Mendelova univerzita v Brně. Lesnická a dřevařská fakulta. Ústav ochrany lesů a myslivosti

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti Drobní obratlovci v lesních ekosystémech Krušných hor a Děčínské vrchoviny Bakalářská práce 2013/2014 Jindřich Těšík

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Drobní obratlovci v lesních ekosystémech Krušných hor a Děčínské vrchoviny zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelovy univerzity o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor bakalářské práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... Podpis studenta:...

Mé poděkování patří prof. Ing. Emanuelu Kulovi, Csc. za cenné rady a vstřícný přístup během zpracovávání bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině a přátelům za podporu při studiu a řešení práce. Tato práce vznikla za podpory projektu InoBio Inovace biologických a lesnických disciplín pro vyšší konkurenceschopnost. Tento projekt je spolufinancován evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu CZ.1.07/2.2.00/28.0018.

ABSTRAKT Autor bakalářské práce: Jindřich Těšík Název bakalářské práce: Drobní obratlovci v lesních ekosystémech Krušných hor a Děčínské vrchoviny Studium bylo zaměřeno na vyhodnocení odchytu rejska obecného, rejska malého, norníka rudého myšice lesní, myšice křovinné, hraboše mokřadního z hlediska populační a sezonní dynamiky. Podrobněji byla popsána struktura odchytu rejska obecného, rejska malého a norníka rudého. Odchycená zoocenóza byla porovnána dle stanovištních podmínek. Odchyt drobných zemních savců byl proveden na území východního Krušnohoří (2003 2004) a Děčínské vrchoviny (1987 2013). Odchyceno bylo 1831 jedinců řadících se do 9 druhů (4 hmyzožravci, 5 hlodavců) na území východního Krušnohoří a 2924 jedinců 11 druhů (6 hmyzožravců, 5 hlodavců) na území Děčínské vrchoviny. Klíčová slova: drobní zemní savci, zemní pasti, rejsek, vápnění, dominance

ABSTRACT Author bachelor's thesis: Jindřich Těšík Name of bachelor's thesis: Small vertebrates in forest ecosystems of the Ore Mountains and Decin highlands The research was focused on the evaluation of trapping of common shrew, a small shrew, bank vole yellow necked mouse, rat shrub, wetland voles with analysis of population and seasonal dynamics. Structures of capture common shrew, small shrew and bank vole were described more detailed. Animals were compared on base of nature conditions of localities. Conducted trapping of small terrestrial mammals took place in eastern part of Krusnohori (2003 2004) and Decin Highlands (1987 2013). 1831 small terrestrial mammals of 9 species (insectivores 4, rodents 5) were caught in the eastern part of Krusnohori and 2924 individuals belong to 11 species (6 insectivores, rodents 5) were caught in the Decin Highlands. Key words: small ground mammals, pitfall traps, shrew, liming, population

OBSAH 1. ÚVOD...1 2. VÝZNAM DROBNÝCH OBRATLOVCŮ...3 2.1. Taxonomické členění...3 2.2. Rejsek obecný (Sorex araneus)...5 2.3. Rejsek malý (Sorex minutus)...6 2.4. Rejsec vodní (Neomys fodiens)...7 2.5. Rejsec černý (Neomys anomalus)...8 2.6. Krtek obecný (Talpa europaea)...9 2.7. Bělozubka bělobřichá (Crocidura leocodon)... 10 2.8. Norník rudý (Clethrionomys glareolus)... 10 2.9. Hraboš polní (Microtus arvalis)... 12 2.10. Hraboš mokřadní (Microtus agrestis)... 13 2.11. Hryzec vodní (Arvicola terrestris)... 13 2.12. Myšice lesní (Apodemus flavicolis)... 14 2.13. Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus)... 15 2.14. Myška drobná (Micromys minutus)... 16 3. METODIKA... 18 3.1. Vlastní metodika... 18 3.1.1. Technika odběru... 18 3.1.2. Determinance drobných savců... 18 3.1.3. Vzorce... 20 3.2. Popis oblasti šetření... 21 3.2.1. Širší území vztahy... 21 3.2.2. Konkrétní plochy... 21 3.2.2.1. LS Litvínov LHC Litvínov... 21 3.2.2.2. LS Děčín LHC Sněžník... 24 4. VÝSLEDKY... 27 4.1. Společenstvo drobných savců na území Východního Krušnohoří... 27 4.1.1. Stanovištní zhodnocení drobných savců... 27 4.1.2. Populační dynamika drobných savců... 27 4.1.3. Sezonní dynamika drobných savců... 28 4.1.4. Struktura populace norníka rudého... 29

4.1.5. Struktura populace rejska obecného... 29 4.1.6. Struktura populace rejska malého... 30 4.1.7. Gravidita... 30 4.1.8. Indexy ekvitability a diverzity... 31 4.2. Společenstvo drobných savců na území Děčínské vrchoviny... 31 4.2.1. Stanovištní zhodnocení drobných savců... 31 4.2.2. Populační dynamika drobných savců... 32 4.2.3. Poměry pohlaví... 32 4.2.4. Struktura populace rejska obecného... 32 4.2.5. Struktura populace Rejska malého... 33 4.2.6. Gravidita... 34 4.2.7. Indexy ekvitability a diverzity... 34 4.3. Porovnání vápněných ploch a sněžníku... 34 5. DISKUZE... 35 6. ZÁVĚR... 39 7. SUMARY... 41 8. POUŽITÁ LITERATURA... 43

