Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva Bakalářská práce DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ Aleš Pokorný 2008 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma Důkazní prostředky v trestním řízení zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
Poděkování: Děkuji doc. JUDr. Jaroslavu Fenykovi, PhD. za vedení a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce 2
Obsah 1 Úvod 5 2 Obecný výklad o dokazování 6 3 Základní pojmy důkazního práva 9 3. 1 Dokazování 9 3. 2 Důkazní prostředek 9 3. 3 Důkaz 10 3. 4 Předmět důkazu 11 3. 5 Pramen důkazu 11 3. 6 Subjekty dokazování 11 3. 7 Proces dokazování 12 3. 8 Důkazní právo 12 3. 9 Teorie důkazů 12 4 Základní zásady dokazování 13 4. 1 Zásada presumpce neviny 13 4. 1. 1 In dubio pro reo 14 4. 1. 2 Povinnost dokázat vinu 14 4. 2 Zásada vyhledávací 15 4. 3 Zásada materiální pravdy 16 4. 4 Zásada volného hodnocení důkazů 17 4. 5 Zásada ústnosti 18 4. 6 Zásada bezprostřednosti 18 4. 6. 1 Pravidlo nezměnitelnosti soudu 19 4. 6. 2 Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání 20 4. 7 Zásada přiměřenosti 20 5 Předmět a rozsah dokazování 21 6 Rozdělení důkazů 23 7 Průběh dokazování 25 7. 1 Dokazování ve fázi prověřování 26 7. 2 Dokazování ve fázi vyšetřování 27 7. 3 Dokazování ve zkráceném přípravném řízení 28 7. 4 Dokazování v předběžném projednání obžaloby 29 3
7. 5 Dokazování v hlavním líčení 29 7. 6 Dokazování v odvolacím řízení 32 7. 7 Dokazování ve vykonávacím řízení 33 8 Jednotlivé důkazní prostředky 33 8. 1 Výpověď obviněného 34 8. 2 Výpověď svědka 36 8. 3 Znalci 41 8. 4 Věcné a listinné důkazy 43 8. 5 Ohledání 44 8. 5. 1 Prohlídka těla a jiné podobné úkony 45 8. 5. 2 Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace 46 8. 5. 3 Vyšetření duševního stavu 47 9 Některé zvláštní způsoby dokazování 48 9. 1 Konfrontace 49 9. 2 Rekognice 49 9. 3 Vyšetřovací pokus 51 9. 4 Rekonstrukce 52 9. 5 Prověrka na místě 53 10. Následky porušení zákona při dokazování 53 11 Závěr 57 Summary 58 Literatura 59 4
1 Úvod Téma své bakalářské práce jsem si zvolil tak, aby poznatky získané při jejím zpracování byly pro mě přínosem také v mém povolání. Jako příslušník Policie České republiky se totiž denně podílím na trestním řízení a mohu porovnávat současnou praxi s požadavky právních předpisů a názory teorie na správný průběh trestního řízení. Těžištěm trestního řízení je proces dokazování a právě proto jsem se ve své práci rozhodl zabývat problematikou důkazních prostředků. Správné využívání důkazních prostředků, tzn. jejich uplatnění v souladu s právními předpisy, je základem pro naplnění účelu trestního řízení. To ovšem vyžaduje důkladné poznání důkazních prostředků a uvědomění si všech možností, které mohou pro trestní řízení přinést. Především je potřeba co nejlépe znát požadavky právních předpisů na provádění jednotlivých důkazních prostředků a následně požadavky na řádné využití poznatků těmito důkazními prostředky získanými. V trestním řízení totiž orgány činné v trestním řízení často nemají prostor pro chyby a tak v případě chyby může dojít, a bohužel také dochází, ke zmaření účelu trestního řízení, tedy k neobjasnění trestného činu a k nepotrestání jeho pachatele. V takovém případě dochází k poklesu důvěry společnosti k orgánům činným v trestním řízení, pachatelé ztrácí zábrany v dalším páchání trestné činnosti a dochází k postupnému roztáčení spirály, kdy nekvalitní práce orgánů činných v trestním řízení vede v nárůstu kriminality. V práci se chci zabývat nejen jednotlivými důkazními prostředky, ale také nástinem celého procesu dokazování, jelikož se domnívám, že společně tvoří nedílný celek. Jednotlivé důkazní prostředky totiž nelze chápat odděleně, ale ve vzájemných vztazích mezi sebou a také ve vztazích k celému procesu dokazování. Ostatně takto věc předkládá také trestní řád, který tento celek spojuje základními zásadami důkazního práva, vzájemnou provázaností jednotlivých ustanovení a také v neposlední řadě přípustností analogie v trestním právu procesním. Práce je strukturována jak je výše uvedeno v obsahu, přičemž v prvé řadě se budu zabývat obecnými kapitolami, postupně popíši jednotlivé důkazní prostředky a poté problematiku následků porušení právních norem důkazního práva. Pojmy, které procházejí celou prací jsou popsány v kapitole č. 3. Při zpracování bakalářské práce jsem chtěl vycházet z nejnovějších poznatků, názorů, příp. rozhodnutí, a tak jsem využil především literatury vydané v posledním období. 5
2 Obecný výklad o dokazování Dokazování v trestním řízení je upraveno v hlavě páté 89 až 118 trestního řádu. 89 Obecná ustanovení odst. 1: V trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména: a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin, b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu, d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele, e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání. odst. 2: Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. odst. 3: Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Dokazování tvoří nezastupitelnou součást trestního řízení. Účelem trestního řízení je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestání ( 1 trestního řádu). Předmětem trestního řízení je určitý skutek 1 a hlavním úkolem orgánů činných v trestním řízení je zjistit, zda se tento skutek stal, zda je trestným činem, kdo je jeho pachatelem, jaké okolnosti vedly ke spáchání trestného činu nebo umožnily jeho spáchání. K takovému poznání docházejí v procesu zvaném dokazování. Dokazování je proces, jehož prostřednictvím se orgány činné v trestním řízení, ale také další osoby (např. obviněný, obhájce a jiné osoby) seznamují s událostí, která se stala v minulosti a jíž nebyly přítomny, přičemž se tak děje zprostředkovaně pomocí poznávání relevantních skutečností - důkazů, s jejichž pomocí je tato událost rekonstruována. Na úplnosti, přesnosti a věrnosti takové rekonstrukce pak závisí výsledek trestního řízení a dosažení jeho účelu. Při dokazování postupují orgány činné v trestním řízení v souladu s trestním řádem tím způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti 2 a to tak, aby měly dostatek podkladů, na nichž následně založí své rozhodnutí ve věci. Za tímto účelem je 1 Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. II. