Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva DIPLOMOVÁ PRÁCE. Vývoj testamentu.

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Vývoj testamentu Nikol Drábková 2014/2015

Čestné prohlášení,,prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Vývoj testamentu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne...... Nikol Drábková

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. JUDr. Karlu Schelleovi, CSc. za jeho odborné vedení, cenné rady a čas, který mi při vypracování této diplomové práce věnoval.

Abstrakt Diplomová práce Vývoj testamentu popisuje historický vývoj právní úpravy testamentu na území českých zemí od jejích počátků až do dnešní doby. Úvodní část práce se z důvodu zmapování ovlivňování jednotlivých právních úprav věnuje úpravě testamentu v římském právu. V další části práce je již pozornost zaměřena na české země a právní úpravu testamentu v období středověku. Zde je nastíněna úprava v právu zemském i městském. Následně se práce zaměřuje na moderní právní úpravu testamentu. Předložena je tedy postupně právní úprava tohoto institutu podle Všeobecného zákoníku občanského, poté dle občanského zákoníku z roku 1950, občanského zákoníku z roku 1964 a nakonec dle současného nového občanského zákoníku. Abstract The diploma thesis Development of the Testament describes a historical development of legal legislation in Czech lands since its beginnings till nowadays. The first part of the thesis describes the testament in Roman law and an influencing of legal legislations to each other at that time. The second part of the thesis describes the legislation of the testament in the Middle Ages and also the difference between Provincial and Borough law. The last part of the thesis is dedicated to modern legislation of testament according to the General Civil Code, the Civil Code of 1950, and the Civil Code of 1964 and at last according to the New Civil Code. Klíčová slova Jiná pořízení na případ smrti, testament, testamentární posloupnost, testamentární způsobilost, závěť Keywords Another acquisition in case of death Testament, testamentary succession, testamentary sequence, last will 7

Obsah SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 10 ÚVOD... 11 1 POJETÍ TESTAMENTU V ŘÍMSKÉM PRÁVU... 13 1.1 DRUHY A FORMA TESTAMENTU... 14 1.2 OBSAH TESTAMENTU... 16 1.3 TESTAMENTÁRNÍ ZPŮSOBILOST... 17 1.4 ZRUŠENÍ, ZÁNIK, NEPLATNOST TESTAMENTU... 17 1.5 JINÁ POŘÍZENÍ NA PŘÍPAD SMRTI... 18 2 POŘIZOVÁNÍ NA PŘÍPAD SMRTI V OBDOBÍ STŘEDOVĚKU... 20 2.1 KŠAFT... 21 2.1.1 Úprava kšaftu v zemském právu... 21 2.1.2 Úprava kšaftu v městském právu... 23 2.2 JINÁ POŘÍZENÍ POŘÍZENÍ NA PŘÍPAD SMRTI... 25 2.2.1 Darování na případ smrti... 25 2.2.2 Zápisy s místem a bez místa... 26 3 TESTAMENT V MODERNÍCH PRÁVNÍCH ÚPRAVÁCH... 27 3.1 ÚPRAVA TESTAMENTU V ABGB... 27 3.1.1 Druhy a formy testamentu... 28 3.1.1.1 Testament soukromý sepsaný vlastní rukou... 28 3.1.1.2 Testament soukromý sepsaný jinak než vlastnoručně... 30 3.1.1.3 Testament osob, které neumějí číst nebo psát... 31 3.1.1.4 Testament soukromý ústní... 31 3.1.1.5 Testament veřejný soudní... 31 3.1.1.6 Testament veřejný notářský... 32 3.1.1.7 Privilegované formy testamentu... 32 3.1.1.8 Společný testament... 33 3.1.2 Obsah testamentu... 33 3.1.3 Testamentární způsobilost... 34 3.1.4 Zrušení, zánik, neplatnost testamentu... 35 3.1.5 Jiná pořízení na případ smrti... 36 3.2 ÚPRAVA TESTAMENTU V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Z ROKU 1950... 36 3.2.1 Druhy a forma testamentu... 38 3.2.1.1 Vlastnoručně sepsaná závěť... 39 3.2.1.2 Závěť sepsaná jinak než vlastnoručně... 39 8

3.2.1.3 Závěť zůstavitele, který nemůže číst nebo psát... 39 3.2.1.4 Závěť sepsaná formou notářského zápisu... 40 3.2.2 Obsah testamentu... 40 3.2.3 Testamentární způsobilost... 42 3.2.4 Zrušení, zánik, neplatnost závěti... 42 3.3 ÚPRAVA TESTAMENTU V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Z ROKU 1964... 43 3.3.1 Druhy a forma testamentu... 44 3.3.1.1 Vlastnoručně sepsaná závěť... 45 3.3.1.2 Závěť sepsaná jinak než vlastní rukou zůstavitele... 45 3.3.1.3 Závěť osoby, která nemůže číst nebo psát... 46 3.3.1.4 Závěť ve formě notářského zápisu... 46 3.3.2 Obsah závěti... 47 3.3.3 Testamentární způsobilost... 49 3.3.4 Zrušení, zánik, neplatnost závěti... 49 3.4 ÚPRAVA TESTAMENTU V NOZ... 51 3.4.1 Druhy a forma závěti... 52 3.4.1.1 Holografní závěť... 52 3.4.1.2 Závěť sepsaná jinak než vlastnoručně... 52 3.4.1.3 Závěť osob, které nemohou číst nebo psát... 53 3.4.1.4 Závěť pořízená veřejnou listinou... 53 3.4.1.5 Privilegované závěti... 54 3.4.2 Obsah testamentu... 55 3.4.3 Testamentární způsobilost... 57 3.4.4 Zrušení, zánik, neplatnost testamentu... 58 3.4.5 Jiná pořízení pro případ smrti... 59 3.4.5.1 Dědická smlouva... 59 3.4.5.2 Dovětek... 60 ZÁVĚR... 61 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ... 65 9

Seznam použitých zkratek ABGB NOZ obč. z. OZZ Všeobecný zákoník občanský Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Občanský zákoník Obnovené zřízení zemské 10

