Vyhodnocení zaplevelení v konvenčně a ekologicky vedených ovocných sadech

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Vyhodnocení zaplevelení v konvenčně a ekologicky vedených ovocných sadech Diplomová práce Vedoucí diplomové práce Ing. Jan Winkler, Ph.D. Vypracovala Bc. Lenka Vančurová Lednice 2013

Poděkování Děkuji zejména vedoucímu práce Ing. Janu Winklerovi, PhD. za rady a připomínky při zpracování této diplomové práce. Dále děkuji p. Monice Tylichové a p. Antonínu Ryšánkovi za umožnění přístupu do ovocných sadů. A samozřejmě také děkuji rodině za trpělivost a podporu během celého studia. 3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vyhodnocení zaplevelení v konvenčně a ekologicky vedených ovocných sadech vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne 22. dubna 2013 Podpis diplomanta. 4

OBSAH: 1 ÚVOD......7 2 CÍL PRÁCE...8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED...9 3.1 Charakteristika plevelných rostlin...9 3.1.1 Základní rozdělení plevelů...9 3.1.2 Rozmnožování a rozšiřování plevelů...10 3.1.3 Význam plevelů..12 3.2 Plevelné druhy ovocných sadů..13 3.2.1 Možnosti regulace plevelů v intenzivních sadech..13 3.2.1.1 Herbicidy a jejich použití v sadech.14 3.2.2 Regulace plevelů v ekologických ovocných sadech..14 3.2.3 Charakteristika vybraných druhů plevelů ovocných kultur..16 3.3 Charakteristika jabloňových výsadeb..17 3.3.1 Historie ovocných výsadeb u nás.17 3.3.2 Vývoj ekologického pěstování ve světě a u nás.18 3.3.3 Klimatické a půdní podmínky pěstování jabloní 19 3.3.4 Možnosti pěstování jabloní...21 3.3.4.1 Konvenční ovocné sady...21 3.3.4.2 Ekologické pěstování jabloní...22 3.3.4.3 Integrovaná produkce ovoce 24 3.3.5 Tvarování a řez ovocných dřevin....25 3.3.5.1 Tvarování a řez v konvenčních sadech...25 3.3.5.2 Tvarování ovocných dřevin v ekologických sadech.28 3.3.6 Opylovací poměry jabloní.29 3.3.7 Způsoby obdělávání půdy v konvenčních sadech..30 3.3.7.1 Černý úhor..30 3.3.7.2 Herbicidní úhor..30 3.3.7.3 Zatravněné meziřadí..31 3.3.7.4 Mulčování...32 3.3.8 Obdělávání půdy v ekologicky vedených sadech..32 3.3.9 Vybrané pěstované odrůdy jabloní ve sledovaných lokalitách... 34 5

3.4 METODIKA PRÁCE 35 3.5 Charakteristika území...35 3.5.1 Klimatické a půdní podmínky ve sledovaných lokalitách...35 3.5.2 Charakteristika zemědělského podniku..36 3.5.3 Konvenční ovocný sad Týn nad Bečvou 37 3.5.4 Ekologický sad Podhoří 37 3.6 Metodika vyhodnocování plevelů 38 4 VÝSLEDKY... 39 4.1 Vyhodnocení zaplevelení z roku 2010...39 4.1.1 Výsledky pozorování vegetace v ovocném sadu Týn nad Bečvou...39 4.1.2 Výsledky pozorování vegetace v ovocném sadu Podhoří..41 4.2 Vyhodnocení zaplevelení z roku 2011...45 4.2.1 Ovocný sad Týn nad Bečvou...45 4.2.2 Výsledky pozorování vegetace v ovocném sadu Podhoří..47 4.3 Vyhodnocení zaplevelení z roku 2012...51 4.3.1 Ovocný sad Týn nad Bečvou...51 4.3.2 Výsledky pozorování vegetace v ovocném sadu Podhoří... 53 4.4 Statistické zpracování dat...57 5 DISKUZE. 62 5.1 Diskuze k výsledkům druhového složení v konvenčním sadu.62 5.2 Diskuze k výsledkům druhového složení v ekologickém sadu.64 5.3 Srovnání výsledků pozorování obou ovocných sadů.. 67 6 ZÁVĚR..69 7 SOUHRN A RESUME..71 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY..72 9 PŘÍLOHY...76 6

1 ÚVOD Plevelné rostliny jsou trvalou a nedílnou součástí zemědělské výroby. Již od počátku zemědělské výroby byly plevelné rostliny významným škodlivým činitelem a jejich regulace byla vždy velmi časově i ekonomicky náročná. Nejdříve se plevele odstraňovaly pouze ručně, později pomocí strojů a chemie. Metody regulace zaplevelení se neustále zdokonalují, zejména v souvislosti s používáním herbicidních přípravků (Kneifelová, Mikulka, 2003). Přesto dlouhodobé používání herbicidů způsobuje i nemalé problémy. Jedním z nich je zúžení druhového spektra plevelů a s tím související vznik vysoce konkurenčních druhů plevelných rostlin a zároveň vznik jejich rezistence proti herbicidům. Objevují se ve větší míře plevele v oblastech, kde se dříve nevyskytovaly. Je tedy nutný rozvoj metod diagnostiky a nových způsobů regulace zaplevelení. Nežádoucí je také fytotoxicita reziduí herbicidů v půdě a její působení na zemědělské plodiny. Cílem tedy není úplná likvidace plevelů, ale uchování jejich genofondu s ohledem na vztah zemědělská půda nezemědělská půda krajina (VÚRV, 2003). Součástí rostlinné výroby je také pěstování ovoce. Toto má u nás velmi bohatou tradici a také zde se člověk setkává s problémem zaplevelení. Zejména přemnožení plevelných rostlin v příkmenných pásech sadů s ovocnými dřevinami může mít za následek snížení výnosu a zhoršení zdravotního stavu dřevin. Proto i v tomto odvětví zemědělské výroby je nutná regulace těchto zaplevelujících rostlin. Tato diplomová práce se zabývá vyhodnocením zaplevelení ovocných sadů s ekologickým a konvenčním způsobem hospodaření. 7

