SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...

OBSAH 1 ÚVOD... 2 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 3 2.1 Způsoby ochrany rostlin... 3 2.2 Počátky biologické ochrany... 3 2.3 Problematika biologické ochrany ve světě... 4 2.4 Problematika biologické ochrany v ČR... 5 2.5 Metody a principy biologické regulace... 6 2.6 Obecné metody regulace škodlivého činitele... 7 2.7 Škůdci ve sklenících... 9 2.7.1 VRTALKY - AGROMYZIDAE... 9 2.7.2 MOLICE - ALEURODOIDEA... 12 2.7.3 MŠICE - APHIDOIDEA... 14 2.7.4 SVILUŠKY - TETRANYCHIDAE... 17 2.7.5 TŘÁSNĚNKY - THYSANOPTERA... 18 2.8 Škůdci a jejich antagonisté... 20 2.8.1 ANTAGONISTÉ VRTALEK... 21 2.8.2 ANTAGONISTÉ MOLIC... 23 2.8.3 ANTAGONISTÉ MŠIC... 25 2.8.4 ANTAGONISTÉ SVILUŠEK... 27 2.8.5 ANTAGONISTÉ TŘÁSNĚNEK... 28 2.9 Čmeláci jako součást opatření při pěstování rajčat... 29 3 METODIKA... 32 3.1 Lokality pozorování... 32 3.2 Pěstební podmínky... 32 3.3 Faktory sledování kultur... 33 3.4 Sledování zdravotního stavu kultur... 34 3.5 Hodnocení účinnosti biologické ochrany... 35 3.6 Plánování a realizace pozorování... 35 4 VÝSLEDKY... 37 4.1 Charakteristika podniků... 37 4.2 Poznatky ze sledování kultur... 38 4.3 Výskyt škůdců a uplatnění metod BO v podnicích... 39 4.3.1 VÝSKYT VRTALEK A JEJICH REGULACE... 39 4.3.2 VÝSKYT MOLIC A JEJICH REGULACE... 40 4.3.3 VÝSKYT MŠIC A JEJICH REGULACE... 43 4.3.4 VÝSKYT SVILUŠEK, TŘÁSNĚNEK A JEJICH REGULACE... 45 4.4 Zdravotní stav kultur... 46 4.5 Využití čmeláků jako opylovačů... 47 4.6 Finanční zhodnocení nákladů na BO v podnicích... 48 4.7 Celkové zhodnocení podniků... 49 5 DISKUSE... 50 6 ZÁVĚR... 52 7 SOUHRN A RESUME... 53 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 55 9 PŘÍLOHY... 59

1 ÚVOD V přirozených ekosystémech je pomocí systému autoregulačních mechanismů udržován vyvážený počet druhů jednotlivých organismů. Nadměrný výskyt jedinců určitého druhu je doprovázen rozmnožením jejich přirozených nepřátel, kteří pak tento stav regulují. V uměle vytvořených situacích fungují samovolné interakce jen částečně. Odlišné mikroklima temperovaných prostor a izolace od okolního prostředí vytváří příznivé podmínky rozvoje organismů, které na kulturách mohou působit škody. Zároveň navozuje ideální předpoklady k využití jejich přirozených nepřátel, jež do systému vnáší prostřednictvím introdukcí člověk. Použitím záměrně aplikovaných antagonistů škůdců se zabývají metody biologické ochrany rostlin. Jejich hlavním cílem je udržení škodlivého činitele pod prahem ekonomické škodlivosti. Prostředky s jejichž pomocí je při biologické ochraně (BO) zajištěno snížení početnosti škůdců jsou organismy, které svůj regulační potenciál zakládají na principu parazitace či predace. Mezi bioagens jsou zastoupeni mono i polyfágové, s potravní specializací souvisí použití konkrétních užitečných druhů pro regulaci. Biologická ochrana klade vysoké nároky na zkušenosti a znalosti biologie a bionomie aplikovaných organismů i vyskytujících se škůdců. Proto řada podniků využívá při realizaci biologických metod ochrany rostlin v produkčních sklenících pomoci servisních služeb dodavatelů bioagens. Hlavním důvodem využití BO při pěstování skleníkové zeleniny je snížení zatížení produktů k přímé spotřebě rezidui aplikovaných pesticidů. Odpadá dodržování ochranných lhůt, kultury jsou zdravotně nezávadné pro obsluhu skleníků i pro případné opylovače. Rozvoji biologické ochrany v posledních letech napomohla řada faktorů. Každým rokem dochází k omezení škály přípravků na ochranu rostlin, ponechané prostředky nemají z důvodu rezistence vůči regulovaným patogenům dostatečný účinek. Možnosti pro regulaci škodlivého činitele jsou stále omezenější. Biologická ochrana rostlin zaznamenává v ČR pozvolný vzestup, její další rozšíření znamená pokrok ve smýšlení lidí, kterým otázka současné kvality životního prostředí není lhostejná. Cílem této diplomové práce bylo navázat na poznatky o biologické ochraně rostlin prostřednictvím praktického pozorování na kulturách rajčat v temperovaných prostorách. Bylo zadáno vymezit v Jihomoravském kraji tři studijní plochy, na nich sledovat zdravotní stav rajčat, navrhnout metodu biologické ochrany proti zjištěným škodlivým činitelům a realizovat ji v podmínkách provozu. Na základě pozorování pak zhodnotit využití biologické ochrany i význam opylovačů v jednotlivých podnicích na kulturách rajčat. 2

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Způsoby ochrany rostlin Integrovaná ochrana rostlin (IOR), je postup využívající všech ekonomicky, ekologicky a toxikologicky přijatelných metod k udržení škodlivých činitelů pod hladinou škodlivosti (ROD a kol., 2005). IOR představuje spojení všech metod ochrany rostlin jejichž cílem je minimalizace negativních vlivů na životní prostředí a necílové organismy, snížení počtu aplikací cizorodých látek do prostředí, zavedení agrotechnických preventivních opatření, posílení výskytu přirozených nepřátel, zvýšení tolerance či rezistence pěstovaných plodin pomocí šlechtění i výběr přípravků v závislosti na toxicitě a selektivitě vůči užitečným organismům. Součástí aplikovaných metod IOR je komplex biologické ochrany rostlin (BO). Potlačení rozvoje škůdců pomocí jejich přirozených nepřátel, podpora organismů, které se na omezování škůdců podílí, případně cílené vysazování uměle namnožených užitečných organismů - bioagens, jsou základní charakteristiky biologické ochrany rostlin. V klasickém pojetí je BO chápána jako introdukce parazitoidů, predátorů nebo patogenních mikroorganismů k potlačení škůdců rostlin nebo zvířat (COPPEL, MERTINS, 1977). Cílem biologické ochrany je omezení chemických zásahů, snaha o zlepšení potravin a životního prostředí, odstraňování nepřirozených prvků z biologických sítí a snížení dopadů lidské činnosti na stabilitu ekosystémů kulturní krajiny. 2.2 Počátky biologické ochrany Na postupu začlenění biologické ochrany mezi vědní disciplíny se formulací teoretických základů biologických metod ochrany rostlin podílel H. S. Smith, který v roce 1919 poprvé použil pojem,,biologický boj. Na jeho činnost navázal Bach vyčleněním a definicí 2 systémů ochrany. Ochrana přirozená (natural control), je založena na udržování populační hustoty organismu vlivem faktorů životního prostředí. Vlastní ochrana biologická (biological control), podstatou je zde vliv parazitů, parazitoidů nebo predátorů na udržení nebo snížení populační hustoty jiných organismů. Termín biologická ochrana se v určitých obdobích používal prakticky pro jakoukoliv regulaci škůdců, kromě neselektivního užití chemických pesticidů. Dnes je pojem omezen na označování těch případů, kdy regulátorem škůdců jsou jejich přirození nepřátelé. (NAVRÁTILOVÁ, 2003) 3