Úvod Smrtí končí život člověka. Avšak to, co během něj nashromáždil, přetrvá. Je s podivem, že odchod lidské bytosti na věčný odpočinek je schopen vyvolat řadu sporů a nesvárů. Mnohdy se smutek z odchodu blízkého člověka mezi jeho příbuznými přetaví v zarputilý boj o jeho zanechané jmění. Pomocí v tomto případě může být testament (jinak také závěť, poslední pořízení či poslední vůle), kterým lze případným sporům a nejasnostem v souvislosti s nakládáním se zanechaným jměním zůstavitele předejít. Zůstavitel tak ještě za svého života rozhodne, jak bude s jeho nastřádaným majetkem naloženo poté, co zemře. A nejenže takto může každý z nás předcházet zmíněným nesvárům. Závěť dává také možnost působit mnoho dobrého i poté, co naposled vydechneme. Díky závěti lze i po naší smrti pomáhat potřebným a činit radost lidem jejich obdarováním. Závěť dává člověku možnost rozhodnout se a určit jak bude s jeho jměním naloženo poté, co on již mezi živými nebude. Závěť je tedy cestou pro ty, kteří nechtějí, jak se říká, věci ponechat náhodě či v rukou zákona. Chtějí o svých záležitostech rozhodovat dle své vůle. Závěť proto považuji z těchto důvodů za velice užitečný institut. A jelikož je dle mého názoru přínosné znát a orientovat se v problematice institutů, které shledávám pro náš život užitečnými, zvolila jsem závěť předmětem této práce. Přesněji tedy tato práce pojednává o historickém vývoji právní úpravy testamentu, a to na území českých zemí od jejích počátků až do dnešní doby. Srozumitelně tento vývoj popsat, a to jak po stránce obsahové i formální, je cílem této práce. Poněvadž je právní úprava jakéhokoli institutu více či méně odvislá od společenské situace, budu si v průběhu zpracování tématu všímat rovněž společenské situace příslušných období, společenských změn a jejich vlivů na podobu právní úpravy testamentu. Úkolem této práce je prokázat vzájemné ovlivňování jednotlivých právních úprav testamentu. Při zpracování vytyčeného tématu budu vycházet především z právní úpravy testamentu obsažené v příslušných občanských zákonících a z jejich důvodových zpráv. Pro další objasnění problematiky použiji komentáře k občanským zákoníkům vydané, příslušnou dostupnou judikaturu a v neposlední řadě dostupné 11

publikace pojednávající o mnou zvoleném tématu. Pro tuto práci užiji metod analýzy, deskripce a komparace. Ačkoliv je cílem této práce zmapovat vývoj právní úpravy testamentu od jejích počátků na území českých zemí, začíná tato práce představením právní úpravy testamentu v římském právu, neboť to bylo pramenem, jenž ovlivnil nemálo právních systémů existujících i dlouho po rozpadu říše římské, české země nevyjímaje. Právní úprava testamentu na území českých zemí nezůstala odkazem římského práva nedotčena. A protože pozornost této práce je rovněž zaměřena na vzájemné ovlivňování jednotlivých úprav, považuji za přínosné nejdříve pojednat právě o právní úpravě testamentu v římském právu. Další část práce se již zaměřuje na právní úpravu testamentu v českých zemích, a to v období středověku. Zde se věnuji problematice poslední vůle v právu zemském i městském. Třetí část práce je věnována právní úpravě testamentu v moderních právních úpravách. Postupně je tedy zmíněna úprava Všeobecného zákoníku občanského, občanského zákoníku z roku 1950, občanského zákoníku z roku 1964 a konečně úprava podle současného nového občanského zákoníku. Je třeba říci, že tam kde se vedle testamentu vyskytovala i jiná pořízení na případ smrti, stručně se o nich zmiňuji. Důvodem je záměr poukázat v této práci vedle již zmíněného také na míru svobody zůstavitele nakládat se svým majetkem na případ smrti, která mu byla jednotlivými právními úpravami přiznávána a její proměnlivost v průběhu času. 12

1 Pojetí testamentu v římském právu Gaius, v dnešní době nejslavnější z římských právníků, ve své Učebnici práva uvádí: A nejdříve pojednejme o pozůstalostech, kteréžto jsou dvojího druhu: připadají nám totiž buď podle testamentu, anebo intestátně. 1 Římské právo tedy rozeznávalo dědickou posloupnost testamentární a intestátní. Delačním důvodem, tedy skutečností odůvodňující přechod zůstavitelova majetku na dědice, posloupnosti intestátní byl zákon, u posloupnosti testamentární pak testament. Podoba poměru, v jakém mezi sebou tyto dvě posloupnosti v římském právu koexistovaly, bývá posuzována jako výjimečná. Lišila se od úprav vzájemného vztahu zmiňovaných posloupností obsažených ve starověkých i středověkých právních řádech. V římském právu se již v době Zákona 12 desek objevuje jak intestátní tak testamentární posloupnost jako vyvinutý jev, přičemž na testamentární posloupnost byl kladen větší důraz. V otázce pořízení o svém majetku na případ smrti byla tedy dávána přednost svobodné vůli zůstavitele. Až pokud ten možnosti ustanovit své dědice v testamentu nevyužil, nastupovala dědická posloupnost intestátní, tedy ze zákona. 2 Římské právo kladlo v úpravě testamentu důraz na svobodnou vůli zůstavitele. Zůstavitel i proto mohl kdykoli až do okamžiku své smrti svou poslední vůli změnit. Z toho důvodu v římském právu nenajdeme dědické smlouvy. Pořízení poslední vůle formou testamentu bylo Římany považováno za jejich přední mravní povinnost, kdy tato vůle byla zcela respektována. 3 Dědic v testamentu ustanovený se stával univerzálním sukcesorem, tedy nastupoval do právního postavení zůstavitele. Dědil všechna jeho aktiva i pasiva v plné výši. Dědictví, které na dědice přecházelo, bylo vnímáno jako celek. Ten, kdo se stal dědicem podle testamentu, byl jím již navždy, aneb jak praví římskoprávní zásada Semel heres semper heres Kdo je jednou dědicem, je navždy dědicem. 4 1 KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 119. 2 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 266. 3 BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: (ve třech fázích jeho vývoje). 2. přeprac. vyd. Praha: Academia, 1995, s. 169. 4 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 267. 13

Římský testament byl úkonem přísně formálním. Jeho podoba se v průběhu času vyvíjela. 1.1 Druhy a forma testamentu Testament byl projevem zůstavitelovy svobodné vůle. Zůstavitel jeho prostřednictvím pořizoval pro případ své smrti. Ustanovil tedy dědice, kterému či kterým připadl jeho majetek po jeho smrti. Stejně jako je tomu dnes, i v dobách římského impéria byl testament významným právním úkonem, a proto podléhal požadavku přesně stanovené formy. Forma testamentu se vyvíjela v průběhu času stejně tak jako jeho význam. V dobách nejstarších znalo římské právo testament pořizovaný v takzvaných kalátních shromážděních a testament vojenský, takzvaně v šiku. 14 Prvním zmiňovaným povolával dědice ten, kdo neměl dědice intestátní, tedy dědice dle zákona. V tomto případě zůstavitel ustanovil dědice projevem své vůle na lidovém shromáždění doprovázeném různými ceremoniemi. Tento komiciální testament, jak je také označován, podléhal tedy požadavku značných formálních náležitostí. Oproti tomu vojenský testament byl pořizován bez jakýchkoli formálních požadavků. Zůstavitel pouze před odchodem do boje prohlásil, koho ustanovuje jako svého dědice. 5 Dalším druhem testamentu byl testament označovaný jako mancipační, a to proto, že majetek byl zůstavitelem převáděn pomocí takzvané mancipace 6 na jeho přítele. 7 Tento kupec rodinného majetku, jak se mu také říkalo, jej následně postoupil osobám dle zůstavitelova přání. Mancipace se později začala provádět jen na oko a z mancipačního testamentu se tak postupně vyvinul základní civilní testament. 8 Prováděn byl ústně tak, že zůstavitel po mancipaci provedené pouze na oko ústně prohlásil, koho ustanovuje svým dědicem. K tomu později zůstavitel přikládal i písemnou listinu zachycující jeho poslední vůli. Ta měla zpočátku však pouze funkci důkazního prostředku, 5 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 276. 6 Mancipace byla obřadem prováděným pomocí bronzu a váhy a doprovázeným určitými formálními náležitostmi, při kterém zůstavitel převedl svůj majetek na kupce rodinného majetku, aby ten jej posléze předal dědicům dle zůstavitelova přání. 7 KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 121. 8 Římské právo po určitou dobu rozlišovalo testament civilní a preatorský.

