MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie Imigrační politika v Norsku po roce 1945 Bakalářská práce Simona Pecková Vedoucí práce: Mgr. Vlastimil Havlík, Ph.D. UČO: 217548 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2006 Brno 2010

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury. Simona Pecková V Brně, 9. 4. 2010... 2

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu této bakalářské práce Mgr. Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D. za odborné vedení a podnětné rady při konzultacích. 3

Anotace Předmětem této bakalářské práce je imigrační a integrační politika Norska od roku 1945. Pavel Barša ve své typlogii odpovědí národních států na imigraci definoval tři základní přístupy: diferencovaná inkorporace, důsledný asimilacionismus a hierarchický kulturní pluralismus. Na základě jeho typologie byly vytvořeny kategorie a cílem bakalářské práce je zařadit Norsko k jednomu z určených přístupů. Teoretická část se věnuje fenoménu migrace, multikulturalismu a třem vzorovým zemím: Německu, Francii a Velké Británii. Klíčová slova Migrační politika, imigrační politika, integrační politika, multikulturalismus, diferencovaná inkorporace, důsledný asimilacionismus, hierarchický kulturní pluralismus, Norsko. Abstract A subject of this bachelor thesis is immigration and integration policy of Norway since 1945. Pavel Barša created typology of national states attitude toward immigration and defined three basic approaches: differentiated incorporation, consistent assimilation and hierarchical cultural pluralism. On the basis of his typology categories were created. The aim of the bachelor thesis is to classify Norway into one of the specified approaches. Theoretical part deals with mifration, multiculturalism and three model countries: Germany, France and Great Britain. Key words Migration policy, immigration policy, integration policy, multiculturalism, differentiated incorporation, consistent assimilation, hierarchical cultural pluralism, Norway. 4

Obsah 1 Úvod... 6 2 Fenomén migrace...... 8 2.1 Migrace v Evropě po roce 1945...... 8 2.2 Dilema liberálně-demokratického národního státu...... 10 2.3 Terminologie... 11 3 Multikulturalismus... 13 3.1 Integrace menšin a imigrantů... 14 3.2 Jak funguje integrace... 14 3.3 Typologie integračních politik... 15 4 Tři odpovědi národních států na imigraci... 18 4.1 Německo diferencovaná inkorporace... 18 4.2 Francie důsledný asimilacionismus... 20 4.3 Velká Británie hierarchický kulturní pluralismus... 22 4.4 Sbližování kategorií... 23 5 Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů... 25 6 Integrace imigrantů a imigrační politika Norska od 2. světové války... 28 6.1 Imigranti v číslech... 29 6.2 Imigrační politika Norska... 30 6.2.1 Imigrační politika 1945 1975... 30 6.2.2 Omezení imigrace roku 1975... 32 6.2.3 Imigrační zákon 1988... 33 6.2.4 Imigrační politika od 90. let do současnosti... 34 6.3 Vztah Norska a Evropské unie z hlediska imigrační politiky... 35 6.4 Norský národ v kontextu imigrace... 36 6.5 Integrace imigrantů... 37 6.6 Organizace zainteresované na integraci imigrantů... 39 7 Typologizace norské imigrační politiky..... 41 8 Závěr... 45 Použité zdroje a literatura... 46 Příloha... 49 Počet znaků: 96 846 5

1 Úvod Norsko je vyspělou demokratickou zemí s důmyslnou sociální politikou, vysokým životním standardem, bohatými přírodními zdroji a minimálně znečištěnou přírodou. Ne více než jedno století nazpět se dalo hovořit o homogenní společnosti bez výraznějších vnitřních konfliktů. Imigrační vlny, které se Evropou rozběhly po 2. světové válce se však nevyhnuly ani severu. Norsko svým vstřícným přístupem a liberální imigrační politikou nalákalo mnoho přistěhovalců. Dnes se již dá o této zemi hovořit jako o multikulturní společnosti. Imigranti tvoří více než 10 % celé populace a imigrační a integrační politika se stává diskutovaným tématem v celé společnosti. Norsko se však svým způsobem odlišuje od jiných multikulturních společností, které nalezneme například v současné Francii či Německu. Konsenzuálnost politiky a silný sociální systém dávají multikulturní společnosti nový rozměr. Pro imigranty se štědré integrační programy stávají lákadlem, avšak spoluúčast, která se od nich naopak očekává, může velkou část odradit. Jaký vztah má Norsko vůči imigrantům ve své zemi? Norsko se již od 2. světové války ubírá určitým směrem, který však bývá často zpochybňován. Hlasy se ozývají zejména z řad obyvatelstva, které se v multikulturní společnosti může cítit ztraceno. Vzniká opozice proti přílišnému financování imigračních programů a humanitární velkorysost norských politiků se stává na domácí scéně méně vítána, než je ve světě. Přesto však výsledky výzkumů ukazují vysoký stupeň integrace imigrantů a celkový úspěch zvoleného přístupu. Jak tedy funguje společnost, která zdůrazňuje rovná práva a příležitosti pro všechny současně s právem každého být odlišný? Jak vypadá kulturní pluralismus v konsenzuální demokracii, kterou je Norsko? Projevuje se na norském konceptu integrace bohatství, kterým země disponuje? Možná právě odpovědi na tyto otázky jsou důvody, díky kterým si představitelé Norska vybrali směr kulturního pluralismu. Tento proces však není ukončený a je dost možné, že se Norsko časem vydá ještě více restriktivnější cestou. Snaha bránit upadající kulturu může vést k většímu národnímu cítění a prosazení se radikálnějších antiimigračních politických stran. A nebo také naopak. Tolerance, kterou můžeme vidět především mezi mladou generací v Norsku, je pro pozorovatele ze střední Evropy inspirující. Norská společnost se tak možná ubere opačným směrem a její příští generace již nebudou muset zavádět kvóty na pracovní místa. Práce je rozdělena do dvou hlavních částí. První část je teoretická s cílem uvedení do problematiky migrace a multikulturalismu. Přiblížení migrace v Evropě po roce 1945 je na místě vzhledem k jasnějšímu pochopení situace v Norsku. Kapitoly Dilema liberálně-demokratického národního státu a Terminologie uvádějí do kontextu vysvětlením přístupu a základních pojmů. Cílem mé práce je zařazení norské imigrační a integrační politiky do jedné z kategorií, které 6

definoval Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu. Vzorovými zeměmi jsou pro Baršu Německo, Francie a Velká Británie, jejichž specifické přístupy jsou podrobněji popsány pod kapitolou Tři odpovědi národních států na imigraci. Kritéria, která byla pro následující kategorizaci Norska zvolena, jsou popsána a zařazena do tabulky na konci teoretické části práce. V případové části je norská imigrační a integrační politika zkoumána na základě definovaných kategorií. Velká část informací plyne z imigrační politiky Norska let 1945-2010. Integrační politika, organizace a norský národ jsou rozebírány v samostatných podkapitolách. Důležitou součástí je však i samotná historie norských aktivit v oblasti migrace, vztah k Evropské unii a přiblížení vývoje počtu imigrantů na území země. Výstupem práce je zařazení Norska do jedné z kategorií, tak jak jsou definovány Pavlem Baršou. 7

