Závěť jako způsob dědění

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Závěť jako způsob dědění Bakalářská práce Autor: Tomáš Nedvídek Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Josef Mužík Brno duben, 2013

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Brně dne Tomáš Nedvídek

3 Děkuji tímto vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Josefu Mužíkovi za cenné připomínky, rady a ochotnou komunikaci při sepisování této bakalářské práce a rodině za podporu, bez níž bych se neobešel.

4 Anotace Závěť je v současnosti jedním ze dvou právních důvodů dědění. Cílem mé bakalářské práce bylo popsat institut závěti v historických právních úpravách a nastínit tak vývoj dědického práva. Hlavní část práce je věnována analýze závěti v současné právní úpravě, tedy de lege lata. S ohledem na blížící se účinnost nového občanského zákoníku jsem do práce zahrnul i úpravu de lege ferenda. Poslední kapitola je zaměřena na exkurz do právních úprav sousedních států, které jsou mezi sebou komparovány. Klíčová slova: dědění ze závěti, dědické právo, testament, testamentární posloupnost, závěť. Annotation A will is one of two legal grounds of heritage. The goal of my bachelor thesis was the description of a legal institution of the will in antecedent legislation and the outline of evolution of law of succession. The main part of the thesis deals with the analysis of the will in legislation in force, it means legislation de lege lata. With respect to approaching effec of the new civil code I decided to include legislation de lege ferenda into the thesis. The last chapter is focused on the digression to legislation of neighbour states which are compared. Key words: inheritance of a will, law of succession, a testament, testamentary succession, a will.

5 Obsah Úvod Závěť v Římském právu Testamentární posloupnost Testament a jeho podoba Druhy testamentu Závěť v proměnách českých právních úprav ABGB Obecně k návrhu občanského zákoníku za první republiky Občanský zákoník z roku Občanský zákoník z roku Závěť v platné a účinné právní úpravě Pojem a předpoklady Náležitosti závěti Pravidelná a nahodilá náležitost Ochrana nepominutelných dědiců Vydědění Závětní založení nadace nebo nadačního fondu Formy závětí Holografní závěť Alografní závěť Zvláštní alografní závěť Závěť ve formě notářského zápisu Zrušení závěti Notářská úschova, centrální evidence závětí

6 4 Platná úprava účinná od Obecně k úpravě dědění ze závěti Změny v dědění ze závěti a jejich kritika Nové definice a tři dědické důvody Co bylo upřesněno a doplněno Některé nové instituty Exkurz do právních úprav jiných zemí Slovensko Německo Polsko Závěr Seznam použité literatury Knihy a kvalifikační práce Časopisecké články Judikatura Právní předpisy Elektronické dokumenty, předpisy a databáze

7 Seznam použitých zkratek ABGB BGB Allgemeines bürgliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (všeobecný občanský zákoník) Bürgerliches Gesetzbuch für das Deutsche Reich (německý občanský zákoník) KCw Kodeks cywilny Dz. U. nr. 16/64 (polský občanský zákoník) SJM společné jmění manželů n. o. z. zákon č. 89/2012 S., občanský zákoník (neúčinný) obč. z., obč. zák. občian. z. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, ve znění pozdějších předpisů o. s. ř. zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 7

8 Úvod Na dědické právo můžeme nahlížet ze dvou rovin, resp. se hovoří o smyslu objektivním a subjektivním. Dědickým právem v subjektivním smyslu se myslí budoucí práva a povinnosti osoby, které připadnou podle objektivní roviny dědického práva. A do této objektivní roviny (jinak též dědické právo v objektivním smyslu) spadají všechny právní normy, které regulují právní nástupnictví přechod práv a povinnosti ze zůstavitele na právního nástupce. Tato práce se tedy věnuje dědickému právu v objektivním smyslu, jelikož subjektivní pojetí dědického práva se týká určité osoby a jde o konkrétní dopad právní regulace na jedince, přičemž tato právní regulace náplní práce je, kdežto její dopad je použit spíš jen doplňkově jako uvedení příkladu k přiblížení skutečného fungování. Smrt patří k neodvratným přírodním zákonitostem lidského bytí. 1 Dotkne se tedy každého. A právě proto, že ať už chci nebo nechci, vědomosti získané ke zpracování této práce nezůstanou nevyužity, nebo lépe řečeno se nestanou jen prostředkem ke splnění studentova záměru, ale jejich dopad bude skutečně užitečný. To je právě jeden z důvodů, proč jsem si závěť jako téma bakalářské práce zvolil. Pokud chceme opravdu pochopit nějaký institut, musíme se na něj podívat i z hlediska historického vývoje. V práci se proto věnuji zákoníkům, které na našem území platily dříve. Význam to má i další, a to provázání tehdejší úpravy s úpravou nejnovější, nelze tedy poukazovat na inspirační zdroje nového občanského zákoníku, pokud tyto zdroje nejsou alespoň zhruba charakterizovány. Aktuálnost daného tématu je vedle výše zmíněného podpořena i tím, že rok 2014 (na základě neodložené účinnosti nového občanského zákoníku) se v jistém, zejména právním smyslu stane významným. S přijetím nového občanského zákoníku je potřeba připravit se na změny, které zavádí, a že jich právě v dědickém právu není zrovna málo. Úprava závěti v tomto novém zpracování se mě osobně (s ohledem na to, že tato úprava je vytvořena na delší dobu účinnosti) týká ještě více než úprava jí předcházející. Dovoluji si rozšířit předešlou myšlenku o pochopení nějakého institutu vztáhnout nejen na historický vývoj, ale i na zahraniční úpravu. Bezpochyby totiž i ona slouží jako inspirační zdroj. Nelze se ovšem zabývat všemi zahraničními úpravami, na to by nestačila ani 1 BEZOUŠKA, P.; BEDNÁŘ, V.; BERNÁŠEK, M. Soukromé právo pro neprávníky. 1. vyd. Dobrá voda: Aleš Čeněk, s ISBN

