O Bílé Karolíně a Černé Karolíně Byla jedna vdova a měla dvě dcerky, jednu vlastní, druhou nevlastní. Byly ještě malé a obě se jmenovaly Karolína. Jenomže té nevlastní říkali lidé ve vsi Bílá Karolína, protože byla bílá a krásná jako obrázek, a té vlastní zase Černá Karolína, protože byla černá a ošklivá jako noc. Bílou Karolínu měli všichni rádi, i chuděrka Černá Karolína, jen macecha ne. Stále se jí zdálo, že kvůli ní lidé křivdí její vlastní dcerce, a pořád přemýšlela, jak se té nevlastní zbavit. Jednoho dne šel kolem jejich stavení pasák s třemi jehňaty. Když uviděl u vrat Bílou Karolínu, usmál se na ni, pohladil ji po vlasech a jehňátka jí začala olizovat zelenou sukni. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji pasák uviděl, otočil se a jehňátka zabečela a taky utekla. Polekala se Černé Karolíny a její ošklivé černé tváře. Nikdo netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata. Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si: Takhle to už dál nejde, musím se Bílé Karolíny zbavit! 20
Sedm dní a sedm nocí přemýšlela, jak to udělat. Osmého dne šla k trní na zahradě a povídá: Trní, dej mi dvanáct dlouhých ostrých trnů. A trní jí dalo dvanáct dlouhých ostrých trnů. Matka vzala trny, zavolala si Černou Karolínu a povídá jí: Poslouchej, co ti řeknu. Až půjdeš dnes večer s Bílou Karolínou spát, lehni si na kraj a Bílou Karolínu nech ležet u zdi. Strčím jí tam do polštáře dvanáct ostrých trnů, abychom se jí už jednou zbavily. Ach maminko! zaplakala Černá Karolína. Mlč, hloupá! A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš! Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když si ale večer Bílá Karolína chtěla lehnout v komůrce do postele, Černá Karolína ji zadržela a povídá: Sestřičko, máš v polštáři dvanáct ostrých trnů! Strčila ti je tam maminka. Pojď, budeme spát hlavami v nohách postele, tak se nám nic nestane. Ale mamince nic neříkej! Bílá Karolína vzala Černou Karolínu do náruče a spokojeně usnula. Ráno uslyšela matka na schodech veselý zpěv a vykřikla: Černá Karolíno, to jsi ty? Ne, maminko, to jsem já, Bílá Karolína. Matka se polekala a běžela se podívat do komůrky, co je s Černou Karolínou. Ale Černá Karolína ležela s hlavou v nohách a pokojně spala. Za nějaký čas šel kolem stavení šumař s kolovrátkem a třemi cvičenými psy. Když uviděl ve dveřích Bílou Karolínu, zahrál jí na kolovrátek nejkrásnější písničku, jakou měl, a tři psíci k tomu tancovali. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji 21
šumař uviděl, přestal hrát a psi začali štěkat. Polekali se Černé Karolíny a její ošklivé tváře. Nikdo netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata. Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si poznovu: Takhle to už dál nejde, musím se té Bílé Karolíny zbavit! A znovu přemýšlela sedm dní a sedm nocí, jak to udělat. Osmého dne šla k čarodějnici a řekla jí: Čarodějnice, dej mi silný jed! Čarodějnice jí dala silný jed. Matka ho vzala, zavolala Černou Karolínu a povídá jí: Poslouchej, co ti řeknu! Až budeme dnes obědvat, řekni, že tě bolí hlava, a nejez polévku. Dám do ní jed, abychom se už jednou té Bílé Karolíny zbavily. Ach maminko! zaplakala Černá Karolína. Mlč, hloupá. A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš! Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když se ale v poledne Bílá Karolína chtěla dát do polévky, Černá Karolína ji zadržela a povídá: Sestřičko, v polévce je jed. Dala ti ho tam maminka. Pojď, řekneme, že budeme jíst před domem a dávat pozor na ptáky, aby nám nesezobali setbu na zahrádce, a ty tam polévku vyliješ. Ale mamince neříkej nic! Bílá Karolína vzala Černou Karolínu kolem ramen a vyšla s ní před dům. Polévku vylila do písku. Po obědě uslyšela matka přede dveřmi veselý zpěv a vykřikla: Černá Karolíno, to jsi ty? Ne, maminko, to jsem já, Bílá Karolína! Matka se polekala a běžela se podívat před dům, co je s Černou 22
