MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Lesnická a dřevařská fakulta

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Geobiocenologické charakteristiky jednotek stanovišť "přirozených borů" v oblasti Třeboňské pánve Diplomová práce 2011 Miroslav Zeman

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Geobiocenologické charakteristiky jednotek stanovišť "přirozených borů" v oblasti Třeboňské pánve zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendlovy univerzity v Brně o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne: podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval zejména doc. Ing. Otakaru Holušovi, Ph.D., za odborné vedení práce, ochotu pomoci při osvojení metodiky, poskytnutí odborné literatury, důležité rady, doporučení a konečně za nápad tuto práci zpracovat. Dále Ing. Janu Dvořákovi z lesní správy Třeboň za pomoc při získávání dat z LHP, Bc. Janu Prokopiusovi a v neposlední řadě též všem členům rodiny, kamarádům a všem, kteří mi pomohli tuto práci zpracovat a napsat.

Jméno: Name: Bc. Miroslav Zeman Bc. Miroslav Zeman Název práce: Geobiocenologické charakteristiky jednotek stanovišť "přirozených borů" v oblasti Třeboňské pánve Thema: Geobiocenological characteristics of habitat units "natural pine forests" in the Trebon Basin Abstrakt: Práce řeší problematiku zařazení stanovišť lesních ekosystémů dle lesnickotypologického systému do jednotek tzv. přirozených borů v oblasti Třeboňské pánve. V oblasti mapovaných jednotek,,přirozených borů (Pineta s.lat.) jsem v letech 2008 až 2001 vytýčil 20 výzkumných ploch a provedl pedologická, fytocenologická a dendrologická šetření. Šetřením jsem zjistil, že na daných lokalitách převládají podzoly arenické s převažující humusovou formou mělový či mezický mor. Vyskytují se fytoindikátory charakterizující trofickou řadu A či AB a kyselé polostinné až stinné stanoviště středních poloh s hydrickou řadou normální. Dendrologickým šetřením bylo zjištěno, že produkce a zdravotní stav porostů s bukem lesním (Fagus sylvatica) a dubem zimním (Quercus petraea) popř. dubem letním (Quercus robur) není odlišná od mapovaných zonálních stanovišť ve zkoumaném území. Na výzkumných lokalitách nebyl zjištěn žádný limitující faktor, který by stanoviště odlišoval od zonálních stanovišť 4. vegetačního stupně. Klíčová slova: lesní geobiocenózy, přirozené bory, Pineta s. lat., Třeboňská pánev, půdní podmínky, fytocenologie, dendrometrie, klasifikace ekologických podmínek, lesnicko-typologická klasifikace

Abstract: The work addresses the issue of classification of forest ecosystems according to the forest site classification as "natural pine forests" (Pineta s. lat.) in the Trebon Basin. I made out in years 2008-2001 soil, phytosociological and dendrological investigations at totally 20 research areas. I found as a dominated soil type the podzolic arenic with prevailing mor humus form. There were found fytoindicators which are characteristic for trophic A or AB-rows and half-shadow and shadow habitats in hydric normal row. It was found that wood production and health of forests with European beech (Fagus sylvatica) and sessile oak (Quercus petraea) or English oak (Quercus robur) is not different from the mapped zonal tier in the analysis area. There was not find limiting factor, which would differ from the zonal habitat habitat of the 4th vegetation tier. Keywords: forest ecosystems, natural pine-wood ecosystems, Pineta s. lat., the Třeboňská pánev Pan, soil conditions, phytosociology, forest mensuration, classification ecology conditions, forest typology classification

Obsah: 1. ÚVOD... 1 2. CÍLE PRÁCE... 3 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED... 4 3.1. Systémy lesnické typologie a geobiocenologie... 4 3.1.1. Vegetační stupně... 4 3.1.2. Soubory lesních typů, lesní typ, skupiny typů geobiocénů... 6 3.2. Popis a ekologie hlavních dřevin rostoucích v Třeboňské pánvi... 8 3.2.1. Borovice lesní (Pinus sylvestris)... 8 3.2.2. Jedle bělokorá (Abies alba)... 10 3.2.3. Smrk ztepilý (Picea alba)... 11 3.2.4. Buk lesní (Fagus sylvatica)... 11 3.2.5. Dub letní (Quercus robur)... 12 3.2.6. Dub zimní (Quercus petraea)... 13 3.3. Bory jako přirozená potenciální vegetace... 14 3.3.1. Vývoj a rozšíření borů... 14 3.3.2. Lesnicko-typologické vymezení borů v ČR... 15 3.3.3. Geobiocenologické vymezení borů... 17 3.3.4. Problémy zařazování borů... 17 3.4. Geobotanické šetření... 18 4. ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ A METODIKA... 21 4.1. Obecný popis vybrané oblasti... 21 4.2. Přírodní podmínky... 22 4.2.1. poměry geomorfologické... 22 4.2.2. Poměry klimatické... 26 4.2.3. Poměry geologické... 29 4.2.4. Poměry hydrografické a hydrologické... 33 4.2.5. Poměry pedologické... 34 4.2.6. Zastoupení souborů lesních typů ( SoLT)... 36 4.3. Biogeografické poměry... 36 4.3.1. Biogeografické členění - bioregiony... 36

4.3.2. Geobotanická rekonstrukční mapa České republiky (MIKYŠKA 1968) 38 4.3.3. Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky... 40 4.4. Historie území Třeboňské pánve... 41 4.4.1. Vývoj vlastnických poměrů... 41 4.4.2. Vývoj hospodaření v lesích... 43 4.5. Bližší vymezení studijní oblasti... 45 4.6. Metodika... 49 4.6.1. Získávání informací... 49 4.6.2. Výběr ploch... 49 4.6.3. Pedologický průzkum... 50 4.6.4. Fytocenologický průzkum... 50 4.6.5. Dedrometrické šetření... 50 5. VÝSLEDKY... 52 5.1. Pedologický průzkum... 52 5.2. Fytocenologický průzkum... 56 5.3. Dendrometrické šetření... 63 6. DISKUSE... 74 7. ZÁVĚR:... 80 8. SUMMARY... 82 9. SEZNAM UŽITÉ LITERATURY... 84 10. PŘÍLOHY... Chyba! Záložka není definována. 10.1. Popisy půdních sond a fytocenologické snímkychyba! Záložka není definována. 10.2. Fotografie z výzkumných ploch... Chyba! Záložka není definována. 10.3. Lesnicko-typologické mapy (JIRÁTKO 2000)Chyba! Záložka není definována.