9 diplomová práce, ale jako dostačující jsem zvolil exkurz do právních úprav sousedních států Slovenska, Německa a Polska. Práce je strukturována do kapitol a subkapitol. První kapitola je věnována římskému právu, jehož recepce se stala základem mnoha právních řádů států. V druhé kapitole práce se na základě výše zmíněného zabývám občanskými zákoníky, které na našem území dříve platily (nebo v případě prvorepublikového návrhu občanského zákoníku platit nestihly). Třetí kapitola, kterou vnímám jako ústřední, tzv. srdce práce, se týká úpravy závěti v platné a účinné právní úpravě. Je v ní využit dostatek judikatury i odborných článků s cílem dostat se hlouběji do dané problematiky. Předposlední, v pořadí čtvrtá kapitola, je zaměřena na institut závěti v nové úpravě občanského zákoníku a jeho změnám oproti úpravě současné. V páté a zároveň poslední kapitole je nastíněn institut závěti ve slovenské, německé a polské úpravě z důvodu širšího srovnání a hlubšího porozumění naší úpravě. 9

10 1 Závěť v Římském právu Recepce římského práva se dotkla více evropských zemí, nejen naší. Instituty, které římské právo upravovalo a které pak byly recipovány, mají základní a podstatné znaky téměř nepozměněné. Římské právo zanechalo [ ] po sobě odkaz dědického práva propracovaného jak po formální, tak po institucionální stránce. 2 Považuji proto za žádoucí nastínit institut závěti právě v římském právu, aby bylo později patrno, z jakých základů vycházím. Římské právo je systémem značně složitým, jeho jednotlivé prvky jsou vzájemně provázány, a tak bylo potřeba ke vzniku dědického práva jako samostatného odvětví naplnění těchto předpokladů 3 : vznik individuálního vlastnictví, respektování projevu vůle i po smrti, rozpad či oslabení rodového zřízení. To, co však dnes známe jako římské právo, co se ve školách jako římské právo učí, je však jeho recepce spojená s jeho klasickou tehdejší podobou. Římské právo zná dva způsoby, jak nabýt majetek po zemřelé osobě na základě zákona či na základě testamentu. Konkrétněji se v této sféře práva setkáváme s označeními zákonná neboli intestátní posloupnost a testamentární posloupnost. Co se týče vzájemných poměrů mezi oběma posloupnostmi, přednost má ta testamentární. Pakliže má osoba pro případ smrti pořízen testament, nenastupuje dědění na základě zákona, ale na základě testamentu. Důvod je logický, a to upřednostnění zůstavitelovy vůle, kterou projevil přání, jak má být po jeho smrti o odkazu rozhodnuto Testamentární posloupnost Testamentární posloupnost je založena na existenci testamentu (neboli závěti) a tento testament odůvodňuje, proč se zůstavitelův majetek přenáší na dědice. Je to jednostranný právní úkon, jehož nezbytnou hlavní složkou je jmenování dědice, dědická instituce. 4 2 FRINTA, O. Závěť (nejen) v návrhu nového OZ. Právník. 2008, č. 11, s ISSN FRÝDEK, M.; TAUCHEN, J. et al. Soukromé právo v proměnách věků: Sborník příspěvků z letní školy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. 83. ISBN

11 Vedle testamentu existovaly i jiná pořízení pro případ smrti (tzv. mortis causa), avšak nelze je s testamentem zaměňovat, protože nesplňují nezbytnou náležitost, kterou je právě zůstavitelova vůle udělat z jiné osoby svého dědice Testament a jeho podoba Již v římském právu považovali testament za natolik důležitý projev lidské vůle, že s ním spojovali nutnost určité formy. Možná se to nemusí jevit zajímavým poznatkem, jelikož v současné době požadavek písemné formy bereme automaticky, avšak potřeba stanovit jistou formu v té době vidím jako významný krok. Písemný testament se začal těšit zájmu až později, poněvadž původně měl testament pouze formu ústní. V následující subkapitole se věnuji třídění římských testamentů Druhy testamentu Úvodem je třeba zmínit, že nejdřívější testament měl podle všeho jiný význam, než jaký mu je přisuzován později. Je to tím, že původní poslání je nejasné, testamentární posloupnost se vyvíjela, a tak se v jistý čas ustálila do podoby, která je zachycena v Zákoně 12 desek. Mezi nejstarší římské testamenty se řadí: testament toho, kdo neměl zákonné dědice, vojenský testament, testament odkazový. V prvém případě se jedná o situaci, kdy zůstavitel neměl intestátní dědice, a tak projevil vůli v lidovém shromáždění, které bylo prolínáno ceremoniemi. Zato vojenský testament byl mimořádný, jelikož byl zůstavitelem činěn v mimořádných situacích a bez formálností. Šlo pouze o zůstavitelovo prohlášení, které obsahovalo jmenování dědiců pro případ, že zůstavitel bitvu nepřežije. Byl to testament v šiku (in procintu), jakýsi předchůdce pozdějších privilegovaných vojenských testamentů. 5 Posledním ze jmenovaných je testament odkazový, pro který je charakteristické rozhodnutí zůstavitele, kdo jaký majetek po smrti zůstavitele zdědí. Z toho vyplývá, že nešlo o zůstavitele bez dědiců, tudíž jejich postavení nebylo 4 KINCL. J.; UFRUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN Tamtéž, s

12 ohroženo. Vedle toho měl odkazový testament formu mancipace a byl uskutečňován kovem a vahami. Lze to popsat jako převod, kdy kupec, který měl distribuovat majetek na základě vůle zůstavitele, je de facto vykonavatelem zůstavitelovy poslední vůle. 6 Mancipační povaha odkazů se zdokonalovala až do té míry, že se z ní stal testament skutečný. Převod mancipací sám o sobě znamenal přání zůstavitele, a tak určil dědice bez existence kupce, jak tomu bylo dříve. Reakce na vývoj v čase se ovšem nevyhnula ani mancipačnímu testamentu, a proto uvedu další vývoj ohledně druhů testamentu, kterými jsou: mancipační testament alias právní úkon, písemný testament. Na rozdíl od písemného testamentu je mancipační testament v podobě ústního prohlášení. Mancipace však probíhala jako právní úkon jen jako, přičemž zůstavitel poté prohlásil svou vůli a ustanovil i své dědice. Co se týče písemného testamentu, tak jeho podstata tkvěla v tom, že zůstavitel při mancipaci předložil tzv. testamentární listinu. Ta obsahovala jeho poslední vůli. Mancipace tedy byla obřadem, při kterém bylo přítomno pět svědků spolu s kupcem a vážným. Proto nelze testamentární listinu považovat za nejpodstatnější, protože právě mancipace byla pořád klíčová pro posuzování platnosti testamentu. Až za dob existence praetorského práva objevil skutečný písemný testament, kdy se poměr významu mancipace a listiny obrátil a listina tak nabyla klíčového postavení. Formy testamentu spadající do éry justiniánského práva jsou následující: testament soukromý o řádné testamenty písemný testament, ústní testament o a mimořádný testament a testament veřejný. Řádné soukromé testamenty písemný a ústní mají společný znak, a to sedm svědků, kteří se účastnili procesu. V případě ústního testamentu docházelo i k zápisu vůle zůstavitele, zápis ale neznamenal písemnou formu testamentu, sloužil jen jako důkaz. U písemného testamentu svědkové podepisovali listinu s vůlí zůstavitele, načež musel zůstavitel i slovně potvrdit, že jeho vůli obsahuje. Svědkové pak přidali pečetě a listinu podepsali. Podpis zůstavitele se 6 KINCL. J.; UFRUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN

13 nevyžadoval, pakliže šlo o vlastnoruční testament, v ostatních případech byl nutný. Výjimkou byla skutečnost, že zůstavitel nemohl nebo neuměl psát, pak jiná osoba testament podepsala za něj jeho jménem (jakési zmocnění). 7 Odlišnost mimořádného testamentu od řádného spočívá v náležitostech, resp. podmínkách platnosti. Chápejme to jako jejich zmírnění či naopak. Pokud slepý člověk pořizoval testament, muselo být přítomno osm svědků a jeden z nich místo slepce testament přečetl. Příkladem zjednodušené formy je testament pořizovaný na venkově, kdy byl počet svědků snížen na pět. Souhrnně se tyto příklady a další nazývají privilegované formy testamentu. Testament soukromý nebyl jedinou skupinou testamentů, existovaly i testamenty veřejné. Šlo zejména o testamenty pořízené zápisem do úředního protokolu buď před soudem nebo obecním, municipálním orgánem [ ]. 8 7 KINCL. J.; UFRUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN Tamtéž, s

14 2 Závěť v proměnách českých právních úprav Tato kapitola je zaměřena na dřívější právní úpravy dědického práva, přičemž mým cílem je zachytit nejpodstatnější změny, ke kterým došlo na základě vývoje nebo i zjištěním nefunkčnosti daného znění. Jedná se o stručnější sepsání, aby byla vystihnuta podstata, ale nedošlo k příliš hlubokému rozboru, neboť ten není předmětem této práce ABGB Římské právo nebylo zcela zdrojem inspirace pro středověké právo, protože ve středověku na něj navazovali jen zčásti. Postupně, kdy již byl přechod majetku z generace na generaci zastaralý, vznikaly nové tendence. Ty vyústily v takovou úpravu dědického práva, které reagovalo na nové potřeby v závislosti na vývoji nejen společnosti, ale i řemesel a obchodu. 9 Vyvrcholením se stal roku 1811 ABGB (úplný název je Allgemeines bürgliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie) neboli všeobecný občanský zákoník jakožto kodifikace občanského práva. Účinným se stal roku Úvodem je třeba konstatovat, že o vysoké kvalitě úpravy ABGB svědčí nejen délka doby jeho časové působnosti, ale i fakt, že nově vzniknuvší Československá republika jej recipovala. 10 Vedle toho hraje ve prospěch tohoto tvrzení i rozsáhlost úpravy dědického práva, která překračovala 300 paragrafů (konkrétně ). Pro srovnání současná právní úprava dědění je upravena v 41 paragrafech, z toho 11 z nich se týká dědění ze závěti (v ABGB je to bezmála 200 paragrafů). Ale to jsou jen čísla pro představu, jelikož srovnávat tyto úpravy na základě těchto čísel není právě vhodné. ABGB totiž obsahoval několik institutů, které nyní upraveny nejsou a neexistují, vedle toho je i současná úprava založena na obecnosti ustanovení. Podmínky platnosti testamentu dle ABGB byly 11 : způsobilost zůstavitele, 9 FRÝDEK, M.; TAUCHEN, J. et al. Soukromé právo v proměnách věků: Sborník příspěvků z letní školy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. 80. ISBN Tamtéž, s DVOŘÁK, J.; MALÝ, K. et al. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwe ČR, a. s., s ISBN

15 pasivní testamentární způsobilost dědice, neexistence vady vůle zůstavitele ani jejího projevu, předepsaná forma. S tím souvisí i druhy testamentu, kterými jsou 12 : řádné testamenty o holografní testament, o alografní testament, o ústní testament, o soudní testament, o notářský testament ve formě notářského zápisu, a mimořádné testamenty o privilegované testamenty, o mystické testamenty, o společné testamenty. Jak jde vidět, druhů testamentů je v AGBG v porovnání se současnou úpravou mnohem více, jelikož účinný občanský zákoník zakotvuje čtyři druhy testamentů. Všeobecný občanský zákoník představuje dominantní předpis celé moderní české právní historie. 13 Ale nejen české, ale i pro všechny země bývalého rakouského císařství, protože zrušil veškeré tehdy dosavadní právo. A tak mu mnozí přisuzují zvučnost stejně jako například Code Civil 14. V současnosti se ABGB těší zvučnosti ještě širší veřejnosti, jelikož v souvislosti novým kodexem občanského práva se snad všude zmiňuje, odkud se jeho autoři inspirovali. 12 DVOŘÁK, J.; MALÝ, K. et al. 200 let Všeobecného občanského zákoníku. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwe ČR, a. s., s ISBN VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K; KNOLL, V. České právní dějiny. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s ISBN Francouzský občanský zákoník, který byl za přímé účasti Napoleona dokončen v roce