2 CÍL PRÁCE v průběhu tří let stanovit druhové složení plevelů ve vybraných ovocných sadech v ekologickém a v sadu s konvenčním způsobem pěstování ovoce vyhodnotit zjištěné výsledky a porovnat rozdílný výskyt plevelů v průběhu tříletého sledování s ohledem na rozdílný způsob hospodaření v obou sadech určit druhy plevelů, které mohou v ovocných sadech významně škodit navrhnout možnosti regulace zaplevelení v obou ovocných sadech 8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika plevelných rostlin 3.1.1 Základní rozdělení plevelů Rozdělit plevelné rostliny lze podle mnoha hledisek. Jedním z kritérií může být místo nebo lokalita, kde se danému plevelu nejlépe daří a vyskytuje se zde tedy nejčastěji. Dle autorů Dvořák, Smutný (2003) můžeme plevele rozdělit následovně: a) polní plevele to jsou plevele orných půd, okrasných zahrad a ovocných sadů a také vinohradů a chmelnic apod. Řadí se sem druhy, kterým vyhovují lokality bez souvislých porostů a s půdou, která je dobře zásobená živinami. b) luční plevele sem patří plevele luk, pastvin i okrasných trávníků. Zde najdeme druhy, kterým vyhovují místa s trvalejším porostem, zejména travním a s dobrým osvětlením. Význam této skupiny plevelů vzrůstá, protože se rozšiřuje extenzivně obhospodařovaná část zemědělské půdy a tato bývá nejčastěji tvořena právě trvalými travními porosty. c) vodní plevele jsou rostliny, kterým se nejlépe daří v blízkosti vodních toků, popř. jiných vodních nádrží a systémů. d) lesní plevele se vyskytují zejména v lesích a nejvíce škodí v prvních letech po výsadbě lesních porostů. Nejčastějším hlediskem pro rozdělení plevelných rostlin je klasifikace podle jejich biologických vlastností. To může být zejména způsob rozmnožování, hloubka zakořenění nebo délka vegetace a jiné (Mikulka, 1999). Autoři Hron, Kohout (1986) rozdělují plevelné rostliny takto: a) plevele jednoleté, které se množí nejčastěji pouze generativně jsou to rostliny, které během jednoho roku vytvoří plody i semena, určité druhy přezimují a jejich množení probíhá výhradně semeny. Tyto druhy se dále dělí na plevele jednoleté efemérní, které mají velmi krátkou vegetační dobu a jsou to většinou málo nebezpečné rostliny. Dále na plevele jednoleté časné jarní, které klíčí velmi brzy na jaře již při teplotách kolem 0 o C, plevele jednoleté pozdní jarní, tyto klíčí při vyšších teplotách půdy a daří se jim lépe v řidších porostech a plevele jednoleté ozimé, u kterých klíční rostlinky z podzimu přezimují a na jaře pokračují v růstu. 9

b) plevele víceleté, které se množí převážně generativně to jsou rostliny, které se nejčastěji množí pomocí semen. V prvním roce kvetou a plody a semena se tvoří až v dalších letech po přezimování. Více ohrožují zejména víceleté plodiny. c) plevele vytrvalé, množící se hlavně vegetativně jsou to druhy, které se množí jak semeny tak i vegetativně, a převažuje často vegetativní množení. Tyto plevele můžeme dále rozdělit na plevele vytrvalé mělce kořenící, u kterých se vegetativní orgány nacházejí přímo na povrchu půdy nebo mělce v ornici, a dále na plevele vytrvalé hlouběji kořenící, jejichž rozmnožovací vegetativní orgány mohou pronikat hluboko do půdy a jsou často velmi větvené. d) plevele parazitické které často neobsahují chlorofyl a jsou výživou závislé na hostitelské rostlině, nebo jsou to druhy s autotrofní výživou pomocí přísavných kořínků, které pronikají do pletiv hostitele. Z pohledu ekologického zemědělství lze plevele rozdělit na základě jejich přímého vlivu na pěstované plodiny. Lze je tedy dle Šarapatka, Urban (2006) rozdělit na: a) plevele velmi nebezpečné jedná se o velmi vzrůstné plevele, které mohou škodit již při malém počtu a je třeba proti nim zasahovat přímými metodami. b) příležitostné (přechodné plevele) sem lze řadit většinu druhů. Jsou to rostliny, které při běžném výskytu neškodí a regulují se až při jejich přemnožení. c) nevýznamné plevele u těchto druhů většinou nedochází k jejich přemnožení a není tedy nutná jejich regulace, jsou samy regulovány běžnými agrotechnickými zásahy. 3.1.2 Rozmnožování a rozšiřování plevelů U plevelných rostlin existují dva základní typy rozmnožování, a to vegetativní (nepohlavní) a generativní (pohlavní). Který daná rostlina využije záleží na podmínkách, ve kterých se rostlina právě nachází. Generativní rozmnožování je množení pomocí semen nebo plodů. Většina plevelů má schopnost tvorby semen, ale u řady vytrvalých druhů nemusí být tato metoda množení příliš významná. Při tomto způsobu množení vznikají nové kombinace vlastností rostlin a takto množení jedinci se mohou lépe přizpůsobovat prostředí. 10

Množství vytvářených semen je různé u jednotlivých druhů. Obecně lze říci, že menší druhy s většími semeny tvoří menší počet semen a druhy vzrůstné s drobnými semeny jich tvoří mnohem více. Vegetativní rozmnožování je množení rostlin pomocí částí rostlin, jako jsou různé oddenky, výběžky, hlízky, kořeny a další. Jde o velice efektivní způsob rozmnožování, zejména u rostlin, jejichž rozmnožovací orgány mají vysokou regenerační schopnost a tyto rostliny dokážou rychle vytvářet velmi husté porosty (Jursík et al, 2011). Většina plevelných rostlin tvoří velké množství semen a tato se dokáží snadno rozšiřovat do okolí. Zároveň často mají semena delší klíčivost a mohou tedy zůstávat v půdě a klíčit i po delší době. Způsoby rozšiřování záleží na typu semene a na způsobu rozmnožování (Hron, Kohout 1988). Způsoby rozšiřování semen mohou být (Krejčíř, Dvořák 1966): - přímé rozšiřování semena vypadnou přímo pod mateřskou rostlinu. Je to nejméně efektivní způsob rozšiřování. - anemochorní tedy rozšiřování pomocí větru. Takto se rozšiřují nejčastěji ochmýřené nažky. Tento způsob může být jak na malé tak i na velké vzdálenosti. - zoochorní semena jsou roznášena za pomoci zvířat, a to buď na jejich povrchu (exozoochorní), kdy jsou semena vybavena nějakým příchytným zařízením, např. háčky. Nebo jsou semena pozřena a projdou zažívacím traktem (endozoochorní). - autochorní semena rozšiřuje samotná mateřská rostlina buď vypadnutím nebo vymršťováním apod. - hydrochorie je rozšiřování pomocí vody. - antropochorie je způsob, kdy je rozšiřování semen způsobeno činností člověka (doprava, výsev špatného osiva apod.). 11

3.1.3 Význam plevelů Obecně se za plevel považuje každá rostlina, která se na daném stanovišti nachází proti vůli člověka. Stanovištěm nemusí být pouze plochy zemědělských plodin, okrasných rostlin, sadů, vinic, pastvin, ale mohou to být také místa, kde člověk žádnou vegetaci nechce, např. chodníky, okraje silnic apod. V zemědělské rostlinné výrobě jsou plevele považovány za škodlivé organismy a hodně agrotechnických zásahů se provádí právě s účelem regulace těchto nežádoucích organismů (Jursík, 2011). Přesto při regulaci plevelů není cílem zničit veškerou plevelovou vegetaci, ale pouze omezit její výskyt na neškodnou hranici. Stanovit však tuto hranici není snadné, protože škodlivost plevelných rostlin je různá u různých druhů plodin a závisí také na povětrnostních podmínkách během vegetace (Kohout, 1993). Všeobecně plevele snižují půdní úrodnost. S tím souvisí odčerpávání přístupné vody z půdy plevelnými rostlinami. Dále plevele kulturní rostliny zastiňují a mohou tak způsobovat snížení teplot půdy, které je nežádoucí. S odčerpáváním vody také plevele odčerpávají plodinám i živiny. Stupeň škodlivosti plevelů se mění s vlastnostmi kulturních rostlin, které na daném stanovišti rostou. Uplatní se tedy zejména ten druh plevele, který roste s pěstovanou rostlinou a není tedy utlačován porostem ani dalšími vlivy. Škodlivost plevelných druhů se také mění s účelem pěstování rostliny, jiná škodlivost bude např. při pěstování obilí na zrno a jiná při pěstování pro zelené krmení (Dvořák, Smutný 1997). U plevelných rostlin se také projevuje nepřímá škodlivost. Plevele mohou rozšiřovat některé choroby a škůdce pěstovaných plodin. Vývojová stádia těchto škůdců přežívají právě na plevelných rostlinách. Dále plevele poskytují úkryt a potravu některým živočišným škůdcům, např. dřepčíci, květilka apod. A v neposlední řadě také mohou plevelné rostliny snižovat produktivitu práce zejména ztěžováním agrotechnických zásahů a zvyšováním nákladů na práci. Některé plevele jsou také významnými pylovými alergeny (Krejčíř, Dvořák 1966). Přesto se objevují i plevele, které pěstované rostlině příliš neškodí a naopak některé mohou mít i užitečné funkce. Plevele jsou součástí biologické rozmanitosti dané lokality a hovoří se o některých jako o doprovodných rostlinách a není třeba je nijak regulovat (Jursík, 2011). 12