1. ÚVOD Ve střední Evropě byl les nejrozšířenějším rostlinným společenstvem až do doby, kdy byly lidskou činností odlesněny poměrně rozsáhlé oblasti. V současnosti je původních lesních společenstev, která nejsou ovlivněna činností člověka jen velmi malé množství (HOLUŠA 2003). To je významný jev i v oblasti Třeboňské pánve, která je již postaletí ovlivňována lidskou činností. Zásahy do původního charakteru Třeboňska měly značný rozsah, ovšem byly natolik citlivé, že vedly k vytvoření krajiny, která druhotně získala zcela přirozený ráz. Projevilo se to především na vegetaci, která svým přirozeným charakterem svádí na první pohled k názoru, že jde o vegetaci původní. Na základě pouhých geobotanických metod je proto v silně pozměněných oblastech těžké zjistit stav původní vegetace (JANKOVSKÁ 1976). Přitom studium lesních geobiocenóz je velmi důležité, jelikož se nezastupitelnou měrou podílejí na ekologické stabilitě celých geosystémů. Dnes zachovalá společenstva tvoří základní stavební prvky sítě územního systému ekologické stability, proto studium struktury a sledování jejich generačních cyklů má význam pro zachování biodiverzity krajiny. Při problematice zařazování stanovišť se v lesnické typologii využívají zejména dva systémy. Je to typologický systém Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa (PLÍVA 1971) a geobiocenologický klasifikační systém (ZLATNÍK 1976b, BUČEK a LACINA 1999). Typologický systém Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa (dále ÚHÚL) vylišuje tzv. 0- společenstva borů, které jsou azonálním typem lesní vegetace. Jejich výskyt není podmíněn výškovým klimatem, ale specifickými půdními podmínkami, které umožňují růst borovice lesní (příp. borovice blatky), ale zabraňují výraznějšímu proniknutí jiných dřevin na tato přirozeně chudá stanoviště. Geobiocenologický systém nevylišuje samostatná společenstva borů, ale zařazuje je do všech vegetačních stupňů, kdy rozhodující je výskyt trofické řady A (oligotrofní). Tedy lze shrnout, že oba systémy zařazují stanoviště borů zejména z na základě výskytu extrémních edafických podmínek. Na území Třeboňské pánve se nachází Chráněná krajinná oblast Třeboňsko, která byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR. Představuje mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především tím, že se jedná o jedno z mála území vyhlášených v rovinaté krajině, která byla po staletí ovlivňována a kultivována 1

člověkem. Přesto se zde zachovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty. Na mnoha místech lze ještě hovořit o harmonické krajině, kde jsou lidské aktivity v určité rovnováze s přírodou. Pro své kvality je Třeboňsko i jednou z šesti českých biosférických rezervací vyhlášených v rámci programu Člověk a biosféra MAB UNESCO, a to již od roku 1977. V souvislosti s připojením České republiky k Evropské unii a s implementací její legislativy, konkrétně směrnice č. 79/409/EEC o ochraně volně žijících ptáků a směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, je na Třeboňsku vyhlášeno 16 evropsky významných lokalit v rámci území sítě NATURA 2000 a rovněž i ptačí oblast Třeboňsko (http://www.trebonsko.ochranaprirody.cz/index.php?cmd=page&id=834). Současný stav porostů je výsledkem vlivů, působících na les v průběhu staletí. Oblast Třeboňské pánve byla od prehistorických dob osídlena a využívána převážně k zemědělské činnosti. Lesní porosty byly postupně vytlačeny na méně úrodnou půdu a činností člověka byla výrazně změněna jejich původní dřevinná skladba. Ve středověku byly odvodněny rozsáhlé plochy zamokřených půd, které byly přeměněny na luční porosty nebo využity v rybničním hospodářství, založením četných rybníků. Oblast Třeboňské pánve má převahu jehličnanů v dřevinné skladbě (91,9 %), při čemž smrk ztepilý (Picea abies) se dostal uměle do těchto poloh a mnohde vytváří nepřirůstavé labilní porosty. Poměrně vysoký podíl má borovice lesní (Pinus sylvestris) (54,6 %), která zde vytvořila ekotyp kvalitní tzv. třeboňské borovice, vyznačující se vysokou kvalitou. Z listnáčů má nejvyšší zastoupení r. dub (sp. Qercus) (3,6 %), vyskytující se v menších porostech a na hrázích rybníků (ROUBÍK. et. al. 2007). Jedním z lesnických problémů a diskutovaných otázek je již zmíněné lesnickotypologické zařazení tzv.,,přirozených borů. Tyto jednotky jsou v současnosti vylišeny na cca 35 % porostní půdy pánve. Třeboňská pánev má v současné době vylišeno 128 lesních typů, tyto lesní typy jsou v celé oblasti jednotně vymapovány v lesnicko-typologických mapách v měřítku 1:10 000. Pro lesnicko-typologické mapování se využívá přehledu souboru lesních typů České republiky podle přílohy č.2, vyhlášky č.83/1996 Sb, který je sestaven na základě typologického systému ÚHÚL (PLÍVA, PRŮŠA 1971). Tato práce plně navazuje na mou bakalářskou práci s tématem: Vyhodnocení trvalých ekologických podmínek stanovišť přirozených borů v oblasti Třeboňské pánve a má zrevidovat zařazení vybraných lesních porostů do jednotek přirozených borů, popř. vyloučit či omezit výskyt těchto jednotek na území Třeboňské pánve. 2

2. CÍLE PRÁCE Cílem práce je využít poznatky lesnické typologie (geobiocenologie) a při průzkumu zpracovat jak pedologické tak i fytocenologické či dendrologické údaje. Tímto se pokusit o podrobnějšínější výzkum lesních geobiocenóz především však vymapovaných přirozených borů,,. 1. Na základě literárních znalostí, rekonstruovat přirozené dřevinné složení lesních geobiocenóz, vyhodnotit změnu lidského ovlivnění. V literární rešerši uvést co možná nejúplnější přehled literárních znalostí typologické (geobiocenologické) jednotky, vazby na tyto jednotky popř. geografické oblasti, v kterých bylo pracováno. 2. V oblasti Třeboňské pánve, kde jsou vymezeny (vymapovány) jednotky přirozených borů, vytýčit síť geobiocenologických ploch, které by reprezentovaly příslušné jednotky přirozených borů (tzv. 0) i zonálních stanovišt 4 VS. Na výzkumných geobiocenologických plochách provést pedologická, fytocenologická i dendrologická šetření a revidovat dosavadní typologické mapování. 3. Srovnáním současného mapování jednotek lesnicko-typologického klasifikačního systému a vlastních poznatků vyhodnotit současné vymezení jednotek popř. upravit jejich zařazení či charakteristiku. Vytvořit popis druhového složení stromových a keřových edifikátorů včetně popisu porostní struktury, stručný popis charakteru synuzie podrostu, zhodnocení současného ovlivnění lesních geobiocenóz. 4. Změnou vymezení jednotek (souborů lesních typů) prognózovat pro lesnické hospodaření možné změny či omezení a výsledky vlastního šetření navázat na hospodářské soubory (HS). Vylišená stanoviště přirozených borů,, by měla být určována nějakým limitním faktorem (zejména půdním), který by způsoboval eliminaci edifikátorů zonálních stanovišť tj. buku lesního (Fagus sylvatica), dubu letního (Quercus robur), dubu zimního (Quercus petraea) a jedle bělokoré (Abies alba). Pokusím se tedy nálézt tyto limitní faktory a to pedologickým, fytocenologickým a dendrometrickým měřením. Pokud tyty limitní faktory nenaleznu, navrhnu přeřazení mapovaných,,borů do zonálních stanovišť. 3

