Tematický blok 3 - Formální podoba DP Obsah kapitoly Obsahem kapitoly je seznámení se základními pravidly věnujícím se formální podobě závěrečné práce a s formou zpracování ZP na VŠFS, o.p.s. Studijní cíle Doba potřebná ke studiu Seznámit studenty s formou zpracování ZP a se základními pravidly věnujícím se formální podobě závěrečné práce, tak, aby byli připraveni správně zpracovat a pochopit pravidla tvorby hlavních částí DP. Studenti by měli znát hlavní prohřešky proti formální podobě ZP. Studium Vám zabere 60 minut. Při opakování předešlé lekce dalších 60 min. Pojmy k zapamatování Úvod Výkladová část Formální podoba závěrečné práce. Grafická a gramatická podoba DP. Formát stránky. Korekce textu. Tato kapitola upravuje sjednocení formálního vzhledu diplomových prací, který je vyţadován Vysokou školou finanční a správní, o.p.s. Pouţití níţe popisovaných náleţitostí je vhodné i pro psaní ročníkových či semestrálních prací (s odpovídajícím zjednodušením ve způsobu vazby, zadání, prohlášení, poděkování atd.). 1 FORMÁLNÍ PODOBA BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE Formální úprava odevzdávané závěrečné práce (ZP) je v důleţitém, i kdyţ často v sekundárním postavení vůči obsahu tohoto textu. Text je vytvářen primárně pro svůj obsah, důleţitá je však i forma. 1 Cílem zpracování dokumentu po formální stránce je zpřístupnit tento obsah potenciálnímu čtenáři. Nevhodná úprava závěrečné práce komplikuje nebo zcela znemoţňuje sdělení obsahu. Neoddělitelnou sloţkou kvalitního textu je kromě obsahové a formální stránky i správné pouţívání češtiny a jiných pouţitých jazyků s důrazem na pravopis, stylistiku a terminologii. Obsah i formu závěrečné práce je třeba sladit a vyváţit na nejvyšší úroveň, jíţ je autor schopen. Práce, která zjevně nedodrţuje poţadovanou úpravu, můţe být studentovi vrácena k urychlené 1 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 66.
opravě a převázání. Při celkovém hodnocení kaţdé ZP je brán zřetel také na její formální úroveň a hrubé prohřešky proti formálním zásadám mohou negativně ovlivnit výslednou klasifikaci obhajoby nebo dokonce vést k tomu, ţe ZP nebude k obhajobě doporučena. Tato kapitola upravuje sjednocení formálního vzhledu bakalářských a diplomových prací, který je vyţadován Vysokou školou finanční a správní, o.p.s. Pouţití níţe popisovaných náleţitostí je vhodné i pro psaní ročníkových či semestrálních prací (s odpovídajícím zjednodušením ve způsobu vazby, zadání, prohlášení, poděkování atd.). V dnešní době je formální úprava zpracovávaného textu víceméně záleţitostí textového editoru a práce s ním je pro většinu studentů naprostou samozřejmostí. Velkou část doporučení lze uplatnit jiţ v samotném počátečním nastavení textového editoru a následná úprava textu v elektronické podobě je také snadnou záleţitostí. Další podrobnosti k formální úpravě práce, o kterých se v tomto textu nezmiňujeme, jsou uvedeny v samostatných interních dokumentech jednotlivých vysokých škol. Za účelem standardizování grafické úpravy prací jsou studentům k dispozici různé šablony a generátory. 2 1.1 Grafická úprava závěrečné práce Pro celý text ZP je třeba zvolit a důsledně dodrţovat jednotnou grafickou úpravu (např. názvy kapitol psát velkými písmeny, dodrţovat počet řádků mezi subkapitolami, mezi odstavci vynechávat řádek apod.). 1.1.1 Vazba diplomové práce Provedení vazby by mělo být takové, aby zajistilo: - ochranu obsahu po nezbytnou dobu, - nemoţnost práci rozebrat a opětovně sloţit, - umoţnit práci otevřít naplocho bez poškození vazby, - umoţnit skládání vázaných závěrečných prací na sebe nebo vedle sebe. Z pouţívaných technologií jsou: krouţková plastová vazba, hřebenová vazba, zipová vazba, nasouvací lišta a zacvakávací lišta řazeny mezi rozebíratelné vazby a tedy nevhodné. Vazba tepelná a vazba kovová krouţková jsou řazeny mezi nerozebíratelné vazby, ovšem tepelná vazba má omezenou trvanlivost v případě častého rozevírání naplocho, nemluvě o diskutabilní pevnosti opory vnější 2 FARKAŠOVÁ, Blanka, KRČÁL, Martin. Projekt Bibliografické citace : dle normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2, [online]. 2004-2009; [cit. 2009-04-14]. Generátor citací 1.1. Dostupný z WWW: <http://www.citace.com/moduly.php>. 2
strany zprávy v případě pouţití slabých desek. Kovová prouţková vazba omezuje skládání zpráv na sebe a pevnost je také obvykle nízká. Pouţitelné jsou tedy (s výše uvedenými výhradami) tepelná vazba v tuţších deskách a hlavně tradiční kniţní vazba s tvrdými deskami. Barevná úprava desek by měla být laděna do tmavších, střízlivějších tónů, ať matného, či lesklého povrchu. Barva písma na deskách a hřbetu závěrečné práce by měla být jednotná, nesplývající s barvou desek. Barvy lze volit v lesklém i matném provedení klasické pastelové, zlatou, stříbrnou. Nedoporučují se barvy reflexní. Nápisy mohou mít plastický charakter (vylisování do desek a hřbetu). Při zadávání a vyzvedávání zakázky na vazbu závěrečné práce ve firmě zabývající se knihařstvím je důleţitá kontrola kvality knihařské práce a Vaše trvání na dodrţení vysoké kvality vazby. Mějte na paměti, ţe i formální zpracování závěrečné práce je zohledňováno při jejím celkovém hodnocení. 1.1.2 Formát stránky (okraje, řádkování, záhlaví, zápatí) Normalizovaná strana textu představuje cca 1 800 znaků (úhozů) na stránce, tj. minimálně 30 řádků po 60 znacích, kde za znaky se počítají i mezery mezi slovy a za řádky i ty vynechané, např. mezi subkapitolami, pod nadpisem hlavní kapitoly apod. MS Word umoţňuje lehce a jednoduše zjistit souhrnné informace a statistické údaje o textovém souboru s počtem stránek, slov, znaků, odstavců a řádků (Soubor/Vlastnosti/ Statistické údaje). Pro práci by měl být pouţit bílý kancelářský papír, neprůsvitný, dostatečně kvalitní, standardizovaného formátu A4 (210 x 297 mm), který musí mít takovou kvalitu a gramáţ (běţná gramáţ 80 g/m 2 je zcela vyhovující), aby umoţňoval kvalitní písmo i četbu a případnou další reprodukci. Papír by měl být v celé zprávě stejný! Stejný papír od různých výrobců se můţe lišit kvalitou povrchu, bělostí atd. a při čtení práce tento rozdíl můţe působit rušivě. Omluvitelný je jiný typ papíru například u příloh. Je třeba téţ dávat pozor na kvalitu tisku při skládání výtisků z různých tiskáren (typicky skládání stran z černobílé a barevné tiskárny). Při umísťování plochy textu je třeba pamatovat na to, ţe stránky budou na levém okraji svázány. Proto je nezbytné situovat text tak, aby byl po rozevření publikace bez problémů čitelný i kopírovatelný. Obvykle se píše (tiskne) cca 4 cm od levého okraje stránky (z důvodu budoucí vazby práce) a text se zarovnává asi 2 3 cm od pravého okraje (doporučuje se 2 cm), záleţí však na zvolené velikosti písma při dodrţení předepsaných 60 úhozů (znaků) na řádku. Řádkování se obvykle pouţívá 1,5 2, nejčastěji se doporučuje 1,5. Jednoduché řádkování se u DP běţně nepouţívá. Řádkování by mělo být v celé práci jednotné. Výjimka je moţná při rozsáhlejší citaci, kdy 3
