Okolnosti vylučující protiprávnost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Okolnosti vylučující protiprávnost Bakalářská práce Autor: Martin Holub Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Mojmír Pokorný Vyškov duben, 2010

Prohlášení : Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Boskovicích dne 7. dubna 2010 Martin Holub

Poděkování : Dovolte mi, abych nejprve poděkoval vedoucímu práce Mgr. Mojmíru Pokornému, který mi poskytl potřebné konzultace, podporu a pomoc při vypracování této bakalářské práce.

Anotace V této práci jsem se zabýval tématem Okolnosti vylučující protiprávnost, pod kterými shrnuje teorie trestního práva některé okolnosti, které způsobují, ţe čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a není tedy ani trestným činem. Toto téma jsem si vybral v souvislosti s novým trestním zákoníkem od 1.1.2010, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kde došlo u okolností jiţ upravených v minulém zákoně k drobným změnám, ale současně došlo k jejich rozšíření o svolení poškozeného a přípustné riziko. Samotná práce se skládá z několika částí. V první části jsem se zabýval historickým vývojem na území ČR od novodobých dějin konce 18. století aţ po trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009. V druhé části jsem vymezil některé pojmy, které souvisejí s okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Ve třetí aţ sedmé části jsem se věnoval jednotlivým okolnostem uvedených v platné právní úpravě, a to krajní nouzi, nutné obraně, svolení poškozeného, přípustného rizika a oprávněného pouţití zbraně, které jsem se snaţil v této práci popsat. Současně jsem provedl jejich porovnání navzájem, ale i ve vztahu k předchozí právní úpravě, a ve stručnosti jsem uvedl i případy z praxe. Vzhledem k obsáhlému rozsahu institutu okolností vylučujících protiprávnost jakým bezesporu jsou, nebylo mým úmyslem je rozebírat do hloubky, ale mým cílem byl jejich popis v ucelené formě, které by měl porozumět i běţný občan. Nová právní úprava tak umoţňuje občanům v širším rozsahu, účinněji vystupovat na ochranu zájmů svých vlastních, ale i ostatních občanů v naší společnosti, coţ napomáhá k upevnění práva a morálky. Annotation I have engaged in the topic Circumstances excluding the ilegality in my work. The theory of criminal law summarizes some circumstances which cause that the act whose features are similar to the criminal act is not dangerous for the society and that s why it is not the criminal act. I have choosen this topic in context of new criminal code since 1.1.2010. This criminal code was amended with the same efficiency by the law number 306/2009 (Colection of Law) and that s why the law number 40/2009 (Colection of law), criminal code is changed. There were little changes in circumstances which have been revised in last law. But at the same time these circumstances were extended of sufferer s consent and admissible risk. There are several parts in my work. In the first part I have engaded in the historical evolution in the area of the Czech Republic from modern history of the end of 18th century till the criminal law number 140/1961 (Collection of Law) in a word of later changes and supplements with effect till 31.12.2009. In the second part I have specified some concepts related to circumstances excluding the ilegality. In the third part up to the seventh part I have dedicated to particular circumstances mentioned in the valid law enactment namely exigency, private defence, sufferer s consent, admissible risk and competent using of weapon. I have tried to describe them and to make their mutual comparsion, but in relation to the previous law enactment. In brief I have mentioned the examples from experience. With regard to the wide range of institute of circumstances excluding the ilegality, which they concededly are, my intetion was not to analyze them deep, but my aim was to make their description in the coherent form that should be comprehensible for ordinary citizen. The new enactment enables citizens to conduct for protection of their own interests but also of the interest of other cicizens more effectivelly. This fact helps to the law and morality maintenance.

OBSAH ÚVOD.. 7 1. HISTORICKÝ VÝVOJ OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST V ČR.. 9 1.1 Historický vývoj od konce 19. století... 9 1.2 Historický vývoj od poloviny 20. století.. 9 1.3 Právní úprava platná do 31.12.2009 10 2. VYMEZENÍ POJMŮ V OKOLNOSTECH VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST... 11 2.1 Znaky trestného činu... 11 2.2 Okolnosti vylučující protiprávnost. 12 3. KRAJNÍ NOUZE ( 28 tr. zákoníku)... 14 3.1 Obecné podmínky krajní nouze.. 14 3.2 Jednání v krajní nouzi (subsidiarita)... 15 3.3 Zásada úměrnosti (proporcionalita) 16 3.4 Překročení mezí krajní nouze (exces). 17 4. NUTNÁ OBRANA ( 29 tr. zákoníku).... 18 4.1 Obecné podmínky vzniku nutné obrany. 18 4.2 Čin jinak trestný.. 19 4.3 Útok 19 4.3.1 Posouzení útoku z hlediska objektivního a ex ante 20 4.3.2 Útok na lidské jednání 21 4.3.3 Útok provázený více útočníky 21 4.3.4 Útok zvířete 22 4.3.5 Nutná obrana proti veřejným činitelům.. 22 4.3.6 Pojetí protiprávnosti útoku..... 23 4.4 Obrana. 23 4.5 Překročení mezí nutné obrany (exces) 24 4.6 Pouţití automatických obranných systémů (exkurz).. 25 4.6.1 Případová studie - pouţití nástraţného systému. 26 4.6.2 Pouţití nástraţného systému... 28 5

5. SVOLENÍ POŠKOZENÉHO ( 30 tr. zákoníku).. 29 5.1 Svolení poškozeného a jeho podstata.. 29 5.2 Oprávněnost a způsobilost ke svolení..... 30 5.3 Náleţitosti souhlasu. 30 5.4 Souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení... 30 5.5 Přelomové doporučení ČLK... 31 6. PŘÍPUSTNÉ RIZIKO ( 31 tr.zákoníku)..... 34 6.1 Přípustné riziko a jeho podstata.. 34 6.2 Rozdíl mezi krajní nouzí a přípustným rizikem.. 35 6.3 Ţivot a zdraví člověka. 36 6.4 Činnost v souladu s právními předpisy... 37 7. OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ ( 32 tr. zákoníku.)..... 38 7.1 Zákonná úprava pouţití zbraně... 38 7.2 Pouţití zbraně podle zákona o policii. 39 7.3 Taktika chování v nebezpečné situaci. 41 7.4 Pouţití zbraně při sluţebním zákroku. 41 7.5 Povinnosti policisty po pouţití zbraně 46 7.6 Zbraň podle trestního zákoníku... 47 7.6.1 Drţení střelné zbraně... 47 7.6.2 Bezpečnostní agentury a zbraně.. 48 ZÁVĚR.. 50 LITERATURA... 52 PUBLIKACE, KOMENTÁŘE, SLOVNÍKY 52 ČASOPISECNÉ A OSTATNÍ ZDROJE... 52 ELEKTRONICKÉ ČLÁNKY... 53 OSTATNÍ INTERNETOVÉ ZDROJE A ČLÁNKY. 53 PRÁVNÍ PŘEDPISY A DOKUMENTY.. 53 6

