Trestný čin opilství podle ustanovení 360 trestního zákoníku

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Vladimíra Kolčavová Trestný čin opilství podle ustanovení 360 trestního zákoníku Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Lukáš Bohuslav, Ph. D. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 18. září 2015

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 18. září 2015 Vladimíra Kolčavová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Lukáši Bohuslavovi, Ph. D. za jeho cenné rady a připomínky, jakož i vstřícný přístup, díky němuž se mi podařilo tuto diplomovou práci vypracovat.

Obsah Úvod... 1 1. Vymezení základních pojmů... 4 1.1. Nepříčetnost... 4 1.2. Zmenšená příčetnost... 7 2. Historický exkurz... 8 2.1. Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768... 8 2.2. Obecný zákoník o zločinech a jejich trestání z roku 1787... 9 2.3. Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803 a Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852... 10 2.4. Trestní zákon z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb.)... 11 2.5. Trestní zákon z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb.)... 14 2.6. Návrat k tzv. Rauschdeliktu... 17 2.7. Trestní zákoník z roku 2009 (zákon č. 40/2009 Sb.)... 19 3. Skutková podstata trestného činu opilství podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník... 22 3.1. Objekt... 23 3.2. Objektivní stránka... 24 3.2.1. Jednání pachatele... 24 3.2.2. Definice návykové látky a pojem přivedení se do stavu nepříčetnosti... 24 3.2.3. Čin jinak trestný... 27 3.2.4. Následek... 27 3.2.5. Vztah příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem... 28 3.3. Subjekt... 29 3.4. Subjektivní stránka... 29 3.5. Kvazidelikt jako objektivní podmínka trestnosti... 30 4. Jednotlivé teoretické přístupy k trestnému činu opilství... 32 4.1. Opilství jako výsledek kvalifikovaného deliktu... 32 4.2. Opilství jako výjimka z principu viny... 32 4.3. Opilství jako abstraktní ohrožovací delikt... 33 4.4. Opilství jako konkrétní ohrožovací delikt... 34 4.5. Opilství jako ohrožovací delikt sui generis... 35 5. Problematika účastenství... 36 5.1. Účastenství na trestném činu opilství... 36 5.2. Účastenství na kvazideliktu... 38

6. Souběh trestného činu opilství s dalšími trestnými činy... 39 6.1. Souběh jednočinný (konkurence ideální)... 39 6.2. Souběh vícečinný (konkurence reálná)... 40 7. Sankce za opilství... 41 8. Actio libera in causa... 46 8.1. Actio libera in causa dolosa... 50 8.2. Actio libera in causa culposa... 51 9. Opilství a actio libera in causa v cizích právních řádech... 52 9.1. Německá právní úprava... 52 9.2. Rakouská právní úprava... 54 9.3. Slovenská právní úprava... 55 10. Návrhy de lege ferenda... 57 Závěr... 60 Přehled literatury... 62 Abstrakt... 65 Abstract... 66 Název práce v anglickém jazyce... 66 Klíčová slova... 68 Key words... 69

Úvod Přestože trestný čin opilství nepatří v české aplikační praxi k právě frekventovaným trestným činům 1, jistě si zaslouží zvýšenou pozornost. Důvody jsou zejména následující: i) v prvé řadě se jedná o trestný čin zcela atypický, který má natolik specifickou konstrukci, že v systematice zvláštní části trestního zákoníku nemá tato skutková podstata obdoby, ii) dále pak, do jisté (byť omezené) míry, právě tento trestný čin i v jeho současném koncepčním pojetí prolamuje jednu z elementárních zásad trestního práva zásadu nullum crimen sine culpa. Je tedy na místě zkoumat, k čemuž má přispět i tato práce, jakým způsobem se právní teorie a praxe dokáže vypořádat s trestáním zaviněně nepříčetných osob a dále, zda a do jaké míry je v případě konceptu trestného činu opilství současně šetřena zásada odpovědnosti za zavinění. Přitom nelze vycházet pouze z aktuální platné a účinné právní úpravy předmětné skutkové podstaty, ale je též nezbytné vrátit se v čase, revidovat a analyzovat někdy i diametrálně odlišné přístupy a řešení, které se při trestání zaviněně nepříčetných osob uplatňovaly v historii, poukázat na jejich opodstatnění či eventuálně naopak na to, zda a z jakých konkrétních důvodů jsou při současném stavu naší společnosti a právního státu jen přežitkem a minulostí. Z obecného pohledu lze říci, že v zásadě přicházejí v úvahu tři možná koncepční legislativní řešení dané problematiky či pohledy na trestný čin opilství: i) prvním z nich je jednoduše považovat zaviněnou nepříčetnost fyzické osoby za důvod vylučující trestní odpovědnost pachatele, což je ovšem extrémní řešení, které bezesporu nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti (zejména pokud si představíme, že pachatel se ve stavu nepříčetnosti dopustí třeba trestného činu vraždy nebo jiného závažného trestného činu); 1 Ze statistických údajů Ministerstva spravedlnosti ČR dostupných na internetových stránkách http://cslav.justice.cz/infodata/uvod.html vyplývá, že za trestný čin opilství bylo v letech 2010 2014 pravomocně odsouzeno celkem 226 pachatelů, v průměru tedy asi jen 45 případů ročně. 1

