Rozhovor s Rickem Simpsonem

afohled 3 ZABIJEŠ GÉNIA V předešlém čísle mluví Marek Petrů o tom, že pevně věří v neexistenci jiné hranice než té, kterou si člověk sám stanoví. Přestože při jejím vytyčování občas bolestně narazí. Spojuje se mi to s letošním programovým blokem Self-Made Men, který se zaměřuje na geniální persóny, jakými byli, jsou a budou Bill Gates nebo Steve Jobs. Je fascinující, jak nenápadně se taková výjimečnost může v jedinci rodit. Zpočátku to naopak může vypadat, že daný případ je ztracený, genialita je na bodu mrazu. Přitom může jít o scestný úhel pohledu, totální zaslepenost a omezenost. Velké doporučení směřuji na vimeo.com a video s názvem Zabíjejí školy kreativitu? Jde o vystoupení sira Kena Robinsona na téma vzdělání ve 21. století. A bere dech. Stejně jako celá řada self-made menů. ONDŘEJ ČÍŽEK, ŠÉFREDAKTOR Doktoři jsou vrazi Rozhovor s Rickem Simpsonem Rick Simpson je spontánní a radikální, ale právě to mu propůjčuje charisma a dělá z něj upřímného a otevřeného člověka. Vypráví o konopí, zdravotnictví, ale i o politice. Zastáváte radikální názor, že konopí představuje ten nejlepší lék na všemožné choroby. V čem je tato medicína natolik odlišná od běžně dostupných léků? Podívejte se na to, co způsobují všechny ostatní léky. Uvědomíte si, že jsou to všechno jedy. Když se řekne slovo marihuana, lidé si myslí, že by si z toho měli dělat legraci. Ale nejde o vtip, spousta národů ji oslavovala a považovala za svatou. Můj bratranec zemřel v roce 1972 ve dvaapadesáti letech na rakovinu. Podstoupil chemoterapii, celý ztmavl, ztratil skoro polovinu své váhy. Doktoři si mysleli, že je všechno v pořádku a přesto zemřel, zkolaboval přímo přede mnou. Tehdy byla rakovina vzácností. Když umřel, bylo mi třiadvacet. Neznal jsem nikoho, kdo by měl rakovinu, tak vzácná byla. A podívejte se dneska, mají ji všichni, dokonce i psi. A důvodem je, že otravujeme životní prostředí. Poškození není vidět, ale je všude. Prostá zelená medicína nás před tím vším může ochránit. Myslíte si tedy, že marihuana je obětí propagandy? Společnost si musí uvědomit, že jí lhali. Doslova jí vymyli mozek! Neexistuje e žádná jiná medicína, která by byla bezpečnější. Konopí lidi nezabíjí. Hippokratova přísaha nikdy nikoho neotrávím. A co ti idioti v bílých pláštích dělají? Máte rakovinu? No dobře, dáme vám přípravek, co způsobuje rakovinu. To je přece šílenství! Když se zeptáte desetiletého dítěte, jestli je pro něj dobrý jed nebo radiace, okamžitě vám řekne, že ne. Zeptejte se na tu samou otázku svého doktora a ten vám řekne, že je třeba vás léčit efektivně. Pokud desetileté dítě ví o medicíně více než doktor, tak je něco zatraceně AFOHLED 3 1

POKRAČOVÁNÍ ZE STR. 1 v nepořádku. Na internetu najdete spoustu videí od lidí, které konopí opravdu vyléčilo. Taky funguje proti stárnutí. Snažil jsem se to lidem říct, ale oni tuhle myšlenku nenávidí. Pokud jde o elixír nesmrtelnosti, jestli ho někdo opravdu vytvoří, jsem si jistý, že konopí bude hlavní ingrediencí. Na to se spolehněte! Změnila společnost názor po uvedení vašeho filmu Útěk před lékem? Ano. Problém je v tom, že společnost řídí bohatí lidé. Ovládají všechny politické strany. A když přijde nějaká nová strana, veřejnost si myslí, že se něco