2 Fenomén migrace Migrace není novým fenoménem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Přistěhovalectví utváří dějiny lidstva od jeho počátků, v dnešní době však mění svou povahu. Vyspělé evropské společnosti se v historii vyskytovaly v rolích kolonizátorů, jejich občané odcházeli a usazovali se na jiných kontinentech. Období po 2. světové válce však znamenalo obrat a z evropských států se staly cílové země imigrantů. Tato skutečnost se projevila v obavách národních států o svou vlastní kulturu. Od konce 90. let se západní Evropa snaží redefinovat společenskou smlouvu mezi přistěhovalci a přijímajícími zeměmi takovým způsobem, aby hlavní tíha přizpůsobení ležela na přistěhovalcích (Baršová, Barša 2005: 7). Tento trend byl posílen aférami kolem muslimských šátků ve Francii, šokem z teroristických útoků v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001, v Madridu 11. března 2004, v Londýně 7. července 2005 a okolnostmi následujícími po zveřejnění karikatury proroka Mohameda. Přistěhovalectví, které bylo do té doby vnímáno jako ohrožení kultury a sociální soudržnosti společnosti daného státu, se stalo i bezpečnostním problémem (Baršová, Barša 2005: 7). Oficiální důvody a formy migrace nejsou a nebyly vždy jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Dochází neustálým změnám, vzhledem ke stále se zužujícím definicím evropského azylového práva. Po ukončení vlny pracovní migrace v 70. letech se měnili dočasní pracovníci v imigranty a snažili se sjednotit své rodiny. Vzhledem ke změnám ve východní Evropě se další alternativou ke vstupu do evropských zemí stala (kromě slučování rodin) azylová migrace. Díky tomuto překrývání motivů a způsobů migrace, není možné s přesností určit identitu všech migrantů. Jejich špatné zařazení a k tomu neodpovídající právní a sociální normy mohou vést ke ztížení jejich života. K určení identity imigrantů fungují v zemích příslušné organizace, pečující o imigranty a jejich společenství (Bade 2005: 285-286). 2.1 Migrace v Evropě po roce 1945 Migrační vlny do Evropy se vzájemně překrývaly a směřovaly do různých míst (srov. International Organization for Migration 2008: 25). Jako první přicházely národy ze zemí, které procházely dekolonizačním procesem a vydobyly si nebo získaly svobodu. Následovala migrace pracovní, která měla převážně vnitroevropský charakter. Nejdůležitější cílové státy však v 70. 8

letech 1 zahájily restriktivní zásahy, které snadný příliv cizinců zbrzdily. Podobu další migrační vlny však brzy nabyl příliv rodinných příslušníků. Výchozí země přistěhovalectví se v průběhu času měnily, těžiště se však přesouvala výhradně v rámci východu. V 50. a 60 letech 20. století to byla na prvním místě Itálie jako výchozí bod, následovaná Španělskem, Portugalskem, Řeckem a Jugoslávií. V rámci mimoevropských prostor to bylo Alžírsko, Indie, Pákistán a karibská oblast. V 70. letech se přidalo Turecko, Maroko a Tunisko, v osmdesátých letech zesílil příliv z Blízkého východu, severní a subsaharské Afriky. Druhá světová válka byla v rámci migrace z a do Evropy důležitým mezníkem. Z evropského kontinentu utíkali lidé donucení násilím, ze světa přicházely miliony post-koloniálních navrátilců a přistěhovalců. Do konce 50. let v Evropě odliv lidí převažoval. Situace se obrátila až v 60. letech 2. Počet cizinců v prostoru Evropské unie spolu s Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem dosahoval v letech 1994/95 zhruba 20 milionů. Nejvyšší počet cizích státních příslušníků se v 50. letech nacházel ve Francii (asi 1,8 milionu), následovaný Spolkovou republikou Německo (asi 570 000) a Belgií (asi 370 000). V 70. letech se tento obraz začal postupně měnit. Spolková republika se s 3 miliony dostala do čela, následována Francií (asi 2,6 milionu) a Velkou Británií (asi 2 miliony) (Bade 2005: 281-285). Další vlna migrace se odehrála v období 1986-1993, kdy došlo opět k ekonomickému rozvoji a přílivu nových migrantů do Evropy. Novým způsobem, jak si zařídit povolení k pobytu se stala žádost o azyl. S pádem komunismu se však začaly projevovat protivýchodoevropské nálady a s nimi i antiimigrační postoje občanů cílových zemí. V 90. letech začaly země Evropské unie společně koordinovat migrační politiky a na základě Schengenské dohody vznikla nová pravidla pro vstup (Rabušic, Burjanek 2003: 16). Dnešní situace je odlišná. Německo se stalo cílovou zemí pro 7,3 milionu cizích státních příslušníků, přičemž tohle číslo tvoří 8,9 % (2002-2007) z celkového počtu obyvatelstva. Roku 2006 pocházela nejpočetnější skupina imigrantů z Polska (151 743), následovali imigranti z Turecka (29 589) a Rumunska (23 353). Velká Británie je s počtem 4,9 milionu imigrantů v rámci Evropy na druhém místě. Roku 2005 se jednalo o 5,2 % z celkového počtu populace země. Nejvíce imigrantů (2006) pochází z Indie, Pákistánu a Afghánistánu, v dřívějších letech také ze Somálska a 1 Vzhledem k ekonomické prosperitě Evropy v 60. letech, emigrovalo za prací mnoho dělníků z Maroka, Turecka a Jugoslávie. Roku 1973 však došlo k ropné krizi, která způsobila recesi a zánik mnoha pracovních míst. Imigranti však v zemích západní Evropy zůstali natrvalo a přivedli k sobě své rodiny (Rabušic, Burjanek 2003: 16). 2 Druhá fáze (1961-1974) znamenala příliv dělníků do zemí jako Francie a Německo, které se rychleji zotavily z poválečné krize a převážil zde počet volných pracovních míst nad nezaměstnanými. Cílená pracovní migrace byla míněna jako dočasná a nalákala mnoho pracovníků ze Španělska a Itálie (Rabušic, Burjanek 2003: 16). 9

