HISTORIE ROMŮ O PŮVODU VLASTI ROMŮ EMA ŠTĚPAŘOVÁ O daženo mardo, so ačhel a čoro, oda mek goreder, so hino korkoro. Zle je tomu, kdo je chudý, ještě hůře tomu, kdo je sám. Pravlastí všech Romů je Indie. Odchod jejich předků ze severozápadní a střední Indie nemohl jistě probíhat najednou, ale uskutečnil se v průběhu dlouhých časových údobí a v několika migračních vlnách. Jedna z nich šla přes Blízký Východ do jihovýchodní až střední Evropy, druhý proud pronikal přes Egypt a severní Afriku do Španělska. Jistě byly i migrační proudy další. Při příchodu do Evopy se tehdejší Romové, putující v rodových skupinách, zastavili na delší dobu i v Řecku, kde o nich zprávy mluví jako o potulných kotlářích, hudebnících, kejklířích a provazolezcích a v 9. století se objevují doklady o Romech z Konstantinopolu. Ve zprávě ze svaté hory Athos se píše o Atsinganech, kteří byli ve století předcházejícím označováni jako Athinganoi, z tohoto pojmenování vznikl pravděpodobně název, daný Romům od ostatních obyvatel - tedy Cikán, Cygan, Zingari, Zigeuner a Zingari. 1) Indická kastovní společnost Kromě etnické a jazykové rozmanitosti se Indie vyznačuje rozmanitostí kast (džátí), jejichž, funkční struktura tvoří zcela unikátní socio-kulturní systém. Každá džátí měla svou specifickou kastovní dharmu tj. soubor nepsaných příkazů a zákazů, které činnosti smí nebo nesmí vykonávat. Často nesměla vykonávat ty činnosti, které souvisely s tradiční obživou jiných kast. Dnes jsou profesní přesuny mezi Romy zcela běžné, donedávna se však napsané zvyklosti regulující meziskupinové chování jednotlivých romských džátí velice podobaly mezikastovním vztahům v Indii. 2) Putování z Indie do Evropy Odoj manuš džal, kaj leske feder. Člověk jde tam, kde je mu líp. Z konce 14. století již existují hodnověrné prameny, které potvrzují přítomnost Romů nejen v celé oblasti Balkánu, ale také v Uhrách. Do Panonské nížiny postupovali Romové podél Dunaje v několika etapách. První jistou zprávou o přítomnosti Romů v Uhrách je údaj rychtáře ze Spišské Nové Vsi Jána Kunha z roku 1322, která informuje o přítomnosti Romů na majetku rodiny Máriássyovců.
Zejména druhá polovina 14. století již přináší řadu zpráv o pohybu Romů v oblasti dnešní Jugoslávie a Rumunska. Zvláště je potřeba se zmínit o postavení Romů v knížectvích Valašsko (nyní Rumunsko) a Moldavsko (nyní samostatná republika). V těchto historických celcích žili někteří Romové po staletí v postavení nevolníků, respektive přímo otroků. Romské rodiny patřily klášterům nebo šlechtě, byly jejich majetkem, který mohl být prodán, vyměněn či darován. Romští otroci byli využíváni zejména jako znalci práce s kovem: kováři, kovotepci, zámečníci, cínaři. Teprve po roce 1856, kdy bylo nevolnictví Romů zrušeno, se tito dostávají do Uher a odtud migrují dále i na území českých zemí, kde jsme si zvykli je - dle původu - nazývat přívlastkem valašští nebo olašští (romsky: Vlachike Roma). Velký pohyb romských skupin, směřujících podél Dunaje do střední a západní Evropy v první půlce 15. století, byl patrně vyprovokován sílícím tlakem tureckých nájezdníků. Ještě v 15. století pronikli Romové i do severní Evropy, a to ve dvou proudech. Západní prošel z Čech do Německa, Francie Holandska, Dánska a Norska, kam dostali asi až v 16. století. Na Britských ostrovech jsou Romové doloženi po roce 1500. Východní proud směřoval z východní Evropy přes Uhry a dnešní Slovensko do Polska Finska a Švédska. Mnohem později přišli Romové na Ukrajinu a do Běloruska, na území Ruska se však v té době nacházela již část Romů, kteří sem přišli z Arménie a Balkánu. Prvotní přijetí Romů v Evropě bylo ze strany církevních i světských feudálů ovlivněno jistým pochopení a tolerancí. Jistě k tomu přispěly i pověsti, v nichž Romové vystupují jako kajícní poutníci - tedy křesťané, kteří usilují o nápravu. Takový postoj si měl získat sympatie bigotního obyvatelstva, což se zprvu také dařilo. Jedna z účelových bájí romských poutníků byla například o tom, že jejich předkové v Malém Egyptě dočasně upustili od křesťanství a pro tento hřích prý musí putovat světem. Další verze křesťanské báje zase vypráví, že Romové jako kováři ukovali tři hřeby pro Kristovo ukřižování, a proto musí nyní trpět, další daleko pozitivnější verze se snaží vysvětlit, že Romové putují světem na výraz solidarity s Kristem, který také na útěku před Herodem musel projít různými zeměmi. 3) První zmínky o Romech na území České republiky a Slovenska Rom predživel but pharipen, vašoda les hin jilo sakonelna. Rom prožil mnoho těžkostí, proto má soucit s každým. Nejstarší zprávy jsou nepřehledné. První Romy měl přivést do Uher král Ondřej II. v roce 1219 po návratu z křižácké výpravy do Jeruzaléma. Další informace o romské populaci na uherském území máme až ze 14. století. Popravčí kniha pánů z Rožmberka z roku 1399 v záznamu o výslechu loupežníka Vachka uvádí při výčtu jeho
