1. KAPITOLA Obecné zákonitosti dokazování I. Vymezení dokazování ve vztahu k ostatním činnostem soudu II. Důvody pro omezení zjišťovací aktivity soudu III. Nové zásady poznávání v českém civilním sporu IV. Střety zákona s dosavadní soudní praxí I. Vymezení dokazování ve vztahu k ostatním činnostem soudu Proces poznávání skutečností důležitých pro rozhodnutí soudu se většinou odehrává před nalézacím soudem, kterým je soud prvého stupně. Proto jej popíšu tak, jak vypadá právě před prvostupňovým soudem. S odchylkami od obecného režimu dokazování, které se projeví v opravných řízeních nebo během řízení o výkon rozhodnutí, Vás seznámím ve zvláštních kapitolách o něco později. Během civilního řízení se soud věnuje třem základním činnostem. Zaprvé: soud shromažďuje poznatky, které mu umožňují věc projednat a rozhodnout. Zadruhé: soud poskytuje účastníkům součinnost, komunikuje s nimi, a především je poučuje o jejich právech a povinnostech během řízení. Zatřetí: soud vydává rozhodnutí ve věci samé. Toto rozhodnutí navazuje na poznávací a dokazovací činnost soudu, zároveň se v něm odrážejí i výsledky součinnosti soudu s účastníky. Teorie práva o rozhodovací činnosti soudu hovoří jako o otevřeném procesu, 104 v němž soudce v interakci s účastníky řízení zjišťuje pro rozhodnutí podstatná fakta a poté na základě učiněných zjištění vydává takzvaný individuální akt aplikace práva. Tedy rozhodnutí, jímž soud proje- 104 BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH A. Teorie práva. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 161 163. 57
1. kapitola vuje svoji pravomoc orgánu veřejné moci a autoritativně zakládá, mění, ruší nebo staví najisto právní poměry mezi účastníky. 105 Řízení před soudem tedy má být maximálně otevřenou poznávací a rozhodovací činností. To znamená, že soud by měl mít oprávnění (zároveň i povinnost) bez omezení hledat a nalézat jak skutek, tak právo. Takového ideálního stavu však z řady důvodů nelze v civilním řízení dosáhnout. Například proto, že řízení je třeba ukončit v rozumné době, navzdory možné pasivitě nebo dokonce obstrukcím některé ze stran sporu. Proto existují zákonodárcem předepsané procesní postupy, které urychlují průběh řízení na úkor dokazování. Tím mám na mysli především zákonné koncentrace řízení (např. 114b o. s. ř., 118b o. s. ř., dřívější 118c o. s. ř., nebo nynější 119a o. s. ř.). 106 Tyto postupy však podvazují zjišťovací a dokazovací aktivitu soudu. V zavádění stále nových koncentračních ustanovení se tedy skrývá nebezpečí, že soudci ztratí zcela nezbytnou míru volnosti, kterou musí při zjišťování skutku a při aplikaci práva mít. Proto zaměřím pozornost na jednotlivé procesní instituty, které soudy při zjišťování pravého stavu věci omezují, a provedu jejich analýzu. Při ní budu mimo jiné vycházet i z historického vývoje režimu poznávání v civilním řízení před soudem od listopadu 1989 do současnosti. Nejzásadnější novelou občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jenž oslabila pozici soudu při dokazování během civilních sporů, byl zákon č. 171/1993 Sb. Soudy od té doby, s výjimkou nesporných řízení, nemají povinnost (zároveň ani právo) zjišťovat všechny pro rozhodnutí důležité skutečnosti. Důkazní aktivita (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) přešla na účastníky. 107 105 KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání, Praha: C. H. Beck 1995, s. 133 134. 106 Koncentrací řízení rozumíme zavedení skutkového a důkazního stopstavu, který stranám i soudu od určitého okamžiku řízení brání ve vnášení nových skutečností a důkazů. V podstatě dochází k umělému zakonzervování skutkového a důkazního stavu k určitému okamžiku řízení. Například účastníci mohou tvrdit skutková a důkazní nova jen do doby skončení prvního jednání ( 118b o. s. ř.), nebo do doby počátku vyhlašování rozsudku ( 119a o. s. ř.). 107 Účastníky ve sporných řízeních od zmíněné novely tíží tzv. břemeno důkazní. To znamená, že pokud nenaplní svoji povinnost tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí důležité skutečnosti, vystavují se riziku neúspěchu ve sporu (viz 120 odst. 2 o. s. ř.). 58