Kladné vztahy mezi plevelnými a kulturními rostlinami jsou často v pozadí. Přesto mají plevele také mnoho pozitivních vlastností i v ovocném sadu. Plevele mohou chránit půdu proti vodní a větrné erozi, což je důležité zejména na svazích, kde jsou sady často vysazovány. Plevele také mohou chránit půdu proti mechanickému poškození, jsou zdrojem organické hmoty v půdě, dále mohou být plevele útočištěm užitečných živočichů v sadu a obecně snižují negativní dopad pěstování monokultury. Některé druhy plevelů mohou být také ukazatele chemických a fyzikálních vlastností půdy, např. druh Papaver rhoeas indikuje neutrální ph půdy a druh Chenopodium album roste na půdě bohaté na dusík. Mnoho druhů plevelů má léčivé účinky, např. druh Equisetum arvense, a některé druhy jsou také využívány jako krmivo pro hospodářská zvířata (Lipecki, 2006) 3.2 Plevelné druhy ovocných sadů 3.2.1 Možnosti regulace plevelů v intenzivních sadech Smyslem regulace plevelů v intenzivních výsadbách je zejména omezení rozmnožování plevelných rostlin pomocí vhodně zvolených metod. Systém této regulace můžeme rozdělit na diagnostiku zaplevelení, preventivní metody regulace a přímé zásahy proti plevelům (Kohout, 1993). Využitím preventivních metod v regulaci zaplevelení je snaha o to, aby hladina zaplevelení byla dlouhodobě co nejnižší a tím se zjednodušilo následné použití metod přímých. Jednou z významných nepřímých metod regulace je zpracování půdy a s tím související změna fyzikálních vlastností půdy. Jedná se zde o úroveň závlahy, hnojení, popř. způsobu obdělávání půdy v meziřadí nebo příkmenném pásu. Těmito způsoby regulujeme zejména množství a rozmístění semen i vegetativních rozmnožovacích orgánů plevelů v půdě (Mikulka, 1999). Přímé zásahy proti plevelům lze rozdělit na metody mechanické, biologické a chemické. Mechanické metody zahrnují kultivační zásahy proti plevelům zejména během vegetace, a patří sem např. mělká kultivace, ruční okopávka, sežínání zatravněného meziřadí anebo mulčování půdy v příkmenných pásech (Kohout, 1993). K biologické regulaci zaplevelení se využívají živé organismy, jako jsou houby, viry a fytofágní hmyz a roztoči. V ovocných sadech se tato metoda příliš nevyužívá vzhledem k rozsáhlosti ovocných výsadeb (Kohout, 1993). 13

Nejrozšířenější chemickou metodou regulace plevelů je používání herbicidů. Herbicidy aplikujeme buď na listy vzešlých plevelů, nebo na půdu. V současnosti je snaha nahradit toxické herbicidy přípravky, které jsou šetrnější k životnímu prostředí. Dalším současným problémem bývá vznik rezistence plevelů vůči často používaným chemickým látkám. Je tedy nutné střídání používaných herbicidů (Blažek, 2001). 3.2.1.1 Herbicidy a jejich použití v sadech Herbicidy lze rozdělit na dvě základní skupiny. Na neselektivní (totální) herbicidy, které likvidují téměř všechnu rostoucí vegetaci. Tuto skupinu můžeme dále rozdělit na herbicidy, které mají trvalejší účinek, ale nelze u nich stanovit přesně délku reziduí v půdě. A dále na herbicidy, které účinkují krátkodobě a často jsou v půdě rychle odbourávány. Druhou skupinou jsou herbicidy selektivní, které účinkují jen na určitou skupinu nežádoucích rostlin, která se od jiných odlišuje vlastnostmi i celkovým biochemismem. Důležité u aplikace všech herbicidů je správná dávka a volba vhodné doby aplikace (Kužma et al, 1997). Nejspolehlivější metodou regulace plevelů v ovocných sadech je používání herbicidů. Základními používanými přípravky jsou herbicidy pre-emergentní a postemergentní. Pre-emergentní herbicidy omezují klíčící osivo plevelů v půdě, ale neregulují již vzejité plevelné rostliny. Účinek těch herbicidů je závislý na okolních podmínkách a způsobu aplikace. Post-emergentní herbicidy regulují vzejité rostoucí plevele. Účinek může být ovlivněn velikostí plevelného druhu, jeho vegetačním stádiem i podmínkami prostředí. Obecně lze říci, že se lépe regulují drobnější plevele než druhy vzrůstné (Mitchem, 2006). Pro kontrolu plevelů v ovocných sadech se nejčastěji používají herbicidy s účinnou látkou glyphosate (např. přípravek Roundup). Nové herbicidy na bázi MCPA jsou také používány (přípravek Basta). Z ekologického hlediska je doporučováno používat kontaktní herbicidy, které jsou méně škodlivé pro pěstované plodiny (Buskiene, 2006). 3.2.2 Regulace plevelů v ekologických ovocných sadech Plevel je obecně definován jako rostlina, která roste na stanovišti proti vůli pěstitele. Plevelem může být každá rostlina, jak nekulturní tak i kulturní. Plevel tedy 14

podle definice Evropské společnosti pro výzkum plevelů je rostlina, která brání cílům člověka. Různé systémy zemědělství mají ale na plevele rozdílný pohled. Zatímco v konvenčním zemědělství se zdůrazňují negativní vlastnosti plevelů a je snaha o jejich úplnou likvidaci, v ekologickém zemědělství se na plevele pohlíží obecněji i z hlediska jejich kladných vlastností. V ekologickém zemědělství je snaha udržet plevelné rostliny v takové míře, která nezpůsobuje významné ztráty na pěstované plodině. V ekologickém zemědělství je zakázáno používání herbicidů (Urban, Šarapatka et al, 2003). V EZ představuje regulace plevelů soubor opatření, kterými se udržují plevelné rostliny pod prahem ekonomické škodlivosti. Nejčastějšími metodami v EZ jsou preventivní opatření. Je to komplex agrotechnických zásahů, kterými se nejčastěji reguluje množení plevelů. Patří sem střídání plodin, vhodný termín setí, použití kvalitního čistého osiva, zpracování půdy, hustota porostu i následná péče o strniště po sklizni. Vliv na plevelné společenstvo má také vodní režim (závlaha) a zásoba živin v půdě (Moudrý et al, 2007). Dalšími možnostmi regulace zaplevelení v EZ jsou přímé, nejčastěji mechanické zásahy proti plevelům. Jelikož v EZ nelze spoléhat na herbicidy, je důležité správné načasování těchto přímých zásahů. Za nejdůležitější přímou metodu lze považovat vláčení branami, při kterém dochází k mechanickému ničení plevelů. Dále lze k regulaci zaplevelení použít plečkování, při kterém navíc dochází také ke kypření ulehlé půdy (Urban, Šarapatka et al, 2003). V ekologickém zemědělství také dochází k rozšiřování další přímé metody regulace zaplevelení a to je termická regulace. Je to likvidace nežádoucích rostlin pomocí ohřevu plamenem. Nejčastěji lze toto opatření využít před vzejitím kulturní plodiny. Při této metodě nedochází rovnou ke spálení rostliny, ale dojde k ohřevu rostliny asi na 70 o C a tím ke zvýšení objemu buněčné šťávy a následnému protržení buněčných stěn a zároveň ke srážení bílkovin a konečné dehydrataci a odumření rostliny (Šarapatka, Urban, 2006). Další metoda, která se používá nejčastěji v ovocnářství a zelinářství, je mulčování. Tato metoda spočívá v nastýlání půdy organickou hmotou do určité výšky a tím je redukován růst nežádoucích rostlin. Tato metoda má řadu předností, podporuje živiny v půdě, zlepšuje půdní strukturu, dochází k ochraně před vysycháním půdy, udržuje půdní teplotu a samozřejmě potlačuje růst plevelů. K nastýlání můžeme použít materiály 15