kompliců i jakéhosi Ondřejova pacholka, Cikána černého. Zde však nevíme s jistotou, zda se skutečně jednalo o Roma či pouze o takto přezdívaného neroma. Údaj tedy ještě nepokládá přítomnost Romů na našem území, ale užití slova Cikán napovídá, že lidé toho jména nebyli zde již zcela neznámí a pravděpodobně se pohybovali ne-li přímo v českých zemích, tedy jistě v jejich blízkosti. Teprve k roku 1416 přináší Staré letopisy české jednoznačnou zprávu o přítomnosti Romů na našem území. V souvislosti s velkým pohybem romských skupin střední Evropou v roce 1417 se vztahuje také záznam nejvyššího písaře Nového Města Pražského - Prokopa. V díle Cronicon, které se věnuje počátkům husitského hnutí, píše jeho autor stejně nelichotivě o táboritech jako o v Praze přechodně přítomných Romech. V roce 1417 se objevuje romská skupina také ve Znojmě, což dokládají účetní knihy tohoto města, informují o almužně poskytnuté procházející romské skupině. O rok později je stejná skupina zaznamenána již v Chebu. Od té doby se prameny o přítomnosti Romů na území českých zemí na dlouhá desetiletí odmlčely, zato v sousedních zemích se romské skupiny objevují i nadále. 4) V roce 1548 na sněmu Augsburgu bylo rozhodnuto o vražedném pronásledování Romů, jehož usnesení mj. říká, že...kdo cikána zabije, z žádného mordu (vraždy) vinen býti nemá. V krutém postupu vůči tehdejším Cikánům v českých zemí vynikl zejména Ferdinand I., který vydal prvý mandát, uzákoňující jejich útlak. Již před augšpurským usnesením se z roku 1538 stavy na Moravě usnesly, že Cikány nebudou vůbec v zemi trpět. Podobných mandátů zde vycházelo stále víc, na Slovensku toto pronásledování začalo až později v první polovině 17. století. 5) Zásadní změnu v přístupu k Romům jako první z evropských panovníků učinila osvícená panovnice Marie Terezie, která pochopila, že popravy za potulku a prohánění Romů z jedné země do druhé nic neřeší. Sama však potřebovala určitý čas, než k tomuto názoru dospěla. Vyhánění a represe probíhaly delší dobu i za její vlády. Reskriptem z roku 1749 nařídila vyhošťování Romů ze země, při dopadení mrskání, při novém návratu trest smrti. V rámci těchto nařízení se prováděly i tzv. vizitace, kdy docházelo v jednotlivých krajích s použitím vojska k systematickému vyhledávání romských skupin po lesích i na těžce přístupných místech. Od roku 1761 přistoupila Marie Terezie k realizaci nového programu asimilace a usazování Romů. (V roce 1763 se uskutečnil poslední hrdelní proces s Romy u nás za potulku). Tento projekt realizovala především v Uhrách, Moravu zasáhl jen okrajově, Čechy vůbec ne. Josef II. pokračoval v intencích své matky, jeho snahy se již více dotkly Moravy. V roce 1784 rozhodl o usazování Romů na statcích tzv. náboženského fondu - tedy na půdě odňaté zrušeným klášterům. Tak byli Romové na Moravě usazeni celkem ve 13 obcích. Pouze ve dvou z nich se však vytvořily základy pro vznik trvalého romského osídlení, na těchto základech vznikly později velké romské osady neboli tábory (Bohusoudov u Jihlavy, Oslavany u Brna). 6)
Život Romů do 2. světové války Sako mušinel peskero to predživel. Každý si musí prožít své. Od počátku dvacátých let se začínají objevovat petice venkovských obcí volající po přijetí zákona, který by dále omezoval pohyb Romů. První republika je dobou, kdy někteří Romové získávají střední i vysokoškolské vzdělání. V roce 1923 podal Jan Daniel žádost prezidentu Masarykovi o umožnění vzdělání - otevření romské školy v Užhorodě (škola funguje dodnes). Ve třicátých letech potom vzniká také hudební škola pro Romy v Košicích. Na základě zákona č. 117/27 Sb. o potulných Cikánech, který zakazoval pobyt cizozemských Cikánů byli němečtí Romové vyháněni zpět na německé území. Zákon o potulných Cikánech z roku 1927 přežil první republiku a byl zrušen až v roce 1950. Integrace Romů do majoritní společnosti, pokračující i přes existenci diskriminačního zákona, byla násilně přerušena v období nacistické perzekuce. 7) Holocaust Vzpomínám si, že Janovský jednou řekl, že z tábora vede jen cesta do nebe... 8) Zvýšený pohyb Romů koncem 30. let, způsobený útěky rodin i jednotlivců z Německé říše a z okupovaných rakouských žup do Československa, ze Sudet a z obsazeného českého a moravského pohraničí do Česko-Slovenska i ze Slovenské republiky do Protektorátu Čechy a Morava, měl za následky zvýšení počtu romské populace na českém a moravském území. Výnosem z 30. 11. 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby se Romové do dvou měsíců trvale usadili a zanechali kočování a potulování. Těm, kteří by příkaz nerespektovali, bylo pohroženo zařazením do kárných pracovních táborů. Ty byly otevřeny v srpnu 1940 v obcích Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu. Cikánský tábor v Letech se v době svého otevření skládal z jednoho pevného baráku a z 50 převozných baráčků, v nichž bylo možno ubytovat 300 vězňů. Průběžnými přístavbami dalších velkých baráků se celková ubytovací kapacita téměř zdvojnásobila. Velitelem tábora byl bývalý četnický štábní kapitán Josef Janovský, který nutil vězně k vysokým pracovním výkonům, podílel se na rozkrádání potravinových zásob a podcenil přeplnění tábora a z toho vznikající vážné hygienické závady. Po zamoření tábora břišním tyfem byl přechodně vystřídán Š. Blahynkou a pak na zbývající dobu F. Havelkou. 9) Romský jazyk byl v táboře zakázán a Romové směli mluvit pouze německy. Paul Polansky ve své knize Tíživé mlčení zmiňuje mnohé výpovědi lidí, kteří přežili nucený pobyt v táboře Lety u Písku:
