Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav slavistiky Balkanistika Jan Skýpala Chorvatská bánovina a Franjo Tuđman Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Petr Stehlík, Ph.D. 2016
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. 2
Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu své diplomové práce Mgr. Petru Stehlíkovi, Ph.D. nejen za přínosné připomínky a cenné rady, které mi poskytoval, ale i za nesmírnou ochotu a především neuvěřitelnou trpělivost, s níž k mé práci přistupoval. Zároveň bych chtěl poděkovat svým nejbližším, obzvláště rodičům, z jejichž strany se mi vždy dostávalo maximální podpory, bez níž bych tuto práci nemohl dokončit. 3
OBSAH: 1. SEZNAM ZKRATEK... 5 2. ÚVOD... 6 3. CHORVATSKÁ OTÁZKA V KRÁLOVSKÉ JUGOSLÁVII A CHORVATSKÁ BÁNOVINA... 11 3.1. CHORVATSKÁ OTÁZKA V MEZIVÁLEČNÉ JUGOSLÁVII... 11 3.2. UTVOŘENÍ CHORVATSKÉ BÁNOVINY... 13 3.3. OBSAH DOHODY CVETKOVIĆ-MAČEK... 14 3.4. NDH VŠE PO DRINU... 15 4. STRUČNÁ BIOGRAFIE FRANJA TUĐMANA... 17 5. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA HISTORIKA... 23 6. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA POLITIKA... 32 6.1. OD KONCEPTU HNSP PO PRVNÍ SVOBODNÉ VOLBY CHORVATSKÁ BOSNA A HERCEGOVINA... 32 6.2. TUĐMANOVI CHORVATŠTÍ MUSLIMOVÉ... 38 6.3. KARAĐORĐEVO DOHODA ČI POLITICKÝ MÝTUS?... 41 6.4. STENOGRAMY O ROZDĚLENÍ BOSNY A HERCEGOVINY... 55 7. ZÁVĚR... 63 8. RESUMÉ SAŽETAK... 66 9. BIBLIOGRAFIE... 68 10. PŘÍLOHY... 75 4
1. SEZNAM ZKRATEK *AVNOJ Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie *BaH Bosna i Hercegovina Bosna a Hercegovina *FNRJ Federativna narodna republika Jugoslavija Federativní lidová republika Jugoslávie *HDZ Hrvatska demokratska zajednica Chorvatské demokratické společenství *HNSP Hrvatski narodni i socijalistički pokret Chorvatské lidové a socialistické hnutí *HOS Hrvatske obrambene snage Chorvatské obranné síly *HSS Hrvatska seljačka stranka Chorvatská selská strana *HVO Hrvatsko vijeće obrane Chorvatská rada obrany *KPJ Komunistička partija Jugoslavije Komunistická strana Jugoslávie *JNA Jugoslavenska narodna armija Jugoslávská lidová armáda *JRZ Jugoslavenska radikalna zajednica Jugoslávské radikální společenství *NDH Nezavisna država Hrvatska Nezávislý stát Chorvatsko *NOV Narodnooslobodilačka vojska Národněosvobozenecké vojsko *OZNA Odelenje za zaštitu naroda Oddělení pro ochranu lidu *POJ Partizanski odredi Jugoslavije Partyzánské oddíly Jugoslávie *SFRJ Socijalistička federativna republika Jugoslavija Socialistická federativní republika Jugoslávie *SDS Samostalna demokratska stranka Samostatná demokratická strana *SDK Seljačko-demokratska koalicija Selsko-demokratická koalice *SHS (Kraljevina) Srba, Hrvata i Slovenaca (Království) Srbů, Chorvatů a Slovinců *SKOJ Savez komunističke omladine Jugoslavije Svaz komunistické mládeže Jugoslávie *VMRO Vnatrešna Makedonska Revolucionerna Organizacija Vnitřní makedonská revoluční organizace *ZAVNOH Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije Zemská antifašistická rada národního osvobození Chorvatska 5
2. ÚVOD Bosna a Hercegovina nemůže patřit ani jednomu, ani druhému, neboť patří lidem, kteří v ní od pradávna žijí. Koneckonců, nikdo jim ji nedaroval, ale museli si ji sami vybojovat v národně-osvobozeneckém boji, jehož se masově účastnili. Bylo to jediné možné a šťastné řešení nejen pro lid Bosny a Hercegoviny, ale i pro celé naše společenství. V minulosti vždy byla Bosna a Hercegovina kamenem úrazu. 1 Josip Broz Tito, listopad 1979 Bosna a Hercegovina byla ve všech podstatných chorvatských státotvorných idejích v průřezu 20. stoletím, počínaje Stadlerovým katolickým chorvatstvím, přes Mačkův bánovinský pragmatismus, Pavelićovu NDH, až po Tuđmanovo všechorvatství, buď považována za chorvatskou zemi, anebo měla zaniknout, přičemž bosenskohercegovští Chorvaté byli mnohdy zneužíváni k dosažení politických cílů. Jako potrava pro děla tak posloužili režimu Ante Paveliće, Franju Tuđmanovi pro změnu jako masa pro etnické inženýrství a posouvání chorvatských hranic. 2 O Bosnu a Hercegovinu (dále BaH) však neusilovali jen Chorvaté, ale i Srbové, a tím pádem se bosenskohercegovské území, kde kromě katolíků-chorvatů a pravoslavných-srbů, žili i muslimové, stalo místem střetu dvou státotvorných ideologií. Tyto ideologie více či méně braly v potaz přítomnost muslimského obyvatelstva, kterému byl roku 1971 přiznán status konstitutivního národa. Tímto aktem se muslimové stali Muslimy a BaH oficiálně republikou obývanou třemi rovnoprávnými národy (Srby, Chorvaty a Muslimy). 3 I přes to však v radikálních národně-integračních ideologiích zůstala chorvatsko-srbským či srbo-chorvatským prostorem, neboť srbští ideologové považovali Muslimy za srbské obyvatelstvo islámského vyznání, chorvatští zase tvrdili, že jsou Muslimové chorvatského etnického původu, a tudíž to jsou Chorvaté, což se snažili dokázat i historickými kulturně-politickými vazbami. Ačkoliv 1 http://www.titomanija.com.ba/index.php?option=com_content&task=view&id=393&itemid=40 1. 11. 2015. 2 LOVRENOVIĆ, Ivan JERGOVIĆ, Miljenko: Bosna i Hercegovina: budućnost nezavršenog rata. Zagreb 2010, s. 210. 3 V září roku 1993 bosenský parlament deklaroval přijetí staronového jména označujícího příslušníka muslimského národa v BaH Bosňák. 6
bylo o BaH mnohé řečeno a napsáno, stále existuje množství neprobádaných otázek vztahujících se k bouřlivé historii této země. Osobně jsem se zaměřil na Chorvatskou bánovinu, tedy na chorvatskou administrativní jednotku existující v letech 1939 1941 v rámci královské Jugoslávie, a Franja Tuđmana, jenž byl prvním prezidentem samostatného Chorvatska po rozpadu Jugoslávie. Ačkoliv se toto spojení může z časového hlediska zdát poněkud irelevantní, opak je pravdou. Jelikož jsem přesvědčený, že je k pochopení tématu nezbytné širší povědomí o samotné Bánovině, ale i Tuđmanovi, v úvodních dvou kapitolách shrnuji podstatná fakta, která by měla pomoci čtenáři ke komplexnímu pochopení problematiky mé práce. Hned první kapitola je tedy stručným exkursem do tzv. chorvatské otázky v královské Jugoslávii a samotné Chorvatské bánoviny. 4 Právě zmíněná chorvatská otázka a Chorvatská bánovina byly v poválečné jugoslávské historiografii dlouho tabuizovanými tématy, jež v čelných představitelích nového režimu vyvolávaly obavy z historického revizionismu a probouzení chorvatského nacionalismu. 