Risorgimento a římská otázka Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění Petra Dvořáčková Risorgimento a římská otázka Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. 2013

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne.... podpis

Bibliografická citace Risorgimento a římská otázka [rukopis] : Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století : Bakalářská práce / Petra Dvořáčková ; vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. -- Praha, 2013. -- 55 s. Anotace Autorka se ve své bakalářské práci bude zabývat dějinami římského státu v letech 1849-1878. Konkrétně půjde o analýzu vývoje papežského Říma, následně pak období Římské republiky a návratu papeže do Říma. Jádrem práce bude analýza připojení Říma k Sardinskému království, tj. de facto ke sjednocené Itálii. Petra Dvořáčková bude vycházet především ze studia vydaných pramenů a z odborné literatury italské provenience, ne mluvě o anglicky a česky psané odborné literatuře. Klíčová slova Itálie, Řím, sjednocení země, papež, republika Abstract Risorgimento and Question of Rome. Contribution to the History of the Unification of Italy in the 19th Century. In her bachelor s thesis, the author is going to deal with the history of Roman state in the period of 1849-1878. In particular she will endeavour to analyse the development of papal Rome, afterwards the period of the Roman Republic and the return of the Pope to Rome. The main core of the thesis will lie in the analysis of the accession of Rome to the Kingdom of Sardinia, i.e. de facto to United Italy. Petra Dvořáčková will primarily draw on the studies of published sources and scholarly literature of Italian provenance as well as the scholarly literature available in English and Czech languages. Keywords Italy, Rome, Unification of the Country, Pope, Republic Počet znaků: 83 394

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D., za ochotu pomoc a za cenné rady při psaní práce. Dále bych také chtěla poděkovat své rodině za podporu a trpělivost.

Obsah Úvod... 7 1. Řím jako papežský stát a ostatní oblasti Itálie před rokem 1848... 8 1.1. Situace v Římě po Vídeňském kongresu... 8 1.1.1. Zvolení papeže Pia IX.... 11 1.2. Nastínění situace v ostatních státech Itálie... 13 1.2.1. Piemontské království se Sardinií... 13 1.2.2. Vévodství Parma, Lucca a Modena... 14 1.2.3. Lombardsko-benátské království... 16 1.2.4. Toskánsko... 17 1.2.5. Neapolské království... 17 1.3. Osobnost papeže Pia IX.... 20 2. Rok 1848 a 1849 Římská republika... 23 2.1. Rok 1848 v Římě... 24 2.2. Římská republika a triumvirát... 25 2.3. Osobnost Giuseppe Mazziniho... 27 3. Boj o Římskou republiku... 29 3.1. Osobnost Giuseppe Garibaldiho... 29 3.2. Boj s Francouzi o Řím... 33 3.3. Vítězství Francouzů... 35 4. Návrat papeže do Říma a jeho vláda... 37 4.1. Kultura Říma za Pia IX.... 37 5. Připojení Říma k sardinskému království... 39 5.1. Sardinské království... 39 5.2. Řím jako hlavní město království... 42 5.3. Vatikánský koncil... 45 5.4. 1878 smrt papeže i krále... 46 5

6. Královský Řím... 48 6.1. Vnitřní problémy... 48 6.2. Změny v novém Římě... 49 6.3. Sociální rozdíly... 49 Závěr... 51 Seznam literatury... 53 6

Úvod Bakalářská práce se bude zabývat především dějinami města Říma, respektive papežského státu, v 19. století. Jelikož historie tohoto města úzce souvisí se sjednocením Itálie, popíšu i události v dalších částech Apeninského poloostrova, i když spíše okrajově. Nejprve začnu s událostmi po Vídeňském kongresu ve všech oblastech budoucí Itálie. Je potřeba vědět, jaké podmínky všude byli, abychom mohli pochopit budoucí postupné připojování oblastí k italskému království. Proto budu věnovat této části práce větší prostor. Poté se přesunu do Říma a do bouřlivých let 1848 a 1849, kdy bylo město bez papeže nakrátko republikou. Toto bude důležitá část mé práce, protože právě tady můžeme vidět úlohu Říma jako věčného města, jediného možného hlavního města pro sjednocenou Itálii, ale zároveň nelehké cesty k dosažení tohoto cíle. Lehce zmíním návrat papeže a život v Římě do roku 1871, kdy byl připojen k Italskému království. V poslední části mé práce se budu zabývat královským Římem a hlavně problémy, se kterými se musel potýkat. Výběr tématu bakalářské práce pro mě nebyl vůbec jednoduchý. Věděla jsem, že chci zkoumat novodobou historii Itálie, ale otázka byla jaké konkrétní téma prozkoumat. Risorgimento se mi zdálo jako ideální období a po návštěvě Říma jsem věděla, že téma úloha Říma ve sjednocování bude to pravé. Hlavní cíl této práce bude podání obrazu úlohy Říma ve sjednocování země. Myslím, že veřejnost zná z risorgimenta jen jméno Garibaldi nebo Viktor Emanuel a nic víc. Proto si kladu za cíl seznámit čtenáře zjednodušeně s dějem sjednocení Itálie, především pak s úlohou Říma v něm. Největší přínos mé práce vidím v nutném překladu pramenů z italského jazyka, protože v češtině neexistuje žádná publikace, která by se věnovala výhradně sjednocování Itálie, natož úloze Říma v tomto procesu. Všechny práce věnované Římu se zabývají antickým obdobím tohoto města. Proto budu muset při psaní práce použít primárně italskou, případně anglickou literaturu. 7

1. Řím jako papežský stát a ostatní oblasti Itálie před rokem 1848 V napoleonském období se Řím zmítal mezi mocí Napoleona a jeho zetě Joachima Murata, 1 který měl v hlavě myšlenku sjednotit své državy v severní Itálii s Římem. Spojil se s Aliancí 2 a táhl proti Napoleonovi, osvobodil Řím, ale Svatá Aliance rozhodla, že Řím bude i nadále patřit papeži Piu VII., 3 který byl Napoleonem vyhnán. 1.1. Situace v Římě po Vídeňském kongresu 24. května 1814 se papež triumfálně vrátil do města a znovu vládl z Quirinálu. Nechal předělat jeho interiéry, které nesly známky francouzského empíru s nástěnnými malbami klasických bohů a bohyň. Některé změny ale ponechal, jako třeba napoleonský občanský zákoník. Velkorysý byl i k příbuzným Napoleona, kterým poskytl povětšinou azyl. Město, i když ovlivněné Francouzi, nijak nezměnilo svou podobu. Stendhal v roce 1827 postřehl, že obydlené jsou jen části jižně od Kapitolu, na západním břehu Tibery a východně od Pincia a Qurinálu. Tři čtvrtiny města uvnitř Aureliánových hradeb, Viminál, Esquilin, Caelium a Aventin, líčil jako tiché a pusté. La fiévre y régne et on les cultive en vigne, napsal. 4 1 Joachim Murat (1767-1815), švagr Napoleona, vzal si jeho sestru Caroline. Mezi léty 1808 až 1815 neapolským králem. KLOBAS, Oldřich. Sekáč Murat: le beau sabreur; pohled do života maršála Napoleonovy jízdy, císařova švagra a neapolského krále. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 2 Svatá aliance seskupení evropských mocností (Rusko, Rakousko, Prusko), chtějí řešit a potlačit náznaky revolucí v Evropě. Ottův slovník naučný : ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí ; Díl 1., A-Alpy. [Praha] : Paseka ; [Polička] : Argo, 1996. s. 970. ISBN 80-7185-058-6. 3 Pius VII. v pontifikátu 1800-1823. WEBER, Nicholas. Pope Pius VII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12132a.htm. 4 HIBBERT, Christoper. Řím. Praha: Lidové noviny, 1998, s. 276. 8