ÚVOD Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybral téma Okolnosti vylučující protiprávnost (dále jen OVP), coţ je v současné době téma stále více aktuální, a to s ohledem na narůstající kriminalitu a stále se zvyšující agresivnější a brutální napadání ze strany pachatelů. Vzhledem k tomu, ţe není moţné ze strany orgánů činných v trestním řízení, především pak policie, činit veškerá potřebná opatření, která by ochránila všechny občany, kteří by v době ohroţení potřebovali pomoc policie. Je důleţité, aby i běţný občan v naší republice věděl jaká jsou jeho práva v době, kdy čelí útoku pachatele, a jak se má v daném okamţiku zachovat tak, aby on sám nebyl vystaven trestnímu postihu. Z tohoto důvodu bych se chtěl ve své práci věnovat právě okolnostem vylučujícím protiprávnost činu z pohledu mého pracovního zařazení u sluţby kriminální policie a vyšetřování, které vykonávám 19 roků a jako policista jsem byl nucen v minulosti pouţít zbraň v rámci ochrany své, cizí osoby a majetku. Ale i z pohledu běţného občana, který při svých kaţdodenních starostech nemá mnoho času věnovat se tomuto tématu. Je prakticky odkázaný jen na často neúplné a zkreslené informace z tisku a televize. To má za následek mylnou představu lidí o tom, ţe by se člověk mohl dostat na opačnou stranu zákona v případě, ţe by se útočníkovi snaţil v jeho jednání zabránit. Z toho pak samozřejmě vyplývá, ţe v případě, kdy se do takové situace člověk dostane, raději útok pachatele při fyzickém napadení nebo loupeţi přetrpí a nebrání se. To podle mého názoru není správné a člověk by se při důkladnějším seznámení s okolnostmi vylučujícími protiprávnost mohl a měl zachovat jinak. Pod označením okolnosti vylučující protiprávnost za současné právní úpravy se nic nemění na tom, ţe materiálním důvodem existence většiny okolností vylučujících protiprávnost je společenská prospěšnost jednání a ţe takový čin není společensky škodlivý. 1 Okolnosti vylučující protiprávnost musíme odlišovat od zániku trestní odpovědnosti v hlavě IV., ( 33-35). U zániku trestní odpovědnosti se jedná o případy, které byly v době spáchání trestným činem, za které byl pachatel v době spáchání trestně odpovědný a trestní odpovědnost za trestný čin zanikla dodatečně, ať uţ promlčením trestní odpovědnosti, nebo účinnou lítostí. Cílem této práce je vymezení jednotlivých pojmů, podmínek vzniku a porovnání jednotlivých institutů v okolnostech vylučujících protiprávnost. Samotná práce se skládá z několika částí. V první části se ve stručnosti ohlédnu za historickým vývojem na území ČR 1 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 315 7

od novodobých dějin konce 18. století aţ po trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009. V druhé části vymezím některé pojmy, které souvisejí s okolnostmi vylučujícími protiprávnost ve vztahu s končící platností zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších novel a současně dnem 01.01.2010 nabytím účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 s cílem jejich vzájemného porovnání a současně seznámení s výkladem okolností vylučujících protiprávnost v zákoníku novém. Nový zákoník po téměř padesáti letech vnáší do naší právní úpravy přehledný, srozumitelný a apolitický kodex českého trestního práva. K zásadní změně dochází u definice trestného činu, a to z materiálního na formální pojetí ve spojitosti s výkladovým pravidlem společenské škodlivosti (materiálním korektivem). Současně jsou trestné činy rozděleny na přečiny s horní hranicí trestní sazby do pěti let a zločiny s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. V dnešní moderní době je i snaha maximálního vyuţití alternativních trestů včetně širšího uplatnění prostředků probace a mediace. V souvislosti s tímto nový trestní zákoník myslel i na nové tresty jako jsou domácí vězení, nebo zákaz vstupu na sportovní, společenské a další kulturní akce. Současně dochází i k rozšíření okolností polehčujících a přitěţujících. V trestním zákoníku jsou zapracovány i pojmy definice z trestněprávní teorie, to jsou třeba omyly skutkové a právní, nové okolnosti vylučující protiprávnost svolení poškozeného a přípustné riziko. Ve třetí aţ sedmé části se budu věnovat jednotlivým okolnostem uvedených v platné právní úpravě, a to krajní nouzi 28, nutné obraně 29, svolení poškozeného 30, přípustného rizika 31 a oprávněného pouţití zbraně 32, 2 které se budu snaţit v této práci popsat. Současně provedu jejich porovnání navzájem, ale i ve vztahu k předchozí právní úpravě a ve stručnosti uvedu i případy z praxe. Vzhledem k obsáhlému rozsahu institutu okolností vylučujících protiprávnost, jakým bezesporu jsou, není mým úmyslem je rozebírat do hloubky, ale mým cílem je jejich popis v ucelené formě, které by měl porozumět i běţný občan. Nová právní úprava tak umoţňuje občanům v širším rozsahu a účinněji vystupovat na ochranu zájmů svých vlastních, ale i ostatních občanů v naší společnosti, coţ napomáhá k upevnění práva a morálky. V závěru zhodnotím vypracované téma jako celek včetně pouţité literatury, judikatury a vlastních poznatků získaných z praxe. 2 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 8