5 Z těchto důvodů trvalo téměř dvě dekády od konce války, než se jimi začali chorvatští historikové seriózně zabývat. K výrazné změně došlo až roku 1963, kdy byla SFRJ přijata nová ústava, 6 která posilovala pravomoci jednotlivých republik a autonomních oblastí, a byla tak zásadním krokem k decentralizaci doposud silně centralizovaného státu. Tato decentralizace vedla i k postupnému uvolňování společenských poměrů v rámci jednotlivých jugoslávských republik, což se projevilo i na poli historiografie, jež začala obšírněji zkoumat pro režim ožehavé dějinné milníky. V dubnu roku 1964 obhájil na Filozofické fakultě v Záhřebu svou disertační práci Sporazum Cvetković-Maček (1965, Dohoda Cvetković-Maček) historik Ljubo Boban, 7 a tak vznikl pravděpodobně nejrozsáhlejší text, který se komplexně zabývá chorvatskou otázkou v královské Jugoslávii od roku 1935 až po podepsání dohody mezi 4 Termín chorvatská otázka velice výstižně vysvětluje kupříkladu historik Ljubo Boban, jenž tvrdí, že je chorvatská otázka komplexním problémem vnitřní politiky Jugoslávie tvořeným národnostním, státněprávním, ekonomickým a sociálním aspektem. Nelze však opomenout skutečnost, že zmíněný problém svou vážností přesahoval i hranice Jugoslávie, a to zejména v předvečer druhé světové války (BOBAN, Ljubo: Sporazum Cvetković-Maček. Beograd 1965, s. 9.). 5 V tehdejším vnímání politických elit Jugoslávie s chorvatským nacionalismem úzce souvisel separatismus. 6 S přijetím nové ústavy došlo mimo jiné k přejmenování FNRJ na SFRJ. 7 Bobanova disertace vyšla v knižní podobě: BOBAN, Ljubo: Sporazum Cvetković-Maček. Beograd 1965; Život a dílo Bobana shrnuje: MATICKA, Marijan: Prof. dr. Ljubo Boban (1933 1994). Radovi Zavoda za hrvatsku povijest 27, 1997, s. 393. 7
Dragišou Cvetkovićem a Vladkem Mačkem. 8 Nedlouho po Bobanovi, roku 1965, obhajoval svou disertační práci na téma Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941. (1993, Příčiny krize monarchistické Jugoslávie od sjednocení roku 1918 do pádu roku 1941) Franjo Tuđman. 9 V prosinci 1966 jej však prostřednictvím článku v literárním časopisu Telegram Boban obvinil z plagiátorství. 10 Boban tvrdil, že byla Tuđmanova práce tvořena ze čtyř pětin Tuđmanovými dříve vydanými články v časopise Forum a zbývající pětina byla opsána právě z jeho disertace. 11 Tuđman se bránil a zastal se jej i jeho školitel Vaso Bogdanov, 12 který však byl zároveň předsedou komise při obhajobě Bobanovy disertace, a tudíž ji mohl poskytnout svému doktorandovi. Jak uvádí Mira Kolar-Dimitrijević, Boban svá obvinění následně ještě rozšířil na další Tuđmanovy práce, v čemž se mu dostalo podpory známého historika Bogdana Krizmana. 13 Tuđman se na stránkách Telegramu proti Bobanovi ostře ohradil a jeho kritiku označil jako karikaturní, prostou minima rozumového úsudku, dokonce i v tomto postbrijunském období. 14 Jejich rozepře však měla další pokračování. 15 James Sadkovich v Tuđmanově politické biografii tvrdí, že pokud jeho studie nebyly plagiáty, nepochybně byly realizovány za pomoci druhých, což bylo dáno Tuđmanovou pozicí v institutu. 16 Osobně si, na základě výše uvedené 8 Dragiša Cvetković byl politikem Jugoslávského radikálního společenství (JRZ), v letech 1939 1941 předsedou jugoslávské vlády. Dohodou s Mačkem přistoupil k řešení chorvatské otázky. Dva roky od uzavření dohody, po podpisu přístupového protokolu k Paktu tří, byla Cvetkovićova vláda vojenským pučem svržena. Vladko Maček byl od tragické smrti Stjepana Radiće lídrem HSS a politickým reprezentantem drtivé většiny chorvatského národa. Lze hovořit i o utvoření Mačkova kultu. Za své názory a snahy řešit chorvatskou otázku byl vězněn. Ve volbách v letech 1935 a 1938 byl úspěšným lídrem Bloku národního porozumění. Roku 1939 dosáhl dohody s předsedou vlády Cvetkovićem, čímž došlo k utvoření Chorvatské bánoviny, jež byla formou řešení chorvatské otázky. Jelikož nechtěl spolupracovat s německými okupanty a ustašovským režimem, strávil jistý čas v koncentračním táboře Jasenovac a domácím vězení. Jelikož nesouhlasil s poválečným politickým režimem, stejně jako Cvetković odešel do emigrace. 9 Tato práce měla být vydána záhřebským vydavatelstvím Naprijed, nicméně k tomu údajně z popudu strany nedošlo, a tak Tuđman text dále doplňoval a rozšiřoval, až byl roku 1974 připraven k vydání pod názvem Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji. Kniha však byla vydána až roku 1993 (TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918. 1941.. Zagreb 1993.). 10 SADKOVICH, James J.: Tuđman: prva politička biografija. Zagreb 2010, s. 127. 11 Tamtéž; V předmluvě knihy Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941., jejímž autorem je Anđelko Mijatović, jsou uvedeny dříve vydané texty, jež Tuđman ve své disertaci využil (MIJATOVIĆ, Anđelko: Riječ urednika. In: TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918. 1941.. Zagreb 1993.). 12 Bogdanov tvrdil, že k stejným závěrům v pracích Bobana a Tuđmana nedošlo z důvodu přepisování, nýbrž používání stejných pramenů (KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, Mira: Franjo Tuđman i organizacija rada u Institutu za historiju radničkog pokreta Hrvatske od 1961. do 1967.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011, s. 31 32.). 13 KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, M.: Franjo Tuđman, s. 32. 14 TUĐMAN, Franjo: Usudbene povjestice. Zagreb 1995, s. 123. 15 Tamtéž, s. 120. 16 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 127 133. 8
literatury a osobního rozhovoru s Tuđmanovou podřízenou z institutu Mirou Kolar- Dimitrijević, myslím, že byl Tuđman kompilátorem, jenž umně využíval své pozice v institutu, a jehož motivací byla afirmace své osoby v kontextu jugoslávské historiografie, která byla vzhledem k jeho dosaženému vzdělání značně obtížná. Nicméně, kromě průkopnických prací Bobana a Tuđmana vzniklo na chorvatském území ještě za existence socialistické Jugoslávie, ale zejména po utvoření samostatného chorvatského státu, množství odborných článků, diplomových prací, disertací a monografií zabývajících se problematikou Chorvatské bánoviny. 17 Tímto fenoménem se zabývali i mnozí srbští historici. Avšak stejně jako v Chorvatsku byla většinou Chorvatská bánovina, respektive chorvatská otázka v období královské Jugoslávie, součástí rozsáhlejších syntéz a nepředstavovala tak stěžejní bod prací. Zřejmě nejrozsáhlejším srbským dílem na zmíněné téma je dvoudílná publikace Slom Kraljevine Jugoslavije 1941 (1982, Pád království Jugoslávie roku 1941) bělehradského historika Velimira Terziće. 