Biologická ochrana zaznamenala první trvalý úspěch hubení hmyzího škůdce užitečným organismem v roce 1888 v Kalifornii, zavedením slunéčka Rodolia cardinalis (Mulsant, 1850) na škůdce perlovce zhoubného Pericerya purchasi (Maskell, 1878), zavlečeného do citrusových sadů z Austrálie (BEGON, HARPER, 1997). Od té doby se metody BO uplatňují s různými úspěchy v různých částech světa. V ČR má praktická biologická ochrana více než sedmdesátiletou tradici. K prvním snahám o využití biologické ochrany patří introdukce mšicovníka vlnatkového Aphelinus mali (Haldeman, 1851) proti vlnatce krvavé Eriosoma lanigerum (Hausmann, 1802) ve 30. letech minulého století na jižní Moravu. (NAVRÁTILOVÁ, 2003) 2.3 Problematika biologické ochrany ve světě Biologická ochrana se v posledních padesáti letech stala významnou složkou praktického zemědělství. Každým rokem poskytují výzkumná centra nové podklady pro její další rozvoj. Specializované podniky v Evropě, zabývající se chovy komerčně používaných bioagens, produkují přes 80 druhů přirozených nepřátel. Při ochraně rostlin ve sklenících se využívá třetina těchto organismů. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Za posledních 100 let proběhlo ve světě 4 300 introdukcí, z nich bylo 1 250 úspěšných, ve 420 případech se stala dovezená bioagens trvalým regulujícím faktorem škůdců (TÁBORSKÝ, ŠEDIVÝ, 1997). Existuje mnoho dokladů o úspěšnosti introdukcí a strategiích biologické ochrany. HOPPER (1996) však uvádí, že 3/5 až 3/4 introdukcí proti hmyzím škůdcům selhaly při zavedení a úroveň ochrany je dokonce nižší. Mezi příčiny, které se podílí na úspěšnosti BO patří např. vliv laboratorních chovů, charakteristiky účinných přirozených nepřátel a genetická proměnlivost hostitele. LENTEREN (1988) vidí hlavní důvod selhání BO v nedostatečném proškolení a výcviku pěstitelů a těch, kteří bioregulace v kulturách zavádějí a řídí. I přesto se roční nárůst využití biologické ochrany ve světě pohybuje okolo 15-20 % a BO se tak pomalu stává rovnocenným konkurentem ochrany chemické. Svědčí o tom fakt, že produkcí biologických prostředků se začaly zabývat i nejvýznamnější chemické firmy, jako např. Novartis, Cyanamid, Sandoz aj. (PULTAR, 2003b). Obecně je biologická ochrana založena na použití 130 druhů agens, převládají druhy lehce masově množitelné (tvoří 90 % nabídky) a druhy se širším využitím, např. Encarsia formosa tvoří 25 % světové produkce, následuje Amblyseius cucumeris s 12 %, Phytoseiulus persimilis 12 % a oba druhy rodu Trichogramma (LENTEREN, 1987). 4

Ve všech zemích řídí pravidla stanovená mezinárodními organizacemi EPPO (European and Mediterranean Plant Protection Organisation) a OECD (Organisation for Economic Cooperation and Development) bezpečné využívání a zavádění BO do zemědělské výroby. Analýze užitku a hodnocení nebezpečí introdukcí biologické ochrany by měla být věnována zvýšená pozornost. FERGUSON a kol. (1996) uvádí, že BO nemůže být zcela bezpečná, protože monitoring necílových druhů je minimální. Větší pozornost by měla být věnována vlivům škůdce i bioagens na přirozený ekosystém a jeho druhy. S problematikou narušení biodiverzity introdukcemi nepůvodních druhů souvisí rozšiřování škůdců zavlečených prostřednictvím pohybu rostlinného materiálu mezi jednotlivými státy i kontinenty. Od roku 1975 byla do Evropy s rostoucím objemem importu rozšířena řada skleníkových škůdců s vysokým stupněm rezistence, kteří v zemi svého původu prošli sítem působení nejmodernějších pesticidů. K nejnebezpečnějším škůdcům, proti kterým je BO v Evropě cílena, patří vrtalky Liriomyza huidobrensis (Blanchard, 1926), L. trifolii (Bergess, 1880), molice Bemisia tabaci (Gennadius, 1889) a třásněnka Franklineiella occidentalis (Pergande 1895). (NAVRÁTILOVÁ, 1999) 2.4 Problematika biologické ochrany v ČR Vysoká intenzita chemické ochrany a časté použití přípravků se stejnou skupinou účinných látek vedly k tvorbě rezistence řady škodlivých organismů, proto v 70. a 80. letech započal cílený výzkum a praktické využití biologické ochrany a došlo k vyčlenění BO a IOR jako samostatných vědních oborů (POLÁK, 1994). V následných desetiletích se biologická ochrana rozvíjela díky významnému omezení škály přípravků na ochranu rostlin vhodných pro použití ve skleníkových kulturách. Trend vytěsňování produktů uváděných v Seznamu registrovaných přípravků stále přetrvává. Kategotie tzv. minoritních plodin, kam se řadí i skleníkové zeleniny a okrasné rostliny, stojí jednoznačně na okraji zájmů producentů pesticidů (NAVRÁTILOVÁ, 1999). BO byla původně v ČR založena na využívání dvou bioagens produkovaných v domácích podmínkách (dravého roztoče Phytoseiulus persimilis (Athias-Henriot, 1957) a chalcidky Encarsia formosa, Gahan, 1924). Se změnou druhového spektra škůdců ve sklenících se však stala nedostačující. Import rezistentních druhů, třásněnky západní (přenašeč TSWV) a vrtalek čeledi Agromyzidae po roce 1990 (BITTNER, ČERNÝ, 1994) způsobil na území ČR velké problémy v ochraně skleníkových kultur. Možností řešení bylo rozšíření spektra užitečných druhů používaných v BO. 5

V zahraničí a následně i v ČR vznikla řada firem, které se zabývaly produkcí přípravků na bázi predátorů, parazitů a parazitoidů, byl umožněn dovoz bioagens ze západní Evropy, zejména z Nizozemí a Belgie. Na trh se tak dostaly i přípravky s obsahem účinných organismů nedomácího původu, které z důvodů nekompetence bioagens vedly k selhání biologické ochrany (NAVRÁTILOVÁ, 1999). V současnosti zaznamenává BO rozšíření v kulturách skleníkových zelenin, ve vinicích a sadech. V posledním desetiletí došlo v ČR k dynamickému rozvoji množství přípravků na bázi užitečných makroorganismů. Do roku 1997 se počet bioagens téměř ztrojnásobil, v Seznamu registrovaných přípravků bylo evidováno 68 biologických přípravků na bázi 34 účinných organismů. V následujících letech nastal zlom v počtu evidovaných biopreparátů, firmy dodávající bioagens přehodnotily z ekonomických důvodů svůj sortiment. Nabídka biopreparátů na českém trhu se snížila téměř na polovinu, z hlediska nároků na povinnou registraci. V roce 2000 bylo evidováno 61 přípravků na bázi makroorganismů, které obsahovaly 39 účinných organismů, v současnosti je evidováno 37 prostředků na bázi 24 druhů makroorganismů. (KUPEC a kol. 2005) Tabulka 20. 2.5 Metody a principy biologické regulace Biologické metody regulace početnosti škůdců jsou založeny na antagonistických mezidruhových vztazích jako jsou predace a parazitizmus. Do uvedených interakcí mohou vstupovat volně žijící i uměle vypouštění antagonisté. Jen některé druhy jsou schopny početnost populace škůdce účinně snižovat, a jen takové jsou v ochraně rostlin použitelné. (LAŠTŮVKA, 2003) Význam biologické regulace je v nastolení podmínek pro účinné využití principů regulace škodlivého činitele pomocí bioagens a jejich aplikace. Jednotliví bioregulátoři nejsou stejně efektivní. Jejich účinnost je vyjádřena celkovým bioregulačním potenciálem, to znamená intervalem mezi maximální a minimální hustotou populace škůdce, ve kterém se uplatňuje bioregulace a schopností vyvinout predační tlak. Ten vyjadřuje poměr mezi celkovou početností populace a usmrcenými patogeny. U aplikovaných druhů organismů by měl dosahovat hodnot 80-90 % (HUDEC, HUZSÁR, 2003). Značné rozdíly v bioregulačním potenciálu jsou mezi druhy i různými geograficky odlišnými populacemi přirozených nepřátel škůdců. Vyrovnaného efektu regulace škodlivých organismů se dosahuje ve strukturálně složitějších nebo uzavřených kulturách, ve sklenících. (NAVRÁTILOVÁ, 2003) 6

