Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Prezidentské dekrety a tzv. obnova právního pořádku v ČSR po druhé světové válce Bakalářská práce Autor: Zdeněk Duffek Bankovnictví, Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. PhDr. René Petráš, Ph.D. Praha Duben, 2013
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Košeticích, dne 7. dubna 2013... Zdeněk Duffek
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. PhDr. Renému Petrášovi, Ph.D. za odborný dohled, trpělivost, pomoc a poskytnutí cenných připomínek a rad při zpracovávání mé bakalářské práce.
Anotace Tato bakalářská práce se zabývá prezidentskými dekrety vydávanými v letech 1940-1945 a tzv. obnovou právního pořádku na území Československé republiky v období po druhé světové válce. V první části je stručně nastíněna historie česko-německých vztahů, jejichţ vliv na poválečné uspořádání Československa byl nezanedbatelný. Další část práce je zaměřena na prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který stál v čele exilového státního zřízení a na jehoţ teorii kontinuity první republiky byla dekretální normotvorba zaloţena. Následující část charakterizuje období londýnského exilu, kdy byl mj. vydán i ústavní dekret o obnově právního pořádku. Je zde rozebrána příprava tohoto dekretu i jeho definitivní podoba. Z poválečných dekretů se práce zabývá dekrety majetkovými a dekrety upravujícími československé státní občanství, coţ úzce souvisí s osudem německé a maďarské národnostní menšiny na území ČSR. Celou bakalářskou práci uzavírá pojednání o současném stavu prezidentských dekretů. Je zde poukázáno na aktuálnost této problematiky a na četné diskuse, které neustále probíhají u nás i v zahraničí. Klíčová slova: dekrety prezidenta republiky, Československá republika, Edvard Beneš, obnova právního pořádku, česko-německé vztahy, odsun Němců Annotation This bachelor thesis deals with the presidental decrees, that were issued in the years 1940-1945, and also with the restoration of the legal order in the territory of the Czechoslovak Republic in the period after the World War II. In the first part the history of the Czech- German relations is briefly outlined. Their influence on the post-war organization of Czechoslovakia was significant. The next part of the thesis is focused on president Dr. Edvard Beneš who was the head of the government-in-exile. His theory of continuity of the first republic was the lawmaking base for the decrees. The following part describes the period of London exile when among others the constitutional decree of restoration of the legal order was issued. The preparation of this decree as well as its definitive state are analyzed here. From the post-war decrees the thesis deals with the property decrees and the decrees modifying Czechoslovakian state citizenship that are closely related to the destiny of the German and Hungarian national minorities in the territory of the Czechoslovak Republic. The thesis is finished by the treatise on the present of the presidential decrees. The topicality of this issue and numerous discussions of it take place continuously both in our country and abroad. This fact is also mentioned in the thesis.
Key words: Decrees of the President of the Republic (Presidential Decrees), Czechoslovak Republic, Edvard Beneš, restoration of legal order, Czech-German relations, deportation of Germans
Obsah Úvod... 8 1. Historie česko-německých vztahů... 10 1. 2. Kořeny česko-německé společnosti... 10 1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války... 11 1. 4. Češi a Němci v ČSR... 12 1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou... 13 2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše... 16 2. 1. Rodina a dospívání... 16 2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí... 17 2. 3. Období 1. světové války... 18 2. 4. Meziválečná činnost... 19 2. 5. Na prahu 2. světové války... 22 2. 6. Exilová činnost... 23 2. 7. Poválečné období... 25 3. Prezidentské dekrety v době exilu... 28 3. 1. Co jsou prezidentské dekrety?... 28 3. 2. Teorie právní a politické kontinuity... 30 3. 3. Dekrety prezidenta republiky v letech 1940-1943... 31 3. 3. 1. 1940, 21. červenec, Londýn. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení ČSR... 33 3. 3. 2. 1940, 15. říjen, Londýn. - Ústavní dekret prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné... 34 3. 3. 3. 1940, 26. říjen, Londýn. Dekret prezidenta republiky č. 4/1940 Úř. věst. čsl., jímţ se upravuje veřejné vyhlášení nově vydaných právních ustanovení československé vlády.... 35 3. 4. Dekrety prezidenta republiky v letech 1944-1945.... 36 3. 4. 1. Charakteristika období... 36 3. 4. 2. Ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku.... 37 3. 4. 2. 1. Příprava ústavního dekretu... 37 3. 4. 2. 2. Komplikace na Slovensku... 40 3. 4. 2. 3. Konečná podoba dekretu... 41 6
