členství České republiky NATO

10 let členství České republiky NATO v

Vážení čtenáři, před deseti lety, dne 12. března roku 1999, se Česká republika stala členem Severoatlantické aliance. Tím byl dovršen jeden ze základních strategických cílů naší polistopadové zahraniční politiky, kterým bylo pevné ukotvení České republiky v bezpečnostních strukturách svobodného světa. Interpretujeme to jako zabezpečení naší svobodné a demokratické národní existence. Bylo tím ukončeno období jistého bezpečnostního vakua, vzniklého ve střední Evropě po pádu komunismu a naše země se tímto krokem opět stala nedílnou součástí západního světa. Cesta k našemu členství v Alianci nebyla jednoduchá. Na počátku devadesátých let jsme se museli vyrovnávat s utopickými představami, že konec studené války znamená počátek bezkonfliktních vztahů ve světě. Byly zde i názory, že by světu po rozpadu Varšavské smlouvy pomohlo zrušit také NATO a že by se Česká republika mohla stát jakýmsi neutrálním mostem mezi Východem a Západem. Naštěstí byly tyto myšlenky brzy zapomenuty. V průběhu uplynulých deseti let došlo ve světě k mnoha změnám a objevily se a nadále se objevují nové, dříve neznámé hrozby. Efektivní fungování Aliance a její názorová jednota jsou proto jedním z našich klíčových národních zájmů. Vedle její bezpečnostní a vojenské stránky, která je její podstatou, je Severoatlantická aliance významným institucionálním zajištěním transatlantické vazby mezi Evropou a Spojenými státy, a to nejen v politické, ale i v obecné kulturně-civilizační rovině. Jsem přesvědčen, že potřeba udržet transatlantickou vazbu pevnou a funkční platí i na počátku dvacátého prvního století. Zvětšováním počtu členských zemí význam Aliance narůstá a i proto Česká republika rozšiřování Aliance podporuje. Česká republika vstupovala do Aliance s vědomím povinnosti být plnohodnotným spojencem, připraveným nést svůj díl odpovědnosti za bezpečnost své země a přispívat k úsilí Aliance jako celku. Myslím, že - ačkoliv ne vždy bez problémů Česká republika tento záměr naplňuje. Důkazem není jen aktivní účast naší země ve všech aliančních misích a její integrace do politických i vojenských struktur Aliance, ale i naše aktivní zapojení do politického a vojensko-politického rozhodování. Severoatlantická aliance má již šedesát let rozhodující roli při zajišťování bezpečnosti na evropském kontinentu, z toho již deset let za naší aktivní spoluúčasti. Česká republika dnes působí v rámci sil NATO v Afghánistánu a v Kosovu. Je v zájmu České republiky, aby Severoatlantická aliance nadále zůstala rozhodující bezpečnostní strukturou ve světě a primární obrannou aliancí pro Evropu. K tomu je nezbytné udržet její tradiční vojensko-obranný charakter a zabránit její přeměně v instituci typu OBSE. Není možné dopustit, aby Aliance vstupovala do krizových situací pozdě, bez reálných představ o politickém řešení, bez jasných vyhlídek na ukončení konfliktu a s nebezpečím dlouhodobé angažovanosti bez jasně stanovených cílů. V tomto ohledu je nutné zajistit, aby mezi NATO a Evropskou bezpečnostní a obrannou politikou byla komplementarita, aby nedominovala konkurence, zdvojování struktur, ztráta jednoty a koherence. Václav Klaus prezident České republiky

Funkční principy Aliance Základním funkčním principem NATO je zásada nedělitelnosti bezpečnosti členů, tedy že ohrožení bezpečnosti jednoho z členů je ohrožením bezpečnosti všech. Solidarita v rámci Aliance tak zaručuje, že žádný členský stát nebude v bezpečnostních otázkách odkázán sám na sebe. Rozhodnutí v rámci NATO jsou utvářena konsensuálně na základě diskusí a porad mezi členskými státy. Všechna rozhodnutí, která jsou uskutečněna pod záštitou NATO, musí tedy být schválena všemi členskými státy Aliance. 4

Šedesátiletá existence NATO Severoatlantická smlouva, která vytvořila základ pro vznik Organizace Severoatlantické smlouvy (anglicky North Atlantic Treaty Organisation, NATO) byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu a spojila tehdy deset evropských a dva severoamerické státy za účelem vzájemné spolupráce a obrany. Ačkoli jejím hlavním cílem byla a nadále je především bezpečnost a kolektivní obrana, byla již od počátku něčím více než pouhou vojenskou aliancí. NATO plnilo a plní též úlohu mezinárodního fóra pro diplomatická jednání. Bohatá šedesátiletá historie atlantického společenství ustaveného na základě této smlouvy ukazuje, že jeho role je nezastupitelná a že NATO ani v současném bezpečnostním prostředí nijak neztrácí na své relevanci. Vznik NATO V letech 1945-1949, tváří v tvář naléhavé potřebě hospodářské obnovy, hleděly západoevropské země a jejich severoameričtí spojenci s obavami na expanzionistickou politiku a praxi SSSR, která se projevovala vnucováním nedemokratických forem vlády a potlačováním opozice i základních lidských a občanských práv a svobod v zemích střední a východní Evropy i v jiných částech světa. Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických událostí, jakými byla občanská válka v Řecku, únorový převrat v Československu v roce 1948 či blokáda Berlína, zahájená v dubnu téhož roku. Západoevropské země potřebovaly tváří v tvář sovětskému tlaku ujištění, že nezůstanou osamoceny a že Spojené státy budou svojí vojenskou silou vzdorovat jejich případnému sovětskému napadení. Intenzivní diplomatická jednání, v jejichž první fázi byla ustavena takzvaná Západní unie na základě Bruselské smlouvy mezi Belgií, Francií, Lucemburskem, Nizozemskem a Spojeným královstvím z března 1948, vyvrcholila 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Jejími signatáři byly Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Nizozemsko, Norsko, Lucembursko, Portugalsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké. Na základě této smlouvy pak vznikla v roce 1952 Organizace Severoatlantické smlouvy, která je od té doby hlavním politickovojenským seskupením spojujícím státy Evropy a Severní Ameriky. Organizace se v době studené války rozšířila celkem o čtyři členy, naposledy roku 1982 o Španělsko, které se tak stalo šestnáctým členem Aliance. K nejvýznamnějšímu rozšíření v tomto období však došlo roku 1955, kdy se členem stala Spolková republika Německo. Dějiny NATO v období studené války byly poznamenány občasnými spory mezi jednotlivými členskými státy o celkovou strategii a o nalezení rovnováhy mezi vlastními národními zájmy a společným zájmem celé Aliance. Jedním z nich byla i snaha Francie pod vedením prezidenta de Gaulla o větší nezávislost v bezpečnostních otázkách na Spojených státech, která byla demonstrována odzkoušením vlastní jaderné zbraně v roce 1960 a následně oznámením o vystoupení z vojenských struktur Aliance z března 1966. NATO však za čtyřicet let své existence v době studené války potvrdilo, že je efektivní organizací kolektivní obrany, která poskytla fungující rámec pro konzultace a koordinaci politiky mezi členskými zeměmi. Aliance tak nemalým dílem přispěla ke snížení nebezpečí plynoucích z hlubokých krizí studené války a k posílení mezinárodní důvěry a bezpečnosti, čímž významně napomohla udržení strategické rovnováhy a míru v Evropě. 5