1. HISTORICKÝ VÝVOJ OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST V ČR 1.1 Historický vývoj od konce 19. Století V našich novodobých dějinách byly okolnosti vylučující protiprávnost upraveny v císařském patentu, který platil aţ do roku 1950 na území dnešní ČR, pod 2 Důvody vylučující zlý úmysl. Proto nepřičítá se konání nebo opominutí za zločin: a) Kdyţ pachatel zcela zbaven jest uţívání rozumu, b) kdyţ skutek při střídavém pominutí smyslů vykonán byl v čase, pokud pominutí trvalo, anebo, c) v úplném opilství, ve kteréţ se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje ( 236 a 523), anebo v jiném pomatení smyslů, v němţ sobě činu svého vědom nebyl, d) zrušeno, e) kdyţ se při tom přihodil takový omyl, pro který nebylo lze v činu spatřovati zločin, f) kdyţ zlo povstalo náhodou, nedbalostí anebo z neznalosti následků činu, g) kdyţ skutek se stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany. Ţe však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, kdyţ lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, ţe pachatel uţil toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok na ţivot, na svobodu nebo na jmění, nebo ţe toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. Vykročení takové můţe se však podle povahy okolností trestati podle ustanovení dílu druhého tohoto zákona trestního ( 335 a 431) za čin trestný z nedbalosti. 3 Jiţ v této době byla vyţadována mezi obranou a útokem roporcionalita (úměrnost). 1.2 Historický vývoj od poloviny 20. století K prvnímu zásadnímu obratu došlo po roce 1948 kdy pod vlivem společenskopolitických změn nabývá účinnosti trestní zákon č. 86/1950 Sb. kdy se v OVP změnil jejich smysl, a to v 8 nutná obrana, kde byla definována jako jednání jinak trestné, jímţ někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy 3 Trestní zákon č. 117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1927 9

pracujícího lidu, nebo na jednotlivce, není trestným činem, jestliţe a) útok hrozil nebo trval, b) obrana byla útoku přiměřená. V 9 krajní nouze tento zákon stanovil, ţe škoda způsobená při odvrácení nebezpečí musí být menší neţ ta, která hrozila. Tato doba se vyznačovala především tím, ţe stavěla kolektivní zájmy společnosti před zájmy jednotlivce. Nová státní moc v zájmu svého upevnění stanovila podmínky nutné obrany úzce. K dodrţení podmínky proporcionality se poţadovalo, aby obrana byla útoku přiměřená. Byly činěny pokusy pro některé méně závaţné případy útoků stanovit podmínku subsidiarity jednání v nutné obraně ( 8 nového trestního zákona správního č. 88/1550 Sb). 4 1.3 Právní úprava platná do 31.12.2009 Tato právní úprava byla upravena trestním zákonem č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009, jenţ pokračovala v koncepci svého předchůdce s poněkud zmírněnou podmínkou proporcionality. Stanovil tak, ţe způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závaţný, nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Smyslem krajní nouze 14 podle této úpravy je neumoţnit stíhání osoby, která v okamţiku hrozícího nebezpečí dokáţe správně posoudit, který právní statek je důleţitější a který je moţno obětovat. Ve srovnání s dříve platným předpisem podstatně uvolnil podmínky nutné obrany 13 ve prospěch obránce v tom směru, ţe podmínky nutné obrany byly splněny, pokud nutná obrana nebyla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. 5 V této právní úpravě byly přímo definovány následující okolnosti vylučující protiprávnost : Nutná obrana dle 13 tr. zák.: čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Krajní nouze dle 14 tr. zák. : čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Oprávněné pouţití zbraně dle 15 tr. zák. : trestný čin nespáchá, kdo pouţije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů. 6 4 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 31 5 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 31 6 Trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků 10

2. VYMEZENÍ POJMŮ V OKOLNOSTECH VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST 2.1 Znaky trestného činu Dnem 31.12.2009 byla zrušena platnost zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších novel, kde byl trestný čin v 3 odst. 1 tr. zákona vyjádřen a postaven na materiálněformálním pojetí trestného činu. To znamenalo, ţe o trestný čin by se mohlo jednat jen v případě naplnění obou těchto znaků, a to materiálního (nebezpečnost činu pro společnost) a formálního (znaky trestného činu), které nemohly fungovat v případě neexistence jednoho z nich. Dnem 01.01.2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, kde je trestný čin definován v 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tato nová právní úprava se tak odchýlila od materiálně-formálního pojetí, kdy byl zcela vypuštěn materiální znak nahrazený společenskou škodlivostí dle 12 odst. 2 tr. zákoníku. Není tak součástí definice trestného činu a nová úprava je tak postavena na čistě formálním pojetí trestného činu, kde není správně vymezen ţádný stupeň nejmenší společenské škodlivosti, který by odpovídal byť nepatrně nebezpečnosti činu pro společnost. Komentář k trestnému činu dle ustanovení 13 tr. zákoníku : Nově provedená úprava (formální pojetí trestného činu) by mělo vést k přesnějšímu vymezení skutkových podstat jednotlivých trestných činů, coţ ve své podstatě neumoţňuje orgánům činným v trestním řízení překročit takto formálně vymezený rámec trestného činu daného zákonodárcem (dříve bylo moţné široké vymezení zákonných pojmů řešit judikaturou soudů), který jako jediný je oprávněn určit co je a co není trestným činem. Toto pojetí ve své podstatě přesněji stanoví hranice mezi mocí soudní a zákonodárnou, kdy oproti předchozí úpravě, kdy odkazem na nenaplnění materiálního znaku musel soud ( i státní zástupce, či policejní orgán) i při naplnění formálních znaků, dospět k závěru, ţe nejde o trestný čin. Tato nová úprava přesněji odráţí znění čl. 39 Listiny. Z předchozí úpravy zůstává zachováno dřívější znění 3 odst. 3 trest. zák. s drobnou změnou v ustanovení 13 odst. 2 tr. zákoníku. 7 7 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 13 11