Potenciál regulujícího organismu je charakterizován řadou vlastností: Vývojový cyklus je zpravidla kratší než u hostitele (kořisti); Vysoký koeficient reprodukce; Vysoká potravní specializace; Schopnost zničit dostatečný počet jedinců škůdce; Vysoká schopnost aktivního vyhledávání hostitele (kořisti); Schopnost přežívat a množit se i při velmi nízkém výskytu škůdce; Přežívání v dostatečně širokém intervalu abiotických podmínek; Maximální tolerance k pesticidům; Vhodnost pro namnožení v laboratorních podmínkách. V ochraně rostlin se jako bioregulátoři uplatňují více druhy s mírným a trvalým predačním tlakem na hostitele. Antagonisté, kteří snižují početnost hostitele příliš rychle, fungují v počáteční fázi velmi efektivně, následovně ale sami trpí nedostatkem potravy, což vede ke snížení jejich populační hustoty a velmi rychlému opětovnému nárůstu škodlivého činitele. (LAŠTŮVKA, 2000) 2.6 Obecné metody regulace škodlivého činitele Metody využívané v rámci BO jsou členěny s ohledem na způsob a podmínky, za jakých jsou bioagens introdukována do zájmového agroekosystému. Podle PULTARA, (2003a) a NAVRÁTILOVÉ (2003), jsou charakterizovány následujícím způsobem: Inokulativní introdukce: jednorázové vysazení menšího množství jedinců, zpravidla alochtonního druhu ohniskově, do nového areálu. Introdukovaný druh se množí, rozšiřuje až dosáhne efektivního poměru ke škůdci, při kterém je schopen jej regulovat. Udržuje se v areálu dlouhodobě, vytváří se téměř stabilní systém dynamické rovnováhy. Proces je pomalejší, spojený s aklimatizací introdukovaného druhu. Tento postup je podmíněn dobou a charakterem pěstovaných kultur, ve sklenících se používá zřídka. Inundativní introdukce: periodické vysazování velkého množství bioagens, které je zpravidla větší, než je nezbytně nutné k regulaci škůdce. Nástup ochranného efektu je okamžitý, vysazené bioagens však rychle vyčerpává zdroje potravy, systém je labilní a biologická rovnováha se v něm nevytváří. Nejčastější uplatnění nalézá při likvidaci nebezpečných ohnisek škůdců nebo jako ochrana kultur, na kterých se z kvalitativního hlediska škůdce nesmí vůbec vyskytnout. 7

Opakovaná introdukce: opakovaná aplikace bioagens za účelem trvalého udržení populační hustoty v podmínkách neumožňujících dosáhnout tohoto efektu přirozenou cestou. Používá se na kulturách, na kterých není druh schopen se trvale aklimatizovat vlivem pěstebních postupů nebo změnou podmínek prostředí při vývoji kultury. Typickým příkladem opakované introdukce je celý komplex biologické ochrany ve sklenících. Narůstající introdukce: každoroční vysazování bioagens při populační hustotě škůdce, která neohrožuje přímo kulturu a zajišťuje postupný růst populace užitečného organismu v průběhu vegetační sezóny. Populace antagonisty reaguje adekvátně růstem na populační hustotu škůdce. Je nejčastějším případem introdukcí ve skleníku. V praxi se používají tři metody vysazování bioagens: a) škůdce se uměle aplikuje ohniskově do kultury ještě před jeho přirozeným výskytem. Následně se použije bioagens, které se postupně množí a šíří se do okolí, kde redukuje škůdce, který se mezitím objeví přirozenou cestou. Metoda klade nižší nároky na množství dodávaného bioagens a zpravidla nedochází k nekontrolovatelnému přemnožení škůdce. Metody se využívá například k vysazení dravých roztočů Phytoseiulus persimilis a Amblyseius californicus (McGregor, 1926) proti škůdci svilušce chmelové. b) bioagens se postupně množí na zásobních rostlinách, kam byl aplikován škůdce jímž se živí. Odtud se rozptyluje do okolí, kde se nadále množí na druzích škodlivých pro kulturu a dlouhodobě je tak reguluje. Při nedostatku potravy a po vyčerpání škůdce ze zásobních rostlin lze nahradit škůdce jinými zdroji potravy, pokud bioagens nepoužívá ke své obživě také rostlinný pyl. Této metody se používá k vysazování afidofágů, zejména mšicomarů Aphidius colemani Viereck, 1912, A. ervi Haliday, 1834 a dravého roztoče Amblyseius cucumeris (Oudemans, 1930). c) metoda postupného vysazování bioagens od prvního přirozeného výskytu škůdce až do doby dosažení efektivního poměru v porostu. Při preventivní introdukci se používá menší množství bioagens, po zjištění škůdce se dávka zvýší a v určitých termínech se opakuje, dokud není škůdce pod kontrolou. Nejvíce se používají kombinace uvedených metod, které jsou prakticky vzájemně propojeny a jejich rozčlenění do pojmů je jen otázkou teorie. Situace výskytu škůdců je v každém pěstebním celku specifická, proto je nutné pro ni adekvátně upravit program biologické či integrované ochrany. Introdukce, inokulace, augumentace a inundace jsou základními metodami bioregulace (BEGON, HARPER, 1997). Nelze při nich předpokládat trvalé vymizení škůdců ve skleníkových komplexech, pouze udržení jejich množství v únosných mezích. NAVRÁTILOVÁ (2003) 8