o písemném testamentu tedy ještě hovořit nemůžeme. Ten se zrodil až díky činnosti římského preatora, který začal udílet držbu pozůstalosti na základě předložení této testamentární listiny. Zde tedy klademe počátky římského písemného testamentu. 9 V době justiniánského práva 10, se ustálilo několik forem testamentu. Jednak to byly testamenty soukromé a veřejné. Soukromý testament mohl být pořízen písemně či ústně. U obou forem bylo třeba přítomnosti sedmi svědků. U testamentu ústního se svědkové seznámili s projevem poslední vůle zůstavitele, přičemž následně byla sepsána potvrzující listina, která měla pouze důkazní význam. U testamentu písemného svědkové naopak obsah posledního pořízení znát nemuseli. Zůstavitel pouze předložil testamentární listinu s prohlášením, že ta obsahuje jeho poslední vůli. Svědkové poslední pořízení podepsali, zůstavitel tak učinil v případě testamentu allografního, tedy sepsaného jinak než jeho rukou. V případě testamentu holografního, tedy sepsaného zůstavitelem, jeho podpisu nebylo třeba. 11 Vedle těchto řádných soukromých testamentů bylo možné pořídit i testamenty mimořádné, u nichž byly podmínky pro jejich platné pořízení buď přísnější, nebo se od nich naopak upouštělo. To proto, že byly pořizovány za mimořádných okolností, za kterých zkrátka nebylo možné všechny potřebné náležitosti naplnit nebo bylo třeba více ostražitosti. Tak bylo tedy možné pořídit například takzvaný testament slepcův, jenž vyžadoval přítomnost vyššího počtu svědků, testament pořizovaný na venkově, u kterého byl naopak počet potřebných svědků snížen, testament pořizovaný v době epidemie nakažlivých nemocí či testament vojenský. 12 Vedle testamentů soukromých se vyskytovaly rovněž testamenty veřejné, a sice testament písemný zasílaný císařské kanceláři a testament zřízený prohlášením před soudním úřadem. 13 9 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 277-278. 10 Císař Justinián I. vládl od roku 527 n. l. až do své smrti roku 565 n. l. 11 CVETLER, Jiří. Právo římské. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1974, s. 116. 12 KADLECOVÁ, Marta, SCHELLE, Karel, VESELÁ, Renata, VLČEK, Eduard. Vývoj českého soukromého práva. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 11. 13 CVETLER, Jiří. Právo římské. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1974, s. 116. 15

1.2 Obsah testamentu Essentiale negotii testamentu, tedy jeho nejdůležitější obsahovou náležitostí byla takzvaná dědická instituce, jinak řečeno ustanovení dědicem. O velikosti významu této obsahové náležitosti hovoří i skutečnost, že v případě její absence nebylo možné danou listinu za testament vůbec považovat. 14 I dědická instituce prošla určitým vývojem. V době klasického práva byla dědická instituce považována za hlavu a základ celého testamentu. Umístěna byla v čele závětní listiny s tím, že jakákoli prohlášení uvedená před ní byla považována za neplatná. Vyjádřena musela být rozkazovacím způsobem v latinském jazyce. V době poklasické se přísnost těchto formálních požadavků zmírnila. Dědic mohl být jmenován například i bez výslovného uvedení jeho jména, avšak jeho označení muselo být dostatečně určité. O mystickém testamentu hovoříme v případě, kdy zůstavitel v testamentu pouze označil listinu, která obsahovala určení jeho dědice. Zůstavitel mohl ve své poslední vůli povolat jednoho (tzv. heres ex asse) i více dědiců (tzv. heredes ex parte), mohl ustanovit také dědice náhradního, tedy provést takzvanou dědickou substituci. Dědice bylo možné vázat podmínkou, a to buď odkládací, negativní potestativní nebo rozvazovací. Na základě odkládací podmínky v testamentu obsažené dědic nabyl pozůstalosti až jejím splněním. Římské právo mu však dávalo možnost obdržet dědictví již dříve za poskytnutou záruku pro případ jeho smrti před splněním podmínky či zmaření podmínky. Negativní potestativní podmínka vázala dědice k nečinnosti podle zůstavitelova přání. Rozvazovací podmínka, vzhledem k tomu, že se příčila výše zmíněné zásadě semel heres semper heres, s výjimkou vojenského testamentu, platila za nenapsanou. Ledaže by na ní byla závislá delace 15 před nabytím dědictví, pak byla připuštěna. 16 Pokud písemný testament sepsala osoba odlišná od zůstavitele, nemohl testament obsahovat cokoli v její prospěch pod hrozbou neplatnosti této 14 CVETLER, Jiří. Právo římské. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1974, s. 115. 15 Jako delace se označuje jev, kdy se pozůstalost na dědice deferuje, tzn., nabízí se mu, přenáší se na něj, napadá na něj. Tento okamžik se může lišit od okamžiku zůstavitelovy smrti. 16 Ustanovení dědice v tomto případě vypadalo například takto: budeš mým dědicem, jsi však současně vyděděn, nepřijmeš-li dědictví slavnostním způsobem. 16

dispozice. 17 Vedle dědické instituce mohl zůstavitel v posledním pořízení například také darovat, ustanovit poručníka nebo propustit otroka na svobodu. 18 1.3 Testamentární způsobilost K platnému pořízení závěti bylo třeba, aby zůstavitel vykazoval k tomu patřičnou způsobilost, aby tedy splňoval podmínky pro platné pořízení závěti stanovené zákonem. Stejně tak tomu bylo u dědiců či dalších osob účastnících se pořizování závěti. Později začala středověká právní nauka rozlišovat aktivní testamentární způsobilost zůstavitele a pasivní testamentární způsobilost dědiců. Pořídit platnou závěť nebylo umožněno všem osobám. Nemohly tak učinit například otroci nebo duševně choré osoby. Ty tedy aktivní testmentární způsobilost postrádaly. Ženy mohly pořizovat zmiňovaným testamentem mancipačním, předchozích dvou forem využívat nemohly. Pro platnost závěti musel být zůstavitel způsobilý v okamžiku jejího pořízení a pak dále až do okamžiku své smrti. Římské právo však připouštělo výjimky pokud totiž zůstavitel po pořízení závěti například přestal mluvit či byl stižen duševní chorobou, na platnost jeho posledního pořízení to nemělo vliv. Co se týká osoby dědice a její pasivní testamentární způsobilosti, neměl ji především tehdy, pokud neměl testamentární způsobilost aktivní. Ve starších dobách nemohla být za dědice ustanovena osoba, která se narodila po pořízení poslední vůle. S výjimkou římského státu a později i kostelů a dobročinných organizací, neměly pasivní testamentární způsobilost ani právnické osoby. 19 1.4 Zrušení, zánik, neplatnost testamentu Testament je zrušen tím, že se stává neplatným, posuzuje se tedy jako by k jeho zřízení vůbec nedošlo. 20 Pokud nebyly dodrženy formální náležitosti testamentu při jeho pořízení, ten jako platný nevznikl. Stalo se tak také v případě, že zůstavitel v okamžiku pořízení závěti nevykazoval k tomu potřebnou aktivní 17 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 280-283. 18 CVETLER, Jiří. Právo římské. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1974, s. 115. 19 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 286. 20 Tamtéž, s. 287. 17

