5/2010 ROČNÍK 19 (13)

5/2010 ROČNÍK 19 (13) Boží dobrodružství Paľka Ferka 04 Školní zralost aneb Jak pomoci svému dítěti? 08 Bratrství, které vše obnovuje (Chile) 19 www.focolare.cz

Volit nevolit? Volby jsou před námi a o tom, koho máme volit, nás budou přesvědčovat politici a strany, reklamy a plakáty, ale nás teď zajímá jednodušší otázka: mají ty volby vůbec nějaký smysl? Jít volit, anebo zůstat doma? Nejít za komunistů k volbám vyžadovalo kus odvahy, dnes je to zase jen věc volby. Podle čeho se rozhodnout? Jsou nějaké důvody pro, a nějaké proti? Začněme námitkami; je jich víc a jsou určitě hmatatelnější. Politika je svinstvo. V politice se svinstvo skutečně vyskytuje, zejména u těch, kteří to o ní říkají. Politiky se nadáváním nezbavíme a tak nezbývá než se pečlivě rozhlížet, kde je toho svinstva méně, a starat se, aby ho bylo co nejméně. Politici lžou a kradou. Někteří politici skutečně nemluví pravdu a když to jde, hledí se všelijak obohatit. Je sice pravda, že to nedělají jen politici, ale u nich je to nejvíc vidět. Proč to dělají? Protože jim to projde. Můj hlas stejně nic neovlivní. V předminulých amerických volbách rozhodlo o prezidentovi pár hlasů. Všechny strany jsou stejné, žádná se mi nelíbí. Komu se žádná nelíbí, může zkusit se lépe podívat, jestli tam přece jen nějaký rozdíl není. Když se dobře podívá, snad nějaký najde. Co z toho, když půjdu volit? Tady je odpověď jednoduchá: nic. Co se mi stane, když nepůjdu? Zase nic. Co tě nepálí, nehas. Ať se stará někdo jiný. Ale proč pak lidé jdou volit a bývá jich dokonce většina? Někteří možná jen ze setrvačnosti, že se to tak dělá, někteří ale proto, že si ještě pamatují, jak za ně starosty, poslance a ministry vybíral někdo jiný. Tenkrát si říkali, kdybych si tak mohl vybrat, tihle by tam určitě nebyli. A tak se teď snaží, dobře se dívají, pamatují si, co kdo řekl a slíbil a pak si vyberou. Nenechají se splést reklamou a kampaní, neskočí na sliby a nedají se vystrašit, protože vědí svoje. A když je takových lidí víc, i politikové a strany to pocítí a začnou si dávat Sál Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. pozor. Jde to pomalu, hrozně pomalu, ale na celém světě ještě nikdo nic lepšího nevymyslel. Někteří chodí k volbám možná proto, že měli dědečka legionáře nebo vojáka v odboji, že si někdo v rodině odseděl pár let v nějakém koncentráku jen proto, že chtěl, aby i u nás byli lidé svobodní. Takoví lidé se možná svobody sami nedožili, ale jejich přátelé a příbuzní vědí, že by se dědeček v hrobě obracel, kdyby se dozvěděl, že nechtějí jít ani volit. Volit jdou lidé, kteří vědí, že člověk musí žít ve společnosti, a že je velký rozdíl, v jaké. Že na tom, v jakých poměrech, s jakými zákony a s jakou vládou tu budeme pár let žít, opravdu záleží. Co chceme sami udělat nebo dosáhnout, nezáleží nikdy jen na nás samotných, ale také na tom, jak bude řízena společnost a stát. Jestli bude spíš normální, že se lže a podplácí, anebo naopak, že se na druhé mohu spolehnout. Jestli budeme těm schopnějším hlavně závidět, anebo s nimi čestně soutěžit a spolupracovat. Jistě, to všechno dělají lidé, ale politika může jednomu i druhému náramně pomoci. Stát a vláda nás nemůže předělat, ale může se hodně přičinit o to, zda se lidé budou spíš stydět za to, že podvádějí, anebo za to, že jsou poctiví. Kdo zůstane při volbách doma, říká tím několik věcí. Předně to, že za něj má vybrat někdo jiný a ten se vždycky najde. Za druhé to, že mu na nějaké občanské svobodě moc nezáleží; když je takových lidí hodně, dřív nebo později o ni přijdou. Politika a politikové se tím nestanou lepší, ale nás se už pak na nic ptát nebudou. Máte, co jste chtěli. I to si totiž můžeme zvolit. Za třetí vzkazuje politikům, že si s ním nemusejí lámat hlavu: ať dělají co dělají, on neřekne ani slovo, vůbec si toho nevšimne. Myslíte, že to pak bude s politikou lepší? Proč by se ve státě mělo něco měnit a zlepšovat, když mně a tobě na tom vůbec, ale ani trochu nezáleží? A když to nebude lepší s politikou, může to být lepší třeba s hospodářstvím, s kulturou, s dopravou nebo se životním prostředím? Jan Sokol (redakčně kráceno, vyšlo v časopise Listy č. 2/2002, s. 11) Fota: Ludmila Šturmová 5/2010 Nové město 3

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ Pavol Ferko v roce 1963, kdy vyučoval. Před Velikonocemi odešel na věčnost fokolarín Pavol Ferko, přáteli zvaný Paľko. Připomeňme si společně jeho bohatý život, který je krásným svědectvím o Boží lásce a vedení. Takto on sám vzpomíná na počátky své cesty: Moji rodiče byli velmi chudí a mne i bratra vychovávali podle zásad spravedlnosti. Otec sympatizoval s komunismem do doby, než se k nám v roce 1948 dostal. Na gymnáziu mě jeden kněz nadchl pro církev a tehdy se ve mně zrodil sen jít jako misionář právě do Ruska, tam, kde komunismus církev zničil. Nemohl jsem začít studovat na institutu Rusicum v Římě, a tak jsem na radu tohoto kněze vstoupil k jezuitům. Byl jsem ve druhém ročníku filozofie a už jsem měl složené sliby, když se udála tzv. noc barbarů, jak ji nazývá kardinál Korec. V noci z 12. na 13. dubna 1950 byly všechny kláštery v Československu přepadeny ozbrojenou policií. Celkový počet zadržených řeholníků byl 2192. Naložili nás do autobusů se zatemněnými okny, abychom neviděli, kam nás odvážejí. Stát chtěl církev zlikvidovat. Jezuity a kapucíny považovali za nejnebezpečnější. Rozmístili nás na různá místa v zemi a museli jsme těžce manuálně pracovat. O rok později jsem se Boží dobrodružství Paľka Ferka Zažil přepadení klášterů ozbrojenou mocí. Později, podle režie mocných, se u něj střídala těžká práce se studiem. Boží cesty mu přivedly do cesty Moniku, budoucí manželku a matku jejich čtyř dětí. Spiritualita fokoláre padla v jejich rodině jako semeno do připravené půdy. S manželkou Monikou, Corvara (Itálie) v roce 1994. v Praze vyučil soustružníkem. Po třech letech byl Paľko přijat k vysokoškolskému studiu na pedagogické fakultě. Byl starší než ostatní studenti a na ostatní měl velký vliv. Dokázal hrát simultánně šachy s třemi soupeři najednou, aniž by se díval na šachovnici. Překvapoval svými slovními hříčkami a jako jeden z mála byl jazykově vybavený: hovořil německy, francouzsky, polsky, italsky, rusky a také latinsky. Byl dobrým houslistou, trénoval běh, hrál basketbal a ostatní ho měli rádi. Psal se červen 1956 a Československo bylo už osm let komunistickou zemí, satelitem velkého sovětského Ruska. Snaha vymanit se z područí Moskvy byla nebezpečná. I když byl Stalin mrtvý a ukazovaly se záblesky naděje na změnu, situace v Československu byla tvrdá. O několik měsíců později, v říjnu v Budapešti, bylo potlačení této naděje ještě násilnější a dramatičtější. V té době skupinka studentů uspořádala v Bratislavě happening. Vyšli ve smutečním průvodu a plni euforie pochovali symbolicky komunismus shozením rakve do Dunaje. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Paľko vypráví: Komunisté hned vyhlásili, že tuto akci průvod s rakví iniciovali studenti teologie. Moje postavení bylo na pováženou. Díky své minulosti jsem byl jedním z podezřelých i já a začala se o mne zajímat tajná policie. Přijali mě na univerzitu jen proto, že jeden z profesorů zadržel na svém stole moje papíry, Fota: archiv rodiny Ferkových které hovořily o mé černé minulosti. Byl jsem u jezuitů a toužil jsem jít do Ruska jako misionář. A to stačilo! Profesor, který do té doby nade mnou držel ochrannou ruku, musel odevzdat všechny moje doklady tajné policii. A tak mě vyhodili ze studia. Měl jsem dokončené tři ročníky pedagogického směru matematiky a fyziky. Rozhodnutí bylo zveřejněné o letních prázdninách, protože se báli reakce studentů. Řekli mi, že jsem vyloučený z bratislavské univerzity a nemohu studovat ani na žádné jiné vysoké škole v Československu. Pak dělal různé administrativní práce, ale policie ho vždy našla. Nakonec se uchytil jako soustružník. Vypráví: Práce na směny byla pro mne tak náročná, že jsem dostal žaludeční vředy. Potom jsem vykonával různé práce a později, díky tomu, že se vědělo, že můj otec sympatizoval s komunisty, jsem se mohl vrátit ke studiu. Pedagogická fakulta, kde jsem studoval předtím, byla mezitím zrušena, a tak jsem se rozhodl pro experimentální fyziku. V Bratislavě jsem se dostal do kontaktu s mladým jezuitou Jánem Korcem, tehdy už tajným biskupem, který pracoval jako dělník. S ohledem na moje zdraví mi poradil, abych u jezuitů nezůstával. Zbavil mě slibů a nasměroval mne na založení rodiny. Nechybělo mi moc do čtyřicítky a do té doby jsem neměl v úmyslu se ženit, a to nejen proto, že jsem se domníval, že moje cesta má být jiná, ale aby i rodina netrpěla tím, že jsem pronásledovaný. Vedl jsem skupinku, kde jsme studovali filozofii. Tam jsem v říjnu 1964 poznal Moniku a o dva měsíce později jsme se vzali. Jejich rodina byla sjedno- 4 Nové město 5/2010

ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ cená, posilovaná společně prožívanými těžkostmi. Narodila se jim dcera a tři synové. V roce 1967 se Paľko dozvěděl, že v NDR existují lidé, kteří žijí jako první křesťané. Nemeškal a vyhledal je. Setkal se s Natalií, první společnicí Chiary Lubichové zakladatelky Hnutí fokoláre a s italskými lékaři fokolaríny, kteří tam přišli pracovat. Tím se mi jakoby odhalil smysl všeho, co jsem do té doby prožil. I znalost italštiny se mi zdála být přípravou na toto setkání. Potom hovořil s jedním italským fokolarínem, žijícím v bývalé NDR, jak by se mohlo v Československu Hnutí stabilizovat. Dospěli k závěru, že by bylo nejlepší, kdyby k nám někdo šel studovat slovenštinu. A tak v říjnu roku 1969 přijely Teresa Cifaldi a Monika Stemmle, které první tři měsíce bydlely u nás. Učil jsem je slovensky. Takto se začalo budování vztahů, které vytvořily základ pro zrod a rozvoj Hnutí fokoláre v bývalém Československu. Paľko s úsměvem dodává: Dílo Mariino, jak se Hnutí fokoláre také nazývá, se k nám dostalo několika proudy: jedním z nich, jak Bůh chtěl, jsme byli my, naše rodinka. Viděl jsem, že spiritualita fokoláre padla v naší rodině jako semeno do připravené půdy. Myšlenka sjednocovat se s druhými znamenala ztrácet i vlastní představu o Bohu, abychom uměli druhého milovat a přijímat ho. Tím začalo růst společenství s Monikou, ne na základě nějakého kompromisu, ale jako touha odpovídat na to, co Bůh žádá od rodiny aby žila po vzoru Nejsvětější Trojice. Když je toto jasné, ulehčí se všechny kroky, které jsou velkým posláním rodiny. Pomáhalo nám to i při výchově dětí. Ve skutečnosti to byl Bůh Láska, který nás vychovával společně. V roce 1989 se s pádem Berlínské zdi zhroutil i komunismus. V roce 1993 se Slovensko osamostatnilo. Paľko, který pracoval v Ústavu kontroly stavebních materiálů, odešel mezitím do důchodu a deset let pracoval na Konferenci biskupů Slovenska jako překladatel a referent pro zahraniční styky. V den výročí jejich svatby 30. prosince 1995 byla Monika navštívit jednu nemocnou přítelkyni. Cestou zpátky umírá poté, co ji srazilo auto. Paľko vzpomíná: S dětmi jsme cítili, že dar, který můžeme věnovat Monice, je odpustit tomu, kdo srážku zavinil. Po několika letech od Moničiny smrti mi byla položena otázka, zda chci žít ve fokoláre. Pomyslel jsem si, že by to bylo uskutečnění mého snu, Radost a otevřenost. S rodinou Diblíkovou z Prahy. ale bylo mi už 78 let a navíc jsem měl rakovinu. Obával jsem se, že budu jen přítěží. O Velikonocích 2005, kdy bylo Paľkovi 78 let, začal žít v bratislavském fokoláre jako fokolarín společného života. Všichni ti, co měli možnost žít s Paľkem ve fokoláre, mohou potvrdit, že nebyl nikdy přítěží, ale velkým darem. Pro všechny byl příkladem překvapivé a stálé svěžesti. V říjnu 2009 se projevily příznaky pokračování nemoci, kterou mu diagnostikovali již před deseti lety. Tanino Minuta, který s ním žil ve fokoláre, vypráví: Když jsme se jednou vraceli z nemocnice, kde jsme měli převzít jasné nálezy z vyšetření, pozdravila nás jedna paní a popřála nám dobré zdraví. Paľko jí odpověděl: Svatý Ignác z Loyoly říká, že nemoc není menším darem než zdraví. V autě mi pak řekl: Chiara mě naučila, že Foto: L. a J. Diblíkovi všichni můžeme být protagonisty. Stačí nastavit se na Boží rytmus, což znamená stále milovat ostatní, a to platí až do poslední chvíle života. Nyní vidím, jakou cenu má tato rada. Na Květnou neděli v jednom telefonátu Paľko řekl: Cítím, že jsem připravený vidět Ho tváří v tvář. Všechno je láska. Bůh Láska je Pravda. Je to všechno božské dobrodružství. Cítím sílu, která přichází od Ježíše uprostřed. Dostal také dopis od Emmaus Voce, prezidentky Hnutí fokoláre. Děkovala mu slovy: Bůh tě nesmírně miluje. Paľko to komentoval: Pro mne to bylo jako blesk. Toto slovo mi otevřelo oči a bylo světlem pro moje kroky. Říká se, že na konci života se vracejí všechny vzpomínky z minulosti, jakoby jasné a soustředěné. Je to něco podivuhodného! To je to, čemu je třeba důvěřovat, neboť On nám dává to nejlepší! Toto je můj Svatý týden! Cítím, že Ježíš si pro mne přijde tento týden. Jsem připravený! Byla středa ráno a Paľko měl těžkosti s dýcháním. Než přijela záchranná služba, přijal Eucharistii a pomodlil se modlitbu po svatém přijímání v latině. Jeho vnitřní mír vyzařoval i navenek. Když ho záchranáři nakládali do sanitky, fokolarín, který ho doprovázel, ho chytil za ruku a s pohledem upřeným do očí mu řekl: Paľko, mějme Ježíše uprostřed. On na to odpověděl plným, pravdivým a rozhodným ano a díval se mu též přímo do očí. O několik hodin později byl již Paľko, jak věříme, v ráji. Je 31. března 2010, středa Svatého týdne. Bylo mu 83 let. Zpracovala Ludmila Šturmová (Slovenské Nové mesto č. 5 6/2010 a slova, která zazněla na pohřbu.) 5/2010 Nové město 5

LIDÉ A UDÁLOSTI Také některé spolupracovníky humanitární organizace Lékaři bez hranic, kteří již dříve v Port-au-Prince působili, zemětřesení tragicky zasáhlo. Několik dní byli mnozí z nich nezvěstní a postupem času se potvrdilo, že sedm z nich zemřelo. V současnosti pracuje na Haiti kolem 3 200 místních a mezinárodních spolupracovníků této humanitární organizace. Jen za první tři měsíce od zemětřesení provedli Lékaři bez hranic kolem 5000 chirurgických zákroků, poskytli psychologickou pomoc pro více než 40 000 lidí a ošetřili více než 92 000 pacientů. Distribuovali též 22 000 stanů a přes 33 000 balíčků nepotravinové pomoci (obsahujících potřeby pro domácnost, hygienické potřeby, kanystry na vodu, deky a plastové plachty). Tato pomoc je financována výhradně ze soukromých darů. Z České a Slovenské republiky na Haiti působilo či ještě působí celkem devět pracovníků. KRIZOVÁ POMOC Již v prvních minutách po katastrofě začali k nemocnicím Lékařů bez hranic v Cité Soleil, Martissant, Trinité a Carrefour přicházet lidé s vážnými zraněními. Akutní první pomoc byla poskytována celou noc, zdravotnické týmy si svítily baterkami a automobilovými světly. Rozsah škod se nicméně ukázal až následující den po rozednění. Bylo jasné, že na zdravotnická zařízení a dostupný personál budou kladeny velké nároky. Potřeba akutní první pomoci a chirurgické péče byla ohromná. Chirurgové prováděli operace v provizorních prostorách Haiti očima Lékařů bez hranic Lékaři bez hranic působí na Haiti již 19 let. Avšak po ničivém zemětřesení 12. ledna 2010 se stala jejich pomoc, stejně jako pomoc mnoha dalších organizací, naléhavější než kdy jindy. I několik měsíců po zemětřesení je stále aktuální. Lékaři bez hranic pracují v provizorních podmínkách. na ulici, pod plastovými plachtami a v přizpůsobených dopravních kontejnerech, zatímco se současně hledaly prostory pro nové operační sály. Mnozí z haitských spolupracovníků pokračovali po celou dobu v práci i přes to, že oni sami a členové jejich rodin byli postiženi a jejich domovy často zcela zničeny. Traumacentrum Trinité zničené zemětřesením. Český chirurg MUDr. Jan Trachta jako člen jednoho z prvních krizových týmů Lékařů bez hranic vycestoval na Haiti hned první den po zemětřesení, aby na místě posílil týmy spolupracovníků. Poté co bylo letadlo směřující do Port-au-Prince odkloněno do Dominikánské republiky, dorazil spolu s dalšími dvaceti spolupracovníky Lékařů bez hranic na místo katastrofy dopoledne 15. ledna. Každý druhý, třetí dům v Port-au- Prince byl v troskách, ulice, parky a náměstí byly plné lidí, vzduchem se nesl pach mrtvol, které bylo vidět v ulicích, podělil se o první dojmy z příjezdu do hlavního města. I když Lékaři bez hranic měli ještě před katastrofou na místě své zásoby, které umožnily ihned poskytovat první pomoc obětem zemětřesení a budovat první polní nemocnice, nemohly tyto zásoby stačit pro ošetření tolika tisíců zraněných. Kvůli nepropustnosti letiště a pravidelnému odklánění zásobovacích letadel do sousední Dominikánské republiky, včetně několika letadel Lékařů bez hranic, byla doprava zásob na Haiti komplikovaná a dodávky zpožďovány. První dny jsme pracovali v provizorních podmínkách. Našli jsme několik postelí, na kterých jsme začali operovat. Chyběl nám však zdravotnický materiál: sterilní nástroje, amputační sety apod. První dny jsem operoval kolem deseti pacientů denně, což bylo vzhledem k obrovskému počtu lidí, kteří na pomoc čekali venku, frustrující. K nejsilnějším zážitkům MUDr. Trachty patřilo setkání s haitskou anestezioložkou, která se jako dobrovolnice přihlásila v polní nemocnici Lékařů bez hranic čtvrtý den po zemětřesení. Ráno, po noční službě, kterou jsem s ní strávil na operačním sále, jsem se dozvěděl, že přišla o osm členů své rodiny, o děti i o manžela. Musela prožívat tu nejhorší krizi svého života, a přesto přišla do práce a pracovala nepřetržitě 24 hodin. Anesteziolog Philippe 6 Nové město 5/2010

