Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva Bakalářská práce Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení Emanuel Chvíla 2011 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Kriminalistická stopa jako důkazní prostředek v trestním řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2 Emanuel Chvíla

Děkuji panu JUDr. Romanu Heinzovi, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté konzultace a trpělivost při vypracování této bakalářské práce. 3 Emanuel Chvíla

Obsah: 1 Úvod... 6 2 Kriminalistika... 7 2.1 Systém kriminalistiky... 8 2.2 Metody kriminalistiky... 9 3 Kriminalistická stopa... 10 3.1 Pojem... 10 3.2 Druhy kriminalistických stop... 11 3.2.1 Paměťové stopy... 11 3.2.2 Materiální stopy... 12 3.3 Význam kriminalistických stop... 17 4 Kriminalistická identifikace... 18 4.1 Objekty kriminalistické identifikace... 19 4.2 Druhy kriminalistické identifikace... 20 4.3 Metodika identifikačního zkoumání... 21 5 Kriminalistické metody identifikačního zkoumání osob... 24 5.1 Identifikace osob podle vnějších znaků... 24 5.2 Kriminalistická daktyloskopická zkoumání... 25 5.2.1 Vznik a druhy daktyloskopických stop... 25 5.2.2 Vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop... 26 5.3 Kriminalistická biologická zkoumání... 28 5.3.1 Druhy biologických stop... 29 5.4 Kriminalistická odorologie... 30 5.5 Kriminalistická trasologická zkoumání... 31 6 Kriminalistické metody identifikačního zkoumání věcí... 33 6.1 Kriminalistická mechanoskopie... 33 6.2 Kriminalistická balistická zkoumání... 34 6.2.1 Vznik balistických stop a místa jejich výskytu... 34 7 Další kriminalistická identifikační zkoumáním... 36 7.1 Kriminalistická metalografická a zkoumání... 36 7.2 Kriminalistická pyrotechnická zkoumání... 36 7.3 Ostatní kriminalistická zkoumání... 36 8 Právní úprava... 37 4

8.1 Dokazování... 37 8.2 Důkazní prostředky a důkaz... 38 8.2.1 Ohledání... 39 8.3 Interní právní normy... 43 8.3.1 Kriminalisticko-technická expertizní činnost... 44 9 Závěr... 46 10 Resumé... 47 11 Seznam použité literatury a informačních zdrojů... 48 5

1 Úvod Ve všech společnostech, jak minulých, současných, tak i budoucích docházelo a bude docházet k páchání trestné činnosti. Pachatele takových skutků k tomu vede nespočet různých důvodů. Bakalářská práce ovšem nemá ambice se těmito důvody zabývat. Její podstatou bude přiblížení situace na místě činu po jeho spáchání, tedy poté, co pachatel toto místo již opustil. Každá přítomnost člověka na nějakém místě znamená způsobení změny tohoto místa. Může jít o změny značné, patrné na první pohled, ale také o změny velmi nepatrné, takové, které pouhým okem nelze zjistit. Práce orgánů činných v trestním řízení (dále jen OČTŘ), zvláště pak práce kriminalistickotechnických pracovníků Policie České republiky, spočívá ve zjišťování těchto změn, aby mohl být dopaden pachatel a na základě těchto zjištěných změn, zajištěných jako kriminalistické stopy, byl za spáchaný trestný čin odsouzen. Postupy kriminalistických techniků jsou složitým komplexem různých činností, které jsou řízeny právními normami tak, aby mohly být zajištěné stopy zprocesněny a použity jako důkazy v řízení před soudem. Jedná se o zákony, ale také o interní právní normy, kterými se řídí při své činnosti orgány činné v trestním řízeni. Cílem bakalářské práce z pohledu de lege lata je přiblížit tyto upravující právní normy, ale i postup orgánů činných v trestním řízení, hlavně Policie České republiky, při zajišťování kriminalistických stop a jejich dalším využití v trestním procesu, ale také z pohledu de lege ferenda, co by se mělo nebo mohlo změnit v postupech orgánů činných v trestním řízení, ale také v právních normách upravujících tuto problematiky. 6

2 Kriminalistika Kriminalistika bývá v současnosti definována jako samostatný vědní obor sloužící ochraně občanů a státu před trestnými činy tím, že objasňuje zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a zákonitosti vyhledávání, shromažďování a zkoumání stop a tím, že vypracovává podle potřeb trestního zákona a trestního řádu metody, postupy, prostředky a operace zájmu úspěšného odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. 1 Jak je patrné z uvedené definice, jedním ze základních a klíčových pojmů kriminalistiky je stopa, kterou lze chápat jako hlavní zdroj informací o trestném činu a je také východiskem poznávání při objasňování a vyšetřování trestných činů. Na základě tohoto lze uvést, že předmět kriminalistiky je tvořen dvěma okruhy zákonitostí, které jsou: a) zákonitosti vzniku, trvání a zániku stop a jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech b) zákonitosti vyhledávání, zajišťování, zkoumání a využívání stop a jiných kriminalisticky relevantních informací o spáchaných trestných činech. Protože kriminalistika je samostatným vědním oborem, je také nutné vymezit oblasti, kterými se jako vědní obor zabývá. Kriminalistika zkoumá tři druhy objektů: 1. skutek trestného činu a osobu pachatele 2. stopy trestného činu a nositelé stop 3. činnost policie, orgánů činných v trestním řízení, odborníků a znalců při odhalování a vyšetřováni trestných činů a při zkoumání stop. Pro potřeby kriminalistických zkoumání převzala kriminalistika spoustu metod z jiných vědních disciplín, a to jak přírodovědných, technických, tak i humanitních směrů. Mezi tyto vědy patří vědy kriminální: - trestní právo hmotné, které vymezuje znaky trestných činů, - trestní právo procesní, které opravuje postup orgánů činných v trestním řízení, a to jak z hlediska jejich právní úpravy procesních úkonů, tak z hlediska jejich organizační povahy, technické povahy, taktické a metodické povahy, - kriminologie, což je věda o kriminalitě jako takové, pachatelích trestných činů a jejich obětí - viktimologie jako nauka o obětech trestných činů - penologie jako věda o výkonu všech trestů a ochranných opatření a jejich účincích 1 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 6 7