1. ÚVOD Podkrušnohoří patřilo mezi strategicky nejdůležitější energetické oblasti bývalého Československa a nynější České republiky. Svého času poskytovalo až 76 % vytěženého uhlí a distribuovalo víc než 35 % elektrické energie. Velkolomný způsob těžby hnědého uhlí a vysoká koncentrace energetického a chemického průmyslu zapříčinila vznik tzv. Černého trojúhelníku, do kterého bylo zahrnuto i imisní znečištění oblasti Saska a Slezska (Vráblíková, Vráblík 2009). Dopady průmyslové činnosti vyvrcholily v druhé polovině minulého století. Postiženy byly mnohé porosty včetně východního Krušnohoří a Děčínské vrchoviny. Hromadné chřadnutí lesů nebylo jediným problémem imisního impaktu. Do dalších negativních změn zahrnujeme zakyselení půd, zabuřenění, hmyzí gradace, vysoké stavy jelení zvěře a přemnožení drobných savců. Působením těchto jevů se zcela proměnil charakter lesa. Mnohá stanoviště navíc prošla radikální změnou dozérové přípravy půdy a velkoplošného vápnění, které urychlilo revitalizační proces narušení půd. Typ, množství a četnost aplikace ovlivnila půdní vlastnosti a stávající faunu bezobratlých (Kula et al. 2009), kteří jsou hlavní potravní složkou drobných obratlovců zejména hmyzožravců. Odumírání lesů vyvolalo rozsáhlé změny postihující společenstva a ekosystémy. Radikální přeměna vegetačního krytu zákonitě přetvořila strukturu společenstev živočichů. Ty byly kvalitativního i kvantitativního charakteru. Kvalitativní změny jsou spojeny s vymizením, nebo zavlečením nového druhu a kvantitativní spočívají přeměnou poměrových zastoupení. Reakce populace drobných obratlovců (hlodavců a hmyzožravců) jsou dobrým modelem odezvy těchto živočichů na poškozování a znečišťování (Bejček et al. 1999). Drobní hlodavci a hmyzožravci mají vysokou rozmnožovací schopnost, díky níž rychle reagují na změny životního prostředí (Suchomel et al. 2012). Původní charakteristika území byla hercynská horská fauna, která vlivem antropogenního působení (hlavně imisí), byla silně pozměněna ústupem lesních živočichů a nastěhováním druhů z otevřené krajiny jako hraboše mokřadního a tetřívka horského. Pro zalesnění byly založeny porosty dřevin (jeřáb, bříza, borovice lesní, kleč a smrk pichlavý) (Culek et al. 1996). Oblast Podkrušnohoří se vyznačuje poškozením výsadeb lesních kultur hlodavci (Liška et al. 2008). Cílem bakalářské práce je zhodnocení druhového spektra drobných obratlovců a jejich vzájemného zastoupení a vyhodnocení struktur uvnitř jednotlivých populací 1

nejpočetnějších druhů. Důležitým bodem je porovnání populačních hodnot z dlouhodobého hlediska a určení příčin jednotlivých výkyvů zejména v potravní nabídce a vlivu specifikace stanovišť na kvalitativní a kvantitativní rozdíly drobných obratlovců. Autorem byla provedena determinace odchytu drobných obratlovců z let 2010 až 2012. Údaje staršího data byla poskytnuta autorovi vedoucím práce. 2

2. VÝZNAM DROBNÝCH OBRATLOVCŮ Drobní obratlovci jsou významnou složkou ekosystému. Díky své vysoké rozmnožovací schopnosti tvoří základ potravy, na které jsou závislí konzumenti mnoha druhů šelem i dravců. V Krušných horách mezi hlavní lovce drobných obratlovců patří sýc rousný, který má mimořádně velký význam na predaci zejména vysokých počtů hraboše mokřadního a myšic sp. (Šťastný et al. 2010). Vliv drobných obratlovců (zejména hlodavců) na lesní hospodářství bývá často podceňován. Hlodavci škodí převážně při obnově (požíráním semen) a výsadbách (Zejda et al. 2002). Požírání diaspor je komplikovaným problémem zejména v porostech plodících dubů. Při vysoké populační hustotě mohou hlodavci rodu Apodemus a Clethrionomys zcela semennou surovinu zkonzumovat. Ohryz kůry je především problémem pahorkatin a hor (Suchomel et al. 2012). Vedle lesních hlodavců je potvrzen výskyt i typicky polních škůdců. Hraboš polní proniká podél cest a zdržuje se na holinách, kde charakter stanoviště připomíná stepní biotopy (Zejda et al. 2002). Do lesů vniká i hryzec vodní, který může ohryzávat kořeny vysázených sazenic (Šťastný et al. 2010). V Krušných horách hrají hlodavci velkou roli. Díky imisní zátěži a jiným negativním faktorům mohou působit synergicky v porostech náhradních dřevin. Z důvodu vysokých stavů zejména hraboše mokřadního byla dokonce navržena hospodářská opatření. Jedno z nich ukládá podsazování cílových dřevin 60 80 % plných hektarových počtů (místo obvyklých 50 % navrhovaných OPRL v nižších polohách) pod porosty náhradních dřevin. Dalším doporučením je odstraňování travního podrostu i s drnem v okruhu 50 cm okolo sazenice (Slodičák et al. 2008). 2.1. Taxonomické členění Následující taxonomické členění bylo užito z Biolibu (2014). Třída: Mammalia Linnaeus, 1758 savci Podtřída: Theria (Parker & Haswell, 1897) McKenna & Bell, 1997 živorodí Infratřída: Eutheria Thomas Henry Huxley, 1880 placentálové 3

Řád: Eulipotypla Bowdich, 1821 hmyzožravci Čeleď: Soricidae rejskovití Podčeleď: Soricinae rejskové Rod: Sorex Linnaeus, 1758 rejsek Druh: Sorex araneus Linnaeus, 1758 r. obecný Sorex minutus Linnaeus, 1758 r. malý Rod: Neomys Kaup, 1829 rejsec Druh: Neomys fodiens (Pennant, 1771) r. vodní Neomys anomalus (Cabrea, 1907) r. černý Podčeleď: Crocidurinae bělozubky Rod: Crocidura Wagler, 1832 bělozubka Druh: Crocidura leucodon (Hermann,1780b) b. bělobřichá Čeleď: Talpidae krtkovití Podčeleď: Talpinae krtci Rod: Talpa Linnaeus, 1758 krtek Druh: Talpa europaea (Linnaeus, 1758) k. obecný Řád: Rodentia Bowditch, 1821 hlodavci Podřád : Myomorpha Brant, 1855 myšovci Čeleď: Muridae myšovití Podčeleď: Arvicolinae hraboši Rod: Microtus, Schrank, 1798 hraboš Druh: Microtus arvalis (Pallas, 1778) h. polní Microtus agrestis (Linnaeus, 1761) h. mokřadní Rod: Arvicola Lacepede, 1799 hryzec Druh: Arvicola terrestris, (Linnaeus, 1758) h. vodní Rod: Clethrionomys Tilesius, 1850 norník Druh: Clethrionomys glareolus (Schreber, 1780) n. rudý 4