2.7 Škůdci ve sklenících Pro škůdce skleníkových prostor obecně platí, že vlivem příznivých životních podmínek, které jim člověk svou činností zajišťuje, se mohou za velmi krátkou dobu rychle namnožit a zkracovat jednotlivé části svého vývoje až do dospělosti. V pracích (LENTEREN, 1987) je rozlišen sortiment významných druhů škůdců do skupin: a) celosvětově významní klíčoví škůdci b) místně významní klíčoví škůdci (region, hostitelská rostlina) c) místně významní příležitostní škůdci Z hlediska této kategorizace patří většina škůdců vyskytujících se na sledovaných kulturách do prvních dvou skupin. Přehled nejvýznamnějších škodlivých druhů ve sklenících v ČR uvádí tabulka 2. Pro zvolení vhodných ochranářských opatření je důležité znát životní podmínky užitečných organismů, stejně jako bionomii a biologii škůdců, které má bioagens regulovat. V práci uvádím pouze charakteristiky škůdců, kteří se během pozorování ve skleníkových kulturách vyskytli a byli záměrně nebo samovolně biologicky regulováni. 2.7.1 Vrtalky Řád: Diptera, dvoukřídlí Čeleď: Agromyzidae, vrtalkovití Škodlivost: vrtalky škodí na skleníkové zelenině a okrasných rostlinách přímo i nepřímo. K přímému poškození rostlin dochází žírem larev, vpichy samic a úživným žírem. Larvy vyžírají v listech hadovité chodbičky - miny (hyponomy). Když je min více, mohou splývat a poškozený list nebo jeho část odumírá, rostliny krní, násada a výnos klesá. Při napadení sadby, mladých rostlin nebo při silném celkovém napadení, dochází k úhynu rostlin. (HEYLER a kol., 2003) Při úživném žíru se na listech objevují bílé, později zasychající kulovité a oválné skvrnky tvarově rozpoznatelné pod mikroskopem. Oválným vpichem bylo nakladeno do svrchní strany listu, u L. huidobrensis a ostatních druhů zespod vajíčko, ze kterého se vyvine hadovitá, hustě vinutá mina vrtalky, v níž prosvítá larva a její trus. Nepřímé škody vrtalek snižují vzhled výpěstků, jsou vstupní branou pro vznik chorob. Stále významnější postavení zaujímají vrtalky jako přenašeči virových infekcí, k ochranným prostředkům jsou často imunní z důvodu rezistence. 9

Vrtalky jsou teplomilní škůdci, jejich vývojový a rozmnožovací proces brzdí nízké teploty, vyšší teploty jej urychlují. Ve vytápěných sklenících škodí celoročně. V letním období může být jejich škodlivost kalamitní. Morfologie druhu: dospělci vrtalek jsou drobné mouchy, 1-2,5 mm velké s masivní hrudí a širokým zadečkem. Jsou většinou černo žlutavého zbarvení. Vajíčka jsou 0,2 mm velká, oválná, bělavá, lehce průsvitná. Larvy jsou beznohé a zdánlivě bezhlavé, bíle až oranžově zbarvené. Klidová stadia, kukly, jsou na povrchu chráněna soudečkovitou, silně sklerotizovanou schránkou. Pupária mohou být šedobílá, žlutavá až černá, velká 1,3-2,3 x 0,6 mm. Determinace jednotlivých druhů vrtalek je velmi obtížná, využívá se při ní odlišností vyústění párových dýchacích orgánů na článcích těla (VLK, 1998). Bionomie druhu: vrtalky mají 4 vývojová stadia: vajíčko, 3 larvální instary, kuklu, imago. Dospělé samičky nařezávají nepravým kladélkem pokožku listů, ze vzniklé ranky sají buněčnou šťávu a drť, potřebnou pro výživu vajíček v jejich těle. Po poranění listů následuje nekróza patrná pouhým okem. Jamkovité otvůrky, nazývané jako požerové vpichy, pokrývají listy ve velkém množství. Vajíčka kladou samičky pod listovou pokožku, kde se líhnou larvy, které se živí výhradně rostlinnými pletivy. Vyžírají v parenchymu listů chodbičky různých tvarů. Během vývoje prochází larva třemi stadii, pak se kuklí. Chemická ochrana: hubení vrtalek chemicky je spojeno s řadou problémů, dospělci jsou zasažitelní jen po krátkou dobu, navíc se líhnou postupně, kukly jsou chráněny půdou, sklerotizovanou schránkou či pokožkou listu. Problémem při použití pesticidů je rovněž rezistence importovaných druhů vrtalek, situace je komplikována dodržováním ochranných lhůt po aplikaci přípravků. (HEŘMAN, 2005) K odchytu škůdce v porostu lze účinně použít žluté lepové desky, v Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin je povolen do kultur rajčat na vrtalky Vertimec 1,8 EC: (abamectin), s OL 3 dny v koncentraci 0,1 % (KUPEC a kol., 2005). Biologická ochrana: v Evropě se nejvíce osvědčily přípravky na bázi lumčíka Dacnusa sibirica a lesknatky Diglyphus isaea (LINDEN, 1990). V ČR je povolen přípravek Miglyphus: Diglyphus isaea, přípravek Minex: kombinace D. isaea, Dacnusa sibirica, přípravek Minusa: Dacnusa sibirica. Larvy vrtalek byly pokusně hubeny také hlísticemi rodu Steinernema, úspěšnost aplikace je podmíněna vysokou vlhkostí vzduchu a včasnou aplikací hlístic před namnožením vrtalek. 10

Nejvýznamnější zástupci: druhové spektrum vrtalek ve sklenících je podobné se zastoupením ve sledovaných kulturách (jak uvádí VLK, 1998). Jedná se o druhy: Vrtalka rajčatová - Liriomyza bryoniae (Kaltenbach) 1858 Původ a rozšíření: L. bryoniae je palearktický druh, Evropa představuje jeho původní areál. Dnes je kosmopolitním škůdcem, vyskytuje se a Africe, Rusku, Izraeli a Japonsku. Morfologie druhu: sameček je asi 1,5 mm dlouhý, samička 2,3 mm dlouhá, oba s jasně žlutě zbarveným hrudním štítkem a žlutočerným zbarvením. V mině hlodá 2 mm velká bělavá beznohá larva, která za sebou zanechává trus v podobě tmavé nitky. Nepřezimující pupária jsou světle žlutá, přezimující pupária jsou hnědá až černá (LINDEN, 1990). Bionomie druhu: optimální teplota pro reprodukci a vývoj je 25 C. Samička při ní naklade asi 50 vajíček, vývoj jedné generace proběhne za 18 dní. Při nízkých teplotách během vývoje roste mortalita. Dospělci žijí 1-2 týdny v závislosti na teplotě. Spodní teplotní práh pro vývoj tvoří teplota 11 C (NAVRÁTILOVÁ, 1999). Na podzim a v zimě se vývoj prodlužuje až na 42 dnů, vlivem zkráceného dne upadají imaga do diapauzy (LINDEN, 1990). Význam: je ekonomicky významným škůdcem na kulturách rajčat v Evropě i mimo ni. Ve Velké Británii a Skandinávii je nejškodlivějším druhem vrtalky. Pokusně byl prokázán přenos některých virových chorob tímto druhem. Ekonomicky významné poškození skleníkových rajčat je 10 min na 1 rostlinu. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Vrtalka jihoamerická - Liriomyza huidobrensis (Blanchard, 1926) Původ a rozšíření: je rozšířen na obou amerických kontinentech, v Asii a v Africe. V roce 1989 byla zavlečena z Kolumbie do Nizozemí. V ČR byla poprvé zaznamenána v roce 1993. (BITTNER, ČERNÝ, 1994) Morfologie druhu: dospělá vrtalka je 2,3 mm velká, žlutohnědá, s černými ploškami na hrudi. Přezimující pupária jsou tmavě zbarvená, larvy minují na spodní straně listu. Bionomie druhu: samička žije 2-3 týdny a naklade 200-300 vajíček. Larva se po 10 dnech kuklí na listech či na půdě, vývoj jedné generace trvá 16-38 dnů v závislosti na teplotě. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) 11