Vídeňského kongresu, 5 který se konal od září 1814 do června 1815, se zúčastnil jako zástupce papežské moci kardinál Ercole Consalvi. 6 V kongresu se projednávala hlavně témata restaurací poměrů (tzv. princip legitimity) z přednapoleonské doby a bylo dohodnuto, že italská území budou zase patřit dřívějším majitelům, to znamená Bourbonům, Savojcům a některá vévodství i Rakušanům nebo jejich spojencům. Konkrétními územími se budu zabývat v další podkapitole. Vzhledem k římskému papežskému státu je důležité, že rakouská strana si chtěla ponechat území Romagni, kterou obsadilo za Napoleona, ale Consalvi svým řečnickým nadáním přesvědčil účastníky kongresu a Romagna patřila znovu církevnímu státu. Během Vídeňského kongresu se papež zasadil o obnovení řádu jezuitů, což se také stalo. V samotném Římě se poměry rychle měnily: všichni francouzští sympatizanti byli propuštěni, zrušen byl i občanský zákoník, nahradil ho nový, který povětšinou navazoval na osvícenský z 18. století, některé prvky z doby Napoleona v něm ale přece jen zůstaly. Veškerou moc měl v rukou papežův státní sekretář, již zmíněný Consalvi. Udržel si jí až do smrti papeže v roce 1823. Po konkláve v září se stal papežem kardinál Annibale Francesco della Genga, přijal jméno Lev XII. 7 Jeho krátká vláda neznamenala pro Řím přílišné změny. Většinou rušil reformní nařízení od Consalviho a zajímavostí také je, že zakázal očkovat proti neštovicím, které považoval za Boží trest a očkování za rouhání proti Božímu hněvu. Zemřel v únoru 1829. Po něm vládl katolickému světu na necelé dva roky nevýznamný Pius VIII. 8 Oba tito papeži fakticky přenechali vládu svým kardinálům, Rivarolovi za Lva a Albanu za Pia. V roce 1831 nastoupil do funkce Řehoř XVI., 9 ještě větší konzervativec než jeho předchůdci. 5 TARABA, Luboš. Vídeňský kongres: salony, kuloáry, budoáry. Praha: Baset, 2002. ISBN 80-86223-35-3. 6 Ercole Consalvi byl sekretářem státu s Pantheonem jako titulárním kostelem. 7 Lev XII. (1760-1829). TOKE, Leslie. Pope Leo XII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1910. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/09167a.htm. 8 Pius VIII. (1761-1830). LÖFFLER., Klemens. Pope Pius VIII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12134a.htm. 9 Řehoř XVI. (1765-1846). TOKE, Leslie. Pope Gregory XVI. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1910. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/07006a.htm. 9

Musel se vyrovnávat s nepokoji v různých městech, žádal o pomoc i rakouskou armádu, která mu ráda vyhověla. Neuvěřitelně tmářský Řehoř XVI. pak dokonce šel tak daleko, že v papežském státě zakázal stavět železnice, jež nazýval chemins d enfer (cesty do pekla), neboť se obával, že by mohly být zhoubné pro víru a způsobit příval delegací nespokojenců z neklidných provincií za Apeninami. 10 Byl to zpátečnický papež vzhledem k poměrům v Evropě, ale zároveň měl velmi rád umění a historii, založil egyptské a etruské muzeum ve Vatikánu, nemocnice i sirotčince. I přes tyto pozitiva, byl Řím jedno z nejzaostalejších měst v Itálii, přímo ve městě se nešířily myšlenky revoluce, lidé tu žili v nevědomosti a bídě, vládla tu korupce. Anglický dějepisec Macaulay o Římu napsal: Není to přehánění, řeknu-li, že obyvatelstvo sestává hlavně z cizinců, kněží a žebráků 11 Papežský stát nezahrnoval jen Řím, ale mnohé jiné regiony jako Romagnu s hlavním městem Bolognou, pobřeží Jaderského moře a poté Umbrii až k Římu a jeho okolí. Právě v Bologně a v jejím okolí se v čase zvolení Řehoře XVI. strhly nepokoje a ty se šířily po dalších okolních městech. Všude byly vyhlášeny prozatímní komise a papežští místodržící odcházeli. Revolucionáři se sešli v Bologně, rozhodli se oddělit od papežské moci a zřídit svazek spojených italských provincií. Tohoto sněmu se zúčastnil i budoucí Napoleon III. 12 Revoluce se šířila i do okolních států: Modeny a Parmy. I tam byly zřízeny prozatímní vlády. Avšak papež ani vládci ostatních států si to nenechali jen tak líbit, požádali o pomoc samozřejmě Rakousko a to jim poslalo vojáky, aby situaci vyřešili a vše uvedli zas do pořádku. Prozatímní vláda podepsala kapitulaci 21. března 1831. Revolucionáři byli zajati nebo odvezeni do vyhnanství, kde pěstovali další myšlenky na revoluci. Evropští vládci cítili všude tlak revolucí, rozhodli se proto donutit papeže podepsat tzv. Memorandu 13 neboli kolektivní nótu, ve které slíbil vydat některé nutné reformy. Papež sice slíbil, ale neučinil nic. 10 HIBBERT, Christoper, Řím. s. 278. 11 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1908, s. 120. 12 PRICE, Roger. Napoleon III and the Second Empire. London: Routledge, 1997. [2013-01-30] Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/doc?id=5003268. 13 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 84. 10