ii) druhým v úvahu přicházejícím (a opět krajním) řešením je k zaviněné nepříčetnosti pachatele naopak vůbec nepřihlížet a čin v nepříčetnosti spáchaný posuzovat v zásadě úplně stejně (či obdobně), jako by byl pachatel příčetný. Takovéto řešení v minulosti preferoval například náš trestní zákon z roku 1961 před jeho novelou provedenou zákonem č. 557/1991 Sb., ovšem ani tento přístup se neukázal jako řešení správné, neboť nerespektoval již shora zmíněnou zásadu odpovědnosti za zavinění; iii) třetí (a dá se říci, že kompromisní) řešení je posuzovat jednání pachatele spáchané v zaviněné nepříčetnosti poněkud komplexnějším a o poznání složitějším způsobem totiž jako samostatnou skutkovou podstatu zvláštního trestného činu 2 (s výjimkou případů actiones liberae in causa, o nichž bude v této práci rovněž pojednáno), které se, i přes určité výhrady 3, ukazuje jako řešení teoreticky nejschůdnější. Skutková podstata trestného opilství přesto (nebo právě proto) v minulosti budila a také dnes budí značné kontroverze, a to jak mezi laickou, tak i odbornou veřejností. Poměrně často diskutovanou a odbornou veřejností nejvíce kritizovanou 4 otázkou a zásadním momentem je vysoká trestní sazba (která aktuálně činí tři léta až deset let), což je z pohledu převažujícího právně teoretického pojetí opilství jako abstraktně ohrožovacího deliktu trestní sazba odnětí svobody nezvykle přísná 5. Naproti tomu laická veřejnost s přísným postihem pachatelů, kteří spáchali trestnou činnost ve stavu nepříčetnosti, kterou si zaviněně způsobili požitím nebo aplikací návykové látky, zpravidla bez větších výhrad souhlasí. O argumentaci obou možných náhledů na adekvátní (správné) potrestání těchto pachatelů bude blíže pojednáno v kapitole této práce věnující se trestání opilství. Problematika trestného činu opilství a jeho trestání má však o poznání více dimenzí. Jednou z nich je zejména subjektivní stránka tedy především to, zda se pachatel do stavu nepříčetnosti uvedl z nedbalosti či dokonce úmyslně. V případech úmyslného uvedení se do stavu nepříčetnosti se pak nutně ocitáme na pomezí skutkové podstaty opilství na straně jedné a jednotlivých skutkových podstat trestných činů, 2 TERYNGEL, J. Návrat k Rauschdeliktu. Justičná revue č. 3/1992, s. 25-26. 3 Primárně zda bude zajištěna dostatečná ochrana společnosti před pachateli tohoto trestného činu. 4 Výši trestní sazby v minulosti kritizovali například Říha nebo Teryngel. 5 Ve srovnání s cizími právními úpravami, jejichž rozbor je uveden v kapitole č. 9. 2

kterých se pachatel dopustil ve stavu nepříčetnosti, na straně druhé. Možných teoretických přístupů je i ve vztahu k této otázce několik. Účelem předkládané práce je také tyto přístupy identifikovat a pokusit se rozkrýt jejich argumentační podstatu, silné a slabé stránky, právní úskalí i aplikační rizika. Další významnou linií této práce je poukázat na optiku, kterou na tyto trestné činy nahlížejí nám blízké zahraniční právní úpravy, z jakých teoretických východisek tyto právní úpravy čerpají a k jakým závěrům dospívají. V neposlední řadě je ambicí této práce též nalézt odpovědi na otázky vztahující se k trestání opilých, omámených nebo z jiných důvodů nepříčetných pachatelů, a to jak z pohledu teoretického, resp. pohledem příslušných vědeckých východisek, tak z pohledu adekvátního pojetí aplikační praxe. 3

1. Vymezení základních pojmů Než začneme podrobněji zkoumat a analyzovat problematiku samotného trestného činu opilství, je třeba nejprve vymezit některé základní pojmy. Za zcela stěžejní lze v souvislosti s trestným činem opilství považovat problematiku nepříčetnosti, která je s ním neodmyslitelně spjata. 1.1. Nepříčetnost Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ) v ustanovení 26 definuje nepříčetnost následovně: Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Jak uvádí například Císařová s Vanduchovou, zatímco trestní zákony zpravidla vymezují důvody, které příčetnost vylučují a hovoří z tohoto důvodu o nepříčetnosti, právní nauka se spíše snaží vymezit pojem příčetnosti jako způsobilosti k určitému právně relevantnímu jednání. Příčetnost pak bývá vymezena jako právní způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele. 6 Právní nauka řadí příčetnost mezi tzv. obecné znaky trestného činu (spolu s věkem a u mladistvých pachatelů, kteří se mohou dopustit provinění, též s rozumovou a mravní vyspělostí těchto pachatelů). Podmínka příčetnosti proto principiálně musí být splněna u všech trestných činů, u všech pachatelů. Pokud tento znak chybí, tedy pokud je pachatel v době spáchání činu nepříčetný, je vyloučena jeho trestní odpovědnost. Spáchá-li pachatel čin ve stavu nepříčetnosti, nelze následně hovořit ani o zavinění. A právě v tomto ohledu je trestný čin opilství naprosto výjimečný, když zakotvuje trestní odpovědnost pachatele, který se dopustil činu jinak trestného ve stavu nepříčetnosti. Zavinění pachatele se zde však nevztahuje ke spáchanému kvazideliktu, nýbrž pouze k přivedení se do stavu nepříčetnosti. V teorii je příčetnost charakterizována dvěma složkami, a to (i) složkou rozpoznávací (rozumové kritérium), která zahrnuje schopnost pachatele vnímat 6 CÍSAŘOVÁ, D.; VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel: (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti srovnávací studie). Příručky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Svazek 55. Praha: SEVT, a.s., 1995, s. 3. 4

protiprávnost svého jednání a (ii) složkou určovací (volní kritérium), neboli schopností ovládat své jednání. 7 Přitom k vyloučení trestní odpovědnosti postačí vymizení alespoň jedné z nich v době spáchání činu. Obě shora uvedené složky dohromady tvoří tzv. psychologické (juristické) kritérium příčetnosti. K vyloučení příčetnosti, resp. ke konstatování nepříčetnosti je však důležité ještě biologické (lékařské) kritérium, tedy duševní porucha. Duševní poruchu definuje trestní zákoník ve svých výkladových ustanoveních, konkrétně v ustanovení 123 následovně: Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Jak je patrno, zákonná definice uvádí některé duševní poruchy kazuisticky a výslovně (např. mentální retardace), zatímco jiné duševní poruchy jako například jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka natolik vágně, že bez dalšího výkladu nelze rozpoznat, na jaké že další duševní poruchy se vztahuje. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. 8 Důvodová zpráva k ustanovení 26 trestního zákoníku dále uvádí: Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná psychopatie ), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. 9 Duševní porucha tak může být přechodná a krátkodobá, nebo též dlouhotrvající či dokonce trvalá. V případě trestného činu opilství si troufám tvrdit, že zpravidla půjde o duševní poruchu přechodného, resp. krátkodobého charakteru, která nebude způsobena duševní chorobou nebo jinou nemocí, ale právě vlivem požití nebo aplikace návykové látky 10. 7 NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M.; ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 191. 8 Důvodová zpráva k ustanovení 26 trestního zákoníku. 9 Tamtéž. 10 Viz ustanovení 130 trestního zákoníku. 5

