Rakovnický historický sborník

Rakovnický historický sborník VI/2005 Státní okresní archiv Rakovník - Státní oblastní archiv v Praze

Obálka: Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba Státní okresní archiv Rakovník ISBN 80-86772-14-4 ISSN 1213-5879

Obsah Kateřina Zilynská Onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrysostomus... 5 Jan Krško Počátky trampské osady Údolí hříchu... 15 Jan Černý Registra městských hospodářů v Rakovníku... 47 Bohdan Zilynskyj Mezi dvěma vrchnostmi... 63 Jana Nosálová Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho působení ve městě v letech 1923-1938... 89 Studie Rostislava Nového o nejstarších rakovnických městských knihách... 119 Jan Černý Posudek Zikmunda Wintra na Levého Dějiny královského města Rakovníka... 131 Marie Brožová Jan Černý Soupis bibliografických záznamů regionální knihovny Státního okresního archivu v Rakovníku... 141 Recenze a anotace... 155 Renata Mayerová Archiv v roce 2005... 169 Resumé... 177 Seznam zkratek... 181

Kateřina Zilynská Onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrysostomus K životním osudům Jiřího Jana Libertina Kdykoliv měl Jan kázati slovo Boží, tu se sběhly všechny tři hlavní města Pražské, a ačkoliv po celých houfích se lid ze všech stran valil, nicméně tak tuhé bylo mlčení, jakoby tu žádného nebylo. Umlkli soudní domové, zavírali se krámové, přestali od práce řemeslníci, nejináče než jakoby den sváteční byl. 1) Tento literární text z doby barokní má vypovídací hodnotu nejen pro badatele zaměřeného na kult sv. Jana Nepomuckého. Již dávno je známo, že obraz tohoto Jana coby dobrého kazatele přineslo právě až baroko, aby se tak poukázalo na osobnost ve správnou dobu mluvící či mlčící. 2) Pro nás je důležité, že citovaná oslava Jana-kazatele zazněla právě z úst kazatele. Autor promluvy Jiří Jan Libertin nám tedy také bezděčně prozradil, jak si představuje ideální podmínky kázání ve své době. Jak se tomuto člověku jako kazateli dařilo ve skutečnosti, bych ráda ukázala v této drobné životopisné studii. Literární historikové a autoři slovníků by se ve své pozornosti ke spisovatelům měli tak trochu podobat Pražanům, kteří si v Libertinově podání přicházejí poslechnout Jana Nepomuckého. Všimnout si, přečíst a zapamatovat. Jak by mohl být Libertin spokojen s pozdějším ohlasem svého díla? Mezi kazateli se objevuje u Jungmanna, 3) letmo je zmíněn v Riegrově 4) slovníku naučném (v Ottově slovníku se mluví jen o jeho bratru Janu Ignácovi), 5) psal o něm Josef Jireček. 6) Antonín Jiří Jan Libertin, olejomalba od neznámého autora, 18. století (Rabasova galerie Rakovník) 1) Libertin, Jiří Jan: Jan celýho světa, ne jen Nepomuka ochranou svou a milostma svýma se všem patřící, svým opatrováním na všecky místa dosahující /.../. Praha 1729, fol. E2. 2) Vlnas, Vít: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha 1993, s. 87-88. 3) Jungmann, Josef: Historie literatury české. Praha 1849 (2. vyd.), s. 593. 4) /Riegrův/ Slovník naučný, díl 4. Praha 1865, s. 1268. 5) Ottův slovník naučný, díl 15. Praha 1900, s. 1025-1026. 6) Jireček, Josef: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Sv. 1. Praha 1875, s. 452, dodatek ve sv. 2. Praha 1876, s. 388.

Podlaha přispěl k našim znalostem o Libertinovi nejen ve svých Series praepositorum, 7) ale také upozorněním na jeho německá kázání. 8) Souhrn všech postupně zjištěných údajů provedl až Zdeněk Tobolka ve svém Knihopise. 9) Tím se na dlouhou dobu ustálil počet známých Libertinových děl, k němuž by tento článek chtěl přispět objevem kázání latinského. Na okraj dosud řečeného je třeba dodat, že existence tří téměř souběžně literárně činných Libertinů přispívala k jejich častému zaměňování v odborné literatuře. K řadě omylů vedlo mj. hledání autora tzv. Rakovnické hry vánoční. 10) Vedle zmínek o Libertinovi v obecnějších titulech encyklopedického nebo literárněhistorického charakteru 11) je třeba uvést ještě díla regionalistická, tedy knihy Františka Levého, 12) Jana Rennera, 13) Antonína Lhoty 14) a Ladislava Mičky. 15) Porovnáme-li údaje uváděné ve všech výše jmenovaných pracích, setkáme se s mnoha nesrovnalostmi. 16) Jedním z cílů tohoto článku je tedy také co nejúplnější upřesnění důležitých dat Libertinova života. V této souvislosti je třeba začít stručnou informací o rodičích Jiřího Jana a Jana Ignáce Libertinů. Libertinovský rod nebyl v Rakovníku usazen dlouhou dobu otec našeho kazatele, Jakub Tobiáš Libertin, sem přišel z Jaroměřic nad Rokytnou. Nehrál však v životě města zanedbatelnou roli žil zde zřejmě už roku 1666, kdy je uváděn jako výběrčí pivního tácu. 17) V květnu 1677 byl přijat do měšťanského svazku a o čtyři roky později, 4. listopadu 1681, uzavřel sňatek s Dorotou, rozenou Sumovou, sestrou tehdejšího rakovnického děkana a vdovou po Samuelu Hazukovi. 18) Prvorozený syn z tohoto manželství Jiří Jan se nenarodil hned následujícího roku 1682, jak tvrdí dosavadní literatura. 19) Rakovnická matrika obsahující mj. zápisy z 80. let 17. století dokládá, že syn Jakuba a Doroty Libertinových Jiří Jan byl pokřtěn 23. května 1683, jako kmotr se uvádí dvojcti- 7) Podlaha, Antonín: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. metropolitanae ecclesiae Pragensis / / Pragae 1912, s. 251-253 (připojen Libertinův portrét). 8) Antonín Podlaha: Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých. ČČM 66, 1892, s. 339-340. 9) Tobolka, Zdeněk: Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl 2, část 4. Praha 1947, s. 307. 10) Souček, Stanislav: Rakovnická vánoční hra. Brno 1929, s. 132-143. K této hře srv. Lexikon české literatury. Díl 3/II. Praha 2000, s. 1211-1212. Arne Novák, Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno 1995 (reprint 4. vyd. ze 30. let 20. stol.), s. 168, přiřkl autorství hry právě Jiřímu Janovi Libertinovi a zároveň uvedl nesprávná životní data (1654-1732). 11) Je zajímavé, že syntézy dějin české literatury od Jaroslava Vlčka a Jana Jakubce se osobou J. J. Libertina vůbec nezabývaly, příslušné heslo nebylo zařazeno do akademických dějin české literatury ani do druhého svazku 2. dílu Lexikonu české literatury. 12) Levý, František: Dějiny královského města Rakovníka. Rakovník 1896, s. 318-319, 348-349, 367-368 (zde najdeme výklad o všech příslušnících rakovnické rodiny Libertinů i pokus o genealogickou tabulku), 382, 384-385. 13) Renner, Jan: Popis politického a školního okresu rakovnického. Rakovník 1902, s. 369. 14) Lhota, Antonín: Kulturní místopis rakovnického okresu. Rakovník 1940, s. 75. 15) Mička, Ladislav: Kulturní tvář Rakovnicka. 2. část. Rakovník 1976, s. 384. 16) Na tyto nesrovnalosti jsem narazila při přípravě šíře zaměřeného článku Zilynská, Kateřina: Historické motivy v plaských kázáních Jiřího Jana Libertina. MZK 39, 2004, s. 85-113. Jelikož v citované studii se mi nepodařilo všechny nejasnosti vyřešit, vznikl ještě tento článek jako její doplněk. 17) O otci Jiřího Jana píše nejvíce Levý, Dějiny, s. 367. 18) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Kniha evidence obyvatel přijatých do městského svazku 1618-1743, fol. 53; SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl sňatků, pag. 35. U sňatku byli přítomni Jiří Štíbr a Andres Etl. Srv. i Čech, Jaroslav: Kaple sv. Jana Nepomuckého na Pražském předměstí v Rakovníku a členové rodiny Libertinů. Regionální revue Rakovnicka 1, 1991, s. 1. 19) Mylné datum narození 1654 uvádí Mička, s. 384. Patrně převzal (stejně jako A. Novák) omylem datum narození jesuity Jana Libertina, autora Rakovnické vánoční hry, o němž viz Dějiny české literatury I. Praha 1959, s. 466. 6