testamentární způsobilost nebo pokud opomenul nepominutelné dědice, tedy osoby, které nemůže ve své poslední vůli ignorovat. Pokud by však zůstavitel svému nepominutelnému dědici nic odkázat nechtěl, bylo možné, aby jej vydědil. Pak by pořídil platně. Forma vydědění se lišila podle toho, zda se tento institut týkal zůstavitelova syna nebo ostatních dětí, zda se postupovalo podle práva civilního či preatorského. 21 Závěť se mohla stát neplatnou i později, tedy poté, co byla jako platná pořízena. Mohlo k tomu dojít buď z vůle zůstavitele či na základě objektivních, tedy na jeho vůli nezávislých skutečností. V prvém případě se tak stalo pořízením závěti nové, jejím odvoláním či porušením testamentární listiny. V případě druhém byla závěť zrušena, pokud zůstaviteli přibyla nová osoba podřízená jeho moci nebo opuštěním testamentu. Opuštěným se testament stal, pokud se žádný z dědiců v něm uvedených dědicem nestal. 22 1.5 Jiná pořízení na případ smrti Kromě testamentu římské právo znalo i jiné úkony, kterými zůstavitel pořizoval na případ své smrti. Lišily se tím, že neobsahovaly dědickou instituci a zakládali pouze singulární sukcesi. Jednalo se o takzvaný odkaz, kterým byl jednostranný právní úkon na případ smrti, kterým zůstavitel poskytl majetkový prospěch osobě, která nebyla jeho dědicem. 23 Odkazů byly dva druhy. Na jedné straně civilní odkazy legata vyznačující se přísným formalismem, a na straně druhé tzv. fideikomisy, které se vyznačovaly naprostou neformálností, a vznikly původně z přání a proseb zůstavitele, jež nebyly právně vynutitelné. 24 Tyto dva druhy odkazů se od sebe lišily tím, že legát bylo možné uložit jen testamentárnímu dědici, kdežto fideikomis mohl zatěžovat každou sobou, která získala majětkový prospěch pro případ smrti zůstavitele. Dalším pořízením na případ smrti byl takzvaný kodicil. Původně šlo o zpočátku neformální, později určité formální náležitosti vyžadující dopis, kterým zůstavitel projevoval své přání 21 KINCL, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 126-127. 22 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 289. 23 SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, a. s., 2013, s. 13. 24 SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 11. 18

něco odkázat. Později se jednalo o všeobecné pořízení na případ smrti postrádající dědickou instituci. 25 Jediným dvoustranným právním úkonem, který řadíme mezi instituty pořízení na případ smrti vyskytující se v římském právu dědickém, bylo darování na případ smrti. Dárce pro tento úkon nemusel mít testamentární způsobilost. Pokud obdarovaný zemřel dříve než dárce, účinky darování nenastaly. V justiniánském právu se vyvinula možnost tento úkon jednostranně odvolat. 26 25 SCHELLEOVÁ, Ilona a kol. Dědictví a dědické právo. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007, s. 11. 26 SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha a. s., 2013, s. 14. 19

2 Pořizování na případ smrti v období středověku Středověký právní systém v českých zemích se vyznačoval právním partikularismem, přičemž se uplatňovalo několik jeho druhů a sice partikularismus kmenový, teritoriální i stavovský. Poslední zmiňovaný rozlišuje obyvatelstvo dle společenských vrstev. Znamená to tedy, že byly činěny rozdíly mezi šlechtou, poddanými, duchovními a měšťany. Vyvinul se tak právní systém rozlišující především mezi právem zemským neboli obecným určeným pro šlechtické obyvatelstvo a právy zvláštními, mezi které patřilo například právo městské upravující právní poměry městských obyvatel, právo pozemkově vrchnostenské vztahující se na vztahy mezi vrchností, jejími poddanými a poddanými navzájem, lenní právo upravující vztahy mezi lenními pány, leníky a leníky téhož pána a právo kanonické určené pro osoby náležející do duchovního stavu. V předhusitském období, tedy do počátku 15. století, se na území českých zemí dědické právo prakticky nevyvinulo, a to z několika důvodů. Jedním z nich byla existence odúmrtního práva panovníka. Znamená to tedy, že majetek zemřelého připadal právě jemu. Stávalo se tak v případě, kdy zemřelý potomky neměl, ale i tehdy, kdy je měl, ovšem ti neměli na případné dědictví nárok. Další překážkou vývoje dědického práva na území českých zemí byla existence rodinného nedílu. Rodinný nedíl byl majetkovým společenstvím pokrevně příbuzných osob využívaný především šlechtou, kterým se rodiny bránily právě odúmrtnímu právu panovníka. Každý člen nedílu měl právo k celému majetku, avšak sám s žádnou jeho částí nemohl nakládat. Pokud některý ze členů nedílu zemřel, jeho podíl poměrně přirostl k podílům ostatních členů nedílu. Proto se v rámci nedílů nedědilo. 27 Konec nedílů přišel s vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu, kterým byly zakázány. 28 Vedle nedílu rodinného je třeba zmínit i nedíl umělý (unio), jenž představoval další způsob, jak předejít uplatnění panovníkova práva odúmrti. Tento spolek byl umělým nedílem. Jednalo se o společenství statků, které vzniklo prohlášením 27 VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 154-155. 28 MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010, s. 128. 20