Podčeleď: Murinae pravé myši Rod: Apodemus Kaup, 1829 myšice Druh: Apodemus flavicolis (Melchior, 1834) m. lesní Apodemus sylvaticus (Linnaeus, 1758) m. křovinná Rod: Micromys Dehne, 1841 myška Druh: Micromys minutus (Pallas, 1771) m. drobná 2.2. Rejsek obecný (Sorex araneus) Zbarvení rejska obecného je tmavohnědé až hnědočerné, spodní strana je světlejší (Reichnolf 1996), hnědočerné odstíny se především objevují u starších jedinců (Anděra, Horáček 2005). Délka těla se pohybuje od 58 do 87 mm (Reichholf 1996), 55 až 85 mm (Dobroruka, Berger 2004). Délku ocasu má od 34 do 50 mm (Dobroruka, Berger 2004), při porovnání s tělem dosahuje 50 až 70 % (Anděra, Horáček 2005). Ocas je lysý, nebo rovnoměrně krátce osrstěný (Reichholf 1996), spodní strana je světlejší a během života se odírá a nápadně se zkracuje (Anděra, Horáček 2005). Ušní boltce mohou být zcela zakryty srstí nebo je překrývá z větší části. Hlava se směrem k čenichu zužuje. Zuby mají červené zbarvení (Reichholf 1996). Rejsek obecný je rozšířen v Evropě s výjimkou Islandu, Irska a Pyrenejského poloostrova a ostrovů ve Středomoří (Dobroruka, Berger 2004). Je typický lesní druh, má dobrou přizpůsobivost a vyskytuje se i v kulturních stepích. V České republice ho nalezneme jak v nížinách, tak i v nejvyšších partiích horských oblastí (Anděra, Horáček 2005). Rejsek obecný je hojný druh, vyskytuje se na 92,4 % území ČR. Ze zbylého území dosud chybí faunistické údaje. Patří mezi nejběžnější druhy drobných savců (Anděra 2000). Jeho výskyt je potvrzen v nejrůznějších biotopech, kromě lesů se taktéž vyskytuje v mokřinách, vřesovištích či v husté trávě (Reichholf 1996) a žije i v okolí lidských sídel (Dobroruka, Berger 2004). Teritorium, které obsazuje jedinec, dosahuje 200 až 800 m 2, samci mají větší územní nároky než samice. Obvykle se vyskytuje 1 až 45 (100) ex/ha (Anděra, Horáček 2005). Rejsek obecný žije samotářsky (Anděra, Horáček 2005). Aktivitou se vyznačuje především v noci. V zimním období přečkává často v chodbách po krtcích nebo myších. Jestliže nenachází již zbudovaný úkryt, může si chodbu vyhrabat sám, nejčastěji ji má 5

mezi kameny a kořeny (Reichholf 1996). Samička má dva až tři vrhy ročně (Anděra, Horáček 2005), Reichholf (1996) uvádí dva až čtyři vrhy za rok se 4 až 9 mláďaty. Jedinci jsou kojeni 3 týdny po narození. Narozená mláďata váží 0,4 g a vidí po 22 25 dnech. Zpravidla dospívají po přezimování (Anděra, Horáček 2005), Reichholf (1996) uvádí pohlavní dospělost po 3 až 4 měsících. Jedinci se dožívají 15 až 18 měsíců (Anděra, Horáček 2005). Rejsek obecný konzumuje dešťovky, hmyz, pavouky, stonožky a plže. Denní spotřeba dosahuje 75 % vlastní tělesné hmotnosti (Reichholf 1996). Anděra, Horáček (2005) uvádí konzumaci až 90 %, kojící samice dokonce 150 % tělesné váhy. Je schopen odhalit kořist až v 12 cm hloubce. Semena tvoří potravu jen výjimečně. 2.3. Rejsek malý (Sorex minutus) Rejsek malý je náš nejmenší savec. Zbarvením se podobá rejsku obecnému, avšak velikost je menší. Poměr těla a ocasu je taktéž odlišný, ocas tvoří 65 až 90 % délky těla (Anděra, Horáček 2005) a je hustěji porostlý srstí (Reichholf 1996). Délka těla se pohybuje mezi 43 až 64 mm, ocas pak mezi 31 až 46 mm (Reichholf 1996). Velikost se může drobně lišit např. Dobroruka, Berger (2004) uvádí délku těla od 40 do 60 mm a délku ocasu 30 až 45 mm. Hmotnost pak od 2,5 do 7,5 g (Reichholf 1996). Rejsek malý se vyskytuje v západní Sibiři, horách střední Asie a na většině území Evropy (Reichholf, Steinbach 2001), kromě Středomoří, velké části Pyrenejského poloostrova, Islandu a dalších ostrovů (Anděra, Horáček 2005). Výskyt byl doložen i v Himalájích 4500 m n. m. (Reichholf, Steinbach 2001). V České republice je výskyt rejska obecného dosud potvrzen na 80,9 % území. Jedná se o běžný druh, lze předpokládat výskyt na celém území (Anděra 2000). Obývá nejrůznější biotopy, upřednostňuje především místa zarostlá křovinami a vegetací (Reichholf 1996). Rejsek malý obývá především lesní komplexy, spatřit lze i mimo les avšak jen zřídka (Dobroruka, Berger 2004). Preferuje rašeliniště a vlhčí podmáčené louky, vyskytuje se taktéž podél toků a v kulturní krajině. Vzácně ho najdeme ve stepích a lesostepích. Jedinec obývá teritorium 500 až 1800 m 2 (Anděra, Horáček 2005). Doba páření probíhá od dubna do srpna, samice má 1 až 2 vrhy do roka. Březost trvá 22 až 25 dní, počet narozených mláďat se může pohybovat od 2 do 8, většinou se průměrně v jednom vrhu nachází 3 až 4 jedinci. Narozená mláďata váží 0,2 až 0,3 g, 6

