Regionální geografie České republiky

Regionální geografie České republiky Literatura: Czudek, T.: Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. Tišnov: SURSUM, 1997. 213 s. Demek, J. et al.: Geomorfologie českých zemí. Praha, Nakladatelství ČSAV, 1965. 335 s. Demek, J. (ed.):zeměpisný lexikon ČSR Hory a nížiny. Praha: Academia, 1987. 584 s. Demek, J. (ed.): ČSSR příroda, lidé a hospodářství. Brno: Nakladatelství ČSAV, 1975. 300 s. Demek, J., Novák: Vlastivěda moravská. Neživá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. 242 s. Kunský, J.: Fyzický zeměpis Československa. Praha: SPN, 1968. 537 s. Kunský, J.: Československo fyzicky-zeměpisně. Praha: SPN, 1975. 251 s. Mištera, L. et al.: Geografie ČSSR. Praha: SPN, 1985. 385 s, Mištera, L. et al.: Geografie krajů ČSSR. Novák, Hudec: Vlastivěda moravská. Živá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. 335 s. Vlček (ed.): Zeměpisný lexikon ČSR Vodní toky a nádrže. Praha: Academia, 1984. 315 s.

Úvod Rozloha: 78 864,1 km 2 Počet obyvatel: 10 289 621 (k 1. 1. 1999) Hustota zalidnění: 130,5 ob./km 2 Nej Nejvýše položený bod Sněžka 1 602 m n. m. pohoří Krkonoše Nejníže položený bod výtok Labe u Hřenska 115 m n. m. okres Děčín Největší přehradní nádrž Lipno 4 870 ha okresy Český Krumlov a Prachatice Největší rybník Rožmberk 489 ha okres Jindřichův - max. hloubka 6,2 m Hradec Největší jezero Černé jezero 18,4 ha okres Klatovy - max. hloubka 39,8 m Nejdelší řeka Vltava 433 km Největší plocha povodí Labe 51 103,9 km 2 Nejteplejší minerální pramen Vřídlo 72 C Karlovy Vary Nejhlubší propast Hranická propast - 244,5 m okres Přerov Největší národní park Šumava 685,2 km 2 pohoří Šumava Největší chráněná krajinná oblast Beskydy 1 160 km 2 pohoří Beskydy Nejvýše položené sídlo Filipova Huť 1 093 m n. m. okres Klatovy Nejníže položené sídlo Hřensko 130 m n. m. okres Děčín Největší obec Praha 1 193 270 obyv. hlavní město Nejmenší obec Závraty 14 obyvatel okres Č. Budějovice

Geologická stavba a vývoj (Literatura: Zdeněk Mísař Geologie ČSSR. Díl I (Český masiv), 1983; Díl II (Západní Karpaty)) Stručná stratigrafická tabulka éra perioda epocha trvání (mil. let) holocén mladý prekambrium kenozoikum mezozoikum (druhohory) paleozoikum (prvohory) proterozoikum (starohory) archaeozoikum (prahory) kvartér (čtvrtohory) terciér (třetihory) mladší starší pleistocén střední 2 starý neogén pliocén 5 miocén 19 24 oligocén 12 paleogén eocén 16 39 paleocén 11 křída svrchní 35 spodní 36 71 svrchní 16 jura střední 25 59 spodní 18 svrchní 10 trias střední 10 30 spodní 10 perm svrchní 15 spodní 40 55 karbon svrchní 40 spodní 25 65 svrchní 14 devon střední 11 50 spodní 25 silur svrchní spodní 50 ordovik 55 svrchní 15 kambrium střední 25 70 spodní 30 2 030 2 000 2 7 26 38 54 65 100 136 152 177 195 205 215 225 240 280 320 345 359 370 395 445 500 515 540 570 2 600 4 600 Dvě základní jednotky: Český masiv (ČM) a Západní Karpaty (ZK) Mocnost zemské kůry: průměrně 30 40 km, rozdíl mezi ČM a ZK centrální část ČM max. 42 km (okolí Sedlčan), ZK mají 52 53 km. Nejmenší mocnost na jihu Moravy: Dolnomoravský úval 32 33 km.

Český masiv Území je rozděleno do bloků ker. Základní zlomový systém ČM má 3 směry (viz také mapa): 1. Sudetský směr (SZ-JV) Jáchymovský zlom, Sázavský zlom, 2. Krušnohorský směr (JZ-SV) Litoměřický zlom, zlom Červenohorského sedla, zlom Boskovické brázdy, 3. Jizerský směr (S-J) Jizerský zlom, Blanická brázda, kerná stavba (viz také mapa), členění na bloky. ČM má kosočtverečný tvar a zasahuje i za hranice (na SZ Durynský les v Německu (nadm. výška do 980 m n.m.); na J (Novohradské hory) se noří pod třetihorní a kvartérní sedimenty v Rakousku (údolí Dunaje), kde jím Dunaj vytváří průlomová údolí. Vývoj Českého masivu Prvohory 5(?) strukturních pater podle tektogenezí: moldanubické patro (moldanubická tektogeneze vltavsko-dunajská geosynklinála: Český a Bavorský les, Šumava, Českomoravská vrchovina) k povrchu pronikají žulové horniny a metamorfují se. Zbytek Českého masivu zalit mořem (sopečná činnost na dně). assyntské patro (assyntská tektogeneze) vyvrásnění Slavkovského lesa, Domažlicka, Krušných a Orlických hor horský předěl mezi oblastí sasko-durynskou a barrandiensko-chrudimskou kaledonské patro (kaledonská tektogeneze) ústup moře, vrásnění opět postihlo oblast Západních Sudet (totéž co při assyntské tektogenezi). variské (hercynské) patro (variská tektogeneze: devon karbon) území Českého masivu stmeleno v jediný blok, metamorfóza hornin, pronikání žulových těles k povrchu (17 plutonů, např. nejrozsáhlejší Středočeský pluton, Smrčinský pluton, Krkonošsko-jizerský pluton, Žulovský pluton atd.) vyklenutí povrchu. Od dob variského vrásnění probíhá denudace (zarovnávání povrchu). V depresích vznikají sladkovodní pánve černouhelná sedimentace (karbon perm), pánve vytvářejí oblouk: plzeňská, kladenská (rakovnicko-kladenská), drobné pánve v Podkrkonoší, žacléřsko-wałbrzyšská (těžba uhlí ve Svatoňovicích též název žacléřskosvatoňovická; oblast Žacléře se táhne od Vraní hory na Trutnovsku až po východ Krkonoš), ostravská pánev (součást hornoslezské pánve). Druhohory Formování platformního pokryvu variských pohoří (sedimenty jury, křídy až kvartéru). Trias od SV proniká spodnotriasové moře na Broumovsko a Trutnovsko, na jeho dně sedimentace (hrubozrnné arkózovité pískovce a slepence zbarvené do červena). Zbytek Českého masivu souší. Jura poklesem se vytvořil průliv v lužicko-labské oblasti ve směru Rumburk Brno. Moře zasáhlo dále na J jurské vápence (jižní Morava: Moravský kras Olomoučany, Rudice, Hrabůvka; okolí Brna Stránská skála, Švédské valy, Hády; podél lužické poruchy se sedimenty dostaly na povrch na Rumbursku (Brtníky) a Šluknovsku. Křída - nejrozsáhlejší mořská transgrese v Českém masivu (od SV z Broumovska), zaplaven byl hlavně prostor křídové tabule (pánev 300 km dlouhá a 100 km široká). Česká (křídová) tabule - mocnost sedimentů dosáhla 500 600 m (na Mělnicku extrémních 700 m), sedimenty vystupují na povrch. Na vrcholu mořské transgrese (v období turonu) ukládání turonských pískovců ( dnes skalní města), poté ústup moře. Jihočeské pánve moře proniklo od J, mocnost sedimentů 300 m (překryty mladšími sedimenty). Osoblažská (Opolská) křídová tabule ve Slezsku. Na konci druhohor alpinská orogeneze tlaky na Český masiv Český masiv se rozlámal na kry oživení hlubinných zlomů (3 systémy zlomů), projevy sopečné činnosti (hlavně na křížení zlomů). V důsledku tlaku od J pokles v prostoru Jihočeských pánví příkopová propadlina vyplněná sladkovodním jezerem. Třetihory Pokračuje tlak alpinského vrásnění, ve starších třetihorách příkopová propadlina v Podkrušnohoří (chebská, sokolovská, mostecká a žitavská pánev), podél zlomové linie sopečná činnost. Sokolovská pánev je od mostecké oddělena stratovulkánem Doupovských hor, mostecká od žitavské Českým středohořím (hlubinný magmatizmus batolity, lakolity, na povrch se dostaly až denudací. Nejvyšší vrchol Č. středohoří je Milešovka

