PŘÍPRAVA TRESTNÉHO ČINU A JEJÍ ROZSAH

Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor právo a právní věda Katedra trestního práva Diplomová práce PŘÍPRAVA TRESTNÉHO ČINU A JEJÍ ROZSAH Petra Burianová 2009/2010 1

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Příprava trestného činu a její rozsah zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně, dne 24. května 2010 Petra Burianová 2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala všem lidem, kteří mi byli oporou a poskytli mi pomoc během celého studia i při psaní této diplomové práce. Velký dík náleží zejména mému manželovi Petrovi. Za vytváření patřičného neklidu, bez kterého by to už opravdu nešlo, děkuji našim čtyřem dětem Dále děkuji prof. JUDr. Kratochvílovi, CSc. za vřelý přístup a ochotné vedení, které mi pomohlo při zpracování této diplomové práce i za bohatost pramenů, které k danému tématu vydal. Upřímný dík patří také JUDr. Draštíkovi za možnost praktického vhledu do dané problematiky a JUDr. Kučerovi (soud Plzeň jih) za zaslání velkého množství odkazů především na prvorepublikovou judikaturu k danému tématu. 3

Obsah 1. Úvod 5 2. Místo přípravy trestného činu v systému základů trestní odpovědnosti 7 2.1 Od beztrestnosti myšlenky k trestněprávně relevantnímu jednání 7 2.2 Vývojová stádia trestného činu a jejich přehled v platné úpravě 9 2.3 K pojmu přípravy trestného činu 10 2.4 Stručná charakteristika pokusu 12 2.5 Dokonání a dokončení trestného činu 15 3. Stručná historie dané problematiky od roku 1852 17 3.1 Zakotvení trestnosti příprava na území ČR 17 3.2 Stručný rozbor trestnosti přípravy za první republiky a po roce 1950 17 3.3 Příprava trestného činu podle Trestního zákona z roku 1961 21 4. Platná právní úprava v trestním zákoníku ČR 2009 23 4.1. Bipartice trestného činu 23 4.2. Pojem zvlášť závažný zločin 25 4.3. Charakteristika přípravných jednání 26 4.4. Vztah přípravy k účastenství a spolupachatelství 29 4.5. Zánik trestnosti přípravy 35 4.6.Kvalifikovaná příprava a nezpůsobilá příprava 38 4.7. Zvláštnosti trestání přípravy 39 4

5. Vybrané zahraniční přístupy k rozsahu trestnosti přípravy trestného činu 41 5.1 Institut přípravy ve Spolkové republice Německo 41 5.2 Pojetí přípravy ve Slovenské republice 42 6. Závěr 44 6.1 Zhodnocení potřeby trestnosti přípravy z hlediska zásady subsidiarity trestní represe 44 6.2 Doporučení de lege ferenda 45 7. Resumé 46 8. Literatura 48 5

1. Úvod To co zpravidla předchází přípravě trestného činu, tedy pouhá nevyjádřená myšlenka, nemůže být ještě trestné. Projev úmyslu v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu může v konkrétním případě dosáhnout intenzity trestného činu. Nelze tedy hovořit o úplné beztrestnosti projevu úmyslu. Příprava je poté prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, i když ještě nedemonstruje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Přípravné jednání je to jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu. Přesto už se ve většině případů jedná o činnost natolik promyšlenou a podniknutou s takovým úsilím, že je nutné v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců i celé společnosti, toto jednání trestně stíhat. Cílem této práce, jak plyne z jejího názvu, je popis přípravy trestného činu a také vymezení jejího rozsahu. Těžiště práce spočívá sice v analýze přípravy, nelze však opomíjet ani ostatní vývojová stádia trestného činu a to především pokusu. Autorka si v této souvislosti klade zejména otázky týkající se ohraničení přípravy od pokusu a pokusí se vymezit místo přípravy v systému základů trestní odpovědnosti. Za pomoci především učebnicových a článkových zdrojů, komentářů k trestním zákonům a judikatury se pokusí nastínit historický vývoj přípravy a stručně také vybrané zahraniční přístupy k rozsahu trestnosti přípravy. Přijetí nového trestního zákoníku znamená zásadní změny v koncepci trestního práva České republiky. Tyto změny se dotýkají i samotné přípravy a je o nich v rámci této práce taktéž pojednáno. Nový trestní zákoník je však předpisem natolik novým, že prozatím nemůže být příprava příliš rozebírána z pohledu aplikační praxe. Diplomová práce je rozdělena do osmi hlavních kapitol. Po úvodní kapitole následuje kapitola zabývající se místem přípravy v systému základů trestní odpovědnosti. Následují samostatné kapitoly týkající se historie dané problematiky od roku 1852 a platné právní úpravy v trestním zákoníku ČR. Pátá kapitola se velmi stručně (komparace není hlavní náplní této práce) dotýká zahraničních přístupů k rozsahu trestnosti přípravy ve Spolkové republice Německo a ve Slovenské republice. V závěrečné kapitole jsou shrnuty podstatné výstupy předchozích kapitol a dány doporučení autorky de lege ferenda. Sedmá kapitola obsahuje resumé v německém jazyce a následuje souhrn všech zdrojů použitých pro zpracování této diplomové práce. Do přílohy autorka vložila samostatně vypracovaný seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž v době vypracování práce zvláštní část trestního zákoníku 6

připouštěla trestnost přípravy a také seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž zákonodárce neshledal potřebu výslovného zakotvení trestnosti přípravy. 7

2. Místo přípravy trestného činu v systému základů trestní odpovědnosti 2.1 Od beztrestnosti myšlenky k trestně relevantnímu jednání Pouhou myšlenku nelze trestním právem postihovat. Beztrestnost pouhé myšlenky spáchat trestný čin odpovídá zásadě cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá). Pojetí myšlenky spáchat trestný čin představuje obligatorní stádium, ale bez dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu je velice vzdálené potencionálnímu trestněprávnímu následku. Ze samotné myšlenky spáchat trestný čin ještě společnosti nebezpečí nehrozí a navíc v tomto okamžiku není vůbec jisté, že se tato myšlenka bude realizovat. Ani projev myšlenky či úmyslu trestný čin spáchat není v platné úpravě přímo a obecně postihován. Jde o fakultativní stádium, kdy se např. pachatel chvástá před jinými tím, co má v úmyslu. Takovýto projev úmyslu spáchat trestný čin je ale třeba odlišit od trestných činů verbálních, při nichž již samotné vyjádření hrozby naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Je třeba zkoumat, zda v některých případech projevením úmyslu spáchat trestný čin již nepůjde o naplnění skutkové podstaty (jiného) trestného činu. Pokud tedy takový projev naplňuje znaky samostatného trestného činu, může být trestně postižitelný. Příkladem je např. trestný čin nebezpečného vyhrožování, podle 353 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrZ ), kterého se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Podobně je tomu také u trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle 352 odst. 1,2 TZ. Označovat však tyto případy jako pouhé projevy myšlenky či úmyslu spáchat trestný čin není přesné, neboť tyto činy takový úmysl zásadně nepředpokládají, neboť trestný čin nebezpečného vyhrožování zpravidla nesměřuje k usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo jiné těžké újmě, ale je zde trestáno vzbuzení důvodné obavy. 1 1 Srov. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva: Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Academia, 1972. s. 252. 8

