Rozvoj vzdělávání žáků karvinských základních škol v oblasti cizích jazyků Registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.1.07/02.0162 ZŠ Karviná Nové Město, tř. Druţby 1383 Určeno pro Sekce Předmět Téma / kapitola Zpracoval (tým 1) 9. ročník základní Dějepis Příprava války Tým tematických 3 - Dějepis Datum zpracování 22. dubna 2011
Obsah: 1 PŘÍPRAVA VÁLKY... 3 1.1 POLITIKA JAPONSKA... 4 1.2 JEDNÁNÍ O ODZBROJENÍ... 4 1.3 POLITIKA NĚMECKA... 4 1.4 POLITIKA ITÁLIE... 5 1.5 REAKCE SPOLEČNOSTI NÁRODŮ... 5 1.6 OTÁZKA RAKOUSKA... 5 1.7 OTÁZKA ČESKOSLOVENSKA... 5 1.8 DALŠÍ PLÁNY NĚMECKA A ITÁLIE... 6 2
1 Příprava války V této kapitole se dozvíte: Jakou politiku uplatňovalo v meziválečném období Japonsko, Německo a Itálie Co je appeasement Budete schopni: popsat změny, ke kterým došlo před vypuknutím 2. světové války ve světě popsat změny ve 30. letech v Československu Klíčová slova této kapitoly: Politika, Japonsko, Itálie, Německo, Rakousko, Československo, Společnost národů, appeasement Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 1 hodina (teorie + řešení úloh) 3
Předzvěstí nové války byly ve třicátých letech menší konflikty v různých částech světa, zrychlující se zbrojení i narůstající rozpory mezi velmocemi. 1.1 Politika Japonska V oblasti Dálného východu se agresivní politikou prosazovalo Japonsko. Roku 1931 začala japonská armáda obsazovat čínské Mandžusko. Západní mocnosti sice proti japonskému útoku protestovaly, avšak Japonce nezastavily. Společnost národů vyslala do oblasti komisi, která měla osvětlit průběh události. Mezitím japonské vojsko ovládlo celé Mandţusko a vytvořilo zde stát zcela závislý na Japonsku. Počátkem roku 1932 zaútočili také Japonci na město Šanghaj. Narazili však na odpor čínského obyvatelstva a armády Kuomintangu a útok proti Číně přerušili. V roce 1937 znovu zaútočili na Čínu a podařilo se jim dobýt rozsáhlé oblasti čínského pobřeţí. 1.2 Jednání o odzbrojení Na počátku třicátých let začala jednání o kontrole zbrojení. V letech 1932 a 1933 se konaly v Ţenevě odzbrojovací konference za účasti zástupců padesáti devíti států. Jednání nedospěla k ţádnému závěru, protoţe se jednotlivé mocnosti snaţily prosadit především svoje zájmy. Konference ztratila smysl, kdyţ Německo opustilo jednání a krátce nato vystoupilo ze Společnosti národů. 1.3 Politika Německa Hitler odmítal začlenit Německo do jakéhokoli systému evropské bezpečnosti, coţ svědčilo o přípravě nacistů na válku. Němci vědomě porušili smlouvy z Versailles a Locarna, kdyţ v roce 1935 zavedli všeobecnou brannou povinnost. Západní mocnosti sice s tímto porušením německých závazků nesouhlasily, k ţádnému konkrétnímu opatření však nepřistoupily. V roce 1936 obsadila německá armáda demilitarizované pásmo v Porýní. Ani tentokrát západní mocnosti nezareagovaly. V roce 1936 se sblíţily Německo a Itálie, kdyţ začaly podporovat fašisty během občanské války ve Španělsku. Boje pokračovaly aţ do roku 1939, kdy se vlády chopil vůdce povstalců generál Franco, který ihned začal budovat fašistický stát podle italského vzoru. Společnou podporou španělských fašistů se v evropské politice utvořil nový mocenský blok, tzv. Osa Berlín Řím. Na konci roku 1936 uzavřely Německo a Japonsko smlouvu namířenou proti Kominterně a SSSR. Poté, co se k smlouvě připojila také Itálie, vznikla Osa 4
