7. Nezaměstnanost. 7.1 Definice a měření

7. Nezaměstnanost 7.1 Definice a měření Nezaměstnanost je vážný ekonomický, ale i sociální, společenský a další fenomén. Jak si v dalším textu ukážeme s nezaměstnaností je spojena řada problémů a nákladů. Proto se o nezaměstnanost zajímá řada věd a disciplín. Protože nezaměstnanost souvisí s vývojem ekonomiky, musí problematiku nezaměstnanosti zkoumat i ekonomie. Za nezaměstnaného se považuje člověk, který nemá práci a aktivně ji hledá. Většinou se, pokud hovoříme o nezaměstnanosti, nespokojujeme s počtem absolutně nezaměstnaných (tj. s celkovým počtem nezaměstnaných), ale zajímá nás relativní nezaměstnanost, tj. míra nezaměstnanosti neboli podíl nezaměstnaných na ekonomicky aktivních. Míru nezaměstnanosti vypočteme tedy takto: u = U/(L+U), (R7.1) kde u = míra nezaměstnanosti, U = počet nezaměstnaných, L = počet zaměstnaných (včetně osob samostatně výdělečně činných apod.) Součet L+U dává ekonomicky aktivní obyvatelstvo. V praxi se míra nezaměstnanosti obvykle počítá buď jako podíl osob registrovaných úřady práce na celkovém aktivním obyvatelstvu nebo pomocí výběrového šetření, kdy se zjišťuje podíl nezaměstnaných na statistickém vzorku. Ze vzorce i způsobu výpočtu vyplývá, že míra nezaměstnanosti může být zkreslena, konkrétně: - do ekonomicky aktivního obyvatelstva nejsou započítány osoby, které rezignovaly na hledání práce (žijí např. ze sociálních dávek) - nezapočítává se efekt zkrácené pracovní doby: člověk by rád pracoval na plný úvazek, musí ale pracovat na zkrácený - záleží na metodice Úřadů práce, na konkrétním znění zákona o zaměstnanosti, konkrétním postupu statistického úřadu atd., koho mezi nezaměstnané zahrnou apod. Většina těchto zkreslení vede k tomu, že skutečná míra nezaměstnanosti je vyšší než oficiálně udávaná. Tabulka 7.1: Míra nezaměstnanosti v ČR v % (roční průměr) 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2,95 3,30 2,99 3,08 4,28 6,04 8,54 9,02 8,54 9,15 9,90 10,24 Pramen: Český statistický úřad, 2006, www.czso.cz 7.2 Příčiny nezaměstnanosti 7.2.1 Makroekonomické příčiny Nezaměstnanost má řadu příčin. Na makroúrovní se uvádějí tři příčiny, podle kterých se dělí nezaměstnanost na tři druhy/formy: 1. frikční nezaměstnanost zahrnuje nezaměstnané, kteří hledají práci v důsledku přirozené situace, související s lidským životem. Těchto situací je celá řada, patří k ním např.: - ukončení školy - přestěhování se do jiného místa - nespokojenost s dosavadním zaměstnáním, - nízká pracovní výkonností a následné propuštění - přirozené organizační změny ve firmách Lze předpokládat, že nezaměstnaní z těchto důvodů v poměrně v krátké době mohou 112

práci najít pokud by tomu tak nebylo, musely bychom pochybovat o vhodnosti jejich kvalifikace a na místě by bylo hovořit o strukturální nezaměstnanosti (viz bod 2). Hledání práce však přesto zabere nějaký čas a hledající zpravidla nechtějí přijmout první práci, která se jim nabízí vcelku oprávněně se domnívají, že může existovat jiné pracovní místo, které je lepší než to, jež se jim nabízí. Jak je ukázáno dále, pojištění v nezaměstnanosti může dobu hledání práce prodlužovat nezaměstnaní mají po dobu hledání práce nějaký příjem v podobě příspěvků v nezaměstnanosti, nejsou tedy ekonomicky nuceni přijmout hned první práci. 2. strukturální nezaměstnanost zahrnuje nezaměstnanost, ke které dochází v důsledku změn poptávky po produktech, které osoby vyrábějí. Pokud např. klesá poptávka po uhlí, poroste nezaměstnanost horníků. Klesá-li poptávka po produktech českých textilek, roste nezaměstnanost osob v nich zaměstnaných, atd. Je nutno si přitom uvědomit, že trh práce je trhem velmi diferencovaným, tj. heterogenním. K vykonávání určité profese jsou nutné schopnosti, dovednosti, znalosti apod. Pokud jimi nezaměstnaná osoba nedisponuje, může být nezaměstnaná poměrně dlouho, ačkoliv obecně existuje poptávka po práci. Příklad 7.1: Pokud klesá poptávka po hornících a roste poptávka po účetních, zpravidla nebude možné, aby horník hned šel dělat účetního ke změně povolání potřebuje získat speciální znalosti a schopnosti. Toto získání trvá nějaký čas, v případě některých osob navíc platí, že vůbec nejsou schopny tyto znalosti a schopnosti získat, čili, že vůbec nejsou schopny profesi účetního vykonávat. Rovněž tak může strukturální nezaměstnanost přetrvávat v důsledku regionálních rozdílů pokud bude třeba nákladné či jinak nevýhodné, aby se pracovníci určité profese přestěhovali do jiného regionu, kde by o jejich profesi byla poptávka, nemusí k tomuto stěhování dojít a nezaměstnanost bude přetrvávat. Příklad 7.2: Předpokládejme, že klesá poptávka po zaměstnancích na Ostravsku a roste v Praze. Přestěhování z Ostravy do Prahy je však v důsledku vysokých nákladů na život v Praze nákladné. V takovém případě může řada nezaměstnaných zůstat na Ostravsku a míra nezaměstnanosti v tomto regionu zůstane vysoká. 