Konec studené války Konec studené války, spojený se zánikem Varšavské smlouvy a rozpadem Sovětského svazu, přinesl zásadní proměnu evropského i globálního uspořádání. Organizace Varšavské smlouvy byla rozpuštěna 1. července 1991, Svaz sovětských socialistických republik zanikl 26. prosince téhož roku. Symbolicky se tak ukončila éra studené války, která určovala podobu světového společenství po druhé světové válce. Nastalé změny zasáhly všechny světové aktéry a nevyhnuly se ani Organizaci Severoatlantické smlouvy, která byla prioritně orientována na kolektivní obranu proti SSSR a jeho satelitům, sdruženým v organizaci Varšavské smlouvy. Zánik obou proto postavil NATO před nutnost přizpůsobit se změněnému prostředí, a to jak po politické, tak po vojenské stránce. Aliance na tento přelom reagovala zaměřením svého úsilí na budování stabilního a svobodného prostředí v Evropě. Již na summitu v Londýně roku 1990 NATO nabídlo svým bývalým protivníkům ze zemí střední a východní Evropy politickou i vojenskou spolupráci a začalo praktikovat tzv. politiku otevřených dveří. Je tak otevřeno všem státům oblasti, jež splní podmínky členství. Tato nová politika Ali ance se odrazila i ve Strategických konceptech NATO z let 1991 a 1999, které vedle obrany území členských států proti agresi zdůraznily i roli Aliance při rozšiřování zóny mírových a přátelských vztahů na kontinentu i v celém euroatlantickém prostoru. Zásadní se stalo navázání spolupráce s bývalými protivníky v rámci programu Partnerství pro mír, který umožňoval a stále umožňuje zemím v euroatlantickém prostoru navázat intenzivní spolupráci s NATO a těm, které mají ambici budoucího plného členství v Alianci poskytuje pomoc při nezbytných reformách. Vedle organizace kolektivní obrany tak NATO vytvořilo rozsáhlý režim regionální spolupráce. 6

Severoatlantická smlouva Severoatlantická smlouva (někdy nazývaná též Washingtonská) byla podepsána dne 4. dubna 1949. Ustavení NATO je v souladu s článkem 51 Charty OSN, který potvrzuje přirozené právo nezávislého státu na individuální nebo kolektivní obranu. Jak praví preambule smlouvy, cílem spojenců je podporovat mírové a přátelské vztahy v celém severoatlantickém prostoru. V době podpisu smlouvy však bezprostředním úkolem NATO byla ochrana spojeneckých zemí před případnou agresí tehdejšího Sovětského svazu. Klíčovým bodem smlouvy je článek 5, podle nějž smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Smlouva potvrzuje individuální práva členů, jakož i jejich mezinárodní závazky v souladu s Chartou OSN. Ukládá všem členským státům sdílet rizika a povinnosti, jakož i výhody kolektivní bezpečnosti a vyžaduje od každého z nich závazek nevstupovat v žádné jiné mezinárodní ujednání, jež by mohlo být v rozporu se smlouvou. 7

Aliance nabízí spolupráci Základním stavebním kamenem partnerství je Partnerství pro mír (Partnership for Peace, PfP), jež vzniklo roku 1994. Jde vlastně o rozsáhlý systém programů spolupráce a iniciativ, jenž je zastřešen společnou politickou platformou Euroatlantickou radou partnerství (Euroatlantic Partnership Council, EAPC). V současnosti se jej účastní 24 nealiančních zemí 1 a v dřívějších letech mezi partnery patřila i Česká republika a ostatních devět zemí, které následně v letech 1999 a 2004 vstoupily do NATO. PfP nabízí k účasti širokou škálu programů, počínaje spoluprací na obranných reformách, přes boj proti šíření zbraní hromadného ničení, proti terorismu, vědeckou spolupráci a konče možností účasti na operacích NATO. Bezpečnost euroatlantického prostoru je ovšem pevně svázána se situací ve Středomoří a na Blízkém východě. Proto Aliance téhož roku co vznikl PfP, vytvořila Středomořský dialog (Mediterranean dialogue, MeD). MeD je otevřen všem středomořským státům, jež chtějí navázat úzkou spolupráci s Aliancí. Momentálně je jeho členy sedm států regionu. 2 Roku 2004 pak vznikla Istanbulská iniciativa o spolupráci (Istanbul Cooperation Initiative, ICI), jež je zacílena na spolupráci se zeměmi Blízkého východu. Dosud se k ní připojily čtyři blízkovýchodní státy. 3 Tyto iniciativy nejsou zcela shodné, ale jejích hlavní náplň je velmi podobná. Spoluprací ve vojenské a bezpečnostní oblasti společně s politickým dialogem mají za cíl přispět k posílení stability v oblasti, posílit vzájemné porozumění a rozptýlit mylné představy o NATO, jež jsou v části populace této oblasti zakořeněny. Kontakt s některými zeměmi považuje Aliance za tak zásadní, že vytvořila specifické platformy, určené čistě pro spolupráci s daným státem. Jde konkrétně o Radu NATO Rusko (NATO Russia Council, NRC), Komisi NATO Ukrajina (NATO Ukraine Commission, NUC) a Komisi NATO Gruzie (NATO Georgia Commission, NGC). NRC je zaměřeno na vybudování co nejširšího kooperativního formátu s Ruskem a v jeho rámci probíhá řada aktivit týkajících se spolupráce ve výzkumu a vývoji, společných vojenských cvičení či spolupráce při záchraně trosečníků. Především je však NRC platformou politického i bezpečnostního dialogu. NUC i NGC jsou pak zaměřeny zejména na podporu demokratizačních reforem v zemi a transformace ozbrojených sil. NGC má mimo to za cíl i podporu postkonfliktní obnovy Gruzie po válce v srpnu 2008. 1 Albánie, Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Finsko, FYROM (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), Gruzie, Chorvatsko, Irsko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Malta, Moldavsko, Rakousko, Rusko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán. 2 Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Mauritánie, Maroko a Tunisko. 3 Bahrajn, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. 8

9

10

11

Vítejte v NATO, vítejte doma Dne 12. března 1999 vstupuje do NATO Česká republika, Polská republika a Maďarská republika. 12