hodný pan Jiří Jan Strakský. 20) V rozporu s uvedeným časovým údajem není ani Libertinův zápis do rakovnické městské knihy z r. 1707, kde za svůj podpis připojil slova aetatis suae anno 25, 21) tedy v 25. roce života. Libertinova studia na pražské univerzitě nám připomíná matrika Filozofické fakulty roku 1701 zde získal titul bakaláře filozofie 22) a o rok později magistra filozofie. 23) Později k nim připojil bakalaureát teologie, 24) jak dosvědčuje titulatura u Libertinova jména v jeho tištěných kázáních. Libertin a jeho zájem o dějiny Rakovníka Osmého srpna 1707 byl Libertin zvolen rakovnickým děkanem získání prestižní hodnosti v tak mladém věku poněkud překvapuje. Rakovnický rodák se tedy vrátil do města, kde tehdy a ještě řadu let ještě žili jeho rodiče do úřadu byl uveden 23. srpna. 25) Na počátku svého působení pořídil nový děkan do rakovnické pamětnice zápis, který přináší mozaikovitý přehled o evropských a rakovnických reáliích vyjmenovává evropské panovníky a zázračné obrazy, významné osobnosti Rakovníka, rozděluje také evropské země na katolické a kacířské 26) V závěrečném výčtu deseti tehdy studujících Rakovničanů figuruje i Libertinův mladší, tehdy osmnáctiletý bratr Jan Ignác (1689 1756). 27) Ten završil svou kariéru dlouhým farářským působením v Mýtě u Rokycan, odkud trvale udržoval přátelské vztahy s Rakovníkem. Roku 1707 ještě nemohl novopečený děkan Jiří Jan Libertin tušit, kolik času v této své funkci stráví, tím méně pak, že se nachází téměř přesně v polovině vlastního života. Osudy jeho předchůdců mohly aspoň něco napovědět: Jan Ignác Suma z Vlastislavi, Libertinův strýc, prožil ve funkci rakovnického děkana 12 let (1677-1689) a Mikuláš Augustin Strouha dokonce let sedmnáct (1689-1706). Podíváme-li se na Libertinovo rakovnické období vcelku, zjistíme, že mu bylo v jeho rodišti vyměřeno necelých 16 let činnosti. Délkou své působnosti se tedy Libertin od svých předchůdců příliš nelišil, důležitější je, k čemu všemu tento čas využil. Libertin budoval vztahy se svým působištěm jednak v podobě sympatií a antipatií k jeho obyvatelům, jednak na intelektuální rovině bádáním v rakovnické historické tradici. Jeho zájem o dějiny se projevil hned roku 1707, kdy do městské pamětnice sepsal sedmistránkovou latinskou kompilaci o osudech města, věnující se počátkům 20) SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl křtů, pag. 203. Za jménem Strakského se uvádějí v tomto českém zápise ještě p. Jiří Rudlof, p. Jan Hajnes, p. Andres Ettl, paní Kateřina Křečková a paní Lidmila Štíbrová. 21) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 108. Tento svůj věk uvedl Libertin i poté, co se ujal matričních zápisů, srv. pozn. 25. 22) Ústav dějin a archiv Univerzity Karlovy, rkp. M 22 (Matricula Universitatis Pragensis, rectorum, decanorum, professorum et specialim in facultate philosophica graduatorum ab anno nacionis MDCLIV), s. 299. 23) Tamtéž, s. 309. 24) Přesné datum neznáme, jelikož matrika Teologické fakulty se pro toto období nedochovala. 25) Srv. Libertinův zápis do rakovnické matriky následující po záznamu křtu z 22. 8. 1707 pořízeném jinou rukou. Také zde Libertin uvedl 7. srpen jako den svého zvolení (SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 3, pag. 323). 26) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 107-110. 27) Tamtéž, fol. 110; Renner, Jan: Nejstarší kronika král. města Rakovníka (1425-1800). Rakovník s. d., s. 142. K tomuto Libertinovi srv. Tobolka, Knihopis, díl 2, část 4, s. 305. Jan Ignác byl pokřtěn 19. 6. 1689, v tomto případě se jako kmotři uváděli rakovnický primátor Jiří Josef Kandin a dále Jiří Štýbr, Bartoloměj Rošer, Veronika Rošerová, Kateřina Křečková, Kateřina Sumová a Rozina Kromeriusová (SOA Praha, f. Sbírka matrik, sign. Rakovník 2, oddíl křtů, pag. 238). 7

osady, významu jména obce, královským privilegiím, pověsti o zvonu Žebrák převzaté z Crugeriových Sacri pulveres nebo výstavbě a vybavování kostelů. Připojil také údaje o živelných pohromách v předcházejícím století. 28) Všimněme si zajímavé souvislosti: roku 1715 vyšla tiskem knížka Ráček o výchově mládeže, sepsaná Libertinovým už zmíněným bratrem Janem Ignácem. Předmluva Ráčka, pracující pečlivě s rakovnickými listinami, je vysoce ceněna jako první studie o kulturní a politické minulosti města, přičemž její autor se dle Josefa Koníčka stal průkopníkem všech příštích rakovnických kronikářů, topografů a historiků. 29) Na mnohá privilegia vydaná ve prospěch Rakovnických již o osm let dříve upozorňoval rakovnický děkan Jiří Jan Libertin ve svém latinském rukopisném pojednání; průkopník Jan Ignác se tu tedy neobjevil z čistého nebe měl na koho navazovat a kým se inspirovat Zajímavosti o rakovnické historii však Libertin nesvěřil jen papíru v jazyce nesrozumitelném obecnému lidu, jak prozrazuje svědectví o generaci mladšího kazatele: Někdy mně mluvil onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrysostomus, ona výborná téhož královského města duchovní, od všech stavů pro znamenité ctnosti počestně vždy vážená osoba, můj zlatý dobrodinec, ano, laskavý otec, rozličných nábožností, zvlášť mariánských svatohorských štědrý a vroucný rozmnožitel, v Pánu usnulý vysoce důstojný pan Jiří Libertin, královského hlavního kostela na Hradě pražským kanovník, (tenkráte ještě) rakovnického chrámu svatého Bartoloměje děkan a téhož svatého apoštola veliký ctitel, který, jak řečeno, o tom divným a pěkným bartolomějským zdejším zvonu často rozmlouval. 30) Tuto vzpomínku nacházíme v kázání Regia excelsa campana in ecclesia 31) karmelitána Vojtěcha od svatého Tobiáše z roku 1734. Libertinův zájem o historické spisy a archiválie se později projevil i v rámci jeho sporů s Rakovnickými, které můžeme sledovat na základě korespondence vedené s pražskou konsistoří. Uveďme stručně, v čem se liší argumentace rakovnického děkana od stížností magistrátu. Chronologicky nejstarší mezi spisy dokumentujícími vzájemné spory je Libertinův dopis rektifikační komisi z roku 1717. Vypočítávají se v něm nedbalosti Rakovnických jednak v odvádění předepsaných dávek, jednak v dodržování administrativních zvyklostí (na děkanství nejsou odevzdávány účty literátského bratrstva atd.). V několika případech prokazuje Libertin v rámci argumentace dobrou znalost starých písemností, které mají podpořit jeho požadavky: Ročně má být rakovnickému děkanovi dodáno v naturáliích 13 sudů piva, jak dokazuje arcibiskupský archiv, avšak nyní [ ]. A podobně: V Senomatech měl kostel sv. Vavřince [ ] 16 železných krav, a nedaří se mi zjistit, kam se poděly, mluví o nich starodávné soupisy. 32) Je tedy dobře vidět, že Libertin dokázal svou práci s historickými materiály využít jak v kázáních a pamětních zápisech, tak při svých osobních sporech. V obšírném spise rakovnického magistrátu z června 1721, který měl upozornit na Libertinovy přehmaty a prohřešky, se takováto argumentace nevyskytuje. Stylově se stížnosti podobají spíše drobným žánrovým scénkám, v nichž Libertin vystupuje jako umíněná a nepoddajná postavička. Argumentace historií zabíhá nejdále ke vzpomínce 28) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, Pamětní kniha 1505-1813, fol. 45-48. 29) Koníček, Josef: Libertinův Ráček (Společenský katechismus z r. 1715). VMS 25, 1935, s. 95-118. 30) Citováno z edice Sládek, Miloš: Svět je podvodný verbíř. Praha 2005, s. 345. 31) Vojtěch od svatého Tobiáše: Regia excelsa campana in ecclesia, urbe regia, pro cultu religionis gratiose intonans, sanctus Bartolomaeus apostolus. Královský veliký zvon v královským městě Božím, církvi svaté, k náboženství Kristovému krásně a milostně znějící, svatý Bartoloměj, apoštol Páně /.../. Praha 1734. 32) In Sennomath habuit ecclesia s. Laurentii M. sub sigl. B 16 vaccas ferreas, quo devenerint scire non valeo [ ]. SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1673. 8