změní, jenže tomu tak není, protože boháči si strany koupili. Všichni slibují, ale jakmile dostanou moc, co udělají? Přesný opak! Podívejte třeba na Obamu. Tvrdil, že zlegalizuje marihuanu, přivede všechny vojáky domů. Ne, poslal víc vojáků do ciziny a nezlegalizoval marihuanu. Musíme být všichni retardovaní, že tyto politické strany pořád volíme. Všichni ti ministři všeho možného vědí hovno! Nemají tušení o tom, co dělají. Dokud si tohle neuvědomíme a nezbavíme se takových politických stran, všechno zůstane při starém. Jaké vlastně byli vaše první zkušenosti s marihuanou? Bylo mi asi jedenadvacet a měl jsem v sobě už hodně piv a marihuanu jsem tehdy vyzkoušel poprvé. Spousta mých přátel ji kouřila, takže jsem věděl, že je to neškodné. Potáhl jsem si asi čtyřikrát a udělalo se mi zle. Pozvracel jsem pole. Tehdy jsem z toho nevinil pivo, ale marihuanu. Kamarádi se mnou nesouhlasili a tvrdili mi, že je to pivem. Občas to prostě chvíli trvá, než si uvědomíte skutečnost. Marihuana je nejen skvělá medicína, ale i ta nejlepší rekreační droga. Prostě něco, co si dáte, když potřebujete energii, abyste mohli protancovat celou noc. Jak jste objevil léčivé vlastnosti konopí? V pětasedmdesátém jsem jel autem z práce, poslouchal jsem rádio a moderátoři mluvili o zprávě, že marihuana léčí rakovinu a smáli se tomu jako idioti. O třicet let později jsem začal užívat konopný olej, pomáhalo mi to usnout. Objevila se mi rakovina kůže. Nechal jsem si ji operativně odstranit, ale když jsem sundal bandáže, zjistil jsem, že se rána zanítila. Najednou jsem si vzpomněl, co jsem slyšel v rádiu, tak jsem si řekl, proč to nevyzkoušet? Místo jsem si potřel konopným olejem, necítil jsem žádnou bolest. Myslel jsem si, že se nic neděje, ale o čtyři dny později jsem zjistil, že infekce je pryč. Uběhlo sedm týdnů a rakovina, kterou mi operativně odstranili, se vrátila a rostla. Namazal jsem ji konopným olejem a za čtyři dny bylo po všem. To bylo v únoru 2003. Od té doby se mi to nevrátilo. Proč je tak těžké společnost přesvědčit, že léčba marihuanou funguje, když máme důkazy? (v tuto chvíli rozhovor několikrát přerušili příchozí, zřejmě kamarádi, které si Simpson našel při úterní návštěvě Metra) Jakmile jsou lidi nemocní, najednou jsou otevření novým možnostem. Chtějí se uzdravit. Ale za vším stojí doktoři, zdravotnictví. Ti marihuanu odmítají. Když jí přiznají pozitivní účinky, budou muset přiznat, že zabíjejí lidi. Vláda by to musela přiznat. Všechna falešná obvinění proti konopí jsou založena na lži a korupci! Jedno CT se vyrovná dvěma stům rentgenů a spousta idiotů obsluhujících tyto stroje o tom moc neví a mohou do vás pustit desetinásobek množství radiace. Jestli vám z něčeho začnou vypadávat vlasy, nemyslím si, že je to pro vás zdravé. To je prostě selský rozum. V roce 2009 jsem mluvil s jednou mladou doktorkou. Vy nazýváte doktory vrahy, řekla mi. Já se na ni podíval a odpověděl:, Když někomu dávám jed a on na jeho následek umře, jak byste označila vy mě? A je v tom nějaký rozdíl, když na sobě mám bílý plášť? To ji opravdu naštvalo. Opustil jste Kanadu a vydal se do Evropy. Setkal jste se tady s větším pochopením? Rozhodně. Většina zemí v Evropě nemá tak vymyté mozky. Evropské země mají dlouhou historii ve využívání