Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat. Využití metody repopulace v chovu prasat Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Využití metody repopulace v chovu prasat Bakalářská práce Vedoucí práce prof. Ing. Marie Čechová, CSc. Vypracovala Denisa Kovářová Brno 2013

Děkuji prof. Ing. Marii Čechové, CSc. za její ochotu, laskavost a čas, který mi věnovala při řešení mé bakalářské práce. Děkuji Ing. Pavlu Nevrklovi za cenné rady a poskytnuté materiály. Děkuji paní Radce Koblihové za konzultace na jejím pracovišti. Děkuji své mamince MUDr. Libuši Kovářové za podporu a klidné prostředí, které vytvořila pro psaní mé práce.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Využití metody repopulace v chovu prasat zpracovala samostatně jen s použitím pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Brno, 2013

Abstract KOVÁŘOVÁ, D. Ways of using repopulation method in pig husbandry. Brno, 2013. Bachelor thesis. Mendel University in Brno. This bachelor thesis presents ways of using repopulation methods in pig husbandry and gives reasons why and when to use it, what diseases can be dealt with by this method and what economical effects repopulation has on the pig husbandries including the animal welfare. It also outlines how the whole system works and explains the position of SPF units in pig breeding. Another part of the text is highlighting the main principles of biosecurity, which are very important to follow in all pig farms, especially the repopulated ones. The last part suggests what changes should be made to improve the situation in the Czech Republic. Although this thesis is aimed especially on the Czech Republic, some important international facts are also included. Key words Repopulation, depopulation, SPF pig/herd, most common diseases, economical effects, welfare, biosecurity Abstrakt KOVÁŘOVÁ, D. Využití metody repopulace v chovu prasat. Brno, 2013. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. V textu jsou popsány principy využívání metody repopulace v chovech prasat. Práce popisuje důvody pro aplikaci zmíněné metody v chovu, choroby, kterým se dá takto čelit a ekonomické výhody, které s sebou repopulace nese, včetně zvýšení úrovně welfare zvířat. Nastiňuje jakým způsobem celý systém funguje a jaká je vlastně pozice repopulačních stanic v hybridizační pyramidě. Další část textu poukazuje na základní principy biobezpečnosti, které je třeba důsledně dodržovat ve všech chovech, ale obzvláště v chovech repopulovaných. V poslední části jsou uvedeny návrhy, které by mohly vést ke zlepšení situace v českých chovech prasat. Ačkoli je tato práce zaměřena především na problematiku České republiky, je doplněna některými významnými zahraničními fakty. Klíčová slova Repopulace, depopulace, SPF prase/chov, nejčastější choroby, ekonomické efekty, welfare, biobezpečnost

Obsah 1 ÚVOD 7 1.1 CÍL PRÁCE 8 2 HISTORIE REPOPULACE PRASAT 9 3 ÚROVNĚ ZDRAVÍ 10 4 PŘÍNOSY METODY REPOPULACE 12 5 METODY ZÍSKÁVÁNÍ SELAT PROSTÝCH SPECIFICKÝCH PATOGENŮ (SPF) 15 5.1 ODCHOV SELAT PROSTÝCH SPECIFICKÝCH PATOGENŮ (SPF) 17 6 ZDRAVOTNÍ SITUACE V CHOVECH PRASAT 19 6.1 PRŮJMOVÉ STAVY 20 6.2 KOMPLEX RESPIRAČNÍCH ONEMOCNĚNÍ (PRDC) 21 6.2.1 PŘÍČINY 21 6.2.2 MYKOPLAZMOVÁ PNEUMONIE PRASAT/ENZOOTICKÁ PNEUMONIE (MPS, EP) 22 6.2.3 REPRODUKČNÍ A RESPIRAČNÍ SYNDROM PRASAT (PRRS) 23 6.2.4 CHŘIPKA PRASAT (SI) 24 6.2.5 CIRKOVIROVÉ INFEKCE 25 7 ZÁKLADNÍ PILÍŘE OZDRAVOVÁNÍ STÁD 26 7.1 ZAKLÁDÁNÍ ZDRAVÝCH CHOVŮ 28 7.2 OCHRANA CHOVŮ PŘED ZAVLEČENÍM CHOROB 31 7.2.1 EXTERNÍ BIOBEZPEČNOST 32 7.2.2 ZPŮSOB ODVOZU ZVÍŘAT 37 7.2.3 INTERNÍ BIOBEZPEČNOST 38 7.3 DOHLED NAD JEDNOTLIVÝMI CHOVY, MONITORING A NOUZOVÉ PLÁNY 40 8 ZÁVĚR 43 9 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 44 10 SEZNAM CITOVANÉ LITERATURY 45

1 ÚVOD V posledních 50 letech celosvětově roste spotřeba masa, zejména vepřového. Tento fenomén je odrazem životní úrovně, cen masa, ale i jiných sociálních faktorů. Se svým podílem asi 40 % z celkové spotřeby je vepřové maso nejžádanějším druhem na světě. Jeho celosvětová spotřeba činila v roce 2012 podle Ministerstva zemědělství Spojených států amerických 103 791 mil. tun. Za rok 2013 se očekává nárůst na 104 253 mil. tun, tedy o 0,4 % více. Produkce se pak odhaduje na 104 710 mil. tun (anonym 1, 2012). Největším konzumentem i producentem vepřového masa je Čína. Nachází se zde 50 % světové populace prasat (Orr, 2006). V evropské sedmadvacítce se ročně spotřebuje 21 271 mil. tun a vyprodukuje 23 000 mil. tun vepřového masa. Největšími evropskými producenty jsou Německo a Španělsko. Po EU se na třetím místě nachází USA s celkovou roční spotřebou 8 653 mil. tun a produkcí 10 187 mil. tun (anonym 2, 2012). Spotřeba masa v České republice dosáhla maxima v roce 1989, kdy podle ČSÚ činila 97 kg na obyvatele a rok. V posledních letech se tato hodnota pohybuje okolo 80 kg na obyvatele a rok, z čehož asi 42 kg tvoří vepřové maso. Objem produkce vepřového masa České republiky, který v roce 2012 činil 1,2 % celkové produkce EU, tedy 239 753 t ročně, ji staví mezi málo významné země (Jedlička, 2012), a navíc zde dochází ke kontinuálnímu propadu v počtu chovaných hospodářských zvířat, největšímu pak v oblasti chovu prasat. Mezi lety 2002 a 2012 Český statistický úřad zaznamenal pokles na 50,8 % z původního počtu 3 441 000 ks. Dnes se u nás tedy chová asi 1,5 milionů prasat, což je historické minimum odpovídající stavu v roce 1921. Od roku 2012 u nás také klesá zájem o chov prasnic a roste dovoz selat určených na výkrm, a tak jsme se stali značně závislými na dovozech selat zejména z Dánska, Nizozemska a Německa. Problémem pak může být propuknutí nákaz, které by znemožnilo transport prasat v rámci EU či nevýhodné změny kurzů, které by značně ovlivnily rentabilitu nákupu selat. Tak se může stát, že naše stájové kapacity zůstanou nevyužité nebo zcela zaniknou. Nastolený systém však neskýtá jen negativa. Příznivé je, že se většina našich chovatelů dohodami se svými zahraničními dodavateli snaží zlepšovat a stabilizovat dobrý zdravotní stav ve výkrmu (Smola, 2012). Liberalizace obchodu na evropských a světových trzích vedla i k nárůstu obchodu s vepřovým masem, a tak se vysoká konkurenceschopnost producentů stává naprosto esenciální pro jejich udržení na trhu. Mezi významné faktory, které ovlivňují 7

