PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE ODSTOUPENÍ OD SMLUV SJEDNANÝCH SE SPOTŘEBITELEM O DODÁVKÁCH ENERGIÍ VLASTA HLUCHÁŇOVÁ 2015/2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Odstoupení od smluv sjednaných se spotřebitelem o dodávkách energií zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury... Vlasta Hlucháňová 2
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Markétě Selucké, Ph.D., za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při psaní této práce. 3
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá právem spotřebitele odstoupit od smlouvy o dodávkách energií. Cílem práce je analyzovat související právní úpravu v občanském zákoníku a energetickém zákoně, zjistit případné nedostatky a navrhnout změny právní úpravy k zajištění vyšší ochrany spotřebitele. V práci je také provedena analýza obchodních podmínek tří vybraných dodavatelů energií za účelem zjištění, zda obchodní podmínky nějakým způsobem spotřebitele limitují v jeho právu na odstoupení od smlouvy. Práce reflektuje poznatky a zkušenosti získané během praxe ve Sdružení obrany spotřebitelů Asociace z.s. Klíčová slova spotřebitel, odstoupení od smlouvy, směrnice o právech spotřebitelů, občanský zákoník, energetický zákon, smlouva uzavřená distančním způsobem, smlouva uzavřená mimo obchodní prostory Abstract This thesis deals with consumer law regarding energy supply contract withdrawal. Goal of this thesis is to analyze related legislation in the Civil Code and the Energy Act, found out about any shortcomings and propose legislation changes to enhance consumer protection. In order to find if terms and condition are limiting consumer right to withdrawal from energy supply contract, this thesis includes analysis of three different energy suppliers. Thesis reflects knowledge obtained during internship at Consumer Protection Association Asociace z.s. Keywords consumer, withdraw from the contract, The Directive on Consumer Rights, The Civil Code, The Energy Act, distance contract, off-premises contract 4
Obsah Seznam použitých zkratek... 7 Úvod... 8 1 Obecně k ochraně spotřebitele v českém právu... 11 1.1 Evropská unie a Česká republika... 11 1.2 Základní pojmy... 14 1.2.1 Spotřebitel... 14 1.2.2 Podnikatel... 15 1.2.3 Spotřebitelská smlouva... 17 2 Odstoupení od smluv dle občanského zákoníku... 19 2.1 Obecně o ochraně spotřebitelů vůči praktikám některých podnikatelů... 19 2.1.1 Informační povinnost a zakázaná ujednání... 20 2.1.2 Obecně k odstoupení od smlouvy... 21 2.2 Odstoupení od smluv uzavřených v kamenné provozovně... 23 2.3 Odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory... 26 2.3.1 Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory... 26 2.3.2 Povinnost poučit spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy... 28 2.3.3 Lhůty pro odstoupení od smlouvy... 29 2.3.4 Nároky související s odstoupením od smlouvy... 31 2.3.5 Výjimky z práva na odstoupení od smlouvy... 31 2.3.6 Problematika podomního prodeje... 32 2.3.7 Problematika předváděcích akcí... 34 2.3.8 Úvahy de lege ferenda... 36 2.4 Odstoupení od smluv uzavřených distančním způsobem... 38 2.4.1 Smlouvy uzavřené distančním způsobem... 38 2.4.2 Práva a povinnosti stran... 39 2.4.3 Problematika smluv uzavřených přes internet... 40 2.4.4 Problematika smluv uzavřených po telefonu... 41 3 Právní úprava v energetickém zákoně... 43 3.1 Energetická politika EU a základní prameny... 43 3.2 Základní pojmy... 45 5
3.2.1 Zákazník a spotřebitel... 45 3.2.2 Držitel licence... 46 3.3 Obecně o ochraně spotřebitele... 47 3.4 Výpověď a odstoupení od smluv dle energetického zákona... 49 4 Revize obchodních podmínek vybraných dodavatelů energií... 53 4.1 Obecně o obchodních podmínkách... 54 4.2 Bohemia Energy entity s.r.o.... 56 4.3 Centropol Energy a.s.... 59 4.4 RWE Energie, s.r.o.... 61 Závěr... 65 Seznam použitých pramenů... 67 6
Seznam použitých zkratek OZ / občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb. energetický zákon Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. směrnice o právech spotřebitelů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. SDEU Soudní dvůr Evropské unie 7
Úvod Na spotřebitele bývá ve vztahu k podnikateli pohlíženo jako na slabší smluvní stranu. Spotřebitel je pokládán za subjekt, jemuž je třeba poskytovat zvláštní ochranu, neboť není zcela znalý všech práv, což může být některými nepoctivými podnikateli snadno zneužito. Zákonodárce se z tohoto důvodu snaží prostřednictvím právní úpravy toto slabší postavení spotřebitele vůči podnikateli vyvážit. Spotřebitelé se však bohužel v praxi stále setkávají s nejrůznějšími triky podnikatelů, kteří zneužívají svého postavení a spotřebitele na jejich právech poškozují. Tito podnikatelé často různými způsoby právní předpisy na ochranu spotřebitele obcházejí či dokonce porušují. V této diplomové práci se zabývám právní úpravou ochrany spotřebitele v případech, kdy spotřebitel uzavřel s podnikatelem smlouvu o dodávkách energií. Zaměřuji se především na právo spotřebitele od této smlouvy odstoupit, a to jednak podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku 1 a dále pak také podle ustanovení energetického zákona. 2 Domnívám se, že jde o téma velmi aktuální. Z vlastních zkušeností i zpráv v médiích mohu říci, že spotřebitelé se v posledních několika letech potýkají s množstvím nabídek různých obchodních zástupců, kteří jim nabízejí změnu dodavatele energií. Často se tak děje v rámci podomního prodeje, kdy spotřebitelé nemají dostatek informací ani času, aby takovou nabídku mohli dostatečně zvážit. V návaznosti na tuto skutečnost pak neuváženě uzavírají smlouvy a potýkají se s problémem, jakým způsobem je možné takovou smlouvu ukončit. Dalším důvodem, proč považuji toto téma za stále aktuální, je i celkem hojná novelizace právních předpisů týkajících se ochrany spotřebitele, a to jak energetického zákona, tak zákona o ochraně spotřebitele. 3 Cílem mé diplomové práce je uvést čtenáře do problematiky odstoupení od smluv sjednaných se spotřebitelem o dodávkách energií, analyzovat současnou právní úpravu a zjistit její případné nedostatky. V návaznosti na to navrhnout změny právních předpisů k zajištění vyšší ochrany spotřebitele a odstranění 1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 2 Zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. 3 Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. 8