Beztrestností myšlenky a jejího projevu se zabýval i Nejvyšší soud ČR ve svém nedávném usnesení. 2 Jednalo se o případ dvou obviněných, kteří byli uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy, jíž se dopustili tím, že po předchozí dohodě, v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch, objednali u třetí osoby za úplatu vraždu konkrétního podnikatele. Této třetí osobě poté k provedení činu předal jeden z pachatelů dvě střelbyschopné zbraně a poté ho oba společně instruovali tak, že stanovili konkrétní datum, dobu, místo a způsob spáchání vraždy. Ke spáchání činu však nedošlo, neboť třetí osoba vše oznámila. V dovolání pak jeden z obviněných uvádí, že jakákoliv myšlenka, byť vyřčená, nemůže být trestná a stejně tak ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem. V případě přípravy obviněný považuje za nutné náležitě zkoumat, zda byla či mohla být údajná objednávka realizována, resp. zda byla realizovatelná. V případě tedy, že najatý vrah vůbec neuvažoval o tom, že by vražedný záměr realizoval, zůstává dle obviněného otázkou, zda se vůbec jednalo o přípravu jednání směřujícího k fatálnímu následku. K dovolání se vyjádřil státní zástupce, který uvedl, že projev úmyslu spáchat trestný čin může být trestným činem, byť samozřejmě v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu. V daném případě obvinění projevili svůj úmysl velice konkrétně, včetně sjednání doby, místa a způsobu spáchání činu a předání potřebných informací a zbraní. Objednávka mohla být v daném případě realizována a obvinění její realizaci také plně předpokládali. Závěrem tedy je, že takto projevený úmysl je již trestným činem. Námitce, že jakákoliv myšlenka, byť vyřčená, není trestná a údajně ani projev spáchat trestný čin nemůže být trestným činem, nepřisvědčil ani Nejvyšší soud. Jednání obviněných ve vztahu k najatému vrahovi mělo podle něj charakter přípravy k trestnému činu a to právě proto, že objednaný vrah se nedopustil ani pokusu ani dokonání tohoto trestného činu. Pojetí myšlenky je tedy beztrestné. Projev úmyslu trestný čin spáchat není v platné úpravě přímo a obecně postihován, ale v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu se může jednat o trestný čin. Naproti tomu navazující pojednání o vývojových stádiích příslušného trestného činu má již plnou trestněprávní relevanci. 2 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2010, sp. zn. 4 Tdo 249/2010. 9

2.2 Vývojová stádia trestného činu a jejich přehled v platné úpravě U úmyslných trestných činů probíhá uskutečňování úmyslu spáchat trestný čin zpravidla několika typickými stádii. Jedná se o vývojová stádia trestné činnosti. V některých případech se podaří pachateli trestného činu provést svůj náhle pojatý úmysl okamžitě, např. vrah zavraždí osobu, kterou nenávidí a s níž se náhodně setká, nebo spatří nějaký nestřežený předmět, který se mu zalíbí, a vzápětí jej odcizí. U těchto jednorázových trestných činů, zpravidla jednoduché povahy, je pachatelem náhle pojatý úmysl bezprostředně realizován. V takovém případě není možné rozlišovat jednotlivá stadia trestné činnosti: přípravu, pokus a dokonaný čin. Daleko hojnější bude páchání trestného činu složitějšího, u něhož nelze zločinný úmysl provést hned jako v případech uvedených výše. V praxi to znamená, že pachatel musí provést určité přípravy nebo překonat závažné překážky. Jeho úsilí také nesměřuje vždy přímo k dokonání trestného činu, ale může nastat i případ, kdy pachatel přes nezdary vyvine úsilí znova a daný čin dokoná. Průběh takového činu pak může zahrnovat zejména pojetí myšlenky spáchat trestný čin, její vyjádření, přípravné jednání, pokus uskutečnění záměru spáchat trestný čin a také dokonání činu a jeho možné dokončení. Případně pachatel vyvíjí další činnost spočívající v zahlazování stop či odstraňování svědků. Ne každou z těchto fází lze však považovat za vývojové stádium trestného činu. Jako vývojová stádia trestného činu jsou standardně uváděna pouze o příprava k zvlášť závažnému zločinu, o pokus trestného činu a o dokonaný trestný čin. Odborné úvahy, zda je na místě postupovat při výkladu od stádia vzdálenějšího dokonání trestného činu (příprava pokus - dokonaný čin) či naopak od dokonání k stádiím jemu vzdálenějším (dokonaný čin pokus - příprava), dávají přednost druhému pojetí. Argumentem pro tento postup je současné vyjádření subsidiarity ranějšího stadia trestné činnosti v poměru k stadiu vyvinutějšímu, neboť příprava přichází v úvahu jen v případě, že 10