- penitenciaristika jako věda o výkonu trestu odnětí svobody a jeho účincích - forenzní disciplíny jako soudní lékařství, soudní psychologie, soudní psychiatrie, soudní sexuologie, soudní chemie, soudní inženýrství, kdy tyto vědní obory vznikly na základě poznatků svých mateřských oborů a postupem času se stále více zabývaly problematikou řešení úkolů specifických pro právní praxi, vyvíjely specializovanou výzkumnou činnost, na základě čehož došlo k jejich pevnému přimknutí ke kriminalistice. - metody technických a přírodovědných oborů, které byly pro potřeby kriminalistiky převzaty např. z matematických věd, chemických, fyzikálních, biologických a dalších vědních oborů. V současné době každý samostatný vědní obor více či méně využívá metod jiných vědních oborů, stejně tak kriminalistika, která je dnes jak u nás, tak ve světě považována za samostatný vědní obor, využívá poznatků jiných odvětví. Proto ani kvalifikovaný kriminalistický pracovník není v dnešní době schopen svými vědomostmi plně pokrýt všechna odvětví kriminalistiky, jak je mnohdy patrné v televizních seriálech. Z toho důvodu se v současné době jednotlivci specializují na konkrétní problematiky a k řešením otázek kriminalistiky přistupují jako spolupracující tým. 2.1 Systém kriminalistiky Kriminalistika, stejně jako ostatní samostatné vědní obory, má vypracovaný svůj vlastní systém. Jednotný názor na systém kriminalistiky v současné době neexistuje, avšak nejčastěji se v literatuře lze setkat s tímto pojetím: I. Úvod do kriminalistiky (veda o vědě) popis kriminalistiky jako vědy a jejího vztahu k ostatním vědním disciplínám. a) Předmět kriminalistiky b) Systém kriminalistiky c) Místo kriminalistiky v systému věd d) Metody kriminalistické vědy e) Historie kriminalistiky f) Společenská funkce kriminalistiky II. Obecná část kriminalistiky (metody odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti) zabývá se metodikou a způsoby vyšetřování všech druhů trestných činů a je rozdělena do tří částí: 1. Kriminalistické učení o trestném činu 2. Kriminalistické učení o stopách 8

3. Kriminalistické metody odhalování, vyšetřování a prevence trestné činnosti a) Obecná metodologie kriminalistické praxe b) Technické a přírodovědné kriminalistické metody c) Taktické kriminalistické metody III. Zvláštní část kriminalistiky (metodika vyšetřování jednotlivých trestných činů) 1. Obecné otázky metody odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti 2. Jednotlivé metodiky Pro zjednodušení bývá v praxi orgánů činných v trestním řízení kriminalistika většinou dělena na: a) Kriminalistickou techniku b) Kriminalistickou taktiku c) Metodiku vyšetřování jednotlivých druhů trestných činů 2 2.2 Metody kriminalistiky Kriminalistika je věda, která ke své činnosti v mnohém využívá metod jiných vědních oborů, přesto i ona sama má své specifické metody kriminalistické technické i taktické činnosti, které využívá při vyhledávání, zajišťování, zkoumání a využívání kriminalistických stop a jiných kriminalisticky relevantních informací. Metody kriminalistické vědy lze dělit do tří skupin: 1. Obecné poznávací metody např. pozorování, popisování, měření, srovnávání, analýza, syntéza, indukce, dedukce, analogie, a další. 2. Speciální metody metody převzaté z jiných disciplín bez dalších úprav, např. fyzikální, chemické, biologické, psychologické a metody dalších oborů. 3. Specifické metody metody vytvořené kriminalistickou praxí 2 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 9 9

3 Kriminalistická stopa 3.1 Pojem Pro vymezení pojmu kriminalistická stopa lze použít definici, která tvrdí, že kriminalistickou stopou je každá změna, která je v příčinné nebo jiné souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí, existuje nejméně od svého vzniku do zajištění a je vyhodnotitelná současnými kriminalistickými metodami a prostředky. 3 V reálném světě zanechává jednání pachatele trestné činnosti, a to jak jeho samotného, tak i prostředků, které pro své jednání použil, odraz v okolním prostředí. Může se jednat o materiální prostředí, ale i o stopy zanechané ve smyslech lidí, kteří účastnili jednání pachatele přímo (spolupachatel, oběť) nebo nepřímo, jako svědci. Protože každá kriminalisticky relevantní událost probíhá vždy v reálném světě, není možné, aby si během ní jednotlivé objekty vzájemně nepředali informace, které se ke každému z nich vztahují. Právě proto, že stopy jako odraz určitého jednání na místě činu vznikají zákonitě, bez vědomí a vůle člověka, je dána možnost spáchaný čin objasnit a usvědčit pachatele. 4 Na místě činu však vznikají stopy nejen působením samotného pachatele, ale i poškozeným nebo jiných zainteresovaných osob, které se na místě činu pohybovaly. Tyto stopy vzniklé až po samotném působení pachatele, se musí oddělit od stop, které zanechal pachatel. Tento proces je v praxi mnohdy velmi obtížný. Jednání osob na místě činu tedy vyvolává řadu změn, které buď se spáchaným trestným činem přímo souvisejí, nebo jsou vyvolány až následným jednáním osob, které se na místě činu pohybovaly po jeho spáchání. Změny materiálního prostředí označujeme materiálními stopami, změny vyvolané ve vědomí lidí označujeme jako paměťové stopy. Pro kriminalistiku mají význam pouze některé změny, které obecně vzato souvisí s kriminalisticky relevantní událostí. Naprostá většina změn, se kterými se lze setkat, je kriminalisticky irelevantní. Kriminalisticky významné změny, které po splnění dalších podmínek mají charakter kriminalistických stop, vznikají pouze v reálném prostředí, protože také všechny kriminalisticky relevantní události v reálném prostředí probíhají. Typickými prostředími jsou nejrůznější prostory v exteriérech nebo interiérech, prostory dopravních prostředků a další. 5 3 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 78 4 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 18 5 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 10