3. cyklická nezaměstnanost souvisí s vývojem ekonomiky, s jejími krátkodobými výkyvy. Platí zde jednoduchá závislost pokles HDP (tj. pokles produkce všech statků) vede k růstu nezaměstnanost a naopak. Při poklesu HDP ztrácejí zaměstnání pracovníci všech profesí (při strukturální nezaměstnanosti jen některých profesí). Cyklická nezaměstnanost je logická pokud klesá HDP, stačí k produkci statků menší počet osob. Ti, kteří jsou nepotřební, se stávají nezaměstnanými. 7.2.2 Okunův zákon a přirozená míra nezaměstnanosti Na makroúrovni bychom z hlediska zkoumání příčin nezaměstnanosti měli zaměřit svou pozornost na vývoj potencionálního a skutečného HDP. Danou lze vyjádřit prostřednictvím tzv. Okunova zákona 1. Než si tento zákon rozebereme, musíme si ale definovat pojem přirozená míra nezaměstnanosti jako míru nezaměstnanosti při níž se trh práce nachází ve stavu všeobecné rovnováhy. Pokud je tedy skutečná míra nezaměstnanosti v dané ekonomice rovna přirozené míře nezaměstnanosti, pak všichni jedinci, kteří chtějí při daných mzdových sazbách pracovat, najdou zaměstnání. Makroekonomicky je potom přirozená míra 1 Podle amerického ekonoma A. Okuna (1928-1980), předsedy Rady ekonomických poradců amerického prezidenta v letech 1968-1969, významného představitele keynesiánské ekonomie. 113

nezaměstnanosti chápána jako míra, při které nedochází ani ke zrychlování ani ke zpomalování inflace přirozená míra nezaměstnanosti se někdy proto značí výrazem 2 NAIRU. Důvod dané souvislosti je zřejmý: pokud všichni, kdo při daných mzdových sazbách chtějí pracovat, najdou práci, nemusí zaměstnavatelé ani zvyšovat ani snižovat tyto sazby. Na agregátní úrovni potom nedochází ani k růstu ani k poklesu mezd, a není tedy důvod, aby docházelo ke změně dalších cen, tj. cenové hladiny, jinými slovy není důvod, aby docházelo k inflaci. Protože při přirozené míře nezaměstnanosti jsou všichni, kdo chtějí pracovat, zaměstnáni tak se na daném území setkáváme pouze s frikční nezaměstnaností (připomeňme, že frikční nezaměstnanost zahrnuje ty, kteří při dané mzdové sazbě pracovat nechtějí, protože se domnívají, že najdou lepší práci (např. práci za vyšší mzdovou sazbu, či práci za stejnou mzdovou sazbu ale při lepších pracovních podmínkách apod.). Ze zde uvedeného vyplývá, že přirozená míra nezaměstnanosti odpovídá stavu plné zaměstnanosti, případně (pokud jsou zcela využívány i další vstupy) stavu nezaměstnanosti na úrovni potenciálního HDP. K pojmu přirozená míra nezaměstnanosti se dále ještě vrátíme, nyní pouze uvedeme, že přirozenou míru nezaměstnanosti budeme značit písmenem/symbolem u*. Okunův zákon říká, že pokud existuje produkční mezera mezi skutečným a HDP a potencionálním HDP, tak jednoprocentní rozdíl mezi potencionálním HDP a skutečným HDP způsobuje nprocentní rozdíl mezi přirozenou mírou nezaměstnanosti (tedy mírou nezaměstnanosti při potenciálním HDP, respektive mírou nezaměstnanosti při plném využívání zdrojů) a skutečnou mírou nezaměstnanosti. Jinými slovy pokles HDP o 1 % vůči potenciálnímu HDP, vede k růstu skutečné míry nezaměstnanosti o n % nad přirozenou míru nezaměstnanosti. Úmyslně jsme výše uvedli nprocentí rozdíl, respektive růst nezaměstnanosti o n %. O kolik procent skutečně přesahuje skutečná míra nezaměstnanosti přirozenou míru nezaměstnanosti, pokud je skutečný HDP pod potencionálním HDP o 1 %, záleží na řadě faktorů a daná hodnota se bude lišit i pro jednotlivé země. Za časů A. Okuna (v 60. letech 20. století) 1 % pokles/rozdíl skutečného HDP pod potencionální HDP vedl k růstu nezaměstnanosti o 0,33 %. V 90. letech 20. století činil tento růst pro americkou ekonomiku již asi 0,5 %. Na Okunův zákon se můžeme podívat i z druhé strany. Pak by jeho formulace zněla, že růst nezaměstnanosti o 1 % nad přirozenou míru nezaměstnanosti vede k poklesu HDP pod jeho potenciální úroveň o n %. V soudobých ekonomikách se hodnota n % poklesu HDP pohybuje mezi 1,5 až 3,5 %. Má smysl zdůraznit, že pokud se zvyšuje hodnota/velikost potenciálního produktu, musí tomuto růstu potenciálního HDP odpovídat i růst skutečného produktu. Pokud si danou skutečnost dobře uvědomíme, dokážeme si odpovědět na otázku, proč nezaměstnanost může být dlouhodobě vysoká ačkoliv HDP roste dochází totiž zároveň k růstu potenciálního HDP i skutečného HDP, aniž by se zmenšovala produkční mezera mezi skutečným HDP a potenciálním HDP. Jinými slovy potencionální produkt i skutečný produkt rostou stejným tempem. Pokud se produkční mezera dokonce zvyšuje, tedy, pokud potencionální HDP roste rychleji než skutečný HDP, bude se dokonce míra nezaměstnanosti též zvyšovat. Příklad 7.1: Produkční mezera mezi skutečným HDP a potenciálním HDP činí 5 % (tj. skutečný HDP má hodnotu 95 % potenciálního). Pokud skutečný i potenciální HDP rostou v jednotlivých časových obdobích stejným tempem, tak se produkční mezera nezmenšuje a nedochází ani ke snižování míry nezaměstnanosti. 2 Z anglického not accelerating inflation rate of uneympoyment 114