18 Na úvodní kapitolu navazuji Tuđmanovou biografií, k jejímuž napsání mi posloužila zejména díla Jamese J. Sadkoviche a Darka Hudelista, též označovaného Tuđmanovým romanopiscem. Označení romanopisec se vztahuje k Hudelistovým domněnkám a bujné fantazii, které se v jeho díle promítají, a proto je zapotřebí být na pozoru a konfrontovat jeho tvrzení se zmíněným Sadkovichem či oficiálními internetovými stránkami prvního chorvatského prezidenta, na jejichž provozování se podílí jeho rodina. 19 Ve stručné Tuđmanově biografii vyzdvihuji zejména momenty, které mohou mít přímou či nepřímou souvislost s Tuđmanovým vztahem k Chorvatské bánovině. 17 Z tohoto množství prací jsem vybral ty, jež osobně považuji za podstatné pro svou práci. ŠLABEK, Stjepan: Banovina Hrvatska: (26. 8. 1939. 10. 4. 1941.): pravno-povijesni pristup. Kutina 1997; diplomové práce: FALAMIĆ, Slavica: Uspostava Banovine Hrvatske u zagrebačkom i beogradskom tisku. Zagreb 2006; KRALJEVIĆ, Marija: Tisak o uspostavi Banovine Hrvatske (26. 08. 30. 09. 1939.). Zagreb 2005; LISIČAK, Adrijan: Vladko Maček i hrvatsko pitanje od 1928. do 1941. godine. Zagreb 2004; POGAČIĆ, Kristina: Okolnosti nastanka Banovine Hrvatske. Zagreb 1999; disertace: REGAN, Krešimir: Srpska politika u Banovini Hrvatskoj. Zagreb 2006. 18 TERZIĆ, Velimir: Slom Kraljevine Jugoslavije 1941. Beograd 1982.; Zajímavostí je, že o tomto období vydal Terzić ještě jednu knihu (TERZIĆ, Velimir: Jugoslavija u aprilskom ratu 1941. Titograd 1963.), kterou Tuđman ve svém vyjádření k tématu kontroverzí historiografie označil jako osmisetstránkový antichorvatský pamflet (TUĐMAN, F.: Usudbene povjestice, s. 120.). 19 Konkrétně jeho žena Ankica navíc vydala knihu (TUĐMAN, Ankica: Moj život s Francekom. Zagreb 2006.), jejímž prostřednictvím dává čtenáři nahlédnout do Tuđmanova života optikou člověka jemu nejbližšího a poodkrývá milníky a osudové osobnosti v jeho životě z poněkud jiné perspektivy. Rovněž se zasloužila o třídílné vydání Tuđmanova osobního deníku z let 1973 1989 (TUĐMAN, Ankica (ed.): Franjo Tuđman osobni dnevnik. Zagreb 2013.) v edici novin Večernji list. 9
Po obecných úvodních kapitolách se věnuji analýze Tuđmanových textů historiografického rázu a snažím se tak odhalit, co pro něj, jakožto historika, Chorvatská bánovina znamenala. To považuji za nezbytné pro komplexní chronologické shrnutí a pochopení Tuđmanova vnímání Chorvatské bánoviny, respektive BaH a jejího obyvatelstva. V další kapitole analyzuji Tuđmanovy politické texty spjaté s BaH, přičemž neopomíjím ani zásadní dokumenty HDZ, 20 pod nimiž je Tuđman podepsán, či rozhovory poskytnuté zahraničním médiím. Zvláštní pozornost věnuji Tuđmanovu setkání se Slobodanem Miloševićem v Karađorđevu, kde se měli údajně dohodnout na rozdělení BaH. Odhaluji základní interpretační proudy tohoto setkání a představuji argumentaci jejich čelných reprezentantů Ivici Lučiće, Miloše Miniće a Tuđmanova syna Miroslava. Rovněž uvádím výpovědi nejbližších spolupracovníků chorvatského a srbského prezidenta, jejichž nejednoznačnost podporuje domněnky těch, jež tvrdí, že bylo v Karađorđevu dohodnuto rozdělení BaH, ale i oněch, jež tuto tezi vyvrací. V zájmu zachování chronologické kontinuity navazuji na karađorđevskou dohodu tzv. stenogramy o rozdělení BaH, které jsou přepisy Tuđmanových jednání vztahujících se k osudu BaH, a tedy i jedinečným pramenným materiálem svědčícím o jeho přístupu k řešení bosenské otázky. Tyto přepisy posloužily mimo jiné i jako důkazní materiál Haagskému tribunálu. Ačkoliv zachycují Tuđmanova jednání z let 1991 1999, kdy zemřel, pro svou práci jsem využil zejména přepisy z let 1991 1992 a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, že ne všechny tematicky zapadají do mé práce a druhým důvodem, že považuji za zbytečné několikrát opakovat to, co již bylo řečeno. Analýza stenogramů uzavírá množství materiálů spjatých s Tuđmanem a BaH, respektive Chorvatskou bánovinou, čímž vzniká ucelený chronologický přehled věnovaný BaH v Tuđmanově národně-integrační ideologii. 20 Za tyto dokumenty (k nahlédnutí v přílohách) vděčím paní Mariji Cik ze sekretariátu HDZ, která byla tak ochotná a zaslala mi je. 10
3. CHORVATSKÁ OTÁZKA V KRÁLOVSKÉ JUGOSLÁVII A CHORVATSKÁ BÁNOVINA 3.1. CHORVATSKÁ OTÁZKA V MEZIVÁLEČNÉ JUGOSLÁVII Podstatou chorvatské otázky v období meziválečné Jugoslávie byl status chorvatského národa a chorvatských zemí v rámci monarchie, 21 jíž vládla dynastie Karađorđevićů. Jelikož si myslím, že měla problematika národnostní otázky v královské Jugoslávii a v Jugoslávii socialistické mnoho podobných rysů, považuji za nezbytné ve stručnosti zrekapitulovat několik skutečností, které byly těžištěm chorvatské otázky, a jež vedly Vladka Mačka k utvoření Chorvatské bánoviny. 22 Tato fakta a zejména uvedené Mačkovy postoje k existenci, respektive neexistenci jugoslávského národa, k bosenským muslimům a k vymezení chorvatské hranice na území Bosny, poslouží k porozumění mnoha myšlenkových pochodů a postojů Franja Tuđmana, jimiž se obšírněji zabývám v dalších kapitolách. Jak jsem již zmínil, panovníkem státu jižních Slovanů byl příslušník původně srbské panovnické dynastie Karađorđevićů. Do roku 1934 stál v čele království Alexandr I. Karađorđević, jenž vládl pevnou rukou a důsledně až do své smrti prosazoval centralisticko-unitaristické státní zřízení, jehož struktury jednoznačně ovládali Srbové. 23 Ačkoliv stát až do období krize po atentátu na Stjepana Radiće a následného zavedení královy diktatury fungoval jako konstituční monarchie, král vládl autoritativně, což potvrzoval například svým vlivem na rezignaci více než dvou desítek vlád. Nově dosazené vlády měly odpovídat představám krále, a tudíž i prosazovat jeho myšlenky o fungování a zřízení státu, čímž se dostávaly do ostrého rozporu s chorvatskými požadavky na federalizaci a demokratizaci. 24 21 Záměrně neuvádím typ monarchie, neboť lze říci, že královská Jugoslávie měla charakteristiky i konstituční, i absolutní monarchie, což se odvíjelo od aktuální vnitropolitické situace. 22 Viz příloha č. 1 Mapa Chorvatské bánoviny. 23 Centralismus nahrával srbské převaze, což se odráželo na vedoucích pozicích Srbů ve všech oblastech veřejné správy. Z toho důvodu, i navzdory přáním některých dobromyslných unitaristů, byl integrální unitarismus vnímán jako realizace srbské hegemonie (BANAC, Ivo: Nacionalno pitanje u Jugoslaviji: porijeklo, povijest, politika. Zagreb 1995, s. 336). 24 Vůdčí roli srbského národa demonstruje politický příklad: premiér byl srbské národnosti 264 z 268 měsíců existence království; ministrem vojska byl vždy Srb; ministrem námořnictva byl vždy Srb; ministr vnitra byl srbské národnosti 240 z 268 měsíců; ministr zahraničních věcí byl srbské národnosti 247 z 268 11
