Seminární práce Institucionální ekonomie Téma: Makroekonomické ukazatele a zásahy státu do ekonomiky Zpracoval: Michal Mazanec Kruh: I2-21 Datum: 6.4.2013 1
Osnova Úvod -důvod volby tématu Zásahy státu do ekonomiky Nástroje ovlivňující tržní ekonomiku -přiblížení ekonomických systémů z historie -stav a výkonost ekonomiky a definování jednotlivých pojmů -funkce státu v ekonomickém tržním systému -možnosti zásahů do ekonomiky (nástroje) Přiblížení aktuální situace -grafy makroekonomických ukazatelů -hodnocení posledních pár let Závěrečné zhodnocení ekonomického vývoje Uvedení zdrojů 2
Úvod Důvodem, k výběru tohoto tématu pro mě bylo to, že jsem si chtěl ujasnit a přiblížit způsoby a nástroje, kterými může stát zasahovat do ekonomiky, regulovat trh a ovlivňovat tržní ekonomiku. Samotné téma mi přijde velice zajímavé, už jen proto, že můžeme sledovat jednotlivé kroky (zásahy vlády) a následné důsledky vyplívající z učiněných opatření. Jedná se aplikace ekonomických principů v praxi, které mají dopad na všední život člověka. Zásahy státu do ekonomiky Nejdříve by bylo dobré zaměřit se na ekonomiku jako takovou. Ekonomika vyjadřuje hospodaření určitého subjektu v našem případě státu za určité období. Pokud si položíme tři základní ekonomické otázky a odpovíme na ně, tak pak můžeme rozlišit jednotlivé ekonomické systémy. Základní ekonomické otázky jsou: Co vyrábět? Jak a kolik vyrábět? Pro koho vyrábět? Rozlišujeme čtyři základní ekonomické systémy. První z nich je ekonomický zvykový systém. V současné době existuje už jen u primitivních kultur a ekonomické chování je zde určováno tradicí nebo zvyklostmi. Druhým ekonomickým systémem je centrálně plánovaný. V minulosti byl aplikován po druhé světové válce v zemích takzvaného východního bloku. Ekonomika je řízena na základě centrálního plánu a další činnosti jsou plánovány na nižších úrovních, charakteristický je státní monopol. Třetím systémem je tržní systém, který byl uplatňován v 19. Století vyspělými zeměmi a jeho charakteristickým rysem je liberální neregulovaná ekonomika, na kterou mají vliv pouze tržních mechanismy tj. střet nabídky s poptávkou. Čtvrtým a posledním ekonomickým systémem, kterým se budeme nadále zabývat a který funguje v dnešní době i u nás v České Republice je smíšený ekonomický systém. Který vychází z tržního ekonomického systéme ale na rozdíl od tržního jsou zde zaváděny regulace v podobě zásahů státu. A těmito zásahy státu do ekonomiky, jejími příčinami a důsledky se budu nadále zabývat.stát by měl do ekonomiky zasahovat co nejméně a to pouze v případech kdy je to nezbytné. K tomu je potřeba znát stav ekonomiky a ten lze jednoznačně určit. Stav v jakém se ekonomika nachází, a výkonost ekonomiky můžeme určovat na základě makroekonomických ukazatelů, mezi něž řadíme hrubý domácí produkt (HDP), míru inflace, míru nezaměstnanosti a také platební bilanci země. Díky těmto faktorům můžeme porovnávat výkonost a posuzovat růst či stagnaci ekonomik jednotlivých zemí mezi sebou. Cílem státu by měla být podpora ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně obyvatel. Ekonomický růst vychází ze stále opakujících se hospodářských cyklů. Jedná se o cykly, kdy ekonomika (sledujeme makroekonomické ukazatele) stagnuje, dostává se na své dno, a poté opět roste, až se dostane na vrchol a takto se cyklicky opakuje. Hospodářské cykly představují kolísání reálného hrubého domácího produktu kolem potenciálního produktu. Potenciální produkt můžeme definovat jako produkt při plném využití všech zdrojů, což můžeme chápat jako maximální produkční kapacitu, ale musíme říci že, potenciální produkt je veličina, která je v čase proměnná. Pak teprve můžeme definovat ekonomický růst, který 3