minimálně dvou osob před panovníkem nebo zemským soudem, čímž uzavřeli dohodu, na základě které v případě smrti jedné z těchto osob připadl její podíl ostatním členům tohoto nedílu 29. V poslední řadě byla možnost svobodně pořídit na případ smrti omezena intestátní dědickou posloupností, dle které nebylo možné vynechat pokrevní příbuzné. Pořizování testamentem neboli kšaftem, jak byl v tehdejších dobách označován, se začalo užívat vlivem kanonického práva. Zejména církev tedy prosazovala svobodu v nakládání s majetkem. Odúmrtní právo panovníka, které znamenalo překážku pro svobodné pořízení na případ smrti, bylo zrušeno privilegiem Vladislava Jagellonského pro Čechy z roku 1497. Pro Moravu bylo toto privilegium vydáno později, a to roku 1587 Rudolfem II. 30 2.1 Kšaft Úprava institutu dědění i samotného kšaftu se v městském a zemském právu odlišovala. Městské právo se formovalo pod vlivem práva římského. V důsledku toho zde došlo ke sjednocení pozůstalosti. Naopak v právu zemském se universální sukcese neuplatňovala, dědic tak mohl nabýt i jen některé věci z pozůstalosti. 31 2.1.1 Úprava kšaftu v zemském právu Mezi prameny, ze kterých lze poznávat úpravu kšaftu v zemském právu, patří soupis zemského práva O právech, súdiech i o dskách země české knihy devatery Viktorina Kornela ze Všehrd, vydaný v roce 1499. V letech 1502-1508 pak své dílo Všehrd opravil. Z této právní knihy je patrná existence posloupnosti testamentární i intestátní, a to z části desáté článku šestého knihy čtvrté, přičemž lze z tohoto ustanovení dovodit přednost posloupnosti intestátní. Úpravě kšaftu se Všehrd ve svém soupise nevěnuje nikterak obsáhle. O jeho existenci se zmiňuje v již uvedeném ustanovení, dále pak v části první článku dvacátém druhém knihy šesté. V části první článku desátém knihy sedmé je obsažena zmínka o formě 29 KORNEL ZE VŠEHRD, Viktorin, JIREČEK, Hermenegild. O právích země české knihy devatery. Praha: Všehrd, 1876, s. 268, 270. 30 RAUSCHER, Rudolf. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislavě, 1922, s. 39, 58. 31 Tamtéž, s. 64. 21

kšaftu. Hovoří se zde o pečeti zůstavitele a dvou nebo tří dobrých lidí, tedy svědků. 32 Dalším pramenem poznání právní úpravy kšaftu v zemském právu je Vladislavské zřízení zemské z roku 1500. Ani to se však úpravě kšaftu nevěnuje nijak obsáhleji. Zákoník hovoří v článku 165 o dvou typech kšaftů, a sice o kšaftu na mocný list královský a kšaftu pořizovaném bez tohoto listu. Typem prvně zmíněným zůstavitel pořizoval o majetku nemovitém, přičemž tak činil se souhlasem panovníka ve formě mocného listu (čl. 171). Mocným listem se panovník v daném případě vzdal svého odúmrtního práva. Druhým typem kšaftu, tedy bez souhlasu panovníka, zůstavitel pořizoval o majetku movitém. Vladislavské zřízení zemské upravuje také otázku výjimek v kšaftech. 33 Změny v úpravě testamentární posloupnosti v zemském právu přineslo Obnovené zřízení zemské (dále také OZZ) z roku 1627, které se ve srovnání s předchozími uvedenými prameny věnuje problematice kšaftu obsáhleji. OZZ již preferuje posloupnost testamentární před posloupností intestátní, jak lze vyvodit například z článku O. XXIX. Pokud by kdokoli chtěl své dědictví někomu odkázat, mohl tak podle OZZ učinit jen formou kšaftu. Způsoby předtím uplatňované OZZ ruší (čl. O. II.). Článek. O. III. OZZ ruší mocný list. V porovnání s předchozími dvěma prameny zemského dědického práva se OZZ již podrobněji věnuje také formě kšaftu. V článku O. III. připouští kšaft sepsaný vlastní rukou zůstavitele i kšaft sepsaný jinou osobou, a to na pergamenu či papíře. Takovou listinu bylo třeba opatřit pečetí zůstavitele a dále tří nebo čtyř osob z pánů nebo rytířů. V případě, že by tolik osob z pánů či rytířů kšafující nemohl opatřit, stačilo by pět mužů jiných. Pokud by některý z těchto svědů neuměl psát, mohl se pro tento úkon nechat zastoupit. I tak ale bylo vyžadováno, aby pánem či rytířem byli alespoň jeden či dva z nich. Článek O. XVIII OZZ zavádí možnost pořízení privilegovaného kšaftu. Hovoří o kšaftu pořízeném při morové epidemii za přítomnosti dvou hodnověrných osob. Následně je však v tomto ustanovení uvedeno, že i absence těchto svědků v případě, kdy jejich 32 KORNEL ZE VŠEHRD, Viktorin, JIREČEK, Hermenegild. O právích země české knihy devatery. Praha: Všehrd, 1876, s. 177, 274, 314. 33 KREUZ, Petr, MARTINOVSKÝ, Ivan. Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny. Praha: Scriptorium, 2007, s. 151, 160, 168. 22

přítomnost možná není, nijak platnému pořízení kšaftu nebrání. Tato forma kšaftu se vztahovala také na vojáky na polním tažení a osoby vězněné v cizí moci. Dle článku O. XIX OZZ měl pak ten, kdo měl kšaft u sebe, jej co nejdříve doručit k úřadu zemských desek. Pokud byl kšaft pořízen ústně, měly osoby, které byly takovému pořízení přítomny, ihned projevenou poslední vůli zůstavitele sepsat, potvrdit svými pečetěmi a opět doručit k úřadu zemským desek. Podle článku O. XX OZZ, v případě, že pominul důvod, pro který byl privilegovaný testament pořízen, tedy chorý se uzdravil, voják či zajatý se navrátil, platil kšaft od tohoto okamžiku jeden rok. OZZ klade v čl. O. III. požadavek vztahující se k testamentární způsobilosti zůstavitele, a sice požadavek zdravého rozumu. OZZ obsahuje také ustanovení hovořící o pozbytí platnosti testamentu. Dle čl. O. XVII. se tak stalo, pokud kšaftující po sepsání kšaftu zplodil dítě nebo se toto narodilo po jeho smrti. Čl. O. IX stanoví pro případ pořízení více kšaftů platnost posledního. Tedy později pořízený kšaft ruší předchozí. 34 2.1.2 Úprava kšaftu v městském právu V městském právu, jak již bylo řečeno, se úprava institutu dědění vyvinula pod vlivem recepce římského práva. V porovnání s úpravou v právu zemském byla jeho úprava v právu městském podrobnější a propracovanější. O možnosti zůstavitele svobodně pořídit o svém majetku na případ smrti slyšíme v oblasti městského práva dříve než v právu zemském. Pavel Kristián z Koldína ve své kodifikaci městského práva definuje poslední pořízení zůstavitelovy vůle takto: Kšaft jest pronešení poslední vůle člověka o tom, coby chtěl, aby po jeho smrti držáno a zachováno bylo. 35 Stejně jako zemské, i městské právo znalo ústní i písemný kšaft. U obou forem bylo třeba přítomnosti dvou svědků, od doby Obnoveného zřízení zemského byl jejich počet navýšen na tři až pět. Pro řádné pořízení písemného testamentu bylo navíc vyžadováno ověření podpisů přítomných jejich pečetěmi. Písemný testament bylo 34 JIREČEK, Hermenegild. Obnovené právo a zřízení Zemské dědického královtsví českého=verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen: 1627. Praha: Nákladem F. Tempského, 1888, s. 404, 406, 410, 416, 418, 424. 35 KRISTIÁN Z KOLDÍNA, Pavel, JIREČEK, Josef. Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jejich summou. 5. vyd. Praha: Nákladem Spolku českých právníků Všehrd, 1876, s. 129. 23