Nutno podotknout, že velký vliv na chorvatský požadavek federalizace měl i neutěšený stav jugoslávského hospodářství silně postiženého světovou hospodářskou krizí. Avšak již od samých počátků existence společného státu jižních Slovanů bělehradský centralistický režim ve snaze ustavit ve státě pomyslnou hospodářskou rovnováhu nejvíce finančně a daňově zatěžkával bývalé rakousko-uherské provincie, které tak splácely pomyslný dluh za osvobození od cizí nadvlády. 25 Tak mohl Bělehrad na úkor rozvinutějších severozápadních oblastí industrializovat zejména jihovýchodní oblasti království. 26 K větším politickým změnám v Jugoslávii došlo až po atentátu a smrti krále Alexandra, jehož nezletilého následovníka zastupovala regentská rada v čele s princem Pavlem. Tehdy i vzhledem k novým mezinárodním poměrům začínala být chorvatská otázka pro Bělehrad nebezpečná, a tak bylo poprvé vyslyšeno volání Chorvatů po změnách a začínalo se rýsovat řešení chorvatského problému v podobě utvoření Chorvatské bánoviny. Ačkoliv se může zdát, že lze chorvatskou otázku charakterizovat jako chorvatsko-srbský spor, domnívám se, že tomu tak minimálně v období královské Jugoslávie úplně nebylo. Chorvatská politická reprezentace totiž, nebojkotovala-li zrovna parlament, byla schopná poměrně dobře spolupracovat i se srbskými opozičními stranami, které nesouhlasily se stávajícím politickým režimem. Ačkoliv se stanoviska vedení HSS v mnohém rozcházely se stanovisky SDS či jiných srbských politických těles, úspěchy SDK nebo Bloku národního porozumění stojících proti prorežimním vládám sugerují dojem, že se nejednalo ani tak o spor chorvatsko-srbský, jakožto o spor koncepcí o fungování a zřízení státu, přičemž jedny pozice zaujímal královský dvůr a jemu spřízněné vlády, 27 druhé opoziční strany v čele s chorvatskou HSS. měsíců; ministr spravedlnosti byl srbské národnosti 237 z 268 měsíců (RAMET, Sabrina P.: The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918 2005. Washington 2009, s. 134.). 25 BANAC, Ivo: Nacionalno pitanje, s. 180 182; Ivo Banac ve své práci uvádí několik zásadních finančních machinací a manipulací, jimiž Bělehrad využíval chorvatské a ostatní prečanské kraje už od samého vzniku Království SHS. 1. 20% rakousko-uherských korun bylo staženo z oběhu, což mělo posloužit deflaci (ve skutečnosti však vláda získané peníze použila k úhradě dluhů, čímž ve skutečnosti posílila inflaci), a tím pádem obyvatelstvo zejména bývalých rakousko-uherských oblastí přišlo o pětinu svých úspor. 2. výměna korun za dináry v poměru jeden dinár ku čtyřem korunám, čímž byly úspory obyvatel z bývalých rakousko-uherských oblastí definitivně zničeny a tím pádem se změnily i ekonomické vztahy mezi zmíněnými oblastmi a Srbskem, jehož kupní síla značně vzrostla. 3. nespravedlivé rozdělení daňového zatížení, přičemž například daň z příjmu byla placena pouze ve Vojvodině, Chorvatsku a Slovinsku, z čehož těžilo především Srbsko (ke sjednocení daňových systémů došlo až roku 1928). 26 IVANIŠEVIĆ, A.: Položaj Hrvatske u prvoj jugoslavenskoj državi. Između mita i stvarnosti. Radovi Zavoda za hrvatsku povijest Filozofskog fakulteta Sveučilišta u Zagrebu, knjiga 42, 2010, s. 343 344. 27 V těchto vládách bývali i zástupci slovinských klerikálů či bosenských muslimů, tudíž nelze říct, že by šlo o spor opozice se srbskou vládou, jak to bývá mnohdy prezentováno. 12
3.2. UTVOŘENÍ CHORVATSKÉ BÁNOVINY V předvečer druhé světové války došel princ Pavle k závěru, že situace vyžaduje neprodlené řešení chorvatské otázky, 28 v čemž jej však podporoval jen úzký okruh lidí okolo regentské rady a Pavlem dosazeného Cvetkoviće. Pavle tak vyslal do Záhřebu předsedu královské vlády a zmocněnce koruny Dragišu Cvetkoviće, aby zahájil s Mačkem, jenž měl podporu širšího stranického vedení HSS, jednání ve věci chorvatské otázky. 29 V dubnu tak byla zahájena série rozhovorů, jež měly vést k dohodě mezi představitelem Bělehradu a Záhřebu a částečné reorganizaci státu. Problémem však bylo vymezení hranic Chorvatské bánoviny, konkrétně v oblastech BaH a Vojvodiny, které představovaly střet zájmu chorvatské a srbské politické reprezentace. 30 Bosenskohercegovské nároky Mačka zcela nepochybně vycházely z historického práva a reálné majority katolického a muslimského obyvatelstva v určitých oblastech BaH. Podle Mačka bosenskohercegovští muslimové všech společenských vrstev neprojevovali jakékoliv národní vědomí a inteligence se dokonce považovala za chorvatskou, což vysvětluje zmíněné Mačkovy aspirace. 31 Na konci června 1939 bylo po dohodě o podobě hranic, principech a stupni autonomie Chorvatské bánoviny svěřeno speciální komisi, do níž chorvatská i srbská strana jmenovaly po třech odbornících, vypracování rozdělení či přenosu kompetencí mezi společnou a autonomní chorvatskou vládou. Dne 26. srpna 1939 tak s cílem co nejspolehlivěji a komplexně zachovat veřejné zájmy předseda královské vlády Dragiša Cvetković a předseda HSS a SDK Dr. Vladko Maček po dlouhých rozhovorech přistoupili k řešení chorvatské otázky. 32 Tak došlo k podepsání dohody. 28 V březnu roku 1938 došlo k anšlusu Rakouska, v září k podpisu Mnichovské dohody, v březnu 1939 byla rozbita ČSR a utvořen Protektorát Čechy a Morava, v dubnu již byla Italy zabrána s Jugoslávií sousedící Albánie a nacistické Německo se připravovalo na zářijový útok na Polsko. 29 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska povijest. Zagreb 2003, s. 189. 30 Tamtéž, s. 190. 31 Maček neuznával existenci jugoslávského národa, uznával pouze národ slovinský, chorvatský a srbský, přičemž o Makedoncích tvrdil, že ještě nejsou národem a o Černohorcích, že mají na stát historické právo, ačkoliv nejsou národem, nýbrž částí srbského národního korpusu. Myšlenku stvoření jugoslávského státu nepovažoval za šťastnou, neboť tvrdil, že ve středu tohoto státu existovala osudná kulturní a geopolitická linie, na níž se už mocné císařství římské rozpadlo na dvě části (GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 141 142.). 32 Viz příloha č. 2 Uredba o Banovini Hrvatskoj, 26. srpna 1939. 13