marihuany. V Kanadě prostě věří veškeré propagandě, je to taková škoda. Jmenujte mi jakoukoliv kanadskou organizaci a politickou stranu. Ve všech jsem byl a nikdo mě neposlouchal. V roce 2008 mě usvědčili za kultivaci rostliny a její prodej přitom jsem za to nic neúčtoval, zachraňoval jsem lidem životy. Měl jsem pacienty, kteří se vyléčili z rakoviny, ale nikdo je nepustil k soudu, aby mohli svědčit. Je to prostě jedna velká blamáž. Lze situaci nějak změnit, napravit systém? Jedna moje část mi říká, ať jdu a prostě ty pokrytce postřílím. Chci říct, kdo by to neudělal? Můj otec nenáviděl kanadskou vládu a jednou mi řekl, že v každém okrese by měl být jeden chlápek s puškou, který střelí mezi oči každého politika, co se začne chovat nevhodně. Ten, co ho nahradí, si už dá pozor. Jenže nemůžeme vytvořit lepší společnost, když budeme dělat ty samé chyby. Nemyslím si, že bychom se měli mstít. Musíme zbohatlíkům ukázat, že víme, o co jim jde, a říct jim, aby přestali. RICK SIMPSON JAN GÁL Přední světový propagátor léčivých účinků marihuany je přesvědčený o tom, že kvalitní výtažky z indického konopí (tzv. Fénixovy slzy) umožňují léčbu všech typů rakoviny, cukrovky, revmatických onemocnění, astmatu a prakticky všech ostatních nemocí. Simpson tvrdí, že vyléčil stovky případů a vše je schopen doložit řadou důkazů. V roce 2008 spolu s Christianem Laurettem natočil o svém příběhu a léčivých účincích konopí dokumentární film Útěk před lékem. Vystupuje striktně proti tomu, aby bylo konopí občanům poskytováno za přísných pravidel, v omezeném množství a pouze od státu. Dle jeho názoru má každý člověk mít možnost pěstovat a zpracovávat vlastní konopí a nikdo nemá právo mu to zakazovat. 2 AFOHLED 3

přesahy Vezměte si bonbon Man-made self: od Masaryka k open source Který názor na svět udrží a učiní mne objektivním, udrží rovnováhu mezi mnou, subjektem, a osudem, objektem? To je otázka otázek, která podle T. G. Masaryka definuje existenci zvláštního lidského druhu, jímž je moderní člověk myslící. Steve Jobs i Bill Gates na tuto otázku odpověděli po vlastním: jednoduše změnili svět. Patří do kategorie selfmade men. Oběma se v procesu sebevytváření podařilo vybudovat obrovská impéria byznysu. Jejich firmy jsou dnes nadmíru známé a asi jen Forrest Gump si mohl myslet, že jedna z nich má co dočinění s ovocem. Ale jak se to Jobsovi a Gatesovi podařilo? Ani jeden z nich jednoduše nevěřil, že život je jako bonboniéra. Jobsův přístup spočíval v konstantním vědomí toho, že veškerý okolní svět vytvořili lidé, a je tudíž možné ho kdykoli změnit. Přesně jak nás to učí biografie snad každé významnější osobnosti. Co se však stane, když tento princip přinutíme k pohledu do zrcadla? Steve Jobs a Bill Gates se na podobě dnešního světa výrazně podepsali. Může však současný člověk podle jejich přístupu tuto podobu kdykoli změnit? Ukazuje se, že ne. Tak tekutý náš svět přece jen ještě není. Impéria vrátí úder a odolají budoucí změně a rekonceptualizaci. Musí se objevit nová síla, která předchozí struktury překoná. Ztakového dialektického výkladu dějin by měl Marx určitě velkou radost. V tomto bodě však na scénu přichází muž, jenž vytvořil něco, co postupně mění pravidla hry. Linus Torvalds je tvůrcem Spojením aktivity