obvykle menší řádkování a odsazení tohoto textu dává na vědomí, ţe se jedná o text vloţený. Dále jsou normou stanoveny horní a dolní okraj 2 3 cm (v horním okraji je umístěno záhlaví, v dolním pak zápatí). Pouţitím záhlaví můţeme vylepšit optický vzhled práce. Do záhlaví je moţné uvést aktuální název kapitoly na dané stránce, čímţ u rozsáhlejších prací zvýšíme přehlednost a lepší orientaci čtenáře. Podrobnější uvádění názvů jednotlivých podkapitol v záhlaví či zápatí jiţ není doporučováno. Při uvedení jakéhokoliv textu v záhlaví či zápatí (mimo číslování stran) je vhodné oddělit tento text od textu práce tenkou plnou čarou přes celou šířku strany. Text záhlaví je moţné psát jiným typem písma a menší velikostí neţ běţný text. 1.1.3 Písmo, základní pojmy a typy Mezi základní pojmy, které jsou spjaty s písmem a kterých se v souvislosti s úpravou textu běţně pouţívá, patří: - Font písmová sada, souhrn všech znaků jednoho typu písma. - Verzálka, také majuskule velké písmeno. - Minuska, také minuskule malé písmeno. - Písmová osnova soustava myšlených linek, v nichţ je písmo při sazbě umístěno (viz Obrázek č. 1). - Horní dotah část minusky, která se dotýká horní dotaţnice (například u Š ). - Dolní dotah část minusky, která se dotýká dolní dotaţnice (například u p ). - Přetah vzdálenost, o kterou přesahují oblouky znaků příslušnou dotaţnici. Existuje proto, aby se opticky vyrovnalo posazení znaků s oblouky a bez nich (viz například znak p a t ). - Střední výška vzdálenost od účaří ke střední dotaţnici. Bývá rovna polovině stupně písma. Obrázek č. 1: Písmová osnova V sazbě se uţívá tzv. proporcionální písmo (kniţní písmo). Je to takové písmo, u něhoţ má kaţdý znak jinou šířku. Psací stroj má všechny znaky stejně široké, jedná se o neproporcionální písmo. Důvod pro pouţívání proporcionálního písma je jednoznačný toto písmo se lépe čte, neboť slova sloţená ze znaků těsně přiloţených 4
k sobě tvoří grafické celky, které jsou očima dobře vnímány. Všechna kniţní písma lze rozdělit na čtyři kategorie: Antikvy písma, jejichţ znaky mají serify a stíny. Příkladem je Palatino, Times, Garamond, Baskerville, Jannon atd. Tato písma se vyvíjela jiţ od začátků knihtisku a jsou v dnešní době velmi propracována do takřka ideálních estetických a uţitných tvarů. Serify dobře vedou oči po řádcích, proto se pouţívají pro sazbu obyčejného textu. Antikvou je vysázen i tento text. Grotesky vyvinuly se na počátku 19. století zjednodušením antikvových písem. Jejich znaky nemají serify ani stíny. Jsou to písma obvykle velmi výrazná, pouţívají se na nápisy, jejichţ obsah má být výrazný, čitelný za pohybu nebo horších světelných podmínek. Příkladem je Gill, Helvetica, Arial atd. Tato věta je vysazena groteskem. Lze si všimnout, ţe text je výraznější a větší, i kdyţ velikost písma je stejná. Egyptienky kategorie písma, tvořící přechod mezi antikvami a grotesky. Písmo například má serify, ale nemá stíny, nebo naopak, má stíny bez serifů. Příkladem můţe být písmo Optima. Písma této kategorie se pouţívají většinou pro dokumenty příleţitostného charakteru. Ostatní do této kategorie patří různá zdobná, ručně psaná (kaligrafická), gotická lomená a další písma. Jejich vyuţití v běţné praxi je téměř nulové, lze je aplikovat na speciální nebo příleţitostné případy. Další moţnosti úpravy písma poskytují řezy písma. Pod pojmem řez písma chápeme modifikaci základního tvaru písma, a to v několika parametrech: - Změna sklonu základní písmo je vzpřímené, skloněná varianta se nazývá kurzíva. Kurzíva má obvykle poněkud jinou kresbu, nevzniká tedy pouhým mechanickým nakloněním tahů. Tato věta je napsána kurzívou. Všimněte si například kresby písmene a / a. V bezserifových písmech bývá kurzíva vzhledově ekvivalentní skloněnému řezu: Toto je kurzíva písma Arial. Toto je obyčejné písmo Arial. - Změna duktu pojmem duktus se vyjadřuje poměr tmavé a světlé části tisku znaků. Je-li tedy duktus větší, písmo se jeví tmavší. Existují tedy řezy tmavé, tučné, polotučné, těţké, naopak i světlé, lehké. Tato věta je napsána tučně. - Změna šířky znaků touto modifikací dostáváme jednak řezy rozšířené (znaky jsou širší), jednak řezy zúţené, komprimované (šířka znaků je menší). Se zúţením znaků se obvykle zvětšuje i duktus (zápis se zdá tmavší). Toto je zúžené písmo. Toto je široké písmo. - Změna provedení tahů tahy písma se modifikují například 5
ozdobou nebo se provedou obrysově. Na závěr si dovolíme stručnou poznámku k velikosti písma. Stupeň písma, nepřesně velikost písma, je udávána obvykle v typografických jednotkách. Typografie se vyvíjí jiţ od středověku a měrné jednotky, které byly tehdy běţné, v ní zůstaly aţ do dnešní doby. Naneštěstí se navíc zachovaly i typické středověké rozdíly mezi jednotkami pouţívanými v různých zemích. Proto se i dnes pouţívají v sazbě dva rozdílné měrné systémy: Evropský (Didôtův) systém vznikl v 18. století a pouţívá se na evropském kontinentě. Vychází z velikosti původní francouzské stopy. Jeho základní jednotkou je 1 typografický bod = 1 b = 0,3759 mm. Větší jednotkou je 1 cicero = 12 b. Tento systém je nám nejbliţší. Anglo-americký systém pouţívá se v Británii a USA, je v dnešní době nejčastěji implementován v programech pro zpracování textů, které většinou pocházejí z USA. Vychází z anglické stopy. Jeho základní jednotkou je rovněţ 1 typografický bod (angl. point) = 1 pt = 0,351 mm. V 19. století se s rozvojem strojní sazby (např. stroje Monotype) velikost typografického bodu upravila na přesnou hodnotu 1/72 = 0,353 mm (tzv. monotypový bod). V dnešních zařízeních (např. laserové tiskárny apod.) se rovněţ počítá většinou s monotypovým bodem. Větší jednotkou je 1 pica = 1 pc = 12 pt. Kromě uvedených absolutních měrných jednotek se ještě pouţívají jednotky relativní jsou vztaţeny vţdy k aktuální velikosti písma: Čtverčík jednotka rovná velikosti písma. Značí se také 1 em, protoţe je rovna šířce velkého písmene M. Půlčtverčík jednotka rovná polovině čtverčíku. Značí se 1 en (v americké typografii také 1 ex), protoţe je rovna výšce písmene n (nebo x ). Základní velikostí písma je 10 b. Větší písmové stupně se pouţívají pro základní písmo například v dětských knihách. Menší pak pro poznámky pod čarou, slovníková hesla, noviny, časopisy. Vţdy platí, ţe pro dostatečné odlišení stupňů písma pouţitých v jednom dokumentu musí být mezi nimi rozdíl alespoň 20 %. Nemůţeme tedy pouţít například základní písmo 12 bodů a poznámky pod čarou 11 bodů. Za největší stupeň je povaţováno písmo 72 b (toto je maximální velikost v základní nabídce MS Word, samozřejmě lze přepsáním zvolit jakoukoli velikost písma). Platí, ţe 72 b = 1". Takovému písmu se proto říká palcové (odtud název palcové titulky ). 1.1.4 Písmo, doporučení pro psaní závěrečné práce 6