LIDÉ A UDÁLOSTI Touchard je vedoucím pohotovosti v nemocnici Pasteur v Langonu, blízko Bordeaux. 48 hodin po zemětřesení odletěl posílit chirurgické týmy Lékařů bez hranic do Port-au-Prince. O své krátké misi na tomto místě řekl: Je nás zde šest chirurgů a pět anesteziologů. To není moc. Dva týmy pracují ve dvou operačních sálech, provádějí dvě až tři amputace denně a ošetřují pacienty, kteří již amputaci podstoupili. Ošetřují také otevřené zlomeniny. Další tým provádí deset až patnáct převazů denně a ty obvazy musí být každých 24 hodin vyměňovány. Jedná se o vážné případy a často musí být pacient pod anestetiky. Dále probíhá péče na chirurgických odděleních a je prováděna triáž (třídění pacientů, pozn. red.). Každý den přibíráme nové pacienty. Všichni kolegové vědí, jak reagovat, a to je v situacích jako tato nesmírně důležité. Například když pacient odmítne amputaci, necháváme místní zaměstnance, aby ho uklidnili a vysvětlili mu, proč je zákrok nutný. Díky tomu, že mluví kreolsky, jim vše mohou vysvětlit v rodné řeči. Protože Trinité fungovalo před zemětřesením jako traumacentrum, mají zaměstnanci s tímto typem situací zkušenosti. Jsou vyškoleni, aby zvládali tento obtížný úkol a získali pacientův souhlas. DALŠÍ OBDOBÍ Po prvním období krizové pomoci se Lékaři bez hranic při poskytování zdravotnické pomoci stále častěji začali setkávat s takzvanými normálními nemocemi a potížemi. Nedostatky v poskytování zdravotní péče před zemětřesením byly značné a zdravotnická zařízení Lékařů bez hranic byla i před katastrofou plně vytížena. Současné narušení zdravotnického systému způsobilo, že kromě ošetřování zraněných v důsledku zemětřesení začal postupně narůstat i počet pacientů s různými potížemi nesouvisejícími s katastrofou. Obyvatelé nadále potřebují porodnickou, pediatrickou a úrazovou péči ve velkém. K nejčastějším zdravotním potížím patří též respirační a průjmová onemocnění. Lékaři bez hranic nadále pokračují v poskytování chirurgické péče zraněným v důsledku zemětřesení, kdy některé případy vyžadují více než jednu operaci. Ale po první fázi nepřetržitého poskytování život zachraňující lékařské pomoci se zdravotnické priority mění na důležitosti nyní získává již zmíněné obnovení základní zdravotní péče, pomoc pro lidi s chronickými stavy a hlavně pooperační péče, která zahrnuje druhotné operace, lékařský dohled, fyzioterapii a psychologickou pomoc. U pacientů se zraněními v důsledku zemětřesení se objevují případy duševního traumatu, které ovlivňuje životy mnoha přeživších. Klasické symptomy duševního traumatu jsou úzkost, zoufalství, poruchy spánku a hněv. Trpí jimi přibližně 20% pacientů. Proto je psychologická podpora a konzultační péče stejně důležitá jako fyzioterapie či učení se, jak používat berle. Lékaři bez hranic rozšiřují své kapacity, aby mohli během několika příštích měsíců pečovat o velké množství zraněných, kteří vyžadují Humanitární organizace Médecins Sans Frontiéres (MSF), česky Lékaři bez hranic, byla založena v prosinci 1971 skupinou francouzských lékařů, kteří se účastnili humanitární pomoci v Biafře (dnešní Nigérii) a Bangladéši a byli frustrováni tím, jak omezené byly jejich možnosti účinné pomoci lidem trpícím v těchto oblastech. Jejich cílem bylo vytvoření kompetentní nezávislé humanitární organizace, která se bude specializovat nejen na poskytování zdravotnické pomoci v krizových situacích, ale bude rovněž veřejně hovořit o lidském utrpení, ke kterému v těchto regionech dochází. Nejdůležitějším kritériem byla pro ně odbornost, nezávislost, pružnost a rychlost jednání. Lékařům bez hranic byla v roce 1999 udělena Nobelova cena za mír. Fota: Julie Remy rozsáhlou pooperační péči. Problém je znásoben postupným odchodem některých krizových zdravotnických týmů, které v první fázi provozovaly chirurgická zařízení, a o jejichž pacienty je třeba se postarat. Neodkladný chirurgický zákrok je jedna věc, ale nedostatek nebo neefektivní pooperační péče může vést k dlouhodobé hospitalizaci či dokonce k celoživotnímu tělesnému postižení, prohlásil koordinátor Lékařů bez hranic Dr. Nico Heijenberg. Po týdnech strávených na lůžku v důsledku trakce zlomenin, fixace končetin a amputací se začínají pacienti díky fyzioterapii pohybovat. Lidé, kterým byly amputovány končetiny, budou muset podstoupit další procedury, aby byla jistota, že protézy dobře sedí. Navracení pacientů domů za jejich současných zdravotních a životních podmínek u nás zkrátka nepřipadá v úvahu, řekl Dr. Michel Janssens, ředitel nemocnice Lékařů bez hranic v St. Louis, v sousedství Port-au-Prince. Nemocnice zřízená na dřívějším fotbalovém hřišti zůstane na místě po dobu nejméně jednoho roku. Ti, co zemětřesení přežili, se velmi obávají o svoji budoucnost. Byl jsem elektrikář, ale kdo zaměstná tělesně postiženou osobu? ptal se Ricardo, třiatřicetiletý otec, který během zemětřesení utrpěl vážné popáleniny na rukou. Jak najdu práci, abych uživil svoji rodinu? Zpracovala Ludmila Šturmová (Více na www.lekari-bez-hranic.cz) 5/2010 Nové město 7