případných výkladových rozporů či kolizí s právními předpisy Evropské unie. Dalším cílem je poté zjištění, zda tři vybraní dodavatelé energií ve svých obchodních podmínkách dodržují práva na ochranu spotřebitele, jež jim ukládají právní předpisy, a to na základě provedení revize příslušných obchodních podmínek těchto dodavatelů energií. Při psaní diplomové práce využívám především metodu analytickodeskriptivní. Metodu modelu poté používám na místech, kde uvádím jednotlivé případy, se kterými jsem se setkala v praxi. Téma diplomové práce jsem si vybrala především z důvodu svého působení ve Sdružení obrany spotřebitelů Asociace z. s. (dále také jen jako SOS - Asociace ). Jedná se o nestátní neziskovou organizaci, v rámci které je spotřebitelům poskytováno právní poradenství v oblasti občanského práva, především pak v otázkách ochrany spotřebitele. Spotřebitelé mohou využít telefonického či emailového poradenství, případně mohou přijít osobně na některou z příslušných poboček. SOS - Asociace neposkytuje spotřebitelům právní zastoupení, avšak přítomní právní poradci vždy vysvětlí spotřebiteli jeho práva a poradí další možný postup. Během svého přibližně dvouletého působení v této instituci na pozici odborného právního poradce jsem o oblasti ochrany spotřebitele získala množství znalostí, které bych chtěla při psaní této diplomové práce využít. Taktéž jsem získala poměrně dobrý přehled o konkrétních obtížích, se kterými se spotřebitelé v praxi potýkají. Na vybraných místech této diplomové práce proto také uvádím konkrétní příklady z praxe. Diplomová práce je rozčleněna celkem do čtyř kapitol. První z nich podává základní informace o vývoji institutu ochrany spotřebitele v České republice a Evropské unii a uvádí několik základních pramenů práva v této oblasti. Jsou zde také vymezeny základní pojmy potřebné alespoň pro výchozí seznámení s problematikou ochrany spotřebitele, konkrétně pojmy spotřebitel, podnikatel a spotřebitelská smlouva. Druhá kapitola tvoří nejrozsáhlejší část diplomové práce. Pojednává především o jednotlivých případech, kdy může spotřebitel odstoupit od smlouvy v souladu s právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Kapitola je rozčleněna na podkapitoly, které se věnují možnostem odstoupení od smluv uzavřených v kamenné provozovně, mimo 9
obchodní prostory a distančním způsobem. Taktéž se zde nacházejí mé poznatky z praxe získané během práce v SOS Asociace a úvahy de lege ferenda. Třetí kapitola je zaměřená na právní ochranu spotřebitele zakotvenou v energetickém zákoně. V úvodu pojednává o energetické politice Evropské unie, pramenech práva a vymezuje základní pojmy, se kterými pracuje energetický zákon. Podrobně se v této kapitole věnuji ust. 11a energetického zákona, které bylo zákonodárcem s účinností k 1. 1. 2016 novelizováno, přičemž vznikly určité rozpory v jeho výkladu. V poslední čtvrté kapitole provádím revizi obchodních podmínek třech vybraných dodavatelů energií a zjišťuji jejich soulad s právními předpisy na ochranu spotřebitele. S ohledem na rozsah této diplomové práce není možné se zaobírat každým jednotlivým ustanovením obchodních podmínek, proto se zabývám v souladu se zadáním diplomové práce především skutečností, zda obchodní podmínky zavádějí limity pro realizaci práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy. V závěru této kapitoly poté provádím zhodnocení a stručnou komparaci obchodních podmínek těchto třech vybraných dodavatelů energií. 10
1 Obecně k ochraně spotřebitele v českém právu Cílem této první kapitoly je velmi stručné nastínění vývoje právní úpravy ochrany spotřebitele, a to v České republice i Evropské unii, neboť právě unijní právo značně ovlivňuje právní úpravu institutu ochrany spotřebitele v českém právním řádu. V rámci této kapitoly jsou taktéž zmíněny některé významné právní předpisy, které s touto oblastí souvisí, a rovněž jsou vymezeny základní pojmy, tj. pojem spotřebitel, podnikatel a spotřebitelská smlouva. 1.1 Evropská unie a Česká republika Ochrana spotřebitele patří v dnešní době mezi významné politiky Evropské unie, avšak nebývalo tomu tak vždy. K harmonizaci jednotlivých právních řádů členských států Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele začalo docházet až přibližně v polovině 70. let minulého století. Základem spotřebitelské legislativy se stal tzv. Předběžný program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice (dále jen Předběžný program ), na kterém se v roce 1975 usnesla Rada tehdejšího Evropského hospodářského společenství. 4 Tento program definoval několik základních práv spotřebitelů. Jednalo se o právo na ochranu zdraví a bezpečnosti, právo na ochranu ekonomických zájmů, právo na náhradu škody, právo na informace a vzdělávání a právo na zastupování. 5 Předběžný program tedy stál na počátku tvorby politiky ochrany spotřebitele, přestože prozatím nešlo o politiku samostatnou, nýbrž byla součástí jiných souvisejících politik. 6 Ochrana spotřebitele, jakožto samostatná politika Evropské unie, byla zavedena až v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou. 7 V současné době je ochrana spotřebitele zakotvena v primárním právu EU na několika místech. Smlouva o fungování EU v čl. 12 říká, že Požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele budou brány v úvahu při vymezování 4 Council Resolution of 14 April 1975 on a preliminary programme of the European Economic Community for a consumer protection and information policy. In: EURlex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 9. 11. 2015]. 5 KOPECKÁ, Hana. Ochrana spotřebitele. EUROSKOP.cz [online]. Vláda České republiky, 2015 [cit. 9. 11. 2015]. 6 KʼnNIG, Petr a kol. Rozpočet a politiky evropské unie. Příležitost pro změnu. 2. aktualizované vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 374. 7 TOMÁŠEK, Michal, Vladimír TÝČ, Jiří MALENOVSKÝ, Filip KŘEPELKA a David SEHNÁLEK. Právo Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 243. 11