jako sláma, chlévský hnůj, kompost z jiných organických hmot, ale bez plevelů, posekaná tráva apod. Nevýhodou této metody je vyšší náročnost na ruční práci a možnost vytvoření úkrytu pro nežádoucí živočichy, jako např. hlodavce a slimáky (Urban, Šarapatka et al, 2003). Je potřeba také zmínit metody biologické, které v našich podmínkách nejsou zatím zcela rozvinuté. Tato metoda využívá jiné organismy, jako je hmyz, houby a jiné k regulaci plevelů. Je to metoda šetrná k životnímu prostředí a nehrozí zde možnost vzniku rezistence, ale může být omezená pomalým účinkem a vlivem okolního prostředí (teplota, srážky apod.). V EZ se mohou používat k regulaci zaplevelení také např. kozy, ovce a skot (Moudrý et al, 2007). 3.2.3 Charakteristika vybraných druhů plevelů ovocných kultur Za jeden z nejběžnějších plevelů ovocných výsadeb lze považovat pampelišku lékařskou (Taraxacum officinale). Jde o vytrvalou rostlinu, která tvoří nadzemní listové růžice a má mohutný kůlový kořen. Množí se převážně semeny. Plody jsou ochmýřené nažky, které vítr roznáší na velké vzdálenosti a tyto nejlépe klíči z povrchu půdy, proto se více prosadí na neobdělávaných půdách. Je rozšířená po celém území a její výskyt stoupá, zejména šířením z neobdělávaných ploch. Lze ji řadit mezi velmi nebezpečné plevele (Mikulka et al, 2001). Dalším nežádoucím plevelem travního porostu ovocných sadů je šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius). Jedná se o vytrvalou bylinu s mohutným kůlovým kořenem. Množí se nejčastěji generativně. Rostlina vytváří velké množství semene, které klíčí jak z povrchu půdy, tak i v hloubce 5 cm. Je to častá rostlina s velkou konkurenční schopností. Opět se rozšiřuje zejména z nesečených porostů. Regulovat šťovík lze častým sečením porostu a při velkém rozšíření herbicidy (Mikulka et al, 2009). Z dalších významných plevelů lze jmenovat pýr plazivý (Elytrigia repens). Je to vytrvalá travina. Pýr vytváří mohutné plazivé oddenky, které se nachází v horní vrstvě půdy a těmito oddenky, které se snadno rozrůstají, se množí. Rozmnožuje se i generativně a semena mají životnost několik let. Je to velmi silná konkurenční rostlina, která obsahuje látku, která má alelopatické účinky, takže brání v růstu okolním rostlinám. Regulace tohoto plevele je náročná, nejdůležitější je zejména prevence a zabránění rozšíření pýru (Kneifelová, Mikulka, 2003). 16

Významný je také druh pcháč oset (Cirsium arvense). Jedná se o vytrvalý plevel s velmi hlubokým kořenem. Rozmnožuje se jak vegetativně tak generativně. Semena jsou roznášena větrem na velké vzdálenosti. Pcháč se v současnosti více rozšiřuje díky omezování kultivačních prací a zejména díky jeho rezistenci k běžně používaným herbicidům. K regulaci se nejčastěji používají systémové herbicidy aplikované na plně vyvinuté rostliny pcháče (SRS, 1999). 3.3 Charakteristika jabloňových výsadeb 3.3.1 Historie ovocných výsadeb u nás Pěstování ovoce je významná součást rostlinné výroby. Ovoce hraje významnou roli ve výživě člověka, protože obsahuje látky, které působí příznivě na lidský organismus. Ovoce je také významnou surovinou pro konzervárenský průmysl. V neposlední řadě také ovocné stromy ovlivňují vzhled krajiny, mohou zlepšovat mikroklima a bránit vodní i větrné erozi. Ze dřeva mnohých ovocných druhů se také například vyrábí nábytek apod. (Kyncl et al, 1979). Nejstarší záznamy o pěstování ovocných dřevin pochází ze starověku. Římané hojně pěstovali zejména jabloně, hrušně, slívy a další. Ve střední Evropě, kde nebylo vhodné klima pro jižní ovoce, se nejdříve ovoce pouze sbíralo a pěstovaly se domácí plané ovocné dřeviny. Nové formy vznikaly zejména přirozeným křížením i změnami podnebí. Začalo docházet k záměrnému pěstování ovocných druhů, kde jabloň byla velmi rozšířená. V Čechách máme písemné záznamy o ovocných zahradách z 11. 12. století. Tyto ovocné zahrady patřily nejčastěji církvi, vyšší i nižší šlechtě. Ale i na malých hospodářstvích a kolem obydlí se pěstovalo ovoce. První záznamy o vyšlechtění nových odrůd existují ze 14. století. Ovoce se v této době nejčastěji sušilo, později se vyráběla povidla. K úpadku rozvoje ovocnictví došlo po třicetileté válce. Poté šlechta začala s obnovou pěstování ovoce. Začaly se více pěstovat exotické ovocné druhy, citrony, pomeranče, fíky a jiné. Od 19. stol. se začalo nekvalitní ovoce zpracovávat v palírnách, vyrábělo se např. ovocné víno, popř. ocet. V tomto období dochází také rozšíření sortimentu ovocných druhů a začíná se prosazovat pěstování odrůd ovoce v nejvhodnějších oblastech. Ovoce se také vyváželo, zejména do Německa. Rozvíjí se také nové způsoby konzervace. Po 1. světové válce dochází k dalšímu rozvoji 17

