3.3. Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech

3.3. Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Studijní opora k akci v rámci projektu CZ.1.07/1.3.05/03.0030 Název projektu: Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede Celkový počet stran: 30 Autor: prof. RNDr. Vladimír Baar, CSc. Ostravská univerzita Ostrava, únor 2012 1

OBSAH: 1 EVROPA A SVĚT NÁS ZAJÍMÁ: NAŠI SOUSEDÉ... 2 2 OBJEVUJEME EVROPU A SVĚT... 6 2.1 NAŠE VLAST A EVROPA... 6 2.2 EVROPSKÉ KRAJINY... 10 2.3 EVROPA A SVĚT... 13 2.4 STÁTNÍ SYMBOLY EVROPSKÝCH ZEMÍ... 16 3 JSME EVROPANÉ... CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 3.1 KOŘENY A ZDROJE EVROPSKÉ CIVILIZACE...CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 3.2 KLÍČOVÉ MEZNÍKY EVROPSKÉ HISTORIE...CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 3.3 EVROPSKÁ INTEGRACE...CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA. 3.4 DEN EVROPY...CHYBA! ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.8 1 Evropa a svět náš zajímá: naši sousedé v Evropě Česká republika ležící v centru Evropy je obklopena Slovenskem, Polskem, Německem a Rakouskem sousedy, s nimiž prožila stovky let naplněných příjemnými i nepříjemnými obdobími, která zanechala trvalé stopy v myšlení Čechů, Moravanů a Slezanů. Jazykově i povahově jsou nám bezesporu nejbližší Slováci. S jejich prapředky žili naši předchůdci už v rámci Velké Moravy, která svými hranicemi zasahovala i do dnešních českých krajů a západního Slovenska. Lidé tehdy ještě mluvili stejným slovanským jazykem a i dnes jsou rozdíly mezi češtinou a slovenštinou velmi malé. Od příchodu Maďarů, kteří v 9. století přispěli k zániku Velké Moravy se však dnešní slovenské území stalo součástí maďarského státu a politický, kulturní i ekonomický vývoj Slováků se vyvíjel v odlišném kulturním prostředí. Zatímco v západní části bývalé říše se zformoval český stát, byla východní část téměř celé tisíciletí vystavena vlivu maďarštiny jazyka velmi odlišného. Zřejmě i proto si Slováci svůj jazyk udrželi, ovšem jen v relativně izolovaných 2

hornatých oblastech. V nížinách, kde se usadil velký počet Maďarů, se však slovanský jazyk postupně vytrácel. Právě odlišný politický vývoj měl hlavní vliv na to, že Češi a Slováci se nakonec zformovali ve dva svébytné národy. Nic na tom nezměnilo ani to, že v dějinách došlo několikrát ke spojení českých a maďarských (uherských) zemí pod společnými vládci. Se Slováky jsme tak byli formálně spojeni pod vládou Jagellovců (1490-1526) a poté Habsburků (1526-1918). Nepřekvapuje proto, že při rozkladu Habsburského impéria ve 20. století se zástupci Čechů a Slováků dohodli na vytvoření společného státu nazvaného Československo, slavnostně vyhlášeného 28. října 1918. Československo významně přispělo ke vzájemnému poznávání jazykově blízkých národů. Ty jsou si tak blízké, že většina lidí si postupně ani neuvědomovala, zda se v rozhlase nebo televizi mluví česky nebo slovensky, Češi bez problémů četli slovenské knihy a časopisy, Slováci zase české. Lidé se stěhovali a usazovali na územích spřáteleného národa a jazykově se přizpůsobovali většině. Vznikla četná smíšená manželství, zcela samozřejmé se stalo vytváření společných sportovních týmů či uměleckých souborů. Jen sporadicky docházelo k nějakým nedorozuměním, Češi a Slováci se měli vzájemně rádi a vzájemná náklonnost zůstala zachována i po rozdělení Československa k 1.1.1993 na dva samostatné státy: Česko a Slovensko. Samozřejmě se můžeme ptát, proč se společný stát rozpadl, když se Češi a Slováci mají stále rádi? Odpověď není jednoduchá hodně k tomu přispělo oslabení a rychlé zhroucení komunistických režimů v celé střední a východní Evropě. To postihlo zejména mnohonárodní federativní státy Sovětský svaz a Jugoslávii. Na mapě Evropy se objevila řada nových států, z nichž některé naplnily staleté národní touhy po samostatnosti (např. Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Ukrajina a jiné). Také na Slovensku vzniklo poměrně silné hnutí za ustavení prvního skutečně nezávislého státu Slováků, protože vývoj ukazoval, že v Evropě je vnímána státnost jako završení procesu formování národa. Zatímco Češi vnímali Československo jako pokračování vlastního státu zformovaného už na troskách Velké Moravy a rozšířeného v r. 1918 o slovenské území, pro část Slováků státnost sdílená napůl s Čechy nebyla plnohodnotná. Že se Slováci a Češi mají vzájemně stále rádi, můžeme vidět třeba při hokejových či fotbalových zápasech. Pravda, když spolu hrají národní týmy Česka a Slovenska, tak se hraje často ve vypjaté atmosféře, v níž občas padnou i ostrá slova. Ale když je soupeřem někdo jiný, tak většina Čechů upřímně fandí slovenskému týmu, a Slováci českému. I na tomto příkladu je vidět, že označení bratrské národy zůstalo pravdivé i po rozdělení Československa. Polsko je druhý slovanský soused. I když polština není češtině tak blízká jako slovenština, je zejména v příhraničních oblastech severovýchodu našeho státu lidem docela srozumitelná. Je to celkem pochopitelné, když si uvědomíme, že právě zde se nachází menší část historického Slezska obsaženého i v názvu Moravskoslezského kraje. Historické Slezsko lemuje takřka celou polskou pohraniční oblast s Českem, dlouhou dobu však bylo součástí českého státu, v níž žila i početná německá menšina. Čeští panovníci z rodu Přemyslovců občas vládli i v Polsku a polští Piastovci na českém trůně. Český stát však byl orientován především západním směrem, zatímco polský 3

expandoval na východ, takže vzájemné politické kontakty postupně zeslábly. Polsko se r. 1386 propojilo s Litvou, která byla mnohonásobně větší než současný litevský stát. Polskou a litevskou korunu v tom roce spojil litevský velkokníže Jogaila (Jagello) zakladatel polské královské dynastie Jagellovců, jejíž jedna větev získala i českou a uherskou korunu. A právě ta rozhodla počátkem 16. století o dalším osudu nejen Čechů, ale i Slováků a Maďarů. Český a uherský král Ludvík Jagellovský padl r. 1526 v bitvě u Moháče proti Turkům a české a uherské země díky dynastickému svazku připadly na další téměř čtyři staletí rakouským Habsburkům. Habsburci tak s českou korunou získali i celé Slezsko a s oslabením Polska v druhé polovině 18. století i další území s polskou populací. I když větší část Slezska získalo r. 1742 německé Prusko, žili Češi i s částí Poláků v rámci rozlehlé mnohonárodní habsburské říše až do r. 1918. Největší díl Polska nakonec připadl v 18. století Rusku a Poláci se tak ocitli v podobné situaci jako Češi. Přišli na dlouho o svoji samostatnost, kterou se jim podařilo obnovit ve stejném období jako Čechům na podzim r. 1918 s koncem 1. světové války. Vznik dvou nezávislých států přinesl problém s vymezením společné hranice v oblasti slezského Těšínska. Československo tehdy získalo jeho menší část s převážně polským obyvatelstvem, což Poláci vnímali jako nespravedlnost. Československo tehdy potřebovalo získat toto území kvůli zabezpečení železničního spojení se Slovenskem, Polsko se ovšem se ztrátou části Těšínska nesmířilo a v r. 1938 využilo oslabení našeho státu německou okupací českých pohraničních oblastí a s německou podporou připojili české Těšínsko k Polsku. Následná německá válka proti Polsku a jeho likvidace Polákům ukázala, že nepřátelský akt vůči Československu nebyl dobrou investicí do česko-polských vztahů. Po válce se hranice vrátila do stavu před r. 1938 a u příležitosti 70. výročí se Polsko našemu státu omluvilo a polský prezident Kaczyński označil anexi Těšínska za hřích. Němci a Rakušané jsou naši sousedé, s nimiž jsme prožili stovky let ve velmi těsných vztazích. Český stát se formoval od 10. století v rámci Svaté říše římské, což byl název pro útvar zahrnující především německy mluvící oblasti střední Evropy. Češi byli jedinými Slovany, kteří si vybudovali v rámci této říše vlastní stát. Říši sice vládli volení císařové, stala se však fakticky volným soustátím stovek německých států, mezi nimiž České království patřilo k největším a nejvýznamnějším. Čeští králové měli výsadu podílet se spolu s dalšími 6 významnými panovníky na volbě říšského císaře a český král byl nejvyšším říšským číšníkem s právem nalévat císaři při slavnostních aktech v říši. Český stát byl od počátku otevřen usazování německy mluvících obyvatel na svém území a němčina byla vedle češtiny běžným dorozumívacím jazykem. Zejména řídce osídlené hornaté pohraniční oblasti byly často cíleně dosídlovány českými vládci německými přistěhovalci, kteří zde otevírali rudné doly, těžili dřevo a věnovali se zemědělské činnosti. Vzájemné soužití bylo většinou bezproblémové, Češi a Němci spolu obchodovali, v podhorských oblastech docházelo k budování smíšených vesnic, četné byly smíšené sňatky. Je ovšem nutno doplnit, že Němci nebyli po staletí vnímáni jako národ, ale spíše jako regionální komunity mluvící různými německými dialekty (Bavoři, Sasové, Tyrolané, Švábové, Rakušané aj.). 4