13

Bezpečnostní úkoly Aliance Severoatlantická aliance poskytuje nezbytný základ stabilního bezpečnostního prostředí v Evropě, spočívajícího na demokratických institucích a závazku k mírovému řešení sporů. Usiluje vytvářet prostředí, v němž žádná země nebude vůči jinému evropskému státu užívat hrozbu použití síly. V souladu s článkem 4 Severoatlantické smlouvy slouží jako transatlantické fórum pro spojenecké Island konzultace v jakýchkoli otázkách týkajících se životních zájmů jejích členů včetně ohrožení jejich bezpečnosti. Umožňuje koordinaci jejich snah v oblastech společného zájmu. V souladu s článkem 5 Severoatlantické smlouvy zajišťuje odstrašení a obranu proti všem formám agrese vůči kterémukoli členskému státu NATO. Podporuje bezpečnost a stabilitu cestou rozvíjení trvalé aktivní spolupráce se všemi svými partnery prostřednictvím Partnerství pro mír a Euroatlantické rady partnerství, jakož i cestou konzultací, spolupráce a partnerství s Ruskem a Ukrajinou. Formou aktivních informačních programů v Alianci a v partnerských státech, jakož i prostřednictvím iniciativ, jako je Středomořský dialog, přispívá k budování důvěry mezi státy a rozvoji spolupráce na poli mezinárodní bezpečnosti. 14 Členské země Belgie Bulharsko (od roku 2004) Česká republika (od roku 1999) Dánsko Estonsko (od roku 2004) Francie Island Itálie Kanada Litva (od roku 2004) Lotyšsko (od roku 2004) Lucembursko Maďarsko (od roku 1999) Nizozemsko Norsko Polsko (od roku 1999) Portugalsko Rumunsko (od roku 2004) Řecko (od roku 1952) Slovensko (od roku 2004) Slovinsko (od roku 2004) Spojené království Velké Británie a Severního Irska Spojené státy americké Spolková republika Německo (od roku 1955) Španělsko (od roku 1982) Turecko (od roku 1952) Portugalsko Španělsko Spojené království Velké Británie a Severního Irska Nizozem Francie Belgi

Norsko Kanada Estonsko Dánsko Lotyšsko Litva Spojené státy americké sko e Spolková republika Německo Lucembursko Česká republika Polsko Slovensko Maďarsko Rumunsko Slovinsko Itálie Bulharsko Turecko Řecko 15

Civilní struktura NATO Severoatlantická rada (North Atlantic Council NAC) NAC je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance, fórum pro diskusi a vzájemné konzultace, ve kterém jsou zastoupeni všichni členové NATO. Schází se na několika úrovních: ministerská zasedání se konají dvakrát ročně, v přibližně 18 měsíčním cyklu se koná summit, tj. zasedání na úrovni šéfů států a vlád. Na úrovni stálých zástupců (velvyslanců) členských států se schází alespoň jednou týdně. Předsedou Severoatlantické rady je z titulu své funkce generální tajemník Aliance. Výbor pro obranné plánování (Defence Planning Committee DPC) DPC se zabývá záležitostmi specificky spojenými s obranou (vyjma otázek spojených s jadernými zbraněmi), odpovídá za vypracování obranné politiky Aliance; schází se pravidelně na úrovni velvyslanců a minimálně dvakrát ročně na úrovni ministrů obrany. Byl vytvořen společně s NPG v návaznosti na vystoupení Francie z vojenských struktur NATO. Vznik těchto dvou orgánů zaměřených specificky na otázky obrany omezil agendu NAC na politické otázky a umožnil tak i nadále účast Francie na jejích zasedáních. Zasedání DPC a NPG se Francie po dobu své neúčasti ve vojenských strukturách neúčastní. Skupina pro jaderné plánování (Nuclear Planning Group NPG) NPG má stejnou pravomoc jako Výbor pro obranné plánování, ale jen v oblasti jaderných zbraní. Generální tajemník (Secretary General) Je z titulu své funkce předsedou Severoatlantické rady a odpovídá za její řízení. Je předsedou Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro jaderné plánování. Je nejvýše postaveným civilistou v NATO a reprezentuje Alianci navenek, nemá však skutečnou rozhodovací pravomoc, v případě neshod může sloužit jako prostředník. Mezinárodní sekretariát (International Staff IS) Je orgán, který podporuje činnost civilních složek NATO a administrativně ji zabezpečuje. Současně má pro tyto orgány i poradní funkci. Za jeho činnost zodpovídá generální tajemník NATO. Civilní výbory NATO (Civil committees) Souhrnné označení civilní výbory označuje rozsáhlou síť složek, odpovědných Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Jejich hlavním úkolem je naplňovat rozhodnutí nejvyšších orgánů Aliance a kontrolovat toto naplňování. Sféra jejich působnosti zahrnuje široké spektrum oblastí, např. otázky ekonomické, politické, nešíření zbraní hromadného ničení a mnohé další. 16

Vojenská struktura NATO Vojenský výbor (Military Committee MC) Nejvyšší vojenský orgán NATO, předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Na úrovni stálých vojenských zástupců členských států se schází alespoň jednou týdně. Vojenskému výboru podléhají dvě strategická vojenská velitelství NATO (NATO Strategic Commands SC). Velitelství spojeneckých sil pro operace (Allied Command Operations ACO) Velitelství sídlí v Hlavním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) v belgickém Monsu. V jeho čele stojí vrchní velitel sil NATO v Evropě (Supreme Allied Commander Europe, SACEUR), kterým je vždy generál ozbrojených sil USA zastávající funkci velitele amerických ozbrojených sil v Evropě. Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (Allied Command Transformation ACT) Velitelství sídlí v americkém Norfolku. V jeho čele stojí vrchní velitel NATO pro transformaci (Supreme Allied Commander Transformation, SACT). 17