Proto ve státě zase povstaly nepokoje, proti nim zasáhla švýcarská garda a zmanipulovatelná chudina, které papež slíbil hory doly a rozdal jim zbraně. Pomohly také oddíly francouzské armády Ludvíka Filipa 14 v Anconě, kde pro jistotu zůstaly až do roku 1838. 1.1.1. Zvolení papeže Pia IX. Řehoř XVI. zemřel 1. června 1846. Konkláve se skládalo z kardinálů konzervativních i liberálních, takže bylo neodhadnutelné, kdo bude dalším svatým otcem. Favorité byli dva: konzervativní kardinál Lambruschini, 15 jako sekretář Řehoře řídil římský stát za posledních deset let, a liberální kardinál Gizzi. 16 Velkým překvapením bylo, když nakonec nebyl zvolen ani jeden z nich, ale papežem se stal Giovanni Mastai-Ferretti, biskup z Imoly. Mnozí hlasující kardinálové se domnívali, že on je svým způsobem kompromis, a že ho budou moci ovládat, protože je slabé povahy. Padesáti čtyřletý muž byl nakloněný revolučním myšlenkám na příklad Balbovým 17 nebo Giobertovým. 18 Takto zní jeden z popisů zpráv ze dne 16. června 1846, kdy proběhla volba: Během konkláve, v ranním hlasování má Lambruschini 11 hlasů, Falconieri 7 a Mastri Ferretti 27. Ve večerním pak 4 přešly k Falconierimu, 6 k De Angelisimu, 10 ke Lambruschinimu a 36 k Giovannimu Mariovi z okrsku Mastai Ferretti, arcibiskupu ze Spoleta (od 25. 5. 1827), biskupu z Imoly (od 17. 12. 1832), kardinálu (od 23. 12. 1839), titulárnímu knězi z kostela Svatých Marcellina a Petra, který byl zvolen hlasováním. V prohlášení, které padlo potom, přijmul jméno Pius IX. Bylo pozdě, a tak byla bohoslužba k lidu odložena na ráno. Kardinálové ho poprvé adorovali. 14 Ludvík Filip III. Orleánský (1773-1850) vládl jako poslední francouzský král v letech 1830-1848. VONDRA, Roman. Život a doba krále bankéřů. in Historický obzor, 11-12/2011, ročník 22., str. 242-256. 15 Luigi Lambruschini (1776-1854), jako kardinál-státní sekretář působil od roku 1842, před konkláve v roce 1846 z místa odstoupil. 16 Tommaso Gizzi (1787-1849), papežský delegát (nuncius) v Anconě, Švýcarsku a Forli, Pius IX. ho po svém zvolení jmenoval sekretářem státu. 17 Cesare Balbo (1789-1853), revoluční politik a spisovatel (například Speranze d Italia ). 18 Vincenzo Gioberti (1801-1852), kněz, spisovatel a italský politik. 11

Kardinál Lambruschini padl sám do svého pokoje, zhroucený. Papež se narodil v Senegalii 13. 5. 1792. 19 Lidé jeho volbu okamžitě začali oslavovat a shromažďovali se na prostranstvích po celém poloostrově. Po měsíci svého panování udělil amnestii politickým vězňům, což vyvolalo další vlnu nadšení. Uvolnil také trochu cenzuru tisku. Jedním z podporovatelů papeže z řad obyčejných lidí byl i Angelo Brunetti, řečený Ciceruacchio, 20 o kterém bude ještě řeč v dalších kapitolách. Ale i přes slávu, ochotu a mírnost se Pius IX. nestal tím, kterého očekávali lidé a do kterého vkládali tolik nadějí. Chtěli od něj totiž každým dnem víc a víc. Papež ustanovil Státní radu, ve které zasedalo i 24 světských radních, což bylo do té doby nemyslitelné. Mnozí vkládali do papeže naděje i na sjednocení Itálie. 21 Mysleli na to, že by se Pius IX. mohl stát hlavou nového státu nebo federací států. Vincenzo Gioberti, piemontský kněz, napsal knihu O mravním a civilizačním prvenství Italů, ve které tvrdí, že Itálie má prvenství mezi národy kvůli osobě papeže a církvi a tak její sjednocení záleží z velké míry na Svatém otci. Vysvětluje, proč právě Itálie musí být nezávislou a proč je tak důležitá pro ostatní státy. Tato myšlenka dokonce ovlivnila papeže tak, že se rozhodl spojit s Karlem Albertem proti Rakousku. To si vzápětí rozmyslel, jelikož Rakousko pro něj bylo až moc významnou oblastí katolického světa. Zvolení Pia IX. okomentoval i kníže Metternich. Nepředpokládal totiž, že by kdy církev mohla mít liberálního papeže: Čekali jsme všechno, jen ne liberálního papeže. Teď takového máme, a kdo ví, co všechno z toho může vzejít? 22 Rozkázal, tedy pro jistotu, ve Ferraře utábořit oddíl rakouského vojska. To pobouřilo italské obyvatelstvo a rozpoutaly se nepokoje proti rakouské nadvládě. 23 19 SALVI, Sandro. Roma tra papi e Risorgimento. Roma: Palombi, 1984, s. 63. 20 MODENA, Claudio. Ciceruacchio, Angelo Brunetti, capopopolo di Roma. Milano: Ugo Mursia Editore, 2011. ISBN 9788842547983. 21 RIALL, Lucy. The Italian Risorgimento: state, society, and national unification. London: Routledge, 1994. [2013-02-04] Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/doc?id=10096987. 22 HIBBERT, Christoper. Řím. s. 281. 23 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 120. 12

1.2. Nastínění situace v ostatních státech Itálie Jak už jsem psala, Vídeňský kongres se zasadil o to, že do všech oblastí dnešní Itálie se vrátili jejich dřívější vládci. Popíšu postupně všechny státy od severu až po jih. 1.2.1. Piemontské království se Sardinií K Piemontu s hlavním městem v Turíně se připojil i Janov a jeho okolí, který byl téměř 800 let nezávislou republikou. 24 Janovanům se to samozřejmě nelíbilo a chtěli znovu svou republiku, právě z Janova pocházela řada významných revolucionářů na příklad i Giuseppe Mazzini, o kterém bude ještě řeč. V království vládl král Viktor Emanuel I. Savojský 25, který bohužel neměl mužské potomky a tak se počítalo s následníkem trůnu z vedlejší větve carignanské, Karlem Albertem. 26 Ten byl nadějnou duší liberálů, kteří v něm viděli mladou krev, odchovanou studiemi v Paříži a duši spřízněnou s myšlenkami revoluce. Piemontští revolucionáři si mysleli, že když jejich bratři povstanou na jihu v Sardinii proti rakouským jednotkám, tak oni budou mít v tu samou chvíli lehčí práci na severu. Jenže počítali s větším odporem Neapolitánů. 10. března vyhlásili v Alessandrii prozatímní vládu a pokračovali do Turína. Toto dálo se s heslem: Viva il Re!. Poněvadž však Viktor Emanuel I. nechtěl zrušiti slibu, daného Rakousku, že totiž ústavy nepovolí, a poněvadž jeho, jinak dobrá, mírná mysl nechtěla viděti krve svách poddaných v občanské válce, vzdal se téhož večera (12. března) trůnu ve prospěch svého bratra Karla Felixe. 27 Ten ale bydlel na modenském dvoře, a proto pověřil svým nástupcem Karla Alberta. Pod vlivem svého revolučního ducha a ostatních 13. března vyhlásil ústavu. Jenomže se ozval z Modeny Karel Felix 28 a prohlásil všechno od Karla Alberta za neplatné. Ten musel opustit Turín a uchýlit se do Florencie, revolucionáři většinou uprchli do Španělska nebo byli tvrdě pronásledováni. 24 BENVENUTI, G. Storia della Repubblica di Genova. Milano: Ugo Mursia Editore, 1977. 25 Viktor Emanuel Savojský (1759-1824), sardinský král od 1802 do 1821, zároveň piemontský, savojský a aostský vévoda. 26 Karel Albert Sardinský (1798-1849), sardinský král v letech 1831-1849. 27 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 67. 28 Karel Felix Sardinský (1765-1831) král Sardinie od 1821 do 1831, bratr Viktora Emanuela I., za manželku si vzal sicilskou princeznu Marii Kristýnu, ale manželství zůstalo bez dětí. Po něm nastoupil Karel Albert. 13