4. Prezidentské dekrety v době poválečné... 44 4. 1. Charakteristika doby... 44 4. 2. Prezidentský dekret č. 33/1945 Sb., řešící československé státní občanství... 46 4. 3. Prezidentské dekrety upravující konfiskaci, znárodnění a národní správu majetku... 47 5. Dopady prezidentských dekretů... 50 5. 1. Transfer (odsun) německé a maďarské menšiny z ČSR... 50 6. Prezidentské dekrety v současnosti... 54 6. 1. Dekrety prezidenta republiky jako téma prezidentských voleb v roce 2013... 54 6. 2. Návštěva českého premiéra Nečase v Bavorsku... 55 6. 3. Prezidentské dekrety a Evropská unie... 56 Závěr... 58 Seznam pramenů a literatury... 60 7
Úvod Prezidentské dekrety, druhá světová válka, poválečné uspořádání. Tato a mnohá další historická témata mě zajímala uţ od střední školy. Prezidentské dekrety jako téma mé bakalářské práce jsem si vybral zejména pro svou aktuálnost, která přetrvává uţ celá desetiletí a mnohé diskuze vedené v České republice i v zahraničí jejich aktuálnost přímo dokazují. Cílem mé závěrečné bakalářské práce je zachytit vývoj dekretální normotvorby v kontextu historických událostí a poválečnou obnovu československého právního pořádku, která byla uskutečňována zejména prezidentskými dekrety z let 1940-1945. K dosaţení vytýčených cílů budu vyuţívat rozbor odborné literatury a historických pramenů, které mi byly doporučeny mým vedoucím bakalářské práce. Ve snaze zachovat si objektivní názor na celou problematiku prezidentských dekretů, budu nahlíţet i do jednostranně zaměřené literatury, která prezidentské dekrety buď jasně kritizuje, nebo naopak všeobecně obhajuje. Má práce je rozdělena celkem do šesti kapitol. Tyto kapitoly jsou pak dále členěny na další specifikovanější podkapitoly, ve kterých se zabývám zadaným tématem. První kapitola je věnována stručnému nástinu historie česko-německých vztahů od jejich prvopočátku, který je datován do 13. století, přes rakousko-uherskou monarchii aţ po období nacistické okupace ČSR. Ve druhé kapitole budu rozebírat osobnost prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Zvláštní pozornost věnuji důleţitým ţivotním událostem, které ovlivnily Benešovu osobnost a mohly mít tedy určitý podíl na jeho rozhodování v průběhu vydávání prezidentských dekretů. Třetí kapitola pojednává o exilových prezidentských dekretech. Na začátku definuji co vlastně pojem dekret znamená a co vedlo prozatímní státní zřízení k tomuto způsobu vydávání právních norem. Dále zde obecně charakterizuji období exilové normotvorby a rozepíši některé dekrety, které poloţily základ prezidentské dekretální pravomoci. Zvláštní pozornost bude věnována ústavnímu dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, u kterého bude podrobně rozebrána jak jeho příprava, tak i jeho znění. Čtvrtá kapitola bude určena poválečné dekretální normotvorbě. Opět zde uvedu stručný nástin tohoto dekretálního období, podrobněji se pak zaměřím na prezidentské dekrety upravující čs. státní občanství a na dekrety řešící konfiskaci a znárodnění majetku. V předposlední páté kapitole bude zmiňován odsun (transfer) německé a maďarské menšiny 8
z poválečné ČSR, jeho právní aspekty a průběh. Celou mou bakalářskou práci uzavírá šestá kapitola s názvem Prezidentské dekrety v současnosti. V důsledku toho, ţe v době psaní této práce došlo k významným událostem, které se bezprostředně týkají prezidentských dekretů, budu v této kapitole zmiňovat pouze události z doby nedávno minulé. Moji bakalářskou práci budu po dohodě s vedoucím práce zakládat zejména na dílech doc. JUDr. Jana Kuklíka, Dr., dále pak prof. JUDr. Václava Pavlíčka a prof. JUDr. Karla Malého, DrSc. Publikace dalších autorů pouţitých v mé práci sice jenom doplňují díla těchto stěţejních autorů, přesto však plní velice důleţitou funkci, kterou je zachování objektivního pohledu na celou problematiku prezidentských dekretů. 9