Z pohledu formálního pojetí je tak oddělena moc zákonodárná, soudní a výkonná, kdy přesné vymezení trestných činů je ponecháno na Parlamentu České republiky. Soudy pak posuzují, zda jednáním pachatele byly naplněny znaky trestného činu. V tomto případě soud nemůţe dospět k závěru, ţe nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění podmínky materiální. Na rozdíl od předchozí právní úpravy, která byla zaloţena na materiálním pojetí, a ve věci tak mohly činit i orgány činné v trestním řízení. V krátkosti bych jen dodal, ţe trestný čin je v novém trestním zákoníku rozšířen o přečiny a zločiny uvedené v 14 tr. zákoníku, tyto v předchozí právní úpravě nebyly. 2.2 Okolnosti vylučující protiprávnost Problematika okolností vylučujících protiprávnost patří ke stěţejním otázkám základů trestní odpovědnosti. Takto se označují okolnosti, které v případě, ţe nastanou, způsobují, ţe čin jinak trestný není trestným činem, neboť mu chybí protiprávnost. Tato je jedním ze znaků trestného činu vyplývající z definice trestného činu uvedeného v 13 odst. 1 tr. zákoníku. V předchozím zákoně právní úprava výslovně obsahovala tři okolnosti, a to nutnou obranu, krajní nouzi a pouţití zbraně. Ţádné další okolnosti nebyly součástí zákonné úpravy, ale byly zapracovány v teoretické a praktické části trestního práva. V souvislosti s vývojem trestního práva bylo třeba přesnějšího zákonného vymezení všech institutů, na coţ reagoval nový trestní zákoník, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010. Od této doby jsou v obecné části v hlavě III upraveny následující okolnosti vylučující protiprávnost : krajní nouze ( 28), nutná obrana ( 29), svolení poškozeného ( 30), přípustné riziko ( 31) a oprávněné pouţití zbraně ( 32). V souvislosti s tímto rozšířením však nedochází ke změnám v podmínkách nutné obrany, krajní nouze ani oprávněného pouţití zbraně. Co se týče přípustného rizika, které bylo v minulém zákoně zapracováno, jak jsem výše uvedl v právní teorii a praxi, tak ani toto není v rozporu se současnou úpravou. U svolení poškozeného, je upraveno v ustanovení 30 nového tr. zákoníku, ţe trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. 8 Poškozený ale nemůţe dát svolení k ublíţení na zdraví či usmrcení. 8 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 12

S dalšími specifickými okolnostmi vylučujícími protiprávnost se můţeme setkat také ve zvláštní části trestního zákoníku, kde je definována beztrestnost agenta ( 363), neoznámení trestného činu ( 368 odst. 3), a za daných podmínek i beztrestnost pachatele ( 367 odst. 2 a 368 odst. 2). 9 Velké diskuze se v souvislosti s přípravou jiţ platného trestního zákoníku vedly k beztrestnosti agenta, o coţ měla zájem především policie, a to z důvodu rostoucí korupce ve společnosti a organizovanému zločinu. Beztrestnost agenta tak byla omezena na činy, při kterých je poškozován veřejný zájem. Nevztahuje se tak na osobní majetek občanů, jejich ţivot a zdraví, protoţe nikdy nelze stoprocentně vyloučit negativní zásah do práv občanů. I přesto je důleţité klást důraz na postup ověřování veřejně činných osob na specializovaných pracovištích, viz. zkouška spolehlivosti v ustanovení 107 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V porovnání s předchozí právní úpravou v ustanovení 163c tr. zák., je beztrestnost agenta v 363 tr. zákoníku u odst. 1 totoţná, kdy policista plnící úkoly jako agent podle jiného právního předpisu (dále jen agent ), který se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny nebo organizovanou zločineckou skupinu podporuje, není pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle 361 odst. 1,2 trestný, jestliţe se takového činu dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, 10 nové je znění v odst. 2 a beze změny zůstal odst. 3, ze kterého vyplývá, ţe beztrestným se nestává agent, který organizovanou zločineckou skupinu nebo organizovanou skupinu zaloţil nebo zosnoval. 11 Současně zdůrazňuji, ţe okolnosti vylučující protiprávnost uvedené v novém trestním zákoníku upravují jen ty nejdůleţitější okolnosti a jejich výčet tak není a ani nemůţe být konečný. Okolnosti vylučující protiprávnost mohou být upraveny v dalších právních normách, které určité jednání dovolují či přikazují. Současně mohou být blíţe specifikovány v různých metodických pokynech, nařízeních a rozkazech, kdy nejde o protiprávní jednání. To znamená, ţe není v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege stricta, jestliţe jsou okolnosti vylučující protiprávnost analogicky rozšiřovány, neboť se tím zuţují podmínky trestní odpovědnosti. Jedná se tak o dovolenou analogii in bonam partem (ve prospěch pachatele). 12 9 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 10 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 241 11 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 242 12 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář.1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 315 13

3. KRAJNÍ NOUZE ( 28 tr. zákoníku) 3.1 Obecné podmínky krajní nouze Krajní nouze je definována v 28 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. 2) Nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. 13 Z takového ustanovení podle odstavce 1 vyplývá, ţe jednání v krajní nouzi vylučuje protiprávnost i společenskou nebezpečnost, coţ znamená, ţe v případě splnění všech podmínek pro krajní nouzi nejde o trestný čin a nelze takové jednání posuzovat ani jako přestupek. Účelem krajní nouze je především ochrana zájmů společnosti, která umoţňuje kaţdému z nás chránit zájmy vlastní i jiných osob a státu v případě jejich porušení. V případě střetu právem chráněných zájmů je upřednostňován zájem jednající v krajní nouzi. Stejně jako u nutné obrany je zapotřebí vyloučit nebezpečí, které je vyprovokováno a vyvoláno záměrně tak, aby nastala situace kdy se taková osoba pasuje do role obránce a vyhnula se trestní odpovědnosti způsobené vlastním jednáním. U krajní nouze není v porovnání s nutnou obranou rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost ve způsobu odvracení hrozícího nebezpečí. Pro hodnocení o vybočení z mezí krajní nouze je důleţité, zda bylo moţné takové nebezpečí odvrátit jinak. Jednou z podmínek krajní nouze je, aby způsobený následek nebyl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Uvedenou podmínku nesplňuje jednání pachatele, který zachraňuje vlastní ţivot tím, ţe usmrtí jiného. Tuto podmínku však můţe splňovat jednání, kterým pachatel obětováním jednoho lidského ţivota zachrání ţivot více lidí. 14 Příkladem pro takové jednání můţe být plně obsazený záchranný člun, jehoţ kapitán by v případě záchrany další tonoucí se osoby riskoval převrácení člunu a utonutí více osob do té doby zachráněných. Za těchto okolností můţe tuto osobu ponechat ve vodě. 13 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 14 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 49 14