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 1410. 2 Orgány činné v trestním řízení mohou založit svá rozhodnutí na základě zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tedy na relativní pravdě ) a nemusí usilovat o zjištění skutečného stavu věci, tedy absolutní pravdy, které se ale musí snažit co nejvíce přiblížit. Požadavek na zjištění skutečného stavu věci by totiž kladl často nesplnitelné úkoly před orgány činné v trestním řízení, které by tímto mohlo být významně zpomaleno a účelu trestního řádu by nemuselo být vždy dosaženo. 6
třeba, aby byla sjednána nikoli úplná, ale tak vysoká míra pravděpodobnosti, která se podle pravidel lidské zkušenosti jeví být dostatečnou, aby odůvodnila rozhodování soudu a přesvědčení soudce o jejich pravdivosti 3. V procesním smyslu je dokazování třeba chápat jako činnost, jejímž výsledkem je nalezení, zajištění a provedení důkazu v zákonem předvídané procesní formě. Jde o činnost začínající v přípravném řízení trestním a pokračující v řízení před soudem, kde leží těžiště dokazování. V přípravném řízení trestním není hlavním cílem objasnit skutkový stav věci pomocí zajištěných a precizně provedených důkazů, které pak soud pouze zopakuje, ale opatřit dostatek informací o důkazech a důkazních prostředcích a v nezbytně nutné míře i některé důkazy provést 4 v co nejkratší době tak, aby bylo možno věc předložit soudu k rozhodnutí 5. Proces dokazování je v praxi úzce spjat s kriminalistikou, jejíž metody a postupy slouží k vyhledávání, zajišťování a využití rozličných důkazních prostředků. Některé kriminalistické metody jsou současně také procesními úkony upravenými trestním řádem. Jedná se o ohledání v 113 odst. 1, výslech obviněného v 91, 92, 93, 95, výslech svědka v 101, 101a, 102, konfrontace v 104a, rekognice v 104b, vyšetřovací pokus v 104c, rekonstrukce v 104d, prověrka na místě v 104e. Všechny kriminalistické metody musí vždy respektovat právní předpisy. Ty však v některých případech preferují ochranu jiného společenského zájmu před zájmem na objasnění trestného činu a zakazují použití některých poznávacích postupů 6. Takové limity musí kriminalistika bezpodmínečně dodržovat. Je obecným principem právního státu, že stíhání trestných činů se neděje za každou cenu, nýbrž musí být sladěno také s ochranou jiných hodnot 7. V průběhu dokazování tak často dochází ke střetu dvou protichůdných požadavků. Na jedné straně orgány činné v trestním řízení v zájmu společnosti usilují o získání dostatečného množství podkladů požadované kvality, na nichž by mohly založit svá rozhodnutí, přičemž při zajišťování takových poznatků může docházet k zásahům do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. Na straně druhé poté stojí společenský zájem právě na ochraně těchto práv a svobod jednotlivce a zásah do nich je možný jen v zákonem vymezených případech a zákonem upraveným způsobem. Zásah do ústavně zaručených práv přitom musí být přípustný také dle ústavních předpisů 8. 3 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 294. 4 Např. neodkladné a neopakovatelné úkony upravené v 160 odst. 3, 4 TrŘ. 5 Vondruška, F., In Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. vyd. C.H.Beck, 2003, s. 372. 6 Např. v 99 TrŘ upravený zákaz výslechu svědka o okolnostech týkajících se utajovaných skutečností chráněných zvláštním zákonem nebo v případě, že by porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. 7 Musil, J. In Musil, J., Konrád, Z., Suchánek J. Kriminalistika. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 9. 8 Tak např. v případě vyhledávání a zajišťování důkazů prostřednictvím institutu domovní a osobní prohlídky 7
Dokazování ovšem musí být v souladu nejen s vnitrostátní právní úpravou, ale také musí být v souladu s mezinárodními předpisy, jimiž je Česká republika vázána. Z pohledu dokazování v trestním řízení je nejvýznamnější Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (český text publikován pod č. 209/1992 Sb.), která, v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky, stojí nad vnitrostátní úpravou. Přijetím Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podléhá Česká republiky kontrolnímu mechanismu představovanému především Evropským soudem pro lidská práva. Proto je třeba se také zabývat judikaturou k této Úmluvě, zejména judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a to především ve vztahu k čl. 6 Úmluvy, kde jsou obsažena některá obecně platná pravidla dokazování 9. Není zde však upraveno vlastní dokazování, ale jsou stanoveny požadavky, které musí dokazování v rámci trestního řízení splňovat 10. Konkrétní úprava dokazování již je ponechána vnitrostátnímu právu. Některé zásady vztahující se k dokazování jsou deklarovány také v Mezinárodním paktu o občanských právech a politických právech (český text publikován pod č. 120/1976 Sb.). (upraveno v 82 a násl. TrŘ) by docházelo ke střetu se zájmem na ochraně nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí upraveném v čl. 7 LZPS a zájmem na ochraně nedotknutelnosti obydlí upraveném v čl 12 LZPS, pokud by současně v uvedených článcích nebyla stanovena možnost omezení této nedotknutelnosti. 9 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 313. 10 Jedná se především o požadavek práva na spravedlivý proces, v jehož rámci se uplatňuje požadavek na dodržení kontradiktornosti řízení, zahrnující zájem na dodržení principu rovnosti zbraní, který se v procesu dokazování projevuje především možností každé strany navrhovat a předkládat vlastní důkazy a současně se seznamovat s důkazy druhé strany a ověřovat jejich věrohodnost. 8