ekonomiku chovu prasat, patří i dobrý zdravotní stav stád. Intenzita šíření chorob do chovů prasat úzce souvisí se světovou globalizací, kdy je umožněn volný pohyb lidí a zvířat přes hranice. Přesun prasat v rámci Evropy nabývá velkých rozměrů zejména ve směru západ východ, přičemž společně s transferem šlechtitelského materiálu a inseminačních dávek dochází také k přesunu do dříve uzavřených chovů prasat (Smola, 2009). Dalším problémem je snaha co nejvíce snížit náklady na jednotku produkce a také tvorba nových genotypů, které sice poskytují vyšší užitkovost, ale zároveň jsou náchylnější k chorobám. V podstatě jediný efektivní způsob, jakým je možné promořené chovy ozdravit je jejich depopulace a následná repopulace zdravými jedinci při současném vytvoření dokonalého prostředí chovu a důsledném dodržování zoohygienických opatření. Je tedy třeba si uvědomit, že zvyšující se produkce nemá za cíl jen uspokojit poptávku trhu, ale také požadavky na etické a udržitelné metody produkce (Whittemore, 2006), kvalitu, nezávadnost a dohledatelnost produktů. 1.1 Cíl práce Cílem této bakalářské práce je popsat obecné principy ozdravování chovů za pomoci repopulace, poukázat na její výhody a možná úskalí a nastínit důvody, které vedou chovatele k využití této metody. 8

2 HISTORIE REPOPULACE PRASAT Tato metoda ozdravování stád, založená na depopulaci infikovaného chovu s následnou repopulací pomocí zvířat prostých specifických patogenů ( specific pathogen free, SPF), je považována za nejúčinnější, ale zároveň také nejdražší metodu eradikace chorob (Dubanský et al., 2003). Vznikla ve Spojených státech amerických v roce 1958 (Ulman, Menšík, 1978), kdy měla vést k vymýcení zejména respiračních infekcí. Na počátku vzniklo 20 repopulačních stanic, ale vzhledem ke snadné reinfekci stád se od této metody začalo postupně ustupovat. V 80. letech se však chovatelé začali k repopulaci opět vracet (Šikula, 1986). Po zavedení této metody v USA se postupně přidaly Švýcarsko a Dánsko (Dubanský et al., 2003), kde byla Národní komisí pro šlechtění a produkci prasat zřízena nejširší evropská repopulační základna. Mezi lety 1970 až 1979 bylo metodou hysterektomie vyprodukováno 5000 ks prasat primární generace. Jejich reprodukce probíhala v tzv. primární stanici s roční produkcí 1200 1300 prasniček. Odsud pak prasata směřovala k soukromým chovatelům, kteří z nich budovali svá plemenná a rozmnožovací stáda, ze kterých pak vznikala stáda produkční. Ve všech případech však bylo nutné striktně oddělit konvenční prasata od ozdravených, aby se zabránilo reinfekci stáda (Šikula, 1986). Po Švýcarsku a Dánsku se metoda repopulace začala využívat i v Kanadě, Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Německu, Francii, bývalém Československu, bývalé Jugoslávii, Austrálii, Japonsku a na Taiwanu (Dubanský et al., 2003). Při tomto rozšiřování se však začaly tvořit i nejrůznější modifikace repopulačních programů, zejména pak v zemích s drahou pracovní silou. Například v Německu byl prosazován systém odchovu hysterektomovaných selat u kojných prasnic ve speciálních oddělených kojných zařízeních. Zabřezávání kojných prasnic (primárních SPF zvířat) se synchronizovalo se zebřezáváním hysterektomovaných prasnic (Ulman, Menšík, 1978). 9

3 ÚROVNĚ ZDRAVÍ Celý systém repopulace je založen na nastolení a následném udržování určité úrovně zdraví. Situace s kategorizací zvířat na jednotlivé zdravotní statusy je však komplikovaná, jelikož pro ně existuje řada názvů a možností interpretace (anonym 3, 2012). Jednotlivé zdravotní statusy tedy dělíme do 5 základních kategorií: 1. GF zvířata ( germ free ) Tato zvířata jsou považována za zcela prostá virů, bakterií a parazitů. Získáváme je hysterektomií či hysterotomií a jsou chována ve zcela sterilních podmínkách v izolátoru (Bártová et al., 2007). Podle posledních poznatků však tohoto stavu není možné dosáhnout. Je to zejména proto, že je genetická informace alespoň jednoho retroviru zabudovaná do DNA každé buňky, a tak je možný přenos z rodičů na potomky. Podobně navíc s největší pravděpodobností pracují i některé, dosud nepopsané, viry. Jiné viry mají schopnost přecházet z matky na plod ještě před jeho narozením (anonym 3, 1012). 2. Gnotobiotická zvířata Jedná se o zvířata získána stejným způsobem jako GF zvířata a záměrně osídlena specifickými mikroorganismy tak, že jejich mikroflóra je přesně známa (Bártová et al., 2007). 3. Primární SPF zvířata ( specific pathogen free ) Jsou to zvířata prostá nevelkého počtu specifických patogenů získávána podobně jako předchozí dvě skupiny, avšak u této kategorie dochází k postupnému osídlení běžnou mikroflórou (anonym 3, 2012). 4. Sekundární SPF zvířata Tato zvířata jsou potomky primárních SPF matek a následně se z nich sestavují sekundární SPF stáda. Chov těchto stád je řízen řadou organizací, která stanovuje přísná pravidla pro udržení dané úrovně zdraví (anonym 3, 2012). 5. Minimální nemocnost ( minimal disease, MD ) Tento status bývá často mylně zaměňován s SPF statusem. Byl ustanoven zejména pro potřeby společností, které vytvářely mezinárodní chovatelské pyramidy, přičemž nastal problém s globální standardizací zdraví stád v jednotlivých státech za pomoci SPF. Nakonec se ukázalo, že komerčně důležitá je spíše absence klinického onemocnění než specifického mikroorganismu (anonym 3, 2012). Mimo jmenované kategorie stojí ještě následující dva zdravotní statusy: 10

1. Vysoký zdravotní status ( high health status, HHS) Vzhledem k tomu, že status s minimální nemocností řadě chovatelů zněl spíše negativně, začal být používán název vysoký zdravotní status, a to zejména ve Spojeném království a Severní Americe. Je tak lépe vystihnut cíl šlechtitelů a požadavky komerčních producentů, ale na druhé straně zůstával problém s přesným definováním pojmu. Z tohoto důvodu byl vytvořen následující status (anonym 3, 2012). 2. Definovaný vysoký zdravotní status ( defined high health status, DHHS) Určitý zdravotní status stáda je definován na základě absence hlavních infekčních onemocnění. Choroby, které se sledují, jsou definovány individuálně pro jednotlivá stáda na základě doporučení veterinárního lékaře. Ten se řídí klinickou historií chovu a také patologickými vyšetřeními. V těchto chovech se antibiotika nesmějí používat rutinně, aby se zamezilo překrytí virulentní infekce. Klinické veterinární kontroly probíhají každé 2-3 měsíce (anonym 3, 2012). 11