16 2. 4 Obecně k návrhu občanského zákoníku za první republiky 15 Sice za první republiky nebyl přijat občanský zákoník, avšak v rámci rekodifikace za účelem jednotnosti úpravy spojené se vznikem Československé republiky se pracovalo i na kodexu občanského práva. Důvodem, proč však návrh občanského zákoníku řadím do této kapitoly, je jeho provázanost s novým občanským zákoníkem, kterému je naopak věnována kapitola v druhé polovině práce. Tento návrh zákona je totiž hlavní inspirační zdroj nového občanského zákoníku. Návrh občanského zákoníku byl předložen roku 1937 a kvůli následným událostem již nedošlo k jeho přijetí. Na rekodifikaci a revizi ABGB se zpočátku podíleli jen profesoři pražské právnické fakulty. Když dva z profesorů zemřeli, nahradili je profesoři z brněnské právnické fakulty. Oddílu dědického práva se věnoval profesor Emil Svoboda. Návrh byl hotový už v roce 1931, ačkoliv před Národní shromáždění se dostal v konečné verzi až v roce V tomto mezidobí se prováděly ještě změny. Uvádím to proto, že tvůrci nového občanského zákoníku sice vycházeli z tohoto návrhu, avšak ne z jeho konečné podoby, ale právě z podoby v roce 1931 tedy z jeho "předpřednávrhu". Zdrojem tohoto návrhu byl převážně ABGB, který měl být mírně modifikován, dále rakouské předpisy, československé předpisy a další zahraniční předpisy. Pokud se někdo začte do nového občanského zákoníku, některá slova se mu mohou zdát až archaická. Je to dáno tím, že nový občanský zákoník se vrací ke klasické právní terminologii. Otázkou je, která terminologie je myšlena ta prvorepubliková, nebo ABGB? Je však jasné, že se vrací zpět k tradici a tím chce dosáhnout vypuštění slovakismů (například instituty commodatum x mutuum v občanském zákoníku z roku 1811 nazvány jako půjčka x zápůjčka, v občanském zákoníku z roku 1950 byly pojmenovány jako výpůjčka x půjčka), které se dříve do zákoníků dostaly, čímž chce docílit jednotné terminologie (nový občanský zákoník předchozí instituty označuje jako výpůjčka x zápůjčka). Pro srovnání nakonec uvedu, že dědické právo je upraveno v hlavě 15 až 24 návrhu, což obsahuje Závěti se pak týkají v hlavě 16, kdy je však závěť upravena jako pořízení pro případ smrti (vedle dovětku). Slovo závěť je pak obsaženo až v dalším z paragrafů, ale není tomu tak hojně jako v současném občanském zákoníku. 15 Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Zdroj: SCHELLE, K.; TAUCHEN, J. Občanské zákoníky. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing, s. r. o., s ISBN

17 2. 3 Občanský zákoník z roku 1950 Oficiální pojmenování prvního československého občanského zákoníku zní zákon č. 141/1950 Sb., přičemž platil od až do účinnosti zákoníku z roku 1964, tedy do A stejně jako výše je možné si pohrát s čísly oproti ABGB a jeho vysokému počtu ustanovení o dědickém právu (přes 300 paragrafů) je tato úprava mnohem skromnější a zúžila se konkrétně na 52 paragrafů. Značí to zjednodušení úpravy a dále i vypuštění některých dřívějších institutů. Co však někteří vnímají jako výhodu, jiní vidí jako nedostatek. Zjednodušení úpravy v duchu Rozuměj tomu i ty, občane. možná bylo dobrým úmyslem, ale jak už tak známo, ne vždy čin s dobrým úmyslem značí i dobrý výsledek. A tak snaha autorů o co nejjednodušší obsah a tomu i odpovídající formulace má nemálo odpůrců. V praxi se potom jevil zákoník jako mezerovitý a naopak tato zásada [jednoduchosti] přispěla k oslabení právní jistoty občanů. 16 Záměr zákonodárců se tak v reálu nedočkal patřičného efektu. Přesto však tento občanský zákoník nepatřil mezi nejhorší. Říká se, že je to díky Janu Krčmářovi, velkému odborníkovi a skvělému právníkovi, že tento zákoník nebyl až tak špatný. Přestože se Krčmář aktivně na tvorbě zákoníku aktivně nepodílel, byl takovou autoritou, že se k němu chodilo pro rady a konzultace. Mezi změny, které občanský zákoník zavedl či zrušil, například patři 17 : zánik dědické smlouvy mezi manžely, zrušení darování pro případ smrti, zrušení privilegovaných testamentů, závět a dovětek již nebyly rozlišovány, omezení dědických skupin, upřednostnění dědění ze zákona před děděním ze závěti. Tento výčet však není výčtem konečným, je jen názorným se zachycením základních změn pro vytvoření si představy. Co se týče preferování dědění ze zákona, jde o významnou změnu oproti dřívějším pojetím a zásadám. Veskrze to značí odraz výrazné role rodiny a taktéž manželství do úpravy dědění. 16 BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s ISBN BÍLEK, P.; ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN

18 2. 4 Občanský zákoník z roku Rozhodl jsem se zařadit občanský zákoník z roku 1964 (tedy zákon č. 40/1964 Sb.) i mezi historické úpravy, a to z prostého důvodu přestože i v současné době platný a účinný občanský zákoník nese nezměněné označení, jeho jednotlivá ustanovení či celé části prošly obměnami ve smyslu novelizací. Občanský zákoník nabyl účinnosti dne a jak i z výše uvedeného vyplývá platí i nyní. Konkrétně dědění se týká část sedmá. Tento občanský zákoník byl po občanském zákoníku z roku 1950 druhým Československým občanským zákoníkem. Charakteristické pro něj je prostoupení ideologie socialismu jednotlivými vztahy. Ideologizace se projevila např. vypuštěním oddílu sousedského práva, neboť v nové společnosti při mravní vyspělosti občanů se takový typ sporů již nepředpokládal. 19 Pro srovnání: v současnosti jsou sousedské spory ne nezanedbatelnou agendou soudů, mnohdy se jedná o velmi komplikované vztahy, a proto je potřeba jejich úpravy, přičemž generální klauzule sousedských vztahů je obsažena v 127 odst. 1 věta první obč. z. I toto značí, že současné znění občanského zákoníku v některých případech nemá nic společného s tím původním zněním. Vznik dalšího občanského zákoníku po pár letech od přijetí toho předchozího byl potřebný. Přestože i občanský zákoník z roku 1950 už v sobě zakomponoval tehdejší ideologii, nebylo to ještě dostatečné (protože např. respektoval soukromé vlastnictví). A tak bylo nutností vytvořit nový zákoník, který by odrážel takové společenské poměry a vztahy, které ve společnosti začaly vznikat. 20 Jednoduše aby upravoval to, co v souladu s tehdejším socialistickým duchem být má. Tento občanský zákoník má několik znění, proto když se věnujeme vývoji a změnám vybraného institutu, musíme i odkázat na to, z jakého znění vycházíme. Až do současnosti prošel občanský zákoník 64 novelizacemi. 21 Občanský zákoník ve znění k omezil formy závěti, zrušil institut vydědění, pozměnil potvrzení dědictví a vypořádání dědiců, nově zavedl institut bezpodílové 18 MÁLEK, A. Občanský zákoník a předpisy související. 2. dopl. a přeprac. vyd. Praha: Orbis, s. ve srovnání se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 19 BÍLÝ, J. L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s ISBN VOJÁČEK, L.; SCHELLE, K; KNOLL, V. České právní dějiny. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s ISBN Codexis [databáze]. Verze 12/2011. Atlas Consulting, 2012 [cit ]. Stav k