RODINA Školní zralost aneb Jak pomoci svému dítěti? Každá aktivní činnost a hra, při níž věnujeme svůj čas dítěti, bude mít pro dítě význam. Školní zralost lze v některých aspektech pozitivně ovlivnit dobrou výchovou. Všesti letech děti nastupují do první třídy. Podle nového školského zákona, který začal platit od září školního roku 2009/2010, je však možné, aby dítě do první třídy šlo ještě o rok dříve. Tato změna se zaměřuje především na děti mimořádně nadané. Na druhou stranu ale řada dětí má takzvaný odklad školní docházky, a do první třídy jdou tyto děti později. Jak to tedy je? A podle čeho se posuzuje, jestli dítě dostane či nedostane odklad? A dá se to nějak ovlivnit? Klíčovým pojmem v této oblasti je takzvaná školní zralost. Kromě rozumové zralosti se do školní zralosti promítá i fyzická, sociální a citová zralost. Dítě by se mělo do školy těšit, hodně o ní mluvit a třeba si i na školu hrát (dítě počítá do, napodobuje psaní například vlnovkami, ). Těšit se ale nestačí. Rozhodující je pozornost dítěte, schopnost soustředit se, vyjádřit se o realitě, racionální přístup ke skutečnosti, logické myšlení, zájem o činnosti s cílem, ale také řeč nebo další činitelé, o kterých se v tomto článku nemohu podrobně rozepisovat. Kdybychom si však chtěli popsat typické dítě zralé do první třídy, rozhodně by mu neměla chybět chuť jít do školy. Nemělo by lpět na přítomnosti rodičů, ale naopak vyhledávat kontakt s vrstevníky. Při kontaktu s lidmi by mělo působit stabilně a ne se například rozplakat. Mělo by zkrátka zvládnout přijetí nové autority, kterou se stane paní učitelka, a obstát ve skupině vrstevníků. Mělo by mít vyhraněnou lateralitu (pravák nebo levák), dobře vyslovovat a plynule mluvit. Mělo by se samo chtít učit nové věci (děti většinou už umí počítat, vyjmenovat měsíce v roce ). V neposlední řadě by mělo dokázat vydržet u jedné činnosti, soustředit se na ni a tak dále. Posuzování školní zralosti probíhá při zápisu do první třídy, ale určité signály můžeme získat my sami vlastním pozorováním (něco se nám nezdá), nebo nám může něco naznačit paní učitelka. Doporučuji se pak obrátit na odborníky. Podrobnější vyšetření probíhají v pedagogicko-psychologických poradnách. Existují i speciální testy, kterými se zkoumá školní zralost a které také ukazují na eventuální možná rizika ve školní docházce. Tyto testy laikovi mnoho neprozradí, a proto je zbytečné je na tomto místě podrobněji rozebírat. Testují se oblasti, které jsou důležité pro úspěšnost ve škole (dítě kreslí postavu, obtahuje a tak podobně). Už ve školce nám paní učitelky mohou říci, v čem má dítě problémy, co mu nejde, nebo dostaneme doporučení například od logopeda, které hlásky s dítětem máme procvičovat. Mohlo by se nad tím mávnout rukou s tím, že dítě to dožene, než půjde do školy, ale pokud mu s tím nepomůžeme, bude mu to dohánění trvat déle. Je proto vhodné tyto signály nebrat na lehkou váhu. Vývoj dítěte v předškolním věku je velmi rychlý. Nakonec by mi to mohla potvrdit nejedna maminka. A co teprve paní učitelky ve školce? Během dvou měsíců letních prázdnin může dítě udělat v jednotlivých oblastech obrovský skok ve vývoji, a tak opravdu některé věci dohnat. Navíc je vývoj dítěte naprosto individuální a specifický. Proto nelze říci, že jakmile odbije šestý rok věku, je dítě zralé na školu. Některé dítě dozraje v šesti letech, jiné v šesti letech a třech měsících a třetí zase v pěti letech a osmi měsících. PROČ DÁVAT ODKLAD? Proč tedy odklad pro dítě, kterému je šest let? Nedohnalo by to ve škole? Je třeba si uvědomit, že jakmile dítě nastoupí na základní školu, objeví se v jeho životě nové úkoly. Začne mít své povinnosti a leccos se od něj očekává. Dítě, které je zralé, tuto novou situaci zvládne. Zvykne si na nové kamarády, přijme paní učitelku, podřídí se řádu, rozvrhu, hodině a škola jej baví. Dítě nezralé nastoupí do školy, ze které je nadšené jako ostatní děti, ale o hodinách se začne po čase nudit, protože ho výuka takzvaně nebaví. Nedává pozor, vyrušuje, nosí špatné známky a to vše se dále prohlubuje a provází jej to dál a dál. Příčiny tohoto zlobení jsou přitom v nezralosti dítěte. Ještě není schopno se tolik soustředit, udržet pozornost, rozumět učiteli, kreslit krásné vlnovky a písmenka a tak dál. Následný neúspěch je důvodem ztráty zájmu o školu, nabourávání sebevědomí a z nadšeného a ambiciózního dítěte se stává pomalu rošťák. Příčin, kvůli kterým je doporučen odklad, může být několik. Asi nejčastější příčinou, jak se uvádí v literatuře, jsou problémy v oblasti řeči. Dále se objevují problémy v oblasti pozornosti a soustředění, grafomotoriky (kreslení, ), v pomalém pracovním tempu a poruchách vědomostního rázu. Ne každé dítě, které neuspěje při hodnocení školní zralosti, musí mít nějaké vlastní potíže. Za neúspěchem může stát i špatná výchova dítěte. Jinak řečeno se rodiče dítěti málo věnovali a dítě pak nemělo tolik možností a příležitostí, aby mohlo dozrát. Promítá se to například v oblasti řeči, která je jednou z častých příčin odložené školní docházky. Dítě může špatně mluvit, šišlat, nebo například špatně skládat věty či nevhodně volit slova. Rodiče by v tomto případě měli s dítětem pracovat na výslovnosti, třeba i navštívit logopeda, hodně s dítětem mluvit, vyprávět pohádky, nechat dítě vyprávět pohádky nebo i vlastní reálné zážitky a pocity, číst mu před spaním a tak podobně. Jestliže se ale toto zanedbá a například čtení knížek před spaním se zamění jen za dívání se na méně kvalitní dětské pohádky, dítě si nedokáže osvojit dostatečnou slovní zásobu. Jestliže nemá příležitost k tomu, aby se mohlo vyjadřovat a být opravováno, nemá ani potřebu dál řeč nevědomě rozvíjet. A podobně by se dalo mluvit i o dalších oblastech schopností dítěte. Proto chci dále uvést několik tipů, jak s dítětem v předškolním věku pracovat, jak si s ním hrát, abychom mu prospěli a na školu jej co nejlépe připravili. 8 Nové město 5/2010

RODINA Foto: Sintesi ROZVÍJENÍ FORMOU HER Asi nejpřitažlivějším způsobem, jak s dítětem předškolního věku pracovat, je hra. Pro předškolní dítě je hra nejdůležitější činností, protože mu zprostředkovává poznání světa, spolupráci, podřizování pravidlům. Uveďme si tedy pár her a jejich pozitivní význam. Vidím, co ty nevidíš je hra, při které řekneme například ta věc má hnědou barvu a dítě jmenuje věci kolem nás, které jsou hnědé. Po uhádnutí se role mění. Tato hra podporuje zrakové vnímání. Šimon řekl je hra zaměřená na sluchové vnímání. Dítěti dáváme příkazy, které v případě, že vyslovíme ve větě Šimon řekl dítě splní. Jakmile ale řekneme jiné jméno nebo jen příkaz, dítě jej vykonat nesmí. Osobu můžeme měnit (například babička řekla, tatínek řekl, ) podle přitažlivosti pro dítě. Hledání rozdílů na dvou obrázcích je hra zaměřená na přesné vidění. Je dobré například soutěžit, kdo jich najde nejvíc. Pexeso je typickou hrou na procvičování optické paměti. Dítě hledá dvojce obrázků nebo obrázek a k němu siluetu (stínové pexeso). Balím si batoh a dám do něj je hrou na rozvoj verbálně akustické paměti. První z hráčů řekne Balím si batoh a dám do něj a vymyslí nějakou věc. Druhý hráč zopakuje Balím si batoh a dám do něj a řekne věci, které už do batohu před ním hráči dali. Obdobně se dá použít Přijela babička z Číny a přivezla nebo vymýšlet příběh, kdy každý přidá jednu větu (náročnější). Navlékání korálků je vhodné pro procvičování jednak motoriky, ale také například i seriality (posloupnosti), když po dítěti chceme, aby střídalo barvy podle vzoru. Řekni to jinak patří mezi hry rozvíjející slovní zásobu. Například Řekni jinak malý dům = domeček. Myslím si slovo je oblíbená hra procvičující myšlení. Dítě pokládá otázky, na které odpovídáme pouze ANO nebo NE. Podobně lze použít hru na hledání protikladů (malý velký; nízký vysoký) nebo zobecňování (jablko, hruška ovoce). Prakticky každá hra rozvíjí určitou oblast dítěte. V případě zjištění nějakého nedostatku je však dobré se i v hrách zaměřit na ty oblasti, které dítě potřebuje. Rozhodně to ale neznamená, že máme dítěti bránit ve stavění stavebnice a nutit jej do slovní kopané, ale spíše si občas udělat čas a zahrát si s ním nějakou hru, která jej bude podporovat. Kromě her jako takových je dobré se věnovat i hudbě (respektive zpívání), což působí i na dýchání, rytmizaci, ale i paměť. Nesmíme opomenout ani čtení, o kterém jsem se již zmínil. Proti pasivnímu sledování televizních pohádek má obrovskou výhodu zejména v bezprostřední interakci s vypravěčem. Dítě se může ptát na věci, kterým nerozumí. Klasické pohádky navíc obohacují slovní zásobu dítěte. Navíc čtení podporuje představivost a upevňuje vztah rodiče a dítěte. V zásadě lze říci, že jakákoliv aktivní činnost a hra, kterou s dítětem budeme trávit čas, bude mít pro dítě pozitivní význam. Školní zralost tedy lze dobrou výchovou pozitivně ovlivnit. Vhodnými způsoby můžeme dítě na školu připravit, a to pak bude mít vkročení do školních lavic o něco snazší a sníží se tak riziko jeho neúspěchu. Neměli bychom také nechávat dítě, takzvaně pro jistotu, o rok déle ve školce, je-li již na školu zralé. Dítě pak nemůže dostatečně rozvíjet svou osobnost a může se ve školce nudit a následně zlobit. Věnujme se tedy dítěti aktivněji, hrajme si s ním a v případě nejistoty se obracejme na odborníky. Pavol Janto 5/2010 Nové město 9