4 PŘÍNOSY METODY REPOPULACE Dobrý zdravotní stav, kterého repopulací dosáhneme, významně přispívá k celkové pohodě zvířat, a je tedy i určitou zárukou kvality živočišných produktů. Spokojená zvířata zároveň vedou i k dobrému pocitu lidí, kteří se o ně starají, stejně tak i k dobrému pocitu samotných spotřebitelů. Je tedy nezbytně nutné využívat vědecké poznatky z řady environmentálních disciplín, jako je fyziologie, biologie, etologie zvířat, veterinární medicína, zootechnika či zoohygiena a věnovat se svědomitě péči o zdraví zvířat a prevenci nákaz (Dousek, 2012). Zdraví prasat je rozhodujícím, a často také limitujícím, faktorem v produkci vepřového masa (Černý, 1981). V konvenčních podmínkách chovu se musí imunitní systém zvířete vyrovnávat s řadou patogenů, což se projevuje i na schopnosti zvířete přijímat a využívat živiny z krmiva. Pokud je zdravotní stav příznivý, má zvíře vyšší chuť k žrádlu a zároveň potřebuje méně živin pro zachování životních funkcí. U zvířat v SPF podmínkách se tak může zvýšit příjem krmiva o 10 15 % za současného snížení potřeby živin pro záchovu o 10 %. Tak dojde k efektivnějšímu využívání živin, zvýšenému ukládání proteinů a tedy i zvýšení denního přírůstku. Dobré zdraví zvířat zároveň umožňuje chovatelům dosahovat vysoké a dobře předvídatelné produkce a také plného využívání genetického potenciálu (TOPIGS, 2012). Díky přísnému monitorování zdravotního stavu je možné získávat informace o zdravotním statusu nejen stáda, ale i celého zeměpisného regionu. Tyto poznatky jsou důležité z mnoha důvodů (Whittemore, 2006): Kvalita produktů (jistota použitých léčiv, úrovně welfare atd.) Možné způsoby eradikace onemocnění Možnost převážet zvířata v rámci farem se stejným zdravotním statusem a vyhnout se tak rozšiřování určitých chorob do farem prostých nákaz 12

Repopulace je vysoce účinnou metodou, jejíž zásadní výhodou je, že s její pomocí řešíme více zdravotních problémů najednou za současného zlepšování a udržování dobré genetické úrovně. Zároveň dochází ke snižování nákladů na léčení a, i když se reprodukční ukazatele zlepší jen omezeně, dojde k výraznému zlepšení produkce. Podle údajů z roku 2010 lze dosáhnout v repopulovaných chovech následujících parametrů (anonym 4, 2010): Reprodukční ukazatele: o Interval 5,9 dní o Mezidobí 147,6 dní o Odstavených selat ve vrhu 11,9 ks o Odstavených selat na prasnici 21,6 ks (včetně 115 krmných dnů na oprašenou prasničku) o Odstavených selat na prasnici a rok 28,8 ks Předvýkrm o Většinou bez jakékoli medikace, ale pokud se zkrmuje vyšší množství dusíkatých látek, je možné přidávat zinek o Ztráty bez medikace do 1,5 % o Přírůstek 577 g o Hmotnost ve 12 týdnech 41 kg Výkrm o Ztráty bez medikace do 1,5 % o Přírůstek dle použití kance v pozici C průměr populace je 950 1050 g za den, při konverzi 2,8 kg a zmasilosti 57 58 % Jak uvádí Schwarzer et al. (1986), u sekundárního SPF stáda je možné zvýšit výkrmnost o 5,4 % na krmný den oproti výsledkům ze stanice kontroly dědičnosti a výkrmnosti, přičemž se sníží spotřeba krmiva o 23,2 % a celková spotřeba stravitelných živin o 23,7 % na 1 kg přírůstku. Výška hřbetního sádla se zmenšila o 10,0%, a naopak došlo k navýšení podílu hlavních masitých částí o 1,4 %. Pracovní a materiální náročnost produkce primární generace SPF selat, způsobuje nárůst nákladů přibližně o 650 % oproti průměrné nákladovosti. Počáteční nákladovost produkce se tedy jeví jako vyšší, avšak je nutné přihlédnout k faktorům, které ji sekundárně snižují. Patří mezi ně zvýšení přírůstku na krmný den, úspora krmné směsi 13

na 1 kg přírůstku, snižování materiální náročnosti výroby, efektivnější využívání genetického založení prasat a možnost zvýšení objemu tržní produkce až o 5,9 %, a to ve stejných kapacitních podmínkách (Schwarzer et al., 1986). 14

5 METODY ZÍSKÁVÁNÍ SELAT PROSTÝCH SPECIFICKÝCH PATOGENŮ (SPF) Princip repopulace vychází z faktu, že mláďata před narozením bývají zpravidla prostá patogenů, které se nepřenášejí přes placentární bariéru. Tato zvířata byla původně označována jako nemoci prostá ( disease free ). V Evropě byl pro ně přibližně ve stejné době zaveden název selata s minimální nemocností ( minimal disease ). Oba tyto názvy byly v roce 1960 nahrazeny pojmem SPF. Nyní rozdělujeme tzv. primární SPF selata, tedy primary SPF piglets a sekundární SPF stáda, tedy secondary SPF herd (Dubanský et al., 2003). Metody odchovu SPF selat byly zejména v dřívější době realizovány 2 základními způsoby. 1. Systém bez účasti matek, kdy se selata získávala ve 112. 114. dni březosti: a. Hysterektomií, kdy je prasnici chirurgicky vyjmuta celá březí děloha (Šikula, 1986) b. Hysterotomií, při které se děloha prasnice jen otevře a selata se sterilně vyjmou přímo z těla prasnice (Ulman, Menšík, 1978). S ohledem na bezpečí selat není možné jejich vybavení provádět pod kompletní narkózou. Celý zákrok by neměl zabrat více než tři minuty kvůli hrozící asfyxii selat. Při provádění této metody musejí být ochranné bariéry doplněny o plastikový vak s operačními rukavicemi vybavený přívodem sterilního vzduchu. Vak se připevňuje přímo na desinfikovanou břišní stěnu prasnice a celý zákrok probíhá mimo prostor operačního sálu (Černý, 1978) c. Sterilním odchytem při spontánním nebo indukovaném porodu per vias naturales. Tato metoda byla dříve uplatňována pro zisk GF laboratorních zvířat a teprve později byla přenesena i na odchov gnotobiotických jedinců. Stáj pro vysokobřezí prasnice by měla být vybavena vysokozdvižnou porodní klecí pro bezpečný odchyt selat (Černý, 1978) za přísně aseptických podmínek. Je tedy nezbytné zabránit styku selat s tělem prasnice a jejich kontaminaci při vdechnutí nesterilního vzduchu porodní místnosti (Ulman, Menšík, 1978) 2. Systém raného odstavu založen na principu kolostrální ochrany, který zajišťuje u selat imunních matek stav prostý patogenních mikrobů. Po porodu jsou 15

