NESMRTELNOST V KRISTU I. Náčrt Krátká osnova: 1. Podstata člověka (Gn 2,7; Ez 18,4) 2. Podstata smrti (Ž 146,4; Kaz 9,5; 12,7; J 11,11; 1 Tm 6,16) 3. Kdy člověk dostane nesmrtelnost? (J 5,28.29; 1 Te 4,16.17; Zj 22,12) Dnes, více než kdykoli předtím, se lidé zajímají o všechno, co má nádech tajemna, nadpřirozena. Otázky smrti, záhrobí a pokračování života po smrti však přitahovaly lidstvo už odedávna. Na druhé straně smrt je něco, o čem jen velmi neradi mluvíme. O to víc nás pak zaskočí, když přijde do našich životů a my jí musíme čelit, postavit se tváří v tvář její kruté realitě. Miliony lidí okolo nás touží po konkrétních odpovědích na otázku, co se děje s člověkem po smrti. U některých to může vycházet z velkého zármutku a bolesti, dané ztrátou milované a blízké osoby, u jiných to může být prostá zvědavost nebo touha poznat nepoznané. Existuje mnoho protichůdných názorů na to, co se děje s člověkem po smrti. Je jasné, že všechny nemohou být pravdivé. Jako křesťané bychom měli brát vážně to, co nám o této věci zjevuje Bůh ve svém slově - Bibli.
1. Podstata člověka Naše chápání smrti a toho, co se děje při ní a po ní, závisí především na našem pochopení podstaty člověka. Kdo je člověk? Z čeho se skládá? Biblická zpráva o stvoření nám říká, že člověk pochází z Božích rukou. Člověk se tedy nevyvinul v průběhu mnoha milionů let z nižších forem života, ale byl stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26.27). Bible doslova uvádí, že "vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (Gn 2,7) Když Bůh zformoval člověka, měl tento všechny orgány, všechno, co ke svému pozdějšímu životu potřeboval, ale chyběl mu život. Život mu dal až "dech života", který do něj vdech jeho Stvořitel (Jb 33,4). Neživé tělo se dechem života mění v "živého tvora". Tento text je významný tím, že ukazuje na jedinečnou rovnici, důležitou pro pochopení přirozenosti člověka: tělo + dech života = duše. Z toho vyplývají dva závěry: a) Člověk jako tělo. Z hlediska biblického chápání člověk neexistuje jinak než v tělesné formě. Proto je mnohem přesnější říct, že člověk je tělo, než to, že člověk má tělo. To je zdůrazněno i v biblickém učení o vzkříšení - pokračování života se neděje v nějaké fluidní formě, ale v těle (1 K 15,42.44; L 24,39-42). b) Člověk jako celistvá bytost. Člověk je vícerozměrná bytost, nemá jen tělesný aspekt. Ale přesto, že je možné jeho jednotlivé složky rozlišovat (1 Te 5,23), není možné člověka rozdělit, protože žádná jeho část nemůže existovat sama o sobě. Genesis 2,7 příznačně říká, že člověk se stal živou duší. Text nic neříká o tom, že člověk má nesmrtelnou duši, dokonce ani to, že člověk má duši, ale že člověk je duší. V některých překladech je tato myšlenka zdůrazněna tím, že konec verše je přeložen: člověk se 2
stal "životu bytostí" nebo "živým tvorem" /ČEP/. Duše není nic, co existuje samostatně, nezávisle na těle. Z rovnice, kterou jsme si uvedli, vyplývá, že duše je funkcí těla a ducha. Podle Bible člověk existuje jako celistvá jednotka, jednotlivé části člověka jsou vzájemně propojeny, navzájem se ovlivňují a zároveň jsou nerozdělitelným celkem. Žádná část nemůže existovat sama o sobě. Na rozdíl od tohoto holistického (celistvého) názoru, rozšířená dualistická představa o člověku tvrdí, že člověk se skládá ze dvou protikladných částí - duše a těla. Nesmrtelná duše je nositelkou osobní identity a pro svou existenci smrtelné tělo vůbec nepotřebuje. Naopak, tělo je pro duši spíš vězením, přítěží. Tento názor, i když v průběhu staletí všeobecně přijímaný, je určitým filozofickým vysvětlením podstaty člověka, navazujícím na řeckou filozofii, ale není biblickým pohledem. Bibličtí pisatelé se s ním nikdy neztotožnili. 2. Podstata smrti Základní otázka, kterou si položíme v této části, je: "Co se děje s člověkem po smrti? Co znamená smrt?" Bible ukazuje, že když člověk umírá, umírá celá bytost. "Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány." (Ž 146,4) "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic." (Kaz 9,5) "A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal." (Kaz 12,7; viz též Ž 6,6; 115,17; Iz 38,18.19) Smrt je tedy opačný proces než stvoření (Gn 2,7). Podle Bible duše není něco, co by mohlo existovat samo o sobě, bez závislosti na těle nebo duchu, dokonce i nezávisle na Bohu, na pramenu života. Bůh nám říká, že svou podstatou jsme smrtelní. Protože jsme stvořené bytosti, nemáme v sobě zdroj života. 3