3 Základní pojmy důkazního práva 3. 1 Dokazování Dokazování je trestním řádem upravený postup subjektů dokazování, jehož cílem je poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o události, jež se stala v minulosti a která je předmětem dokazování. Více k pojmu dokazování v kapitole č. 1. 3. 2 Důkazní prostředek Důkazní prostředek je činnost orgánu činného v trestním řízení nebo oprávněné strany 11 trestního řízení, která slouží k poznání skutečnosti, jež má být dokazováním zjištěna 12. Jedná se tedy o nástroj, který slouží k získání poznatků o předmětu dokazování (tzn. nástroj, jehož prostřednictvím je tento poznatek získáván). Trestní řád v 89 odst. 2 demonstrativně vyjmenovává jako důkazní prostředky výpověď obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání 13. Jde pouze o demonstrativní výčet, přičemž dále může za důkazní prostředek sloužit vše, co může přinést informace vedoucí k objasnění věci (samozřejmě za předpokladu zachování procesního postupu). Trestní řád neuvádí, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá skutečnost dokazována. V některých případech ale zakazuje použití některého důkazního prostředku 14. Jindy zase požaduje použití určitého důkazního prostředku 15 nebo použití určitého počtu důkazních prostředků 16. 11 Dle ustanovení 215 odst. 2 TrŘ může také obžalovaný a jeho obhájce požadovat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. 12 Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 575. 13 Trestní řád, narozdíl od teorie, nerozlišuje mezi pojmy důkaz a důkazní prostředek. Tak se také v 89 odst. 2 nehovoří o důkazních prostředcích, ale o důkazech, přičemž ovšem vztah mezi důkazním prostředkem a důkazem lze popsat jako vztah mezi formou poznávání (důkazní prostředek) a výsledkem tohoto poznávání (důkazem). 14 Např.: 99 odst. 1 zákaz výslechu svědka k utajovaným skutečnostem chráněným podle zvláštního zákona; 99 odst. 2 zákaz výslechu svědka v případě státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti; 100 odst. 1 právo odepřít výpověď jako svědek v příbuzenském vztahu s obviněným, 158 odst. 5 nestanoví-li trestní řád jinak, úřední záznam o podaném vysvětlení nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. 15 Např. 105 přibrání znalce, je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí; 115 nařízení pitvy vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem; 116 vyšetření duševního stavu obviněného znalcem; 118 vyšetření duševního stavu svědka. 16 K vyšetření duševního stavu mladistvého se přiberou dva znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii. ( 58 odst. 1 z.č. 218/1993 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže) 9
Ve starší literatuře se tradičně důkazní prostředky rozdělují na osobní (výslech obviněného, svědků, znalců, ohledání osoby) a věcné (ohledání předmětu, přečtení listiny) 17. 3. 3 Důkaz Důkaz je ústřední pojem důkazního práva. Je to přímý poznatek získaný subjekty dokazování o předmětu důkazu důkazním prostředkem při procesu dokazování. Důkazem jsou např. informace obsažené ve výpovědi, získané ohledáním, obsah listin nebo jiných zpráv než písemných atp. Současná právní úprava umožňuje, aby za důkaz sloužilo vše, co může přispět k objasnění věci ( 89 odst. 2 trestního řádu). Zákon neklade na poznatky získané jinak něž činností orgánů trestního řízení žádné zvláštní požadavky. Pouze důkazy získané postupem podle trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení musí být opatřeny zákonem předvídaným postupem 18. Důkaz je výsledkem procesu dokazování a na základě zjištěných důkazů poté orgány činné v trestním řízení zakládají svá rozhodnutí ve věci. Důkaz je ovšem nejdříve nutno zajistit, což je činnost, směřující k opatření a zajištění konkrétní relevantní okolnosti pro účely jeho provedení a hodnocení v trestním řízení. Následně je nutné důkaz provést a procesně zajistit v souladu s trestním řádem (a zajistit tak jeho použitelnost pro další fáze trestního řízení) a před rozhodnutím musí orgán činný v trestním řízení důkaz vyhodnotit, což představuje závěrečný rozumový a myšlenkový postup, kterým se hodnotí závažnost (upotřebitelnost z hlediska skutkového stavu), zákonnost (přípustnost jeho opatření a provedení), pravdivost důkazu (zda obsahuje pravdivé skutečnosti) 19. Důkazem je výsledek dokazování i tehdy, jestliže poznatek neodpovídá skutečnosti nebo se prověřovaného skutku ani netýká nebo při jeho získání byl porušen způsob stanovený v trestní řádu. I nepravdivý, nezávažný nebo dokonce nezákonný důkaz je důkazem v procesním smyslu a příslušný orgán činný v trestním řízení se s ním musí v souladu s trestním řádem vypořádat 20. K nezákonným důkazům více v kapitole č. 8. Rozdělení důkazů je uvedeno v kapitole č. 5. 17 Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 334. 18 Nett, A. In Nett, A., Zezulová, J., Vlček, E., Draštík, A. Trestní právo procesní. Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 271. 19 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 296. 20 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 378. 10