2.7.2 Molice Řád: Homoptera, stejnokřídlí Čeleď: Aleyrodidae, molicovití Škodlivost: molice jsou běžnými škůdci ve sklenících. Na rostlinách škodí sáním na listech a mladých částech, produkcí medovice a přenosem virových onemocnění. Přímé škody způsobují larvy, nymfy i dospělci. Pletiva poškozená sáním vykazují chlorotické změny, mladé rostliny mohou být intenzivním sáním úplně umořeny. V důsledku posátí se snižuje výnos a kvalita sklízených produktů, mohou se vyskytnout fyziologické poruchy. (BŘEZÍKOVÁ, ČERVENÁ, 2005) V kulturách skleníkových zelenin je nejvýznamnější chorobou nestejnoměrné dozrávání rajčat, listy rostlin jsou výrazně proužkované, vnitřní pletiva zdánlivě zralých plodů jsou bílá, nízké konzumní kvality. (LANDA, BOHATÁ 2002) Dospělci produkují tekuté výkaly které odkapávají na listy a plody v nižších patrech. Na povrchu rostlin znečištěných medovicí se mohou sekundárně rozvíjet černě, které negativně ovlivňují fotosyntetickou aktivitu listů a snižují tržní hodnotu výpěstků (MUŠKA, 2002). Poškozené orgány se deformují, žloutnou a opadávají, rostlina krní, je oslabená, odumírá. Molice jako polyfágní škůdci mohou vývojový cyklus realizovat na více než 500 druzích hostitelských rostlin, mezi rezervoárové rostliny patří řada plevelů, od poloviny léta se molice skleníková vyskytuje ve volné přírodě. (LANDA, BOHATÁ 2002) Chemická ochrana: v Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin pro rok 2005 jsou proti molici skleníkové uvedeny ochranné prostředky: Applaud 25 WP: (buprofezin), Biool: (řepkový olej), Karate Zeon 5 CS: (lambda-cyhalothrin), Sumithion Super: (fenitrothion), Talstar 10 EC: (bifenthrin). Biologická ochrana: Seznam registrovaných přípravků uvádí přípravky na bázi chalcidky Encarsia formosa, přípravek Biolaagens-EF, na bázi mšicovníka Eretmocerus eremicus, přípravek Ercal, na bázi klopušky Macrolophus caliginosus, přípravek Macrolophus caliginosus. Nejvýznamnější zástupci na kulturách rajčat: na kulturách skleníkových zelenin se nejčastěji vyskytují následující zástupci čeledi Aleyrodidae: 12

Molice skleníková - Trialeurodes vaporariorum Westhoff, 1887 Původ a rozšíření: původním areálem jsou subtropické oblasti Jižní Ameriky, do Anglie byla zavlečena na počátku 20. století, v ČR zaznamenána v roce 1941 (DLABOLA, 1941). Morfologie druhu: dospělci jsou žlutaví se dvěma páry bílých křídel, 1-1,5 mm dlouzí, larvy jsou žlutobílé, zploštělé, podlouhle oválné se třemi páry nohou a červenýma očima. Larvy a dospělci jsou pokryty bílými jehličkami voskových výpotků, které na okrajích tvoří třásnitý lem. Nymfy dlouhé asi 0,8 mm jsou nepohyblivé, oválné, zploštělé. Pupárium má bochníkovitý tvar o velikosti 0,8 mm. Homolkovitá vajíčka jsou žlutá, později černá. Bionomie druhu: celý vývojový cyklus jedné generace probíhá na spodní straně listů při teplotě 21-23 o C, relativní vzdušné vlhkosti 60-70% a je ukončen za 23-25 dnů. Délka vývoje závisí na teplotě a druhu hostitelské rostliny. Ve vytápěných prostorách se škůdce množí po celý rok, během kterého může mít až 12 generací. (MUŠKA, 2002) Molice bavlníková - Bemisia tabacii (Gennadius, 1889) Morfologie druhu: dospělci molice bavlníkové mají měkké, žlutě zbarvené tělo, dosahují velikosti 0,8-2,1 mm. Dva páry blanitých křídel jsou po vylíhnutí pokryty vrstvou drobných voskových výmětků, které dodávají molici bílé zbarvení. Vajíčka jsou oválná, velká 0,2 mm, na bázi hruškovitě rozšířená, opatřená krátkou stopkou, pomocí které jsou uchycována do mezofylu spodní strany listů. Po nakladení jsou perleťově bílá, v průběhu vývoje tmavnou do černohněda. Nymfa 1. instaru má vyvinuty 3 páry funkčních končetin a zřetelně červeně zbarvené oči. Nymfy vyšších instarů jsou nepohyblivé, na okrajích těla vylučují voskové výměšky, pomocí nich přilnou k listu. Nejvýznamnější rozdíly od T. vapporariorum lze pozorovat na dospělcích a nymfách 4. instaru. Zkoumá se např. žilnatina a klidová poloha křídel, stavba tykadel a složených očí, struktura kaudální oblasti pupária včetně tvaru voskových výrůstků. (LANDA, BOHATÁ, 2002) Bionomie druhu: samičky kladou oplodněná i neoplodněná vajíčka na spodní stranu listů, preferují nejmladší listy na rostlině. V průběhu života: 10-25 dnů při teplotě 20 C, 25-60 dnů při teplotě 20 C, naklade samička 60-300 vajíček. Plodnost ovlivňuje teplota a druh hostitelské rostliny. Optimální teplotou pro kladení a vývoj je rozmezí 23-27 C, vývoj jedné generace trvá 17-23 dní. V podmínkách vytápěných skleníků lze počet generací molice bavlníkové stanovit rozpětím 9-14 generací za rok. (LANDA, BOHATÁ, 2002) 13

2.7.3 Mšice Řád: Homoptera, stejnokřídlí Čeleď: Aphididae, mšicovití Škodlivost: mšice patří k hospodářsky nejvýznamnějším škůdcům. Škodí sáním, vyvoláváním novotvarů a přenosem virových infekcí. Z rostlinných šťáv přijímá mšice dusíkaté aminokyseliny a nestrávené cukry vylučuje jako součást trusu. Listy napadené mšicemi bývají pokryty lesklým lepkavým povlakem těchto výkalů, které slouží jako živné médium pro rozvoj např. plísní, černí a snižují schopnost fotosyntézy rostliny. (HELYER a kol., 2003) Medovici mšic mohou využívat např. dospělci parazitických vosiček jako zdroj potravy. Při masovém výskytu mšic, kdy stonky a listy osídlují početné kolonie, napadené rostliny krní a žloutnou. Významné škody vznikají reakcí pletiv na toxiny obsažené ve slinách mšic. Tyto výměšky působí růstové a barevné změny posátých orgánů. (ROD a kol., 2005) Na rostlinách nacházíme mšice na spodní straně listů nebo na mladých orgánech, výjimku netvoří ani plody a kořeny. Zdrojem primárního výskytu mšic na rostlinách bývá buď vnitřní migrace škůdce ve skleníku nebo nálet mšic z okolních agroekosystémů. Většina druhů mšic zakládá na hostiteli kompaktní kolonie, ve kterých jsou přítomny pouze nymfy a živorodé samičky. Pro mšice je charakteristický sezónní populační nárůst od jarního výskytu po maximální nárůst četnosti během léta. (ZACHARDA, 2002) Později dochází k poklesu jejich množství v důsledku přirozeného výskytu parazitoidů a predátorů. V důsledku používání neselektivních insekticidů je zvýšený výskyt populací mšic typický i v letním období. (RABASE, WAYTT, 1985) Morfologie: mšice jsou stejnokřídlý hmyz s proměnou nedokonalou. Tělní pokryv je jemný, pouze u okřídlených forem došlo ke sklerotizaci v oblasti hrudi, tenká kožovitá pokožka nese jemné štětinky a voskové žlázy, produkující ochranný voskový film. Zbarvení je většinou zelené, černé, hnědé, žlutozelené, oranžové, u jednoho druhu se vyskytují i různě zbarvení jedinci současně. Hlava nasedá široce na hruď, je málo pohyblivá, složené oči jsou plně vyvinuty u okřídlených forem, která jsou doplněna o očka jednoduchá - oceli. Tykadla jsou článková s vyvinutými smyslovými orgány. Ústní ústrojí je bodavě savé, umístěné naspodu hlavy a vyvinulo se v různém stupni u obojího pohlaví. Hrudní články jsou u bezkřídlých forem málo diferencované, dobře rozlišitelné jsou u forem křídlatých, které mají dva páry transparentních křídel. Determinačním znakem mšic je pár trubičkovitých orgánů - sifunkulů na konci zadečku. (ZACHARDA, 2002) 14