Pokud by např. potenciální HDP rostl o 5 % ročně a skutečný HDP by rostl pouze o 3 % ročně, tak by se produkční mezera zvyšovala, což by se odrazilo v růstu nezaměstnanosti. 7.2.3 Mikroekonomické příčiny Na mikorúrovni lze zkoumat řada faktorů, které nezaměstnanost způsobují. Než tyto důvody alespoň stručně zmíníme, připomeňme, že křivka nabídky práce (S L ) zahrnuje osoby, které nabízejí práci jako svůj výrobní faktor, tedy zaměstnance, křivka poptávky po práci (D L ) potom zahrnuje osoby, které poptávají práci jako výrobní faktor, tedy zaměstnavatele. Cenou práce je mzda. K faktorům, které způsobují nezaměstnanost patří: - pojištění v nezaměstnanosti, sociální dávky: Pokud jsou lidé pojištěni proti nezaměstnanosti, dostávají, stanou-li se nezaměstnanými, pojistné plnění (příspěvky v nezaměstnanosti), případně mohou dostávat sociální dávky. Jejich příjem je tedy (z velké části) zachován a nemusí přijmout první práci, která se jim nabízí. - vysoká ochrana zaměstnanců, vysoká moc odborů. Pokud jsou zaměstnanci příliš chráněni, zaměstnavatelé se budou bránit přijímat nové zaměstnance, protože jejich propuštění bude komplikované, a tedy nákladné. Na danou vysokou ochranu doplácejí lidé, kteří z nějakého důvodu hledají práci např. studenti po škole, lidé, kteří se přestěhovali apod. Ekonomická teorie danému jevu říká model s insidery a outsidery lidé, kteří jsou zaměstnáni jsou insisdři, jsou uvnitř firem, firmy o nich mají informace, nejsou pro ně neznámou, náklady na tyto osoby jsou tedy pro firmy (zpravidla) menší. Naopak lidé mimo firmy (tedy i nezaměstnaní) mají pozici outsaidrů, pro firmy jsou mnohem více nákladnější, nemají o nich dostatek informací apod., jejich přijetí a zaměstnání je pro firmy rizikové. - minimální mzda: pokud je minimální mzda vyšší než tržní mzda, tak je vyšší nabídka práce než poptávka po práci a někteří lidé nezískají práci (viz obrázek 7.1 ) W Wmin S L W0 D L DL1 L0 SL1 L W = mzda, Wmin = minimální mzda (stanovena zákonem či jiným právním předpisem), L = počet zaměstnaných, S L = křívka nabídky práce, D L = křivka poptávky po práci Obr.7.1 Minimální mzda (Wmin) je vyšší než tržní mzda W0. Je-li minimální mzda vyšší než tržní mzda, potom nabízí práci SL1 osob (při tržní mzdě by to bylo L0 osob), zaměstnavatelé chtějí zaměstnat (poptávají) DL1 osob. Rozdíl SL1-DL1 jsou nezaměstnaní. Zvláště je třeba upozornit na rozdíl L0-DL1, protože tito lidé by v případě neexistence minimální mzdy práci našli (rozdíl SL1-L0 udává lidi, kteří by práci při tržní mzdě nehledali). - progresivní zdanění: Při progresivním zdanění (s růstem mzdy/příjmu roste daňová sazba), člověk, který vydělává více, má nižší přírůstek jeho čisté mzdy/důchodu (tj. mzdy/důchodu po zdanění), než přírůstek hrubé mzdy/příjmu. Progresivní zdanění tak 115

snižuje motivaci lidí s vyšším příjmem k práci, může někoho stimulovat, aby se stal nezaměstnaným. - nedostatečně rozvinutý lidský kapitál: pokud člověk nemá potřebné znalosti, schopnosti a dovednosti, bude obtížně hledat zaměstnání. V soudobém světě přitom většina prací vyžaduje kvalifikaci, tj. vyžaduje schopnosti, dovednosti a znalosti, tedy vyžaduje, aby jednotlivé osoby disponovali příslušným lidským kapitálem. Jako jeden z nejúčinnějších způsobů snižování nezaměstnanosti lze tudíž označit cestu neustálého zvyšování lidského kapitálu. K tomu, aby toto zvyšování bylo možné, je zapotřebí řada podmínek, např. fungující kapitálový trh, který umožní, aby lidé usilující o zvýšení svého lidského kapitálu byli schopni si své vzdělání financovat získat na něj prostředky. Má zde smysl zdůraznit, že v poslední době ekonomická teorie vyděluje z problematiky lidského kapitálu problematiku sociálního kapitálu, kterou můžeme chápat jako schopnost jedince uplatnit lidský kapitál ve společnosti. Sociální kapitál zahrnuje vztahy, kontakty jedince, sociální sítě, v nichž se pohybuje, ale i skutečnost, mají-li tyto sítě rivalitní nebo kooperující charakter. Ukazuje se, že struktura sociálních vztahů a sítí jedinců může ovlivňovat nezaměstnanost, pokud sociální sítě budou vytvářet bariéry vstupu do odvětví, budou diskriminovat, povede to k nárůstu nezaměstnanosti. - asymetrie informací: Trh práce je rovněž nedokonalým trhem z důvodu nedostatku informací. Lidé nevědí o všech místech, která jsou volná, a firmy nevědí o všech lidech, kteří hledají práci. Může tak nastat situace, kdy se nespáruje pracovní místo (zaměstnání) s odpovídajícím člověkem. Stejně tak firma nemusí vědět, zda-li zájemce o danou práci je pro ni vhodným kandidátem, a může se proto rozhodnout jej nepřijmout. Má proto smysl usilovat o to, aby daná informační asymetrie byla snižována. Asymetrie informací se může projevovat i v dalších formách. Pokud jednotlivé subjekty (jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci) nemají dostatek informací, respektive mají chybné informace o vývoji cenové hladiny, nemusí vědět, že cena práce se mění nikoliv v důsledku růstu poptávky po práci ale v důsledku změny cenové