na časy za předešlého pana děkana: [ ] bratrstvo Panny Marie bolestné, které předek pana nynějšího děkana zveleboval, pan děkan zlehčuje [ ]. Pokusme se shrnout, v jakém duchu se nesly reportáže magistrátu o Libertinovi. Děkan chtěl propouštět zaměstnance kostela, tehdy placené, a tím pádem i vybírané a dosazované magistrátem: [ ] nebo jak Antonína Čeřovskýho, kantora, tak také Jana Kalouska bez příčiny ze služby varhanické propustil. [ ] Když pak panu děkanovi remonstrírováno bylo, že Jan Kalousek s svým skrovným statečkem tudy skažen bude, že předce ne jinou než tu sactisfacti míti chce, se prohlásil. A následovně, že jestli Jan Kalousek v té službě varhaníka zachován bude, ani mši svatou při jeho na varhany hraní sloužiti nebude, se slyšeti dal. Finanční nesrovnalosti se týkaly například i odprodeje oltáře z kostela: [ ] i oltář jeden od předkův dobrodincův nákladně vystavený z chrámu páně prodal, a na místě toho bez vědomí magistrátu (z čího nákladu ale?) se nový postaviti dal. 33) Nechybí ani stížnost na laxnost ve sloužení mší ve filiálních kostelech Vezmeme-li v úvahu, že později se Libertin do dějin zapsal jako výtečný kazatel, může nás zaujmout i tato stížnost: [ ] taky se pan děkan slyšeti dal, že když proti někomu nějakou nenávist má, v chrámu Páně na kazatelnici se mstí a tupí, i také že se do patnácti let mstíti a na kazatelnici zahanbiti chce pp. 34) Ještě téhož roku došlo u konsistoře k usmíření mezi měšťany a děkanem dokumentují to další spisy v rakovnickém archivu. 35) Podíváme-li se na proběhlé spory v širším kontextu, zjistíme, že se nejedná o nic výjimečného. Mnoho sporných otázek mezi magistrátem a měšťany se řešilo už před polovinou 17. století. Na Jiřího Aloise Maříčka Strakského (zemřel 1675), děkana z doby ostré rekatolizace, si obec stěžovala, že krátí záduší a kvůli objíždění okolních kostelů slouží málo v samotném Rakovníku. 36) Již Libertinův předchůdce Mikuláš Augustin Strouha žádal o navrácení sporných zádušních a literátských gruntů a dohody s magistrátem dosáhl roku 1701. Zajímavé je, že i tehdy se řešila otázka šestnácti železných krav ze Senomat, ovšem byla uzavřena s tím, že není k dispozici žádný pamětník. 37) Teprve v důsledku Libertinova bádání v archivu děkanství byla ke sporným železným kravám nalezena dokumentace. Spory s děkany tedy patřily k barokním dějinám Rakovníka stejně jako jiných srovnatelných měst a zdá se, že Libertin nijak nevynikal svou svárlivostí nad ostatní duchovní, kteří se ocitli ve stejné funkci. Pokud hledáme něco, čím se do dějin Rakovníka zapsal skutečně osobitě, pak je to jeho činnost fundátorská. Libertin jako fundátor a ctitel sv. Jana Nepomuckého Fundačními a stavebními aktivitami Libertin nešetřil. Sám sobě vystavěl dům na poustce, kterou mu obec darovala, a pak se s magistrátem dohadoval o to, zda má za dům platit kontribuce tato záležitost však spadá do okruhu Libertinových sporů. Z Libertinova popudu byly roku 1713 zahájeny sbírky na výstavbu kaple sv. Rocha, která se dnes nachází v areálu hřbitova. Finanční příspěvky zahrnovaly nejen dary, ale i pokuty za různé přestupky. Zadavatelem stavby se stal rakovnický magistrát a stavite 33) Zdá se, že právě z tohoto problému vyšel Levý, Dějiny..., s. 367, když uváděl, že si Libertin popudil Rakovnické zaváděním rozličných reforem ve službě Boží. Jak je však vidno, liturgie se tento spor vůbec netýkal. 34) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1678. 35) Tamtéž, sign. E 1679 a E 1680. 36) Renner, Nejstarší kronika, s. 356. 37) Tamtéž, s. 350-351. 9