3. 4 Předmět důkazu Předmětem důkazu je skutečnost, která má být provedením důkazu zjištěna. Je to okolnost důležitá pro trestní řízení, na jejímž objasnění zpravidla přímo nebo nepřímo závisí rozhodnutí ve věci samé. Předmět důkazu se liší od předmětu dokazování tím, že se zpravidla jedná o jednu skutkovou okolnost, jejíž objasnění je důležité pro trestní řízení, narozdíl od předmětu dokazování, který představuje souhrn takových skutečností, na jejichž objasnění je následně rozhodnutí založeno 21. 3. 5 Pramen důkazu Pramenem důkazu je nositel (v případě osoby), resp. nosič informace (v případě věci) o předmětu důkazu. Každý důkaz je tak spjat s určitou osobou (např. u výslechu, ohledání, znaleckého posudku atp.) nebo věcí (je-li důkazem např. listina či jinak zachycená zpráva) a lze tedy rozlišovat prameny důkazů osobní a věcné. 3. 6 Subjekty dokazování Trestní řád nevymezuje výslovně subjekty dokazování, tedy osoby, které se účastní procesu dokazování a vykonávají na jeho průběh a výsledky vliv svými úkony, k nimž je zákon opravňuje nebo zavazuje. Podle významu, jaký v rámci dokazování mají, lze za subjekty dokazování považovat 22 : a) orgány činné v trestním řízení, které rozhodují o předmětu a rozsahu dokazování, důkazy vyhledávají, zajišťují, provádějí, prověřují a hodnotí, b) strany trestního řízení 23, které mohou důkaz poskytnout, navrhnout, vyhledat, předložit 24 nebo i v řízení před soudem provést, c) ostatní osoby 25. 21 Např.: Vztah předmět dokazování důkazní prostředek předmět důkazu - důkaz: předmětem dokazování je určitý skutek, který se stal - předmětem důkazu je např. zjištění, zda se osoba A nacházela na místě činu -důkazním prostředkem je výslech důkazem je výpověď výslechem získaná (informace v ní obsažená o předmětu důkazu). 22 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 379. 23 12 odst. 6 TrŘ: Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce... 24 Vantuch, P. Vyhledávání a předkládání důkazů obhájcem (advokátem) v přípravném řízení. Bulletin Advokacie, 2005, č. 7-8, s. 29-35. 25 Např. znalec, který může dle 107 odst. 1 TrŘ, navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku. 11
3. 7 Proces dokazování Dokazování, je proces, který lze rozdělit do několika na sebe postupně navazujících fázích, kterými musí subjekty dokazování projít, aby mohl být důkaz použit pro účely trestního řízení a mohlo být na jeho základě rozhodnuto o předmětné události. Proces dokazování lze rozdělit na fáze: a) vyhledávání důkazů (získání informací o existenci důkazu), b) opatření důkazu (faktické získání důkazu), c) provedení a procesní zajištění důkazu (procesní postup orgánů činných v trestním řízení, které při něm postupují v souladu s trestním řádem a tím důkazu dodávají procesní hodnotu), d) prověrka důkazu (zjištění kvality pramene důkazu, zjištění vzájemných vztahů mezi jednotlivými důkazy), e) hodnocení důkazu (vrcholná fáze procesu dokazování, kdy se plně uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů). 3. 8 Důkazní právo Důkazní právo je systém právních norem, které upravují proces dokazování v trestním řízení. Důkazní právo je tedy subsystémem trestního práva procesního. 3. 9 Teorie důkazů Teorie důkazů, jako součást trestního práva procesního, zkoumá platné důkazní právo, hodnotí jeho výklad a aplikaci v praxi a na podkladě toho činí návrhy na zdokonalení právní úpravy dokazování i aplikační praxe 26. 26 Púry, F. In Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2002, s. 560. 12
4 Základní zásady dokazování Trestní řád vyžaduje, aby při procesu dokazování byly stejně jako během celého trestního řízení dodržovány všechny základní zásady trestního řízení. Některé z těchto zásad se ovšem uplatňují nebo výrazněji projevují právě ve fázi dokazování a lze je tedy považovat za základní zásady dokazování. Těmito základními zásadami dokazování jsou: 1. zásada presumpce neviny 2. zásada vyhledávací 3. zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) 4. zásada volného hodnocení důkazů 5. zásada ústnosti 6. zásada bezprostřednosti 7. zásada přiměřenosti (zdrženlivosti) 4. 1 Zásada presumpce neviny Zásada presumpce neviny je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 2: Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Zásada presumpce neviny je také uvedena v Listině základních práv a svobod v čl. 40 odst. 2: Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Dodržování této zásada požaduje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 2: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. A uvádí ji také v čl. 14 odst. 2 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem dokázána jeho vina. Zásada presumpce neviny vychází z tzv. předpokladu řádného člověka ( presumptio boni viri ), dle kterého je nutno na každého člověka hledět jako na řádného občana, a to až do okamžiku, kdy mu je prokázán opak 27. Tato zásada se uplatňuje ve všech fázích trestního řízení s výjimkou vykonávacího řízení, následujícím po pravomocném odsuzujícím rozsudku. Pravomocný odsuzující rozsudek předpoklad neviny vyvrací. Pravomocný rozsudek zprošťující nebo pravomocné usnesení o 27 Kratochvíl, V. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 133. 13
zastavení trestního stíhání předpoklad neviny potvrzuje 28. Zásada presumpce neviny je spjata s povinností orgánů činných v trestním řízení být vůči obviněnému nestranný a nezaujatý 29 a se zásadou přiměřenosti (zdrženlivosti). Ze zásady presumpce neviny vyplývají dvě důležitá pravidla: 1. Tzv. pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného ( in dubio pro reo ) 2. Povinnost orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu (povinnost dokázat vinu) 4. 1. 