Filipín. Imigranti ve Francii tvoří 5,6 % z obyvatelstva žijícího na území země, součty z let 1999 ukazují 3,3 miliony cizích státních příslušníků. 1,4 milionu z celkového počtu imigrantů pochází z afrického kontinentu (velká část z Maroka, Algerie a Tunisu) (Migration Policy Institute, Migration information source, online text). Počty cizinců v jednotlivých státech jsou však relativní vzhledem k právním normám o přidělování státního občanství. Cizí státní příslušníci rychle mizeli ze statistik ve Velké Británii a Francii, protože nabývali občanství rychleji a snadněji než v Německu. Zde až do reformy zákona 1. ledna 2000 zůstávali imigranti cizinci, a svůj cizinecký status ještě předávali dětem (Bade 2005: 283-285). Jak tedy vypadá společnost, ve které je vysoké procento kulturně odlišných skupin? Jaké vznikají konflikty v multikulturních státech? Podle Pavla Barši (1999) multikulturní společnost nepředstavuje pluralismus zájmů a idejí, které lze řešit diskuzí nebo hlasováním. Jedná se především o snahu o uznání identit jednotlivých skupin, kde nelze vyjednávat ani uzavírat kompromisy. Jakým způsobem si dnešní liberální demokracie poradí s identitami, se kterými nelze vyjednávat? Je jejich asimilace a rozpuštění do jedné homogenní národní identity vhodným řešením? (Barša 1999: 15-16) 2.2 Dilema liberálně-demokratického národního státu Na počátku vzniku mezinárodního systému, tak jak jej známe dnes, byl zaveden princip územní suverenity států a formulována doktrína přirozených lidských práv. Tyto dva principy vedly ke vzniku liberálního národního státu s demokratickou samosprávou lidí, kteří jej obývají. Ti sami sebe začali považovat za národ, jenž se odlišuje od ostatních. Uvnitř státu však dochází k napětí mezi dvěma principy: první z nich klade důraz na dobro kolektivní entity, druhý odkazuje na zájmy jednotlivců. Národní suverenita a lidská práva se tak mohou ocitnout proti sobě v oblasti migračních a přistěhovaleckých politik. Nároky a zájmy původních občanů státu a proti nim nároky a zájmy přistěhovalců jsou rozsuzovány státem na základě principu, který převáží. Stát může zaujmout postoj, který je spíše universalistický a individualistický. To znamená, že hostitelská země je otevřena přistěhovalcům a ochotna přijmout je mezi své občany. Tento přístup je rozvinut v libertarianismu a liberalismu 3. 3 Východiskem libertarianismu je posvátnost vlastnických práv jednotlivců. Otázka migrace by mohla být rozvedena tak, že každý má nárok stěhovat se do bohatších zemí, aby získal zdroje k naplnění svých vlastnických práv. Výchozím předpokladem liberalismu je, že všichni lidé mají stejnou morální hodnotu či důstojnost a že tedy mají povinnost navzájem se respektovat jakožto rovni. Povinnosti státu vůči 10

Druhý postoj se blíží partikularistickému a kolektivistickému okraji pomyslné osy, který by ve své vyhraněné podobě vedl k uzavření hranic státu a uschování zdrojů výhradně pro své státní příslušníky. Přístup je rozvinut v komunitarismu a realismu 4. Liberální národní státy se však snaží najít harmonii mezi oběma krajními přístupy a pohybují se kolem středu pomyslného kontinua (Baršová, Barša 2005: 19-20). 2.3 Terminologie Má práce se zabývá primárně imigrační a integrační politikou a oba pojmy se zde vyskytují poměrně často. Tyto termíny však nemusí být jasné ve vztahu k politice migrační, proto je vhodné jejich vyjasnění v kapitole Terminologie. Termín migrační politika označuje politiku směřující k přímé či nepřímé regulaci a řízení pohybu lidí přes mezinárodní hranice 5 a jejich pobytu na území států, jejichž nejsou občany (srov. Giugni, Passy 2006: 1). Migrační politiky se týkají jak regulace a usměrňování legální migrace, tak postihu a prevence nelegální migrace. (Baršová, Barša 2005: 9-10) Patří sem například výdej víz a pasů, nebo kontrola hranic. Pod migrační politiku spadají politiky imigrační a integrační. Imigrační politika stanovuje podmínky, za kterých se mohou cizinci trvale či dlouhodobě usadit na území hostitelského státu. Dále však záleží na jednotlivých zemích 6, jak z právního hlediska imigranty vnímají. Právo Evropské unie například rozlišuje ještě pracovní migraci, což je reakce na ekonomickou migraci v posledních letech. Migrace, jejíž motivem se stala ekonomická situace a hledání nových pracovních míst, má zřetelnou tendenci měnit se v trvalé přistěhovalectví. Zvláštní oddíl tvoří azyl a uprchlictví, které jsou definovány mezinárodním právem. Rozhodování jednotlivých států o podmínkách přijetí uprchlíků je tedy omezeno. Integrační politikou (srov. Rákoczyová, Trbola 2008: 10) není zamýšlena podpora začlenění přistěhovalců do hostitelských společností. Jedná se o zajištění podmínek sociální a politické soudržnosti společnosti. Integrační politiky jsou zacíleny především na potřeby, jimiž se přistěhovalci liší od jiných znevýhodněných skupin společnosti. (Baršová, Barša 2005: 10-11). cizincům jsou však slabší než vůči vlastním občanům (Baršová, Barša 2005: 21-23). 4 V komunitarismu je dobro jednotlivce napojeno na společné dobro národa státu. Stát může být uzavřený vůči přistěhovalcům, pokud se situace netýká výjimečných případů jako uprchlictví před válkou, hladomorem apod. Realismus klade důraz na pořádek a bezpečnost jako důvod existence státu. Národní zájem má přednost před ostatními, na rozdíl od komunitarismu jsou však realisté vůči přistěhovalcům otevřenější (Baršová, Barša 2005: 24-25). 5 Jedná-li se o Evropskou unii, platí její vnější hranice (Baršová, Barša 2005: 9). 6 Například USA považují za přistěhovalce pouze ty, kteří získali povolení k trvalému usídlení (Baršová, Barša 2005: 10). 11

Tato skutečnost plyne z jejich příchodu do cizí země, jejíž kultura, jazyk a hodnoty jsou jim neznámé. Integrační politika napomáhá adaptaci nově příchozích, ať už jsou motivy hostitelské země jakékoliv: ekonomický přínos, demografické ohledy, respekt k rodinným vazbám či humanitární důvody. Integrační politiky se staly v současné době samozřejmou součástí imigračních politik. Státy se snaží již při výběru přistěhovalců upřednostňovat ty s dobrým integračním potenciálem. To znamená, že větší šanci mají lidé nižšího věku, s dobrým vzděláním či znalostí jazyka hostitelské země. Jejich adaptace bude snadnější. Politiky integrační a imigrační lze rozlišit na základě jejich předmětu: předmětem imigračních politik je regulace vstupu přistěhovalců do hostitelských zemí, předmětem integračních politik je jejich adaptace v hostitelské společnosti tak, aby se stali její integrální součástí (Baršová, Barša 2005: 11). 12

