postmoderna přeneseno z filozofie Jean-Francois Lyotard konstatoval, že představy o světě jsou JINÉ, než na počátku 20. stol. a v době mezi válkami Konec 20. století Období: - ztracení identity ve světě kterému se člověk odcizil - období frustrace / zklamání, zmaření touhy; stav při závažném neuspokojení lidských potřeb - vývojová diskontinuita / nesouvislost Technické vynálezy vedou ke zničení světa / místo společenského pokroku nastal totalitní socialismus Věřilo se, že lidstvo vyřeší všechny vědecké, technické a společenské problémy
Postmoderna versus Moderní umění a avantgarda skepse optimismus
ITÁLIE konec 70. let jako reakce na - minimal art - konceptuální umění - akční malbu - usilovali o ztracený kontakt s lidovými vrstvami NOVÍ DIVOCÍ (nové šelmy) NOVÁ SUBJEKTIVITA ŠPATNÁ MALBA PRUDKÁ MALBA NOVÁ VLNA Jednoduchá malba figurální výrazné barvy, malba štětcem Předchůdci Karel Appel Francis Bacon
Itálie Mimmo Paladino USA Julian Schnabel krátkodobá a hektická móda GRAFFITI (1. výstava graffity 1973) Keit Haring Jean-Michel Basquiat Německo Georg Baselitz (1938) CZ TVRDOHLAVÍ v emigraci: Jiří Georg Dokoupil (1954) Milan Kunc (1944)
Itálie Mimmo Paladino
USA Julian Schnabel krátkodobá a hektická móda GRAFFITI - (1. výstava graffity 1973) Keit Haring (od r.1970 pomalovával zdi New Yorku, nejvýznamnější osobnost na poli graffiti v umění, umřel na AIDS, Madona na jeho počest uspořádala koncert podpora k léčby AIDS) Jean-Michel Basquiat (žák A. Warhola, nejslavnější afroamerický - černý malíř )
Německo Georg Baselitz (1938) Jiří Georg Dokoupil (1954)
Malba je řečí, malba je osudem a podle Milana Kunce se kýč v umění stal jejím druhým hlavním jazykem, hlavně díky reklamě. Neodděluje vysoké od nízkého a tedy zdá se, že malíř vyhrál, a že jeho dlouholetý boj s uměním moderním i klasickým je u konce. Bylo by tomu zajisté tak, ale ještě stále přesně nevíme, co je to kýč. Kýčařem je zván člověk ten, co se chce zalíbit lidem všem. Kýč je obrana útokem, ale také útočiště těch, kteří zhřešili ve světě umění a nezapomínejme, že je to také dobře prosperující živnost. Kýčem epochy minulé jsou zajisté zahradní trpaslíci, v oleji vyvedení na horách troubící jeleni a barvotisky kajících a uslzených Maří Magdalén. Tedy kýčová klasika minulosti, ale také kýč současný, třeba televizní talkshow, v nichž plačící světice nahrazují neméně plačící hosté pořadu, rozvedená manželka zpovídající se před diváky ze svých omylů a poklesků. Ale jako v kýči tradičním nemůže troubící jelen za to, že je krásný a Maří Magdaléna za svůj osud, také tito hosté nemohou za to, že jsou jen náměty pořadu dokonale divácky úspěšného a stejně tak kýčovitého. Lidé chtějí být dojati neboť teprve potom jsou osloveni osudovou identitou, buď prohry, anebo krásy, která jako život rychle pomine a nikdy se nevrátí. Milan Kunc namaloval celou řadu pláten tak říkajíc kýčovitých, ačkoliv podle newyorského teoretika Donalda Kuspita dělá z kýče, který je lehce srozumitelný složitou věc. Neděsíme se složitosti a neleká nás ani jednoduchost, zvláště víme-li, že dokonale kýčovitá je samotná příroda. V osmém semestru byl pro nedostatek talentu, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem (1970). V té době byla politika v očích studentů cennější nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru maloval. Možná i proto prohlásil Beuys na Kuncovu tvorbu: Takové obrazy by se měly zakázat. Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby nazývá Trapným realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká ost-pop, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a symboly západního konzumu a reklamy. Tato etapa vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské hry. Milan Kunc (1944)
Milan Kunc (1944)
TVRDOHLAVÍ Jiří David (1956) Stanislav Diviš (1954) Michal Gabriel (1960) Zdeňek Lhotský (1956) Stefan Milkov (1956) Petr Nikl (1960) Jaroslav Róna (1957) František Skála (1956) Čestmír Suška (1952) Václav Marhoul (1960) *1987
TVRDOHLAVÍ (*1987) František Skála (1956) nebyl v době první výstavy žádným začátečníkem a osobou zcela neznámou, spíše naopak. Poměrně velký počet prací, které vystavil, byl nicméně příjemným překvapením. Mistr druhého života věcí v umění, instalací, obřadů a her, specificky reverzibilních procesů od nevážného k vážnému. Specifických, když vážné ztuhne do podoby fetiše. Umělec vědoucí nostalgie věcí, které mizejí, věcí, které stárnou, a přírody, která ve své pošetilosti napodobuje umění.
TVRDOHLAVÍ (*1987) Jiří David (1956) je v době založení skupiny absolventem pražské Akademie. Známý organizátor společných výstav, které pod názvem Konfrontace přinášely to nejlepší z aktuálního, současného umění. A neméně známý jako umělec, který od počátečního díla, jež se inspirovalo vlnou neue wilde", dospěl k originálnímu a vlastnímu stylu v cyklech pláten Bílé a Černé série. Podivuhodnou atmosféru těchto pláten se záhadnými hermetickými" stavbami a magickými ideogramy právě v době první výstavy Tvrdohlavých vystřídal cyklem na téma českých mýtů. Tvůrce díla pojatého jako kontinuita proměn.