Na pomoc Felixovi přispěchaly i rakouské oddíly a bojovaly proti liberálním oddílům 8. dubna 1821 u Novary, 29 kde samozřejmě s několikanásobnou přesilou vyhráli. Tak skončil první pokus o revoluci v sardinském království. Karel Albert vstoupil do francouzského vojska, s nímž táhl do Španělska, aby sesadili konstituční vládu. 30 Bylo to pro něj jistě kruté, protože sám podporoval dříve revoluční myšlenky a teď je musel zastavovat. Musel bojovat proti vlastencům, kde mnohdy byli i jeho lidé z Piemontu, kteří tam utekli. Karel Albert mohl nastoupit na trůn až v roce 1831, kdy zemřel Karel Felix. Všichni vlastenci a revolucionáři vnímali tento nástup velmi pozitivně a symbolicky, vždyť je to Karel, který s nimi bojoval za svobodnější zemi, to nyní půjde vše snadněji. Ale spletli se. Král se změnil, už nepodporoval revoluci tak jako dříve, byl nedůvěřivý k revolucionářům, možná se jich až bál. Ve 40. letech změnil názor a pomalu začal projevovat vlastenecké nadšení. Podporoval spisovatele, vlastence a liberály. Když Rakousko zvýšilo cla na italská vína, chápala to veřejnost jako příležitost pro projevení názoru, že Rakousko už není přítelem, ale naopak nepřítelem. Karel Albert cítil podporu v liberalismu i z papežského státu, kde byl zvolen papežem Pius IX., což mu dodalo odvahy v myšlení proti Rakousku. 1.2.2. Vévodství Parma, Lucca a Modena Do oblasti Parmy a Piacenzy Rakousko dosadilo dceru rakouského císaře Františka I. Marii Luisu, 31 zároveň manželku Napoleona, který byl tou dobou již na sv. Heleně. Vévodkyně chtěla vládnout liberálně, ale Rakušané jí diktovali podmínky ve smlouvách z roku 1815. 29 Novara- italské město u Milána, v roce 1849 tam proběhla ještě slavnější bitva o sjednocení Itálie. 30 Ve Španělsku vládla po Vídeňském kongresu větev Bourbonů v čele s Ferdinandem VII. do roku 1833, Ferdinand odmítl ústavu a musel čelit povstáním v koloniích. GRANADOS, Juan. Španělští Bourboni. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-4097-3. 31 Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská (1791-1847) SOLMI, Angelo. Maria Luigia duchessa di Parma. Milano: Rusconi libri, 1985. ISBN 88-18- 23003-4. 14

I v Parmě se rodily myšlenky na reformy a revoluci, tamní vlastenci na začátku dokonce chtěli požádat Marii Luisu, aby ve státě zůstala. Vévodkyně zemřela v prosinci 1849. V zemi prakticky i předtím vládli již hlavně kněží a mniši. V Lucce vládl rod Bourbonů, jejich parmská větev, Parma jim byla také přislíbena, ale až Marie Luisa zemře. Konkrétně zde byla Marie Luisa Španělská, 32 absolutistická, ale spravedlivá vévodkyně. Zemřela v roce 1824 a po ní nastoupil její syn Karel Ludvík 33, který se o zemi moc nestaral, raději jezdil po Itálii a zajímal se o mezinárodní dění, ve Francii také pomohl na trůn Ludvíku Filipovi. Po smrti Marie Luisy z Parmy se ujal tamní vlády a Lucca byla připojena k Toskánsku. V říjnu 1847 pod tlakem vlasteneckého nadšení lidu Karel Ludvík bourbonský Luccu opustil a přenechal ji toskánskému vévodovi. Modenské vévodství Vídeňský kongres přidělil Františku IV., 34 arcivévodovi rakouskému. Zastával heslo účel světí prostředky a nebál se vládnout despoticky nebo si jít tvrdě za svými cíli, v plnění těchto cílů se spojil s jezuity. Vynikal také svými praktikami zavírat co nejvíce nevhodných lidí. Velmi lichotil Rakousku, jelikož chtěl pod svou vládu získat celý Piemont a zbavit nástupnického práva Karla Alberta. Proti ale vystoupila Francie, která nechtěla dalšího Rakušana u svých hranic, a také Karel Felix ho nechtěl přijmout za svého nástupce. František IV. se dokonce spojil s liberály střední Itálie pod podmínkou získání koruny v budoucím italském království. Důvěřoval právě zvolenému Francouzi Ludvíku Filipovi, ale ten udal spiknutí Františka s liberály Rakousku, aby se dobře uvedl. František ihned zapíral a celou situaci otočil tak, že Ludvík Filip měl být členem tajného spolku a on jen jakýmsi špionem. 35 Začal také pronásledovat liberály, své dřívější přátele. Takže takto obojaký uměl být rakouský arcivévoda. 32 Marie Luisa Španělská (1782-1824), vévodkyně od 1815 do 1824. VERDILE, Nadia. Maria Luisa di Borbone. In: Enciclopedia delle donne. [2013-02-15]. Dostupné z: http://www.enciclopediadelledonne.it/index.php?azione=pagina&id=1361. 33 Karel Ludvík Parmský (1799-1883) vévoda v Parmě v letech 1847 až 1849, od 1824 byl vévoda z Luccy do roku 1847, kdy abdikoval. 34 František IV. Modenský (1779-1846) modenský vévoda od 1814 do 1846, oženil se s dcerou Viktora Emanuela I. Marií Beatrice. ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 72-73. 35 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 79. 15

Nakonec uprchl, když se dozvěděl o nepokojích v Bologně a v Modeně, kde byla nastolena krátká prozatímní vláda až do příjezdu rakouských vojsk, které dosadili zpátky Františka. František zemřel v lednu 1846 a na jeho nastoupil syn František V., který zastával v podstatě stejnou politiku jako jeho otec, zastrašovat liberály vojenskými oddíly pod hrozbami intervence rakouské armády. Vládl do roku 1859, kdy se modenské oblasti připojily k Itálii. 1.2.3. Lombardsko-benátské království Lombardie i před napoleonskými válkami patřila Rakousku, naopak Benátky byly nezávislou republikou po mnoha staletí, 36 a byly připojeny k Rakousku teprve krátce před vládou Napoleona. Rakousko vládlo v těchto svých provinciích přísně, ale řádně, přesto se u vzdělanců začaly projevovat revoluční myšlenky a myšlenky na opoziční vládu. Tajné spolky i tajná policie Rakouska začaly fungovat. Tajné organizace se začaly uskupovat zvláště v letech 1820 a 1821, kdy slyšely o pokusech v Neapoli i Piemontu, možná i doufali, že revolucionáři z Piemontu překročí hranice a pomohou jim. Jenže rakouská vláda prohlédla jejich úmysly a začaly tvrdé represe. Například hrabě Federico Confalonieri, který vydával časopis Il Conciliatore s liberálními myšlenkami, 37 byl dohnán skoro až k sebevraždě, kdy chtěl skočit z okna, ale v poslední chvíli ho zradilo uzamčení okna a stráže ho zatkly. 38 Většina politických vězňů byla poslána do brněnského hradu Špilberku, který sloužil jako vězení. Rakouský císař pak vedl všechny kroky vězňů a rozhodoval o všem, co se ve věznici dělo. Ve 30. a 40. letech se Rakousko snažilo Lombardii a Benátsko poněmčit. Ale v obou regionech existovali spolky revolucionářů a národní podvědomí, které nedovolovalo Rakušanům přivlastnit si tyto oblasti. 36 ACKROYD, Peter. Benátky: příběh nejromantičtějšího města na zemi. Praha: BB/art, 2010. ISBN 978-80-7381-829-6. 37 Il Conciliatore- časopis vydáván od roku 1818, dvoutýdenník, v říjnu 1819 byl zakázán rakouskou cenzurou. CLERICI, E. Il conciliatore, periodico milanese. Pisa, 1903. 38 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 71. 16