J.Š. Tam, kde naši lidé byli vražděni a umírali, nechala vláda postavit velkovýkrmnu vepřů. Kosti našich blízkých jsou rozházené po poli. Ta velká jáma tam pořád je. A zvířata kálejí na kosti našich lidí. Mluvíte o spravedlnosti. V této zemi žádná spravedlnost není. 10) Anna Růžičková: Když jsme přišli do tábora, všechny ženy se musely ostříhat i oholit po celém těle, všude. Dozorci je pozorovali a pak si vybrali ženy, které chtěly. Moje dvě tety byly velmi krásné, tak musely spát s dozorci. 11) V J. Děti dostávaly na oběd jednu plnou lžíci bramborového guláše. Později venku, když šly na stranu, tak jedly vlastní výkaly, takový měly hlad. Ráno jsme mívali bílou kávu a kousek chleba. Večer někdy trochu vody s nudlemi nebo brambory. 12) A.Š. Kdykoli nás dozorci vzali k rybníku se vykoupat, nařídili nám, ať se navzájem topíme. Měli z toho velkou legraci. Nikdy jsme nikoho neutopili, ale museli jsme předstírat, že se tak děje, abychom dozorce pobavili. 13) Marie Petrskovská: Když jsem šla do tábora, měla jsem dlouhé, černé vlasy. Moje matka mi se splétala do copu. Lépe by bývalo, kdyby mi je matka ostříhala, ještě než jsme šli do Letů. Mohla by je prodat. 14) Marie Serynková: Český dozorce uviděl malého chlapce, jak sbírá bramborové slupky. Jako každý vězeň v Letech, i tento čtyřletý chlapec umíral hladem. Dozorce přišel, sundal si řemen, omotal ho chlapci kolem krku a pak ho držel několik centimetrů nad zemí, dokud chlapec nezemřel. 15) Karel Kloc: Občas nás brali do nějakých sprch, abychom se umyli. Byl tam i nějaký rybník. Dozorci nás pustili jít do vody, pak do ní dali dráty, pustili elektrický proud, a všichni, kdo byli ve vodě, byli mrtví. 16) Cikánský tábor v Hodoníně tvořily původně tři baráky s ubytovací kapacitou 200-300 osob, k nimž byly postupně stavěny další objekty. Po přístavbách byl tábor schopen pojmout 750 osob. Velitelskou službu tu vykonával bývalý četnický nadporučík Š. Blahynka, který byl od ledna do dubna 1943 odvelen do Let a po dobu jeho nepřítomnosti ho zastupoval J. Sokl. Strážní mužstvo se skládalo ze 444 četníků, kteří zacházeli s vězni nevybíravým a hrubým způsobem. Šikanováním se vyznačovali dozorci M. Pavlík a zvláště J. Vitouch. Ze 6500 protektorátních Romů byla ponechána na svobodě pouze mizivá většina 300 osob, zatímco zbývající většina se stala objektem nelítostného soustřeďování v táborech nucené koncentrace. Tam byli romští vězňové větším dílem vyhlazeni. 17) Po roce 1933 se ještě mnoho z 30 tisíc německých Romů a Sintů domnívalo, že se není čeho obávat. Norimberské rasové zákony ze září 1935 se zaměřily na Židy. Teprve v prováděcím výnosu říšského ministra vnitra Fricka z 3. ledna 1936 se nachází dodatek: K běžným cizorodým rasám v Evropě patří pouze Židé a Cikáni. Perzekuce Romů a Sintů byla zaváděna postupně - namátkově,
zdánlivě nepromyšleně. Na počátku roku 1936 založil neurolog Robert Ritter Rasově - hygienické výzkumné pracoviště při říšském ministerstvu zdravotnictví, aby v následujících letech veškeré Romy a Sinty vypátral a podle rasových kritérií evidoval. V rámci preventivního boje proti zločinnosti (výnos z prosince 1937) bylo roku 1938 deportováno prvních tisíc sintských a romských mužů do koncentračních táborů Dachau, Mauthausen, Flossenburg, Buchenwald a Sachsenhausen. V koncentračních táborech a na jejich dislokovaných pracovištích byly v následujících letech statisíce lidí umučeny prací. Reinhard Heydrich, šéf německé bezpečnostní policie a služby, rozhodl 21. září 1939, že 30 tisíc Romů a Sintů žijících v tzv. Velkoněmecké říši bude deportováno do Generálního gouvernementu Polsko. Když dotyčné rodiny dorazily na cílová místa, očekávala je nucená práce v ghettech a koncentračních táborech, později deportace do vyhlazovacích táborů. 18) Od března 1943 bylo deportováno více než 22 tisíc Romů a Sintů z jedenácti evropských zemí, z toho kolem 10 tisíc (žen, mužů a dětí) z Německa. Veškerý jejich majetek byl předtím zabaven. V průběhu následujících měsíců jich bylo zhruba 18 tisíc v Osvětimi - Březince zavražděno - prací, lékařskými pokusy, hrubým násilím a plynem. Mimořádný zájem měli nacisté zejména o internaci romských studentů, neboť byli živým důkazem neplatnosti teorií o podřadnosti a nevzdělatelnosti nízké rasy. Někteří Romové prchající před táborovou internací se připojili k partyzánským skupinám, v jejich řadách riskovali vlastní život pro zemi, kterou považovali za svůj domov. Roku 1932 se v Římě na mezinárodní konferenci kriminálních policií ujednalo, že bude ve Vídni zřízena mezinárodní kancelář k potírání cikánstva. 