19 spoluvlastnictví manželů (od je pojmenování odlišné, a to společné jmění manželů). 22 Zarážející je zrušení institutu vydědění, který de facto chrání neopominutelné dědice, ale zakotvuje určité možnosti zůstavitele, kdy i tyto osoby může za daných předpokladů vydědit. Podle tehdejších pravidel institut vydědění byl zrušen a bylo tím řečeno, že vykořisťování člověka člověkem je navždy odstraněno 23. K jeho upřesnění došlo na základě zákona č. 509/1991 Sb. Tento zákon též rozšířil formy závětí a snížil v případě zletilých nepominutelných dědiců jejich dědický podíl ze zákona ze tří čtvrtin na jednu polovinu. To zůstalo nezměněno dodnes. Nakonec však musím uznat, že ačkoliv byl občanský zákoník přijat před tolika lety a v dané době, byl sepsán kvalitně, někteří tvrdí, že by mohl sloužit i déle. To už jsou však jen dohady, které spíše směřují proti nově platnému občanskému zákoníku (n. o. z.). Lze však v tuto chvíli poznamenat, že i tato nová úprava vychází z úpravy občanského zákoníku doposud účinného a v jistých případech se mu stal takovou inspirací, že ke změnám de facto nedošlo. I toto poukazuje na určitou nadčasovost a velmi dobré zpracování tohoto občanského zákoníku. 22 BÍLEK, P.; ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN BEDNÁŘ, V. Testamentární dědická posloupnost. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. 98. ISBN

20 3 Závěť v platné a účinné právní úpravě 3. 1 Pojem a předpoklady Závěť je institut, prostřednictvím kterého osoba (která je k tomu způsobilá) vyjadřuje své přání, co se má dít s jejími právy a povinnostmi, pokud zemře. Účelem závěti [ ] je ustanovit dědice nebo jejich podíly na věcech a právech, které jim mají připadnout v případě [ ] smrti. 24 Jsou to taková práva a povinnosti, které nejsou svázány a spjaty se zůstavitelem v takové míře, že by nebyly předmětem dědictví (v opačném případě se jedná o práva v souvislosti s ochranou osobnosti). Nelze tedy tvrdit, že ustanovení o závěti se nás za života netýkají, ba naopak. Pokud se chce člověk vyhnout dědění ze zákona a chce uplatnit svou vůli, musí respektovat zákon, který udává návod, co všechno je potřeba dodržet, aby závěť následně nebyla neplatná. Je předpokládán projev vůle za života zůstavitele (neboť jinak si to nejde ani představit) a tento projev musí být v souladu s určitými předpoklady platnosti z doby svého vzniku, avšak co se obsahové stránky týká, bude se účinnost posuzovat podle stavu věcí v době dané události. 25 K tomu, aby vůbec mohlo dojít k sukcesi (neboli dědické posloupnosti, právní nástupnictví pro případ smrti), musí tedy dojít k naplnění určitých předpokladů. Těmito předpoklady jsou 26 : smrt fyzické osoby, existence pozůstalosti (dědictví), existence způsobilého dědice, přítomnost právního důvodu dědění (závěti či zákona), vůle dědictví přijmout, či odmítnout. 24 BENÁTČANOVÁ, P.; JAHELKA, I. Neznalost zákona neomlouvá: Průvodce džunglí zákonů. 1. vyd. Praha: MOTTO, s ISBN MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s. 52. ISBN ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s ISBN

21 Jak vidno, závěť je jedním ze dvou dědických titulů. To říká i 461 obč. z. a doplňuje, že je možné dědit z obou těchto důvodů, což znamená, že se připouští kumulace dědických titulů. Vedle toho se nepřipouští akrescence neboli přírůstek podílu závětního dědice, nastupuje tedy dědění ze zákona (což je stanoveno v 461 odst. 2 obč. z.). Smrt fyzické osoby zůstavitele je objektivní právní skutečností, resp. právní událostí. Podle 7 odst. 2 obč. z. se smrtí zaniká způsobilost k právům a povinnostem, zaniká taktéž způsobilost k právním úkonům. Okamžik smrti je důležitým údajem, protože od tohoto okamžiku se odvíjí veškerý další postup. Smrt je tedy třeba konstatovat, a to převážně ohledáním těla. Jsou však případy, kdy kupříkladu tělo osoby není nalezeno, je nezvěstná, a musí se postupovat jinak. Těmito dalšími postupy jsou prohlášení osoby za mrtvou soudem. Soud vydá rozhodnutí, ve kterém je uveden den, který osoba nepřežila den smrti. Od tohoto dne se totiž odvíjí dědické nástupnictví po osobě prohlášené za mrtvou. 27 Dalším předpokladem je existence dědictví. Předpokládejme, že zůstavitel zemřel, to samo o sobě však ještě neznamená, že dojde k dědění. Mám tím na mysli případy, kdy zůstavitel neměl majetek a nebo se jednalo o majetek nepatrné hodnoty. Přesná hranice, při které lze majetek považovat za nepatrný, není stanovena, závisí na úvaze soudu a konkrétních okolnostech případu a je ovlivňována zejména obvyklými náklady přiměřeného pohřbu v daném místě a čase. 28 Samotné řízení o dědictví je upraveno v hlavě páté o. s. ř. a případy, které jsou uvedeny v předchozích větách, jsou upraveny v 175h o. s. ř.. Dojde tedy k zastavení řízení, přičemž pokud se jedná o majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat osobě, která měla na starost pohřeb a přípravy v souvislosti s ním. V případě, že zůstavitel zanechal majetek, který není nepatrné hodnoty, musí být naplněna podmínka existence způsobilého dědice. Hovoří se o objektivní a subjektivní stránce dědické způsobilosti. Po objektivní stránce se způsobilost fyzické nebo právnické osoby stát se dědicem kryje s její způsobilostí mít práva a povinnosti [ ]. 29 Subjektivní stránka je vyjádřena v 469 obč. z. jakožto dědická nezpůsobilost a nastává ex lege, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že nezpůsobilým dědicem se může stát pouze fyzická osoba. Jde o případy, kdy osoba má právní subjektivitu (způsobilost k právům a povinnostem) a 27 MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s. 14. ISBN MUZIKÁŘ, L. Dědictví a dluhy (část I.). Zpravodaj Jednoty českých právníků. 2008, č. 2, s. 17. ISSN MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Leges, s. 25. ISBN