Změny způsobené pachatelem na místě činu nejsou vždy stálé a mnohdy dochází k jejich zničení, znehodnocení a dalším procesům, díky kterým se tyto změny stávají pro kriminalistické zkoumání nepoužitelnými. Tedy stálost kriminalistických stop závisí na době, která uplynula od jejího vzniku a zda dojde k jejich uchování nebo zničení, závisí na několika faktorech: - vlivy vnějších přírodních podmínek, např. déšť, mráz, slunce, sníh - vlivy vnitřních fyzikálních vlastností materiálu, který je nositelem stopy, např. pružnost některých materiálů - úmyslné zničení stop zainteresovanými osobami - neúmyslné zničení stop po zásahu nezainteresované osoby, náhodně se pohybující na místě činu Pro OČTŘ je nezbytné znát proces vzniku, uchování a zániku stop k tomu, aby poznaly kriminalisticky relevantní událost. Všechny stopy, které pachatel zanechal na místě, však nejsou pro kriminalisty na místě činu vždy dostupné. Mnohdy dochází k jejich poškození, či úplnému zničení. Nelze tedy vždy všechny stopy nalézt. 3.2 Druhy kriminalistických stop Pro efektivní využití stop OČTŘ, vedle poznání zákonitostí jejich vzniku, uchování a zániku, je především jejich využitelnost v kriminalistické praxi, která spočívá v jejich dělení, majícím základ v mechanismu vzniku stopy, kde základní dělení tvoří stopy materiální a paměťové. 6 3.2.1 Paměťové stopy Paměťové stopy vznikají tak, že člověk vnímá nějakou událost, která se kolem něj odehraje. Vnímání událostí se děje smysly, hlavně sluchem a zrakem, ale i ostatními. Po tomto smyslovém vjemu dojde k přenosu informace do mozku, kde se uloží do paměti. V praxi není možné, aby si člověk zapamatoval všechny události, které v určitý den prožije. Dochází k zapamatování si takových událostí, které jsou pro člověka důležité nebo těch, které vnímal smysly intenzivněji než ostatní. V mnoha případech se stává, že pokud člověk prožije nějakou událost, která má silný vliv na jeho psychiku, nepamatuje si tuto událost nebo si nepamatuje nic z doby těsně před událostí nebo z doby těsně po ní. To je dáno psychickým 2004, s. 75 6 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 39 11

stavem člověka, kdy velmi silné prožitky mohou způsobit jakýsi druh amnézie. Nicméně v odborné literatuře a také některými odborníky bávají paměťové stopy označovány jako stopy ideální. 3.2.2 Materiální stopy Jsou stopy, které vznikly působením pachatele nebo předmětů jím použitých na místě činu, na okolní materiální prostředí, mimo lidské vědomí, tedy i na těle člověka, jako různá poranění. Každá změna vyvolaná takovým působením, se dá označit za kriminalisticky relevantní informaci, která byla zapsána na určitém nositeli. Materiální stopy lze dělit podle mnoha různých kritérií, ovšem nejčastěji se v literatuře používá dělení na čtyři slupiny, do kterých však lze zahrnout naprostou většinu materiálních stop. Jsou to tyto skupiny: - stopy odrážející vnější stavbu (strukturu) objektu, který je vytvořil jde např. o stopy daktyloskopické, mechanoskopické, balistické, trasologické a řadu dalších, - stopy odrážející vnitřní strukturu (složení) objektu, který je vytvořil jde např. o stopy biologické, chemické, stopy psacích prostředků a další - stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který je vytvořil např. stopy chůze, hlasu a ručního písma - stopy obsahující sdruženou (komplexní) informaci stopy, které současně obsahují informace spadající alespoň do dvou ze tří předcházejících skupin (daktyloskopická stopa vytvořená krví, ruční písmo vytvořené určitým psacím prostředkem, stopa obuvi obsahující informaci o chůzi osoby) 7 V kriminalistické praxi lze stopy, které jsou zařazeny v první uvedené skupině, použít pro individuální identifikaci objektu, který je vytvořil, u ostatních skupin je to zpravidla velmi obtížné. Pro kriminalistickou praxi má největší význam dělení kriminalistických stop podle změn v materiálním prostředí. Dělení materiálních stop není v každé literatuře uvedeno zcela stejně, nicméně podstata zůstává vždy stejná. Jako jedno z použitých dělení můžeme uvést následující: Stopy zobrazení vnější struktury objektu jsou to stopy, které vzniknou při styku odrážejícího a odráženého objektu. Odrážející objekt je hmotným nositelem stopy a zobrazuje vnější strukturu objektu odráženého. Předpokladem pro vznik takovéto materiální stopy je geometrická určitost odráženého objektu, tedy jeho ohraničení, a to jak prostorové, tak plošné 7 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 83 12

(např. pracovní plocha kleští). Takové vlastnosti musí být společné určité skupině objektů. Dále musí mít odrážený objekt určité specifické vlastnosti, které jsou vlastní pouze samotnému odráženému objektu. Např. různé rýhy na pracovní ploše kleští, které jsou specifické pouze pro tyto jedny kleště. Dalším předpokladem vzniku těchto materiálních stop, je schopnost odrážejícího objektu vytvořit na svém povrchu obraz odráženého objektu. Tato schopnost je dána především povrchovou, resp. vnější stavbou odrážejícího objektu, kdy je např. rozdíl, zda je povrch hladký nebo drsný, a také vnitřními vlastnostmi materiálu, kdy závisí, zda vzhledem k tuhosti materiálu, jeho plasticitě je vůbec schopen obraz odráženého objektu na svém povrchu vytvořit a uchovat. Jsou matriály, které na svém povrchu zachytí obraz odráženého předmětu, ale vzhledem k plasticitě a vnitřní struktuře nejsou schopny tento obraz uchovat. Obraz vzniklý popsaným procesem v odrážejícím objektu je vzhledem k odráženému objektu zrcadlově obrácený. Další dělení stop zobrazení vnější struktury: 1) Stopy statické (stopy podobnosti) vznikají při přímém styku odráženého a odrážejícího objektu při vzájemném protisměrném pohybu nebo při pohybu jednoho objektu v jednom směru. Působí tedy pouze tlaková síla. Obraz je přitom zrcadlově i prostorově obrácen proti předloze a je evidentně shodný s reliéfem originálu. Jedná se například o otisk dezénu pneumatiky v zemině. Tyto stopy se dále dělí: a) Plošné stopy (otisky) jsou to stopy, které vznikají při styku objektů, kdy tento styk nevyvolá deformaci vnější struktury odrážejícího objektu, ale dojde pouze k přenosu hmoty, tedy dochází k tomu, že čistého objektu se dotkne objekt znečištěný. Takové otisky se dále dělí do tří dalších skupin. - První jsou stopy navrstvení. Příkladem takové stopy je například otisk zkrváceného prstu, tedy stopy papilárních linií zůstane na odrážejícím objektu vykreslena krví. - Druhou skupinou jsou stopy odvrstvení. Taková stopa vznikne například, když čistou podrážkou podešve obuvi stoupneme na zaprášenou podlahu. Pak na podešvi ulpí prach z podlahy a na podlaze, jako odrážejícím objektu, zůstane odvrstvený otisk podešve. - Třetí skupinou jsou stopy periferní. Takovou stopou je například obraz knihy, který vznikl tak, že na knihu a stůl, na kterém dlouhou dobu ležela, nasedal prach a my jsme tuto knihu ze stolu odstranili. Vznikl tedy jakýsi obraz knihy na zaprášeném stole. Plošné stopy mohou být dále viditelné nebo skryté latentní. Mezi viditelné můžeme zařadit stopy ze všech tří uvedených skupin. Latentní stopy jsou takové stopy, které nemůžeme vidět pouhým okem, nebo je lze oken spatřit, ale pouze velmi slabě a je nutné je 13