lem Jan Ferdinand Hiebner (Hübner), povolaný z Prahy. 38) K dokončení stavby došlo až v době, kdy Libertin působil v Praze, přesto se jeho zájem o kapli nezmenšil. Postaral se totiž ještě o její vnitřní vybavení, jak uvidíme později. Rok 1719 přinesl Rakovnickým zřízení sochy sv. Antonína Paduánského u dnešní silnice do Olešné. 39) Nápis na jižní straně jejího podstavce dosud připomíná Libertinovo jméno v podobě Georgius Joannes Elzearius Libertinus, samotná socha však někdy před r. 1990 zmizela. 40) Konečně Libertinův odchod z Rakovníka připomíná socha sv. Judy Tadeáše v Senomatech u potoka, jelikož nápis na jejím podstavci jej jmenuje jako tvm RaCona Urbe abiturient DeCanVs (tehdy z města Rakovníka odcházející děkan). 41) Vraťme se však k počátkům Libertinova rakovnického působení a podívejme se, kterému světci postavil sochu nejdříve. Roku 1710 se díky němu objevila dodnes dochovaná socha Jana Nepomuckého na Pražském předměstí. 42) Libertinova úcta k tomuto světci se projevila i jinde, totiž v jeho závěti. Když ji roku 1720 sepisoval, odkázal 150 zlatých rakovnickému záduší s přáním, aby byly za jeho duši slouženy čtyři mše ročně: jedna v den jeho narozenin, druhá na sv. Jiří, třetí v den sv. Jana Nepomuckého a čtvrtá na sv. Bartoloměje. 43) Objevuje se zde tedy Libertinův osobní patron, patron města a sv. Jan Nepomucký. Dalším dokladem Libertinova zájmu o tohoto světce je nedatovaný dopis, který byl odpovědí na svatojánský dotazník rozeslaný po pražské arcidiecézi roku 1715. 44) Vyjmenovává se v něm devět milostí, které se odehrály na Janovu přímluvu a které většinou nelze jednoznačně lokalizovat. Podívejme se však pro zajímavost na první z těchto milostí, která potěšila rakovnickou měšťanku: Magdaléně Trávníčkové, rakovnické měšťance velmi oddané sv. Janu Nepomuckému, se r. 1708 náhodou ztratilo 50 zlatých. Po vzoru ženy z evangelia procházela celý dům a sedm týdnů všude s největší pílí hledala zlaťáky po koutech, v lůžcích, skříních, avšak nemohla je nalézt. A tak paní s velikou bolestí v srdci oplakávala ztrátu a zbavena vší lidské naděje, že zlaté získá zpět, devátého týdne úpěnlivě prosila sv. Jana Nepomuckého o pomoc. Přitom slíbila, že k jeho cti dá sloužit mši. Po té samé mši, na které řečená paní byla přítomna, když se vrátila domů, našla zlaťáky uložené v prostěradlech postele (aniž by kdo v domě mohl vědět o jejich navrácení). Bezpochyby díky poslušnosti vůči vznešeným vnitřním vnuknutím sv. Jana Nepomuckého byla žena vysvobozena od hryzení svědomí a úzkostí. 45) 38) Cechner, Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém. Díl 2. Praha 1913, s. 198 200; Renner, Jan: Mariánské sousoší v Rakovníce. Rakovník 1941, s. 24-25. Souhrn dat o staviteli kaple, působícím na Novém Městě pražském, přinesl Vlček, Pavel (ed.): Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 254. 39) Cechner, Soupis, s. 247-248, vyobrazení na s. 249. 40) Frelich, J.: I sochy patří k Rakovníku. Rozvoj (Rakovník) 29 (39), 1990, č. 25 (21. 6.), s. 3. 41) Cechner, Soupis, s. 268; Umělecké památky Čech. Sv. 3. Praha 1980, s. 309. 42) Levý, Dějiny, s. 367. 43) APH-AMKP, rkp. XLIX, fol. 234v (Testamentum Reverendissimi Domini Georgii Libertini S. M. E. Pragensis Canonici). 44) Dotazník byl součástí první vlny aktivit beatifikační komise. O ní uvádí více Vlnas, Jan Nepomucký, s. 108 111. 45) NA Praha, f. Archiv pražského arcibiskupství, rkp. 2401c, fol. 303-305. Citováno v překladu kolegy Miroslava Herolda, S. J., jemuž děkuji za upozornění na tento pramen. Libertin hned poté zaznamenal ve svém textu ještě další milost prokázanou Magdaleně Trávníčkové v době jejího mládí stráveného v Praze. 10

Libertin jako ctitel Panny Marie Svatohorské V úryvku z kázání karmelitána Vojtěcha od sv. Tobiáše jsme se setkali také se zmínkou o svatohorských nábožnostech. Úcta k Panně Marii Svatohorské měla v Rakovníku tradici již před Libertinovým nástupem do děkanského úřadu. Roku 1704 byla totiž nad městem ( na Lubensku ) vyzdvižena socha P. Marie Svatohorské na poděkování za záchranu radního Matouše Stoje, který málem utonul při pomoci lidem postiženým povodní. 46) Kromě toho procházela Rakovníkem o letnicích procesí Žateckých a Lounských směřující na Svatou Horu, z města samotného pak průvody k témuž cíli mířily také v tom všem se mohl angažovat i náš Libertin. 47) Jedna ze svatohorských slavností, jichž se účastnili Rakovničtí pod Libertinovou patronací v době pozdější, tedy když Libertin již nebyl rakovnickým děkanem, je popsána tamními jezuity v dopise zaslaném roku 1729 do Říma: Una tamen praeeminuit Processio Rakonicensis, Decem millia Peregrinorum utriusque sexus continens, tam eleganti labarorum varietate, et pegmatum splendore adornata, triplici tubarum Choro animata, ut dignum, et amabile spectaculum iis facta sit, qui ab 18. leucis, ad eandem spectandam, turmatim appulerunt [ ]. Maximum tantae Processionis accessit ornamentum Reverendissimus, ac Amplissimus D. D. Georgius Joannes Libertinus S. Regiae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis Canonicus, Cui Processionem in Pontificali apparatu, copioso Venerabilis Cleri praeeunte ordine, placuit comitari [ ]. ( Jako zvláště skvělé se ukázalo procesí Rakovnických, obsahující deset tisíc poutníků obojího pohlaví, vyzdobené rozličnými krásnými prapory a pegmaty oživené trojím sborem trubačů, aby se nabízela důstojná a příjemná podívaná. Aby se tato podívaná mohla naskytnout, dorazili [poutníci] po jednotlivých skupinách ze vzdálenosti 18 mil. Jako největší ozdobu musíme k tomuto procesí přičíst důstojného a vznešeného pána pana Jiřího Jana Libertina, kanovníka pražského metropolitního kostela, kterého těšilo provázet procesí v pontifikáliích, zatímco před ním kráčeli četní příslušníci velebného kněžského stavu [ ]. ) 48) Není tedy divu, že v témže dopise oceňují svatohorští jezuité Libertina slovy: Non minùs spe sua, et affectu, in Divam Gratiarum largitricem, assiduô, invitati comparuerunt è Venerabili Clero, Reverendissimi, ac Amplissimi. D. D. Praeprimis Regiae Metropolitanae Ecclesiae Pragensis Canonici, qvorum unus, singularem â nobis sui Nominis memoriam, dignè exigit Reverendissimus, ac Amplissimus D. D. Georgius Joannes Libertinus, in qvo, erga Thaumaturgam Nostram, amore, et constantiâ, Magni, ac Venerabilis Ernesti imitatore devotissimo, et praecipuo, propè Ernestum alterum veneramur. ( Ne méně se svou nadějí a náklonností prokazovanými zázračné a štědré dárkyni milostí vyrovnají důstojní a vznešení páni kanovníci pražského královského metropolitního kostela. Z nich jeden, jehož jméno si zaslouží naší obzvláštní paměti, je důstojný a vznešený pán pan Jiří Jan Libertin, kterého ctíme kvůli jeho lásce a věrnosti /prokazované/ naší Divotvůrkyni jako zbožného následovníka ctihodného Arnošta, tedy jako druhého Arnošta. ) 49) Ze Šporkova výkresu, na kterém Libertinův portrét doplňuje právě znázornění sošky P. Marie Svatohorské a tamního kláštera, se dá usuzovat, že sám Libertin si přál, aby jeho památka zůstala spojena s touto aktivitou. 50) 46) Renner, Nejstarší kronika, s. 317. 47) Tamtéž, s. 384-385. 48) ARSI Archiv Tovaryšstva Ježíšova v Římě, Bohem. hist. 1729, LII, Litterae annuae an annum 1729, A. L. Residentiae S. J. in Monte Sancto ad Annum 1729, s. 64. Za laskavé upozornění děkuji M. Heroldovi, S. J. 49) Tamtéž. 50) Levý, Dějiny, s. 385. 11