a provádění jiných politik a činností Unie. a v čl. 169 poté uvádí postupy, jakými EU přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele. 8 V čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie nalezneme ustanovení, které garantuje zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele v politikách EU. 9 Při provádění ostatních politik a činností EU musí být tedy brán zřetel na požadavky, které vyplývají z ochrany spotřebitelů. Na žádném místě však primární právo nikterak samotný pojem spotřebitel nedefinuje a ponechává jeho vymezení na právu sekundárním. V právu sekundárním mají z hlediska ochrany spotřebitele význam především směrnice a nařízení, neboť právě tyto právní akty jsou pro členské státy EU závazné. V oblasti ochrany spotřebitele svým počtem výrazně převažují směrnice nad nařízeními, protože vydávání směrnic je zpravidla jedinou možnou a vhodnou formou sbližování právních předpisů členských států v oblasti občanského, resp. spotřebitelského práva. 10 Každá směrnice zakládá buď úplnou, nebo minimální harmonizaci právních řádů členských států EU. V případě užití minimální metody harmonizace mají členské státy pouze povinnost přijmout nezbytně nutný standard určený směrnicí a dále jim nic nebrání v tom, aby stanovily ve svých právních řádech i opatření přísnější (tedy chránily spotřebitele více, než EU požaduje). Naopak směrnice založená na principu úplné harmonizace nedovoluje členským státům přijmout právní úpravu, která by byla přísnější ani mírnější, než daná směrnice stanoví. Uvedené platí i v případě, že by taková vnitrostátní právní úprava 8 Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 11. 2015]. 9 Listina základních práv Evropské unie. Úřední věstník C 83/389, 30. 3. 2010. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 10. 11. 2015]. Dostupné z: http//eur-lex.europa.eu/ 10 ONDŘEJ, Jan. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele: ekonomické, právní a sociální aspekty. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41. Z významných směrnic upravujících oblast ochrany spotřebitele lze zmínit například tyto: - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES; - Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách; - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnic 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). 12
znamenala vyšší standard ochrany spotřebitele. Směrnice může členským státům umožnit ponechat v platnosti nebo přijmout odlišná vnitrostátní pravidla, ale to pouze v případech, ve kterých tak směrnice výslovně stanoví. Doposud převažující metoda minimální harmonizace se ukázala jako nepříliš vhodná, neboť ze strany členských států docházelo k rozdílné aplikaci pravidel stanovených směrnicí. 11 Směrnice o právech spotřebitelů (z roku 2011) proto tento koncept již opustila a řadí se mezi směrnice s úplnou harmonizací. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila v roce 2004 do Evropské unie, je nezbytné na tomto místě zmínit, že součástí českého právního řádu se tímto okamžikem stalo také unijní právo, které v oblasti ochrany spotřebitele značně ovlivnilo dosavadní českou právní úpravu. Právo EU se totiž vyznačuje aplikační předností před všemi normami vnitrostátního práva. Tato zásada přednosti byla dovozena Soudním dvorem EU v rozsudku známém jako Costa vs. Enel (6/64). 12 Český zákonodárce povinnosti plynoucí z členství v Evropské unii a ze spotřebitelského aquis provedl cestou implementačních novel v letech 2000 až 2002. 13 Do českého právního řádu byla tímto implementována řada směrnic, například do zákona č. 40/1964 Sb. byl zaveden institut spotřebitelské smlouvy. 14 V současném občanském zákoníku (dále také jako OZ ) byla poté transpozice dokončena. 15 Právní úpravu institutu ochrany spotřebitele v OZ blíže rozvedu v následující kapitole. Vedle občanského zákoníku je soukromoprávní i veřejnoprávních ochrana spotřebitele upravena také v mnoha dalších předpisech. 16 11 DVOŘÁK, Jan, Jiří ŠVESTKA, Michaela ZUKLÍNOVÁ a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 288. 12 Judgment of the Court of 15 July 1964. Flaminio Costa v ENEL. Case 6/64. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 11. 11. 2015]. 13 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 288. 14 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 15 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 288. 16 Lze zmínit například tyto: - zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 13
1.2 Základní pojmy 1.2.1 Spotřebitel Pojem spotřebitel je významný nejen pro příslušná ustanovení občanského zákoníku, nýbrž pro celé soukromé právo i pro příslušné právní předpisy práva veřejného. 17 Podle generální definice obsažené v 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Citovaná definice je výsledkem implementace směrnice o právech spotřebitelů do českého právního řádu. Vymezení pojmu spotřebitel však nalezneme kromě OZ a směrnice o právech spotřebitelů také v dalších právních předpisech. Například směrnice o nekalých obchodních praktikách považuje za spotřebitele dle čl. 2 písm. b) fyzickou osobu, jež jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího svobodného povolání. 18 V zákoně o ochraně spotřebitele v 2 odst. 1 písm. a) je spotřebitel definován v zásadě shodně jako v OZ, rozdílem je pouze skutečnost, že OZ užívá pozitivní vymezení, zákon o ochraně spotřebitele naopak negativní. 19 Výklad pojmu spotřebitel je také významně ovlivněn judikaturou. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen SDEU ) ve věci Idealservice uvedl, že pojem spotřebitel, definovaný v čl. 2 písm. b) směrnice 93/13/EHS 20 musí být chápán výlučně jako fyzická osoba. 21 Z rozsudku SDEU tedy vyplývá, že právnická osoba nemůže být považována za spotřebitele. Na druhou stranu je nutné dodat, že judikatura SDEU je dosti nejednotná a pro některé členské státy EU není přijatelné, aby byla vyloučena ochrana nepodnikatelských právnických 17 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) In: Texty zákonů [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2015 [cit. 11. 11. 2015]. S. 105. 18 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnic 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách). 19 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 14. 20 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 21 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. listopadu 2001. Cape Snc v Idealservice Srl et Idealservice MN RE Sas v OMAI Srl. Věc C-541/99 a C-542/99. 14