Ať už bude příčina duševní poruchy jakákoli, vždy je nutné zkoumat, zda měla duševní porucha za následek ztrátu rozpoznávacích nebo ovládacích schopností pachatele v době spáchání (jinak trestného) činu. Nedostatek schopnosti rozpoznávací a určovací tvoří druhou z podmínek nepříčetnosti, kterou nauka označuje jako tzv. psychologické kritérium nepříčetnosti. Přitom ke konstatování nepříčetnosti postačí, když v době spáchání činu bude chybět alespoň jedna z těchto dvou schopností. Nedostatek schopnosti rozpoznávací a určovací je ovšem nutné zkoumat také se zřetelem k povaze spáchaného (trestného) činu. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu. 11 Pachatel je tak například schopen rozpoznat protiprávnost krádeže, nicméně nedovede už pochopit protiprávní povahu složitějšího trestného činu, například podvodu. Zatímco příčetnost se u každého pachatele presumuje, nepříčetnost je třeba dokazovat. Otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. 12 Ve vztahu k trestnému činu opilství je v souvislosti s výkladem o nepříčetnosti dále nutno upozornit na skutečnost, že nezbytným předpokladem pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu jednal za podmínek ustanovení 360 TZ o trestném činu opilství, je objektivní zjištění výšky hladiny alkoholu v jeho krvi, které spadá do oboru soudního lékařství. Teprve na základě tohoto, popř. i dalších potřebných zjištění, je možno objasňovat okolnosti významné pro posouzení příčetnosti obviněného znaleckým posudkem z oboru psychiatrie o duševním stavu pachatele. 13 11 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.6.1978, sp. zn. 11 Tz 21/78 (R 17/1979). 12 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.6.1978, sp. zn. 11 Tz 21/78 (R 17/1979). 13 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.1994, sp. zn. 2 To 37/93 (R 46/1994). 6

1.2. Zmenšená příčetnost Trestní zákoník 14 výslovně definuje také pojem zmenšená příčetnost, a to v ustanovení 27: Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný. 15 Od nepříčetnosti se zmenšená příčetnost odlišuje v zásadě toliko v tom smyslu, že schopnosti rozpoznávací a ovládací jsou v případě zmenšené příčetnosti pouze podstatně oslabeny, nejsou však úplně vymizelé. 16 Spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti v žádném případě nevylučuje trestní odpovědnost pachatele, nicméně odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Předně, konstatování zmenšené příčetnosti je třeba vzít v potaz obligatorně při stanovení druhu a výměry trestu ( 40 odst. 1 trestního zákoníku). Soud dále může fakultativně zvolit možnost upuštění od potrestání ( 47 trestního zákoníku), to však pouze za současného uložení ochranného léčení ( 99 odst. 1 trestního zákoníku) nebo zabezpečovací detence ( 100 odst. 1 trestního zákoníku), event. přistoupit ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ( 40 odst. 2 trestního zákoníku) za současného uložení ochranného léčení ( 99 odst. 1 trestního zákoníku). 17 Případná zmenšená příčetnost dále sehrává roli při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu ( 39 odst. 2 trestního zákoníku). Shora specifikované důsledky zmenšené příčetnosti se však neuplatní, jestliže si pachatel přivodil stav zmenšené příčetnosti vlivem návykové látky (ať úmyslně či z nedbalosti). V takových případech zákonodárce neshledává důvody pro příznivější postup vůči pachateli. Domnívám se, že problematice zmenšené příčetnosti se pro účely této práce v souvislosti s trestným činem opilství není třeba věnovat detailněji, neboť skutková podstata opilství dopadá pouze na jednání pachatele v úplné nepříčetnosti 18. 14 Na rozdíl od trestního zákona č. 140/1961 Sb., který s pojmem zmenšená příčetnost sice pracuje (např. v ustanovení 25 a 32 trestního zákona), definici zmenšené příčetnosti však neuvádí. 15 Srov. Rozhodnutie Najvyššieho súdu ČSSR z 26.8.1971, sp. zn. Tsf 6/71 (R 61/71 I.) 16 Srov. CÍSAŘOVÁ, D.; VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel: (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti srovnávací studie). Příručky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Svazek 55. Praha: SEVT, a.s., 1995, s. 10. 17 NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M.; ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 201-202. 18 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.6.1992, sp. zn. 11 To 73/1992. 7

2. Historický exkurz Historie právní úpravy trestání osob nepříčetných sahá až do dávného starověku. 19 Typickým společným rysem těchto starověkých i pozdějších středověkých úprav je ovšem značná kazuistika, která teprve až s vývojem právní kultury postupně směřuje k obecnosti a k abstraktním právním normám. Mám za to, že vzhledem k nekomplexnosti těchto starých právních úprav postačí, pokud zde stručně nastíním historický vývoj trestání nepříčetných osob až od doby sjednocování trestního práva v českých zemích v 18. století. 2.1. Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768 Constitutio Criminalis Theresiana, neboli Hrdelní řád Marie Terezie z roku 1768 (dále jen Theresiana ), byla pro trestní právo na našem území zásadním počinem. Ač byl uvedený kodex již v době svého vzniku označován za značně zastaralý (například proto, že byl založen na trestu jako mstě za spáchaný delikt nebo též proto, že připouštěl arbitrární tresty a dokonce umožňoval soudci trestní stíhání deliktů sine lege), stal se i přes veškerou kritiku nepochybně významným milníkem v oblasti sjednocování trestního práva u nás. Platil pro celé císařství kromě Uher a neuznával již podpůrnou platnost svého předchůdce, kterým byla Constitutio Criminalis Carolina. Přestože Theresiana platila pouhých 19 let a byla jí od počátku vytýkána již shora zmíněná zastaralost, právě institut nepříčetnosti upravovala na svou dobu rozsáhle a překvapivě pokrokově. Zakotvila například zásadu nullum crimen sine culpa a dále též okolnosti, které trestání vylučují anebo je zmírňují. 20 Zevrubnou úpravu opilství pak nalezneme v článku 11, 5 Theresiany. Ten rozlišoval celkem tři druhy opilství, čili ebrietas. Ebrietas involuntaria 21 zahrnovalo případy, kdy si pachatel opilství nebo pomatení smyslů přivodil nezaviněně, například náhodou, z podnětu jiné osoby, anebo vyloženě z donucení vypil neznámý nápoj. Takový pachatel byl v případě úplného zbavení smyslů beztrestný. Naopak tvrdě měli být v těchto případech potrestáni ti, 19 Srov. CÍSAŘOVÁ, D.; VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel: (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti srovnávací studie). Příručky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Svazek 55. Praha: SEVT, a.s., 1995, s. 11. 20 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 04/2007, s. 35-36. 21 Opilství nechtěné. 8