ovocnictví a vzrůstají počty pěstovaných ovocných stromů. Toto bylo ale přerušeno velmi silným mrazem v roce 1929, kdy došlo k velkým ztrátám na ovocných dřevinách (Beranová, Kubačák, 2010). Po roce 1948 došlo k převedení pěstování ovoce na velkovýrobu. Vytvořily se velké pěstební plochy a pěstování se zintenzivnilo. Pěstování ovoce se stalo důležitou součástí rostlinné výroby, protože ovocné stromy se mohou pěstovat na místech, která jsou pro ostatní plodiny méně vhodná, např. na svazích. Ovocné výsadby se navíc stávají složkou významnou životního prostředí i krajinným prvkem (Schuchman et al, 1986). Koncem 20. stol. u nás bylo velmi významné také samozásobení ovocem. To pokrývalo téměř polovinu veškeré spotřeby domácího ovoce. To ale postupně ztrácí na významu. Více se rozvíjí pěstování okrasných rostlin (Blažek, 1998). V současnosti je u nás nejvíce rozšířeným pěstovaným ovocným druhem jabloň. Celková výměra ovocných sadů u nás činí 22 339 ha, z toho je 16 413 ha sadů produkčních. Velký podíl z této výměry tvoří sady přestárlé. Jabloně se pěstují na ploše 9 135 ha a průměrná celková roční produkce jabloní za posledních 10 let u nás je asi 225 000t (MZe, 2011). 3.3.2 Vývoj ekologického pěstování ve světě a u nás Ekologické zemědělství vyrábí kvalitní produkty a šetrně přistupuje k životnímu prostředí. Snaží se využívat zejména přírodních zákonitostí a přírodních zdrojů, vytváří uzavřený koloběh živin a snaží se spotřebovat co nejmíň energie. V ekologickém zemědělství je zakázáno používání chemických umělých prostředků na ochranu rostlin i na hnojení. EZ se snaží o udržení nebo zlepšení půdní úrodnosti, spojuje rostlinnou i živočišnou složku výroby a snaží se vyrobit co nejkvalitnější produkty za přiměřenou cenu (Moudrý, 1997). Už na počátku 20. století začalo docházet ke změnám ve způsobech tradičního zemědělství. Lidé se často stěhovali do měst a díky rozvoji techniky došlo ke zvýšení produktivity v zemědělské výrobě. Po první světové válce se začínaly objevovat první záporné tendence v zemědělství, protože kvůli používání chemických látek a strojů došlo ke zhoršení kvality půdy. Ještě více se tato negativní situace projevila po druhé 18

světové válce v důsledku nedostatku potravin během války. Po roce 1948 došlo ke vzniku velkovýroby v zemědělství a tradiční způsoby hospodaření téměř zanikly (Šarapatka, Urban, 2006). Na začátku 60. let 20. století se objevili zprávy o zhoršení životního prostředí a zejména o jeho vlivu na obyvatelstvo. V roce 1972 byl zveřejněn dokument pod názvem Meze růstu, který informoval o tom, že i přírodní zdroje nejsou neomezené a jsou vyčerpatelné. V tomto období došlo také k tzv. ropné krizi. V roce 1973 Světová unie ochrany přírody a zdrojů vytváří koncepci o ochraně přírody včetně člověka. Koncem 80. let 20. století vznikla myšlenka trvale udržitelného rozvoje a byla snaha o její šíření do povědomí populace (Moudrý et al, 2007). Od 90. let 20. století začal vzrůstat zájem o kvalitní biopotraviny, což jsou výrobky vyráběné právě v ekologickém zemědělství. V mnoha zemích je rozvoj EZ podporován různými dotacemi ze státního rozpočtu, aby se mohly ekologickým zemědělcům vyrovnat menší výnosy z hektaru a vyšší náklady. Začalo vzrůstat uvědomění lidí právě o ekologickém hospodaření a jeho výhodách (Plíšek, 2001). U nás začalo ekologické zemědělství vznikat od poloviny 80. let přechodem prvních farem na ekologický způsob hospodaření. Dochází k nárůstu počtu ekologických zemědělců. Ke konci roku 2011 se ekologicky hospodaří na výměře téměř 500 000 ha, což je 11,4 % z celkové zemědělské půdy. Zvyšuje se také podíl orné půdy, na které se hospodaří ekologicky. Zvyšuje se také počet vinic i sadů, které přechází na ekologické hospodaření (MZe, 2012). 3.3.3 Klimatické a půdní podmínky pěstování jabloní Nejpěstovanějším ovocným druhem u nás je jabloň. Plody jabloně se využívají nejen pro spotřebu v čerstvém stavu, ale také se zpracovávají do dalších produktů (sirupy, mošty, vína atd.). Z botanického hlediska patří rod jabloň (Malus) do čeledi Rosaceae. Na vzniku našich odrůd se podílely např. botanické druhy Malus sylvestris, Malus pumila, Malus prunifolia a zejména Malus floribunda pro její odolnost proti strupovitosti. Plodem jabloně je malvice. V současnosti je největší zájem o odrůdy odolné proti houbovým chorobám (Richter, 2004). 19

Jabloně patří pro svou přizpůsobivost se prostředí mezi druhy méně náročné. Toto je dáno také možností zvolit z velkého spektra různých odrůd a podnoží tu nejvhodnější na dané stanoviště. Na expozici a terén má jabloň nejmenší požadavky z ovocných druhů. Jabloň roste i na stanovištích obrácených k severu. Snese i mrazové doliny a větrné plochy. Přesto nejsou příliš vhodné lokality s příliš silnými větry a kotliny s velkými mrazy (Blažek, 1998). Důležitým činitelem při pěstování všech rostlin je voda. Obecně jabloně vyžadují nejméně 500 mm srážek za rok. Potřeba vody u jabloní kolísá v závislosti na fenofázi, ve které se dřevina právě nachází. Hodně vody jabloň vyžaduje v období květu a plného růstu letorostů a kořenů. Nejvíc vody jabloň přijímá pomocí kořenů z půdy. Při nedostatku vody dochází k omezení růstu. Příjem vody je ovlivňován teplotou půdy, kyselostí a obsahem kyslíku v půdě. Stejně jako rostlinu poškozuje nedostatek vody, stejně tak nadbytek vody je u jabloní nežádoucí. Nadbytek vody nesnáší žádná ovocná dřevina. Potřebu vody u jabloní můžeme hodně ovlivnit vhodným výběrem podnože. Výška hladiny podzemní vody by u jabloní měla být v rozmezí 0,8 m až 1,5 m opět v závislosti na zvolené podnoži (Dvořák, 1987). Nejvhodnější průměrná roční teplota pro pěstování jabloní se liší v závislosti na odrůdě, od 9-10 o C u teplotně nejnáročnějších odrůd po 6,5 o C u nejméně náročných. Opět zde záleží na jednotlivých fenofázích, protože např. v době květu nejsou vhodné příliš vysoké teploty, protože mohou bránit opylování rychlým vysycháním blizen. V době vegetačního klidu mohou být jabloně poškozeny naopak příliš nízkými teplotami, ke kterým jsou nejnáchylnější v době od rašení květních pupenů do konce kvetení (Blažek, 2001). Základním předpokladem dostatečné asimilace u rostlin je dostatek světla. Z obecného pohledu jabloně patří mezi méně náročné ovocné dřeviny na světlo. Jsou zde opět velké rozdíly mezi jednotlivými odrůdami. Dostatek světla lze zajistit zejména vhodným sponem při výsadbě, volbou vhodné expozice a důležitý je také pravidelný průklest stromů. Při nedostatku světla jabloně málo plodí, výhony nevyzrávají a jsou náchylnější k chorobám a škůdcům a mohou i odumírat (Dvořák, 1987). Vzhledem k dlouhodobému setrvání ovocné dřeviny na jednom stanovišti má velký význam kvalita půdy. Dřeviny vytváří hlubší kořenový systém, a proto by měla být kvalitní i podorniční vrstva půdy. Dřeviny by měly mít dostatek přístupné vody i v hlubších vrstvách půdy a snášet proto lépe sušší období. Nejvhodnějším půdním 20