Obecné zákonitosti dokazování Možnosti soudu zjišťovat skutek dále oklestila novela o. s. ř. č. 30/2000 Sb., která podtrhla režim neúplné apelace ( 119a o. s. ř.) 108 a uzákonila i speciální režimy koncentrovaného řízení ( 114b o. s. ř., 118b, 119a o. s. ř., případně dřívější 118c o. s. ř.) 109. Tyto nové procesní instituty zavádějí skutkové a důkazní stopstavy. Soudy a účastníci totiž mohou (s určitými výjimkami) 110 dokazovat jen do určité fáze řízení. Například jen do doby skončení prvního jednání ( 118b o. s. ř.), do okamžiku vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně ( 119a o. s. ř.) apod. Na podzim roku 2008 poslanci schválili novelu občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb., která podstatně zasáhla do dosavadního poměrně roztříštěného režimu koncentrací řízení a zároveň dále snížila roli skutečného dokazování v českém civilním sporu (viz níže). II. Důvody pro omezení zjišťovací aktivity soudu K omezení role soudu při zjišťování skutku během sporného řízení může podle procesních předpisů dojít buď z vlastní iniciativy soudu, z iniciativy strany sporu nebo z důvodu, který předepisuje přímo zákon (tedy zákonodárce). Příkladem, kdy soud během řízení omezuje sám sebe, je kvalifikovaná výzva soudce adresovaná žalobci podle 114b občanského soudního řádu. 111 Touto výzvou se žalovanému ukládá, aby ve stanovené lhůtě 108 Podle 119a odst. 1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v 120 odst. 2 o. s. ř., účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést, a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v 205a. 109 Ustanovení 114b o. s. ř. upravuje kvalifikovanou výzvu soudu vůči žalovanému, na jejímž základě musí žalovaný uvést skutečnosti a důkazy, které vůči žalobě namítá. Pokud tak žalovaný ve stanovené lhůtě neučiní, má se za to, že žalobcův nárok uznává. 110 Viz 205a o. s. ř. 111 Podle 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem, nebo elektronickým platebním rozkazem, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( 99 odst. 1, 2) a věcí uvedených v 118b a 120 odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, a aby 59
1. kapitola uvedl skutkové námitky, které vznáší proti žalobnímu požadavku. Pokud žalovaný zůstane nečinný, uplatní se předpoklad, že skutek se odehrál tak, jak je popsán v žalobě. S omezením dalšího dokazování, které soudu a účastníkům vznikne na základě iniciativy některého z účastníků sporu, počítalo dřívější ustanovení 118c o. s. ř. Přestože již toto ustanovení není součástí našeho právního řádu, je třeba je připomenout, protože typ koncentrace, který je v něm upraven, si do občanského soudního řádu možná znovu najde cestu. Podle nyní již zrušeného ustanovení 118c o. s. ř. mohla strana, která se cítila být poškozena obstrukcemi jiného účastníka, soudu navrhnout, aby usnesením 112 uložil všem stranám sporu povinnost k uvedení veškerých skutečností a důkazů. Po uplynutí soudem stanovené lhůty již účastníci další skutečnosti a důkazy mohli do řízení vnášet jen zcela výjimečně. Z logiky věci vyplývalo, že toto omezení platilo i pro soud. Koncentrace podle bývalého 118c o. s. ř. byla velmi účinným prostředkem, jak legitimním způsobem postihnout obstrukci některé ze stran sporu. V případě, že soud zkoncentruje řízení na základě vlastního rozhodnutí nebo pokud ke koncentraci řízení