kteří opilému zbavení smyslů přivodili. Zejména se mělo posuzovat a následně zohledňovat, zda jiné osoby pachatele ke konzumaci donutily a zvláště pak, zda předvídaly následky takového činu, nebo k němu dokonce přímo směřovaly. Úprava ebrietas involuntaria v sobě tedy z pohledu současné právní nauky zahrnovala rovněž institut nepřímého pachatelství, kdy opilý je jen živým nástrojem sloužícím ke spáchání trestného činu. Dalším druhem opilství bylo ebrietas voluntaria cum plena mentis alienatione 22 a znamenalo pro pachatele, jenž se dopustil trestného činu v opilosti, kterou si sám způsobil, možnost uložení mírnějšího trestu. To ovšem jedině za podmínky, že se pachatel v opilosti obvykle nedopouštěl trestného jednání a nebyl pro ně nikdy předtím trestán. Třetím a současně posledním druhem opilství podle Theresiany bylo ebrietas voluntaria cum aliquo rationis usu 23 a znamenalo pro pachatele plnou trestní odpovědnost za jednání spáchané v opilosti, pokud pachatel nebyl shledán zcela nepříčetným. Z pohledu aktuální právní úpravy se dá hovořit o plné trestní odpovědnosti zmenšeně příčetného pachatele. 24 2.2. Obecný zákoník o zločinech a jejich trestání z roku 1787 Skutečně převratným kodexem se stal až Obecný zákoník o zločinech a jejich trestání, který vyšel z podnětu Josefa II. v roce 1787 (dále jen zákoník z roku 1787 ). Přestože obsahoval některé pozůstatky z feudálních úprav, byl na svou dobu velice moderní. Jako vůbec první zakotvil zásadu nullum crimen, nulla poena sine lege. 25 Jeho nespornou předností bylo též používání dostatečně abstraktních právních norem, nikoli kazuistiky. Na rozdíl od Theresiany již nepovažoval stavy nepříčetnosti za polehčující okolnosti, ale za okolnosti vylučující zlý úmysl (nejednalo se tedy o trestný čin). V ustanovení 2 zákoník z roku 1787 stanovil zásadu, že ke kriminálnímu zločinu patří zlý úmysl a svobodná vůle. 26 9 Vycházel dále z předpokladu, že každý člověk disponuje svobodnou vůlí, avšak s určitými výjimkami. Jednou ze skutečností vylučujících svobodnou vůli byl stav opojení, jak uvádí 22 Opilství chtěné s plným vědomím (úmyslem) jiného (cizího). 23 Opilství chtěné s nějakým užitím rozumu. 24 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 04/2007, s. 36-37. 25 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 04/2007, s. 37. 26 Tamtéž.

přestupek ( 523). 30 523 ustanovení 5 písm. c) zákoníku z roku 1787: Nedostatek svobodné vůle zprošťuje obvinění z kriminálního zločinu, pokud byl zlý skutek spáchán v opojení, které si přivodil náhodně bez obmyslu namířeného k zločinu, nebo jinak v pomatení mysli, ve kterém si pachatel svého jednání nebyl vědom. 27 2.3. Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803 a Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 Ani zákoník z roku 1787 však neplatil nikterak dlouho. Již v roce 1803 vstoupil v platnost Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích, který platil na území celé monarchie, vyjma Uher. V roce 1852 byl pak přijat zákon č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích (dále jen zákon z roku 1852 ), který byl jen nepodstatně přepracovaným zákonem z roku 1803. 28 Oba tyto právní předpisy shodně vycházely z josefínského zákoníku z roku 1787 a převzaly rovněž konstrukci, která stavy nepříčetnosti posuzovala jako důvody či okolnosti vylučující zlý úmysl. Proto se podle ustanovení 2 písm. c) zákona z roku 1852 nepřičítalo za zločin jednání v úplném opilství, ve kteréž se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje ( 236 a 523), anebo v jiném pomatení smyslů, v němž sobě činu svého vědom nebyl. 29 Pachatel, který spáchal zločin v zaviněné úplné opilosti, se tak mohl dopustit přestupku proti veřejné mravnosti ve smyslu ustanovení 236 a 523 zákona z roku 1852. Ustanovení 236 a 523 zákona z roku 1852 zněla následovně: 236 Při zločinech spáchaných v nahodilém opilství přičítati se má opilství za přestupek Ačkoliv činy, jež jinak jsou zločiny, když spáchány v nahodilém opilství, za zločiny pokládati se nemohou ( 2 lit. c), tresce se v tomto případu přece opilství jako Opilství. Trest Pro opilství jako přestupek trestati se má, kdo jsa opilým vykoná nějaký čin, který by se mu krom opilství přičítal za zločin ( 236). Trestem na to jest vězení od jednoho až do tří měsíců. Věděl-li opilý ze zkušenosti, že v opilství podroben jest 27 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 04/2007, s. 37. 28 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 04/2007, s. 38. 29 Tamtéž. 30 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 05/2007, s. 39. 10

