Výukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám Název školy: Střední zdravotnická škola a Obchodní akademie, Rumburk, příspěvková organizace Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.5.00/34.0649 Šablona: III/2 č. materiálu: VY_32_INOVACE_424 Jméno autora: Ing. Jaroslav Melichar Třída/ročník: I., II. Datum vytvoření: 1. 9. 2012 Vzdělávací oblast: Tematická oblast: Předmět: Výstižný popis způsobu využití nebo metodické pokyny: Vyuč. předmět DEJ Vybrané kapitoly z regionálních dějin Šluknovska Dějepis Metodický a obrazový materiál pro vhodné doplnění tématu České knížectví o konkrétní dějinné události v kontextu regionální historie Šluknovského výběžku s využitím videodataprojektoru.
Šluknovský výběžek v dobách Českého knížectví Po rozpadu Velkomoravské říše spadá území dnešního Šluknovského výběžku do politické sféry Českého knížectví a jeho vládců Přemyslovců. Z tohoto období pochází i nález slovanského hradiště z konce 8. - 10. století na výrazné ostrožně nad soutokem Křinice a Brtnického potoka v roce 1994. (K tomu mj. patří i tzv. nálezová poloha 1, která je na stejném místě jako již dříve zmíněná pravěká mezolitická lovecká stanice!) Na starší něm. mapě z poč. 20. stol. je toto místo označeno jako Adler Horn, einst Burg. Označme tedy pracovně toto místo jako hradiště Orlí roh. Uvedený archeologický nález (obr. 2; podrobnosti viz Archeologické výzkumy v Čechách, Most, 1995) totiž znamenal průlom do tehdy nám známých pouze krátkodobých pobytů jednotlivců nebo loveckých skupin, ať už lovců, rybářů či brtníků (sběračů medu divokých včel). Orlí roh byl jednoznačně v uvedeném období osídlen! Je zde však menší problém, protože okolí a zdejší mikroklima neumožňovaly soběstačnou existenci sídla. Hradiště bylo nevyhnutelně závislé na doplňování zásob z trvale osídleného území. Pro jeho udržování tedy musely být vážné důvody. Mohly by to být např. těžba a zpracování rud, ale známé využití blízkých rudných ložisek nikde nespadá do období raného středověku. Nejpřijatelnějšími důvody se jeví plnění strategické funkce, a to jednak strážního místa při hranici, spíše však ochrana stezky (Lužická cesta) přibližně v polovině cesty neobydleným územím, kde bylo možné i bezpečně nocovat. Podobnou funkci zřejmě už tehdy plnila i Chřibská. (V místech Orlího rohu vůbec bylo podezřele živo! Nejen v mezolitu, nejen ve střední době hradištní, ale též např. i v době rozvinutého středověku - poblíž Brtnického potoka byly v roce 1999 nalezeny středověký meč a sekyra z období přelomu 14. a 15. století. Meč se svým stupněm zachovalosti řadí mezi výjimečné středověké památky našeho okresu (obr. 3; podrobnosti viz např. DVZ č. 2/2000.) Ještě ke konci 1. tisíciletí bylo území Šluknovského výběžku pokryto hustými, těžko přístupnými pralesy. Říkalo se jim hvozdy (gvozdy). Odtud pochází i název území Záhvozd (Zagost), tj. kraj za hvozdem, neboť území bylo v raném středověku odděleno od litoměřické sídelní enklávy hlubokými lesy a bylo jen řídce osídleno již zmíněnými Milčany (o Nisanech se zmínky vytrácejí), odtud též i název Milčansko (do tohoto názvu ovšem musíme zahrnout i Budyšínsko a Zhořelecko). (Podle historika J. V. Šimáka byl však kraj za hvozdem myšlen nikoli z Čech, ale z Míšně.) Uvnitř tohoto území pak především hřebeny Lužických hor, Ještědského hřbetu a Jizerských hor tvořily takřka neproniknutelný severní val. (Pozor! V historické literatuře se často nesprávně zaměňují pojmy Záhvozd - Milčansko se Žitavskem.) Za ním byla už jednak založená, jednak později vybudovaná sídla a města, jako např. Honštejn (Hohenstein), Schandau(Bad Schandau), Zálom (Sohland), Šeráchov (Schirgiswalde), Šluknov, Neusalza, Chřibská, Rumburk, Žitava, Hrádek n. Nisou, Chrastava, Liberec, Frýdlant, Hejnice. V dnešních pojmech bychom mohli rozsah Záhvozdu přibližně vymezit tak, že zahrnoval severovýchodní část Saského Švýcarska, Šluknovský výběžek a úzký pás na severu přilehlého území v SRN, Žitavsko (vč. nyní polského výběžku), větší část okresu Česká Lípa, větší část okresu Liberec (vč. Frýdlantského výběžku) i část okresu Jablonec n. N. (spolu s malou částí nyní polského území severně od pramene Jizery). Do Záhvozdu tedy patřily např. i území, na kterých později vzniknou známé opory panského rodu Ronovců, Lipé (Česká Lípa; město Lipé, hrad Lipý) a v jeho jižním výběžku Dubá (jakýsi výběžek do území českých kmenů tvořilo území srbského kmene Pšovanů). (Mapu Záhvozdu viz např. mapu 2a Kmenové osídlení na území ČSSR ve Školním atlase československých dějin, Praha, GKP, 1983.) V roce 967 bylo založeno biskupství v Míšni a podle dochovanýchdokumentů víme, že pod něj spadala i severozápadní část Šluknovského výběžku (vlastní Šluknovsko ). Míšeňsko tehdy (r. 928) získal (dobyl) pro formující se německý stát německý král Jindřich I. Ptáčník. Na obranu proti Srbům zde založil
