvětlení? A co dotisky? Asi mám čuch na dobrá témata, dokážeme okolo udělat velký humbuk, navíc ty knížky samy o sobě jsou hrozně zajímavý, jsou vizuální. Co se týče dotisků, budeme dělat dotisky obou Kmenů, ale jinak nic Někde jsem vyčetla, že máš v plánu připravit komiksovou knížku, je to tak? Já těch plánů mám několik. Komiksová knížka určitě nebude v roce 2014, ani v roce 2015, protože to je věc, kterou až budu dělat, tak mi bude trvat minimálně rok až dva. To znamená, že se budu muset vypnout úplně od všeho, někam odjet a tam ji vytvořit. V plánu to mám, ale ještě nemám pocit, že by přišel ten správný čas. A nějaké jiné knižní projekty? Teď pracuju na knize, která se zabývá mým dalším oblíbeným tématem, což je architektura druhé poloviny 20. století. Chci udělat knihu, která bude vymezená účastí na Expu 1958, což byl takový mezník v české architektuře, a rokem 89. Další rozpracovaná knížka je kniha, která se asi bude jmenovat Záda, a ta se věnuje lidovému umění na bundách. To se prolíná různýma skupinama od motorkářů přes skate až po metal. Jednou bych určitě chtěl udělat knížku, která shrne moje nejšílenější zážitky z rapu a graffi ti. Na chvilku odskočím k rapu, nedávno ti po 5 letech vyšla sólová deska, Idiot. Co bude teď? Myslím si, že další sólovku udělám tak za 3 roky. Teď je v plánu deska napůl s Hugo Toxxxem, taková odlehčenější, pak bychom asi udělali další PSH a potom vychází logicky sólová deska. Občas, když poslouchám rap, tak mám pocit, že rapper by měl mít nějakým způsobem těžkej život. Je to jen moje představa, nebo fakt? VLADIMÍR 518 (*1978) Vlastním jménem Vadimír Brož. Je jedním z nejdé le pů sobí cí ch rapperů č eské scé ny, č len skupiny PSH a zakladatel labelu Bigg Boss. Hostoval na deská ch interpretů jako jsou LA4, Indy & Wich, Orikoule, Marko, Dj Wich, Hugo Toxxx, Rytmus, Neruda a mnoho dalš í ch. 518 je zná m i jako vý razná osobnost graffi ti scé ny, ilustrá tor, comicsový vý tvarní k a autor scé nografi í pro př edstavení experimentá lní skupiny TOW. Je autorem knihy 2666/Praha Odyssey. Před nedávnem mu vyšla kniha Kmeny 0, která mapuje české subkultury před rokem 1989. To si vůbec nemyslím, rapper by měl být člověk, který zaujme čistý a opravdový stanovisko ke svýmu životu. Je jedno, jestli je to pozitivní nebo negativní, tísnivý nebo radostný. Ale musí to být schopný nějakým skvělým, zajímavým, magnetickým způsobem odprezentovat. Emoce můžou být různý. Pokud je někdo šťastnej, tak by měl být schopen o štěstí ten rap napsat. Je to jen nástroj. Tahle představa, že rap musí být tvrdej, nebo umělec musí být poničenej, to je jen první plán. Druhý plán je, že ten člověk musí být opravdový. Musí být schopný mluvit o tom, co skutečně žije. 26 27
PROČ SE VLASTNĚ CHODÍ PŘES ŽHAVÉ UHLÍ? A PROČ BYSTE TO MĚLI ZKUSIT I VY? Text: Pavel Kyni nický Foto : Anička Mio io, Pave l Kynický V práci mi začali objednávat mastičku na popáleniny, spolubydlící se nabídla, že dojí ledničku a dopije moje víno, když se nevrátím... Ano. Mluvím o reakci mých přátel, když se dozvěděli, že jsem se dobrovolně přihlásil na kurz chození přes žhavé uhlí. Jednoho dne mi přišel od naší šéfredaktorky e-mail: Kdo se chce dobrovolně projít po žhavém uhlí a napsat o tom článek? Já, ruka letěla nahoru, ani nevím, proč jsem ji zvednul. Asi proto, že mám poslední dobou ve zvyku říkat na vše ANO; mám rád výzvy a chuť překonávat sám sebe. A taky rád inspiruji okolí vlastní zkušeností s tím, co