3 Multikulturalismus Dnešní moderní demokracie jsou založeny na liberálně-demokratických principech. Se vzrůstající globalizací a propojeností světa po všech stránkách se národní státy potýkají s množstvím cizích státních příslušníků na svém území. Otázka je, jak správně reprezentovat a respektovat všechny své občany. Mají být etnické, náboženské, národní, rasové či sexuální identity zohledněny, nebo naopak na ně mají instituce nahlížet bez rozdílu? Je skupinová diferenciace politické obce slučitelná s hodnotami individuální svobody, rovnosti a solidarity, anebo je naopak jejich zradou? (Barša 1999: 15) Multikulturalismus je fenomén, kterému se dostalo největší publicity v 60. letech ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii (srov. Watson 2000: 18-19). Skupiny s určitými charakteristikami (feministky, rasové a etnické skupiny) začaly své vlastnosti zdůrazňovat v rámci veřejných institucí. V 80. a 90. letech si diskuze o multikulturalismu našla místo v Evropě, v souvislosti s aférami šátků ve Francii. Tato krize identity národních států se dá vysvětlit jako reakce na události zvenčí ( xenofobní obranné křeče - Barša 1999: 8), nebo vnitřní štěpení společnosti na základě etnických či regionálních příslušností. Tato skutečnost poslední doby se neshoduje s ideou národního státu, který je tvořen na základě překrytí politických a kulturních hranic. Předpokládá se zde rozpuštění skupinových rozdílů v jednom národním kolektivu (Barša 1999: 8). Představa homogenního národního státu je narušována socio-ekonomickou fragmentací západních společností, rozestup mezi nerovnostmi se zvětšuje a lidé se více uchylují právě ke svým exkluzivním identitám etnik a kultur. Naopak, je-li tento rozestup menší, etnické a jiné příslušnosti se stávají spíše symbolickými snahami o uznání, ne o přerozdělení. Multikulturalismus může představovat výzvu klasickému pojetí liberálního státu, popírá totiž jeho ideu. Tvrdí, že každý moderní stát je spjat s kulturou těch, kteří se nejvíce podílejí na jeho politické a ekonomické moci (Barša 1999: 8-15). Liberální instituce tudíž nejsou neutrálními a stát se tak podílí na kulturním imperialismu. Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu podporuje teze multikulturalismu (srov. Watson 2000: 1-2), jejichž cílem je integrace doposud vyloučených skupin do občanské společnosti. Cestou a způsobem můžou být skupinově diferencované politiky a instituce (Barša 1999: 18-19). Na vzorových případech Německa, Francie a Velké Británie ukazuje směr, kterým se tyto přistěhovalecké země vydaly. 13

3.1 Integrace menšin a imigrantů Migrace jako důležitá součást utváření dějin národů se dříve dotýkala pouze hrstky států, které se staly významnými hostitelskými zeměmi. Dnes se však dotýká mnohem více životů jednotlivých lidí, mění ekonomické, sociální a domácí politiky jednotlivých států, je předmětem mezinárodních debat a mnohdy se od ní odvíjí mezinárodní vztahy. Migrace způsobuje demografické a sociální změny, od kterých se odvíjí problémy související s prací, nerovností a v současné době i s bezpečností. Příliv cizích státních příslušníků představuje výzvu nejen pro politické představitele států, v poslední době se i menší města a venkovské oblasti musí umět tomuto faktu přizpůsobit. Imigranti se začínají koncentrovat a tvořit komunity a tato skutečnost komplikuje integrační snahy. Prosperující stát nemůže existovat aniž by dodržoval právní normy a principy rovnosti a spravedlnosti. Multietnická společnost musí navíc se zásadami demokracie řešit integraci imigrantů a minorit. Přerozdělování veřejného zboží je nutné neustále kontrolovat, aby nedocházelo k vytváření zvýhodněných tříd. K tomu je zapotřebí investovat do pochopení celého systému: jakým způsobem ovlivňují menšiny původní strukturu národního státu, jaké jsou efekty na hostitelské společnosti. Lepší pochopení pomáhá k vytvoření důmyslnějších integračních politik, což také přispívá k úspěšnějšímu plnění politických cílů a sociální soudržnosti. Vzájemná spolupráce státu s menšinami vede nejenom k jejich ekonomickému přispění, ale i k lepší integraci. Obecný závěr vyplývající z analýz zkušeností států s integracemi imigrantů je ten, že postupná adaptace a zvykání si na novou společnost je úspěšnější než rychlá změna bez vzájemných interakcí a učení se. Situace však není jednoduchá ani pro hostitelskou společnost, která se musí naučit žít a spolupracovat s přistěhovalci - ve školách, v práci, ve veřejných prostorách či sousedství (Papademetriou 2003: online text). 3.2 Jak funguje integrace Integrace znamená proces přijetí jednotlivých imigrantů nebo skupin do nové společnosti. Netýká však pouze materiálních hodnot (např. bydlení), ale i kulturní a sociální adaptace (srov. Rákoczyová, Trbola 2008: 11, International Organization for Migration 2008: 494). Definice integrace se v jednotlivých státech liší na základě požadavků pro přijetí. Do procesu je většinou zahrnuto více aktérů: samotní imigranti, vláda hostitelské země, různé instituce, organizace a další. Integrace zaměstnává dvě hlavní strany: samotné imigranty s jejich vlastnostmi a snahami 14