tisíců jednotlivců se vytváří kolektivní inteligence a kolektivní imaginace, které mají objektivní povahu. Takovou formu kolektivní inteligence využívá například Google, který vyhodnocuje nejčtenější zprávy z internetu a následně je vrací uživatelům ve formě služby. linuxového kernelu. Linux si za léta své existence vysloužil pověst uživatelsky neprostupného systému, ve kterém si ani neškrtnete, pokud nejste zamilovaní do příkazové řádky. Situace je dnes již naštěstí jiná a Linux si začínají osahávat tisíce laických uživatelů. Tohle však nemá být reklama. Je naprosto jasné, že ne každý sdílí nadšení seriálového vědce Sheldona Coopera, díky kterému by považoval večer s dělením disku a instalací nového operačního systému za příjemně strávený. Je taky pravda, že Linux se v roli sluhy občas chová tak trochu saturninovsky. Nicméně vymaňme se z tohoto jednorozměrného pohledu a pojďme uvažovat trochu out-of-the-box. Podle německého sociologa Ulricha Becka se technologie musí stát samoúčelnou, aby byla schopna reagovat na výzvy doby. Jen tak se totiž osvobodí z područí ekonomických a účelových zájmů a rozvine plně svůj potenciál. Technologie pro technologii? Něco podobného jsme v moderní kultuře už slyšeli. Specifičnost vývoje open source softwaru spočívá v tom, že je překvapivě otevřený. Je volně dostupný, zdarma a každý si ho může volně přizpůsobit či se podílet na jeho vývoji. To se projevuje za prvé v takové variabilitě softwaru, které by postmoderní filozof Jean-François Lyotard určitě zatleskal, a za druhé v obrovském vývojovém potenciálu takto vytvářené technologie. Právě linuxový kernel, za který je Linus Torvalds zodpovědný, je v současnosti tvořen více než patnácti miliony řádky programovacího kódu a v průměru se dočká necelých sedmi změn za hodinu. Efektivita takového modelu vývoje mu mimo jiné zajistila, že ho používají už i tvůrci virů a jiného škodlivého softwaru. Zajímavá na tom ovšem nejsou ani tak čísla, jako spíš kolektivní jev, který se podařilo open sourcové komunitě uvést do pohybu. Spojením aktivity tisíců jednotlivců se vytváří kolektivní inteligence a kolektivní imaginace, které mají objektivní povahu. Zní to možná trochu jako ze Star Treku, ale bystrý čtenář už možná tuší, kam tím mířím. Takovou formu kolektivní inteligence využívá například Google, který vyhodnocuje nejčtenější zprávy z internetu a následně je předhazuje svým uživatelům ve formě služby. Pomocí World Community Grid zase mohou uživatelé poskytovat část výkonu svého procesoru k vytvoření celosvětového vědeckého superpočítače. O Wikipedii se snad rozepisovat nemusím. Steve Jobs a Bill Gates změnili svět tím, že do něj vychrlili obrovské množství hotových, uzavřených produktů. Pokud bude chtít v budoucnu nějaký člověk jejich dílo překonat, bude s tím muset soupeřit. Jen tak se zde objeví další selfmade man. Linus Torvalds však reprezentuje jiný druh tvůrce. Jemu se podařilo vytvořit man-made self, nové kolektivní vědomí. Otevřel svůj výtvor ostatním a nechal ho žít vlastním životem. Jeho následovníci ho nebudou muset překonávat. Stačí navazovat, přizpůsobovat a větvit cesty neomezeného vývoje. TOMÁŠ KARGER Autor je studentem oboru sociologieandragogika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého.