je totožný s růstem potenciálního produktu. Ekonomický růst je tedy růstem potenciálního produktu, faktory ovlivňující růst potenciálního produktu ovlivňují ekonomický růst. Máme dva faktory ovlivňující ekonomický růst, první z nich je navýšení množství výrobních vstupů a druhý z nich je zlepšení produktivity výrobních vstupů. Tyto faktory ovlivňují ekonomický růst. Budeme-li nadále sledovat makroekonomické ukazatele lze ekonomiku porovnávat na základě míry nezaměstnanosti. Chceme-li měřit míru nezaměstnanosti, rozdělíme obyvatelstvo na dvě základní skupiny. Ekonomicky aktivní obyvatelstvo, čímž myslíme obyvatele v produktivním věku, tedy pracující. A na ekonomicky neaktivní neboli pasivní, kam zařadíme děti, studenty, důchodce, jedná se o skupinu obyvatel, která není aktivní a nemá vlastní příjem a nepodílí se tedy na HDP. Aktivní obyvatelstvo se pak dále dělí právě na zaměstnané a nezaměstnané. Musíme však uvažovat, že do míry nezaměstnanosti započítáváme pouze ty nezaměstnané, kteří jsou v produktivním věku, tj. starší patnácti let a aktivně hledají práci (např. jsou registrováni na úřadu práce). Vždy totiž bude existovat skupina lidí, kteří nechtějí pracovat, a ty budeme pak zahrnovat do takzvané dobrovolné nezaměstnanosti. Míru nezaměstnanosti pak můžeme definovat jako procento nezaměstnaných z ekonomicky aktivního obyvatelstva. Nezaměstnanost dělíme na tři druhy. Frikční nezaměstnanost, což je doba, která je potřebná na vyhledání nového pracovního místa po odchodu z předchozího zaměstnání. Strukturální nezaměstnanost, vzniká v důsledku útlumu některých odvětví a následném přebytku pracovní síly s určitou kvalifikací, která momentálně není poptávána, je zde potřeba čas na rekvalifikaci případně čas na nalezení nové pracovní pozice. A třetí typ nezaměstnanosti je nezaměstnanost cyklická, která je způsobena vývojem ekonomiky. Při recesi, kdy klesá hrubý domácí produkt, roste počet nezaměstnaných a naopak při expanzi ekonomiky, kdy roste hrubý domácí produkt míra nezaměstnanosti klesá. Cyklická nezaměstnanost na rozdíl od strukturální zasahuje všechny odvětví v ekonomice. Stát používá dvě základní opatření související s nezaměstnaností. Jedná se o pasivní a aktivní politiku zaměstnanosti. Pasivní politika zaměstnanosti, pouze tlumí dopady nezaměstnanosti, a je vykonávána formou podpory v nezaměstnanosti (tedy dávkami). A aktivní politikou zaměstnanosti, která přispívá k tvorbě nových pracovních míst, případně rekvalifikaci volné pracovní síly do odvětví s poptávkou po pracovní síle. Dalším makroekonomickým ukazatel je míra inflace. Inflace je všeobecný růst cenové hladiny. Při inflaci dochází k poklesu kupní síly peněz, neboli poklesu hodnoty peněz a rostou-li ceny, pak si za stejný obnos můžeme koupit méně. Míra inflace je udávána v procentech. Inflaci můžeme dělit z hlediska závažnosti na tři stupně. Mírná inflace, míra se pohybuje v řádu jednotek, lidé věří penězům, mají hotovost v bankách a uzavírají dlouhodobé smlouvy v penězích. Pádivá inflace je v řádu desítek až stovek procent, lidé přestávají věřit penězům a uzavírané smlouvy mají dodatky spojené s inflací. A třetí stupeň je hyperinflace, která se pohybuje v řádech stovek až tisíců procent, lidé přestávají používat 4
peníze a používají cizí měny nebo dochází ke směnnému obchodu. Dále pak můžeme rozdělit inflaci z hlediska příčiny vzniku. Máme inflaci poptávkovou, která vzniká důsledkem pozitivního poptávkového šoku. Ten může být způsoben růstem vládních výdajů, růstem spotřebních výdajů domácností nebo třeba zvýšením čistého exportu. Dále máme nabídkovou inflaci, která je způsobená poklesem agregátní nabídky (např. firmy budou při růstu nákladů ochotny nabízet stejné množství produkce pouze za vyšší ceny). Třetí druhem je takzvaná setrvačná inflace, která je způsobena tím, že ekonomické subjekty očekávají určitou míru inflace se kterou počítají a to se promítne do celkového stavu. Vzájemný vztah mezi nezaměstnaností a inflací popisuje takzvaná Phillipsova křivka, která říká, čím vyšší je míra nezaměstnanosti, tím nižší je míra mzdové inflace. Tato křivka říká že, pokud je míra nezaměstnanosti nízká, musí firmy k najmutí dodatečných