tvořená andezitem, dále Lovoš, Bořeň aj.). Labe si Českým středohořím prorážela cestu (současně se zvedáním území) antecedentní průlomové údolí Porta Bohemica, na rozdíl od Ohře, která v systému podkrušnohorských pánví vytvořila nucený meandr kolem stratovulkánu Doupovských hor (vznikl mnohem rychleji). Kamenné varhany skalní útvar složený z množství vertikálních odlučných sloupců neovulkanitů (bazalty, andezity, fonolity), připomínající píšťaly varhan (např. NPR Panská skála u Kamenického Šenova nejstarší chráněný geologický výtvor na našem území). Neovulkanity v Českém masivu tvoří přes 500 km dlouhý česko-slezský oblouk, který se člení na dvě části: 1) Krušnohorsko-oharecká tektonicko-vulkanická zóna (stratovulkán Doupovských hor, České středohoří + periferně rozptýlené výskyty) 2) Sudetsko-labská tektonicko-vulkanická zóna (rozptýlené aglomerace vulkanitů). Rozhraní mezi nimi: údolí Jizery od ústí k Mnichovu Hradišti, pak směrem na Mimoň, údolím Ploučnice k Ještědu a Lázním Libverda. V podkrušnohorských pánvích jezera sedimentace dnes hnědé uhlí. Tropické zvětrávání v krasových oblastech vznik mogotů (Supíkovice, Písečná) a ukládání ložisek kaolínu (okolí Kaznějova, na Plzeňsku, u Vidnavy). Čtvrtohory V pleistocénu zalednění pevninským i horským ledovcem (2 fáze: elsterské neboli halštrovské zalednění a poté sálské zalednění), před čelem ledovce fluvioglaciální sedimenty (akumulační oblasti). Zaledněno: Šluknovsko, Frýdlantský výběžek, Žitavská pánev, Žulovská pahorkatina, část Zlatohorské vrchoviny, Osoblažská nížina, Opavská pahorkatina, Moravská brána (po hlavní evropské rozvodí), Ostravská pánev bludné balvany, morénové tvary. Periglaciální zóna permafrost o mocnosti až 100 m, intenzivní eolická činnost sprašové pokryvy, nejčastěji na nejsvrchnějších terasových stupních, hlavně v okolí Brna a v Polabí. Západní Karpaty Karpaty jsou mladé pohoří vzniklé při alpsko-himalájské orogenezi. Zemská kůra je i zde rozčleněna do bloků omezených hlubinnými zlomy. Z mohutného oblouku Karpat k nám ze Slovenska zasahují Západní Karpaty svým vnějším obloukem, lemovaným pásmem Vněkarpatských sníženin. Vývoj Západních Karpat Prvohory Vývoj Západních Karpat byl do konce prvohor obdobný vývoji Českého masivu (vznik horského pásma hercynským vrásněním a jeho následné zarovnání). Ke konci prvohor došlo k poklesu tohoto území a k mořské transgresi. Druhohory Vzniká alpsko-karpatská předhlubeň zatopená mořem, v ní se usazují mohutné vrstvy usazenin. V křídě se začátkem alpinského vrásnění dochází k vyvrásnění jádra Karpat a bradel (na Slovensku), v mořských pánvích se usazují vrstvy písků a jílů tzv. flyš. Třetihory Ústup moře při vyvrásnění flyšového pásma v systém mohutných příkrovů (podslezská, slezská, magurská jednotka), které svým tlakem na okraj Českého masivu vytvořily čelní předhlubeň Karpat pás Vněkarpatských sníženin (Dyjsko-svratecký a Hornomoravský úval, Moravská brána), do nichž opět dočasně proniklo moře. Čtvrtohory Vznik současné říční sítě, pevninské zalednění (2 etapy) proniklo Moravskou branou až k hlavnímu evropskému rozvodí a jeho tavné vody je překročily (odtékaly porubskou branou do povodí Bečvy, resp. Dunaje). V předpolí ledovce kryogenní modelace, ukládání spraší.

Geomorfologie Střední nadmořská výška Česka je 430 m n. m. (Evropa 315 m n.m., včetně ostrovů 290 m n.m.) Plocha podle nadmořské výšky: Plocha podle výškové členitosti: do 200 m n.m. 5 % roviny 4 % 200 500 62 % pahorkatiny 50 % 500 1000 32 % vrchoviny 34 % nad 1000 1 % hornatiny 12 % Geomorfologická regionalizace Rozdělení na geomorfologické regiony, regionalizace dvojího typu: 1) podle relativní výškové členitosti: 0 30 75 150 225 300 450 600 roviny pahorkatiny vrchoviny hornatiny velehornatiny ploché členité ploché členité ploché členité Česká tabule, všechny úvaly (Vněkarpatské sníženiny) většina území vnitřní část Českého masivu (Slavkovský les, Českomoravská vrchovina) hraniční pohoří (Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Jeseníky) a Brdy u nás nejsou Poznámka: případně je možno regionalizovat podle absolutní nadmořské výšky do dvou kategorií: nížiny a vysočiny (hranici tvoří vrstevnice 200 m n. m.) 2) Geomorgologické členění ČR Vypracováno Geografickým ústavem ČSAV v roce 1976 (vedoucí Tadeáš Czudek). Má následující hierarchii: systém subsystém provincie soustava vyšší podsoustava geomorfologické jednotky celek podcelek nižší okrsek geomorfologické jednotky Systém Subsystém Provincie Soustava Hercynský systém Hercynská pohoří Česká vysočina Šumavská s. Českomoravská s. Krušnohorská s. Krkonošsko-jesenická s. Poberounská s. Česká tabule Epihercynské nížiny Středoevropská nížina Středopolské nížiny Alpsko-himalájský systém Karpaty Západní Karpaty Vněkarpatské sníženiny Vnější Západní Karpaty Panonská pánev Západopanonská pánev Vídeňská pánev Přehled a charakteristika geomorfologických celků viz samostatná kapitola.