druhem je lehčí až středně těžká půda. Hloubka půdního profilu záleží na použité podnoži, od hloubky 1 m do 1,7 m. Je vhodný vysoký obsah humusu, protože humózní půdy lépe jímají vodu. Zejména před výsadbou sadu tedy můžeme sad vyhnojit zásobním hnojením, např. hnojem nebo zeleným hnojením. Jabloně jsou relativně tolerantní k půdní reakci, nejlepší půdní reakce je neutrální až slabě kyselá. Některé půdy mohou mít nedostatek kyslíku, což je způsobeno právě špatnou kvalitou půdy, a toto není pro jabloně příliš vhodné (Blažek, 2001). Vliv na růst ovocných dřevin má také kvalita ovzduší. Díky obsahu vzduchu je umožněno dýchání nejen v rostlinách, ale i v půdě. Nejdůležitějšími prvky vzduchu je kyslík a oxid uhličitý, naopak nežádoucí je vysoký obsah zejména oxidu siřičitého a popílku. Významný vliv má také pohyb vzduchu, urychluje výměnu vzduchu, ale naopak velký vítr může škodit vývratem stromů. Při nedostatečném pohybu vzduchu mohou být dřeviny více napadány chorobami. Také vlhkost vzduchu má svůj význam. Vyšší vlhkost vzduchu má kladný vliv na dozrávání ovoce, ale pokud trvá delší dobu, může se více rozšířit strupovitost. Naopak příliš nízká vlhkost vzduchu může způsobit rozšíření padlí nebo svilušek (Dvořák, 1987). 3.3.4 Možnosti pěstování jabloní 3.3.4.1 Konvenční ovocné sady Pojem konvenční zemědělství je název pro intenzivní formy zemědělské výroby zejména v průmyslově vyspělých státech. Cílem tohoto zemědělství je intenzivní výroba a maximální produkce s využitím vysokých energetických i materiálových vstupů. Existují různé formy konvenčního zemědělství a nečastěji se jedná o přesně řízenou produkci. Některými důsledky konvenční formy hospodaření může být znečištění ovzduší, podzemních i povrchových vod, snižování kvality půdy, snížení počtu druhů flory i fauny a další (Moudrý, 2007). Intenzivní ovocné výsadby v současnosti se vyznačují zejména nižšími tvary stromů a větším počtem stromů na ploše. Tímto zahuštěním výsadeb dojde ke snížení nákladů na práci, nákladů na ochranu stromů a zvýší se výnos i kvalita plodů. Přesto pokud dojde k přílišnému zahuštění těchto výsadeb, může klesnout nejen kvalita plodů, ale také výnos z hektaru. Ovocné stromy v těchto intenzivních výsadbách rychle 21

nastupují do plodnosti, ale mají většinou nižší životnost. Nevýhodami těchto intenzivních sadů bývají vyšší náklady na založení výsadby, nutnost kvalitních sazenic a technického vybavení (Blažek, 1998). Intenzivní jabloňové sady jsou nejčastěji vysazeny jako tradiční výsadby, které mohou mít čtvercový nebo i trojúhelníkový spon, a dále se využívají pásové výsadby, které jsou tvořeny jednou nebo více řadami stromů. Další možností jsou stěnové výsadby. Tyto stěny mohou mít opěrnou konstrukci nebo ji mít nemusí. Tato konstrukce nejčastěji slouží buď jako opora ke stromům nebo slouží ke tvarování dřevin (Kyncl, 1979). 3.3.4.2 Ekologické pěstování jabloní Ekologické zemědělství je v jiných zemích nazýváno také biologické nebo organické zemědělství. Je to forma hospodaření, která respektuje vzájemné vztahy mezi organismy a prostředím. V ekologickém hospodaření je snaha o zrušení monokultur a vytvoření pestrých společenství, kdy pěstované plodiny bývají obklopeny dalšími rostlinnými druhy, jako jsou louky, keře, i vodní plochy s doprovodnou zelení. Tyto doprovodné rostliny poskytují mnohým organismům životní prostor i potravu a tyto organismy pak pomáhají udržovat ekologickou rovnováhu v prostředí (Plíšek, 2001). V meziřadí ekologických ovocných výsadeb musí pěstitelé udržovat trvalý porost z travin nebo z bylin. Tento porost by měl být pravidelně kosen, aby se nekontrolovatelně nerozšířil i na okolní zemědělskou půdu. Výhodou tohoto porostu je zejména ochrana půdy proti erozi, proti poškození mechanizačními přejezdy, proti působení nežádoucích klimatických činitelů atd. Při zastoupení jetelovin v tomto porostu meziřadí může docházet k posilování mykorrhizy, která je pro pěstované ovocné dřeviny prospěšná. Porost v meziřadí v ekologickém ovocnářství se také může mulčovat. Příkmenný pás se udržuje bez nežádoucí vegetace mechanicky pomocí kultivace výkyvným nářadím, a je také možné nastýlání organickým materiálem. V ekologickém sadu je také možná instalace budek na hnízdění ptáků, hromad dřeva a kamenů jako úkryt pro ježky, ještěrky apod. (Hluchý et al, 2008). Obecně lze formy ekologického ovocnářství rozdělit na dva systémy, soustředěné a rozptýlené výsadby. Soustředěné ovocné výsadby jsou nejčastěji tvořený nízkými tvary stromů a jsou vysazeny v ustším sponu. Tyto výsadby lze srovnat s konvenčními 22

ovocnými sady. Vzhledem k vyšší hustotě vysázených stromů je u těchto výsadeb nevýhodou možnost přemnožení chorob a škůdců, dále může dojít ke zhoršení kvality půdy vzhledem k pěstování monokultury. Je proto důležité těmto problémům předcházet prevencí, například zařadit do sadu co nejvíce dalších organismů i rostlin a snažit se stromy vysazovat v menších blocích. Okolo sadu či jednotlivých bloků lze vysázet různé lemující dřeviny či byliny. V případě nutnosti použití chemického přípravku na ochranu rostlin musíme zvolit přípravek povolený pro použití v ekologickém zemědělství. Výhodami těchto intenzivnějších forem ekologického ovocnářství jsou vyšší produktivita práce a větší možnost vypěstování kvalitnějšího ovoce vhodného pro přímý konzum (Šarapatka, Urban, 2006). Extenzivní výsadby charakterizují nejčastěji vyšší kmenné tvary stromů, které jsou vysázeny v širokých sponech. Z historického pohledu se vysokokmenné sady vysazovaly nejdříve za účelem sklizně jako tzv. polní sady. Vzhledem k velkému sponu se plocha pod stromy intenzivně využívala k pěstování podkultury (např. okopaniny). Teprve později docházelo k zatravňování těchto ploch a vznikly tak extenzivní sady. Významné bylo také vysazování ovocných dřevin jako stromořadí podél silnic a cest, které u nás mělo velkou tradici (Boček, 2007). Jak Boček (2007) dále uvádí, současné extenzivní sady se vyznačují kromě již zmíněných vysokokmenů vysázených v širokém sponu, zejména tím, že pozemek nebývá nijak oplocen a navazuje tak volně na krajinu. Dále se vyznačují menší potřebou ošetřování a lze těchto výsadeb použít také na plochách hůře využitelných pro ostatní zemědělské plodiny. Stromky vstupují do plodnosti později a plody jsou obvykle horší kvality. Náklady na založení extenzivního sadu a ošetřování jsou obvykle menší. Jako podnože se používají vzrůstné, semenem množené podnože, což mohou být pláňata nebo semenáče. Vysokokmenné stromy mají obvykle delší životnost a je tedy třeba zmínit také neméně významnou funkci těchto sadů, a to je funkce mimoprodukční, tedy funkce estetická, krajinářská i ekologická. Při zakládání ekologického ovocného sadu je třeba zvolit vhodné odrůdy. U jabloní je k dispozici celá řada odrůd, a musíme volit mezi kvalitou plodů a stupněm odolnosti proti hlavním chorobám a škůdcům u jabloní. V teplejších oblastech je lépe volit odrůdy pozdní, s delší vegetační dobou a naopak v oblastech chladnějších a vlhčích lze volit odrůdy s kratší vegetační dobou, které jsou rezistentní nebo odolné proti strupovitosti a jsou více tolerantní proti mrazům (Blažek et al, 1993). 23