se nejedná alespoň o pokus trestného činu, pokus pak tehdy, nebude-li čin dokonán. 3 Přesto většina odborných pojednání a učebních pomůcek volí názornější postup výkladu dle rozvinutosti jednotlivých stádií trestného činu a to od nejméně rozvinutého stádia ke stádiu nejrozvinutějšímu (příprava pokus dokonání). Tohoto dělení se ve své práci přidržím i já. Vývojová stádia trestného činu lze tedy souhrnně definovat jako jeho stupně a jejich časově rozložené páchání, které zpravidla postupuje od forem nejméně rozvinutých k nejrozvinutějším, tedy od přípravy přes pokus, k dokonání. 4 Hlavní význam vývojových stádií spočívá v postižitelnosti i takových jednání, jichž se pachatel dopustil v úmyslu způsobit následek uvedený v zákoně, třebaže trestný čin nebyl dokonán. Z logiky věci potom vyplývá, že o vývojových stádiích trestného činu lze hovořit jedině ve formě úmyslné. Pokus nebo příprava nedbalostního trestného činu nepřichází v úvahu. 2.3 K pojmu příprava trestného činu To co předchází zpravidla přípravě, tedy pouhá nevyjádřená myšlenka, nemůže být ještě trestné. Projev úmyslu v závislosti na způsobu a intenzitě takového projevu může v konkrétním případě dosáhnout intenzity trestného činu. Nelze tedy hovořit o úplné beztrestnosti projevu úmyslu. Příprava je poté prvním relevantním vývojovým stádiem trestné činnosti, i když ještě nedemonstruje povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu. Přípravné jednání je to jednání, které zatím jen směřuje, byť i vzdáleně, k spáchání trestného činu. Přesto už se ve většině případů jedná o činnost natolik promyšlenou a podniknutou s takovým úsilím, že je nutné v zájmu ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců i celé společnosti, toto jednání trestně stíhat. Tak např. příprava trestného činu vraždy podle 140 TrZ může spočívat ve vyhlédnutí si oběti, seznámení se s jejím životem a zvyklostmi, vylákání oběti na předem vybrané a připravené místo, opatřování si zbraně nebo jiného prostředku ke spáchání vraždy apod. 3 Např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Academia, 1972. s. 251. 4 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 280. 11

Pojem příprava tak můžeme vyjádřit obecnou definicí jako úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu nebo lze hovořit o jednotlivých typických způsobech přípravného jednání jako např. organizování trestného činu, opatřování si prostředků k jeho spáchání, spolčení, srocení, návod, pomoc a jiné. Hranice mezi přípravou a pokusem je v současné právní úpravě vedena za pomoci výrazu bezprostředně. Pro zajímavost lze na tomto místě uvést, že odlišení pokusu od přípravy pomocí znaku bezprostřednosti se v naší justiční praxi objevuje poprvé v období protektorátu, v padesátých letech nabývá převahy a plně se prosazuje až přijetím trestního zákona roku 1961. Tradiční prvorepubliková praxe však vycházela z toho, že pokus je dán, jakmile se projevil v pachatelově činu pachatelův zlý úmysl přivodit výsledek určitého druhu. 5 Zajímavé zamyšlení potom přináší TrZ v případě nové skutkové podstaty 140 odst. 2 tzv. vraždy s premeditací. Zákonodárce vycházel z toho, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná a tak tímto ustanovením přísněji sankcionuje toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli (podle 141 TrZ). Trestnost přípravy ve výše uvedených případech není možná v případě 141, neboť i když se jedná o zvlášť závažný zločin, není naplněna druhá podmínka, a to výslovné stanovení trestnosti přípravy u tohoto trestného činu (viz. Příloha č. 2). Připuštěna je však v případě tzv. vraždy prosté podle 140 odst. 1 a tzv. vraždy kvalifikované podle 140 odst. 2. V případě vraždy prosté není v trestnosti přípravy a také v možném ohraničení přípravy tohoto trestného činu od pokusu za pomoci znaku bezprostřednosti žádný problém. Jak ale pochopit a vyložit pojmy rozmysl a předchozí uvážení v případě vraždy kvalifikované? Šámal zdůrazňuje 6, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premedikace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení a to úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy. 5 KUČERA, Pavel. Nový trestní zákon a pokus trestného činu. Trestní právo. 2009, č. 11, s. 18., v daném článku uvedeno v citaci pod čarou. 6 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,s. 1303 1306. 12

Dopustí-li se tedy pachatel trestného činu vraždy dle 140 odst. 2 a daný čin nedokoná, bude nejspíš nutné, pokud už došlo k rozmyslu nebo předchozím uvážení, uvažovat zcela nepřiměřeně o pokusu trestného činu neboť pachatel začal již bezprostředně směřovat k dokonání daného trestného činu? V tomto případě nelze tedy použít hledisko bezprostřednosti k odlišení přípravy od pokusu trestného činu? Přitom obsah pojmů rozmysl a předchozí uvážení definuje např. Jelinek 7 jako situaci, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu. Tedy pojme rozhodnutí, zvolí prostředky, zváží způsob provedení apod. Postačí přitom plánování rozhodujících okolností. Takto chápaný zveřejněný rozmysl nebo předchozí uvážení potom spíše spadá pod 20 jako sama obecná příprava a jaký smysl má tedy její výslovné zakotvení ve skutkové podstatě 140 odst. 2? Pokud chtěl zákonodárce takto zvýšit závažnost činu oproti vraždě prosté, nepomohl tím zřejmě ani nevelkým rozdílem v trestní sazbě trestu odnětí svobody ve srovnání s vraždou prostou. K vyjasnění situace tedy nepřispívá zcela nedostatečné vymezení pojmů rozmysl a předchozí uvážení. Díky tomu bude obtížné dokazování takových stavů a toto ustanovení se tak nejspíš stejně stane nevyužitelným pro praxi. Ke shrnutí kapitoly je tedy třeba, i přes nejasnosti v případě zmíněné vraždy s premeditací konstatovat, že příprava je stadiem od dokonání relativně vzdálenějším, zatímco pokus je jednáním, které již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. 2.4 Stručná charakteristika pokusu Pokus je obecnou formou trestného činu a trestnost pokusu se týká všech trestných činů. Pokus je vymezen 21 odst. 1 TrZ jako úmyslné jednání, které již bezprostředně směřuje k spáchání trestného činu, ale k jehož dokonání nedošlo. Pokus trestného činu se již velmi blíží dokonání trestného činu, a proto je typově společensky škodlivější než stádium přípravy. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. 7 JELINEK, J., a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009.s. 170 171. 13

Pokus podle TZ se vyznačuje těmito znaky: o jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, o úmyslem spáchat trestný čin, o nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě Nyní se podrobněji zaměřím na výklad pojmu bezprostřednosti, jakožto výrazu, jímž se po objektivní stránce odlišuje pokus od přípravy. Takové jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, zahrnuje dva případy. Předně jde o případ, kdy pachatel začal uskutečňovat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě trestného činu, o jehož dokonání se pokouší, tedy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu. Takovým jednáním již pachatel bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (např. vrah začal škrtit svou oběť). Druhým případem je jednání, kdy pachatel sice nezačal naplňovat objektivní stránku daného trestného činu, ale které má buď přímý význam pro dokonání trestného činu, nebo se uskutečňuje v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat nebo na místě kde má dojít k následku trestného činu (tzv. časová a místní určenost pokusu). Bezprostřední význam pro dokonání činu má tak především: 8 o odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti (pachatel vypáčil dveře zajišťující vstup do prodejny, kde chtěl krást) o použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru (odemknutí dveří chaty pomocí paklíče) o působení pachatele na hmotný předmět útoku (pachatel spoutal svou oběť v úmyslu ji později znásilnit) o a konečně o pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu (pachatel zamíří zbraň na poškozeného v úmyslu vzápětí vystřelit a usmrtit ho) 8 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s.238. 14