Libertin na Pražském hradě Jak jsem se již zmínila, Libertin nezůstal rakovnickým děkanem po celý život. Díky svému kazatelskému umu byl povýšen na německého kazatele v pražském chrámu sv. Víta roku 1723. K tomu se připojila funkce kanovníka nejpřednější kapituly v zemi. V každodenním životě sešel Libertin Rakovnickým z očí ve městě nakonec zůstalo jen jeho portrétní vyobrazení. 51) V době pobytu na Hradě však dřívější děkan nesešel Rakovnickým úplně z mysli. Rodák z jejich města získal ne nevýznamné postavení v Praze, a tak měli proč si ho předcházet. K vzájemným kontaktům se nabízelo hned několik důvodů. Předně, povýšil-li Libertin díky kazatelskému nadání, mohlo Rakovnickým lichotit, že se vrací kázat i do jejich města. O vzájemných domluvách, kdy a jak Libertin přijede kázat, se dochoval velice zajímavý dopis z 13. srpna 1730: [ ] nyní tak okupírovaný jsem, že sotva kam odjeti mohu, nicméně abych dokázal, že stále věrným jsem krajanem a vždycky k službám hotový, na svátek s. Bartoloměje povinně sloužiti neopominu a vinšoval bych, abych i v jinejch příležitostech prospěšnejch královskému městu sloužiti mohl. 52) Tento slib kázání ke svátku sv. Bartoloměje je doprovázen instrukcemi týkajícími se technického zázemí: Koně budu žádat, aby se na Toskánku neb na Dobrou ve středu odeslali a mně tam očekávali, nebo já brzo ráno z Prahy odejedu, mý pak koně tam zanechám, abych v pátek zase brzo doma býti mohl pro neděli, kdežto kázání míti budu pro slavnost svatých Reliquií. Toskánka i Velká Dobrá se nachází přibližně na poloviční vzdálenosti mezi Pražským hradem a Rakovníkem. Libertin si tedy první polovinu cesty zařídil sám a o druhou se měli postarat hostitelé. Seznámili jsme se s případem, kdy Libertin přicestoval kázat do svého rodiště. Víme však i o případu, kdy Rakovničtí navštívili Libertina na Pražském hradě jako poutníci. V kázání Jan celýho světa, nejen Nepomuka, které zaznělo v katedrále v rámci svatojánských oslav dne 11. října 1729, se totiž Libertin obrací na své posluchače následovně: Vy, vy svatojanští ctitelové plzeňští, můžete řícti: Jan jest náš. Vy, vy rokycanští, berounští, vy rakovničtí pobožní poutníci, k němu se znáti a řícti můžete: Jan jest náš, když jste v něm častěj skusili vašeho nejmocnějšího ochránce a orodovníka. 53) Zdá se tedy, že v tomto případě Libertin ve svém kázání nepoužíval pouhých obecných formulací, ale odkazoval na konkrétní události ze života města. Závěrečná pasáž o zkušenosti s Janem jako ochráncem a orodovníkem by se mohla jevit jako formální, vzpomeňme však Libertinova dopisu z roku 1715, který líčí konkrétní dobrodiní prokázaná tímto světcem jedné z obyvatelek Rakovníka. Libertin se nyní ukazoval také jako štědrý mecenáš rakovnických sakrálních památek. Již rok po svém odchodu z Rakovníka věnuje tomuto městu ciborium, dnes nedochované, které neslo nápis Georgius Joan. Libertin decanus Rakona nunc S. M. E. P. et C. 1724. 54) Do kostela sv. Rocha dal pořídit kazatelnu, o níž hovoří jeden jemu adresovaný dopis z roku 1726: [ ] za to poslušně žádajíce, by nám milostivě na ruku jíti a kdy neb jak by pro ten již zhotovený oltář a kazatelnici, zdali toliko jednu a neb dvě fůry do Prahy odeslati, jako i také, ku kterému času a neb dni posvěcení týž kaple předsevzato bude [ ]. 55) Libertin tedy nejen financuje vytvoření kazatelny, ale může také Rakovnické jako předsunutá hlídka v Praze informovat, nakolik příslušné práce pokročily. 51) Portrét, který je součástí sbírek Rabasovy galerie v Rakovníku, byl koncem 20. století restaurován, srv. Zoubek, Václav Pásková, Marcela: Obnovené památky na okrese Rakovník v letech 1990-96. Rakovník 1997, s. 51. 52) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1704. 53) Libertin, Jan celýho světa, fol. D4. 54) Renner, Nejstarší kronika, s. 348. 55) SOkA Rakovník, f. AMR, neuspořádáno, městská registratura do r. 1850, sign. E 1699. 12

Rok 1730 přinesl v rámci oslav svatořečení sv. Jana Nepomuckého i setkání obou bratří Libertinů na rakovnické půdě. Jan Ignác, nyní farář v Mýtě, pronesl 8. ledna české kázání a jeho starší bratr Jiří Jan sloužil o dva dny později slavnou mši. 56) Pozastavme se ještě na chvíli u Libertinovy role kazatele. Během svého života vytvořil nespočet promluv, vydání tiskem se však dočkal jen nepatrný zlomek. Kromě kázání dobře známých čtyř svatobernardských z Plas, 57) jednoho nepomucenského, jednoho z jubilea profese Petronilly Vratislavovy z Mitrovic a německého kazatelského sborníčku 58) existuje ještě jedno latinské, které v odborné literatuře zůstávalo doposud nepovšimnuto. Jmenuje se Unigenitus Dei filius dominus noster Jesus Christus magister humanitatis a zaznělo roku 1725 v pražské katedrále. Svým obsahem nepřináší nic převratného, jedná se o typickou latinskou promluvu pro vzdělané posluchačstvo. Je pro nás však dobrým důkazem, že Libertin kázal a publikoval také v tomto jazyce. Rozloučit se s Libertinem nemůžeme jinak než zprávou o jeho smrti. O té nám zanechal záznam barokní historik Jan Florián Hammerschmied ve svém rukopisném spisku Historia Pragensis: Anno 1732. 29. Aprilis apoplexia tactus obiit Pragae reverendissimus D. Georgius Joannes Libertinus, ss. Teologiae baccalaureus, canonicus metropolitanae ecclesiae Pragensis, 1. Maii ad noctem in crypta canonicorum in ecclesia metropolitana sepultus. ( Roku 1732 dne 29. dubna zemřel v Praze raněn mrtvicí důstojný pán Jiří Jan Libertin, bakalář svaté teologie, kanovník pražského metropolitního kostela. 1. května byl uložen k věčnému spánku v kryptě kanovníků metropolitního chrámu ). 59) Konec života proslulého rakovnického patrioty byl zaznamenán i do městské pamětní knihy vedené od r. 1530, kde pisatel zdůraznil zvláště Libertinovu péči o nově postavený chrámek sv. Rocha. Zápis končí mnohoznačným nekonkrétním konstatováním: Kdyby Pán Bůh dalšího jemu živobytí byl popřál, mínil zanechati zde po sobě větší památku. 60) Někdejší spory děkana s městem byly už zjevně zapomenuty. 61) Nezbývá než doufat, že se Libertinovi vyplnilo přání, které vyslovil roku 1721 v Plasích: Všichni cistercienští, když již spasení dojdou anebo do kůru svatých apoštolův anebo mučedlníkův anebo vyznávačův postaveni budou! Velební otcové, přijedete-li tam dříve, pamatujte na mne, pamatujte na všechny zde přítomný poslouchače a ctitele vašeho svatého otce. Ať jak oni, tak já se s otcem vaším a s vámi shledám žádné tedy loučení, šťastné shledání! 62) 56) Renner, Nejstarší kronika, s. 146 a 148. 57) O nich viz Zilynská, Historické motivy, s. 85-113. 58) Přesné citace těchto promluv jsou tamtéž, s. 91. 59) Citováno podle edice: Podlaha, Antonín (ed.): Hammerschmidova Historia Pragensia. Praha 1891, s. 237-238 /datum 30. 4./. 60) Renner, Nejstarší kronika, s. 156. 61) Asi především na počest Jiřího Jana byla o dvě století později pojmenována nevelká rakovnická ulice nacházející se západně od historického centra. Srv. Renner, Jan: Rakovnické ulice. RN 1, 1930, č. 5 (21. 3.), s. 2. 62) Libertin, Jiří Jan: Svatý jeden mnohonásobný, to jest blahoslavený Bernard / /. Praha 1721, fol. B4. 13

Zápis Jiřího Jana Libertina v rakovnické pamětní knize z let 1505-1813 (SOkA Rakovník) 14