Nesmrtelnost má jedině Bůh (1 Tm 6,16). Nikde v Bibli se nemluví o tom, že nějaká část člověka může po smrti kdesi samostatně žít, a přitom prožívat pocity, radovat se, nebo být smutná. Smrt je prázdnota, nepřítomnost jakýchkoli zkušeností. Bible vidí smrt jako konec života, případně jako jeho přerušení; život může být obnoven jedině vzkříšením, což je Boží stvořitelský akt (Ř 4,17). Dualistický pohled na člověka naopak chápe smrt ne jako konec nebo přerušení života, ale jako přechod do jiné (vyšší) úrovně. Bůh na počátku varoval člověka, že odejde-li od něj, výsledkem takového jednání bude smrt (Gn 2,17; Ř 6,23). Boží nepřítel, satan, však tuto pravdu zpochybnil a tvrdil: "Nikoli, nepropadnete smrti." (Gn 3,4) Tragédií světa je, že dnes miliony lidí věří tomu, že když člověk umírá, tak vlastně nezemře, jen pokračuje v životě na jiné úrovni. Tím jsou blíže tomu, co tvrdil satan, a zpochybňují to, co řekl Bůh. Někdy se říká, že lidé spíš uvěří velké lži než malé. V případě lidské přirozenosti je to určitě pravda - mnoho lidí věří satanově velké lži. Ježíš Kristus nazývá smrt spánkem (J 11,11-14). Tím naznačuje, že smrt neznamená definitivní konec všeho. Smrt nebude mít poslední slovo nad naším hrobem. Není to ani únik od zodpovědnosti, každého člověka Bůh jednou vzkřísí (J 5,28.29), a ten se bude zodpovídat ze svých skutků (Kaz 12,14; 2 K 5,10). Dále v tomto Ježíšově obrazu můžeme vidět náznak, že smrt je odpočinkem od naší práce (Zj 14,13). V určitém smyslu je smrt "požehnáním". Žít věčně na tomto světě, v tomto těle, by bylo prokletím. Bůh na nás nenakládá víc, než jsme schopni snést. 3. Kdy člověk dostává nesmrtelnost? Přirozeným důsledkem toho, jak člověk věří v otázce smrti, je, jak si představuje další osud těch, kdo zemřeli. Jestliže je smrt 4
spánkem, pak všichni mrtví "spí" v hrobech až do momentu vzkříšení (J 5,28.29). V dualistickém chápání člověk dostává odměnu (nebo trest) v okamžiku své smrti. Podle této představy se spravedliví už teď radují v nebi, bezbožní se mučí v pekelném ohni. Písmo však jasně ukazuje, že člověk nedostává odplatu za své činy při smrti, ale až při vzkříšení (Mt 16,27; L 14,13.14; J 5,28; 6,39.40.44.54; Sk 2,29.34; 2 Tm 4,7.8; Zj 22,12). Takových textů je možné v Bibli najít mnohem víc. Nadějí věřících křesťanů je vzkříšení spravedlivých k životu. Bible nechápe vzkříšení jako pokračování, ale jako obnovení existence. Toto může způsobit jedině čin Boží stvořitelské moci. Písmo ukazuje, že vzkříšení těla je eschatologická záležitost - uskuteční se na konci věků, kdy se Kristus vrátí zpět na naši zem. Vzkříšení budou prožívat všichni společně, všichni vykoupení dostanou nesmrtelnost současně. Apoštol Pavel ujišťuje věřící, že živí nepředejdou ty, kdo zemřeli, odměnu dostanou všichni najednou, společně (1 Te 4,16.17; Žd 11,39.40). Ježíš připomíná svým učedníkům, že přijde a vezme si je k sobě, aby s ním byli věčně. K Ježíši půjdou tedy společně v okamžiku jeho příchodu, a ne individuálně, v okamžiku své smrti (J 14,1-3). Věřit v odplatu bezprostředně po smrti znamená vlastně znevážit poslední soud. Jaký smysl má shromáždit všechny lidi z nebe i pekla, oznámit jim rozsudek a poslat je zpět tam, kde byli? (Mt 25,31-46) Smyslem posledního soudu je, aby lidé dostali odplatu "každý podle svých skutků", protože ji dosud nedostali. Nemůžeme věřit zároveň v nesmrtelnou duši i ve vzkříšení těla. Jedno vylučuje druhé. Bible zdůrazňuje vzkříšení, protože o nesmrtelné duši nic neví. 5