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1.Systémy lesnické typologie a geobiocenologie 3.1.1. Vegetační stupně Vegetační stupně (VS) vyjadřují vertikální členitost vegetace v závislosti na změnách výškového mezoklimatu (POLENO Z. et. al. 2007). Pokud se bere v úvahu souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu, jedná se o vegetační stupeň (ZLATNÍK 1975, 1976a). Vegetační stupně stanovil a použil prof. Zlatník již ke konci 60-tých let (ZLATNÍK 1959, 1963), avšak definici VS lze nalézt až v jeho pozdější práci (ZLATNÍK 1976a). ZLATNÍK (1976b) uvádí, že VS jsou určeny diferenciačními druhy, které jsou v první řadě stromovité, popř. křovité determinanty synuzie hlavní úrovně původních lesních a křovitých biocenóz a vůbec chtonofyty, reagující rozhodným způsobem na délku vegetační doby a na negativní jevy klimatu. Z toho výplývá, že VS jsou determinovatelné především podle zastoupení a životních projevů dřevin. Zlatník (1976a) uvádí přehled VS (viz tab. 1) pro území bývalého Československa. Rozlišuje 8 vegetačních stupňů a jeden VS Alpínský. Názvy VS byly stanoveny podle názvu hlavních dřevin přírodních geobiocenóz. Systematika PLÍVY (1971) (viz tab. 1) vychází ze Zlatníkova členění VS, s tím rozdílem, že předmětem zájmu jsou pouze lesní VS (Zlatníkova systematika zařazuje i nelesní půdy. Hlavní rozdíl těchto systematik je, že Plíva člení Zlatníkův 6.VS (smrkojedlo-bukový) poměrným zastoupení buku lesního (Fagus sylvatica) a smrku ztepilého (Picea abies) na dva VS: 6.VS (smrko-bukový) a 7.VS (buko-smrkový) Tabulka č.1 Přehled vegetačních stupňů dle Zlatníka (1976a) a Plívy (1971) Zlatník (1976a) Plíva (1971) 1. Dubový 1. Dubový 2. Buko-dubový 2. Buko-dubový 3. Dubo-bukový 3. Dubo-bukový 4. Bukový 4. Bukový s jedlí x 5. Jedlo-bukový 5. Jedlo-bukový 6. Smrko-jedlo-bukový 6. Smrko-bukový 7. Smrkový 7. Buko-smrkový 8. Klečový 8. Smrkový 9. Alpínský 9. Klečový x název dle HOLUŠI & HOLUŠI (2008) 4

Nositeli vegetační stupňovitosti v ČR jsou tyto dřeviny: dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk ztepilý (Picea abies) a borovice kleč (Pinus mugo), podle nichž byly jednotlivé VS nazvány a to z důvodu dominance v určitých stupních. V jednotlivých VS se vyskytují i další druhy dřevin, jejichž výskyt a zastoupení pomáhá příslušný VS identifikovat: dub pýřitý (Quercus pubescens), dub cer (Quercus cerris), dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus), javor mléč (Acer platanoides), lípa malolistá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), javor babyka (Acer campestre), modřín opadavý (Larix decidua), jeřáb břek (Sorbus torminalis), třešeň ptačí (Cerasus avium). Naopak některé euryekní druhy dřevin nemají vazbu na určité VS a vyskytují se v širokém rozpětí VS - javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra) a samozřejmě dřeviny patřící do skupiny r-stratégů: bříza bělokorá (Betula pendula), borovice lesní (Pinus sylvestris), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) (HOLUŠA O. 2003). Vegetační stupňovitost je vymezována především na základě rozdílů vůdčí normální hydrické řady (též živné řady), tzn. geobiocenózy, kde je vlhkostní režim závislý pouze na tzv. základní vodě, tj. na množství atmosférických srážek spadlých na lokalitu a nedochází tedy ani k úbytku vody v půdě nadměrným prosýcháním, ale ani k obohacování půd přídatnou vodou. Tyto základní zonální biocenózy se mění zákonitě v závislosti na nadmořské výšce a expozičním klimatu. Vegetační stupňovitost je závislá především na teplotách ovzduší a půdy a na množství a časovém rozložení atmosférických srážek, včetně srážek horizontálních. Kontakty a sled VS mohou být modifikovány zvláštnostmi mezoklimatu a topoklimatu. Typickým projevem těchto klimatických zvláštností je inverze vegetační stupňovitosti, ke které dochází v hlubokých zářezech. Vliv expozičního klimatu se projevuje především v členitém reliéfu pahorkatin a vrchovin, zde jsou rozdíly mezi severními a jižními expozicemi svahů podstatně větší. Tento vliv expozičního klimatu se projevuje nejvýrazněji v nižších VS, obvykle v pohořích, kde převládají 1. - 4.VS (BUČEK 2000). Do vegetační stupňovitosti jsou řazeny všechny typy geobiocenóz, tedy i tzv. azonální společenstva, která jsou svým druhovým složením bioty výrazně odlišná od vůdčích geobiocenóz jednotlivých VS (např. geobiocenózy potočních a říčních niv, prameniště, rašeliniště, bory). Strukturu a fungování azonálních geobiocenóz sice determinují především edafické faktory (vyjádřené začleněním do příslušných trofických a hydrických řad) (HOLUŠA 2003), avšak podle BUČKA (2000) ani vliv klimatických faktorů nelze zcela opominout. V geobiocenologických mapách podobně 5

i v biogeografickém členění České republiky (CULEK 1996) jsou tato společenstva řazena do zonálních vegetačních stupňů, a to podle charakteru stupňovitosti okolních geobiocenóz normální hydrické řady. Tuto rozdílnost vegetační stupňovitosti se pokusil zohlednit i ZLATNÍK (1975, 1976a) a definoval tzv. varianty VS: a) varianta chorologická - jde o rozdíly ve složení flóry určitých krajinných segmentů, kdy se odlišuje alespoň jeden ze srovnávaných segmentů; b) varianta ekologická - jde o případ stejné flóry, ale různého chování taxonu, který se vyskytuje v obou segmentech, příčinou je různorodost vnějších podmínek; c) varianta chorologicko-ekologická - jedná se o výraznou chorologickou variantu, která je snadněji vylišitelná něž ekologická nebo chorologická varianta. ZLATNÍK (1976A) dále rozdělil ekologické varianty do třech typů, v případě, že se jedná o klimatickou příčinu: a) suchá varianta - v oblastech s nižším množstvím srážek z důvodu deštného stínu nebo zvýšeného výparu; b) hydrická varianta v oblastech zvýšené hydričnosti klimatu na svazích pohoří, které jsou vystaveny zvýšeným srážkám; c) kontinentální varianta - oblast s kontinentálně ovlivněným územím, které se odráží v nápadně odlišném zastoupení druhů dřevin. Na závěr byla zmíněna i edafická ekologická varianta, která se netýká rozdílu mezi jednotlivými trofickými řadami, ale rozdílu v zastoupení dřevin právě v rámci těchto řad. Tyto varianty byly vylišeny pro území ČSSR, v současnosti jsou pro území ČR uváděny pouze chorologická varianta dubo-jehličnatá ve 4.VS (popř. 3.VS) a ekologická varianta suchá (xerická) ve 2.VS (BUČEK a LACINA 1999). 3.1.2. Soubory lesních typů, lesní typ, skupiny typů geobiocénů Základem obou geobiocenologických systémů je jednotka lesní typ (LT), kterou definoval ZLATNÍK (1957) jako soubor lesních biogeocenóz vývojově k sobě náležících, tedy soubor zahrnující všechny biogeocenózy a stádia biogeocenóz, které se mohou vytvořit (popřípadě i pod vlivem člověka) na místech s určitými ekologickými podmínkami a které se tam v minulosti za tehdejšího klimatu vytvořily. LT je produkční jednotkou tzn. jednotkou se stejnými trvalými produkčními podmínkami. PLÍVA (1991) charakterizuje LT jako část lesa zahrnující vše, co se nachází na ploše jedné původní geobiocenózy, s jednotnými ekologickými či růstovými podmínkami a s určitým rozpětím potenciální produkce dřevin původních i nepůvodních. Patří sem se svým prostředím fytocenózy přírodní, přirozené i změněné. LT je nejmenší jednotkou diferenciace růstových podmínek (POLENO a kol. 2007) s úzkým ekologickým rozpětím 6