na straně první, a hostitelskou společnost, která s nově příchozími komunikuje. Tato komunikace a spolupráce určuje směřování vývoje integrace a jejího výsledku. Zásadní slovo má však hostitelská společnost. Snahy o začlenění do nové společnosti se neodehrávají pouze na úrovni individuálních imigrantů (což může být měřeno zaměstnaností či vzděláváním), ale i na úrovni kolektivní. Organizace imigrantů mobilizují zdroje a vyjadřují ambice celé skupiny, probíhají zde mechanismy integrace. V rámci státu existují dva typy institucí. Prvními jsou obecné veřejné instituce přijímajících společností, například vzdělávací systém nebo nastavení pracovního trhu. Součástí těchto institucí jsou regulace, právo či výkonné organizace spolu s nepsanými pravidly a praxí. Ty však mohou být nespravedlivé a brzdit proces integrace, proto je jejich nastavení velmi důležité. Druhým typem institucí jsou ty, které přímo patří k určitým menšinám nebo aktivistům, jsou jimi například náboženské nebo kulturní organizace. Ty mohou nabýt stejného významu a vlivu, jako instituce veřejné. Mechanismy fungující na úrovni jednotlivců, skupin či institucí jsou rozdílné, jejich výsledky spolu však souvisí. Ústava a další právní normy vymezují příležitosti a možnosti působení jednotlivých organizací. Ustanovení a organizace spolu pak dohromady vytvářejí strukturu příležitostí, nebo limitů pro jednotlivce. Na druhou stranu se mohou jednotlivci mobilizovat a vytvářet či měnit organizace. Tímto způsobem lze dosáhnout změn v samotných nařízeních, zákonech nebo institucích (např. ve školství). Přestože rozdílné menšiny absolvují stejné procesy integrace, výsledky se nemusí shodovat. Tento fakt je dán jejich rozdílným způsobem adaptace na nové prostředí. Stejný princip funguje i u migrantů stejného původu, avšak s rozlišnými hostitelskými zeměmi, a tudíž i rozdílnými kontexty integrace (Penninx 2003: online text). 3.3 Typologie integračních politik Migrace má kromě demografických a ekonomických změn i následky kulturní a sociální, které se projeví zejména po příchodu do nové země. Imigranti mění své zvyky a normy, stejně tak ale působí i na původní obyvatele. Začleňování imigrantů do společnosti se stalo velkým tématem sociologie zvláště po přílivu migrantů z Evropy do Spojených států v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Podle sociologů Parka a Burgesse dochází hladkému či problematickému začleňování imigrantů do společnosti na základě vztahu mezi nově příchozími a občany státu. Postupně dochází ke čtyřem procesům: soupeření, konflikt, akomodace a asimilace. Tato teorie (předvedena na USA tzv. koncept tavícího kotle) však nedokázala vysvětlit, proč se imigranti 15

neposouvají na zaměstnaneckých žebříčcích směrem nahoru a nerozpouštějí svou kulturní odlišnost v dominantní americké kultuře (srov. Sartori 2005: 69). Koncept byl nahrazen druhým (koncept salátové mísy), který prosazuje myšlenku koexistujících a neroztavených kultur. Kromě sociologických modelů integrace, existují i teorie prezentovány evoluční biologií a biosociologií. Ty vysvětlují integrace imigrantů na základě evoluční biologie (psychické potřeby, potřeba identifikace, etnocentrismus). (Rabušic, Burjanek 2003: 29-32) Alejandro Portes, jeden z předních analytiků imigrace, vytvořil model integrace imigrantů na základě interakcí mezi charakteristikami hostitelské země a charakteristikami imigranta. Lze tak určit, zda bude integrace jednotlivce probíhat snadněji či naopak. Vychází především ze způsobu, jakým se migranti dostávají do země a z toho plynoucích statusů, které od státu obdrží: běženci (udělen azyl), legální a nelegální imigranti. Dalšími podmínkami jsou sociální klima země, předsudky a síla etnické komunity. Na základě kombinací těchto faktorů vznikají kontexty, které ovlivňují začlenění imigrantů (Rabušic, Burjanek 2003: 32-33). V posledních 25 letech můžeme identifikovat několik posunů ve studiu (zejména v rámci americké sociologie) inkorporace imigrantů a zahrnutí nových faktů: soustředění se na interakce mezi imigranty a původními obyvateli, zahrnutí ekonomických, etnických, třídních faktorů a nerovností, podmínky pracovního trhu, schopnosti imigrantů a kombinování více faktorů při určování průběhu asimilace. Idea tavícího kotle, tak jak byla prezentována ve 40. a 50. letech, se změnila na myšlenku vícenásobného tavícího kotle, či vícenásobných procesů nebo způsobů inkorporace. Tento model je založen na představě etnických komunit, které mají svá vlastní specifika inkorporace do společnosti. Migrace (zvláště pracovní), která zasáhla Evropu, vedla ke vzniku prací zabývajících se občanstvím a sociálními třídami (na rozdíl od USA, kde přistěhovalectví mělo delší tradici, byla otázka udělení státního občanství již vyřešena). T.H. Marshall rozlišil tři druhy občanství: civilní, politické a sociální. Vývoj občanských práv a jejich rozsah v evropských zemích bere jako rozhodující faktor v integraci cizích státních příslušníků (srov. Sartori 2005: 66). Se vznikem Evropské unie se však mnohé imigrační politiky jednotlivých států staly irelevantními. Teoretici se zaměřili na post-národní občanství a expanzi práv pro ne-občany Evropské unie. Práva jednotlivců se stávají nezávislá na národnosti a vzniká tak nový režim práv, který přesahuje hranice jednotlivých států (Brettell, Hollifield 2000: 78-85). Dušan Drbohlav klade ve své kategorizaci důraz na typ vládní politiky vůči imigrantům. Na základě cílů, které jsou sledovány, je rozděluje do tří modelů: (1) diskriminační model předpokládá návrat cizinců zpět do země původu, (2) asimilační model předpokládá úplné splynutí imigranta se společností, a (3) multikulturní model ponechává imigrantům své kulturní rysy (Rabušic, Burjanek 16

2003: 32-34). V žádné zemi však není možné nalézt imigrační a integrační politiku, která by spadala jasně do jedné z kategorií. Migrace je fenomén, který se neustále vyvíjí, a politiky států vůči přistěhovalcům mohou být směsicí více prvků. Zejména, jsou-li v poslední době ovlivňovány globalizací a trans-nacionalismem, které oslabují roli národních států a jeho schopnost regulovat volný pohyb osob. V mezinárodních organizacích jsou opět diskutována lidská práva a jejich aktualizace ve prospěch migrantů (Rabušic, Burjanek 2003: 34). 17

