Antické bohyně jejich metamorfózy a atributy ze živočišné říše zachycené ve výtvarném umění

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie Veronika Kostyálová Antické bohyně jejich metamorfózy a atributy ze živočišné říše zachycené ve výtvarném umění Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Marie Pardyová, CSc. 2014

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Veronika Kostyálová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce PhDr. Marii Pardyové, CSc. za vstřícné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytla a za čas, který mi věnovala při psaní bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat mé rodině a blízkým za podporu při studiu a tvorbě této práce. Srdečně děkuji.

Obsah Úvod... 6 Afrodita... 8 Vývoj Afroditina kultu... 8 Afroditiny atributy... 10 Afroditiny živočišné atributy... 11 Labuť a husa... 11 Holubice... 13 Vrabec... 15 Delfín... 15 Koroptev... 16 Kozel... 16 Mušle... 17 Vlaštovka... 18 Žába a želva... 19 Motýl... 19 Další živočišné metamorfózy související s Afroditou... 20 Kult Afrodity v Afrodisias... 21 Artemis... 23 Vývoj Artemidina kultu... 23 Artemidiny atributy... 25 Artemidiny živočišné atributy... 26 Laň a jelen... 26 Křepelka, perlička... 28 Pes... 29 Medvěd... 30 Další živočišné metamorfózy související s Artemidou... 32 Artemis efeská a elementy znázorněné na její kultovní soše... 33 Athéna... 35 Vývoj Athénina kultu... 35 Athéniny atributy... 38 Athéniny živočišné atributy a jejich původ... 39 Vrána, havran... 39

Sova... 41 Had... 42 Další živočišné metamorfózy související s Athénou... 45 Héra... 46 Vývoj Héřina kultu... 46 Héřiny atributy... 48 Héřiny živočišné atributy... 49 Kukačka... 49 Kráva... 50 Páv... 51 Husa... 52 Vrána... 52 Další živočišné metamorfózy související s Hérou... 52 Závěr... 53 Resumé... 55 Použitá literatura a prameny... 56 Prameny... 56 Monografie... 56 Encyklopedie a slovníky... 57 Časopisecké studie... 57 Internetové zdroje... 58

Úvod Znalost antické mytologie a jednotlivých bohů je velmi důležitým zdrojem ke čtení výtvarného umění. Každý bůh má své atributy, díky nimž jej lze poznat a někdy je jeho identifikace určena i na základě těchto atributů. Cílem mé práce je vybrat nejznámější atributy ze živočišné říše u čtyř hlavních řeckých bohyň i jejich římských protějšků, a to Afrodity (Venuše), Artemidy (Diany), Athény (Minervy) a Héry (Junony), popsat původ těchto živočichů v kultech bohyň a na základě srovnávací mytologie rozebrat jejich symboliku. Práce je rozčleněna do čtyř hlavních kapitol, přičemž každá kapitola pojednává o dané bohyni. U každé bohyně začíná práce podkapitolou o jejím zrození a vývoji kultu. Při zpracování těchto částí práce posloužilo jako zdroj především Hésiodovo Zrození bohů a Řecké mýty od Roberta Gravese. Vedle těchto však bylo použito mnoho dalších monografií, encyklopedií i časopiseckých studií uvedených v použité literatuře a pramenech, pomocí nichž byl vytvořen postupný vývoj kultu jednotlivých bohyň od minojského období až po jejich římské protějšky. Po uvedení do problematiky kultu jednotlivých bohyň následuje stručný výčet věcných atributů, atributů z říše rostlin a základní informace o vyobrazování dané bohyně. Hlavní částí práce jsou podkapitoly pojednávající o živočišných atributech jednotlivých bohyň. Při hledání živočichů vyskytujících se poblíž bohyň a při následném zpracování katalogové obrazové přílohy sloužil jako hlavní zdroj Lexicon iconographicum mythologiae classicae (LIMC), v němž autoři shromáždili většinu existujících uměleckých děl a rozčlenili je do kapitol podle jednotlivých mytologických postav. Kromě tohoto stěžejního zdroje bylo pro zpracování přílohového katalogu využito také online katalogů některých muzeí, zejména Britského Musea, Louvru, Státního muzea v Berlíně, Metropolitního Musea v New Yorku a Museum of Fine Arts v Bostonu. Díla v katalogu jsou seřazena chronologicky a vybrána tak, aby byla viditelná různorodost památek, jejichž motivem se stala právě zvířata ve společnosti bohyň. U každého ze zvířat, pokud je to možné, je popsán jeho mytologický původ. Tato část práce vychází hlavně z Ovidiových Proměn, v nichž autor básnicky popisuje proměny lidí, které byly mnohdy způsobeny samotnými bohyněmi. Po vysvětlení mytologického původu následuje vždy výklad symboliky jednotlivých zvířat vycházející ze srovnávací mytologie. Největší prostor popisu je věnován smýšlení řeckých obyvatel. Doplněný je stručnou informací o vnímání vybraných zvířat lidmi pravěkými, etruskými i římskými. Pro srovnání je 6

vždy krátce zmíněno, co tato zvířata znamenala pro Egypťany a Kelty. Na závěr je u každého zvířete stručně popsáno jeho vyobrazování, vycházející ze zpracovaného katalogu. Samostatný prostor získaly kulty Afrodity v Afrodisias a Artemidy v Efesu, jejichž ikonografie je zcela odlišným celkem od ostatních kultů. Při zpracování těchto podkapitol sloužilo za zdroje velké množství monografií, encyklopedií i časopiseckých studií, které jsou vypsány v použité literatuře a pramenech. Proměny samotných bohyň ve zvířata jsou záležitostí spíše zpracování literárního než výtvarného, přesto jim je věnována stručná podkapitola. Katalog uzavírající práci je u každého zvířete výběrem několika výtvarných děl, které charakterizují způsoby jejich vyobrazování ve společnosti bohyň. Účelem katalogu je poukázat na množství odlišných druhů uměleckých děl, pro něž se bohyně se svými živočišnými atributy staly tématem. 7

Afrodita Kyperské paní, Muso, mi vypravuj milostná díla, zlaté Afrodíty, jež sladkou vzbudila touhu v bozích a ovládla mocně i plémě smrtelných lidí, ptáky, již létají vzduchem, a všecka zvířata vesměs, co jich kde suchá země a co jen moře jich živí všechněm na srdci leží to kythérské bohyně dílo. (Homérské hymny, IV. Na Afrodítu 1 ) Vývoj Afroditina kultu Afroditino zrození popisoval Hésiodos. Když chtěl Kronos ovládnout zemi, sesadil svého otce Úrana tak, že jej napadl, usekl mu jeho pohlavní úd a ten pak zahodil. Kapky krve z padajícího údu zplodily se Zemí Erínye, Giganty a Jasanové nymfy. Nakonec úd dopadl do moře a z pěny, která se kolem něj vytvořila, se zrodila nádherná Afrodita. Nově zrozená bohyně nejprve doplula ke Kythérám, odtud pak plula dál na Kypr, který se stal hlavním městem jejího kultu. Ihned se k ní přidali Erós a Touha. Když byla přijata mezi Olympany, byl jí dán jen tento úkol: panenské laškování i usmívání a šalba, sladké potěšení i láska a roztomilosti. S mýtem o jejím zrození z mořské pěny mělo souviset Afroditino jméno, jakožto odvozené od slova afros, znamenající pěna. 2 Jméno Afrodity se v lineárním písmu B ještě neobjevovalo, avšak vyobrazené bohyně na některých památkách by odpovídaly vlastnostem a atributům, které se objevovaly právě u Afrodity. Vzhledem k tomu, že její doprovod často tvořila holubice nebo i jiní ptáci, mohla by mít něco společného s mykénskou Pe-re-ja znamenající snad Paní holubic. 3 Kult Afrodity se vyvinul na ostrově Kypru, kam féničtí mořeplavci přinesli kult jejich bohyně Astarté. 4 Synkretismus mezi Afroditou a Astarté se vyvíjel postupně. Obě bohyně byly odvozeny z akkadské Ištar (sumerská Innana), bohyně války a lásky 5, jejich koncepce však šly jiným směrem. Astarté zůstávala bohyní spíše s válečnými aspekty, zatímco Afrodita 1 Homérské hymny, IV. Na Afrodítu, 1959, s. 80. 2 Hésiodos, 1976, s. 49; Svoboda, 1973, s. 34nn. 3 Hošek, 2004, s. 58n. 4 Puhvel, 1997, s. 42. 5 Willis, 1997, s. 57. 8