V následujícím komentáři k 28 tr. zákoníku, zejména pak k odstavci 2 je uvedeno, ţe : Pojem krajní nouze byl v předchozím trestním zákoně upraven v 14, nebyl však členěn na odstavce, avšak byl svým obsahem téměř totoţný se současným zněním. Podstatnější změna je tedy vyjádřena v odstavci druhém, který je převzat z druhé věty 14 tr. zákoníku a doplněn o vyloučení z krajní nouze toho, komu nebezpečí hrozí a je povinen je snášet. Jedná se tedy o zpřesnění termínu krajní nouze. Při krajní nouzi, tedy stavu hrozící poruchy se odvrací a) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, b) toto nebezpečí nelze odvrátit jinak, c) ten, komu hrozí nebezpečí, není povinen je snášet, pokud není stanoveno, ţe je takové nebezpečí povinen snášet např. z titulu svého postavení nebo zaměstnání. 15 V tomto směru bych zmínil, ţe je třeba vyloučení krajní nouze u těch osob, jeţ jsou z pohledu svého pracovního zařazení povinny takové nebezpečí snášet. Zde mohu zmínit např. policisty při výkonu jeho sluţební činnosti, nebo hasiče a záchranáře při zásahu, apod. Taková povinnost nebezpečí snášet je většinou upravena dalšími přepisy a nařízením pro danou skupinu či kategorii osob a není tudíţ moţné vyuţití odmítnutí z důvodu krajní nouze. Ze strany odborné veřejnosti nebyly k tomuto principu ţádné závaţné námitky čímţ byla potvrzena současná praxe. 3.2 Jednání v krajní nouzi (subsidiarita) Tato podmínka je výslovně uvedena v ustanovení 28 odst. 2 tr. zákoníku, viz shora, kde je formulována takto: Nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). 16 subsidiarita). Ta vychází z toho, ţe se odvracení nebezpečí týká osob, které na vzniku nebezpečí nenesou ţádnou vinu, a lzeli proto nebezpečí odvrátit bez ohroţení jejich zájmů, nemá být nebezpečí na ně přesunováno. 17 Osoba, které se takové ohroţení týká, musí, pokud jí to okolnosti dovolí, vyuţít moţnosti se takovému nebezpečí vyhnout, třeba i útěkem. Poţadavkem na osobu jednající v krajní nouzi je, aby vzala v úvahu všechna moţná pro i proti, a způsobem, kterým bude nebezpečí odvracet, způsobila škodu pokud moţno co nejmenší. Na osobu, která v takové situaci jedná, jsou tak kladeny zvýšené nároky. 15 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 24 16 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 17 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - 1 obecná část. 4. přepracované vydání, Praha: Aspi Publishing, 2003, str. 190 15

Je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými bylo moţno nebezpečí odvrátit včas (roz.č. 26/72 Sb. 18 ). V souvislosti s hodnocením podmínky subsidiarity musíme přihlédnout k dalším okolnostem, zejména k psychickému stavu osoby, která jednala v krajní nouzi, a jak moc mohla být při hrozícím nebezpečí ovlivněna. 3.3 Zásada úměrnosti (proporcionalita) V tomto případě se jedná o následek způsobený při odvracení nebezpečí, který je obsaţen v 28 odst. 2 tr. zák., kde je formulován, ţe způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. 19 Z tohoto výkladu vyplývá, ţe osobě, která jedná v krajní nouzi, nesmí být předem patrné, ţe svým jednáním takový následek způsobí. Klasickým příkladem nesplnění podmínky pro takovou situaci můţe být jednání pachatele, který při záchraně vlastního ţivota usmrtí jinou osobu. Proto nelze připustit záchranu jednoho ţivota za obětování ţivota druhého tzv. rovnocenný zájem. Takové jednání nezbavuje čin nebezpečnosti pro společnost. Naopak splněním takové podmínky můţe být jednání pachatele, který obětuje jeden lidský ţivot pro záchranu ţivota více lidí. Pro posouzení podmínek v krajní nouzi je zákonem formulován pojem zřejmě stejně závaţný, který prakticky rozšiřuje jejich výklad. Jde o to, ţe musíme hodnotit kromě skutečné situace i psychickou stránku, zejména v době kdy k činu došlo. Za problematický lze povaţovat stav krajní nouze, který vyvolala např. osoba duševně nemocná ohroţující ţivot jiných osob. V takovém případě se osoba obránce, která se s takovou situací dosud nesetkala, dostává do nevýhodné pozice, neboť musí neodkladně řešit vzniklou situaci a dostává se tak v krátkém časovém sledu do psychického tlaku, ve kterém se musí rozhodnout jakým způsobem a jakým prostředkem se vůči takové osobě bránit. V tomto směru jsou na obránce kladeny nepřiměřené poţadavky, neboť útok osoby duševně nemocné je většinou daleko intenzivnější a nebezpečnější neţ u pachatelů trestných činů. Takové případy útoků ze strany duševně nemocných se proto posuzují spíše 18 Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, bylo-li toto nebezpečí moţno odvrátit jinak, nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými bylo moţno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo. Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 25 19 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 48 16