prudkým hnutím mysli, má býti vězení zostřeno, ale při těžších zlých skutcích uznati se má na tuhé vězení až do šesti měsíců. 31 Ačkoli, jak patrno shora, zákon z roku 1852 považoval opilství za přestupek, určitá podobnost se současnou právní úpravou opilství je zřejmá. Obdobně jako dnes byl za opilství potrestán ten, kdo se zaviněně uvedl do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se dopustil činu jinak trestného. Pachatel byl potrestán za nebezpečný stav, který svou opilostí vyvolal, nikoli však za delikt v opilosti spáchaný. Takový delikt, lépe řečeno kvazidelikt, vykazoval veškeré znaky zločinu, s výjimkou tzv. zlého úmyslu. Je zajímavé, že kvazideliktem podle ustanovení 523 zákona z roku 1852 mohl být již v té době jen zločin, nikoli přečin nebo přestupek. Na rozdíl od aktuální právní úpravy mohl být stav opojení podle zákona z roku 1852 vyvolán pouze požitím alkoholu, nikoli vlivem jakýchkoli jiných (návykových) látek. Za zmínku stojí rovněž nízká trestní sazba, která naznačuje, že trest postihoval pouze abstraktní ohrožení způsobené pachatelovým uvedením se do stavu nepříčetnosti, nikoli v nepříčetnosti spáchaný kvazidelikt. Tomuto pojetí však odporuje poslední věta ustanovení 523, kdy se v případě spáchání těžkých zlých skutků přihlíželo také k závažnosti činu 32 33 spáchanému v opilosti. I přesto zůstal trest relativně málo přísný. 2.4. Trestní zákon z roku 1950 (zákon č. 86/1950 Sb.) Po vzniku samostatného československého státu dne 28. října 1918 došlo k recepci právních předpisů Rakousko-Uherska. Ačkoli původně mělo jít o stav pouze dočasný, k rekodifikaci trestního práva fakticky došlo až o téměř 30 let později během tzv. právnické dvouletky, která proběhla po komunistickém převratu v únoru roku 1948. S účinností od 1. srpna 1950 byl tedy přijat zákon č. 86/1950 Sb., který nahradil do té doby platný Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852. 34 Přestože trestní zákony z roku 1852 a 1950 od sebe dělilo bezmála sto let, právní úprava trestání zaviněně nepříčetných osob se nijak zásadně nezměnila. I trestní zákon z roku 1950 rozlišoval případy (i) actio libera in causa dolosa, (ii) actio libera in causa culposa a (iii) trestný čin opilství. Ten upravovalo ustanovení 186 zvláštní části trestního zákona v následujícím znění: 31 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 05/2007, s. 39. 32 Srov. poslední věta ustanovení 523 zákona z roku 1852. 33 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 06/2007, s. 28. 34 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 07-08/2007, s. 40. 11

186 Opilství Kdo se požitím alkoholického nápoje nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí trestného činu, bude potrestán odnětím svobody až na pět let; dopustí-li se však trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším. Na rozdíl od předchozí právní úpravy znění 186 zákona č. 86/1950 Sb. předpokládalo, že by se pachatel trestného činu opilství mohl uvést do stavu nepříčetnosti i jinak, než požitím alkoholického nápoje (například kouřením, šňupáním, injekční aplikací apod.). Za nešťastně zvolenou a věcně ne zcela správnou považuji použitou formulaci v němž se dopustí trestného činu, neboť je vyloučeno, aby nepříčetný pachatel naplnil všechny znaky trestného činu (zejména bude absentovat příčetnost a zavinění). V porovnání se staršími právními úpravami došlo v právním režimu zákona č. 86/1950 Sb. též k podstatnému zvýšení trestní sazby. Jak je výše uvedeno, zákon z roku 1852 v ustanovení 523 stanovil za trestný čin opilství trest vězení od jednoho až do tří, respektive do šesti měsíců. Trestní sazba stanovená v zákoně č. 86/1950 Sb. s horní hranicí ve výši pěti let vyvolává určité pochybnosti o tom, za co byl vlastně pachatel trestán. Bylo to výhradně za zaviněné přivedení se do stavu nepříčetnosti, nebo také za jednání, kterého se ve stavu nepříčetnosti dopustil? Ostatně obdobná otázka se nabízí také v případě aktuální úpravy opilství podle ustanovení 360 trestního zákoníku, o tom ale podrobněji v kapitole č. 3. ustanovení: Pod nadpisem Opilství však trestní zákon z roku 1950 upravoval ještě další 187 1) Kdo se opije, byť i z nedbalosti, ač je v opilosti náchylný k výtržnostem, nebo kdo osobu, která je v opilosti náchylná k výtržnostem, úmyslně opije nebo její opilost zvyšuje, bude potrestán odnětím svobody až na 6 měsíců. 2) Stejně bude potrestán, kdo požije alkoholické nápoje za takových okolností, že by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Říha k ustanovení 187 uvádí: Ustanovení 187 trestního zákona bylo širší než ustanovení 186, neboť postihovalo případy opilství nebo požití alkoholických 12

nápojů, což sice nevedlo ke spáchání trestného činu, avšak bylo vyvoláno nebezpečí, že bude spáchán. 35 S Říhovým názorem se ztotožňuji toliko do té míry, že ustanovení 187 bylo z hlediska vymezení jeho hypotézy širší než ustanovení 186. Dále už ale nemohu plně souhlasit s tím, že ustanovení 187 odst. 1 dopadalo také na případy opilství ve smyslu ustanovení 186 (tedy přivedení se do stavu nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje), jak se podává z Říhova výkladu. Podle mého názoru ustanovení 187 odst. 1 dopadalo pouze na případy prostého opití se nebo na případy nadměrného požití alkoholu, nikoli už na případy trestného činu opilství jako takového, resp. na případy zaviněného přivedení se do stavu nepříčetnosti požitím alkoholických nápojů. Odstavec první tedy zahrnoval dvě formy jednání. První z nich se vztahovala na případy, kdy se pachatel opil, ačkoli byl v opilosti náchylný k výtržnostem. Zavinění pak bylo požadováno i ve vztahu k samotné nebezpečnosti pachatele, tedy k náchylnosti pachatele k páchání výtržností. Jednalo se o abstraktní ohrožovací delikt. Druhá forma jednání dopadala na případy, kdy pachatel úmyslně opil jinou osobu nebo zvýšil její opilost, pokud tato osoba byla v opilosti náchylná k výtržnostem. Jednalo se vlastně o pomoc jinému k přivedení se do stavu opilosti. Pachatel chtěl jiného opít nebo zvýšit jeho opilost, ačkoli věděl, že je tato osoba náchylná k výtržnostem, nicméně neměl konkrétní představu, co tato osoba v opilosti spáchá. 36 Odstavec druhý pak sankcionoval pachatele, kteří úmyslně požili alkoholický nápoj za takových okolností, že by mohli ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Šlo o třetí formu jednání, kdy k naplnění skutkové podstaty postačilo samotné požití alkoholu, které ani nemuselo vést k podnapilosti. Jednalo se o ohrožovací delikt, který nežádal, aby nastala samotná porucha. 37 Ustanovení 187 odst. 2 proto dopadalo zejména na řidiče dopravních prostředků a z pohledu aktuální právní úpravy by zřejmě naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu s názvem Ohrožení pod vlivem návykové látky. 38 35 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo. 07-08/2007, s. 41. 36 ŘÍHA, J. Vývoj právní úpravy nepříčetnosti na našem území. Trestní právo č. 07-08/2007, s. 42. 37 Tamtéž. 38 Ustanovení 274 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, v platném znění. 13