CITADELA Láska zachovává život Foto: Veronika Němčková Světová zdravotnická federace definuje od roku 1948 zdraví jako stav úplné psychické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení. Otázce zdraví se věnovalo dubnové setkání Zlaté Prahy. Výběr z myšlenek, které zazněly. Zdraví je nahlíženo jako zdroj života, nikoli jako životní cíl. Chiara Lubichová řekla: Život, který máme před sebou, bychom měli vnímat jako obrovskou šanci, jako jedinečnou šanci, kterou nesmíme ztratit a v níž můžeme uskutečnit něco krásného, velkého a svatého. Ale jak? Ježíš o sobě řekl: Já jsem Život. Myslel tím nadpřirozený, nesmrtelný život, život, který nikdy nekončí a umožňuje proměnit náš pozemský život v něco nádherného, božského, obrovského. Takto se můžeme spolupodílet na plánu, který má Bůh s lidstvem a přinášet mimořádné, nepomíjivé plody. Pokud se díváme na svůj život z tohoto zorného úhlu, chápeme jej jako vzácný Boží dar. Nesnažíme se ho uchovat samoúčelně pro sebe, ale pro to, abychom mohli naplno využít všechny schopnosti a talenty, které jsme dostali k naplnění vznešeného plánu, který s námi má Bůh. Pokud by se pro nás fyzické zdraví těla stalo jen účelem samo o sobě, mohli bychom upadnout do extrému jakéhosi kultu zdraví coby cíle života. Když Ježíš řekl, já jsem Život, myslel tím nadpřirozený život, který nám, lidem, přišel darovat. On, tvůrce Života, dobře věděl, co je třeba k tomu, aby se tento život uchoval. Je zapotřebí lásky. Spojeni vzájemnou láskou mezi sebou a Kristem jako naší hlavou tvoříme mystické tělo církev. Vitalita, životaschopnost mystického těla vychází Příspěvky k tématu. P. B. Kolář a Ing. J. Friedová právě ze vztahu, z jednoty jeho členů. A jako tělo postrádá zdraví, není-li mezi jeho orgány soulad, stejně tak chybí mystickému tělu zdraví, není-li mezi jeho členy harmonie. Tato harmonie je vztah lásky. Apoštol Jan říká: Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Můžeme tedy říci, že kdo miluje, zachovává si život. Láska posiluje a ozdravuje duši, vzájemná láska ozdravuje společenství, ozdravuje mystické tělo, je jeho zdravím. Harmonie vztahů, sociální pohoda, sociální zdraví nejsou a nesmí být výlučností křesťanů či věřících. Mluvíme o zdravém společenství, zdravé firmě, zdravé společnosti. Jde především o zdravé vztahy. Mluvíme o vzájemné slušnosti, toleranci, loajalitě, respektu, úctě. A toto všechno jsou vlastně přívlastky bratrské lásky, která sjednocuje, spojuje, vytváří rodinu, zachovává život a je svorníkem dokonalosti. Musím vám poděkovat Vsoučasné době provádím v ambulanci preventivní prohlídky zaměstnanců pro firmy, které nekladou na zaměstnance zvláštní zdravotní nároky, a ti nemusí mít k výkonu práce zvláštní zdravotní vyšetření. Pracovníci často nechápou smysl prohlídky, přicházejí neradi, otrávení a dávají nám to i důrazně najevo. Stačí málo a vyhrožují stížností. Jak jim prokazovat lásku? Je jasné, že často by je uspokojilo razítko, potvrzený formulář bez zdržování a průtahů, bez vyšetření. Mají přece svého lékaře, docházejí ke specialistům. Jenže si myslím, že takto bych nevykonávala dobře svou povinnost a práci. Takže vysvětluji, vyšetřuji, zapisuji nálezy, píšu posudky Nedávno přišel na opakovanou preventivní prohlídku člen jedné menší společnosti. Musel ale chvíli čekat. V ambulanci jsem zjistila, že je to ředitel této společnosti. Když jsem se omlouvala za zdržení, překvapila mne jeho reakce. Řekl: Tyto preventivní prohlídky přece jen mají smysl. Musím vám poděkovat, zjistila jste jednomu našemu zaměstnanci onemocnění, už je po operaci a cítí se dobře Překvapeně jsem se zeptala: Opravdu já? Ano, vy. Otevřela jsem zápis z prohlídky toho zaměstnance. Nic mimořádného, standardní prohlídka. Prakticky žádné subjektivní obtíže, ve fyzikálním vyšetření malý nález, drobná odchylka od normy. V závěru zápisu věta o vystaveném doporučení k dalšímu vyšetření. Kolik takových vyšetření vystavím! A nic se nestane. Ale tentokrát, i když jsem konala jen svou práci s pečlivostí a láskou, mohl to pacient pocítit. Zuzana Ehrenbergerová 12 Nové město 5/2010

TEOLOGIE JEDNOTY Obě části Slova mají živoucí dynamiku i v běhu dějin a představují též způsob interpretace dějinných událostí. Slovem je i to, co se proměňuje, umírá a ustupuje tomu, co následuje. Ale v tomto pohledu není negativum chápané jako zlo hybatelem dějin. Slovo ve své negativní části směřuje ke své pozitivní části, ke svému naplnění. Kdo totiž prožívá zlo jako Slovo, předjímá to, co bude, snáší porodní bolesti, aby dal život tomu novému. Nemožnost proměny zla v dobro vždy trápila lidskou mysl, a tak se mnozí snažili zlo nějak použít. Z této touhy jakési formy timáme na mysli, když k něčemu individuálnímu připojujeme univerzální slovo? Obecné pojmy, čili univerzálie, jsou v jistém smyslu natolik smíchány s naším normálním jazykem, že pouze důkladná úvaha nám umožní správně vymezit problém sdělování myšlenek pomocí jazyka, stejně jako úlohu dějin jakožto zdroje poznání, které se postupně vytváří a obohacuje. To vše se pak stane nanejvýš důležitým, jestliže budeme chtít uvažovat o Bohu prostřednictvím lidského jazyka. Měli bychom proto zkoumat objektivní význam jazyka: dobro, dobrý, dokonalý, svatý jaký obsah mají tato slova, která neustále používáme v teologii a ve filozofii, vzhledem ke skutečnosti, kterou chtějí vyjádřit? Víme, jaká byla pozice Platóna. Platón byl rozhodným realistou. Obecná idea je neměnnou a věčnou skutečností, která dává jistý jednotný význam individuu a jednotlivým věcem. Tímto problémem se zabýval i Aristotelés a z jeho odkazu pak čerpala středověká scholastika. Právě ve středověku se spor o obecniny čili univerzálie opět rozhořel s novou intenzitou. Roscellin byl nominalista. Podobně jako později Vilém z Ockhamu tvrdil, že jediné, co existuje, jsou jednotliviny, zatímco obecniny jsou pouhými jmény, která nám neříkají nic dalšího vzhledem k tomu, co jsme již zjistili poznáním jednotlivin. Vilém z Champeaux byl realista, ovšem v tom smyslu, že tvrdil, že obecnina tkví v jednotlivině, čímž popíral existenci jakékoli skutečnosti oddělené od tohoto světa, a dostal se tak na pozici jistého druhu panteismu. Abélard byl první, kdo naznačil možnost aristotelsko-tomistického řešení. Obecnina je pojem, jméno nesoucí význam, které odpovídá nějaké věci a které neleží mimo jednotliviny, přestože je společné všem jednotlivinám téhož druhu. Nejde však ani o pouhou jmennou fikci, protože pojem nám o jednotlivinách říká cosi podstatného. (Pokračování) Pasquale Foresi 1. G.W.F. Hegel, Vorlesungen über die Philosophie der Weltgeschichte, sv. I (Allgemeine Einleitung), F. Meiner, Leipzig 1917, s. 22 23. Škola Abba Slovo u Chiary Lubichové POKRAČOVÁNÍ Tímto způsobem zabrání zraněný člověk tomu, kdo mu ublížil, dostat se do jeho nitra. Může ho zbavit moci a přerušit obsesivní opakování zlého činu, může se osvobodit z logiky zla. Zlo, které druzí páchají, nemá potom pro něj takový význam, jaký mu strůjci přikládali, ten má jen pro ně. Pro toho, kdo trpí zlem a přitom žije Slovo, však dostává další význam, vlastní Slovu, jehož negativní částí zlo je. A ještě něco prožívat zlo jako negativní část Božího slova chrání zraněného člověka před definitivním odsouzením těch, kdo páchají zlo, a před nenávratnou nenávistí k nim, protože si je vědom, že pachatelé zla žijí negativní část Slova a soud nad nimi je ponechán Bohu. Zraněný člověk tak může dosáhnout toho, že mu zůstane otevřená možnost vztahu s tím, kdo na něm spáchal zlo, pokud se snaží tyto lidi vidět podle Slov, kterými jsou. Může dokázat odpovědět láskou a vyjádřit tak plně život Slova ve svém nitru. IV. I. 5/2010 Nové město 13

ČLOVĚK TEOLOGIE V DNEŠNÍ JEDNOTY DOBĚ tanismu a nepřijetí antropologických hranic se zrodily myšlenkové systémy, které přiznávají zlu jeho úlohu a považují ho (více či méně dialekticky) za nutnou podmínku pro budování dobra. Přijetím této perspektivy se lidé začnou domnívat, že jsou schopni zlo ovládat a použít ho pro nějaký cíl. Ti, kdo v dějinách zaujali tuto pozici, zůstali vždy otroky toho, o čem se domnívali, že nad tím vládnou. V některých případech dokonce dali život systémům, které byly racionálními organizacemi zla a jež zlo produkovaly ze své podstaty. Na základě Slova se nám ale rýsuje zcela jiná filozofie dějin: pokud je každý cíl, jehož chci dosáhnout, ve své podstatě výrazem projektu střeženého Slovem, jsou účinná pouze konstruktivní rozhodnutí, která projekt rozvíjejí. Boží projekt se živí pouze láskou, stejně jako rostlina roste, jedině má-li vodu. Destruktivní rozhodnutí, ne-láska, nedokáže nic. Následkem toho může dobro vzejít jedině z dobra, a nikdy ze zla. Zlo není nikdy příčinou, nanejvýš může být někdy příležitostí pro ty, kdo budou reagovat na zlo tím, že se budou snažit uskutečnit dobro, kterým by toto zlo bylo napraveno. Ale žádný zlý čin nemůže být ospravedlněn tím, že z něho má vzejít nějaké dobro. Postoje takových ideologických směrů, které v nějaké formě zastávají názor, že zlo a negativum jsou nutné k dosažení dobrého osobního a společenského výsledku, jsou tedy v rozporu se skutečností. Závěrem. Tyto stránky jsou pouhým ohledáním tématu, samým počátkem úvah, přesto zde byly nastíněny některé hlavní linie možného prohloubení a již nyní se ukazuje, že v pojetí Chiary Lubichové není prožívání Slova naivitou, jak by se mohlo snad zdát, či pouhou duchovní přípravou na sociální či politickou akci schopnou proměnit společnost i její strukturu. Taková akce se samozřejmě musí vyjadřovat specifickými způsoby řeči podle různých oblastí, v nichž se lidské konání uskutečňuje. Pokud si ale má taková akce uchovat specifickou kvalitu skutečně a plně lidského činu, musí být vždy akcí Slova; Slova, které sice hovoří jazykem práce, politiky, sociální práce či vědy, ale jehož hluboká logika zůstává logikou Slova Božího. Musí především vždy uskutečňovat stále hlubší transformaci logiky lidských činů tak, aby každý z nich odpovídal čím dál více a po svém způsobu logice Slova. Pouze takto bude moci být praxis (v politice, v ekonomii, všude ) konáním svobody, schopností kritiky a proměňující činností, která bere ohled na všechny a je netečná vůči pokušením ke všemohoucnosti, dokáže správně přijmout výzvu, kterou je zlo, a vést kupředu záměr dobra a mnoho dalšího, co na těchto stránkách nebylo ještě zachyceno. Antonio Maria Baggio Jazyk a stvořenost Víme, kým je v křesťanském náboženství Bůh. Má význam i pro naši emocionalitu, a protože jde o duchovní vnímání, má význam i pro naši představivost. Nejde ale jen o pocity, nýbrž i o naše myšlení, tedy o naši vlastní mysl, v níž je Bůh v člověku přítomen. Křesťanské náboženství ukázalo lidem vlastnosti a podstatu Boha, proto jako křesťané víme, kdo Bůh je. Nyní již Bůh není neznámou skutečností, a pokud to nadále tvrdíme, nejsme křesťané. Křesťanské náboženství vyžaduje pokoru, o níž jsme již hovořili, a to takovou, díky níž nedocházíme k poznání Boha jen vlastními schopnostmi, ale z božské moudrosti a poznání. Protože jsou křesťané uvedeni do Božích tajemství, je jim dán i klíč k pochopení dějin světa. 1 Nezdá se mi, že bychom mohli považovat nejžhavější problémy filozofického myšlení za prozkoumané, jestliže nevezmeme v úvahu také důležitost jazyka s jeho omezeními, stejně jako význam dějin. Jestliže na jedné straně mají moderní názorové proudy spolu s existencialismem sklon popírat hodnotu rozumu, na druhé straně dosud existují tendence, které přisuzují absolutní důležitost dějinám, které pak hrají roli jakési imanentní dynamiky světa a to jak v materialistickém, tak v idealistickém smyslu. Rovněž filozofie jazyka, která vystoupila do popředí teprve nedávno, představuje primární problém, kterým se musíme zabývat, chceme-li pochopit skutečný význam filozofie dějin i dějinného myšlení. HODNOTA JAZYKA Jde o velmi důležitý problém, který si uvědomíme, když v běžné řeči například vždy řekneme: jsem člověk, růže je květina. Co přesně máme na mysli, když říkáme člověk anebo růže? Tedy co II. III. 14 Nové město 5/2010