s aspekty erotickými. Největším pojítkem mezi bohyněmi byl však ostrov Kypr, jehož měly být obě královnami. Kult Astarté se na Kypru vyvíjel od 9. století př. n. l. zejména ve městě Kition. Afroditě zde patřilo město Pafos, kde měla svůj háj a obětní oltář a s nímž bohyni spojovali Homér i Hésiodos. Obě bohyně se vyskytovaly ve městě Amathús, kde každý národ považoval danou bohyni za tu svoji, tzn., že Féničané v ní spatřovali Astarté, Řekové Afroditu. Během archaického období docházelo v kultu Afrodity k jejímu spojování s Východními božstvy a také k rozšiřování jejího kultu na Východ. Klasické období znamenalo prolínání Afrodity s Velkou bohyní Blízkého východu. Teprve v helénismus byla ona orientální bohyně s jistotou identifikována jako Astarté, což dokazovaly nápisy z Athén, Kou a Délu. Spojení Afrodity s Astarté fungovalo především na Východě, kdežto na Západě, vyjma sicilského města Eryx, bývala Astarté někdy ztotožňována s Uni/Juno (Hérou). Avšak stále se objevovaly i další bohyně, jako Atargatis, Anaitis a Isis, s nimiž byl kult Afrodity spojován. 6 Podobnost s orientální bohyní (Ištar nebo Astarté) vykazuje i mýtus o zrození této bohyně. V tomto příběhu měly ryby najít v Eufratu neobvykle velké vejce. To donesly ke břehu, kde jej vyseděla holubice a z vejce se zrodila bohyně. 7 Zrození obou bohyň tedy nacházelo spojitost s vodním prostředím. V rozporu s mýtem o Afroditině zrození z mořské pěny Homér označoval za její rodiče Dia a Titánku Dióné, kteří měli tvořit původní božskou dvojici. Vedle její působnosti jako bohyně smyslné lásky a krásy vystupovala Afrodita rovněž jako bohyně přírodních sil a jara. 8 Téměř neslučitelně s její hlavní božskou povinností - milovat se, se objevovala její epiteta, jakožto Bohyně smrti v životě, např. Melainis černá, Skotia temná, Androfonos vraždící nebo Epitymbria ta z hrobů. 9 V souvislosti s jejím spojením s mořem byla uctívána také jako bohyně šťastné plavby, Euploia. 10 V etruském náboženství se objevovala pod jménem Turan. V římském panteonu jakožto Venuše zaujímala významné postavení. Byla nejen bohyní smyslné lásky, ale také ochránkyní vinařů, zelinářů a zahradníků a zároveň i bohyní štěstěny. Stejně jako řecká Afrodita, byla i Venuše ztotožňována s orientálními božstvy. Významnou ji hlavně tvořil fakt, že byla 6 Budin, 2004, s. 96 a 110nn; Homér, zpěv VIII (1984, s. 105). 7 Kerényi, 1996, s. 56nn. 8 Svoboda, 1973, s. 34nn a 148. 9 Graves, 1982, s. 67nn. 10 Hošek, 2004, s. 60. 9

matkou Aenea, praotce Římanů. Vzhledem k tomu, že byla označována za manželku boha Marta, byla vnímána jako prarodička Římanů, Venus Genetrix. 11 Afroditiny atributy Ze živočišné říše patřili k Afroditě labuť, husa, holubice, vrabec, delfín, koroptev, kozel, mušle, motýl a další. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. Z rostlin byla Afroditě zasvěcena myrta, růže, jablko, mák a lípa. Jablko se u ní objevovalo jako symbol jejího vítězství v tzv. Paridově soudu, v němž vyhrála nad Athénou a Hérou. Vedle rostlin a zvířat, tvořili její doprovod Hóry, Charitky, bohyně půvabu a krásy, Peithó, bohyně lichotivého přemlouvání, Himeros, bůh vášnivé touhy, Pothos, bůh milostné touhy, Hyménos, bůh sňatku a hlavně její syn Erós, mladý bůh lásky. 12 Jeden z homérských hymnů popisoval, jak Hóry oblékly a ozdobily Afroditu, která zrovna dorazila na Kypr. Na hlavu jí nasadily zlatou čelenku, do uší umístily náušnice z mosazi a zlata, na krk zavěsily zlaté řetízky a v božské ji oděly roucho. 13 Dalšími odznaky Afrodity jako bohyně lásky byl její kouzelný pás, který ji činil neodolatelnou, a pochodeň značící planoucí lásku. 14 Nejstarší vyobrazení bohyně vycházely z orientálních předloh. Až do 4. století př. n. l. byla v Řecku zobrazována vždy oděná, od konce 5. století př. n. l. sochaři experimentovali s přiléhavými draperiemi. Příkladem takové sochy byla tzv. Venuše Genetrix, dílo připisované sochaři Kallimachovi, kde měla bohyně jedno prso zcela odhalené a zbytek těla se jí jasně rýsoval pod těsně splývavou draperií. Před polovinou 4. století př. n. l. však Praxitelés vytvořil sochu Afrodity v aktu, tzv. Afroditu Knidskou. Praxitelés vyobrazil bohyni vstupující do rituální koupele, přičemž si nahá bohyně rukou lehce jakoby přikrývala klín a šat měla odložený na váze vedle sebe. 15 Jak již bylo zmíněno, římská Venuše působila i jako bohyně štěstí a zdárné plavby. Jako taková byla vyobrazována s korunou, znázorňující městskou hradbu a s kormidlem. 16 11 Neškudla, 2004, s. 199nn. 12 Zamarovský, 2005, s. 11. 13 Homérské hymny, VII. Na Afrodítu, 1959, s. 96. 14 Hall, 2008, s. 475. 15 Rolley, 1999, s. 142n a 254nn. 16 Svoboda, 1973, s. 667. 10