recenze Inženýři Tomáš a Milan se vracejí na místo činu do zambijské osady Masuku, kterou před čtyřmi lety rozsvítili. Síť solárních konektorů, baterií a rozvodů však nacházejí v beznadějném stavu. Obyvatelé vesnice neumětelskými zásahy a neodbornou manipulací způsobili kolaps velké části elektrických rozvodů. Spolu s rozvojovými odborníky jel do Afriky na revizi i Martin Mareček, aby jejich cestu zachytil na kameru. Sledovat černý kontinent a praxi humanitární pomoci spolu s Tomášem a Milanem je k vzteku a místy skoro beznadějné. Ne proto, že by vesnice v Zambii byla v tak zoufalé situaci, ale proto, že v prostoru a čase vymezeném humanitárními organizacemi se zdá nemožné naučit vesničany správnému zacházení s tím, co získali. Zdá se, že snaha pomoci v tomto případě přijde vniveč. Martin Mareček volí poklidné tempo záběrů a pravidelné střídání práce s odpočinkem, dne s nocí. Přestože mají Tomáš s Milanem jen omezenou dobu na to, aby napravili, Temná africká noc MONIKA BARTOŠOVÁ co se dá, v Zambii se věci uspěchat nedají. Když chybějí součástky, musí se pro ně zajet do sedmdesát kilometrů vzdáleného města a to nějakou dobu trvá. Hlavně když s sebou berete půlku vesnice. A tak se jednotlivé události odehrávají v trpělivém tempu, Tomáš nadává víc a víc a nejspíš je štěstí, že mu místní nerozumějí. Na rozdíl od jiných filmů o rozvojové pomoci Pod sluncem tma nešokuje chudobou a hladovými dětmi. Mnozí obyvatelé Masuku mají v obýváku i tři televize. Co na tom, že funguje jen jedna. Děsivá je spíš vidina zmaru, kterým může skončit přístup místních obyvatel k tomu, co získali z humanitární pomoci. Je však možné mít za zlé členům úplně odlišné kultury, že se nenaučili správně manipulovat s produkty té naší? A mohou oni očekávat pomoc znovu a znovu? Humanitární projekty v rozvojových zemích jsou trvalým tématem. Stále častěji se hovoří o nutnosti jasně cílené pomoci od konkrétních lidí konkrétním lidem. Jak vidno z filmu Martina Marečka, i když správná pomoc dorazí na správné místo, zázrak se někdy nekoná. Možná se však jeden z žáků masucké školy elektrifikované Tomášem a Milanem naučí pracovat s darovanou technikou a nad osadou slunce nezapadne. Martin Mareček / Pod sluncem tma / Česká soutěž / 19. 4. / 20.00 / filmový sál Detektiv Pasteur TOMÁŠ BŘÍZA Snímek Pasteur balancuje na hraně hraného filmu a dokumentu, přičemž divákům nenásilně podsouvá efektivní počítačové animace. Díky tomu je snadné pochopit jinak složité vědecké problémy. Samotný Louis Pasteur je líčen jako detektiv, který za využití mistrných dedukcí předběhl svou dobu. Ačkoliv se koncem devatenáctého století v nemocnicích více zabíjelo, než léčilo, a ti, kteří přežili, umírali záhy na infekce, Pasteur už bojoval za hygienu. Největší důraz snímek klade na badatelův objev vakcíny proti vzteklině, která tehdy byla obávanou chorobou. Ovšem jako každý revoluční člověk čelil i Pasteur ostré kritice ze strany méně osvícených kolegů. Poutavý příběh bohužel plně nevyváží slabinu dokumentu, kterou je fakt, že se na rozdíl od většiny snímků ve festivalovém programu obrací do minulosti a popisuje dávno známé skutečnosti. Své téma přesto podává mnohem zajímavějším způsobem než hodiny přírodopisu na základní škole. Alain Brunard / Pasteur / Světová soutěž / 19. 