K narušení česko-německých vztahů došlo poprvé v 15. století, kdy se v českých zemích po upálení českého kněze Jana Husa rozšířilo husitské náboženské hnutí, které bylo předchůdcem protikatolických protestantských hnutí v 16. století. Tehdy došlo k podstatnému narušení vztahů, jejichž základ spočíval v tom, že České království se spolu s Uherským královstvím r. 1526 dostalo do personální unie s rakouskými Habsburky. Mnoho Čechů se v té době přihlásilo k novému protestantskému náboženství luteránství (učení Martina Luthera), zatímco Habsburci a většina německy mluvících obyvatel zůstali věrní katolicismu. Důležité bylo, že už r. 1555 byla v Augšpurku uzavřena říšská dohoda, že pokud je panovník katolík, musí i jeho poddaní zůstat katolíky, když je protestant, může přinutit i poddané, aby přestoupili na jeho víru. Násilná rekatolizace v českých zemích v 16. a 17. století vedla k vlně emigrace, k níž patřil i známý učitel Jan Ámos Komenský. Přestože od té doby uběhlo několik staletí, vysvětluje se dnešní malý podíl věřících lidí v naší zemi i událostmi z tehdejší doby. V dalších stoletích se k náboženskému útlaku přidalo i prosazování němčiny a potlačování češtiny v českých zemích. Vztahy k německy mluvícím spoluobčanům v našich zemích však zůstávaly korektní, hlavní odpor se soustředil na instituci rakouské monarchie a proti vládnoucí dynastii a Rakušanům ve Vídni. Po pravdě řečeno se však německy mluvící Rakušané od Němců vlastně oddělili až v průběhu 20. století. I po rozpadu habsburské monarchie se považovali především za Němce, podobně jako Bavoři nebo Sasové obývající Bavorsko a Sasko až do sjednocení Německa v roce 1871 samostatná království a naši sousedé. I v roce 1918, v němž Němci i Rakušané prohráli světovou válku, jejich císařové byli přinuceni k abdikaci a území zmenšena, si většina Rakušanů přála připojit se k nově formované Německé republice. Vítězné mocnosti však rozhodly jinak a Rakousko na mapě střední Evropy zůstalo. Podobně se nepodařilo ani německy mluvící populaci v našem českém, moravském a slezském pohraničí prosadit připojení k Německu. Jejich prapředci se usazovali v pohraničních územích českého státu již od 12. století a zapustili zde pevné kořeny vždy však zůstali poddanými českých králů. Ani v období faktického zrušení české státnosti pod Habsburky nebyly pohraniční oblasti odděleny od českého, moravského či slezského území. Proto i v jejich případě vítězné mocnosti podpořily náš požadavek, aby zůstaly i součástí Československa. Němci sice nebyli z nově vytvořeného státu nadšeni, protože se v něm stali menšinou, ale s ohledem na životní úroveň, kterou získali oproti Němcům v poraženém Německu, se s novou realitou smířili. Nástup Adolfa Hitlera v Německu a jeho výzvy na sjednocení všech Němců však oživily německý separatismus a následná anexe celého pohraničí a rozbití Československa spolu s arogantním chováním nacistů nadlouho zatížily vztahy Čechů a Němců. S podporou velmocí mohlo po válce obnovené Československo vysídlit takřka všechny Němce ze svého pohraničí, ale strach z jejich možného návratu výrazně ovlivnil chování několika generací Čechů. I v době ratifikace Lisabonské smlouvy upravující vztahy uvnitř Evropské unie se otázka vysídlených Němců stala významným politickým faktorem. A to přesto, že se v roce 1997 podařilo 5

podepsat společnou Deklaraci o česko-německých vztazích, v nichž se obě strany zavázaly, že je budou rozvíjet ke vzájemnému prospěchu. Deklarace má úvod a osm oddílů. V úvodu se obě strany odkazují na bohaté kulturní dědictví a odmítají řešení starých křivd pomocí křivd nových. V prvním oddílu prohlašují, že sdílejí stejné demokratické hodnoty a potřebu se jasně postavit k minulosti. V druhém oddílu Německo přiznává svou odpovědnost za následky, které přinesla politika nacistického Německa. V třetím oddílu Česko lituje vysídlení sudetských Němců a nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly. Ve čtvrtém oddílu obě strany nechávají minulost v minulosti a přiznávají druhé straně odlišný právní názor na ni. Podle pátého oddílu budou obě strany i nadále podporovat menšiny druhých národů na svých území. V šestém oddílu obě strany vyjadřují přesvědčení, že členství Česka v EU povede k dalšímu sblížení obou zemí, a slibují, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody. Sedmý oddíl se věnuje zřízení společného česko-německého fondu budoucnosti, který má být ku prospěchu zejména obětem nacistického Německa. V posledním osmém oddílu se obě strany shodují, že společné dějiny je třeba zkoumat společně, a slibují, že zřídí česko-německé diskusní fórum, v němž se bude pěstovat česko-německý dialog. Málo je známo, že v blízkosti našich hranic na jihovýchodě Německa žije malá slovanská komunita označovaná jako Lužičtí Srbové. Jejich jazyk je podobně jako slovenština češtině velmi blízká a dobře srozumitelná. Název jejich země Lužicko už zůstal jen historickým pojmem a všichni Srbové mluví i německy. Staletí soužití s Němci vedly k jazykové i kulturní asimilaci a jen pár desítek tisíc Srbů ještě udržuje tradice předků. A přitom jejich situace mohla být jiná. Lužicko totiž bylo jednou z korunních zemí Českého království a to až do roku 1635. Tehdy ji Habsburci jako čeští králové předali jako zástavu Sasku a tak tomu už zůstalo. 2 Objevujeme Evropu a svět 2.1 Naše vlast a Evropa Když se řekne vlast, zřejmě si většina z vás představí stát, v němž se narodil, v němž žije a pravděpodobně i zemře. Pro svoji vlast lidé umírali ve válkách, po vlasti tesknili lidé, kteří ji museli opustit pro svoji víru nebo názory, na vlast jsou lidé hrdí, když třeba jejich fotbalisté získají titul mistrů světa. Pro někoho je vlast něco posvátného, existuje však mnoho lidí, pro které vlast nic neznamená, doma se cítí všude tam, kde je jim dobře. Samotné slovo vlast je ženského rodu a je spojováno s původem matky mateřskou zemí. Tento termín se používal zejména ve spojení koloniálních území a metropolí, tedy mateřských zemí, 6