19) 10. srpna 1940 ministerstvo vnitra vydalo nařízení definovalo cílovou skupinu budoucích letských vězňů: Jsou to práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí apod.), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce apod.) vlastních nebo jiných osob. V květnu 1995 se odhalil památník obětem bývalého cikánského tábora v Letech u Písku, v roce 1997 Muzeum romské kultury v Brně realizovalo vybudování památníku obětem bývalého cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu a v roce 1998 byla odhalena pamětní deska nad dosud neoznačenými hroby hodonínského tábora na hřbitově v nedalekých Černovicích. 20) Romové v poválečném Československu do roku 1989 Odoj som khere, kaj man den pativ. Doma je tam, kde si mě váží.
Po skončení druhé světové války se v mnoha zemích zásadně změnily podmínky života velké části Romů, jejich počty a rozmístění - stejně jako v rámci tehdejšího Československa. Nacistická genocida vyhladila v koncentračních táborech, zejména v Auschwitz-Birkenau II., téměř půl milionu evropských Romů. Ze slovenských Romů zahynul za války sice podstatně menší počet, ale i tak mnozí zaplatili svými životy v nucených pracovních a zajišťovacích táborech (v Dubnici nad Váhom), při hromadných vraždách v Kremničce, v Nemeckém, v Kováčové, v Tisovci nebo na Horehroní, kde se v odlehlých malých cikánských osadách na úpatí Nízkých Tater na přelomu roku 1944-45 ukrývali často partyzáni a mnoho Romů bylo za to postříleno či byly vypáleny celé osady (Pohorelá, Čierný - Neresnica, Žiar nad Hronom, část osady v Polomce atd.). O tomto utrpení a hrdinství Romů se donedávna vědělo málo. Početně naprosto převažující skupinou se po válce ještě výrazněji stala skupina tzv. slovenských Romů, z nichž ale značná část začala migrovat do českých zemí. V České republice se Romové (kteří sem většinou přišli po roce 1945 migrací ze Slovenska) usadili buď ve velkých městech (Praha, Plzeň, Brno, Olomouc a další), nebo v oblastech českého či moravského pohraničí, převážně pak v oblastech průmyslových. 21) Zatímco skupiny olašských Romů se vrátily ke svému kočovnému či polonomádskému životu, v první poválečné době začaly vznikat na Slovensku další nové cikánské kolonie - soustředění s negativně tradičními znaky starého způsobu života Romů, se stigmatizující pečetí jejich tehdy ještě nízkého sociálně-společenského postavení. A právě z těchto prostředí osad na východním Slovensku začaly v letech 1946-47 romské rodiny odcházet za prací a lepším bydlením do Čech a na Moravu, jako první migrační skupiny. Motivací pro tuto migraci byla i tehdejší větší hospodářská zaostalost a zpustošení východního Slovenska po válce, mnohem více, než tomu bylo v českých zemích. 22) Lacková ve své knize uvádí: Po válce bylo potřeba pracovních sil v českých průmyslových městech a už ve čtyřicátém roce se na východním Slovensku začali objevovat náboráři, kteří sháněli alespoň brigádníky. Z gádžů šli jenom ti chudí, co neměli pole, zato Romové se do Čech hrnuli, a když se přijeli podívat zpátky za příbuznými, opěvovali Čechy jako zaslíbenou zemi. Desetina z toho byla opravdová pravda, ale devadesát procent byla pravda vysněná, která pro Romy vždycky představovala nedílnou součást skutečnosti. Naše lidi lákaly do Čech i nadšené zprávy, že Češi cikánům neříkají cikán, ale pane Horváthe, paní Kalejová - a vykají nám! Cikán a pán, paní! To, co bylo na Slovensku s cikánem neslučitelné, se k němu v Čechách pojilo jako samozřejmá přirozenost. Čechy se opravdu staly zaslíbenou zemí. 23) V polovině padesátých let žilo na Slovensku ještě 95 000 Romů v 1305 cikánských osadách - v 14935 domcích a chatrčích, z nichž více než 80% byla naprosto nevyhovující pro bydlení, v mnoha případech přímo ohrožující životy jejich majitelů (závaly při povodních, zhroucení v
důsledku vichřicí apod.), z toho nejvíce v kraji Košickém a Prešovském, jak je uvedeno ve Slovenském národním archivu v Bratislavě z roku 1956. 24) Rok 1958 se stal mezníkem ve vývoji Romů v tehdejším Československu - a to mezníkem velmi tvrdým. V důsledků dosavadního neuspokojivého řešení tzv. cikánské otázky se jí zabývalo politické byro ÚV KSČ, které v dubnu 1958 vydalo usnesení O práci mezi cikánským obyvatelstvem v ČSR. Na základě tohoto usnesení, rozpracovaného pak jednotlivými ministerstvy a národními výbory, byl připraven zákon, o trvalém usídlení kočujících osob, který schválilo Národní shromáždění dne 17. října 1958 a který se stal pak právním podkladem pro likvidaci kočovného způsobu života Romů (zejména olašských) a všech osob s pohyblivým bydlištěm. V paragrafu 2 tohoto zákona bylo vymezeno, kdo je za kočující osobu považován: Kočovný způsob života vede ten, kdo se ve skupinách nebo jednotlivě toulá z místa na místo a vyhýbá se poctivé práci anebo se živí nekalým způsobem, a to i tehdy, když je v některé obci hlášený k trvalému pobytu. Až