2.5. Trestní zákon z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb.) Trestní zákon z roku 1950 se ukázal v mnoha ohledech jako nevyhovující 39 a z tohoto důvodu byl s účinností od 1. ledna 1961 přijat nový trestní zákon č. 140/1961 Sb. V novém trestním zákoně dostála právní úprava trestání zaviněně nepříčetných osob (pod nezanedbatelným vlivem sovětského práva) zásadních změn. Zákon z roku 1961 totiž opustil tradiční koncepci tzv. Rauschdeliktu a místo něj zavedl plnou trestní odpovědnost pachatelů, kteří se přivedli do stavu nepříčetnosti vlivem požití alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Jednalo se o výjimku z použití ustanovení 12 trestního zákona, tedy že pachatel, který jednal v nepříčetnosti, nebyl trestně odpovědný. Ustanovení 12 trestního zákona z roku 1961 upravující nepříčetnost znělo takto: 12 Nepříčetnost (1) Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. (2) Ustanovení odstavce 1 se neužije, přivede-li se pachatel do stavu nepříčetnosti, byť i z nedbalosti, požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Jak už bylo naznačeno výše, zákonodárce se nechal inspirovat sovětským legislativním konceptem či vzorem a zcela tímto opustil původní relativně konstantní pojetí rakouského trestního práva (reprezentovaného zejména trestními zákony z roku 1803 a 1852), které převzal trestní zákon z roku 1950. Důvodová zpráva k ustanovení nově upravujícímu nepříčetnost uváděla následující: Jestliže se však pachatel přivedl, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku, bude trestně odpovědný za trestný čin, který v takovém stavu spáchal. Tuto 39 Bylo mu například vytýkáno, že se příliš inspiroval unifikační osnovou z roku 1937 a dále také to, že byl připraven a schválen příliš rychle. 14

úpravu trestnosti pachatelů trestných činů spáchaných v zaviněné opilosti vyžaduje důsledný boj proti alkoholismu. 40 Teorie i nadále rozlišovala tři případy trestní odpovědnosti spáchané v nepříčetnosti, kterou si pachatel přivodil vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek, a to: (i) actio libera in causa dolosa, (ii) actio libera in causa culposa a (iii) plnou trestní odpovědnost podle ustanovení 12 odst. 2 trestního zákona. U všech tří případů se vyžadovalo zaviněné přivedení se do stavu nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje nebo jiného omamného prostředku. I přesto, že všechny výše uvedené případy vedly k plné trestní odpovědnosti pachatele, v jednotlivých případech se vždy individuálně přihlíželo také ke stupni nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost. Společenská nebezpečnost totiž byla jedním z podstatných znaků trestného činu ve smyslu tzv. materiálního pojetí trestného činu. Zvláštní pozornost pak byla věnována subjektivní stránce, tedy pachatelově vnitřnímu vztahu k činu spáchanému ve stavu nepříčetnosti, která měla význam zejména při určení, zda pachatel odpovídal za úmyslný nebo nedbalostní trestný čin (resp. kvazidelikt). Novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. s účinností od 1. července 1990 došlo v ustanovení 12 odst. 2 k významné formulační změně. Slova požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku byla nahrazena slovy vlivem návykové látky. Uvedená změna souvisela s tím, že do trestního zákona byl nově zaveden pojem návyková látka. 41 V ostatním zůstalo znění ustanovení 12 odst. 2 nezměněno. Zmíněnou novelou došlo rovněž ke změně ustanovení 201 trestního zákona z roku 1961, které do té doby upravovalo skutkovou podstatu trestného činu opilství. Původní znění ustanovení 201 s názvem Opilství znělo takto: 201 Opilství Kdo poté, co požil alkoholického nápoje, vykonává zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. 40 Důvodová zpráva k ustanovení 12 trestního zákona z roku 1961. 41 Návykovou látku definovalo výkladové ustanovení 89 odst. 13 následovně: Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. 15

Z citovaného ustanovení je patrno, že ustanovení 201 v původním znění neupravovalo opilství ve smyslu tzv. Rauschdeliktu, jak jej známe dnes, ale skutková podstata tehdejšího pojetí trestného činu opilství se spíše podobala současnému trestnému činu s názvem Ohrožení pod vlivem návykové látky. Ostatně po změně provedené zákonem č. 175/1990 Sb. bylo ustanovení 201 skutečně přejmenováno na Ohrožení pod vlivem návykové látky a došlo rovněž k podstatnému přeformulování a precizování jeho obsahu. 201 Ohrožení pod vlivem návykové látky Kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a) ačkoliv byl za takový čin v posledních dvou letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn, b) ačkoliv byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech postižen, c) spáchá-li takový čin při výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých je vliv návykové látky zvlášť nebezpečný, zejména řídí-li hromadný dopravní prostředek, nebo d) způsobí-li takovým činem, byť i z nedbalosti, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Skutková podstata opilství tak z trestního zákona dočasně zmizela, aby se mohla o rok a půl později vrátit v nové, zásadám trestního práva lépe vyhovující podobě. Koncepce plné trestní odpovědnosti pachatelů, kteří se přivedli do stavu nepříčetnosti vlivem návykové látky a v tomto stavu spáchali trestný čin, byla totiž v přímém rozporu se zásadou nullum crimen sine culpa a nebylo proto správné hovořit o trestném činu, ale spíše o činu jinak trestném či kvazideliktu. 16