celková velikost těchto jedinců je 20 mm. Přírůstky se rodí slepé, schopnost vidění mají po 18 dnech. Pohlavní dospělosti nabývají v roce svého narození. V přírodě se dožívá nejvýše 16 měsíců (Anděra, Horáček 2005), až necelých dvou let (Reichholf, Steinbach 2001). Většinu času dne tráví vyhledáváním kořisti. Denní přísun spočívá v 6 až 9 g potravy. Nejčastěji konzumuje pavouky, sekáče, roztoče, brouky, mravence, mšice, dvoukřídlý hmyz včetně larev a měkkýšů. V zimním období se dokonce může uchylovat ke konzumaci rostlinné potravy, výkalů (Anděra, Horáček 2005) a mršinami obratlovců (Reichholf, Steinbach 2001). 2.4. Rejsec vodní (Neomys fodiens) Zbarvení těla je variabilní od šedé přes hnědou až černou, srst v okolí břišní části má zpravidla světlejší (Reichholf 1996), šedavou, žlutobílou (Anděra, Horáček 2005), vyskytují se i jedinci s břichem rezavým (Dobroruka, Berger 2004). Občas se najdou drobné odchylky od obecného zbarvení. Na krku a předních končetinách se mohou objevit černé skvrny (Anděra, Horáček 2005), nebo u některých jedinců za okem a vnitřním okraji uší se tvoří bílá skvrna (Reichholf 1996). Srst je velmi hustá, na 1 cm 2 je 18 až 20 tisíc chlupů (Anděra, Horáček 2005). Tělo i s hlavou dosahuje délky 72 až 96 mm, ocas měří 47 až 77 mm. Dorůstá hmotnosti okolo 9 až 23 g. Na výšku měří 16 až 20 mm (Reichholf 1996). Rejsec vodní je přizpůsoben životu ve vodě, na spodní straně ocasu má charakteristický brvitý kýl tvořený štětinami, podobné štětiny rozšiřují plochu tlapek (Dobroruka, Berger 2004). Brvy jsou dlouhé 4 až 4,5 mm (Anděra, Horáček 2005). Od rodu Sorex se odlišuje širší tlamou (Reichholf 1996). Samičky mají 5 párů bradavek (Dobroruka, Berger 2004). Rejsec vodní se vyskytuje na 79,3 % území České republiky. Jeho výskyt je vázán na specifická stanoviště bez ohledu na nadmořskou výšku (Anděra 2000). Nejtypičtějším stanovištěm výskytu jsou zarostlé břehy stojatých vod, často se pohybuje na mokřinách v lese a loukách (Dobroruka, Berger 2004). Chybí u pramených stružek, silně znečištěných vod a dočasných potůčků (Dungel, Gaisler 2002). Jedinec obývá 30 až 50 m potoka (Anděra, Horáček 2005). Rejsec vodní si staví noru s východem ústícím přímo do vody (Dobroruka, Berger 2004), většinou má tendenci budovat východy dva (Reichholf 1996). Doba 7

páření probíhá od dubna do října. Samice mají dva vrhy do roka, je březí obvykle 24 dní (Dobroruka, Berger 2004), Anděra, Horáček (2005) uvádí březost pouze 20 dnů. V jednom vrhu bývá okolo 5 až 9 mláďat (Dobroruka, Berger 2004). Ta jsou schopna vidět po čtyřech týdnech života (Anděra, Horáček 2005). Jedinci jsou kojeni 37 dní (Dobroruka, Berger 2004). Rejsec vodní loví ve vodě i na souši. Jeho potravu tvoří hmyz a jeho larvy, žáby, ryby (Dobroruka, Berger 2004), vodní šneci (Reichholf 1996), jikry, pulci, vajíčka žab, berušky vodní, chrostíci a žížaly. Denní přísun potravy spočívá konzumací až 116 % své tělesné hmotnosti. K paralyzaci používá slabý jed působící na nervovou a dýchací soustavu (Anděra, Horáček 2005). Žlázy jedu se nachází na spodní čelisti (Reichholf 1996). 2.5. Rejsec černý (Neomys anomalus) Srst na hřbetě i břichu má stříbřitý nádech (Anděra, Horáček 2005). Dohromady hlava a tělo měří 67 až 88 mm, ocas měří 42 až 64 mm. Výška těla je 14 až 80 mm (Reichholf 1996). Velikosti se u různých autorů mohou nepatrně lišit např. Dobroruka, Berger (2004) uvádí délku těla a hlavy 65 až 90 mm, délku ocasu 45 až 61. Uši jsou zcela ukryty v srsti, zuby má granátově červené. Spodní strana ocasu postrádá brvitý kýl (Reichholf 1996), není tak fixován na vodu jako rejsec vodní, plovací brvy jsou vyvinuty méně (Dobroruka, Berger 2004). Spolehlivým rozpoznávacím znakem od rejsce vodního je délka zadní tlapky nepřesahující 15 až 16 mm, 17 mm dosahuje výjimečně. Samička má 6 párů bradavek (Anděra, Horáček 2005). Výskyt rejsce černého je ostrůvkovitý (Dobroruka, Berger 2004). Nachází se ve středních a jižních částech Evropy až po východní Ukrajinu a povodí Donu. Hranice probíhá ze severu Německem, Polskem a evropskou částí Ruska (Anděra, Horáček 2005). Výskyt rejsce černého byl doložen na 58,3 % území České republiky (Anděra 2000). Klasické horské biotopy jsou vlhké pastviny, vřesoviště, bažiny a vlhké svahy s hustým podrostem. Jeho výskyt byl potvrzen až ve 2000 m n. m. Může se nacházet i v budovách (Reichholf 1996). Žije skrytým způsobem života. Ve vrhu se nachází 3 až 11 mláďat (Dobroruka, Berger 2004). Dožívá se 15 až 19 měsíců (Anděra, Horáček 2005). 8