Bionomie: postembryonální vývoj zahrnuje 4 nymfální stádia a dospělce. Charakteristickou vlastností je heterogonie, střídání oboupohlavních a partenogenetických generací. Vývoj mšic je složitý a odlišuje se u jednotlivých druhů. Společnou vlastností z hlediska rozmnožování je pro všechny partenogeneze - schopnost rozmnožování bez účasti druhého pohlaví, oviparita: rozmnožování vajíčky a současně i viviparita, živorodost. Parthenogenetické samičky mohou rodit až 25 mláďat denně, která dospívají po 8-10 dnech a znovu se množí. (ZACHARDA, 2002) Význam: mšice se díky schopnosti namnožit se do obrovského množství, přenosu virové infekce a resistenci k insekticidům řadí k nejdůležitějším a druhově nejbohatším škůdcům skleníkových kultur, u kterých bylo zaznamenáno nejvíce projevů rezistence. Chemická ochrana: v Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin pro rok 2005 jsou proti mšicím do kultur rajčat zaregistrovány tyto přípravky: Agrion delta: (deltamethrin), Biool: (řepkový olej), Fast M, K: (deltamethrin), Mospilan 20 SP: (acetamiprid), Perfektion: (diamethoate), Pirimor 50 WG: (pirimicarb), Sumithion Super: (fenitrothion), Tribute Trigger: (pirimicarb). Biologická ochrana: bioagens proti mšicím a kyjatkám uváděné v Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin na bázi mšicomarů rodu Aphidius: A. colemani, přípravek Aphidius colemani, Biolaagens-ACO, na bázi A. ervi přípravky: Aphidius ervi, Ervipar, na bázi bejlomorky Aphidoletes aphidimyza přípravek, Biolaagens- AA na bázi slunéčka Hippodamia convergens přípravek Aphidamia (KUPEC a kol., 2005). Nejvýznamnější zástupci na kulturách rajčat: spektrum vyskytujících se druhů mšic ve sklenících (NAVRÁTILOVÁ, 1999), je shodné se zastoupením ve sledovaných kulturách. Mšice broskvoňová - Myzus persicae Sulzer, 1776 Původ a rozšíření: mšice broskvoňová je polyfágní a kosmopolitní druh, přirozeně se vyskytuje v mírném nebo subtropickém pásu celého světa (HEIE, 1994). Morfologie druhu: bezkřídlá živorodá samička má oválně vejčité tělo, 1,4-2,6 mm velké, okřídlená samička je štíhlejší s výraznější kresbou na zadečku. Zbarvení je velmi variabilní od světle zelené, často jsou v kolonii i růžově zbarvení jedinci. Tmavá kresba je konstantní. Tykadla jsou kratší než tělo, sifunkuli dlouhé, uprostřed rozšířené, světlé s tmavým koncem. Nymfy jsou vždy červené (MILLER, 1956). 15

Bionomie druhu: dicyklická, fakultativně migrující mšice. Primárním hostitelem je broskvoň, jen na ní se mohou ze zimních vajíček vyvinout zakladatelky. Na primárních hostitelích má mšice 2-3 generace, na sekundárních až 10 generací (HEIE, 1994), mšice může přezimovat i jako dospělec. Samičky snášejí krátkodobě pokles teplot na -12 o C, proto mohou za mírnějších zim přezimovat na rostlinách nebo ve studených sklenících. Význam: ve vytápěných prostorách se vyskytuje po celý rok, kromě přímých škod sáním, při kterém dochází k deformacím, žloutnutí a krnění vzrůstu, má význam jako vektor viróz. Mšice bavlníková - Aphis gossyppii Glover, 1877 Původ a rozšíření: kosmopolitní druh pravděpodobně z jihozápadní Asie, do ČR zavlečena v 60. letech (PINTERA, 1959). Morfologie druhu: bezkřídlá živorodá samička je drobná, 1,0-1,8 mm. Kultury osídlují mšice různých barev, nejvíce tmavě zelené až černé okřídlené samičky. Další generace tvoří směs žlutě a zeleně zbarvených jedinců. Tykadla dosahují do poloviny těla, sifunkuli jsou krátké a tmavé, nohy krátké. Nymfy jsou žlutě zbarveny. (ZACHARDA, 2002) Bionomie druhu: samička naklade při teplotě 20 o C 60 larev, délka vývoje je závislá na teplotě, trvá 3-5 dnů. Mšice bavlníková přezimuje ve sklenících a chráněných prostorách. Význam: největší škody ve sklenících způsobuje v letních měsících, vyskytovat se může i trvale nebo od dubna. Je významným škůdcem všech skleníkových kultur. Byla u ní zaznamenána vysoká rezistence k chemickým přípravkům. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Kyjatka zahradní - Macrosiphum euphorbiae (Thomas, 1878) Původ a rozšíření: je široce polyfágní druh, původem ze severní Ameriky, do ČR byla zavlečena před rokem 1990. (HEIE, 1994) Morfologie druhu: neokřídlená samička je 2 mm dlouhá, má široce vejčité žlutozelené tělo, okřídlená samička je velmi podobná bezkřídlé, tykadla jsou zpravidla černá, sifunkuli na bázi síťkované, tmavého zbarvení (ZACHARDA, 2002). Bionomie druhu: monocyklická polyfágní mšice která může v podmínkách Evropy přezimovat jako dospělec na chráněných místech nebo ve stadiu vajíček na druzích venku. Význam: kromě poškození sáním a tvorbou medovice se uplatňuje jako vektor viróz. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) 16