1. Historie česko-německých vztahů 1. 2. Kořeny česko-německé společnosti Vztahy Čechů a Němců se vyvíjely po celá staletí. Jejich počátek se dá nalézt uţ při zrodu českého státu a během toho dlouhého tisíciletí se vzájemné vztahy vyvíjely a přetvářely na základě mnoha dějinných událostí. Počátky společného souţití Čechů a Němců sahají hluboko do historie. Hlavní kořeny sahají aţ do 13. století, kdy začali na české území přicházet noví obyvatelé. Byli to většinou němečtí kolonisté, které sem lákala hlavně vhodná zemědělská půda a moţnost rozvoje řemesel a obchodu. Noví osadníci pocházeli ze sousedních německých oblastí, jako bylo například, Sasko, Bavorsko nebo Falc, ale našli se tady i tací, kteří pocházeli aţ ze Švábska či Porýní. 1 Pokud se však jedná o počátky konfliktů mezi oběma národy, tak ty jsou spojeny se zrodem a rozmachem národního hnutí obou národů, jehož nedílnou součástí se staly i politické programy. 2 Rok 1848 se stal klíčovým pro další vývoj česko-německých vztahů. V tomto revolučním roce nacházeli čeští a němečtí politikové společné cíle a ideály, které jim otevíraly cestu k další spolupráci. V důsledku německé neochoty akceptovat samostatnou českou politiku, došlo k vzájemnému neporozumění a rozchodu. Od roku 1848 aţ do začátku první světové války se česká politika orientovala na obnovení české státnosti uvnitř habsburské monarchie. 3 Tyto pokusy však také ztroskotaly. Po odeznění tzv. bachovského absolutismu dostala česká politika další šanci prostřednictvím přestavby rakouského císařství. I tyto naděje padly po uzavření rakousko-uherského vyrovnání roku 1867. 4 90. léta 19. století byla pomyslným vrcholem česko-německých konfliktů. Vše zahájil punktační pokus v roce 1890, podle kterého měly být Čechy rozděleny na základě etnického principu. Situace vyvrcholila roku 1897 po vydání Badeniho jazykového nařízení, které 1 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 12-13, ISBN 80-860-1060-0. 2 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 28, ISBN 80-860-1060-0. 3 DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 7-13, ISBN: 80-7286-001-1. 4 Na úroveň Rakouska a Uherska by české země stavil tzv. trialismus. Ten se však českým politikům prosadit nepodařilo. 10
částečně zrovnoprávnilo český jazyk s německým. I v následujících letech 1908-1914 pokračovala hluboká krize ve vzájemných vztazích. Uţ v roce 1848 představil poslanec rakouského sněmu Ludwig von Löhner svůj plán, ve kterém počítal s vytvořením samosprávných a uzavřených německých krajů v Čechách tzv. ţup. O vytvoření těchto ţup uvaţovali po vzniku samostatného Československa i T. G. Masaryk s Edvardem Benešem. Poslední desetiletí 19. století přineslo i extrémní názory na řešení česko-německého problému. Německý historik Karel Lamprecht přišel s myšlenkou týkající se vystěhování Čechů na území Bosny. Nicméně podobně se na druhé straně vyjádřil i Jakub Arbes, který ţádal vyhnání Němců z Čech. 5 Radikální myšlenky a nevraţivost obou národů však nebyly pravidlem platícím pro všechny. V mnoha horských a podhorských vesnicích panovaly mezi Čechy a Němci přátelské vztahy, které vedly k oboustranně prospěšné spolupráci. 1. 3. Česko-německé konfliktní společenství za 1. světové války První světová válka nepřinesla česko-německým vztahům nic dobrého. Stále se stupňující německý útlak vyústil u českého národa k většinové nenávisti německé monarchie. České jednotky ve sluţbách Rakousko-Uherska často dezertovaly a dobrovolně přebíhaly do zajetí. Tito dezertéři pak vytvořili základ pro československé legie v Rusku, Francii a Itálii. Současně však česká domácí politika nevyvíjela přílišnou aktivitu. Strach z rozhodující odvety v případě vítězství centrálních mocností měl za následek opatrné, místy aţ podlézavé chování vůči monarchii. Odpor se však postupně zvyšoval a měl podobu masových stávek, demonstrací s protirakouským podtextem a častější se stávaly i vojenské vzpoury. Největší protestní akcí však byla aţ generální stávka v lednu 1918, která se konala na protest proti postupu německé a rakouské delegace na mírových jednáních v Brestu Litevském. Český svaz poslanců se usnesl spolu s českými poslanci na praţském zemském sněmu na tzv. tříkrálové deklaraci, která se svým obsahem hlásila k sebeurčujícímu právu pro český a slovenský národ. Nový habsburský císař Karel I. se ještě pokusil zachránit 5 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 28-29, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 10-13, ISBN: 80-7286-001-1. 11