Mírové operace Konec studené války neznamenal pouze rozšíření možností spolupráce. Přinesl do mezinárodního společenství současně také větší nestabilitu, symbolizovanou výrazným nárůstem počtu vnitrostátních konfliktů a vzestupem globálního terorismu. V současném globalizovaném světě má každá nestabilita či zhroucení státu na kterémkoli kontinentě vliv na celé společenství. To reflektují i strategické koncepty NATO z let 1991, resp. 1999, které přikládají stále větší význam operacím mimo území členských států Aliance (tj. mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy). Proto se NATO stále více angažuje v mírových operacích, při nichž je kladen stále větší důraz nejen na vedení bojových operací, ale také na rekonstrukci válkou zasažené země. NATO se takto angažovalo či dosud angažuje např. v Bosně a Hercegovině či Kosovu a v současnosti pak především v Afghánistánu. Mise ISAF v Afghánistánu je nejrozsáhlejší misí v historii Aliance, v současné době se jí účastní přes 50 000 vojáků ze všech 26 aliančních zemí a z 15 dalších zemí celého světa. Hlavním cílem mise je přispět ke stabilizaci země, a to jak vedením bojových operací proti teroristickým skupinám, tak asistencí při obnově politického systému, bezpečnostního aparátu i infrastruktury. Vedle mise ISAF a společných protiteroristických programů probíhá již od října 2001 rozsáhlá protiteroristická námořní operace Active Endeavour, která monitoruje lodní dopravu ve Středomoří a zajišťuje její bezpečnost. Roku 2004 byla zahájena mise NTM-I (NATO Training Mission - Iraque) v Iráku, jejímž úkolem je výcvik soběstačných bezpečnostních sil v zemi. Mezi říjnem a prosincem 2008 též NATO v souvislosti s množícími se pirátskými únosy nákladních lodí nasadilo svoje námořní prostředky k monitorování oblasti kolem somálského pobřeží a k ochraně námořní přepravy humanitární pomoci OSN směřující do Somálska. Při vedení všech těchto operací NATO v rostoucí míře rozšiřuje spolupráci s dalšími mezinárodními aktéry; a to nejen s nečlenskými státy, ale též s mezinárodními organizacemi, jakými jsou OSN a Evropská unie, či různými nevládními a humanitárními organizacemi. Tato vzájemná spolupráce a koordinace velmi přispívá k dosažení žádoucích účinků jednotlivých aktivit a k větší efektivnosti vynaloženého úsilí. 18

19

Budování nových schopností Nové úkoly a rozšiřující se spektrum činností, v nichž se NATO angažuje, vyžaduje zásadní reformu ozbrojených sil spojeneckých zemí i aliančních velitelských struktur a procesů, jež byly v době studené války uzpůsobeny k vedení rozsáhlého konfliktu proti vojskům Varšavské smlouvy na evrop ském území. Jednotky byly tedy v té době těžce vyzbrojeny na úkor mobility a vzhledem k nepravděpodobnosti bojů daleko mimo vlastní území nekladly zásadní nároky na logistickou podporu ve vzdálených oblastech. Současné konflikty ovšem kladou na ozbrojené síly zcela jiné požadavky. Při střetu s obvykle lehce vybaveným nepřítelem je požadována především pohyblivost a flexibilita. Operace vedené často po dlouhé časové období a velmi daleko od domácího zázemí, s minimální či žádnou podporou hostitelské země, kladou enormní nároky na alianční logistiku a zásobování sil vším potřebným. Nenadálé krize rovněž vyžadují udržování části sil v trvalém stavu vysoké bojové pohotovosti, aby je bylo možné včas rozmístit v krizové oblasti. Z těchto důvodů Aliance na summitu v Praze roku 2002 oznámila vytvoření Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force, NRF), jejichž plné operační schopnosti byly vyhlášeny na summitu v Rize v roce 2006. NRF kombinují pozemní, vzdušné a námořní složky, při plných stavech čítají cca 25 000 osob a jsou schopny v případě potřeby v krátké době nasazení kdekoli ve světě až po dobu 30 dnů. Jednotlivé členské země do nich přispívají jednotkami, které se v pravidelném šestiměsíčním cyklu obměňují. Náročné standardy pro zapojení národních schopností do NRF stanovují laťku při výstavbě nových schopností a udávají směr dalšího vývoje ozbrojených sil členských zemí NATO, vedle svého nesporného operačního potenciálu jsou tak NRF i jedinečným nástrojem transformace ozbrojených sil aliančních zemí. Zvyšování finanční náročnosti nových schopností vede státy k vytváření mnohonárodních konsorcií na jejich pořízení. Podobné skupiny vznikají i v rámci Aliance. V oblasti strategické letecké přepravy jde například o program Dočasné řešení strategické přepravy (Strategic Airlift Interim Solution, SALIS), do nějž se zapojila i ČR a jenž umožňuje zemím pronájem velkokapacitních transportních letounů An-124 pro přepravu sil do operací. Podobné mnohonárodní programy jsou v Alianci stále četnější a lze předpokládat, že tento trend bude nadále pokračovat. Budování nových schopností ovšem vyžaduje i transformaci aliančních velitelských struktur. Ty v současné době prochází rozsáhlou revizí, jejímž cílem je transformovat stávající velitelskou strukturu tak, aby byla schopna pokrýt nároky na vedení operací podle současné úrovně ambicí 20

NATO a zároveň učinit celou strukturu méně nákladnou. K hlavním výstupům revize patří návrh na vytvoření šesti nasaditelných velitelských/ štábních prvků (Deployable Joint Staff Element, DJSE). Původní studeno válečná struktu ra, budovaná na řízení rozsáhlých statických operací, již prošla několika úpravami, teprve tato revize ale přinese skutečně moderní a flexibilní strukturu, plně odpovídající nárokům doby. Konec studené války přinesl řadu zásadních změn, některé z nich byly pozitivní, některé nelze hodnotit jinak než negativně. Organizace Severoatlantické smlouvy však přesto prokázala schopnost přizpůsobit se novým podmínkám a zůstat relevantním aktérem na poli nejen euro-atlantické, ale i globální bezpečnosti. Vytvořila prostor dialogu a bezpečnostní spolupráce v širším euro-atlantickém regionu a stala se respektovaným partnerem OSN, EU i dalších aktérů mezinárodního společenství, aniž by přestala být efektivní organizací kolektivní obrany svých členských zemí. Deklarace summitů NATO Deklarace summitů NATO jsou zásadní dokumenty, ve kterých nejvyšší představitelé členských států hodnotí vývoj Aliance a vytyčují nové úkoly a směry postupu. Udávají tak priority dalšího vývoje a zásadně ovlivňují podobu Aliance. Washingtonský summit v roce 1999 mj. schválil rozšíření Aliance o Českou repu bliku, Maďarsko a Polsko, ustavil nový formát PfP, tzv. Akční plán členství, a přijal nový Strategický koncept Aliance. Pražský summit v roce 2002 mj. přizval ke členství Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko, vydal úkol vytvořit Síly rychlé reakce NATO (NATO Response Force, NRF) a zpracovat Studii proveditelnosti protiraketové obrany NATO. Istanbulský summit v roce 2004 mj. schválil rozšíření NATO o Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko a ustavil partnerský formát pro spolupráci se zeměmi Blízkého východu, tzv. Istanbulskou iniciativu spolupráce. Rižský summit v roce 2006 mj. přijal Souhrnnou politickou směrnici, která je základním dokumentem budoucího směřování vojenských schopností Aliance, a vyhlásil dosažení plných operačních schopností NRF. Bukurešťský summit v roce 2008 mj. přizval ke členství v Alianci Albánii a Chorvatsko a pověřil Severoatlantickou radu, aby do summitu v roce 2009 vypracovala návrhy variant komplexní architektury protiraketové obrany, která by rozšířila pokrytí poskytované předpokládaným evropským pilířem protiraketové obrany USA na celé spojenecké území a obyvatelstvo. 21