Potrava je podobná jako u rejsce vodního (Reichholf 1996), skládá se z hmyzu, měkkýšů a červů (Dobroruka, Berger 2004). 2.6. Krtek obecný (Talpa europaea) Srst krtka obecného je sametově černá a hustá. Oči jsou velmi malé, ukryté v srsti. Jejich velikost se liší podle zeměpisné šířky, na severu jsou oči zřetelně patrné, na jižní straně areálu mají oči překryty ochrannou kůží (Reichholf 1996). Velikost krtků je různá, je závislá na množství potravní nabídky a klimatu. Tělo i s hlavou měří 125 až 150 mm, ocas je 30 až 40 mm dlouhý. Váha se pohybuje od 60 do 115 g (Dobroruka, Berger 2004). Jeho areál se rozprostírá ze severu od Anglie přes jižní Švédsko až po řeku Ob. Jižní hranice probíhá od Španělska přes severní Itálii, části Balkánu po Kavkaz a Kaspické moře (Dobroruka, Berger 2004). Na území naší republiky byl nalezen na 77,1 % území. Lze předpokládat jeho výskyt na celém území ČR (Anděra 2000). Biotopy na kterých se krtek vyskytuje, jsou různé, ale nejraději obývá lehké půdy (Dobroruka, Berger 2004). Vyhýbá se místům s vysokou hladinou spodní vody, písčitým a kyselým půdám s ph pod 4,4 z důvodů absence žížal (Anděra, Horáček 2005). Žije samotářským způsobem života, jen v době páření a při odchovu mláďat žijí pospolitě. Doba páření probíhá od konce února do května (Dobroruka, Berger 2004), Anděra, Horáček (2005) uvádí dobu páření od března do června. Krtek obecný má obvykle jeden vrh ročně, zřídka se můžou vyskytnout vrhy dva. Březost trvá 28 dní. Ve vrhu může být 2 až 9 (Anděra, Horáček 2005), obvykle však 4 až 6 mláďat. Samice své potomky kojí 4 až 5 týdnů (Dobroruka, Berger 2004), ale i poté se drží v blízkosti matky 400 až 700 m od mateřského hnízda (Anděra, Horáček 2005). Noví jedinci dospívají až v další sezonně (Dobroruka, Berger 2004). Dožívá se 5 až 7 let, ale značná část populace hyne po 2 až 3 letech. Na loukách bývá hustota 8 až 16 kusů/ha v lesích asi o polovinu méně (Anděra, Horáček 2005). Nejčastější potravou jsou žížaly, kromě nich konzumuje i larvy hmyzu, mnohonožky, ale i drobné savce a jejich mláďata např. hrabošů a rejsků (Anděra, Horáček 2005) a měkkýše. Lov žížal spočívá v kousnutí do přední části těla, což žížalu ochromí, při nadbytku si ji schová do spíže (Dobroruka, Berger 2004). V největších 9

spížích bylo napočítáno až 1200 žížal. Denní přísun potravy spočívá v 50 až 100 g kořisti (Anděra, Horáček 2005). 2.7. Bělozubka bělobřichá (Crocidura leocodon) Srst na hřbetní straně má šedohnědé až šedé zbarvení, břišní partie je zbarvena téměř bíle. Mezi hřbetní a břišní části existuje ostrá hranice. Velikost těla s hlavou bývá 70 až 90 mm, ocas měří 25 až 35 mm. Jedním z nejdůležitějších diferenciačních znaků bělozubek od rejsků jsou bílé zuby a srst pokrývající ocas. Chlupy jsou dvojího typu, přilehlé a řídce rozmístěné odstávající (Anděra, Horáček 2005). Vyskytuje se na území od západní Evropy po jihozápadní Asii (Kaspické moře) (Anděra, Horáček 2005). Chybí v jižní Francii, Španělsku, jižní Itálii a západní části Balkánského poloostrova (Dobroruka, Berger 2004). V České republice je její výskyt doložen na 50,5 % území, jedná se o nehojný druh ČR (Anděra 2000). Obývá biotopy sušší a teplejší s řídkou vegetací a suchá místa stepního charakteru. Lesům a souvislým horám se vyhýbá (Dobroruka, Berger 2004). Kromě sušších stanovišť stepního a lesostepního charakteru obývá taktéž vlhká místa na březích potoků, rybníků a odvodňovacích kanálů (Anděra, Horáček 2005). Reichholf (1996) uvádí, že se vlhkým místům vyhýbá. Období páření probíhá od dubna do září se 2 až 4 vrhy ročně (Reichholf 1996). Obvykle jsou vrhy dva. Březost trvá 31 až 33 dní (Dobroruka, Berger 2004). Oproti rejskům a rejscům má delší dobu březosti, to zapříčiňuje porod až 1 gramových mláďat, které prohlédnou již 13. den. Kojena jsou 4 týdny (Anděra, Horáček 2005). Obvykle má 3 až 9 mláďat. Buduje hnízdo z trávy a bláta (Dobroruka, Berger 2004). Aktivní je ve večerních a nočních hodinách (Anděra, Horáček 2005). Potravu tvoří převážně živočišná složka, konzumuje dospělce a larvy hmyzu, mnohonožky, pavouky, sekáče, červy, měkkýše nebo mršiny. Rostlinnou potravu přijímá zřídka, většinou jde o semena (Anděra, Horáček 2005). 2.8. Norník rudý (Clethrionomys glareolus) Norník rudý je hraboš s charakteristickou rezavohnědou, u juvenilních jedinců mahagonově červenohnědou srstí. Rezavohnědá barva přechází na šedočerné boky, poté na břicho vyznačující se světlejším zbarvením. Délka těla činí 88 122 mm. Důležitým 10