hladiny. Pokud daná informace není k dispozici, může být změna ceny práce chybně interpretována a může dojít k růstu či poklesu pouze na jedné strany, tj. může dojít k růstu či poklesu nabízeného či poptávaného množství práce, aniž by tomuto pohybu odpovídala adekvátní reakce na druhé straně (konkrétně např. vzroste nabízené množství práce aniž by vzrostlo poptávané množství práce). Dané jevy povedou k nezaměstnanosti 3. - teorie efektivnostních mezd: tato teorie říká, že se firmám vyplatí udržovat mzdy, které platí svým zaměstnancům nad úrovní tržní mzdy. To ovšem vede k tomu, že zaměstnavatelé zaměstnávají menší počet osob než kdyby vyplácely tržní mzdy. Důvody této výhodnosti mohou být následující: -- zaměstnanci, kteří mají vyšší příjem, mohou o sebe více pečovat, lépe se stravovat apod. Jsou pak méně nemocní. Menší nemocnost snižuje firmám náklady. -- vyšší mzdy než tržní snižují fluktuaci zaměstnanců, lidé nebudou tolik odcházet, protože neví, zda-li jinde rovněž získají vyšší mzdy. Nízká fluktuace přitom pro firmy znamená nízké náklady na výcvik, zaučování pracovníků, snižuje riziko, že se firma při výběru pracovníků splete apod. -- vyšší mzdy stimulují pracovní úsilí zaměstnanců, je pravděpodobné, že při vyšších mzdách budou zaměstnanci pracovat více. 3 Podrobněji jsou důsledky mylného chápání rozvinuty v kapitole 11.2.3. 116

-- kvalita pracovníků. Při nízkých mzdách je vysoce pravděpodobné, že kvalitní pracovníci o danou pozici neprojeví zájem, firma si bude vybírat pouze mezi nekvalitními, což může zvyšovat její náklady (je např. více pravděpodobné, že nekvalitní pracovník způsobí škodu). Při vyšších mzdách budou mít sice nekvalifikovaní pracovníci stále zájem o danou pozici, zájem však rovněž projeví kvalifikovaní pracovníci, firma tak bude mít větší pravděpodobnost, že si vybere kvalifikovaného pracovníka. Teorie efektivnostních mezd rovněž vysvětluje, proč při poklesu cenové hladiny (tj. za situace, když v ekonomice klesají všechny ceny) firmy (alespoň ne hned) nesnižují mzdy svých zaměstnanců chtějí si udržet dobré zaměstnance. Pokud však firmy hned nesnižují při poklesu cenové hladiny mzdy (tedy ceny práce), pak se cena práce stává oproti cenám ostatních výrobních faktorů relativně dražší, což vede k poklesu poptávky firem po práci a nárůstu nezaměstnanosti. - strnulé mzdy: dohadování o mzdách je nákladné, proto jsou mzdy zpravidla uzavírány na delší dobu. Pokud však dochází k poklesu cenové hladiny, tj. pokud klesají všechny ceny, ceny práce však v důsledku své strnulosti (jež plyne z uzavřených dohod) budou neměnné, bude cena práce relativně vyšší než cena ostatních výrobních faktorů, což povede k substituci práce těmito ostatními výrobními faktory a k růstu nezaměstnanosti. Obecně: pokud z jakéhokoliv důvodu nedochází při poklesu cenové hladiny k poklesu mezd, respektive, pokud vývoj mezd nerespektuje vývoj cenové hladiny (mzdy rostou rychleji než cenová hladina), povede to k tomu, že cena práce bude relativně dražší než cena ostatních výrobních faktorů, což bude způsobovat pokles poptávky po práci a růst nezaměstnanosti 4. - stejné postavení studentů jako ostatních osob: Pokud jsou studenti v daních, zdravotním a sociálním pojištění apod. postaveni na stejnou úroveň jako ostatní uchazeči o práci, vede to ke snížení poptávky zaměstnavatelů po studentech. Důvod je zřejmý: studenti nemají zkušenosti, jejich produktivita práce je nižší než produktivita práce jiných uchazečů o práci. Pokud nejsou studenti nějak zvýhodněni, bude tedy logicky docházet k tomu, že zaměstnavatelé budou upřednostňovat tyto ostatní uchazeče o práci. Tím, že studenti ale nebudou v průběhu svého studia zaměstnáváni, nezískají potřebné praktické dovednosti a schopnosti (nenabudou příslušný lidský kapitál) a budou obtížně zaměstnatelní i po skončení školy. - požadavek stejné mzdy za stejnou práci: Důsledné uplatňování požadavku stejné mzdy za stejnou práci by rovněž způsobovalo nezaměstnanost. Ačkoliv různí lidé vykonávají stejnou práci, může být jejich mezní produktivita odlišná. Rovněž tak se mohou odlišovat křivky poptávky po těchto pracovnících v různých regionech. Pokud by přitom byl důsledně realizován požadavek stejné mzdy za stejnou práci, vedlo by to k tomu, že v některých regionech by tato mzda byla vyšší než rovnovážní mzda v daném regionu, v jiných nižší než rovnovážná mzda v daném regionu. V některých regionech by tedy existovala nezaměstnanost, v jiných by zaměstnavatelé nebyli schopni získat zaměstnance. Protože v důsledku existence nákladů na přestěhování a dalších nákladů nemusí docházet k migraci, způsobovalo by důsledné uplatnění tohoto požadavku problémy. Obecně by vedlo k tomu, že by se v jednotlivých regionech nevyužívali dostatečným způsobem jejich komparativní výhody, takže ekonomika jako celek by ztrácela. 4 Podrobněji jsou důsledky mylného chápání rozvinuty v kapitole 11.2.2. 117