určitým způsobem zviditelnit. Takovou stopou je například otisk papilárních linií prstu, který byl na odrážejícím objektu vytvořen potem. b) Plastické stopy (vtisky) při tvorbě takových stop dochází ke kontaktu dvou objektů, kdy dojde k porušení, resp. deformaci vnější struktury (povrchu) odrážejícího předmětu. Takové stopy tedy vznikají při styku či kontaktu tvrdšího odráženého objektu s měkčím odrážejícím objektem. Příkladem může být vtisk - stopa podešve obuvi v blátě. 2) Stopy dynamické (transformované ekvivalentnosti) jsou to stopy, které jsou vytvořené při vzájemném pohybu, resp. posunu buď obráženého nebo odrážejícího objektu, nebo jejich vzájemným protisměrným posunem. Při tvorbě stopy působí jak tlaková síla, tak i síla způsobující pohyb. Obraz je při tom zobrazen tak, že není zřejmý, protože je při pohybu přeměněn do jeho dynamické podoby. a) Plošné dynamické stopy (otisky dynamické) - tyto stopy jsou pro identifikační účely ne příliš významné. Vznikají při styku dvou objektů, kdy části jednou zůstanou vlivem pohybu zachyceny na povrchu objektu druhého (navrstvení, odvrstvení). Jedná se například o brzdnou dráhu, která vzniká při pohybu zablokovaných pneumatik po asfaltovém povrchu vozovky. b) Plastické dynamické stopy (vtisky dynamické) jsou to stopy, které vznikají při vzájemném styku odráženého a odrážejícího objektu, kdy při tomto styku dojede k posunu alespoň jednoho z nich. Aby takové stopy mohly vzniknout, musí být jeden z objektů tvrdší než druhý, aby vůbec mohlo dojít k vytvoření takových stop. Tyto vtisky můžeme rozdělit do tří skupin: - rýhy vznikají při pohybu malých ploch (hrotů, hran) tvrdších předmětů po povrchu předmětů měkčích. - sešinutí tyto stopy jsou vlastně soustavy rýh, které vznikly jednosměrným pohybem odráženého objektu po povrchu objektu odrážejícího. Jde například o rýhy, které vznikly při pohybu pilníku po povrchu opracovávaného předmětu, který má měkčí vnější strukturu než břity pilníku. - zhmoždění jde o stopy, které vznikly při opakovaném působení síly na jedno místo objektu, při kterém dochází k postupnému překrývání předchozích změn, které vznikly působením síly (např. opětovné nasazení páčidla do stejného místa). Z těchto stop jsou pro identifikaci nejhodnotnější stopy vzniklé sešinutím, nejméně hodnotné jsou stopy, které vznikly zhmožděním. 3) Stopy rozdělení Stopy, které vznikají jednak oddělením částí z původního celku, jednak z oddělených 14

částic hmoty bez společných linií a dělících ploch. a) stopy mechanického oddělení částic z pevného celku vznikají např. rozlomením, rozříznutím, roztržením, tedy vnějším mechanickým zásahem a působením síly na celek. Oddělené části mají společné dělící plochy i svou vnitřní stavbu (např. střepy rozbitého skla světlometu lze seskládat podle dělících ploch dohromady do podoby původního celku. b) Stopy zůstavené substance stopy, které vznikly oddělením částí celku, aniž by měly společné dělící plochy a stejný tvar a stavbu lomu. Jsou to stopy, které nesou informaci o vnitřním složení látek a dělí se na: - stopy drobných látek pevných a sypkých, např. částice jílovité zeminy - stopy látek kapalných, např. úkapy převodového automobilového oleje - stopy látek plynných, např. indikační příměs specifického zápachu ve svítiplynu 8 Další kategorií stop jsou mikrostopy. O mikrostopách již bylo zčásti pojednáno v části o plošných stopách. V kriminalistické praxi se jedná o specifickou skupinu stop. Jedná se tedy o stopy, které nejsou pouhým okem vidět vůbec nebo jsou vidět pouze slabě. Mohou to být stopy velmi malých rozměrů, např. šupinky kůže o velikosti několika buněk, nebo naopak daktyloskopický otisk prstu, který je za normálních podmínek dost velký a okem viditelný, ovšem v případě, že je vytvořen potem, je pouhým okem takovou stopu velmi obtížné najít. Proto se ke zviditelňování a zajišťování mikroskop používají specifické kriminalistické metody. Zajišťování a zkoumání mikroskop je však velmi důležité a mnohdy právě díky nim dochází k odhalení pachatelů. Mikrostopy jsou tedy velmi důležitou součástí systému kriminalistických stop. Využití v kriminalistice mají i stopy, u kterých lze zkoumat pouze skupinovou příslušnost objektu, ale lze u nich provádět i další neidentifikační zkoumání. Jde o stopy funkčních a pohybových vlastností a návyků objektu a ostatní stopy. - Stopy funkčních a pohybových vlastností a návyků objektu: Tyto stopy nesou informaci o objektu, který je vytvořil. Jde o stopy chůze a běhu (stopy bipedální lokomoce), tedy pěšinku chůze, která je specifická pro každého člověka a např. podle délky kroku z ní lze vyčíst, zda člověk běžel nebo šel pomalu. Další jsou stopy hlasu a řeči a jako poslední skupina stopy jiných funkčních a pohybových vlastností a návyků (podle velikosti překážky, kterou pachatel překonal, lze usuzovat o jeho anatomických 8 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s.41 15