rozpadající se monarchii tím, ţe nabídl její předlitavské části federalizaci. Tento návrh však neměl naději na úspěch v důsledku jiţ jistě prohrané války. V následujícím rychlém sledu událostí jiţ nemohlo nic zabránit tomu, aby byla 28. října 1918 vyhlášena samostatná Československá republika. 6 1. 4. Češi a Němci v ČSR Konec první světové války na přelomu října a listopadu 1918 neznamenal jenom zhroucení habsburské monarchie. Zároveň znamenal největší zlom v dosavadní podobě českoněmeckých vztahů od roku 1526, které se svou formou a obsahem musely přizpůsobit nové době. Ve svém prvním projevu k Národnímu shromáţdění v prosinci 1918 prohlásil prezident T. G. Masaryk, že území československého státu obývané Němci zůstane vždy tomuto státu. 7 Současně s tím vyzval Němce, aby opustili své hluboko zakořeněné pangermánské a protičeské postoje a podíleli se na vytváření nového společného státu. Také přislíbil, ţe menšinám budou přiznána národní a občanská práva, přesně jak bylo stanoveno Washingtonskou deklarací. Zároveň s tím však vyloučil jakoukoli secesi československého území. Domácí odboj zaujímal k německé menšině obdobný postoj a vyjadřoval víru v budoucí pokojné souţití obou národů, které bude zaloţeno na demokratických principech. Němečtí občané si však i nadále snaţili zachovat si svá odvěká privilegia a nadřazenost. 8 Práva byla menšinám zaručena jak ústavní listinou ČSR, tak i mezinárodním právem. Rovná práva zaručovala minoritám i smlouva na ochranu menšin, která byla součástí versailleských mírových ujednání. Pokud se dají srovnávat postavení jednotlivých menšin v Evropě, tak německá menšina v ČSR byla výjimečnou v tom, ţe byla jako jedna z mála zastoupena ve vládě 9 a měla samostatně fungující systém školství, který byl zakončen vysokými školami. Okamţitě po vzniku republiky nabídl prezident Masaryk 6 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 36-46, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 10-13, ISBN: 80-7286-001-1. 7 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 57, ISBN 80-860-1060-0. 8 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 46-61, ISBN 80-860-1060-0. DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 13-14, ISBN: 80-7286-001-1. 9 Německá menšina byla ve vládě zastoupena v letech 1926-1938. 12
československým Němcům dvě ministerská křesla, předseda vlády Tusar šel ještě dále a o něco později nabídl Němcům čtyři křesla. Na doporučení sudetoněmeckého politika Lodgmana von Auen však Německý parlamentní svaz tato místa odmítl. 10 Většina německých politiků chovala k Československu hned od jeho vzniku značně negativistické postoje. Téměř okamţitě po jeho vzniku byly také na území českého státu vyhlášeny představiteli Němců čtyři německé provincie. Dvě z nich dokonce vytvořily vlastní zemské vlády. Tyto provincie se rozhodnutím rakouského parlamentu z 12. listopadu 1918 měly připojit k zamýšlenému Velkému Německu. Mírovou smlouvou však bylo toto sloučení zakázáno. Česko-německé vztahy na dlouho poznamenala německá generální stávka, která byla vyhlášena v důsledku toho, ţe československá vláda zakázala, aby se v československých pohraničních oblastech konaly volby do rakouského parlamentu. Některé z následných demonstrací přerostly v násilí, coţ mělo za následek 50 mrtvých Němců. Němcům bylo znovu nabídnuto ministerské křeslo, znovu bez úspěchu. Do československé vlády vstoupily německé strany aţ roku 1926, coţ bylo od střízlivěji uvaţujících německých politiků (např. agrárníků) výrazem loajality k ČSR. 11 Československo bylo plně zasaţeno hospodářskou krizí aţ v roce 1930 a její průběh zde byl znatelně pomalejší, neţ v Německu. V době, kdy na československém území dosahovala hospodářská krize vrcholu, byl jiţ v Německu patrný pozvolný ekonomický růst. Není proto aţ zas takovým překvapením, ţe českoslovenští Němci spatřovali v Hitlerově Německu svou naději. 12 Němci v pohraničí byli krizí zasaţení ještě hůře, neţ obyvatelé vnitrozemí. V následku toho začal opět sílit německý negativismus, který pomalu ale jistě začal přerůstat v nacismus. 13 1. 5. Krize česko-německých vztahů před 2. světovou válkou Absolutní obrat v politickém ţivotě přinesly volby roku 1935, ve kterých, co se celkového počtu získaných hlasů týče, stala Sudetendeutsche Partei (SdP) nejsilnější 10 Ministerská křesla byla odmítnuta i přes přímé doporučení říšskoněmeckých diplomatů přijmout je. 11 Toto rozhodnutí bylo povaţováno za jednu z největších chyb sudetoněmecké politiky i říšskými politiky v Německu. Odpovídalo však sudetoněmeckému politickému negativismu, které chtělo udrţovat spory mezi Čechy a Němci stále ţivé a otevřené. 12 V Německu se projevila nesporná výhoda diktátorských reţimů rozsáhlé státní intervence do hospodářství byly sice riskantní, ale dokázaly (alespoň zdánlivě) řešit kaţdodenní problémy, které suţovaly obyvatelstvo. 13 Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. 2. opravené vydání. Editor Zdeněk Beneš, Václav Kural. Praha: Gallery, 2002, s. 79-88, ISBN 80-860-1060-0. 13