pro růst dřevin, jejich produkci a obnovu a v důsledku toho i pro žádoucí druhové a prostorové složení porostů s podobnou pěstební technikou. V praxi je LT charakterizován význačnou druhovou kombinací příslušné fytocenózy, půdními vlastnostmi, výskytem v terénu a potenciální bonitou dřevin. Lesní typy se také sdružují do vyšších jednotek. V geobiocenologickém systému to byly nejdříve skupiny lesních typů (SLT) (ZLATNÍK 1959), později pak skupiny typů geobiocénů (STG) (ZLATNÍK 1976b, BUČEK & LACINA 1999). V současnosti se v rámci geobiocenologického systému v praxi právě používají jednotky STG (BUČEK & LACINA 1999). V systémů lesnické typologie jsou LT sdruženy v soubory lesních typů (SoLT) (PLÍVA 1971, 1991). Skupiny lesních typů a skupiny typů geobiocénů představují jednotky, které jsou dány kombinací Vegetačního stupně, trofické řady a hydrické řady. SLT byly změněny na STG ZLATNÍK (1976b) na základě zohlednění teorie typu geobiocénů do geobiocenologických jednotek. Teorie typu geobiocénů - vyjadřuje jednotu geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně a různým způsobem změněných geobiocenóz až geobiocenoidů a všech jejich vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek (ZLATNÍK 1975, 1976a). Myšlenka o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných je založena na předpokladu, že v případě ukončení antropických vlivů zde opět mohou sukcesním vývojem vzniknout společenstva, odpovídající přírodním. STG jsou sdružené typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami. Typy geobiocénů jsou sdružovány na základě fytocenologické podobnosti přirozených lesních biocenóz ve stádiu zralosti. Jsou základními jednotkami geobiocenologické typizace krajiny na chorické úrovni (HOLUŠA 2003). Podle AMBROSE (1988) a BUČKA (2000) je STG nejvyšší geobiocenologickou jednotkou, pro kterou je možno sestavit komplexní ekologickou charakteristiku, zahrnující vazbu živé komponenty na podmínky klimatické, edafické a hydrické. ZLATNÍK (1975) STG zároveň považuje za jednoznačně definovatelnou jednotku v kulturní krajině při rekonstrukci potenciálních přírodních geobiocenóz. SoLT představují základní jednotky typologického systému, které spojují LT podle ekologické příbuznosti, podle jejich fytocenologické podobnosti podrostu. SoLT vznikají kombinací VS a EK (viz obr. 1). SoLT podobně jako STG představují určité přirozené soubory lesních geobiocenóz a k ním náležících z hlediska přirozené druhové 7

skladby dřevin změněných geobiocenóz hospodářských lesů. Klimaticky se rámec SoLT shoduje se SLT nebo STG. SoLT jsou mapovacími jednotkami lesnickotypologiských map. Vzhledem k aplikaci, ke které byl typologický systém sestaven, je SoLT jako nadstavbová jednotka základní jednotkou pro formulovaní hospodářských zásad (PRŮŠA 2001) a následně i hospodářských souborů (HS). Jednotky STG a SoLT jsou do určité míry vzájemně převoditelné, většinou jednomu STG odpovídá více SoLT, avšak některé vyhraněnější LT v rámci SoLT lze zařadit ke zcela jinému STG ( HOLUŠA 2003). V současnosti jsou k dispozici relativně přesné charakteristiky přírodních, přírodě vzdálených, částečně i přírodě cizích geobiocenóz v jednotkách STG (BUČEK & LACINA 1999). K dispozici jsou i charakteristiky LT a SoLT typologického systému (např. HOLUŠA & HOLUŠA 1999, 2000a), (PRŮŠA 2001), avšak jen pro přírodní až přírodě vzdálené geobiocenózy. BUČEK (2000) uvádí, že zpracováním charakteristik VS, ekologických řad a STG byla uzavřena první etapa tvorby geobiocenologického klasifikačního systému a systém je třeba stále doplňovat. Především bude třeba doplnit charakteristiky jednotek o údaje o živočišné složce tzn. že v konečném důsledku by měly STG obsahovat vždy i popis živočišné složky. 3.2.Popis a ekologie hlavních dřevin rostoucích v Třeboňské pánvi 3.2.1. Borovice lesní (Pinus sylvestris) Ekologie: Borovice lesní se řadí mezi pionýrské dřeviny. Je výrazně světlomilná a netolerantní k zastínění. Roste na mělkých chudých sušších písčitých až kamenitých půdách (vzniklých na silikátových horninách, vápencích i hadcích), také se vyskytuje na rašelinných a bažinných půdách, někde i na půdách zasolených. Ze stanovišť s úrodnější půdou ji vytlačují dřeviny tolerantnější k zastínění. Borovice lesní je adaptovaná na velmi široký klimatický rozsah s délkou vegetační doby 90 200 dnů a s ročními srážkami 200 1 780 mm. Převážná část areálu je charakterizována jako kontinentální nebo kontinentálně laděná. Hluboko položený kořenový systém a silnější borka činí borovici lesní odolnou vůči požárům a schopnou obnovy na minerální půdě spálenišť. V ČR roste převážně ve společenstvech svazů Erico-Pinion, Dicrano-Pinion, Vaccinion, ve skalních společenstvech svazů Alysso-Festucion pallentis, Asplenionserpentin, Seslerio-Festucion glaucae. Doprovodné dřeviny tvoří převážně Quercus petraea, Tilia cordata, Carpinus betulus, Acer campestre, Betula pendula. 8