diferenciačním znakem je délka ocasu, která je přibližně polovina délky těla (nejčastěji 47 50mm). Ocas je dvoubarevný, svrchní strana tmavá, spodní světlá. Tlapky jsou svrchu osrstěné, zespodu lysé. Zadní chodidlo měří nejčastěji 18 mm a je obdařeno šesti mozoly, přední má mozolů pět (Zejda et al. 2002). Obývá evropské a asijské lesy. Jeho areál se rozprostírá od Francie po Altaj a Bajkalské jezero. Upřednostňuje listnaté a smíšené lesy, vyskytuje se však i v lesích a křovinách obklopenými zemědělskou krajinou (Dobroruka, Berger 2004). V severní části svého areálu obývá též jehličnaté lesy s hustým podrostem. Výskyt byl potvrzen v nadmořské výšce 2000 m. Vertikálně se vyskytuje od nížin do hor (Reichholf 1996). Na našem území obývá lesy listnaté i jehličnaté, teritoria s plochou 0,1 až 0,7 ha (Anděra, Horáček 2005). Vyhrabává si plytké nory (Dobroruka, Berger 2004). V České republice byl potvrzen na 91,0 % území (Anděra, Beneš 2001). Období rozmnožování probíhá od konce března do září až října (Anděra, Horáček 2005). V zimním období se část samic může taktéž rozmnožit za předpokladu mírného počasí (Pelikán et al. 1979). Březost trvá 16 až 18 dnů, v případě zabřeznutí ihned po porodu se doba prodlužuje na 19 až 20 v některých případech i 30 dnů (Anděra, Horáček 2005). V roce mívá i 4 vrhy, nejčastěji se 3 až 6 mláďaty. Narozená mláďata váží 1,9 g, jsou kojena 14 až 18 dnů. Otvírání očí spadá do 12. dne života. Pohlavně dospívají ve 2 měsících, Průměrně se dožívají 1,5 roku života (Pelikán et al. 1979). V lužním lese byl proveden výzkum obsahu žaludků norníka rudého, přičemž největší podíl tvořily listy stromů (pozdní jaro až 93,1 % žaludků), na jaře pak listy bylin, v pozdním létě konzumoval velké množství hub. Semena lesních dřevin byla nalezena nejvíce na podzim a to v 54,5 % žaludků a kůra dřevin byla nejvyšší v pozdním létě u 44,8 % žaludků. Dalším významným příjmem byla živočišná složka. Její významný podíl tvořily larvy a kukly můr. Pouze rostlinné zbytky v žaludku mělo 21,7 % jedinců (Obrtel, Holišová 1974). Norník rudý umí šplhat až do výšky několika metrů. V zimním období za vysokých stavů škodí nejcitelněji ohryzem kůry (Anděra, Horáček 2005). 11

2.9. Hraboš polní (Microtus arvalis) Tělo je válcovitého tvaru, čenich a ušní boltce jsou malé téměř skryté v srsti. Uši jsou pokryty kratičkými jemnými chloupky. Chlupy vyrůstající u báze uší, dosahují jen poloviny boltce. Na hlavě, hřbetě, bocích a ocasu převládá srst šedohnědé barvy. Břicho je zbarveno šedě bíle se žlutavým nádechem. Hmotnost dospělce je v rozmezí 23 až 25 g. Tělo měří 80 až 130 mm, ocas je menší než polovina délky těla (Zejda et al. 2002), obvykle má délku 30 až 40 % délky těla (Anděra, Horáček 2005) a měří 28 až 45 mm. Na předním chodidle jsou čtyři prsty a na zadním pět prstů s šesti mozoly (Zejda et al. 2002). Zadní chodidla nejsou pigmentovaná a výjimečně přesahují délku 18 mm (Anděra, Horáček 2005). Hraboš polní se začíná rozmnožovat již počátkem března, poslední vrhy spadají do počátku listopadu. Období březosti trvá okolo tří týdnů. Vrhy se opakují po 4 až 6 týdnech. Počet mláďat nejčastěji čítá 4 až 6 kusů, rozpětí se pohybuje od 1 do 12 jedinců. Dožívá se maximálně 1,5 roků (Laštůvka et al. 1996). Areál hraboše polního se rozprostírá téměř po celé Evropě s výjimkou Skandinávie, větší části Středomoří (Anděra, Horáček 2005) a Velké Británie (Reichholf 1996) až po povodí Volhy (Anděra, Horáček 2005) a Čínu (Dobroruka, Berger 2004). V horách se může vyskytovat až do výšky 2000 m n. m. Hraboš polní je důležitý polní škůdce. Na těchto biotopech se každé 3 až 4 roky může přemnožovat. Extrémní stav je 1500 ks na ha, poté celá populace vymírá až na méně než 1 ks na ha (Laštůvka et al. 1996). V České republice byl výskyt doložen na 89,2 % území (Anděra, Beneš 2001). Konzumace pícnin probíhá i pod sněhem (Laštůvka et al. 1996). Jeho nároky na příjem stravy jsou vysoké. Denní spotřeba potravy dosahuje 100 až 120 % tělesné hmotnosti. Energii získává z listů a stonků, později ze semen, kořenů a oddenků. Příležitostně loví hmyz. Při přemnožení se uchyluje ke kanibalismu (Anděra, Horáček 2005). 12