1 In dubio pro reo Pravidlo v pochybnostech ve prospěch obviněného ( in dubio pro reo ) znamená, že pokud se v otázce viny obviněného objeví důvodné pochybnosti, musí orgány činné v trestním řízení rozhodnout v jeho prospěch 30. Takové pochybnosti se ale musí týkat jen otázek skutkových (důkazních), nikoli právních 31, což znamená, že se takové pochybnosti musí vztahovat na otázky zda obviněný skutečně spáchal předmětný skutek a zda je ve věci dostatek důkazů, aby mohla být vyslovena jeho vina. Tato zásada ovšem neznamená, že by ve prospěch obviněného měla být vykládána každá pochybnost, která se vyskytne. Rozhodnutí ve prospěch obviněného mohou odůvodnit jen rozumné pochybnosti o vině, tj. takové, které se opírají o určité okolnosti případu a které připouštějí jiné konkrétní vysvětlení případu, a to ve prospěch obviněného 32 V této zásadě se promítá převažující zájem společnosti na zabránění odsouzení nevinného nad zájmem společnosti na potrestání viníka a to i s vědomím toho, že možný viník nebude potrestán. 4. 1. 2 Povinnost dokázat vinu Povinnost orgánů činných v trestním řízení dokázat vinu obviněnému je podmínkou jeho odsouzení. K odsouzení obviněného nepostačuje pouhé nevyvrácení pochybností o jeho vině, ale vina mu musí být zřetelně prokázána. Vychází se zde přitom ze zásady, že nedokázaná vina má 28 Kratochvíl, V. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 134. 29 Projevující se v zásadě vyhledávací, zásadě zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásadě práva na obhajobu. 30 V souladu s ustanovením 172 odst. 1 písm. c) TrŘ zastaví státní zástupce trestní stíhání v případě, že není prokázáno, že skutek spáchal obviněný, nebo dle 226 písm. c) TrŘ zprostí soud obžalovaného obžaloby, nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. 31 V případě právních pochybností se vychází ze zásady iura novit curia (soud zná právo) a právo tedy není třeba dokazovat. 32 Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 298. 14
stejný význam jako dokázaná nevina. Vina musí být obviněnému prokázána orgánem činným v trestním řízení. Sám obviněný (ani jeho obhájce) nemá ale trestním řádem uloženou povinnost dokazovat svou nevinu a činit tak je jeho právem a ne povinností. Znamená to, že na obviněném neleží důkazní břemeno 33. Ze skutečnosti, že obviněný neposkytl důkazy o své nevině nebo ji nedokázal, že odmítl vypovídat, že záměrně vypovídal nepravdu, atp. nelze vyvozovat závěry o jeho vině. Důkazní břemeno na obviněném neleží také z toho důvodu, že jeho postavení je oproti orgánům činným v trestním řízení slabší a jeho možnosti vyhledat a předložit důkazy jsou omezené 34. 4. 2 Zásada vyhledávací Zásada vyhledávací je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 5: Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede... Zásada vyhledávací je projevem širší zásady oficiality uvedené v 2 odst. 4 trestního řádu: Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti... V souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací postupují tedy při dokazování orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti tak, že z vlastní iniciativy vyhledávají a provádějí důkazy, které mohou přispět k objasnění předmětného skutku a to tak, že ve věci vystupují nestranně a usilují o objektivní poznání skutečnosti. Zásada vyhledávací je úzce spjata s požadavkem na objektivnost dokazování ze strany orgánů činných v trestním řízení, které musí dokazovat stejně pečlivě skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. V případě soudu je toto pravidlo samozřejmé, ale u policejního orgánu nebo státního zástupce může někdy dojít k převaze vyhledávání důkazů svědčících v neprospěch obviněného 35. Takový přístup ovšem není možný, jelikož zájmem státu není stíhat trestné činy za každou cenu, ale stíhat pouze skutečné pachatele trestných činů a to v souladu s dodržením všech zásad spravedlivého trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení musí všechny potřebné důkazy vyhledat a provést samy a 33 Šámal, P. Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému. Praha: Codex Bohemia, s.r.o., 1999, s. 314-325. 34 Musil, J. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 138. 35 Tzv. obžalovací úchylka zvýraznění role obžaloby nad požadavkem objektivnosti. 15
nesmějí čekat na návrhy procesních stran. Dle trestního řádu ovšem přitom postupují za součinnosti stran ( 2 odst. 5), což znamená, že každá strana může důkazy vyhledat, předložit nebo jejich provedení navrhnout ( 89 odst. 2). Taková součinnost má usnadnit objasnění věci a aktivněji zapojit strany do dokazování 36. Povinnosti dále vyhledávat důkazy nejsou orgány činné v trestním řízení zbaveny ani pokud se obviněný přizná ke spáchání trestného činu, jelikož obviněný může vypovídat nepravdivě a svým přiznáním může usilovat o zmaření důkazů svědčících proti němu. Zásada vyhledávácí je plně zachována v přípravném řízení, kdy orgány činné v trestním řízení stejně pečlivě prověřují okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby obviněné. Do jisté míry je ovšem tato zásada prolomena v řízení před soudem, kde jsou zvýrazněny role stran obžaloby 37 a obhajoby, přičemž ale soud není vázán jejich důkazními návrhy a objasňování skutku, jenž je předmětem obžaloby provádí tedy nezávisle na jejich vůli (např. neprovede navrhované důkazy, které jsou pro věc nerozhodné nebo mají řízení jen účelově prodlužovat) ani se nespokojí se zjištěním formální pravdy 38. V případě, že strany obžaloby a obhajoby neposkytnou soudu dostatek důkazů pro jeho rozhodnutí, je soud povinen tyto důkazy sám vyhledat. 4. 3 Zásada materiální pravdy (zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností) Zásada materiální pravdy 39 je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 5: Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí... Tato zásada nahradila v našem trestním řízení zásadu objektivní pravdy 40 a její význam spočívá především v tom, že orientuje orgány činné v trestním řízení na skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí podstatné, aniž by se zjišťovaly skutečnosti nepodstatné 41. Dokazování jiných 36 Musil, J. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 137. 37 Státní zástupce je zde povinen dokazovat vinu obžalovaného ( 2 odst. 5 TrŘ). 38 Formální pravda představuje to, na čem se strany shodnou a souhlasně uznají za skutečnost, aniž by to nutně znamenalo soulad s realitou. 39 Materiální pravda je označována také jako pravda relativní. V trestním řízení poznávají orgány činné v trestním řízení pravdu o skutku zprostředkovaně, přičemž může dojít (a dochází) do jisté míry ke zkreslení přesnosti původního skutku. Takové zkreslení je ovšem možné jen v nepodstatných skutečnostech a nesmí ovlivnit výsledný závěr poznání. 40 Zásada objektivní pravdy spočívá ve zjištění skutečného stavu věci (absolutní pravda), tedy přesném zjištění všech okolností týkajících se skutku, přestože se např. nejedná o okolnosti důležité pro rozhodnutí. 41 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 82. 16