možné sepsat čemžkoli, to jest, buď na papíře, buď na dešťce, buď na tabulce, anebo na jiné jakéžkoli věci. 36 Bylo také možné, aby zůstavitel sepsal svou poslední vůli na více podkladů (exemplářů). Podmínkou bylo zachování smyslu a stejných slov. Podmínky v kšaftu byly připuštěny, avšak pokud by směřovaly proti dobrým mravům, nebyly dle čl. E. XVII odst. 1 Koldínova zákoníku brány v potaz. Městské právo připouštělo také možnost vydědění nepominutelných dědiců, to například z důvodu zlého zacházení s rodiči nebo pro pokus o jejich zabití. Celkem pro to bylo dáno čtrnáct zákonných důvodů. 37 Často zůstavitel ve svém kšaftu pamatoval formou odkazu také na veřejné instituce, kněží či na chudé lidi. Alespoň je toto doporučováno Pavlem Kristiánem z Koldína v jeho summě. 38 Kdožbykoli kšaft dělati chtěl, má při rozumu zdravém a při paměti dobré býti. Neb blázni a lidé pošetilí, ani ti, ježtoby pamět potratili, kšaftův činiti nemohau. Však na škodu to kšaftu není. By největší kšaftujcí mnemocí ztížen byl, když jedné rozum a paměť se při něm shledá toho času, když kšaftuje, nebo při kšaftích šetří se rozumu a paměti, ne nedostatku těla, ne nezdraví, ne sešlosti věku, aneb nemoci kšaftujícího. 39 Způsobilý k pořízení závěti byl tedy plnoprávný, dospělý a příčetný měšťan. Hluší a němí mohli pořídit kšaft písemný. 40 Dle městského práva byl zůstavitel oprávněn kdykoli svoji poslední vůli změnit. Každý kšaft, poněvadž se na vůli člověka zasazuje, a vůle každého člověka jest neustavičná, vrtkavá a k proměnitedlnosti náchylná, a samau toliko smrtí umírajících potvrzují se kšaftové: protož jednomukaždému té svobody se propůjčuje, aby před smrtí svau tolikrát, kolikrát by koli se mu líbilo a zdálo, 36 KRISTIÁN Z KOLDÍNA, Pavel, JIREČEK, Josef. Práva městská království českého a markrabství moravského spolu s krátkou jejich summou. 5. vyd. Praha: Nákladem Spolku českých právníků Všehrd, 1876, s. 131. 37 Tamtéž, s. 161-163. 38 Tamtéž, s. 167. 39 Tamtéž, s. 130. 40 VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel, KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 159. 24

vůli svau poslední změniti mohl. Však kšaft nejposlednější zůstati a za pořádný držán býti má. 41 2.2 Jiná pořízení pořízení na případ smrti V důsledku existence rodinného nedílu a odúmrtního práva panovníka, které omezovaly svobodu v nakládání s majetkem na případ smrti, vytvářela se ve snaze svobodně rozhodovat o svém majetku jistá pořízení na případ odlišná od testamentu. Jednalo se o darování na případ smrti, zápisy s místem a bez místa. 2.2.1 Darování na případ smrti Jak již bylo uvedeno, zejména církev, vycházejíce přitom z římského práva, začala prosazovat svobodné nakládání s majetkem pro případ smrti. Dělo se tak prostřednictvím institutu zvaného darování na případ smrti. Jednalo se o dvoustranné právní jednání mezi živými s účinky pro případ smrti. Zůstavitel ještě tedy za svého života poskytl kostelu takzvaný zbožný dar, jehož předmětem mohla být například nemovitost. Duchovní pak na oplátku pořádal za osobu dárce zádušní mše, čímž mu zaručil příznivé postavení v posmrtném životě. Účinky darování byly vázány buď na okamžik smrti zůstavitele, nebo nastávaly ihned s tím, že dárci byla ponechána do okamžiku jeho smrti držba užitků z tohoto daru. Účinnost darování a stejně tak držba užitků mohly být vázány i na třetí osobu, v prvním případě tedy na okamžik její smrti. Dárce nemohl poskytnout dar jakkoli veliký, nýbrž mohl poskytnout maximálně to, co připadalo na jeho podíl v rámci rodinného nedílu. Darování bylo možné zapsat do zemských desek. Nečinil tak však ten, kdo si chtěl ponechat možnost snadno darování pozměnit či zcela zrušit. Se zápisem v zemských deskách byla tato možnost totiž ztížena, neboť vyžadovala souhlas obdarovaného. 42 41 KRISTIÁN z Koldína, Pavel. Práva městská království českého a markrabstbí moravského spolu s jejich sumou. 5. vyd. Praha: nákladem spolku českých právníků Všehrd, 1876, s. 135. 42 KADLECOVÁ, Marta. Několik kapitol z českého středověkého soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně právnická fakulta, 1994, s. 39-40. 25

2.2.2 Zápisy s místem a bez místa Zápisy spočívali v předstírání dluhu zůstavitele jako dlužníka vůči dědici jako jeho věřiteli. Tyto zápisy se ukládaly do zemských desek. V případě zůstavitelovy smrti dědic jako jeho věřitel z titulu takového předstíraného dluhu nabyl jemu určený dědický podíl. 43 Viktorin Kornel ze Všehrd hovoří ve svém zákoníku o dvou typech zápisů, a sice s místem a bez místa. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že u prvně zmiňovaných bylo ponecháno místo pro vepsání dalšího věřitele. Všehrd pro tento postup uvádí několik důvodů. Jedním z nich je proměnlivost lidských vztahů. Jak sám uvádí: Protož pro změněnie přátelstvie zóstává miesto, aby tudy cesta otevřiena byla k změnění zápisu. 44 Jako další příčinu zápisů s místem uvádí nejistotu budoucnosti lidského života. Nikdo neví, kdy snad přijde ke štěstí či kdy ho postihne chudoba. Pokud chtěl tedy zůstavitel původní dispozici zrušit, vepsal na místo v zápise další osobu v postavení věřitele. Původní dispozice tak byla zrušena. 45 Zápisy ztratily na významu, jakmile se panovník vzdal odúmrtního práva. Stalo se tak již zmiňovaným privilegiem Vladislava II. roku 1497, a Rudolfa II. Roku 1587. 43 RAUSCHER, Rudolf. Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava: Právnická fakulta university Komenského v Bratislavě, 1922, s. 74-75. 44 KORNEL ZE VŠEHRD, Viktorin, JIREČEK, Hermenegild. O právích země české knihy devatery. Praha: Všehrd, 1876, s. 292. 45 Tamtéž, s. 292. 26