2.7.4 Svilušky Řád: Acarina, roztoči Čeleď: Tetranychidae, sviluškovití Škodlivost: nejvýznamnější polyfágní škůdci rychlené zeleniny i okrasných rostlin. Svilušky kolonizují spodní stranu listů, při přemnožení i ostatní rostlinné části, kde škodí sáním. To je doprovázeno barevnou změnou, důsledkem rozkladu chloroplastů. Na napadených listech se objevují bělavé, žluté až zahnědlé difúzní skvrny, šířící se od báze řapíku podél hlavních nervů listu. 30% poškození listové plochy je rostlinou tolerováno. V důsledku sání může dojít i k likvidaci celé rostliny. Napadené listy postupně žloutnou až zcela nekrotizují. Silně napadené vrcholy rostlin jsou pokryty hustou pavučinou s velkým počtem migrujících škůdců. Šíření škůdce podporuje sucho a vysoké teploty, největší výskyt bývá koncem léta a na podzim, i celoroční výskyt nelze vyloučit. Chemická ochrana: v Seznamu registrovaných přípravků na ochranu rostlin pro rok 2005 byl proti sviluškám do kultur rajčat zaregistrován: Vertimec 1,8 EC: (abamectin). Biologická ochrana: sortiment přirozených nepřátel svilušek zahrnuje různé druhy dravých roztočů z čeledi Phytoseiidae, dravé třásněnky, ploštice, bejlomorky a patogenní organismy (NAVRÁTILOVÁ, 1999). V Seznamu registrovaných prostředků na ochranu rostlin jsou proti sviluškám uvedeny biologické přípravky na bázi dravých roztočů. Phytoseiulus persimilis, přípravek: Phytoseiulus persimilis, Biolaagens-PP, Spidex, na bázi Amblyseiulus californicus přípravek Spical. (KUPEC a kol., 2005) Nejvýznamnější zástupci na kulturách rajčat: Sviluška chmelová - Tetranychus urticae Koch, 1836 Původ a rozšíření: kosmopolitně rozšířený fytofágní roztoč, je běžnou součástí akarifauny polních a zahradních agroekosystémů. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Morfologie druhu: svilušky mají měkké oválné tělo, hlavohruď je zřetelně oddělená od zadečku. V dospělosti dosahují délky 0,6-0,7 mm, dospělci mají 4 páry nohou, larvy pouze 3 páry. Za vegetace jsou svilušky nazelenalé se dvěma tmavými skvrnami na bocích těla. Bionomie druhu: vývojový cyklus, vajíčko - larva - protonymfa - deutonymfa - dospělec, trvá za příznivých podmínek, sucho a teplota v rozmezí 20-27 C 10-15 dnů. Za vyšších teplot 30-32 o C dovrší sviluška svůj vývoj za 5-8 dnů. Při teplotě pod 12 C je vývoj svilušky zastaven, teploty nad 40 C jsou pro svilušku škodlivé (NAVRÁTILOVÁ, 1999). 17

Samičky po kopulaci kladou oplodněná i neoplodněná vajíčka, za kterých dospívají samci i samičky zpravidla v poměru 1:3. Neoplodněné samičky dávají vznik pouze samcům. V průběhu života naklade samička 50-120 vajíček, max. 200 ks. Denně je schopna naklást 2,5-8 vajíček, množství závisí na podmínkách prostředí. Optimum pro rozvoj škůdce je teplota 20-30 C a vlhkost pod 50 %. Během roku se vyvine několik generací, ve sklenících probíhá vývoj často celý rok. Při přemnožení se dospělci shromažďují na vrcholech rostlin, odkud se na vláknech spouštějí a pomocí vzduchu rozšiřují na okolní rostliny. V porostech migrují oplodněné samičky, které 2-3 dny po vylíhnutí kolonizují nejdříve nejmladší části hostitelské rostliny. Přezimují diapauzující oranžové samičky v nejrůznějších úkrytech nebo oplodněná vajíčka. Potravu v při přezimování nepřijímají. 2.7.5 Třásněnky Řád: Thysanoptera, třásnokřídlí Čeleď: Thripidae, třásněnkovití Škodlivost: třásněnky jako škůdci ve sklenících představují zavlečené tropické druhy i druhy přirozeně se v přírodě vyskytující. Škodlivost spočívá v jejich reprodukčním potenciálu, mají až několik generací ročně. Na rostlině poškozují pletiva sáním buněčné šťávy, následkem vstupu vzduchu do pletiv vznikají stříbřitě bělavé skvrny. Poškození se projevuje na mladých částech rostliny, na listech a květech, které postupně hnědnou, odumírají a vzniká typické okénkování. Specifickým příznakem přítomnosti třásněnek jsou kupičky trusu, které pokrývají poškozená místa. Při silném napadení škůdci dochází k deformacím plodů a zpožďování v růstu. (HŘEBÍČEK, 2002) Nejvýznamnější virovou chorobou, kterou třásněnky přenáší je virus bronzovitosti rajčete. Chemická ochrana: proti třásněnkám jsou v Seznamu registrovaných přípravků pro rok 2005 do kultur rajčat uvedeny chemické přípravky: Biool: (řepkový olej), Dursban 480 EC: (chlorpyrifos), Sumithion Super: (fenitrothion), Vertimec 1,8 EC: (abamectin). Biologická ochrana: ve světě se stále objevují nové možnosti biologické regulace třásněnek. Jako příklad lze uvést doplněk k introdukci predátora A. cucumeris na bázi entomopatogenní houby Verticillium lecanii. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Pro účely biologické ochrany jsou v Seznamu registrovaných přípravků preparáty na bázi dravých roztočů rodu Amblyseius: A. cucumeris, přípravky: Biolaagens-ACU, Thripex, A. degenerans, přípravek Thripans, na bázi hladěnky Orius laevigatus, přípravky: Orius laevigatus, Thripor-laevigatus. 18

Nejvýznamnější zástupci na kulturách rajčat: Třásněnka západní - Frankliniella occidentalis (Pergande, 1895) Původ a rozšíření: původem severoamerický druh, do Evropy byl zavlečen koncem 20. století. V ČR poprvé zjištěna v roce 1987. (PELIKÁN, 1989) Morfologie druhu: samička má pilovité kladélko kterým napichuje listovou epidermis a vytváří tak prostor pro nakladení vajíčka. Larvy i dospělci jsou 0,8-1 mm dlouzí, mají bodavě savé ústní ústrojí. Zbarvení je přes léto žluté, na podzim hnědavé. Ke změně barvy dochází jen u samic, ty jsou zpravidla větší než samci, měří 1,2-1,6 mm. Bionomie druhu: samička klade vajíčka pod pokožku rostlinných částí, vývoj generace trvá při 25 o C 18 dnů. Žlutohnědé larvy prvních dvou stadií jsou pohyblivé, žijí na rostlině převážně v květech a poupatech. Před ukončením vývoje se stěhují do půdy. Význam: škůdce může mít až 12-15 generací za rok, znehodnocuje výpěstky, přenáší virové choroby, které se projevují jako zakrslosti, deformace, skvrnitosti i nekrózy. Třásněnka zahradní - Thrips tabaci Lindeman, 1883 Původ a rozšíření: druh je původní v Evropě, ve volné přírodě je hojný, často zalétá do skleníků, kde může působit vážnější škody (MILLER, 1956). Morfologie druhu: dospělci jsou 2 mm dlouzí, žlutí až tmavě hnědí. Vajíčka jsou bílá až oranžová, larvální stadia jsou bezkřídlá, bílá až světle žlutá, o velikosti 0,5-1,2 mm. Bionomie druhu: samička naklade asi 4 drobná vajíčka za den do rostlinného pletiva, vývoj trvá 20-28 dní, larvy prvních dvou stadií jsou pohyblivé a žijí v květech a poupatech, za dalších 5 dnů je ukončen vylíhnutím dospělce. Celkový vývoj v létě proběhne za 16-22 dnů, v zimních měsících se může prodloužit až na 32 dnů (JAROŠÍK, 1991). Význam: třásněnka zahradní je velmi široký polyfág, největší škody působí ve sklenících na zelenině a cibulnatých rostlinách, při silném napadení dochází k typickému svinování a zkroucení listů. Je vektorem viróz. 19