osob z ochrany spotřebitele. 22 Takovými právnickými osobami jsou různé nestátní neziskové organizace, obecně prospěšné společnosti, nadace, spolky apod. České právní předpisy však prozatím nepřiznávají těmto subjektům žádnou speciální ochranu jako právě spotřebitelům. Z judikatury SDEU také plyne, že za spotřebitele nelze považovat osobu, která činí kroky směřující k zahájení podnikání, ačkoli oficiální atributy podnikatele ještě nenese. 23 Jako příklad lze uvést rozhodnutí SDEU ve věci Benincasa, ve kterém soud zdůraznil význam účelu, který spotřebitel svým nákupem sleduje, a z ochrany vyloučil fyzické osoby nakupující pro své budoucí podnikání. 24 Český Ústavní soud pak judikoval, že fyzickou osobu, která vlastní podnikatelské oprávnění, avšak v daném vztahu se jako podnikatel nechová, je nutné chránit jako spotřebitele. 25 Lze tedy shrnout, že za spotřebitele je považován člověk, který vstupuje do smluvního vztahu s podnikatelem či s ním za tímto účelem jedná, aniž by tak činil z důvodu své podnikatelské činnosti. Subjekt vystupující jako spotřebitel požívá zvláštní právní ochrany, neboť je považován oproti podnikateli za slabší smluvní stranu, což vyplývá například ze směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách či rozsudku SDEU v případech Océano Grupo Editorial a Salvat Editores. 26 1.2.2 Podnikatel Za podnikatele je podle 420 odst. 1 OZ považován každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Není při tom podstatné, zda má daný subjekt k takové činnosti potřebné oprávnění. Ust. 421 OZ sice presumuje, že se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku nebo osoba, která má k podnikání živnostenské či jiné oprávnění, avšak jde o vyvratitelné právní domněnky a zákonem je tedy 22 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 17. 23 Tamtéž, s. 18. 24 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 3. července 1997. Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl. Věc C-269/95. 25 Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11. 26 Uvedené vyplývá z Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. 15
připuštěn důkaz opaku. Na místě je také zmínit 420 odst. 2 OZ. Zákonodárce prostřednictvím tohoto ustanovení chrání spotřebitele i v případech, kdy se spotřebitel dostává do právního styku se subjektem, pro kterého není dosažení zisku primárním cílem. 27 Jedná se například o subjekty poskytující zdravotní služby či veřejnou dopravu. Z tohoto důvodu považuje OZ za podnikatele každou osobu bez ohledu na její soukromoprávní či veřejnoprávní základ. 28 Za podnikatele může být tedy pokládána osoba fyzická i právnická, včetně například státu, obcí apod. 29 Strany spotřebitelské smlouvy však nemusí být vždy vymezeny jako spotřebitel a podnikatel. Některé právní předpisy používají místo podnikatele i jiných pojmů. Zákon č. 40/1964 Sb. užíval výrazu dodavatel a vykládal jej jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Směrnice o právech spotřebitelů pak pracuje s pojmem obchodník. Jeho definice v čl. 2 odst. 2 této směrnice však obsahově odpovídá pojmu podnikatel, který používá občanský zákoník. V tomto případě však může být rozdílnost těchto pojmů způsobena pouze ne zcela přesným překladem zmíněné směrnice. Německá verze směrnice o právech spotřebitelů totiž uvádí pojem Unternehmer, polská verze przedsiębiorca v překladech tedy podnikatel. Naopak anglická verze užívá slova trader a stejně tak i verze slovenská překládá tento pojem jako obchodník. Na osoby, které lze pokládat za podnikatele, dopadá ve vztahu ke spotřebitelům množství různých restrikcí a povinností. OZ totiž v 433 odst. 2 uvádí vyvratitelnou domněnku, že osoba, která s podnikatelem nejedná v rámci svého podnikání, je v tomto vztahu vždy slabší stranou. Toto ustanovení je možné považovat za určitý obecný základ celé ochrany spotřebitele. Dodávám, že například Ústavní soud ve svém judikátu I. ÚS 342/09 říká, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem. 30 Podnikatel je považován za stranu, která má na rozdíl od spotřebitele profesionální zkušenosti, orientuje se 27 ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek I (Obecná část).vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 958. 28 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit., s. 107. 29 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 20. 30 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09. 16