3.3. OBSAH DOHODY CVETKOVIĆ-MAČEK Podstatou dohody je utvoření společné vlády, 33 jež společnými silami zrealizuje utvoření Chorvatské bánoviny a přenese na ni odpovídající kompetence. 34 Bánovina měla být speciálním teritoriem v rámci Jugoslávie tvořeným sjednocenými bánovinami Sávskou a Přímořskou, k nimž měly být připojeny okresy Dubrovník, Šid, Ilok, Brčko, Gradačac, Derventa, Travnik a Fojnica, 35 přičemž definitivní podoba bánoviny měla být určena při příležitosti rekonstrukce celého státu, k níž však nakonec nedošlo. 36 Bánovina tedy zahrnovala části BaH obývané převážně Chorvaty, jinými slovy Posavinu, západní Hercegovinu s Mostarem a Stolcem, livanjsko-duvanjský kraj, střední Bosnu s Travnikem a srijemské okresy Šid a Ilok. Baranja a území kolem Dvoru na Uně (severně a západně od Uny) zůstaly vně hranic Bánoviny. 37 Podstatnou skutečností je, že při vymezování hranic Bánoviny na území BaH byla ignorována přítomnost muslimského obyvatelstva a hledělo se tak pouze na poměr počtu Srbů a Chorvatů v rámci jednotlivých okresů, což značně zkomplikovalo tehdejší spolupráci HSS s muslimskými politiky na anticentralistickém programu. 38 V rámci Bánoviny měla být zaručena rovnoprávnost Srbů, Chorvatů a Slovinců, a stejně tak měla být garantována svoboda náboženského vyznání a základní občanská a politická práva. 39 Záhřeb získal kompetence v oblasti zemědělství, obchodu a průmyslu, lesů a dolů, stavebnictví, sociální politiky, zdravotnictví, tělovýchovy, spravedlnosti, osvěty a vnitřní správy. 40 V kompetencích Bělehradu však zůstaly zahraniční věci, obrana, finance, doprava a pošta. Zákonodárnou moc měl v bánovině zastupovat chorvatský parlament, moc výkonnou osoba bána, 41 jehož do funkce dosazoval král a mohl jej i odvolat. 42 33 Maček se stal jedním ze dvou místopředsedů nové vlády a vůči Bělehradu vedl smířlivou politiku. Snažil se zabránit vtažení Jugoslávie do válečného konfliktu a zároveň se snažil získat co nejvíce pro Chorvatsko ve smyslu realizace a rozšíření autonomie (IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 347). 34 Viz příloha č. 2. 35 V chorvatštině jsou okresy označeny slovem srez či kotar. Dubrovník byl součástí Zetské bánoviny, sremské okresy Šid a Ilok Dunajské bánoviny, Gradačac a Derventa Vrbasské bánoviny a Travnik a Fojnica Drinské bánoviny. 36 V potaz měly být brány ekonomické, sociální, geografické a politické okolnosti (Viz příloha č. 2). 37 38 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 189. 39 Viz příloha č. 2. Uredba o Banovini Hrvatskoj 40 41 Bánem, tedy královským místodržícím, byl jmenován Ivan Šubašić, který byl i předsedou dvou jugoslávských vlád v londýnském exilu a ministrem zahraničních věcí v první koaliční vládě Josipa Broze Tita. 42 14
Na základě dohody o utvoření Chorvatské bánoviny bylo vydáno několik podstatných nařízení vztahujících se k věcem politicko-správním, přičemž jedním ze zásadních bylo nařízení o Chorvatské bánovině, 43 které se vztahovalo k fungování autonomního teritoria a jeho statutárních orgánů. Jak však uvádí Alojz Ivanišević, z velké části teoretická autonomie Chorvatské bánoviny byla podobná té, kterou mělo Trojjediné království v rámci Uher v letech 1868 1918. 44 Představy chorvatské politické reprezentace o autonomii tak nebyly zcela naplněny. Už den po podepsání dohody, tedy 27. srpna 1939 Maček na zasedání chorvatského parlamentu prohlásil, že ačkoliv byla dohoda uzavřena, neodpovídá zcela jeho představám. Tím chtěl, jak uvádí Goldstein, říct, že teritoriální rozsah Chorvatské bánoviny není konečný, a že bude chorvatská strana v dalších rozhovorech požadovat větší území, ale i více nezávislosti na Bělehradě. 45 3.4. NDH VŠE PO DRINU 46 Dne 25. března 1941 přistoupila Jugoslávie k Paktu tří, což u obyvatelstva vyvolalo značnou nevoli a v důsledku této události došlo o dva dny později k vojenskému puči, 47 při němž byla svržena regentská rada s princem Pavlem, vládu Cvetković-Maček nahradila nová vláda generála Dušana Simoviće a hlavou státu byl prohlášen nezletilý král Petr II. Karađorđević. Maček spatřoval poslední možnost spásy Jugoslávie před válkou v podpoře Simovićovy vlády. 48 Nicméně už 6. dubna byla Jugoslávie napadena německými a italskými jednotkami, a tak se její podoba opět měnila. Dne 10. dubna byl vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, jenž se rozkládal na území Chorvatské bánoviny, k níž byla připojena území BaH s hranicí na řece Drině a Boka Kotorská. 49 Tento nový státní celek však musel Italům ustoupit nejrozvinutější část chorvatského pobřeží a Maďarům oblasti Mezimuří a také Baranje, 50 která sice 43 44 IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 347. 45 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 190. 46 Parola Sve do Drine je jednou z několika ustašovských parol znovu užívaných i v bouřlivých 90. letech. 47 K tomuto puči se pojí známá hesla jako raději válku, nežli pakt (bolje rat nego pakt) či raději hrob, nežli otrok (bolje grob nego rob). 48 IVANIŠEVIĆ, A.: Kao guske u maglu?, s. 348. 49 Velkým župám dal Pavelić historická jména inspirovaná středověkým Chorvatskem a Bosnou. Tak chtěl potvrdit kontinuitu NDH se starochorvatským státem. Viz příloha č. 3 Mapa NDH. 50 MATKOVIĆ, Hrvoje: Povijest Nezavisne države Hrvatske. Zagreb 2002, s. 25 32. 15
nebyla součástí Chorvatské bánoviny, nicméně s koncem války byla připojena k Chorvatsku a je jeho součástí do dnes. Ačkoliv Maček odmítal spolupráci s novým režimem, vyzval obyvatelstvo, aby respektovalo novou vládu a stejně tak vyzval i všechny přívržence HSS, kteří byli ve službách státní správy, aby s novou vládou upřímně spolupracovali. 51 O nové vládě mínil, že utvořila svobodný a nezávislý chorvatský stát na celém historickém i etnografickém prostoru Chorvatska. 52 Za nedlouho však poznal skutečnou tvář ustašovského režimu a ještě roku 1941 byl uvězněn v nechvalně proslulém koncentračním táboře Jasenovac. 51 GOLDSTEIN, I.: Hrvatska, s. 210. 52 16