V roce 1847 na pohřbu hraběte Confalonieriho se konala první větší demonstrace proti rakouské nadvládě, myšlenkám nezávislosti nahrála i volba nového papeže Pia IX. Rakousko, aby trochu ustoupilo, povolilo ústřední výbory v Lombardii i Benátsku, které mohli podávat stížnosti na správu zemí. Země zůtávaly ale pořád pod přísným rakouským dohledem. 1.2.4. Toskánsko V roce 1815 se do čela Toskánska vrátil velkovévoda Ferdinand III. Lotrinský 39. Jelikož šlo o návrat dynastie, která zde vládla před Napoleonem, obyvatelé se chovali poklidně a mírně. Zdálo se, že v této části Itálie je vše v naprostém pořádku. Po smrti Ferdinanda nastoupil na trůn jeho syn Leopold II., 40 který chtěl pokračovat v mírné politice svého otce. V Toskánsku se začaly přirozeně shromažďovat liberální exulantské osobnosti z ostatních částí Itálie. Když vyšel z konkláve Pius IX., strhly se ve Florencii četné oslavné demonstrace k liberálnímu papeži a Leopold byl vyzván, aby následoval pontifika v jeho názorech. A tak zavedl četné reformy, jako zmírnění cenzury tisku (do roku 1833 se vydával časopis Antalogie, 41 jenž sdružoval revolucionáře), změny v soudnictví a ve správě země. Spojil se s papežem také v otázce národní obrany a vytvořili svoji armádu, která měla bránit země před vpádem Rakušanů. Toskána se tak zdála ideálním místem pro zrod nezávislého státu. 1.2.5. Neapolské království Neapol a k němu připojená Sicílie patřili pod nadvládu bourbonského španělského rodu. 39 Ferdinand III. Lotrinský (1769-1824) toskánský velkovévoda v letech 1790-1801 a znovu v 1814-1824. Manželka Luisa Marie Sicilská a po její smrti ještě Marie Saská. 40 Leopold II (1797-1870) poslední velkovévoda Toskánska do roku 1859. 41 Antalogie měsíčník vydávaný mezi léty 1821 až 1832 ve Florencii. CAPRI, U. Letteratura e società nella Toscana del Risorgimento. Bari: De Donato, 1974. 17

Po Vídeňském kongresu se vlády ujal Ferdinand I. 42, který přijal titul král obojí Sicílie 43. Spojil tak Neapol se Sicílií, čímž potvrdil závislost ostrova na pevnině a zrušil veškerá práva, která Sicílie měla v minulosti. Král byl nešťastně oddán rakouskému císařství a ve všem se mu podřizoval. Lidé v království začali pociťovat nesvobodu a začali pomýšlet na změnu poměrů. Nespokojenci byli i v řadách armády, jejich heslo bylo Viva Dio, il Re e la Costituzione! 44. Na dějiny Neapole měl ve 20. letech vliv také pokus o španělskou revoluci, který skončil přijetím ústavy. Pro italské revolucionáře byl důležitý onen kompromis krále, kterého Španělé dosáhli a tím věděli, že nic není nemožné. Tímto způsobem se strhly nepokoje v Neapoli a předtím na Sicílii, poté v království docílili ústavy od krále Ferdinanda, respektive jeho syna Františka, protože ten byl zplnomocněn a pověřen touto záležitostí. Ústava zde byla přijata 6. července 1820 a byla společná pro Neapol i Španělsko, jelikož zde vládla jedna větev Bourbonů. Sicílie kladla požadavky na ústavu už dlouho, bývala totiž z části nezávislá na Neapoli, 45 mívala vlastní ústavu až do restaurace Bourbonů a od té doby se jí snažila znovu získat, někteří revolucionáři se chtěli dokonce i úplně oddělit a vytvořit vlastní ostrovní stát. Král Ferdinand si ale přál obnovit absolutistickou vládu a tak požádal o pomoc Svatou alianci na kongresu v Lublani 46. Rakouští vojáci se intervenovali do Neapole a potlačili konstituci i myšlenky na boj za svobodu. Tím prozatím skončilo hnutí za svobodnější poměry v jižní Itálii. Po smrti krále nastoupil na trůn jeho syn František. Za jeho vlády kvetla v zemi korupce, vyděračství, tajná policie a tvrdé represe vůči revolucionářům. 42 Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský (1751-1825) vládl od 1759 do 1825 a od Vídeňského kongresu (1816) jako král Obojí Sicílie. 43 Slovo obojí zde má původ v minulosti, kdy existovala dvě sicilská království a v 15. století se sjednotila. 44 Ať žije Bůh, král a konstituce! ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 61. 45 DI MATTEO, Salvo. La storia della Sicilia: Dalla preistoria ai nostri giorni. Arbor, 2007. ISBN 8886325304. 46 Kongres začal v Opavě v říjnu 1820, svolal ho kníže Metternich jako poradu proti ozývajícím se revolučním hnutím v Evropě, které chtěl zastavit pomocí Svaté aliance. V lednu 1821 pokračoval v Lublani. SLADKOVSKÁ, Eva. Kongresy Svaté aliance. in Historický obzor. 11-12, 1998, s. 246-248. [2013-02-15] Dostupné z: http://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=42067&kod=jpb018. 18

Král zemřel v listopadu 1830 zřejmě utrápen strachem, že se v zemi může stát stejná červencová revoluce jako ve Francii. 47 Jeho nástupce, Ferdinand II., 48 probudil optimismus v lidu, když prohlásil, že bude vládnout spravedlivě a moudře. Ale zmítán lakotou a touhou po moci, nemohl dostát svých slibů. Zastával absolutistickou vládu a tvrdé pronásledování jakýchkoliv liberálních myšlenek. Každý, kdo vyslovil svůj negativní názor nebo dokonce kritiku na vládu krále, byl okamžitě zatčen. Jediný, kdo byl u dvora milován, byla jeho žena, dcera Viktora Emanuela z Piemontu, Marie Kristýna Savojská. 49 Ta ale v roce 1836 zemřela a tím zhasly i veškeré naděje lidu na lepší časy. Při epidemii cholery v roce 1837 vypukly na Sicílii nepokoje, které přešly i na pevninu. Objevovaly se i anonymní dopisy adresované vládě, kde pisatelé líčili své názory a kritizovali jí. Povstání vyvrcholila v roce 1847 v Reggiu a Messině. Bohužel bylo tvrdě potlačeno a i revolucionáře, kteří uprchli do hor, vojáci vypátrali a všechny je zabili. Nastalo období ještě větších represí než předtím. To nevedlo k ničemu jinému než dalším nepokojům a demonstracím. Události ovlivňující myšlenky poloostrova byly i červencová revoluce ve Francii a anglické volby roku 1832, kdy vyhráli Whigové. 50 To všechno podnítilo myšlenky na revoluci k liberálnějším vládám nebo i dokonce vlastnímu zřízení a hlavně menší závislosti na Rakousku. Problém revolučních hnutí ve všech oblastech Itálie byl ale hlavně v tom, že se jich ještě nezúčastnily masy lidí. Zatím se jednalo o jednotlivce nebo vojenské oddíly. Obyčejní lidé sice s myšlenkami revoluce souhlasili, ale jen mlčky. Když se přidaly další problémy jako neúroda nebo nastupující průmyslová revoluce, lidé si uvědomili, že i oni mohou protestovat a nesouhlasit s režimem a poměry. 47 FURET, Francois. Francouzská revoluce: Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho. Díl 2., Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-851-0. 48 Ferdinand II. (1810-1859) NISCO, Niccola. Ferdinando II. e il suo regno, Napoli: Morano, 1884. 49 Marie Kristýna Savojská (1812-1836), byla pravým opakem svého manžela, dokázala zabránit trestům smrti, věnovala se chudým a nemocným, byla velmi inteligentní a horlivá katolička. Zemřela mladá, na následky těžkého porodu svého jediného syna budoucího Františka II. Vatikánem byla uznána jako venerabile, ctihodná, když jí obyvatelé chtěli blahořečit. 50 NEWBOULD, Ian. Whiggery and Reform, 1830-1841: The Politics of Government. London: Macmillan, 1990. 19