selata chována izolovaně a k matkám se přikládají jen v prvních 36 48 hodinách života (Ulman, Menšík, 1978), přičemž však hrozí riziko jejich kontaminace patogenními organismy (Šikula, 1986). Velkou výhodou této metody je možnost její realizace přímo v zemědělských závodech, a to s mnohem nižšími náklady (Ulman, Menšík, 1978). Pro všechny uvedené metody jsou jako matky vhodné i prasnice ze zamořených stád, čímž je možné nadále využívat jejich genetickou hodnotu. Stáda, která jsou však promořena virovými infekcemi nejsou k repopulaci využívána, jelikož viry mají většinou schopnost transplacentárně přecházet do plodu. Nejlépe je používat prasnice po třetím vrhu, prvničky jsou zcela nevhodné. Prasnice vstupují do repopulačního programu teprve po důkladném klinickém i laboratorním vyšetření. Alespoň dva týdny před očekávaným porodem se přemisťují do individuální stáje s vysokým hygienickým standardem. Je možné vytvořit preventivní clonu za pomoci medikované krmné směsi a opakovaných výplachů nosní dutiny preparáty na bázi antibiotik. Takto chráníme nejen zdravotní stav prasnice, ale i prostředí stáje proti nekontrolovatelnému množení infekčních agens (Černý, 1978). Výhodou hysterotomie a sterilního odchytu je možnost dalšího využívání prasnice v reprodukci, proto jsou tyto metody využívané zejména pro geneticky velmi cenná zvířata (Šikula, 1986). Při využití hysterektomie je třeba v operačním sále zajistit dostatečně silnou zdviž pro zavěšení prasnice (Černý, 1978). Vybavená selata či celá děloha se selaty se prokládají přes speciálně upravenou šachtu s desinfekčním roztokem do operačního inkubátoru. Zde je za přívodu sterilního vzduchu provedeno rozdýchání a poporodní ošetření selat, po němž se přemístí do odchovných inkubátorů (Ulman, Menšík, 1978) či individuálních klecí (Dubanský et al., 2003). Oba typy inkubátorů jsou založeny na podobném principu. Spodní díl je vyroben z nerezu a vrchní z průhledného plastu. K vybavení dále patří dlouhé operační rukavice (u porodního 12, u odchovného 4 kusy) a bakteriologický vzduchový filtr (Černý, 1978). Dnes se však výše uvedené metody požívají spíše sporadicky pro vytvoření ozdravených nukleových chovů, ze kterých se pak zvířata prodávají přímo chovatelům. Firma TOPIGS uvádí, že se jich drží snad už jen Spojené státy americké a Švýcarsko, 16

kteří tak dosáhli úspěšného ozdravení zejména od aktinobacilové pleuropneumonie (App), mykoplazmy a sípavky. 5.1 Odchov selat prostých specifických patogenů (SPF) Odchovná jednotka by měla sestávat z následujících částí: Stáj pro vysokobřezí prasnice Operační sál Odchovná místnost s odchovnými inkubátory Vzduchotechnická strojovna Hygienická smyčka a pomocné místnosti Jedná se o samostatný objekt, který je ve všech místnostech vybaven klimatizací, přívodem střednětlakého vzduchu do inkubátorů a vysokotlakého pro aerosolovou desinfekci prostoru. Podle početnosti vrhu je tedy nezbytný 1 operační sál a 2-3 odchovné inkubátory (Černý, 1978). Názory na délku pobytu selat v inkubátorech se různí. Někteří autoři uvádějí dobu 10 14 dní (Černý, 1978; Ulman, Menšík, 1978), ale podle nejnovějších poznatků by délka pobytu měla být čtyřtýdenní (Dubanský et al., 2003). Je zřejmé, že odchov v inkubátorech představuje nejdražší část celého programu, proto dříve autoři uváděli, že je možné tuto dobu zkrátit díky včasné a efektivní pasivní imunizaci selat ze 3 týdnů na necelé 2. Ať již byla pro získání selat využita kterákoli z výše uvedených metod bez účasti matek, odchov je vždy přirozený a fyziologický, s tím, že na rozdíl od konvenčního způsobu, se v tomto případě musejí respektovat určité imunologické postupy a hygienická pravidla. K imunizaci se v první fázi, tedy k navození postnatální imunity během prvních 24 hodin, nejčastěji aplikuje buď homologní hyperimunní krevní sérum, biopreparáty s vysokým obsahem gamaglobulinu (Šikula, 1986), či kolostrum. Podávání je možné enterálně i parenterálně, přičemž enterální aplikace v prvních 48 hodinách po narození umožňuje efektivní absorpci podstatného množství homologních protilátek, čímž je zajištěna ochrana selete na následující 2 3 týdny. V inkubátoru jsou selata krmena sterilní mléčnou výživou (Černý, 1978) a postupně osidlována nepatogenní mikroflórou (např. nepatogenní lactobacillus), která zabrání růstu E. coli (Šikula, 1986). Dalším 17

stupněm je konvencionalizace, tedy přesunutí selat mimo ochrannou bariéru do klimatizovaných klecových odchoven, kde probíhá druhá vlna tvorby obranyschopnosti selat, a to aktivní imunizace očkováním. Zpravidla se využívá vakcinace proti července a dále se postupuje podle očkovacího schématu využívaného v běžném chovu (Černý, 1978; Ulman, Menšík, 1978). Selata jsou zde také postupně kolonizována bakteriální flórou, jejímž donorem jsou ošetřovatelé, krmivo, prach a voda (Šikula, 1986). Pasivní imunizace v případě raného odstavu probíhá mnohem jednodušeji. Často se využívá potencování kolostrální imunity, ale možná je aktivní imunizace březích prasnic stájovou vakcínou, ale pouze v případě, že není živá (Ulman, Menšík, 1978). V odchovu je dále nutné soustavně vyhodnocovat patologicko-anatomické nálezy všech uhynulých zvířat a také zvířat z kontrolní porážky. Do té se zařazují zvířata nevhodná pro další chov. Poraženo by tak mělo být alespoň 10 % zvířat (Černý, 1978). Vzhledem k tomu, že popsané odchovné techniky vyžadují zvláštní techniku, výživu selat i speciálně proškolený personál, jsou náklady na jejich realizaci několikanásobně vyšší než na odchov konvenčním způsobem. Vysoké vstupní náklady však bývají rychle nahrazeny sníženým úhynem a nemocností, nižší spotřebou krmiva, zlepšenou reprodukcí a vyššími přírůstky (Černý, 1978). 18

6 ZDRAVOTNÍ SITUACE V CHOVECH PRASAT V posledních letech došlo v chovech prasat k prakticky nekontrolovatelnému rozšíření ekonomicky velice významných onemocnění, jako jsou reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS), dysenterie, aktinobacilové pleuropneumonie (App) a mnoho dalších. Většinou se jedná o enzooticky se vyskytující infekce, kde přenašeči bývají jedinci, u nichž choroba probíhá subklinicky či latentně. Vznik onemocnění bývá často podmíněn řadou faktorů. Stájové nákazy bývají většinou přenášeny horizontální cestou, i když u selat je nejčastějším zdrojem infekce prasnice. V tomto případě se mohou nakazit buď postnatálně, tedy stykem s patogenem, který vylučuje do prostředí často klinicky zdravá matka, nebo ještě intrauterinně. Závažnost těchto infekcí pak závisí na stádiu intrauterinního vývoje a druhu patogenu. Takto nakažená selata se rodí mrtvá nebo hynou brzy po narození. Infekce u nich však může probíhat i latentně pod clonou vlastní obranyschopnosti vyvinuté v poslední třetině březosti a podporované kolostrální imunitou. Běžnými prostředky se přitom špatná zdravotní situace v chovech prakticky řešit nedá (Ulman, Menšík, 1976). Otázkou zůstává, proč některá onemocnění postihují chovy více než v minulosti. Příčinou může být např. zákaz používání antibiotických stimulátorů růstu, oslabení imunitního systému v důsledku některých infekčních agens, s nímž souvisí snížená efektivita působení antibiotické léčby (Smola, 2004), upouštění od účinné vakcinace v chovech či nedodržování základních protinákazových opatření (Smola, 2005). Zdravotní stav je také významně ovlivněn stresem, který může být vyvolán nepříznivými vnějšími podmínkami (mikroklima, technologie) či nekvalitní a nevybalancovanou krmnou dávkou (Pulkrábek et al., 2005). Metodou repopulace je možné chovy prasat ozdravit od řady virových i bakteriálních chorob, stejně tak i od parazitů jako jsou vši nebo svrab. Nejúčinněji působí zejména při eradikaci M. hyopneumoniae (Mhyo) a dalších patogenů respiračního traktu (Dubanský, 2003). Všechny tyto choroby způsobují v chovech často až neřešitelné problémy spojené s náhlým snížením užitkovosti, zvýšením nákladů na jednotku produkce, a dokonce i možným přenosem na člověka. 19