jako nutná obrana dle 29 tr. zákoníku a nikoli podle ustanovení o krajní nouzi podle 28 tr. zákoníku. U krajní nouze není v porovnání s nutnou obranou rozhodující přiměřený či nepřiměřený způsob při odvrácení nebezpečí, které hrozí. 3.4 Překročení mezí krajní nouze (exces) Kaţdý občan má podle právního řádu moţnost jednat v krajní nouzi, ale i toto dovolené jednání má stanovené podmínky, při jejichţ dodrţení není jednání protiprávní a je tedy společensky prospěšné. V případě nesplnění nebo překročení podmínek krajní nouze můţe nastat opačná situace tedy jednání protiprávní pro společnost nebezpečné. O vybočení z mezí krajní nouze (exces) jde, jestliţe : a) způsobený následek byl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ, který hrozil (vybočení zmezí poţadavku proporcionality exces intenzivní), b) jednání bylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo nehrozilo, tedy došlo k němu předtím, neţ hrozilo přímo, anebo bylo provedeno v době, kdy jiţ pominulo (vybočení ze skutkových mezí tzv. exces extenzivní), c) nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, a to bez následků nebo alespoň s méně závaţnými následky (vybočení z poţadavku subsidiarity), d) byla tu povinnost nebezpečí snášet. 20 Z pohledu zavinění můţe jít o vybočení z podmínek krajní nouze : úmyslným jednáním pachatel si je vědom, ţe jedná protiprávně a přesto v takovém jednání pokračuje, jde o exces jarý (stenický), z nedbalosti pachatel nejedná úmyslně, ale v době kdy nebezpečí hrozilo, zazmatkoval nebo se polekal, jde o exces chabý (astenický), nezaviněně jestliţe je pachatel mylně přesvědčen, ţe mu hrozí nebezpečí, které fakticky neexistuje, jde o exces (putativní), který vylučuje trestní odpovědnost dle ustanovení 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu, neboť nejde o úmyslný trestný čin. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniţ byly zcela splněny podmínky krajní nouze, je polehčující okolností podle ( 41 písm. g) tr. zákoníku 21 ). 20 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 325 21 Soud jako polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, ţe pachatel spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniţ byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. 17

4. NUTNÁ OBRANA ( 29 tr. zákoníku) 4.1 Obecné podmínky vzniku nutné obrany Nově provedená úprava nutné obrany definovaná v 29 tr. zákoníku, koresponduje i s Ústavou České republiky a příslušnými mezinárodními úmluvami. Podle čl. 10 Ústavy ČR je totiţ třeba pokládat za pramen Českého práva i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které jsou v ČR závazné a mají tedy přednost před zákonem, respektive jsou postaveny na úroveň našich ústavních zákonů. Viz. čl. 23 Listiny základních práv a svobod pode něhoţ občané mají právo postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod zaloţený Listinou, jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny. 22 V případě nutné obrany bylo diskutováno mnoho variant, a to od zmírňujících aţ po úpravy tvrdší známé ze zahraničí např. v USA, podle kterých má kaţdý občan svaté právo povahy skoro absolutní, kdy si kaţdý občan můţe hájit svůj majetek proti pachateli i za pouţití zbraně. Tyto varianty měly přinést určitou volnost osobám jednajícím v omluvitelném omylu. Snaha formulovat nutnou obranu jinak neţ tomu bylo v předchozí úpravě byla nakonec zamítnuta, neboť předkládané varianty a názory vykazovaly více problémů neţ výhod. Nutná obrana se proto v porovnání s předchozí úpravou prakticky nezměnila, neboť se v praxi osvědčila a v zásadě vyhovuje i potřebám dnešní doby. Tímto definice nutné obrany dostatečně vysvětluje pozici obránce, včetně překvapivosti, brutality útoku, nebo zmatku, strachu, leknutí obránce, které se posuzují při reakci obránce, na způsob jakým byl útok ze strany útočníka veden, při kladném řešení problému skutkového omylu viz. 18 tr. zákoníku. Nutná obrana je definována v 29 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na rájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Srov. 41 písm. g), Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 63 22 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 49 18

2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Takto definované znění lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním 13 trest. zák. Podstata nutné obrany spočívá v odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, a to i činem, který by byl jinak trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jiţ ze zákona je vyloučena společenská nebezpečnost a protiprávnost činu. Z toho plyne, ţe nejsou stíhány osoby, které vystoupí na ochranu svých oprávněných i společenských zájmů. Takový čin, kterým je odvracen útok, je v souladu se zákonem a je beztrestný. V případě střetu zájmů právo preferuje zájmy obránce, protoţe tento chrání stejné zájmy jako právo samotné. Je zapotřebí si také připomenout, ţe nutná obrana je právem nikoliv povinností občana, z čehoţ plyne, ţe občan není povinen bránit se za kaţdé situace a záleţí jen na jeho svobodném rozhodnutí zda práva obrany vyuţije či nikoliv. Jednotlivé podmínky jak vyplývají z 29 odst 1,2 tr. zákoníku, se pokusím popsat v následující části za vyuţití vlastních zkušeností z praxe a dostupné literatury. 4.2 Čin jinak trestný Tento pojem je uveden v prvním odstavci nutné obrany, ale i krajní nouze a vyplývá z něho, ţe takové jednání by za normálních okolností bylo trestným činem. Zajímavé je z tohoto pohledu u činu jinak trestného, to ţe trestný čin není trestným činem a je to čin dovolený pro společnost prospěšný. Přitom vycházíme ze zásady, ţe samotný útok vyvolal útočník nikoliv obránce, který jednal v nutné obraně 29. Takový čin nemůţe být postiţen trestem ani jinou sankcí. Obecně lze tedy uvést, ţe nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů). 23 4.3 Útok V souvislosti s nutnou obranou hovoříme o útoku jako o úmyslném, protiprávním jednání, které je pro společnost nebezpečné, jen takové jednání totiţ ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. 24 I kdyţ má zpravidla útok znaky trestného činu neznamená to však, ţe musí jít vţdy o trestný čin. Proto není vyţadováno, aby byl útočník trestně odpovědný (můţe se tak jednat o osobu nepříčetnou, dítě, osobu jednající ve skutkovém 23 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 119 24 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - 1 obecná část, 4. přepracované vydání, Praha: Aspi Publishing, 2003, str. 194 19