odkud kolonisté přicházeli. Přesto se pro označení vlasti používá takřka ve všech evropských zemích termín odvozený od otce i starší český výraz pro vlast zní otčina a občas se ještě používá. Také Bulhaři mají svoje otčestvo, Rusové otčiznu, Poláci ojczyznu, Srbové otadžbinu, Ukrajinci ale baťkivščinu a Makedonci tatkovinu. V germánském prostředí je to německý a nizozemský vaterland, anglický fatherland, dánský fædreland nebo norský fedreland. A v románském prostředí je vlast takřka všude patria (od pater otec), protože tento výraz se používal už v latině, z níž se románské jazyky vytvořily. Jako synonymum vlasti či otčiny se ještě někdy používá v češtině i výraz domovina (ten preferují např. Slovinci před očetnjavou, Rusové vlasti také častěji říkají rodina). Naše vlast - Česká Republika - je jednou z nejkrásnějších zemí světa a je nazývána díky své poloze "srdcem Evropy". Oplývá jak přírodními krásami a zajímavostmi, tak nádhernými historickými památkami. Předkové Čechů se začali na území dnešní České republiky usazovat někdy před 1500 lety. Prvním významný státní útvar na našem území byla v 9. století Velká Morava. V 10. století nabyly Čechy na významu jako knížectví ve vztazích ke Svaté říši římské, v 11. století získali vládci Čech titul králů. Největší rozkvět naší vlasti nastal ve 14. století za vlády Lucemburků, kdy se král Karel IV. stal římským císařem. Byl iniciátorem založení Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. 15. století je obdobím husitských válek, roku 1458 byl zvolen poslední král českého původu Jiří Poděbradský. Od roku 1526 je české království pod vládou Habsburků až do počátku 20. století. Nová etapa naší vlasti začíná v období po 1. světové válce svržením habsburské monarchie a rozpadem Rakouska-Uherska. Dochází k vytvoření Československé republiky (28. října 1918). Československá republika se skládala ze čtyř zemí: z Čech (hlavní město Praha), z Moravy a Slezska (Brno), ze Slovenska (Bratislava) a z Podkarpatské Rusi (Užhorod). Měla demokratické uspořádání, do jejího čela byl zvolen prezident T. G. Masaryk. Všechny výsady šlechty byly zrušeny. Základem státu se stala nová ústava, která zaváděla rovnoprávnost všech občanů bez rozdílu majetku, náboženství a národnosti. V nové republice žilo vedle Čechů a Slováků také mnoho Němců, Maďarů, Poláků, Rusínů a Ukrajinců. Také ženy dosáhly plné rovnoprávnosti s muži. Jednotlivé země Československé republiky nebyly stejně hospodářsky vyspělé. Nejvíce průmyslově rozvinuté byly české země, méně Slovensko a nejchudší byla Podkarpatská Rus. Hned po skončení 1. světové války se začalo s výstavbou nových průmyslových podniků. Československo brzy patřilo mezi deset nejvyspělejších států světa, mělo rozvinutý těžký i spotřební průmysl a dobře fungující zemědělství. Do světa jsme vyváželi pod značkou Made in Czechoslovakia stroje, zbraně, sklo, obuv i textilní výrobky, ale také zemědělské výrobky cukr, pivo a chmel. Automobilka Škoda vyráběla automobily pro bohaté zákazníky i pro méně majetné, k nejvýznamnějším a nejprogresivnějším podnikům patřily Baťovy závody ve Zlíně. Z malé ševcovské dílny se díky zavedení pásové výroby zvýšila nebývale produkce bot a společnost se stala světoznámou. Mezi jednotlivými oblastmi státu však stále existovaly rozdíly, což se negativně projevilo zvláště v době celosvětové hospodářské krize po roce 1929. Ta silně postihla zaostalé 7

regiony Slovenska a Podkarpatské Rusi, ale vzhledem k průmyslové struktuře též vyspělé Sudety (české a moravské pohraničí, obývané převážně Němci). V Německu dochází k prosazení se nacionalismu a fašismu, v Evropě, a to především střední, převládá strach z možného válečného konfliktu. V roce 1936 započala československá vláda pod hrozbou napadení Německem s výstavbou pohraničních opevnění. V pohraničních oblastech Čech, v Sudetech, žilo okolo tří milionů Němců. Adolf Hitler je vyzýval k útokům proti Československu, protože chtěl oslabit a poté vojensky obsadit naši republiku. V roce 1938 docházelo stále častěji k útokům proti českým občanům v pohraničí, Hitler hrozil, že německá armáda vpadne do Československa. Naše vláda vyhlásila mobilizaci, dospělí muži nastoupili do armády a obsadili vojenské pevnosti. Mobilizace proběhla hladce, což podpořilo sebevědomí obránců republiky. Lidé se chtěli bránit, prezident a vláda spoléhali také na pomoc Velké Británie a Francie. 30. září 1938 byl prezident Edvard Beneš donucen přijmout mnichovský diktát, dochází k odtržení Sudet od Československa a zániku Československé republiky. České země byly připojeny k Německu a začaly se nazývat Protektorát Čechy a Morava. Nacionalisté na Slovensku toužili po odtržení od Československé republiky, k vyhlášení samostatného slovenského státu došlo 14. března 1939. O den později, 15. března 1939, německá armáda obsadila zbytek našeho státu. Podkarpatskou Rus a jižní oblast Slovenska obsadilo Maďarsko. Po 2. světové válce se české území na základě mezinárodních dohod o poválečném rozdělení Evropy dostalo do zájmové sféry sovětského bloku a byl nastolen komunistický režim, roku 1948 vzniká Československá lidová republika (od roku 1960 Československá socialistická republika). Pokus o reformu socialismu v roce 1968, tzv. "Pražské jaro", bylo tvrdě potlačeno vojsky Varšavské smlouvy a nastalo období normalizace, kdy spousta lidí byla nucena emigrovat, docházelo k mnohým čistkám, hospodářství upadalo. V 80. letech 20. století dochází k uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky, které spustilo vlnu demokratizačních změn v Evropě. Socialistické Československo se po Sametové revoluci v listopadu 1989 otevřelo okolnímu světu a vydává se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství. Rozpory mezi Čechy a Slováky vedly k rozdělení státu, Česko, stejně jako Slovensko, jsou od 1.1.1993 samostatnými republikami. S vlastí, otčinou či domovinou je ve většině evropských států spojen známý hudební symbol státnosti hymna. I v naší hymně se zpívá Kde domov můj? a opěvují se krásy naší vlasti typické pro středoevropskou přírodu (bory, lučiny), zatímco Bulhaři přímo Starou planinu, Dunaj, Trákii a Pirin, Švédové hornatý Sever, Rakušané zemi hor, řek a polí. Bělorusové, Maďaři, Rumuni či Portugalci ve svých hymnách opěvují národ, Islanďané, Lotyši a Srbové Boha, který ochraňuje jejich zemi, Albánci a Monačané pro změnu národní vlajku, Moldavané jazyk, Řekové a Slovinci svobodu, jiné národy slavné osobnosti svých dějin (Andořané Karla Velikého, Nizozemci Viléma Nasavského), Britové svoji královnu. Britská hymna Bože, chraň královnu (v případě, že je na britském trůnu král, píseň se mění na Bože, chraň krále) byla poprvé zahrána v Královském divadle v roce 1745 jako podpora krále Jiřího II., když byla jeho vláda ohrožena jakobitou Karlem Edwardem, který byl široce podporován skotskými kruhy. Byla nadšeně přijata a počátkem 19. století se stala národní hymnou. Melodie byla také použita 8