Tab. 1: Infekce dle věkových kategorií (Smola, 2004) Věková skupina Onemocnění Původce/příčina 1. týden Průjmové stavy Clostridium perfigens typu A Nedostatečná kolonizace bakteriemi mléčného kvašení přerůstání jiných druhů bakterií 2. týden Průjmové stavy Isospora suis 3. týden Průjmové stavy 4. týden Období kolem odstavu Předvýkrm Výkrm 6.1 Průjmové stavy Přetrvávající průjmy virového původu 20 Virový původ nejčastěji rotaviry Záněty kloubů Streptococcus suis typu 2 Průjmové stavy E. coli Edémová choroba E. coli Syndrom cirkovirového chřadnutí Cirkovirus-2 (PCV-2) Infekce CNS a respiračního Cirkovirus-2 a různé systému bakteriální kmeny Komplex respiratorních A.pleuropneumoniae, infekcí (nejčastěji P.multocida, H.parasuis a aktinobacilová S.suis pleurpneuminie) Proliferativní enteropatie Lawsonia intracellularis Průjmová onemocnění, nejčastěji dysenterie Treponema hyodysenteridae MPS Mycoplasma hyopneumoniae U sajících selat způsobují průjmová onemocnění různé etymologie největší ztráty zejména v prvním týdnu života. Po propuknutí se onemocnění rychle šíří mezi selaty a způsobuje těžkou dehydrataci, která často vede až k úhynu (Pulkrábek et al., 2005). Obvykle tyto stavy souvisejí s následujícími faktory (Dewey et al., 1995): Nízká porodní hmotnost Hypoglykémie Příliš mnoho podestýlky Málo vitální selata, kterým není věnována dostatečná ošetřovatelská péče Nízká teplota prostředí vedoucí k chladovému stresu

Nízká úroveň hygieny Nedostatek či absence příjmu mléka Česká republika se v tomto ohledu nejvíce potýká s rotaviry (hl. kmeny séroskupiny A), Clostridium perfigens typu C, A a Clostridium difficile. Proti průjmovým onemocněním vyvolaným enterotoxigenními kmeny E. coli lze selata ochránit vakcinací prasniček a prasnic 4 2 týdny před porodem. Nicméně jednoznačně nejčastější příčinou bývají smíšené infekce, tedy jeden či více výše jmenovaných původců v kombinaci např. s virem PRRS. Do pozadí naopak v období před odstavem ustupují transmisivní virová gastroenteritida (TGE) a toxoplazmóza. Aujezskyho choroba se u nás již delší dobu vůbec nevyskytuje (Pulkrábek et al., 2005). U starších kategorií prasat bývají nejčastější příčinou různé kmeny E. coli, dále adenoviry, astroviry a kaliciviry, u nichž infekce sice většinou probíhají latentně, avšak hrozí poměrně snadný přenos na člověka, podobně jako při kampylobakteriálních a yersiniových infekcí. Salmonelózy podléhají v Evropské unii přísné kontrole, zejména pak sérotyp typhimurium, kterým se snadno infikuje i člověk a který odolává léčení antibiotiky. Chovy se dělí na vysoce, středně a mírně zamořené, přičemž v prvních dvou stupních se musí neprodleně zahájit ozdravování (Pulkrábeket al., 2005). 6.2 Komplex respiračních onemocnění (PRDC) Jedná se o nejvýznamnější onemocnění respiračního systému v současných konvenčních chovech prasat. Jde v podstatě o akutně probíhající pneumonii, která následně přechází do chronického stádia. Dříve postihovala prasata mezi 18. a 20. týdnem po narození ( slepá ulička 18 týdnů), později se rozšířila i na mladší kategorie. 6.2.1 Příčiny Dle Dubanského et al. (2002) a) Bakteriální patogeny o Primární: Mycoplasma hyopneumoniae (Mhyo), Actinobacillus pleuropneumoniae, Streptococcus suis, Bordetella bronchiseptica o Sekundární: Pasteurella multocida, Arcanobacterium pyogenes spp., Salmonella chlorae suis, Mycoplasma hyorhinis, Mycoplasma hyosynoviae, Heamophilus parasuis, Actinobacillus suis a jiné; některé mohou příležitostně působit jako primární 21

b) Virové patogeny c) Stres o Primární: virus PRRS (PRRSv), chřipky prasat (SIv), Aujeszkyho choroby, respirační koronavirus prasat (PRCV), cirkovirus-2 ((P)CV-2) o Sekundární: hl. cytomegaloviry d) Oslabená imunita e) Špatné zoohygienické podmínky Někteří autoři udávají i další faktory, jako jsou faktory genetické či kvalita výživy. 6.2.2 Mykoplazmová pneumonie prasat/enzootická pneumonie (MPS, EP) Nákaza M. hyopneumoniae (Mhyo) postihuje prasata od věku 2 týdnů, nejvíce však v rozmezí 2-6 měsíců od narození (v době přesunu z odchovny do výkrmu). Nejčastěji se přenáší cestou nose-to-nose, ale podle řady výzkumů dánských SPF chovů je možný i přenos mezi chovy vzdálenými méně než 3,2 km, zejména pak v podzimním a zimním období. Pravděpodobnost přenosu vzrůstá, pokud se v tomto okruhu nachází farma nerespektující systém all in-all out, či místo, kudy se často pohybují či parkují automobily takováto prasata převážející. Tyto skutečnosti tedy ukazují i na možnost přenosu infekce vzduchem (Zimmerman et al., 2012). Průměrná inkubační doba činí pět týdnů, nicméně u latentně probíhajícího onemocnění může trvat až 16 i více měsíců. V chovech, kde dochází k primoinfekci, onemocní i dospělá prasata. I když platí, že tato choroba přináší vysokou morbiditu, ale relativně nízkou mortalitu, při primoinfekcích úmrtnost narůstá, stejně jako při infikování SPF chovů (Dubanský et al., 2003). Invaze Mhyo většinou ústí v chronickou bronchopneumonii (většinou již jako součást PRDC). Onemocnění se manifestuje mírně zvýšenou teplotou, a zejména chronickým, štěkavým, suchým a neproduktivním kašlem, který se objevuje 7 14 dní od nakažení. Tento kašel přetrvává 2 3 týdny nebo po celou dobu růstu zvířete (Zimmerman, 2012; Dubanský, 2003). Později se dostavuje apatie, nechť k žrádlu, konverze živin bývá zhoršená o 13,8 %, a tak se dostavují i poruchy růstu a ztráty tělesné hmotnosti. Mechanismus, jakým Mhyo působí na retardaci růstu, však dosud není objasněn (Escobar et al., 2002), avšak s největší pravděpodobností souvisí s mírou poškození plicního parenchymu (Hill, 1992). Přitom ztráty hmotnosti jsou výraznější u prasat, která byla infikována v časných etapách růstu (Dubanský et al., 2003) a odpovídají míře poškození plicního epitelu. 22

