O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e

E S F p r o j e k t O P v z d ě l á v á n í p r o k o n k u r e n c e s c h o p n o s t I n o v a c e a m o d e r n i z a c e v ý u k y a z v y š o v á n í o d b o r n ý c h k o m p e t e n c í J a r o m í r P a v l í č e k Dějiny správy O p a v a 2 0 1 1

O b e c n á c h a r a k t e r i s t i k a p r á c e Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: Datum zahájení realizace projektu: 1. 10. 2010 CZ.1.07/2.2.00/15.0173 Datum ukončení realizace projektu: 31. 12. 2012 7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání Název: Dějiny správy Autor: Doc. PhDr. Jaromír Pavlíček, CSc. Vydání: první, 2011 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 120 Jaromír Pavlíček Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1 Úvodem... 6 2 Rychlý náhled studijního materiálu... 7 3 Územně správní vývoj českého státu... 10 3.1.1 Počátky českého státu... 11 3.1.2 Vznik středověké evropské velmoci... 12 3.1.3 Habsburská personální unie... 13 3.1.4 Československá republika... 14 4 Správa Českého státu v 9. 15. století... 17 4.1 První období formování českého státu... 17 4.1.1 Správa církevní... 21 4.1.2 Počátky patrimoniální, vrchnostenské správy... 24 4.2 Veřejná správa... 24 4.2.3 Ústřední správa... 25 4.2.4 Nejdůležitější orgány tehdejšího českého státu... 26 4.2.5 Královská správa... 26 4.3 Městská správa... 27 4.3.1 Městské právo... 27 4.3.2 Výkon městské správy... 28 4.3.3 Cechy důležitá oblast vnitřní správy měst... 29 4.3.4 Tzv. svobodná města... 30 4.3.5 Stát a správa v husitském revolučním hnutí... 31 5 Správa v období stavovské monarchie (pol. 15. století 1627/28)... 34 5.1 Stavy... 34 5.1.1 Generální sněm... 35 5.1.2 Instituce společné české koruně... 36 5.1.3 Panovník... 36 5.1.4 Královská rada... 37 5.1.5 Česká královská kancelář... 37 5.1.6 Česká komora... 37 5.1.7 Inkolát... 37 5.2 Správa zemí v období stavovského státu... 38 5.2.1 Jednání na českém zemském sněmu... 38 5.2.2 Vladislavské zemské zřízení... 39 5.2.3 Zemské desky... 40 5.2.4 Vláda v jednotlivých zemích... 40 5.2.5 Krajská správa... 42 5.2.6 Městská správa... 43 5.2.7 Orgány městské správy... 43 5.2.8 Městské soudy... 44 5.2.9 Reforma městské správy za Ferdinanda I.... 44 5.2.10 Správa vrchnostenská... 45 5.3 Stát a veřejná správa v období stavovského povstání (1618-1620)... 46 6 Správní vývoj Českých zemí v době absolutistického státu (1627/28 1848)... 48 6.1 Období po Bílé hoře... 48 6.1.1 Obnovené zřízení zemské... 49 6.1.2 Český zemský sněm a změny v úřadech a soudech.... 50 6.1.3 Organizace církevní správy... 50 3/120