dochází na návrh jedné ze stran sporu pro zjevné obstrukce protistrany, lze ustanovení, která soud v jeho aktivitě během sporu omezují, akceptovat. Řízení je třeba ukončit v přiměřené době a účastníci i soud musí mít k dispozici prostředky, kterak průtahům v řízení zabránit. Téměř veškerá koncentrační ustanovení ve znění před koncentrační novelou o. s. ř. č. 7/2009 Sb. dávala soudu na vybranou, zda řízení zkoncentruje či nikoli. Omezení důkazní a zjišťovací aktivity v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu Podle 114 odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. 112 Podle dřívějšího 118c odst. 1 o. s. ř. ve znění před novelou č. 7/2009 Sb. dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v 120 odst. 2 o. s. ř., na návrh jiného účastníka rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou soud určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo. 60
Obecné zákonitosti dokazování soudu za těchto okolností bylo možné pokládat za legitimní. Totéž již nelze říci poté, co nynější ustanovení 118b odst. 1 o. s. ř. necitlivě nastoluje koncentraci řízení (tedy skutkový a důkazní stopstav ) již v souvislosti se skončením prvého jednání před soudem. K závěru o tom, že koncentrace je legitimním prostředkem k urychlení řízení, totiž nelze dospět za situace, kdy zákonodárce soudu bezvýjimečně přikáže, aby neprováděl vůbec žádný přezkum skutku a aby za každých okolností vyhověl návrhu vznesenému některým z účastníků nebo aby respektoval bezpodmínečnou koncentraci k určitému okamžiku řízení. Až dosud se zákonodárce takto extrémnímu omezení úlohy soudu během řízení vyhýbal. Původní návrh novely o. s. ř. o elektronickém platebním rozkazu ovšem s takovým zásahem do pravomoci soudu počítal. Nejenže soud neměl mít povoleno přezkoumávat, zda se skutek odehrál tak, jak je popsáno v žalobě. Ministr spravedlnosti měl v plánu soudům zakázat, aby jak skutkově, tak právně hodnotily, zda žalobcův požadavek odůvodňuje jím požadované plnění. 113 Soudní rozhodování by za takových okolností přestalo být otevřeným rozhodovacím procesem. 114 Soud by rezignoval na svoji roli a přeměnil by se v automat na žvýkačky. 115 Naštěstí a pro tentokrát ministerstvo svůj záměr neprosadilo, a v novele občanského soudního řádu č. 123/2008 Sb., která platební rozkaz zavedla, k omezení práva soudu na právní i skutkové přezkoumání v žalobě uvedeného skutku nedošlo. Koncentrační novela o. s. ř. č. 7/2009 Sb. sice do průběhu dokazování nezasahuje tak extrémním způsobem, jako původní ministerský záměr související s úpravou elektronického platebního rozkazu. Nicméně nastoluje tzv. předčasnou (nezralou) koncentraci, která přespříliš upřednostňuje rychlost řízení na úkor opravdového zjišťování skutku. 116 Navíc 113 Podle navrhovaného znění 171a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) soud vydá na návrh žalobce elektronický platební rozkaz, je-li v návrhu označen nárok znějící na peněžitou částku. Soud nepřezkoumává oprávněnost nároku žalobce. 114 Srovnej např. s GERLOCH, A. Teorie práva. 1. vydání, Pelhřimov : Aleš Čeněk, 2000, s. 131 140. 115 V souvislosti se zamýšleným zavedením elektronického platebního rozkazu tento vcelku přiléhavý pojem jako první použil 2. 3. 2007 ve svém vyjádření pro Lidové noviny Pavel Bachratý, soudce Krajského soudu v Brně. 116 Režimu koncentrací věnuji 4. kapitolu, v níž nevýhody nově zaváděné koncentrace popisuji. 61