Jan Krško Počátky trampské osady Údolí hříchu Příspěvek k dějinám rakovnického trampingu na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století Úvod Naše odborná veřejnost věnuje v současné době stále více pozornosti problematice dějin běžného života různých sociálních skupin obyvatelstva. Tomuto trendu však dosud odolává studium trampingu, především jeho vývoje v regionálním měřítku. K odstranění absence lokálních monografií snad přispěje tato drobná práce s úzce vymezeným cílem. V hlavní míře zde jde o mikrosondu k otázce počátků jedné trampské osady na Křivoklátsku. Práce si však spíše než hledání a stanovení neměnných závěrů klade za úkol vyvolat diskusi o tomto tématu, která by mohla přinést další potřebná fakta. Pro zařazení všech poznaných skutečností do širších souvislostí přinášíme na úvod problematiku zrodu trampingu v obecné rovině. Základní aspekty vzniku a vývoje trampingu v Československu Krása křivoklátských lesů dokázala po staletí vzbuzovat zájem nesčetných lidí, kteří v tichu přírody hledali útočiště před každodenními životními strastmi. Nejinak tomu bylo i v třetím desetiletí minulého století, kdy naše luhy a háje začal stále více navštěvovat svérázný typ jedinců vzbuzujících pozornost již svým oblečením. Chodidla tohoto individua nejčastěji chránily pevné kanady, zbytek nohou pak po kolena podkasané kalhoty pumpky, držící na těle díky silnému ocvočkovanému pásku. Hruď pak byla vesměs oblečena do kostkové košile a na krku nesměl chybět uvázaný šátek. Daná osoba měla prakticky vždy na sobě klobouk různého původu, upravený do podoby pokrývky hlavy amerických kovbojů. Nejednalo se však o utečence ze vzdáleného zámoří, nýbrž o české syny i dcery, kteří toužili po volném životě v přírodě. Na jejich původu nic neměnil ani fakt, že sami sebe nazývali termínem převzatým z anglosaského prostředí trampy. Přes cizojazyčný název je vznik a vývoj trampingu československou záležitostí, a to prakticky bez obdobné paralely v jiných státech. Počátky trampingu spadají již do období před vypuknutím první světové války. Tehdy se řada členů mládežnických organizací zaměřených na poznávání a pobyt v přírodě přestávala ztotožňovat s tvrdou disciplínou, která na ně v jednotlivých spolcích doléhala. Touhu mnohých kluků i holek svobodně vychutnávat krásy panenské krajiny ve stylu nezávislých cestovatelů rázně tlumily polovojenské příkazy a zákazy skautských či jiných vedoucích. Část nespokojenců, zvláště těch odrostlejších, opouštěla své organizace a sama vyrážela do nejbližších lesů, 15

kde se toulala a přespávala ve stanech či častěji jen pod širým nebem. Pro jejich nezávislý způsob poznávání přírody se jim zprvu začalo říkat divocí skauti. 1) Vzrůstající popularitu volného táboření zabrzdily těžkosti první světové války. Teprve vznik republiky přinesl v této oblasti nové možnosti, mezi něž patřila i menší zákonná omezení při vstupu do lesa. Důležitým faktorem se však stával vliv umělecké tvorby ztvárňující dobu osidlování USA. Mládež s nadšením přijímala dobrodružnou literaturu a filmy z prostředí Divokého západu a toužila se alespoň na chvíli stát hrdiny těchto děl. Po vzoru románových a filmových předloh vyráželi nadšenci po práci o sobotních odpoledních do přírody, aby zde do konce týdne prožívali nefalšovaný westernový příběh. V této atmosféře postupně vznikl nejen specifický oblek milovníků svobodného pohybu v přírodě, ale i jejich nový název. S největší pravděpodobností převzali své nové pojmenování z knihy Jacka Londona Cesta. Ta v českém překladu vyšla poprvé roku 1922 a následně pak hned roku 1923. Autor zde popisuje život amerických tuláků, tzv. trampů, kteří cestovali po Státech na střechách a podvozcích železničních vagónů a živili se žebrotou či příležitostnou prací. Na zpopularizování slova tramp v českém prostředí však mělo zřejmě svůj podíl i dílo Zdeňka Matěje Kuděje Mezi dvěma oceány z roku 1922, zabývající se obdobným tématem jako Londonova práce. Označení tramp tak stoupenci nezávislého táboření vzali záhy za své a do počátku 30. let jej akceptovala i široká veřejnost a upustila od termínu divoký skaut. 2) Český tramping však měl od svého amerického vzoru zcela jiný obsah. Zatímco způsob života amerických trampů vycházel z existenční nutnosti a vesměs jim samotným nepřinášel uspokojení, jejich napodobitelé v české kotlině se takto snažili odpoutat od shonu všedních dnů a hledali pozitivní hodnoty souznění člověka s přírodou. V tomto směru byli čeští trampové ochotni zříci se alespoň načas některých technických výdobytků a zkusit vychutnávat krásy přírody v drsnějších podmínkách bez zbytečného komfortu. Současně pak minimální náklady dávaly možnost věnovat se trampingu těm nejnižším vrstvám, což korigovalo i pozdější politické vlivy u milovníků tohoto životního stylu. Zrod českého a později i slovenského trampingu lze hledat ve větších průmyslových městech, v prvé řadě v Praze, kde vznikala přirozená potřeba opustit prašné ulice a nadýchat se na konci týdne čerstvého vzduchu. Již v době před první světovou válkou bylo možno spatřit nadšence pro svobodné táboření v nejbližším okolí pražské aglomerace, jako například v Prokopském údolí, na loukách u Modřan a Zbraslavi a některé i jižněji proti proudu řeky Vltavy. Po válce pak v naznačeném směru postupovali další příznivci toulání po nekonečných dálkách a objevovali dosud turistikou nedotčené břehy Vltavy, Berounky a Sázavy. Řadu poznaných míst si natolik oblíbili, že se na ně vraceli každý víkend a začali zde budovat trvalá tábořiště. Vody Berounky, Vltavy a Sázavy tak o sobotních večerech míjely nesčetné břehy osvětlené od plápolajících ohňů, kolem nichž uléhali znavení trampové. Noci trávili buď pod stanem, nebo se přikrývali jen dekou. V řadě případů však trampové neměli ani deku, a proto se museli spokojit jen se svým kabátem či jiným svrchníkem. Mnozí trampové se tedy rozhodli vystavět si kvůli případným vrtochům počasí jednoduché 1) Označení divoký skaut užívala vůči stoupencům svobodného táboření ostatní veřejnost. Sami sebe však stoupenci tohoto životního stylu nazývali zprvu jen kamarádi (Hurikán, Bob: Dějiny trampingu. Praha 1990, s. 14-17; Kössl, Jiří Waic, Marek: Český tramping 1918-1945. Praha 1992, s. 23). 2) Rozhodující vliv na zpopularizování slova tramp mělo až druhé vydání Londonovy knihy v roce 1923 (Vinklát, Pavel Déčko: Kronika trampingu v Jizerských horách 1934-2004, s. 16-17; Kössl Waic, Český, s. 14-16). 16