2.8 Škůdci a jejich antagonisté Ve skleníkových kulturách se mohou vyskytovat hmyzí škůdci, kteří se do původně sterilního prostředí dostali nejrůznějšími cestami. Například nedodržením hygienických a ochranářských norem při nákupu sadby případně introdukcí z dovozového rostlinného materiálu nebo samovolným náletem z okolního přírodního prostředí. Po zaznamenání výskytu škodlivého činitele by měl následovat zákrok vedoucí k jeho potlačení a zabránění tak přemnožení škůdce nad práh ekonomické škodlivosti. V rámci IOR mohou být škodlivé organismy regulovány různými kombinacemi metod. V zemědělské produkci přetrvávají metody umírněné chemické regulace použitím pesticicdů. Graf 1. Při produkci skleníkových zelenin zaujímají stále významnější postavení postupy biologické ochrany založené na vzájemných vztazích škodlivého činitele a jeho antagonisty. Ve světě se regulace škodlivých organismů zakládají na použití řady druhů užitečných organismů. Přehled antagonistů používaných při bioregulacích uvádí tabulka I. Tabulka I: Škůdci a jejich antagonisté Škodlivý činitel Antagonista Škodlivý činitel Antagonista Třásněnky Amblyseius barkeri Molice Delphastus pusillus Amblyseius cucumeris Dicyphus hesperus Amblyseius degenerans Encarsia formosa Orius insidiosus Encarsia perniciosi Orius laevigatus Eretmocerus eremicus Orius majusculus Eretmocerus mundus Mšice Aphelinus abdominalis Macrolophus caliginosus Aphidius colemani Vrtalky Dacnusa sibirica Aphidius ervi Diglyphus isaea Aphidius matricariae Svilušky Amblyseius barkeri Aphidoletes aphidimyza Amblyseius californicus Hippodamia convergens Phytoseiulus persimilis Chrysoperla carnea Typhlodromus pyri V ČR jsou do kultur skleníkových zelenin servisně aplikována bioagens, která byla v domácích podmínkách úspěšně odzkoušena. Následující kapitola uvádí charakteristiky nejčastěji aplikovaných bioagens proti vyskytujícím se škodlivým činitelům ve sklenících, vychází z vypracování plánu biologické ochrany a opírá se o pozorování prováděné na kulturách rajčat. Jsou zde popsána bioagens introdukovaná proti škůdcům (tabulka 3) a doplněná informacemi o dalších způsobech biologické regulace škodlivého činitele. 20

2.8.1 Antagonisté vrtalek K ochraně kultur proti vrtalkám se používají parasitoidé. Endoparazitický lumčík Dacnusa sibirica je doporučován při nižší populační hustotě vrtalek a v období, kdy vlivem nižších teplot (od září do dubna) škůdci nejsou schopni uplatnit celý regulační potenciál. Ektopearzitická lesknatka Diglyphus isaea vyžaduje pro svůj vývoj vyšší teploty a větší množství potravy. Její využití je ideální pro pozdější jaro a léto. V přechodném období se používá směs obou bioagens. (PULTAR, 2003a) Diglyphus isaea (Walker, 1838) Řád: Hymenoptera - blanokřídlí Čeleď: Eulophidae - lesknatkovití Původ a rozšíření: přirozeně se vyskytuje v Evropě, severní Africe a Japonsku, odtud se rozšířil do celého světa. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Morfologie: dospělec je kovově černý, na rozdíl od endoparazitoida D. sibirica má krátká tykadla. Samička je 2-3 mm dlouhá. (MALAIS, RAWENSBERG, 1992) Bionomie: do blízkosti ochromených larev klade samička jedno neprůhledné vajíčko. Mladá larva žije v blízkosti vrtalek, starší stadium zalézá do miny vrtalky, kde postupně prochází třemi instary. Kuklí se v mině svého hostitele. Dospělec vylétá z miny vytvořeným kruhovým otvorem, který naznačuje, že larva vrtalky je už mrtvá. (HANSON, LAGENBRUCH, 1990) Samička klade za život 200-300 vajíček. Délka vývoje trvá 3-4 týdny. (NAVRÁTILOVÁ, 1999) Podmínky regulace: optimální podmínky vývoje jsou teplota 23-27 o C, vlhkost 60-80 % a dostatek potravy. Ektoparazit je vhodný pro ovlivnění hostitele při vyšších teplotách, v létě je přemnožení škůdce výhodné, může se rychleji vyvíjet (ACKERMANN, 2004). Potrava a způsob regulace: Diglyphus isaea je známa jako parazit 18-ti druhů vrtalek, např. L. bryoniae, L. trifolii, L. huidobrensis, rovněž je schopna parazitovat larvy motýlů. Lesknatka kladélkem paralyzuje larvy vrtalek 2. a 3. instaru, klade vajíčka do jejich blízkosti. Larvy se živí ektoparaziticky, zpravidla dvě až tři jednou vrtalkou. Podle počtu min lze zjistit stupeň parazitace. Pokud jsou zajištěny optimální podmínky, usmrtí samička až 360 larev vrtalek. Část je využita ke kladení a část jako potrava (ACKERMANN, 2004). Aplikace: pro praktickou ochranu se u nás používá v kombinaci s D. sibirica, v aplikacích 3x po týdnu, v měsících duben až srpen 0,1 ks/m 2 nebo při ohniskovém výskytu 1 ks/m 2. 21

Dacnusa sibirica Telenga, 1934 Řád: Hymenoptera - blanokřídlí Čeleď: Ichneumonoidea - lumci Původ a rozšíření: zástupci rodu Dacnusa se běžně vyskytují v mírném pásmu. Morfologie: dospělec lumčíka je tmavě hnědý až černý dlouhý 2-3 mm, determinačním znakem je žilkování na křídlech. Vajíčko je bílé, oválné, larva šedožlutá, lze ji zřetelně identifikovat dle tvaru ústního ústrojí a hlavy. Kukly jsou mléčně bílé, bez ústního ústrojí. Bionomie: lumčík klade vajíčka do larev vrtalek uvnitř napadených listů. Zde probíhá i jeho další vývoj. Množení a délka života závisí na teplotě, nejvyšší reprodukční potenciál má při 20 o C, až 14 vajíček denně. Samička naklade za život 50-230 vajíček do larev hostitele, preferuje 1. a 2. larvální stadium (ACKERMANN, 2004). Životní cyklus samičky trvá 7-20 dnů. Po 4 dnech od kladení se líhnou larvy, při teplotě 15-20 o C probíhá vývoj rychleji než u vrtalek. (HANSON, LAGENBRUCH, 1990) Podmínky regulace: limitujícím faktorem pro účinnost parazitoida je teplota. Vyšší teplota než 20 o C způsobuje pomalejší vývoj ve srovnání s vrtalkami. Optima se pohybují v rozmezí 15-20 o C a vlhkosti nad 60 %. Endoparazit se používá při nižších populačních hustotách vrtalek, v obdobích s nižšími teplotami, kdy ostatní bioagens nemohou uplatnit svůj reprodukční potenciál. (LINDEN, 1990) Pro využití v BO je důležitá kratší délka vývoje bioagens než délka vývoje vrtalky. Potrava a způsob regulace: Dacnusa se běžně používá proti vrtalkám Liriomyza bryoniae, L. trifolii ve skleníkových kulturách. Lumčík je účinný od začátku sezóny do července. Dacnusa je poměrně rychlá při vyhledávání hostitele, pokud je úroveň parazitace vysoká, kladou samičky i více vajíček do 1 larvy. Lumčík je schopen parazitovat všechny larvální instary hostitele, nejvíce parazitovaných vrtalek se nachází v dolní části rostlin. (LINDEN, 1990) Dacnusa může přezimovat v pupáriích vrtalek, diapauzu kukly indukuje krátký den, na jaře dalšího roku je lumčík schopen ihned napadat larvy hostitele. Aplikace: introdukce má být provedena okamžitě po prvním zjištění vyvíjejících se min nebo dospělých vrtalek na žlutých lepových deskách. Aplikace lumčíka se doporučuje provádět na podzim nebo na jaře, od listopadu do února se aplikuje 0,25 ks/m 2, 4x po týdnu nebo se používá směs v poměru 90:1 D. sibirica a D. isaea. Při silnějším napadení lze aplikovat 2-5x parazitoida v množství 2 ks/m 2. (PULTAR, 2003a) 22