člověka posune dál. Vyrážím vcelku nepřipravený, bez detailních informací. Nechám se překvapit. Po cestě na místo jsem se ztratil, možná i vinou stupňující se nervozity. Výborná záminka znovu se najít. Rychlé ubytování a šup mezi ostatních 30 neznámých, zvědavých a usměvavých lidiček. Přemýšlím, co jsou asi zač. Vedoucí semináře tzv. fi rewalkingu Renata Kronowetterová přirozeně vyzařuje nadšení a chuť bořit hranice, posouvat lidi dál, a zároveň klid, energii a pohodu. Úvod a seznámení s ostatními. Přišla na mě řada a přiznám se, že jsem určitě i koktal a hercna mi bila dvakrát rychleji trémou. Stručně povídám, proč jsem vlastně tady a co mě baví. Uklidňuji se tím, že nejlepší způsob, jak překonat strach z čehokoliv, je prostě to udělat. Uf! Teď už jen pozitiva a přechod uhlí. Všímám si zvláštní pozitivní energie, přijde mi, že si všichni upřímně přejí, aby se ostatní posunovali dál a byli lepší a aby se jim dařilo. Už dlouho se mi nic podobného nestalo. Uměli byste si představit, kdyby vás dcera přihlásila na relaxační víkend a ráno byste se dozvědeli, že jde o něco úplně jiného? I s tím jsme se tu setkali. Souhlasíte s tím, že od dětství si s sebou neseme bloky a strachy, které nám okolí vštěpovalo? Pamatujete si, jak jste se jako děti chtěli všechno dozvědět, naučit se, vyzkoušet? I Jaroslav Dušek říká, že všechny děti umí zpívat a tancovat. No a pak přijde učitelka a řekne kreslíš blbě a ty raději nezpívej. A už máte v hlavě semínko toho, že nejsme dost dobří, že to nezvládneme... Myšlenka má obrovskou sílu. Ať už je pozitivní nebo negativní. A přesně na odbourání těchto paradigmat, předsudků a nesmyslů procházíme několik oči otevírajících cvičení a postupů. Také zjišťujeme, že každý má svoji realitu a máme různé pohledy na stejnou věc. 28 29
manažer záchrana deštných pralesů grafik autíčka na dálkové ovládání pro děti vizážistka helikoptéra na Novém Zélandu Ověřuji si další věc jak důležité je fi ltrovat věci, které si člověk pustí do hlavy. Dlouho se snažím lidem vysvětlit, jak si necháme dobrovolně deformovat a programovat myšlení rádiem a televizí. Rozumím, pozůstatek doby socialismu, kdy nám hromadně vymývali mozky. Bylo dokázáno, že lidé, kteří sledují seriály o nemocnicích, se cítí více nemocní. Nebo zprávy! Příklad v Rusku hoří domek. I kdybych měl vlastní tryskáč a kýbl s vodou a ihned letěl hasit, než bych tam doletěl, už je po všem. Není to zbytečná informace, kterou nepotřebuji? Je dobré některé věci ignorovat. Často přemýšlím, jaký by svět byl, kdybychom si všichni do hlavy pouštěli jen užitečné informace a ostatní ignorovali. Tak třeba, že jsme sebevědomí, vyrovnaní, když chceme, dokážeme mnohem víc, než na co si troufneme, nemáme strach, jsme šťastní, jsme talentovaní (cizinci nás považují za zemi plnou nadaných lidí) a třeba i to, že hranice si určujeme sami. V hlavě. A přesně o to jde při dalších cvičeních pro nastavení mysli a bourání hranic o to, jak vědomým ovládáním myšlenek můžeme měnit svou realitu. Zpracováváme si každý sám za sebe své strachy, i ty skryté, a zbavujeme se jich. Renata nás hravě a upřímně směřuje k tomu, abychom věřili sami v sebe a v to, že dokážeme cokoli, ať už má každý z nás jakékoli cíle. Přijde mi, že ví, jak jednoduše nastartovat naši vlastní vnitřní energii. A pomáhají tomu i (pro mě překvapivě zábavné) venkovní teambuildingové aktivity, při kterých lehce získáváme důvěru jeden v druhého. I když mně osobně trvá, než se někomu