6.2 Způsoby a formy další centralizace... 51 6.3 Veřejná správa českého státu... 52 6.3.4 Česká dvorská kancelář... 52 6.3.5 Zemská správa... 53 6.3.6 Zemské sněmy... 54 6.3.7 Správa krajská... 54 6.4 Tereziánské správní reformy... 55 6.4.8 Reforma krajské správy za vlády Marie Terezie... 56 6.4.9 Jednotný ráz česko-rakouské správy za Josefa II.... 57 6.4.10 Správa městská... 58 6.4.11 Reforma městských rad... 58 6.4.12 Postátnění městské správy a soudní reforma... 59 6.4.13 Vrchnostenská správa... 59 6.4.14 Vznik tzv. katastrálních obcí... 60 6.4.15 Církevní správa... 61 6.5 Období osvícenského absolutismu a počátky moderního systému správy... 62 6.5.16 Tzv. leopoldovská restaurace... 63 6.5.17 Policejní absolutismus, reformy správy v letech 1789-1848... 64 7 Ústavní a správní vývoj v letech 1848-1918... 67 7.1.1 Dubnová ústava... 69 7.1.2 Ústava březnová, tzv. Stadionova... 70 7.1.3 Období tzv. Bachova absolutismu.... 71 7.1.4 Říjnový diplom a únorová ústava... 71 7.1.5 Rakousko-uherské vyrovnání... 73 7.1.6 Prosincová ústava (1867)... 73 7.2 Územní samospráva v letech 1867 1918... 74 7.2.7 Okresní samosprávy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku... 75 8 Veřejná správa po vzniku Československa (1918 1920)... 81 8.1 Vznik ČSR a recepce rakouské správy... 82 8.1.1 Vytváření národních výborů v okresech a místech... 83 8.1.2 Pokusy německých politiků o zřízení samostatných správních území... 83 8.1.3 Zemský národní výbor pro Slezsko a polská Rada Narodowa... 84 8.1.4 Tzv. těšínská otázka v letech 1918 1920... 85 8.1.5 Vývoj územní správy po vzniku ČSR... 85 8.1.6 Okresní samospráva... 86 8.1.7 Volební zákon do obcí... 87 8.1.8 Samospráva ve statutárních městech a novela k obecnímu zřízení... 87 8.2 Ústřední orgány státních správ v letech 1918-1938... 89 8.2.9 Ministerstvo vnitra a policejní úřady... 89 8.2.10 Četnictvo... 89 8.2.11 Stráž obrany státu (SOS)... 90 8.2.12 Orgány a sociální správy... 90 8.2.13 Soudnictví a justiční správa... 94 8.2.14 Státní zastupitelství... 94 8.3 Veřejná správa v letech 1929-1938... 95 8.3.15 Státní správa ve 30. letech... 95 8.3.16 Obecní samospráva ve 30. letech... 96 8.3.17 Veřejná správa v období narůstajícího nebezpečí války... 97 9 Vývoj správy v českých zemích za II. republiky a za tzv. Protektorátu Čechy a Morava... 100 9.1 Veřejná správa v Sudetách a v tzv. II. republice... 101 9.1.1 Organizace a správy na odtrženém území... 101 9.1.2 Úloha nacistické strany ve veřejné správě... 102 9.1.3 Zábor části Těšínska beckovským Polskem... 102 4/120

9.1.4 Vývoj správy na zbytku českých zemí... 103 9.2 Vyhlášení tzv. Protektorátu Čechy a Morava... 104 10 Vývoj správy v Československu v letech 1945-1992... 109 Prozatímní státní zřízení v Londýně... 110 11 Závěr... 118 12 Použitá literatura a zdroje... 120 5/120

1 Úvodem Předložený materiál je stručným přehledem vývoje veřejné správy v českých zemích a v Československu od období vytváření českého státu až po rok 1992, kdy dochází k rozdělení Československa na dva samostatné státy Českou a Slovenskou republiku. Předložený text by měl poskytnout nejen základní přehled vývoje správy, ale také umožnit orientaci v systému a ve složkách veřejné správy, ve státní správě a v samosprávě v jednotlivých historických etapách. Znalost historických a politických souvislostí by měla přispět k pochopení moderního správního systému. Osvojení si základní terminologie umožní orientaci v systému veřejné správy, studijní text vás rovněž seznámí s územním vývojem a s územně správním členěním českého státu a jednotlivých zemí. 6/120

2 Rychlý náhled studijního materiálu Kapitoly jsou seřazeny chronologicky od prvních správních kroků charakterizující český stát od 10. století, přes historické etapy seznamující nás se správou panovnickou, stavovskou, finanční a soudní, (po nástupu Habsburků v roce 1526 s přihlédnutím k centrální správě nově vzniklého soustátí), nevynechávající ani městskou, patrimoniální a církevní správu do roku 1848. S akcentem na ústavní vývoj, politickou správu, samosprávu a organizaci soudnictví v českých zemích je možno se seznámit se správním systémem rakouského státu v letech 1848 1918. Správní systém Československé republiky je rovněž chronologicky členěn do několika kapitol vzhledem k řadě zásadních změn, které přinášel historický vývoj ve 20. století. V letech 1918 1938 je pozornost zaměřena na ústavní vývoj, zákonodárnou a výkonnou moc, politickou správu a samosprávu i soudní organizaci nového státu. Svá specifika měl správní vývoj v letech 1938-1945 jak v československé emigrační vládě, tak ve správě v oblasti protektorátu a odtržených Sudet. Také poválečný vývoj Československa po roce 1945 měl v oblasti správy řadu zvláštností a změn, především s přihlédnutím ke komunistickému politickému systému v letech 1948 1989. Jen velmi stručně jsou charakterizovány správní změny v letech 1989 1992. Nezbytné je rovněž seznámení se se základní terminologií v oblasti dějin správy. Je zapotřebí rozlišit termíny jako je stát, země, nižší územně správní obvody, personální unie apod. Stát svrchovaný subjekt, jehož představitel (vládce, panovník) vstupuje samostatně do zahraniční politiky. Český stát počátkem středověku označován termínem české knížectví, později jako české království a ve 14. století je znám pojem Země koruny české. Stát je tvořen jednotlivými zeměmi disponujícími řadou pravomocí, ale s relativně pevným vztahem k centrální, ústřední vládě panovníka. Země územní celek, který není mezinárodně svrchovaný, je součástí vyššího celku, ale jsou mu ponechány relativně široké pravomoci v rámci vnitřní správy. 7/120