Závěrečná práce musí být předloţena v úhledné úpravě a v čitelně tištěné podobě. Píše (tiskne) se vţdy jednostranně. 3 Přitom vţdy platí, ţe sudé stránky jsou vlevo a liché vpravo. Větší důleţitost mají stránky liché (obvykle na nich začíná celý text nebo jeho nejvyšší oddíly). Psané znaky musí být dobře tvarované a čitelné, tisk z počítačové tiskárny kontrastně černý. Grafy, tabulky či jiné grafické prvky ve vlastním textu práce musí být nakresleny černou barvou (přílohy nikoli). Úprava textu má mít obvyklou, standardní podobu strojem psaných (tištěných) rukopisů. Je nutné, aby se studenti seznámili s platnou normou ČSN 01 6910 (016910) Úprava písemností zpracovaných textovými editory nebo psaných strojem a v odpovídající míře se jí řídili. Velikost písma a řádkování se volí vzhledem k poţadavkům na normalizovanou stranu textu. Typ písma musí mít standardní velikost a podobu, nejlépe kolmou a bez ozdob (např. kurzíva jen vzácně v textu nebo jako grafický záměr). V celé práci by měl být pouţit pouze jeden typ písma (font), a to písmo standardní patkové (např. Times New Roman, 12pt v základním textu) nebo bezpatkové (např. Arial, 11pt v základním textu), kolmé a bez grafické úpravy. Doporučeno je patkové písmo typu Times New Roman (patky vedou oči při čtení, pouţívá se u delších souvislých textů). Při správném vyuţití všech moţností řezu písma (obyčejné, kurzíva, tučné), lze vystačit u jedné práce s jedním typem písma. 4 Poznámky pod čarou lze psát písmem o velikosti 10 bodů. Vybrané pasáţe v textu lze zvýraznit změnou sklonu písma - kurzívou. Nadpisy mohou být zvýrazněny tučně, podtrţením anebo velikostí. Nadpisy stejné úrovně by měly mít stejnou grafickou úpravu, a pokud jsou podtrhávány, podtrhává se text, nikoli číselné označení. Jiné formy zvýraznění textu (podtrţení, proloţení tedy vloţení mezer mezi písmena, atd.) je třeba pouţívat velmi uváţlivě, střídmě a spíše se jim snaţíme vyhnout. Pouţívání různých typů fontů, zejména kombinovat patkové a bezpatkové fonty, se důrazně nedoporučuje. 1.1.5 Formátování odstavců Pro úpravu vzhledu odstavců je potřebné nastavit řadu parametrů, u nichţ je nutné také znát příslušné typografické zásady. Na Obrázku č. 2 jsou znázorněny některé rozměrové parametry odstavce. Obrázek č. 2: Rozměrové parametry odstavce 3 V současné době se jiţ zdá být poţadavek na jednostranný potisk zbytečný. V minulosti se doporučovalo potištění jen pravých stránek, protoţe při psaní na psacím stroji nebo tisku na jehličkových tiskárnách byl papír mechanicky poškozen a druhá strana jiţ nebyla čistá. 4 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 65. 7
Odstavec vţdy tvoří určitou ucelenou myšlenku, měl by tedy být v textu dobře rozpoznatelný. Odstavec má dva význačné řádky první řádek a poslední, tzv. východový řádek. Pro dostatečné oddělení odstavců se často před první řádek vkládá speciální mezera, tzv. odstavcová zaráţka. Druhým způsobem oddělení odstavců je vertikální odsazení přídavná mezera mezi po sobě jdoucími odstavci. Některé odstavce nemusí být sázeny na celou šířku sazebního obrazce, mohou tedy mít určité nenulové okraje (levý i pravý). Odstavcová zaráţka slouţí k optickému oddělení odstavců. Její velikost tedy musí být dostatečná, aby oči spolehlivě rozpoznaly začátek odstavce, avšak ne příliš velká, aby se nerozpadala jednotnost sazby. Velikost zaráţky závisí na délce řádku pro krátké řádky má hodnotu jednoho čtverčíku, pro střední řádky (kolem 33 cc) je velká 1,5 čtverčíku, pro delší řádky pak 2 čtverčíky. V ţádném případě se v kniţním písmu nedociluje pěti úhozy na mezerník jako na psacím stroji! V některých specifických případech se volí záporná první řádek odstavce je tedy delší neţ řádky ostatní. Tento případ je však kombinován s nenulovým levým okrajem, takţe první řádek odstavce nepřesahuje levý okraj sazebního obrazce (Příkladem můţe být seznam pouţité literatury). Je-li její velikost nulová, je potřebné zajistit dostatečně zřetelné oddělení odstavců jinými prostředky. Buď se podaří zajistit, ţe východový řádek kaţdého odstavce bude kratší o jeden aţ dva čtverčíky, nebo se pouţije odstavcové odsazení. Odstavcové odsazení je vertikální mezera mezi následujícími odstavci. Její velikost je určena zejména hodnotou řádkování. Volí se tak, aby mezera mezi odstavci byla dostatečně zřetelná, avšak nikoliv příliš velká. Většinou stačí polovina řádkování, pro dodrţení stejnoměrného pokrytí stránek jednotlivými řádky se někdy pouţije odsazení rovné přesně hodnotě řádkování. V ţádném případě odstavcového odsazení nedocilujeme vynecháním řádku! 8