Afroditiny živočišné atributy K řecké Afroditě se řadilo velké množství různých zvířat. Nejvíce se ve výtvarném umění po jejím boku objevovali níže popsaní živočichové. Přesto se však vyskytovala i různá ojedinělá literární i výtvarná vyobrazení Afrodity s jinými tvory. Například na základě jednoho z homérských hymnů by se dalo usuzovat, že v Malé Asii mohla působit i jako paní šelem. V tomto hymnu bylo popsáno, jak se bohyně vydala k Tróji. Když dorazila k Ídě bohaté zdroji, mateři zvěře připojili se k ní vlci, lvi, medvědi a panteři, v nichž ve všech dokázala rozpoutat lásku a chtíč. Lev k ní také mohl být přiřazován díky své vysoké sexuální výkonnosti. Velké množství ptáků zasvěcených Afroditě doplňovali ještě racek a na Kypru ledňáček. 17 Některá vybraná zvířata většinou Afroditu spojovala s mořem a odkazovala tak na její původ, ostatní byla k bohyni připojena zejména díky své plodnosti, potenci, sexualitě či kráse a ladnosti svého těla. Labuť a husa Původ labutě v mytologii se vztahoval k postavě jménem Kyknos, jichž se v mýtech objevuje několik. Společná pro ně byla vždy násilná nebo nepřirozená smrt. Ovidius popisoval příběh tří různých osob s tímto jménem. První z nich byl králem v Ligurii a blízkým přítelem Faethónovým. Tento Faethón chtěl po svém otci Héliovi, aby mu činem dokázal, že je skutečně jeho otcem. Hélios mu slíbil splnit vše, oč si zažádá. Nešťastný Faethón však požádal o zapůjčení Héliova slunečního vozu. Když se s vozem vydal po obloze, nedokázal jej uřídit a na mnoha místech svým nízkým průletem způsobil požáry. Gaia se již nemohla dívat na to, jak pustoší zemi a požádala Dia, aby toto utrpení ukončil. Zeus tak použil svůj blesk, Faethóna jím srazil z vozu na zem a ten následně zemřel. Ovidius napsal, že když Kyknos naříkal nad Faethónovou smrtí hlas mu zeslábl, v bělostné peří mění se vlasy a úží se krk až v přílišnou délku, červenou k sobě blanou jsou prsty mu připojovány, na křídlech širokých letí a za ústa tupý má zobák. Popsal tak Kyknovu proměnu v labuť, která ze strachu z blesku, jenž přišel z nebe, raději zůstává na vodě a nelétá. 18 Jiný Kyknos byl Apollónem proměnen v labuť poté, co chtěl z nešťastné lásky k jistému Fylliovi skočit do propasti. 19 Třetí Kyknos, syn Poseidóna byl účastníkem Trójské války. V ní 17 Homérské hymny, 1959, s. 82; Becker, 2007, s. 149; Graves, 1982, s. 171. 18 Ovidius, Proměny, kniha II, Faëthón (1974, s. 55nn). 19 Ovidius, Proměny, kniha VII, Útěk Médein (1974, s. 196). 11

se utkal v boji s Achilleem, oba ale byli nezranitelní. Achilleus nakonec v souboji zvítězil tak, že Kykna srazil k zemi a uškrtil ho. Mrtvého syna pak Poseidón proměnil v labuť, jež po Kyknu dostala řecké své jméno. 20 Pausaniás psal o jistém Kyknovi, králi Ligyů v keltské zemi za Éridanem, který měl být velkým milovníkem hudby a po smrti měl být Apollónem proměněn v labuť. Tím také Pausaniás odůvodňuje, proč měly labutě tak blízký vztah k hudbě a zpěvu. 21 Navíc se tradovalo, že labutě v okamžiku své smrti zpívaly svoji jedinou žalostnou píseň. 22 Pro své spojení s hudbou byly často spojovány s Apollónem a některými múzami, například Múzou milostného básnictví Erató. 23 Husy a labutě spolu byly často slučovány a zaměňovány. Podobné si byly nejen velikostí a spojením s vodním prostředím, ale i určitými rysy chování, například stylem letu v hejnu, kdy svým rozestavěním tvořily písmeno V. Tito ptáci se společně objevili také v mýtu o početí krásné Heleny. Zeus se zamiloval do její matky Lédy, chtěl ji získat, ale ona se neustále proměňovala v nějaká zvířata. Nakonec když byla v podobě divoké husy, Zeus se proměnil v labuť a znásilnil ji. Z vejce, které z tohoto spojení vzniklo, se následně vyklubala krásná Helena, příčina Trojské války. 24 Symbol labutě nebo podobného ptáka se objevoval již v paleolitu. Patrné bylo spojení tohoto ptáka s kultem plodnosti a bohyní úrodnosti. Husy a labutě patřily k oblíbeným tématům různých národů. V době bronzové byly spojovány se solárními symboly. Ptáci vyobrazovaní na řecké pozdně geometrické keramice většinou připomínali právě husy. Například v druhé polovině 7. století př. n. l. působil umělec označovaný jako Rytec labutí, od něhož byla na sponě dochována rytina koně a ptáka, snad husy nebo labutě. Později se labutě a husy staly symbolem nejen Afrodity, ale i jiných božstev a zejména symbolem Diova svazku s Lédou. 25 20 Ovidius, Proměny, kniha XII, Kyknos (1974, s. 323nn). 21 Pausaniás, kniha I, kapitola 30 (1973, s. 88n). 22 Pliny the Elder, The Natural History, book 10, chapter 32 http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=perseus%3atext%3a1999.02.0137%3abook%3d10%3a chapter%3d32 23 Hall, 2008, s. 245. 24 Graves, 1982, s. 129. 25 Armstrong, 1944, s. 54nn; Coldstream, 2004, s. 184. 12

Atributem Afrodity se labuť stala díky své ladné stavbě těla a kráse. 26 Stejně jako u Afrodity byla překvapivá její temná epiteta, u labutí bylo zajímavé, že v evropské mytologii působily jako ptáci smrti. 27 Husa k Afroditinu doprovodu patřila, protože byla spojována s láskou a plodností, ovšem více byla spojována s Hérou. Jako solární symbol byla labuť i husa atributem Apollóna a symbolizovala tak čistotu a světlo. 28 V Římě patřila husa k bohyni Junoně. V Etruském pojetí tvořila husa doprovod bohyně porodu. Velkého významu dosáhla husa v Egyptě, kde měla snést kosmické vejce, z něhož se vylíhnul sluneční bůh Ra, čímž i zde byla patrná souvislost husy se sluncem. Zároveň tvořila propojení mezi nebem a zemí. Pro náboženství Malé Asie byla labuť ztělesněním světla, čistoty a půvabu. U Keltů husa působila ve zcela odlišné funkci jako doprovod bohů války a zároveň jako posel duchovního světa. Labuť pro Kelty znamenala symbol nadpozemského vědění. 29 V umění patřila labuť a husa zejména k Afroditě Úranii, narozené z moře (viz katalog Labuť ). 30 Tito ptáci buďto působili jako spřežení jejího vozu (viz Kat. č. 4), nebo bohyně seděla nebo stála přímo na jejich zádech (viz Kat. č. 1-3, 5-7, 9, 10 a12). Vyobrazení Afrodity jedoucí na labuti nebo huse bylo jedním z nejoblíbenějších. Nejvíce objektů s tímto tématem bylo vyrobeno v klasickém a helénistickém období řeckého umění. Motiv Afrodity s labutí nebo husou byl tvořen nejen na území Řecké pevniny i ostrovů, ale i v Itálii a Malé Asii. Husa a labuť ve společnosti Afrodity se stala předlohou jak pro vázové malíře, tak pro sochaře. Milostnou tématiku vyjadřovala vyobrazení Lédy s labutí, tedy proměněným Diem, vyskytujíci se jak v antickém umění, tak hojně na obrazech renesančních či barokních malířů. Holubice V mýtech vypovídajících ještě o období matriarchátu měla bohyně Eurynomé, jež povstala na počátku z Chaosu, mimo stvoření větrů a dalšího, vysedět na mořských vlnách v podobě holubice vejce všehomíra. S holubicí souviselo také sumerské jméno této bohyně, Iahu, což mělo znamenat vznešená holubice. Holubice patřila také jako hlavní pták k Diově matce Rhei. 31 Mytická proměna člověka v holubice se týkala tří dcer jistého Ania, vladaře na 26 Hall, 2008, s. 245. 27 Graves, 1982, s. 133. 28 Cooper, 1999, s. 58; Lurker, 2005, s. 171 a 252. 29 Lurker, 2005, s. 181; Armstrong, 1944, s. 55nn; Becker, 2007, s. 70 a 142; Cooper, 1999, s. 58. 30 Gimbutas, 1982, s. 149. 31 Graves, 1982, s. 23n a 41. 13