II. Praktický dopad Bible jasně ukazuje, že člověk je celistvá jednotka, jeden celek, ve kterém jedna jeho část ovlivňuje druhou. Nemáme v sobě jednu část, která by byla lepší, a druhou, která je horší. Člověk byl stvořen jako celek. "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré" - to se vztahuje na celého člověka, i na jeho tělo. Člověk padl do hříchu celý, tzn. není v něm žádná část, která nepotřebuje vykoupení, žije sama o sobě, nezávisle na Bohu. Člověk musí být vykoupen jako celek, každá část naší bytosti je hříchem ovlivněná a potřebuje vykoupení. Člověk umírá jako celek, tedy žádná část z něho nepřežívá po smrti. A nakonec, člověk bude vzkříšen jako celek, protože každá jeho část je důležitá, vzkříšení mu vrátí jeho identitu. Škatulkování člověka je důsledkem našeho řeckého analytického myšlení, ale je cizí biblickému holistickému pohledu. Správné pochopení přirozenosti člověka nám pomáhá zaujmou vyvážený postoj ke smrti. Bible vidí smrt jako vetřelce, jako nepřítele (1 K 15,26). Smrt není přirozenou součástí systému věcí, není to něco, co tu vždy bylo a vždy bude. Je to důsledek hříchu - narušení vztahu k Bohu a následné lidské neposlušnosti (Ř 5,12). Nepřirozený charakter smrti vysvětluje náš strach z ní. Smrt je skutečně strašná a nepřirozená. Smrt znamená ztrátu, je opakem života. Proto cítíme oprávněný zármutek při ztrátě svých blízkých; prožíval ho dokonce i sám Ježíš (J 11,35; Mt 26,37-44). Na druhé straně Bible nám představuje smrt jako poraženého nepřítele. Moc smrti byla zlomena Kristovým vítězstvím na kříži - jeho smrtí a vzkříšením. Panství smrti jednou skončí (1 K 15,26.54.55; Zj 20,14). Proto můžeme mít naději i tváří v tvář smrti, navzdory jejímu hroznému charakteru. Kristus je silnější než smrt, zvítězil nad ní a každý, kdo věří v Syna, má život věčný a Kristus ho vzkřísí v poslední den (J 6,40; Zj 1,18). 6
Dále v důsledku nebiblického pohledu na člověka došlo v dějinách křesťanství k rozdělení lidí na laiky a duchovní, což je proti učení Nového zákona. Jedni jsou považováni za "světské", protože se zabývají věcmi "těla"; a ti druzí za "duchovní", protože se zabývají duchovními věcmi, které se týkají "duše" člověka. Od tohoto chápání je už jen krůček k tomu, že ti druzí jsou blíže Bohu, a tedy mohou "laikům" zprostředkovat cestu k Bohu - a tím jsou vlastně nezbytným článkem v procesu spasení. Nový zákon však vztahuje označení "laos" na všechny Boží děti a jasně ukazuje na myšlenku kněžství všech věřících (2 Pt 2,9). K Bohu můžeme přistupovat přímo, bez lidského prostředníka (J 6,37; 14,6). Rozdělení člověka na dobrou nesmrtelnou duši a hříšné smrtelné tělo dále vedlo v průběhu dějin k nesprávnému opovrhováním tělem. Tisíce lidí si myslely (a myslí dodnes), že když budou tělo, jeho potřeby a touhy, trvale potlačovat, dosáhnou tím vyšší duchovní úrovně. Jistě, Bible zná půst, kdy se člověk zříká něčeho jinak příjemného, aby se dočasně soustředil na hodnoty duchovní. Není pochyb o tom, že je to prospěšné a užitečné. Ale nikde nás Písmo nepovzbuzuje k tomu, abychom se trvale podřídili zbytečnému tělesnému odříkání ve snaze získat tak vyšší duchovní úroveň. Na druhé straně v moderní době jsme svědky nezdravého kultu těla. Správné pochopení biblického učení o přirozenosti člověka nás před zbožštěním těla chrání. Tento nesprávný vztah k tělu se pak promítl i do nesprávného vztahu ke zdraví. Mnozí křesťané mají dojem, že křesťanství je "duchovní" záležitost, ale Bible nám ukazuje, že zdraví je Boží hřivna, o rozvoj které se máme starat, zvelebovat ji a zdraví si zbytečně neničit, nepodlamovat (1 K 6,19.20; 10,31; 3 J 2). I když první smrt je smutná, těžká a nepříjemná, její realita nás v konečném důsledku upozorňuje na druhou smrt, která je věčná, a tím nás před ní varuje. Největší tragédií na tomto světě není 7
zemřít, dokonce ani zemřít mladý. Pro Boha smrt není problémem. Protože je Stvořitel, poradí si s ní. Největší tragédií je zemřít ve vztahu vzpoury a odboje proti Bohu, protože ve svobodném vesmíru Bůh respektuje toto rozhodnutí. Smrt nám připomíná, že nemáme život sami v sobě, ale že jsme závislí na Bohu. A on řekl: "Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít." (J 11,26) Záruka našeho nového života není v nás, v nějaké naší přirozené nesmrtelnosti, ale v tom, že Bůh nás vzkřísí v poslední den. Naše nesmrtelnost je jedině v Kristu (Ko 3,3.4). 8