22

23

24

Na cestě reforem Česká republika vstoupila do NATO v období změn. V roce jejího vstupu byl schválen nový Strategický koncept Aliance a byly postupně přijímány nové iniciativy k rozvoji schopností, včetně vzniku NRF. V roce 2006 summit v Rize přijal Souhrnnou politickou směrnici, která poskytuje rámec a politické zadání pro pokračující transformaci NATO a definuje na příštích 10 až 15 let priority týkající se schopností NATO. Souběžně se změnami v NATO probíhal vnitřní proces reformy a následně i transformace ozbrojených sil ČR. Tyto dva procesy byly od počátku vzájemně těsně provázané. Heslem reformy ozbrojených sil České republiky zahájené v roce 2002 bylo vytvořit armádu moderní, mobilní, malou a mladou, která by odpovídala postavení České republiky v rámci systému kolektivní bezpečnosti NATO a soudobým výzvám plynoucím z nasazení českých ozbrojených sil v mnohonárodních mírových, stabilizačních a humanitárních operacích. K tomu bylo potřeba armádu sice početně zmenšit, ale zároveň zvýšit její využitelnost v operacích pomocí profesionalizace, moderní výzbroje, výcviku a schopnosti rychlé a pružné reakce. Tento proces si vyžádal též zásadní změny v organizační struktuře, dislokaci a systému velení a řízení. Hlavní úsilí bylo zaměřeno na stabilizaci ozbrojených sil a na výstavbu a přípravu jejich klíčových prvků. V roce 2005 byla zrušena povinná vojenská služba a ozbrojené síly České republiky se staly plně profesio nálními. První fáze reformy pak byla završena v roce 2006 dosažením počátečních operačních schopností. AČR dosáhla požadované připravenosti u jedné mechanizované brigády, části jednotek vzdušných sil, Vojenské policie, logistické a zdravotní podpory a je schopna plnit úkoly v rámci kolektivní obrany NATO i adekvátního zapojení do mezinárodních operací na podporu míru a bezpečnosti ve světě. Na reformu ozbrojených sil navázala v roce 2007 Transformace resortu Ministerstva obrany. Transformace znovu stanovuje možnosti, rozsah a harmonogram plnění úkolů původně stanovených pro druhý krok reformy ozbrojených sil. Ve svých opatřeních rovněž reflektuje přijetí Souhrnné politické směrnice NATO. Cílem transformace je další zvýšení podílu nasaditelných sil, dokončení organizačních a dislokačních změn, optimalizace řídících struktur a administrativních a podpůrných procesů a redukce systému mobilizace a zásob. Směr nastoupený zahájením procesu transformace byl potvrzen novou Vojenskou strategií České republiky, která byla schválena vládou v červenci 2008. V ní se jednoznačně konstatuje, že soudobým hrozbám bude ČR schopna efektivně předcházet a čelit pouze na základě mezinárodní spolupráce. To však znamená nejen, že obrana státu bude zajišťována v rámci systému kolektivní obrany NATO, ale i to, že Česká republika přijímá svůj díl odpovědnosti a chápe nezbytnost účasti svých ozbrojených sil v zahraničních vojenských operacích. Právě ty jsou v současném bezpečnostním prostředí hlavním způsobem, jímž ozbrojené síly přispívají k hájení bezpečnostních zájmů České republiky i širšího mezinárodního společenství, jehož jsme členy, tedy NATO a Evropské unie. Vojenská strategie rovněž stanovuje politicko-vojenské ambice České republiky, které musí být ozbrojené síly schopny naplnit. Tyto ambice tak budou určovat další rozvoj ozbrojených sil, včetně modernizace jejich výzbroje. 25

Politicko-vojenské ambice ČR Pro kolektivní obranu v souladu s článkem 5 Severoatlantické smlouvy ČR poskytne pozemní a vzdušné síly ze souboru sil předurčených v rámci obranného plánování NATO, jejichž hlavní částí je brigádní úkolové uskupení na bázi mechanizované brigády středního typu. Při ozbrojeném konfliktu takového rozsahu, kdy bude ohrožena svrchovanost a územní celistvost ČR, budou nasazeny všechny síly a prostředky profesionálních ozbrojených sil včetně využití všeobecné branné povinnosti. Pro účast ve vojenských operacích mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy, které představují nejpravděpodobnější způsob nasazení ozbrojených sil, je ČR připravena aktivně přispívat a účastnit se souběžných vojenských operací těmito uskupeními: 1 brigádním úkolovým uskupením po dobu šesti měsíců bez rotace; praporním úkolovým uskupením s rotací po šesti měsících. V rámci nasazení praporního úkolového uskupení jsou ozbrojené síly schopny až na jeden rok poskytnout velitelství pro mnohonárodní brigádní úkolové uskupení; 2 rotním úkolovým uskupením s rotací po šesti měsících; v období, kdy nebude nasazeno brigádní úkolové uskupení, uskupeními do hodnoty praporu určenými do pohotovosti v rámci Sil rychlé reakce NATO (NATO Response Force) nebo EU (Battlegroups). V rámci těchto operací se mohou postupně nebo souběžně plnit úkoly spojené s vedením bojové činnosti i úkoly humanitární pomoci a pomoci při postkonfliktní stabilizaci a obnově země. ČR je schopna přispívat i do dalších operací speciálními uskupeními nebo skupinami odborníků, a to např. speciálními jednotkami a odřady, nebo expertními týmy v oblasti výcviku a poradenství a skupinami vojáků do mezinárodních štábů a pozorovatelských misí. K podpoře civilních orgánů v krizových situacích nevojenského charakteru: Na území ČR jsou ozbrojené síly připraveny poskytnout v nezbytném rozsahu a podle do stu pnosti na podporu integrovaného záchranného systému nebo Policie ČR síly a pro střed ky, které mohou být dále posíleny jednotkami aktivních záloh. V principu jsou ve prospěch integrovaného záchranného systému nebo Policie ČR využitelné všechny síly a prostředky ozbrojených sil. Mimo území ČR jsou ozbrojené síly schopny poskytnout na podporu civilních orgánů a organizací síly a prostředky podle okamžitých možností. 1 Uvedená uskupení mohou být kromě jednotek a útvarů pozemních sil tvořena i jednotkami a útvary vzdušných sil nebo jednotkami bojové podpory nebo bojového zabezpečení. V tomto případě může být délka jejich nasazení kratší nebo může být omezena schopnost jejich rotace. 2 Velitelství pro mnohonárodní brigádní úkolové uskupení lze poskytnout, pouze pokud nebude nasazeno brigádní úkolové uskupení. 26