jako předloha pro jiné písně, jako např. pro provizorní švédskou hymnu, pro norskou královskou hymnu, v roce 1797 inspirovala Josepha Haydna k napsání rakouské císařské hymny, v letech 1816-1833 byla melodie použita pro ruskou carskou hymnu a jako neoficiální císařskou hymnu ji používala od roku 1871 Německá říše. Do roku 1961 melodii používalo pro svou hymnu Švýcarsko, s vlastním textem ji používá od roku 1920 jako státní hymnu Lichtenštejnsko, jako svou hymnu používala či používá píseň Bože, chraň královnu (krále) také řada států Společenství (Commonwealthu), v některých z nich je používána dodnes vedle státní hymny. Melodii britské hymny najdeme i v současné hudební tvorbě. Anglická punková skupina Sex Pistols vydala stejnojmennou píseň, která se stala jedním z největších hitů. Za jiných podmínek vznikala francouzská státní hymna Marseillaisa. Píseň složil jeden ze ženijních důstojníků v roce 1792 jako pochod pro francouzské jednotky hájící východní hranice země proti rakouským intervenčním jednotkám. Svůj název dostala podle vojenské posily dobrovolníků z Marseille, kteří dorazili ve stejném roce do Paříže za zpěvu této písně. Ta se stala jednou z nejoblíbenějších písní Francouzské revoluce a v roce 1795 byla prohlášena za státní hymnu. Marseillaisa byla v průběhu 19. a 20. století oblíbenou písní revolučních hnutí Evropě. Dokladem toho je skutečnost, že se stala roku 1917 v období mezi Únorovou a Říjnovou revolucí nakrátko též hymnou Ruska. Kde domov můj? se zpívá v úvodu naší české státní hymny a další slova popisují typickou přírodu střední Evropy, v níž se usadili naši prapředci. Vznikla v období, kdy bylo naše území součástí velkého soustátí ovládaného dynastií Habsburků. Byla tedy při svém vzniku písní, která měla povzbudit celý český národ, aby znovu usiloval o obnovení státnosti, kterou vytvořila první česká dynastie Přemyslovců. Píseň pochází z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, poprvé uvedené v Praze dne 21.12.1834, hudbu k ní složil František Škroup. Píseň vyšla poté ve sbírce "Věnec zpěvů vlasteneckých" a zpívala se na školách, při besídkách, v rodinách, na ochotnických divadlech. Rychle zlidověla a získala postavení národní písně. Po vzniku Československa v r. 1918 pochopitelně vyvstala i otázka hymny. O tom, která skladba bude hymnou, se dlouho diskutovalo, nakonec byla zvolena píseň Kde domov můj. Čechy byly tedy prvním státem, který měl jako hymnu divadelní šlágr. Slovensko si zvolilo melodii slovenské lidové písně Nad Tatrou sa blýska. Československá hymna se tedy skládala ze dvou částí první tvořila sloka české písně (oproti originálu lehce pozměněná) Kde domov můj a druhou část sloka slovenské písně Nad Tatrou sa blýska. V letech 1918 až 1938 existovala pro silnou německou menšinu i německá verze hymny. Hymna v této podobě byla používána i po roce 1989. Naposledy zazněla československá hymna o půlnoci dne 31. prosince 1992. Od 1. ledna 1993 vzniká samostatný stát Česko, 2. února 1993 ve 14 hodin je první velký okamžik, kdy zní česká hymna Kde domov můj při slavnostním slibu prvního českého prezidenta. Slovo vlast bylo skloňováno ve všech pádech v době českého národního obrození a inspirovalo kromě jiných umělců i českého hudebního skladatele Bedřicha Smetanu k napsání cyklu šesti symfonických básní s mimohudební tématikou s názvem Má vlast. Jednotlivé části se nazývají Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Jedná se o Smetanovo vrcholné dílo 9

(vzniklo v letech 1874 až 1879), které komponoval v době, kdy byl již zcela neslyšící. Každoročně se hraje v den výročí Smetanova úmrtí - 12. května - jako první zahajovací dílo festivalu klasické hudby Pražské jaro. 2.2 Evropské krajiny Když se podíváte na mapu Evropy a její polohu, je zřejmé, že se rozprostírá od subtropického Středomoří až po nehostinnou subpolární Arktidu. Z cestopisných filmů i vlastního poznání jistě víte, že geografická poloha, nadmořská výška i tvar reliéfu výrazně ovlivňují vzhled krajiny. A Evropa je v tomto směru skutečně velmi pestrá, současně však také nejvíce poznamenaná a silně změněná lidskou činností. Člověk potřeboval pro svoji obživu obdělávat půdu a tak rozorával louky, kácel lesy, vysušoval mokřiny, přehrazoval řeky, aby mohl zavlažovat pole v období sucha. Často se stávalo, že lidé opustili půdu, která přestala přinášet užitek, protože z ní zemědělská činnost vyčerpala potřebné živiny. A přestěhovali se jinam, kde našli pro život lepší podmínky. Opuštěné oblasti se často nedokázaly vrátit do své původní podoby a typ krajiny se výrazně změnil. S rozvojem industrializace lidé začali využívat v masovém měřítku i nerostné zdroje, těžbou ničili další území, průmyslovými odpady otravovali ovzduší, řeky, jezera. S rostoucím počtem obyvatel bylo zapotřebí nových ploch půdy, takže pokračovalo v masovém měřítku odlesňování. Přirozené lesy ubývaly i těžbou pro průmyslové účely, časem byly původní druhy stromů nahrazovány takovými, které rychleji dorůstaly do těžební velikosti, čímž se změnila nejen struktura lesů, ale i tvář krajiny. Dnešní Evropa prostě vypadá jinak než Evropa starověku nebo středověku. Největší proměnu zaznamenala středomořská krajina s teplým boreálním až subtropickým podnebím. Rozvoj řecké a římské civilizace vedl k vykácení teplomilných stálezelených lesů tvořených zejména borovicemi, jedlemi a tvrdolistými duby. Místo nich se začaly pěstovat olivovníky, citrusy, fíkovníky a jiné užitkové stromy, rozsáhlé plochy však obsadily plevelnaté keře a nízké stromky, často trnité nebo aspoň pichlavé (např. jalovce), které vytvořily takřka neprostupné houštiny zvané italsky macchie, francouzsky maquis, španělsky maquia nebo v jihoslovanských jazycích makija. Za 2. světové války se v nich úspěšně ukrývali partyzáni (zvaní makisté). Odlesněné horské oblasti, zejména ve vnitrozemí, zůstaly často takřka bez vegetace, s trsy tuhých tráv, které slouží dodnes jako potrava kozám či ovcím, místy zdivočelým. Středomořská krajina tak často působí bezútěšným dojmem, sídla jsou roztroušena v údolích u vodních zdrojů. Vnitrozemí ostře kontrastuje s přímořskými plážemi, které již desítky let využívají zejména turisté z jiných oblastí Evropy. Ty však tvoří jen úzké nesouvislé pruhy území s hustou zástavbou, v níž dominuje infrastruktura cestovního ruchu. Výrazně odlišným typem krajiny jsou vysokohorské oblasti, zejména Alpy. Život v horách nikde na světě není snadný a hustota zalidnění je podstatně nižší než v nížinách. Hory 10

většinou tvoří v přírodě bariéru a staly se přirozenou hranicí mezi národy a jejich státy. Takovou hranici tvoří v Evropě např. Pyreneje. Alpská oblast je však rozlehlejší, nemá charakter úzkého pásma a navíc leží uprostřed Evropy. Lidé už od starověku hledali průchozí cesty severojižního i západovýchodního směru a v chráněných údolích se trvale usazovali. Členitost povrchu nedovolila v horách vyrůst nějakému dominantnímu sídlu, naopak jednotlivé údolní regiony vytvářely samosprávné politické útvary, které se odmítaly podřizovat nějaké centrální vládě. Alpská oblast se tak stala unikátní v tom, že se nestala kořistí jednoho státu, ani bariérou mezi státy. V centrální části postupně vykrystalizoval konglomerát fakticky nezávislých států zvaných kantony, které se na základě dobrovolné smlouvy spojily do soustátí cizím slovem konfederace. A to bez ohledu na to, že v některých kantonech převažovalo německy mluvící obyvatelstvo, v jiných francouzsky nebo italsky. A malá část si dokonce uchovala vlastní jazykovou a národní identitu rétorománskou. I když se v r. 1848 všechny kantony dohodly, že vytvoří společnou federaci, která si ponechala jméno, pod kterým byly kantony známy i ve formě konfederace Švýcarsko, rozsáhlou míru samosprávy (autonomie) si uchovaly dodnes. Lidé v horských oblastech se po staletí věnovali pastevnímu zemědělství a domácí řemeslné výrobě. Jako dědictví po nich zůstaly světově proslulé potravinářství (firma Nestlé) a hodinářství. Výhodná poloha mezi velkými státy a neutrální politika Švýcarska podpořily rozvoj bankovnictví, atraktivní prostředí hor láká podobně jako středomořské pláže miliony turistů za zimními sporty i letní turistikou. A lidé dokázali využít i energetický potenciál dravých horských řek a na bázi levné hydroenergie rozvinout ekologicky čistou barevnou metalurgii. Kdysi chudá horská oblast se díky pracovitosti a píli zdejších obyvatel stala jedním z nejbohatších regionů světa. To lze říci i o jiném typu krajiny, který v minulosti patřil k nejchudším v Evropě jezerní plošina ve Finsku. Severská poloha, rozlehlé nížiny porostlé jehličnatými lesy a protkány tisíci jezer, ale i bažin a rašelinišť rozhodně nebyly tím, co by přitahovalo lidi, aby se zde masově usazovali. Prapředci zdejších obyvatel, ugrofinských Finů, sem byli zřejmě zatlačeni rozpínavostí jiných etnik, dokázali se však novému prostředí přizpůsobit. Po staletí se živili lovem a rybolovem, naučili se chovat soby, stavět lodě, zpracovávat dřevo. Industrializace přinesla nové možnosti, dřevo a produkty z něj se staly žádaným zbožím na evropských trzích, Finové ale vsadili i na vzdělávání a nové technologie. Stali se nejen experty v oblasti papírnictví či nábytkářství, ale rozvinuli i loďařství a stali se hlavními dodavateli ledoborců na ruský trh. Díky kvalitnímu systému vzdělávání však zachytili i světový trend ve vývoji nových technologií a stali se velmocí ve výrobě a vývoji mobilních telefonů (Nokia). Při rychlém ekonomickém vývoji na severu nezapomněli ani na přírodu celulózky i papírny jsou šetrné k životnímu prostředí a dlouhodobě zde za každý vykácený strom vysazují nový a ještě něco navíc, takže plocha lesů se pomalu vrací na úroveň na počátku éry industrializace. Protipól nejlesnatější oblasti Evropy představují Britské ostrovy, zejména pak Irsko. I tady v dávné minulosti převažovala zalesněná krajina, s ohledem na teplejší podnebí ale převažovaly listnaté lesy. Stejně jako ve Středomoří lesy ustupovaly zemědělství a s nástupem průmyslové éry lesů rychle 11