Poněkud odlišné dělení vymezuje pak formy jednání související s bezprostředností směřování jednání k objektu trestného činu takto: 9 o pachatel započal s jednáním popsaným ve skutkové podstatě trestného činu (např. začal škrtit oběť v úmyslu ji usmrtit) o pachatel nezapočal s jednáním, ovšem jeho jednání má přesto přímý význam pro dokonání o pachatel odstraňuje poslední rozhodnou překážku bránící mu v dokonání (otevírání sejfu ve zdi) o pachatel jedná za situace, kdy mezi objektem trestného činu, jejž svým jednáním ohrožuje, a možným následkem jeho jednání poslední rozhodná překážka není, nebo tu mezi jeho jednáním a hrozícím následkem není žádná překážka (zloděj vejde otevřenými dveřmi do bytu, aby zde kradl) Dalším pojmovým znakem pokusu trestného činu je úmysl spáchat trestný čin a nedostatek dokonání. Zde už bych jen ráda stručně uvedla, že u úmyslu nemusí jít vždy o úmysl přímý, ale ve vztahu k některým znakům skutkové podstaty postačí i úmysl eventuální. U pokusu se také v důsledku nedostatku účinku (následku) nikdy plně nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a účinkem. Pokus zásadně není možný u tzv. předčasně dokonaných trestných činů, u trestných činů, u nichž je ve skutkové podstatě způsob jednání vymezen tak široce, že kryje sám pokus a zpravidla také u trestných činů verbálních a záležejících v úmyslném opomenutí. Opačné stanovisko u trestných činů naposledy uvedených (tzv. pravých omisivních deliktů) zaujal Krajský soud v Praze ze dne 20. 9. 1962, sp. zn. 3 To 384/62. Uvádí, že o dokonaný trestný čin neposkytnutí pomoci nejde, jestliže poškozený nebyl vůbec poraněn nebo byl-li okamžitě mrtev. Jestliže však obžalovaný v takovém případě úmyslně ujel, aniž se přesvědčil, v jakém stavu se poškozený nalézá, dopustil se zpravidla pokusu trestného činu neposkytnutí pomoci. Pokus je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k jehož dokonání však nedošlo. 9 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 834 s. ISBN 978-80-7400-042-3. 15

2.5 Dokonání a dokončení trestného činu Nejzávažnějším vývojovým stádiem je dokonání trestného činu, při němž už dochází k naplnění všech požadovaných znaků skutkové podstaty. Jestliže je trestný čin v trestním zákoníku popsán takto: kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní (trestný čin krádeže podle 205 odst. 1 TZ), je tento trestný čin dokonán tehdy, když se pachatel zmocní cizí věci. Při rozhodování otázky, zda pachatel dokonal trestný čin, je třeba vyjít ze skutkové podstaty trestného činu. Dokonání tak spadá do kategorie objektivně právní povahy. Od dokonání trestného činu je třeba v některých případech odlišovat ukončení trestné činnosti. Vrátíme-li se k uvedenému trestnému činu krádeže, je trestný čin dokonán, jak už bylo popsáno, naplněním všech znaků dané skutkové podstaty, avšak činnost pachatele může pokračovat dále. Pachatel se totiž zamýšlel věci zmocnit, prodat ji a utržené peníze použít na koupi ojetého automobilu. Pachatel tak dokončí trestný čin až v okamžiku, kdy koupí automobil. Dokončení je tedy kategorií subjektivně faktické povahy znamenající uskutečňování pachatelovy představy o jeho cílech a představách spácháním trestného činu. Dokonání a dokončení také může splývat v jeden časový okamžik. Děje se tak v případě, kdy se naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty kryje s pachatelovým cílem nebo s jeho představami. V souvislosti s dokonáním trestného činu se ještě krátce zastavím u deliktů předčasně dokonaných, tzn. dokonaných již ve stádiu přípravy nebo pokusu o trestný čin. V některých případech je příprava a pokus jednáním natolik nebezpečným, že jsou zákonodárcem povýšeny na dokonaný trestný čin. Příkladem předčasně dokonané přípravy je skutková podstata 352 odst. 3 (násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci ve formě spolčení nebo srocení ke spáchání takového činu). Skutková podstata tohoto činu ve svých znacích obsahuje jednání, které by bylo jinak pouhou přípravou nebo pokusem (spolčení a srocení). Předčasně dokonané delikty, zakotvené ve zvláštní části TZ mají speciální povahu a přednost před obecným ustanovením o přípravě dle 20. Výklad o vývojových stádiích jsem začala beztrestností myšlenky spáchat trestný čin. Také některá typická jednání následující po dokonání případně dokončení trestného činu, např. zahlazování stop jsou pro pachatele zpravidla beztrestná. Jsou však trestná, jestliže jimi 16

pachatel naplní skutkovou podstatu jiného trestného činu, např. odvádění pozornosti od vlastní osoby křivým obviněním podle 345 TZ. Dokonaný trestný čin v sobě konzumuje pokus i přípravu, pokus konzumuje přípravu. Z tohoto vyplývá, že vývojová stádia jsou ve vzájemném vztahu subsidiarity vylučujícím souběh trestných činů. Není-li trestný čin dokonán, je třeba zkoumat, zda nemůže jít o pokus, nejdeli ani o pokus, je třeba se zabývat, zda nemůže jít, za splnění všech znaků přípravy, o přípravu k trestnému činu. Pachateli se přičítá jen nejzávažnější forma, forma nejbližší dokonání, neboť ta dostatečně vystihuje povahu celé pachatelovi trestné činnosti. Příklad: Pachatelka se rozhodla usmrtit manžela. S tímto úmyslem si opatřila jed na hlodavce (příprava). Ten nasypala manželovi do kávy, ale pro malé množství jedu ke smrti nedošlo (pokus). O několik dní později zvýšila dávku jedu a manžela usmrtila (dokonaný trestný čin). Skutek tedy posoudíme jako trestný čin vraždy podle 140 TZ. 17