Délu, které chtěl pro sebe a svou výpravu získat Agamemnón, protože všechny tři získaly od Dionýsa zvláštní schopnosti - jedna dokázala měnit věci v olej, druhá ve víno a třetí v obilí. Jelikož se vzpíraly, Odysseus je z nařízení Agamemnóna spoutal a přitáhl na loď násilím. Všechny se snažily utéct, ale únosci je dohonili a dívky se musely vzdát. Obrátily se však na Dionýsa o pomoc a ten je proměnil v holubice, aby mohly svobodně odlétnout. Od té doby byly holubice na Délu chráněným ptákem. 32 Holubice svůj význam našla již v neolitu, kde působila jako průvodce mrtvých. 33 Jako doprovod u Afrodity se ukázala již při zrození bohyně. Souvislost Afrodity s holubicí by mohla být viditelná i v souvislosti s mýtem, v němž je Afrodita dcerou Dioné. Ta totiž byla bohyní dubu, na němž sídlila právě holubice. 34 Objevovala se také u orientální bohyně plodnosti Astarté, stejně jako u mezopotamské bohyně erotické lásky a plodnosti Ištar. K Afroditě byla připojena jako znak lásky a plodnosti. Pár holubů se stal symbolem svornosti a odrůda holubice hrdlička symbolem věrnosti v manželství. V místech kultu bohyně plodnosti, hlavně v Malé Asii, byla chráněným zvířetem. Bílá holubice se stala symbolem prostoty a čistoty. Jakožto nesoucí olivovou ratolest byla poslem míru a symbolem obnovení života. Vedle zmíněných vlastností působila také jako věštecký pták a to v Diově věštírně v Dódóně, kde kněžky naslouchaly jejich vrkání. 35 Stejně jako labuť a husa, byla i holubice oblíbeným doprovodem Afrodity na uměleckých dílech (viz katalog Holubice ). Mnohdy byla podle holubice i bohyně identifikována. Často se společně s holubicí u Afrodity nacházel i malý Erótek. Holubice k Afroditě patřila již v mykénském umění (viz Kat. č. 13). Vyobrazována byla napříč řeckým i římským uměním a to jak ve vázovém malířství a na prstenech, tak na reliéfech i mramorových, terakotových či bronzových sochách. Afroditu doprovázela i na mincích a to nejen v řeckém prostředí, ale i například v Levantě (viz Kat. č. 22). Mezi nejmladší památky, na nichž se holubice s Afroditou objevila, patří mramorový náhrobek z Říma (viz Kat. č. 24). 32 Graves II, 1982, s. 282. 33 Podborský, 2006, s. 168. 34 Graves, 1982, s. 47n. 35 Svoboda, 1973, s. 238; Hall, 2008, s. 163; Graves, 1982, s. 185nn. 14

Vrabec Stejně jako holubice, doprovázel i vrabec Afroditu již při jejím zrození. Do Afroditina doprovodu byl zařazen díky své potenci. Někdy se vrabci jako doprovod objevovali i u Dioskúrů Kastora a Polydeuka, z nichž Poseidón učinil zachránce ztroskotaných námořníků. Jako symbol nevázanosti se objevoval v rukou mladé ženy. 36 V blízkosti Afrodity bývali zobrazováni různí ptáci a rozpoznat vrabce by bylo celkem obtížné. Tím pádem mohl být v identifikaci lehce zaměněn, třeba i za holubici, za níž bývá považován téměř každý menší ptáček vyobrazený ve společnosti Afrodity. Delfín Delfín patřil k nejoblíbenějším mořským živočichům a tvořil doprovod bohům spojených s mořem, hudbou a zpěvem. Dobrý vztah měl i k lidem, jichž byl mnohokrát zachráncem. Hejno delfínů zachránilo například pěvce Arióna, kterého chtěli zabít námořníci, kvůli jeho bohaté výhře v hudební soutěži. Jindy Apollón v podobě delfína zachránil Ikadia a dovedl ho do Delf, které Ikadios následně pojmenoval. S Poseidónem mohl být delfín někdy i ztotožňován, spíše byl však součástí jeho družiny. Jako průvodce se objevil u Tritóna nebo Néreovny Galateie, jindy se na něm projížděla Thetis. V delfíny byli Dionýsem proměněni tyrhénští plavci, piráti, kteří chtěli boha unést a prodat do otroctví. Jako zachránce pomyslně působí i v záhrobí, kde převáží duše mrtvých na ostrov blažených. 37 Jako psýchopompos, který dovážel duše na ostrovy blažených, byl vypodobňován i na římských náhrobcích. Jindy však znázorňoval spojení s mořem a v myšlení Řeků i Římanů byl považován za podobného bohům. Často se tak objevoval na mincích, ať už sám, nebo společně s Afroditou nebo malým Erótem. 38 Vedle spojení s mořem, byl dáván do souvislosti také s měsícem a sluncem, kdy se traduje, že původně byl znakem Měsíční bohyně; se sluncem ho pak spojoval bůh Apollón. V úplně odlišné roli se objevoval v kultu Afrodity, u níž zejména upomínal na její původ z moře. O jeho spojení s ženami a milostnou symbolikou by mohla vypovídat i podobnost slov delphis, delfín a delphys, děloha. V náboženství jiných zemí byl opět spojován s vodstvem, jako například u Keltů. 39 36 Lurker, 2005, s. 413n; Graves, 1982, s. 167 a 258; Hall, 2008, s. 489. 37 Graves, 1982, s. 303; Svoboda, 1973, s. 135n. 38 Lurker, 2005, s. 86n; Becker, 2007, s. 50. 39 Graves, 1982, s. 349; Copper, 1999, s. 35n. 15

V umění se delfín často objevoval vedle stojící sochy Afrodity a tvořil tak její oporu (viz Kat. č. 28-30, 32, 33, 35 a 36). Nejednou se k nim připojil i malý Erós, stojící poblíž nebo jedoucí na delfínu (viz Kat. č. 29, 30 a 35). Někdy se na delfínu proháněla i sama Afrodita (viz Kat. č. 25-27). Identifikace Afrodity vedle delfína však není vždy jistá. Mohlo by se totiž jednat o některou z Néreoven, nějčastěji o Amfitrítu, manželku boha Poseidóna. Delfín jako jízní zvíře Afrodity byl námětem spíše u starších sošných či reliéfních vyobrazení. Později se stal zvířetem stojícím po jejím bohu, na jehož zádech se často proháněl malý Erós. Jak již bylo zmíněno, hojně se společně objevovali také na řeckých i římských mincích (viz katalog Delfín ). Koroptev První koroptví na světě se stal synovec a žák umělce a stavitele Daidala Perdíx. Daidalos na něj žárlil, protože Perdíx už jako dvanáctiletý chlapec dokázal vynalézt kružítko a pilu podle vzoru páteřní kosti ryby. Jeho strýc ho zato shodil z athénských hradeb. V tom zasáhla Athéna, jakožto patronka řemesel a umění a chlapce proměnila koroptev, která se dodnes bojí vylétnout do výšin kvůli vzpomínce na to, z jaké výšky byl Perdíx shozen. Podle jiných verzí se chlapec jmenoval Talós a byl synem Daidalovy sestry Perdiky, jejíž jméno znamenalo koroptev. 40 Koroptev patřila k Afroditě zejména díky své plodnosti. Dala by se také spojovat s Afroditiným oficiálním manželem Héfaistem, který nejenže sdílel s Perdíkem (Talóem) stejný osud v podobě svržení na zem z velké výšky (Héfaistos byl shozen z Olympu svojí matkou Hérou, protože byl již při narození velmi ošklivý), ale jeho kulhání se spojovalo s kulháním koroptvího kohoutka při jeho svatebním tanci. 41 Koroptev jakožto další pták zasvěcený Afroditě by byla na vyobrazeních těžko rozpoznatelná a lehce zaměnitelná s jinými ptáky. A tak, stejně jako v případě vrabce, nebyla součástí známějších vypodobnění bohyně. Kozel Kozel u Afrodity symbolizoval její temnou stránku, kdy byla, mimo již výše zmíněné, označována například jako Anosia bezbožná, Tymbórychos pohřbívající nebo Persefaessa jako královna podsvětí. Na několika vyobrazeních Afrodita seděla na kozlu a jako taková byla označována jako Epitragia. Podle mýtu měla toto přízvisko Afrodita získat poté, co ji 40 Ovidius, Proměny, kniha VIII, Perdíx (1974, s. 220n); Graves, 1982, s. 50. 41 Graves, 1982, 328n. 16