ubývalo. V Irsku, kde se místní keltské obyvatelstvo bránilo kolonizaci ze sousední Anglie, byly lesy masově likvidovány i proto, že se v nich Irové skrývali a vytěžené dřevo bylo odváženo do anglických železáren a jako stavební materiál. Irsko tak bylo takřka úplně odlesněno a místo lesů převážily celoročně zelené louky, které daly ostrovu poetické jméno smaragdový ostrov a staly se základnou pro rozsáhlý chov skotu. Louky a pastviny jsou typické i pro Velkou Británii, zejména Skotsko. Pastviny zde jsou ale chudší a vhodné spíše pro chov ovcí. Živočišná produkce spjatá s člověkem přeměněným typem krajiny však už dávno není dominantní ekonomickou činností. Industrializace přinesla i sem zcela nové příležitosti soustředěné především do přístavních měst. Zaostalé zemědělské oblasti získaly z evropských fondů rozsáhlou finanční pomoc, která byla cílevědomě investována do modernizace infrastruktury, lokalizaci nových průmyslových aktivit a zlepšení vzdělanostní struktury obyvatel. Díky regionální politice se z nejzaostalejší západoevropské oblasti, Irska, stala rozvinutá a bohatá země, jejíž obyvatelstvo si chrání svoji specifickou krajinu a využívá ji k rozvoji specializovaných forem cestovního ruchu. Snad nejméně atraktivním typem krajiny jsou rozlehlé stepní oblasti Ukrajiny a Ruska. Kam oko dohlédne, tam se rozprostírá Východoevropská rovina. Značná část zdejších stepí byla rozorána a přeměněna na lány osévané především obilovinami. Zlátnoucí barva dozrávajícího obilí se stala i základní barvou ukrajinské vlajky, tu druhou představuje blankytná modř symbolizující jasnou letní oblohu nad nedozírnými lány. Zemědělská činnost však přinesla i negativní dopady ve formě rozsáhlé eroze půdy, která vlivem člověka přišla o svoji přirozenou stepní vegetaci, která ji chrání před klimatickými vlivy. Přestože i tady na východě Evropy již před desítkami let převážila svým významem průmyslová výroba nad zemědělskou, zůstává tato oblast i nadále svým charakterem zemědělská a výrazně chudší než jiné evropské oblasti. Značnou vinu však na tom má i nedávná historie spjatá s neefektivní centrálně řízenou ekonomikou komunistického režimu. Evropa je z přírodního hlediska velmi rozmanitá a najdeme v ní ještě celou řadu dalších typů krajiny. K nim patří např. zvláštní horská skandinávská krajina v Norsku, rozbrázděná při pobřeží nesčetnými hlubokými zálivy fjordy. Unikátní velkoplošnou sopečnou krajinu s ledovci, ale také geotermálními prameny místy vyvěrající ve formě mohutných gejzírů najdete na Islandu. Dunajská delta na rozhraní Rumunska a Ukrajiny je dalším unikátním typem krajiny, podobně jako nehostinná arktická tundra na severovýchodě Evropy v ruském Něnecku. A z vlastních cest po naší zemi nebo do sousedních středoevropských států jistě můžete sami vzpomenout na některé krajinné zajímavosti. 2.3 Evropa a svět Evropa v celých svých dějinách byla nějakým způsobem ovlivňována geografickou polohou na okraji obrovského euroasijského kontinentu a blízkostí Afriky. Nemalou roli sehrál i obrovský Atlantský oceán, který byl pro tisíce generací lidí bariérou, která jim bránila v dalším postupu. Je archeologicky prokázáno, že první lidé přišli do Evropy z Afriky přes západní okraj Asie. Většina dalších migračních 12

vln už ale pocházela z nitra Asie, nezřídka však zamířili i samotní Evropané tímto směrem ostatně jazyková spřízněnost obyvatelstva Evropy, Íránu a Přední Indie v rámci indoevropské jazykové rodiny do jednoznačně dokazuje. Pro vývoj Evropy bylo podstatné, že se v její blízkosti zformovala dvě starověká civilizační centra egyptské v povodí Nilu a mezopotámské v povodí Eufratu a Tigrisu. Obě velmi výrazně ovlivňovala celé východní Středomoří a právě odsud pronikaly do Evropy, nejdříve do Řecka, nejrůznější civilizační poznatky. Vztahy se severní Afrikou a západní Asií proto mají velmi hluboké a silné kořeny staré tisíce let. Zpočátku to byli Evropané, kteří byli ovlivňováni vyspělejšími civilizacemi, ale již starověké Řecko se jim vyrovnalo a výrazně kulturně ovlivnilo vývoj v celém Středomoří a na východě až k povodí Indu. Na řecké tradice navázala i Římská říše, která ovládala celé Středomoří až do 4. století n.l. Ani Římu, ani dalším následnickým státům se však nepodařilo proniknout dále na východ do Asie, ani přes Saharu do nitra Afriky. Zvrat nastal teprve s rozvojem námořní plavby. První odvážní námořníci začali podél afrických břehů plout až ve 14. století ve snaze objevit novou cestu do vzdálené Asie. Začala éra námořního obchodu, která vedla r. 1492 k objevení Ameriky a r. 1606 Austrálie. Mezitím se podařilo po oceánech obeplout celou Zemi (Fernando de Magalhães - 1519-1522) a postupně potom pro Evropu objevit tisíce ostrovů a souostroví v Oceánii i v jiných částech světa. Odvážné výpravy následně dobývaly oblasti ve vnitrozemí Nového i Starého světa. Portugalci a Španělé si rozdělili větší část Ameriky, o severní oblasti soupeřili Angličané, Francouzi a zpočátku i Nizozemci. Uvedené národy se v dalších staletích podělily i o území v Africe a Oceánii, v Asii se k nim na severu přidali Rusové (i oni se však podíleli i na kolonizaci Ameriky v oblasti Aljašky). Koloniální období rozdělení většiny světa mezi pár evropských mocností bylo obdobím největšího rozmachu Evropy. Vztahy s jinými národy se utvářely na bázi nerovnoprávného postavení mezi silnějšími a slabšími. Tam, kde byly příhodné přírodní podmínky, tam se Evropané stěhovali a místní obyvatele zatlačovali do nehostinných oblastí, vybíjeli v nesčetných válkách a střetech nebo kulturně a jazykově asimilovali. Většina Ameriky, Austrálie, Nový Zéland, ale i Jižní Afrika nebo Sibiř až po Čukotku a Kamčatku změnily trvale svoji tvář převážily v nich evropské jazyky, evropské křesťanství, evropská kultura. Přesto se Evropou nestaly, protože se od ní politicky oddělily, ale kulturně zůstaly Evropě blízké dodnes. Výjimkou je severní Eurasie, která se stala politickou součástí Ruska. Postupná kolonizace spojená s podřízením obyvatel dobytých zemí a kontrolou zdejších surovin a zdrojů znamenala pro evropské ekonomiky nové impulsy pro ekonomický rozvoj. Ne všechny země však dokázaly ovládnuté zdroje využít pro vlastní rozvoj. Ve Španělsku a Portugalsku většinu bohatství spotřebovaly vládnoucí feudální vrstvy, které do rozvoje vlastních států takřka neinvestovaly. Naopak, mnozí se přestěhovali do amerických kolonií, kam směřovali i mnozí chudí obyvatelé s cílem zbohatnout. Na počátku 19. století generace lidí narozených už v Americe (tzv. kreolové) zpřetrhaly 13