- D B D A S W B W A L A L B L Obr. 7.2: Poptávka po osobách vykonávající stejnou práci v regionu A a v regionu B. D A je křivkou poptávky po práci v regionu A, D B je křivkou poptávky v regionu B. Díky těmto odlišným křivkám poptávky po práci zaměstnanci v regionu A dostávají nižší mzdu W A, zaměstnanci v regionu B dostávají vyšší mzdu W B. Pokud nebude docházet k přesunu zaměstnanců mezi regiony, což se může stát (např. z důvodu vysokých nákladů na živobytí v regionu B, ve kterém sice zaměstnanci vydělají více, ale zároveň zaplatí více peněz za bydlení a další statky, takže ekonomicky na tom budou podobně jako zaměstnanci v regionu A), tak by požadavek stejné mzdy za stejnou práci vedl k nerovnováze na jednotlivých trzích práce (tj. na trzích práce v některém z regionů) a k nezaměstnanosti na některém z trhů. Konkrétně, pokud by mzda měla být na úrovni mzdy W B, tak by v regionu A docházelo k nezaměstnanosti. - globalizace: globalizace vede k tomu, že firmy mohou hledat práci tam, kde je to pro ně nejlevnější, tedy tam, kde pracovníci mají nejmenší náklady obětované příležitosti. Pokud kupř. zahraniční zaměstnanci dokáží určitý statek vyrobit levněji než domácí zaměstnanci, mohou firmy domácí zaměstnance propustit a přesunout produkci do zahraničí. I domácí zaměstnanci mají nepochybně v něčem komparativní výhodu, tj. dokáží některé statky vyprodukovat s nejmenšími náklady obětované příležitosti. Změna předmětu činnosti však vyžaduje obvykle rekvalifikaci a další faktory, po určitou, někdy i relativně dlouhou dobu, tedy mohou být domácí zaměstnanci (obecně zaměstnanci určité země) nezaměstnaní. Možná se ptáte, proč v rámci makroekonomie zkoumáme spíše mikroekonomické příčiny ne zaměstnanosti. Je to v souladu se soudobým výkladem i výzkumem makroekonomie, který je postave na mikroekonomických základech. Má ještě smysl podotknout, že výše uvedeného textu by nemělo plynout, že jsme pro naprosté zrušení pojištění v nezaměstnanosti, ochrany zaměstnanců apod. Je nutné pouze hledat a nacházet jejich optimální míru, tj. zkoumat zda jednotlivé kroky nevedou k nadměrné nezaměstnanosti. 7.3 Důsledky a náklady nezaměstnanosti Nezaměstnanost se vždy týká lidí, způsobuje jim problémy, vede k nespokojenosti, znamená ztrátu/snížení příjmů. Proto je v centru pozornosti. Obecně můžeme důsledky a náklady nezaměstnanosti rozdělit na: 118

- ekonomické: nezaměstnaní neprodukují statky, které by produkovat mohli. Klesá tedy HDP daného území pod úroveň potencionálního produktu. Navíc nezaměstnaným je nutno poskytovat statky uspokojující jejich (základní) potřeby. Peníze na produkci těchto statků (získané prostřednictvím daní či pojistného) by šlo použít na jiné účely. Ekonomické důsledky nezaměstnanosti v podobě nevyprodukovaného HDP, který by nezaměstnaní vyprodukovali, kdyby nebyli nezaměstnanými, lze vyjádřit pomocí Okunova zákona tedy jako rozdíl mezi skutečným produktem (HDP) a potenciálním produktem. - psychologické: nezaměstnanost vede ke ztrátě sebeúcty, depresím, stresu k sebevraždám apod. Netýká se to jen nezaměstnaného, ale i jeho okolí. Deprese, stres, nespokojenost nezaměstnaných způsobují společnosti náklady, ať již faktické (náklady na léčení) nebo náklady obětované příležitosti. - sociální. Nezaměstnaní pociťují zlobu, frustraci, zoufalství. Snadněji se stávají závislými na drogách, mají tendenci protestovat, vyvolávat sociální nepokoje, řešit svou situaci kriminalitou apod. To všechno stojí společnost náklady. Výše uvedené důsledky a náklady nezaměstnanosti se týkají zejména dlouhodobě nezaměstnaných, tj. nezaměstnaných nad 6 měsíců. Z časového hlediska tedy má smysl rozlišovat mezi krátkodobou nezaměstnaností (obvykle nezaměstnaností, které trvá kratší dobu než 6 měsíců) a dlouhodobou nezaměstnaností (nezaměstnaností nad 6 měsíců). Praktické zkušenosti ukazují, že, je-li člověk nezaměstnaný déle než 6 měsíců, výrazně více ztrácí pracovní návyky, chuť pracovat, na nezaměstnanost si tak říkajíc zvyká. Dlouhodobě nezaměstnaní jsou výrazně méně motivováni hledat práci, výrazně klesá jejich sebedůvěra zpravidla již byli mnohokrát odmítnuti atd. Pro firmy je pak zaměstnání takového člověka mnohem více rizikové a nákladné. Dlouhodobá nezaměstnaní patří tedy k nejvíce ohroženým skupinám (vedle nezaměstnaných mladých lidí, lidí před důchodovým věkem, dalších specifických skupin). Při řešení problémů nezaměstnanosti by těmto specifickým a výrazně více ohroženým skupinám měla být věnovat prvořadá pozornost. 