politickou stranou v ČSR vůbec. Tento radikální obrat měl tři hlavní příčiny. Prvním byla výše zmíněná hospodářská krize, která pohraniční německé obyvatelstvo zasáhla neobyčejně silně. Za druhou hlavní příčinu se dá povaţovat prudký politický i vojenský vzestup Třetí říše, kde měl hlavní slovo Adolf Hitler. Třetí příčinnou bylo vytvoření politicky útočné a autoritativní SdP, jejíţ program se přesně shodoval s aktuálními nacionalistickými náladami československých Němců. Ne všichni němečtí nacionalisté se však ztotoţňovali s nacistickými ideologiemi. V těchto jedincích spatřovali mnozí nacisté nezanedbatelné nebezpečí, i kdyţ nejdříve byly jejich ideologie podobné. Prezident Beneš se spolu s ministerským předsedou Hodţou snaţili na počátku roku 1937 vyjednávat o zlepšení stávající situace německé menšiny. Na základě těchto jednání byla vydána opatření, která měla situaci v pohraničí uklidnit. 14 Dále byl vládou připravován i nový národnostní statut, který měl zvětšit podíl Němců na skutečné správě státu a to formou decentralizace. Tato jednání však byla úmyslně mařena vedením SdP, která posléze předloţila své vlastní poţadavky na teritoriálně-politickou autonomii pro německá území. V té době jiţ celou SdP ovládala její nacistická sloţka, která si dokázala vytvořit oporu v britské zahraniční politice. 15 Hitler poslal v březnu 1938 směrnici lídrovi SdP Konradu Henleinovi, ve které mu přikazuje, aby kladl československé vládě takové poţadavky, které nebude moţné přijmout. Tímto Hitlerovým nařízením se SdP stala definitivně pouhým nástrojem k rozvracení Československa, coţ ostatně nacistický reţim plánoval uţ od svého nástupu k moci. Na konci dubna roku 1938 byl na sjezdu Sudetoněmecké strany v Karlových Varech předloţen tzv. karlovarský program. Ten obsahoval osm poţadavků, které přímo zasahovaly do státní suverenity Československa. Celý karlovarský program byl však jenom zástěrkou pro plánované odtrţení pohraničních oblastí a jejich následné připojení k Říši. 16 Obecní volby konané na přelomu května a června 1938 jen potvrdily obecné mínění o silných nacionalistických názorech sudetských Němců. Pro nacistickou SdP se vyslovilo aţ 91% německých voličů a celkový počet členů této strany se pohyboval okolo čísla 1,2 milionu. Tato velká část německé národností menšiny v Československu se aktivně 14 Šlo o opatření, v rámci kterých měla být německé minoritě poskytnuta hospodářská pomoc, měl být zvýšen podíl Němců ve státní správě a plánovaná byla i další liberalizace v oblasti jazykového zákonodárství. 15 DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 16-17, ISBN: 80-7286-001-1. 16 CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440. 14
podílela na vnitřním rozvracení demokratické republiky, coţ se později stalo jedním z hlavních důvodů, který přesvědčil vítězné velmoci o nutnosti vysídlení Němců z Československa. Anglo-francouzský plán, týkající se odstoupení českých pohraničních oblastí s více neţ 50% německého obyvatelstva, byl pod nátlakem přijat československou stranou 21. září 1938. S tím se však Hitler nespokojil. Chtěl rozbít celé Československo. To se mu povedlo osudného 29. září 1938, přijetím tzv. mnichovské dohody, pod kterou jsou podepsáni zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Českoslovenští zástupci do této dohody nemohli zasahovat a celý dokument jim byl předán jako definitivně schválený. Na Říší zabraném území ţilo vedle Němců zhruba 800-850 000 Čechů, ze kterých zhruba 120 000 uprchlo do vnitrozemí. Ti co zůstali, byli vystaveni tvrdému německému utlačování a pronásledování. 17 Krutý osud stihl po okupaci zbylého československého území a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava drtivou většinu všech obyvatel neněmecké národnosti. Nacistický teror dosahoval svého vrcholu v období, kdy byl zatupujícím říšským protektorem nechvalně známý Reinhard Heydrich, který byl pověřen konečným řešením české otázky a v období tzv. heydrichiády, která následovala po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu 1942. Celé období druhé světové války bylo bezesporu nejtragičtější kapitolou česko-německých vztahů, coţ mělo za následek radikální ukončení, tohoto stovky let trvajícího svazku. 