omylu). Útok má zpravidla formu konání, a můţe mít formu opomenutí (např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm). Útok je tedy charakterizován poměrně abstraktně, je širším pojmem neţ pojem napadení. Napadení se projevuje v otevřených a často násilných aktivních jednáních, která bývají spojena s překonáváním odporu nebo s potlačením moţnosti odporu. Útok naproti tomu zahrnuje kromě násilných i jednání nenásilného charakteru, jako jsou např. některé trestné činy proti majetku. Z hlediska ohroţení chráněných zájmů přicházejí v úvahu čtyři moţnosti jednání : nově vzniklé ohroţení chráněných zájmů, zvýšení jiţ existujících ohroţení či rizik, udrţování jiţ existujících ohroţení či rizik, udrţování jiţ vzniklých porušení zájmů. 25 U prvních dvou definicí je charakteristické, ţe představují změnu jiţ existujícího stavu, zbylé dvě definice nikoliv. 4.3.1 Posouzení útoku z hlediska objektivního a ex ante Při posuzování útoku je důleţité, jak se obráncovi jevila situace v době, kdy se bránil útoku. Úsudkem ex ante je pak hodnocena budoucí událost v době, kdy k ní ještě nedošlo. Jedná se o hodnocení prováděné dodatečně, přičemţ osoba, která situaci hodnotí, se musí přenést časově do doby, kdy se obránce bránil útoku. Jen tak můţe být objektivně posouzeno, zda můţe nebo mohlo dojít k porušení chráněného zájmu. V souvislosti s hodnocením ex ante jsou spojeny další okolnosti, jako je objektivní pravda z pohledu běţného občana, nebo podmínky existence útoku z hlediska obránce (subjektivní hledisko). Z tohoto důvodu, jak jsem výše uvedl, je důleţité objektivní posouzení při zhodnocení všech okolností daných v době, kdy obránce čelil útoku i přesto, ţe byly zjištěny dodatečně. Proti pouze abstraktně nebezpečnému jednání, které neohroţuje ve skutečnosti ţádný konkrétní zájem, nemá nutná obrana přípustná, neboť podle převládajícího názoru sice v takovém případě existuje společenský zájem na prosazení práva, chybí však objektivně potřeba ochrany. Pokud tedy je obránci známo, ţe pistole útočníka není nabitá, nesmí ho zastřelit. 26 25 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 73 26 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 75 20

4.3.2 Útok na lidské jednání Takovým útokem se rozumí konání nebo opomenutí fyzické osoby, která svým jednáním naplnila v souladu s právní úpravou všechny znaky a to útoku, společenské nebezpečnosti a protiprávnosti. Jednání v nutné obraně se zaměřuje vţdy proti útočníkovi, tento pojem je totoţný s pojmem pachatel trestného činu. Všeobecná shoda panuje o tom, ţe útočníkem nemůţe být nikdy neţivá věc, co se týče věcí ţivých, tj. zvířat, nebyly názory jednotné, zejména dříve se vyskytovaly názory, ţe také proti útokům zvířat je moţno jednat za stejných podmínek jako vůči dětem a osobám nepříčetným při splnění některých dalších dodatečných podmínek. 27 Za útočníka nemůţe být povaţována ani právnická osoba (stát, obchodní společnosti, atd.), která nemá způsobilost k trestněprávním deliktům, ale na druhé straně lze nutnou obranu uţít proti fyzickým osobám, které jsou orgány nebo zaměstnanci právnické osoby a dopustí se protiprávního útoku (exekutor, policista, člen dozorčí rady). Útokem z pohledu nutné obrany je lidské jednání, kterým nemohou být jen tělesné reflexy či pohyby spáchané ve stavu bezvědomí ani tzv. vis absoluta, protoţe nejsou neseny lidskou vůlí. V takových případech chybí psychické jednání, které nelze hodnotit jako výsledek určité lidské činnosti a nemůţe se jednat o čin protiprávní. Základním faktorem pro posouzení, zda se skutečně jednalo o útok, je svobodná vůle člověka. 4.3.3 Útok provázený více útočníky Při takovém útoku se jedná o napadení osoby nebo osob několika útočníky, které se mohou bránit v mezích nutné obrany proti kterémukoliv z útočníků. V tomto případě se nejedná o rvačku, neboť rozdíl mezi nutnou obranou a rvačkou spočívá v tom, ţe nutná obrana předpokládá rozdělení osob, které se střetly, na dvě strany, z nichţ jedna je v roli útočníka a druhá obránce. 28 Pro vymezení kdo je útočníkem a kdo obráncem je důleţité vědět, kdo s útokem začal, co ho k jeho jednání vedlo, popřípadě kdo probíhající konflikt stupňoval (např. důchodce okřikne na ulici fanoušky, kteří dělají výtrţnosti při cestě na fotbalové utkání a tito ho v zápětí fyzicky napadnou, důchodce tak bude v roli obránce). Kdeţto u rvačky se jedná o úmyslné ohroţení ţivota či zdraví jiného při účasti osob na zápasu mající charakter vzájemného napadání (např. fyzické napadení dvou skupin fanoušků mezi sebou z rozdílných fotbalových klubů). 27 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 77 28 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 122 21

4.3.4 Útok zvířete Při útoku zvířete lze pouţít nutnou obranu a to v případě, ţe zvíře je poštváno člověkem, který je povaţován za útočníka a zvíře je povaţováno za nástroj respektive ţivou zbraň v jeho rukou ( 118 Spáchání trestného činu se zbraní 29 ). O nutnou obranu se bude jednat i v případě, kdy volně pobíhající zvíře napadá člověka, přičemţ člověk za něho odpovědný je na blízku a zvíře nezastaví, nebo se o to alespoň nepokusí. Útočníkem ve smyslu 29 tedy nemůţe být zvíře samotné, neboť se z našeho právního hlediska jedná o pouhou věc. Proto se v případě volně pobíhajícího zvířete (např. zaběhlého psa), který útočí na člověka bez přítomnosti majitele, nemůţe jednat o nutnou obranu podle 29, ale bude uplatněno ustanovení o krajní nouzi ve smyslu 28. 4.3.5 Nutná obrana proti veřejným činitelům Přestoţe nutná obrana je přípustná i proti úkonům veřejných činitelů, jde o velice citlivé téma a názory na něj jsou značně odlišné. Na jedné straně můţe z pohledu nutné obrany docházet při prováděných úkonech veřejných činitelů k maření nebo ztíţení jejich činnosti, a tím by se postup veřejných činitelů stal nefunkční, coţ je podle mého názoru tvrzení, které má své opodstatnění. Na druhou stranu má nutná obrana ze zákona dané podmínky, za kterých ji lze uplatnit a v případě vyloučení moţnosti se v takovém případě bránit, by byl napadený vystaven neţádoucímu jednání ze strany veřejných činitelů. Proto je důleţitý určitý kompromis, aby výkon práva nebyl zneuţíván jednou či druhou stranou. Ten je třeba hledat právě v nutné obraně. Pokud jsou úkony veřejných činitelů perfektní, není proti nim nutná obrana připuštěna, poněvadţ jde o výkon práva nebo povinnosti. 30 V opačném případě lze nutnou obranu připustit jestliţe policista překročí svou pravomoc a uskutečňuje zákrok, k němuţ není podle zákona oprávněn, nepoţívá ochrany veřejného činitele 31 podle 325 násilí proti úřední osobě a 326 vyhroţování s cílem působit na úřední osobu. 29 Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliţe pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů uţije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliţe ji k tomu účelu má u sebe, zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznějším. Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 151 30 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 121 31 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 130 22