1. kapitola nepřiměřené koncentrační účinky elektronického platebního rozkazu by mohl žalovaný poměrně snadno zvrátit tím, že by využil svého práva podat odpor. Předčasný skutkový a důkazní stopstav navozený k okamžiku skončení prvého jednání ve věci podle 118b odst. 1 o. s. ř. naproti tomu téměř nelze překlenout. III. Nové zásady poznávání v českém civilním sporu Nyní se pokusím definovat zásady, kterými se řídí dokazování během civilního sporu. Obecný režim dokazování platící pro tzv. nesporná řízení proberu až v kapitole, která bude následovat. Po novele občanského soudního řádu č. 171/1993 Sb. již dokazování během civilního soudního sporu není samozřejmostí. 117 Poznatky soudu jsou ovlivňovány skutkovými a důkazními stopstavy, které zjišťování pravého stavu věci omezují. Soud se do jisté míry stává kouzelníkem, který z ničeho nic, na základě jakéhosi paragrafu, vyčaruje konkrétní skutkové zjištění. Aniž by přečetl třeba i jedinou listinu nebo někoho vyslechl. V trendu omezujícím zjišťovací a důkazní aktivitu soudu v průběhu civilního sporu, který zákonodárce počínaje novelou o. s. ř. č. 171/1993 Sb. nastolil, lze vysledovat následující pravidla: a) Pravidlo kdo mlčí, souhlasí a nic nenamítá. b) Pravidlo povinné součinnosti soudu s účastníky. c) Pravidlo nevyhnutelné koncentrace. d) Shodná tvrzení účastníků a vyvratitelné zákonné domněnky o skut ku se prověřují jen z iniciativy účastníků. e) Právo svědčí bdělým. 117 S výjimkou tzv. nesporných řízení podle 120 odst. 2 o. s. ř. Jedná se především o řízení ve věcech péče o nezletilé, o osvojení, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o jmenování rozhodce, o řízení o některých otázkách obchodních společností a družstev. 62
Obecné zákonitosti dokazování 1. Pravidlo kdo mlčí, souhlasí Pravidlo kdo mlčí, souhlasí v českém právu výslovně nenajdeme. Přesto se tato zásada právě v civilním procesu (i při zjišťování pro rozhodnutí důležitých faktů) uplatňuje měrou vrchovatou. Platební rozkaz vydaný na základě třeba i ničím nedoložených žalobních tvrzení nabude právní moci, pokud proti němu žalovaný nepodá včas odpor. 118 Soud vychází ze skutku popsaného v žalobě a na návrh vydá rozsudek pro zmeškání, když se žalovaný k prvnímu jednání bez omluvy nedostaví. 119 Soud vyhlásí fiktivní rozsudek pro uznání, jestliže žalovaný nezareaguje na výzvu k vylíčení skutečností, které vůči žalobcovu nároku namítá. 120 2. Pravidlo povinné součinnosti Soud tedy provádí dokazování jen tehdy, když si strany (zejména žalovaný) takový způsob zjišťování rozhodujících faktů svojí vlastní aktivitou během řízení vynutí. Jinými slovy strany musí soudu poskytnout důvod, aby byl oprávněn zjišťovat skutek formou dokazování. Tímto důvodem jsou zejména včas podaný odpor do platebního rozkazu, 118 Podle 172 odst. 1 o. s. ř. soud může vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkaze žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal. 119 Podle 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 120 Podle 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním elektronickým nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( 99 odst. 1, 2), a věcí uvedených v 120 odst. 2, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu Podle 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. 63
1. kapitola přítomnost žalovaného při prvním jednání, věcné námitky uplatněné žalovaným na základě výzvy soudu podle 114b o. s. ř. Teprve procesní aktivita žalovaného přiměje soud k součinnosti s účastníkem, v daném případě ke zjišťování pravého stavu věci. Povinnost vzájemné součinnosti účastníků a soudu je u nás dlouhodobě zakotvena v ustanovení 6 o. s. ř. Soud a účastníci mají postupovat ve vzájemné součinnosti tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Novelou o. s. ř. č. 171/1993 Sb. však pravidla součinnosti soudu s účastníky získala nový rozměr. Zákonodárce opustil zásadu tzv. materiální pravdy 121 a přenesl odpovědnost za správné zjištění skutkového stavu věci na účastníky. 122 Nyní je pouze na stranách sporu, aby nabídly konkrétní skutečnosti a důkazy k jejich prokázání. 