přístřešky. Ze silnějších větví a chvojí vznikala provizorní nocležiště, která byla později nahrazována pevnějšími dřevenými boudami a chatami. Vytvářely se tak základy trampských osad, což sice umožňovalo trávit volné chvíle v přírodě i za nepříznivých povětrnostních podmínek, avšak akceptování určitého komfortu v sobě neslo riziko setření původního trampského nádechu a přechodu obyvatel osady na styl typické chatařské rekreace. Samotný termín trampská osada však nezůstal omezen jen na místa, kde vznikaly dřevěné přístřešky, ale vztáhnul se na všechna tábořiště se spaním pod stanem nebo pod širákem. V přeneseném slova smyslu pojem trampská osada zahrnul vlastní partu lidí navštěvující dané místo a dokonce i skupinu, jež preferovala volné toulání po neznámé krajině. 3) Ačkoliv se tramping vyvinul z potřeby svobodného poznávání přírody bez zbytečné disciplíny v mládežnických organizacích, ustálily se v osadách určité normy a symboly vycházející leckdy i z programu skautingu a především woodcraftu. Myslíme tím například vztah k poznávání a ochraně přírody ve smyslu woodcraftových pravidel lesní moudrosti, odrážející chování severoamerických indiánů. 4) Mezi trampy panoval určitý druh alespoň formální hierarchie, kdy si členové osady volili ze svého středu vůdce, kterému po vzoru amerických westernů říkali šerif. Existence funkce šerifa závažným způsobem neomezovala rozhodování ostatních příslušníků osady, ale spíše symbolicky stmelovala přátelský kolektiv. Kvalitu vzájemných vztahů v osadě ovlivňoval rovněž fakt, že se její členové spravedlivě dělili o dovezenou stravu a leckdy dávali na společnou hromadu i peníze. Zatajování potravy před ostatními trampy se všeobecně bralo jako hrubé znevážení kamarádských zásad a řešilo se vyloučením z osady. Pěstování principů čestného přátelství a soudržnosti při respektování každé lidské individuality dávalo trampingu ve vztahu k mládežnickým a turistickým organizacím svérázný charakter. Vznikající osady, navštěvovaná místa a řeky pojmenovávali trampové většinou tak, aby dané oblasti vtiskli atmosféru Divokého západu. Z Vltavy se stala Velká řeka, Berounka dostala název Stará řeka a Sázavě nikdo neřekl jinak než Zlatá řeka. Z nesčetných osad na Velké řece stačí připomenout Ztracenou naději, Hiawatu, Yukon, Mandát, Albatros, na Zlaté řece Arizonu, Starou Nevadu, Toronto, Smoking Hall, Hurikán a na Staré řece například Údolí děsu, Strong Boys, Údolí hvězd či Býčí oko. Pražští trampové se však neomezovali jen na toky řek, ale stále více pronikali do lesů nepříliš vzdáleného hřebenu Brd, neopomíjeli ani skromné zbytky nedotčené přírody východně od hlavního města, a dokonce navštěvovali pískovcové kaňony na jižním Kokořínsku. Na své víkendové toulky navíc začali vyjíždět milovníci volného táboření z dalších velkých měst, jako z Bratislavy, Brna, Českých Budějovic, Liberce, Plzně či Ostravy. Osmahlé muže v kostkovaných košilích a v kovbojských kloboucích tak náhodní turisté mohli zahlédnout i v lesích a luzích Českého ráje, horního toku Vltavy, Jizerských hor, Malých Karpat, Krkonoš, Beskyd, kolem řeky Svratky, na březích Dunaje atd. 5) 3) Hurikán, Dějiny ; Kössl Waic, Český 4) Zakladatelem woodcraftu byl americký spisovatel a cestovatel Ernest Thompson Seton (1860-1946), který v programu tohoto mládežnického hnutí vytyčil požadavek pěstování duchovních a fyzických sil prostřednictvím pobytu člověka v přírodě. Všestranné regenerace dospívajících jedinců mělo být dosaženo společným tábořením uzavřené skupiny lidí. Na Setonovy myšlenky navázal při zakládání skautingu anglický generál Robert Baden-Powell (1857-1941). Oproti woodcraftu však v novém hnutí zdůraznil princip tvrdé kázně, později tolik kritizovaný právě trampy. Základní literatura: Pecha, Libor: Woodcraft, lesní moudrost a lesní bratrstvo. Olomouc 1999; Lom, Miloň Šebek, Jaroslav: Historie českého skautingu slovem i obrazem. Mladá Boleslav 1990. 5) Hurikán, Dějiny ; Kössl Waic, Český 17

Možnost nevázaného toulání po nekonečných dálkách podbarvená romantikou Divokého západu však dokázala nadchnout mladé lidi i z menších měst, a to dokonce z oblastí, kde se neporušená příroda nacházela takřka za humny zdejších obydlí. Za příklad můžeme považovat Rakovník a vcelku velkou zainteresovanost řady místních mladých lidí v trampingu. Výsledkem tohoto zájmu je mezi jinými existence trampské osady Údolí hříchu, nacházející se v hlubokých křivoklátských lesích nedaleko Berounky u toku potoka Klucná, podél cesty mezi Roztokami a Karlovou Vsí. V následujících řádcích pak chceme nastínit právě okolnosti zrodu osady Údolí hříchu. V samotné osadě, skládající se z několika chat na pláccích kolem dolního toku zmiňované Klucné, pulzuje čilý život i v dnešních časech. Současní uživatelé chat se ve své většině snaží dodržovat místní trampskou tradici, a proto ve své mysli s úctou uchovávají po předcích zděděný příběh o založení osady. S touto verzí vzniku Údolí hříchu se budeme v práci setkávat častěji. Charakteristika písemných a ústních pramenů K výchozím problémům provázejícím studium nejen osady Údolí hříchu, ale trampingu vůbec patří striktní nedostatek písemností. Tramping, odmítající organizační svázanost, pochopitelně postrádá běžný spisový materiál spolků a institucí. Tuto skutečnost pociťujeme z badatelského hlediska zvláště nemile při absenci zápisů ze schůzí trampů, přičemž si v reálné rovině asi těžko představíme zasedání té či oné osady ve stylu známém u skautských a turistických organizací. Z tohoto důvodu jsou prakticky jedinými písemnostmi trampské provenience zpěvníky a kroniky. Role zpěvníků však pro studium vývoje osady závažněji vzrůstá teprve za situace, kdy se zde nacházejí originální texty či místní úpravy trampských písní. Převážná většina tohoto typu pramene ale zachycuje jen opisy známých trampských textů, což vypovídá jen o popularitě té či oné písně v jednotlivých oblastech a jen málo o regionálních specifikách. Mezi zpěvníky a kronikami pak zdaleka neexistuje tak ostrá hranice, jak by se teoreticky mohlo zdát. Obsah většiny trampských kronik totiž netvoří pravidelné záznamy popisující události z toulání po přírodě či radosti a strasti osadního života, ale často jen vlepené fotografie s krátkými komentáři, vepsané pozdravy od členů jiných osad nebo právě nesčetné texty písní. Svérázný charakter osadních nebo osobních trampských kronik (později nazývané cancáky) zřejmě odrážel přednostní zájem jejich tvůrce pobývat ve svém volnu v civilizaci nedotčené krajině, nikoliv jej trávit sepisováním pamětí. Smyslem vytvoření kroniky tak leckdy ani nebyla snaha autora předat informace o životě osady budoucím generacím, jako spíše si z fotografií připomenout nevšední zážitky z trampu a potěšit se z pár řádek o přátelství, které do kroniky vepsal jiný člen nebo návštěvník osady. To vše doplnil oblíbenými písněmi a používal kroniku rovněž jako zpěvník u táboráku, aby na osadu zbytečně nevozil dvě knihy. Všechny uvedené limity pochopitelně snižují vypovídající hodnotu kroniky, kdy věrohodnost daného typu pramene komplikuje již jeho značná subjektivita. 6) Na rozdíl od nedostatku písemností se může zdát stav dochovaných fotografií poněkud lepší. K řadě trampských osad totiž existuje poměrně velké množství fotografického materiálu prakticky ze všech časových období. V této souvislosti vystupují do popředí 6) Ukázky z některých trampských kronik lze nalézt v práci Pavla Vinkláta (Vinklát, Kronika ). Problematiky zpěvníků se dotýká: Hurikán, Dějiny, s. 201-216; Kronika trampské písničky. Praha 1967. 18