Personální unie soustátí, kdy jsou jednotlivé státy spojeny osobou panovníka (persona). V 15. století personální unie českého a uherského státu, od roku 1526 habsburská monarchie a v letech 1867 1918 Rakousko Uherská monarchie. V posledně jmenovaném případu byla personální unie spojena nejen osobou panovníka, ale také společnou měnou, armádou a jednotnou zahraniční politikou. Nižší územně správní celky v Čechách a na Moravě od středověku do současnosti to byly kraje, ve Slezsku weichbilty (hovorově česky vígbildy). Od roku 1848 se kraje dále štěpí na okresy a soudní okresy. Zahraniční léno drobné území v rámci cizího státního nebo zemského celku, které je pod svrchovaností jiného panovníka či státu. Překládaný studijní materiál je věnován problematice (popis dané problematiky) Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiály Budete umět: Rozlišit jednotlivé historické etapy správního vývoje našeho státu v návaznosti na historické a společenské proměny tisíciletého vývoje střední Evropy. Získáte: Základní znalosti z věcně chronologických bloků týkajících se územního vývoje a územně správního členění českého státu v jednotlivých historických etapách od správy českého státu v 10. století až k zásadním změnám v Československu koncem 20. století. Budete schopni: Porovnat a diskutovat o systému veřejné správy a příčinách jejich změn, v nichž se odrážela sociálně ekonomická a politická atmosféra jednotlivých etap historie našeho státu. 8/120

Průvodcem studiem: Doporučuji během čtení textu pracovat s mapou a se slovníky v případech, kdy nebudete daným pojmům rozumět. 9/120

3 Územně správní vývoj českého státu RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V chronologickém sledu jsou představeny jednotlivé etapy vytváření českého státu od nejstaršího období jeho existence až po současnost. Vedle období obrovského územního nárůstu byly etapy rozpadu či dokonce existenčního ohrožení. Je vhodné tuto kapitolu studovat s mapou, pro ujasnění místa historických lokalit a jejich dnešního zařazení do jiných státních celků. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Lokalizovat jednotlivá území, která přináležela k českému státu Chápat historické souvislosti získávání či ztrátu určitých územních lokalit Získáte: Představu o měnících se hranicích našeho státu v souvislosti s evropskými dějinami Budete schopni: Pochopit historické příčiny územních změn a vysvětlit i důvody získání či ztrát KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY České země, země Koruny české, habsburská monarchie, Rakousko Uhersko, Československo, České království, Moravské markrabství, Slezská knížectví, Těšínsko, Kladsko, Zhořelecko, stát, personální unie. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY 10/120