Typy pohoří 1. kerná pohoří v Česku dvojího typu: 1) složité kerné pohoří: systém kolmých zlomů vyzdvižené a pokleslé kry (např. Hrubý Jeseník nejvyšší kra je Pradědsko-keprnická s nejvyšším vrcholem Praděd) 2) jednoduché kerné pohoří: např. Krušné hory klínová kra, příkrý zlomový svah je na našem území, pozvolný svah se sklání na německou stranu. (Nejvyšší bod: Klínovec 1244 m.) 2. sopečná pohoří Doupovské hory (stratovulkán), České středohoří (hlubinný magmatizmus). 3. vrásnozlomová pohoří vrásová pohoří vyzdvižená tektonicky (okrajová pohoří: Šumava, Krkonoše, Jizerské hory). 4. vrásová pohoří Vnější Západní Karpaty (Bílé Karpaty, Moravskoslezské Beskydy) Typické tvary 1. zarovnané povrchy: peneplén centrální část Českomoravské vrchoviny (různá stáří) etchplén vrcholové části většiny našich pohoří, nejtypičtější jsou na Šumavě (tzv. Šumavské pláně nepropustné podloží, plochá rozvodí rašeliniště), dále v Jizerských horách, Krkonoších. 2. skalní města: většinou v oblastech křídové mořské transgrese Děčínské stěny (nejvyšší bod Děčínský Sněžník), Jetřichovické skalní stěny (zde Pravčická brána), nejvíce v České tabuli (Jičínská a Ralská vrchovina): Polomené hory, Hradčanské stěny (nad Máchovým jezerem), Hruboskalské skalní město, Malá skála, Příhrazské stěny, Český ráj, Kokořínsko (kokořínské pokličky červená poklice na úzkém sloupu ); dále Adršpašsko-teplické skály (nejrozsáhlejší skalní město ve stř. Evropě), Broumovské stěny, Stolová hora, Ostaš, Hejda, Křížový vrch, Maštale (viz samostatná kapitola) - mikrotvary zvětrávání, pseudokrasové tvary atd. (viz geomorfologie). 3. krasový reliéf: vápence devonského a jurského stáří (více viz samostatná kapitola a geomorfologie). 4. glaciální tvary: vznik v pleistocénu ledovcové kary (např. 5 jezer na Šumavě), oblíky (oblíková krajina v Žulovské pahorkatině), sandry, eskery, 5. periglaciální tvary: vznikly mrazovým zvětráváním mrazové sruby oddělující kryoplanační terasy (Hrubý Jeseník u Petrových kamenů), balvanová moře a proudy (Břidličná hora), vrcholová skaliska tor (Dívčí kameny v Krkonoších, na Keprníku, Vozka v Jeseníkách atd.)

Jeskyně a krasová území Pestrá geologická stavba a její dlouhý vývoj mnoho přírodních podzemních dutin - jeskyní a propastí. Od roku 1992 jsou všechny jeskyně přísně chráněny podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (jeskyně s archeologickým obsahem také navíc podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči). Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (oddělení péče o jeskyně) + Česká speleologická společnost: Jednotná evidence speleologických objektů (JESO): zatím zaregistrováno celkem 2227 jeskyní a propastí, z toho je 1771 krasových a 456 pseudokrasových, 1062 v Moravském krasu a 378 v Českém krasu. Kras je typ krajiny, území charakteristické podzemním odvodňováním a vysokým účinkem chemického rozpouštění krasových hornin, které společně s dalšími modelačními činiteli vytváří soubor svérázných povrchových i podzemních tvarů. Za těchto podmínek vznikají také svébytné typy ekosystémů. Krasové horniny jsou převážně karbonáty - např. vápence, dolomity, křída, spraše, ale také sůl, sádrovec a klastické horniny s karbonátovým tmelem. Voda v nich za vhodných fyzikálních a klimatických podmínek rozpouštěním (korozí), i mechanickým působením (zejména erozí, evorzí a řícením) vytváří krasové jevy. Primární krasové jevy jsou na povrchu zejména škrapy a škrapová pole, geologické varhany, závrty a uvaly (uvala vznikne spojením více závrtů, ale je menší než polje), krasová údolí a kaňony, hltače, ponory a vývěry vod. V podzemí jsou to krasové kapsy (zcela zaplněné jeskyně), jeskyně, propasti a jejich systémy. Sekundární krasové jevy jsou jeskynní výplně - krápníkové formy, sintry, různé minerální výplně (souhrnné označení speleotémy) a jiné sedimenty. Sekundárním krasovým jevem povrchovým jsou travertiny. Rozpouštění karbonátů je zintenzívněno oxidem uhličitým, který srážková voda pohlcuje z atmosféry. V ní rozpuštěný vápenec (roztok je kyselý uhličitan vápenatý) je po opětovném uvolnění kysličníku uhličitého zdrojem sekundárních krasových jevů. Rozpouštění vápence: CaCO 3 + H 2 O + CO 2 Ca 2+ + 2.HCO 3 Pseudokras je typ reliéfních forem, v němž jsou krasové tvary vytvořeny v nekrasových horninách. Nejčastěji se jedná o mechanickou činností vytvořené rozsedlinové jeskyně a propasti, suťové a blokové labyrinty, erozní převisy, brány, tunely i dutiny vzniklé selektivním zvětráváním. Ojediněle vznikají ve všech typech hornin, nejčastější jsou však v pískovcích a jim příbuzných horninách. Kras v ČR V ČR je kras vyvinut převážně v různých typech vápenců a ojediněle také ve vápnitých dolomitech. Nejvýznamnější krasové oblasti, jako Moravský kras, Český kras a většina severomoravských krasových území, jsou vázány na devonské a méně často na silurské vápence. Většinou jsou nemetamorfovány nebo jen slabě přeměněny, jsou však výrazně postižené procesy vrásnění. Většina malých krasových území vznikla v krystalických, tedy různým stupněm metamorfózy postižených, vápencích a to zejména v oblastech moldanubické, lužické (západosudetské), moravskoslezské a ve středočeských metamorfovaných ostrovech. Čočky vápenců jsou i v jiných metamorfovaných jednotkách. Jejich stáří je převážně staroprvohorní. Jurské vápence jsou v malém rozsahu zkrasovělé v lužické oblasti na Lužickém hřbetu a větší krasová území vytváří na východě republiky ve vnějším bradlovém pásmu Západních Karpat. Křídové vápence tvoří regionálně omezené facie v české křídové pánvi a zřetelně zkrasovělé jsou zejména v území západně od Kutné Hory. Krasová území České republiky jsou převážně malými ostrovy s nedokonale vyvinutou krasovou morfologií a s omezeným spektrem krasových jevů. I větší krasová území, jako na příklad Český kras, jsou tvořena nesouvislou mozaikou vápencových poloh, izolovaných a přerušovaných nekrasovými horninami. Jen Moravský kras je ucelenější krasovou oblastí s širokou škálou dobře vyvinutých krasových fenoménů včetně volných podzemních toků. Typologicky naše krasové oblasti podle litologie krasových hornin představují kras karbonátový. Jde převážně o kras rozptýlený, který se tvořil opakovaným krasověním v průběhu měnících se klimatických a geomorfologických podmínek. Zcela zvláštním typem krasu je kras hydrotermální, prvně popsaný ze Zbrašovských aragonitových jeskyní, vznikající pronikáním teplých minerálních vod vápencovým masívem (teplicové krasovění). Krasové regiony mají obvykle geomorfologický vývoj shodný s geomorfologickým celkem, jehož jsou součástí. S výjimkou Moravského krasu a několika dalších území se naše krasová území v reliéfu výrazněji neprojevují. Tvoří obvykle nevýrazné vyvýšeniny či krátké hřbety nebo naopak morfologické sníženiny. Převážná část povrchu karbonátů v českých zemích je přikryta zvětralinami či jinými pokryvnými sedimenty různého stáří a charakteru. Pokryvné útvary se podílejí jednak na urychlení krasového procesu nebo naopak vývoj krasu zastavují, fosilizují. Pod sedimenty se obvykle uchovaly i doklady zkrasovění z předcházejících geologických období.