marku a na místě glomačského hradiště Erona založil hrad Míšeň. Zbývající část našeho dnešního výběžku, přibližně Rumbursko a Varnsdorfsko spolu s celým Žitavskem, patřila pod biskupství pražské, založené v roce 973. Tyto církevní (nikoli státní) hranice dokládají vymezení hranic míšeňského biskupství na listinách z r. 968 a z r. 995 (zde ovšem pouze velmi přibližně, podobně jako tomu je na potvrzovací listině pražského biskupství z r. 1086) a především na hraniční listině biskupství míšeňského a Horní Lužice z roku 1241 (potvrzené králem Václavem I.), vymezující hranice mezi zájmovou oblastí českého krále (Přemysla Otakara I.) a míšeňského biskupa (Brunona II.), zachycující po dlouhých sporech (od r. 1213) stav z roku 1228 (vymezení je zde provedeno především podle říček, vrchů, cest atp., obydlená místa na hranicích prakticky chybějí; z území výběžku tak lze lokalizovat např. Poustevnu:... in locum, ubi mansit antiquitus heremita, tj.... na místo, kde zůstával odedávna poustevník ) Z textu uvedené listiny je však patrné, že Šluknovský výběžek, přibližně v dnešních hranicích, byl součástí Čech. Ke konci 10. století bylo rozděleno biskupství míšeňské na tři části: Dalemnice se střediskem v Míšni, Nisan se střediskem v Drážďanech a Milsca se střediskem v Budyšíně. Milčansko (a tedy i vlastní Šluknovsko ) bylo zřejmě politicky pod českým vlivem až do r. 999, kdy přešlo po smrti knížete Boleslava II. pod vládu míšeňského markraběte Ekkeharda a stalo se součástí míšeňské marky. V 11. století bylo Míšeňsko předmětem zájmu nejen německých, ale i polských a českých vládců. Např. v letech 1002-1004 (některé části až do 1017/18) ho vlastnil polský kníže (později král), Piastovec, Boleslav I. Chrabrý, který byl v letech 1003-1004 zároveň i knížetem českým, když nakrátko násilně přerušil panování Přemyslovců. To opět obnovil něm. král (pozdější císař) Jindřich II., který v r. 1004 společně s vojskem sesazeného českého knížete Jaromíra ovládl Prahu a též i Milčansko. Vzhledem k slabému Jaromírovu postavení však Milčansko svěřil v léno svému vazalovi hraběti Hermanovi. (Léno - feudum, ve středověku většinou pozemky a výsady, někdy i peníze a věci, propůjčené vlastníkem /pánem/ uživateli a správci /vazalovi, manovi, leníkovi/ za slib věrnosti a pomoci ve válce. Původně bylo léno dočasné, později dědičné. Lenní systém byl základem feudálního státu a jeho ekonomiky.)
Do souvislosti s již dříve zmiňovanou obchodní stezkou z Prahy do Drážďan a tímto obdobím je dáván i poklad Šluknovského kupce (je to pouze pracovní název, kupec mohl stejně dobře být např. arabský či jiný). Jedná se o nejmladší cizokrajný nález hradištní kultury v naší oblasti. Jsou to dva velké stříbrné náramky a větší množství mincí (? zlomkového stříbra) nalezených u Šluknova na počátku 80. let 19. století. Nález je kladen do období konce 10. nebo počátku 11. století (obr. 4). Náramky pocházejí až z Kyjevské Rusi, kde byly zřejmě platidlem, a jsou uloženy v Národním muzeu v Praze, kam přišly ze sbírky nálezce Dr. Štěpána Bergera, mince se nedochovaly (podrobnosti viz např. Zeitschrift für Ethnologie 15/1883). VY_32_INOVACE_424
Použité zdroje: MELICHAR, J. et al. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008 PAŽOUREK, V., VELÍMSKÝ, I. Nově zjištěné raně středověké nálezy z Labských pískovců In Archeologické výzkumy v Čechách, Most: 1995 ROSENKRANC, M. Středověký meč a sekyra z Brtníků. In Děčínské vlastivědné zprávy č. 2/2000, vyd. Okresní muzeum Děčín KOLEKTIV. Školní atlas československých dějin. Praha, GKP, 1983 VOSS, A. Silberringe von Schluckenauin Böhmen. In Zeitschrift für Ethnologie 15/1883