18 Pokud se Benešovy prezidentské dekrety stanou předmětem domácích nebo zahraničních diskusí, bývá to nejčastěji v souvislosti s česko-německými, potaţmo česko-rakouskými vztahy. Proto jsem zvolil podrobnější rozbor historie těchto vztahů, neţ by měl vzhledem k tematickému zaměření mé práce být. Celé poválečné uspořádání nebylo podle mého názoru zaloţené jen na událostech druhé světové války (i kdyţ to byl asi vliv rozhodující), ale bylo vyvrcholením dlouhodobého vývoje česko-německých vztahů. 17 DEJMEK, Jindřich, KUKLÍK, Jan, NĚMEČEK Jan. Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 16-17, ISBN: 80-7286-001-1. CHVOJKOVÁ, Helena. Časovaná bomba v pohraničí: Sudety na cestě k Mnichovu. History revue: intriky, zrady, zakázaná láska a smrtící boj o moc. 2013, č. 3, s. 54-60, ISSN 1803-0440. 18 ISBN 80-856-1202-X. 15. Vyd. 1. Praha: Erika, 1992, s. 57-72,
2. Osobnost Dr. Edvarda Beneše 2. 1. Rodina a dospívání Eduard Beneš se narodil 28. května 1884 v Koţlanech na Rakovnicku, jako desáté dítě do rodiny Matěje a Anny Benešových. Z neznámých důvodů si později vybral nezvyklou variantu svého jména, Edvard. Narodil se do skromných poměrů, které byly typické pro celý kralovický, převáţně zemědělský, okres. Benešův otec Matěj byl pracovitý, ale poměrně uzavřený člověk, který se zabýval zejména obchodem. Vedl vlastní obchod se smíšeným zboţím a byl členem správní rady místního pivovaru. Matějova manţelka Anna Petronila byla velice zboţná a pracovitá ţena. Starala se o domácnost plnou dětí a dokázala převzít vedení hospodářství. U Benešů panoval přísný reţim, malý Eduard byl zvyklý na přísnou kázeň, která pramenila zejména z velké spořivosti a šetrnosti jeho otce. Tělesné tresty a výpomoc v domácnosti byla samozřejmostí. Jeho matka však nebyla zlá, naopak měla veselou povahu a svědomitě o malého Beneše pečovaly i jeho starší sestry. 19 Uţ v dětství byl Eduard spíše samotářský a přemýšlivý chlapec, který nevyhledával společnost svých vrstevníků a svůj volný čas trávil většinou učením. Jeho matka Anna chtěla, aby se stal knězem. Eduard však nikdy ve víře útěchu nenašel a jiţ na gymnáziu sám sebe pokládal za ateistu. 20 Na změnu jeho názorů měl významný vliv zejména historický obraz husitského hnutí a nemalým dílem přispěl i jeho bratr Vojtěch, který ho od náboţenství dlouhodobě odrazoval. Roku 1896 byl Eduard přijat na vinohradské gymnázium a přestěhoval se ke svému bratrovi Vojtěchovi do Prahy, s nímţ si vytvořil poměrně blízký vztah. Eduardova uzavřená povaha se projevovala i při studiích na gymnáziu. Ke svým spoluţákům byl značně rezervovaný a preferoval asketický ţivot. S děvčaty pěstoval pouze platonické vztahy, alkoholu a kouření se vyhýbal. Zpočátku patřil Beneš k nejlepším ţákům gymnázia, později se jeho prospěch zhoršil. Byl známý předším svým rebelstvím vůči starší generaci. V době, kdy byl fotbal ve školních kruzích přísně zakázaným sportem, hrál za praţskou Slávii. 19 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 9-10, ISBN: 80-204 0770-7. 20 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 10, ISBN: 80-204 0770-7. 16
Kvůli této své aktivitě přišel o stipendium a zároveň dostal i sníţenou známku z chování. Spory s vyučujícími také nebyly nic výjimečného. I přes svou častou vzpurnost a konflikty s autoritami to byl rozumný a přemýšlivý člověk. Dokázal si udrţet svou cílevědomost, pilně pokračoval v gymnaziálním studiu a navíc se soukromně učil francouzsky. Přes svého bratra Václava se mladý Eduard seznámil s profesorem Masarykem. Tehdy neměl ani ponětí, jak blízkou spolupráci s ním v budoucnosti naváţe. Právě naopak, Masarykovým názorům a společenský postojům oponoval, povaţoval je za příliš náboţenské. Beneš byl často kritizován svými spoluţáky za sociálně-demokratické názory, které zastával. Zalíbení našel zejména v teorii sociálního darwinismu společnost byla podle něj krutá, chyběla druţnost, přátelství a solidarita. Jeho školní prospěch se i nadále zhoršoval. Nad vodou ho však stále drţela jeho ctiţádost a odhodlání bojovat za své sny. 2. 2. Vysokoškolská studia a návštěvy zahraničí Roku 1904 započal své studium na Filosofické fakultě české Karlovo-Ferdinandovy univerzity. Zanedlouho však odjel do Paříţe, kde navštěvoval přednášky na Sorbonně. Dále krátce studoval v Berlíně a navštěvoval Anglii. Ještě před tím, neţ odcestoval do Francie, dohodl se na dopisovatelské činnosti se dvěma redakcemi sociálně demokratických listů - Práva lidu a Rovnosti. 