7.4 Trh práce a přirozená míra nezaměstnanosti 5 7.4.1 Agregátní poptávka po práci a agregátní nabídka práce V mikroekonomii jsme se zabývali individuální nabídkovou a poptávkovou křivkou po práci (křivkou jednoho zaměstnance, či jednoho zaměstnavatele), případně tržní nabídkovou a poptávkovou křivkou po práci (křivka lidí, kteří chtějí pracovat v určité profesi, respektive křivka poptávky zaměstnavatelů, kteří jsou ze stejné profese). Na agregátní úrovni nás zajímá celková nabídka a poptávka po práci. Agregátní nabídková křivka práce a agregátní poptávková křivka práce přitom vychází z individuálních nabídkových a poptávkových křivek práce. Připomeňme si, že v případě poptávky po práci, zaměstnavatelé porovnávají, zda příjmy z mezního produktu dodatečně zaměstnaného pracovníka jsou vyšší než náklady spojené se zaměstnáním daného pracovníka (jeho mzdou a dalšími náklady souvisejícími s rozšířením výroby). Zaměstnavatelé budou nové pracovníky zaměstnávat pouze tehdy, pokud příjmy z mezního produktu dodatečného pracovníka budou větší nebo rovny mezním nákladům. Matematicky to můžeme zapsat (např.) takto: P*MPL = MCL, (R7.2) kde P = příjem z mezního produktu práce MPL = mezní produkt práce, MCL = mezní náklady spojené se zaměstnáním dodatečné jednotky práce (mzdy, na materiál v důsledku rozšíření produkce apod.). Pokud 6 odhlédneme od ostatních nákladů s rozšířením produkce, můžeme říci, že mezním nákladem zaměstnání dodatečného pracovníka je jeho mzda a rovnici můžeme upravit do tvaru P*MPL = W, (R7.3), kde W je nominální mzda. Tuto rovnici pak můžeme přepsat do tvaru MPL = W/P (R7.4), kde W/P je reálný náklad na práci. 5 Tato kapitola je již nad rámec bakalářského studia 6 Následující text včetně příkladu 7.2 a odstavce pod tímto příkladem je nad rámec bakalářského kurzu. 119

Příklad 7.2: Pan Novák zaměstnává jednoho zaměstnance, který vyrábí klobouky. Roční superhrubá mzda tohoto zaměstnance (včetně zdravotního a sociálního pojištění, které za tohoto zaměstnance musí hradit pan Novák) je 237600 Kč (hrubá roční mzda je 180000 Kč, tj. 15000 měsíčně). Cena klobouku je 240 Kč. V takovém případě je reálný roční náklad na práci 990 klobouků tolik klobouků musí pan Novák prodat, aby vydělal na zaměstnancovu (super)hrubou mzdu. V makroekonomickém souhrnu platí, že souhrn vyrobených produktů, víceméně odpovídá souhrnu produktů kupovaných za mzdy (obecně za důchody vlastníků výrobních faktorů). V makroekonomickém pohledu, kdy P je cenová hladina (tedy veškeré ceny v ekonomice), potom výraz W/P značí reálnou mzdu a rovnici můžeme interpretovat tak, že se mezní produkt práce musí rovnat (alespoň) reálné mzdě. Protože se na trhu práce, stejně jako v jiných případech, uplatňuje zákon klesajícího mezního produktu, nebo-li mezní produkt práce dodatečného zaměstnance je klesající, budou zaměstnavatelé přijímat dodatečné zaměstnance jen tehdy, pokud bude klesat jejich reálná mzda. Jinými slovy: zaměstnavatelé budou zvyšovat počet jimi zaměstnaných osob, jen při poklesu reálných mezd. Křivka poptávky po práci tak bude klesající: bude-li klesat reálná mzda, bude se zvyšovat množství osob, které jsou zaměstnavatelé ochotni zaměstnat. Co se týče nabídky po práci, tak zaměstnanci porovnávají jednotlivé nabídky práce a mzdy za tuto práci navzájem. Rozhodují se (obvykle) pro tu nabídku práce, která jim přináší největší užitek pokud by tak neučinili, tak by jim vznikali náklady obětované příležitosti. Základní složkou, kterou mohou zaměstnanci měřit užitek, je jejich reálná mzda. Tj. kolik mají reálně peněz a kolik si za mzdu mohou koupit statků. Stejně jako v jiných případech i v případě mezd, zaměstnance zajímá reálná mzda. Pokud totiž roste nominální mzda a zároveň (ve stejném poměru) roste cenová hladina (tj. všechny ceny v ekonomice), z hlediska příjmu zaměstnance se nic nezměnilo. Je třeba si rovněž uvědomit, že užitek, který dané zaměstnání zaměstnanci přináší, nemusí zahrnovat jen mzdu, ale i další faktory, jako jsou kvalita pracovního prostředí, vztahy na pracovišti, možnost lidského rozvoje apod. To vše bude ovlivňovat výběr práce, kterou se rozhodne zaměstnance vykonávat. Příklad 7.3: Představme si, že za mzdu 100000 Kč měsíčně je nabízena jak práce v příjemném pracovním prostředí, tak práce v dole. V takovém případě si pravděpodobně většina osob, která je schopna vykonávat obě činnosti, vybere práci v příjemném pracovním prostředí. Obecně z hlediska nabídky práce platí závislost: čím vyšší reálná mzda, tím více osob bude chtít pracovat protože bude klesat počet jiných možností, jak získat daný příjem, nebo-li budou klesat náklady obětované příležitosti. Jak už ale bylo uvedeno, trh práce je však velmi heterogenním trhem, různé profese obvykle nejsou zaměnitelné (jak už jsme výše uvedli: horník nemůže hned být účetním a naopak). Mezi jednotlivými profesem proto i z dlouhodobého hlediska přetrvávají mzdové rozdíly v praxi překvalifikace znamená relativně značné investice do lidského kapitálu jednotlivých osob, a není proto jednoznačně možná. Křivka agregátní nabídky práce a agregátní poptávky po práci potom zahrnuje veškerou nabízenou práci (všechny zaměstnance, kteří chtějí při dané reálné mzdě pracovat) a všechny pracovní pozice, které jsou při dané reálné mzdě poptávané. Vzhledem k výše uvedenému je křivka agregátní poptávky po práci i agregátní nabídky práce teoretickým konstruktem. Má smysl podotknout, že různé makroekonomické přístupy zdůrazňují další faktory, které ovlivňuji agregátní poptávku a agregátní nabídku práce. Některé z nich budou dále rozebrány. 120