Karolínou. Ale Černá Karolína seděla nad plným talířem a plakala, že ji bolí hlava. Za nějaký čas šel kolem stavení kramář s nůší plnou krásných věcí. Když uviděl ve dveřích Bílou Karolínu, ukázal jí všechno, co měl v nůši, a daroval jí krásnou stuhu. Vtom však vyšla z domu i Černá Karolína. Sotva ji kramář uviděl, sbalil svůj krámek a pospíchal pryč. Polekal se Černé Karolíny a její ošklivé tváře. Netušil, že k té ošklivé tváři patří srdce ze zlata. Matka Černé Karolíny to všechno viděla oknem a řekla si potřetí: Takhle to už dál nejde, musím se té Bílé Karolíny zbavit! A zase přemýšlela sedm dní a sedm nocí, jak to udělat. Osmého dne si vzpomněla na mlynáře, který měl za vsí větrný mlýn. Ten mlynář měl spolek s čertem a uměl roztočit svůj větrák, i když se nehnul ani vánek. Matka šla k němu a řekla: Mlynáři, roztoč svůj mlýn, až pod ním bude stát Bílá Karolína. Mlynář jí to slíbil. Matka šla domů, zavolala si Černou Karolínu a povídá jí: Poslouchej, co ti řeknu. Až zítra půjdete do mlýna, postav se tak, aby Bílá Karolína stála pod křídlem a ty ne. Mlynář roztočí mlýn, abychom se už té Bílé Karolíny zbavily. Ach maminko! zaplakala Černá Karolína. Mlč, hloupá! A Bílé Karolíně ani slovo, nebo uvidíš! 23
Černá Karolína musela slíbit, že udělá všechno, jak matka poručila. Když ale druhého dne přinesly zrní do mlýna, řekla Černá Karolína Bílé Karolíně: Sestřičko, nestůj blízko větráku, mlynář ho roztočí a zabije tě. Poručila mu to maminka. Pojď, půjdeme raději pryč. Ale mamince neříkej nic! Bílá Karolína vzala Černou Karolínu za ruku a běžely domů. Ve dveřích je však vyhlížela matka. Když viděla, že se Bílá Karolína vrací živá a zdravá, hrozně se rozhněvala a vyhnala ji z domu. Chudinka Bílá Karolína šla a šla, kam ji oči vedly, až přišla k velikému, převelikému jezeru. Bílá Karolína se rozplakala, protože nevěděla kudy dál. Když ale zvedla hlavu a podívala se na jezero podruhé, vynořily se z vody tisíce rukou a udělaly jí z dlaní most. Bílá Karolína se dlouho rozmýšlela, co dělat, ale pak na ten divný most přece jen vstoupila. Jenže sotva udělala pár krůčků, změnily se ruce v pazoury a začaly ji stahovat do vody. Byli to vodníci a vodní žínky. Chudák Bílá Karolína už tonula, když tu najednou se před ní objevila krásná paní v tenkých bílých šatech. Krásná paní ji vzala za ruce, vytáhla z hlubiny a odletěla s ní pryč. Byla to paní toho jezera. Bělostná víla si Bílou Karolínu velice oblíbila a udělala, co jí viděla na očích. Děvče žilo v jejím paláci a mělo se dobře jako dosud nikdy. Jednoho dne se však poblíž paláce ozvaly lovecké rohy. Do lesů u jezera přijel král té země. Když to krásná víla slyšela, zavolala si k sobě Bílou Karolínu a řekla jí: Milá Karolíno, musím se s tebou rozloučit a už mě nikdy neuvidíš. Ale abys měla na mne pěknou památku, splním ti dvě přání. Rozmysli si dobře, co chceš. Až je vyslovíš, splní se ti! 24
25
A s tím bělostná víla odletěla. Když Bílá Karolína osaměla, bylo jí velice těžko a smutno. Povzdychla si: Ach, kdyby tu tak byla moje sestřička Černá Karolína. Sotva to řekla, zahučel vítr a Černá Karolína stála vedle ní. Ale Bílá Karolína byla smutná dál, protože její sestřička byla ještě černější a ošklivější než dřív. Tiše si řekla: Ach, kdybychom tak byly obě dvě docela stejné! Sotva to dopověděla, změnily se obě dívčinky ve dvě bílé, sněhobílé labutě a vypluly na jezero. Od té chvíle pak žily navždy spolu a nikdo je nerozdělil, ani vodníci a vodní žínky. A co se stalo s jejich matkou a macechou? Protože nedovedla žít v dobrém s lidmi, musela žít až do konce života sama. 26