3 Testament v moderních právních úpravách Počátek vývoje moderního dědického práva je spojován s vydáním Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811. Tato kapitola tedy pojednává nejprve o právní úpravě testamentu dle tohoto kodexu. Následuje nastínění právní úpravy testamentu v občanském zákoníku z roku 1950 a poté v občanském zákoníku z roku 1964. Poslední část kapitoly je věnována úpravě podle platného nového občanského zákoníku. 3.1 Úprava testamentu v ABGB Všeobecný zákoník občanský je kodifikací občanského práva z roku 1811. Byl vydán pro země rakouské monarchie mimo Uhry. Počátek kodifikačních snah v oblasti občanského práva klademe již do poloviny 18. století do období vlády Marie Terezie. Codex Theresianus universalis jako výsledek úsilí tehdejší kodifikační komise nebyl však přijatelný kvůli své koncepci a zpracování. Kodifikační úsilí pokračovalo za vlády Josefa II. Vypracovaný občanský zákoník byl po jeho smrti v roce 1797 uveden do zkušebního provozu v Západní Haliči. Po následných úpravách byl konečně vyhlášen v roce 1811 pod názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie (zkráceně ABGB), v českém překladu jako Kniha všeobecných zákonů městských. Úprava obsažená v tomto občanském zákoníku je považována za počátek moderního vývoje institutu dědění na našem území. Jeho platnost datujeme od 1. ledna 1812 do 31. prosince 1950. Všeobecný zákoník občanský vycházel z kodexu občanského práva císaře Naopleona Code civil z roku 1804. Byl ovlivněn právem římským, zejména co se týče systematického uspořádání, Koldínovým zákoníkem městského práva, osvícenským racionalismem a ideou přirozeného práva. ABGB rušil veškerou předchozí úpravu občanského práva, byl všeobecným a výlučným zákoníkem s 1502 paragrafy rozdělenými na úvod a tři části. 46 Byl zákoníkem platným pro všechny obyvatele státu bez jejich jakéhokoli 46 ADAMOVÁ, Karolina. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. Stručný nástin. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, 136, s. 11. 27

rozlišování. Každý byl v očích Všeobecného občanského zákoníku pod vlivem zmiňované idey přirozeného práva vnímán jako přirozená lidská bytost. Tato skutečnost je zakotvena v jeho 16, který uvádí: Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a jest ho tedy považovati za osobu. 47 Úpravě dědického práva se ABGB věnuje velmi podrobně. Této problematice je věnována hlava devátá až patnáctá dílu druhého (o právu k věcem). Stejně jako tomu bylo v římském právu i ABGB znalo dědickou posloupnost dvojího druhu, tedy intestátní a testamentární, a stejně tak kladlo větší důraz na zůstavitelovu svobodnou vůli. ABGB připouštělo dva typy pořízení pro případ smrti, a to dědickou smlouvu a poslední pořízení. Posledním pořízením mínilo závěť nebo dovětek. Jak je uvedeno v 552 ABGB: Projev, kterým zůstavitel jedné nebo několika osobám pro případ smrti odvolatelně zůstavuje své jmění nebo jeho část, nazývá se posledním pořízením. 48 Pokud byl v takovém posledním pořízení ustanoven dědic, nazývalo se závětí, v případech ostatních se jednalo o dovětek, jak uvádí 553 ABGB. I přes tři dílčí novely ABGB zůstala úprava testamentu prakticky zachována. Menší změny se dotkly pouze podmínek svědecké způsobilosti. 3.1.1 Druhy a formy testamentu Stejně jako římskoprávní úprava kladl ABGB důraz na dodržení předepsaných formálních náležitostí testamentu pod hrozbou jeho neplatnosti. Jak uvádí následující text, rozeznávány byly testamenty řádné, a to soukromé či veřejné, a testamenty mimořádné neboli privilegované. Řádné testamenty bylo možné pořídit ústně i písemně. 49 3.1.1.1 Testament soukromý sepsaný vlastní rukou Podmínkou platnosti této formy testamentu bylo jeho sepsání vlastní rukou zůstavitele doplněné jeho vlastnoručním podpisem. Sepsání testamentu na stroji by tomuto požadavku nevyhovovalo, ale například nevadilo sepsání rukou 47 16 císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., všeobecný zákoník občanský (dále jen ABGB ) In: SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1993, s. 43. 48 552 ABGB. 49 577-590, 597-600 ABGB. 28

podporovanou nebo nohou. Sepsání závěti písmem hebrejským nebo slepeckým způsobilo její neplatnost. Ostatní písma, včetně těsnopisu, byla povolena. S výjimkou hebrejštiny mohlo být k sepsání užito jakéhokoli jazyka. Závěť byla platně sepsána na papíře, na kůži i například na dřevě. Zákon totiž žádný určitý podklad pro pořízení závěti nepředepisoval. Zůstavitel mohl závěť sepsat jako formální zápis i jako dopis určený svému dědici. 50 Dle judikatury byla platnost testamentu zachována i v případě, kdy byl sepsán zčásti inkoustem, zčásti tužkou a zároveň obsahoval škrty a opravy (Gl. U. 12643). 51 Pokud třetí osoba doplnila závěť alespoň zčásti sepsanou zůstavitelem, forma dodržena nebyla a závěť se tak stala neplatnou. Bylo přitom třeba rozlišovat, v jaké míře byla závěť třetí osobou doplněna. Pokud tedy byla závěť sepsána zčásti zůstavitelem a zčásti třetí osobou, byla neplatná v celé své šíři. Pokud třetí osoba závět pouze doplnila o pár slov, v případě, že tak bylo učiněno s vědomím zůstavitele, byla tato slova chápána jako pomocný nástroj k vyložení zůstavitelovy vůle. Pokud byla však připsána bez zůstavitelova vědomí, nepřihlíželo se k nim. Část sepsaná zůstavitelem však platná zůstala. 52 Podpis měl být pro zachování platnosti celého obsahu závěti umístěn v její dolní části pod textem. Pokud by snad závěť obsahovala text i dále pod podpisem zůstavitele, tento by jako neplatný nebyl brán v úvahu (Gl. U. N. F. 3301). 53 Dle 578 ABGB nebylo pro platnost posledního pořízení sepsaného vlastní rukou vyžadováno jeho datování. Pokud tak zůstavitel učinil, vyvaroval se tak případným sporům vzniklým v případě, kdy by existovalo více těchto posledních pořízení. Kdyby však více posledních pořízení bez datace existovalo, určovalo se jejich stáří například posuzováním údajů z těchto pořízení či stářím inkoustu. 54 Pokud nebylo možné časovou posloupnost těchto listin určit, platila 50 ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 112, 113. 51 Judikát ze sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Glaser-Unger, publikovaný In: ROUČEK, SEDLÁČEK, Jaromír, op. cit., s. 113. 52 ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 113. 53 Judikát ze sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Glaser-Unger, publikovaný In: ROUČEK, SEDLÁČEK, Jaromír, op. cit., s. 114. 54 ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 309. 29