Vývoj krasu v českých zemích lze rozdělit do několika výraznějších fází oddělených horotvornými procesy anebo mořskými záplavami. Nejstarší prokazatelná perioda krasovění je vázána na sedimentaci staroprvohorních vápenců a rozpadá se do řady dílčích fází. Další perioda krasovění je vázána na konečné fáze variského horotvorného procesu a trvala až do nástupu svrchnokřídové záplavy. Výsledkem této periody je řada projevů fosilního krasu pod svrchnokřídovými uloženinami v Českém i Moravském krasu. Nejmladší perioda krasovění trvá od konce svrchnokřídové záplavy dodnes. Je rozčleněna na řadu dílčích fází vázaných na projevy alpínského vrásnění v předpolí Českého masívu a oddělených buď krátkodobými mořskými záplavami (východní okraj Českého masívu) anebo výraznými fázemi akumulací kontinentálních sedimentů (neogénní uhelné pánve, třetihorní a čtvrtohorní terasy). V průběhu třetihor vznikaly nejvýznamnější podzemní jeskynní systémy Českého, Moravského a Severomoravského krasu, i v dalších izolovaných krasových ostrovech. Uvedené fáze krasovění produkovaly typologicky odlišné formy krasu a to zejména v závislosti na tektonických, klimatických a hydrologických poměrech. Pseudokras v ČR Pseudokrasové jevy se v ČR vyskytují poměrně hojně. V mimořádném množství a pestrosti jsou vázány převážně na mohutná souvrství kvádrových pískovců české křídové pánve. Převažují zde puklinové, vrstevní, kombinované, výklenkové a blokové (suťové) jeskyně, puklinové či rozsedlinové jeskyně a propasti. Mnoho těchto přírodních podzemních prostor bylo také upravováno člověkem. V české křídové pánvi jsou v opukách, slínovcích a vápnitých pískovcích vyvinuty též jevy považované za přechodné, nebo krasové. Mimořádně rozsáhlé jsou systémy rozsedlinových, puklinových a blokových jeskyní a propastí v pískovcích a slínovcích flyšového pásma Západních Karpat. Procesy, provázející mladý reliéf, daly také vzniknout převážně rozsedlinovým a puklinovým jeskyním ve vulkanitech Českého Středohoří a dutinám ve vulkanoklastických horninách Doupovských hor. Ojediněle jsou pseudokrasové dutiny, převážně překryté rozsedliny, rozevřené pukliny a suťové dutiny ve skalách a skalnatých srázech, roztroušeny po celém území republiky. Vázány jsou převážně na pevné horniny s blokovým rozpadem, zejména magmatity a metamorfity. Ochrana jeskyní a krasových jevů Všechny jeskyně v České republice jsou přísně chráněny podle 10 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nesmí být ničeny ani poškozovány, přičemž zákon z tohoto zákazu připouští výjimky pouze v dobývacích prostorech s povolenou těžbou podle zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon). Jinou výjimku z ochrany jeskyní, než řádně povolenou těžbu nerostů, zákon č. 114/1992 Sb. nepřipouští. Pro uplatnění ochrany jeskyní dle 10 se považují: - za jeskyně všechny dutiny v zemské kůře, které jsou přírodního původu, ať již mají jakýkoli tvar, rozměr, průběh, genezi či způsob odkrytí. Mohou být volné, částečně nebo zcela zaplněné (vodou, sedimenty, a pod.), - za přírodní jevy na povrchu a pod zemí, které jsou s jeskyněmi v přímé příčinné souvislosti všechny primární i sekundární krasové jevy povrchové i podzemní, u pseudokrasových jeskyní všechny geologické prvky a jevy, které s dutinami komunikují, podmiňují je, jsou na ně vázány, nebo s nimi jakkoli souvisí (na příklad geneticky nebo morfologicky). Nutno zdůraznit, že tyto jevy, které jsou s jeskyněmi v přímé příčinné souvislosti, mohou mít často větší vědecký či ekologický význam než samotná jeskynní dutina. Příkladem jsou krasové kapsy či travertiny s paleontologickým či archeologickým obsahem. Vedle této obecné, avšak nejpřísnější ochrany mohou být jeskyně chráněny také jako součást některé z kategorií zvláště chráněných území : PP, NPP, PR, NPR, CHKO, NP. Všechny významnější krasové oblasti v ČR jsou CHKO (např. Moravský i Český kras), všechny významnější jeskyně jsou NPP nebo jsou součástí NPR či NP. Jeskyně s archeologickým obsahem jsou chráněny také podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Karsologické členění ČR Pro potřeby regionálního členění a pro jednotnou evidenci krasových i pseudokrasových jevů bylo území ČR rozděleno na 3 (základní) krasové a pseudokrasové soustavy, ty dále na menší celky, jednotky, oblasti a skupiny. Na jejich číselné indexy navazuje evidenční číslování všech postupně registrovaných krasových i pseudokrasových jevů. Základem tohoto karsologického členění a jeho terminologie je regionálně geologické členění ČR (Chlupáč, Štorch, 1992 a Čtyroký, Stráník, 1994), jehož hranice byly v odůvodněných případech korigovány podle členění geomorfologického (Czudek 1976 a Demek 1987), případně i podle hydrografického (Vlček 1984). Karsologické členění pokrývá beze zbytku celé území ČR, tedy nejen oblasti s výskytem krasu. Je to zejména proto, že výskyt pseudokrasových jevů není regionálně omezen. Avšak vzhledem k pestrosti geologické stavby českých zemí je i potenciální existence karbonátových výskytů a tedy krasových jevů mnohem širší než je