pracovníku nabídnout vyšší plat a také zaměstnanci si při nízké míře nezaměstnanosti mohou říci o vyšší mzdu. Jeli však míra nezaměstnanosti vysoká, zaměstnanci jsou ochotni pracovat i za nižší mzdu. Z Phillipsovy křivky je také patrné, že existuje také přirozená míra nezaměstnanosti, která se běžně pohybuje kolem čtyř procent. Čtvrtým a posledním makroekonomickým ukazatelem, kterým se budu zabývat, je platební bilance. Platební bilance je systematický zápis veškerých ekonomických transakcí mezi rezidenty a nerezidenty sledované země za časové období. Je důležité definovat si pojem rezident. Pojmem rezident je chápan ten subjekt, který má hlavní centrum zájmu v daném státě. To znamená, zjednodušeně řečeno jsou to obyvatele daného státu, kteří v něm žijí dlouhodobě, dále pak vláda, obchodní a neziskové organizace a další subjekty. Platební bilance je takzvaná toková veličina, což znamená, že ji měříme v průběhu času a uvádíme ji za určité období (např. rok). Platební bilanci můžeme členit na jednotlivé části, které jsou pak všechny obsaženy v celkovém zúčtování. Jedná se o běžný učet, do kterého se započítává obchodní bilance (export a import statků a služeb). Dále pak kapitálový účet, jedná se o kapitálové transfery (např. odpuštění dluhů). Finanční účet, do kterého jsou započítávány investice a poslední částí platební bilance je změna devizových rezerv (zahraniční měny, zlato atd. v držení centrální banky). Tyto jednotlivé body pak v celku ovlivňují platební bilanci a případné zadlužení státu. Tímto jsem rozebral čtyři základní makroekonomické ukazatele, pomocí kterých může měřit výkonost ekonomiky a nyní bych se dále zabýval hlavními funkcemi státu v ekonomickém tržním systému. Stát plní čtyři základní funkce v ekonomické teorii tržního systému, kterými ovlivňuje tržní ekonomiku. Mluvíme o funkci legislativní, regulační, alokační a redistribuční. Dále budeme rozebírat jednotlivé funkce postupně. První z nich je funkce legislativní. Vytvoření právního rámce tržní ekonomiky, tj. vytvoření a nastavení obecných pravidel pro fungování trhu. Je zde definováno vlastnictví, jsou zde rozebrány zákony a podmínky pro uzavírání smluv, za jakých podmínek a kdy je možno uzavřít jednotlivé smluvní dohody, a je zde rozebráno a upraveno chování jednotlivých subjektu na trhu. Máme tři základní ekonomické subjekty podílející se na tržním 5
hospodářství a to jsou domácnosti, firmy a stát. Někdy jsou sem řazeny i neziskové organizace jako čtvrtý subjekt, které také působí na trhu. Dále se dá také říct, že do legislativní funkce státu kromě tvorby pravidel spadá taky dohled nad těmito pravidly. Stát dohlíží na dodržování těchto pravidel a určuje případné sankce za jejich porušení. Druhou funkcí státu je takzvaná funkce regulační. Regulační funkci můžeme chápat jako makroekonomickou stabilizaci tržního systému. Jedná se o snahu vytvoření stabilního prostředí pro ekonomické subjekty. Chceme předcházet nezaměstnanosti, ekonomické stagnaci to jest snížení růstu hrubého domácího produktu a omezit nebo úplně zabránit rychlé cenové inflaci. K zajištění těchto podmínek využívá stát nástrojů, mezi něž patří fiskální (rozpočtová) a monetární (měnová) politika. Fiskální politiku uplatňuje stát formou regulace státního rozpočtu. Máme dva nástroje fiskální politiky. Diskrétní opatření, které chápeme jako jednorázová rozhodnutí příslušných státních orgánů. Jedná se například o změnu daňových sazeb, nebo o změnu struktury výdajů za jednotlivé položky státního rozpočtu. A druhým nástrojem fiskální politiky jsou takzvané vestavěné stabilizátory, jedná se o mechanismy, které po svém zavedení nevyžadují žádné další rozhodnutí státních orgánů a fungují více méně automaticky. Řadíme sem progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti, státní výkup zemědělských přebytků případně subvence k cenám zemědělské produkce. Druhým nástrojem pro stabilizaci tržního systému je takzvaná monetární