skutečností, které nejsou pro trestní řízení podstatné, by jednak nevedlo k objasnění předmětu dokazování, ale naopak by jej zatemňovalo, a jednak by oddalovalo včasné rozhodnutí ve věci samé 42. Neznamená to však, že by soud mohl své rozhodnutí založit na pouhém pravděpodobném zjištění. Veškeré skutkové okolnosti případu musí být bezpečně zjištěny, a to v rozsahu, který je potřebný pro rozhodnutí, a ve věci nesmí přetrvat důvodné pochybnosti, které by umožňovaly jiný výklad skutku, než ke kterému dospěje soud. Hodnocení, které skutečnosti jsou nebo nejsou pro trestní řízení podstatné se řídí zásadou volného hodnocení důkazů. 4. 4 Zásada volného hodnocení důkazů Zásada volného hodnocení důkazů je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 6: Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Hodnocení důkazů je myšlenková činnost soudu 43, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti pro rozhodnutí, hodnota jejich pravdivosti a věrohodnosti a hodnota zákonnosti. Přitom hrají důležitou roli také životní zkušenosti toho, kdo důkazy hodnotí a nutnost přihlédnout k okolnostem konkrétního případu. Volné hodnocení důkazů znamená, že soud nemá žádným předpisem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné předložit, jakého druhu důkazního prostředku se má využít, jak se mají jednotlivé důkazy posuzovat. Může se při hodnocení důkazů opírat jen o ty důkazy, při jejichž provedení nedošlo k podstatnému porušení zákona, a byly provedeny před soudem. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená libovůli v jejich hodnocení. Vnitřní přesvědčení orgánů činných v trestním řízení není něčím neodpovědným a nekontrolovatelným, ale musí být vedeno přísně logickým úsudkem vyplývajícím z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech dostupných důkazů. V souladu s tím musí být poté v odůvodnění rozsudku vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení prováděných důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů ( 125 odst. 1 TrŘ, 134 odst. 2 TrŘ) 44. Hodnocení důkazů jedním orgánem činným v trestním řízení přitom není závazné pro jiný orgán činný v trestním řízení. 42 Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 130. 43 Zásada volného hodnocení důkazů v zásadě platí ve všech stadiích trestního řízení a pro všechny orgány činné v trestním řízení. V nejúplnější podobě nalézá svůj výraz v hlavním líčení za situace, kdy všechny dosažitelné důkazy byly již provedeny. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 137. 44 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 80. 17
4. 5 Zásada ústnosti Zásada ústnosti je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 11: Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Tato zásada je uvedena také v Ústavě v čl. 96 odst. 2: Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. A naznačuje ji v čl. 6 odst. 3 písm.) d také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý, kdo je obviněn z trestného činu má tato minimální práva... vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Zásada ústnosti se uplatňuje především v řízení před soudem a spočívá v tom, že soud rozhoduje na základě ústního jednání, ústního vyjádření stran a ústního provedení důkazů 45 před soudem, ústně řídí jednání a ústně vyhlašuje rozsudek nebo jiné rozhodnutí ve věci (pravidlo quod non est in foro, non est in mundi co není před soudem, není na světě). Soud také, až na výjimky, sám vyslýchá obviněného, svědky, znalce. Trestní řád připouští některé výjimky ze zásady ústnosti v hlavním líčení 46, ve veřejném 47 nebo neveřejném 48 zasedání a v případě vedení zjednodušeného řízení před samosoudcem 49. Zásada ústnosti úzce souvisí se zásadou veřejnosti, neboť veřejný proces, aby mohl splnit svůj účel, musí být proveden v ústní formě 50. 4. 6 Zásada bezprostřednosti Zásada bezprostřednosti je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 12: Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném zasedání smí soud přihlédnout je k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Zásada bezprostřednosti vyžaduje, aby se soud přímo seznámil se všemi okolnostmi případu, aby byl přítomen provádění všech důkazů a tak je také mohl již od počátku hodnotit a aby své rozhodnutí ve věci založil právě jen na důkazech, které byly před ním provedeny a které bezprostředně vnímal. 45 V případě ústního provedení např. listinných důkazů je v souladu s touto zásadou jejich přečtení. 46 Přečtení protokolu o dřívější výpovědi osoby mladší 15ti let ( 102 TrŘ), přečtení protokolu o dřívější výpovědi obžalovaného ( 207 odst. 2 TrŘ), přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka nebo spoluobžalovaného ( 211 TrŘ). 47 Přečtení protokolu o dřívější výpovědi svědka ( 211 odst. 1 TrŘ) a ustanovení o tom, že omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce v 211 odst. 1, 5 TrŘ platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání ( 235 odst. 2 TrŘ). 48 243 TrŘ: Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolů. 49 314e odst. 1 TrŘ: Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz... 50 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 143. 18