4. STRUČNÁ BIOGRAFIE FRANJA TUĐMANA Franjo Tuđman se narodil 14. května 1922 v obci Veliko Trgovišće do rodiny Justiny a Stjepana, 53 který byl aktivním a ve svém regionu významným členem HSS, a tak svého syna vychovával v duchu ideologie tohoto politického uskupení, což pravděpodobně do značné míry ovlivnilo jeho život. 54 Zejména od 60. let se Franjo Tuđman ve svých historiografických pracích intenzivně zabýval ideologií HSS a i v jeho politice lze spatřovat jisté paralely s politikou výše uvedené strany. Patnáctiletý Franjo se v Záhřebu dokonce setkal se stranickým lídrem Vladkem Mačkem, s nímž měl příležitost krátce pohovořit. 55 Co se týče Tuđmanova vzdělání, základní školu navštěvoval ve svém rodišti a následně absolvoval střední školu a obchodní akademii v Záhřebu (kvůli válce ji však nedokončil), kde začínal být politicky aktivní a účastnil se tajných komunistických manifestací, za což byl roku 1940 dvakrát zatčen. 56 Druhá světová válka byla pro Franja, ale i pro další členy jeho rodiny osudová. Už roku 1939, v němž byla po dohodě Cvetković-Maček utvořena Chorvatská bánovina, se stal Tuđman členem SKOJ. Jako komunista nemohl vyjádřit podporu Mačkově politice, nicméně již během 60. let, kdy se distancoval od strany, považoval Mačkovo chorvatské vyrovnání s Bělehradem za klíč k řešení chorvatské otázky. 57 Od samých počátků války byl Tuđman aktivní v antifašistickém partyzánském hnutí v severozápadním Chorvatsku a účastnil se tak boje proti ustašovskému Nezávislému státu Chorvatsko. Stejně jako jeho otec byl členem ZAVNOH a AVNOJ. 58 Otec válku přežil, nicméně roku 1946 nešťastně i se svou druhou manželkou, Franjovou nevlastní matkou, zemřel. 59 Hudelist tvrdí, že svou ženu zabil a poté sám spáchal sebevraždu, na oficiálních webových stránkách Tuđmana, jež financuje a částečně i utváří rodina Tuđman, je uvedeno, že byli zlikvidováni tajnou jugoslávskou policií OZNA, která tak 53 Malé město nacházející se v Chorvatském Záhoří nedaleko rodiště Josipa Broze Kumrovce. 54 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 43. 55 HUDELIST, Darko: Tuđman : biografija. Zagreb 2004, s. 11. 56 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; HUDELIST, D.: Tuđman, s. 49. 57 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 43. 58 Také jeho bratr Stjepan, známý jako Štefek, byl do roku 1943, kdy byl zabit gestapem, aktivní v partyzánském hnutí (http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015). 59 HUDELIST, D.: Tuđman, s. 15. 17
reagovala na kritiku směřující ke komunistické vládě. Sadkovich tuto možnost připouští. 60 Během války ambiciózní Franjo Tuđman poměrně rychle stoupal v partyzánské hierarchii a roku 1945 již byl majorem zodpovědným za kádrovou politiku Záhřebského X. sboru, což bylo vzhledem k jeho nízkému věku a nedokončenému vzdělání nezvyklé. 61 Nutno podotknout, že Tuđmanovy funkce ve vojsku byly zejména politickoideologického charakteru, k čemuž jej předurčoval jeho intelekt, ale i ideologický zápal. 62 Nicméně i on se účastnil ostrých bojů, za což byl oceněn hodností majora, ale i Řádem partyzánské hvězdy za hrdinství. 63 V partyzánských řadách poznal svou ženu Ankici Žumbar, která byla jeho pomocnicí a následovala jej do Bělehradu. Ještě roku 1945 se s ní v Bělehradě oženil a měli tři děti Miroslava, 64 Stjepana a Nevenku. 65 Bělehradské působení bylo významné pro Tuđmanův kariérní růst. Jako jeden z chorvatských představitelů vrchního velení Národněosvobozeneckého vojska a Partyzánských oddílů Jugoslávie přesídlil do hlavního města Jugoslávie a začal zde pracovat jako vedoucí personálního oddělení Ministerstva lidové obrany, 66 později Svazového sekretariátu pro lidovou obranu, kde zůstal 12 let, načež se přemístil na pozici v generálním štábu. 67 Nadále pokračoval v kariérním růstu roku 1953 byl povýšen do hodnosti plukovníka a roku 1960 byl již generálem, což bylo u Chorvatů nezvyklé v tehdejším důstojnickém sboru JNA jich bylo jen okolo 20 %, zatímco Srbů a Černohorců bylo zhruba 70 %. Nedlouho po svém jmenování generálem však opustil aktivní vojenskou službu. 68 S kariérním růstem je spjato i Tuđmanovo studium na Vyšší vojenské akademii, 69 které zakončil obhajobou práce na téma Pregled povijesti ratne 60 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 58. 61 Tamtéž, s. 51. 62 Tamtéž, s. 55 56. 63 64 Miroslav Tuđman patří mezi přední obhájce politiky svého otce pro tuto diplomovou práci je podstatná jeho obhajoba otce ve věci rozdělení Bosny a Hercegoviny, respektive záměru znovuobnovení Chorvatské bánoviny, který se snaží ve svých knihách předložením množství dokumentů vyvrátit (TUĐMAN, Miroslav /ed./: Bosna i Hercegovina u raljama zapadne demokracije: Korespondencija predsjednika Republike Hrvatske dr. Franje Tuđmana i dokumenti o Bosni i Hercegovini 1990. 1995.. Zagreb 2013; TUĐMAN, Miroslav: Istina o Bosni i Hercegovini dokumenti 1991. 1995..Zagreb 2005; TUĐMAN, Miroslav: Vrijeme krivokletnika. Zagreb 2006.). Roku 2009 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách, v nichž získal pouhá 4% hlasů. Aktuálně je poslancem tzv. Vlastenecké koalice v chorvatském parlamentu. 65 http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 66 NOV Narodnooslobodilačka vojska Národněosvobozenecké vojsko; POJ Partizanski odredi Jugoslavije Partyzánské oddíly Jugoslávie. 67 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 60. 68 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 61. 69 http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 18
vještine i tendencije razvoja u suvremenom nuklearnom dobu (Přehled historie válečných dovedností a tendence rozvoje v současném nukleárním období). 70 V tomto období také zahájil svou publikační činnost a vydal několik odborných prací zabývajících se historií, vojenstvím, národnostní otázkou, mezinárodními vztahy a filozofií. Od samého počátku však byl kritizován a obviňován, že není ideologicky uvědomělý, a že je chorvatský nacionalista, což v tehdejší době představovalo vážné obvinění. Rovněž byl obviňován z kompilátorství a plagiátorství, kterých se měl dopustit při psaní svých prvních dvou vydaných knih Rat protiv rata (1957, Válka proti válce), 71 Stvaranje socijalističke Jugoslavije (1960, Tvoření socialistické Jugoslávie), 72 avšak i dalších odborných článků. 73 Tato obvinění Tuđmana pronásledovala i v následujících letech. Šedesátá léta byla pro Tuđmana a jeho kariéru převratná. Po svém návratu do Záhřebu roku 1961 byl klíčovou osobou při založení Institutu pro dějiny dělnického hnutí, 74 jehož se stal ředitelem. 75 Jak tvrdí Mira Kolar-Dimitrijević, Tuđman byl autokratickým ředitelem, jenž své vlastní cíle a přání ztotožnil s cíli institutu a jeho práci podřídil svému zájmu. 76 Již brzy však začala práce institutu vybočovat z rámce toho, čím se měl primárně zabývat. 77 Zkoumání dělnického hnutí a socialistické revoluce tak zastiňovaly chorvatské dějiny. 78 Tuđman se proto začal dostávat do vážných problémů, které vygradovaly po roce 1963, kdy bělehradský Institut pro výzkum dělnického hnutí (Institut za izučavanje radničkog pokreta) vydal syntézu Pregled istorije Saveza komunista Jugoslavije (Přehled historie Svazu komunistů Jugoslávie), kterou Tuđman se svými kolegy ostře zkritizoval, čímž si proti sobě postavil vedení strany a zejména Vladimira Bakariće, 79 jenž poměrně dlouho držel nad záhřebským institutem ochrannou ruku. 80 Léta 1964 1967 byla pro Tuđmanův institut krizová, což bylo do značné míry způsobeno tím, že se zabýval národnostní otázkou tzv. 70 71 TUĐMAN, Franjo: Rat protiv rata. Zagreb 1957. 72 Týž: Stvaranje socijalističke Jugoslavije. Zagreb 1960. 73 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 67. 74 Institut za historiju radničkog pokreta. 75 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 78. 76 KOLAR-DIMITRIJEVIĆ, Mira: Franjo Tuđman, s. 36. 77 Mnoho prací bylo zaměřeno na druhou světovou válku a poválečné procesy cílem bylo přehodnotit působení jednotlivých aktérů, přešetřit počty obětí apod. 78 Tamtéž, s. 23. 79 Vladimir Bakarić byl od konce druhé světové války až do počátku 80. let pravděpodobně nejvlivnějším chorvatským politikem. 80 Tamtéž, s. 25. 19