3.3.4.3 Integrovaná produkce ovoce Integrovaná produkce (IP) je forma zemědělského hospodaření šetrná k životnímu prostředí. Je to jakýsi přechod mezi konvenčním zemědělstvím a ekologickým. Lze ji využít při pěstování plodin, u kterých nelze plně využít ekologické formy hospodaření. V integrované produkci se výrazně omezuje používání chemických přípravků na základě předpovědi výskytu chorob a škůdců. Lze použít jen povolené přípravky v rámci integrované produkce a tyto se aplikují se až po přemnožení škůdce nad práh ekonomické škodlivosti (Olomoucký kraj, 2007). Cílem integrované produkce ovoce je snaha vypěstovat kvalitní ovoce při použití ekologicky šetrných metod a co nejmenším použití chemických přípravků. IP zdůrazňuje ochranu životního prostředí a vytváří přirozené vyvážené prostředí ovocné výsadby s co největším počtem druhů živočichů i rostlin. IP se řídí vydanými směrnicemi, které doporučují pěstitelské postupy k produkci kvalitního ovoce s malým dopadem na životní prostředí (Hluchý et al, 2008). Pěstitelé ovoce, kteří dodržují zásady integrované produkce, se sdružují ve Svazu pro integrované systémy pěstování ovoce (SISPO). Tento svaz definuje povinnosti i práva jak členů svazu, tak i svazu samotného. Z povinností členů SISPO můžeme zmínit například dodržování směrnic a metodik integrované produkce, dále povinnost absolvovat odborná školení a reprezentovat svou produkci důstojně a šetrně přistupovat k životnímu prostředí. Povinnosti svazu SISPO jsou zejména kontrolovat dodržování směrnic, poskytovat aktuální informace členům, hájit principy IP atd. (Ludvík et al, 2011). Integrovaná ochrana ovocných kultur je šetrná metoda, která využívá zejména metod preventivních a snaží se omezit použití přímých chemických prostředků na ochranu rostliny na nutné minimum. Zásady v integrované ochraně jsou zejména použití rezistentních či tolerantních odrůd, způsoby výsadby a tvarování ovocných dřevin, mechanické odstraňování zdrojů a prvních výskytů škodlivých činitelů a uplatňování šetrných postupů při přímé ochraně, jako jsou např. biologické prostředky. Je důležité používat šetrně přímou chemickou ochranu, aby byla ekologicky co nejméně škodlivá, co nejméně toxická, ale co nejvíc účinná. Povolené přípravky k integrované ochraně rostlin lze najít ve směrnicích a metodikách SISPO (Horák, 2001). 24

Počet pěstitelů, kteří produkují ovoce podle směrnic a metodik integrované produkce se zvyšuje. V roce 2011 bylo u nás registrovaných celkem 283 členů SISPO s celkovou výměrou ovocných sadů i školek kolem 11 000 ha, z toho téměř 6 000 ha jabloní (Mze, 2012). 3.3.5 Tvarování a řez ovocných dřevin v konvenčních a ekologických sadech 3.3.5.1 Tvarování a řez v konvenčních sadech Řez ovocných dřevin hraje významnou úlohu při jejich pěstování. Nelze ho ničím nahradit a má řadu důležitých funkcí. Řezem se zejména tvaruje kvalitní kostra koruny, dále se udržuje rovnováha mezi růstem a plodností, zajišťuje se dostatek osvětlení v koruně stromu, odstraňují se nemocné a napadené větve a hlavním cílem řezu je tedy vypěstování kvalitního ovoce. Řez je zásah, který ovlivňuje procesy celého stromu v důsledku jeho celistvosti. Například pokud se odstraní vrchol výhonu, dojde k tvorbě postranního obrostu a k větvení. Řezem tedy regulujeme také násadu květů a následně plodů. Při provedení příliš silného řezu, může dojít až k zastavení plodnosti stromu. Obecně řezem měníme tvar jednotlivých částí ovocné dřeviny (Blažek, 2001). Řez můžeme rozdělit dle několika hledisek. Jedním z nich je podle životního období stromu na řez výchovný, udržovací a zmlazovací. První výchovný řez se provádí po výsadbě ovocného stromu. Je důležitý pro správné uchycení stromku a vytvoření dostatečných přírůstků. Jakmile stromy začnou růst, výchovným řezem odstraňujeme zejména konkurenční výhony a zkracujeme příliš se prodlužující výhony hlavních větví. Obecně lze dodržovat zásadu, že čím lépe a bujněji stromy rostou, tím menší bude použitý řez. V dalším růstu dřeviny již řežeme pouze konkurenční výhony a větve, které mají snahu zahušťovat korunu. Na konci výchovného řezu by měla být zapěstovaná dostatečně pevná koruna připravená nést násadu plodů (Sus, Nečas, 2011). Udržovací řez se provádí pravidelně každým rokem za účelem každoroční násady květů a plodů. Tento řez mimo jiné reguluje tvar a vzrůst stromů, ovlivňuje budoucí plodnost dřeviny a zajišťuje dostatek světla ve všech částech ovocného stromu. Udržovací řez spočívá zejména v odstraňování konkurenčních, nevhodně rostoucích výhonů a poškozených nebo suchých větví (Blažek, 1998). 25

