Andreas H. Schmachtl Žabák Jeroným Vynálezce bez bázně a hany KNIŽNÍ KLUB
Jeronym Zabak 4.8.15 12:09 Stránka 8 Obojživelníci Ocasatí Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) Čolek velký (Triturus cristatus) Mlok černý (Salamandra atra) Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) Žáby Rosnička zelená (Hyla arborea) Ropucha zelená (Bufo viridis) Ropucha obecná (Bufo bufo) Skokan zelený (Pelophylax esculentus) Skokan skřehotavý (Rana ridibunda) Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) 8
Krátká předmluva Obojživelníci se dělí na tři podtřídy: Zaprvé jsou to ocasatí. Sem patří všichni mloci a čolci. Zadruhé červoři. A zatřetí žáby. Tedy kuňky, ropuškovití, ropuchy a právě i žáby. A třebaže mezi nimi někteří lidé nedokážou ani při nejlepší vůli rozlišovat, zatvrzele trvají na tom, že se v každém žabákovi skrývá pohádkový princ. To je samozřejmě nesmysl. Protože zaprvé neexistují jenom žabáci, ale také spousta žab. A ty by, když už, byly docela jistě raději princeznami. Zadruhé bychom přísně vzato nemohli tolik princů, kolik je žab, vůbec potřebovat. A zatřetí vězí v některých žábách víc, dokonce mnohem víc než jenom korunka. Kupříkladu touha po velkých činech, nezdolný vynálezcovský duch nebo neuvěřitelná spousta skvělých nápadů. A právě takovým úžasným obojživelníkem byl žabák Jeroným. Na hloupé přezdívky jako třeba Jéra vůbec 9
neslyšel. To už byl raději, když mu říkali jednoduše Žabák. Žabákem koneckonců byl. Jeroným byl pochopitelně přiměřeně zbarvený, jak se na skokana hnědého (tedy na exemplář druhu Rana temporaria, jak jim říkají vědci) sluší a patří. Především byl ale Jeroným rozený kutil, pozoruhodný vědec a skutečný hrdi na. Neboť uměl úplně pro všechny složité každodenní problémy najít řešení, na které více nebo méně čekal celý svět. Docela jistě. Jeroným bydlel v Břečťanové ulici číslo 12. Přesněji řečeno v zahradě rodiny Máselníkových, docela přesně ve velice vlhkém rohu. Možná v tom nejvlhčím vůbec, protože jakožto žabákovi mu nohy ve vlhku vysloveně vyhovovaly. Aby se ani v tom největším letním parnu nemusel vzdát osvěžující koupele, postavila mu paní Máselníková před dveře vanu z pozinkovaného plechu. Byla už hodně stará a trochu vy- 10
boulená (ta vana, ne paní Máselníková), ale vždycky plná čisté dešťové vody. S hezoučkým kobercem z okřehků a blatouchů na okraji se vana Jeronýmovi zamlouvala stejně dobře jako nedaleký rybníček. Vlastně ještě víc. Tuhle vanu měl totiž sám pro sebe. Což bylo neobyčejně praktické, když chtěl zase jednou provádět svoje vědecké experimenty. Jeroným třeba docela nedávno při jednom úžasném pokusu na sobě samotném zjistil, že v zamrzlé vodě se plave vysloveně špatně, protože zamrzlá voda je přece jen dost tvrdá. Mimochodem, tomuhle stavu se říká led. Senzační objev! Podobné objevy činil Jeroným prakticky ne ustá le. Anebo cosi kutil a vynalezl něco, co bylo ještě úžasnější. To se stávalo zejména v dílně což byla jeho nejoblíbenější místnost v žabím domku pod blatouchem. No, abychom byli upřímní ta dílna BYLA jeho dům. Více nebo méně, protože kuchyni, obývák a ložnici tvořila jedna místnost. 11
Co by od žabího domku doskočil, pod rybízem (samozřejmě černým), bydlela Ema Rejsková se svými čtyřmi malými rejsky. Mohla tak Jeronýmovy vynálezy vždycky hned vyzkoušet, jestli se opravdu dají k něčemu využít. Kupříkladu svého času první plně automatické počitadlo hrášku na světě. Nikdo se k tomu nehodil víc než Ema Rejsková, protože ona hrášek pravidelně vařila. Třeba s mrkví, jako zele ninovou přílohu. Nebo z něj udělala polévku pro své maličké. A když se jí teď někdo zeptal: Poslyš, Emo, kolik hrášku tak asi potřebuješ? Řekněme pro pět osob?, mohla mu Ema Rejsková odpovědět takto: Momentíček. Pak by prostě přesně podle návodu uvedla do provozu plně automatické počitadlo hrášku a nakonec by prohlásila: Dvacet pět. V mé polévce pro pět osob je dvacet pět hrášků. Úplně přesně dvacet pět? vyzvídal by možná onen Někdo. 12