Rozšíření: Eurasie od Atlantiku, tj. Skotska a severozápadní části Pyrenejského poloostrova (5 7 západní délky), prochází Evropou přes celou Sibiř až téměř k Pacifiku, tj. k Ochotskému moři (140 východní délky). Nejjižněji roste v pohoří Sierra Nevada v jižním Španělsku na (37 severní šířky), nejseverněji ve Skandinávii, kde zasahuje až za polární kruh (70 severní šířky), severní hranice vede přibližně po 68. rovnoběžce až ke Kamčatce. Mezi stromovitými dřevinami má největší areál na světě. Vertikální rozmezí 0 2 400( 2 700 Kavkaz) m n. m. Těžiště původního výskytu je v severní Asii, na Sibiři roste na ploše 5,7 mil. kilometrů čtverečních (asi 54 % rozlohy Evropy). Celková oblast rozšíření činí 123 délkových a 30 šířkových, což je asi 1/3 severní polokoule. Borovice se spolu s břízou na našem území začala postupně šířit vlivem mírného oteplení během posledního glaciálu v období zvaném allerod (10 000 8 800 let př. n. l.). Rychlou expanzi těchto odolnějších dřevin tehdy umožňovala přítomnost jejich refugií ve střední Evropě už v období dryasu. Charakter světlé tajgy podobné dnešním severským lesům s borovicí, břízou, jalovcem, vrbami, osikou a zástupci vřesovcovitých měla krajina v období preboreálu (8 300 6 800 let př. n.l.). Později v boreálu (asi 6 800 5 500 let př. n. l.) vlivem dalšího oteplení do lesů začínají pronikat nové druhy dřevin: dub, jilm, lípa, javor a pro tuto dobu charakteristická líska. Smíšené doubravy dosáhly maxima rozšíření v období atlantiku (5 500 2 500 let př. n. l.). Původní vegetace s borovicí a břízou začala ustupovat a svůj výskyt omezovat na extrémní lokality. V ČR v současnosti původní borovice lesní roste pouze ostrůvkovitě na extrémních reliktních stanovištích zvaných reliktní bory. Nejníže v doubravách Polabí na písečných přesypech terasách s akumulací chudých vátých písků, dále na hadcích Slavkovského lesa a Českomoravské vrchoviny, na balvanitých svazích a sutích Šumavy (nejvyšší výskyt u nás na suti u Plešného jezera ve výšce 1 070 m n. m.), na píscích a zrašeliněných půdách a okrajích rašelinišť Třeboňska, na pískovcových skalách a ve skalních městech severních a severovýchodních Čech, na skalnatých a příkrých stráních zaříznutých údolí řek Jihlavy, Oslavy, Rokytné, Dyje. Vyskytuje se také na výspách Drahanské vrchoviny, na sutích Hrubého Jeseníku a na vápencových skalách jižní části Moravy. V pískovcových skalách (Českosaské Švýcarsko, Labské pískovce) ji ohrožuje a vytlačuje vejmutovka, v Podyjí zase borovice černá. V kultuře je dnes borovice lesní pěstována na celém území ČR (mimo vyšší polohy) na ploše 3krát větší než je její přirozený areál u nás (http://botany.cz/cs/pinussylvestris/). V Třeboňské pánvy se samozřejmě přirozeně vyskytuje i borovice blatka (Pinus uncinata) ovšem cílem našeho šetření jsou pouze společenstva s borovicí lesní. 9

3.2.2. Jedle bělokorá (Abies alba) Ekologie: Jedle bělokorá je dřevinou převážně oceanického středně chladného a vlhkého klimatu s mírnými zimami, kontinentálnímu klimatu se nejvíce blíží v Polsku. Vyskytuje se ve vertikálním rozmezí od 140 2 100 m n. m. Nejníže roste v roklích Labských pískovců, nejvýše v Pyrenejích. Velmi tuhé a horké zimy a suchá horká léta jsou pro ni nevhodné, citlivá je na pozdní mrazy. Stinná dřevina, po tisu nejtolerantnější k zastínění. Podrost může vegetovat v silném zástinu i 120 let, bývá vysoký někdy 1 2 m. Má značné nároky na vláhu, jedna z dřevin s největšími požadavky na vzdušnou vlhkost. Minimum srážek kolísá mezi 500 1 000 mm, optimum je 1 000 2 500 mm, od severu k jihu potřeba srážek narůstá. Výjimkou je relativně xerofilní reliktní vnitroalpský ekotyp z kantonu Wallis (jz. Švýcarsko), z území s velmi nízkými srážkami 400 550 mm ročně, z toho během léta jen asi 270 mm. Roste převážně na hlubších středně živných až bohatších čerstvě vlhkých až podmáčených půdách, výjimečně také na půdách rašelinných až kamenitých. V některých oblastech jsou jejím optimálním stanovištěm také vápence (Západní Alpy, Jura). V nižších polohách se objevuje spíše v chladnějších a vlhčích pánvích a kotlinách, na severní hranici areálu také v luzích. Svým opadem, který se rychle rozkládá na mírně kyselý humus, udržuje kvalitu půdy v dobrém stavu. Spolu s bukem lesním a smrkem ztepilým tvoří tzv. hercynskou směs. Směs buku s jedlí bývala nejobvyklejší skladbou přirozených porostů našich středních a horských poloh, výše to byla směs smrku a jedle. V roklinách a na sutích se vytvářely směsi jedle např. s javory, v teplejších polohách i s habrem, na chudších stanovištích také s borovicí lesní. Jako vedlejší dřeviny se objevují také lípy, dub zimní, jeřáb ptačí nebo líska. Jedle bělokorá se dožívá věku 300 až 600 let. Rozšíření: Střední a jižní Evropa, areál je poměrně malý, rozčleněný na větší a menší ostrůvky. Na jihu roste od Pyrenejí přes Korsiku, jižní Itálii a Makedonii po Bulharsko a Řecko. Nejjižněji se vyskytuje na jihu Apeninského poloostrova v Kalábrii. Nejzápadnější arela je ve východních Pyrenejích, zde tvoří i horní hranici lesa. O něco méně na západ se v severozápadní Francii vyskytuje velmi malá izolovaná arela v pahorkatinách Normandie, další je ve střední Francii. Souvislejší rozšíření začíná v západním předhůří Alp ve východní Francii a v pohořích Jura, Vogézy a německém Černém lese. Severní hranice jedle jde pahorkatinami od Vezerské hornatiny v severozápadním Německu a Durynského lesa, přes úpatí Krušných hor a Krkonoš, dále přes Malopolskou a Lublinskou vrchovinu v Polsku. Severního limitu dosahuje 10