Odstavcové okraje jsou pro běţný text prakticky vţdy nulové. Existují však případy, kdy je potřeba určité odstavce opticky odlišit. Jedná se o delší citáty u nich se nastavují oba okraje na velikost odstavcové zaráţky nebo jejího násobku, nebo jde o tzv. seznamy a výčty zde se nastavuje levý okraj nenulový, pravý nulový. Velikost okraje opět koresponduje s velikostí odstavcové zaráţky. Zarovnání odstavce můţe mít čtyřmi způsoby: Zarovnání vlevo levý okraj je zarovnaný, pravý není (tzv. sazba na prapor vpravo). Pouţívá se zejména při sazbě do uţšího rozměru (více sloupců či malý formát), protoţe nenastávají problémy při řádkovém zlomu. Všechny mezislovní mezery jsou v nominální hodnotě (třetina čtverčíku), sazba je vyrovnaná, nevznikají tzv. řeky. Jedinou nevýhodou je rušivý nezarovnaný pravý okraj. Zarovnání vpravo pravý okraj je zarovnaný, levý není (tzv. sazba na prapor vlevo). Pouţívá se výjimečně oči špatně hledají začátky řádků. Hodí se na krátké texty (například citát, věnování apod.). Zarovnání na střed řádky jsou vysázeny na středovou osu. Pouţívá se zejména u nadpisů, titulků a podobných objektů. Zarovnání do bloku oba okraje jsou zarovnány. Pouţívá se nejčastěji, je esteticky nejpřijatelnější pro běţný text. Dosahuje se tím, ţe se mění mezislovní mezery. Je nepřípustné zarovnávat text odstavce pomocí změny meziznakových mezer! Jedná-li se však o úzké sloupce, je vhodné toto zarovnání nahradit sazbou na prapor, aby se v textu neobjevovaly příliš velké nebo příliš staţené mezislovní mezery, které velmi ruší při čtení. Všechny uvedené parametry lze nastavovat u odstavcových stylů. Ke třem skupinám parametrů znakových stylů (Písmo, Ohraničení, Jazyk) přibývají další čtyři skupiny parametrů Odstavec, Tabulátory, Rám, Číslování. Stejně jako styly znakové i styly odstavcové mají moţnost parametry dědit, coţ je zde vyuţíváno v daleko hojnější míře. 1.1.6 Číslování stran Pro číslování stránek se pouţívají arabské číslice, posloupně v celé práci. Lícová stránka (pravá strana u otevřené knihy) u oboustranného tisku musí mít vţdy liché číslo. Umístění čísel stránek na listu není předepsáno, nejčastěji se pouţívá u oboustranného tisku vnější strana listu, u jednostranného tisku to bývá na vnější straně nebo uprostřed (v záhlaví, nebo v zápatí stránky). Číslování stránek je moţné zvolit libovolně nahoře či dole, při číslování na dolním okraji stránky jsou vzdálenosti mezi první a poslední řádkou asi 3 cm nahoře a cca 4 5 cm dole, záleţí vţdy na vhodném řádkování a na tom, kolik předepsaných 30 řádků na stranu konkrétně spotřebuje plochy. 9
Umístění čísla musí být v celé ZP stejné, a to: - doprostřed strany (v případě, ţe neuvádíme ţádný text v záhlaví či zápatí), - k vnějšímu tj. pravému okraji strany (v případě uvedení textu v záhlaví). V tomto případě píšeme text záhlaví od vnitřního (levého) okraje strany. Pozor, některé stránky jsou číslovány, ačkoliv se číslo nepíše. Stránky se číslují bez přerušení (včetně tzv. vakátů, tj. stránek, které zůstávají záměrně prázdné). Číslování se počítá od titulního listu (titulní list má číslo 1 a je vţdy lícový), avšak uvádí se aţ od Úvodu dále a pokračuje i v přílohách 5. 1.1.7 Číselné označování částí textu (kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce) Části závěrečné práce mají být přehledně číslovány tak, aby pomáhaly čtenáři zpřehlednit text a usnadnili mu orientaci vněm. Číslování kapitol se pouţívá v souladu s ČSN ISO 2145 6. Za číslem kapitoly se buď dělá, nebo nedělá tečka, názory se v tomto směru různí. V závěrečných pracích se doporučuje pouţít víceúrovňové číslování arabskými číslicemi (např. 1, 2, 2.1, 2.2, 2.2.1, 2.2.2, 3, 3.1 atd.), přičemţ za číslem poslední úrovně se tečka nepíše! Tečka se nedělá ani za textem nadpisu. Tečky se chápou jako oddělovače čítačů jednotlivých úrovní. Od úrovně podkapitoly 3. úrovně (3.3.3.3), se obvykle nadpisy nečíslují a nezařazují se do obsahu. Tři úrovně kapitol a podkapitol by měly být dostačující pro definici struktury písemné zprávy. Pokud se nám zdá, ţe tomu tak není, měli bychom se zamyslet, zda není chyba na naší straně. U této úrovně nadpisu se text nadpisu píše ještě na samostatný řádek. Kapitola obvykle začíná na nové stránce. Při oboustranném tisku se často poţaduje, aby začínala na pravé (liché) stránce. Mezi jednotlivými subkapitolami a oddíly se vynechávají mezery o velikosti 2 řádků, mezi nadpisem a následným textem o velikosti 1 řádku; doporučuje se vynechat řádek i mezi odstavci. Pokud je v textu obsaţen výčet s odráţkami, měl by být vynechán řádek mezi výčtem a okolním textem. Stránka by neměla končit osamoceným řádkem, řádek předloţkou. Kapitoly úvodní části se podle ČSN ISO 2145 nečíslují vůbec, úvod (hlavní část zprávy) také není číslován (někdy se pouţívá číslo 0, ale vypadá to zvláštně a tato varianta se nedoporučuje). Závěr se 5 BUDINSKÝ, Petr. Metodický pokyn prorektora pro vzdělávací činnost a vnější vztahy č. 9 / 2009. Praha :VŠFS, 2009. Bod 10. s. 6. 6 ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů. Praha : Český normalizační institut, 1997. 10
obvykle také nezahrnuje do Vlastního textu, a tedy se nečísluje. Text závěrečné práce se zpravidla zarovnává do bloku (na obě strany), první řádek prvního odstavce, tedy bezprostředně za názvem kapitoly odsazen není. První řádky dalších odstavců bývají odsazeny (zpravidla o velikost 3 5 písmen, coţ je asi 13 mm). U bezpatkového písma lze odsazení prvního řádku vynechat všude. Mezery mezi odstavci nejsou předepsány odlišení odstavců většinou zajišťuje odsazení. Obvykle se tedy pro patkové písmo buď mezera nedělá, nebo se nastavuje mezera za odstavcem na přibliţně 6 bodů (lze také nastavit automatickou velikost). U bezpatkového písma bývá mezera za odstavcem jeden řádek. Při pouţití mezery mezi odstavci pro odlišení odstavců se jiţ odsazení nepouţívá. Kaţdý jednotlivý odstavec by měl obsahovat ucelenou informaci není vhodné dělat pro kaţdou větu zvláštní odstavec, stejně však není přehledný odstavec na několik stran textu. Názvy kapitol a podkapitol musí vystihovat jejich obsah. Obvykle v nich nepouţíváme zkratky. 1.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce Přední deska a přídeští (první a druhá strana obálky) [číslování kapitol NE, číslování stránek NE], Titulní stránka (titulní list) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 1), ale toto číslo se NEPÍŠE], Originál zadání práce (je-li stanoveno jako součást ZP) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 2), ale toto číslo se NEPÍŠE], Prohlášení [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 3), ale toto číslo se NEPÍŠE], Poděkování/Předmluva [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 4), ale toto číslo se NEPÍŠE], Abstrakt, Klíčová slova [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 5), ale toto číslo se NEPÍŠE], Obsah [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 6), ale toto číslo se NEPÍŠE], Slovník znaků, symbolů, zkratek, akronymů, jednotek, termínů [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 7), ale toto číslo se NEPÍŠE], Úvod [číslování kapitol NE nebo číslice 0 (nula), číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Teoreticko-metodologická část 11
[číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Praktická /aplikační/ část [číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Závěr [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Soupis bibliografických citací/bibliografie (Literatura/Seznam literatury) [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Přílohy/Dodatky [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Analytický list Zadní deska a přídeští [číslování kapitol NE, číslování stránek NE]. 1.1.9 Seznamy a výčty Seznamy a výčty pouţíváme v případě, ţe chceme prezentovat různé moţnosti jednoho problému nebo uvést veškeré sloţky jednoho předmětu. Výčty se od předcházejícího i následujícího textu oddělují prázdným řádkem. Umísťují se bezprostředně od levého okraje (levé svislice) s výjimkou u víceúrovňových odráţek tam, kde to prospěje přehlednosti. Jednotlivé body se označují arabskými číslicemi (výčet numerický), písmeny abecedy (výčet alfabetický), pomlčkami nebo jinými značkami. U převzatých seznamů a výčtů je třeba uvádět jejich zdroj. 1.2 Fonetická abeceda, vědecká transliterace, transkripce a přechylování Fonetická abeceda slouţí k fonetickému (zvukovému, výslovnostnímu) přepisu originálního textu z jednoho písma do druhého transkripci. Kaţdá hláska je vyjádřena určitým speciálním znakem. Vědecká transliterace znamená důsledný převod kaţdé litery (písmeno) jedné grafické soustavy (psaní) literou jiné grafické soustavy s moţností reverze. Jde tedy o způsob přepisu nelatinkových písem do latinky. Jejím cílem je usnadnit přečtení daného výrazu poučenému čtenáři, který zdrojové písmo neovládá. Na rozdíl od transkripce se však snaţí neztratit ţádnou informaci o původním pravopisu a moţnost zpětného přepisu do původní abecedy beze změny významu je, nejen u vědeckých textů, výhodou. Nejlépe je údaje (např. v bibliografických citacích) přepisovat tak, jak jsou uvedeny v originálu. Je-li to technicky moţné, doporučujeme pro termíny z jazyků neuţívajících k zápisu latinku (např. indické jazyky) 12
pouţívat vědeckou transliteraci. V souladu s platnou normou 7 lze provádět transliteraci nebo romanizaci (transliterovaná forma můţe nahradit originální nebo se připojuje v hranatých závorkách). Neexistuje-li standardně přejímaná vědecká transliterace (např. řečtina), uţíváme takový přepis, který je v českém prostředí povaţován za standardní. Jsou-li některé termíny s ohledem na zaměření práce okrajové (z jazykových oblastí, jimiţ se práce podrobněji nezabývá), pak postačuje fonetická transkripce, obvyklá v českých odborných publikacích. Tento přepis zároveň částečně naznačuje běţnou výslovnost cizojazyčných výrazů v češtině. Je také moţné pouţít transkripce, jejíţ pravidla budou jasně uvedena autorem v první poznámce při jejím pouţití v závěrečné práci. Přechylování je způsob zápisu ţenských jmen a je s ním spojen dlouhodobý spor, přechylovat/nepřechylovat. Nechceme čtenáři určit přesnou hranici pro pouţití přechylování, také by to pro nás bylo obtíţné a neodpovídalo by to odbornému rozsahu těchto skript. Lze doporučit míru pouţití přechylování spočívající v zaţité praxi a obvyklosti v různých médiích a sdělovacích prostředcích, i kdyţ nejednotnost je vlastní i jim. Při skloňování se v ČR pouţívají přípony ová, ové (v některých zemích lze najít i další přípony, rozlišující např. stav svobodná/vdaná). V jiných zemích se lze setkat i s dalšími příponami odlišujícími ţenský a muţský rod a v češtině by bylo moţné navíc k tomuto rozlišení psát příponu ová. Nejen tato skutečnost hovoří pro to, ponechat cizí vlastní osobní jména v originálním stavu, bez skloňování. Při psaní osobních jmen je také potřebné dostát zákonu č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. 1.3 Korektura textu Korektura patří mezi jednu z nejdůleţitějších součástí procesu vzniku kvalitního textu. Jejím smyslem je odhalení pravopisných, typografických a věcných chyb v dokumentu. Povinností studenta je odevzdání textu závěrečné práce v poţadované úpravě. Odchylky od norem pro zpracování závěrečné práce, o které je student přesvědčen, ţe je vyhovující, dokáţe odhalit kvalitní korektura dokumentu. Bohuţel se stává, ţe korektury jsou ve spěchu opomíjeny nebo si místo profesionála text přečte sám autor, který nemá dostatečné jazykové a stylistické znalosti. 7 ČSN ISO 9 (010185). Informace a dokumentace - Transliterace cyrilice do latinky - slovanské a neslovanské jazyky. Praha : Český normalizační institut, 2002. 13
Výhodou klasické korektury je, ţe existují ustálené symboly pro opravy chyb nebo změny v textu. Znají-li jak korektor, tak autor tyto značky, výrazně se tím urychlí a zkvalitní práce na dokumentu. Všechna korekturní znaménka velmi podrobně definuje platná norma ČSN 88 0410 Korekturní znaménka. V běţné praxi však není nutné znát zpaměti všechna, stačí jen několik základních. Znaménka se píší přímo do textu a poté se zopakují po straně sazby. Je-li sloupec sazby úzký, píšeme opravy po pravé straně, jinak je můţeme vyznačovat po obou. Znaménka se nepíší obyčejnou tuţkou, aby je nebylo moţné smazat; v případě omylu chybnou korekturu po straně přeškrtneme a v textu označíme podtečkováním. Klasická korektura je nenahraditelná. Počítačové algoritmy na opravu pravopisu dnes jiţ mohou odhalit velké mnoţství překlepů, umoţňují snadnou opravu některých chyb v celém textu najednou. Poradí si jiţ s interpunkcí, s pouţitím chybného tvaru slova. Výhodou korektury na papíře je i lepší orientace na stránce, moţnost odškrtávat si jiţ provedené opravy, popř. připisovat poznámky pro autora textu nebo korektora. 2 TABULKY A OBRÁZKY V TEXTU Kromě textu se ve vědeckých a také závěrečných pracích obvykle vyskytují i ilustrace. Do tohoto pojmu zahrnujeme obrázky, fotografie, schémata, tabulky, grafy, diagramy, mapy, vzorce a jiné do textu vloţené prvky. Jistě i dnes platí, nejen z pedagogického hlediska, ţe jeden obrázek nahradí tisíc slov. Ovšem je potřeba zváţit, v jaké míře obrázek přispívá k objasnění smyslu textu a je-li skutečně nutné aby byl obrázek zařazen v textu, nebo je vhodnější jej umístit do přílohy. Pro jejich zařazení existují následující pravidla, která mají zajistit snadnou orientaci v textu, případně jejich čitelnost a srozumitelnost. Jsou-li součástí práce (ať uţ přímo v textu anebo v příloze) takovéto ilustrace, je třeba je číslovat a popisovat tak, aby byl odkaz k nim obsaţený v textu jednoznačný. V zásadě se vţdy volí jednotný způsob sazby v souladu s písmem a úpravou celého textu. Jsou-li v textu práce pouţity tabulky, grafy, diagramy, vzorce nebo mapky, měly by vţdy být umístěny na střed stránky, s patřičným názvem a také zdrojem informací či pramenem odkud jsou převzaty. Titulek mapky či tabulky je umístěn nad objektem, zdroj informací ihned pod objektem. Součástí můţe být také legenda, která případně vysvětluje pouţité zkratky. 8 Obrázky, fotografie, grafy, diagramy, tabulky atp. pokud se přímo 8 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 66. 14