Načež by ho Ema ujistila: Vždyť to přece povídám! Konec - konců jsem použila vynález od žabáka Jeronýma. A pak by Ema a onen někdo společně přemýšleli, jak se kdy bez této senzace mohli obejít. Inu, Jeroným o tom přemýšlel už dlouho. A také přemýšlel o tom, proč dámy a pánové z místního vědeckého klubu na jeho skvělé nápady skoro nikdy nereagují. Koneckonců se už několikrát ucházel o oficiální členství. Zamlouvalo by se mu totiž, kdyby si mohl tu a tam o svých výzkumech porozprávět s několika kolegy. Ale vědci ho ve svém klubu podle všeho nechtěli. Tvrdili, že jeho přednášce by beztak nikdo nerozuměl. A vůbec, takový žabák prý je v nejlepším případě výzkumný objekt, ale rozhodně ne výzkumník. A potom ještě dodali, že jeho žádost je výsměchem vědě! Ať už to znamenalo cokoli. Prosím, tak tedy ne, opáčil Jeroným. Ať si ti nekňubové z klubu myslí, co chtějí. Já si od nich svoje bádání, zkoumání a vynalézání každopádně zkazit nenechám! Byl k tomu koneckonců stvořený. Ale trošku se tím odmítnutím přece jenom užíral. 13
Poštovní automat Den začal obrovským BUM a Jeronýmem, který vysokým obloukem plachtil vzduchem. Vlastně ten den začal tím, že se Jeroným podíval na kalendář a zjistil, že zítra bude mít narozeniny. On a jeho sourozenci. Jenomže jim zapomněl poslat blahopřání. Přitom je psal celý týden! Tak dlouho mu totiž trvalo napsat 2999 pohlednic pro 2999 sester a bratrů. Ale dokonce i kdyby se mu podařilo dostat tu obrovitánskou hromadu nějak na poštu, přání by v žádném případě nestih la včas dorazit. 14
Jak mám být prosím pěkně dobrým žabím bratrem, když nedokážu ani včas odeslat pohlednice? hloubal Jeroným. To přece nejde. Musel rychle něco vymyslet. Mysli, žabáku, řekl si Jeroným sám pro sebe. Mysli, mysli, mysli! A najednou dostal velkolepý nápad. Byl to naprostý doručovací triumf! Milník ve výrobě specializovaných strojů! A velmi pravděpodobně vědecká senzace. Jeroným začal jako obvykle tím, že si svůj nápad načrtl. Protože když si něco nakreslil, nemohl to tak rychle zase zapomenout. Pak si napsal seznam všech věcí, které ke svému vynálezu potřebuje, a zmizel s ním v dílně. Jako vždycky v takových případech bylo pak otevřeným oknem slyšet bušení a vrtání což obvykle znamenalo, že se rodí nějaký průkopnický vynález žabáka Jeronýma. Tohoto rána se jednalo o... semi-hydraulický automat na pohlednice! Zvenčí ta obludnost nijak oslnivě nevypadala. Dokázala však doslova rychlostí blesku rozprsknout... ehm, totiž rozeslat zmíněných 2999 pohlednic. Jeroným si to tak každopádně představoval. Právě chtěl zahájit poslední test, když začal přístroj z neznámých důvodů 15
stávkovat. Rachotilo to v něm a otřásal se, a než Jeroným pochopil, co se vlastně děje, odeslal jistým způsobem sám sebe. Tak mimochodem rovněž vzniklo ono BUM. Automat na pohlednice totiž Jeronýma katapultoval z okna jeho dílny, poslal ho vysokým obloukem přes celou zahradu, až žabák nakonec přistál na jedli na opačném konci pozemku. Jeroným se chytil tenké větvičky a zlehka se pohupoval ve větru. Ema samozřejmě tu ránu uslyšela a hned si domyslela, že za ní vězí Jeroným. Ještě štěstí, že její maličcí dosud leželi v postýlkách a spali. Jistě by se potrhali smíchy, tak jako vždycky, když se jejich nejoblíbenějšímu žabákovi něco nepovedlo. A to se, popravdě řečeno, stávalo celkem pravidelně. Co jsi to zase vyváděl? volala Ema nahoru do koruny jedle. 16