27

Pro naplnění výše uvedených politicko-vojenských ambicí bylo na období let 2009 2014 stanoveno šest strategických cílů resortu Mi nisterstva obrany, které odrážejí realistickou prognózu obranných výdajů na uvedené období a opírají se o vyhodnocení předchozích fází reformy. Jsou to: 1. Funkční systém obrany státu Zajistit efektivní krizový management a systém obrany státu, který ve spolupráci s ostatními prvky státní správy umožní udržovat úroveň schopností ozbrojených sil České republiky k zajištění obranyschopnosti státu na nejnižší nezbytné míře a zároveň umožní postupný nárůst sil a prostředků v případě zhoršování bezpečnostní situace na potřebnou úroveň. 2. Nasaditelné a interoperabilní síly Rozvíjet operační schopnosti ozbrojených sil, aby byly schopny naplnit politicko-vojenské ambice České republiky a podpořit významné bezpečnostní zájmy státu. Pro nasazení v operacích bude připraveno a vybaveno minimálně 60 % pozemních sil se silami určenými pro jejich přímou podporu, které budou schopny dlouhodobé rotace v operacích tak, aby vždy jedna pětina z tohoto počtu byla aktuálně nasazena. 3. Moderní organizace, velení a řízení Dosáhnout jednoduché, pružné a adaptabilní organizační struktury využívající nástrojů moderního řízení a velení a disponující potřebnou informační podporou. Resort Ministerstva obrany musí být vnímán nejen jako garant bezpečnosti, ale také jako spolehlivý partner, dobrý zaměstnavatel a odpovědný hospodář. Naplňování tohoto cíle rovněž významně přispěje k pozitivnímu vnímání ozbrojených sil veřejností. 4. Kompetentní a motivovaní lidé Lidé jsou nejcennějším kapitálem při naplňování poslání ozbrojených sil ČR. Proto je třeba vytvořit optimální podmínky pro přípravu a permanentní rozvoj znalostí a dovedností jak vojáků z povolání, tak i občanských zaměstnanců v souladu s potřebami resortu MO a disponovat vysoce efektivním systémem personálního řízení. 5. Operačně přijatelná a společensky akceptovatelná dislokace Útvary a zařízení resortu MO budou rozmístěny na území státu do roku 2014 dle záměru dislokace obsaženého v materiálu Transformace. Při jakékoliv redislokaci posádek bude respektována výhodnost pro rozpočet resortu s ohledem na minimalizaci dopadů na místní obyvatelstvo. 6. Promyšlená modernizace a moderní infrastruktura Pro efektivní plnění náročných a stále nebezpečnějších úkolů v operacích je bezpodmínečně nutné, aby příslušníci ozbrojených sil byli postupně vybaveni odpovídajícími moderními zbraňovými systémy, vojenskou technikou a materiálem. K naplnění tohoto cíle bude nutno vyvinout jasná pravidla ohodnocení budoucích potřeb resortu tak, aby byly omezené zdroje alokovány na nové vybavení, zbraňové systémy, ubytování a další infrastrukturu rozumně a se zaměřením podle priorit resortu. 28

29

Principy obsažené v nové Vojenské strategii a výše uvedeném přehledu strategických cílů resortu dále rozvíjí nově přijatá Dlouhodobá vize resortu Ministerstva obrany, která je výchozím dokumentem stanovujícím směr a priority pro další etapy transformace resortu Ministerstva obrany, s cílem dalšího rozvoje jeho schopnosti efektivně realizovat obrannou politiku České republiky v horizontu příštích 20 let. Dlouhodobá vize popisuje klíčové faktory, které budou ovlivňovat budoucí bezpečnostní prostředí, specifikuje dopady budoucího bezpečnostního prostředí na Českou republiku a stanovuje požadavky na budoucí síly a schopnosti, jejichž rozvoj bude mít v dalších etapách transformace resortu Ministerstva obrany nejvyšší prioritu. Dlouhodobá vize sjednocuje výchozí předpoklady pro určení dalšího směřování všech složek resortu Ministerstva obrany a bude dále rozpracována a konkretizována v navazujících koncepčních dokumentech, pro které bude jedním ze vstupních podkladů. Mezi hlavní teze Dlouhodobé vize patří záměr vytvářet všechny síly jako nasaditelné v celém spektru operací, přičemž rovněž všichni vojáci v činné službě (a pro plnění nebojových funkcí i určitá část přesně definovaných občanských zaměstnanců) budou schopni nasazení do operací v zahraničí. U orga nizačních součástí, u kterých není jejich nasazení jako celku do operací v principu pravděpodobné, budou k nasazení připravovány alespoň jejich účelové dílčí části s požadovanými schopnostmi. Vzhledem k předpokládanému častému a dlouhodobému nasazování jednotek do operací budou síly pozemního vojska, včetně prvků jejich bojové podpory a bojového zabezpečení, budovány v rozsahu čtyřnásobku kapacit požadovaných politicko-vojenskými ambicemi České republiky. Ostatní síly, u nichž se nepředpokládá rotace a dlouhodobá udržitelnost v operacích, budou budovány v rozsahu dvojnásobku kapacit požadovaných politicko-vojenskými ambicemi České republiky. Tímto opatřením spolu s nezbytnými kapacitami pro udržení bojeschopnosti bude zajištěna udržitelnost sil na bojišti v rozsahu předpokládaného operačního použití. Široká paleta možných úkolů, které budou jednotky v operacích plnit, vede k silnějšímu důrazu na modularitu sil umožňující pružně vytvářet potřebná úkolová uskupení podle podmínek dané operace. Vzhledem k omezeným zdrojům bude v zájmu splnění těchto náročných úkolů nutno racionalizovat strukturu sil, unifikovat výzbroj a omezit spektrum hlavních zbraňových systémů a vojenské techniky. Budou utlumeny schopnosti, jejichž využití v operacích je méně pravděpodobné, a tyto chybějící schopnosti budou zajištěny jejich sdílením v rámci mezinárodní spolupráce. 30