4.3.6 Pojetí protiprávnosti útoku Protiprávností útoku rozumíme jednání, které je pro společnost nebezpečné, coţ je základem oprávněnosti jednat v nutné obraně, ale není pravidlem, ţe případné porušení či ohroţení zájmu chráněného zákonem je protiprávní a pro společnost nebezpečné. Pokud chybí aspekt nebezpečnosti útoku pro společnost, nesmí být útočníkovi způsobena škoda. V opačném případě můţeme povaţovat útok sice za protiprávní, ale ne trestný, např. zánikem trestnosti činu nebo kvalifikování věci jako přestupku (proti občanskému souţití 49 32 ), kdy jednáním útočníka nebyla naplněna skutková postata trestného činu (ublíţení na zdraví 146 trestního zákoníku). 4.4 Obrana Další podmínkou jak odvrátit útok je obrana, která musí stejně jako útok splňovat daná kritéria tak, aby byla v souladu s ustanovením 29 odst. 2 trestního zákoníku, ve kterém se uvádí, ţe nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana by při odvracení útoku měla být v tomto směru adekvátní. Z pohledu zákonné úpravy jde o vymezení, které můţe obránce při rozhodování poškodit a postavit ho do role, kdy on sám bude jednat protiprávně. Tím naráţím na situaci, kdy se obránce brání útočníkovi a musí tak ve většině případů jednat razantněji a intenzivněji neţ útočník, aby překonal jeho útok, který by jinak neskončil. Ze zkušeností, které jsem získal z praxe vím, ţe kaţdý případ tohoto druhu je specifický a někdy stačí opravdu málo, aby případy vykazující obdobné znaky byly při vyšetřování kvalifikovány rozdílnou skutkovou podstatou. Na obránce by tak neměly být kladeny neadekvátní poţadavky a chtít po něm, aby se za kaţdou cenu snaţil šetřit útočníka, přičemţ by mohl ohrozit svůj vlastní ţivot, nebo ţivot člověka na jehoţ obranu vystupuje, by nebylo správné. O nutnou obranu se tak můţe jednat i v době, kdy se obránce brání fyzickému útoku střelnou bodnou nebo sečnou zbraní vůči neozbrojenému útočníkovi, kterého by jiným způsobem nepřemohl a způsobí mu smrt. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níţ jednal, nutnost okamţitého rozhodování, jeho rozrušení a napadení apod. 33 32 Zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění pozdějších zákonů 33 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 337 23

Obranu můţeme rozdělit na dvě části a to pasivní obranu, kdy se obránce snaţí vyhnout fyzické konfrontaci např. ustupováním od útočníka, vykrýváním úderů, útěkem z místa, kde k útoku došlo, pokud to situace umoţňuje, nebo aktivní obranou, ve které se obránce postaví útočníkovi, přičemţ je stále v roli obránce. O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. 34 Jde o to, ţe nebezpečí nebo samotný útok byl vyvolán útočníkem a obrana byla nevyhnutnou reakcí na takové jednání. Jednání v nutné obraně funguje na principu, ţe právo by za ţádných okolností nemělo ustupovat bezpráví. Vţdy záleţí na rozhodnutí občana, zda se bude útočníkovi bránit pasivně nebo aktivně, coţ záleţí na konkrétní situaci. V této souvislosti bych zmínil, ţe v poslední době dochází v důsledku ekonomické krize k nárůstu násilné trestné činnosti, zejména loupeţím ( 173 tr. zákoníku), kdy zájmem pachatelů jsou pobočky bankovních ústavů, pošty a čerpací stanice. Tito pachatelé jsou ve většině případů ozbrojeni a odhodláni zbraň pouţít, proto bych zejména v takových případech, kdy např. obsluha na čerpací stanici není na takové útoky speciálně školená, doporučoval neklást za kaţdou cenu aktivní odpor a vyhovět poţadavkům pachatele, jehoţ zájmem jsou především finanční prostředky. Nemělo by se zapomínat, ţe ţivot a zdraví osoby jsou v tomto směru privilegovány. Určitou absenci vidím v prevenci ať uţ ze strany orgánů činných v trestním řízení, nebo sdělovacích prostředcích, kde jsou případy loupeţných přepadení často odvysílány pro mediální sledovanost v hlavním zpravodajství, ale chybí tu jakékoliv doporučení popřípadě odkaz jak se nejlépe v takové situaci zachovat, nebo kde takové informace najít. 4.5 Překročení mezí nutné obrany (exces) Jedná se o situaci, která se do určitého stavu podobá nutné obraně, ale nejsou zde naplněny podmínky, které by znamenaly obráncovu beztrestnost. V naší teorii tak rozeznáváme dvě situace : a) exces intenzivní kdy jde o exces co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemţ tu můţe jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě, 35 (například pachatel provede vloupání do rekreační chaty, kde chce odcizit masovou konzervu a při tomto je vyrušen přijíţdějícím majitelem obráncem, 34 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 336 35 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 127 24