22 mohla by být dědicem, kdyby nenaplnila předpoklady dědické nezpůsobilosti. Těmito předpoklady, resp. důvody jsou: úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Ze znění 469 obč. z. vyplývá, že nejde o kumulaci, a tedy obou těchto jednání se osoba nemusí dopustit, aby nedědila. Pokud člověk naplní jeden z důvodů dědické nezpůsobilosti, ještě to neznamená, že nebude dědit, protože pokud takové osobě zůstavitel za života odpustil, tak důvod nezpůsobilosti již nadále není dán a osoba, které bylo takto odpuštěno, dědit může. V neposlední řadě je potřeba přítomnosti právního důvodu dědění, přičemž současná úprava takto v 461 obč. z. označuje zákon a závěť. Dále doplňuje, že je možné dědit z obou těchto důvodů, což znamená, že se připouští kumulace dědických titulů. Vedle toho se nepřipouští akrescence neboli přírůstek podílu závětního dědice, nastupuje tedy dědění ze zákona (což je stanoveno v 461 odst. 2 obč. z.). Nelze říci, že jeden z těchto právních důvodů má přednost před druhým. Dříve se preferovalo dědění ze zákona a argumenty podporující toto tvrzení nebylo těžké vytvořit. Praxe však ukázala, že to může mít i negativní dopad např. tehdy, když se ve sporném řízení řešily sporné otázky ohledně závěti. Za daného stavu věcí je tomu tak, že pro dědické nástupnictví je určující skutečností především zůstavitelova vůle projevená v závěti, popř. v listině o vydědění. 30 Dědění ze zákona pak nastává, když: po smrti zůstavitele neexistuje platná závěť, závěť nepořizuje pro celý majetek, dědic povolaný na základě závěti nenabude dědictví (např. odmítne dědictví, je nezpůsobilý na základě 469 obč. z. apod.). Zvláštním důvodem nabytí majetku bez dědice je tzv. odúmrť, která je stanovena v 462 obč. z. Stát tedy "dědí" na základě odúmrti, může ale dědit i na základě závěti. Nakonec posledním předpokladem je odmítnutí, nebo přijetí dědictví. Odmítnutí dědictví je právo dědice upravené v obč. z. Zákon stanovuje formu, kterou má takové odmítnutí splňovat, a to buď ústní prohlášení před soudem, nebo písemné prohlášení poslané soudu. Tato prohlášení pak mají účinky ex tunc. Musejí však být učiněny jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byli dědici soudem řádně poučeni o následcích odmítnutí dědictví. Žádné ustanovení však osobám, které jako dědici přicházejí v úvahu, nepřikazuje, 30 ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. et al. Občanské právo hmotné aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s ISBN

23 aby odmítli (popř. přijali) dědictví až po poučení soudem, mohou tak učinit kdykoliv po smrti zůstavitele, akorát je dán horní limit jednoho měsíce. 31 Přitom však dědic nemůže dědictví odmítnout (nemožnost odmítnutí je upravena v 465 obč. z.), pokud z jeho počínání je patrno, že dědictví nechce odmítnout. Podle judikatury Nejvyššího soudu je takovým příkladem chování, [ ] kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod. 32. Dalším příkladem může být situace, kdy se dědic dovolává relativní neplatnosti závěti, čímž dává najevo, že má o dědictví zájem, načež pak tedy dědictví odmítnout nemůže. Pro posouzení, zda-li dědic počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, je potřeba přihlížet ke konkrétnímu případu a konkrétnímu počínání osoby. Jen těžko lze zobecňovat, které počínání už odmítnutí neznamená a které naopak ano. Lze však nakonec uvést, co se považuje za neodmítnutí dědictví, a to 33 : počínání dědice, který ve vztahu k zůstavitelovu majetku dal najevo, že nechce dědictví odmítnout, písemné prohlášení dědice soudu zaslané, že dědictví neodmítá, uplynutí jednoměsíční lhůty podle 464 obč. z Náležitosti závěti Závěť je jednostranným právním úkonem, a proto musí splňovat obecné náležitosti právního úkonu, kterými jsou náležitosti subjektu, vůle, projevu vůle, předmětu a obsahu. Subjektem je zůstavitel a aby závěť byla platná, musí být způsobilý sepsat závěť tedy mít způsobilost k právním úkonům. Podle 8 odst. 2 obč. z. vzniká plná způsobilost k právním úkonům 18. rokem a nebo uzavřením manželství osoby, která má šestnáct až osmnáct let (bez ohledu na neplatnost a zánik manželství). I nezletilí však mohou uzavřít závěť, ale jen za podmínky, 31 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 149/ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1351/ MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s. 31. ISBN

24 bylo-li jim 15 let a byla dodržena zákonem předepsaná forma notářského zápisu. Jde tedy o zpřísnění podmínek, které nelze obejít. Obdobná zpřísnění mají i osoby nevidomé, neslyšící a hluchoslepé a osoby, které neumějí a nemohou číst nebo psát. Zůstavitelova způsobilost k právním úkonům může být omezena, nebo dokonce zbavena, a to podle 10 obč. z. Nehledě na odlišnosti zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům platí v tomto případě jediné zůstavitel nemůže pořídit platnou závěť. V zákoně nejsou stanoveny žádné výjimky, proto ani osoba která má omezenou způsobilost k právním úkonům, nemůže platně sepsat závěť, přestože jiné (a třeba i významné) úkony činit může. Zákon taktéž nepamatuje a nezohledňuje tzv. světlý okamžik (lucida intervala), pro který by závěť mohla být teoreticky platná. 34 Problém by však nastal z hlediska dokazování a nakonec by vše spočívalo na úvaze soudu, zda-li byla osoba skutečně ve "světlém okamžiku", když závěť pořizovala, a zda-li měl ten světlý okamžik takový rozsah a způsobil, že v něm osoba naplňovala předpoklady pro sepsání závěti. Vůle musí být skutečná, svobodná, vážná a prostá omylu. To platí i pro závěť. Aby byla vůle zůstavitele svobodná, nesmí jednat pod fyzickým nebo psychickým nátlakem. Částečně se toho týká 469 obč. z. o důvodu dědické nezpůsobilosti. Hojnější problémy nastávají v případě volního jednání, a tedy případného omylu. Neplatnost právního úkonu z důvodu omylu je upravena v 49a obč. z., přičemž závěť sice je právní úkon, ale přesto se toto ustanovení na závěť použít nedá (přestože se někdo mylně domnívá opaku). Závěť (i odmítnutí dědictví) je jednostranný právní úkon, není tedy smlouvou (dvoustranným právním úkonem), avšak neplatnost z důvodu omylu je upravena mezi ustanoveními o smlouvách, tudíž 49a obč. z. nemůžeme aplikovat na závěť. 35 Z toho všeho vyplývá, že omyl není zvlášť pro závěť upraven, musí se proto vycházet z obsahu závěti, zda-li z něj omyl, popř. i nedostatek vážnosti nevyplývá. Se skutečností vůle souvisí to, že je závěť projevem jedné osoby, jednoho zůstavitele. 476 odst. 3 obč. z. zakotvuje, že společná závěť více zůstavitelů není možná. A to právě z důvodů zabezpečení projevu skutečné vůle zůstavitele. Společnou závětí však není závěť několika osob na jedné listině, pokud projev vůle každé z nich je individualizován nejen 34 MIKEŠ, J.; MUZIKÁŘ, L. Dědické právo: Praktická příručka. 3. aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s ISBN Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 149/