21 Ze svých cest se vracel rozčarován. Zklamalo ho jak Německé císařství, které pokládal za nepřijatelnou říši násilí a moci 22, tak i Anglie, ve které byl podle něj ţivot doslova strašný. Jediná Francie Benešovi učarovala, zvláště pak Paříţ. V létě roku 1908 zakončil své doktorské studium na právnické fakultě univerzity v Dijonu. Sepsal disertační práci na téma Rakouský problém a česká otázka. V ní mimo jiné vyslovil názor, ţe Rakousko-Uhersko by jako státní útvar mělo pokračovat ve své existenci, určitou reformaci a demokratizaci však pokládal za nutnost. Tento názor na budoucnost českého národa s ním sdílel i Masaryk. Roku 1909 sloţil v Praze rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie. V Paříţi se mj. seznámil s M. R. Štefánikem a Františkem Kubkou, svými spolupracovníky v boji proti Rakousko-Uhersku. Při svém studiu ve Francii také potkal svou budoucí manţelku Annu Vlčkovou (později si změnila jméno na Hanu), kterou si v roce 1909 vzal. Jejich manţelství 21 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-85431- 20-3. 22 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 14, ISBN: 80-204 0770-7. 17
bylo velice šťastné a díky tomu, ţe Hana byla dobře finančně zajištěna, netrpěli nouzí. Jejich idylický ţivot však přerušil začátek 1. světové války. Edvard Beneš se o tomto konfliktu vyjádřil v prvním díle své vzpomínkové knihy slovy: Válka mně překvapila a nepřekvapila. Později svůj výrok upřesnil: Začal jsem svou akci revoluční s vědomím, že vstupuji do praktické politiky jako začátečník. Tušil jsem, že to nebude pro mne práce snadná. 23 2. 3. Období 1. světové války Beneš byl odpůrce militarismu, zarytý pacifista se z něj však nikdy nestal. První světovou válku uznal jako nutný prostředek, kterého je zapotřebí pro zachování kultury národa. Postupně začal opouštět myšlenku o nutnosti zachování habsburské monarchie a stával se jedním z předních bojovníků proti Rakousko-Uhersku. Na podzim roku 1914 spolu Beneš a Masaryk navázali blízkou spolupráci. Beneš do této spolupráce dvou názorově rozdílných lidí vloţil nejen finanční prostředky, ale hlavně svou neuvěřitelnou odhodlanost a pracovitost. Jezdil do Vídně, kde získával informace od českého sluhy ministra vnitra Korandy, navštěvoval s Masarykem schůzky radikálních politiků a mj. také získával do odbojářských řad nové spolupracovníky. Touto svou zapáleností a zároveň pečlivostí se stával pro Masaryka nepostradatelným. 17. prosince 1914 odjel Masaryk nastálo do exilu. Předtím však ještě jmenoval Beneše svým nástupcem. Beneš Masaryka v zahraničí často navštěvoval a podával mu informace o vývoji v Rakousko-Uhersku. Po jedné z Benešových návštěv ve švýcarské Ţenevě se v Praze začala rodit tajná odbojová organizace, která vešla ve známost jako Maffie. Původním cílem této organizace bylo rozvracet válečné úsilí monarchie, koordinovat domácí činnost s Masarykovou činností v zahraničí a v neposlední řadě se připravovat na pád monarchie a organizovat nový samostatný stát. 24 V Maffii zastával Beneš jednu z předních funkcí. V odbojových aktivitách mu byli velice nápomocní jeho přátelé, včetně manţelky Hany. Beneš si často počínal velice neopatrně a mnohdy aţ zbytečně riskoval, coţ mu mnozí spolupracovníci vytýkali. On však věřil ve svou nedotknutelnost, protoţe nad ním drţí ochrannou ruku sama Prozřetelnost. I tímto způsobem se z něj utvářel jeden z budoucích vůdců národa. 23 BENEŠ, Edvard. Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Editor Věra Olivová. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 1 a 14, Kniţnice společnosti Edvarda Beneše, sv. 4. 24 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, ISBN: 80-85431- 20-3. 18
V září roku 1915 následuje Masaryka do exilu. Zde společnými silami bojují za samostatný stát. Po dohodě s Masarykem odjíţdí do Francie. Zde ţil společně se svou ţenou Hanou poměrně skromný ţivot a mj. navázal bliţší vztahy s M. R. Štefánikem. V únoru 1916 vznikla v Paříţi pod Masarykovým vedením Československá národní rada, Beneš zde zastával roli generálního sekretáře. Jedním ze záměrů Československé národní rady bylo vytvořit samostatné československé vojenské jednotky. Po získání souhlasu i podpory byly postupně vytvořeny legie ve Francii (prosinec 1917), Rusku (léto 1918), Itálii (duben 1918) 25. Dalším velkým úspěchem Benešova snaţení bylo uznání Československé národní rady jako hlavního orgánu vznikajícího Československa. Akty uznání přicházely postupně od dohodových mocností v průběhu roku 1918. Prohlášení americké vlády ze září 1918 uznalo ČSNR de facto za československou vládu. Na základě tohoto prohlášení vyhlásil Beneš zatímní vládu československou v čele s T. G. Masarykem, Benešem jako ministrem zahraničí a vnitra a Štefánikem jako ministrem války. 