Théseus na radu delfské věštírny chtěl získat jako svého průvodce a obětoval jí kozu, která se náhle před smrtí změnila v kozla. Kozel se také stal atributem žádostivosti, která byla typická pro Pana a Satyry, stvoření s kozlími rysy. Také byl atributem a obětním zvířetem boha Dionýsa. 42 Kozel ztělesňoval mužskou sexualitu a plodivou sílu. Kupříkladu pro Kelty byli kozel a beran symbolem plodnosti. Taktéž v Egyptě kozla vzývaly ženy, aby jim zajistil hodně dětí. Naopak koza ztělesňovala ženský princip a tak i plodnost a funkci živitelky. Toho byla největším příkladem koza Amaltheia, která živila malého Dia a z jejíhož ulomeného rohu pak Zeus vytvořil roh hojnosti. Divoká koza pak byla zasvěcena Artemidě. 43 Jak již bylo zmíněno, kozel byl vypodobňován jako jízdní zvíře Afrodity Epitragie. Případně se zvíře nacházelo někde poblíž bohyně nebo jej sama držela v náručí (viz Kat. č. 39 a 40). To však bývalo ojedinělým případem u starších vyobrazení. Afrodita jedoucí na kozlu (nebo beranovi) se stala předlohou nejen pro vázy, reliéfy a sochy, ale i pro různé umělecké předměty, jako například zrcátka, medailony, přívěšky či gemy (viz katalog Kozel ). Někdy je kozel těžko odlišitelný od berana, který patřil k Afroditě zejména v jejím uctívání na Kypru. I beran ztělesňoval plodivou sílu. Koza se pak objevovala ve vyobrazení v kultu Afrodity v Afrodisias, který je popsán níže v samostatné podkapitole. Mušle Mušli považovali za posvátné zvíře Afrodity zejména v Knidu v Malé Asii, k čemuž se vztahuje mýtus o jejím zrození z mušle, v níž měla doplout nejprve ke Kythérám a poté do Knidu. Mimo to se mušle objevovala ve vyprávění o Afroditě a Néritovi, jediném synovi mořského boha Nérea. Nérités byl milencem Afrodity jakožto mořské bohyně. Když ale bohyně měla vystoupat na Olymp, odmítl Nérités přijmout křídla, která mu nabízela a odejít tam s ní. Následně jej proměnila v mušli a jako doprovod si vybrala malého Eróta, jemuž připjala Néritem odmítnutá křídla. Robert Graves zmínil informaci o tom, že mušle pokrývaly podlahu Afroditiny palácové svatyně v Knossu a že vedle mušle jí z mořských tvorů byli zasvěceni mořský ježek a sépie. Mušle byla zasvěcena většině božstev spojených s mořem, například Poseidónovi i římskému Neptunovi, Galateii nebo Tritónovi. 44 42 Graves, 1982, s 352; Hall, 2008, s. 231; Cooper, 1999, s. 84; Becker, 2007, s. 129. 43 Podborský, 2006, s. 356n; Lurker, 2005, s. 235; Becker, 2007, s. 129. 44 Kerényi, 1996, s. 58n; Graves, 1982, s. 48; Hall, 2008, s. 287. 17

Díky své podobnosti s ženským pohlavím se stala symbolem ženskosti a vzhledem k tomu, že v ní roste perla i symbolem plodnosti. Lastura mušle může svým pevným spojením znázorňovat i sexuální žádostivost. Objevovala se však i v pohřebních obřadech, kde ztělesňovala znovuzrození. To bylo důsledkem toho, že v sobě mušle rodila perly, což si antičtí lidé spojovali se znovuzrozováním. 45 Vyobrazení mušle většinou souviselo s Afroditou Anadyomené, tedy vynořivší se z moře. Mušle měla znázorňovat Afroditin původ z moře. Afrodita tak obvykle na mušli pluje nebo v ní sedí. Často je mušle vyobrazena tak, že bohyni vytváří jakoby křídla, které vystupují z půlky jejích zad (viz Kat. č. 52 a 58). Oblíbeným se tento motiv stal také na figurových lekythech (viz Kat. č. 51 a 55). Povětšinou byla mušle masivní, velká stejně jako bohyně nebo i větší. Obvykle také Afroditu opět doprovázel její společník Erós, nebo více malých Erótů. Ti pak drželi Afroditin šat, který tak někdy napodoboval či nahrazoval lasturu mušle. Afrodita na mušli byla tématem pro umělce téměř celé antiky. Toto vyobrazení se dá nalézt jak na vázovém malířství, tak v sochařství či na gemách (viz katalog Mušle ). Množství těchto děl opět svědčí o oblibě Afrodity v umění a o důležitosti jejího spojení s mořem. Vlaštovka Někdy bývá mezi Afroditiny atributy zařazována i vlaštovka. V tu byla proměněna dcera athénského krále Pandióna Prokné. Její manžel Téreus znásilnil její sestru Filomélu a pak jí vyřízl jazyk, aby to nikomu neprozradila. Filoméla však tuto událost vetkala do látky a tu poslal své sestře. Společně pak sestry zabily syna Prokny a Térea Itya a předložili ho Téreovi k jídlu. Do toho již zasáhl Zeus a všechny tři proměnil v ptáky. Z Térea se stal dudek, z Filomély slavík a z Prokny vlaštovka. Takto to sepsal Ovidius. V některých pramenech ale byla jako vlaštovka uváděna Filoméla. Vraždu, kterou Prokné (Filoméla) spáchala, mělo na vlaštovce znázorňovat červenohnědé peří na jejím hrdle. 46 V minojském náboženství patřila vlaštovka k Velké bohyni Matce. V Řecku vlaštovka, stejně jako v dnešních dobách, ztělesňovala příchod jara, a tím i světlo, plodnost, naději a štěstí. Zcela opačně však byla vnímána v Římě, kde pro věštce augury znamenala nositele špatného osudu. 47 45 Lurker, 2055, s. 308n; Becker, 2007, s. 182; Cooper, 1999, s. 118n. 46 Ovidius, Proměny, kniha VI, Téreus, Prokné a Filoméla (1974, s. 173nn); Svoboda, 1973, s. 505. 47 Lurker, 2005, s. 564; Cooper, 1999, s. 209. 18