3. Stručná historie dané problematiky od roku 1852 3.1.Zakotvení trestnosti příprava na území ČR Trestní zákoník z roku 1852 stejně jako trestní zákon z roku 1950 nestanovil obecně trestnost přípravy. Jak z níže uvedeného historického nástinu přípravy vyplývá, trestné byly jen určité typy přípravného jednání jako trestné činy sui generis. Přípravné jednání tak bylo přímo obsaženo ve znacích skutkové podstaty trestného činu. Za zmínku stojí také zákon o třaskavinách z 27. května 1885, ř. z. 134, který obsahuje zvláštní ustanovení o trestnosti přípravy toho, kdo zhotovuje nebo opatřuje třaskaviny, jež jsou určeny k páchání zločinů. O výslovném zakotvení trestnosti přípravy se dá hovořit až od roku 1961. Zákon č. 140/1961 Sb. vyčlenil přípravu do obecné části jako obecnou formu všech trestných činů. Po novele v roce 1990 pak byla obecná trestnost omezena jen na zvlášť závažné trestné činy a nynější trestní zákoník 40/2009 Sb. toto omezování trestnosti přípravy ještě více prohlubuje. 3.2.Stručný rozbor trestnosti přípravy za první republiky a po roce 1950 Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z 27. května 1852 č. 117 ř.z.; platný od 1. září 1852, byl pouhou novelizací zákona z roku 1803. Od zákoníku z roku 1803 se v několika směrech lišil. Upravoval pouze hmotné právo, původní bipartici trestných činů (zločiny a těžké policejní přestupky) nahradila tripartice a to dělení na zločiny, přečiny a přestupky. Za trestné tento zákon považoval tzv. obecné formy trestné činnosti jako trestnou součinnost a pokus. K pokusu se vyžadovalo úmyslu, vnější činnosti, která vede ke skutečnému provedení. Příčina nedokonání potom musela záležet na okolnostech, nezávislých na pachatelově vůli. Trestnost pokusu se neomezuje pouze na zločiny, ale postihuje trestem za určitých předpokladů i pokus o přečin nebo přestupek. Pokus podle zákona z roku 1852 se má zásadně trestat týmž trestem jako čin dokonaný a k okolnosti, že zůstalo při pokusu, se má přihlédnout pouze jako k okolnosti polehčující. Protože ale pokus není tématem této práce, zaměřuji se nyní zpět na problematiku přípravy. Rakouské trestní zákonodárství s obecnou trestností přípravy, jako u pokusu nepočítalo. K přípravě se přihlíželo pouze jako k okolnosti přitěžující. Zákon stanovil, že zločin je tím větší, čím promyšlenější je příprava a za okolnost přitěžující jak přečinu, tak i přestupku 18

pokládal, bylo-li k vykonání trestného činu potřebí více času nebo přípravy nebo museli-li být odstraněny větší překážky. Nicméně v teorii i praxi se tento pojem objevoval. Úsilí spočívalo především ve vymezení pokusného jednání a jeho odlišení od beztrestného jednání přípravného. Věda vycházela ze dvou teorií. 10 o Teorie subjektivní, která spojuje trestnost pokusu s jakýmkoliv jednáním, pokud se jím dostatečně projevuje opravdové rozhodnutí pachatele spáchat trestný čin. Tato teorie však vyvolává námitku, že vede k pojmu pokusu příliš širokému, protože pak by mohla být pokládána za trestná i přípravná jednání, jednání od dokonání ještě velmi vzdálená. o Teorie objektivní žádá pro trestnost pokusu vedle toho jednání kvalifikované určitými objektivními znaky. Tato formulace však vede k pojmu pokusu s hlediska kriminálně politického příliš úzkého, který ponechává bez trestu řadu relevantních pokusných činností. K dalším objektivním teoriím náleží i ta, která vyžaduje k trestnosti pokusu jednání objektivně nebezpečného, tj. takového, které podle obecného úsudku je s to, způsobit výsledek. Formulace trestního zákona 1852, který žádá k trestnému pokusu jednání vedoucí ke skutečnému vykonání, připouští dle mého názoru spíše stanovisko teorie objektivní. Jelikož by ale nebylo účelné, aby vzdálenější přípravná jednání zůstala při takto zúženém pojmu pokusu úplně bez trestu, využívala praxe nejvyššího soudu stanoviska teorie subjektivní a postihovala jako pokus i taková jednání, jimž teorie objektivní přiznává pouze povahu beztrestných jednání přípravných. Tak např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR vydané dne 1. 10. 1923 a vyhlášené pod č. 1277/23 Sb.n.s. uvádělo: Rozlišující znak pokusu a jednání přípravného nespočívá ve větším či menším přiblížení se k cíli zákonem trestním zakázanému, ani v tom, zda obsahuje čin pachatelův více či méně podmínek pro dosažení cíle, nýbrž jen v tom, projevil-li se k dosažení trestného cíle se nesoucí úmysl pachatele zcela zřetelně v zevním ději pachatelem 10 Přípravné osnovy Trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového, vydala komise pro reformu československého trestního zákona, Praha 1926, Nákladem ministerstva spravedlnosti 19