Mnozí se domnívali, že změny v Itálii mohou také nastat spolu se změnami na Balkáně 51, Vincenzo Gioberti, který to napsal Mamianimu 52 v dopise a Cesare Balbo ve své knize Speranze d Italia. Camillo Cavour se vyjádřil takto: Chystá-li budoucnost Itálii šťastnější osud, je-li této krásné zemi souzeno, jak je snad dovoleno doufat, aby si jednoho dne znovu vydobyla svou národní jednotu, pak se to může stát jen v důsledku přetvoření Evropy nebo na základě jednoho z těch velkých otřesů, z těch událostí v jistém smyslu seslaných Prozřetelností, při nichž možnost víceméně rychlého přemisťování několika pluků, jakou poskytuje železnice, nebude mít žádný vliv. 53 1.3. Osobnost papeže Pia IX. Papež Pius IX 54., vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferretti, se narodil 13. května 1792 v Senigallii 55 v rodině venkovské šlechty. Studoval ve Volteře u piaristů do roku 1809, ale spíše se zajímal o kluby a salony než o duchovní věci. Pěkný kluk, nastrojený, společenský a galantní. Trávil dny ježděním na koni, šermováním a především hrou biliardu, ve kterém byl eso. Hodně se líbil ženám a ty se líbily jemu, měl některá dobrodružství a možná ještě více mu jich je přisuzováno. 56 Rodina jím opovrhovala a tak se rozhodl pro studium filozofie a teologie na univerzitě v Římě. V roce 1810 musel studium přerušit kvůli politickým nepokojům, ale vrátil se už v roce 1814. Přes odpor jeho otce se přihlásil k papežově armádě, ale kvůli epilepsii, kterou celý život trpěl, nebyl přijat. Nastoupil tedy do kněžského semináře, 10. dubna 1819 byl vysvěcen na kněze a později ho papež poslal dokonce na misi do Chile v Jižní Americe. Po svém návratu do Říma se stal mimo jiné ředitelem nemocnice svatého Michala. Papež Lev XII. ho jmenoval kardinálem ze Spoleta. 51 KABRDA, Josef, Josef KOLEJKA a Richard PRAŽÁK. Dějiny národů střední a jihovýchodní Evropy : v období od Velké francouzské revoluce do roku 1918. Část 1, 1790-1878. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963. 52 Terenzio Mamiani (1799-1855) italský filozof, spisovatel a vlastenec. 53 PROCACCIO, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 2007, s. 235. 54 OTT, Michael. Pope Pius IX. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. [2013-02-23] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12134b.htm. 55 Senigallie: italské město v provincii Ancona na pobřeží Jaderského moře. 56 MONTANELLI, Indro. L Italia del Risorgimento. Milano: Rizzoli, 1972, s. 141 20

To se stalo 21. května 1827. Další papež, Řehoř XVI. ho přesunul do diecéze Imola a 14. prosince 1840 z něj udělal kardinálního kněze s titulárním kostelem svatých Petra a Marcellina v Římě. 14. června 1846 se zúčastnil konkláve spolu s padesáti kardinály. Obecně byl považován za člena liberálnějších kandidátů s pozitivním přístupem k moderním politickým reformám. Byl zvolen ve čtvrté volbě s určitou úlohou náhody, protože rakouský kardinál Gaisruck z Milána přijel kvůli nehodě pozdě a nemohl dát hlas konzervativci. Mastai-Ferretti přijal jméno Pius IX. a byl uveden do funkce v bazilice Sv. Petra 21. června. O své volbě prý prohlásil:,bratři moji, mějte soucit s mou slabostí. Já nejsem hoden takové pocty. To o něm píší životopisci, ale takováto slova vkládají do úst skoro všem papežům. 57 První krok, který podnikl, byla amnestie pro politické vězně a exulanty 16. července. Ta vyvolala vlnu nadšení a nadějí pro organizace typu Mladá Itálie. Vzápětí ale vydal další prohlášení, Encykliku Qui pluribus 58, kde představil své názory na sektářské organizace, tajné organizace nebo komunismus. Zřídil komisi pro modernizaci a změny ve státě, ve městě plánoval plynové osvětlení a železnici. Sám byl ale spíše plaché povahy, úplně jiný než si ho lidé představovali. Bál se, co všechno z něho lidé chtějí mít. V Římě se začali v této době shromažďovat osobnosti s reformními až radikálními názory a vytvořili tajnou organizaci Circolo Romano v čele s Ciceruacchiem, mobilizovali své síly a v podstatě převzali moc nad Římem. 8. února 1848 přiměli papeže slíbit ústavu, ale nepřinutili ho souhlasit s válkou proti Rakousku jakožto největší katolické mocnosti. V Římě se strhly nepokoje, první ministr Pellegrino Rossi byl pobodán k smrti, jeden z prelátů byl střelen, a tak byl papež donucen slíbit demokratického ministra. Raději však v přestrojení opustil Quirinál, aby uprchl do Gaety následován dalšími kardinály. Odtamtud apeloval na další země, pomohli mu Francouzi v čele s generálem Charlesem Oudinotem, který ho znovu dosadil do čela státu 12. dubna 1850. V následujícím období byl papež pod neustálým tlakem. Tlačili na něj revolucionáři z Říma a okolí a Piemonťané ze severu. 57 MONTANELLI, Indro. L Italia del Risorgimento. s.146. 58 http://www.papalencyclicals.net/pius09/p9quiplu.htm. 21