Územně správní vývoj českého státu 3.1.1 Počátky českého státu Základy českého státu jsou položeny v 9. století a v 10. století se vytváří jeho základní obrysy pod vládou Přemyslovců. Území východních Čech byl však pod vlivem dalšího knížecího rodu Slavníkovců, politický boj skončil v roce 995 jejich vyvražděním. Nově vytvořený český stát se tak dostal pod vládu jediného svrchovaného panovníka z rodu Přemyslovců. V polovině 11. stol. dochází k rozšíření přemyslovské svrchovanosti i na území Moravy, což bylo v r. 1029 doloženo názvem Dukatus Bohemie. Knížectví vystupovalo vnitřně i navenek jako samostatné, patřilo však do ideologicko mocenského svazku Svaté říše římské. Mocenské boje mezi příslušníky přemyslovského rodu značně zemi oslabily, odstředivé tendence na Moravě vedly v roce 1182 k vytvoření Moravského markrabství, které bylo lénem císaře. Zlatá bula sicilská v roce 1212 potvrdila dědičný nárok Přemyslovců na královský titul a tak do 13. stol. vstupuje český stát jako království skládající se ze dvou územních celků Českého království a Moravského markrabství. Kromě dědičné držby přiznává i účast velmožů (šlechty) na instalování i výběru panovníka (možnost volby). Celé 13. stol. je ve znamení narůstání mocenských pozic českého panovníka, což znamenalo rozšiřování území českého státu. Promítalo se to do sporu českého panovníka se sousedními státy, např. o Vitorazsko na česko rakouském pomezí nebo dočasné získání Lužice a části tzv. Východní marky. Výsledkem bylo získání části Budyšínska z něhož Šluknovsko Frýdlantský výběžek byl trvale začleněn do Českého království. Trvalým zájmem českých panovníků bylo také Malopolsko a Slezsko. I když o připojení Slezska a Krakovska se pokoušel Boleslav I. a Břetislav už v průběhu 11. stol., tak až ve 13. stol. se začala rýsovat trvalejší vazba českého státu a Slezska. Slezsko bylo územně větší jak Morava, bylo rovinaté a úrodné, ve 12. stol. intenzívně kolonizované a ekonomicky perspektivní. V té době patřilo k polskému státu, který však byl právě ve 13. stol. zmítán bojem o polskou korunu, v němž se angažovali i čeští panovníci. V 80. letech 13. stol. se vytvořil systém lenních smluv, jimiž část Hornoslezských knížat přijala svrchovanost českého krále Václava II. V roce 1289 Vitonsko, 1291 Těšínsko, Opolsko a Ratibořsko, ovšem vymření 11/120

Přemyslovců v roce 1306 tato vazba dočasně zaniká. Už otec zmiňovaného Václava II. Přemysl Otakar II. byl velmi úspěšný nejen svou mocenskou pozicí ve střední Evropě, ale také sňatkovou politikou. V letech 1251 1270 získává pod svou svrchovanost Horní a Dolní Rakousy, Korutany, Kraňsko, Štýrsko a Kurlandsko. Po svém neúspěšném boji s Rudolfem Habsburským tyto země od českého státu odpadly a úspěšní byli až Lucemburkové, kteří od svého nástupu na český trůn v roce 1310 šikovnou politikou územně rozšiřují český stát. Jan Lucemburský v roce 1327 získává ze Slezska knížectví Vitoňské, Těšínské, Opolské a Ratibořské a později ještě knížectví Kozelské, Osvětimské a Zátorské. V tomtéž rocen (1327) uzavírá Jan Lucemburský smlouvu s vratislavským knížetem Jindřichem VI., že za doživotní užívání Kladska po jeho smrti Jan získá Vratislavsko. To bylo skutečně v roce 1335 připojeno k českému státu. Obdobně přijalo svrchovanost část Dolnoslezských knížat (Břežský, Olešnický, Lehnický, Záhaňský) a také knížectví Hlohovské. Pro rozšíření závislosti dalších subjektů byla důležitá Trenčianská úmluva z roku 1335 (ratifikována polským králem v roce 1339), kdy polský panovník Kazimír Veliký se vzdával lenní závislosti nad Slezskem ve prospěch Českého království s tím, že Lucemburkové se vzdali nároků na polskou korunu. Ze slezských území bylo poněkud výjimečné Nisko, které bylo ještě počátkem 13. stol. pod svrchovaností vratislavkého biskupa, ale v roce 1342 se stalo součástí Českého království jako léno. Také v oblasti na západ od Slezska byl Jan Lucemburský úspěšný, v roce 1319 získává Budyšínsko a o 10 let později i Zhořelecko. (Později, již za Karla IV. se Dolní Lužice stala součástí Českého království.) Chebsko, i když až do počátku 19. stol. bylo říšským lénem, bylo trvale v držení českého panovníka. V roce 1355 ovládl Karel IV. Také Ašsko a Selbsko. Zahraniční léna byly ve středověku běžnou formou svrchovanosti. Většinou to byla drobná území v rámci cizího státního nebo zemského celku, která však byla pod skutečnou svrchovaností jiného panovníka či státu. 3.1.2 Vznik středověké evropské velmoci Za Karla IV. se hranice českého státu nebývale rozšířily a vzniká nový správní pojem Země koruny české. Byl to pojem nejen geografický, ale také politický (formální moc panovníka) a 12/120