2.10. Hraboš mokřadní (Microtus agrestis) Hraboš mokřadní dorůstá větších velikostí než hraboš polní a norník rudý. Délka těla dosahuje 114 až 118 mm a ocas 39 až 43 mm. Hmotnost dospělců se pohybuje okolo 28 až 57 g. Zbarvení těla je tmavě šedohnědé, srst na břišní straně má špinavě bílou barvu (Zejda et al. 2002). Srst na hřbetě rezavě až skořicově hnědá s příměsí černých chlupů, břišní část je šedavá, někdy se žlutým nádechem (Anděra, Horáček 2005). Tmavý pigment zbarvuje zadní tlapky, které jsou opatřeny šesti mozoly. Přední dlaně mají mozolů pět. Ochlupení vyrůstající u báze uší přesahuje blanitý ušní boltec. Ocas je dvoubarevný řídce ochlupený (Zejda et al. 2002). Jeho areál se rozprostírá od Britských ostrovů (v Irsku chybí), přes střední Evropu až do střední Asie (Dobroruka, Berger 2004). Jižní hranice probíhá v severních pohořích Španělska, Itálie, Slovinska a Jugoslávie. Severní hranici tvoří Severní ledový oceán (Anděra, Horáček 2005). Dává přednost chladnějším biotopům, nejčastěji obývá lesy (Dobroruka, Berger 2004). V ČR se vyskytuje v polohách 140 m n. m. do 1600 m n. m. Domovské území samců zaujímá 200 až 800 m 2. Jedinci obývají nejčastěji mělká nadzemní hnízda spletená ze stébel, listů a trav (Anděra, Horáček 2005). V České republice byl potvrzen na 70,5 % území (Anděra, Beneš 2001). Doba páření probíhá od května do října, samice je březí 19 až 21 dní. Ve vrhu se obvykle nachází 4 až 6 mláďat (Dobroruka, Berger 2004), v krajním rozpětí 2 až 11 ks. Jedinci po narození váží necelé 3 g. Osmý až devátý den prohlédnou, následně začínají konzumovat rostlinnou stravu (Anděra, Horáček 2005). Potravu na vlhčích stanovištích tvoří především bažinné rostliny jako je máta, sítiny, ostřice atd. Na sušších stanovištích konzumuje klikvu, borůvku a brusinku včetně plodů. V menší míře pojídá houby, semena a živočišnou složku. Na imisních holinách jen různé druhy trav (Heroldová 1992). 2.11. Hryzec vodní (Arvicola terrestris) Hlava s tělem měří 120 až 200 mm. Ocas dosahuje délek 65 až 130 mm, je krátce osrstěný a měří 60 až 75 % délky těla. Ušní boltce jsou téměř ukryté v srsti. Zadní chodidla jsou opatřeny 5 mozoly. Zbarvení srsti je hnědé, hřbet je tmavší, břicho žlutohnědé. Vyskytují se i jedinci černohnědí až černí (Anděra, Horáček 2005). Tmavší 13

jedinci se vyznačují hustší srstí. Hryzec vodní je dobře uzpůsoben k životu pod vodou i v zemi (Zejda at al. 2002). Díky speciálním pyskům, které obepnou přední řezáky, uzavře ústní dutinu, může vyhlodávat rostlinou potravu i ve vodě (Dobroruka, Berger 2004). Areál hryzce vodního se nachází ve střední a východní Evropě a táhne se až k severovýchodní Asii (Dobroruka, Berger 2004). Vyskytuje se ve dvou ekotypech, jeden žije na zahradách, loukách a polích, druhý obývá břehy vodních toků a rybníků. Hryzec vodní hloubí chodby oválné na výšku (Reichholf 1996). V ČR byl potvrzen výskyt na 62,0 % území (Anděra, Beneš 2001). Období páření probíhá od dubna do října (Reichholf 1996). Samice má 3 vrhy do roka po 5 až 8 mláďatech. Jedinci dospívají po 6 až 7 týdnech (Laštůvka et al. 1996). Po dvanácti dnech jsou mláďata schopna pohybu ve vodě. Po 6. až 8. týdnu se rozmnožují. Na bocích mají kožní žlázy, kterými značí teritorium a ochozy (Dobroruka, Berger 2004). Hryzec vodní svou aktivitu projevuje i v zimním období ohryzáváním kořenové části rostlin. Dožívá se stáří 1,5 až 2 let (Laštůvka et al. 1996). Hryzec vodní se živí výhradně rostlinnou potravou. Byliny tvoří 50 %, trávy 40 %. Z bylin upřednostňuje šťovík vodní, kopřivu dvoudomou, dvojzubec trojdílný, potočník vzpřímený, hluchavku, pryskyřník a rdesno. Do letního období se objeví i bodlák. V případě umístění nory na poli nebo zahradě, konzumuje kořenovou zeleninu, ovoce a klasy. Pokud obývá biotop stojatých vod, převážně pojídá jednoděložné rostliny. Podstatnou složkou je rákos. Dále konzumuje orobinec, žabník jitrocelový, růžkatec ponořený, ostřici pobřežní, karbinec evropský a šťovík vodní (Holišová 1965, 1970). 2.12. Myšice lesní (Apodemus flavicolis) Typickým znakem je žlutá skvrna, spojující báze končetin a rozšiřující se uprostřed hrdla. Asi u 20 % jedinců má skvrna kapkovitý tvar. Myšice křovinná a malooká mohou mít skvrnu taktéž, ale nikdy nejsou spojené báze končetin bez přerušení. Barva hřbetu je žlutohnědá s černými špičkami pesíků, naopak břicho je bílé. Hranice přechodů je ostře ohraničena. Myšice lesní je z našich myšic největší druh. Na délku měří 95 125 mm a ocas je stejně dlouhý nebo delší (89 125 mm) jak tělo. Váha jedince může být až 50 g. Juvenilní samci mají při kořeni na spodní straně ocasu 14