4. / 17.30 / kino Metropol Taťka bez mamky KRISTÝNA ENGELOVÁ Tátu a taťku při promítání doprovodí krátkometrážní snímek Dělat rozruch. Oba rozebírají problematiku gay párů toužících po adopci. Zatímco Dělat rozruch se zaměřuje na Velkou Británii, Táta a taťka přináší pohled otců na možnosti a komplikace adopce v Americe. Společenské poměry ve Státech se během posledních let uvolňovalya zákaz adopce pro homosexuály platí pouze v Utahu a Mississippi, nicméně v polovině států USA není povoleno registrované partnerství a to adopci ztěžuje. Navíc se soudci na Floridě a různé politicko-křesťanské strany snaží tuto zkaženost vymýtit. Americká společnost se na dnešní gay baby boom stále dívá skrze prsty. Režisér Johnny Symons se věnuje snímkům s tématikou LGBT minorit. Poté, co si se svým dlouholetým partnerem Williamem pořídil malého Zacharyho, zmapoval jejich složitou cestu od adopce až k výchově dítěte. te. Začlenil také osudy jiných tatínků, kteří bojují proti homofobní společnosti. Johnny Symons / Táta a taťka / Rousseau Reloaded / 19. 4. / 20.30 / kino Metropol Maud se narodila jako takzvané modré dítě. To neznamená, že jí v žilách koluje aristokratická krev, termín značí, že trpí vrozenou srdeční vadou. Onemocnění ji v dospělosti postavilo před osudové rozhodnutí s názvem transplantace. Maud není jediná, kdo musí takové situaci čelit. Tlukot srdce, francouzské dokudrama režisérů Christophea Barrauda a Sophie Révil, je citlivým pohledem na tuto problematiku a její psychický dopad na všechny zúčastněné strany. Fiktivní rekonstrukce příběhu Maud proudí celým krevním oběhem dokumentu. Pravidelně ji přerušují výpovědi lékařů, pacientů po transplantaci i rodinných příslušníků. Pláčou všichni, i chirurgové, a nepůsobí to hraně ani násilně. U příjemců orgánu se objevuje větší chuť do života, pocity znovuzrození, ale i podivné stavy na hranici schizofrenie. Srdečně ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ Typické jsou také prvotní výčitky, že někdo jiný umřel, abyste vy mohli žít. Přijmout cizí orgán do svého života zkrátka není jednoduché, a to nejen psychicky. Člověk se nadále potýká s řadou omezení. Dokument je navíc doplněn o archivní záběry raných transplantací. Na počátku 20. století probíhaly formou experimentů na psech. První úspěšnou transplantaci lidského srdce provedl roku 1967 v Kapském Městě chirurg Christian Barnard. ard. Ve filmu nechybí ani počítačové animace ace simulující biologické procesy v lidském těle. Vše je důkladně popsáno, přesto operace zůstává magickým momentem. Především pro lékaře, kteří v rukou drží tlukoucí život mrtvého člověka, vkládají ho na prázdné místo a zapojují opět do chodu. To vyvolává emoce, jimiž dokument přímo hýří. Místy na diváka útočí, místy jen klidně plynou. Jedno je však jisté. K tomuto orgánu se musí přistupovat s citem. Pokud na to máte srdce, přijďte se přesvědčit sami. Christophe Barraud, Sophie Révil / Tlukot srdce / Světová soutěž / 19. 4. / 20.00 / divadelní sál

Společnost kolapsu S Miroslavem Bártou, archeologem a profesorem egyptologie na Univerzitě Karlově v Praze, jsme si povídali o společnosti na pokraji kolapsu i o jeho současných vědeckých expedicích. Míří civilizace ke kolapsu? Jaká transformace společnosti je třeba, abychom zániku zabránili? Hroutí se spousta věcí. Primárně struktura společnosti, protože se děje spousta nepřístojností. Počínaje krátkozrakostí v rozhodování politických elit až po trestuhodné plýtvání přírodními zdroji. Jak se říká: Ďábel se ukrývá v detailu. Jen něco málo ze statistik. V rámci hospodaření v Evropské unii vyplývá tato informace: na osobu vyhodíme ročně sto osmdesát kilogramů potravin, přičemž pro přežití člověka stačí například sto padesát kilogramů pšenice na rok. Pak je problém lhaní a popírání aktuálních procesů, například krize v Řecku, které je neustále subvencováno. A to samozřejmě vyvolává v populaci obrovské rozhořčení. Záměrným degradováním vzdělání zase dochází k větší homogenitě populace, což je velmi výhodné, pokud tu populaci chcete o něčem přesvědčit. Protože každý kvalitně vzdělaný člověk má samozřejmě tendenci k vytváření vlastního