do února 1959 se tedy romské kočovné vozy - vurdona a obytné maringotky, tažené koníky, autem či malým traktorem - pohybovaly se po našich cestách. V chladné noci ze 3. na 4. února 1959 přišli do romských rodin sčítací komisaři, vzbudili dospělé i děti a sepisovali přítomné. Ve které obci či městě té noci, toho dne byli tito Romové přítomni ta obec je dostala na starost jako domovská obec a měla podle uvedeného zákona povinnost jim zařídit aspoň provizorní ubytování, práci pro muže a zařazení do školní výchovy pro děti, podle potřeby i lékařské ošetření. Kola od vozů byla násilně sundána a koně obvykle odvedeni na prodej. Tomu se olašští Romové pochopitelně bránili nejvíce, vždyť kůň byl vždy jejich velký přítel a pomocník. Byla to razie, která násilně změnila jejich po staletí trvající život a která zasáhla do osobní svobody těchto lidí. 25) U některých Romů v průběhu let komunistického režimu vznikl tzv. pocit vydržovanosti vzhledem k státu, kdy si zvykli na získávání co největšího počtu výhod a podpor, kdy usilovali o přiznání invalidních a sociálních důchodů, různých sociálních dávek, často dokonce i o odložení některých svých dětí do státní péče kojeneckých ústavů a dětských domovů, i tento jev je nový, rovněž v příkrém rozporu s tradičním hodnotovým vzorcem. Donedávna (do roku 1989) měli Romové z této skupiny kupř. při svém zaměstnání přesně spočítán nutný počet odpracovaných dní v měsíci, který jim vytvářel nárok na přiznání u nich většinou vysokých rodinných přídavků a vyskytovaly se i další projevy takovýchto postojů. Ustavení Svazu Cikánů - Romů v České republice v roce 1969 představuje dočasné navrácení romské identity, kultury a svébytnosti. Jeho vznik a činnost byly umožněny demokratizačním procesem pražského jara v roce 1968, kdy jako jeden z důsledků odstraňování předchozích problémů v národnostním a etickém uspořádání Československa se začala již v březnu
1968 příprava k založení, potom (v dubnu 1969) schválení slovenského Zväzu Cigánov - Romov, a jen o něco později i Svazu Cikánů - Romů v České republice. 26) V průběhu 60. a 70. let byla státem zařazena do trvalého pracovního poměru většina práceschopných romských mužů a nebývale se zvýšilo i procento zaměstnaných romských žen a dívek. Největší počet romských pracovníků byl zaměstnán ve stavebnictví, zejména při výkopech a pomocných pracích, v odvětvích služeb - jako metaři, popeláři, při sběru surovin, rozvozu uhlí. Menší počet pak v dopravě, jako závozníci při údržbě železničních tratí, někde i jako průvodčí či řidiči v městské dopravě, část pak i v továrnách, podnicích, někteří dokonce v dolech a hutích, což však romské mentalitě neodpovídalo (uzavřený prostor, strach být pod zemí). Je až neuvěřitelné, jak vysoká procenta Romů byla údajně zaměstnána, dokonce - netradičně - i žen. Větší či menší počet romských pracovníků na jednotlivých pracovištích ovlivňují i subjektivní postoje Romů a kolektivní mínění romských skupin, které se sem přenáší z jejich původního prostředí na Slovensku. Je zajímavou skutečností, že v novém prostředí si často v zaměstnání udržují rámec své skupiny, spjaté příbuzensky i původním prostředím odkud migrační proudy směřovaly, tedy obvykle do stejných a do stejného závodu. Specifickým zůstal i v novém prostředí problém dospívající romské mládeže, pokud jde o její zařazování do práce, o negramotnost či pologramotnost a získávání kvalifikace. Protože stále velká část romské mládeže vycházela ze školy ne dostatečně kvalifikována a připravena pro život (vycházela často z nižších tříd základních škol, nebo absolvuje jen zvláštní školy), neměla pak možnost být umísťována do učebního poměru; mnohdy ani oni sami nechtěli, což opět vychází z tradičních názorů a z nedocenění vzdělání v některých rodinách. I ti, kteří nastoupí do učilišť, většinou nevytrvají, a tak se posléze zařadí mezi ostatní romské chlapce a děvčata, na začátku života mezi 15-18 lety stojící bez vážnějšího životního cíle. Potom se často tato dospívající mládež toulá bez cíle, žije na úkor rodičů, a někdy se začne zabývat buď trestnou činností nebo začne žít na víru - manželským životem se stejně nezletilým partnerem či partnerkou. Chlapci si dříve nacházeli pak obvykle jen příležitostnou pomocnou práci (při skládce a rozvozu uhlí, brambor, dočasně na stavbách), děvčata někdy pracují jako pomocné síly v restauracích, v bufetech - při mytí nádobí, úklidových pracích či jinde. Uplatňují se tehdy už však stále více i ve zcela pro ně nových zaměstnáních. Postoj k zaměstnání a způsobu obživy měl a má významný vliv na změny v celkovém způsobu života romské rodiny i jednotlivce. Umožňuje jim postupně proražení předchozí izolace a určité zlepšení komunikace s okolním prostředím. Tento vnitřní proces pochopitelně s sebou přináší Romům samým i řadu problémů a konfliktů, s nimiž se musí vyrovnávat - vzhledem k ostatní gádžovské společnosti - a přitom zůstat sám sebou, tedy Romem (a to se vždy bohužel nestalo).