cizímu otevřu, tady se člověk otevře a energie proudí. Podobně jako je to s láskou. Otevřte své srdce a vaše energie proudí. Neznamená to, že vám ji dává ten druhý, jak si někteří mylně myslí... Stanovujeme si vlastní cíle, píšeme si je. Zaujala mě studie jedné univerzity v USA, kde zjistili, že 2 % studentů, kteří si své cíle napsali, vydělávají více než zbylých 98 %, kteří si své cíle nenapsali. Vedlejší univerzita nevěřila, udělala podobný průzkum a došli ke stejnému závěru. S nadšením si povídáme o svých cílech. Na trému jsem už zapomněl. Mile mě překvapují smělé plány a vize ostatních. U některých až mrazí, a někteří už mají ke svým cílům nakročeno. Od projektu na ochranu deštných pralesů, přes školu v Africe, speciální školku, recyklační středisko, školu potápění v Pacifi ku, několik projektů na Novém Zélandu, zeměloď na Srí Lance, půjčovnu vzducholodí, až k letu balonem, vlastnímu vrtulníku a další. Skutečnost předčila jakékoliv moje očekávání. Velký respekt si u mě získává milá Slovenka spisovatelka (bývalá letuška a psycholožka), která řídí sdružení chráněných dílen pro postižené. Při lámání ledů nás k sobě při jednom cvičení přivázali. A do nenápadné šikuly ve sportovní mikině bych vůbec neřekl, že řídí vlastní fi rmu, zakládá frenšízu, jezdila rally a má doma Masserati. profesionální tenistka sebepoznání řezník nápad v podnikání... finanční poradce alternativní škola finanční poradce škola v Africe podnikatelka, cholerický workoholik změna životního tempa Čím se živí o čem sní... Být mezi takovými lidmi s přáními a cíli, které dávají smysl, mě naprosto uklidnilo nejsem divnej! Teda vlastně jsem. Ale správným směrem a je normální mít své sny. Všimli jste si někdy, jaký je rozdíl mezi člověkem, který dělá práci, ve kterou věří a co ho baví, a tím, kdo chodí do práce, protože musí? Zjišťuji, že nejdůležitější, co člověka může potkat, je to, že dělá to, co má rád. Vím, že jsem na hraně a hláškou, že bych nejspíš měl dát výpověď, vyvolávám pozdvižení. Na trenažéru venku nacvičujeme samotný přechod. Naboso na studené trávě. Studí jako blázen. I když samotný přechod je jen metafora, aby si člověk tento silný zážitek změny myšlení zapamatoval, přijde mi, že brzy půjde do tuhého. Řízenou meditací sestupujeme do hladiny Alfa a začínáme být opravdu naladěni zvládnout cokoli. A teď jsme si dali do hlavy, že oheň nepálí, i když uhlíky mají 600 C. Člověk by se studentka recyklace mobilních telefonů produkční ze zvědavosti spisovatelka, psycholog chráněné dílny záchrana deštných pralesů vzducholoď, Srí Lanka spálil, kdyby tomu upřímně nevěřil a chtěl si jen něco dokazovat cestou ega. My jsme naladěni jít cestou duše, to znamená jít do toho upřímně a srdcem. Otevřít svá srdce a být sami se sebou spokojeni, a vlastně být prostě jen šťastní, že jsme. Přichází překvapení. Přijíždí internetová televize idnes! Jako kdyby toho nebylo málo. Poslední motivační videa, bubínky do ruky a hurá do tranzu okolo pětimetrového pruhu v zemi se žhavým uhlím. Tráva tentokrát překvapivě vůbec nestudí. První odvážní přechází a na druhé straně je čeká s otevřenou náručí a úsměvem Renata. Nic, jdu na to. Už si připadám připravený. A i já to přešel! Jak to vysvětlím doma? Nemůžu tomu uvěřit. Cítím se především vyrovnaný, s klidem v duši a energií na rozdávání. Osvobozující pocit. Radost z toho, že JSEM a že jsem překonal sám sebe. Mrazí mě při myšlence, že když jsem dokázal tohle, tak proč bych nezvládl jakýkoli plán a cíl, 30 31