u Varšavy a v Bělověžském pralese. Východní hranice navazuje a pokračuje do Východních a Jižních Karpat. Uvnitř alpského systému a v Tatrách je zastoupená jen spoře. V ČR je těžiště výskytu v nižších horských oblastech (min. rokle Labských pískovců 140 m n. m., max. Boubín, cca 1 300 m n. m.). Roste roztroušeně ve všech okrajových pohořích kromě Ždánického lesa. Bez jedle bělokoré jsou teplé pahorkatiny a úvaly velkých řek. V Krkonoších, Jizerských horách a ostatních sudetských horách dnes už jen velmi zřídka. Známou rezervací s tímto druhem je Mionší v Moravskoslezských Beskydech (http://botany.cz/cs/abies-alba/). 3.2.3. Smrk ztepilý (Picea alba) Ekologie: Původně roste v horských lesích, inverzních údolích, v rašeliništích a lokalitách s vyšší půdní vlhkostí, především na kyselých půdách. U uplynulých staletích byl vysazován na různá stanoviště, monokulturní porosty vykazují velkou ekologickou nestabilitu. Rozšíření: Roste po celé severní polokouli, ale původní je především ve vysokých polohách Evropy s přesahem do Asie. Lesnickým hospodařením byl rozšířen i do nižších poloh a na nepůvodní lokality, kde mnohdy vytváří rozsáhlé monokultury. U nás roste na celém území od nížin po vysoké hory, na horských svazích je původní. Na Slovensku je situace obdobná (http://botany.cz/cs/picea-abies/). 3.2.4. Buk lesní (Fagus sylvatica) Ekologie: Dřevina oceánického a suboceánického klimatu s ročními srážkami 800 až 1 000 mm. Třetí nejtolerantnější dřevina vůči zástinu u nás (po tisu a jedli). Vytváří více etážové porosty, často nesmíšené, svým cloněním vytlačuje většinu ostatních dřevin. Buk nejlépe roste na čerstvě vlhkých, dobře provzdušněných, humózních a minerálně bohatých, často vápnitých půdách. Nesnáší půdy zamokřené a ulehlé, rovněž neroste na suchých a písčitých půdách. Citlivý k suchu i k pozdním mrazům. Diagnostický druh svazu Fagion. V ČR se bučiny člení na květnaté, vápnomilné, klenové a acidofilní. Dožívá se 200 400 let. Rozšíření: Střední, západní a jižní Evropa. Hranice areálu na severu vede přes jižní část Velké Británie, severní Německo, Dánsko, a jižní Švédsko (také v Norsku v okolí Osla a Jomfrulandu, snad původní i izolovaná lokalita u Lygrenfjorden u Bergenu, která 11

je zároveň nejsevernějším výskytem buku (60.7 s. š.), severní Polsko a část Ruska u Kaliningradu, izolovaně v Lotyšsku. Na východě hranice probíhá Polskem, kde tvoří hluboký zářez k Varšavě, zasahuje po západní Ukrajinu, dále postupuje Moldávií, na jihovýchodě po jihozápadní pobřeží Černého moře (nejníže v 17 m n. m. u Burgasu v Bulharsku). V jihovýchodní a jižní Evropě v pohořích Balkánského poloostrova (nejvýše v Řecku v pohoří Pindos a na Olympu ve výšce 2 000 m n. m.), Apeniny, Korsika, Sicílie (nejjižnější výskyt 37.7 s. š.), ve Španělsku hlavně v Pyrenejích a Kantabrijském pohoří. Vertikální rozmezí 17 2000 m n. m. V ČR téměř po celém území, hlavně v oblasti mezofytika a oreofytika, zřídka také v termofytiku. Nejníže u Hodonína ve 120 m n. m., v inverzní poloze v údolí Labe u Hřenska, dále u Hodonína v 220 m n. m. Nejvýše v Jeseníkách ve Velké kotlině ve 1 250 m n. m., dále na Šumavě nad Černým jezerem ve 1 240 m. n. m. (http://botany.cz/cs/fagus-sylvatica/). 3.2.5. Dub letní (Quercus robur) Ekologie: Dub letní je dřevina světlomilná, o něco náročnější na světlo než dub zimní. Nesnadno se zmlazuje pod porostem, snáší jen lehký stín a ke zmlazení je třeba silného prosvětlení nebo nejlépe holé plochy. Běžne rozšířený ekotyp má značné požadavky na vláhu (lužní lesy). Dobré prokořenění do hloubky a mohutný kůlový kořen vysvětlují, proč je tento druh zdánlivě odolný proti suchu. Dovede se totiž zásobit vodou i z několikametrové hloubky. Dub letní snáší jarní záplavy před dobou rašení v trvání do 14 dní. Roste v oblastech srážkově velmi rozmanitých od 300 do 2 000 mm. Je to dřevina náročná na půdu a roste nejlépe na hlubokých, hlinitých půdách. Charakteristický je bujný růst na bohatých jílovitých půdách s vysokou hladinou podzemní vody nebo i na trvale zamokřených, ale ještě dostatečně provzdušněných půdách. Opad listí není bohatý, ale dosti dobře se rozpadá. Klimatickým podmínkám je dosti lhostejný, což souvisí s jeho značným areálovým rozpětím (ÚRADNÍČEK 2004). Listy krátce řapíkaté, čepel eliptická až vejčitě eliptická, 3 12 cm dlouhá, celokrajná až mělce zubatá, na okraji zvlněná, na líci lysá, lesklá, na rubu světlejší, na hlavní žilce. Rozšíření: Dub letní je dřevina s evropským areálem, rozšířená téměř po celém kontinentu s výjimkou chladného severu a severovýchodu. Na severu ve Skandinavii zasahuje do teplé, přímořské části Norska, jižního Švédska a roste i v nejjižnějším Finsku. Z Finského zálivu postupuje areál přes celou evropskou část Ruska na východ 12

až k Uralu. Odtus se hranice rozšíření obrací k ústí Dněpru. Jižněji, v pásmu suchých stepí již chybí. Roste v oblasti Kavkazu a v Malé Asii. Na jihu zabírá oblast rozšíření celý Balkánský a Apeninský poloostrov kromě nejjižnější části. Na západě jej najdeme v severní polovině Pyrenejského poloostrova, ve Francii i na Britských ostrovech. Na našem území roste dub letní všude v nižších polohách. Přirozeně byl zastoupen v lužních lesích úvalů větších řek, ale umělým zastoupením v pahorkatinách(úradníček 2004). 3.2.6. Dub zimní (Quercus petraea) Ekologie: Dub zimní je dřevina světlomilná, s nároky o něco nižšími na světlo než dub letní. Přirozené zmlazení pod porostem se daří o něco lépe než u dubu letního. Koruny propouštějí dostatek světla do spodních pater a často bývá dobře vyvinut keřový podrost. Dub zimní roste v podmínkách značného nedostatku vláhy a vydrží i na podkladech v létě silně vysýchavých, až po výrazně suhá stanoviště lesostepní na spraších nebo skalnatých podkladech. Mimoto však nacházíme dub zimní, obyčejně spolu s břízou in a místech zbahnělých s hladinou spodní vody blízko u povrchu. Nevyskytuje se na zaplavovaných územích. Nároky na půdu jsou skromné. Roste i na chudých kyselých a mělkých půdách. Snáší i skalnaté podklady. Dub zimní ohrožují zejména silné mrazy, které způsobují trhliny v dřevním válci a poškození jádra. Rozšíření: Je to dřevina evropského rozšíření, chybějící na chladném severu a vynechávající zejména celou východní, kontinentální část Evropy. Na severu zasahuje do nejteplejší části Skandinávie. V jižním Švédsku se hranice rozšíření stáčí k jihu, prochází mezi ostrovy Gotland a Oland na území Litvy. Východní hranice rozšíření směřuje přes Bělorusko a Středoruskou pahorkatinu ke střednímu toku Volhy. Nezasahuje tedy dál do Ruska. Roste v oblasti Kavkazu a v Malé Asii. Na jihu zabírá oblast rozšíření celý Balkánský a Apeninský poloostrov a ostrovy ve Středozemním moři. Na západě jej najdeme v severní polovině Pyrenejského poloostrova ve Francii i na Britských ostrovech. U nás je rozšířen ve všech teplejších pahorkatinách a jeho horní hranice se prolíná se spodní hranicí buku lesního (ÚRADNÍČEK 2004). 13