Častěji než s Afroditou se v umění, zejména ve vázovém malířství, objevovala vlaštovka sama jakožto posel právě příchozího jara. Žába a želva Žába nabývala většího významu v Egyptě, kde symbolizovala plodnost a znovuzrození a patřila k bohyni porodů Heket. V Mezopotámii také souvisela s plodností. Z tohoto důvodu a i díky blízkosti k vodě se stala atributem Afrodity i římské Venuše, u níž značila navíc mileneckou harmonii. Její spojení s měsícem vycházelo z vývoje žáby z pulce v dospělého jedince, což připomínalo měsíční fáze. 48 Želva se díky vysokému věku, jehož se dožívala, stala symbolem nesmrtelnosti a často jí bývá přiřčeno stvoření světa a jeho udržování. V Řecku nabyla zcela jiných funkcí. K Afroditě byla řazena pro svou plodnost. Hermes zase z jejího krunýře vytvořil lyru. Jelikož byla stejně jako žába přiřazována spíše k měsíci, v Egyptě byla nepřítelem slunečního boha. 49 Děl s těmito dvěma tvory také nebylo vytvořeno a dochována mnoho. Příkladem však může být bronzové držadlo zrcátka s Afroditou stojící na žábě a mramorová socha s želvou umístěnou nenápadně pod nohou bohyně (viz katalog Želva a žába ). 50 Motýl Motýl byl k Afroditě připojen až v období helénismu, kdy přestal být vnímán jen noční motýl jako ztělesnění duše, ale do popředí vstoupil motýl denní. Jako roztomilý, malý tvoreček byl spojován i s Erótem. Díky svému životnímu cyklu, proměně z housenky v okřídleného tvora, býval spojován se znovuzrozením, případně s nesmrtelností. U spousty národů, včetně Keltů motýl ztělesňoval duši. Odkaz spojení Afrodity s motýlem je patrný například v rodovém názvu jednoho druhu amerického motýla Aphrodite Fritillary (Speyeria Aphrodite). 51 Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její moudrost a tvořivou sílu. Ve vyobrazeních příslušel zejména k Velké bohyni Matce, u níž značil její moudrost a tvořivou sílu. Ve společnosti Afrodity se moc často v umění neobjevoval (nebo se 48 Lurker, 2005, s. 596n; Becker, 2007, s. 346; Cooper, 1999, s. 224; Podborský, 2006, s. 43. 49 Lurker, 2005, s. 598; Becker, 2007, s. 347n; Cooper, 1999, s. 225n. 50 Gisler, Müller, Augé, 1984, s. 48 a 65. 51 Lurker, 2005, s. 306; Becker, 2007, s. 181; Cooper, 1999, s. 118; Wisconsin butterflies [online]. Aphrodite Fritillary. [cit. 2014-05-14]. Dostupné z: http://wisconsinbutterflies.org/butterfly/species/65- aphrodite-fritillary. 19

alespoň takových děl moc nedochovalo), snad proto, že jej většinou nahrazoval malý roztomilý okřídlený Erótek. Také je to určitě způsobeno tím, že oproti ostatním zvířatům se k Afroditě připojil až v pozdějším období. Jedním z děl, která se dají dobře dohledat, je stříbrný medailon (nebo část misky) uložený v Britském muzeu. Pravdou však je, že by zde mohl spíše patřit k Erótovi, než k Afroditě (viz katalog Motýl ). 52 Další živočišné metamorfózy související s Afroditou Afrodita nepatřila mezi bohyně přespříliš mstivé, jako byla například Héra. Přesto se v mýtech několikrát objevila v roli bohyně měnící něčí lidskou podobu na zvířecí jako odplatu. To se stávalo tehdy, když některý z lidí odmítal přijímat její dar lásku. Z pomsty za urážení její osoby proměnila Akmóna a některé z jeho druhů ve volavky. Akmón patřil do družiny Dioméda, hrdiny, který bojoval u Tróje a v boji poranil samotnou Afroditu. Když se bojovníci vraceli a ztráceli již síly při dlouhé plavbě, Akmón začal neuvážlivě urážet Afroditu za její krutost. To a vzpomínka na zranění v bitvě Afroditu natolik rozezlilo, že změnila jejich podobu v tyto ptáky podobné labutím. Jindy zase jisté Roháče, muže z ostrova Kypr, proměnila v býky za to, že na oltáři v blízkosti jejího chrámu byl zavražděn host. 53 Tyto proměny se však nestávaly tématem pro některé z uměleckých děl. Krása Afrodity byla natolik silná, že sama sebe většinou neproměňovala v nějaké zvíře. K získání lásky, či jen ke vzplanutí vášně u jiné osoby jí stačil její kouzelný pás. U Ovidia se proměna Afrodity objevila jen v jediném případě. Když Olympany ohrozil Tyfón, obluda s hadím tělem zrozená Zemí, většina bohů měla utéct do Egypta a tam ještě změnit svoji podobu. Tak se prý Afrodita proměnila v rybu. 54 52 Saunders, 1996, s. 128. 53 Ovidius, Proměny, kniha X, Roháči (1974, s. 276n); Ovidius, Proměny, kniha XIV, Druhové Diomédovi (1974, s. 390nn). 54 Ovidius, Proměny, kniha V, Tyfóeus (1974, s. 146n). 20

Kult Afrodity v Afrodisias Kult bohyně Afrodity nabyl velké důležitosti ve městě Afrodisias v Kárii, což ostatně vystihuje i samotný název města. V archaické době zde byla uctívána místní bohyně, která byla v průběhu helénistického období ztotožněna s řeckou Afroditou, od níž také nabyla své známé ikonografické podoby svým stylem připomínající vyobrazení starší Artemidy Efeské. 55 Pausaniás ve svém díle informoval o studni se slanou vodou umístěnou ve zdejším Afroditině chrámu. 56 Blízké spojení s vodou mělo více bohyň a snad i původní archaické božstvo zde uctívané, přičemž skutečnost, že Afrodita byla zrozena z mořské vody, mohla být jedním z důvodů, proč byly tyto bohyně spolu ztotožněny. V kultu bohů plodnosti, zejména Afrodity, se vyskytovaly posvátné háje s kvetoucími stromy a různými rostlinami. Takový háj se kromě Knidu, Milétu či Korintu nacházel i v Afrodisias. 57 Posvátným zvířetem Afrodity zde byla zejména holubice, jíž bylo zakázáno lovit, chovat nebo plašit. Ve svatyni byly nalezeny terakotové sošky holubic, zřejmě určené jako votivní oběti bohyni. Jak již bylo zmíněno, holubice byla důležitou součástí kultu Afrodity i na pevninském Řecku. Dalším zvířetem náležícím k Afroditě zde byl lev, jehož původ v Afroditině kultu je ovlivněn Východními bohyněmi, zejména bohyní Kybelé vyobrazované obvykle v doprovodu dvou lvů. 58 Sošné vyobrazení Afrodity v Afrodisias mělo danou formu, která bývá popisována na základě sochy z helénistického období. Socha byla vždy frontální s nohama těsně u sebe a rukama pokrčenýma v loktech a napřaženýma před sebe. Na hlavě měla nasazenou tzv. hradební korunu, corona muralis, jako symbol své role ochránkyně města. Někdy měla na hlavě zdobenou čelenku nebo vavřínový či spíše myrtový věnec s drahokamem umístěným nad čelem. Kolem krku měla zpravidla náhrdelník s vypracovaným motivem palmet a přívěškem ve tvaru půlměsíce. Hlavu jí lemoval dlouhý závoj. Kus látky pokrýval bohyni ramena a paže a na pravé části těla či na obou stranách splýval až na zem. Oděna byla do dlouhého chitónu, který vyčnívá u krku, na pažích a u nohou. Přes chitón měla oblečenou dlouhou těžkou tuniku. Vlivy pevninského Řecka se objevovaly zejména na motivech reliéfů znázorněných ve čtyřech horizontálních pásech na oděvu bohyně. Reliéf v nejvyšší části 55 Brody, 2001, s. 93nn. 56 Pausaniás, kniha I, kapitola 26 (1973, s. 76). 57 Brody, 2001, s. 98n. 58 Brody, 2001, s. 99nn. 21