který si přeji? Jdu ještě jednou! Někteří to přešli i sedmkrát. A žádnou mast na popáleniny rozhodně nikdo nepotřeboval. Vlastně těžko popsat tuhle nepřenositelnou zkušenost, která vám do budoucna dodá energii dělat to, co si přejete. Hlava bude mít víc prostoru a volnosti a začnou se dít věci, na kterých vám záleží. Začnete přitahovat to, po čem toužíte. Takže pokud se chcete posunout dál, získat sebevědomí, zbavit se strachu nebo lépe poznat sami sebe, z vlastní zkušenosti tento zážitek doporučuji. Vlastně to nelze naplánovat. Až budete připraveni, přijde vám firewalking do cesty. A nešlo o to, že nás někdo směroval a vedl být lepším, zboural paradigmata, která nás brzdí a ukázal nám, jak posunout své hranice a že limity máme jen ve své hlavě. Každý zde byl sám za sebe s chutí pracovat sám na sobě a věnoval sám sobě velice užitečnou, nevšední a neocenitelnou zkušenost. Je velice pravděpodobné, že tento zážitek změní vše, tak si dejte pozor, co si přejete. Už dřív jsem si zvykl pokládat divné otázky. Tak schválně: Kam byste jeli, kdybyste mohli jet kamkoli bez ohledu na peníze? Co se vám dnes podařilo? Za co jste vděční? Co byste chtěli dělat, kdybyste mohli dělat cokoli? Klidně se zeptejte spolucestujícícho. Chcete-li získat něco, co jste nikdy neměli, musíte udělat něco, co jste nikdy neudělali. FIREWALKING (chůze po žhavém uhlí) se praktikoval na všech kontinentech už od nepaměti. Zmínky o něm najdeme v Řecku, Číně, u severoamerických indiánů; nejstarší písemný záznam, pocházející z Indie, je asi 4 000 let starý. V některých kulturách to býval rituál, s jehož pomocí se prokazovala odvaha a síla, v jiných např. test víry. Rituály se zachovaly dodnes např. muži kmene Kung, žijícího v poušti Kalahari, na žhavých uhlících tancují. V naší kultuře bývá chůze po žhavém uhlí např. součástí korporátních teambuildingových programů. Za otce moderního fi rewalkingu je považován Tolly Burkan, který ve dvacátem století začal pořádat kurzy pro veřejnost v Evropě a USA. www.renatainternational.cz Před pěti lety se tu totiž spolu se Zdenou Jelenovou a Magdou Myslivcovou pustili do odvážného projektu. V Písku nám chyběl prostor, kde by se dala rozebírat témata týkající se obyvatel města. Sehnali jsme tedy dva dobrovolníky Miroslava Vejlupka a Iva Jarého z fi rmy MiradiX, která nám zdarma naprogramovala šablonu, a v polovině roku 2009 jsme spustili nezávislý informační portál Písecký svět, popisuje začátky Martin Zborník. Dnes se dá říct, že portál na adrese www.piseckysvet.cz slouží třetině místních občanů. V klíčových momentech měl i více než 130 000 návštěv za měsíc na třicetitisícové město je to obdivuhodný zájem. Písecký svět dává prostor všem názorům bez rozdílu, umožňuje kvalitní diskuzi vedenou pod vlastními jmény a upozorňuje na důležité události. Význam portálu se projevil před komunálními volbami. Umožnil bavit se s kandidáty o místních tématech, pro která jinde není prostor, ne jenom poslouchat vágní předvolební sliby. Stejně tak je Písecký svět významnou pojistkou toho, aby se předvolební sliby nerozplynuly jako obláček dýmu. Lidé se díky němu dozví, jak si který politik ve své funkci počíná. Díky Píseckému světu navíc dnes už sama radnice zveřejňuje zápisy z jednání zastupitelstva a další důležité dokumenty. Povědomí občanů o místních tématech přispělo i k výsledku místního referenda. Občané v něm rozhodli o tom, že městem plánovaný aquapark nebude umístěn