rozsah dnes poznaných krasových území a prakticky není vyloučena ve většině geologických jednotek. Tak je i pro evidenci dalších, dosud nepoznaných, krasových jevů vytvořen systémový prostor. Viz mapa Jeskyně a krasová území ČR 1 : 500 000 (AOPK ČR, Kartografie Praha 1998). Moravský kras největší a nejdokonaleji vyvinuté krasové území v ČR, vytvořené v devonských vápencích (25 km dlouhé a 3-5 km široké pásmo od Brna po Sloup a Holštejn). Vyvíjí se od starších druhohor, v mladších třetihorách byl proces krasovění přerušen mořskou transgresí (uložení sedimentů), po regresi zmlazena říční síť. Téměř zarovnaný povrch je mírně ukloněn k J a je odvodňován Punkvou, Křtinským potokem a Říčkou do Svitavy, podle toho je členěn na tři vývojově samostatné části: 1) severní (povodí Punkvy) nejlépe vyvinutá část, nejširší spektrum krasových útvarů. Ústřední jeskynní soustavou je systém Amatérské jeskyně. 2) střední (povodí Křtinského potoka) centrální jeskynní systém zde je Rudické propadání Býčí skála. 3) jižní (povodí Říčky) centrální jeskynní systém: Ochozská jeskyně. Rozsáhlá škrapová pole, závrty a uvaly, krasové kaňony (např. Pustý a Suchý žleb), slepá a poloslepá krasová údolí (např. Sloupské a Holštejnské), mohutné ponory a vývěry (např. vývěr Punkvy v Pustém žlebu), mohutná propast Macocha. Archeologické nálezy (pozůstatky neandertálců z jeskyní Kůlna a Švédův stůl). Český kras po Moravském krasu druhé největší krasové území v ČR, podél dolního toku Berounky mezi Berounem a Prahou. Devonsko-silurské vápence Barrandienu jsou od sebe odděleny břidlicemi a vulkanity a rozčleněny zlomy, které brání vývoji jednotné hydrografie a souvislých jeskynních systémů. Krasové kaňony Berounky a přítoků, nedlouhé sloje a chodby, nehluboké propasti, na povrchu ojedinělá škrapová pole a skupiny závrtů. Kras se vyvíjí už od prvohor četná přemodelování, mocné sedimentární výplně dutin. Archeologický význam (mnoho dutin osídleno od staršího paleolitu). CHKO Český kras. Zpřístupněné Koněpruské jeskyně + řada dalších (jeskyně Sv. Ivana v travertinech, jeskyně Axamítova brána, Dědkova díra, Turské maštale zničeno lomem, jeskyně Martina, Kozí díry, V prdeli, Závrt s mastným flekem). kras Králického Sněžníku v údolí Moravy Tvarožné díry: vývěrový subhorizontální systém chodeb a kanálů o délce asi 245 m. Hranický kras v devonských vápencích kry Maleníku: Hranická propast, Zbrašovské aragonitové jeskyně aj. Bečva zde vytváří kaňon. Javoříčský kras v devonských vápencích vrchu Špraňek, jeskyně vázané na tok Špraněk (Javoříčské jeskyně, Zkamenělý zámek aj.) Mladečský kras v devonských vápencích vrchu Třesín; Mladečské jeskyně, jeskyně Podkova (horizontální se dvěma vchody, délka 162 m), jeskyně Ve štole (speleoterapeutická léčebna). Krasová území Západních Karpat a předhlubní jsou vázána na tektonické kry jurských vápenců ve vnějších příkrovech flyšového pásma, významný zejména Štramberský kras (archeologicky významná jeskyně Šipka NPP, jeskyně Slámova sluj aj.) a kras Pavlovských vrchů (jeskyně Na Turoldu délka přes 500 m, specifická korálovitá morfologie stěn, dříve přístupná veřejnosti). Nej v jeskyních ČR NEJDELŠÍ JESKYNĚ 34 900 m Jeskynní soustava Amatérské jeskyně, zahrnující Starou a Novou Amatérskou j., Punkevní j. s propastí Macochou a Výtokem Punkvy, j. Třináctku, j. Spirálku, j. Pikovou dámu a ponorovou j. Novou Rasovnu. Je rozsáhlým vícepatrovým systémem prostorných chodeb a dómů s mohutnými komíny a propasťovitými vstupy, aktivním průtočným, s řadou sifonů a polosifonů, s hojnými krápníkovými formami a erozními tvary. Je protékán od ponoru v Nové Rasovně potokem Bílá voda a od přítokového sifonu v tzv. Sloupské větvi Sloupským potokem, které se v ní spojují v Punkvu, jež následně protéká dnem propasti Macochy a vodními dómy Punkevních jeskyní do Vývěru Punkvy v Pustém žlebu. Aktuální celková délka činí 34 900 m a denivelace přes 110 m. Soustava leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras. NEJHLUBŠÍ PROPAST 273,5 m Hranická propast, též Macůška. Propast dosud neznámé hloubky. Je hydrotermálního původu, z větší části je zaplněna mineralizovanou slabou kyselkou. Hloubka suché části je 69 m k hladině jezera, automatická sonda Hyball dosáhla celkové hloubky 273,5m (tj. 204,5m pod hladinou, dne 18.9.1995), aniž by dosáhla dna. Propast je významnou lokalitou geologickou, hydrologickou i historickou. Její jezero je nejhlubším přírodním jezerem v ČR. Leží v NPR Hůrka u Hranic.

NEJDELŠÍ PSEUDOKRASOVÁ JESKYNĚ 1 065 m Teplická jeskyně je pseudokrasovou blokovou jeskyní v pískovcích České křídové pánve. Leží v NPR Adršpašsko-teplické skály v CHKO Broumovsko. NEJHLUBŠÍ PSEUDOKRASOVÁ PROPAST 57,5 m Kněhyňská jeskyně, též Kněhyňská propast, je rozsedlinová pseudokrasová propast s členitým systémem puklinových chodeb a síní v křídových pískovcích flyšového pásma Západních Karpat v Moravskoslezských Beskydech. Její hloubka činí 57,5 m a celková délka chodeb 280 m. Leží v PP Kněhyňská jeskyně v CHKO Beskydy. NEJDELŠÍ TRAVERTINOVÁ JESKYNĚ 30 m Jeskyně Sv. Ivana pod kostelem a klášterem ve Sv. Janu pod Skalou (též Ivanka) je uměle upravenou, původně přírodní dvousíňovou jeskyní vzniklou v holocénních travertinech. Je aktivní vývěrovou jeskyní, dříve údajně léčivého krasového pramene zvaného Ivanka. Jeskyně sloužila jako poustevna sv. Ivana, později jako podzemní kostel (úprava zachována) a v jedné síni je klášterní krypta. Délka jeskyně činí 30 m. Jeskyně je významnou lokalitou geologickou (významný holocenní profil) a historickou. Leží v NPR Karlštejn v CHKO Český kras. NEJDELŠÍ DOLOMITOVÁ JESKYNĚ 1 040 m Bozkovské dolomitové jeskyně, též Stará a Nová Bozkovská jeskyně. Členitý systém chodeb a dómů s podzemními jezery a přepadovým vývěrem, s krápníkovými formami a s unikátní selektivní morfologií stěn a stropů. Vznikla převážně korozí v čočce vápnitých dolomitů uprostřed fylitů železnobrodského krystalinika v Železnobrodské vrchovině. Její celková délka činí 1 040 m, z toho zpřístupněná trasa 350 m, denivelace je 43 m. Je významnou lokalitou geologickou a zoologickou (zimoviště netopýrů a vrápenců, bezobratlí) a má největší krasové podzemní jezero v Čechách. Jeskyně je technicky upravena a zpřístupněna veřejnosti. NPP Bozkovské dolomitové jeskyně. NEJDELŠÍ LEDOVÉ JESKYNĚ Mezi následujícími třemi jeskyněmi lze těžko rozhodnout, kterou z nich kvalifikovat jako největší. Jeskyně Naděje, též Ledová jeskyně, je puklinovou pseudokrasovou jeskyní, vzniklou v neovulkanitech (fonolit) České křídové pánve v Lužických horách. Její délka činí 30 m, hloubka 6 m. Zalednění je celoroční. Jeskyně je PP Naděje. Ledové sluje u Vranova nad Dyjí představují celkem 14 pseudokrasových rozsedlinových, puklinových, suťových a kombinovaných propasťovitých jeskyní v bítešské ortorule, z nichž některé mají paledové mikroklima. Délka jeskyní dosahuje až přes 400 m a jejich hloubka až přes 30 m. Leží v NP Podyjí. Jeskyně Piková dáma v Moravském krasu je propasťovitým systémem, jež je součástí soustavy Amatérské jeskyně. V jedné z větví jeskyně je Ledová chodba s téměř celoročním zaledněním, tedy s paledovou funkcí. Leží v PR Bílá voda v CHKO Moravský kras. NEJVĚTŠÍ PODZEMNÍ PROSTORA (DÓM) 70 30 60 m Obří dóm v jeskynním systému Rudické propadání. Dóm leží na podzemním řečišti Jedovnického potoka a má rozměry půdorysu 70 30 a výšku 60 m. Leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ JESKYNĚ S ARAGONITOVÝMI FORMAMI Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou jsou členitým systémem chodeb, dómů a komínů, korozního, převážně hydrotermálního původu. Díky své genezi na zóně minerálních pramenů se v nich vytvořily vedle u nás ojedinělých gejzírových stalagmitů také unikátní formy aragonitu - onyxové sintry a jehlicovité a krystalické tvary. Jeskyně má doposud výrony kyselky, z níž se uvolňuje CO 2 a vytváří podzemní plynová jezera. Celková délka jeskynního systému činí 930 m, z toho zpřístupněná trasa cca 300 m, denivelace téměř 70 m. Jeskyně je technicky upravena a zpřístupněna veřejnosti. Leží na území připravované NPP Zbrašovské jeskyně. NEJMOHUTNĚJŠÍ PROPAST Propast Macocha je mohutnou řícenou propastí s jezírky a vodním tokem Punkvy na dně, se vstupy do Punkevních jeskyní a se sifony do Amatérské j. Její hloubka činí 139 m ke hladině jezírka, 168 m celkem (tj. na dno Spodního jezírka). Je významnou lokalitou geologickou, zoologickou (zimoviště netopýrů a vrápenců, bezobratlí včetně vodních), botanickou (endemické druhy rostlin) i historickou (historie speleologických výzkumů). Dno propasti je přístupno veřejnosti z Punkevních jeskyní. Leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras.