v dané oblasti, má lepší znalosti práva a celkově se nachází v silnějším postavení. Občanský zákoník v 433 odst. 1 výslovně říká, že podnikatel nesmí tohoto svého postavení v hospodářském styku a vůči slabší straně zneužít, aby tak dosáhl nedůvodné nerovnosti v právech a povinnostech ve vztahu s touto slabší stranou. Za podnikatele může tedy být pokládána osoba fyzická i právnická, včetně například státu, obcí apod. Není přitom rozhodné, zda má tato osoba k výkonu takové činnosti odpovídající oprávnění, postačuje pouze, že se soustavně chová takovým způsobem, aby dosáhla zisku. Pro účely ochrany spotřebitele však pod pojem podnikatel spadá také každá osoba, která vykonává zákonem stanovenou činnost, i když jejím primárním cílem není dosažení zisku. Status podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli s sebou navíc nese množství různých omezení a povinností, které vychází z předpokladu, že podnikatel je silnější stranou ve vztahu ke spotřebiteli. 1.2.3 Spotřebitelská smlouva Vymezení spotřebitelské smlouvy nalezneme v ust. 1810 občanského zákoníku. Zákon zde uvádí poměrně jednoduchou definici. Za spotřebitelskou smlouvu je považována taková smlouva, kterou podnikatel uzavírá se spotřebitelem. V úvodu je také na místě zmínit, že spotřebitelská smlouva se řadí mezi závazky synallagmatické, subjekty si tedy poskytují vzájemně určité protiplnění, a je dvoustranným adresovaným právním úkonem. 31 Z terminologického hlediska se výraz spotřebitelská smlouva nejeví jako příliš vhodný, neboť nemá označovat konkrétní smluvní typ, jakým je například kupní smlouva, nájemní smlouva, darovací smlouva apod. 32 Podstatná je zde povaha subjektů (spotřebitel na straně jedné a podnikatel na straně druhé), nikoliv samotný předmět smlouvy. Za spotřebitelskou smlouvu může být tedy považována jakákoliv smlouva, kde bude na jedné straně vystupovat spotřebitel a na druhé straně podnikatel. V praxi se nejčastěji bude jednat o smlouvy kupní, dále smlouvy o zájezdu, smlouvy o dílo apod. Forma spotřebitelské smlouvy není v občanském zákoníku určena a podléhá příslušné typové smlouvě. Může být tedy 31 ELIÁŠ, Karel a kol.. Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008. Praha: Linde, 2008, s. 316. 32 DVOŘÁK, 2013,op. cit., s. 295. 17
písemná, ústní či konkludentní. 33 V případě, že by stranami nebyla dodržena zákonná forma, smlouva by byla z tohoto důvodu relativně neplatná, tj. její neplatnosti by se musela jedna ze stran dovolat, a to v obecné tříleté promlčecí lhůtě. 34 Na tomto místě bych se ještě vrátila k výrazu spotřebitelská smlouva, o němž je v předchozím odstavci uvedeno, že není z hlediska právní terminologie příliš vhodným. Vysvětlení toho, proč zákonodárce tento výraz v občanském zákoníku přesto používá, nalezneme v důvodové zprávě. 35 Důvodová zpráva v této souvislosti uvádí, že nemíní vymýtit výraz spotřebitelská smlouva z textu zákona a ani z běžného jazyka, kde se vžil, neboť taková snaha by byla zjevně neúspěšná. Zákon č. 40/1964 Sb. totiž s tímto termínem pracoval a zvykla si na něj odborná i laická veřejnost. V současném občanském zákoníku proto zákonodárce pojem spotřebitelská smlouva užívá jako legislativní zkratku pojmu smlouvy uzavírané se spotřebitelem. S plným zněním tohoto výrazu se můžeme setkat pouze v názvu dílu 4, hlavy I, části čtvrté OZ, který pojednává o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. V ostatních ustanoveních občanského zákoníku nalezneme pouze zmíněnou legislativní zkratku. Spotřebitelskou smlouvou je tedy taková smlouva, která je uzavírána mezi podnikatelem a spotřebitelem. Nejedná se přitom o zvláštní smluvní typ. Spotřebitelskou smlouvou může být například smlouva kupní, smlouva o zájezdu, smlouva o dílo či jakákoliv jiná i inominátní smlouva, která bude splňovat definici spotřebitelské smlouvy. 33 ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 316. 34 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 13. 35 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze), op. cit. s. 446. 18
2 Odstoupení od smluv dle občanského zákoníku V následující kapitole se zabývám právní úpravou ochrany spotřebitele v občanském zákoníku, právy a povinnostmi stran a především pak jednotlivými případy odstoupení od smluv uzavřených mezi podnikateli a spotřebiteli. V rámci této kapitoly také uvádím své poznatky a zkušenosti z praxe, které jsem získala během svého působení v SOS Asociace, a představuji své návrhy na případnou změnu právní úpravy tak, aby byl zajištěn vyšší stupeň ochrany spotřebitele. 2.1 Obecně o ochraně spotřebitelů vůči praktikám některých podnikatelů Během práce v SOS Asociace jsem se setkávala se spotřebiteli, kteří neuváženě uzavřeli smlouvu a později pak zjistili, že není natolik výhodná, jak jim podnikatel při jejím sjednávání tvrdil. Spotřebitelé si totiž až poté, co předmětnou smlouvu uzavřeli a vše si v klidu promysleli, uvědomili, že by dané zboží či službu pořídili u konkurence mnohem výhodněji. Někteří nepoctiví podnikatelé, respektive jejich obchodní zástupci, totiž využívají momentu překvapení, kdy osloví spotřebitele s nabídkou zboží či služeb, aniž by to spotřebitel v daném místě a čase očekával. Spotřebitel je pak přesvědčován ke koupi produktu, o jehož pořízení před tím nikdy nepřemýšlel, případně jej vůbec neznal. Spotřebitel nemá v daný okamžik možnost srovnání, netuší, zda se nedá daný produkt zakoupit například i v kamenném obchodě či na internetu, a to za mnohem nižší cenu. Spotřebitel je tak odkázán pouze na informace, které mu poskytne v daném okamžiku prodejce. Je zřejmé, že z tohoto důvodu mezi těmito subjekty existuje určitá asymetrie informací, kdy subjekt na jedné straně (podnikatel) má mnohem lepší informace než subjekt na straně druhé (spotřebitel). 36 Právě nedostatek informací, které spotřebitel o daném produktu má, pak umožní prodejci celkem snadno přesvědčit spotřebitele k uzavření smlouvy za pro něj nevýhodných podmínek. 37 36 ONDŘEJ, 2013, op. cit., s. 99. 37 TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vyd. Praha: Linde, 2011, s. 28. 19