U dospělých kanců dojde ke snížení fertility a prasnice vykazují nižší mléčnost. Tyto poruchy tak přinášejí chovateli další ekonomické ztráty, které se finančně vyrovnávají zpomalenému růstu prasat ve výkrmu. Přitom platí, že míra manifestace závisí na dodržování zoohygienických zásad v chovu (Dubanský et al., 2003). Překvapivé však byly výsledky pokusu provedeného na University of Illinois v roce 2002, kdy bylo 64 prasat ve věku čtyř týdnů inokulováno Mhyo za účelem prokázat vztah mezi mykoplazmovou pneumonií prasat (MPS) a retardací růstu. Nakažená prasata byla poražena za 0, 14 a 28 dní po inokulaci. Jejich plicní tkáň však nevykazovala žádné poškození, a navíc u těchto prasat nedošlo ani k poklesu hmotnosti ani ke zhoršení konverze živin. Nebyl tedy prokázán žádný vliv na nárůst tuku či proteinů v těle prasat (Escobar et al., 2002). Pravděpodobnou příčinou tohoto výsledku je, že Mhyo nezkomplikovala nákaza dalšími patogeny, protože, jak uvádí Zimmerman (2012), kromě případného kašle se v takových případech nakažená zvířata jeví jako zcela zdravá. 6.2.3 Reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS) Z počátku byla tato choroba v českých chovech výrazně podhodnocena, ale v posledních letech se stal virus PRRS největším problémem většiny chovů včetně šlechtitelských, který se významně odráží na úrovni užitkovosti (Smola, 2009), a navíc v globálním měřítku ještě nejspíše nedosáhl svého maxima (Smola, 2012). Základním problémem patrně bylo, že se chovatelé stále spoléhali na inaktivovanou formu vakcíny ve strachu, že živá forma způsobí neřešitelné mutace viru. V zahraničí však očkování těmito látkami běžně probíhalo bez jakýchkoli negativních dopadů. To Českou republiku uvrhlo do další konkurenční ztráty (Smola, 2010). V České republice zatím neexistuje tak propracovaný program eliminace viru PRRS jako ve Spojených státech amerických, a tak se situace v našich chovech může dále komplikovat zejména s rostoucím dovozem selat na výkrm. Se zvyšující se intenzitou transportu prasat v národním, ale i evropském měřítku, roste riziko zavlečení nových klonů PRRS do tuzemských chovů. Nejedná se jen o klony evropské, ale i americké, na které ještě nejsou čeští chovatelé ani naše diagnostické laboratoře příliš připraveni, a tak budou ztráty na farmách s americkým klonem mnohem vyšší než u farem s klonem evropským (Smola, 2012). Virus reprodukčního a respiračního syndromu prasat (PRRSv) působí imunosupresivně na obranyschopnost respiračního systému, a tak vyvolává větší 23

vnímavost k sekundárním infekcím, zejména pak k infekcím respiračního traktu. Dochází tedy i k zintenzivnění průběhu MPS (Jackson, Cockcroft, 2007). Přírůstek se snižuje zhruba o 45 %, ztráty v reprodukci činí asi 12 % a mortalita dosahuje 43 % (Pšikal, 2009). U prasnic se projevuje anorexií až v 50 % případů, cyanózou, zvýšenou teplotou, ale i náhlými úhyny. Pokud jsou březí více než 100 dní, narůstá incidence abortů a předčasných porodů. Obecně jsou vrhy málo početné (pod 11 selat) s vysokou úmrtností selat (až 20 %). Přeživší jedinci trpí průjmy a zaostávají v růstu. V předvýkrmu a výkrmu narůstá incidence běžných onemocnění, snižuje se příjem krmiva a tak i přírůstky. Zvířata trpí zejména rhinitidou a konjunktivitidou. Mortalita v těchto kategoriích není vysoká dosahuje do 5 %. 6.2.4 Chřipka prasat (SI) Jedná se o akutní onemocnění respiratorního systému prasat, které je vyvolané virem influenzy typu A (Smola, 2012). Prase je vnímavé nejen k prasečím kmenům, ale také k lidským ( human-like ) a ptačím ( avian-like ) a v rámci EU jsou nebezpečné následující subtypy: H1N1, H1N2, H3N2 (Jirásek, 2012). Problémem je, že tento virus vykazuje antigenní proměnlivost a dlouhodobou přežitelnost ve vnějším prostředí, přičemž virové částice jsou životaschopné ještě alespoň týden od vypuknutí infekce (Smola, 2012). Ta způsobuje zápal plic, slzení, výtok z nosu a vysoké teploty, jejichž následkem dochází k hubnutí, propadu kondice a v některých případech i k úhynu (Whittemore, 2006). Je tedy zřejmé, že tato infekce nepatří mezi nejzávažnější onemocnění, která prasata postihují. Problematický je však nástup sekundárních infekcí, který může vyústit v PRRS (Whittemore, 2006; FAO, 2010). Samotná chřipka pak v roce 2008 způsobila v EU ztráty asi 28 euro na prasnici a rok (Jirásek, 2012). Nákaza se mezi prasaty rychle šíří hlavně v zimě a předjaří, a to zejména androgenní cestou. Vzhledem ke snadnosti přenosu na imunitně naivní jednice, zvláště na farmách s vysokou koncentrací zvířat, je virus influenzy ve stádech většinou udržován neustálou cirkulací (Smola, 2012), jinak je možné buď samovolné vymizení infekce, či její endemický výskyt. Ve stádech, která si již vyvinula patřičnou imunitu, jsou prasnice chráněné a jejich selata tak získávají maternální ochranu do věku 7 8 týdnů, než si vytvoří vlastní obranyschopnost. Největší riziko přenosu však představují výkrmová prasata přicházející na farmu z různých zdrojů (Whittemore, 2006) či získávání prasat 24

od překupníků, kteří nevyhodnocují jejich zdravotní stav. Nákup nových prasat, zejména do šlechtitelských chovů, by měl být vždy provázen průkazem protilátek proti influenze A (Smola, 2012). 6.2.5 Cirkovirové infekce Tento druh onemocnění je kosmopolitně rozšířen po Evropě, Asii i Americe. I když mechanismus patogeneze nebyl ještě zcela objasněn, je zřejmé, že virové částice, které onemocnění způsobují, vynikají velmi vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí. U postižených prasat pak působí imunosupresivně, čímž dávají prostor pro rozvoj sekundárních onemocnění. K infekci může dojít oro-fekální cestou, kontaminovanými předměty, vodou, krmivem, a dokonce byl popsán i přenos transplacentární cestou. V České republice byl výskyt zachycen poprvé v roce 2000 a v současné době je promořenost chovů asi 90%. U prasat se vyskytují dva typy: PCV-1, který je nepatogenní a PCV-2 způsobující řadu onemocnění: Syndrom cirkovirového chřadnutí prasat (postweaning multisystemic disease syndrom) Syndrom dermatitidy a nefropatie prasat PRDC (komplex respiračních onemocnění) SAMS (syndrom abortů prasnic) Vzhledem k tomu, že nebylo doposud možné vyvinout vakcínu, je prevence založena na přísném dodržování pravidel biobezpečnosti (Celer, 2004). 25