týkají textu, se vkládají do vlastní práce co nejblíţe odkazu na ně (umísťují se bezprostředně za první odkaz v textu je-li to moţné, tak na téţe stránce) a jsou číslovány a popisovány samostatně a průběţně. Na konci práce (za textem, před seznamem pouţité literatury) můţe být uveden Seznam obrázků, grafů a tabulek s číslem strany dané ilustrace. Jen pokud to není moţné, zařazují se tyto ilustrace do dodatků (příloh). Do přílohy zařazujeme obvykle ty, které jsou rozsáhlejší a rušily by souvislý výklad textu, nebo ty, které mají doprovodný či doplňující charakter. Podklady, které slouţí jako doplňující, jsou zařazeny a vevázány na konec textu do Přílohy. Jako přílohy také zařazujeme do práce dokumenty, tabulky, grafy aj., převzaté beze změn z jiných zdrojů s účelem ilustrovat některý aspekt zpracovávaného tématu a jejich obsah nepředstavuje hlavní argumentační linii zpracování tématu. Přílohy, které nejde svázat (výkres, CD atp.) jsou umístěny na zadní straně desek do pevné kapsy, pošetky. Všechny přílohy musí být uvedeny v obsahu. Obrázky a grafy včetně jejich popisu (výstiţný název) se zarovnávají na střed. Veškeré ilustrace, které byly převzaty nebo parafrázovány (volně zpracovány) od jiných autorů, musí být označeny předepsanou citací. Pokud do práce zařazujeme tabulky či grafy, které jsou výsledkem vlastního zpracování dat, umísťujeme je do vlastního textu, ve kterém je třeba dostatečně názorně vysvětlit postup, kterým jsme k výsledkům dospěli. Součástí tabulky či grafu musí být i legenda, v níţ jsou vysvětlena pouţitá označení proměnných. Ilustrace by měly být jednoduché, srozumitelné a je třeba pamatovat na moţnost pořizovat černobílé kopie (aniţ by byla sníţena čitelnost ilustrací). 2.1 Číslování tabulek a obrázků Jak jsme jiţ zmínili výše, obrázky, tabulky a schémata se obvykle uvádějí přímo v textu, nejlépe v místě, kde na ně odkazujeme. V případech, kdy mají doprovodný, rozšiřující charakter můţeme je uvést v příloze. Všechny ilustrace by měly být číslovány souvislou řadou číslic v celé zprávě, nebo v jednotlivých oddílech. Číslo ilustrace musí být opatřeno i popisným textem, který stručně a výstiţně popisuje obsah příslušné ilustrace. Interpunkce mezi pořadovým označením ilustrace a popisným textem není předepsána, lze pouţít tečku, dvojtečku či pomlčku. Ilustrace se číslují se v pořadí, v jakém se na ně v textu objevují odkazy, a to průběţně ve všech kapitolách závěrečné práce (např. tedy Tabulka 1 se v textu objeví dříve neţ Tabulka 2) a uvádějí se formou (Tabulka 10: Popisný text, Graf č. 13: Popisný text, Schéma 15
3: Popisný text, Obrázek 4.2 Popis), nebo zkráceně (Obr. 1: Popisný text, Tab. I: Popisný text, Tab. I Název). Názvy obrázků, tabulek a schémat, respektive jejich legenda musí být dostatečně informativní tak, aby čtenář pochopil základní smysl i bez hledání v textu. V závěrečné práci nemohou být stejné názvy pro různé tabulky, obrázky nebo schémata. Obrázky, tabulky a schémata uveřejněné v jedné práci by měly mít stejnou formu. Tabulka musí mít nahoře pořadové číslo obvykle římskými číslicemi a název vystihující její obsah (Tab. I: Popisný text, Tabulka II: Popisný text, Tab. I Název). Podle potřeby a vhodnosti lze také pouţít odlišné značení (Tabulka č. 10: Popisný text). Pokud tabulka pokračuje na následující stránce, opakujeme na kaţdé nové tabulce záhlaví tabulky, pořadové číslo tabulky, ani popisný text se jiţ neuvádí. Obrázky (fotografie) se obvykle číslují arabsky a číslo i legenda se běţně umísťují pod obrázkem (Obr. 1: Popisný text, Obrázek č. 2: Popisný text, Obrázek 4.2 Popis nebo Název). Schémata se číslují arabskými číslicemi a legenda se umísťuje nad schématem (není ovšem vyţadována), pod schéma umísťujeme případné vysvětlivky pouţitých zkratek a symbolů (Schéma 1: Popisný text). Pro číslování grafů se pouţívá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označeni Obrázek/Obr. bez ohledu na to, o jaký typ ilustrace se jedná. Je-li však v závěrečné práci více grafů, více vzorců, pak lze zavést i oddělené označení tedy i pojmenování Graf, Mapa atd. Přílohy (dodatky) obvykle mívají vlastní číslování (Dodatek A, Příloha B, ), tomu pak odpovídá i číslování pododdílů, obrázků, tabulek, grafů apod. v přílohách, které zahrnuje i číslo příslušné přílohy (Graf A.1: Popisný text). Obdobně postupujeme, volíme-li číslování ilustrací samostatně po kapitolách (Obr. 4-2 Popis nebo Název). 2.2 Pravidla, doporučení a náležitosti ilustrací 2.2.1 Tabulky Tabulka je objekt obsahující data, uspořádaná ve sloupcích a řádcích, často s doprovodným textem. Pouţívá se pro doplnění nebo vysvětlení textu. Formální úprava tabulek podléhá určitým pravidlům: Šířka tabulky je v ideálním případě rovna šířce okolního textu. Není-li to moţné, doporučuje se umístění tabulky na střed. 16
Názvy tabulek i případné legendy (vysvětlující text k tabulce) se sázejí jednotně v celém dokumentu. Tyto texty je moţno sázet na praporek i na střed. Musí být uveden název tabulky s uvedením pořadí (pořadové číslo), ve kterém je tato tabulka zařazena v textu. Velmi důleţitá je výstiţnost názvů jednotlivých sloupců a řádků. Často se vyskytující chybou je neuvedení rozměrů hodnot. Obvykle je uvádíme v záhlaví tabulky v hranatých závorkách, např. [mm], [mg/ml]. V tabulce by se neměly pouţívat rozdílné měrné jednotky téţe veličiny. Zejména u tabulek (pokud to nevyplývá z jejich obsahu) je nutné uvádět v názvu i rozměrové jednotky uvedených veličin, např. Tab. č. 1: Objem prodeje v letech 2006 2007 (v mil. Kč), nebo v hranaté závorce [mil. Kč]. Většinou se název píše stejným písmem jako ostatní text, někdy o stupeň menším. Pokud se pro obrázky nebo jejich popisky pouţívá jiné písmo, je moţno jej pouţívat také v tabulkách. Názvy samostatných rubrik začínají velkým počátečním písmenem, v dělených rubrikách (podnázvech) bývá počáteční písmeno malé. Čísla v témţe sloupci by měla být uváděna na stejný počet desetinných míst. Zvláštní případy: Nulová hodnota se zapisuje jako 