3.3. Bory jako přirozená potenciální vegetace 3.3.1. Vývoj a rozšíření borů Bory jsou azonální společenstva, která se postupně vyvíjela od preboreálu a zůstala přirozeně zachována na extrémních stanovištích s omezenou konkurencí listnatých dřevin. První boro-březové porosty se objevovaly na našem území ve starším holocénu v preboreálu. V období boreálu nastupuje fáze světlých borových lesů s lískou. V atlantiku spadá do období klimatického optima rozvoj smíšených listnatých lesů. Od této doby nastává postupný ústup borovice lesní. V epiatlantiku, kdy se vytváří přirozená stupňovitost klimaxové vegetace, ustupuje ekologicky plastická borovice lesní na extrémní stanoviště azonální povahy (skalní výchozy, rašeliniště, extrémně chudé písky). Na těchto stanovištích, jen obtížně přístupných zásahu člověka, se postupně formují společenstva blízká současným. Borovice lesní je dřevina s velmi širokou tolerancí k prostředí. Jediné, co netoleruje, je zastínění. Jinak je schopná přežívat prakticky v libovolném prostředí od podmáčených poloh až po jihozápadní slunné svahy. Není však silná konkurenčně, a proto je z mezických stanovišť vytlačena jinými dřevinami. Velkoplošně ji nacházíme jen na kyselých písčitých půdách v pískovcových oblastech, jinak je její přirozený výskyt vázán právě na plošně menší extrémní stanoviště, jako jsou skalní výchozy a hrany krystalických hornin, pískovcová skalní města (v nichž, pokud jsou podmínky jen trochu příznivé, je okamžitě nahrazena listnatými dřevinami, smrkem ztepilým a jedlí bělokorou) a rašeliniště a jejich okraje (CHYTRÝ & KUČERA 1999). Největší zastoupení borů s borovicí lesní se nachází v kontinentální oblasti Euroasie na jižním okraji lesní formace jehličnatých lesů chladného pásma, a to především na přechodu k formaci lesů suchých oblastí, případně na přechodu k formaci smíšených opadavých lesů mírného pásma. Především jsou bory v rámci světového měřítka azonální mozaikou klimaticko-edafického klimaxu na edaficky podmíněných stanovištích na suchých, chudých, písčitých, skeletnatých, nebo naopak na stanovištích chudých rašelinišť. Bory na skalních výstupech nacházíme prakticky v celé Evropě. Ve střední Evropě rozlišujeme tři skupiny reliktních borů (MIKESKA 2006). A) kontinentální východoevropské až jihosibiřské bory rostoucí v kontaktu se subxerofilními doubravami na štěrkopísčitých terasách větších řek, jejich okrajové rozšíření v Alpách se váže na dešťový stín vnitroalpských údolí, u nás pravděpodobně jen ve fragmentech v České křídové tabuli; 14

B) reliktní bory na opukových, vápencových a dolomitových horninách a na serpentininech, jejichž rozšíření zasahuje z Balkánu přes vápencová předhůří Alp až do střední Evropy (u nás někdy označované jako dealpínské bory); v Českém masívu se vyskytují útržkovitě na výchozech krystalických vápenců a na vápnitých opukových hranách České křídové tabule; C) oligotrofní bory náležející k boreálním jehličnatým lesům, v rámci kterých tvoří skupinu zahrnující primární reliktní bory silikátových skal, písčitých půd a rašelinné bory. Zatímco první dvě skupiny se u nás vyskytují vyloženě okrajově (oproti západní a jižní Evropě pouze s borovicí lesní), třetí skupina má u nás poměrně běžné zastoupení (CHYTRÝ & KUČERA 1999). Do skupiny borů se samozřejmě zahrnují i společenstva s borovicí klečí (Pinus mugo) a borovicí blatkou (Pinis uncinata). Ovšem ani jedna z těchto dřevin se na mnou zvolených výzkumných plochách nevyskytuje, a tudíž se v dalším šetření zabývám pouze stanovišti s borovicí lesní. Významné zastoupení borovice blatky (Pinis uncinata) lze nalézt na rašeliništích nedalekého Červeného blata a Žofiny huti. 3.3.2. Lesnicko-typologické vymezení borů v ČR MIKESKA (2006) uvádí: Borovice lesní si zachovala v přirozeném stavu dominanci nebo význačný podíl pouze na podloží pískovců a písčitých sedimentů vůbec, především na kvádrových křídových pískovcích a píscích, hadců, v extrémních podmínkách i vápenců a rašelin a na skalnatých výchozech různých kyselých hornin (reliktní). Především na suchých píscích pak vznikaly častěji požáry, což je dalším faktorem osidlování krajiny borovicí lesní. Tato půdně exponovaná stanoviště překrývají svou osobitou povahou rozdíly klimatu a byla v lesnické typologii shrnuta mimo rámec klimatické stupňovitosti do společenstva,,0 (bory). Převážná část těchto stanovišť se nachází přibližně v rozpětí klimatu 3. 4. LVS a do 2. LVS zasahují bory na přechodu do borové doubravy nebo jako ojedinělé výskyty dealpinského boru. Naopak jako klimaticky vyšší je možno hodnotit některé inverzní polohy se smrkem ztepilým (0N, 0Y, 0T, 0G) nebo vyšší polohy sedimentů ze srážkově deficitních oblastí. Celkem vylišuje lesnicko-typologická klasifikace ÚHÚL 13 souborů lesních typů, které jsou zařazeny do azonálního společenstva 0 bory (viz. tab. 2). Kromě tohoto dominantního postavení v souborech borů stupně 0 má borovice lesní přirozený podíl ještě v některých kyselých souborech 1. LVS: především borové doubravě (1M), březové doubravě (1Q), popřípadě kyselé doubravě (1K, 1I, 1S). 15

Jednotlivou příměs tvoří v chudých kategoriích vodou ovlivněných i neovlivněných (M, Q, R), kde pravidelně vystupuje do 5. LVS a v jednotlivých extrémních typech do 6. LVS (6M, 6Q typy s borovicí). Výjimečně vystupuje borovice lesní i v 7. LVS a na přechodu do 8. LVS (sutě s rašeliníkem na Šumavě) (PLÍVA 1971). Tabulka č.2 Přehled souborů lesních a půdních typů zařazených do borů Soubor lesních typů Diagnostický půdní typ dle PRŮŠI 2001 0X- dealpínský bor mělké litozemě, litické rankery, regozemě 0Z- zakrslý reliktní bor mělké litozemě, litické rankery, regozemě 0Y- skeletový a roklinový bor mělké litozemě, litické rankery, regozemě 0M- chudý (dubový) bor podzol výrazný až arenický extrémní 0K- kyselý (dubo-bukový) bor podzol arenický středně, kambizem arenická 0N- smrkový bor podzol arenický, kambizemm arenická 0C- hadcový bor - 0O- svěží jedlo (dubový) bor Oglejené až pseudoglejové arenické kambizemě 0P- kyselá jedlobukový bor Pseudoglej arenický, oglejený podzol arenický 0Q- cudý jedlobukový bor Oglejený až pseudoglejový podzol arenický 0T- chuddy březový bor Rašelinný glejový podzol,rašelinnýpodzolový glej 0G- podmáčený smrkový bor Rašelinný glejový podzol glejový podzol 0R- rašelinný bor Fibrická organozem Tabulka č.3 Plochy SoLT borů a borových doubrav v ČR (2001) (MIKESKA, VACEK & KOL. 2008) 16