a fyzických vlastnostech). 9 - Stopy ostatní: Jsou stopy, které mají souvislost s kriminalisticky relevantní událostí, neobsahují informace o specifických, ale mnohdy i obecných vlastnostech objektu, který tyto stopy vyvolal. Ostatní stopy se dělí na : - stopy změn fyzikálních - stopy změn biologických - stopy změn prostorových v materiálním prostředí - změny polohy předmětů, stopy zmizení předmětů, stopy objevení předmětů - stopy počítačové 10 Kromě uvedeného dělení kriminalistických stop existuje také dělení, které se používá především v kriminalistické praxi. Jde o dělení, které vychází z toho, jaké kriminalistickotechnické zkoumání se bude se zajištěnou stopou provádět. Tak tedy z hlediska expertizních oborů lze kriminalistické stopy dělit na stopy mechanoskopické, stopy trasologické, stopy elektrotechnické, stopy defektoskopické, stopy metalografické, stopy balistické, stopy grafické, stopy daktyloskopické, stopy chemické, stopy pyrotechnické, stopy biologické, stopy genetické, stopy počítačové a mikroskopy. 11 Ať už použijeme dělení kriminalistických stop z jakéhokoliv hlediska, pro policejní a hlavně pak pro kriminalisticko-technickou praxi, to nemá příliš velký význam. Pro policistu, který stopy zajišťuje, není důležité vědět, do které skupiny patří. Důležité je, aby stopy vyhledal, správně zajistil a odeslal je ke zkoumání. To v jakém pořadí se mají kriminalistické stopy zajišťovat, není nikde přesně stanoveno, avšak obecně platí, že nejdříve se zajišťují stopy, které by mohly být zničeny při zajišťování stop jiných. Tedy není důležitá předpokládaná identifikační hodnota stop, ale upotřebitelnost všech stop zajištěných. Lze tedy obecně stanovit, v jakém pořadí se budou jednotlivé stopy na místě kriminalisticky relevantní události zajišťovat. Nejdříve to budou pachové stopy, mikrostopy, biologické stopy, trasologické stopy, daktyloskopické stopy, atd. Avšak ani toto pořadí nemusí být zavazující a pořadí, v jaké se budou stopy na místě zajišťovat, určí policejní orgán ve spolupráci 9 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 42 10 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 42 11 PŘADKA, M., GIEBEL, J. Kriminalistika, Ministerstvo vnitra odbor vzdělávání a správy policejního školství, 2009, s. 3 16

s kriminalistickým technikem. 12 3.3 Význam kriminalistických stop Přestože kriminalistika rozlišuje stopy materiální a paměťové, nelze říct, které z těchto stop mají pro praxi větší význam. Jak stopy materiální, tak paměťové jsou pro praxi nepostradatelné a informace, které nesou, jsou pro policisty nezbytné pro identifikaci objektu, ve většině případů osoby, která je na místě činu zanechala, zjištění mechanismu, kterým stopy vznikly, zjištění způsobu spáchání trestného činu a dalších poznatků souvisejících s vyšetřovanou událostí. Je tedy věnována velká pozornost metodám jejich vyhledávání, zajišťování, dokumentování, vyhodnocování a zkoumání. Kriminalistická stopa a informace, kterou nese, má hodnoty, které lze rozdělit do následujících skupin: 1) Kriminalistickotechnická hodnota stopy - tato hodnota znamená, že kriminalistickou stopu je možné zjistit a zajistit dosažitelnými prostředky a následně ji odborně zkoumat a na základě tohoto koumání vyvozovat závěry o její kvalitě 2) Kriminalistickotaktická hodnota stopy tuto hodnotu resp. význam má každá kriminalistická stopa a znamená, že stopa je schopna poskytnout informace potřebné pro vyšetřování, např. vytyčení verzí, odmítnutí již stanovených verzí, typování pachatele atd. 3) Procesní hodnota stopy stopa má tuto hodnotu, pokud byla zjištěna, zajištěna a uchována v souladu s právními předpisy a má tak hodnotu důkazu. To znamená, že může být požita jako kvalitní důkaz v trestním řízení. 13 12 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 22 13 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 23 17

4 Kriminalistická identifikace Kriminalistická identifikace, jejímž cílem je vždy zjištění nebo vyloučení identity jednotlivého objektu, je jednak srovnávací zkoumání materiálních objektů a jejich materiálních a ideálních odrazů nebo jejich pevných částí, jednak zjišťování individuálních vlastností jediného zkoumaného objektu. 14 Identifikací rozumíme proces, který vede k zjištění jak shod, tak i rozdílů identifikačních znaků a vlastností a jde tak i o proces s diferenciační podobou. Základem kriminalistické identifikace jsou tři principy, axiomy. Ty jsou výsledkem zobecnění empirických zkušeností. Jedná se tedy o: 1. Princip individuálnosti objektů Každý objekt materiálního světa, oddělený od vnějšího prostředí s relativně stálými prostorovými hranicemi, je individuální a neopakovatelný. 15 To znamená, že na světě neexistují dva objekty, které, ač by navenek vypadaly shodně, byly stejné ve všech svých znacích. Například dvojčata, sourozenci, kteří vypadají téměř shodně, se liší například obrazem papilárních linií, tedy otisky prstů nebudou mít nikdy shodné. 2. Princip relativní stálosti objektů Pro kriminalistickou praxi je nesmírně důležité, že se materiální objekty vyznačují tím, že mají díky setrvačnosti jejich hmoty a energie jistou relativní stálost. Toto je velmi podstatné pro jejich zkoumání po zajištění, co by kriminalistických stop. Vzhledem k tomu, že mezi dobou spáchání a dobou jejich zajištění je většinou větší časový odstup a je nezbytné, abychom byly schopni ze stavu objektu, v jakém je zajištěn (doba zkoumání) poznat jeho minulý stav (doba spáchání). Relativní stálost je zde zmíněna proto, že každý objekt podléhá neustálým změnám a identifikace, aby byla úspěšná, musí předběhnout proces změn, musí se uskutečnit v době, kdy zůstal nezměněn neopakovatelný soubor vlastností objektu. Různé vlastnosti objektů se vyznačují rozdílnou stálostí. Čím je jejich stálost větší, tím jsou pro identifikaci cennější. Pro kriminalistickou praxi jsou například velmi cenné např. biologické stopy, ze kterých lze vytvořit analýzu DNA, která se u člověka v podstatě celý život nemění a zůstává 14 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 44 15 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 24 18