Velká část Romů se v období tzv. reálného socialismu naučila pragmaticky přijímat podpory jako povinný normál pro svůj život. Výška těchto rodinných přídavků a podpor byla pro léta závislá na počtu dětí, a také proto bylo pro Romy výhodnější mít mnoho dětí, jak tomu dlouho u nich ostatně tradičně donedávna bylo, ovšem ne kvůli přídavkům. Dnes mnozí nemohou pochopit, že se o ně už současný stát většinou nestará, že ztratili práci a že musí žít jen z podpory, dávané úřadem práce. I když to některým vyhovuje, většina je z toho nešťastná a stejně jako Neromové nevidí příznivě budoucnost své rodiny. 27) V druhé polovině 80. let výrazně narůstá skupina Romů, a to nejen inteligence, která se začíná prosazovat nutnost uznání romské etnicity a národnosti. Ještě v průběhu roku 1989 se tyto snahy dostaly - spolu s návrhy romistických odborníků - do státních materiálů, kde poprvé byla etnická specifika Romů oficiálně přiznána, jsou už nazýváni jako Romové a navrhovány nové cesty k přístupu k tomuto problému. V této etapě rozvoje opětovného uvědomování si vlastní romské etnicity - romipen (romství) zastihl naše Romy listopad 1989, který i jim otevřel cestu k seberealizaci. A teď už záleží hlavně na nich samých, jaká bude jejich nová cesta. Rok 1989 - do současnosti (Romský exodus) Odoj manuš džal, kaj mek na sas, kaj te dikhel so mek na dikhl a. Člověk jde tam, kde ještě nebyl, aby viděl, co ještě neviděl. Jako důsledek určitého zrání při procesu sebeuvědomování si svého romství uvnitř vlastní národnostní skupiny, Romové připravují s nadšením a v jednotě svoji politicko-společenskou reprezentaci - první romskou politickou stranu - Romskou občanskou iniciativu. 28) V červnu 1990 kandidovali Romové - ROI společně s Občanským fórem a VPN při parlamentních volbách a uspěli. Poprvé v historii zasedají zástupci Romů jako poslanci v Parlamentě i v České a Slovenské národní radě. V průběhu roku 1990 vzniklo několik romských sdružení svazů a dalších subjektů: Kulturní svaz občanů romské národnosti, Demokratický svaz Romů, dále Sdružení romských autorů spisovatelů. Vznikla i Romská asociace mládeže a dětí - RAMAD a Unie romské mládeže. V historickém, pro naše Romy tak významném roce 1990, vznikl také Romart - hospodářská a kulturní účelová organizace strany ROI, jejímž cílem bylo přispět k rozvoji romské kultury, a tím k lepšímu soužití všech národů a národnostních menšin (pod vedením Milana Ščuky). Po nadšeném vzedmutí v listopadu 1989 a za podpory OF a VPN byl tedy rok 1990 pro naše Romy rokem etnicko-národnostního obrození, aktivity a ještě opravdové jednoty. Vstoupili na novou dobrou - už svoji cestu. Škoda, že nadšení a hlavně ona jednota nevydržela do dalších let. Po roce 1991 se romské hnutí rozdrobuje a ztrácí sílu, v České republice stejně jako v Republice
slovenské. V průběhu následujících čtyř let vznikají desítky dalších romských svazů, spolků a menších stran, mezi jejichž předáky (předsedy a prezidenty) i členy začaly stále vážnější rozpory a nedobré osobní vztahy, na něž se někdy vyčerpalo více sil a energie než na práci dole mezi Romy, na tak potřebné řešení mnoha starých i nově se otevírajících problémů. Vykonalo se v posledních několika letech však bezesporu mnoha dobrého. Nejaktivnější z romských stran a hnutí v ČR - ROI, Demokratický svaz Romů, Společenství Romů na Moravě, Hnutí angažovaných Romů, Romart, Romské kulturní sdružení mládeže a dětí - Ramad, atd. Záslužnou činnost vyvíjí od roku 1992 i Matice romská - Romské křesťanské sdružení, sdružující věřící Romy a od roku 1993 pak Nadace Dženo. Aktuální vážné problémy získáváním českého občanství Romů na Moravě i Fond porozumění a naděje. 29) Mezi největší přínos, nejvýznamnější úspěchy první poloviny 90. let patří: - zřízení a činnost katedry romské kultury při Pedagogické fakultě v Nitře - výuka romského jazyka a romistiky na vysokých školách, zejména na Filozofické fakultě UK v Praze a na FF v Prešově - vznik Muzea romské kultury v Brně - prvního romského muzea v Evropě - vznik a činnost profesionálního romského divadla Romathan se sídlem v Košicích - založení Hudební školy pro romské děti v Olomouci a Konzervatoře v Košicích - existence mnoha vynikajících romských souborů a skupin v obou republikách - vydávání romského tisku: týdeníků Romano kurko (Romský týden) s redakcí v Brně, Romano lil (Nevo) - (Romský list) s redakcí v Prešově, od roku 1990 měsíčníku Lačho lav (Dobré slovo), Amaro lav (Naše slovo), Amaro gendalos (Romské zrcadlo), od roku 1994 začal vycházet v Praze i