4 Tři odpovědi národních států na imigraci Pavel Barša ve své knize Politická teorie multikulturalismu rozlišuje tři modely odpovědí národních států na imigraci. Umisťuje moderní státy na kontinuum, jehož jeden kraj představuje důsledný asimilacionismus, druhý pak hierarchický kulturní pluralismus či permanentní diferencovaná inkorporace (Barša 1999: 10). Přístup západoevropských zemí k fenoménu přistěhovalectví byl ovlivněn vztahy ke kulturním odlišnostem a sebe-pojetím jednotlivých národů. Baršovy modely lze brát jako ideální typy vycházející z německého, francouzského a britského přístupu (Barša 1999: 218). 4.1 Německo diferencovaná inkorporace Německý model, představující diferencovanou inkorporaci, je aplikován především na zástupy Turků, přicházejících do země za prací. Možnost, aby se z příchozích stali přistěhovalci, či usedlíci je vyloučena (Gastarbeiter). Imigranti zde zůstávají navždy cizinci (Ausländer) (srov. Watson 2000: 31-35) a počítá se s jejich odchodem zpět do země původu. Základní lidská a sociální práva jsou cizincům v zemi zaručena. Zisk občanství není vyloučený a s ním i zisk práv občanských a politických, proces je však velmi ztížený a komplikovaný. Tito hostující dělníci 7 mají v německé společnosti právní status nižší než občané a s jejich naturalizací se nepočítá (není však vyloučena). Vládní program z roku 1973 obsahuje speciální výraz přechodná integrace (Integration auf Zeit) a migrační politika Německa tak může být vnímána jako pokus o udržení cizorodosti imigrantů. Takto ne-integrovaní cizinci mají snadnější návrat do své země. Kontrastem může být snadný zisk občanství pro přistěhovalce německého původu, kteří nikdy nežili na území Německa. Německé národní sebe-pojetí je objektivistické, deterministické a opřené o identitu, národní příslušnost není otázkou volby, ale je dána krví a kulturou 8 (Barša 1999: 218-219). Práva krve bylo využito po 2. světové válce, kdy se Němci z východu stěhovali do země. Občané NDR byli považováni za přesídlence a Němci žijící v jiných východoevropských zemích za vysídlence. Hlavní překážkou integrace cizinců v Německu je tedy etnicko-kulturní odlišnost. Jak již bylo 7 Rostoucí potřeba pracovních sil od roku 1955 vedla k náboru dělníků ze zahraničí. Byly podepsány náborové dohody (např. s Itálií, Španělskem a Tureckem) a počítalo se s návratem hostujících pracovníků do zemí původu (Baršová, Barša 2005: 122-123). 8 Tato skutečnost vyplývá z historických událostí, kdy německý národ vznikl dříve než německý stát. Stát byl tak pojat jako nástroj politického sebeurčení národa definovaného před-politicky krví, jazykem a kulturou. Dalším faktorem byly chybějící trvalejší koloniální vztahy a tudíž absence post-koloniální migrace (Baršová, Barša 2005: 122). 18

řečeno dříve, naturalizace je velmi komplikovaný proces, ve kterém mají úředníci široký manévrovací prostor k rozhodování. Děti narozené cizím státním příslušníkům (přestože v Německu trvale žijí a pracují) nemají automatický nárok na německé občanství. Ekonomické zapojení imigrantů do společnosti je tak jasně odděleno od jejich zapojení občansko-politického i od jejich integrace kulturní, která byla v případě hostujících dělníků (Gastarbeiter) dlouho explicitně odmítána, neboť se předpokládalo, že se vrátí zpět do své vlasti. (Barša 1999: 219-220). Tato podporovaná segmentace měla základ i v zákonných ustanoveních, která postrádala možnost přeměnit dočasný pobyt na pobyt trvalý. Teprve cizinecký zákon z 1. ledna 1991 vnesl do migrační politiky liberálnější ustanovení a zahrnoval zákon o sjednocování rodin. Stále v něm však figuroval rozdíl mezi Němci bez státního občanství a cizinci (typické pro etnické pojetí národního státu a přistěhovalectví) (Baršová, Barša 2005: 123). Náznak upuštění od etnické přistěhovalecké politiky přišel se změnou zákona (azylový kompromis) roku 1993 (srov. Gutmannová 2001: 157), jako reakce na příliv azylantů na začátku 90. let. Azyl již nebyl poskytován těm, kteří pocházeli z tzv. bezpečných zemí (nebo přes ně do Německa přicházeli). Na druhou stranu byla oslabena preference etnických Němců. Roku 2000 vznikl program zelených karet, který reagoval na rozvoj informačních technologií. Měl umožnit příchod 20 000 IT specialistům ze zahraničí a představoval další liberalizaci trhu. V září 2000 byla ustavena nezávislá komise 21 expertů a představitelů parlamentu za účelem reformulace německé imigrační politiky. Důvodem byl (1) růst ekonomiky a potřeba nových idejí, (2) negativní dopady stárnutí obyvatelstva, (3) neobsazenost některých nízce i vysoce kvalifikovaných pracovních míst a (4) fakt, že je Německo nepopiratelně imigrační zemí. Byla vydána zpráva Řídit přistěhovalectví, podporovat integraci, která obsahovala redefinici migrace z dočasné na trvalou. Na základě bodového systému budou pak vybíráni adepti na zisk trvalého pobytu a státního občanství. Nový zákon, oslabující mimo jiné privilegia osobám německého původu, vstoupil v platnost 1. ledna 2005. Německo tak akceptovalo myšlenku přistěhovalecké země, které se dříve bránilo (změna definice národa z etnického na občanský) (Baršová, Barša 2005: 123-126). Vrátím se však k původní migrační a integrační politice Německa, která představovala diferencovanou inkorporaci. Občanství bylo jedno z klíčových témat a trvalo dlouho, než byly přijaty reformy usnadňující jeho zisk. S tím souvisela občanská práva jako například právo volit, které bylo hostujícím dělníkům odepřeno. Možnost podílet se na společné politice a směřování státu byla velké části osob žijících na území Německa tedy odepřena. Protože se nepočítalo s naturalizací cizích státních příslušníků, v zákonech chyběly přesnější podmínky zisku občanství a vzájemné 19

výhledy 9 jak ze strany imigrantů, tak ze strany německých občanů (Baršová, Barša 2005: 131-132). Integrace cizích státních příslušníků neprobíhala, právě naopak. Integrační politika byla nastavena tak, aby neprobíhala asimilace imigrantů s německými občany. O této skutečnosti vypovídají i historie organizací a programů zabývajících se migrací. Téměř naprostá většina nestátních institucí, snažících se o začlenění imigrantů do společnosti vznikala v letech 2000/01 a později. Delší historii má Federální kancelář pro imigranty a uprchlíky, která funguje jako centrální orgán zabývající se migrací v Německu 10. 4.2 Francie - důsledný asimilacionismus Asimilacionismus, tak jak je představován Francií, počítá s úplným rozpuštěním skupinových zvláštností do jednoho homogenního tělesa svobodných a rovných občanů, přičemž zbytky jejich etnických a jiných partikulárních loajalit mají být důsledně vytěsněny do soukromí, a tedy zcela depolitizovány (Barša 1999: 10). Obyvatelé Francie tedy nejsou institucemi, zákony či politikami rozlišováni na základě náboženských nebo etnických vlastností. Tato příslušnost je brána v politických záležitostech jako irelevantní a stává se tak čistě privátní záležitostí. Lidé jsou rozlišování na základě občanství, zda-li jsou či nejsou občany země. Identita všech je bez rozdílů stejná, založena na přijetí univerzalistických principů francouzské republiky. Všichni občané Francie sdílí její kulturu, jazyk a historii. Na rozdíl od německého modelu diferencované inkorporace, který se opírá o právo krve (ius sanguinis), stojí francouzská identita na právu země (ius solis). Francie je otevřena naturalizaci těm, kteří na jejím území žijí a pracují (přestože se během posledních dvaceti let různě měnily zákony). Tato občansko-politická integrace je ovšem pochopena současně jako kulturní asimilace. (Barša 1999: 10, 219) Na rozdíl od německého modelu zde ne není snaha o zachování menšinových specifik, ale právě naopak jejich rozpuštění ve francouzské kultuře ( která se sama ve falešně univerzalistickém gestu chápe jako ztělesnění všelidské civilizace, Barša 1999: 219) a přijetí nové francouzské identity. Francouzská společnost je společenstvím rovných jednotlivců, v žádném případě skupin 11. 9 Zmínka o dvoustranném procesu, který zahrnuje imigranty i přijímající společnost, byla obsažena až v novém přistěhovaleckém zákoně. Obsahuje mimo jiné rovný přístup ke vzdělání, na trh práce a povinnost naučit se německý jazyk či respektování ústavy a zákonů (Baršová, Barša 2005: 131-132). 10 Oficiální stránky: http://www.bamf.de/nn_432066/en/startseite/home-node.html? nnn=true. 11 Snahy korsických autonomistů o specifický status uvnitř francouzského národa se tedy setkávají s velkým nepochopením. Šátkové aféry ve školách zase vypovídají o důsledné snaze asimilovat muslimky mezi ostatní studenty (Barša 1999: 219). 20