stejná, zatímco třeba otisk podešve obuvi se neustále mění a je velmi obtížné po dlouhém časovém odstupu provést identifikaci této podrážky vzhledem k jejímu opotřebení chůzí. 3. Způsobilost objektů projevovat své vlastnosti navenek Vlastnosti objektů, které se projevily ve stopách, a které srovnáváme při kriminalistické identifikaci, se nazývají identifikační znaky. Různé identifikační znaky se liší četností svého výskytu a kvalitativní specifičností. 16 Jsou obsažené ve stopě trestného činu a ve srovnávacím materiálu, anebo je obsahují části mechanicky rozděleného celku a jsou využívány ke kriminalistické identifikaci. 17 Rozeznáváme tyto druhy identifikačních znaků: 1) Obecné - vlastnosti shodné pro velkou skupinu objektů, např. nalezená střela na místě činu má určitou ráži, a tak můžeme omezit okruh hledaných zbraní na ty, které mají tuto ráži. 2) Specifické odlišují objekt zájmu od ostatních tím, že na sobě nese znaky, které souvisí pouze se sledovanou událostí, např. Podle balistického zkoumání bylo zjištěno, že střela, která byla nalezena na místě činu, byla vystřelena pouze a jedině z určité zbraně. Takové jedinečné změny na objektech jsou neopakovatelné a jsou proto pro kriminalistickou praxi velmi důležité. Takové změny se nazývají markanty. V kriminalistické praxi je velmi důležitá identifikace pro potřeby dokazování v trestním řízení. Tato identifikace zahrnuje následující etapy: a) Odhalení zdroje informace b) Určení výchozího souhrnu prověřovaných objektů c) Určení počtu prověřovaných objektů z výchozího souhrnu prověřovaných objektů d) Vlastní srovnávací identifikační zkoumání e) Zjištění hledaného objektu, výsledek identifikačního zkoumání 18 4.1 Objekty kriminalistické identifikace V počátku kriminalistické identifikace je nashromážděno několik objektů, které však v této identifikaci a ve vztahu k vyšetřování mají různé role. Jedním druhem objektů jsou objekty ztotožňované, druhým pak ztotožňující. Ztotožňovaným objektem je objekt, u kterého je důvodné podezření, že vytvořil stopu trestného činu a je podrobován některému druhu kriminalistické identifikace. Ztotožňujícím objektem je objekt, na kterém jsou zobrazeny 16 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s.116 17 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 46 18 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 48 19

znaky resp. vlastnosti ztotožňovaného objektu. Ztotožňující objekty se dělí na stopy trestného činu a srovnávací materiál. - stopy trestného činu nesou informaci o neznámém předmětu, který je vytvořil, souvisí s vyšetřovanou, kriminalisticky relevantní událostí a mají podobu buď in natura nebo jsou zajišťovány ve formě kopií, např. fotografie, odlitky, zajištění na fóliích, atd. - srovnávací materiály obsahují informace o ztotožňovaném objektu, který je vytvořil a jsou známého původu, nemají souvislost s vyšetřovanou, kriminalisticky relevantní událostí, pouze jsou využívány v procesu vyšetřování. Dělíme je na: a) uměle vytvořené jsou to srovnávací materiály, které byly záměrně vytvořené k identifikačním účelům a můžou být ad hoc vytvořené (např. kontrolní otisky prstů zadržené osoby, střely vystřelené při experimentu, nábojnice z takového pokusu, atd.) nebo ve formě evidenčního materiálu, kdy se jedná o materiál zajištěný před vznikem konkrétní potřeby identifikace (např. sbírky otisků prstů v daktyloskopických evidencích, zajištěné stopy z trestných činů, které nebyly doposud objasněny) b) přirozené nemají žádnou souvislost s vyšetřovanou událostí a vznikly náhodně (např. písmo v ručně psaných zápiscích, dopisech, životopisech, atd.) 19 4.2 Druhy kriminalistické identifikace Prvořadým cílem kriminalistické identifikace, je jednoznačné určení objektu, tzv. individualizace objektu. Podle výsledku, ke kterému se v průběhu identifikace dospěje, lze identifikaci rozdělit na: a) dovršená identifikace při identifikaci byly zjištěny znaky, na základě kterých lze provést individuální identifikaci, jsou tedy zjištěny specifické znaky b) nedovršená identifikace při identifikaci nebyly zjištěny znaky, které by vedly k individuální identifikaci. K tomu může dojít z několika různých příčin. Nejčastěji jde o nekvalitní stopy s nedostatkem identifikačních znaků, stopy obsahují pouze skupinové znaky nebo se ztotožňovaný objekt po spáchání trestného činu podstatně změnil a nelze z něho proto zjistit znaky pro individuální identifikaci. Dále lze identifikaci dělit podle druhu ztotožňovaných objektů na identifikaci osob, identifikaci věcí a identifikaci zvířat. Kriminalistická identifikace je prováděna ve dvou formách. První formou je znalecká 19 RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2001, s. 50 20

identifikace, kterou provádí znalec a týká se materiálních stop. Druhou formou je rekognice. Jde o znovupoznání určité události, tedy vyvolání stop v paměti svědka, který zpravidla nebývá znalcem, ale laikem. 4.3 Metodika identifikačního zkoumání Identifikační zkoumání má v praxi vymezen určitý postup a dělí se na dvě etapy. První etapou je příprava k identifikačnímu zkoumání, druhou etapou je vlastní identifikační zkoumání. 1) Příprava k identifikačnímu zkoumání Než dojde k samotnému identifikačnímu zkoumání, musí být provedena řada úkonů, bez kterých by se proces nemohl uskutečnit. Tyto úkony jsou prováděny zpravidla policejním orgánem, kriminalistickým technikem, někdy také přímo ve spolupráci se znalcem. Jde o: - zajištění stop, - obstarání ztotožňovaných objektů, - pořízení srovnávacího materiálu, - obstarání podpůrného materiálu. 20 2) Vlastní identifikační zkoumání V tomto procesu dochází k vlastnímu zkoumání nashromážděných materiálů, a lze rozdělit do tří částí. První částí je oddělené zkoumání, druhou částí je porovnávací zkoumání a třetí částí je hodnocení výsledků porovnání. a) Oddělené zkoumání: V této části identifikačního zkoumání dochází k posouzení každého objektu, tedy zajištěné stopy a srovnávacího materiálu, zvlášť. Nejprve je zkoumání podrobena zajištěná stopa, kdy je zkoumání přednostně soustředěno na identifikační znaky, které stopa nese, protože jen ty se dají dále využít k identifikaci. Zkoumání se provádí jak na stopách zajištěných in natura, ale i na kopiích, fotografiích, odlitcích atd. Pokud není při tomto zkoumání nalezen dostatečný počet znaků pro identifikaci nebo jsou tyto znaky neupotřebitelné, je další identifikační proces ukončen, protože nelze objekty ztotožnit. b) Porovnávací zkoumání: Porovnávací zkoumání je nedůležitější částí identifikačního zkoumání. Dochází v něm ke srovnání (komparaci) identifikačních znaků dvou nebo i více objektů k posouzení jejich 20 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 121 21