odborný časopis romistických studií - Romano džaniben (Romské vědění) - uskutečnění pravidelného vysílání pořadu Romale (Romové Romům a o Romech) a pravidelné relace O Roma vakeren (Romové hovoří) v českém rozhlase v Praze, autorsky i hlasatelsky připravované skupinou mladých lidí, vedených romskou žurnalistkou Jarmilou Balážovou - umožnění vydávat publikace s romskou tematikou (což do konce roku 1989 možné nebylo) - odborné, populárně-vědecké i skripta pro studenty, jakož i tvorbu začínajících nebo známých romských autorů (Elena Lacková, Margita Reiznerová, Tera Fabiánová a další) - je zahájena a umožněna mezinárodní spolupráce romských představitelů a účast na jednáních v rámci Rady Evropy, UNESCO a International Romani Union - Mezinárodní romské unie, jejíž jsou Romové v České a Slovenské republice od roku 1990 členy 30) Před rozdělením federace na Českou a Slovenskou republiku byl přijat Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství. Na základě tohoto zákona a podmínek v něm stanovených bylo velice tvrdě a nespravedlivě postiženo několik desítek tisíc Romů. Romové, jejichž původ byl většinou
slovenský, ačkoliv se již narodili v českých zemích nebo zde žili po desítky let, se automaticky stali slovenskými občany, aniž si to stačili uvědomit a cokoliv proti tomu podniknout. Navíc podmínka pětileté beztrestnosti mnohým bránila vůbec o české občanství požádat. Dopad byl skutečně hrozivý: po jistou dobu vyřazení ze sociální podpory, praktická nemožnost účasti na volbách a obrovská administrativní i finační zátěž při pokusech získat české občanství. A co horšího, co také jasně zaznělo mezi řádky tohoto zákona Nechceme vás tady! Do základů nového českého státu bylo zakotveno něco neblahého a míru této občanské nedostatečnosti teprve historie ukáže v plné nahotě. Pravděpodobně důsledky tohoto zákona byly prvním impulsem, který směřoval k pozdějšímu exodu Romů. 31) V létě roku 1997 byli Romové v České republice vyprovokováni k tomu, aby se pokoušeli nalézt řešení svých potíží v jiných zemích. Televize Nova jim k tomu dala návod - typicky mediální a typicky pochybený, neboť v útěku nelze hledat spásu ani řešení potíží. Je to jen otázka možnosti a volby, která bezpochyby musí být dána. Mířili nejprve do Kanady a poté, co se Kanada začala bránit zavedením vízové povinnosti pro občany ČR, do Velké Británie. Situace byla pragmaticky vyřešena tím, že Britové (pod vlivem vlastní veřejnosti) kombinací několika fakticky diskriminačních opatření, Romům tiše ztížili vstup do své země a podání žádosti o azyl. 32) Exodus Romů v České republice by se určitě nestal vážnou skutečností a hrozbou pro mnohé evropské země, kdyby Česká republika nevytvářela podmínky, které k tomu Romy zvláště nutí. Prvním silněji zaznamenaným signálem byl zřejmě už zákon o nabývání a pozbývání občanství, který jim dával jasně najevo, jak to společnost myslí, i když byl později novelizován. Tímto stavem se vytvořila neúnosná situace jak pro Českou republiku, tak i pro evropské státy, kam mohou Romové potenciálně směřovat. Oboustranně to představuje destabilizační prvek. Česká republika je tím v očích světové veřejnosti stavěna do velmi nepříznivého světla. Na jedné straně je považována za zemi usilující o demokracii a na druhé straně je zřejmé, že nedokáže zajistit bezpečnost pro jistou část svých občanů, a tím i řádné fungování demokratických principů. 33) Podle pozorování Karla Holomka se vztahy mezi Romy a gádži právě exodem ještě zhoršily: Romové, kteří vážně uvažují o emigraci, mají pocit provizoria. Představa, že brzy budou žít v přívětivější zemi, vede k tomu, že se jim zdá nesnesitelné snášet zdejší poměry. Tuto náladu dobře vystihla televizní reportáž z anglického Doveru. Romové, kteří tam uvízli, řekli reportérovi, že na návrat by nepomysleli ani v nejhorším snu. Na druhé straně gádže exodus popudil, jejich postoj je: Už abyste byli všichni pryč! Vzájemné nepřátelství narostlo. 34) Byla vypracována vládní analýza, na jejímž základě byla založena Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity. Ta sice neměla žádnou výkonnou pravomoc, nicméně koncipovala a prosazovala určité kroky v soužití s Romy. Bylo důležité, že polovina členů této komise byla složena z náměstků ministrů a že nastolené problémy mohly být řešeny na dosti vysoké úrovni. Za