2.6. Návrat k tzv. Rauschdeliktu Novelou provedenou zákonem č. 557/1991 Sb. (s účinností od 1. ledna 1992) se do trestního zákona z roku 1961 vrátila staronová skutková podstata opilství jako tzv. Rauschdeliktu po vzoru rakouského trestního zákona z roku 1852 a trestního zákona z roku 1950. Zákonodárce tímto znovu zavedl opilství jako delikt, který postihoval zaviněné přivedení se do stavu nepříčetnosti, pokud byl v tomto stavu spáchán čin jinak trestný. Takové pojetí opilství podstatně lépe vyhovovalo právě již shora zmíněné zásadě nullum crimen sine culpa. Opilství bylo nově upraveno v ustanovení 201a trestního zákona. 201a Opilství (1) Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let; dopustí-li se však jednání, které má jinak znaky trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším. (2) Ustanovení odstavce 1, jakož i 12 se neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin. Současně se zavedením skutkové podstaty opilství podle ustanovení 201a došlo k vypuštění druhého odstavce ustanovení 12 upravujícího nepříčetnost. 42 Nová úprava skutkové podstaty trestného činu opilství podle ustanovení 201a zahrnovala vedle požití a aplikace návykové látky také jiný způsob přivedení se do stavu nepříčetnosti. Nad zákonodárcem použitou formulací nebo jinak se v literatuře zamýšlelo hned několik odborníků. 43 Objevily se například názory, že zákonodárce mohl být při formulaci skutkové podstaty trestného činu opilství podle 201a trestního zákona inspirován ustanovením 186 trestního zákona z roku 1950 ( Kdo se požitím alkoholického nápoje nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí trestného činu ). V trestním zákoně z roku 1950 však 42 Ustanovení 12 odst. 2 před novelou provedenou zákonem č. 557/1991 Sb. (2) Ustanovení odstavce 1 se neužije, přivede-li se pachatel do stavu nepříčetnosti, byť i z nedbalosti, požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. 43 Za všechny např. Císařová, Teryngel nebo Jelínek se Sovákem. 17

měla slova nebo jinak svůj logický i praktický význam, neboť se vztahovala na případy požití nebo aplikace jiných látek než alkoholu, které měly obdobné účinky. V trestním zákoně z roku 1961 ve znění novely č. 557/1991 Sb. byly však tyto případy již pokryty adekvátním vymezením pojmu návykové látky. 44 Pokud se slova nebo jinak skutečně měla vykládat jako jiný způsob přivedení se do stavu nepříčetnosti než požití nebo aplikace návykové látky, pak by se podle Teryngela mohlo jednat třeba o případ, kdy by pravidelné (stroboskopické) střídání světla a stínu epileptikovi přivodilo epileptický záchvat. 45 Další, podle mého názoru v praxi lépe představitelný příklad, nastínila Císařová. 46 Podle ní by bylo možné stíhat pachatele závažných deliktů, kteří si způsobili nepříčetnost vlastní vinou tím, že neužívali předepsané léky (například k tlumení akutního stadia psychické choroby) a ve stavu nepříčetnosti způsobené duševní poruchou by spáchali trestný čin, resp. kvazidelikt podle 201a trestního zákona. Osobně se přikláním spíše k názoru, že slova nebo jinak zůstala v trestním zákoně z roku 1961 ve znění novely č. 557/1991 Sb. z důvodu určité nepozornosti či nedůslednosti zákonodárce. Domnívám se, že úmyslem zákonodárce velmi pravděpodobně nebylo postihovat složitě vykonstruované a v praxi jen těžko představitelné jiné způsoby přivedení se do stavu nepříčetnosti. V odstavci druhém ustanovení 201a trestního zákona zákonodárce zakotvil institut actio libera in causa, avšak pouze v jeho dolózní podobě. Případ actio libera in causa culposa toho času v zákoně výslovně upraven nebyl. Nabízela se otázka, proč tomu tak bylo. Odpovědi na tuto otázku ovšem nebyly jednoznačné. Jedni usuzovali, že v případě kulpózní actio libera in causa bylo záměrem zákonodárce postihovat tyto případy jako opilství podle ustanovení 201a odst. 1 trestního zákona. 47 Druzí se naopak domnívali, že na případy actio libera in causa nebylo v ustanovení 201a vůbec třeba výslovně upozorňovat. Takové upozornění se totiž nenacházelo ani v cizích právních řádech (např. v právu německém nebo rakouském), když se jednalo pouze o teoretickou konstrukci, která však byla v praxi běžně aplikována. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že výslovně zakotvená zákonná úprava jen dolózní a vynechání 44 89 odst. 13 trestního zákona z roku 1961 po novele provedené zákonem č. 175/1990 Sb. 45 TERYNGEL, J. Návrat k Rauschdeliktu. Justičná revue č. 3/1992, s. 27. 46 CÍSAŘOVÁ, D. Několik úvah nad 201a trestního zákona. Bulletin advokacie č. 5/1992, s. 18. 47 Např. TERYNGEL, J. Návrat k Rauschdeliktu. Justičná revue č. 3/1992, s. 31. 18

kulpózní varianty actio libera in causa, jak byla provedena novelou trestního zákona z roku 1961 č. 557/1991 Sb., byla podle některých odborníků značně matoucí až mýlivá. 48 Shora nastíněná kontroverzní úprava byla definitivně vyřešena od 1. ledna 1994, kdy nabyla účinnosti novela trestního zákona č. 290/1993 Sb., která druhý odstavec ustanovení 201a doplnila o výslovné znění actio libera in causa culposa. 49 2.7. Trestní zákoník z roku 2009 (zákon č. 40/2009 Sb.) Současná právní úprava trestního práva hmotného obsažená v trestním zákoníku je výsledkem dlouhodobého rekodifikačního procesu, který si kladl za cíl modernizovat trestní právo hmotné v souladu s mezinárodními závazky České republiky, s evropskými a světovými trendy 50 a stejně tak nahradit v mnohém již nevyhovující právní úpravu obsaženou v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. Trestní zákoník přinesl celou řadu významných změn. Předně změnil pojetí trestného činu z materiálního (resp. formálně-materiálního nebo též materiálněformálního) na formální, kdy se již nezkoumá stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jako jeden ze znaků trestného činu. Dále zakotvil zcela novou systematiku zvláštní části, a tak se do popředí trestněprávní ochrany dostal člověk, jeho život a zdraví, práva a svobody. Současně zavedl celou řadu dříve neupravených institutů jako například právní omyl nebo nepřímé pachatelství, byl zpřísněn postih za spáchání násilných trestných činů či zavedena úprava nových alternativních druhů trestů (např. domácí vězení nebo zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce). Právní úprava skutkové podstaty trestného činu opilství je zakotvena v ustanovení 360 trestního zákoníku, a to v hlavě desáté nazvané Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, dílu šestém s názvem Jiná rušení veřejného pořádku v následujícím znění: 48 Např. DOLENSKÝ, A. Opilství. Bulletin advokacie č. 6-7/1992, s. 41-42. 49 Novelizovaný druhý odstavec zněl od 1. ledna 1994 následovně: (2) Ustanovení odstavce 1, jakož i 12 se neužije, přivede-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti. 50 NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M.; ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 11. 19