předsevzatém O přípravném jednání může se mluviti jen, pokud zákonem zapovězený úmysl nedošel výrazu nějaké v konkrétní činnost. 11 Projevil-li se však úmysl, vykonati čin, zákonem zakázaný, již navenek činěním, předsevzatým za účelem jeho uskutečnění a také objektivně ke skutečnému vykonání vedoucím, je tu již pokus Jde o pokus krádeže a nikoliv o pouhé jednání přípravné, vstoupil-li pachatel do obchodu provésti krádež, avšak nevyvinul tam žádné další činnosti pro bdělost prodavačů. 12 Pokus nerozlišuje se od přípravného jednání větší silou pachatelovy zločinné vůle. 13 Nově vzniklé Československo, jako jeden z nástupnických států po zániku Rakouska, převzalo tento zákon recepční normou, zákon č. 11 ze dne 28. října 1918, jako svoji prozatímní úpravu trestního práva. Od roku 1920 pak působila při ministerstvu spravedlnosti komise, pověřená vypracováním osnovy československého trestního zákoníku, která v květnu 1921 vydala osnovu obecné části s odůvodněním (publikována pod názvem Prozatímní návrh obecné části trestního zákona). Základem obecné části bylo rozdělení trestných činů na zločiny a přečiny (kritériem tohoto dělení byla nízká pohnutka činu). Tato osnova byla v následujících letech přepracována, doplněna zvláštní částí a spolu s obsáhlým odůvodněním uveřejněna roku 1926 ministerstvem spravedlnosti pod názvem Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového. K přijetí této tzv. profesorské osnovy nicméně nedošlo. Hlavním důvodem byl legislativní konzervatismus, v té době tak typický pro vládní kruhy. Osnova vychází pouze z obecné trestnosti pokusu. V otázce rozhraničení pokusu od přípravy se osnova nepřiklání ve prospěch ani jedné z teorií zmíněných výše. V komentáři je toto odůvodněno tak, že je třeba důvěřovat praxi, která si sama nalezne správnou cestu. Přece však by osnova, v případě přijetí, dávala soudci v nejednom směru určité vodítko. Jedná se především o ustanovení zvláštní části, která prohlašují u jednotlivých deliktů výslovně za trestná opatřování prostředků ke spáchání trestného činu a některá jiná typická přípravná jednání. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že taková přípravná jednání jsou sama o sobě v jiných případech zpravidla beztrestná. To platí zejména právě o opatřování nástrojů a zajisté také o vyhlížení příležitosti ke spáchání trestného činu. Tím však není 11 Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z 27. května 1852 č. 117 ř. z.; 11 stanoví, že pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předepisují 12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1. 1925, sp. zn. Zm II 394/24 13 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.1921, sp. zn. Kr I 619/21 20

vyloučeno podle okolností, zvláště v případě hromadění takových činností, spatřovat již trestný pokus. Přijata nebyla ani další, tzv. úřednická osnova, která byla vypracována roku 1937. I když ani toto dílo do praxe uvedeno nikdy nebylo, považuji za zajímavé z hlediska tématu této diplomové práce alespoň stručně pojednat o tom, jak se vypořádal komentář zmíněné osnovy s vymezením a trestností přípravy trestného činu. Ani tato osnova nepočítala stejně jako předchozí se zakotvením přípravy obecně. Zůstalo u obecné trestnosti pokusu a trestnosti přípravy u některých vybraných skutkových podstat ve zvláštní části. Jedná se např. o přípravu úkladů o republiku, příprava křivého svědectví a křivé přísahy, příprava padělání peněz, příprava padělání veřejných cenných známek, veřejných značek a listin, příprava žhářství nebo obecného škůdnictví, příprava usmrcení nebo těžkého poškození těla nebo zdraví, příprava vyhnání plodu, příprava obchodu s ženami a dětmi nebo příprava některých trestných činů proti majetku. Tato osnova tedy prohlašovala v míře daleko širší za trestná i přípravná jednání pachatele. Tím se zároveň negativně určuje rozsah pokusu, neboť ta jednání, která zákon výslovně označuje jako jednání přípravná, nebude možno (zůstalo-li při nich) trestat jako pokus. Jakmile ovšem pachatel postoupí ze stadia takových přípravných jednání do stadia pokusu, je jeho trestnost pro přípravu konsumována jeho trestností pro pokus. Dalším souvisejícím ustanovením je 94 o zániku trestnosti přípravy, které je formulováno tak, aby dobrovolné ustoupení od pokusu o určitý trestný čin mělo za následek i zánik trestnosti pro jeho přípravu, neboť kdyby viník měl zůstat přes to, že dobrovolně ustoupil od pokusu o trestný čin, trestným aspoň pro jeho přípravu, oslabilo by to neobyčejně vliv, který slib beztrestnosti je s to na rozhodnutí viníka vykonat. V následujících letech pak byly kodifikační práce přerušeny 2. Světovou válkou a tak trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 zůstal základem trestního práva u nás až do roku 1950. Nový trestní zákon č. 86/1950 schválilo Národní shromáždění dne 12. Července 1950. Přejímal ustanovení zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. Byl vypracován podle sovětské doktríny a co do obsahu a realizace ovlivněn tezí Stalina o zostřování třídního boje v období budování socialismu, která byla u nás uplatňována až do roku 1953. Zákoník trpěl řadou závažných nedostatků, jakými byly např. příliš široké formulace skutkových podstat nebo zjevné zaměření vůči některým skupinám obyvatelstva. 21

Tento zákon vycházel z materiálního pojetí trestného činu a jako pokus postihoval pro společnost nebezpečné jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu způsobit výsledek uvedený v zákoně, jestliže tento výsledek nenastane. Přípravné jednání bylo v zásadě beztrestné. Stejně totiž jako rakouské, tak i socialistické právo, nepovažovalo přípravu trestného činu za obecnou formu trestné činnosti. Zákon ale určité typy přípravného jednání kriminalizoval a to jako zvláštní, samostatné trestné činy uvedené ve zvláštní části zákona. Jednalo se např. o spolčení k určitému trestnému činu podle 166, nebo příprava trestného činu obecného ohrožení podle 191 odst. 1 písm. c). Rozdíl mezi přípravným jednáním a pokusem potom podle zákona spočíval v rozdílném stupni nebezpečnosti jednání při pokusu a přípravném jednání. Intenzita nebezpečnosti jednání pro společnost u pokusu měla dosáhnout intenzity dokonaného trestného činu, u přípravy mnohem menší. Pokus trestného činu tak bezprostředně ohrožuje trestním zákonem chráněné společenské vztahy, kdežto přípravné jednání tyto vztahy ohrožuje jen vzdáleně. Teorie toto vymezení označovala jako příliš úzké, nevystihující přesně hranici pokusu od přípravného jednání. 14 Tohoto však využívala československá praxe a jinak beztrestné formy přípravy, které byly společensky dosti nebezpečné, trestala tím, že na ně aplikovala široce vymezené ustanovení o pokusu, u kterého chybělo zřetelné definování hranice pokusu od přípravného jednání. Ještě bych ráda uvedla poznámku o trestnosti přípravných jednání. Ta byla různá. Zpravidla však byla za přípravná jednání stanovena nižší trestní sazba než za trestný čin, ke kterému směřovala. Některá přípravná jednání mohla být trestná také jako přestupky podle trestního zákona správního (z.č. 88/1950 Sb. z.). 3.3. Příprava trestného činu podle Trestního zákona z roku 1961 Zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen TZ ) byla příprava prohlášena za obecnou formu trestné činnosti, a to podle trestní sazby stanovené na čin sám. Byl také zúžen pojem pokusu na jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu. Vymezení přípravy, jako obecné formy trestného činu umožňovalo na jedné straně postihnout všechny případy 14 Např. podle J. Nezkusila, jde o pokus tehdy, když pachatel v objektivní složce trestného činu již počal uskutečňovat jednání, které je popsáno ve skutkové podstatě trestného činu. U pokusu tedy musí být nejužší časová souvislost mezi činností pachatelem podniknutou a případným následkem. 22