politické vazby s mateřskými zeměmi a ty potom zůstaly oproti ostatním koloniálním mocnostem podstatně zaostalejší. Zcela opačný přístup zvolily Nizozemsko a Anglie, která se spojila r. 1707 spojila se Skotskem do Spojeného království Velké Británie. S určitým zpožděním se podobnou cestou vydala i Francie a také severoevropské země, jejichž ekonomiky se napojily na uvedené země. Investice do vlastních ekonomik a vytvoření závislého prostředí v koloniích, v nichž lidé museli nakupovat produkty vytvořené v metropolích, se staly základem prosperity, rozvoje vzdělání, vědy a nových technologií. Západoevropské země během tří století výrazně zbohatly a rozdíl mezi nimi a ostatními oblastmi světa se nebývale zvýšil. Prosperita koloniálních mocností měla blahodárný vliv i na rozvoj sousedních zemí, které se dokázaly na rozvinuté ekonomiky napojit (skandinávské země, švýcarské kantony, západoněmecké a severoitalské státy a později i sjednocené Švýcarsko, Německo a Itálie, a některé země Rakouska-Uherska, zejména Čechy a Morava). Evropa prožívala svoje vrcholné období rozkvětu, který však nesdílel celý světadíl. Balkán byl v područí islámské Osmanské říše a východ Evropy ovládlo Rusko. Oba tyto státy také kolonizovaly nová území, ale feudální systém brzdil jejich ekonomický rozvoj a zhruba polovina Evropy tak zůstala chudá a zaostalá. Ekonomická prosperita totiž nezávisela jen na zdrojích z kolonizovaných zemí, ale zejména na míře osobní svobody lidí a demokracie politického systému. A ty se staly pomalu, ale jistě součástí života západoevropských společností a po americké revoluci r. 1776 dostaly další impuls v severoamerických USA a Kanadě. Obě oblasti na protilehlých březích Atlantiku se velmi dynamicky rozvíjely ve všech sférách života a vytvořily novou euroamerickou civilizaci, v níž se svoboda a demokracie staly zásadní normou ve společnosti. Původní koloniální vazby založené na nerovnoprávném postavení mateřských zemí a jejich kolonií se postupně měnil až ve 20. století. Ovládnuté národy se začaly domáhat stále větší míry na správě svých vlastních zemí a Evropané si začali uvědomovat, že nelze trvale vládnout druhým, navíc proti jejich vůli. Demokratické principy vládnutí bylo nutno z metropolí přenést i do kolonií a v konečném důsledku vedly k postupnému získávání nezávislosti. Tento proces nazývaný dekolonizace, trval řadu desetiletí, protože se čas od času a na různých místech stávalo, že se mocnosti snažily osamostatnění zabránit i vojenskou silou. Také rozpory uvnitř dekolonizovaných zemí vedly mnohdy k občanských válkám a nezřídka ustavení vlád, které principy demokracie považovaly za překážku udržení své moci. I po dekolonizaci zůstaly v naprosté většině případů zachovány ekonomické vazby na evropské státy, na jejich intenzitu měly ovšem velký vliv právě systémy politické moci v dekolonizovaných zemích. V různé intenzitě se promítaly kulturní vazby, založené především na jazykové a náboženské bázi. Především islámské arabské země se snažily rychle na období závislosti zapomenout, naopak převážná většina afrických států si z praktických důvodů nemohla dovolit kulturní vazby zpřetrhat. Jednalo se především o problematiku jazyka při správě státu 14

a vzdělávání obyvatel. Koloniální jazyky zůstaly fakticky jediným pojítkem národnostně velmi pestrých nových států. To se výrazně odrazilo i ve změně vztahů mezi metropolemi a jejich již bývalými koloniemi. Obrovské rozdíly v ekonomické vyspělosti dekolonizací pochopitelně nezanikly a nadále přetrvávají I proto se nově začaly vzájemné vztahy formovat především na bázi kulturních vazeb úzce spojených se vzděláváním. Především však staré struktury nahradil systém vzájemné rovnosti a nezávislého rozhodování ve vzájemných vztazích. Stará koloniální impéria se tak transformovala do podoby mezinárodních organizací, v nich je členství naprosto dobrovolné a postavení členů politicky zcela rovnoprávné. Trvalou kontinuitou vzájemných vztahů se vyznačuje zejména tzv. Společenství (Commonwealth), které plynule v r. 1947 navázalo na Britské společenství národů (British Commonwealth of Nation) z roku 1931. A to v uvedeném roce vlastně nahradilo starou koloniální strukturu Britského impéria (British Empire), které Britové budovali od 16. století. Dnes má Commonwealth 54 řádných členů, z nichž dva (Rwanda a Burundi) nikdy součástí impéria nebyly. To je důkazem, že organizace funguje již na zcela jiných principech a je otevřena všem zemím. Totéž platí i o Frankofonii (oficiálně Organisation internationale de la Francophonie, OIF), která neformálně navazuje na podobné pokusy navázat na koloniální impérium Francie. Protože pokusy o ustavení Francouzské unie (1946-58) a Francouzského společenství (1958-60) neuspěly, přenechala Francie iniciativu svým bývalým koloniím. A byla to nakonec jazyková platforma, která vedla státníky těchto zemí k vytváření různých mezinárodních organizací, do nichž byla nakonec přizvána i Francie a které se nakonec sloučily r. 1995 do jediného Sdružení Frankofobie přejmenovaného po třech letech na OIF. Podobně i Společenství portugalojazyčných zemí (CPLP) vzniklo z iniciativy bývalé portugalské kolonie Brazílie, ale Portugalsko se stalo jejím členem, stejně jako jeho další bývalé kolonie v Africe a v Asii. Podstatně širší členskou základnu má Organizace ibersko-amerických států (OEIA), kterou r. 1949 založily společně obě iberské (pyrenejské) země spolu se všemi státy Latinské Ameriky. Podobně se o uchování koloniálních vazeb snaží i Rusko, které těsně před rozpadem SSSR přišlo s návrhem na vytvoření Společenství nezávislých států (SNG), jehož cílem je udržet ekonomické vazby a postavení ruštiny jako druhého jazyka v členských zemích. A pro úplnost lze dodat, že na bázi jazykové funguje i Nizozemská jazyková unie (NTU) z r. 1980, s níž navázala kontakty i Jižní Afrika a dokonce i Indonésie, bývalá největší nizozemská kolonie. Ta se s Nizozemskem rozešla v r. 1950 ve zlém a nizozemštinu z úřední i vzdělávací sféry zcela vytlačila, vzájemné vztahy se však po letech opět zlepšily. Uvedený přehled ukazuje, že staré koloniální vazby i v současnosti přetrvávají, i když ve zcela jiné podobě. Navíc integrační proces v Evropě výrazně posunul vztahy jednotlivých evropských zemí s ostatním světem do zcela jiné podoby. Vedle dvoustranných vztahů má 15