Berlín Řím Tokio. 1.4 Politika Itálie V roce 1935 se Itálie rozhodla rozšířit své území v Africe a napadla Etiopii (Habeš). Zpočátku italská armáda postupovala rychle do nitra země, později však byla etiopskými jednotkami, které vyuţívaly znalosti terénu, zdrţována. Italové proto zahájili tvrdou vyhlazovací válku, jíţ Etiopané nedokázali čelit. 1.5 Reakce Společnosti národů Válka plně odhalila slabost Společnosti národů. Ta sice označila Itálii za agresora, avšak sankce, které byly proti ní přijaty, Itálii hospodářsky neohrozily, takţe mohla pokračovat v útoku. Společnost národů nedokázala účinně zasáhnout, neboť západní mocnosti uplatňovaly politiku appeasementu, tj. politiku usmiřování a ústupků. Tato politika vycházela z přesvědčení, ţe pokud se ustoupí útočníkovým nárokům, oddálí se větší válečný konflikt. Uplatňování této politiky však posílilo agresivitu diktátorských států, zvláště Německa, a přivedlo Evropu k nové válce. 1.6 Otázka Rakouska Politika appeasementu vedla Hitlera k přesvědčení, ţe můţe uskutečnit své útočné plány. Prvním cílem jeho agrese se stalo Rakousko. 12. 3. 1938 obsadila německá armáda rakouské území. Připojení Rakouska k Německu, tzv. anšlus, který Hitler ospravedlňoval nutností spojit obě německé země, vyvolalo pouze britské a francouzské diplomatické protesty. 1.7 Otázka Československa Po Rakousku nasměroval Hitler svoji pozornost na Československo. Záminkou k výpadům proti ČSR bylo údajné potlačování práv německé menšiny. Poţadoval, aby se Československo vzdalo území, na němţ ţila většina německého obyvatelstva. Velká Británie a Francie nechtěly kvůli Československu riskovat válku, a proto Německu ustoupily. Po několika jednáních se 29. 9. 1938 sešla v Mnichově konference, na které zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie podepsali dohodu, podle níţ muselo Československo vydat pohraniční oblasti (označované také jako Sudety) Německu. Britská a francouzská veřejnost nabyla po uzavření mnichovské dohody přesvědčení, ţe obětováním malé republiky ve střední Evropě bude zachován mír a ţe jsou splněny všechny Hitlerovy poţadavky. 15. 3. 1939 však obsadilo německé vojsko zbytek českých zemí, na nichţ vznikl protektorát Čechy a Morava. Den před okupací Slováci vyhlásili svůj stát, který byl zcela závislý na Německu. 5
1.8 Další plány Německa a Itálie Dalším poţadavkem Hitlera bylo získat Gdaňsk, který byl od konce války svobodným přístavem pod správou Společnosti národů. Nová krize měla ospravedlnit vzrůstající nepřátelství Německa vůči Polsku, jeţ kontrolovalo gdaňskou zahraniční a obchodní politiku. Za této situace Velká Británie a Francie poskytly Polsku bezpečnostní záruky pro případ války. Napjatou atmosféru vyuţila Itálie a v dubnu 1939 obsadila Albánii. Krátce nato podepsala s Německem smlouvu o přímé vojenské pomoci. Po neúspěšných jednáních mezi Velkou Británií, Francií a SSSR se rozhodl Stalin vyjednávat s Německem. V srpnu 1939 podepsali v Moskvě ministři zahraničí Sovětského svazu a Německa (Molotov a Ribbentropp) pakt o neútočení. Hitler si tak zajistil mír na východní hranici a mohl se plně soustředit na uskutečňování svých plánů. Součástí smlouvy byl také tajný dodatek, který rozděloval sféry vlivu Německa a SSSR v Polsku a Pobaltí. Na konci prázdnin 1939 muselo být uţ evropským politikům zřejmé, ţe se blíţí válka. 1. Jakou politiku uplatňovalo Japonsko ve 30. letech? 2. Proč nevyšla jednání o kontrole zbrojení? 3. Čím Německo porušilo mírové smlouvy? 4. Jaká byla politika Itálie? 5. Co je politika appeasementu? 6. Co je anšlus? 7. Popiš události v Československu. 8. Který stát ovládl Albánii? 9. Které státy podepsaly pakt o neútočení? Literatura: Mandelová, H.: Dějiny 20. století, Dialog, Liberec 2005 Kvaček, R. a kol.: Dvacáté století o sobě, dějiny v dokumentech, Dialog, Liberec 2005 Černej, P. a kol.: Dějepis pro střední odborné školy, SPN, Praha 2006 Jančík, D.: Dějiny moderní doby, Fortuna, Praha, 1997 6