Cílem řezu zmlazovacího je většinou obnova plodnosti stromu. Přestože každý prováděný řez je svým způsobem zmlazující, hluboký zmlazující řez má výrazné účinky zejména na starší vysokokmenné tvary ovocných stromů. Omlazovací řez se provádí většinou sesazením koruny a hlubokým zkrácením hlavních kosterních větví, které se zkracují podle tvaru a velikosti koruny. Někdy je třeba řezat do pětiletého i staršího dřeva a v dalších letech po hlubokém zmlazení se provádí řez podobný výchovnému. Celý proces omlazení stromu může trvat 2 4 roky (Blažek, 2001). Další rozdělení způsobů řezu je například podle doby řezu, na řez zimní, který se dělá v době vegetačního klidu dřeviny a na řez letní, prováděný v době růstu dřeviny nejčastěji od května do srpna. Podle délky ponechaného dřeva při řezu může být řez dlouhý, s ponecháním 2/3 řezaného výhonu, řez střední, kdy se nechá polovina odřezávaného výhonu a řez krátký, kdy se větší část výhonu odřeže a ponechá se asi jen jedna třetina. Dle techniky řezu může být řez na větevní kroužek, kdy se odstraní větev těsně nad větevním kroužkem. Dále řez na pupen prováděný nožem, který se dělá většinou u jednoletých výhonů, které se seříznou těsně nad pupenem a také řez na čípek, kdy se po odstranění výhonu ponechá nad pupenem čípek (Schuchman, 1986). U jabloní se nejčastěji provádí v závěru února v době vegetačního klidu řez zimní a od května do konce září řez letní. Jabloně nejčastěji tvoří květní pupeny na dvouletém a starším dřevě. Obecně každým řezem podpoříme růst nového dřeva, kdy po řezu z oček vyrostou nové letorosty. Zimním řezem se neřežou kosterní větve, na kterých vyrůstá plodonosné dřevo, řez se provádí na kmeni a ramenech. V případě potřeby řezu plodonosných prvků a letorostů se provádí v době vegetace letním řezem (Ondráček et al, 1990). Jabloně jsou nejrozšířenějším ovocným druhem u nás. V konvenčních sadech jsou pěstovány klasické tvary stromů jako je volně rostoucí zákrsek, méně se využívají ovocné stěny tvořené jednoduchými palmetami. Štíhlé vřeteno jako moderní pěstitelský tvar je také vhodné. Objevují se také výsadby stromů ve velmi hustém sponu ve tvaru superštíhlého vřetene. Sloupcovité tvary jabloní se také začínají stávat perspektivními (Solax). Důležitá při tvarování jabloní je vhodně zvolená podnož. Často se používají slabě až středně vzrůstné podnože (M26, MM106). Zahrádkáři využívají také podnože slabě až zakrsle rostoucí (M9, M27 ). Význam moderních pěstitelských tvarů jabloní roste spolu s rozšířením počtu vhodných kvalitních a odolných odrůd (Sus, Nečas, 2011). 26

Pěstitelský tvar volně rostoucí zákrsek se využívá zejména se středně vzrůstnými podnožemi a s vhodnou odrůdou i se silně rostoucími podnožemi zejména v horších podmínkách. Výška kmene u tohoto tvaru je 0,5 až 0,7 m a spon výsadby je 4 5m x 2 3m. Koruna volně rostoucího zákrsku by měla být spíše řídká, se 4 až 5 hlavními větvemi a terminálem, který by měl převyšovat postranní výhony. Převahou vrcholu by se mělo docílit dobrého osvětlení koruny a tím by mělo dojít k rovnoměrnému růstu a rychlému nástupu do pravidelné plodnosti (Blažek, 1998). Jednoduchá palmeta je plošný tvar korunou podobný volně rostoucímu zákrsku. Výška kmene u palmety je asi 60 cm. Optimální celková výška palmet je asi 2 2,5 m a terminál lze nechat růst kolmo nahoru nebo se může ohýbat. Jednoduchá palmeta mívá nejčastěji založené jedno patro, ale u některých hůře rostoucích odrůd lze založit patro druhé 60 80 cm nad prvním. Tento pěstitelský tvar je jakýmsi přechodem mezi zákrskem a přísně tvarovanými jinými druhy palmet. Z jiných druhů palmet můžeme zmínit např. Italskou palmetu, Duhanovu palmetu a naše: Ruzyňskou palmetu nebo Těchobuzickou palmetu (Dvořák, 1987). Tvar štíhlé vřeteno se pěstuje na slabě nebo zakrsle rostoucích podnožích. Po celou dobu životnosti je nutná opěrná konstrukce, která se může skládat buď z jednotlivých kůlů jednotlivě u každého stromu, nebo z drátěnky s alespoň 3 dráty nad sebou. Ke kůlu nebo k drátům se vyvazuje střední osa vřetene. Ze střední osy vyrůstají plodné větve, které se řezem pravidelně obměňují. Stromy ve tvaru štíhlého vřetene se vysazují nejčastěji do sponu 3-3,5m x 0,8 1,5m. Během vegetace není žádoucí u štíhlého vřetene provádět řez, kromě nutného vyštipování konkurenčních letorostů. Dlouhé letorosty se zpravidla vyvazují do vodorovné nebo skloněné polohy. Při řezu štíhlého vřetene je snaha potlačit dominanci terminálu jeho seříznutím a nahrazením bočním výhonem a tak podpořit růst ve spodní části koruny (Sus, Nečas, 2011). Solax je moderní pěstitelský tvar využívající přirozeného růstu a vývoje stromu. U tohoto tvaru ze střední osy vyrůstají větve stejného významu a terminál je ohýbán ve směru řad a tím se docílí dobrého osvětlení koruny. Na koncích jednoletých výhonů se diferencují květní pupeny a v dalším roce se vytvoří plody, pod jejichž tíhou se větve samovolně ohýbají. Spon pro tyto výsadby by měl být 3,2 3,5m x 0,9 1,3 m a výška stromů přesahuje 3 m. Opět je nutná vyšší opěrná konstrukce po celou dobu životnosti (Nečas, 2004). 27

3.3.5.2 Tvarování ovocných dřevin v ekologických sadech V ekologických sadech extenzivních se nejčastěji používají tvary vysokokmenů s použitím silně vzrůstných podnoží. Pro slaběji rostoucí ovocné druhy lze použít také tvary polokmenů a čtvrtkmenů. V intenzivních ekologických sadech je nejpoužívanějším tvarem nízkokmenné štíhlé vřeteno (Urban, Šarapatka, 2003). Koruna vysokokmenů se často podobá přirozeně rostoucím korunám a bývá zakládána ve výšce 1,8 2,2 m. Hlavní kosterní větve by měly být pravidelně rozmístěny okolo střední osy, která je pokračováním kmene. Každá kosterní větev se dále rozvětvuje na větve nižších řádů, až do plodného obrostu. Koruna by měla být spíše řidší, kvůli dostatečnému osvětlení všech částí koruny. Řezem vysokokmenů se zejména udržuje rovnováha mezi růstem a plodností a zajišťuje dostatek světla v koruně. Řez se nejčastěji dělá v době vegetačního klidu, v době vegetace se řez provádí u stromů, které příliš silně rostou a tím málo plodí (Kolektiv autorů, 2009). Čtvrtkmeny rostou nejčastěji na vzrůstnějších podnožích a mívají výšku kmene mezi 0,7 a 0,9 m. Koruna se skládá z terminálu a nejčastěji ze čtyř okolních kosterních větví. Doporučený spon pro výsadbu čtvrtkmenů je asi 4,5-5 m x 3-4 m. Výška kmene u polokmenů bývá 0,9 1,2 m. V intenzivnějších výsadbách se od těchto tvarů spíše ustupuje vzhledem k jejich celkové náročnosti na ošetřování (Richter, 2004). Při pěstování štíhlého vřetene se většinou využívají slabě rostoucí podnože. Koruna obvykle nemá přesně rozlišená patra s hlavními větvemi. Terminál jako pokračování kmene bývá často polokosterní větev a kosterní větve bývají nahrazeny opěrnou konstrukcí. Výhony rostou ve vodorovném směru od kmene a obvykle není žádoucí je zakracovat. Tato vodorovná poloha umožňuje obrůstání krátkým plodným obrostem. V moderním ekologickém ovocnářství se objevuje koncepce tzv. klidného stromu. Smyslem koncepce je přirozenější přístup k ošetřování ovocných dřevin. Pěstitelé provádí opatření vedoucí k brzké plodnosti stromů a omezující nežádoucí vegetativní růst při minimální potřebě řezu. Takto ošetřované stromy produkují kvalitnější ovoce a bývají odolnější proti chorobám a škůdcům (Urban, Šarapatka, 2003). 28