2.1.1 Informační povinnost a zakázaná ujednání Občanský zákoník z výše uvedených důvodů v 1811 odst. 1 stanovuje, že podnikatel musí veškerá sdělení vůči spotřebiteli činit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém je sjednávána daná smlouva. V ust. 1811 odst. 2 OZ jsou pak zakotveny základní informační povinnosti, které má podnikatel vůči spotřebiteli při uzavírání spotřebitelské smlouvy. 38 Není přitom rozhodné, jakým způsobem k uzavření spotřebitelské smlouvy dojde. 39 Mezi tyto povinnosti patří například povinnost podnikatele sdělit spotřebiteli svoji totožnost, cenu zboží či způsob platby, a to v dostatečném předstihu před uzavření smlouvy. Výjimkou z výše uvedené informační povinnosti jsou dle 1811 odst. 3 OZ smlouvy uzavírané při vyřizování záležitostí každodenního života, pokud dojde bezprostředně k vzájemnému plnění, a smlouvy o dodání digitálního obsahu, pokud byl dodán na hmotném nosiči. Příkladem může být nákup potravin v supermarketu, kdy spotřebitel zboží u pokladny zaplatí a odnese si je domů. Ustanovení 1820 OZ obsahuje speciální informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, jestliže je mezi těmito stranami uzavírána spotřebitelská smlouva distančním způsobem či mimo obchodní prostory. Zákon zde stanovuje podnikateli povinnost sdělit spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, informace, které můžeme po obsahové stránce rozdělit do čtyř skupin, jedná se o informace o platbách spotřebitele, o minimální závaznosti smluv, o odstoupení od smlouvy a o řešení sporů a dohledu. 40 Občanský zákoník dále vymezuje ujednání, která jsou ve spotřebitelských smlouvách zakázaná, neboť zkracují spotřebitele na jeho právech. 41 Obecné vymezení nepřiměřených smluvních ujednání se nachází v 1813 OZ. 42 Demonstrativní výčet těchto ujednání je pak uveden v 1814 OZ. Patří mezi ně například ujednání omezující či vylučující práva spotřebitele z vadného plnění. 38 SELUCKÁ, Markéta a kol. Koupě a prodej: nový občanský zákoník, společná evropská právní úprava prodeje. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2013, s. 10. 39 Tamtéž, s. 10. 40 HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část ( 1721-2054). Komentář. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2014, s. 507. 41 TOMANČÁKOVÁ, 2011, op. cit., s. 47. 42 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 423. 20
Spotřebitel je navíc zákonem chráněn v určitém smyslu i proti své vůli, protože pokud by se spotřebitel v předmětné smlouvě s podnikatelem některého ze svých zákonem stanovených práv vzdal, k takovému jeho počinu by se dle 1812 odst. 2 OZ nepřihlíželo. Podstatné je také zmínit, že pokud by se objevily pochybnosti o významu některých ujednání spotřebitelské smlouvy, je třeba vždy přistoupit k výkladu pro spotřebitele příznivějšímu. 43 2.1.2 Obecně k odstoupení od smlouvy Vedle již zmíněné informační povinnosti podnikatele a zakázaných ujednání ve smlouvách sjednaných se spotřebitelem, obsahuje právní úprava ještě další významný nástroj chránící spotřebitele. Tímto nástrojem je možnost spotřebitele v určitých případech od uzavřené smlouvy odstoupit. Nezbytné je však podotknout, že soukromé právo je ovládáno zásadou pacta sunt servanda. 44 Smlouvy je tedy nutné dodržovat, přičemž institut odstoupení od smlouvy představuje ve vztahu k zásadě pacta sunt servanda výjimku sankčního charakteru. 45 OZ v ust. 2001 výslovně stanovuje, že od smlouvy je možné odstoupit, pouze pokud si to strany ujednají, nebo pokud tak stanoví zákon. Odstoupení od smlouvy lze definovat jako jednostranný adresovaný právní úkon, který činí strana odstupující z daného závazkového vztahu vůči straně druhé. 46 Není přitom nutné, aby druhá strana s odstoupením vyslovila souhlas nebo jej musela nějakým způsobem potvrdit. 47 Postačuje, že se projev vůle odstupující strany dostane do sféry strany, vůči níž je odstoupení učiněno. V případě, kdy adresát odstoupení popírá jeho platnost a účinky, lze se domáhat vydání soudního rozhodnutí, které určí platnost odstoupení od smlouvy. 48 43 VEČEŘA, Jiří. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii: (včetně úpravy podle nového občanského zákoníku 2014), právní stav k 1. 1. 2013. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013, s. 98. 44 Tuto zásadu nalezneme v občanském zákoníku v 3 odst. 2 písm. d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny a také v 1759 Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně. 45 ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 293. 46 FIALA, Josef, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31. 5. 2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, s. 160. 47 TOMANČÁKOVÁ, 2011, op. cit., s. 99. 48 FIALA a kol., 2012, op. cit., s. 160. 21
V důsledku odstoupení od smlouvy se závazek dle 2004 odst. 1 OZ ruší od samého počátku, tedy ex tunc. Jestliže bylo na základě takto zrušené smlouvy již poskytnuto plnění, jedná se o bezdůvodné obohacení. Smluvní strany jsou si proto povinny svá vzájemná plnění vrátit. 49 V praxi tak většinou spotřebitel vrátí prodávajícímu zboží a prodávající spotřebiteli peníze. Bohužel se však stává, že podnikatel tuto svoji povinnost nedodrží a spotřebitel se ocitne bez zboží i peněz. Blíže se této problematice budu věnovat v oddílech 2.3.4 a 2.3.7. Obecná úprava odstoupení od smlouvy je stanovena v 2001 a násl. OZ. Odstoupit od smlouvy je dle 2002 odst. 1 OZ možné, pokud některá ze stran poruší smlouvu podstatným způsobem. Za podstatné porušení smlouvy je považováno takové porušení, o němž porušující strana věděla již při sjednání smlouvy, a při tom byla srozuměna s tím, že pokud by druhá strana toto porušení mohla předvídat, nikdy by takovou smlouvu neuzavřela. Jedná se tedy o odstoupení sankčního charakteru. 50 Jako příklad lze uvést situaci, kdy si spotřebitel zakoupil v autobazaru ojetý vůz, přičemž byl prodávajícím ujištěn, že automobil není havarovaný a je ve velmi dobrém technickém stavu. Když však spotřebitel nechal vůz prohlédnout v autorizovaném servisu, bylo zjištěno hned několik závad a také skutečnost, že automobil byl dříve havarovaný a následně neodborně opravený. Pokud by chtěl spotřebitel vůz dále používat, musel by investovat značnou částku do jeho opravy. Z uvedené situace je zřejmé, že pokud by byl spotřebitel ze strany prodávajícího seznámen se skutečným stavem automobilu, pravděpodobně by si jej nikdy nezakoupil. Odstoupit od smlouvy je také možné, aniž by přímo došlo k jejímu porušení podstatným způsobem. Podle ust. 2002 odst. 2 OZ stačí, když jedna strana smlouvy neomylně usoudí z chování druhé strany, že smlouvu poruší podstatným způsobem a současně jí tato druhá strana na základě výzvy nedá přiměřenou jistotu. Tentokrát ovšem nejde o sankční reakci na nastalé podstatné porušení smlouvy, nýbrž o reakci na vznik situace očekávaného podstatného porušení ve spojení s neposkytnutím dostatečné jistoty, tedy situaci důvodné obavy o realizaci plnění. 51 Jako příklad je možné uvést situaci, kdy spotřebitel uzavře 49 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004. 50 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 1198. 51 Tamtéž, s. 1201. 22
s podnikatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem budou na míru vyrobené domovní dveře. Spotřebitel zaplatí podnikateli zálohu, domluví se, že podnikatel přijde dveře zaměřit a poté je do 1 měsíce zhotoví a instaluje. Podnikatel však ve smluveném termínu nejen nedorazí dveře zaměřit, ale zcela přestane se spotřebitelem komunikovat. Podle mého názoru pak spotřebitel může toto chování podnikatele chápat takovým způsobem, že podnikatel dveře nezhotoví a poruší smlouvu podstatným způsobem. Spotřebitel proto může od smlouvy odstoupit. Další ustanovení, na základě nichž může strana od smlouvy odstoupit, jsou v občanském zákoníku uvedena na několika různých místech, především pak v 1829 a násl. OZ. Těmito ustanoveními se však budu podrobněji zabývat až v následujících podkapitolách. Závěrem je možné shrnout, že zákonodárce se v OZ snaží spotřebitele chránit mnoha různými způsoby. Stanovuje informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli, zakazuje užití některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách a umožňuje spotřebiteli v některých případech od již uzavřené smlouvy odstoupit. 2.2 Odstoupení od smluv uzavřených v kamenné provozovně Na úvod považuji za podstatné určit, co vůbec výraz kamenná provozovna, respektive kamenný obchod či obchodní prostor znamená. Samotný pojem provozovna není v občanském zákoníku ani dalších soukromoprávních předpisech nikterak vymezen. Definici provozovny však můžeme nalézt v ust. 17 odst. 1 živnostenského zákona 52 a z ní vyvodit, že provozovnou je takový prostor, ve kterém podnikatel vykonává svoji podnikatelskou činnost. Kamenná provozovna by tedy měla být takovým místem, na kterém může spotřebitel důvodně očekávat prodej zboží či poskytování určitých služeb. Směrnice o právech spotřebitelů pak v důvodové části v bodě 22 uvádí, že obchodní prostory by měly zahrnovat prostory v jakékoli podobě (například prodejny, stánky nebo nákladní automobily), které obchodníkovi slouží jako trvalé či obvyklé místo jeho obchodování. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 52 Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 23
33 Odo 1351/2004 vyložil, že smlouva sjednaná ve stánku umístěném na výstavišti nepatří mezi smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. 53 Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak bylo možno dovodit tvrzení, že každou smlouvu uzavřenou na stánku, který je umístěn na výstavišti, je nutné pokládat za smlouvu uzavřenou v obvyklých obchodních prostorech. Podle mého názoru je však třeba každý takový případ posuzovat individuálně. Jestliže se na výstavišti konají například veletrhy zaměřené na sport a sportovní potřeby, žádného z návštěvníků nepřekvapí, když zde nalezne stánky zaměřené na prodej sportovního vybavení. Pokud by zde spotřebitel zakoupil jízdní kolo, dalo by se souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že nejde o kupní smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory. Jestliže by zde však byl spotřebitel osloven obchodním zástupcem dodavatele energií a na stánku by uzavřel smlouvu o dodávkách energií, bylo by nutné podle mého názoru tuto smlouvu považovat za uzavřenou mimo obchodní prostory podnikatele, neboť spotřebitel na tomto místě nemohl předem očekávat nabídku těchto služeb. Oporu tohoto svého předpokladu spatřuji i v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1975/2011, ve kterém uvedl, že při posuzování toho, zda byla smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání, je rozhodující, jestli spotřebitel mohl na daném místě očekávat poskytnutí dané služby. 54 V případě spotřebitelských smluv sjednaných v kamenné provozovně se uplatní obecná právní úprava odstoupení od smlouvy obsažená v 2001 a násl. OZ, o níž jsem se zmiňovala v předchozí podkapitole. Zákonodárce nepovažuje za nezbytné chránit spotřebitele v případě nákupu v kamenné provozovně natolik silně jako je tomu u smluv sjednaných distančním způsobem či uzavřených mimo obchodní prostory. Předpokládá se, že pokud se spotřebitel vydá do kamenné provozovny, činí tak z vlastní vůle a v naprosté většině případů si je vědom, jaké zboží v ní najde. Odpadá proto moment překvapení. Spotřebitel má navíc možnost si zboží v klidu a důkladně prohlédnout, případně i vyzkoušet. Během práce v SOS Asociace jsem se přesto setkávala se spotřebiteli, kteří se mylně domnívali, že mohou odstoupit od smlouvy uzavřené v kamenné provozovně, přestože zboží nevykazuje žádnou podstatnou vadu. Pouze si nákup 53 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1351/2004. 54 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1975/2011. 24
rozmysleli a chtěli zboží vrátit. Občanský zákoník v těchto případech sice nevychází spotřebitelům vstříc, avšak mnoho prodávajících svým zákazníkům umožňuje zakoupené zboží v určité lhůtě vrátit. Netřeba dodávat, že jde ze strany prodávajících o vstřícný přístup ke spotřebitelům, neboť tak činí nad rámec zákona. Spotřebiteli, který využije možnosti vrátit zboží zakoupené v kamenné provozovně, jsou pak buď přímo vráceny peníze, častěji však obdrží peníze na dárkové kartě pro příští nákup, případně je umožněna výměna nevyhovujícího zboží za jiný kus. Na druhou stranu se však najdou i nepoctiví podnikatelé, kteří naopak určité nemožnosti či obtíží odstoupit od spotřebitelské smlouvy uzavřené v kamenné provozovně, využívají ve svůj prospěch. Osobně jsem se setkala s případem spotřebitelky, která byla telefonicky kontaktována společností Senior Safe za účelem nabídky různých slev poskytovaných seniorům. Během telefonického hovoru vyvolal podnikatel ve spotřebitelce dojem, že se jedná o podobný projekt, jakým jsou Senior Pasy, které zaštiťuje Jihomoravský kraj. Spotřebitelku proto tato nabídka zaujala a přijala pozvání k návštěvě provozovny podnikatele, kde jí měly být poskytnuty další informace a karta k čerpání slev. O několik týdnů později se spotřebitelka do provozovny spol. Senior Safe skutečně dostavila. Přítomným prodejcem poté byla přesvědčena k podpisu smlouvy, na základě níž měla obdržet slíbené slevy. Bohužel až doma zjistila, že ve skutečnosti se zavázala k úhradě téměř 4 000,- Kč za roční užívání asistenční linky pro seniory, o což vůbec neměla zájem. 