názoru. Největší problém tedy nevidím ve velkolepých aspektech, ale v lidech. V tom, jak si sami vytváříme společnost a mínění o ní. Když se moje děti dívají na televizi, vidí, že cestou k úspěchu není dlouhodobé usilování. Mnohem jednodušší je být, bez ohledu na vzdělání, součástí určité zájmové skupiny. Jak jste se dostal k tak atraktivnímu oboru, jakým je egyptologie? Co vás na něm nejvíce zaujalo? Vzpomínám si, že když jsem byl malý, velmi mě přitahovala archeologie. K tomu samozřejmě patřil i starověký Egypt. Začínal jsem ve škole klasicky v mnohem starších obdobích, od doby kamenné. A někdy v páté třídě se k tomu přidala taková legrační příhoda. Hodně jsem ve škole zlobil a v hodině dějepisu jsem se musel za trest naučit pasáž o starověkém Egyptě a pyramidách v Gíze. A tehdy jsem si řekl, že ten Egypt je poměrně zajímavý. Vedete největší současnou českou vědeckou expedici. Na jakých výzkumech v Egyptě zrovna pracujete? Právě v těchto dnech se vrátila expedice ze Súdánu, která tam pracovala v průběhu března a objevila unikátní osídlení z období přelomu mezolitu a raného neolitu, někdy ze šestého pátého tisíciletí před Kristem. Také probíhá naše expedice v Abusíru na pyramidovém poli, kde dochází k objevu nových hrobek právě z doby stavitelů pyramid, které předtím nikdy nebyly známy. Myslím si, že na další úspěchy nebudeme muset dlouho čekat. Jak to vidíte v tomto ohledu s Českou republikou? Budu se znovu opakovat největší problém je naše společnost jako taková, protože v demokratických volbách přirozeně generuje své představitele. A jak je vygenerovala, o tom se přesvědčujeme dnes a denně. Politická elita musí přijímat rozhodnutí, která by byla koncepční, přesahovala horizont čtyř let a byla v zájmu státu. Nikoliv v zájmu určitých skupin. KRISTÝNA ENGELOVÁ Do krytu! Pan Halíř včera přišel pozdě do práce. Dělá ve štábním krytu civilní obrany. Jenomže štábní kryt už několik let nefunguje. Všechna velitelství byla po revoluci zrušena. Kryt převzali hasiči, ale chladné podmínky jim nevyhovovaly. A tak je teď vše pod vedením informačního centra. Pan Halíř je otužilý. Chodí jenom v tričku i při deseti stupních Celsia. Nevadí mu vysoká vlhkost, plísně na stěnách ani obrázky atomových bomb či srpů s kladivy coby veselá pseudodokumentace dob minulých. Má svůj kryt opravdu rád. Vtipkuje o prokopávání se skrze metry železobetonu a o zvýšeném tlaku, ze kterého bolí břicho i hlava a praskají ušní bubínky. Nabízí zájemcům taky možnost, že tu mohou pěstovat houby, pokud se domluví s olomouckým magistrátem. Pan Halíř si s sebou včera do práce vzal dvacetičlennou skupinku AFOturistů. Ta již od začátku ignorovala příkaz chránit si dýchací ústrojí plynovými maskami. Využila však místnosti se zavádějícím pojmenováním Speciální očista. Kohoutky holt lákají. Všichni si také zaťukali na černé trubky. Byly duté. V průběhu návštěvy se počet účastníků exkurze neustále zmenšoval. Pravděpodobně někdo využil jednoho z nouzových východů ústících na Michalské schody a do zahrady kněžského semináře poblíž kostela svatého Michala. Výlezy jsou úzké, ale chodba za nimi široká, takže se tudy příjemně uniká. Ti, co zůstali, se odebrali do druhého patra. Za náčelníkem materiálně technického zabezpečení a do jídelny. U generátoru tovární značky Škoda v přízemí se skupina zase sešla celá. Už bylo na čase odejít. Posledním zvědavcům pan Halíř venku pověděl, jak jeho prastrýc jednou nechtěně překopl vojenské kabelové spojení mezi Prahou a Olomoucí. Pan Halíř je průvodcem rád. ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ AFOHLED 3 3