stále větší význam přenášení vztahů i na úroveň EU. Ta uzavírá specifické smlouvy zejména s velkými státy jako je Čína, Rusko, Japonsko, Indie aj., nebo i s jinými integračními organizacemi ve světě. Přestože každá z takových smluv má jiný obsah, zásadou EU a jejích členů je vytvářet vztahy na základě rovnocenného postavení smluvních stran. 2.4 Státní symboly evropských zemí Každý z vás si jistě všiml barevné záplavy vlajek při různých mezistátních sportovních akcích. Určitě všichni znají naši českou vlajku s modrým trojúhelníkem, která je svým provedením v Evropě jedinečná. Každý stát na světě si pro svoji reprezentaci vytvořil nějakou vlajku, přičemž výběr barev nikdy není náhodný. Barvy jsou většinou spjaty s historickými tradicemi národa a státu, někdy také s typickými barvami přírody nebo vlastnostmi lidí. Pro většinu evropských států je typické, že vlajky navazují na starší symboly, jimiž byly znaky šlechtických rodů, které se časem přenášely i na země, kterým rody vládly. Je zajímavé, že v evropské panovnické symbolice dominovala dvě nejmocnější zvířata lev jako vládce na pevnině a orel jako vládce nebes. Lev jako král zvířat je symbolem panovnické moci a majestátu, symbolem síly, udatnosti a často i krutosti. Byl vzorem rytířských ctností, odvahy a bojovnosti. V erbech byl znázorňován v útočném postoji, s mohutnými drápy, vyceněnými tesáky a vyplazeným jazykem. Lev žije ve smečkách, které tvoří samice s mláďaty a jedním nebo více dospělými samci. Už samotné toto uspořádání a hierarchie ve smečce připomínalo výsostné postavení krále ve společnosti. Lví impozantní vzhled a chování krále připomínaly. Výrazná hříva připomene královskou korunu, stejně jako barva jeho srsti se blíží královské barvě zlaté. Mimoto byl lev vždy postrachem lidí jako krutý, nesmlouvavý lovec, schopný bez problému ulovit člověka. Právě strach z této mohutné šelmy jí přiřkl tak vysoký symbolický význam. Byl symbolem králů, ale ne vždy musel být znakem krále. Občas se objevil i v erbech rodů, které se chtěly králi vyrovnat. Český lev má oproti jiným evropským lvům opět jednu zvláštnost je vyobrazen se dvěmi ocasy. Lva v různém výtvarném provedení najdeme ve znaku především v západní a severní Evropě (Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Británie, resp. Skotsko v Anglii se začal lev heraldicky označovat jako levhart). Orel byl pro svoji velikost vnímán od starověku jako vládce nebes a symbol velkého rozhledu, ochrany, moci a vítězství. Byl považován za symbol slunce a jako takový vyjadřoval nesmrtelnost a věčnou vládu. Roztažená křídla připomínala panovnickou moc rozprostřenou nad ovládaným územím a jeho obyvateli. Ve starověkém Římu se stal symbolem císařské moci a začal být zobrazován se dvěmi hlavami, které byly později vnímány jako symbol moci nad eurasijskými i africkými břehy Středomoří. Orel s jednou hlavou zůstal vyhrazen ostatním vládcům a v českém jazyce začal být označován jako orlice 16

(najdeme ho ve znaku Polska, Rumunska, Moldavska nebo Španělska). V některých západoevropských zemích byl po zrušení monarchie a vyhlášení republiky imperiální orel nahrazen jednohlavou orlicí (Německo, Rakousko). Ve východní Evropě však imperiální orel zůstal ve znaku Albánie i v době tuhé komunistické diktatury (byl považován za národní albánský symbol), po svržení komunismu tento symbol znovu přijalo Rusko, Srbsko a Černá Hora. Zpočátku byl lev zobrazován především ve zlaté barvě (postupně nahrazované barvou žlutou) a orel v barvě černé nebo stříbrné (v praxi bílé), protože tyto barvy nejvíce připomínaly přirozený vzhled obou zvířat. Aby se však panovníci od sebe nějak rozlišili, museli zobrazovat erbovní zvířata na různobarevných štítech a časem se objevila i zvířata v jiných barvách. V tomto směru byli v Evropě nejnápaditější právě naši prapředci první česká panovnická dynastie Přemyslovců používala černou orlici s červenými plaménky na stříbrném (bílém) štítu, moravský znak užívaný dodnes i ve státním znaku naší republiky zobrazuje červeno-stříbrné šachovanou orlici na modrém poli. Některé státy mají ve znaku nezvyklé symboly, které se častým používáním třeba na sportovních dresech staly velice populární. Asi nejznámější jsou tři zlaté korunky na modrém poli ve štítu švédského znaku, které zcela v popularitě zastínily symbol švédského lva. Poměrně dobře známá je také irská harfa nebo ukrajinský trojzubec, ale třeba i červenobílá šachovnice chorvatského znaku, jejíž vzor je používán na unikátní dresy chorvatských sportovců. Podobně typický je znak Slovenska s bílým křížem na červeném poli vyrůstajícím z modrého trojvrší symbolizujícího slovenské hory. Skutečnost, že stejný emblém najdeme i v maďarském znaku připomíná staletou sounáležitost Slovenska s Maďarskem. Všimněte si ale malého rozdílu v maďarském znaku má trojvrší zelenou barvu, ne modrou. A když srovnáte maďarskou a slovenskou vlajku tak zjistíte, že jejich barvy jsou odvozeny právě z barev znaků. Zvyk odvozovat barvy vlajek ze znaků je pro Evropu typický, i když ne výlučný. Původní česká vlajka byla v souladu s barvami znaku bílo-červená a tudíž stejná jako vlajka Polska. Modrý klín byl přidán po vyhlášení Československa nejen pro odlišení od polské vlajky, ale především proto, že modrá barva byla ve znaku Slovenska. Ale současně to byla barva štítu ve znaku Moravy, takže i po rozdělení Československa má modrá barva na české vlajce svoje opodstatnění. Barvy červenou, modrou a bílou v různých kombinacích najdeme i na vlajkách Slovinska, Chorvatska, Srbska a Ruska. Částečně je to dílo náhody, ale faktem je, že ruská vlajka byla pro některé slovanské národy inspirativní jako vlajka jediného slovanského národa, který byl nezávislý v době, kdy ostatní slovanské národy byly začleněny do habsburského nebo osmanského impéria. Proto se také uvedené tři barvy v horizontální úpravě často označují jako panslovanské, i když např. Poláci nikdy modrou barvu nepoužívali a Bulhaři místo barvy modré přidali k bílé a červené barvu zelenou. A vlajka nizozemská se slovanskými barvami nemá nic společného. Zaprvé je starší než všechny slovanské vlajky včetně ruské, a navíc původně byl na nizozemské vlajce pruh oranžový dynastická barva 17

Oranžského rodu. Ale protože Nizozemci vlajky používali zejména na lodích, kde vlivem počasí oranžová barva rychle vybledla, nahradili ji časem barvou červenou. Červenou, modrou a bílou používá i Francie, ovšem ve vertikálním uspořádání. V této podobě se objevila během slavné francouzské revoluce na konci 18. století a stala se symbolem nového republikánského uspořádání státu. Byla inspirací i pro vlajky Belgie, Rumunska nebo Itálie, i když tyto země republikami v době přijetí trikolór nebyly. Také vlajka Irska je inspirovaná francouzskou trikolórou. Typickým vzorem vlajek severní Evropy je kříž, který připomíná šíření křesťanství v tomto regionu. Za vůbec nejstarší stále používanou vlajkou je bílý kříž na červeném poli, kterou Dánové přijali už roku 1219 při křížové výpravě proti pohanům ve východním Pobaltí. Dánský rival Švédsko přijalo později vzorem stejnou vlajku, ale v barvách svého znaku tří zlatých korunek na modrém štítu. A ostatní severské státy Norsko, Island i Finsko zůstaly skandinávskému vzoru věrné Norové a Islanďané, kteří po staletí žili ve společném státě s Dány, jen přidali k dánským barvám modrou barvu moře. A Finové se inspirovali barvami svých nespočetných jezer a sněhu, který značnou část roku pokrývá celou zemi. Kříž najdeme i na vlajce Švýcarska nebo Řecka, ve zvláštní úpravě ve formě vyznamenání i na vlajce Malty. Toto vyznamenání obdržela Malta od Británie r. 1942 za hrdinství, které zdejší obyvatelé prokázali při obraně ostrova před německými a italskými nálety. Samotná Británie používá unikátní vlajku složenou z křížů používaných v Anglii, Skotsku a Irsku. Nazývá ji Union Jack a s budováním britské koloniální říše se rozšířila do všech světadílů. 3 Jsme Evropané 3.1 Kořeny a zdroje evropské civilizace Současný svět prošel během několika posledních tisíciletí obrovskými proměnami. Mezi jednotlivými částmi se vytvořily poměrně velké rozdíly ve způsobu života i dosažené životní úrovni. V nich se odráží dlouhá historie a tradice stovek generací lidí, kteří vybudovali to, čemu se bez ohledu na dosaženou úroveň říká civilizace. Evropská civilizace stojí na několika pilířích. Patří mezi ně jistě antika zahrnující kulturní svět Řecka a Říma, dále křesťanství čerpající ze staršího judaismu a posléze evropské osvícenství a na něj navazující evropský humanismus. Antické období starověkého Řecka je považováno za nejstarší základ evropské civilizace. Řekové převzali civilizační výdobytky blízkého Egypta, Mezopotámie či Fénicie a dokázali je dále rozvinout a šířit v celém Středomoří. Rozvinuli fénické písmo do podoby známé řecké alfabety, z níž se později vyvinula i římská latinka a slovanská cyrilice. Přínos antiky ovšem nebyl ve všech oblastech života stejný. Skvělé výsledky ve vědě, zvláště geometrii, astronomii a lékařství položily základy současné vědě, i když mnohé poznatky, např. z matematiky byly 18