NEJHLUBŠÍ KRASOVÉ JEZERO >204,5 m V Hranické propasti, zvané též Macůška nebo Propast, je v hloubce 69m pod povrchem hladina krasového jezera dosud neznámé hloubky (sonda Hyball po 204,5 m nedosáhla dna). Tvoří jej mineralizovaná kyselka o teplotě 14-16,5 C (ve větší hloubce až 20 C). Leží v NPR Hůrka u Hranic. NEJROZSÁHLEJŠÍ PLYNOVÁ JEZERA Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou obsahují v některých hlouběji položených částech (např. Galašův dóm, jeskyně Tunel, jeskyně Smrti) koncentrace CO 2, který se zde uvolňuje z přírodních výronů, vázaných na minerální prameny. Plyn tvoří v jeskyních plynová jezera s relativně proměnlivými koncentracemi až přes 80%. NEJDELŠÍ PODZEMNÍ VERTIKÁLA 153 m Rudická propast v jeskynním systému Rudické propadání v Moravském krasu je jedním z nejvyšších komínů tohoto systému, otevřeném na povrch umělým průkopem do závrtu u Rudic. Tak vznikla nejdelší vertikála v ČR o délce 153 m. Jeskyně leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ PODZEMNÍ TOK přes 10 km Podzemní tok Punkvy a jejích zdrojnic Sloupského potoka a Bílé vody v jeskynní soustavě Amatérské jeskyně tvoří ucelený kontinuální krasový vodní systém od Sloupského propadání přes Sloupsko-šošůvské jeskyně a od Holštejnského propadání v Nové Rasovně přes jeskyně Pikovou dámu, Spirálku, Třináctku a Starou Amatérskou j., po jejich soutoku pak společně přes Novou Amatérskou j., Červíkovy j., dno Macochy, vodní dómy Punkevních jeskyní až po Výtok Punkvy, o celkové délce přes 10 km. Leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ VEŘEJNOSTI ZPŘÍSTUPNĚNÁ JESKYNĚ návštěvní trasa 1 230 m Sloupsko - Šošůvské jeskyně s jeskyní Kůlnou v Moravském krasu, o celkové délce 4 165 m, mají technicky upravenu a veřejnosti zpřístupněnu návštěvní trasu v délce 1 230 m. Leží v CHKO Moravský kras. NEJVĚTŠÍ VEŘEJNOSTI ZPŘÍSTUPNĚNÁ PODZEMNÍ PROSTORA 97 44 20 m Hlavní dóm Kateřinské jeskyně v Moravském krasu je rozlehlou, převážně řícenou prostorou o délce 97 m, šířce až 44 m a výšce dosahující 20 m. Spolu s jeskyní je technicky upraven a zpřístupněn veřejnosti a již tradičně se v něm pořádají koncertní vystoupení. Jeskyně leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras. NÁLEZY NEJSTARŠÍCH LIDSKÝCH POZŮSTATKŮ V Českých zemích byly nalezeny kosterní pozůstatky neandrtálského člověka v těchto jeskyních : - v jeskyni Šipka ve vrchu Kotouči u Štramberka (NPP Šipka), - v jeskyni Švédův stůl v jižní části Moravského krasu (PR Údolí Říčky v CHKO Moravský kras), - v jeskyni Kůlna v severní části Moravského krasu (CHKO Moravský kras). NEJSTARŠÍ ZÁZNAM JESKYNĚ NA TOPOGRAFICKÉ MAPĚ r. 1627 Hranická propast byla zakreslena již na tzv. Komenského mapě Moravy z roku 1627 (vydal holandský rytec a nakladatel N. I. Piscator) v podobě rozpolceného kopce a označena nápisem Propast. Zpřístupněné jeskyně 1) Bozkovské dolomitové jeskyně (Bozkov) členitý systém chodeb a dómů v metamorfovaných staropaleozoických dolomitech, s podzemními jezery a přepadovým vývěrem, krápníkové formy. Celková délka 1 040 m, zpřístupněno asi 350 m. NPOP Bozkovské dolomitové jeskyně. 2) Koněpruské jeskyně (Beroun) v CHKO Český kras, největší jeskynní systém v Čechách na ostrohu Zlatého koně; třípatrový jeskynní systém o délce asi 2 000 m (zpřístupněno 600 m), hojné krápníkové formy (včetně tzv. koněpruských růžic), geologicky významné profil devonským útesem, kosterní pozůstatky Homo sapiens fossilis, pozůstatky penězokazecké dílny z 15. stol., zimoviště netopýrů a vrápenců. NPP Zlatý kůň. 3) Chýnovská jeskyně (Chýnov) víceúrovňový ukloněný jeskynní systém v krystalických vápencích (mramory, amfibolity), aktivní podzemní tok evorze. Celková délka 1 170 m, zpřístupněno asi 400 m. NPP Chýnovská jeskyně. 4) Javoříčské jeskyně (Slavětín u Litovle) rozsáhlý třípatrový systém chodeb a dómů v devonských vápencích s bohatými a mohutnými krápníkovými formami. Celková délka asi 4 000 m, zpřístupněno 740 m. NPR Špraněk.

5) Mladečské jeskyně (Chudobín u Litovle) subhorizontální systém chodeb a dómů v devonských vápencích vrchu Třesín (korozní a tektonický původ). Krápníkové formy, jezírka. Celková délka 1 080 m, zpřístupněno 350 m. NPP Třesín. 6) jeskyně Na Pomezí (Lipová Lázně) dvoupatrový rozlehlý systém chodeb, dómů a vysokých komínů v krystalických vápencích, krápníkové formy. Celková délka asi 1 000 m, zpřístupněno 530 m. NPP Jeskyně na Pomezí. 7) jeskyně Na Špičáku (Písečná) dvoupatrový horizontální systém puklin, chodeb a dómů v krystalických vápencích mogotu Špičák u Supíkovic, chodby mají výraznou srdčitou profilaci (výmolná činnost tavných vod ledovce), bez krápníkové výzdoby. Středověké nápisy a kresby. Celková délka asi 400 m, zpřístupněno 230 m. 8) Zbrašovské aragonitové jeskyně (Teplice nad Bečvou) členitý systém chodeb a dómů s výraznými komíny, vznikly v devonských vápencích teplicovým krasověním působením výronů hydrotermálních kyselek podél tektonických puklin. Unikátní onyxové sintry, gejzírové krápníky, kužely se středovým kanálem, krystalové formy aragonitu (aragonitové hvězdice), jezera CO 2. Celková délka 930 m, zpřístupněno 300 m. Připravována NPP Zbrašovské jeskyně. v CHKO Moravský kras: 9) jeskyně Balcarka (Ostrov u Macochy) dvoupatrový členitý systém chodeb a vysokých dómů, s hojnými krápníkovými formami a výraznou barevností. Celková délka 930 m, zpřístupněno 605 m. 10) Kateřinská jeskyně (Blansko) patrový systém s vysokými dómy, bohaté krápníkové formy (unikátní palmové stalagmity). Celková délka 950 m, z toho přístupných 430 m. 11) Sloupsko-šošůvské jeskyně (Sloup v Moravském krasu) rozsáhlý dvoupatrový systém jeskyní vázaný na Sloupský potok, s hojnými krápníkovými formami. Celková délka 4 165 m, zpřístupněno 1 170 m. Na návštěvní trasu je uměle napojena jeskyně Kůlna (rozsáhlá sluj, významné archeologické naleziště) celková návštěvní trasa tak činí 1 230 m (nejdelší v ČR). 12) Punkevní jeskyně (Blansko) rozsáhlý dvoupatrový systém chodeb a dómů s podzemním tokem Punkvy, hojné krápníkové formy, hluboká jezírka, propojení se dnem Macochy. Celková délka 3 900 m, zpřístupněno 1 260 m. Součást systému Amatérské jeskyně. Zpřístupněny včetně plavby po Punkvě.