W/P D L S L W0/P L0 L W/P = reálná mzda, P = cenová hladina, Wé/P = rovnovážná mzda, L = počet osob L0 = rovnovážné množství zaměstnaných osob Obr. 7.3: křivka agregátní nabídky S L a poptávky D L po práci 7.4.2 Výpočet přirozené míry nezaměstnanosti V kapitole 7.2.2 jsme definovali pojem přirozená míra nezaměstnanosti jako míru nezaměstnanosti při níž se trh práce nachází ve stavu všeobecné rovnováhy. Dále jsme uvedli, že pokud je skutečná míra nezaměstnanosti v dané ekonomice rovna přirozené míře nezaměstnanosti, pak všichni jedinci, kteří chtějí při daných mzdových sazbách pracovat, najdou zaměstnání. Podívejme se na daný jev poněkud podrobněji. Trh práce vždy musíme sledovat v určitém čase, za určité období. V tomto období nepochybně jisté množství osob ztratí práci a určité množství osob práci najde. Pokud si symbolem σ označíme míru ztráty práce za dané období a symbolem ϖ míru nalézání práce za dané období, pak výraz σ*l značí počet lidí, kteří v daném období ztratí práci a vstoupí mezi nezaměstnané, a výraz ϖ*u značí počet lidí, kteří v daném období práci najdou a přestanou být nezaměstnanými. Pozn.: výrazy σ a ϖ jsou v desetinném tvaru. Vynásobením 100 můžeme tyto výrazy získat v procentech. Pokud např. je celkový počet zaměstnaných 5000000 osob a 500000 osob za určité období ztratí práci, pak σ = 0,1, tj. 10 %. Přirozenou míru nezaměstnanosti potom můžeme definovat jako takovou míru nezaměstnanosti, při které je trh práce v rovnováze, tj. jako míru, při níž počet osob, který za dané období ztratí a najdou práci je shodný. Matematicky můžeme psát, že pro přirozenou míru nezaměstnanosti platí: σ*l = ϖ*u, (R7.5). Pokud provedeme několik matematických úprav rovnice R7.5, můžeme dostat následující výraz: σ*(1-u/(l+u)) = ϖ*u/(l+u), (R7.6) Výraz U/(L+U) v R7.6 je mírou nezaměstnanosti, kterou značíme u. Rovnici R7.6 potom můžeme vyjádřit jako: σ*(1-u) = ϖ*u, (R7.7) Řešením pro u dostáváme: u* = σ/(σ+ϖ), (R7.8) kde u* = přirozená míra nezaměstnanosti Příklad 7.4: Předpokládejme, že počet zaměstnaných je 3000000 a počet nezaměstnaných je 200000. Míra nezaměstnanosti je tedy: u = 200000/3200000 = 0,0625, tj. 6,25 %. Dále předpokládejme, že míra ztráty práce σ je 1 % a míra nalézání práce ϖ je 25 %. V prvním období potom práci ztratí 0,02*3000000 osob, tj. celkem 30000 osob a práci nalezne 0,25*200000 osob, tj. 500000 osob. Počet nezaměstnaných se tedy v daném období sníží o (50000-30000) osob, čili o 20000 osob. Míra nezaměstnanosti potom bude činit (200000-20000)/3200000 = 0,05625. tj. 5,625 %. Původní míra nezaměstnanosti ve výši 6,25 % nebyla rovnovážnou (čili přirozenou) mírou nezaměstnanosti. Lze ukázat, že ani noví míra nezaměstnanosti ve výši 5,625 % není rovnovážnou mírou. Přirozená míra nezaměstnanosti je rovna: 121

u= 0,01/(0,01+0,25) = 0,03846, tj. 3,846 %. Má smysl zdůraznit, že hodnota přirozené míry nezaměstnanosti není konstantní, neboli, že míra nezaměstnanosti, pro kterou platí, že při jejím dosažení stejný počet osob práci ztratí, a stejný počet osob práci najde, může klesat i růst. Je to způsobeno zejména tím, že v jednotlivých obdobích není konstantní míra ztráty práce σ ani míra nalézání práce ϖ (jejich konstantnost jsme zatím předpokládali). Míra ztráty práce σ i míra nalézání práce ϖ záleží na řadě faktorů jak snadné lze zaměstnance propouštět a dalších faktorech, které mohou způsobovat strnulosti na trzích práce, na stupni informovanosti o volných místech a lidech hledající zaměstnání, na stupni ochrany nezaměstnaných a ekonomicky neaktivních (v podobě příspěvků v nezaměstnanosti, sociálních dávek apod.), na ochotě stěhovat se za prací atd. Poměrně logicky platí, že bude-li trh práce strnulý, informovanost o volných pracovních místech a lidech hledající práce nízká, ochrana nezaměstnaných a ekonomicky neaktivních vysoká, bude vysoká jak aktuální míra nezaměstnanosti, tak přirozená míra nezaměstnanosti. Obecně lze tedy konstatovat, že hodnotu přirozené míry nezaměstnanosti ovlivňují stejné faktory, které působí na skutečnou hodnotu míry nezaměstnanosti. Danou závislost potvrzuje i praxe: v Evropě je ochrana zaměstnanců na mnohem vyšší úrovni než v USA, v Evropě existuje rovněž menší ochota stěhovat se za prací než v USA, stěhování za prací a volnému trhu pracovních sil brání řada bariér (např. jazykové). Všechny tyto a další faktory vedou k tomu, že v evropských zemích je přirozená míra nezaměstnanosti i skutečné míry nezaměstnanosti vyšší než v USA. Na úrovni normativní ekonomie můžeme samozřejmě diskutovat, zda-li vyšší míra nezaměstnanosti není přijatelnou cenou za lepší prostředí a podmínky pro zaměstnance, za méně stresu, kratší pracovní dobu apod. Neměly bychom však zapomínat, že vytvořit lepší podmínky a prostředí pro zaměstnance vyžaduje určité náklady, které se na úrovni jednotlivých firem a trhů musí projevit ve skutečnosti, že křivka poptávky po práci leží oproti zemím, které dané podmínky a prostředí nemají, jihozápadním směrem (vlevo dolů). Na agregátní úrovni vytvoření lepšího prostředí a podmínek bude možné jen za cenu vyšší nezaměstnanosti. Pohybujeme se tedy v dilematu něco za něco, kdy záleží na našich hodnotových a dalších soudech, které variantě dáme přednost. 