25 obsahově, ale i po formální stránce. 36 Závěť vzájemná, kdy se v podstatě jedná o dědickou smlouvu, která v tomto občanském zákoníku nemá oporu a jako dědický titul neexistuje, je taktéž neplatná. Nová úprava naopak poskytne možnost manželům sepsat společnou závěť a zakotvuje i dědickou smlouvu jako další z dědických titulů. V současnosti by však byl takový úkon podle výše uvedeného sankcionován absolutní neplatností. Projev vůle, který musí být určitý a srozumitelný, nelze oddělit od obsahu. Mezi podstatné obsahové náležitosti patří 37 : den, měsíc, rok podpisu závěti, ustanovení dědice, podpis. Vedle tohoto je třeba dodržet předepsanou formu, kterou určuje zákon, a to pořízení závěti písemnou formou. Bez splnění všeho jmenovaného by závěť nebyla platná. Den, měsíc a rok musí být v závěti uveden, poněvadž pokud tak není učiněno, má to za následek neplatnost závěti. Je to důležité mimo jiné proto, aby bylo možné určit okruh osob, které se mají stát dědici zůstavitele. 38 Není však řečeno, že závěť má být napsána a podepsána v uvedený den. Datum označuje, kdy byla závěť dokončena, nemusí tak však být za jeden den. Co se týče ustanovení dědiců, každý musí být označen tak, aby nebylo pochyb, o koho jde, jinak řečeno [ ] musí jít o takové označení, které bude splňovat předpoklady pro nezvratné určení zůstavitelem závětí obmyšlené osoby ve smyslu 37 odst. 1 obč. zák. 39. Z názoru soudu i ze zákona vyplývá, že dědic nemusí být výslovně pojmenován. Je však pro osobu zůstavitele (ale vlastně i pro budoucího dědice) žádoucí dbát na to, aby byl dědic řádně označen, jinak by mohlo dojít až k neplatnosti závěti za situace, že by označení nebylo nezvratně zjistitelné. K tomu lze využít interpretaci prostřednictvím zákonných interpretačních pravidel, avšak není možné interpretací nahradit dědice, a tím doplňovat zůstavitelovu vůli. 40 Z judikatury vyplývá, že za nezvratné označení se považuje například to, 36 HOLUB, M.; FIALA, J.; BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou (včetně věcného rejstříku). 8. dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., s ISBN X. 37 FIALA, J. et al. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s ISBN Tamtéž, s Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1143/ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 327/

26 že zůstavitel odkazuje majetek svým dětem, dále též to, že jako dědice označí neteř, synovce a sestru. Po smrti zůstavitele je nesporné, kdo v okamžiku jeho smrti je neteří, kdo synovcem, kdo sestrou a kdo dětmi, proto takové označení je dostatečně konkrétní. Pokud to zobecním, určení dědice prostřednictvím příbuzenského vztahu je dostatečně určité, tudíž by tím nebyla způsobena neplatnost závěti. Mezi datací a podpisem závětí existuje určité pouto. Tím poutem je požadavek, že závěť musí být podepsána v den, který je v datu uveden, jinak by byla neplatná. Bližší specifikace o tom, jak má datace a podpis vypadat a kde mají být, jsou určeny jednotlivými formami závětí a judikaturou. Co se týče platnosti závěti a podpisu, není nebytně nutné, aby byl zůstavitel podepsán křestním jménem (popř. křestními jmény) a příjmením. Musí však být podepsán alespoň příjmením (nesmí však být pochyb o totožnosti podpisu zůstavitele 41 ), v jiném případě už by byla závěť neplatná. Slovo alespoň je podstatné, neboť v případě, že by zůstavitel nebyl podepsán ani jménem a ani příjmením, není možno takové označení považovat za podpis zůstavitele. 42 Z toho vyplývá, že jako podpis na závěti by nebyl posuzován zůstavitelův otisk palce, smajlík či jiná kresba zůstavitele, ač by byla sebevíc zajímavá a krásná Pravidelná a nahodilá náležitost Závěť jako taková je právním úkonem, proto se i na její obsah vztahuje teorie o obsahu právních úkonů. Obsahem právního úkonu je třeba rozumět určení právních následků, které z něho mají vzniknout [ ]. 43 Podstatné a nezbytné náležitosti závěti jsou uvedeny výše. Nedodržení bezpodmínečně způsobuje absolutní neplatnost závěti. Zato pravidelné náležitosti jsou takové, které se v závěti (šířeji v právním úkonu) často objevují. Můžeme tak konstatovat, že jsou pro závěť skoro typické, avšak protože zákon jejich existenci výslovně nepožaduje, není jejich nedostatek sankcionován absolutní neplatností. Není totiž sankcionován neplatností vůbec. Nahodilé (popřípadě vedlejší) náležitosti nelze zahrnovat jako typické pro daný právní úkon, protože se objevují nepravidelně, mimořádně. Teorie za takové složky právního úkonů 41 BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 21 Cdo 51/ FIALA, J. et al. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 53. ISBN