360 Opilství (1) Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. (2) Ustanovení odstavce 1, jakož i 26 se neužije, přivedl-li se pachatel do stavu nepříčetnosti v úmyslu spáchat trestný čin, nebo spáchal trestný čin z nedbalosti, která spočívá v tom, že se přivedl do stavu nepříčetnosti. Na první pohled je patrné, že ustanovení o opilství nedostálo v nové právní úpravě převratných změn. Nezměnil se ani jeho název, který se jak minulosti, tak v dnešní době stává terčem četné kritiky ze strany odborné veřejnosti. 51 Název Opilství je totiž značně zavádějící a neodpovídá aktuálnímu pojetí skutkové podstaty tohoto trestného činu. Název Opilství čistě z hlediska jazykového výkladu evokuje, že je vyvoláno pouze alkoholem. Objektivní stránka skutkové podstaty však v sobě zahrnuje požití nebo aplikaci jakékoli návykové látky ve smyslu ustanovení 130 trestního zákoníku (tedy nikoli jen alkoholu). Někteří odborníci se již v souvislosti se zařazením skutkové podstaty opilství podle ustanovení 201a do trestního zákona č. 140/1961 Sb. vyjadřovali v tom smyslu, že název opilství neodpovídá jeho obsahu a měl by být změněn. Teryngel například navrhoval, aby se Opilství přejmenovalo na Porušení chráněného zájmu v nepříčetnosti pod vlivem návykové látky. 52 Langer však k tomu uvedl, že ani tento název by podle jeho názoru zcela nevystihoval podstatu tohoto trestného činu. Skutková podstata opilství totiž nedopadá na každou nepříčetnost způsobenou návykovou látkou, ale pouze na takovou nepříčetnost, do které se pachatel přivedl zaviněně (tedy minimálně z nevědomé nedbalosti). Návrh názvu předloženého Teryngelem v tomto smyslu poupravil na Porušení chráněného zájmu v zaviněné nepříčetnosti. Nicméně sám k tomu obratem dodal, že název je v uvedené podobě dlouhý a komplikovaný, a proto souhlasí se zachováním vžitého názvu Opilství. 53 Dalšími navrhovanými variantami byly překlady německých pojmů jako například Rauschdelikt 51 Název Opilství kritizovali např. Langer - LANGER, P. Trestný čin opilství (dokončení, 1. část viz č. 2/2005). Bulletin advokacie č. 3/2005, s. 31 nebo Teryngel - TERYNGEL, J. Návrat k Rauschdeliktu. Justičná revue č. 3/1992, s. 26. 52 TERYNGEL, J. Návrat k Rauschdeliktu. Justičná revue č. 3/1992, s. 27. 53 LANGER, P. Trestný čin opilství (dokončení, 1. část viz č. 2/2005). Bulletin advokacie č. 03/2005, s. 31. 20

nebo Vollrausch (v překladu Plné opojení či jen Opojení ). Právě k názvu Opojení se přikláněl také Říha s tím, že ve spojení s názvem trestného činu Opojení by návykové látky přejmenoval na opojné látky. 54 Žádný z výše představených návrhů se však v praxi neujal a zákonodárce nadále setrval u názvu Opilství. V tomto ohledu bych si rovněž dovolila apelovat na zákonodárce, aby název trestného činu uvedl do souladu s jeho skutečným obsahem. Název v jeho současné podobě totiž interpretačně jednoznačně svádí k tomu, že skutková podstata opilství dopadá pouze na opilé pachatele. 54 ŘÍHA, J. Zamyšlení nad trestným činem opilství - 201a TZ. Kriminalistika - čtvrtletník pro kriminalistickou teorii a praxi č. 4/2002, s. 267. 21

3. Skutková podstata trestného činu opilství podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Skutkovou podstatou trestného činu se obecně rozumí souhrn jeho typových znaků. Typové znaky skutkových podstat se zpravidla člení do čtyř skupin znaků charakterizujících (i) objekt, (ii) objektivní stránku, (iii) subjekt (resp. pachatele) a (iv) subjektivní stránku. 55 Z hlediska vymezení pojmových znaků trestného činu je vedle znaků skutkové podstaty (typové znaky) a obecných požadavků na pachatele (obecné znaky) vyžadována jako třetí pojmový znak trestného činu také jeho protiprávnost. Protiprávnost, typové a obecné znaky trestného činu dohromady tvoří tzv. formální znaky trestného činu. Vedle formálních znaků však trestní zákon z roku 1961 pro konstatování trestní odpovědnosti vyžadoval ještě tzv. materiální znak, totiž nebezpečnost činu pro společnost (neboli společenskou nebezpečnost). Od uvedeného materiálního (resp. formálně-materiálního nebo materiálně-formálního) pojetí trestného činu však trestní zákoník z roku 2009 upustil a zakládá se pouze na formálním pojetí trestného činu. Absence materiálního znaku byla nově nahrazena zásadou subsidiarity trestní represe, která je upravena v odstavci druhém ustanovení 12 trestního zákoníku a zní následovně: (2) Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Smyslem této zásady je zmírnit přílišnou tvrdost při aplikaci trestního práva vyplývající z formálního pojetí trestného činu. Trestní právo v tomto ohledu představuje prostředek ultima ratio. Skutková podstata trestného činu opilství, jak je popsána v prvním odstavci ustanovení 360 trestního zákoníku, spočívá v tom, že se pachatel, byť i z nedbalosti, přivede požitím nebo aplikací návykové látky do stavu nepříčetnosti a v tomto stavu se následně dopustí činu jinak trestného. Takto koncipované pojetí trestného činu představuje výjimku z ustanovení 26 trestního zákona, tedy že osoba, která spáchala čin v nepříčetnosti, není za tento čin trestně odpovědná. Zavinění je vyžadováno pouze ve vztahu k přivedení se do stavu nepříčetnosti, nevztahuje se k činu v nepříčetnosti spáchanému (tzv. kvazideliktu). Ten je pouhou objektivní podmínkou trestnosti. 55 NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M.; ŠÁMAL, P. et al. Trestní právo hmotné: Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, 116-117. 22