Camillo Cavour (piemontský premiér) chtěl sjednocenou Itálii samozřejmě s centrem v Římě. Jednalo se také s Napoleonem III., od kterého papež očekával spolu s rakouskou vojenskou pomocí oporu a zastání. Napoleon se nakonec přidal ke Cavourovi a vedli spolu válku proti Rakousku a Neapoli. Papež napsal v roce 1864 encykliku Quanta Cura 59, ve které vystupuje proti liberalismu a sekularismu, představil zde známý Syllabus omylů (pantheismus, naturalismus a absolutní racionalismus atd.). Ještě předtím v roce 1854 prohlásil za dogma neposkvrněné početí Panny Marie 60. Důležitou událostí, kterou svolal, byl Vatikánský koncil 61 29. června 1869 s účastí sedmi set biskupů, 18. července 1870 představil nejdůležitější myšlenku koncilu Dogma o neomylnosti papežů. Pius IX. zemřel 7. července 1878. Nejdéle působící papeže nikdy neuznal sjednocenou Itálii a tak žil na konci života jaksi v ústraní ve svém paláci ve Vatikánu. Hrobku má v kostele San Lorenzo fuori le mura. Jeho proces blahoslavení trval od roku 1907 a byl dokončen za Jana Pavla II. 59 ŠŤASTNÝ, Alfons Ferdinand. Encyklika a syllabus "otce svatého" Pia IX. a Encyklika a syllabus Syna nové doby. Praha: A. Šťastný, 1874. 60 BEINERT, Wolfgang. Dogma o Boží dobrotě: Neposkvrněné početí Panny Marie. Teologické texty: 2010, č. 2. [2013-2-23] Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2010-2/dogma-o-bozi-dobrote-neposkvrnene-poceti- Panny-Marie.html. 61 JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů. Praha: Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1990. 22

2. Rok 1848 a 1849 Římská republika Celý Apeninský poloostrov byl na začátku roku 1848 naplněn nadějemi a touhami po národní jednotě a spojenectví. Ve všech státech bylo dosaženo konstituce většinou podle francouzského vzoru z roku 1830. Ani konstituční formy vlád, ale lidem nestačili. Postupně se od Neapole i ze severu začaly šířit další nepokoje. Proslýchaly se zprávy o vzpourách na území Rakouska (Uhry, Vídeň), Metternich podal demisi, tohle všechno napomáhalo myšlenkám na revoluci. V březnu bojovalo Milano s maršálem Radeckým a donutilo ho ustoupit. Povstaly i Benátky (22. března), kde byla vyhlášena republika s prozatímní vládou. Piemontská vojska se spojila s papežskými, toskánskými a neapolskými, protože chtěla bojovat společně proti Rakušanům. Bohužel Karla Alberta zradil i papež i neapolský král Ferdinand II., když o pár dnů později odvolali svou pomoc. Karel Albert i přesto myslel na sjednocení Itálie pod svým vedením. Ve válce ale promarnil všechny své šance. Rakousko i přes prvotní neúspěchy pod vedením Radeckého 62 začalo vyhrávat, první impuls tomu dalo vítězství u Custozzy (25. března) 63. Piemontský král se proto rozhodl sjednat příměří, které bylo dohodnuto na 9. srpna 1848. Revoluce se šířila dál, v Toskánsku vyhnali Leopolda II. ze země a v říjnu ústavodárné shromáždění postavilo do čela vládu s Guerazzim 64 a Montanellim 65. V Turíně v prosinci vytvořil novou vládu Gioberti 66, který hrál jaksi na dvě strany. Nejprve proti starým vládám, ale potom se pokusil o restauraci toskánského velkovévodství, čímž si znepřátelil skoro všechny, nakonec podal demisi. 62 RAK, Jiří. Když otec Radecký nás k slávě veď... In: HOJDA, Zdeněk, OTTLOVÁ, Marta, PRAHL, Roman. Naše Itálie: Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 2012, s. 231-237. 63 VYKOUPIL, Libor. První bitva u Custozzy. In: Rozhlas Brno, Ecce homo. 2008, [2013-03-12] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/477519. 64 SCAPPATICCI, Tommaso. Un intellettuale dell ottocento romantico: Francesco Domenico Guerrazzi. Longo Editore, 1978. 65 Giuseppe Montanelli (1813-1862) italský politik a spisovatel, sepsal například dějiny Itálie speciálně Toskánska od 1814 do 1850 (1853). 66 RUMI, Giorgio. Gioberti. Bologna: Il mulino, 1999. 23

Karel Albert se v únoru znovu pustil do boje s Rakouskem nejspíš proto, že se z minula nepoučil. Prohrál hned 23. března v bitvě u Novary 67. Poté abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II., který ihned začal vyjednávat další příměří. Rakouská vojska posílena vítězstvími se rozhodla obsadit Lombardii, benátské vnitrozemí a dokonce i Sicílii (ta vzbouřila se proti Neapoli). Dosadili zpět všechny tamější vlády, a tak se u moci udržely pouze vlády v Římě a Benátkách 68. 2.1. Rok 1848 v Římě V papežském státě lidé slýchali o vzpourách na poloostrově. Papež se zatím jevil jako liberální, v březnu vyhlásil ústavu a rozhodl se pomoci piemontským vojskům na severu. 29. dubna 1848 ale změnil názor, když řekl: Prohlašujeme jasně a otevřeně, že nesouhlasíme s válkou proti Rakousku, neboť jsme, ač nehodní, náměstkem Toho, který je tvůrcem pokoje a milovníkem svornosti. 69 Ve skutečnosti nechtěl bojovat proti Rakousku, které zastupovalo největší katolickou mocnost Evropy. Reakce společnosti byla jasná, lidé se bouřili, do čela administrativy byl zvolen hrabě Terenzio Mamiani 70. Ani ten však nedokázal krotit radikály zvláště v Bologni, a proto potřebovali silnou a rozhodnou osobnost, kterou našli v Pellegrinu Rossim 71. Byl to Toskánec, učitel na univerzitě, nepostrádal politický instinkt a diplomatický takt. Hezký muž, elegantní, vybraný řečník, cizí mu nebyly intriky, ačkoliv bývalý revolucionář, teď spíše konzervativec. 72 Byl velmi pyšný na své postavení, mohlo by se říci až povýšený nad ostatní členy vlády (ať už se jednalo o konzervativce nebo radikály), tento postoj se mu stal osudným. 67 DVOŘÁK, Jaroslav. Bitva u Novary 23. března 1849: I. díl. In: Válka.cz. 2007, [2013-03-15] Dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_12148.html. 68 O situaci v Itálii stručně: RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. Praha, Vyšehrad 2011, s. 161. 69 HIBBERT, Christopher. Řím. s. 282. 70 Terenzio Mamiani (1799-1885) italský politik a spisovatel, působil jako ministr vnitra a následně zahraničí v době římské republiky. 71 BENIGNI, Umberto. Pellegrino Rossi. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1912. [2013-03-15] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/13204a.htm. 72 MONTANELLI, Indro. L Italia del Risorgimento. s. 301. 24