na nevhodném místě blízko centra. Před koncem roku měli občané možnost zapojit se do příprav nového územního plánu. Vytvořit obdobu Píseckého světa je možné kdekoliv jinde. Šablonu, kterou si jiná města mohou přizpůsobit, Písečtí ochotně věnují a přidají i svoje know-how. Písek je v cajku má transparentní radnici, lidi, kteří se starají o informovanost svých spoluobčanů a občany, kteří to dokáží využít. Stále je však co zlepšovat a je nutné neustále sledovat a diskutovat o tom, co se děje kolem nás, dodává Martin Zborník. Chcete i vy dostat informace ke svým spoluobčanům? Obraťte se na Frank Bold. www.frankbold.org Projekt Občan 2.0 www.obcandvanula.cz 32 33
Budova hvězdárny a planetária z roku 1954 byla přestavěna v letech 2010 2011 ve funkcionalistickém stylu podle návrhu architekta Martina Rudiše. V roce 2012 se stala Stavbou roku v ČR. Text: Jan Chmelíček Foto: Ft Hvězdárna a planetárium Brno Moderní sál exploratoria umožnil seznámení s nejbližším okolím naší planety. Mezi interaktivními exponáty a velkoplošnými ilustracemi jsou i vzorky meteoritů a zkamenělin. přítelem, amatérským astronomem S z druhého konce republiky, jsme se usadili do měkkých křesel a sotva jsem stačil zaujmout polohu v pololeže, už to začalo. Najednou jsem se octnul ve spleti nervů, žil a tepen jako jedna z buněk hnaných mohutným, stále se zrychlujícím tempem srdečního rytmu vzhůru, někam do mozku. Obklopen fantastickým zvukem, za chvíli jsem pocítil něco jako stav beztíže a maně jsem zaryl prsty do polstrovaných područek, když se nade mnou otevřela nekonečná hloubka vesmíru a já jsem vyplouval z otevřeného trupu raketoplánu do nekonečného prostoru. Točila se mi hlava. Ta scéna vzala na chvíli dech i mému sousedovi, kterého jsem na tu podívanou pozval. Kam? Do brněnské Hvězdárny a planetária na Kraví hoře, která vloni otevřela technický div, jemuž říká Digitárium. Upřímně chtěl jsem se jako brněnský patriot trochu pochlubit cizím peřím a nadšené projevy mého starého kamaráda byly pro mne balzámem na duši. I když ředitel hvězdárny Jiří Dušek nebyl právě nablízku, určitě musel v tu chvíli zaslechnout ono dvojhlasné laudatio chvalořeč na všechno, co se pod jeho taktovkou z této instituce v posledních letech stalo. Co že to bylo? Můj kamarád Mirek pamatuje ještě časy, kdy v brněnské hvězdárně v roce 1959 uvedli do provozu projekční planetárium fi rmy Carl Zeiss, jež na klenbě o průměru osmi metrů vytvářelo iluzi hvězdného nebe. V osmdesátých letech byla budova rozšířena a v roce 1991 tu bylo instalováno nové německé planetárium Spacemaster, promítající na sedmnáctimetrovou kopuli. Ale to už se Mirek odstěhoval a pak už mu na návštěvu hvězdárny jaksi nezbyl čas. Nezažil tedy slavnostní chvíli v říjnu 2009, kdy hned 16 kosmonautů na Kraví hoře položilo základní kámen nového projektu. Kompletní rekonstrukce proměnila budovu ve futuristickou českou Stavbu roku 2012 s unikátním hliníkovým pláštěm. Hlavní však nebyla výměna obálky, ale proměna obsahu. Hvězdárna získala exploratorium s moderně koncipovanou expozicí Příběh Sluneční soustavy, s interaktivními exponáty, velkoplošnými ilustracemi, vzorky meteoritů i zkamenělin, a výrazně rozšířila svoje zaměření. Stala se centrem pro popularizaci přírodních věd ve srozumitelné, zábavné a interaktivní podobě. Poslední etapa přerodu nastala v roce 2013 vzniklo Digitárium. Díky nejmodernější technologii japonsko-francouzsko-americké provenience je tento systém, kombinující