SLOVO ŽIVOTA KDO MĚ MILUJE, TOHO BUDE MILOVAT MŮJ OTEC A TAKÉ JÁ HO BUDU MILOVAT A DÁM SE MU POZNAT. (JAN 14,21) 1 Slovo života na květen 2010 Láska má v Ježíšově řeči na rozloučenou ústřední místo. Jde o lásku Otce k Synu a o naši lásku k Ježíši, která spočívá v zachovávání jeho přikázání. Ježíšova slova velmi pravděpodobně připomněla jeho posluchačům Knihu moudrosti: Láska pak znamená zachovávat její zákony 2 nebo Moudrost ( ) se ochotně dává spatřit těm, kdo ji milují 3. To, že se Ježíš dá poznat tomu, kdo jej miluje, má svou obdobu již ve Starém zákoně v Knize moudrosti 4, kde se říká, že Hospodin se ukazuje těm, kdo mu nejsou nevěrní. Smysl Slova, které předkládáme, je tedy tento: kdo miluje Syna, toho miluje Otec a také Syn, jenž se mu dává poznat. KDO MĚ MILUJE, TOHO BUDE MILOVAT MŮJ OTEC A TAKÉ JÁ HO BUDU MILOVAT A DÁM SE MU POZNAT. Ježíš se chce dát poznat, žádá však lásku. Kdo tuto dynamiku, tento náboj lásky ve svém srdci postrádá, toho nelze považovat za křesťana. Hodiny, nejsou-li nataženy, nefungují, neukazují správný čas a jako by ani hodinami nebyly. Stejně tak křesťan, který se nesnaží stále milovat, si jméno křesťan ani nezasluhuje. To proto, že všechna Ježíšova přikázání jsou shrnuta v jednom jediném: Kresba: Petr Ettler v lásce k Bohu a k bližnímu, v němž vidíme a milujeme Ježíše. Láska není pouhým citem. Musí se konkrétně projevovat v životě, ve službě bratřím, v prvé řadě k těm, s nimiž jsme v běžném kontaktu. Je třeba začít od malých věcí, od těch nejpodřadnějších služeb. Charles de Foucauld říká: Milujeme-li druhého, pak jsme v něm velmi reálně přítomni, jsme v něm díky lásce, nežijeme již v sobě, jsme od sebe sama oproštěni, žijeme mimo sebe. 5 Právě skrze takovou lásku do nás proniká Ježíšovo světlo, jak to on sám přislíbil: Kdo mě miluje ( ) dám se mu poznat. 6 Láska je pramenem světla. Když milujeme, více poznáváme Boha, který je láska. To pak vede k ještě větší lásce a hlubšímu vztahu k bližním. Toto světlo, toto láskyplné poznání Boha je pečetí a stvrzením skutečné lásky. Můžeme to zakoušet mnoha způsoby. V každém z nás totiž toto světlo získává jinou barvu, jiný odstín. Má však společné znaky: dává nám světlo, abychom poznávali Boží vůli, přináší pokoj, vyrovnanost a stále nové chápání Božího slova. Je hřejivým světlem, které nás povzbuzuje, abychom kráčeli životem stále jistěji a rozhodněji. Když nás na naší životní pouti zneklidní stíny, když nás doslova zablokuje temnota, tato slova evangelia nám připomenou, že světlo se rozsvěcí láskou a postačí i malý konkrétní skutek lásky (modlitba, úsměv, hřejivé slovo), který zažehne světélko, jež nám umožní pokračovat v naší cestě. Když jedeme v noci na kole a zastavíme, ocitneme se ve tmě. Rozjedeme-li se, roztočíme dynamo, obnovíme zdroj světla a opět uvidíme na cestu. Tak je tomu i v životě. Aby se v nás opět zapálila víra a naděje, stačí znovu milovat pravou láskou, která dává, aniž by cokoliv očekávala. Chiara Lubichová 1. Slovo života, květen 1999, otištěno v časopise Città Nuova, č. 8/1999, s. 49, Nové město 5/1999, s. 11. 2. Mdr 6,18. 3. Mdr 6,12. 4. Srov. Mdr 1,2. 5. Charles de Foucauld, Scritti Spirituali, VII, Città Nuova, Řím 1975, s. 110. 6. Srov. Jan 14,21. 5/2010 Nové město 15

ŽIVOT ZE SLOVA Byli se mnou Začalo mi odumírat nervstvo na rukou, nohou, ztrácela jsem stabilitu a padala. Neuroložka mi po vyšetření řekla, že pokud nepůjdu na operaci krční páteře, tak ochrnu nebo zemřu. Stav byl vážný a operace musela být provedena urychleně. Den před odjezdem do Prahy na operaci jsem přijala svátosti a odevzdala jsem celý život do Božích rukou. Předsevzala jsem si, že všechny své bolesti a utrpení budu obětovat za církev a za Dílo Mariino. 13. ledna jsem nastoupila do sanitky. Jaké bylo moje překvapení, když cestou přistoupila přítelkyně z našeho společenství. Jela na kontrolu do stejného města, takže jsme měly dost času jenom pro sebe. Vyprávěla jsem jí, že jsem se za ni modlila v její těžké nemoci a že jsme na ni všichni mysleli. Ona mi říkala, jak jí naše modlitby pomáhaly, jak je cítila. Společně jsme se cestou modlily a odevzdávaly všechno Pánu. Byl to nádherný zážitek Ježíše uprostřed a předznamenání Boží pomoci a lásky. S pocitem pokoje jsem nastupovala do nemocnice. Po příjmu mi lékař sdělil, že operace bude komplikovaná a bude muset proběhnout nadvakrát. Brzy po operaci přišel k mé posteli lékař, který mě operoval, a s radostí mi oznamoval, že se mu operace moc povedla a zvládl to odoperovat celé. On sám byl velmi překvapený a spokojený s tím, jak to zvládl. Chci jen poznamenat, že jsem operaci delší dobu oddalovala. Jezdila jsem občas na infuze na neurologii a viděla jsem pacienty po podobných operacích, které se ale nepodařily. Já sama jsem měla hodně příležitostí zažít Ježíše opuštěného. Například večer před operací přišla sestra a řekla, že si musím všechny věci sbalit a připravit si jen toaletní věci, ručník, pyžamo a krční límec. Pak mně odvezli úplně všechny věci i s toaletním stolkem pryč. Napadlo mě, že se sem třeba už nevrátím. Byl to pocit naprosté opuštěnosti a já jsem byla schopná jen střelnými modlitbami odevzdávat svůj život Pánu a obětovat vše za církev a Dílo. Prožila jsem hodně dalších těžkých situací, různé pooperační problémy a bolesti. Musím však s velkou vděčností říci, že v každé přítomné chvíli, v naprosté opuštěnosti, při silné tělesné bolesti jsem vždy cítila modlitbu mnohých a zakoušela nesmírný pokoj a lásku v duši, pramenící z Ježíše mezi námi. Uvědomila jsem si, jak je krásné, být členem takové nádherné rodiny, kde o sobě víme, pomáháme si a myslíme na sebe. L. S. Nejlepší sezóna Chodil jsem do nejvyššího ročníku chlapecké střední školy ve Wisconsinu a těšil jsem se, že v tomto roce budu mít nejlepší sezónu a stanu se kapitánem zápasnického mužstva. Na počátku sezóny se noví členové učí základům a začínají se zápasy, aby se rozdělili do jednotlivých kategorií. Při jednom zápasu můj soupeř provedl špatný hmat a poranil mi krk. Vykřikl jsem a zůstal ležet na žíněnce. Cítil jsem ostrou bolest na krku. Sanitka mě odvezla do nemocnice a tam mi lékaři řekli, že jsem si málem zlomil krční páteř a že po většinu sezóny nebudu moci dělat nic fyzicky namáhavého. Byl jsem velmi zklamaný a samozřejmě jsem se zlobil, protože to znamenalo, že mám v podstatě po sezóně dříve, než začala. Když jsem se vrátil, dostal jsem mnoho přání, abych se uzdravil, ale ještě pořád jsem byl rozzlobený a asi dva týdny jsem nemluvil se soupeřem, který to zavinil. Kupodivu to byl on, kdo miloval jako první, protože se mi omluvil a požádal mě o radu, jak se stát lepším zápasníkem. Byl jsem tak překvapený, že jsem si hned uvědomil, že moje bolest a zloba stojí v cestě lásce, a to se nemělo stát. Chtěl jsem milovat svého nepřítele, protože nepřítel není nutně někdo, s kým člověk přímo bojuje, ale lidé, které nemá rád nebo je opomíjí. Tak jsem mu odpustil a co nejlépe jsem mu ukázal hmaty a techniky, které by mu pomohly vyhrávat. Po čase jsem se vrátil k zápasu a sezóna se velmi vydařila. Získal jsem druhé místo ve své váhové kategorii a on první místo ve své. V té době jsme se stali velmi dobrými kamarády a často jsme žertovali o mojí bolístce na krku (jak občas říkal). Opravdu jsem v této zápasnické sezóně cítil přítomnost Ježíše, a navíc jsem prožíval krásné přátelství, ke kterému by jinak nedošlo. A. A. 16 Nové město 5/2010