konkrétní výsledek bychom mohli považovat jmenování romských poradců jako koncepčních pracovníků okresních úřadů, realizujících integrační zásady soužití s Romy. Druhou významnější záležitostí bylo nastartování procesu přijímání Romů k policii, a to na základě jejich vyškolení a přípravy, která by jim umožnila profesionální práci u policie. Je to teprve začátek toho, co nazýváme institucionalizací a co bude jistě vyžadovat určitý čas, aby se osvědčilo. Teprve nová vláda sociální demokracie začala po volbách v roce 1998 uskutečňovat širší a koncepčnější politiku v řešení problematiky zejména lidských práv, což se velmi dotýká i problémů soužití s Romy. Je to nesporně vynuceno okolností, že Česká republika stojí již před vstupem do Evropské unie a musí se vypořádat s narůstajícími problémy alespoň tím, že budou naprogramovány kroky, které by k jejich řešení měly přispět. Ostatní země Rom Romeske te merel na dela. Rom Roma umřít nenechá. V rámci etnické skladby světa zaujímají Romové specifické místo. Žijí dnes rozptýleně na všech pěti kontinentech, převážně však v Evropě, v celkovém počtu deseti až patnácti miliónů. V každé zemi, kde žijí nebo kde se usadili, byli a jsou nazýváni majoritní společností - místním obyvatelstvem pojmenováním, vycházejícím ze dvou základů. Rozšířenou skupinou je ta, která zřejmě vychází z uvedeného Athinganoi, do níž patří i u nás donedávna či často dodnes obecně užíváný název Cikán - Cikáni, na Slovensku Cigáni, v Polsku Cyganie, v Rusku a na Ukrajině - Cygany, v zemích bývalé Jugoslávie - Cigani, v Německu a Rakousku - Zigeuner, turecky Tchingi, italsky Zingani či Zingari, atd. Druhá skupina těchto názvů má základ ve skutečnosti, že část někdejších Romů procházela Egyptem, a tedy byli nazýváni lidem egyptským, faraonským, z toho vznikl pak starošpanělský Egypcianos a ve Španělsku název pro ně Gitanos a Kale, v Anglii a zemích Velké Británie - Gypsies či Gipsies a Romanichalové, ve Francii jsou nazýváni Egyptiens, Tsiganes, dříve i Bohémiens (tj. Češi - zřejmě proto, že tehdejší Romové při příchodu do Francie říkali, že na své cestě směrem na západ přišli z Čech). Sami se nazývají většinou však Romové. Termín ROM je souhrnným označením několika etnických skupin, které mají společný původ, společné kulturní rysy a osobité charakteristiky. Rom znamená i muž, také manžel, ale zejména nahrazuje dřívější obecně u nás rozšířený název Cikán, Cigán, který dostal během předchozí doby peiorativní přídech. Názvem Rom se však nenazývají všichni Romové. V Německu, Rakousku a severní Itálii, částečně i u nás a jinde, žijí Sinti, Sintové - skupina tzv. německých Cikánů, která uznává jen toto pojmenování, proto se říká Romové a Sintové. Některé francouzské skupiny stále používají pro sebe název Manuš, což znamená člověk.
Poznámky 1. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 15. 2. Davidová, E. Tamtéž, s. 14. 3. http://www.romove.cz 4. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 17 18. 5. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 18. 6. Davidová, E. Tamtéž, s. 15. 7. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 21 22. 8. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 26. 9. Pape, M. A nikdo vám nebude věřit. Praha: G+G, 1997, s. 51. 10. Muzeum romské kultury: Tamtéž, s. 29. 11. Polansky, P. Tíživé mlčení. Praha: G+G, 1998, s. 26. 12. Polansky, P. Tamtéž, s. 28. 13. Polansky, P. Tamtéž, s. 106. 14. Polansky, P. Tamtéž, s. 132. 15. Polansky, P. Tamtéž, s. 135. 16. Polansky, P. Tamtéž, s. 142. 17. Polansky, P. Tamtéž, s. 146. 18. Lacková, E. Tamtéž, s. 48. 19. http://www.romove.cz 20. Říčan, P. Tamtéž, s. 56. 21. Davidová, E. Tamtéž, s. 125. 22. http://www.romove.cz 23. Davidová, E. Tamtéž, s. 127. 24. Matoušek, O. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998, s. 141. 25. Říčan, P. Tamtéž, s. 58. 26. Matoušek, O. Tamtéž, s. 141 142. 27. Říčan, P. Tamtéž, s. 59. 28. Říčan, P. Tamtéž, s. 68. 29. Davidová, E. Tamtéž, s. 219. 30. Davidová, E. Tamtéž, s. 223. 31. Davidová, E. Tamtéž, s. 224. 32. Davidová, E. Tamtéž, s. 226 227.
33. Davidová,E., Holomek, K., Horváthová, J., Hübschmannová, M., Nečas, C. Černobílý život. Praha: Gallery, 2000, s. 160. 34. Říčan, P. Tamtéž, s. 79. Bibliografie 1. Pape, M. A nikdo vám nebude věřit. Praha: G+G, 1997. 2. Polansky, P. Tíživé mlčení. Praha: G+G, 1998. 3. Matoušek, O. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. 4. Muzeum romské kultury. Romové - Tradice a současnost.1.vyd. Brno: SVAN, 1999, s. 92 ISBN 80-859556-14-4. 5. Říčan, P. S Romy žít budeme - jde o to jak. Praha: Portál, 1998. 6. Lacková, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997. 7. Davidová, E. Cesty Romů 1945-1990. Olomouc: UP, 1995. ISBN 80-7067-533-8.