7.5 Různé přístupy k trhu práce Trh práce je příkladem trhu, u kterého je nutno uvést, že se jednotlivé makoekonomické přístupy liší v popisu jeho fungování. Rozdíly v těchto přístupech budou probrány i dále, zde se stručně zastavíme u jednotlivých názorů: - klasicko-neoklasický přístup: klasicko-neoklasický přístup vychází jednak z klasické politické ekonomie (jejímiž představiteli byly A. Smith 7, D. Ricardo), zejména pak z myšlenkového odkazu lausannské školy (L. Walras, V. Pareto 8, J. Hick 9 ), cambridgské školy (A. Marshall 10, A. C. Pigou 11 ), amerických a švédských marginalistů (J. B. Clark 12, I. Fisher, K. Wicksell 13, G. Cassel 14 ) atd. Předpokládá, že mzdy jako ceny práce jsou pružné, čili, že nemůže docházet k nedobrovolné nezaměstnanosti. Pokus se z nějakého důvodu reálná mzda dostane nad rovnovážnou úroveň mzdy, vzniká nezaměstnanost, kdy při dané mzdě jsou zaměstnavatelé ochotni zaměstnávat (poptávat) méně osob než jaké je nabízené množství práce. Někteří nezaměstnaní jsou ale podle klasicko-neoklasického přístupu ochotni pracovat za nižší mzdu než je aktuální, tj. vyšší než rovnovážná, mzda. Tato ochota pracovat za nižší mzdu vede k poklesu této aktuální mzdy na její rovnovážnou úroveň. 7 Adam Smith (1723-1790), zakladatel klasické politické ekonomie 8 Vilfredo Pareto (1848-1293), představitel lausannské školy politické ekonomie, zakladatel tzv. teorie blahobytu 9 John Hicks (1904-1989), anglický ekonom, objevitel důchodového a subdtitučního efektu a dalších jevů 10 Alfred Marshall (1842-1924), anglický ekonom, objevitel křivek nabídky a poptávky, teorie firmy apod. 11 Arthur C. Pigou (1877-1959), anglický ekonom, představitel tzv. teorie blahobytu 12 John Bates Clark (1847-1932), americký ekonom, jeden ze stoupenců teorie mezní produktivity, prostřednictvím které vysvětlil příjmy vlastníků výrobních faktorů 13 Knut Wicksell (1851-1926), švédský ekonom, jeden z představitelů teorie mezní produktivity 14 Gustav Cassel (1866-1945), švédský ekonom, jeden z představitelů teorie mezní produktivity. 122

- Keynesiánský přístup: tento přístup vychází z názorů významného anglického ekonoma J. M. Keynese a jeho následovníků (např. R. F. Harrod 15, P. A. Samuelson 16, J. Tobin, R. M. Solow 17 ). Keynesiánství vzniklo obecně jako reakce na Velkou hospodářskou krizi, kterou tehdejší klasicko-neoklasický přístup nebyl schopen vysvětlit. Keynesiánský přístup obecně zdůrazňuje, že mzdy na trhu práce jsou (alespoň v krátkém období, tj. v období do cca jednoho roku až dvou let) strnulé, zejména pak nepružné směrem dolů, čili, že při poklesu cenové hladiny, např. z důvodu posunu křivky agregátní poptávky doprava dolů, tj. jihozápadně tento pokles může být způsoben např. poklesem spotřebitelské poptávky po statcích, nedochází k poklesu mezd. To činí práci drahou a vede k nezaměstnanosti. - Monetaristický přístup: monetaristé zdůrazňují, že pracující nemají dokonalé informace o vývoji cenové hladiny. Roste-li cenová hladina, domnívají se, že rostou jejich mzdy a jsou ochotni nabízet větší množství práce, než jaké firmy poptávají. Naopak při poklesu cenové hladiny se domnívají, že klesají pouze jejich mzdy.to vede ke snižování nabízeného množství práce, k poklesu HDP. Časem však pracující jak při růstu cenové hladiny, tak při jejím poklesu přijdou na to, že se nemění jejich ceny, ale cenová hladina, takže se nabízené množství práce vrátí na původní úroveň. - Hlavní proud současné makroekonomie: pro hlavní proud makroekonomie se někdy též používá výraz neoklasická syntéza, respektive hlavní proud současné makroekonomie z neoklasické syntézy vychází 18. Hlavní proud připouští, že mzdy mohou být v krátkém období strnulé, zejména pak směrem dolů. Dále připouští, že ceny dalších vstupů i výstupů mohou být neměnné, zejména, že nebude docházet k jejich poklesu. Hlavní proud makroekonomie dále připouští vliv mylného chápání pohybu cenové hladiny, a to nejen pracujícími, ale firmami. Všechny tyto faktory způsobují, že může v krátkém období docházet k nezaměstnanosti nebo naopak k tomu, že nabízené množství práce je menší než poptávané množství práce. V dlouhém období však podle hlavního proudu současné makroekonomie tyto faktory mizí, takže trh práce se vyčisťuje a nezaměstnanost by se měla ustálit na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. 15 Roy Forbes Harrod (1900-1978), americký ekonom, dynamizoval keynesiánské teorie 16 Paul Anthony Samuelson (1915), americký ekonom, spoluautor proslulé učebnice ekonomie 17 Robet Merton Solow (1924), americký ekonom, vytvořil mj. jeden z modelů ekonomického růstu. 18 Viz poznámka 6v kapitole 6. 123