31

32

Hlavní představitelé České republiky v národním a mezinárodním zastoupení Jednotlivé členské státy jsou v NATO zastoupeny prostřednictvím Severoatlantické rady (North-Atlantic Council, NAC), která zasedá na několika úrovních: na úrovni hlav států a vlád (summit), ministrů zahraničních věcí, ministrů obrany a stálých zástupců (velvyslanců při NATO). Dále jednotlivé země vysílají své zástupce do mezinárodního sekretariátu a aliančních velitelství. Nejvýznamnější pozicí, kterou dosud Česká republika obsadila svým zástupcem v mezinárodním sekretariátu, je funkce náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku, kterou od roku 2008 zastává Jiří Šedivý. Zastoupení České republiky v Severoatlantické alianci se řídí mezinárodními smlouvami uzavřenými Českou republikou, nařízením vlády ČR a interními normativními akty Ministerstva obrany ČR. Příslušníci AČR jsou vysíláni k výkonu funkcí na velitelstvích NATO v Evropě i v USA. Do roku 1999 byli vojáci AČR vysíláni na Supreme Headquarters Allied Powers Europe (SHAPE) v rámci programu partnerských zemí pro mír (PfP) k získávání zkušeností. AČR je v současnosti v Severoatlantické alianci zastoupena v rámci národních zastoupení a v mezinárodních štábech. Národní zastoupení (NZ) jsou organizační součásti AČR, působící při jednotlivých velitelstvích nebo orgánech NATO jako orgány národních představitelů. V jejich čele je vedoucí národního zastoupení, který je přímo podřízen národnímu vojenskému představiteli České republiky v SHAPE. Jejich strukturu, náplň jednotlivých funkcí a kvalifikační požadavky na ně stanovuje AČR. Mezinárodní štáby (MŠ) tvoří příslušníci resortu obrany zařazení na funkcích předurčených pro AČR v mezinárodních strukturách jednotlivých velitelství, orgánů a agentur NATO. Příslušníci resortu obrany, kteří pracují v mezinárodních štábech, jsou podřízeni příslušným orgánům NATO, ale v oblastech národní odpovědnosti jsou podřízeni vojenskému představiteli (VP) ČR při NATO a EU, národnímu vojenskému představiteli (NVP) ČR v SHAPE, národnímu styčnému představiteli (NSP) v ACT a starším národním představitelům na jednotlivých velitelstvích. Období let 1999 až 2004 bylo pro Armádu České republiky obdobím integrace do struktur Severoatlantické aliance. V roce 2004, po plné integraci nových členských států, byla v rámci velitelských struktur NATO provedena revize počtů, z níž vyplynula nová struktura zahraničních pracovišť Armády České republiky. V současné době jsou v podřízenosti náčelníka Generálního štábu AČR tři zahraniční pracoviště, která jsou součástí struktur Severoatlantické aliance: 1. Vojenská sekce Stálé delegace ČR při NATO a EU (Brusel, BE) 2. Úřad národního vojenského představitele AČR při SHAPE (Mons, BE) 3. Úřad národního styčného představitele při velitelství ACT (Norfolk, USA) 33

Zastoupení AČR v NATO procházela v období 2004 až 2006 zásadní změnou, která souvisela se změnou velitelské struktury NATO. Dvě rovnocenná strategická velitelství byla změněna na následující strategická velitelství: Velitelství pro operace Allied Command Operations (ACO) v Monsu, (ponechán původní název SHAPE) Velitelství pro transformaci Allied Command Transformation (ACT) v Norfolku Vzhledem k rozsahu plnění úkolů a rozložení dislokace jednotlivých mezinárodních vojenských štábů NATO v Evropě byla zřízena další dvě národní zastoupení v podřízenosti Úřadu národního vojenského představitele AČR v SHAPE v místech největšího regionálního zastoupení v Brunssumu (NL) a Ramsteinu (GE). Nejvýznamnějšími funkcemi, na kterých byli v mezinárodních vojenských štábech dosud vojáci AČR zařazeni, jsou: zástupce ředitele International Military Staff HQ NATO (Brusel, BE) náčelník sekce logistiky (J4) JFC HQ (Brunssum, NL) zástupce velitele Combined Air Operation Centre (CAOC) 4 (Messtetten, GE) ředitel Partnership Coordination Cell (PCC) SHAPE (Mons, BE) vrchní praporčík Allied Command Transformation (ACT) (Norfolk,USA) Historie obsazení míst vojenského představitele: Brusel genmjr. Pavel Jandáček 1996 1999 genmjr. Jaroslav Hudec 1999 2002 genmjr. František Hrabal 2002 2006 genmjr. Rostislav Mazurek 2006 2008 genpor. Jaroslav Kolkus 2008 34

Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer (vpravo) v říjnu roku 2006 otevřel za přítomnosti velvyslance České republiky při NATO Štefana Füleho výstavu fotografií z činnosti českých vojáků v operaci KFOR. Přítomen byl také plukovník Miroslav Hlaváč, který jednotkám KFOR velel. Jiří Šedivý náměstek generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování Rok 1999 tehdejší velvyslanec ČR při NATO Karel Kovanda a generálmajor Pavel Jandáček (v letech 1996 1999 vojenský představitel ČR při NATO) V květnu roku 2007 se na velitelství ACT v Norfolku uskutečnil slavnostní akt předání funkce vrchního praporčíka. Zleva vrchní velitel NATO pro transformaci armádní generál Lance Smith, odcházející hlavní praporčík Velitelství NATO pro transformaci Steven J. Wacker (U.S.NAVY) a štábní praporčík Luděk Kolesa (AČR) nastupující hlavní praporčík Velitelství NATO pro transformaci v Norfolk (USA) Od srpna roku 2008 zastává funkci vojenského představitele ČR při NATO generálporučík Jaroslav Kolkus 35

36

Česká republika v systému kolektivní obrany NATO Česká republika vyčleňuje v souladu s obranným plánováním NATO k efektivnímu dosažení aliančních cílů síly a prostředky pro společnou obranu a rovněž pro operace mimo článek 5 Severoatlantické smlouvy. V souladu s principem jednoho souboru sil se jedná o tytéž jednotky, které jsou nabízeny i pro operace EU nebo které jsou využitelné pro národní účely či operace jiných organizací OSN, OBSE nebo ad-hoc koaličních uskupení. Cyklus obranného plánování, výstavby a hodnocení sil NATO Obranné plánování NATO slouží k plánování a vyhodnocování sil a k harmonizaci národních plánů jednotlivých členů. Obranné plánování NATO umožňuje efektivní využití národních zdrojů pro společnou obranu a má za úkol zabezpečit Alianci dostatek sil, prostředků a schopností ke splnění úkolů v rámci celého spektra misí v souladu se Strategickou koncepcí NATO a vývojem bezpečnostního prostředí. Obranné plánování NATO se realizuje v pravidelných cyklech, které zahrnují následující kroky: formulaci politického zadání, formulaci cílů výstavby sil a vyhodnocení celého procesu, který je propojen i s dalšími plánovacími disciplínami, jakými jsou operační plánování, generování sil či standardizace. S procesem obranného plánování NATO je při důsledném dodržování principu národní suverenity harmonizováno i obranné plánování České republiky. Úkolem obranného plánování je stanovit množství a typ jednotek potřebných k obraně Aliance pro všechny předpokládané operace a rozdělit tento požadavek rovnoměrně mezi členy Aliance při zachování principu spravedlivého sdílení břemene (fair burden sharing). Je tak vytvářena, v rámci Struktury sil NATO (NATO Force Structure), množina připravených a certifikovaných jednotek, z níž je pak v rámci operačního plánování sestaven kontingent pro konkrétní operaci. Výchozí politické zadání představuje, vedle základního Strategického konceptu Aliance z roku 1999, především Ministerská směrnice NATO, která stanovuje úroveň ambicí (Level of Ambition) vyjadřující, jaké operace má být Aliance schopna simultánně vést, a Souhrnná politická směrnice (CPG), která poskytuje rámec a politické zadání pro pokračující transformaci NATO a definuje na příštích 10 až 15 let priority pro všechny otázky týkající se schopností NATO. Vlastní plánování sil, jehož účelem je tyto ambice naplňovat, probíhá ve čtyřletých cyklech. Na počátku každého cyklu strategičtí velitelé NATO stanovují minimální vojenské požadavky (Minimal Military Requirements) definující úroveň a kvalitu sil požadovaných pro nadcházející plánovací období, jež jsou potřebné ke splnění celkové úrovně aliančních ambicí. K naplnění těchto vojenských požadavků přijímají jednotlivé země Aliance cíle výstavby a vyčlenění sil (Force Goals). Způsob, jakým tyto cíle budou naplňovány, je popsán v odpovědi na dotazník obranného plánování (Defence Planning Questionnaire), který je sestaven tak, aby jednotlivé země mohly představit v porovnatelné formě strukturu sil a plánování jejich rozvoje. Shromážděné odpovědi na dotazník obranného plánování jsou poté vyhodnoceny v procesu revize obrany (Defence Review), která hodnotí alianční schopnost naplnit požadované schopnosti k dosažení požadované úrovně ambicí v dohodnutých lhůtách. 37