obraz z analogového planetária Chronos II a z řady datových projektorů, řízených supervýkonnými počítači, schopen zprostředkovat to, co lidské oko dosud nepoznalo. Je to nejmodernější technologie, která je zatím ve světě k dispozici, jásá můj kamarád astronom. První dva programy digitária Kouzelný útes pro nejmenší diváky a Astronaut pro dospělé oba z dílen nejlepších světových producentů doplnily letos v únoru další dva. Místo pohledů do výšin nabízejí nahlédnutí hluboko do mikrosvěta. Pořad Buňka! Buňka! Buňka, vhodný pro malé děti, seznamuje s tajemstvím života. Se spojením buněk, ze kterých vyrůstá nový člověk. Druhý výlet do mikrosvěta NanoKam je určen dospělým. Před jejich očima tu díky záběrům z elektronových mikroskopů defi lují organismy, jakých průměrný člověk hostí zhruba 100 bilionů. Chceme být přístavem, ze kterého se vyplouvá na dobrodružné plavby za kulturou, zábavou a poznáním, ale i jedním z útesů, na kterém se tříští proudy moderních pověr i pavěd, řekl šéf hvězdárny Jiří Dušek. Myslím, že k tomu mají na Kraví hoře dobře nakročeno. Až někdy pojedete do Brna, najděte si cestu na konečnou čtyřky! Stojí to za to. 34 35
Text: Lea Špačková Foto: Media Film Slovenský režisér Ladislav Kaboš natočil více než 50 televizních i fi lmových projektů, z nichž mnohé byly oceněny jak na Slovensku, tak i v zahraničí. Příběh vypráví charismatický kněz Marián Kuffa, kterého ale uvidíme spíš v ušpiněných montérkách. Snaží se pomoci nejchudším a chce je obrazně řečeno naučit chytat ryby namísto pouhé charitativní činnosti, kterou podle jeho vlastních slov z bezdomovců vyrábíme ještě větší bezdomovce. Chce, aby jeho děti objevily své schopnosti a naučily se pracovat jeden pro druhého. Místo kázání se snaží strhnout Romy vlastním příkladem a lidským zájmem. Pomáhají mu bývalí kriminálníci a alkoholici z komunity, kterou před 25 lety založil na faře v Žakovcích. Co Vás přivedlo k myšlence natočit tento film? S Mariánem jsem natočil několik fi lmů, první v roce 1999. Vyprávěli jsme o tom, jak navrací bývalé narkomany, alkoholiky, kriminálníky zpět do života. Když jsem v roce 2010 přijel do Žakoviec, chystal se právě do osad. Jeli jsme tam s ním a bylo rázem jasné, že chceme vědět, jak se to bude vyvíjet dál. Přípravě a realizaci filmu jste věnoval čtyři roky, díky tomu diváci uvidí šokující příběhy z prostředí, o němž témeř nic nevíme a kam se často neodváží ani policisté. Nebáli jste se? Na začátku jsme čelili fyzickému napadení. Postupně jsme se ale s obyvateli osad spřátelili a zbavili se i prvotního strachu. Našli jsme si v osadě pomocníka Stana, který uměl opravit snad všechno (od pračky po televizor), ovládal stavební práce a dovedl zajistit i bezpečnost štábu. Ve filmu se střídá laskavý humor s nejtěžšími dramaty. Co Vás osobně nejvíc zasáhlo? Romské děti jsou velmi talentované a já jsem si vybral jednu malou tanečnici. Hluboce mnou otřáslo, když jsem přijel do osady a zjistil, že spolu s bratrem a matkou uhořeli v chatrči... nejsilnější dramata píše sám život. Myslíte, že Váš film nějak změní pohled na romský problém? Každý, kdo to zatím viděl na plátně a se zvukem 5:1, mi řekl, že ho to kdesi uvnitř v srdci velmi zasáhlo. Byli bychom rádi, kdyby fi lm vyvolal širokou diskusi o tématech, o nichž se mlčí. Kněze Mariána Kuffu uvidíte mezi jeho dětmi spíše v montérkách. Místo kázání jde romským osadníkům příkladem a pomáhá jim stavět, opravovat... 36 www.vsechnymojedeti.cz 37