27 například považuje podmínky jakožto vedlejší ustanovení. To však nelze vztahovat i na závěť, jelikož 478 obč. z. říká, že podmínky v závěti nemají právní následky, tedy jako by neexistovaly. Za pravidelné a nahodilé složky závěti lze považovat: povolání náhradního dědice pro případ předemření původního dědice, příkaz k započtení na podíl závětního dědice, zřízení věcného břemene na nemovitosti, založení nadace nebo nadačního fondu Ochrana nepominutelných dědiců Na začátek bych se chtěl pozastavit nad samotným pojmem nepominutelný dědic. Pokud se zaměřím na dobu platnosti a účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, ten sice přímo nezakotvuje pojem nepominutelný dědic, avšak jeho používání vyplývá z judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. Cz 490/57). Ovšem ani zde není jednotnost, neboť pokud člověk hledá, najde i taková soudní rozhodnutí, která používají pojmu neopominutelný dědic (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. Cz 128/54). Nejednotnost je patrná i v nedávných soudních rozhodnutích, ale po vyhledávání v databázi Codexis jsem nabyl dojmu, že hojnější výskyt je zřejmý u pojmu neopominutelný dědic, a to právě v méně starších soudních rozhodnutích. Vedle těchto variant existuje i další, a to neopomenutelný dědic, kterého v některých odůvodněních zmiňuje Nejvyšší soud ČR (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 4 Cz 43/88, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 28 Cdo 2762/2000). Ani literatura není za jedno, a tak není jasné, který termín je ten správný, protože občanský zákoník žádný takový pojem neobsahuje. Zato nový občanský zákoník obsahuje jak definici, tak i zakotvuje samotný pojem nepominutelný dědic, proto se já osobně přikláním k jeho používání, přestože tato úprava bude účinná až počátkem roku Rozhodně není na škodu si na něj zvyknout, protože tím se předejde vícero variantám pojmů, které však znamenají totéž. A kde jinde dbát na dodržování terminologie než právě v oblasti práva. Ochrana práv potomka je zakotvena v 479 obč. z., kdy je stanoveno pomocí zákonného dědického podílu, kolik musí nezletilý a zletilý potomek dostat. Zákon respektuje blízký příbuzenský vztah zůstavitele a jeho potomků, u nezletilých potomků se navíc respektuje 27

28 i jejich obvyklá odkázanost na zůstavitele. 44 Velikost dědického podílu se přitom vypočítává z dědictví jako celku, ne jen z toho, co zůstavitel odkazuje prostřednictvím závěti. 45 Dále je stanoveno, že pokud závěť nebude respektovat výše uvedené, nastane sankce v podobě neplatnosti, a to buď zcela, nebo zčásti. Jde však o neplatnost relativní a potomek se jí musí dovolat. Z tohoto všeho tedy vyplývá, že nepominutelnými dědici jsou právě potomci a nikdo jiný. Nezáleží, zda byl potomek splozen v manželství či mimo něj, zda-li manželství trvá či nikoliv. Proto není rozdílu např. mezi dětmi z prvního manželství a dětmi z následného manželství. Jde o reakci na skutečnost, že život je pestrý a stát se může cokoliv, avšak nesmí tím dojít k zhoršení práv jakéhokoliv potomka. Potomkem se myslí dcera, syn, dále vnučka, vnuk apod. Dodržuje a respektuje se přitom blízkost potomků neboli nejdříve jsou na řadě děti a v případě odmítnutí dědictví se postupuje k dětem dětí. To, že nepominutelnými dědici jsou jen potomci, se některým nelíbí a nejraději by uvítali rozšíření skupiny nepominutelných dědiců i o manžela (např. polská úprava má okruh nepominutelných dědiců obohacen o manžela, ale dokonce i o rodiče). To, zda má být manželka chráněna, je otázkou už po dlouhou dobu. Odpůrci na to argumentují tím, že manžel je už zahrnut do první dědické skupiny dědění ze zákona, kde stojí vedle zůstavitelových dětí. Vedle toho je chráněn i institutem společného jmění manželů (zkráceně SJM). Zdá se tedy, že ochrana v podobě institutu společného jmění manželů se jeví jako dostatečná, poněvadž ani nový občanský zákoník neudělal změnu. Zákonné společenství manželů bylo jako řešení ochrany manžela vytvořeno a zakotveno v občanském zákoníku z roku Později se akorát změnilo pojmenování na společné jmění manželů. Vypadá to pak tak, že polovina společného jmění manželů patří právě manželovi, druhá polovina zůstaviteli. Z této jeho poloviny pak v první dědické skupině dědí jeho děti manžel. Pokud by zůstavitel měl dva potomky, manžel by tak celkem měl + =. Názorně je to uvedeno níže. 44 LUŽNÁ, R. Ochrana neopomenutelných dědiců. Právo a rodina. 2006, č. 4, s. 18. ISSN X. 45 BALÁK, F.; KORECKÁ, V.; VOJTEK, P. Občanský zákoník s judikaturou a souvisejícími předpisy. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, s ISBN

29 Obr. 1: Manžel jako dědic Manžel skutečně není ochuzen. Někteří však i přesto volají po větší ochraně manžela s odkazem na zahraniční úpravy. Avšak podle mého by šlo o výrazný zásah do autonomní vůle zůstavitele, která je naopak čím dál více upřednostňována a posilována na úkor zákonných podílů nepominutelných dědiců. Hovořilo se dokonce posílení vůle zůstavitele do takové míry, že by neexistovaly žádné povinné díly. To však naráží na čl. 32 Listiny základních práv a svobod 46, který chrání rodinu. V Německu se řešil stejný problém odstranění či snížení povinného dílu nepominutelných dědiců, avšak mají tam stejný princip ochrany jako u nás, a narazilo se tak na zákonnou ochranu rodiny Vydědění Vydědění je institut, který se postupem času vyvíjel, což je patrno i z toho, co je napsáno v kapitole o dřívějších právních úpravách. Institut vydědění je zákonem konstruován jako protipól ochrany neopominutelných dědiců. 47 Vydědění se týká hlavně 469a obč. z. Vydědit lze přitom jen a pouze potomka (neboli nepominutelného dědice), nikoho jiného. Nezáleží však na libovůli zůstavitele, jelikož jsou dány zákonné důvody, které musejí být naplněny, aby k vydědění mohlo dojít. V opačném případě se může potomek bránit. Jde však o relativní neplatnost, takový potomek musí svých práv dovolat, není to 46 Čl. 32 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 47 FIALA, J. et al. Meritum Občanské právo. 2. aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s ISBN