Francouzský asimilacionismus přistěhovalců má původ v koloniální tradici, která se po Revoluci proměnila ve směsici republikánských a imperialistických zásad. Právě z republikanismu vycházela myšlenka, že cizinci, kteří se dokáží asimilovat s francouzskou kulturou, mají nárok na rovná práva jako francouzští občané. Francie byla přistěhovaleckou zemí již ve 20. letech 19. století. V rámci náboru pracovních sil ze zahraničí přicházeli do země dělníci z Itálie, Španělska, Belgie či Portugalska. Asimilační politika byla v tomto případě úspěšným krokem, protože přistěhovalci pocházeli z katolických a románských zemí, tudíž ze stejné kulturní tradice. Problematická asimilace nastala vůči přistěhovalcům z kulturně i zeměpisně vzdálených zemí (např. ze západní Afriky, jihovýchodní Asie). Idea důsledného asimilacionismu ztotožněného s integrací tak přestává být v posledních letech pro pozorovatele francouzské politiky dostatečně přesvědčivá (Barša 1999: 219-220). Vrátím-li se k německému modelu, zde byla naturalizace dětí přistěhovalců zavedena až s reformami v 90. letech. Ve Francii tomu bylo poněkud dříve, kdy roku 1889 vznikl zákon, zaručující automatické občanství dětem narozeným ve Francii a žijícím zde do 18 let. Francouzská migrační politika v letech 1883-1899 byla k imigrantům velmi otevřená a návrhy zákonů (pocházející z xenofobní pravice) na omezení přistěhovalectví neprocházely téměř vůbec. Tento fakt byl dán jak demografickým deficitem a s ním souvisejícím nedostatkem pracovních sil, tak universalistickými hodnotami republiky (Baršová, Barša 2005: 87). Francie stavěla svůj smysl na hodnotách rovnosti, svobody a bratrství a také tak přistupovala k imigrantům. Tyto ideje byly platné pro všechny. Německo naopak budovalo svůj vztah k přistěhovalcům na základě časově omezeného a ekonomického vztahu (Baršová, Barša 2005: 87-89). Francie, tak jako Německo, prošla procesem přeměny své přistěhovalecké politiky. Po ropném šoku roku 1973 byly oficiálně ukončeny programy pracovní migrace a přistěhovalectví se stali důležitým politickým tématem. Podle toho, kdo byl zrovna u moci, se přistěhovalecké politiky vychylovaly liberálním či restriktivním směrem. Konec 80. a začátek 90. let znamenal záporný přístup k přistěhovalcům (boj proti fiktivním sňatkům, plán nulové migrace aj.). Situace se změnila s nástupem socialistů roku 1997 a jejich revitalizací imigrační politiky. Ve Francii tak došlo k posunu z důsledného asimilacionismu do středu mezi liberální a restriktivistický pól. Vládní dokumenty z posledního období jasně odlišují občanskou asimilaci do politického národa od úplné kulturní asimilace. Francie se tedy již nedá označit za zemi s asimilacionistickým přístupem tak, jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století. (Baršová, Barša 2005: 100-102). Cílem imigračních politik Francie v době důsledné asimilace imigrantů byla snaha o jednu společnou francouzskou kulturu a národní identitu. Tento lid měl být homogenizovaný a nedělitelný. Institucemi, které měly největší podíl na asimilaci byla škola, armáda, odbory a 21

levicové politické strany. S francouzským jazykem, kulturou a identitou měli ve škole získat i nový pohled na svět a nový smysl své existence. (Baršová, Barša 2005: 105) Sociální programy se nezaměřovaly na etnické či náboženské menšiny, byli zohledňováni pouze lidé chudí či znevýhodnění (Baršová, Barša 2005: 106). 4.3 Velká Británie hierarchický kulturní pluralismus Pluralistický přístup toleruje veřejnou viditelnost partikulárních skupin a bere na ně politický ohled. I v něm se ovšem předpokládá jistá míra osvojení většinové kultury (Barša 1999: 11). Britský přístup zohledňuje etnické a náboženské rozdíly, a to jak ve školách, kulturních i veřejných institucích. Na rozdíl od francouzského důsledného asimilacionismu je britský pluralismus otevřen požadavkům speciální politiky vůči různým skupinám, zahrnující sociální politiky a programy na integraci přistěhovalců. Paradoxní je, že symbolické a institucionální zohledňování skupin, které od 60. let ve Velké Británii sílí, by bylo ve Francii považováno za projev etnické a rasové diskriminace (Barša 1999: 11). Britský přístup potvrzuje z opačného konce francouzský přístup a předpoklad, že individuální rovnost lidí v jedné společnosti je podmíněna rozpuštěním nižších skupinových odlišností. Naopak, jsou-li skupinové identity zachovány, pak je s nimi také udržena nerovnost mezi lidmi (Barša 1999: 220). Britský hierarchický pluralismus (nerovný pluralismus) byl typický v době koloniální politiky. Vláda byla spíše nepřímá a decentralizovaná a skupinám či regionům byla ponechána velká autonomie. Jistá nadřazenost anglické kultury se projevovala současně s respektem pro skupinovou odlišnost a místní regionální správu. Nerovnosti, které se vyskytovaly ve všech třech rovinách společného života kulturní, sociálně-ekonomické, občansko politické, jsou v tomto případě ospravedlňovány skupinovou diferencí. Tradice kulturního pluralismu se projevovala i v průběhu dekolonizace vůči poválečným přistěhovalcům přicházejícím do země. Nebylo po nich požadováno, aby se stali Angličany. Předpokládalo se však, že budou vést svůj život v komunitách, aniž by narušovali privilegovanou anglickou kulturu. Do konce 60. let se do Británie stěhovaly skupiny přistěhovalců, které mohly počítat se zohledněním jejich společenství u orgánů místní i celostátní veřejné správy. Roku 1962 však byl přijat Zákon o kontrole migrace (Commonwealth Immigration Control Act), který do migrační politiky vnesl důraz na individuální rovnost. Britský hierarchický, konzervativní pluralismus se změnil na pluralismus rovnostářský a liberální, ze kterého pak vzešla specificky evropská varianta multikulturalismu (Barša 1999: 220-221). 22