navíc pojem ideologický, sloužící k prosazení a rozšíření myšlenky státu, jako zemí Svatováclavské koruny. Jak již bylo řečeno, Moravské markrabství vzniklo v roce 1182 jako Říšské léno a Karel IV. přetváří jeho postavení na léno českého krále. V roce 1318 mění svůj statut Opavsko, které je vyděleno z Moravy, prohlášeno vévodstvím a stává se tak svrchovanou zemí. V roce 1377se toto území dělí ještě na knížectví Opavské a Krnovské pod vládou samostatných držitelů, majících své kořeny ještě u Přemyslovců. Za vlády Karla IV. se ještě podařilo upravit postavení Horní a Dolní Lužice, které byly již součástí Českého království a posledním územním ziskem Karla IV. bylo získání Braniborska v roce 1373. Mocenské postavení rozsáhlé říše zbudované Karlem IV. se začalo rozpadat po jeho smrti, kdy jeho syn Václav IV. byl nejen zbaven koruny císaře Svaté říše římské, ale postupně přicházel o části tohoto velkého státního celku. Na začátku 15. století sice podržel Čechy spolu s českou korunou a se Slezskem, ale ve prospěch Zikmunda je odděleno Braniborsko a části Lužice včetně Zhořelecka, později i Žitavsko. Po husitských válkách, v důsledku konfliktu mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem je od českého království odtržena jak Morava, tak i Slezsko a Lužice. Až po smrti Matyáše v roce 1490 je český stát opět zcelen. 3.1.3 Habsburská personální unie Po nástupu Vladislava Jagelonského v roce 1490 nedochází k významným územním změnám, vytváří se klasická personální unie Česko Uherská a ani nástup Habsburků v roce 1526 zásadní změny nepřináší. K těm dochází až v období třicetileté války, kdy v roce 1623 bylo postoupena Sasku Horní a Dolní Lužice a o dva roky později byly tyto země Sasku uděleny jako dědičné léno České koruny. Znamenalo to definitivní ztrátu Lužice pro český stát. V průběhu tohoto evropského konfliktu 17. století vzniká na území Čech vévodství Albrechta z Valdštejna, ale po jeho smrti roku 1634 zaniká. K velkým územním změnám dochází za vlády rakouské císařovny Marie Terezie (1740 1780), kdy legitimita její vlády je napadena jak Bavorskem, tak Saskem a Pruskem. Samotná existence Českého království byla ohrožena požadavkem Bavorska na získání Čech, Slezska i Saska, Prusko nárokovalo vše ostatní. Vratislavským mírem z roku 1742 přišla Marie Terezie 13/120

sice o část Slezska, ale další části monarchie si podržela. Ani dalších několik válek v 50. a 60. letech 18. století již výsledek nezměnilo. Prusku připadlo Dolní Slezsko včetně Vratislavi, Hlohovsko, Lehnicka a Kladsko, v Horním Slezsku navíc Opolsko a Ratibořsko. Rakousku zůstala jen část Niska (přibližně dnešní Jesenicko), část Opavska, Krnovska, Bohumínsko a celé Těšínsko. Až při prvním dělení Polska v roce 1773 získali Habsburkové Halič, Osvětimsko a Zátorsko. V této podobě, po tzv. pruských válkách, zůstalo České království, Moravské markrabství a část Slezska (tzv. rakouské Slezsko) až do roku 1920. 3.1.4 Československá republika Po vzniku Československé republiky dochází k mnoha změnám v souvislosti se vznikem dalších, tzv. nástupnických států po rozpadu habsburské monarchie. Jádrem byly Čechy a Morava, nově bylo připojen Hlučínsko (1920) Problematičtější byl spor o Těšínsko, kde se střetly nároky Československa a nově se konstitujícího Polska. Polský stát argumentoval sounáležitostí obyvatelstva hovořícího polsky, náš stát argumentoval státoprávní tradicí. Dlouhý spor, zacházející až do ozbrojeného střetu vyřešila až tzv. velvyslanecká konference ve Spa v Belgii roku 1920. Těšínsko bylo rozděleno řekou Olzou na polské a české Těšínsko. Další konference vítězných velmocí upravovala hranice na Vitorazsku a Valticku, drobné změny ještě proběhly na Oravě a ve Spiši. Důležité bylo, že nově vzniklé Československo na základě vnitřních dohod se stalo státem skládajícím se z historických Českých zemí (Čechy a Morava) a ze Slovenska (část bývalých Horních Uher, kde rovněž proběhl vojenský konflikt s Maďarskem na jaře roku 1919). Pařížská mírová konference v první polovině roku 1919 také rozhodla o připojení zakarpatské Ukrajiny k Československu, s oficiálním názvem Podkarpatská Rus. V roce 1927 Země Česká, Moravsko Slezská, Slovenská a Podkarpatská Rus fungovaly jako jeden správní celek. Od října 1938 na základě rozhodnutí Mnichovské konference bylo od Československa odtrženo pohraniční území tzv. Sudet a vzniká tzv. druhá republika, Česko Slovensko. Ta zaniká 15. 3. 1939 vyhlášením samostatného Slovenského státu a okupací zbytku republiky nacistickým Německem, které vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava. 14/120