Z HNUTÍ FOKOLÁRE Ani uplynulá léta neotupila některé vzpomínky Piery Folgheraiterové, nyní devadesátileté, na čas strávený ve škole společně se Silvií (pozdější Chiarou) Lubichovou. Tehdy byl konec září roku 1940 a za pár dní měla začít škola. Nebyla to žádná poklidná doba. V červnu toho roku totiž Mussoliniho Itálie vstoupila po boku Hitlerova Německa do války, a i když se propaganda režimu snažila přesvědčovat, že bude za pár dní po všem, neminul den, aby některá rodina nedostala neblaze proslulý povolávací rozkaz. Na nádražích se opakovala stále tatáž scéna: v slzách a objetích se lidé loučili se svými syny, bratry, přáteli a vrstevníky, odjíždějícími na frontu. Mně a Silvii Lubichové bylo dvacet let, začíná vyprávět Piera, když jsme dostaly učitelská místa v Cognole, ve škole Opera Serafica bratří kapucínů z Tridentu. Vzpomínám si, že kapucíni hledali spolehlivou mladou katolickou učitelku a nakonec ji našli v Silvii Lubichové. Měla jsem z toho velikou radost. Obě dvě jsme získaly své diplomy na učitelském ústavu Rosmini, společně jsme se zúčastňovaly studentských setkání Katolické akce, ale nikdy bych si bývala nepředstavila, kolik dobrého mi přinese ten rok, kdy jsem učila vedle ní. Rodiny se tehdy kvůli povolání mužů na frontu dostávaly do existenčních potíží, a tak kdo zůstal doma, musel se hodně snažit, aby rodině zajistil alespoň nějaký příjem. Na jedné straně jsem se sice mohla cítit šťastná, že jsem s čerstvým diplomem našla učitelské místo, a navíc blízko domova, na druhé straně jsem si ale připadala nepřipravená Moje kolegyně Silvia Od začátku mi ochotně dávala různé drahocenné rady, protože vždycky byla připravená a uměla si se vším poradit, ať jsem se jí zeptala na cokoli, vzpomíná Piera Folgheraiterová na školní rok 1940 1941, kdy učila s Chiarou Lubichovou na jedné škole. Chiara Lubichová se svými žáky v uniformě hudební skupiny. zhostit se svého úkolu v tak náročné škole, kde bylo asi osmdesát chlapců ve věku od 4 do 15 let, sirotků nebo dětí z chudých rodin. K pěti třídám zde patřila ještě školka. Učitelky byly tři, a když odučily, měly také dozor při obědě v refektáři, nebo odpoledne, kdy chlapci psali úkoly, a při večeři. Pracovní den byl tedy náročný, trval od sedmi ráno do osmi večer, od pondělka do soboty, jen ve čtvrtek bylo volno. Před sedmdesáti lety rovněž neměli učitelé k dispozici takové didaktické pomůcky, jaké mají dnes. Když tehdejší ministr Bottai zavedl povinnou školní docházku, škola zůstávala hlavně místem, kde se učilo číst, psát a počítat. Výuka čtení a psaní, vzpomíná Piera Folgheraiterová, byla v té době velmi Piera Folgheraiterová složitá. Používala se metoda, pomocí níž se děti naučily číst a psát až na konci školního roku. A kolik je to stálo námahy! Kolik kaněk v sešitech a hlavně kolik nudy! Mezi ty nejběžnější a nejúčinnější způsoby jak udržet disciplínu patřily tělesné tresty. Večer představený školy rozdával tresty, někdy vytáhl i pásek a my učitelky jsme u toho musely asistovat a nikdy tomu nemohly zabránit. Ale odcházely jsme vždy s těžkým srdcem. Toho roku svěřili Pieritě (jak jí důvěrně Chiara říkala) první třídu, kdežto Chiara dostala tercii a kvartu. Učila větší chlapce, byli skoro stejně staří jako my, ale ona věděla jak na ně. Navíc se neomezovala jen na svoji práci, i když jí bylo víc než dost. Od začátku mi ochotně dávala různé drahocenné rady, protože vždycky byla připravená a uměla si se vším poradit, ať jsem se Škola Opera Serafica bratří kapucínů, kde Chiara vyučovala, Cognola (Trident). 5/2010 Nové město 17

Z HNUTÍ FOKOLÁRE jí zeptala na cokoli. Nikdy se ale nade mnou nepovyšovala, naopak! Viděla jsem v ní pracovitou, svědomitou a pozornou kolegyni, vždycky klidnou, radostnou a optimistickou. A přitom jsem věděla, že se její rodina nacházela ve vážných finančních problémech, i když o tom se mnou nikdy nemluvila. Silvia výborně kreslila. Byla to ona, pokračuje s velkou vřelostí, kdo se nabídl, že nakreslí velké plakáty, které jsem používala při hodinách. Už jsem je nechtěla dát nikdy z ruky, stejně jako jsem neroztrhala spoustu lístečků, které jsme si toho roku vyměnily. I když si Piera své přítelkyně a kolegyně velmi vážila a měla ji ráda, neuvědomovala si tehdy, že mladičká Silvia vlastně vypracovala inovační metodu výuky čtení a psaní. Takový systém byl v italských školách zaveden až o patnáct, dvacet let později. Výsledkem bylo, že děti plynně četly a psaly už za tři měsíce. Skutečný rekord! Pierita upřesňuje, že jejich spolupráce byla vždy naprosto spontánní. Když jsem nebyla schopná něco zvládnout, zeptala jsem se jí a ona mi vyšla ve všem vstříc. Třeba pro mne vytvořila úžasné kresby uhlem, nebo akvarely jako ilustrace čísel od jedné do deseti a totéž pro celou abecedu. Mnohokrát se mi zdá, že tam ještě jsem. Některé vzpomínky jsou hodně živé. Silvia byla milá, vždycky klidná a upravená. Bylo s ní dobře. I když jsem nebyla tak dobrá jako ona, snažila jsem se, jak to šlo Nevím, co bych ještě řekla Když skončil školní rok, odešla jsem jinam a Silvia v této škole zůstala ještě tři roky. Ale to už začínal jiný příběh příběh Hnutí fokoláre. Caterina Ruggiová (redakčně kráceno) Žáci a vyučující školy Opera Serafica při návštěvě tridentského arcibiskupa Mons. De Ferrariho. Vpravo Chiara, Piera a další kolegyně. Milá Silvie, milá Pierito Ukázky dosud nezveřejněných vzkazů, které si mezi sebou vyměnily Piera a Silvia během své práce v Cognole. Silvie, cítím se hrozně, protože jsem Milá dětem nedokázala vysvětlit rozdíl mezi slabikou a zvukem slabiky. Třeba jsem řekla: řekněte mi slabiku, a oni mi odpověděli r o b. Jak to mám udělat? Díky, Pierita. Milá Pierito, z takových věcí si nic nedělej. Především není opravdu nutné, aby děti věděly, co jsou to slabiky, ale stačí, že je budou umět vyslovit. Udělej to takhle. Řekni nějaké slovo. Třeba: domek. A zeptej se: kolikrát otevřu pusu? Dvakrát. Řekni další slovo: domeček. Kolikrát? Třikrát. Co říkáš, když otevřeš pusu poprvé? Obrázky, které Chiara ilustrovala jako pomůcku k výuce čtení. Fota: archiv Do. Ať to pořádně vysloví a pak slabiku sama rozděl: d-o. A tady je písmenko, které znáte: o. Podívejme se na jiné otevření pusy, kde je o: po = p o; mo = m o; ko = k o atd. Ahoj. Silvia. Milá Silvie, prosím tě, dokončíš už sedmičku? Jestli potřebuješ barvy, tady jsou, jinak to bude na příští týden. Mockrát děkuji a promiň. Pierita. Pierito, určitě ji dokončím! Začala jsem kreslit sedm hrnečků, ale nelíbilo se mi to, tak jsem začala něco jiného. Uvidíš. Použila bych na to nějakou pěknou modrou, máš nějakou? V těchto barvách žádná není. A ještě mi řekni, jestli můžu sedmičku napsat černě. Zdravím, Silvia. 21. prosince 1940 11,10. Milá Pierito, posílám ti E. Líbí se ti? Ve dvanáct ti ho ještě dodělám, musela jsem pospíchat. Teď mám hodinu. V půl dvanácté bych ti chtěla něco říct o tom kurzu, abychom to pořád neodkládaly nezaslouženě. Silvia. 18 Nové město 5/2010