Stav kulturního pluralismu, tak jak jej Velká Británie prezentovala před změnami v 60. letech, vycházel z původní myšlenky koexistence etnických a regionálních kultur spojených pod společnou střechou impéria s nadřazenou anglickou kulturou. Na rozdíl od francouzského přístupu se britské imigrační politiky nesnažily odstranit vlastní kultury přistěhovalců, měly větší respekt a snahu inkorporovat je do své vlastní kultury. Specifický a velmi liberální postoj zaujímá Velká Británie v otázce státních občanství. Na rozdíl od Německa, je zde možné nabýt britské občanství, aniž by se imigrant musel vzdát své původní státní příslušnosti. V otázce automatického udělování občanství dětem imigrantů se hierarchický kulturní pluralismus Velké Británie shoduje s důsledným asimilacionismems Francie. Pro odlišení obou přístupů je tedy nutné zaměřit se na jiné momenty, primárně na kategorie Postoj státu k diverzitě, Definici národa a Začlenění imigranta do společnosti (viz kapitola Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů). Takto tolerantní jsou britské úřady i vůči emigrantům a nikde není dána povinnost vzdát se statusu britského občana po odchodu ze země. Velkorysý postoj je odůvodňován absencí problémů. Britové se staví kladně k šíření své vlastní kultury do světa a odebíráním občanství by byli sami proti sobě (Baršová, Barša 2005: 118-120). Stejně jako ve Velké Británii se liberální kulturní pluralismus rozvinul od 60. let i v Holandsku a Švédsku. Holandsko se v rámci své společnosti snažilo akomodovat náboženské diference tím, že umožnilo protestantské a katolické části rozvíjet své vlastní vzdělávací, kulturní a sociální instituce a nechat se reprezentovat vlastními politickými stranami. Švédský multikulturalismus lze zase pochopit jako rozšíření sociálně-demokratického principu solidarity z ekonomicky postižených i na vyloučené etnické skupiny. (Barša 1999: 222) V britském, holandském a švédském přístupu jde tedy o uznání kulturně-skupinových různorodostí, zároveň je však respektována individuální rovnost všech příslušníků skupin. Tyto země lze dnes označit jako představitele liberálního multikulturalismu (Barša 1999: 223). 4.4 Sbližování kategorií Hranice všech tří modelů integrace se však od konce 90. let začínají rozmazávat (srov. Mareš, Kopeček, Pečínka, Stýskalíková 2004: 18). Německo změnilo svou imigrační politiku tak, aby měli hostující dělníci příležitost integrovat se a získat státní občanství. Francie přestává být indiferentní vůči přistěhovalcům a je nucena zohledňovat je při přijímání a implementaci antidiskriminačních reforem a opatření. Velká Británie naopak začala asimilovat individuální přistěhovalce do svého národa, vzhledem k sílící jednotné identitě muslimských přistěhovalců. Z 23

hlediska tří idealizovaných evropských modelů hledají všechny západní země úzkou stezku mezi úskalími francouzského asimilačního modelu občanské integrace jednotlivců a britského pluralistického modelu multikulturní integrace skupin. (Baršová, Barša 2005: 36-37). Jakým směrem se ubírá Norsko? 24

5 Kritéria pro definici vztahu Norska a imigrantů Jelikož je cílem mojí práce určení a následné zařazení Norského přístupu k imigrantům (typologie imigrační politiky), definuji zde několik kritérií, na základě kterých Norsko do typologie zařadím. Očekávám, že stejně tak jako u Francie či Německa, se i v Norsku imigrační a integrační politiky postupně od 2. světové války měnily. Nejdůležitějším kritériem je bezesporu status imigranta, od kterého se odvíjejí jeho práva a jeho následné začlenění do společnosti. Pod pojmem status mám na mysli občanství a s ním související zákony o naturalizaci, občanství dalších generací imigrantů, možnost účastnit se veřejného života (např. možnost volit), za jakých podmínek a s jakým účelem je udělováno povolení k pobytu/azyl/občanství. Jak už bylo řečeno na příkladech Velké Británie, Francie a Německa, jejich přístupy k udělování občanství cizím státním příslušníkům se značně lišily. Jestliže se s naturalizací cizích dělníků v Německu nepočítalo, ani jim nebylo umožněno zapojit se do voleb, přestože na území žili mnoho let, nelze tak definovat německou společnost jako pluralitní s kladným přístupem k přistěhovalcům. Druhým bodem, kterým se budu zabývat, je migrační politika Norska sama o sobě. Jak moc se Norská imigrační politika zabývá přistěhovalci? Je někde řečeno, co můžou imigranti očekávat od státu a co stát očekává od nich? Požadují norské zákony přijetí norské kultury a identity jako podmínku udělení občanství, tak jak je tomu ve Francii? Anebo naopak se vůbec nezmiňují o snaze začlenit přistěhovalce do své společnosti, tak jak tomu bylo v Německu? Uznává migrační politika Norska diverzitu postojů a kultur, nebo se snaží přistupovat ke každému bez rozdílu a bez zohledňování jakýchkoliv cizích státních/náboženských příslušností? Jak se přístup Norska projevuje ve školství, zaměstnanosti, bydlení či výuce norštiny? Jaká je definice norského národa? Jedná se o multikulturní společnost bez nadřazené kultury, nebo o pluralitní společnost s tím, že rodilí Norové jsou nadřazeni, avšak tolerují diverzitu menšin žijících v Norsku? Pokusím se o pohled na vznik a vývoj zákonů a ne/státních organizacích zabývajících se imigranty a integrační politikou v rámci období od 2. světové války. Proběhl v Norsku posun ve vnímání sebe sama jako přistěhovalecký stát, tak jak tomu bylo v Německu? Vnímaly norské zákony imigranty jako potenciální budoucí občany Norska již od počátku, nebo docházelo ke změnám v pozdější době? Jaká je angažovanost nestátních organizací? Norsko není členem Evropské unie, přesto se snaží přibližovat své politiky k těm evropským. Existuje zde trend sjednocování přístupu k imigrantům, tak jak probíhá ve Francii, Německu a Británii? Na závěr se pokusím o definování současného vývoje v imigrační a integrační politice Norska. Tabulka 1 představuje kritéria, která je možno chápat jako nejvýznamnější ukazatele vztahu národních států k imigrantům na svém území. Na základě zjištěných skutečností o Norsku se jej 25