Již v průběhu 2. světové války byla velmocemi Mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou a Československo bylo formálně obnoveno. Přestože se velmoci protifašistické koalice zavázaly k obnově Československa v předmnichovských hranicích, na jaře 1945 po osvobození východních částí bývalého Československa, si Sovětský svaz vynutil odstoupení Podkarpatské Rusi ve svůj prospěch. Od roku 1945 Československo funguje v územním složení Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko, od roku 1993 se stát dělí na samostatnou Českou republika a Slovenskou republiku. SHRNUTÍ KAPITOLY Učební text nás provedl ve stručnosti všemi historickými obdobími, ve kterých se konstituoval náš stát. Vedle etap obrovského územního nárůstu byly i etapy krize a rozpadu, přesto si v novodobých dějinách uchoval stát základní historické parametry svého složení (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko) až do roku 1992. KONTROLNÍ OTÁZKY 1 Vysvětlete pojem Koruny české. 2 Kdy se stala Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice součástí českého státu? 3 Co je personální unie a kdy se s ní setkáváme v našich dějinách? 4 Popište územní vývoj českého státu ve středověku a (po roce 1918). ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Vyhledejte na historické mapě území Čech v různých obdobích a navzájem porovnejte. Odrážela se síla panovnických osobností v procesu územního rozšiřování českého státu? Nakolik se tzv. sňatková politika projevila v územních ziscích panovníků? 15/120

PRO ZÁJEMCE Janák, J. Hledíková, Z., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha, Lidové noviny 2005, s. 16 28. Čornej, P. a kol., Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Paseka, 1995. 16/120

4 Správa Českého státu v 9. 15. století RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Měnící se ekonomická a společenská situace raného středověku přinesla řadu nových prvků do formy vlády prvních přemyslovských knížat až po vznik mocného feudálního soustátí v období Lucemburků. Původní knížecí družina se mění na šlechtu s řadou funkcí na královském dvoře a se stoupajícím vlivem církve i měst. Změny ve správě přineslo však husitství. CÍLE KAPTOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Rozlišit jednotlivé historické etapy vývoje ve střední Evropě daného období, včetně územních změn zemí Koruny české. Získáte: Představu o ekonomických a společenských změnách, které vedly ke změnám ve správním systému jednotlivých zemí českého státu. Budete schopni: Pochopit význam množství speciálních funkcí, hodností a změn ve správním systému. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Kníže, knížecí družina, hradská správa, regál, král, šlechta, stavy, dvorské úřady, sněmy, hejtman, sudí. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY 4.1 První období formování českého státu K Českému státu Čechám se v první polovině 11. století se připojuje Morava. Prvotní správa navazovala na předchozí období, základem byla moc knížete jakožto svrchovaného panovníka, která vycházela z toho, že celý stát je majetkem knížectví, v jehož čele stojí 17/120