čerpány z asijských civilizací. V období antiky byly sledováním vývoje v bezprostředním místě života i vzdálených zemích položeny i základy budoucí geografie nebo historie. A nic na tom nemění fakt, že se tehdejší vzdělanci dopouštěli omylů, které od nich přejímali potomci stovky dalších let (např. Aristotelovu teorii, že Země je pevným středem vesmíru). Touha po poznání, kterou rozvinuli již starověcí Řekové se stala hnacím motorem pro všechny následující generace a přivedla Evropu do současného období prosperity. Antická filozofická díla se stala i nezpochybnitelnými základy filozofie vůbec, i když se výrazně odlišovala od filozofií v asijských zemích. Také v rozvoji architektury a výtvarného umění, ze kterého čerpaly klasicismus a renesance, se dá jen těžko antika s něčím srovnávat. V řeckých státech leží také počátky naší dnešní demokracie. Vztahovala se ovšem jen na svobodné muže, občany městského státu. Občanská práva se nevztahovala na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky z dnešního pohledu to tedy byla demokracie značně nedokonalá, zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zanikla, zapomenuta však nebyla. Řeckou vzdělanost dále rozvíjeli Římané, kteří na rozdíl od řeckých městských států vytvořili rozsáhlou říši, při jejíž správě vyzkoušeli nejrůznější formy vlády. Rozpracovali právní systém, který převzaly i všechny nástupnické státy, pokračovali v kulturních tradicích Řecka a oficiální státní jazyk Říma, latina, se stal také jazykem vzdělanců a vědy (zejména biologie, medicíny a farmacie) až do současnosti. Z latiny se po rozpadu Říma vyvinula řada nových tzv. románských jazyků, bezpočet latinských slov však obohatilo i jazyky germánské nebo slovanské. Klasická latinská literární díla byla přeložena do desítek moderních jazyků a latinské písemnictví je dodnes zdrojem informací pro historiky, i když latinu postupně v evropských státech nahradily národní jazyky. Latina byla po staletí obřadním (liturgickým) jazykem západokřesťanské katolické církve, v současnosti ji však používají pouze ve Vatikánu. Samotné křesťanství mělo pro další vývoj evropské civilizace mimořádný význam. Zrodilo se v Jeruzalému na východě Římského impéria v prostředí staršího židovského náboženství judaismu. Víra v jediného Boha, literárně ztvárněná v židovské Bibli, se stala i základem křesťanství. Křesťané ji však považují jen za první část svého učení a nazvali ji Starý zákon, protože součástí rozšířené křesťanské Bible se stala ještě další věroučná kniha obsahující působení a kázání Ježíše z Nazaretu, považovaného za Božího posla a zakladatele křesťanství. Tu nazvali Nový zákon. Křesťané byli zpočátku Římany pronásledováni, císařským rozhodnutím z roku 313 se však dočkali zrovnoprávnění křesťanství s římskou věroukou a od roku 380 se křesťanství stalo jediným státním náboženstvím celého Římského impéria. Křesťanská morálka a etika se staly základem každodenního života lidí, ovlivnila veškerou kulturu, jakož i právní systémy a fungování států. Křesťanský způsob života vtiskl nesmazatelné rysy do života lidí i celých států a stal se základním pilířem evropské civilizace. Křesťanství ovlivnilo vývoj právního systému, postavení a význam rodiny, každodenní život i vztahy mezi lidmi. Křesťanství má za sebou přes dva tisíce let vývoje a to se projevilo i v různých názorových proudech. Mezi nimi výrazně převážily dva, podle svého rozšíření označované jako západní a východní křesťanství. Toto rozdělení má svoje kořeny ještě v Římské říši, kde v západní části 19

převážila jako jazyk náboženských obřadů latina, zatímco ve východní části se prosadila řečtina. Vedle jazyků byl zásadní rozdíl i v církevní organizaci. V západním křesťanství zůstalo jediné církevní centrum v Římě, ve východním byly zpočátku centra tři, ale časem vznikala další. Příčinou jejich vzniku byla snaha zdejších panovníků získat kontrolu nad náboženským životem svých poddaných. Každý stát si proto zřizoval vlastní církev, pro které se vžil název církve pravoslavné slovanské pojmenování odvozené z řeckého slova ortodoxie značící jediná pravá. Jediné západokřesťanské centrum Řím naopak fungovalo nezávisle na vzniku či zániku států. Nejvyšší představitel s titulem papež tak byl na světských panovnících zcela nezávislý. Římští křesťané považovali svoji církev za univerzální katolickou, a papež si činil nárok na uznání za nejvyššího představitele celého křesťanského světa. Rozpory mezi katolickou církví a pravoslavnými církvemi nabyly časem velkých rozměrů a vzájemná nevraživost přetrvala až do současnosti, i když už se hledají cesty k usmíření. Propojení východních církví se státy omezily možnosti pro vznik kritických názorů na uspořádání společnosti a státu. V katolické církvi tento prostor z důvodu její nezávislosti na světské vládě existoval, samotná církev však neměla zájem na nějakých reformách. Všechny pokusy o reformu tvrdě potlačovala, u nás např. reformu Jana Husa. Snahy o reformu katolické církve byly úspěšně prosazeny teprve v 16. století, kdy se v některých německých a později i skandinávských státech rozšířilo učení Martina Luthera a Jana Kalvína. Luterství a kalvínství spolu s některými dalšími novými proudy se souhrnně začaly označovat jako protestantské (protože protestovaly proti katolické církvi). S reformovaným učením se objevila i otázka svobody vyznání a potřeby náboženské tolerance. Tehdy se vytvářel základ pro moderní rozvoj lidských práv, pro který se ujalo označení humanismus (lidství). Humanismus přinesl pronikavou změnu v pohledu člověka na sebe a na vlastní postavení na světě. Znovu se začala studovat díla antických autorů popisující svobody antických společností. Objevily se myšlenky, že život není jen příprava na věčnost, ale má vlastní cenu. Pro zodpovědný život však člověk potřeboval svobodu, proto se kritika protestantů zaměřila na likvidaci poddanství. Humanismus si vynutil daleko větší míru svobody, i když tehdy ještě jen pro zámožné a měšťany. V bohatých městech se rozvinulo peněžní hospodářství, finance i právo. Humanismus přinesl nový ideál krásy a umění, rozvinul znalost klasické antiky a zároveň se přičinil o rozvoj národních jazyků. Po italském vzoru začali básníci používat lidový jazyk, který se tak stával spisovným a prosadil se na úkor latiny i ve státní správě. Pozornost věnovaná světu se projevila i v nové orientaci vědy, v počátcích moderní fyziky, astronomie i biologie. Nové myšlenky se však prosazovaly obtížně a vládnoucí vrstvy se jejich šíření bránily pronásledováním a válkami. Humanistické myšlenky nicméně žily dál mezi vzdělanci i některými šlechtici, dostávaly však polemičtější ráz a objevují se i názory, že státní moc, státní instituce a 20