0y. Neznámá/nezjištěná hodnota se zapisuje jako y. Logicky nemoţná hodnota se zapisuje jako y. Není vhodné uvádět v tabulce plně vypsaná čísla vyšších řadů, např.: 4 321 000 bytů, 8 765 000 bytů apod. Zápis lze vhodně zkrátit na 4 321, resp. 8 765, přičemţ v záhlaví sloupce bude uvedena měrná jednotka tis. bytů. Musí být zřejmé, nejen, které statistické testy byly pouţity, ale také zda jsou pro ně splněny předpoklady (např. normální rozloţení, pokud to test vyţaduje). Stejně tak se číselné údaje nikdy neuvádějí ve tvaru zlomků, protoţe jejich pouţití tabulku znepřehledňuje. Pokud jsou číselné údaje v témţe sloupci stejně dlouhé, lze je zarovnávat na střed. Pokud jsou ovšem různě dlouhé, pak se zarovnávají na pravý okraj se zarovnáním desetinných čárek pod sebe (proto je vhodné uvádět u čísel stejný počet desetinných míst viz výše). Textové údaje se obvykle zarovnávají k levému okraji. Tabulka by měla mít více řádků neţ sloupců. Při větším mnoţství řádků a sloupců je vhodné je očíslovat, bude tím ulehčen komentář tabulky. Maji-li některé řádky charakter konečných výsledků (součty, průměry apod.), je vhodné je zvýraznit. Pro vyznačování se v tabulkách pouţívá nejčastěji tučný/polotučný řez, protoţe kurziva 17
je v tabulce hůře čitelná. Tabulky by měly být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější s logickou stavbou. Vertikální čáry v nich nejlépe nepouţívejte vůbec a počet čar horizontálních omezte na minimum. Horizontální čary, popř. rámečky, jsou spíše pomůckou pro čtenáře. Někdy stačí oddělit pouze hlavičku tabulky a další čaru udělat aţ na konci tabulky, jindy je vhodné čarami oddělovat jednotlivé řádky. Jinou moţností je pouţít podtisk pro kaţdý druhý řádek. S grafickými efekty (různé tvary orámování, stínování, 3D-efekty apod.) je vhodné zacházet uváţlivě, aby zůstala zachována přehlednost tabulky. Tabulky delší neţ jedna strana je moţno sázet přes více stránek, pak se na počátku kaţdé nové stránky opakuje hlavička tabulky (záhlaví tabulky). Vysvětlivky pouţitých zkratek a symbolů pak uvedeme aţ za celou tabulkou. Tabulky širší neţ standardní šířka sazby je moţno otočit o 90. Záhlaví otočené tabulky musí byt vţdy orientováno směrem do vazby, coţ je u jednostranného tisku vţdy doleva, zatímco u oboustranného tisku je to doleva na pravých (lichých) stranách a doprava na stranách levých (sudých). Pod tabulkou lze uvést poznámky, vysvětlivky pouţitých zkratek a symbolů nebo odkazy na literaturu. Velikost pouţitého písma je obvykle shodná s velikostí písma v tabulce, nebo o jeden aţ dva stupně menši neţ je písmo základního textu dokumentu. Odkaz na literaturu uvádíme heslem Pramen:, Zdroj:, nebo Zpracováno podle (např. Zpracováno podle Výroční zprávy Mostecké uhelné společnosti, a.s. za rok 2000). 2.2.2 Grafy Graf je ilustrace, určená k doplnění nebo vysvětlení textu. Jejich počet by měl být úměrný (bez ujmy na srozumitelnosti a přehlednosti textu), je nevhodné, aby text byl grafy přeplněn. Pro pouţití grafů a diagramů platí kromě jiţ uvedených pravidel pro tabulky a obrázky také tato doporučení: Pro konstrukci grafů se pouţívá pouze pravoúhlý systém souřadnic (s výjimkou některých typů grafů, např. grafu kruhového). Na vodorovnou osu se zaznamenává nezávislá proměnná, na osu svislou pak proměnná závislá. Zřetelnost a vypovídací schopnost grafu je ovlivněna správnou volbou stupnic (měřítek) os. U grafu je nutno vţdy popsat, co je na které ose zaznamenáno, vynést a popsat stupnici měřítka osy včetně označení měrných jednotek. Je-li v grafu zobrazena funkce, která nezačíná v počátku grafu (nule), pak se vynáší stupnice aţ v rozpětí funkčních hodnot. 18
Při zkracování čísel u popisu stupnice se postupuje stejně jako u tabulek. Je-li zobrazeno více proměnných, je nutno v legendě vyznačit způsob jejich grafického rozlišení. Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem neţ popisky. Někdy se legendy umisťují přímo do grafu. Při vytváření grafů v textových editorech či tabulkových procesorech, nejen pro zápis legendy obvykle vyuţijeme sluţeb nabízených těmito nástroji. Grafické znázornění musí být jasné a přehledné, různé závislosti musí být zřetelně odlišeny. Pokud pouţijete barevné grafy, měly by být (pokud moţno) rozlišitelné i v černobílém provedení. V případě černobílého tisku je vhodnější pouţívat grafické značky neţ barevné odlišení, které narozdíl od WYSIWYG 9 zobrazení můţe při konverzi do různých stupňů šedi ztratit potřebný kontrast. Je-li graf vytvářen na základě tabulky, rovněţ uvedené v textu, je vhodné umístit tabulkovou i grafickou reprezentaci dat pohromadě. Pro číslování grafů se pouţívá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označení Obr.. 2.2.3 Obrázky Většina obrázků leţí uvnitř sazebního obrazce (tedy vymezeného prostoru na stránce pro sazbu běţného textu), výjimečně ho přesahují. Samozřejmě lze různé druhy obrázků kombinovat, ale střídmost je na místě: Výška obrázku by měla odpovídat určitému počtu řádků základního textu. Případné orámování obrázků by mělo být jednotné, ale mělo by se volit odůvodněně. Vzdálenost obrázků od textu (tzv. obtékání) by měla byt jak ve svislých, tak ve vodorovných směrech stejná (a přiměřená). Konstantní jsou téţ vzdálenosti mezi obrázky a popisky. Na stránku by se s obrázkem měly zároveň vejít alespoň tři řádky základního textu; při menším počtu řádků je vhodnější obrázek zvětšit na výšku sazebního obrazce. Není-li na stránce místo alespoň pro osm řádků základního textu, umisťuje se obrázek buď nad celý tento text, anebo pod celý text; teprve od osmi řádek a více je moţno obrázek zalomit dovnitř textu (nad i pod obrázkem by tedy měly být vţdy aspoň čtyři řádky). Popisky se píší písmem o 1 2 stupně menším, neţ je písmo základní, často kurzivou, někdy i jiným druhem písma. 9 Nejčastěji se jako WYSIWYG označují některé textové procesory, ve kterých se editovaný text zobrazuje tak, jak bude vytištěn na papír. Kvůli obtíţnosti tohoto úkolu dochází ovšem často k drobným chybám, kdy uţivatel nedostane, co vidí. 19