staré Jugoslávie a také hodnocením dohody Cvetković-Maček, 81 které byly ožehavými tématy jugoslávské historiografie a stranické elity v nich spatřovaly zárodky historického revizionismu. Roku 1967 byl Tuđman za značné kritiky strany donucen odejít z funkce ředitele institutu, byl obviněn z plagiátorství, přišel o svou pozici na Záhřebské univerzitě a byl vyloučen ze Svazu komunistů, načež byl pensionován, ačkoliv stále zůstával aktivní jako poslanec v parlamentu Socialistické republiky Chorvatsko. 82 Na přelomu 60. a 70. let, kdy na základě ústavních změn docházelo k pozvolné decentralizaci Jugoslávie, se začaly projevovat touhy chorvatských politických a intelektuálních elit po politických, společenských, ale i kulturních reformách, s nimiž bylo úzce spjato i prosazování chorvatských národních zájmů a i jakási legitimizace chorvatské identity. Součástí reformního proudu byl i Franjo Tuđman, který vydal několik režimem kritizovaných textů a přednesl řadu přednášek, jež opět svým tematickým zaměřením straně nevyhovovaly. Nutno však podotknout, že ačkoliv Tuđman sympatizoval s idejemi tzv. chorvatského jara, rozhodně v této době nebyl nijak politicky významnou osobností. 83 Během svého nového působení ve vedení Matice chorvatské se, stejně jako řada dalších historiků, zaměřil na zkoumání HSS a Stjepana Radiće. 84 Netrvalo však dlouho a došlo k potlačení chorvatského reformního hnutí, načež mnoho reformních komunistů a dalších nestranických reformistů, kteří byli režimem označováni za nacionalisty, separatisty či dokonce ustašovce, bylo za svou činnost potrestáno. Trest se nevyhnul ani Tuđmanovi, a tak byl roku 1972 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dvěma letům odnětí svobody a bylo mu zakázáno publikovat a veřejně vystupovat. Roku 1973 mu byl trest po intervenci literáta Miroslava Krleži u Josipa Broze Tita zkrácen na devět měsíců. 85 Podruhé byl Tuđman zatčen roku 1981, kdy byl obviněn z nepřátelské propagandy, za což byl odsouzen k třem rokům odnětí svobody, pěti letům domácího vězení a znovu mu bylo zakázáno publikovat a veřejně vystupovat. 86 Po Bakarićově smrti roku 1983 mu však bylo pro špatný zdravotní stav umožněno, aby si svůj trest 81 Tamtéž, s. 26 33. 82 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 155 156. 83 Srov. BANAC, Ivo: Neovisna Hrvatska: Povijest, problematika i politika. DELKELET EUROPA SOUTH-EAST EUROPE International Relations Quarterly, no. 5, 2011, s. 5; HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 241. 84 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 161 175. 85 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015; SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 190. 86 SADKOVICH, J. J.: Tuđman, s. 226 235. 20
odpykával v domácím vězení. 87 V něm, kromě krátkého období, kdy se musel vrátit do věznice, strávil zbytek svého trestu. 88 Druhá polovina 80. let se v životě Tuđmana vyznačuje především šířením jeho myšlenek mezi chorvatskou diasporou. 89 Právě Chorvaté žijící zejména v Kanadě, USA, Německu, Švédsku, Rakousku a jiných zemích značně materiálně podporovali Tuđmana a i mnoho dalších oponentů režimu. Také v období rozpadu Jugoslávie a v následujících válečných letech se Tuđman a jeho spolupracovníci těšili značné podpoře diaspory. Po svém návratu ze zahraničních cest založil Tuđman roku 1989 politickou stranu zvanou Chorvatské demokratické společenství (HDZ Hrvatska demokratska zajednica) a po vítězství v prvních pluralitních volbách se stal předsedou předsednictva svazové republiky Chorvatsko, po změně ústavy roku 1992 prezidentem samostatného Chorvatska, jímž byl zvolen ještě jednou roku 1997. Tuto funkci vykonával až do své smrti 10. 12. 1999. 90 V 90. letech byl Tuđman klíčovou postavou při znovuobnovení samostatného Chorvatska a jeho mezinárodním uznání. Kromě svého politického postu zastával i funkci vrchního velitele chorvatských ozbrojených sil válčících na teritoriu Chorvatska, ale i BaH. BaH měla pro Chorvatsko mimořádný význam a její případné rozdělení by vedlo k vymezení stejných či podobných hranic, jaké měla Chorvatská bánovina v letech 1939 1941. 91 Pro komplexní porozumění osobnosti Franja Tuđmana je nezbytné krátce charakterizovat období, kdy stál v čele Chorvatska. Jak uvádí ve své práci politolog Petr Týfa, Tuđman byl rozhodně autoritářským prezidentem, jenž využíval své popularity (býval označován za otce národa, skládaly se o něm verše) a postavení k tomu, aby manipuloval médii, a tedy i veřejným míněním, prosazoval zájmy rodinných příslušníků 87 88 89 Srov. http://www.tudjman.hr/zivotopis/web 4. 3. 2015. 90 http://www.hdz.hr/dr-franjo-tudman 5. 3. 2015. 91 Po napadení Jugoslávie roku 1941 byl utvořen Nezávislý stát Chorvatsko, jehož součástí byla prakticky celá Bosna a Hercegovina. Nicméně Istrie, Rijeka, Zadar a ostrovy Cres, Krk, Lošinj, Lastovo a Palagruža zůstávaly součástí Itálie, jíž patřily od roku 1920. Itálie navíc získala část chorvatských přímořských oblastí a Gorského Kotaru.; Međimurje a Baranja byly zabrány Maďarskem a NDH rozdělena na německou a italskou sféru vlivu. Historik Ivo Goldstein v jednom rozhovoru pro list Slobodna Dalmacija tvrdí, že Nezávislý stát Chorvatsko nebyl nezávislým chorvatským státem. Vysvětluje to tím, že byl německo-italským protektorátem, a tak nemohl být nezávislým. Státem nemohl být, neboť se u státu předpokládá jeho odpovídající vztah k obyvatelstvu a v NDH utrpení obyvatel přesahovalo meze krajně represivních zákonných ustanovení. Jak uvádí Goldstein, Nezávislý stát Chorvatsko nemohl být ani chorvatským státem, neboť co je to za Chorvatsko, na jehož mapě chybí Split a Šibenik, a vyskytují se Čajniče či Foča (http://www.slobodnadalmacija.hr/split/tabid/72/articletype/articleview/articleid/17947/default.aspx 6. 3. 2015.). 21