všechna. V případě rozporných ustanovení, pak tato platila za nenapsaná, jak plyne z 715 ABGB. 3.1.1.2 Testament soukromý sepsaný jinak než vlastnoručně Další možností, kterou zůstaviteli ABGB poskytoval, bylo sepsat závěť jinak než vlastní rukou, tedy například na stroji nebo jinou osobou (Gl. U. N. F. 5891). 55 Tato forma ve srovnání s předchozí vyžadovala přítomnost svědků ( 579 ABGB), avšak v několika ohledech byla benevolentnější. Tak například mohla být závěť sepsána jakýmkoli jazykem včetně hebrejštiny a ani částečné sepsání listiny zůstavitelem a další osobou nemělo vliv na její platnost. 56 Dle 579 ABGB tato forma testamentu vyžadovala přítomnost svědka, přesněji přítomnost tří svědků. Alespoň před dvěma z nich současně přítomnými měl zůstavitel prohlásit, že dotčená listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci tento obsah znát nemuseli. Osoba byla způsobilá být svědkem, pokud byla starší 18 let, příčetná, svéprávná, nesměla být hluchá, slepá nebo němá ( 591 ABGB). Vyloučeni z postavení svědků byli také dědicové, jejich manželé, rodiče, děti či sourozenci. ( 594 ABGB). Pro platnost závěti bylo třeba vlastnoručních podpisů svědků, a to s dovětkem, že se jedná o svědka, hned po vlastnoručním podpisu zůstavitele ( 579 ABGB). 57 Svědkové se museli podepsat na poslední pořízení ještě za života zůstavitele, nemuseli tak činit však nutně v jeho přítomnosti (11. 621). 58 Dle již zmiňovaného 579 ABGB by pro platnost závěti nestačily podpisy pouze na obálce obsahující listinu posledního pořízení. 55 Judikát ze sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Glaser-Unger, publikovaný In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 124. 56 ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 123. 57 Povinnost připojení tohoto dovětku byla výsledkem novelizace. Původní text 579 ABGB se o dovětku nezmiňoval. 58 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. dubna 1932, sp. zn. Rv I 1766/31. 30

3.1.1.3 Testament osob, které neumějí číst nebo psát Osoby, které neuměli či nemohly psát nebo číst, museli pro platnost své závěti dodržet pravidla uvedená v předchozím bodě a navíc některá další stanovená v 580 a násl. ABGB. Tak tedy zůstavitel, který neuměl či nemohl psát, musel na místě podpisu za přítomnosti tří svědků připojit vlastnoruční znamení ruky. K tomu právní úprava doporučovala, aby jeden z přítomných svědků připojil k podpisu zůstavitelovo jméno. Dle 581 ABGB zůstavitel, který neuměl číst, si musel nechat obsah listiny s jeho poslední vůlí nechat přečíst jedním ze tří svědků, načež potvrdil shodu jeho vůle s obsahem přečtené listiny. Zbylí dva svědkové tomu byli přítomni. 3.1.1.4 Testament soukromý ústní Dle 585 ABGB pořídil zůstavitel ústavní testament tak, že svou poslední vůli prohlásil ústně před třemi současně přítomnými svědky, kteří museli být schopni potvrdit, že nedošlo k podvodu či omylu v osobě zůstavitele. Bylo třeba, aby zůstavitel svou poslední vůli opravdu sám ústně vyjádřil. Tedy nebylo možné, aby například potvrdil projev jiné osoby (JZ. 1294, č. 396) 59. Jako ústní projev byl chápán také projev hluchoněmého v podobě znakové řeči. Svědkové museli v tomto případě být osobami znalými znakové řeči ( Gl. U. 14.415). 60 Svědci museli zůstavitele osobně znát (Gl. U. 12.024) 61. Zákonná úprava jim doporučovala, aby si o poslední vůli zůstavitele učinili poznámky ( 585 ABGB). Zákon také uvádí, že pokud o to kdokoli, kdo na tom má zájem, požádá, jsou tito svědkové svou výpovědí povinni zůstavitelovu poslední vůli potvrdit. Pokud by tak nemohli učinit alespoň dva z nich, poslední pořízení by bylo neúčinné ( 586 ABGB). 3.1.1.5 Testament veřejný soudní Této formě testamentu se ABGB věnoval v 587-590. Pořízením testamentu před soudem zůstavitel předcházel případným sporům plynoucím 59 Rozhodnutí nejvyšších soudů publikované In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 136. 60 Judikát ze sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Glaser-Unger, publikovaný In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit., s. 136. 61 Judikát ze sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu Glaser-Unger, publikovaný In: ROUČEK, SEDLÁČEK, op. cit, s. 136. 31

z projednávání pozůstalosti. Soud tvořily alespoň dvě soudní osoby, z nichž alespoň jedna musela být na daném soudě místně příslušnou. Druhá osoba mohla být nahrazena dvěma svědky. Zůstavitel mohl před soudem pořídit testament ve formě písemné i ústní. Písemný testament musel být zůstavitelem minimálně vlastnoručně podepsán a odevzdán soudu. Soudní úředník poté listinu zapečetil a na obálku vyznačil jméno zůstavitele, jemuž náleží. Po sepsání protokolu o jednání, byla listina obsahující poslední vůli uložena u soudu. Ústní testament pořídil zůstavitel učiněním projevu své poslední vůle před soudem, o němž byl následně sepsán protokol. Zapečetěn a uschován byl stejně jako testament písemný. Pokud situace zůstaviteli například pro jeho zdravotní stav nedovolovala dostavit se k soudu, zákonná úprava dovolovala, aby byl testament za přítomnosti výše zmíněných soudních osob pořízen v zůstavitelově bytě. 3.1.1.6 Testament veřejný notářský Tento druh testamentu byl pořizován ve formě notářského spisu. Proto, aby se testament skutečně stal veřejnou listinou, bylo nutné, aby jej notář přijmul ve svém úředním obvodě. Přítomni kromě něj museli být dva svědci. Zvýšené nároky na platné pořízení testamentu kladl zákon u zůstavitele hluchého či slepého. 62 3.1.1.7 Privilegované formy testamentu Na pořízení privilegovaného testamentu kladl zákon nižší nároky, a to proto, že byl pořizován za ztížených okolností. Za ty zákon považoval plavbu na lodi a morovou epidemii či jiné podobné nákazy ( 597 ABGB). Pro pořízení těchto testamentů zákon vyžadoval jen dva svědky alespoň čtrnáctileté, pro testament pořizovaný za morové nákazy nemuseli být ani současně přítomni ( 598). Tyto testamenty s úlevami měli však časově omezenou platnost pouze na 6 měsíců, a to od skončení výjimečné situace, za které byly pořízeny ( 599 ABGB). S jistými úlevami byl pořizován také testament vojenský, jehož právní úprava 62 31, 56, 59-61, 67 zákona č. 75/1871 ř.z., kterým se zavádí notářský řád 32