Popisky se upravují jednotně (vzdálenost od přilehlého okraje obrázku). V případě sazby na praporek nebo na střed se v nich nerozdělují slova. V odborném textu je zvykem, aby součástí popisku bylo číslo obrázku, které můţe slouţit pro odkazy z textu. Číslování můţe být průběţné v celém textu, ale v textu členěném na kapitoly se obvykle pouţívá číslování v rámci kapitol (číslo se pak skládá z čísla kapitoly a pořadového čísla v rámci kapitoly, např. ve tvaru 2 1). Součástí popisků k obrázkům mohou být legendy (vysvětlují části a prvky obrázků). Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem neţ popisky. Někdy se legendy píší (umisťují) přímo do obrázku (v tomto případě je ovšem nebezpečí porušení jednotné velikosti písma při změnách velikosti obrázků). 3 GRAMATICKÁ ÚPRAVA ZÁVĚREČNÉ PRÁCE Závěrečná práce je předkládána v českém jazyce, v jiném jazyce jen v případě, ţe o tuto moţnost student poţádá jiţ ve formuláři Zadání závěrečné práce je vedoucím ZP a následně vedoucím katedry schváleno. Ţádost o výjimku lze zdůvodnit pouţitím zahraničního vedoucího práce nebo konzultanta, plánováním navazujícího (např. postgraduálního) studia v zahraničí, jiným rodným jazykem neţ je čeština. Autor závěrečné práce odpovídá za jazykovou správnost textu a je doporučováno před odevzdáním ZP do vazby provést jazykovou korekturu textu (odstranění překlepů, oprava gramatiky, volba vhodné stylizace textu apod.). Práce musí být dobře čitelná, případné chyby, objevené při konečné kontrole musí být opraveny ručně. Stránky s více jak třemi opravami nebo rozsáhlejšími vsuvkami je třeba přepsat (znova vytisknout). Pro vlastní psaní textu platí pochopitelně nejen pravidla z uvedených norem, ale i pravidla českého pravopisu 10. Pár zásadních si dovolujeme uvést zde. 3.1 Zápis číslovek a dat V českém textu jako oddělovač desetinné části čísla pouţíváme zásadně čárku, nikoli tečku. Kvůli přehlednosti za kaţdou trojicí cifer v obou směrech od desetinné čárky ven z čísla děláme nedělitelnou mezeru, desetinnou čárku mezerami neoddělujeme (1 234,567 89). 10 HLAVSA, Z. a kol. Pravidla českého pravopisu.s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha : Academica, 2002. 391 s. ISBN 80-200-0992-2. 20
Číslo nelze nikdy rozdělit do dvou řádků. Oproti USA, v češtině neoddělujeme milióny tečkou. V seznamu mají být desetinné čárky pod sebou. Poštovní směrovací čísla zapisujeme takto: 434 01. Pro zápis telefonních čísel u nás platí následující konvence, čísla píšeme po trojicích: tel.: 123 456 789, s předvolbou tel.: +420 123 456 789. Identifikační číslo a Daňové identifikační číslo podnikatelského subjektu se zapisuje včetně zkratek: IČ: 273 26 403, DIČ: CZ 273 26 403. Zápis slovy je také moţný a v literárním textu někdy i ţádoucí ale kombinace psaní číslovek a slov není vhodná. Číslovky od 1 do 10 se vypisují slovy (pokud to není výčet údajů). Číslovky nad 10 se píší číslicemi. Lze psát 7 000, šest tisíc, 5 mil. Řadové číslo ukončujeme těsně přisazenou tečkou, stojí-li na konci věty, další tečku nepíšeme. Můţeme-li číslo v daném kontextu číst současně jako řadové i základní, tečka se nepíše (strana 123). Ve spojení uvnitř slov se čísla přisazují těsně, bez mezery a bez spojovníku. Výraz krát smí být ve spojení s číslem (12krát) nahrazen těsně přisazeným znakem (12 ), ne však písmenem x (12x). Můţeme také psát 12ti násobek, 12násobný (nepíšeme 12tinásobný). Těsně k číslu má být přisazeno i jeho znaménko (+5 C). Náhraţkou za znaménko minus, které se v běţných tiskových písmech nevyskytuje, můţe být pouţita pomlčka ( 5 C). Mezi číslem a jednotkou se píše pevná mezera, pokud číslo a jednotka jsou dvě slova: 10 m (deset metrů). Jednotky u čísel ve významu přídavného jména se píší bez mezery 10m (desetimetrový). Lze uţívat i číslic římských (I, V, X, L, C, D, M, tedy 1, 5, 10, 50, 100, 500, 1000) a jejich seskupení, coţ je způsob zápisu čísel pomocí písmen abecedy (MDCCCXLVII = 1847, CLX je 160). Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, se píše tečka. Obecně pouţití římských číslic znamená, ţe se jedná o něco, co má své pokračování nebo historii. Tento způsob zápisu se dnes pouţívá výjimečně, lze takto označovat stránky předmluvy v knihách, kapitoly, poloţky Římskými číslicemi se číslují knihy, sportovní události, historické události, století, měsíce v roce, pořadové číslo čtvrtletí atd. 21
Dodnes se pouţívají římské číslice ve filmovém průmyslu k označení data vzniku filmu. Moţná je to proto, aby se divákovi ztíţila identifikace stáří filmu. 11 3.1.1 Datum a čas Označení dne, měsíce a roku navzájem odsazujeme pevnými mezerami; datem nesmí začínat věta. Den a rok se vţdy vyjadřují číselně (arabskými číslicemi), měsíc pak buď číselně (arabskými či římskými číslicemi) nebo slovně. Číselná označení dne a měsíce musí být vţdy ukončena tečkami (26. 4. 1917 nebo 20. III. 1945; 28. července 1969 nebo 18. duben 2005). Pokud datum a měsíc vyjádříme zlomkem, tečky za číslice nepíšeme (6/6 1977 nebo 25/III 2009). Píšeme také 25/III 09 nebo 1950-07-05. Letopočet uvádíme jako čtyřčíslí, zkrácené označení roku ve tvaru dvojčíslí uvádíme pouze za pomlčkou resp. lomítkem v zápisu rozsahu let (v letech 2007 2008) resp. přelomu let (akademický rok 2007/08). Mezi označení data vkládáme nedělitelné mezery, aby nedošlo k nevhodnému zalomení řádku. Hodiny ve spojení s minutami běţně oddělujeme tečkou bez mezer, minuty se vyjadřují dvouciferným číslem (11.55 hodin). V zápisech sportovních výkonů jednotně pouţíváme dvojtečku, u takových údajů se mezery nevkládají (2:44:34,00). Píšeme: 7 dní, 7denní (sedmidenní), 4 týdny, 4týdenní (čtyřtýdenní), do 16 let (nepíšeme do 16-ti let apod.). 3.1.2 Matematické vzorce, zlomky, značky Jednoduché vzorce se obvykle píší přímo do textu, jejich zápis řeší ČSN 12. Čísla ve vzorcích se zapisují s desetinnou čárkou a bez teček mezi vyššími řády (98 765,432 109; 0,987). Je třeba dávat pozor na pouţívání písmen a číslic I (velké í), l (malé el), 1 (jednička), o (malé ó), (symbol stupně), O (velké ó), 0 (nula) Matematické vzorce umisťujeme na zvláštní řádek zarovnané na střed (vycentrované). Standardní zápis vzorců je v MS Word zajištěn Editorem rovnic (Vloţit/Objekt/Vytvořit nový/editor rovnic 3.0). Zápis matematického vzorce provádíme kurzívou, ukončujeme čárkou nebo tečkou. Vysvětlení symbolů pouţitých ve vzorci (pokud nebyly definovány dříve) umisťujeme pod vzorcem od levého okraje (za slůvkem kde: ). 11 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. Poslední editace 13. 2. 2007 [cit. 200í-02-15]. Dostupné na WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/%c5%98%c3%admsk%c3%a9_%c4%8d%c3%adslice>. 12 ČSN ISO 31-11 (011300). Veličiny a jednotky - Část 11: Matematické znaky a značky používané ve fyzikálních vědách a v technice. Praha : Český normalizační institut, 1999. 22