S tím také souvisí požadavek na soud, aby čerpal důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího zjišťované skutečnosti, jelikož takový pramen je nejspolehlivější a snižuje se tím riziko zkreslení původních informací (např. soud se nespokojí s tzv. svědectvím z druhé ruky, pokud je možné vyslechnout původního svědka). Trestní řád také připouští určité výjimky ze zásady bezprostřednosti. Jedná se především o případy, kdy, místo výslechu určité osoby před soudem, se čte protokol o jejím výslechu, který byl proveden mimo řízení před soudem 51, nebo jiný listinný důkaz. Výjimkou je také institut trestního příkazu dle ustanovení 314e odst. 1 trestního řádu, který soud vydává bez projednání věci a na základě důkazů obsažených ve spise. Další výjimkou je upuštění od dokazování skutečností, které strany ve zjednodušeném řízení označí za nesporné ( 314d odst. 2 trestního řádu). Za výjimku ze zásady bezprostřednosti lze považovat také institut dožádání upravený v 53 trestního řádu, kdy důkazy může provádět i soud, který ve věci nerozhoduje a není ani místně příslušný 52. Ze zásady bezprostřednosti vyplývají dvě procesní pravidla 53 : 1. Pravidlo nezměnitelnosti soudu 2. Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání 4. 6. 1 Pravidlo nezměnitelnosti soudu Pravidlo nezměnitelnosti soudu vyjadřuje požadavek na to, aby ve věci rozhodl soudce, který je osobně přítomen celému soudnímu jednání ve všech jeho fázích 54. Pro zajištění dodržení tohoto požadavku slouží institut tzv. náhradního soudce, který je celému soudnímu jednání také přítomen a v případě nutnosti může nahradit soudce. V případě, že by došlo ke změně ve složení soudu, tak by muselo být provedeno celé hlavní líčení znovu. Hlavní líčení by nemuselo být opakováno s případě, že by státní zástupce a obžalovaný, dle ustanovení 219 odst. 3 věta druhá trestního řádu, souhlasili s možností přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení. Toto pravidlo opět vyplývá z požadavku, aby ve věci rozhodl soudce, který sám a svými smysly vnímá průběh soudního jednání a provádění a hodnocení důkazů. 51 Jedná se o ustanovení 183a odst. 1 TrŘ, které umožňuje provést některé důkazy i mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání např. výslech svědka nebo provedení rekognice jako neodkladného a neopakovatelného úkonu dle ustanovení 158a TrŘ. 52 Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 151. 53 Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 74-75. 54 202 odst. 1 TrŘ: Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. 234 odst. 1 TrŘ: Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. 242 TrŘ: Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. 19
4. 6. 2 Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání vyjadřuje požadavek toho, aby soud rozhodoval právě na základě bezprostředního ( čerstvého ) dojmu z jednání a aby mezi prováděním důkazů (a tedy také jejich hodnocením) nebyla velká časová mezera, která by mohla negativně ovlivnit následné rozhodování. Průlomem tohoto pravidla je institut odročení hlavního líčení dle ustanovení 219 odst. 1, 2, 3 trestního řádu, což znamená, že hlavního líčení je dočasně přerušeno 55. Při pokračování v odročeném jednání je ale navázáno na toto pravidlo tím, že buď předseda senátu sdělí podstatný obsah dosavadního jednání a nebo se celé hlavní líčení opakuje 56. 4. 7 Zásada přiměřenosti Zásada přiměřenosti je v trestním řádu uvedena v 2 odst. 4:... orgány činné v trestním řízení... Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí. Zásada přiměřenosti spočívá ve společenském požadavku na vedení trestního řízení tak, aby při něm docházelo co nejméně a jen v nezbytně nutných případech k zásahům do práv jednotlivce zaručených Listinou základních práv a svobod. To se týká jak práv obviněného, tak také práv všech zúčastněných osob, přičemž k největším zásahům do těchto práv dochází při uplatňování institutů sloužících k zajištění osob a věcí důležitých pro trestní řízení. Zásada přiměřenosti navazuje na zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů a na zásadu presumpce neviny. 55 Z důvodů a na dobu uvedenou v 219 odst. 1 TrŘ. 56 Za podmínek stanovených 219 odst. 3 TrŘ. 20
5 Předmět a rozsah dokazování Předmětem dokazování v trestním řízení jsou skutečnosti důležité pro trestní řízení, které je nezbytné dokázat, aby mohlo být ve věci řádně rozhodnuto. Trestní řád takové skutečnosti demonstrativně vyjmenovává v ustanovení 89 odst. 1. Trestní řád tyto skutečnosti vyjmenovává pouze demonstrativně z toho důvodu, že nelze dopředu přesně určit, které okolnosti budou ve kterém případě významné pro trestní řízení a toto vždy záleží na konkrétním případu. Nicméně v trestním řádu vyjmenované skutečnosti představují v podstatě základ toho, co by mělo být v každé věci dokazováno a další skutečnosti již vyplývají ze specifik daného případu. Okolnosti, které se v trestním řízení dokazují lze rozdělit do dvou základních skupin 57 : 1. Okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (hledisko hmotného práva) a) zda se skutečně stal skutek, který je předmětem řízení b) zda je trestným činem c) zda je pachatelem obviněný d) zda existují okolnosti vylučující protiprávnost e) zda existují okolnosti vylučující trestnost f) okolnosti důležité pro uložení trestu, ochranného opatření a náhrady škody g) okolnosti, které vedly ke spáchání trestného činu nebo jeho spáchání umožnily 2. Okolnosti důležité pro postup v trestním řízení (hledisko procesního práva) Jedná se o okolnosti, jejichž zjištění má vliv na další směr postupu v trestním řízení (např. okolnosti odůvodňující zproštění povinnosti svědčit, okolnosti odůvodňující zahájení trestního stíhání, jeho přerušení, odročení hlavního líčení, důležité pro použití zvláštních způsobů řízení apod.). Při dokazování okolností procesní povahy se zpravidla nevyžaduje takový rozsah dokazování jako u okolností důležitých pro rozhodnutí ve věci samé (otázka viny a trestu). Je to dáno tím, že procesní úkony jsou prováděny od samého počátku trestního řízení, kdy orgány činné v trestním řízení zpravidla ještě neznají celý okruh okolností důležitých pro trestní řízení a tyto okolnosti ještě nejsou všechny objasněny. 