neboli měnová politika státu. Tu zajišťuje stát prostřednictvím centrální národní banky, která je však na státu nezávislá, ale řídí se legislativou tvořenou státními orgány. Cílem centrální národní banky je udržovat zdravý měnový vývoj neboli stabilitu měny a přispívat k plynulému hospodářskému růstu a plné zaměstnanosti. Stabilitu měny můžeme rozdělit do dvou oblastí. Na vnitřní stabilitu měny, ta je vyjadřována mírou inflace na tuzemském trhu a na vnější stabilitu měny a ta je udávána vývojem domácího měnového kurzu vůči ostatním zahraničním měnám. Banka ovlivňuje tyto faktory prostřednictvím optimální nabídky peněz (regulací peněžních prostředků v oběhu), a dále regulací úrokových sazeb pro veřejný bankovní sektor. Tyto cíle vyplývají z funkcí centrální národní banky. Mezi další funkce centrální národní banky patří emise hotovostního oběživa, poskytování úvěrů ostatním bankám, provádění měnové politiky, udělování a odebírání bankovních licencí, bankovní dozor a regulace, zastoupení země (státu) v mezinárodních finančních a bankovních institucí. Centrální národní banka je také bankou státu, což lze chápat tak, že spravuje jednotlivé účty státního rozpočtu, státní dluh a měnové rezervy a je poradcem vlády v měnových otázkách při sestavování státního rozpočtu. Třetí funkcí státu v teorii ekonomického tržního systému je funkce alokační. Cílem alokace zdrojů je zvýšit ekonomickou efektivnost. Je nutno říci, že trh není nikdy dokonalý a tržní selhání mohou iniciovat zásah státu do ekonomiky. 6
Těmito selháními myslíme selhání dokonalé konkurence (která jak víme, není dosažitelná) při ovlivňování trhu monopolem, stát může zasáhnout svou legislativou. Nebo při výskytu významných externalit, dále pak při diskriminaci na trhu práce. Jsou-li nějaké skupiny diskriminovány stát může zasáhnout svou legislativou a vystavit takové chování mimo zákon. Čtvrtou funkcí státu je funkce redistribuční, tato funkce pomocí přerozdělování důchodu se snaží dosáhnout snížení nebo úplného smazání sociálních nerovnosti mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva. Rozebrali jsme tedy funkce státu a popsali jsme si obecně, jak může stát zasahovat do ekonomiky, a jakými nástroji může ovlivňovat trh a jednotlivé oblasti, které mají vliv na rozvoj ekonomiky. Nyní bych chtěl jen krátce ukázat vývoj již zmíněných makroekonomických ukazatelů v ČR za poslední pár let. 7
Podíváme-li se na jednotlivé grafy a vývoj makroekonomických součinitelů za posledních 12 let, můžeme názorně vidět, jak jsou mezi sebou jednotlivé oblasti provázané. Inflace se dlouhodobě pohybuje okolo 3 procent, i když v současné době mírně roste. Dále pak může sledovat výrazný útlum růstu hrubého domácího produktu, což pro ekonomiku určitě není pozitivní jev, a dále pak rostoucí nezaměstnanost, která sice není tak vysoká jako v minulých letech, ale přesto roste. Je zde vidět obrovský propad v roce 2009. Dle mého názoru, celý problém byl způsoben obavou z možné krize, ekonomické subjekty se snažili zvýšit úspory a snížit výdaje, což mělo za následek útlumu investic v jednotlivých oblastech ekonomiky, které pak vyvolali již zmíněný propad. Dále pak bylo nutné znovu nastartovat ekonomiku, vynaložením investic do jednotlivých oblastí. Závěrečné zhodnocení Zhodnotíme-li pak jednotlivé ukazatele globálně je nutno říct, že se vyvíjejí spíše negativně a naše ekonomika se rozvíjí pomaleji. Je však důležité si uvědomit, že jednotlivé zásahy státu do ekonomiky se projevují se zpožděním a dopad jednotlivých kroků, můžeme tedy sledovat a hodnotit až s odstupem času, který ukáže, zda provedená opatření byla správná či nikoliv. 8
Zdroje: Internetové zdroje: - http://www.mfcr.cz (ministerstvo financí ČR) - http://www.czso.cz/ (Český statistický úřad) - http://www.euroekonom.cz/ Knihy a jiné zdroje: - Makroekonomie základní kurz, Tomáš Pavelka (nakladatelství: Melandrium) - Přednášky z Makroekonomie (Doc. Ing. Zdeněk Sojka, CSc.) 9