přípravného jednání, na straně druhé však hrozilo nebezpečí v možnostech neodůvodněného rozšiřování postihu osoby. Novela trestního zákona z roku 1990 provedená zákonem č. 175/1990 Sb. směřovala obecně k dekriminalizaci tj. omezení rozsahu trestní represe používané státem. Trestnost přípravy byla omezena v tom, že se stala trestnou pouze u zvlášť závažných trestných činů. Které to jsou, stanovil 41 o zvlášť nebezpečné recidivě na trestné činy uvedené v 62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. V zamítnuté osnově nového trestního zákona z roku 2004 se počítalo s tím, že obecná trestnost přípravy u zvlášť závažných trestných činů bude nahrazena úpravou, která připouští trestnost tohoto stadia trestné činnosti pouze v případech výslovně uvedených ve zvláštní části trestního zákona nebo v jiných zákonech vymezujících trestné činy. Obdobné řešení potom obsahovala i nová verze osnovy rekodifikovaného trestního zákoníku z roku 2007. 23

4. Platná právní úprava v trestním zákoníku ČR 2009 4.1. Bipartice trestného činu Mezi základní otázky trestního práva patří nejen definice trestného činu, ale i klasifikace trestných činů a jejich zatřídění do určitých skupin vyjadřujících jejich společenskou škodlivost, stejně jako odlišení činů soudně trestných od jiných případů porušování práva mimo rámec práva trestního. Kategorizace trestných činů na bipartici nebo tripartici není z hlediska historie trestního práva u nás žádnou novinkou. Jak jsem popsala výše v rámci historického exkursu, tripartice u nás existovala po vzniku samostatného Československa. S biparticí potom počítaly osnovy trestních zákonů z let 1926 a 1937. S nástupem totalitního režimu byl sice zaveden pojem jednotného trestného činu, nicméně už v roce 1970 se do našeho právního řádu vrátila bipartice v souvislosti s přijetím zákona o přečinech (zákon č. 150/1969 Sb.). V roce 1990 byl zákon o přečinech zrušen a české trestní právo se vrací k modelu monopartičnímu. Nový trestní zákoník opouští dosavadní pojetí, ale zároveň zachovává pojem trestného činu jako nadřazený termín. Trestné činy se nyní dělí na přečiny a zločiny. Zákoník tedy zavádí bipartici deliktů, která vychází z odstupňované typové společenské škodlivosti soudně trestných jednání vyjádřených na jedné straně formou zavinění a na straně druhé trestní sazbou. Přečinem má zákon na mysli všechny trestné činy spáchané z nedbalosti a ty úmyslné trestné činy, za které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí do pěti let. Oproti tomu zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle zákona přečiny. Pojem trestný čin je potom termínem pro přečin a zločin nadřazený. Speciální subkategorii zločinů pak tvoří zvlášť závažné zločiny, kterými jsou ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Protože příprava je akcesoricky vázána pouze na zvlášť závažné zločiny, bude o nich podrobněji pojednáno v následující podkapitole. S ohledem na rozdělení trestných činů na přečiny a zločiny a u zločinů na další subkategorii zvlášť závažných zločinů lze například u trestného činu krádeže podle 205 TZ dospět k závěru, že se pachatel dopustí přečinu krádeže v případech odstavců 1 až 3, zločinu 24

krádeže v případě odst. 4 a zvlášť závažného zločinu krádeže v případě odst. 5, přičemž příprava bude trestná pouze ve vztahu ke spáchání krádeže podle odst. 5. Oproti tomu za pokus tohoto trestného činu bude pachatel trestný ve všech zmiňovaných odstavcích. Provinění jako pouhé označení pro trestný čin spáchaný mladistvým samostatnou kategorii trestného činu tj. vedle zločinu a přečinu, nepředstavuje. Samotné provinění též nepodléhá žádné kategorizaci na způsob trestných činů ve smyslu 14 TZ. Dopustí-li se mladistvý trestného činu např. podle 140 odst. 1 TZ, bude pachatelem provinění vraždy bez dalšího, rovněž i pokusu provinění vraždy. Stejně tak, jestliže ji bude připravovat, nebude řeč o přípravě zvlášť závažného zločinu vraždy, resp. zvlášť závažného provinění vraždy, nýbrž jen o přípravě provinění vraždy. 15 Postih přestupků, jako kategorie méně závažných deliktů navazujících na činy soudně trestné, je i nadále řešen samostatně mimo působnost trestního zákona 16 v rámci správního trestání (především zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích) Kategorizace trestných činů v TZ není, jak už bylo zmíněno v úvodu samoúčelná. Přesněji vyjadřuje různou závažnost a škodlivost jednotlivých kategorií trestných činů. Podle důvodové zprávy k 14 TZ tato kategorizace rozšíří prostor pro uplatnění alternativ a odklonů a pro diferenciaci trestních sankcí. Dále předvídá konání standardního trestního řízení pouze u zločinů, u přečinů by měly převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řízení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace. V budoucnu tedy bude nově zavedená bipartice trestných činů, především v rámci rekodifikace trestního řádu, základem pro vytvoření různých typů řízení, stanovení příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem aj. K otázce odlišení jednotlivých kategorií činů soudně trestných lze shrnout, že vychází z odstupňované typové závažnosti soudně trestných jednání vyjádřených trestní sazbou. Co se týká vymezení hranic mezi trestným činem a jiným protispolečenským činem, trestným činem je podle trestního zákona protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Ještě přesněji to vyjadřuje teoretická 15 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 236 16 Při práci na novém TZ se uvažovalo i o tom, že stávající přestupky a jiné správní delikty mající návaznost na TZ by byly při formálním pojetí trestného činu zahrnuty do TZ. Tento návrh se objevil i v pracovním návrhu paragrafovaného znění nového zákona o přestupcích a v případě jeho přijetí by rozšířil kategorizaci soudně trestných jednání o další kategorii trestných činů, o soudně trestné přestupky. 25