123 Povinnost být součinným při zjišťování stavu věci má soud do jisté míry stále. Rubem povinnosti účastníků tvrdit a prokazovat pro rozhodnutí důležité skutečnosti je totiž povinnost soudu sdělit stranám před rozhodnutím ve věci své předběžné skutkové a právní stanovisko. 124 Dokonce již na počátku prvního jednání ve věci soudce musí účastníky seznámit s tím, jak si ve sporu prozatím stojí, co budou muset prokazovat, chtějí-li být ve sporu úspěšní. 125 Soud je povinen strany poučit 121 Materiální pravdou (materiálním řízením) se rozumí situace, kdy soud bez ohledu na aktivitu nebo pasivitu účastníků musí z úřední povinnosti zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. (Srovnej např. BUREŠ, J., DRÁPAL, L., MAZANEC, M. Občanský soudní řád. Komentář. 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 568 až 569). 122 Břemeno tvrzení a břemeno důkazní zatěžující strany sporu bylo u nás znovu zavedeno již zmíněnou novelou o. s. ř. č. 171/1993 Sb. v ustanovení 120 odst. 3 o. s. ř. Neplatí však pro nespory řízení uvedená v ustanovení 120 odst. 2 o. s. ř. 123 Soud sice podle 120 odst. 3 o. s. ř. může provést jiné než účastníky navržené důkazy, pokud jejich potřeba během řízení vyšla najevo, a jestliže potřeba jejich provedení vyplývá z obsahu spisu. Ve skutečnosti však soud takovou práci za účastníky nedělá, protože by se vystavil nebezpečí, že bude právem osočen z toho, že zvýhodňuje jednu ze stran sporu. Požadavek nestrannosti vyplývá z čl. 82 Ústavy ČR. 124 Poučovací povinnost směřující svojí podstatou ke hmotnému právu byla zavedena novelou o. s. ř. č. 30/2000 Sb. Podle 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. musí soud před vyhlášením rozsudku stranám sdělit, jak a proč ve věci hodlá rozhodnout. 125 Podle 99 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkajících se věci. 64
Obecné zákonitosti dokazování také o tom, co je čeká, pokud na tato upozornění soudu nebudou včas reagovat a nenabídnou další skutečnosti a důkazy. Tímto následkem je tzv. koncentrace řízení. 3. Pravidlo nevyhnutelné koncentrace Ať si to strany sporu přejí nebo ne, v určitému okamžiku řízení dochází k nevyhnutelné koncentraci řízení. 126 Tím rozumíme situaci, kdy účastníci ani jejich zástupci již nadále nemohou označovat ve svůj prospěch další tvrzení a důkazy. 127 Dochází k umělému zakonzervování skutku. Nadále se má zato, že posuzovaná událost proběhla tak, jak bylo prokázáno do okamžiku zkoncentrování řízení. Tento skutkový a důkazní stopstav musí respektovat i soud rozhodující o opravném prostředku. Nevyhnutelnou koncentraci nyní upravují především ustanovení 114c odst. 4 o. s. ř., 118b odst. 1 o. s. ř. Strany sporu podle těchto ustanovení mohou tvrdit další skutečnosti a důkazy jen do doby skončení prvého (přípravného) jednání ve věci, případně do soudem stanovené lhůty od skončení prvého jednání, která nesmí být delší než třicet dní. Pokud však soud poruší svoji povinnost k součinnosti a nepoučí strany o svém předběžném skutkovém a právním závěru o projednávané věci ( 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), ke zkoncentrování řízení nedojde. U některých typů řízení ke koncentraci dochází i dříve než v souvislosti se skončením prvého jednání ve věci. Koncentraci řízení totiž může vyvolat i sám soud z vlastní iniciativy ( 114b o. s. ř.). K tomuto kroku je oprávněn pouze před prvním jednáním ve věci samé. 126 Nutná koncentrace byla pro sporná řízení poprvé zavedena novelou č. 30/2000 Sb. Do té doby mohli účastníci nabízet další skutečnosti a důkazy po celou dobu řízení, dokonce i před odvolacím soudem. To vedlo k protahování řízení. 