KLIKÁNÍ TITULKŮ ODZVONILO Ne všechny filmy jsou dostupné v jazyce, kterému festivalové publikum rozumí, nebo mají titulky. Práce překladatelů je tedy na filmových festivalech zásadní. Dost často probíhá tak trochu partyzánským způsobem, kdy někdo titulky celou noc překládá a druhý den musí naprosto vyčerpaný dorazit na projekci a titulky odklikat. Festival AFO si zaslouží tu nejlepší kvalitu. A tak aby se nadále nestávalo, že unavení překladatelé budou u filmů usínat na klávesnici, byl pro letošní ročník připraven úplně nový systém. Na popud koordinátora překladů a tlumočení Ondřeje Noska navázalo AFO užší spolupráci s katedrou anglistiky a amerikanistiky na olomoucké univerzitě. Ve spolupráci s PhDr. Pavlem Králem (vedoucím sekce překladů a tlumočení) a s požehnáním Ludmily Veselovské tak vznikl úplně nový systém organizace práce na překladech titulků. Celý postup od prvních náslechů filmů až po časování titulků prošel inovací a studenti se na titulkování pro AFO a jeho potřeby připravili v rámci výuky formou workshopu. Rozhovor s Pavlem Králem, v němž se o tomto systému dozvíte víc, si můžete přečíst na webu festivalu AFO. (MOBA) KLIK Protože jsem dnes neměl moc práce, coural jsem po budově konviktu. Dostal jsem se až do nejvyššího poschodí festivalové budovy. Směle jsem přehlédl divadelní i filmový sál, protože to tam stejně znám, a vydal se do prostoru podkrovní galerie. Upadl jsem do pohodlného pytle na lenošení a začal sledovat nabízenou projekci na zdi. Alessandro Bavari vytváří expresivní digitální animace s apokalyptickou tématikou a já vám chci upřímně sdělit, že od dob Lumiérovic vlaku nebyl 2D obraz nikdy tak atraktivní. Brýle nechte doma, přijďte na Bavariho. (KRZ) Dnes bylo venku fakt pěkně, ale Metropol byl stejně narvaný, že si málem ani nebylo kam sednout. Dojmy z filmu však trochu kazil fakt, že titulky se o dost zpožďovaly. O přestávce se za to přišla kompetentní osoba omluvit, avšak nikdo tomu nevěnoval příliš pozornosti. Druhý díl filmu o lidském mozku se rozběhl, titulky se předbíhaly. V kině vybuchl potlesk publikum na AFO totiž není vědecky chladné. (TRP) V čísle 2 byla řeč o propagaci vědy prostřednictvím sociálních sítí i youtube. ŠMIK Všechno ok, ale v současné době se vyplatí sledovat i virální marketing společnosti Weyland Industries. Její lídr, vizionářský inženýr Peter Weyland jednoduše duše umí. Jeho tým vypustil do světa již dvě videa propagující megalomanské plány jeho kolosu osu na výrobu dokonalých androidů. Naprosto precizní, vizuálně působivé a přitom sdělné záležitosti. Prometheus vlétne do našich kin 7. června. Popularizace vědy v temné sci-fi od jednoho z nejpovolanějších mistra Scotta. (OČI) Předevčírem do Vertiga doběhl blonďatý mladík s modrýma očima s tím, že jej napadla trojice skinheadů. Konec světa se blíží, AFO začíná, pobavila mě absurdní situace. Kvůli aktuálním zprávám z rodné Břeclavi se teď ale nemohu pořádně soustředit na festival, na němž se o tekutém a hnědém stavu současné společnosti teoreticky disputuje. V souvislosti s přáteli ze střední školy, kteří se na Facebooku holedbají pořízením zbraně v protiromské náladě a ostatní je za to virtuálně poplácávají po zádech, se mi nebude chtít opouštět AFOatmosféru ani za nic. Na neděli si v Břeclavi totiž Dělnická mládež svolala pochod. Ještě že je dole ten Sladkovský (KOREK) GENERÁLNÍ PARTNER FESTIVAL PODPOŘILI HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI MEDIÁLNÍ PARTNEŘI HLAVNÍ ORGANIZÁTOR ŠÉFREDAKTOR: ONDŘEJ ČÍŽEK / EDITORKA: KATEŘINA SURMANOVÁ / REDAKCE: ŠTĚPÁNKA IŠTVÁNKOVÁ, MONIKA BARTOŠOVÁ, KRISTÝNA LINDA ENGELOVÁ, KRYŠTOF POHL, TOMÁŠ BŘÍZA, JAN GÁL / KOREKTURY: PETR VLASÁK / FOTO: KRISTÝNA ERBENOVÁ / SAZBA: JIŘÍ FOGL / STRIP: TOMÁŠ ZABILANSKÝ & RADIM MĚSÍC / LAYOUT: REDESIGN / E-MAIL REDAKCE: AFOHLED@GMAIL.COM 4 AFOHLED 3