55 Vzhledem k tomu, že spotřebitelka uzavřela smlouvu v kamenné provozovně podnikatele, kam přišla až po několika týdnech od telefonického pozvání, nebylo bohužel možné, aby od této smlouvy odstoupila ve lhůtě 14 dní dle ustanovení OZ. Na výše uvedenou smlouvu by bylo možné nahlížet jako na neplatnou, neboť občanský zákoník v 583 uvádí, že pokud jedna ze stran jednala v omylu, do kterého byla uvedena stranou druhou, je takovéto právní jednání neplatné. Z popsané situace je zřejmé, že spotřebitelka byla jednoznačně spol. Senior Safe uvedena v omyl. V praxi by však bylo pro spotřebitelku prokázání takového 55 Další podrobnosti ohledně nepoctivého jednání spol. Senior Safe jsou např. zde: http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/1518822; http://www.asociace-sos.cz/senior-safe-sr-o-2/; http://www.asociace-sos.cz/senior-safe-s-r-o-3/ 25
jednání ze strany podnikatele velmi obtížné a případný soudní spor by pro ni nemusel dopadnout úspěšně. I přes výše popsanou situaci, kdy nepoctiví podnikatelé svým jednáním poškozují spotřebitele, se domnívám, že současná právní úprava v oblasti spotřebitelských smluv uzavřených v kamenných provozovnách je z hlediska ochrany spotřebitele dostatečná. Pokud by byla zákonodárci změněna dosavadní právní úprava v tom smyslu, že by umožňovala spotřebitelům odstoupit od smluv uzavřených v kamenných provozovnách ve lhůtě 14 dnů, jako je tomu například u smluv sjednaných mimo obchodní prostory, došlo by k nabourání principu pacta sunt servanda a tedy i smluvní jistoty stran. Spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, je zajisté potřeba chránit, nicméně pouze v rozumné míře. Je třeba, aby sám spotřebitel byl obezřetný a pečlivě si vždy před podpisem každý dokument přečetl. 2.3 Odstoupení od smluv uzavřených mimo obchodní prostory 2.3.1 Smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory Na rozdíl od spotřebitelských smluv sjednaných v kamenné provozovně, poskytuje zákonodárce zvláštní ochranu spotřebitelům, kteří uzavřou smlouvu mimo obchodní prostory podnikatele. Příslušná právní úprava zakotvená v občanském zákoníku vychází ze směrnice o právech spotřebitelů. Zákon smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory blíže nevymezuje, její definici však můžeme vyvodit z ust. 1828 odst. 2 OZ a čl. 2 odst. 8 směrnice o právech spotřebitelů. 56 Jedná se o spotřebitelskou smlouvu uzavřenou za současné fyzické přítomnosti spotřebitele a podnikatele v místě, které není obvyklým prostorem pro podnikatelovo podnikání. 57 Typicky se jedná o smlouvy uzavřené na předváděcích akcích, smlouvy uzavřené v rámci podomního prodeje či například přímo na ulici, kde je spotřebitel osloven podnikatelem s nabídkou zboží či služeb. 56 HULMÁK a kol., 2014, op. cit., s. 542. 57 SELUCKÁ, Markéta; DUDOVÁ Jana; URBANOVÁ, Martina a kol. Společensko-právní aspekty ochrany spotřebitele a jeho zdraví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2015, s. 69. 26
Dále je dle ust. 1828 odst. 2 písm. a) OZ mezi smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory řazena smlouva, které byla sjednána v kamenné provozovně (tedy v obvyklém obchodním prostoru), avšak k jejímu uzavření došlo bezprostředně po oslovení spotřebitele podnikatelem mimo tuto provozovnu. Ustanovení je reakcí zákonodárce na obcházení zákona ze strany některých nepoctivých podnikatelů, kteří oslovovali spotřebitele na ulici, pozvali je do své kamenné provozovny a zde s nimi uzavřeli smlouvu. Spotřebitel pak od ní prakticky nemohl odstoupit, jelikož šlo o smlouvu sjednanou v kamenné provozovně, přičemž zákon dříve nijak nezohledňoval, že byl spotřebitel do prodejny vlákán. 58 SDEU již v roce 1999 v rozhodnutí ve věci Travel Vac SL vs. Manuel José Antelm Sanchis 59 uvedl, že za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory je nutné považovat také smlouvu sjednanou za situace, kdy podnikatel pozval spotřebitele na schůzku konanou mimo své obvyklé prostory k podnikání a mimo místo bydliště spotřebitele. 60 Kromě již výše uvedených se za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory považuje dle 1828 odst. 2 písm. b) OZ smlouva sjednaná během zájezdu organizovaného podnikatelem, jehož účelem je propagace a prodej zboží nebo služeb. Zákonodárce evidentně považoval za nezbytné výslovně chránit spotřebitele, kteří navštěvují předváděcí akce. Opět lze toto ustanovení pokládat za reakci na mezeru v dřívější právní úpravě, které využívali někteří pořadatelé předváděcích akcí. Na den konání předváděcí akce si přihlásili své sídlo, respektive provozovnu, přímo do prostoru, kde byla předváděcí akce pořádána. Když si poté spotřebitel nákup rozmyslel a chtěl od kupní smlouvy odstoupit, argumentovali, že to není možné z důvodu uzavření smlouvy v provozovně. Nutné podotknout, že se běžně jednalo o prostory restaurací či hotelů. Spotřebitel tedy nemohl předpokládat, že by šlo o prostor obvyklý k podnikání prodávajícího a právo na odstoupení od kupní smlouvy by mu tedy nepochybně svědčilo. Z vlastní zkušenosti však vím, že tito podnikatelé z valné většiny nárok spotřebitele na odstoupení od kupní smlouvy neakceptují, i když je oprávněný. Pouze minimum spotřebitelů je pak ochotno se pustit do soudního sporu 58 Srov. 57 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 59 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. 4. 1999. Travel Vac SL proti Manuelu José Antelmu Sanchisovi. Věc C-423/97. 60 ELIÁŠ a kol., 2008, op. cit., s. 388. 27