v oblasti pasu znázorňoval tři Charitky, které byly Afroditě velmi blízké a jejichž úkolem bylo ji oblékat. Charitky stály uprostřed mezi portréty dvou lidí, muže a ženy. Jejich interpretace je nejistá, nejpravděpodobněji se však jednalo o Zemi, v peplu s pláštěm přehrnutým přes hlavu, typickým výjevem pro vdané ženy, a jejího manžela Úrana, mytického otce Afrodity. V druhém pásu se nacházeli bůh slunce Hélios a bohyně měsíce Seléné. Hlavu Hélia korunovalo jedenáct nebo dvanáct slunečních paprsků. Hlavu Selény korunovaly dva srpky měsíce, každý vycházející z jednoho ramene. Výjev byl spojován s Afroditou Úranií, tedy nebeskou. Ve třetím pásu se nacházela ve středu výjevu samotná bohyně Afrodita jedoucí na tzv. capricornu - mořské koze, mytické obludě s kozí hlavou a tělem napůl kozím a napůl rybím. Afrodita byla do půli těla nahá, nohy jí zakrýval plášť, který držela levou roku a který jí vlál kolem hlavy. Okolo bohyně byli vyobrazení delfín a Tritón. Tato scéna odkazovala na spojení bohyně s mořem. Na posledním pásu se nacházeli tři okřídlení bůžci lásky Eróti, kteří vykonávali kultovní rituály. Tato scéna byla na různých vyobrazeních odlišná. Vyobrazení Afrodity z Afrodisias se zejména v období římského císařství postupně rozšiřovalo do různých částí Středomoří a vedle volně stojících soch bylo raženo i na mincích či ryto na gemách (viz katalog Afrodita Afrodisias ). Také všechna dochovaná vyobrazení této bohyně vznikla v římském období. 59 59 The Iconography and Cult of the Aphrodite of Aphrodisias. Lisa R. Brody. Internet archive. http://web.archive.org/web/20030923074738/http://www.geocities.com/lisa_brody/diss.htm 22

Artemis O Artemidě chci pět, té lovkyni s vřetenem zlatým, střelkyni šípů honící jeleny, ctihodné panně, zrozené z rodičů týchž, co Apollón se zlatým mečem. Po stěnách stinných hor a po kopcích šlehaných větrem napíná, lovem se těšíc, své lučiště zlaté a metá nemilosrdné střely; tu zachvívají se všude vrcholy vysokých hor a v hustých lesích se strašně rozléhá šelem řev, až hrůzou se otřásá země, taktéž rybnaté moře. Však bohyně statečné mysli na všechny strany se vrhá a zmar nese divoké zvěři. (Homérské hymny, VIII. Na Artemidu 60 ) Vývoj Artemidina kultu Artemis byla již od svého narození většinou zastíněna svým bratrem Apollónem. Jejich otcem byl Zeus, a tak, jako většinu jeho milenek, jejich matku Létó stihl Héřin hněv a touha po pomstě. Létu potrestala tím, že směla porodit jen na místě, kam nedopadá sluneční svit. Při svém bloudění nakonec porodila nejprve Artemidu na Ortýgii poblíž Délu a samotná Artemis jí pak pomohla na Délu porodit Apollóna. Délos byl do té doby plující ostrov, po narození Apollóna se však ustálil na jednom místě. Vzhledem k významu kultu pak bylo koncem 5. století (425 př. n. l.) zakázáno, aby se zde kdokoliv narodil nebo zde zemřel. Těhotné ženy a nemocní tak byli převáženi právě na Ortýgii. Ortýgia byla Artemidě zasvěcena a byla také označována jako Křepelčí ostrov. 61 Předchůdkyní Artemidy byla bohyně-paní zvířat Potnia thérón. Tato bohyně mohla vzniknout již v období kultury Sesklo, tj. přibližně v 6.-5. tisíciletí př. n. l., spojením asijské bohyně matky a tamního kultu jelena. 62 Na minojské Krétě byl atributem této bohyně had, jenž se na Krétě vyskytoval poměrně hojně. Vedle hadů ji doprovázeli také ptáci, zejména holubi a havrani. Bohyně měla také funkci ochránkyně stavení, což bylo značeno modelem 60 Homérské hymny, VIII. Na Artemidu, 1959, s. 97. 61 Graves, 1982, s. 54nn a 83nn. 62 Hošek, 2004, s. 28. 23

holubice na každém domě. 63 Jako A-ti-mi-te či A-ti-mi-to 64 se objevovala i na destičkách z Pýlu s lineární písmem B. Stejně tak se na nich vyskytovala i Potnia jako Po-ti-ni-ja. Některými svými rysy byla velmi podobná bohyni Hekaté, která byla asijského původu. Obě bohyně byly spojovány s Měsícem. Rozdíl mezi nimi byl však v tom, že Hekaté byla spojena se smrtí, kdežto Artemis s mateřstvím, respektive porody. Jako pomocnice při porodu byla nazývána Eileithyia. V souvislosti s oběma bohyněmi se také vyskytoval pes. Hekaté se mohla sama v psa proměňovat a zároveň to bylo její hlavní obětní zvíře. 65 U Artemidy se pes objevoval jen jako její doprovod. Artemidinou hlavní funkcí byla vláda nad přírodou a zvířaty, s čímž souvisela i její plodivá moc a její uctívání jako bohyně svateb, živitelky nebo plodnosti. S těmito jejími kulty souvisely různé slavnosti a zvyky. Tak například ve Spartě byli každým rokem před svatyní Artemis Orthye pruty mrskání efébové, aby na ně byla přenesena plodivá síla. Vedle toho, že měla dodávat plodivou sílu, byly jí také přičítány léčivé účinky některých vod. 66 V rozporu s její panenskou čistotou však stojí doklady lidských i zvířecích obětí, jež jí byly přinášeny. Například ve Spartě při slavnostech Tithénidií, kdy byli narození chlapci přinášeni do Artemidina chrámu, jí byla obětovávána sající podsvinčata. Naopak v Athénách při slavnostním lovu na jelena (slavnost Elafébolia) byla oběť živého zvířete nahrazena jeleny vyrobenými z pšeničného těsta, medu a sezamu. 67 Artemis představovala v řecké mytologii období dívčího dospívání. Byla zobrazována jako mladá, vitální dívka, zároveň však na ní vždy byla patrná její až chlapecká drzost a přísnost, typická pro tento dívčí věk. Homér ji popisoval jako pannu převyšující ostatní dívku svojí krásou i výškou. 68 V helénistické době spolu byly ztotožňovány Artemis, Hekaté a Seléné, jejichž společným motivem byl měsíc. Etruskové převzali Artemidin kult od Řeků. V Římě byla s Artemidou ztotožňována Diana, původně staroitalská bohyně měsíce a ochránkyně žen. Opět se zde ale objevovala 63 Hošek, 2004, s. 42. 64 Genitiv nebo dativ jejího jména. Gimbutas, 1982, s. 197. 65 Graves, 1982, s. 83nn; Gimbutas, 1982, s. 196nn. 66 Svoboda, 1973, s. 79n; Hošek, 2004, s. 50n. 67 Hošek, 2004, s. 50nn; Homér, zpěv VI (1984, s. 81). 68 Wentworth Higginson, 2007, s. 196n; Kerényi, 1996, s. 113n. 24