57 Autoři odborných publikací rozlišují 3 (Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 387-388 nebo Fenyk, J. In Císařová, D., Fenyk, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 303-306) až 4 (Jelínek, J. In Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 332-333) takové skupiny. Domnívám se ale, že uvedené dvě skupiny jsou základní a další skupiny je možno pod ně podřadit nebo že stojí na hranici mezi nimi. 21
Trestní řád požaduje, aby byly dokazovány všechny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Některé okolnosti ale v trestním řízení není nutné dokazovat. Jedná se o tyto tři skupiny: 1. Tzv. nesporné (nepochybné) skutečnosti Jedná se o skutečnosti ve zkráceném přípravném řízení, které jsou se souhlasem obviněného dle 314b trestního řádu považovány za nesporné a není nutné je v hlavním líčení dokazovat. 2. Skutečnosti, o nichž již bylo rozhodnuto způsobem pro trestní řízení závazným nebo je-li rozhodnutí vyhrazeno jinému orgánu než orgánu činnému v trestním řízení. Jedná se zaprvé o posuzování předběžných otázek orgány činnými v trestním řízení dle 9 trestního řádu, které o předběžných otázkách rozhodují samostatně, pokud již ve věci nepadlo pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jehož rozhodnutím jsou vázány. Zadruhé se jedná o posuzování předběžné otázky v působnosti Soudního dvora dle 9a trestního řádu, jehož rozhodnutí o předběžné otázce je závazné pro všechny orgány činné v trestním řízení. 3. Nedokazují se právní předpisy V souladu se zásadou iura novit curia se nedokazují právní předpisy uveřejněné ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv, které musí každý orgán činný v trestním řízení znát. Jiné předpisy znát nemusí (právní předpisy nižší právní síly, které se ve Sbírce zákonů nepublikují ani neoznamují např. obecně závazné vyhlášky obcí, cizozemské právní normy atp.). Pokud takové jiné právní předpisy orgán činný v trestním řízení nezná, tak se dokazují. Předmět dokazování úzce souvisí s rozsahem dokazování. Rozsah dokazování je určen ustanovením 89 odst. 1 trestního řádu, které uvádí, že okolnosti důležité pro trestní řízení je potřeba dokazovat v nezbytném rozsahu, čímž je myšleno v rozsahu nezbytně nutném pro řádné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci. Předmět dokazování určuje okruh skutečností, které mají být dokázány a rozsah dokazování poté určuje množství a kvalitu důkazů, kterými má být uvedený okruh skutečností dokázán 58. Někdy je rozsah dokazování pokládán za součást předmětu dokazování, protože vymezuje 58 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 389. 22
kvantitativní stránku tohoto pojmu 59. Rozsah dokazování se mění v závislosti na tom, v jakém stadiu se trestní řízení nachází. Pro každé další stadium trestního řízení je zpravidla nutné obstarat více důkazů než postačovalo ve stadiu předchozím. V dřívějších stadiích trestního řízení je možné dle trestního řádu provádět dokazování v menším rozsahu, než ve stadiích pozdějších. Tak pro zahájení trestního řízení ( 158 odst. 3 trestního řádu) stačí pouze podezření ze spáchání trestného činu a do zahájení trestního stíhání ( 160 odst. 1 trestního řádu) je možné opatřovat jen některé důkazy použitelné následně před soudem 60. Pro zahájení trestního stíhání poté stačí méně důkazů než pro podání obžaloby ( 176 odst. 1 trestního řádu) a podobný vztah je mezi podáním obžaloby a vynesením rozsudku ( 225 odst. 1 trestního řádu), přičemž platí, že rozsah dokazování může být v řízení před soudem v rámci obžaloby oproti přípravnému řízení zúžen, nikoli však rozšířen. Rozsah dokazování v přípravném řízení je také závislý na formě přípravného řízení 61. 6 Rozdělení důkazů Trestní řád podrobně neupravuje rozdělení důkazů. Rozdělení důkazů je tedy především věcí právní nauky, která důkazy dělí podle: 1. vztahu důkazu k předmětu obvinění 2. pramene důkazu 62 3. vztahu pramene důkazu k dokazované skutečnosti 4. vztahu důkazu k dokazované skutečnosti Ad 1. Podle vztahu důkazu k předmětu obvinění se rozdělují důkazy na důkazy usvědčující a důkazy ospravedlňující: Usvědčující důkazy prokazují okolnosti, které svědčí proti obviněnému (potvrzují obvinění). Ospravedlňující důkazy oproti tomu prokazují okolnosti, které svědčí ve prospěch obviněného (tedy obvinění zeslabují ). 59 Císařová, D. Předmět dokazování. Stát a právo, 1967, č. 13, s. 93 In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 389. 60 Zajišťovat znalecké posudky, odborná vyjádření, ohledání, listinné, zvukové a obrazové záznamy dle 158 odst. š písm. a) až h), provedení výslechu nebo rekognice dle 158a TrŘ. 61 Např. ve standardním přípravném řízení je možné provádět výslech svědka, jestliže jde o neodkladný nebo neopakovatelný úkon; jde o výslech osoby mladší 15ti let s omezenou schopností vnímat, pamatovat si či reprodukovat; je dáno podezření, že na svědky by mohl být činěn nátlak nebo se předpokládá delší doba vyšetřování. V rozšířeném přípravném řízení ( 168 a 169 TrŘ) taková omezení pro výslech svědka neplatí. Naopak ve zkráceném přípravném řízení je výslech svědka omezen pouze na neodkladné a neopakovatelné úkony. 62 Šámal, P. In Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007, s. 392. 23