7 ZÁKLADNÍ PILÍŘE OZDRAVOVÁNÍ STÁD Na začátek je třeba podotknout, že Česká republika, podobně jako většina ostatních zemí, disponuje poměrně liberálním přístupem k udržování dobré úrovně zdravotního stavu na farmách prasat. Proti tomu např. ve Švédsku existuje systém státem kontrolovaného sledování zdravotního stavu u všech kategorií a jeho neustálé vyhodnocování za současného vymýcení ekonomicky významných původců infekčních onemocnění prasat (Smola, 2009). U nás se s pádem systému kontroly hranic začala v chovech vyskytovat dosud neznámá onemocnění. Státem kontrolované choroby, ale i ty nově zavlečené, začaly přerůstat v série epidemií. Jako zvlášť velký problém se u nás jeví nevhodně nastavený systém chovu z minulých let, který počítá s chovem všech věkových kategorií v jedné lokalitě. Navíc od konce devadesátých let překračují koncentrace kusů v odchovnách i ve výkrmu únosnou mez, a tím vzniká v celém areálu farmy velmi vysoký infekční tlak. Se zvyšujícími se koncentracemi zvířat přestávala dostačovat kapacita vzduchotechniky a turnusový systém začal být narušován. Stále více docházelo k míchání věkových skupin, což vedlo k postupnému snižování úrovně zdravotního stavu prasat (Smola, 2009). Za únosnou hranici počtu chovaných prasat na jedné farmě je přitom považováno 500 kusů chovných a 3000 výkrmových prasat (Sainsbury, 1986). Je třeba také zdůraznit, že zdravotní stav stáda byl po dlouhou dobu poněkud podceňovaný, jelikož se řada chovatelů bránila nákladům spojeným s dodržováním pravidel bioochrany. Raději spoléhali na samovolné ustálení nákazové situace, nebo se drželi zastaralých typů vakcín. Tento přístup byl však stále více finančně náročný a mnoho chovatelů bylo nuceno svou činnost zcela ukončit (Smola, 2010). Ozdravení chovu je tedy pro chovatele naprostou nezbytností, avšak velká finanční náročnost celé operace znamená po určitou dobu výrazné snížení rentability chovu. Chovatel je tedy nucen uvolnit značné množství prostředků najednou, jak na restrukturalizaci systému chovu, tak i na nákup nového stáda. Pro řadu chovatelů je tedy tento systém finančně naprosto nepřijatelný, i když návratnost se odhaduje přibližně na jeden rok (Pšikal, 2007). Navíc je třeba přistoupit k řadě preventivních opatření, která souvisejí se zamezením opětovného proniknutí patogenu do chovu (Smola, 2010). 26

Dobrý zdravotní stav stáda je repopulací zajištěn v dlouhodobém časovém horizontu, avšak nikdy není trvalý. Nejčastěji dochází k reinfekci bakteriemi Actinobacillus suis a Mycoplasma hyopneumoniae (Dubanský et al., 2003). Efektivní zdravotní program by měl zahrnovat (Kyriazakis, Whittemore, 2006): Monitoring problémů ve stádě Používání dostupných technologií v rámci kontroly chovu Snahu o zajištění nových technologií za pomoci výzkumu Vyhodnocování výsledků Předávání znalostí Jak uvádí Dubanský (2003), je vhodné si před zahájením samotné repopulace položit následující otázky: 1. Proč došlo k infekci stáda? 2. Pokud hlavní příčina současného stavu stále existuje, nedojde k reinfekci? 3. Je k dispozici dostatečné množství klinicky zdravých zvířat k repopulaci? 4. Je možné současné stáje opravdu důkladně mechanicky vyčistit a desinfikovat? 5. Jak dlouho mají stájové prostory zůstat neobsazené? Tab. 2: Limitní hodnoty pro zahájení repopulace (anonym 4, 2010) Náklady na léčení > 1,5 Kč/kg živé hmotnosti Přírůstek v předvýkrmu < 400 g/den Ztráty v předvýkrmu > 2 % Přírůstek ve výkrmu < 750 g/den Ztráty ve výkrmu > 2 % Užitkovost prasnic < 23 ks odstavených selat/rok/prasnici Celý systém ozdravování stád tedy lze charakterizovat čtyřmi základními pilíři (anonym 5, 2009): 1. Zakládání zdravých chovů 2. Ochrana chovů před zavlečením chorob 3. Dohled nad jednotlivými chovy a jejich monitoring 4. Nouzové plány, které zabrání šíření případného onemocnění celou pyramidou chovů 27

7.1 Zakládání zdravých chovů Základem celého systému jsou primární stáda odchovaná speciálním odchovem, která tvoří vrchol hybridizační pyramidy. Jejich vlastní reprodukcí v konvenčních podmínkách se velmi rychle získávají zdravá selata, prasničky i kanečci, sekundární generace. Repopulační chovy jsou tedy zařazeny ještě před chovy šlechtitelské a rozmnožovací (Černý, 1978). Reprodukční pyramidy jsou tak postavené na SPF prasatech geneticky vylepšených linií, která pocházejí ze zvláštních nukleových chovů a která jsou rozšiřována do jednotlivých kategorií komerčních chovů (FAO, 2010). Schéma 1: SPF pyramidy (FAO, 2010) SPF inseminační stanice (čistokrevní kanci) SPF nukleové stádo (čistokrevní prarodiče, genetická selekce) SPF množitel 1 (tvorba hybridů) SPF množitel 2 (tvorba hybridů) Koneční komerční hybridi Produkce pro jatka Inseminační stanice finálních hybridů Pohyb prasat Pohyb spermatu Obecně lze říct, že o zdraví ve stádu s uzavřeným obratem rozhoduje do značné míry uniformní imunita zvířat, která se vyvíjí v závislosti na konkrétním prostředí. Kvůli polyetologii stájových chorob je však navození tohoto stavu velmi zdlouhavé a nikdy zcela dokonalé. Pokud tedy chovatel doplní stádo neuváženě, zásadně ohrožuje 28

zdravotní stav svých zvířat. Při posunu skupin v rámci hybridizačního programu musíme respektovat 2 zásady (Černý, 1978): 1. Ozdravení vyšších kategorií 2. Zvířata z vyšší kategorie je možné přesunout do nižší pouze, pokud pocházejí z 1 chovu V současné době se otázkou ozdravování stád zabývá nejedna organizace. Programy založené na sekundárních SPF stádech využívají zejména v Dánsku, Švýcarsku a Spojených státech amerických. Tyto organizace stanovují přísný systém kontrol a pravidelné laboratorní zkoušky (zejména serologické), kterými se prokazuje přítomnost či absence určitého patogenu. Nejčastěji se jedná o následující: Pasteurella multicoda (atrofická rhinitida) Mycoplasma hyopneumoniae (enzootická pneumonie) Specifické sérotypy Actinobacillus pleuropneumoniae Brachyspira hyodysenteriae (dysenterie) Zákožka svrabová Vši Tyto organizace se však nedrží jen tradičních metod šlechtění, ale vyvíjí a zavádějí do oblasti chovu také nové metody a technologie. Příkladem může být využívání genomiky, s jejíž pomocí se vyhledávají nové znaky pro výběr. Tyto znaky lze rozdělit do následujících skupin (Mezera, 2009): 1. Odolnost a mortalita prasnic a jejich potomstva v různých fázích života 2. Reprodukční schopnost prasnic 3. Užitkovost prasat v růstových fázích 4. Kvalita masa 5. Složení jatečného těla Jednotlivé šlechtitelské firmy disponují vlastními farmami, z nichž dodávají prasata na tuzemské a mezinárodní trhy. Vznikají naskladněním zvířat nejvyššího zdravotního statusu. U nás tyto chovy vznikly dovozem potomků takovýchto prasat ze zahraničí. Nyní se z České republiky vyvážejí jejich potomci např. do Maďarska, Rumunska, Itálie, Chorvatska, Rakouska, Ruska či na Kypr. V chovech, kde se produkují SPF prasničky je zdravotní stav pravidelně kontrolován a dovoz nových zvířat není dovolen. Celý genetický pokrok je pak realizován na základě inseminačních dávek, které musejí 29