Pískovcová skalní města skalní město - výrazné skalní geomorfologické tvary (věže, bloky, stěny, izolované skály), které připomínají zříceniny města; vznikají zvětráváním a odnosem v propustných horninách. Vyskytují se zejména v pískovcích oddělených soustavou puklin na kvádrovité bloky (dochází k hloubkové erozi). Děčínské stěny (nejvyšší bod Děčínský Sněžník), Jetřichovické skalní stěny (zde Pravčická brána), nejvíce v České tabuli (Jičínská a Ralská vrchovina): Polomené hory, Hradčanské stěny (nad Máchovým jezerem), Hruboskalské skalní město, Malá skála, Příhrazské stěny, Český ráj, Kokořínsko (kokořínské pokličky červená poklice na úzkém sloupu ); dále Adršpašsko-teplické skály (nejrozsáhlejší skalní město ve stř. Evropě), Broumovské stěny, Stolová hora, Ostaš, Hejda, Křížový vrch, Maštale K nejznámějším v ČR patří Prachovské skály, Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny, Děčínské stěny, Suché skály aj., vzniklé v pískovcích křídového stáří. CHKO Broumovsko Broumovské stěny, skalní pískovcové město na levém břehu Metuje na okraji kuesty kvádrových pískovců. Nejvyšší Božanovský Špičák (773 m n. m.). JZ svah je mírný, členěný roklemi, s několika osamělými skalami (např. Hvězda); na JV končí Broumovské stěny Korunou (772 m n. m.) a Špičákem. PR od roku 1956 (638 ha). Ve skalním městě zbytky původního lesního porostu. Adršpašsko-teplické skály, největší skalní město v ČR, v Sudetském (Broumovském) mezihoří. Zaujímá plochu 28 km 2. Vytvořilo se v kvádrových pískovcích svrchního turonu. Reliéf má charakter vrchoviny na okraji kuestovitě ukloněné. Ploché vrcholy skal ve výšce do 786 m n. m. (Čáp). Chráněná oblast od roku 1933 na ploše 1 772 ha. Zbytky původního jedlovo-bukového lesa. Pramenná oblast Metuje. Česká křídová tabule, geomorfologický celek v severovýchodních Čechách. Táhne se od Krušných hor a Žatecka až k Sudetským horám, Děčínským mezihořím pokračuje do Německa a na Moravě dosahuje k Boskovicím. Zaujímá asi čtvrtinu území Čech. Původem pánev, ve svrchní křídě mořský záliv. Řeky vtékající do zálivu zanášely dno hrubými písky a jemným kalem; celková mocnost usazenin kolem 700 m. Po ústupu moře zůstaly v pánvi vodorovně uložené pískovce, opuky, slínovce aj., při okrajích pánevně prohnuté. V třetihorách tabule postižena příčnými a podélnými zlomy, které ji rozdělily na různě velké pískovcové masívy, jež se podél zlomů posunovaly. Při okrajích jednotlivých tabulí, kde je zvýšená eroze, vznikala skalní pískovcová města. V západní části České křídové tabule pronikly křídovými usazeninami třetihorní vulkanity, které vytvořily sopouchy, lakolity a žíly. Pískovce České křídové tabule jsou největší zásobárnou vody v Českém masívu. CHKO Labské pískovce NP České Švýcarsko CHKO Lužické hory České Švýcarsko, národní park v severních Čechách na pravém břehu Labe na Děčínsku; 79 km 2. Byl vyhlášen v roce 1999 na území, které je z většiny součástí Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, z malé části Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Navazuje na národní park Saské Švýcarsko na německé straně hranic, vyhlášený roku 1991. Předmětem ochrany jsou především členitá pískovcová pahorkatina s četnými skalními útvary a rozsáhlé původní lesní ekosystémy v téměř neosídlené krajině. Vzácná flóra i fauna (vydra, sokol, rys, čáp černý aj.). Významná oblast cestovního ruchu. Mezi největší turistické magnety patří Děčínské a Jetřichovické stěny se skalními městy a skalními mosty (Pravčická brána) a plavba soutěskami říčky Kamenice. Hlavním střediskem cestovního ruchu je pohraniční městečko Hřensko na labském břehu. Sídlem správy parku je Krásná Lípa. Děčínská vrchovina, častěji Děčínské mezihoří tektonická pánev mezi Krušnými horami a Sudetskou soustavou; vyplněna křídovými sedimenty mělkého moře. Nejnověji proříznutá údolím Labe pod Děčínem. Postižena saxonskými zlomy, posuny ker a jejich částečným úklonem. Dělí se na Děčínské stěny, Růžovskou plošinu a Jetřichovická skalní města.

Děčínské stěny, pískovcové skalní útvary v Děčínské vrchovině. Základem jsou strukturní plošiny ve výšce 400 550 m n. m. Jejich okraje lemují kaňonovitá údolí Labe a jeho přítoků. Ve skalních stěnách vznikla vlivem eroze a ronu skalní města. Nejznámější Tiské stěny; nad nimi Děčínský Sněžník. Jetřichovské stěny, vrchovina z kvádrových pískovců v severních Čechách, součást Děčínské vrchoviny. Velmi členitý povrch, četné skalní útvary (komíny, kaňony, skalní brány Pravčická brána). Zalesněné. Pravčická brána, přirozená skalní brána v severních Čechách v Děčínské vrchovině nedaleko Hřenska. Vznikla v druhohorních kvádrových pískovcích zvětráváním (vydrolováním) a eolickou erozí podél puklin a vrstevních ploch. Výška 16 m, šířka 27 m; vlastní most je široký 7 8 m, mocný 3 m. NPP (4,5 ha, vyhlášena v roce 1963); přírodní útvar evropského významu. CHKO Kokořínsko Kokořínsko, CHKO severně od Prahy; 272 km 2. Plošina z kvádrových pískovců je rozčleněna kaňonovitými údolími, řada skalních útvarů (skalní věže, tzv. pokličky aj.). V údolích inverze vegetačních stupňů. Významná rekreační oblast s lidovou architekturou, hrad Kokořín. Kokořínský důl, PR v CHKO Kokořínsko; do kvádrových pískovců středního turonu hluboko zaříznutý kaňon Pšovky, větvící se v řadu menších bezvodých údolí a roklí. Jednotlivé skalní věže, místy i menší skalní města jsou tvořená pískovcem. Charakteristickým fenoménem jsou tzv. Kokořínské pokličky, odolné, limonitem zpevnělé vrstvy kryjící shora pískovcové věže. CHKO Český ráj Jičínská pahorkatina, území ve východních Čechách na levém břehu Jizery; Sokol, 562 m n. m. Tvořena třetihorními sedimenty, zejména pískovci, z nichž vystupují četné výrazné bazaltové suky, sopouchy a žíly (Trosky, Mužský, Vyskeř aj). Řada pískovcových skalních oblastí (Hrubá Skála, Prachovské skály). Hruboskalské skalní město, území v severovýchodních Čechách v Jičínské pahorkatině. Tvořeno kvádrovými kaolinickými pískovci. Četné skalní útvary (věže, římsy, výklenky, jeskyně a strže) vznikly erozí a selektivním zvětráváním. Malá Skála, obec v severních Čechách v okrese Jablonec nad Nisou na Jizeře; 1 050 obyvatel (1999). Turistické středisko, východiště do okolních skalních oblastí (Suché skály, Besedické skály). Nad obcí skalní hrad Vranov. Prachovské skály, území v severovýchodních Čechách západně od Jičína, součást Jičínské pahorkatiny. Plošina z kvádrových pískovců je rozčleněna soutěskami a strmými kaňonovitými údolími. Četné skalní útvary. Turistická oblast. Přírodní rezervace (243 ha, vyhlášena v roce 1933). Ralská pahorkatina, území v severních Čechách v Severočeské tabuli; nejvyšší Ralsko, 696 m n. m. Členitá pahorkatina z křídových sedimentů (pískovce, slínovce) s průniky neovulkanických těles, místy skalní města. Příhrazské skály (stěny)