127 Toto pravidlo má své výjimky ( 205a o. s. ř.). Účastníci mohou i nadále tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, pokud jimi chtějí prokazovat závažná procesní pochybení soudu prvního stupně nebo zpochybňují-li věrohodnost dosud provedených důkazů. Strana sporu může také uvádět takové skutečnosti a důkazy, které nastaly až poté, co řízení bylo zkoncentrováno. Ke koncentraci předpokládané v 119a o. s. ř. nedojde, pokud soud účastníka nepoučil o svém předběžném skutkovém a právním náhledu na věc, nebo pokud jej neupozornil na fakt, že ke koncentraci má podle zákona dojít. Ke koncentraci nedochází v tzv. nesporných řízeních vyjmenovaných v 120 odst. 2 o. s. ř. 65
1. kapitola Zavedení nevyhnutelné koncentrace (novelou o. s. ř. č. 30/2000 Sb.) se nesetkalo s všestranným pochopením. Někteří procesualisté ji pokládají za příliš hrubou, necitlivou a zaostávající za jemností a vnitřní diferenciací, s jakou řeší stejnou problematiku právní řády vyspělých západních zemí. 128 Obávám se, že po zbrklém zavedení koncentrace již k okamžiku skončení prvého jednání ve věci, s nímž přišla koncentrační novela o. s. ř. č. 7/2009 Sb., mají pravdu. Původní, novelou č. 30/2000 Sb. zavedená koncentrace totiž nastolovala skutkový a důkazní stopstav až k okamžiku vyhlášení rozsudku. Byla tedy daleko mírnější než nynější koncentrace. 4. Shodná tvrzení účastníků, zákonné domněnky a fikce Soud neprokazuje ani skutečnosti, na nichž se účastníci shodnou ( 120 odst. 4, 6 o. s. ř.). Z dikce 120 odst. 4 o. s. ř. se může zdát, že soud, pokud se mu zlíbí, nemusí ze shodných tvrzení vyjít a může shodně tvrzenou skutečnost svévolně dokazovat. Soudce však může zpochybnit shodné tvrzení účastníků jen výjimečně, a to pouze v nesporných řízeních. Například za situace, kdy se účastníci řízení o výživné nezletilého dítěte shodnou na tom, že otec nemá z čeho výživné platit. Z listin založených ve spise však vyplývá opak. Protože v nesporných řízeních má soud zjišťovat všechny důležité skutečnosti z úřední povinnosti, je za takových okolností třeba objasnit skutek dokazováním a nespokojit se jen se shodným tvrzením účastníků. Obecně však platí, že i u nesporů soud ze shodných tvrzení účastníků může vycházet, pokud není důvod o nich pochybovat. 129 Za určitých zákonem výslovně upravených okolností soud může zjistit skutečnost pouze z určitého důkazu (tzv. kvalifikovaný důkaz), 130 pří- 128 Viz MACUR, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním řízení. Brno : Masarykova univerzita. 2001, s. 71. 129 Podle 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Zákon nehovoří o tom, že by se toto pravidlo mělo vztahovat pouze na sporná a nikoli i na nesporná řízení. 130 Např. podle 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu. Pokud tedy takové rozhodnutí existuje, soud je přečte k důkazu a převezme z něj výše zmíněné skutkové závěry. Výší škody, kterou měl pachatel podle takového rozhodnu- 66
Obecné zákonitosti dokazování padně vychází z právních domněnek 131 nebo fikcí. 132 I tímto způsobem je omezováno právo a povinnost soudu zjišťovat stav věci. 5. Právo svědčí bdělým Význam dokazování pro rozhodnutí soudu po roce 1993 klesá. Soud totiž v civilním řízení nemá dostatečně účinné prostředky, aby i přes pasivitu účastníků byl schopen správně a úplně zjistit skutkový stav. K tomuto efektu muselo po změně koncepce civilního procesu (zavedení břemene účastníků tvrdit a prokazovat) dojít. Soud při zvyšujícím se množství sporů civilní soudy totiž nemají dostatek kapacity nadále vše dokazovat z úřední povinnosti. Soud se s výjimkou nesporných řízení z vlastní iniciativy nepokouší o zjištění skutkové podstaty věci, pokud jej k tomu účastníci sami nedonutí. Nikoli proto, že by soudci byli líní, ale proto, že zákon takovou aktivitu soudu s výjimkou nesporných řízení podle 120 odst. 2 o. s. ř. prakticky vylučuje. 