Z HNUTÍ FOKOLÁRE Bratrství, které vše obnovuje Po Haiti přišlo na řadu Chile. V noci z 26. na 27. února letošního roku postihlo zemi silné zemětřesení o síle 8,8 Richterovy stupnice, při němž bylo zasaženo hlavně pobřeží a město Concepción. První zprávy, které začaly přicházet z místní komunity Hnutí fokoláre, byly mailové, velmi útržkovité a zmatené. Hovořily o zničených budovách, ztracených přátelích a rodinných příslušnících, o bolesti, která všude panovala. Všechny zprávy ale také svědčily o přetrvávající naději a o tom, že zde nechybí solidarita, která po otřesech okamžitě vzešla z nejrůznějších míst. Dá se říct, že je to naděje a solidarita, co v těchto dnech charakterizuje obyvatele Chile. Také Ramiro odjel se skupinou přátel z hlavního města Santiaga, aby pomohl nejvíce zasaženým členům komunity fokoláre. Cestovali v noci autem naloženým základními potřebami, aby co nejrychleji dopravili pomoc na místo. Po dvou dnech jízdy (normálně stačí šest hodin) je v Concepción s velkým dojetím uvítali členové Hnutí. Věci, které přivezli darem jak potvrdila Neldi, spoluzodpovědná za Hnutí v Chile byly právě to, co jsme nejvíc potřebovali. Hned se začalo s rozdělováním. Je cítit silnou sounáležitost a solidaritu, tak jako v rodině. Silnou zkušenost, kterou Ramiro prožil, charakterizoval tím, že v této situaci plné bolesti byl v každém člověku, v každé rodině, která trpěla následky zemětřesení, přítomen sám Ježíš. Skupina se pak ještě přesunula dál, do Curico, a odtud do Centra Mariapoli v Cunacu, 170 km jižně od Santiaga. Právě během zemětřesení zde probíhal kongres děvčat gen 1. Bea Isola popsala v mailu to, co se stalo, takto: V těch dnech jsme byly na kongresu v Centru Mariapoli v Cunacu. Na kongres jsme se dlouhé měsíce těšily a připravovaly Nemohly jsme ale tušit, jaký program nám Bůh připraví na třetí den. Přesto nás zasáhla velká jistota o Boží lásce. To byla první věc, Po zemětřesení v Chile. která nám té noci přišla na mysl, vždyť heslem kongresu bylo Mějte odvahu! Bůh vás nesmírně miluje! Právě plakát s těmito slovy zůstal po otřesech osaměle viset v sále jako hluboké znamení, které se navždy vtisklo do našich duší! V hodinách, které následovaly po zemětřesení, jsme společně prožívaly zděšení a nejistotu ohledně našich rodin a přátel, zvláště těch, kteří žili v nejvíce zasažených oblastech a o nichž jsme neměly žádné zprávy, protože komunikace zůstávala přerušená na dlouhé hodiny, někde i na dva dny. Někdo se dozvěděl o smrti přítele, jiný o lidech, kteří zůstali v ruinách diskotéky. Pak jsme navštívily malou vesničku poblíž Centra Mariapoli. Uviděly jsme zničené obchody, lidi spící venku bez vody, bez světla. Začaly jsme spolu s ostatními všem pomáhat, pomáhaly jsme sestrám vyklízet faru, i když jsme při tom riskovaly život. Jsou to drobnosti, ale vypovídají o silné zkušenosti vzájemné lásky, kterou jsme zakoušely. Odjely jsme proměněné Bohem. V následujících dnech přicházely další maily a telefonáty, které vypovídaly o dalších konkrétních událostech. V Chile, trpí- cím sociální nerovnováhou, přibývá bratrství! A existuje všude, kam se podíváš! A toto bratrství přináší světlo a odvahu mnoha lidem, kteří přišli o mnoho, ne-li přímo o všechno. Tak píše z Concepción, města zasaženého i následnou, neobvykle vysokou vlnou tsunami, jedenadvacetiletý Gonzalo E. po setkání se skupinou mladých, kteří za ním přišli: Těch pár hodin, které jsem s nimi prožil, mi dalo zapomenout na všechno, co jsem v tomto týdnu zažil. Viděl jsem lidi, prosící o pomoc Viděl jsem bolest, viděl jsem ničivou moc přírody, která mne připravila o střechu nad hlavou, o domov, kde jsem prožil jednadvacet let s matkou a babičkou Dnes nemám nic Díky Bohu moje rodina žije. Cítím bolest pro ztracené přátele, z nichž někteří jsou mrtví. Zvedám ale hlavu a pokračuji v boji o svoji rodinu. (www.focolare.org) 1. Z italského generazione nuova ( nová generace ). Mládež patřící k Hnutí fokoláre; bere si plně za svůj jeho specifický cíl přispívat k uskutečnění jednoty světa. Foto: Roberto Candia/AP 5/2010 Nové město 19

Z HNUTÍ FOKOLÁRE MOLDÁVIE Když jsem jel v říjnu roku 2009 z moldavského Kišiněva do Transnistrie, měl jsem příležitost hovořit s přítelkyní z Hnutí fokoláre, sociální asistentkou Galinou. Její slova mne velmi oslovila. Přesto, že realisticky hovořila o tamějších vážných ekonomických a sociálních problémech, nepostrádala její slova naději. Její postoje byly neseny hlubokou touhou po jednotě v její zemi. Při své práci, vyprávěla, neustále prožívám nejrůznější dramatické situace. Při kontaktech s lidmi se snažím nikoho neposuzovat, i když bych k tomu třeba měla důvod. Pomáhá mi v tom vzpomínka na Chiaru, která nám říkávala, abychom si nevšímali toho, co nefunguje, ale snažili se probudit v člověku jeho vlastní kreativitu a schopnost zvrátit těžkou situaci tím, že bude přinášet lásku tam, kde není. Nedávno jsem se setkala s jednou ženou, která si nedovedla představit, jak bude dál vychovávat své děti, když ji opustil manžel a přišla o práci. Snažila jsem se jí dodávat odvahu a jí se skutečně krátce nato podařilo najít práci a začít se znovu dobře starat o děti i o domácnost. Setkal jsem se i s moldavským biskupem Antonem Coşou, který mi vyprávěl, že se vlastně stal knězem díky ideálu jednoty, který poznal. To, co v jeho životě následovalo, bylo jen důsledkem tohoto setkání. Četl jsem jeden Chiařin text, pokračoval, v němž popisovala, že ve světě ještě existují komunity, které žijí jako první křesťané. Tak jsem hledal fokolaríny, a když jsem je našel, už jsem je neopustil. Sdílení s ostatními biskupy mi také pomáhá nést tíhu Život se láskou mění Chiařino dědictví žije dál v jejích následovnících. Na různých místech světa a v odlišných kulturách přináší spiritualita Hnutí stále své plody. Má vliv na mentalitu lidí i stereotypy lidského chování. Mons. Anton Coşa z Kišiněva, Moldávie. této diecéze. Když jsem sem přišel, byl jsem mladý chudý kněz, neměl jsem žádné úspory, jen evangelium, svoji jedinou sílu. Teď už leccos popošlo kupředu, ale nikdy nezapomenu na počáteční Chiařinu inspiraci. KOREA Poprvé Chiara přijela do Tanec s vějíři v Koreji. Fota: Michele Zanzucchi Soulu 31. prosince 1981. Dnes má v Koreji několik tisíc následovníků. V lednu roku 2010 jsem se s několika z nich seznámil. Jeden malý chlapec, Daniel, mi dětsky zapáleně vyprávěl o svých malých velkých zážitcích, jak se snažil milovat spolužáky, sestřičku, kamarády. Zajímavé bylo i setkání s aktivní mladou, ale hlubokou dívkou Agha Jung, na níž byla vidět typická korejská pracovitost, ale i touha dát životu hlubší smysl, i když jí práce přinášela mnoho stresu. Zasáhlo mne i svědectví katoličky Lucie, vdané ženy, žijící ve společné domácnosti s buddhistickou tchyní, která se k ní chovala nepřátelsky, protože nedala jejímu rodu mužského potomka, po němž velmi toužila. Lucie se jí přesto snažila prokazovat úctu i lásku, o to více, když stará tchyně onemocněla. Nakonec jí tchyně před svou smrtí také projevila svoji lásku. Když jsem se setkal s šedesátiletým Francescem z Daegu, vyprávěl mi o konfuciánské tradici ve své rodině, která ho vedla k tomu, že se choval autoritativně a vyžadoval absolutní pořádek a poslušnost, zvláště od své ženy. Pak se setkal s charismatem jednoty, prošel konverzí, která ho přivedla nejen k tomu, že začal pomáhat s domácími pracemi, ale také považovat svoji ženu za největší dar od Boha. SVATÁ ZEMĚ V květnu 2009 jsem se setkal s adherenty Hnutí, pocházejícími ze tří abrahámovských náboženství. Jeden muslimský lékařský pár mne pozval na návštěvu rodin ve městě, abych pochopil, jak zoufalé jsou podmínky Palestinců. Přesto pro ně spiritualita Hnutí hodně znamenala. Chiařino učení nás přesvědčilo, že i v nejtemnější noci můžeme učinit gesto, které sjednocuje. Když jsem pak hovořil s jedním starším židovským inženýrem, řekl mi: V poselství lásky a jednoty si rozumíme. Nevím, zda je možný dialog, jemuž Chiara učí, ale každopádně je nutný. Nedorozumění jsou lidská, kdežto dialog musí být lidský i božský. O své zkušenosti hovořil i palestinský křesťan: My Palestinci jsme v jistém smyslu naivní. Ale nesmíme zůstat nečinní, musíme se zodpovídat Bohu a lidem, Palestincům i Izraelcům. Vést dialog neznamená strkat hlavu do písku. Znamená to podívat se druhému do tváře. S moudrostí, vírou a láskou, jak radí Chiara. Michele Zanzucchi (redakčně kráceno) 20 Nové město 5/2010