a další. 21 c) Hodnocení výsledků porovnání: shody nebo naopak odlišnosti. K tomu jsou nejčastěji využívány následné způsoby porovnání: - položení vedle sebe dva objekty, např. otisk podešve obuvi zajištěný na místě činu a otisk téže podešve zajištěný jako kontrolní otisk, se položí vedle sebe a zkoumají se na nich shodné znaky. Tyto se po nalezení vyznačí a fotograficky se zadokumentují. Fotografie jsou poté nalepeny vedle sebe a jsou vyhodnoceny označením shodných znaků, které jsme nalezli, a to shodným číselným označením na okraji fotografií. Popsanému postupu se říká bodování. K tomuto zkoumání se používají např. stereoskopické mikroskopy, měřidla, atd. - spojení zobrazení poustup používaný ve velké míře v mechanoskopii nebo balistice, tedy tam, kde dochází k plastickému porušení povrchu objektů. Princip spočívá v tom, že vedle sebe položíme fotografie objektů, kdy jeden na druhý kontinuálně navazuje v místě, kde je velký počet identifikačních znaků. K zobrazení se používají komparační mikroskopy nebo komparační projektory. - překrytí spočívá v tom, že např. dvě stejně orientované fotografie se překryjí přes sebe do jednoho obrazu a tak se získá překrytí identifikačních znaků srovnávacího materiálu a zajištěné stopy. V dnešní době se k tomuto zkoumání používají technické prostředky jako PROJEKTINA nebo LUCIA, díky kterým lze zobrazit překryté obrazy na monitoru a systém dokáže barevně označit shodné identifikační znaky. Principu překrytí, superpozice, se využívá i k zjišťování identity zemřelých. Fotografie lebky se překrývá s fotografií tváře, která byla pořízena za života člověka a hledají se shodné znaky. Na základě této metody se pak dá určit nebo potvrdit identita zemřelého. - geometrické měření tento způsob identifikace spočívá v měření pomocí geometrických metod, kdy se na zkoumaném objektu stanoví významné body, propojí se přímkami, měří se jejich vzdálenost, úhly, které tyto spojnice svírají. Metoda geometrického měření se používá při identifikaci obuvi nebo pěšinky chůze. - skládání částí při této metodě se provádí skládání částí celku, který byl zajištěn, a to jak in natura, tak v podobě jejich zobrazení. Zobrazení může být ve formě odlité formy, v podobě 3D modelu vytvořeného v počítači naskenováním částí celku Hodnocení spočívá v posouzení jak shodných identifikačních znaků, tak i znaků odlišných. V případě, že se znaky shodují, je nutné posoudit, zda tyto znaky tvoří dohromady 21 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s. 123 22

neopakovatelný soubor. Z metodického hlediska je vhodné nejdříve zhodnotit zjištěné rozdíly a posoudit, zda jde o rozdíly, které jsou vysvětlitelné mechanizmem projevu vlastností nebo změnou objektu v čase, nebo zda se jedná o rozdíly, které vylučují závěr totožnosti. Při vyhodnocení všech těchto faktorů lze vyslovit kategoricky negativní závěr, kategoricky pozitivní závěr o totožnosti nebo konstatování shodné skupinové příslušnosti. 22 Metody kriminalistické identifikace se dají dělit na identifikační zkoumání osob, identifikační zkoumání věcí a identifikační zkoumání zvířat. Pro kriminalistickou praxi jsou nejdůležitější první dvě zmíněná zkoumání. 22 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 27 23

5 Kriminalistické metody identifikačního zkoumání osob Systém kriminalistických metod zkoumání osob je velmi rozsáhlý a sdružuje v sobě jak metody převzaté z jiných vědních oborů, tak metody vypracované pouze pro potřeby kriminalistické praxe. Cílem této práce není podrobně popsat všechny metody, ale pouze nastínit ty nejdůležitější. 5.1 Identifikace osob podle vnějších znaků Tato metoda vychází z toho, že na světě neexistují dva lidé, kteří by měli naprosto totožné charakteristiky tělesných znaků. Za zakladatele se považuje Alphonse Bertillon, francouzský policejní úředník, který v roce 1879 začal využívat v policejní praxi identifikaci osob podle vnějších znaků. Začalo se hovořit o metodě bertillonáž, která byla založena na měření 11 částí lidského těla a jejich evidování. Zkoumání využívá antropologických metod: - antropometrické např. měření částí těla - somatoskopické zjišťování, zda na těle nechybí některá z jeho částí, např. chybějící končetina K identifikaci se rovněž využívá vnějších tělesných znaků, jak anatomických (tvar hlavy, výška člověka, hmotnost, atd.), tak fiziologických (chůze, držení těla, slovní projev, atd.) a zvláštních vnějších znaků (např. různá tetování, piercingy, atd.). Na základě těchto znaků lze vytvořit popis osoby, který však v praxi dělím na laický a úřední. Laický popis je schopen poskytnut např. svědek události, poškozená osoba. Tento popis není úplně přesný a v naprosté většině případů odpovídá aktuálnímu psychickému stavu člověka v době vnímání události nebo okolním podmínkám, které v době události panují. Úřední popis je sestavován v podmínkách pracoviště odborně způsobilou osobou, zpravidla odborně proškolenými kriminalisty, kteří mají k dispozici řadu vzorkovnic. Velmi důležitou součástí identifikace osob podle vnějších znaků je sestavování portrétu osoby podle popisovaných znaků. To se provádí buď za pomoci grafika, který je schopen na základě popisu vytvořit pomocí svých grafických a výtvarných schopností portrétní kresbu osoby. Další způsob je vytváření portrétu pomocí systému IDENTIKIT IKR nebo počítačového systému PORIDOS, který vychází z upravených fotografií osob, které se v systému skládají na sebe a v závěru je možné provést konečnou korekci a retuš. Dalším systémem je počítačový program FACETTE. Vytváření portrétů je v praxi velmi obtížné. Ne 24