a jemu blízkých osob, a dokonce obcházel zákony a rámec ústavy, což podtrhuje jeho faktickou moc. 92 Podobně vnímají Tuđmana i jeho kritici v Chorvatsku, často však lze pozorovat i jeho kritiku pojící se k neúspěšné privatizaci státních majetků, 93 mnohdy mu bývá připisován podíl na vypuknutí válečného konfliktu. I přes to však stále má množství příznivců a obhájců, ať už v řadách lidu, či mezi politickými a intelektuálními elitami. Patrně nejvýznamnějším šiřitelem jeho odkazu je jím stvořená politická strana HDZ, která je i v současné době, ačkoliv ji zasáhla řada skandálů, nejsilnějším pravicovým subjektem chorvatské politické scény. 92 TÝFA, Petr: Posouzení míry autoritativnosti politického režimu Chorvatska za vlády prezidenta Franjo Tudjmana. Magisterská diplomová práce 2008. Vedoucí práce: PhDr. Věra Stojarová, PhD. Katedra politologie FSS MU Brno. 93 V devadesátých letech došlo na území Chorvatska, ať už vinou privatizace či ne, k zániku nespočtu velkých podniků, a tedy i pracovních míst, což mělo a má značný podíl na neutěšené ekonomické situaci Chorvatska. 22
5. CHORVATSKÁ BÁNOVINA TUĐMANA HISTORIKA Jak již bylo řečeno, postava Tuđmana historika vyvolávala značné kontroverze. Jeho působení v čele Institutu pro dějiny dělnického hnutí, plagiátorská kauza, anebo skutečné či domnělé projevy historického revizionismu a chorvatského nacionalismu značně narušovaly jeho reputaci v době, kdy byl na jugoslávskou historiografii vyvíjen politickou ideologií podstatný tlak. Vzhledem k tématu této práce je nezbytné zaměřit se na projekci Chorvatské bánoviny v Tuđmanově historiografické tvorbě. Podle Krešimira Regana byla právě královská Jugoslávie a utvoření Chorvatské bánoviny častým předmětem Tuđmanova profesionálního zájmu, a proto býval mnohdy obviňován, že tím, jak se vžíval do role Vladka Mačka a zajímal se o dohodu o Chorvatské bánovině, vstoupil do vod chorvatské konzervativní ideologie a politiky a v důsledku toho v první polovině 90. let pracoval na utvoření nezávislé Chorvatské republiky v hranicích Chorvatské bánoviny. 94 Podle Regana byly interpretace postojů historika Tuđmana přizpůsobovány aktuální politické situaci. V době socialistické Jugoslávie sloužily mimo jiné jako důkaz o jeho protistátních aktivitách, po vnitřním rozkolu HDZ roku 1993 byly využívány jako jeden z klíčových důkazů plánování chorvatské agrese na BaH. Regan dokonce tvrdí, že část Tuđmanových blízkých spolupracovníků a přátel (Stipe Mesić, 95 Josip Manolić, Dušan Bilandžić, Petar Kriste) a část novinářů (Branko Tuđen, Tihomir Ponoš, Darko Hudelist, 96 Marinko Čulić a další) hájí tezi, že byla Chorvatská bánovina Tuđmanovou posedlostí, že přeceňoval význam dějin, Chorvatské bánoviny obzvláště. 97 Ačkoliv se problematika chorvatské otázky a Bánoviny vyskytuje v několika Tuđmanových pracích, nejvíce prostoru jí věnuje ve zmíněné knize Uzroci krize monarhističke Jugoslavije od ujedinjenja 1918. do sloma 1941. (1993, Příčiny krize 94 REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma Cvetković-Maček i državnog udara 27. Ožujka 1941.. In: Dr. Franjo Tuđman u okviru hrvatske historiografije. Zbornik radova sa znanstvenog skupa održanoga u Hrvatskom institutu za povijest u Zagrebu 10. i 11. prosinca 2009.. Zagreb 2011, s. 211 212. 95 Stjepan Stipe Mesić byl posledním předsedou Předsednictva SFRJ, 1. předsedou chorvatské vlády, 2. předsedou chorvatského saboru a v letech 2000 2010 chorvatským prezidentem; Josip Manolić je jedním ze spoluzakladatelů HDZ, stal se 2. předsedou chorvatské vlády, když vystřídal Stjepana Mesiće, jenž se přesunul do Předsednictva SFRJ; Dušan Bilandžić byl Tuđmanovým kolegou v historiografii i státní správě Tuđman jej vyslal do Bělehradu, kde zastupoval chorvatskou politiku; Petar Kriste byl 1. ministrem obrany a 2. ministrem obchodu Chorvatské republiky. 96 Darko Hudelist dokonce tvrdí, že se Tuđman vcítil do role Vladka Mačka a své srbské protějšky vnímal jako předsedu tehdejší jugoslávské vlády Cvetkoviće (HUDELIST, D.: Tuđman, s. 467.). 97 REGAN, Krešimir: Ocjena sporazuma, s. 234. 23
monarchistické Jugoslávie od sjednocení roku 1918 do pádu roku 1941), 98 která vychází z jeho dizertace. V této monografii Tuđman objasňuje pohnutky chorvatské politické reprezentace rozdělit BaH a zároveň nabízí hodnocení těchto dodnes kontroverzních událostí. Podle něj Vladko Maček vycházel z předpokladu, že by bylo možným řešením národnostní otázky v královské Jugoslávii přidělit BaH a Vojvodině status zvláštních oblastí, anebo je rozdělit mezi Chorvatsko a Srbsko, k čemuž se pod vlivem bosenskohercegovských Chorvatů katolíků přiklánělo vedení HSS. 99 Nicméně ani vedení HSS nemělo k tomuto problému jasný postoj, neboť se rozdělení BaH protivili i ti muslimové, kteří se identifikovali s chorvatským národem. 100 Co se týče územních nároků, Tuđman uvádí, že se vedení HSS při tehdejší (meziválečné) skladbě obyvatelstva (zhruba 43 % Srbů, 33 % muslimů a 23 % Chorvatů) domnívalo, že ani pro jednu stranu nejsou reálné maximalistické požadavky, ačkoliv byla v řadách HSS hájena teze, že jsou muslimové chorvatské národnosti, a že by se většina z nich, pakliže by na ně nebyl vyvíjen nátlak, deklarovala jako Chorvaté. 101 Stejný názor jako HSS, tedy že jsou maximalistické nároky na území BaH nereálné, zastával i sám Tuđman v době rozpadu Jugoslávie. Proti myšlence rozdělení BaH, která neuspokojovala chorvatskou, ani srbskou stranu, nýbrž byla přijata jako nutný kompromis, se podle Tuđmana téměř jednomyslně postavili představitelé muslimského obyvatelstva, kteří požadovali pro BaH autonomii. Tuđman uvádí, že se jednalo, jak o představitele z řad Spahova vedení JMO a muslimského obyvatelstva, jež svou národnostní identitu nedeklarovalo, tak i o představitele z řad muslimů, v nichž byla zakořeněna pravašská idea o nesporné etnické příslušnosti (podle původu a jazyka) muslimského živlu chorvatskému národu a také myšlenka o historickém státním právu a geopolitické jednotě a nedělitelnosti Chorvatska a Herceg-Bosny. 102 Co se týče samotné realizace rozdělení BaH, je třeba si připomenout několik tvrzení historika Tuđmana, neboť se u něj ve stejné či mírně pozměněné podobě objevují i v 90. letech. Tuđman například uvádí, že by Chorvatsko bez BaH bylo geografické monstrum, hospodářsky nefunkční celek, a že stejně tak BaH nemůže 98 TUĐMAN, Franjo: Hrvatska u monarhističkoj Jugoslaviji: 1918. 1941.. Zagreb 1993. 99 Tamtéž, s. 253. 100 101 102 Tamtéž, s. 254. 24