Zdálo se nemožné, aby tento muž mohl stát prakticky v čele papežského státu, za manželku měl protestantku, neměl rád kurii, přesto byl stoupencem papežství, protože to bylo pro něj to, co Itálii zbylo. Během své vlády vytvořil mnohé demokratické reformy. 15. listopadu 1848, jako každý den, šel do Palazzo della Cancelleria, kde zasedal parlament, bez doprovodu, tak jak byl zvyklý. Kolem něj se shlukli lidé, jeden z nich ho chopil za ruku a další ho bodl smrtelnou ranou do krku. Všichni jako rozkazem najednou zdvihli ruce, aby schovali atentátníka, který ihned unikl. Reakce společnosti byla překvapující. Na náměstích a v ulicích se shromažďovaly davy oslavující Rossiho smrt. Všichni žádali demokratickou formu vlády, napadli Quirinálský palác. Papež se rozhodl uprchnout v noci 24. listopadu. V jednoduchých šatech obyčejného kněze převlečen téměř jako noční zloděj uteče s hrabětem Spaurem, bavorským velvyslancem a jeho ženou, pro svou záchranu na cestu do Terracina a potom pustými močály směrem do Gaety. 73 Gaeta byla pevnost pod neapolským královstvím a neapolský král ochotně přijal papeže pod svou ochranu. Obecně se to bralo jako prohra Francie, že papež utekl raději na jih než k nim. Papež o sobě dával vědět i z Gaety, vyzval radikály, aby se podrobili. Byl proti ústavodárnému shromáždění v Římě (mělo být zvoleno všeobecným hlasovacím právem), dokonce hrozil všem účastníkům voleb exkomunikací. Ve středověku by je to zřejmě zastrašilo, ale v této demokratické době to na muže nemělo žádný vliv. Giuseppe Mazzini psal svému římskému příteli: Pius IX. prchnul, útěk je abdikace a vy jste tedy republika, protože pro vás neexistuje zvenku ani zevnitř zdroj autority. 74 Poslanci byli zvoleni a 9. února 1849 odhlasovali zánik papežského státu, zároveň pak vznik Římské republiky. 2.2. Římská republika a triumvirát Papež nenechal vznik republiky jen tak bez povšimnutí. Poprosil o pomoc Ferdinanda Napoleonského, rakouského císaře i francouzského prezidenta Ludvíka 73 SALVI, Sandro. Roma tra Papi e Risorgimento. s. 80. 74 MONTANELLI, Indro. L Italia del Risorgimento. s. 307. 25

Napoleona. Všichni se ze všech stran rozjeli k hranicím římského státu. Francouzský generál Oudinot byl dokonce vřele přijat do Civitavecchia, protože uměl dokonale předstírat své úmysly. V Římě zatím panoval strach. Parlament se rozhodl pro větší jistotu a bezpečnost státu zřídit 29.3. triumvirát. V čele stáli 3 muži: Giuseppe Mazzini, Aurelio Saffi 75 a Carlo Armellini 76. Nejsilnější osobností z nich byl samozřejmě Mazzini, o kterém bude psáno níže. Ten se také fakticky ujal vlády, vládl skoro samostatně. Všem bylo jasné, že se římská armáda složená z tisícovky mužů Národní gardy nemůže ubránit statisícové armádě nepřátel. Nikdo ale neztrácel naději. Profesionální vojáky motivovalo, že jsou konečně k užitku (v době papežství stáli až za Švýcarskou gardou), Mazzini je také všemožně povzbuzoval. Ale na sto procent se jim do boje nechtělo, neměli podporu svých důstojníků. Další podporu měla republika v bývalých vojácích papeže, kteří jí slíbili věrnost. Jiná situace nastala, když do města 27. dubna vjel legendární Giuseppe Garibaldi se svými muži. Nikdy na ten den nezapomenu. Nepřipomínal nikoho menšího než našeho Spasitele, jak jsme ho znali z obrazáren. Říkali to všichni. Nemohl jsem tomu odolat. Šel jsem za ním. Tisíce jiných dělaly totéž. Stačilo, aby se ukázal. Všichni jsme ho zbožňovali. Nemohli jsme si pomoci. 77 napsal jeden umělec pozorující Garibaldiho příjezd do města. Všechny zaujal svým neobvyklým vzezřením. Nedělal si nic z pravidel běžné armády. V jeho pluku platila jeho pravidla. Mužstvo nosilo tmavomodré mundůry a výše postavení červené halenky. Připomínali spíš šašky nebo lupiče než armádu schopnou boje. Jak se tedy ke Garibaldimu mohly přidat stovky dalších dobrovolníků? Svým entuziazmem ve svých projevech přesvědčil umělce, úředníky, studenty, námořníky i cizince. Tyto skupiny vytvořily samostatné oddíly. Byl pověřen bránit nejnebezpečnější části fronty v okolí chrámu Sv. Petra, i když nebyl jmenován vrchním velitelem (přeci byl cizinec a vypadal zvláštně). Začala sekularizace církevního majetku (nové byty, nové pozemky pro chudé), zároveň ale byla zakázána jakákoliv šikana kněží. 75 Aurelio Saffi (1819-1890) italský hrabě, politik, v parlamentu působil za město Forli, po pádu republiky si vybral jako místo svého exilu Londýn. 76 Carlo Armellini (1777-1863) právník, po vzniku republiky byl jedním z těch, kteří sepsali ústavu. 77 HIBBERT, Christopher. Řím. s. 286-287. 26

Město se opevňovalo, stavěly se barikády před branami i kolem hradeb. Zvony z Kapitolu měly ohlásit začátek mobilizace. Na náměstích vyrostla pódia, kde řečníci promlouvali k lidu. Stavěly se provizorní lazarety. Všechno bylo podřízeno nadcházejícím bojům. 78 2.3. Osobnost Giuseppe Mazziniho V Janově se 22. června 1805 narodil v lékařské rodině malý Giuseppe. Otec chtěl, aby po něm Giuseppe nastoupil lékařskou dráhu, ale ten po první pitvě na univerzitě bohužel omdlel. Když tedy nemohl být lékařem, rozhodl se stát právníkem. Studoval bez problému univerzitu, ale ani tento obor ho nenaplňoval. Neměl žádné přátele kvůli své povaze, kdy často měnil nálady, byl z ničeho nic na všechny nepříjemný, trpěl depresemi, ale když se mu dařilo, dokázal být milý a velkorysý. Vůbec to byl velký podivín, chodil jen v černé barvě, aby tím demonstroval smutek a zajetí své vlasti, kupoval si drahé dopisní papíry a parfémy. I když si mohl dovolit speciality, jedl často jen chléb a rozinky. Naopak jeho vzhled byl impozantní temně černé oči, které žhnuly jako oheň, vždy upravené vousy a také velice příjemný hlas. Během právnických studií vydával recenze k vlasteneckým knihám. V roce 1827 se stal členem karbonářů. Za toto členství byl 2 měsíce vězněn a během této doby zformuloval program budoucího hnutí Mladá Itálie, který prezentoval v Marseille, kam byl nucen uprchnout. Heslo nové organizace bylo Bůh, lidé, unie, síla a svoboda. Cílem se stalo sjednocení italských států do jediného celku - republiky s ústřední vládou, jako jedinou formou vlády. V roce 1833 byl Mazzini za své myšlenky dokonce odsouzen k smrti a tak musel emigrovat do Švýcarska. Dal podnět ke vzniku dalším organizacím typu Mladé Německo, Mladé Polsko a jiné obdoby starších tajných karbonářských spolků, které sdružovaly vlastence a revolucionáře. 78 O Římské republice také: MINOLI, Giovanni. Roma, Repubblica, Venite! 1849. La storia siamo noi, 2011. Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/roma-repubblica-venite/1101/default.aspx 27