vybraný nebo nejstarší kníže. Základem všeho je moc knížete, který ji uplatňuje jako vlastník území. Kníže soustřeďuje v sobě nejvyšší zákonodárnou moc, je nositelem výkonné moci a neomezený soudcem. Přemyslovci jako knížecí rod potvrdili své postavení na konci 11. Století. Je prosazen seniorátní princip, který byl v podstatě formulován Břetislavem I. r. 1055 jako Břetislavova statuta. Seniorátní princip stanovuje, že knížetem je vždy nejstarší mužský příslušník rodu. Jeho úkolem bylo zajistit celistvost státu, klid a pořádek. S jeho uvedením do funkce souvisela celá řada rituálů. Musel být nastolen, korunován na trůn, musel být přijat shromážděním svobodných Čechů, vykonal cestu po celé zemi, aby svou přítomností svou moc prosadil. Neměl žádné pevné sídlo. Panovník cestoval s celou svou družinou. Od chvíle rozšíření Českého knížectví o Moravu, panovník nemohl fyzicky zvládat objíždění a začíná se vytvářet pomocný právní systém, vznikají úděly. Úděly jsou nižší územní jednotky, které vznikají přechodně, neměly by bát trvalé, jsou zpravidla udělovány jiným dospělým příslušníkům přemyslovského rodu tak, aby z nich mohli čerpat užitky a aby zastupovali moc knížete. Měli určitou míru pravomocí, soudnictví, veřejné správy a zákonodárství. Úděl nebyl samostatným územím, nemohl vykonávat ani vnitřní politiku. Podléhal vládnoucímu knížeti. Přednostně na Moravě, kde se přetváří relativně pravidelnější systém, východiskem byla Olomouc jako staré sídlo. Na Moravě se postupně vyčlenily tři pravidelnější úděly Olomoucký, Brněnský a Znojemský. Od konce 11. stol. se na Moravě začíná prosazovat dědičná država. Tím přestávají úděly plnit jakousi funkci jednotícího prvku státu. V roce 1180 se to vyřešilo přetvořením celé řady markrabství. Úděly se vytvářely samostatně i v Čechách, tady skutečně přechodné, vznikaly na Chrudimsku, Čáslavsku a v podstatě zanikly vymřením poslední vedlejší větve Přemyslovců Děkolticů polovině 30. let. V té době definitivně zanikají úděly. 18/120

Vedle údělů se vytvářejí ještě jiné systémy správy knížectví, a to knížecí družina dobrovolné sdružení bojovníků, kteří doprovázejí knížete. Odměňování jelikož nebylo ještě finanční hospodaření, dostávali hlavně půdu do přechodného obývání a získávají také některé výkony právních úřadů. Samozřejmě jim z toho plynou užitky, např. naturální. Dále - shromáždění všech příslušníci velmocných rodů, postupně duchovenstvo, členové dynastie atd. Tato shromáždění se od přelomu 11. a 12. stol. přeměňují na tzv. kolokvia. Úřady, se posléze rozštěpí na stavovské a panovnické a jsou ryze výkonného charakteru. Úřady vznikají zprvu dočasně, přechodně. Konkrétním úkolem je pověřen někdo z okolí družiny knížete, říká se mu úředník, latinsky beneficiárus, má beneficium, tedy byl pověřen konkrétním úkolem za materiální odměny. Úředník nebyl v rodovém vztahu s knížetem, ale byl v lenním stavu - zárodek prvního lenního systému. Úřad zanikal v první fázi, kdy byl úkol splněn, byl tedy krátkodobý. V polovině 11. stol. se postupně vyděluje vedle toho dvorský úřad nebo dvorské úřady, které jsou pověřeny určitým výkonem moci. Dvorské úřady jsou základem centrální moci. Měly připoutat sourozence nebo členy knížecího rodu ke knížeti. Byly vymyšleny chytře. Prvními nositeli dvorských úřadů, hodností, jsou Konrád Brněnský a Ota Olomoucký. Za jejich vlády byly uděleny úřady nejvyššího lovčího a mistra kuchaře, což byly funkce velmi důležité. Začínají se objevovat i další hodnostáři, např. mečník, dále palapínus latinsky, který stál v čele knížecího hradu a byl náčelníkem družiny. Ve 12. stol. se začínaly vydávat nejdůležitější písemná nařízení, úřady se štěpí a stabilizují. Dvorské úřady 11. století se začínají rozpadat na dva hlavní proudy. Jednak úřady, které jsou čestné, zjednodušeně řečeno, jsou to hodnosti, které samozřejmě opravňují jejich nositele mít výsadní postavení u dvora, mají i nějaké drobnější úkoly, např. uspořádat slavnostní shromáždění, ale nejsou výkonné v tom pravém slova smyslu. Jsou to čestné funkce, které si podržely označení dvorské úřady. Potom jsou to hodnosti a úřady, které jsou skutečně správní. Mají správní náplň a skutečné výkonné pravomoci. To je zárodek administrativy. V čestných se udržuje např. mečník, nově se objevuje ve 12. stol. stolník, číšník. Nejvýznamnější je maštálek, objevuje se poměrně pozdě až na konci 12. stol., ale jeho funkce 19/120