2. 4. Meziválečná činnost 17. října 1918 pozval Beneš české politiky na jednání do Ţenevy, kde se dohodnou na dalším společném postupu. Na tomto jednání vedl zahraniční odboj Beneš, Národní výbor jako nejvyšší politický orgán ve vlasti vedl Karel Kramář. Tato schůze trvala do konce října. Po dohodě s českými politiky se stal prvním ministrem zahraničí. Mezitím v českých zemích došlo k převratu a k vyhlášení samostatného československého státu. Do vlasti se však Beneš vrátil jenom na krátkou dobu. Jiţ v lednu 1919 se Beneš jako vůdce československé zahraniční politiky účastnil mírové konference ve Versailles. Zde poţadoval uznání historických hranic Čech, Moravy a Slezska a mj. také spojení se Slovenskem a s Podkarpatskou Rusí. Za Benešovými úspěchy na mírové konferenci stojí zejména velká autorita, kterou si vypěstoval ve Francii. V září roku 1920 se mu povedlo vyjednat převoz československých legií z Ruska. 26 Velkou míru zásluh měl Beneš také na vytvoření tzv. Malé dohody (Československo, Rumunsko, Jugoslávie). Její vytvoření odůvodnil zejména obavami o hospodářskou a sociální 25 Edvard Beneš - Praţský hrad. Pražský hrad [online]. 2009 [cit. 2013-02-04]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/edvard-benes.shtml 26 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 39-40, ISBN: 80-204 0770-7. 19
stabilitu a také obavami z vývoje v Maďarsku. Malá dohoda byla rovněţ významně podporována Francií. Benešovi vyhovovala francouzská protiněmecká politika a dále se snaţil posilovat obchodní styky s Francií na úkor Německa. Tyto snahy však byly marné. Značně chladný vztah měl rovněţ k bolševickému Rusku. Návrh diplomatických styků odmítl a podporoval i protibolševické úsilí. 26. září 1921 se Edvard Beneš stal ministerským předsedou a zároveň si ponechal i svůj post ministra zahraničí, coţ mu bylo často vytýkáno. Poslancem Národního shromáţdění byl v letech 1919 26 a 1929 35. V roce 1922 se zúčastnil Janovské konference, která po delší době velice tvrdě prověřila jeho diplomatické schopnosti. Mimo jiné se ukázaly i stinné stránky Benešovy osobnosti, jako například určitá arogance v jednání s jinými státy, neschopnost uznat vlastní chyby a vyrovnat se s nimi. Také nedokázal vnímat rysy osobnosti jednotlivých politiků a ani hlouběji nezkoumal jejich jednání. 27 Dále se Beneš zaslouţil na vzniku smlouvy mezi ČSR a Francií, která byla podepsána v lednu 1925 a měla garantovat ochranu území ČSR před útokem Německa, popřípadě Maďarska. Beneš se dostal do názorového sporu s Karlem Kramářem, prvním předsedou čs. vlády. Tento spor se týkal postoje k sovětskému Rusku. Kramář prosazoval společnou intervenci československých legií a spojeneckých vojsk, která by měla odstavit bolševiky od moci. Beneš s ním nesouhlasil a při projevu v poslanecké sněmovně v lednu 1921 zdůraznil, ţe vyřešení problému v Rusku musí být přenecháno Rusům samotným. 28 Místo intervence chtěl na tamní poměry působit aktivní spoluprácí a hospodářskou politikou. Z tohoto důvodu prosazoval diplomatické uznání SSSR evropskými státy. Kdyţ se v roce 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler a mezinárodní politika se začala měnit, Benešova zahraniční politika zůstávala ve své podstatě nezměněna. Nadále podporoval mírové smlouvy a Společnosti národů, které dávaly záruky pokojnému vývoji v Evropě. Za pomyslné završení Benešova úsilí se dá povaţovat podpis organizačního paktu Malé dohody v únoru 1933. Sliboval si od něj posílení vojenského a hospodářského vlivu Malé dohody ve střední Evropě. Jeho snahy však nedosáhly poţadovaného účinku. V důsledku stále se vyhrocující situace v Německu uzavřel Beneš po francouzském vzoru smlouvu o pomoci Sovětského svazu Československu. Tato pomoc však byla podmíněna tím, ţe do konfliktu by jako první vstoupila Francie. Za svého působení v křesle 27 ZEMAN, Zbyněk. Edvard Beneš: Politický životopis. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 84, ISBN: 80-204 0770-7. 28 HAVLÍČEK, František. Eduard Beneš: Člověk, sociolog, politik. Praha: Prospektrum, 1991, s. 45, ISBN: 80-85431-20-3. 20