nesčetné snímky zachycující počátky osad, jejichž členové patřili k sociálně slabším vrstvám, a tudíž pro ně zhotovování fotografií muselo být finančně dost náročné. Trampové si zřejmě natolik cenili každou chvíli strávenou v kamarádském ovzduší uprostřed poklidné přírody, že v úsilí uchovat si na tuto dobu trvalejší vzpomínky neváhali obětovat pro ně vcelku velké prostředky. Kvantita dochovaných snímků však zahrnuje pochopitelně jen ty osady, kde některý z členů vlastnil fotografický přístroj. Z tohoto důvodu proto podoby mnohých osad a trampských aktivit ani neznáme. Navíc při absenci jiné dokumentace leckdy nemůžeme zachycené události, objekty a osoby na fotografiích ani identifikovat. Možnosti badatelského využití fotografického materiálu tím nejsou tak široké, jak by se při jeho četnosti dalo očekávat. 7) Zvláštní kapitolu tvoří zprávy o trampingu a o jednotlivých osadách v dobovém tisku. Sem řadíme nejen stranické a nezávislé noviny, ale i listy vydávané samotnými trampy. Na nejnižší úrovni vznikaly osadní zpravodaje, které trampové mnohdy jen ručně po několika kusech psali pro pobavení svých přátel. Touto aktivitou se nicméně zabývali členové malého počtu osad, neboť jak již bylo zmiňováno, trampové svůj volný čas raději věnovali pobytu v přírodě než spisovatelské činnosti. Zdaleka širší záběr měly listy z dílny zavedených vydavatelství, jež pochopila popularitu trampingu a rozhodla se podchytit jeho příznivce tematickou tiskovinou. K tomu pak často zaměstnala redaktora, který své víkendy trávil v romantickém kouzlu přírody. Záměr získat si trampy umocňovalo v mnoha případech spojení dotyčného vydavatelství s určitou politickou stranou. Na socialisty se tak orientoval časopis Ahoj na neděli, k sociálním demokratům měla blízko Naše stezka a články v listě Tramp se netajily sympatiemi ke komunistické straně. Za nezávislé se pak považovaly Naše osady. Jednotlivé tiskoviny sice přinášely vcelku podrobné informace o aktivitách trampů a jejich osad, avšak většina zpráv se vztahovala na lokality v blízkosti Prahy. Pro studium trampingu v řadě jiných oblastí se tedy může stát použití dobového listu bezpředmětnou záležitostí. 8) Přes zmíněné nedostatky lze periodika v obecné rovině považovat za významný materiál k poznání vývoje trampingu v období první republiky. Tento závěr lze vyslovit jak pro listy redigované příznivci trampingu, tak pro noviny, které se v jakékoliv souvislosti chtěly k danému životnímu stylu pouze vyjádřit. Písemných pramenů jiné než trampské provenience máme totiž poskrovnu. Antagonismus trampů k disciplíně mládežnických a turistických organizací se projevil tím, že prakticky neexistovala vzájemná spolupráce, a tudíž se o ní nemohla vyskytnout zmínka v dokumentaci jednotlivých spolků. Spisy správních orgánů se otázkou trampingu dotýkaly vesměs ve smyslu jak tento jev omezit. Určitých výsledků se lze dobrat u písemností obecních samospráv, kde se například objevují žádosti trampů o povolení stavby chaty nebo prodeje či pronájmu pozemků. Ve většině případů se ale tato záležitost děla na základě ústní dohody, takže případně nalezené žádosti zdaleka nereflektují skutečný stav trampingu v dané lokalitě. 9) Při souhrnu všech výše uvedených skutečností tak můžeme opět konstatovat, že písemnosti hrály a hrají v trampingu jen marginální roli a studium vedené pouze v intencích archivního materiálu stěží dosáhne alespoň rámcových výsledků. Za této 7) Za všechny případy uvádím skutečnost, že ze života osady Údolí hříchu se pro období první republiky dochovalo v jednotlivých soukromých sbírkách přes sto fotografií. Pro nedalekou osadu Ušatých netopýrů však nemáme k dispozici ani jediný snímek. 8) Kössl Waic, Český, s. 68-71; Hurikán, Dějiny, s. 230-231. Pro případného badatele má značný význam rozhodnutí redakce listu Ahoj na neděli přinášet speciální reportáže z mimopražských osad. Díky této skutečnosti se zde objevil článek vztahující se k osadě Údolí hříchu (Křivoklát. Ahoj na neděli 2, 11. srpna 1934, č. 32, s. 23). 9) Kössl Waic, Český, s. 23-36. 19

složité situace zde jako důležitý faktor vstupuje ústní svědectví pamětníků událostí. Akceptováním tohoto zdroje informací se pochopitelně pouštíme na tenký led, neboť principy orální historie dosud vyvolávají v odborném světě smíšené pocity, přičemž její výsledky působí v mnohém skutečně kontroverzně. Nemožnost suplovat vzpomínky pamětníků jinými informačními zdroji však vede badatele k nutnosti orální historie využít. Pro bezodkladné získávání ústních svědectví navíc hovoří faktor času, poněvadž již v této době jen těžko nalezneme žijícího jedince, který jezdil na tramp na počátku 20. let minulého století. Mnohé otázky historie trampingu a jeho regionálních specifik tak zůstanou zřejmě nezodpovězeny. 10) Problematika základní bibliografie Komplikace při hledání pramenné základny přispěly k malému zájmu o vývoj trampingu ze strany odborné veřejnosti. Většina historiků se této problematiky dotýká jen v rámci komplexnějších prací k první republice a vychází z díla Josefa Peterky, který pod svojí osadní přezdívkou Bob Hurikán vydal roku 1940 Dějiny trampingu. 11) Kniha byla výsledkem několikaleté Hurikánovy intenzivní práce, při níž cestoval po celé republice a sbíral informace z ústních i písemných zdrojů o životě jednotlivých trampských osad. Ačkoliv se Hurikán kromě prezentace získaných údajů pokouší rovněž o jakousi analýzu vývoje trampingu, nelze jeho dílo zdaleka považovat za odbornou historickou monografii, ale spíše mu přisoudit publicistický charakter. 12) Nedostatky plynoucí z amatérského přístupu k pramenné základně se bohužel neomezily jen na Hurikánovu knihu a do dnešních dnů postihují drtivou většinu publikací věnovaných historii a současnosti trampingu. Dokládá to i nedávno vydaná regionální práce Pavla Vinkláta zachycující vývoj trampingu v Jizerských horách v letech 1934-2004, která má pro výše naznačené slabiny hlavní význam především v faktografické rovině. 13) Výrazný posun zaznamenáme v práci Jiřího Kössla a Marka Waice publikované v roce 1992 pod názvem Český tramping 1918-1945. Monografie se vedle ústních svědectví opírá o četný archivní materiál lokální i centrální povahy a obsahuje pečlivě vedený poznámkový aparát. Získané informace pak autoři dokázali adekvátně zužitkovat v hodnověrných analýzách jednotlivých vývojových etap a aspektů trampingu. Kontroverzně však působí název knihy ve vztahu k jejímu obsahu, neboť se omezuje na aktivity pražských trampů, respektive na oblasti, kam vyjížděli na svá víkendová dobrodružství. Vedle regionálního limitu pak v práci rovněž vyvolává určité rozpaky preferování významu sportovní činnosti nad jinými stránkami trampského života. 14) Otázka počátku trampingu v okolí Klucné v povědomí současné generace osady Údolí hříchu Přes vyřčené kritické poznámky nicméně literatura uvedená v předchozích dvou odstavcích umožňuje alespoň rámcovou konfrontaci výsledků regionálního studia s his 10) K otázkám zpracování ústních svědectví nejlépe práce Miroslava Vaňka (Vaněk, Miroslav: Orální historie ve výzkumu soudobých dějin. Praha 2004). 11) Fenoménem trampingu se ve své práci o předválečném Československu zabývá na základě Hurikánovy knihy například Zdeněk Kárník (Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky /1918-1939/, I. Praha 2000, s. 547-548). 12) Hurikán, Dějiny 13) Vinklát, Kronika 14) Kössl Waic, Český 20