3.3.3. Geobiocenologické vymezení borů V geobiocenologické klasifikaci (ZLATNÍK 1976, BUČEK & LACINA 1999) nejsou bory na rozdíl od lesnické typologie ÚHÚL (PLÍVA 1971) vedeny v samostatném vegetačním stupni, ale jsou logicky podle ekotopu začleněny mezi jednotky geobiocenologického klasifikačního systému (MIKESKA, VACEK & KOL. 2008) (viz tab.3.) Tabulka č.4 Skupiny STG s významným zastoupením borovice lesní. 3.3.4. Problémy zařazování borů Syntaxonomicky nejsou naše bory dopracovány. Značným problémem je mimořádná ekologická plasticita borovice lesní. Naopak nepatrná je ekologická vazba mezi velmi světlým stromovým a bylinným patrem a značně dlouhá lesnická kultivace borovice na,,nereliktních stanovištích, kde by v přírodním ekosystému borovice nemohla úspěšně konkurovat listnatým dřevinám (MIKESKA, VACEK a kol. 2008). 17

Vzhledem k tomu, že se bory vyskytují prakticky po celém území ČR, ve všech VS a na všech půdních typech, je nutno při definitivnější typizaci brát v úvahu všechna následující hlediska: Ekologická - obsah živin v půdě včetně charakteru matečné horniny a vodní režim) Fytogeografická, vztahující se k bylinnému patru - vegetační pásmovitost, oceanita, kontinentalita Florogenetická - reliktní typy preboreální, boreální atd. Historická - vývoj a využívání lesů Mezi přírodními reliktními bory a dalšími acidofilními společenstvy jsou velmi široké přechody, které nejsou pochopitelně jednoznačně syntaxonomicky definovatelné. Navíc ve velkém vývojovém cyklu lesa mohly v těchto společenstvech vznikat dlouhodobé fáze s převahou borovice lesní. Platilo to zejména pro případy katastrofické obnovy lesa po požáru, či devastaci pastvou a hrabáním steliva, které byly podle historického průzkumu lesů značně rozšířené. V těchto případech se nepochybně zvyšovalo zastoupení borovice lesní. 3.4. Geobotanické šetření Cílem geobotanického mapování je vymezení ploch se stejnou nebo podobnou vegetací a jejich adekvátní zobrazení na mapě. V metodice mapování je tedy zdůrazněna jen chorologická kategorie vegetační reality. Vegetace však zahrnuje četné další logicko-gnoseologické aspekty: strukturu (synmorfologii), ekosystémové funkce (ekologii), vývoj v čase (syndynamiku) a hospodářské využití (ekonomiku). Vegetační mapováí do určité míry vždy zjednodušuje objektivní realitu, generalizuje ji a zhodnocuje jen v určitém směru. Nepodává tedy všeobsáhlou syntézu veškerých poznatku o rostlinstvu, jak někdy požaduje biogeografie. Sám jev rozšíření vegetace na povrchu krajiny zrcadlí v sobě četné další kategorie, jenž sami o sobě jsou postižitelné ještě obtížněji (např. niky edifikátorů, trofické, energetické a vlhkostní závislosti v ekosystému apod.). Navíc výsledky vegetačního mapování jsou poměrně dobře využitelné v aplikaci i praxi ( JENÍK 1974). 18

Naléhavé otázky metodiky geobotanického mapování lze shrnout do 3 bodů: Co vlastně mapovat? Kde vést hranice mezi strukturami, které se difúzně prolínají? Jak převést empirické hranice do mapového podkladu? Potíže při mapování činí rozhodnutí, které složky fytocenózy nebo biotopu je vhodné brát za mapovací indikátory a jak se vyrovnat s roztříštěností vegetace v kulturní krajině. Důležitou orientaci ve všech třech základních otázkách dávají již dokončené geobotanické mapy, které se při své různotvárnosti rozdělují do dvou základních směrů. Jeden směr představují mapy menších vegetačních celků, na nich je zachyceno rostlinstvo réalně v přírodě existující. Druhou základní tendencí při vegetačním mapování je směr ovlivněný zájmem o velké krajinné celky. V podmínkách větší strukturální složitosti a plošné diverzity a antropického rozkouskování krajiny je jedinou schůdnou cestou metoda rekonstrukčního mapování. V tomto pojmu se skrývají souběžné anebo mimochodné generalizační a abstrakční procesy. Jednak to, že vegetace určitého definovaného typu (mapovací jednotka), je mapována nejen na ploše, kde skutečně existuje (např. ve zbytcích přirozených porostů) nýbrž také na dalších plochách přiřazovaných pomocí floristických indikátorů nebo trvalejších vlastností reliéfu a půdy ( JENÍK 1974). Výčet mapovacích jednotek užitých v Třeboňské pánvy dle geobotanické mapy ČSSR (MORAVEC a kol, 1969): Jedlové doubravy na sedimentech Borové doubravy Acidofilní bory Rašelinné bory Jedlové doubravy na kristaliniku Bikové bučiny (a jedlové doubravy s bukem) Květnaté bučiny Rašelinné smrčiny Olšiny a luhy 19

Stručná charakteristika mapovacích jednotek borů v Třeboňské pánvy: Acidofilní bory Půdami této mapovací jednotky jsou podzoly vytvořené na minerálně chudých píscích terciéru a kvartéru. Místy jsou acidofilní bory vytvořeny na přesypových píscích. Bonita borovice lesní je tady velmi nízká. V bylinném patře se uplatňují Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea, Calluna vulgaris, Deschampsia flexuosa, Entodon schreberi, Cladonia silvatica, Cladonia rangiferina. Rašelinné bory Do této mapovací jednotky patří porosity borovice lesní i borovice blatky. Rostou na hluboké vrstvě oligotrofního rašelinného humolitu, většinou ve středu zrašelinělých pánví. V podrostu převládají Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea, Vaccinium uliginosum, Ledum palustre, Calluna vulgaris, Oxycoccus palustris, a zástupci r. Sphagnum. 20

4. ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ A METODIKA 4.1. Obecný popis vybrané oblasti Zájmové území se nachází v Jižních Čechách a je lokalizováno v přírodní lesní oblasti (PLO) 15b Třeboňská pánev na lesním hospodářském celku (LHC) Třeboň. Výměra PLO 15b (Třeboňská pánev): : 167 983 ha. Plocha porostní půdy: 65 661ha. Lesnatost: 39,09 %, což je nad republikovým průměrem. Třeboňská pánev je tvořena mírně zvlněnou plošinou protáhlého tvaru ve směru sever jih. V západní části je oddělena Rudolfovským hřbetem či Lišovským prahem (PLO 10 Středočeská pahorkatina) od PLO 15a Budějovická pánev. Na východě sousedí s (PLO 16 Českomoravská vrchovina) a v úseku České Velenice Chlum u Třeboně přechází do Rakouska. V severní části tvoří hranici opět Středočeská pahorkatina a na jihu (PLO 12 Předhoří Šumavy a Novohradských hor). Graf č.1: Současná druhová skladba (ROUBÍK a kol. 2007) 21