je významnější. Stará se o knížecí stáje a tím zabezpečuje dopravní možnosti knížete a jeho nejbližší družiny. Komorník komoří, funkce, která patří k nejvýznamnějším. Byla to osoba, která byla bezprostředně k ruce knížete panovníka. Starala se o jeho šatstvo, o jeho osobní věci, osobní cennosti, knížecí pokladnu. Významným úředníkem byl sudí, pod pojmem dvorského sudího existoval již kolem roku 1170. Funkce byla od počátku velice stabilní, vyžadovala ale jisté vzdělání a schopnosti. Většinou zastával tuto funkci jeden člověk po celý život. Mezi významnými úředníky se objevuje kancléř. Prvně je doložen za Soběslava I. někde mezi léty 1125 1140, tedy těsně před polovinou 12. stol. Funkce vzniká současně s rozvojem písemného úřadování. Kancléř byl původně jakýmsi knížecím písařem. Ve druhé polovině 12. stol. patří kancléř k velice váženým a významným osobám, kolem něhož se začíná soustřeďovat i jakási výkonná kancelář. Byly tam hlavně příslušníci duchovního stavu, vzhledem k potřebnosti vzdělání, neboť se psalo v latinském jazyce. Kancléř byl představitelem této kanceláře, osoba blízká panovníkovi. Organizovala vydávání písemností a písemných smluv, dostávala se také do kontaktu se zahraniční politikou. Byla také pověřena úlohou rádce. V průběhu 11. stol. se vytváří jakýsi ustálený systém, kterému se říká hradská soustava. Je to soustava, která zajišťuje správu na nižším stupni. Jejím jakýmsi východiskem byly kasteláni dvorská funkce, byl to správce knížecích hradů. Kterému byly postoupeny pravomoci vojenské a bezpečnostní. Byl vrchním velitelem družiny, měl i pravomoci správní. K hradu přiléhalo určité území, kterému se říkalo kastelánie - obvody okolo přemyslovských hradišť. V 10. 11. stole. Bylo těchto hradišť v Čechách okolo 20, na Moravě okolo 8-10. V rámci kastelánie existovala hradská práva, která byla poprvé upravena. V pravomocích hradské správy kolem roku 1039 bylo stanoveno, že kastelánovi náleží soudní a trestní pravomoci, ale příslušel mu i dozor nad fungováním párových manželství, na cizoložství, prostituci, měl dohlížet na svěcení svazku, zasahovat proti opilosti a stíhat zločiny. 20/120

Na konci 12. století je dotvořena hradská soustava, ve vrcholném stupni vývoje byla reprezentována kastelánem, kterému podléhá soudnictví nad velmoži, svobodnými osobami a také spory o větší hodnosti. Na některých hradech se vedle toho objevil úřad sudího, čímž bylo kastelánovi ulehčeno, a ryze soudní záležitosti jsou postoupeny sudímu. Vedle toho existuje skoro všude tzv. bilík, což je osoba, které je svěřeno soudnictví nad nesvobodnými a spory o menší hodnost a kromě toho má pravomoci hospodářského charakteru, jemu vlastně podléhají veškeré hospodářské složky, tzn. především tomu hradskému obvodu, dohlíží na desátky, na výkon zvláštních dávek. Komorní měl na starost některé hospodářské záležitosti, soustřeďoval pokuty. Existovala ještě další řada úředníků, kteří nebyli až tak spojeni se správou okrsku, ale spíše se speciální agendou, a to byli například celníci vybírající cla na hlavních cestách. Cla a mýta patřily k hlavním zdrojům peněz knížete. Clo mělo mimo jiné zajistit plátci bezpečnost jeho obývání. Oblast regálu byla výsadním právem panovníka. Horní regál vycházel z toho, že pozemky patří bezprostředně panovníkovi jako rodinný majetek. Horní regál v sobě zahrnoval povinnost toho, kdo kutal (v té době zejména drahé kovy), aby část všeho vytěženého kovu a to i tehdy, pokud bylo kutáno na pozemcích v soukromém vlastnictví (uznávalo se tzv. svrchované právo i dodnes), patřila jako podíl panovníkovi. Bylo to upravováno individuálně. Na to navazuje tzv. mincovní regál, kde výhradní právo razit mince náleželo knížeti nebo je musel někomu postoupit. Běžně rozšířený byl regál tzv. lesní, což znamenalo, že veškerá honitba náležela panovníkovi. 4.1.1 Správa církevní Nejstarším dokladem právních ustanovení v českých zemích, která se týkala církevní správy, bylo jednání mezi knížetem Boleslavem II. a pražským biskupem Vojtěchem z r. 922. Tímto ujednáním byly kodifikovány některé církevní požadavky v oblasti náboženské a majetkoprávní. Týkalo se to především stavění kostelů, vybírání církevních desátků, rozlučování nekatolicky uzavřených manželství a manželství uzavřených mezi příbuznými. 21/120