Hekaté, s níž byla Diana ztotožňována v souvislosti s funkcí bohyně hájů, měsíce, žen a porodu. Od Artemidy na sebe převzala také funkci lovkyně a ochránkyně zvěře a lesa. 69 Artemidiny atributy Ze živočišné říše patřili k Artemidě laň, jelen, křepelka, pes a medvěd. Vedle toho její doprovod tvořila různá další zvířata. Tyto atributy budou popsány níže v samostatné kapitole. K jejímu kultu v Efesu, který bude podrobně popsán níže, se pojily atributy jako datlová palma, jelen a včela. Datlová palma se objevovala již v mýtu o zrození Apollóna, jemuž byla Artemis nápomocna. Létó jej měla porodit mezi olivovníkem a datlovou palmou. 70 Nedílnou součástí Artemidy byl vždy luk a zlatý toulec se šípy, které jí vyrobili Kyklópové. Už když byla malá, vyžádala si od svého otce Dia vedle luku a šípů také šafránovou loveckou tuniku ke kolenům s červeným lemováním. Jako svůj doprovod si přála šedesát mladých mořských nymf a vedle toho dvacet říčních nymf z krétského Amnysu, které se měly starat o její lovecké boty a psy. 71 V Artemidiných svatyních se objevovaly přesleny, tkalcovské stavy a člunky. Nápisy ve svatyních také prozrazovaly, že obětními dary zde bylo vlněné oblečení a nitě navinuté na cívkách. 72 69 Neškudla, 2004, s. 56. 70 Graves, 1982, s. 83nn a 54nn. 71 Graves, 1982, s. 83nn; Homér, zpěv IV (1984, s. 46). 72 Gimbutas, 1982, s. 196nn. 25

Artemidiny živočišné atributy Jakožto Potnii therón, paní zvěře, ji doprovázelo obrovské množství zvířat. Typickým pro tento druh vyobrazení je Artemis stojící uprostřed výjevu. Po jejích obou bocích jsou zvířata, která někdy drží za krk, čímž umocňuje dojem z toho, že je jejich paní a vládkyní. Obvykle má bohyně na zádech připjatá křídla. Tento druh vyobrazení se objevoval ve starších dobách, zejména během 7. a 6. století př. n. l. Později se u Artemidy objevoval spíše její aspekt lovkyně a ochránkyně zvěře, než její zdůraznění jakožto vládkyně nad zvěří. Nejčastěji se tento výjev objevoval ve vázovém malířství, případně na reliéfech (viz katalog Potnia therón ). Nejdůležitější a nejčastěji zobrazovaní průvodci bohyně jsou blíže popsáni níže. Vedle těchto ji doprovázely šelmy, jako tygr nebo lev, z ptačí říše například labuť, ale i bájné bytosti jako gryfové a mnozí další tvorové. Laň a jelen Mytologický příběh o proměně lovce Aktaióna v jelena patří bezpochyby mezi nejznámější. Jednou při lovu Aktaión zabloudil k jeskyni, v níž se v pramenu omývala panenská bohyně Artemis. Aktaión ji tak spatřil nahou, což bohyně vzápětí ztrestala. Pokropila lovce vodou z pramene a učinila jeho proměnu, kterou Ovidius popisuje následovně: Dál nechala hrozeb a jenom na pokropenou hlavu mu jelení parohy dala, prodloužila mu šíji a uši mu zašpičatila, v nohy mu změnila ruce a paže ve dlouhé běhy, tělo Aktaiónovo pak pokryla skrvnitou srstí. Plachost mu nádavkem dala. A potomek Kadmovy dcery běží a diví se sobě, že najednou rychlosti nabyl. Tím však Aktaiónovo neštěstí neskončilo. Když vyběhl z jeskyně, jeho vlastní psí smečka jej dohnala a rozsápala na kusy. Podle jiných (starších) verzí se snad měl Aktaión k Artemidě připlížit vědomě zahalený do jelení kůže. Svým neuváženým činem a následným trestem se Aktaión stal varovným příkladem pro ostatní, kteří by chtěli zapomenout na hranici dělící božstvo od obyčejných lidí. 73 73 Ovidius, Proměny, kniha III, Aktaión (1974, s. 88nn); Kerényi, 1996, s. 113n; Becker, 2007, s. 10. 26

Artemidina laň se objevuje v mýtu o Ifigeneii, dceři mykénského krále Agamemnóna. Ta měla být bohyni obětována za to, že Agamemnón zabil Artemidinu posvátnou laň a Artemis pak způsobila naprosté bezvětří, jehož vinou nemohla Agamemnónova vojska vyplnout z přístavu. Ifigeneia se tak měla stát obětí, aby byla bohyně usmířena. Když nastala chvíle oběti a věštec Kalchás, který informoval krále o nutnosti dívku obětovat, se chystal vrazit do Ifigeneie obětní nůž, náhle se na oltáři místo dívky objevila laň, kterou tam nastrčila sama Artemis. Ifigeneiu pak unesla do Tauridy, kde se stala kněžkou bohyně. Když po dlouhých letech do Tauridy dorazil Orestés, aby se zde očistil. Společně se svou sestrou Ifegeneií utekli. Útěk však dívku nevysvobodil ze služby bohyni Artemidě, alespoň však mohla být blíže své rodné vlasti, protože novým místem, kde udržovala kult Artemidy, byl Braurón. 74 Scéna únosu Ifigeneie se stala námětem pro mnohá umělecká díla. Vyobrazování jelena, lovu na něj nebo lidí oděných do jelení kůže se objevovalo již na paleolitických jeskynních malbách. Pro pravěké lidstvo byl významný zejména díky své velikosti zajišťující dostatek potravy pro větší kolektiv, a zároveň nebyl tak nebezpečným nepřítelem jako jiná zvířata té doby. Již v pravěku a rané době dějinné byl vnímán jako ztělesnění duše nebo posel bohů. Díky pravidelnému shazování svého paroží se stal symbolem koloběhu přírody, klíčení rostlin a obnovy. Jako takový býval spojován se stromem života, což dále evokovalo plodnost. To, jak se jelen chová v období své říje, způsobilo, že se stal ztělesněním mužské sexuality a vášně. Stal se také symbolem souboje protikladů, kdy znázorňoval dobro (světlo); zlo (tmu), jež porážel, ztělesňovala chthonická stvůra, had. Z bohů doprovázel nejen Artemidu, ale i Praotce Času, Apollóna, případně Athénu a Afroditu, jakožto měsíční bohyně. Jako průvodce působil u zemřelých duší. Někdy svým průvodcovstvím pomohl lovci, jenž ho pronásledoval, najít skrytá místa a tajemství. Existovala dokonce i slavnost, při níž si muži na hlavu nasazovali srnčí parohy. 75 Naproti jelenovi stála laň, jako symbol ženství a s ním spojeného mateřství. Laně do svého spřežení si bohyně chytila sama. Jak píše Robert Graves, byly to dva živé páry parohatých laní. Jedna laň však Artemidě utekla a objevila se v mýtu jako cíl třetí Héraklovy práce. Nazývala se Kerynejská laň a Artemidě byla zasvěcena. Měla mosazná kopýtka a kvůli zlatému paroží byla někdy označována za jelena. 76 74 Zamarovský, 2005, s. 202n. 75 Podborský, 2006, s. 42; Saunders, 1996, s. 86n; Lurker, 2005, s. 193; Becker, 2007, s. 105; Kerényi, 1996, s. 116. 76 Graves, 1982, s. 83nn; Becker, 2007, s. 143nn; Graves II, 1982, s. 109nn. 27