pocházet z vlastní prověřené inseminační stanice. Stejný princip funguje i u chovů s uzavřeným obratem stáda, kde mají vlastní šlechtitelskou a rozmnožovací skupinu prasnic. Ty jsou pak zapojeny do celosvětového výpočtu plemenných hodnot. Výsledkem je pak různě široká škála základních linií, kterou tyto firmy disponují. Jednotlivé linie se liší ve specifických znacích a vlastnostech. Dělí se do skupin zejména podle kapacity pro příjem krmiva a způsobu mobilizace tělesných rezerv. Tyto linie jsou následně východiskem pro tvorbu typu prasete podle požadavků trhu a regionu koncové farmy, ale i jiných podmínek trhu. Při výběru linie by tedy měl chovatel dbát na rady konzultanta šlechtitelské firmy. Některé svým klientům navíc garantují dodržování kodexu Efbar, kterým je zajištěn trvale udržitelný rozvoj (TOPIGS, 2012). Chovatel pak má v konečném důsledku dvě volby, a to uzavřený nebo otevřený obrat stáda. Z hlediska biobezpečnosti je samozřejmě lepší doplňovat stádo z vlastních zdrojů. Nicméně některé společnosti zakládají svůj program právě na povinnosti chovatele doplňovat stádo nákupem nových prasniček. Existují země, v jejichž chovech se zcela upustilo od vakcinace a používání antibiotik, jelikož se jim podařilo takřka zcela eradikovat mykoplazmovou pneumonii, PRRS, dysenterii a další choroby i ektoparazity. Tohoto úspěchu bylo dosaženo tzv. švýcarskou metodou eradikace. Základem této metody je koordinovaná spolupráce všech chovatelů v dané oblasti, jelikož je třeba brát v úvahu i možnost šíření infekčních agens prostřednictvím aerosolů. Pokud se v chovu prokáže přítomnost aktinobacilové pleuropneumonie (App) či progresivní forma atrofické rhinitidy (par), přistupuje se k celkové depopulaci. Po vyprázdnění farmy se během dvou týdnů provede účinná očista a desinfekce celé farmy a teprve poté je možné naskladnit nová prasata, ale tentokrát pouze z prověřených (nákazy prostých) chovů (Dubanský, 2003). Je možné také přistupovat pouze k částečné depopulaci, pokud v chovu potřebujeme eradikovat pouze enzootickou pneumonii, PRRS (evropské kmeny viru) či zákožku svrabovou. Celý proces pak probíhá v několika periodách, které se vztahují k poslední fázi, young-pig-free interval (Dubanský, 2003): 1. 0 dní 5,5 měsíců před poslední fází zastavení připouštění prasnic 2. 45 dní 4 měsíce před poslední fází naskladnění posledních běhounů do výkrmu 3. 113 dní 1,75 měsíců před poslední fází poslední porody 30

4. Od 167. dne začíná young-pig-free interval, kdy na farmě nezůstávají prasata mladší devíti měsíců, zbývající prasata se léčí, ale očkování u nich neprobíhá. 7.2 Ochrana chovů před zavlečením chorob Prostředí, ve kterém prasata žijí, má na jejich zdravotní stav zásadní vliv. Toto působení lze shrnout do tří základních bodů (Smola, 2004): 1. Prostředí zahrnuje faktory ovlivňující hladinu patogenů, kterým je prase vystavené 2. Prostředí ovlivňuje mechanismy, kterými prase odolává invazi patogenů, jako je např. jejich odstraňování z plic 3. Prostředí ovlivňuje imunitní systém a způsob, jakým může imunitní systém odolávat tlaku patogenů Ochrana chovu před nákazami je tedy velmi významný faktor, který ovlivňuje úroveň využití jejich genetického potenciálu. Preventivní postupy zahrnují (Smola, 2010): o Systém bioochrany o Vakcinační schéma založené na pravidelných serologických vyšetřeních o Systém preventivního odčervování, kterým se zamezí chronicky probíhajícím parazitárním onemocněním o Prevence poranění Pro udržení dobrého zdravotního stavu stáda, a tedy i efektivity a ziskovosti chovu by měl být zaveden strukturovaný systém bioochrany v podobě protokolů biobezpečnosti. Tyto protokoly se vypracovávají individuálně pro každý podnik na základě hodnocení vnějších i vnitřních rizik. Efektivnost celého systému je však do značné míry závislá na disciplinovanosti personálu a svědomitosti veterinárního lékaře daného chovu. Ten může být považován nejen za zdroj vědeckých informací a inspektora pro vytváření protokolů biobezpečnosti, ale i za jakéhosi auditora chovu. Při respektování všech zavedených norem biobezpečnosti je tedy možné udržet zdraví stáda v dlouhém časovém horizontu. Dodržování pravidel bioochrany se tedy liší farmu od farmy. V některých podnicích jsou dodržována striktně, v jiných zcela chybí nebo 31

jsou dokonce předpisy stanovena pravidla, která preventivním opatřením zcela odporují (Daněk, Hájek, 2004). Nejčastěji bývají infekcemi postiženy chovy s vysokou hustotou prasat, které nerespektují základní zásady biobezpečnosti a prevence infekcí. K tomuto stavu dochází většinou vlivem nízkých ustajovacích kapacit nebo v období, kdy je zhoršený odbyt selat. Chovatelé také přistupují k výraznému zkrácení doby pro hygienu stájí nebo ji zcela vynechávají (Daněk, Hájek, 2004). 7.2.1 Externí biobezpečnost Tato podskupina bezpečnostních opatření má za úkol zabránit vniknutí nositelů infekčních agens do areálu farmy. Je tedy nutné prověřit všechna místa, která jsou jakýmkoli způsobem v kontaktu s vnějším prostředím areálu. 7.2.1.1 Diagnostika okolí podniku Patogenní činitelé mohou být přenášeni vzduchem, obratlovci (hlodavci, ptáci apod.), bezobratlými (např. dvoukřídlí - ovádi, bzikavky, mouchule, mouchy aj.), ale také dopravními prostředky, s materiálem a v neposlední řadě také lidmi. Významnou roli hraje i vzdálenost podniku od jatek a ostatních farem, a hlavně úroveň zdravotního stavu zvířat na těchto farmách. Co se okolních farem týče, považuje se za větší riziko blízká farma s rostoucími prasaty nežli farma s chovným stádem, která posílá odstávčata do jiných provozů. Vzdálenost větší než 3 kilometry by měla zajistit uspokojivou ochranu před přenosem infekčních agens aerosoly, ale i jinými přirozenými cestami. Rovněž vzdálenost od jatek a skládek menší než 1 kilometr je velkým rizikem. Zásadní je také hustota prasat na plochu v okruhu asi 5 kilometrů od farmy. Menší hustota, samozřejmě, znamená pro farmu nižší riziko. Důležité je zabývat se také způsobem řízení okolních farem, jejich napojení na rostlinnou výrobu a odvodnění (Levis, 2011). Polohu farmy je obtížné změnit, avšak výhodou je umístění v kopcovitém terénu, který tlumí nepříznivé povětrnostní podmínky. Rovinaté oblasti s nedostatkem stromů jsou více ohroženy přenosem infekcí aerosoly. Rovněž klima je významným faktorem přenosu infekcí. Optimální klimatické podmínky přitom závisejí na povaze dané infekční partikule. Na krátké vzdálenosti se většinou infekční činitelé přenášejí aerosoly. O propuknutí infekce pak rozhoduje zejména počet nakažených zvířat, zvířat vnímavých k infekci, vlhkost a teplota vzduchu, směr a rychlost proudění vzduchu 32