definice: 17 trestný čin je protiprávní čin, který konkrétně vykazuje trestním zákonem diferencovaně stanovený typový charakter a stupeň jeho společenské škodlivosti vyjádřený v jeho skutkové podstatě pomocí znaků subjektu, objektivní stránky, objektu a subjektivní stránky, za nějž tento zákon stanoví trest, ochranné opatření nebo opatření. Odlišení trestného činu od ostatních protispolečenských jednání sice v praxi nečiní žádných mimořádných problémů. Souhlasím však se stanoviskem Kratochvíla 18, že jisté přesnější vymezení míry závažnosti oddělující přečiny např. od přestupků, by danou problematiku upřesnilo. V praxi se totiž mohou znaky skutkových podstat překrývat. Příkladem může být obecně vymezené výtržnické chování, které je jednak trestným činem podle 358 TZ, ale také přestupkem proti veřejnému pořádku podle zákona 200/1990 Sb., o přestupcích. Je tedy na soudci, jak bude daný čin kvalifikovat a to pouze na základě své volné úvahy. Toto odpadá alespoň u majetkových trestných činů, kdy hranici odlišující trestný čin od přestupku vytyčuje výše vzniklé škody. 4.2. Pojem zvlášť závažný zločin Zvlášť závažný zločin tvoří speciální subkategorii zločinů. Jsou to ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Subkategorie zvlášť závažného zločinu je obdobou dříve používané kategorie zvlášť závažný trestný čin tak jak ho vymezoval 41 odst. 2 TZ. Okruh trestných činů podle tohoto ustanovení byl určen jednak odkazem na vyjmenované trestné činy v 62 a jednak úmyslnými trestnými činy se zákonem stanovenou horní hranicí sazby trestu odnětí svobody ve výši nejméně osm let. Současný TZ tuto sazbu zvyšuje na deset let. Zásadně vyšší typovou závažnost (společenskou škodlivost) zvlášť závažných zločinů, na rozdíl od zločinů ostatních, vyjadřuje TrZ při téže formě zavinění, tj. úmyslu, jejím spojením s trestní sazbou odnětí svobody. To znamená vyšší horní hranicí trestní sazby odnětí svobody, než je tomu u zločinů ostatních. Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu a jejím rozhraničení od kategorie zvlášť závažného zločinu 17 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 154 18 KRATOCHVÍL, V. Vybrané problémy obecné části návrhu trestního zákoníku ČR 2007 z hlediska obhajoby - 1.část, Bulletin Advokacie, 2008, č. 5, s. 17 26

nehraje roli. Tak je zvlášť závažným zločinem např. vražda podle 140 odst. 1 (10 až 18 let odnětí svobody), stejně jako podle 140 odst. 2 (12 až 20 let odnětí svobody). Jak už bylo několikrát uvedeno, trestnost přípravy je akcesoricky vázána pouze na zvlášť závažný zločin. Jako druhou podmínku potom TrZ uvádí, že trestnost přípravy musí výslovně připouštět kodex i v tom kterém ustanovení jeho zvláštní části. (seznam zvlášť závažných zločinů, u nichž se připouští trestnost přípravy, k datu zpracování této práce viz Příloha 1). Zákon mimo jiné obsahuje i případy zvlášť závažných zločinů, u nichž příprava není trestná, neboť to zákon výslovně neuvádí (viz Příloha 2). Takovými zvlášť závažnými zločiny jsou např. svěření dítěte do moci jiného dle 169 odst. 3 nebo omezování osobní svobody ve smyslu 171 odst. 4. U některých skutkových podstat zvlášť závažných zločinů nejde vystopovat úmysl zákonodárce a také důvod, proč právě u nich není příprava trestná i když je docela dobře možná a představitelná. Takovou skutkovou podstatou je např. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle 240 odst. 3 nebo trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu. Speciálním ustanovením je potom 406 TrZ - Příprava útočné války. Tento trestný čin je spáchán už samotnou přípravou války. 4.3.Charakteristika přípravných jednání Legální definice přípravy k trestnému činu je obsažena v 20 trestního zákoníku. Ten vymezuje přípravu jako o jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek, spočívajících zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci, o pro spáchání zvlášť závažného zločinu, o u kterého to trestní zákoník výslovně stanoví, o pokud nedošlo k pokusu ani dokonání takového zvlášť závažného zločinu. Podstatou přípravného jednání je tedy úmyslné vytváření podmínek ke spáchání zvlášť závažného zločinu. Pachatel tímto jednáním ještě nenaplňuje základní znaky příslušné 27

skutkové podstaty trestného činu a tím se také přípravné jednání odlišuje od pokusu trestného činu, neboť v případě pokusu pachatel již zpravidla začíná naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu. Vymezení přípravy jako jednání záležejícího v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu je tedy charakteristickým rysem pojetí přípravy v novém TrZ a lépe vyjadřuje její podstatu ve srovnání s TZ z roku 1961. Zatímco tento dřívější zákon v 7 odst. 1 nejprve uváděl příkladmo jednotlivé formy přípravných jednání, tak nový TrZ nejprve uvádí podstatu přípravného jednání a pak teprve jednotlivé formy takového jednání. Znění nového TrZ tak dle mého názoru umožňuje lépe pochopit podstatu přípravného jednání a lépe vyjadřuje odlišnost přípravy od pokusu trestného činu. Zákon uvádí demonstrativní výčet jednotlivých typických přípravných jednání. Jedná se o tyto základní podoby přípravy: o organizování především zosnování a řízení trestného činu (činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob a usměrňování páchání individuálně určeného trestného činu) o opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání např. jejich zakoupení, zapůjčení, výroba, úprava po obstarání o spolčení dohoda nejméně dvou osob o spáchání konkrétního, byť detailně neurčeného, trestného činu, ať již výslovná nebo konkludentní (spolčení je obdobné jako vzájemný návod a může být proto posuzováno v některých případech jako příprava ve formě návodu) o srocení faktické shluknutí nejméně 3 osob k spáchání individuálně určeného trestného činu, jedná se o formu určitého spojení sil a na rozdíl od spolčení se jedná vždy o okamžité či bezprostřední spáchání trestného činu o návod úmyslné vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin o pomoc úmyslné umožnění nebo usnadnění spáchání trestného činu hlavnímu pachateli, může se jednat o pomoc fyzickou i psychickou (intelektuální) Mimo zákonem příkladmo vyjmenovaných forem přípravy může být přípravou i jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Jako jiné úmyslné vytváření podmínek lze uvést případ, kdy si pachatel shromažďuje informace o určité osobě, kterou chce unést nebo si obstará plán konkrétní věznice s úmyslem pokusit se o vzpouru vězňů. Trestná není 28