133 Dokazování přijde na řadu až tehdy, když nelze uplatnit některý z výše uvedených institutů urychlujících řízení právě na úkor dokazování. tí způsobit, však civilní soud vázán není (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 22/1979, s. 195). 131 Za určitých okolností je soud, aniž by prováděl dokazování, povinen předpokládat, že došlo k určité skutečnosti. Například podle 51 odst. 1 zákona o rodině (č. 94/1963 Sb.) se za otce narozeného dítěte považuje manžel matky, pokud k narození dítěte došlo v době od uzavření manželství do třístého dne po zániku manželství. Některé zákonné domněnky lze vyvrátit důkazem o tom, že se situace ve skutečnosti odehrála jinak (domněnky vyvratitelné). Jiné domněnky vyvrátit nelze (domněnky nevyvratitelné). 132 Fikce je obdobou zákonné domněnky. Také zavazuje soud k tomu, aby bez dokazování dovodil, že se skutek odehrál konkrétním způsobem. Na rozdíl od domněnky je však u fikce jisté, že ve skutečnosti událost proběhla jinak. Například podle 50 odst. 1 o. s. ř. pokud adresát odmítl převzít soudní písemnost, má se zato, že k doručení písemnosti došlo dnem odmítnutí jejího převzetí. Fikci samozřejmě nelze vyvracet. 133 Pokud soud provádí dokazování z vlastní iniciativy, zpravidla tím pomáhá některé ze stran sporu, aby unesla své důkazní břemeno. Takový postup je v rozporu se zásadou nestrannosti (čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR). Lze připustit, že soud může ve smyslu 120 odst. 3 o. s. ř. dokazovat z vlastní iniciativy jen v případě, kdy není předem zřejmé, kdo bude mít z této činnosti soudu prospěch. 67
1. kapitola Soud především nedokazuje tehdy, pokud žalovaný včas proti v žalobě uplatněnému nároku nebrojí (zásada kdo mlčí, souhlasí ). Účastníci ovšem mají právo po soudu žádat, aby jim sdělil své předběžné skutkové a právní stanovisko. Nemohou však počítat s tím, že soudce bude dokazovat za ně (pravidlo povinné součinnosti). V určitém stádiu řízení, v současnosti v souvislosti se skončením prvého jednání dojde k umělému zakonzervování skutku a již nelze tvrdit další skutečnosti a důkazy (pravidlo nevyhnutelné koncentrace). Právo v českém civilním procesu svědčí pouze bdělým a pozorným. IV. Střety zákona s dosavadní soudní praxí 134 Můžeme shrnout, že zákonodárce si s mocí soudní pohrává tím, že klade rozličná procesní omezení, jimiž redukuje možnosti soudu zjišťovat skutek a na základě volné úvahy něj aplikovat právo. Ovšem ani soudy nezůstávají v boji s mocí zákonodárnou o právo na dokazování a samostatné rozhodování zcela pasivní. Novelám oklešťujícím jejich možnosti aktivně zjišťovat a poznávat pro rozhodnutí důležité skutečnosti se soudci brání využitím nedůsledností zákonodárce projevujících se v platné právní úpravě. Možnost soudu aktivně a svévolně dokazovat nynější praxe (pro sporná řízení) dovozuje z ustanovení 120 odst. 2 o. s. ř.: Nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (o nespory ), může soud provést i jiné než účastníky navrhované důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Z této formulace by se mohlo zdát, že soudce může sám od sebe vnášet do sporného řízení libovolné důkazy či skutečnosti. Pojem obsah spisu je totiž poměrně vágní. Záleží na soudci, do jaké míry bude ve spisu hledat důvod, proč iniciativně do procesu dokazování vstoupit. Je sice pravdou, že novela o. s. ř. č. 7/2009 Sb. měla v úmyslu skutkovou a důkazní iniciativu soudu cestou nové formulace omezit. Dříve totiž mohl soud iniciativně dokazovat, když shledal, že potřeba provedení důkazu vyšla 134 Podrobněji viz SVOBODA, K. Limity aktivního dokazování soudem. Může si soud v civilním řízení dokazovat, co chce? Právní rozhledy, č. 14. 68