z hlediska technického provedení, ale z hlediska důvěryhodnosti popisu, který poskytuje popisující osoba. Ta může mít podobu pachatele zkreslenu v důsledku stresu a jiných faktorů, které v době činu na místě panovaly. 5.2 Kriminalistická daktyloskopická zkoumání Daktyloskopie je charakterizována jako nauka o obrazcích papilárních linií vytvořených na vnitřní straně článků prstů, na dlaních a na prstech nohou a chodidlech. 23 Vychází se z poznatků, které daly vzniknout třem daktyloskopickým zákonům: 1) Nejsou na světě dva jedinci, kteří by měli shodné obrazce papilárních linií 2) Obrazce papilárních linií zůstávají po celý život relativně neměnné 3) Papilární linie jsou relativně neodstranitelné Daktyloskopie umožňuje identifikovat osobu, která stopu vytvořila a tak nevyvratitelně prokázat její přítomnost na místě činu. Zajištěné daktyloskopické stopy, a to jak zajištěné na místě činu, tak zajištěné jako srovnávací materiál, lze velmi dobře uchovat ve sbírkách pro pozdější využití. 5.2.1 Vznik a druhy daktyloskopických stop Daktyloskopické stopy vznikají kontaktem papilárními liniemi pokrytou částí pokožky s předmětem, na kterém zanechá obrazce papilárních linií. Takto zanechaná stopa může být buď viditelná, nebo skrytá. Viditelné jsou buď plošně navrstvené (krví ušpiněný polštářek prstu), plošně odvrstvené (pachatel uchopil ušpiněný předmět, kdy nečistota mu ulpěla na prstech) nebo stopy plastické (vzniklé tlakem prstu např. do plastelíny, čokolády, atd.). Skryté (latentní) daktyloskopické stopy jsou nejčastěji se vyskytující daktyloskopické stopy. Vznikají přenosem potu, který je na pokožce, na plochu nosiče stopy. Např. uchopíme do čisté ruky sklenici, papír, atd. V kriminalistické praxi se rozlišují daktyloskopické stopy podle jejich využitelnosti. Ta se posuzuje podle počtu identifikačních znaků, které se na zajištěné daktyloskopické stopě vyskytují. Stopy upotřebitelné k identifikaci (10 a více znaků), stopy částečně upotřebitelné (7-9 znaků) a stopy neupotřebitelné (6 a méně znaků). 24 23 MUSIL, J., KONRÁD, Z., SUCHÁNEK, J. Kriminalistika, 2. přepracované a doplněné vyd., Praha, C.H.Beck, 2004, s.138 24 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 36-37 25

Na obrázku jsou vykresleny základní daktyloskopické obrazce: očko, vidlice, zkřížení, začátek, krátká čárka, atd. [1] 5.2.2 Vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop Daktyloskopické stopy jsou pro svůj charakter snadno poškoditelné nebo dokonce zničitelné. Z toho důvodu a i proto, že jsou relativně malé, je jejich vyhledávání a zajišťování vcelku náročný proces. Můžou se vyskytovat na předmětech, které tvoří prostředí spáchaného trestného činu, na nástrojích, prostředcích a zbraních použitých k provedení trestné činnosti, na odcizených předmětech, na těle osoby, která se stala předmětem útoku, na věcech pachatele, kde mohou být daktyloskopické stopy poškozeného. 25 Vyhledávání daktyloskopických stop je náročný proces. Podle toho, zda jsou viditelné nebo skryté se volí postupy jejich vyhledávání, popř. zviditelňování. Pro zviditelnění skrytých daktyloskopických stop se používají metody: a) fyzikální využití přilnavosti zviditelňovacího prostředku k potní substanci, jedná se o různé prášky (ARGENTORÁT hliníkový prášek, saze, grafit, kovové prášky, prášek z vosku, asfaltu nebo xeroxový prášek, magnetické prášky, fluorescenční prášky, atd.) nebo tekuté prostředky (wetprint) b) chemické využití reakce chemických látek a látkami obsažených v potu (dusičnan stříbrný, ninhydrin c) fyzikálně-chemické využití reakce chemické látky po přilnutí k potní substanci stopy (jodové páry, kyanoakrylátové páry) nebo laserové záření. Vyhledání viditelných daktyloskopických stop si žádá zručnosti kriminalistického pracovníka, který stopy zajišťuje a jeho dobrou práci s různými osvětlovacími nebo optickými prostředky. Daktyloskopické stopy se zajišťují in natura (včetně nosiče), na daktyloskopickou folii 25 VICHLENDA, M. Kriminalistika I.díl Úvod do kriminalistiky a kriminalistická technika, 1. vyd. Holešov, Tiskárna SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 38-39 26

a pásky, fotograficky nebo odléváním. Na místě činu je důležité, aby kriminalistický technik využil k odhalení daktyloskopických stop všechny dostupné metody. V mnoha případech se stane, že otisky nalezne, ale už po prvním zhodnocení na místě činu je zřejmé, že jsou zjištěné stopy nepoužitelné a to z důvodu toho, že došlo např. k posunu prstu po předmětu takovým způsobem, že došlo k naprostému zničení otisku a na místě tak vznikla pouze šmouha připomínající otisk. Dalším podobným znehodnocením může být to, že otisky byly vytvořeny v prachové vrstvě, kdy částečky prachu tyto otisky zkreslily do takové míry, že je k identifikaci nelze použít. Daktyloskopické otisky také nemusí být vždy snadné z předmětu odebrat, ba v mnoha případech je to na místě činu takřka nemožné. Jde o případy, kdy jsou otisky na povrchu, o kterém může laik usuzovat, že nemůže být problém otisk zajistit. To však nelze u povrchů, které, ač jsou hladké, mají povrch pokrytý různými póry a drobounkými nerovnostmi. Takový povrch znemožní odebrání daktyloskopického otisku. Na druhou stranu lze např. z nábojnice nalezené na místě činu zviditelnit a zajistit otisk prstu osoby, která ji držela v ruce, v nejčastějších případech pachatel. Toto zviditelnění je možné proto, že na povrchu nábojnice dojde při výstřelu vlivem vysoké teploty vzniklé hořením střelného prachu, k připečení potu k povrchu, resp. dojde k mikrokorozi v místě otisku. Takto uchovaná stopa lze posléze zviditelnit díky běžným metodám, tedy pomocí patřičných prášků, které otisk zviditelní. Nicméně při zajišťování daktyloskopických stop v praxi dochází ke značnému znečištění nositelů těchto stop. To z toho důvodu, že většinou jsou tyto stopy zviditelňovány různými prášky jak bylo popsáno výše, nebo dokonce k jejich úplnému znehodnocení a zničení použitím chemických metod. Po zajištění vstupují daktyloskopické stopy do procesu identifikace, který provádí znalecké pracoviště, protože na místě činu není takové zkoumání možné provádět. Skládá se ze tří částí: 1) znalce určí, zda je zajištěná stopa vůbec vhodná pro identifikační zkoumání 2) znalec provádí vlastní identifikační zkoumání a hodnocení zjištěných identifikačních znaků, jak z hlediska kvality, tak i z hlediska kvantity. 3) znalec vyhodnotí všechny dílčí závěry z předchozího zkoumání, rozhodne o shodnosti nebo rozdílnosti zkoumaných objektů podle původu jejich vzniku. Mimo zajišťování stop na místě činu se také provádí zajišťování tzv. srovnávacích otisků, jedná se o otisky snímané osobám podezřelým ze spáchání trestného činu, ale také otisky osob domácích, tzv. KODO kontrolní otisky domácích osob. Toto se provádí proto, aby bylo možné expertizou vyloučit, že otisky zajištěné na místě činu zanechaly domácí 27