Česká republika vstoupila do systému obranného plánování NATO spolu s Maďarskem a Polskem již v roce 1997 a v roce 1998 obdržela Česká republika svůj první soubor návrhů 58 cílů výstavby sil (tzv. Target Force Proposals). V dalším plánovacím cyklu započatém v roce 2000 se Česká republika zavázala plnit již 128 cílů zaměřených zejména na interoperabilitu, jazykovou připravenost a sjednocení postupů výcviku a norem. Plnění těchto cílů se stalo hlavním impulzem pro zahájení reformy ozbrojených sil České republiky započaté v roce 2002 (viz kapitola Na cestě reforem, str. 25). Naplňování cílů výstavby sil a reformy AČR vedlo k postupnému zvyšování rozsahu a kvality jednotek vyčleňovaných ozbrojenými silami ČR v rámci obranného plánování NATO. V současné době se ČR spíše zaměřuje na zvyšování kvality vyčleněných sil. AČR díky ní dosáhla zefektivnění struktury, plné profesionalizace a požadované připravenosti u jedné mechanizované brigády a části jednotek vzdušných sil, Vojenské policie i logistické a zdravotní podpory, což jí umožňuje plnit úkoly v rámci systému kolektivní obrany a zapojovat se do mírových operací v zahraničí. Transformace resortu Ministerstva obrany z roku 2007 reviduje a znovu stanovuje možnosti, rozsah a harmonogram plnění úkolů původně stanovených pro druhý krok reformy ozbrojených sil. V souladu se závěry summitů NATO v Istanbulu a Rize je cílem transformace ozbrojených sil ČR další zvýšení podílu nasaditelných sil a posílení jejich schopností a využitelnosti pro mezinárodní operace. 38

39

Pro plné spektrum aliančních operací byly či v nejbližší době budou v rámci obranného plánování NATO vyčleněny následující jednotky AČR: Jednotka mechanizovaná brigáda středního typu výsadkový mechanizovaný prapor rotní úkolové uskupení speciálních sil velitelství úkolového uskupení speciálních sil velitelství praporu CBRN prapor CBRN četa CIMIC rota Vojenské policie modul protiletadlových řízených střel modul EOD tým pro zabezpečení a řízení leteckých přeprav letecká zdravotnická evakuace (1x An-26) střední dopravní vrtulník (4x Mi-171) střední dopravní vrtulník (8x Mi-171) rota ženijní podpory a další moduly odsunová sběrna raněných polní nemocnice (zařízení role 3) velitelství dopravního praporu dopravní rota 40

41

Příspěvek do společných rozpočtů NATO České příspěvky do společně financovaných rozpočtů Aliance, jako např. vojenského rozpočtu, Programu bezpečnostních investic (NSIP), a dále do rozpočtů různých agentur, organizací, programů a prvků vojenské struktury NATO jsou hrazeny ze státního rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany. Společné prostředky NATO jsou finanční prostředky států rozdělené podle jejich ekonomických možností a zaměřené výlučně na zvýšení efektivnosti a účinnosti schopností Aliance. Základním metodickým východiskem přijatým členy Aliance je, že náklady společně financovaných rozpočtů se sdílejí podle různých klíčů, které jsou vyjádřené procentním podílem jednotlivých členských zemí na rozpočtech NATO. Podíl zemí na financování společných finančních zdrojů (tzv. cost share) je pro jednotlivé rozpočty odlišný. Musí být odsouhlasen všemi státy v závislosti na politickém konsensu a ekonomických možnostech dané země. Výše příspěvků ČR v současnosti představuje podíl 0,8829 % na celkovém rozpočtu v případě účasti všech současných 26 členských států na společném financování. Výše příspěvků ČR do společných rozpočtů NATO v letech 1999-2008 (v tis. Kč) Vojenský rozpočet NATO 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 138 128 214 095 164 870 185 140 289 204 34 972 206 421 228 626 197 164 216 221 NSIP 39 824 128 441 136 971 163 725 137 995 166 665 167 537 128 930 149 885 153 417 Agentury, prvky vojenské struktury a projekty NATO Příspěvky ČR celkem 835 1670 9722 11 325 11 204 12 289 18 638 15 308 12 668 14 607 178 787 344 206 311 563 360 190 438 403 213 926 392 596 372 864 359 717 384 245 Vojenský rozpočet NATO slouží k úhradě provozních nákladů na zabezpečení společné vojenské organizační struktury (strategická, regionální a spojená velitelství), Mezinárodního vojenského štábu (IMS), Vojenského výboru (MC), informačního systému velení a řízení na společně financovaných velitelstvích, dále jsou z tohoto rozpočtu hrazeny provozní náklady komunikačních systémů (NCSA), podpora systému včasné výstrahy NAEW, integrovaný systém protivzdušné obrany NATO (NATINADS), vojenská cvičení, pořizování vozidel a jejich údržba na společně financovaných velitelstvích a náklady na služební cesty jejich pracovníků. Stále větší finanční prostředky z vojenského rozpočtu jsou vydávány na podporu zahraničních operací. Program bezpečnostních investic NATO (NSIP) slouží k výstavbě společné vojenské/obranné infrastruktury členských států Aliance. Ve své podstatě se nejedná o rozpočet, protože financování projektů bezpečnostní infrastruktury je prováděno na základě vzájemného započtení pohledávek a závazků jednotlivých členských států; následně, na základě vzájemného zúčtování prováděného NATO Office of Resources, si státy vzájemně zasílají finanční prostředky sloužící k financování výstavby společné vojenské infrastruktury NATO. 42