Klima A Faktory ovlivňující klima A.1 Invarianty (neměnné faktory) 1. Reliéf poloha daná zeměpisnou šířkou ovlivňuje délku slunečního svitu (výraznější ovlivnění je pak především v členitějším reliéfu): α + 23,5 (21.6.) α (20.3., 23.9.) α - 23,5 (22.12.) h = 90 - ϕ + δ = α + δ ϕ - zeměpisná šířka (α = 90 - ϕ) δ - deklinace Slunce h - polední výška Slunce V zimních obdobích do hlubokých údolí už nezasahuje sluneční svit (díky nízké výšce Slunce jsou prakticky stále ve stínu). 2. Poloha vzhledem k oceánu vzdálenost po rovnoběžce 780 km (La Manche Aš), i když vzdušná vzdálenost k Terstu (322 km) je menší (podstatnější je však vzdálenost k Atlantiku vzhledem k významu západního proudění). 3. Ráz aktivního povrchu roli hraje využití povrchu (lesy, zastavěné plochy ) 4. Georeliéf tvary reliéfu ( návětrný/závětrný efekt, ) 5. Nadmořská výška výšková stupňovitost podnebí 6. Ekonomické aktivity ostrovy tepla v místech lokalizace sídel (klima měst), průmyslových závodů A.2 Dynamické faktory (Pro jejich pochopení je nutné rozumět všeobecné cirkulaci atmosféry v mírném pásmu.) Na území ČR jsou převážnou část roku vzduchové hmoty mírného pásu a jen v určitých obdobích sem pronikají (tzv. vpády) hmoty ze severních oblastí (typické pro zimu) nebo tropické vzduchové hmoty (spíše v létě). Povětrnostní situace je průměrný stav určitého rázu počasí trvající několik dní.

Základní povětrnostní situace v ČR 1. Západní cyklonální řídící TV nad Atlantským oceánem u Azorských ostrovů TN v oblasti Islandu a Skandinávie od západu postupují atmosférické fronty (nejčastější v zimě, kdy převládá jihozápadní proudění s přílivem oceánského vzduchu snížení teplotních amplitud) časté srážky 2. Severovýchodní cyklonální TV od Azorských ostrovů se rozšiřuje po Britské ostrovy TN nad Ukrajinou převládá severní proudění, které přináší chladný vzduch z vyšších zeměpisných šířek ( v zimním období tak proniká chladný vzduch ze severu, lidově zvaný Polák)

3. Jihozápadní cyklonální TN nad Britskými ostrovy TV nad jihovýchodní Evropou frontální rozhraní přes Francii k severovýchodu oblačné počasí se srážkami (tato situace byla i při povodních v červenci 1997) 4. Brázda nízkého tlaku nad střední Evropou TN nad Severním mořem, z ní vybíhá brázda nízkého tlaku vzduchu k jihu (až ke Středozemnímu moři) nejvydatnější srážky, převládá počasí s velkou oblačností

5. Cyklona nad střední Evropou rozsáhlá a hluboká TN přímo nad střední Evropou oblasti TV nad Atlantikem a nad severovýchodní evropskou částí Ruska atmosférické fronty postupují od JZ přes naše území k SV v létě intenzivní srážky (srovnej situaci 3; do situace 5 se vyvinula situace 3 i při povodních v červenci 1997) 6. Západní anticyklonální TV nad západní Evropou (Německo) TN severovýchodně od Islandu Převládá severozápadní proudění (časté v letním období)

7. Severovýchodní anticyklonální TV mezi severní částí Britských ostrovů a jihem Skandinávského poloostrova TN na západ od Islandu převládá severní proudění ( v zimě velmi nízké teploty) 8. Anticyklóna nad střední Evropou TV nad střední Evropou TN ve vyšších zeměpisných šířkách u Islandu nejčastěji na podzim (např. babí léto) v zimě způsobuje teplotní inverze Pro nás jsou rozhodující tlaková níže nad Islandem a tlaková výše nad Azorskými ostrovy.

B Chod meteorologických prvků B.1 Teplota vzduchu Průměrná roční teplota vzduchu t r 0,7 C; 9,5 C. Minimální t r = 0,7 C je na Sněžce; maximální t r = 9,5 C je v Hodoníně (přitom Praha-Klementinum má t r = 9,4 C). Dlouhodobý teplotní normál za celou ČR (období 1931 1960) je 7,4 C. Roční chod teploty: nejchladnější leden, nejteplejší červenec (mezi tím plynulý přechod). Oproti tomuto plynulému chodu se pravidelně (prakticky každoročně) objevují výrazné zvraty tzv. singularity, k nimž patří především: 1. Zmrzlí mužové vpád arktického vzduchu (po 10.5.) I VI XII 2. Medard od 2. dekády června do počátku července zesiluje oceánské proudění mnoho srážek (tzv. evropský monzun přitom to není opravdový monzun, protože mu chybí odpovídající zimní složka). 3. Babí léto konec září, vlivem vysokého tlaku vzduchu převládá proudění od J až JV výrazné oteplení. 4. Vánoční (Štědrovečerní) obleva vlivem oceánského proudění se zmírní teplotní amplitudy oteplení a dešťové srážky místo sněhových. Extrémní teploty -42,2 C; +40,2 C. Minimum dne 11. 2. 1929 Litvínovice u Českých Budějovic (-42,2 C); maximum v Praze-Klementinu v roce 1983. Extrémy nebývají na vrcholcích, ale v nížinách a sníženinách (větší amplitudy teploty než jinde). B.2 Srážky 95 % srážek jsou vertikální srážky, vypadávají za cyklonálních povětrnostních situací (1. 5.). Dlouhodobý průměrný úhrn srážek v ČR (období 1961 1990) je 666 mm (za období 1901 1950 je to 693 mm). Rozložení úhrnu srážek během roku (1961 1990) mm % leden 39,7 6,0 únor 35,9 5,4 březen 38,1 5,7 duben 47,1 7,1 květen 72,5 10,9 červen 83,7 12,6 letní srážkové maximum červenec 78,8 11,8 (314,3 mm; 47,2 %) srpen 79,3 11,9 září 54,0 8,1 říjen 41,0 6,2 listopad 48,0 7,2 prosinec 47,4 7,1 celkem 665,5 100,0 Rozdíly v rámci republiky: Srážkově chudé jsou Žatecká pánev, Řipská tabule, Kladenská tabule (vše do 450 mm) vliv srážkového stínu Krušných hor (na německé straně mírnější svah s hojnými srážkami) státní hranice SRN ČR Dyjskosvratecký a Dolnomoravský úval (do 500 mm) závětří Alp a Českomoravské vrchoviny