tukovou žlázku. Kůže lze svléci z ocasu velmi snadno (platí u všech druhů myšic) (Zejda et al. 2002). Skládá se ze 170 až 240 kroužků (Anděra, Horáček 2005). Vyskytuje se od Francie až po Ural, na severu je areál ohraničen jižní Skandinávií. Jižní hranice probíhá Španělskem, Itálií, Balkánem, Tureckem a vyskytuje se i v Palestině. Žije v lesích bez křovinného a bylinného patra (Dobroruka, Berger 2004). V ČR byl výskyt doložen na 81,2 % území (Anděra, Beneš 2002). Vystupuje nad horní hranici lesa, až 2000 m n. m. Při běžné populační hustotě obývá 1 ha 1 10 jedinců (Anděra, Horáček 2005). Období rozmnožování probíhá od února do září, za vhodných podmínek i v zimních měsících (Dobroruka, Berger 2004). První vrhy byly zaznamenány již v únoru. Průměrně je v jednom vrhu 4 5 mláďat, rozpětí se však může pohybovat od 1 do 9. Samice je březí 23 až 26 dní. Narozená mláďata váží 1,5 g. Po 12. až 14. dnu jsou schopna vidět. Zhruba po 20 dnech jim začínají růst chlupy. V přírodních podmínkách přežívají nanejvýš 2 zimy. Jedná se o noční tvory (Anděra, Horáček 2005). Myšice lesní ve srovnání s ostatními domácími druhy je nejlépe přizpůsobena konzumovat velká semena. Její význam pro obnovu, ochranu a školkařství není doceněn. Myšice působí kladně požíráním larev, kukel, housenek a kokonů škodlivého hmyzu (Zejda et al. 2002), například bylo zjištěno požírání kokonů hřebenule borové v borové kmenovině (Obrtel et al. 1978). V žaludcích myšic byly nalezeny trávy a ostřice, byliny, dřeviny, hálky, houby, mechy, živočiši a anorganická hmota. Výzkum ukázal, že 12,2 % žaludků myšic obsahovalo pouze rostlinnou stravu, 6,3 % pouze živočišnou a zbytek kombinace (Obrtel a Holišová 1974). 2.13. Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) Myšice křovinná má mezi myšicemi střední postavení. Délka těla bývá v rozmezí 85 110mm. Ocas měří 70 105mm a je většinou kratší než tělo (Zejda et al. 2002), Reichholf (1996) uvádí míry těla 75 až 110 mm a ocasu 70 do 115 mm, který se skládá ze 150 až 190 kroužků. Hřbetní část je šedší než u myšice lesní. Břicho je špinavě bílé (Zejda et al. 2002). Hranice mezi boky a břišní části není ostře ohraničena (Anděra, Horáček 2005). Délka zadní tlapky se pohybuje mezi 20,5 až 23 mm a je důležitým určujícím znakem. K překrytu tělesných rozměrů s myšicí lesní dochází 15

docela často (Anděra, Horáček 2005). Hmotnost se pohybuje od 14 do 35 g (Reichholf 1996). Samci jsou statisticky větší (Zejda et al. 2002). Myšice křovinná obývá celou Evropu, s výjimkou severní Skandinávie a Asie, až po Himaláje (Dobroruka, Berger 2004) včetně Mongolska, severní Indie a Číny. Taktéž se vyskytuje v severozápadní Africe. Výskyt v České republice je od nížin až do subalpínského stupně (Anděra, Horáček 2005). Byla nalezena i v nadmořské výšce 2000 m. Zřídka se vyskytuje tam, kde jsou vysoké stavy myšice lesní (Reichholf 1996), výskyt byl doložen na 89 % plochy České republiky (Anděra, Beneš 2002). Nejčastěji obývá křoviny, hojná je na polích, v lesních komplexech je méně početná, průměrně 4 až 8 jedinců/ha (Pelikán et al. 1979). Nejraději vyhledává otevřenou krajinu v blízkosti lesa, podél potoků a remízků. Taktéž je považována za tzv. pionýrský druh obývající člověkem zdevastovanou krajinu (Anděra, Horáček 2005). Jedná se o druh vysoce adaptabilní (Suchomel et al. 2012). Období rozmnožování probíhá od poloviny února do poloviny listopadu. Průměrně vrhá 5 až 6 mláďat (Pelikán et al. 1979), rozpětí se pohybuje od 2 do 9. Anděra, Horáček (2005) uvádí, že lze zastihnout březí samice od února do srpna. Má okolo 3 vrhů do roka. Při narození mláďata váží 1 až 2 g. Šestý den jim začíná růst krátká srst. K otevírání očí dochází okolo 16. dne. Konzumuje menší semínka zvláště trav, dále ji jako potrava slouží žaludy, bukvice, pupeny, výhony a hmyz (Dobroruka, Berger 2004). Složky v potravě jsou zhruba stejné jak u myšice lesní (Pelikán et al. 1979). Masitá složka je významná obzvlášť v jarních a letních měsících (Anděra, Horáček 2005). 2.14. Myška drobná (Micromys minutus) Myška drobná je nejmenší hlodavec u nás i v Evropě (Reichholf 1996). Hmotnost dospělců je okolo 5 až 11 g. Délka těla se pohybuje od 54 do 76 mm. Ocas měří 42 až 76 mm, je dvoubarevný a spodní strana se vyznačuje řidší srstí (Zejda et al. 2002). Ocas je nepatrně kratší než tělo (Anděra, Horáček 2005). Srst na břišní straně je taktéž světlejší. Celkově je v létě zbarvena žemličkově žlutě (Zejda et al. 2002). Hřbetní strana je světle žlutá, okrová nebo rezavá, srst v břišní části je bílá se žlutým nádechem. Juvenilní jedinci mají na hřbetě šedavý nádech. V zimních měsících je hřbetní část 16

tmavší, někdy až načervenalá. Samice jsou obdařeny dvěma páry mléčných bradavek (Anděra, Horáček 2005). Areál myšky drobné se rozprostírá od jižní Anglie až po Karelský poloostrov. Z evropských částí chybí na Pyrenejském poloostrově a jižní Itálii. Balkán osídlila jen v oblasti Černého moře. Výskyt dále pokračuje Asií, jižní hranice probíhají severní Indií, Barmou a Vietnamem. Osídlila i Japonské ostrovy a Taiwan (Dobroruka, Berger 2004). V ČR byl její výskyt doložen na 66,6 % mapových čtverců (Anděra, Beneš 2002), je běžným druhem mezi 500 až 600 m n. m., výskyt závisí na množství potravní nabídky (Anděra, Horáček 2005). Ačkoli Reichholf (1996) uvádí, že se horám pokud možno vyhýbá, u nás jsou nálezy až z nadmořských výšek 1050 až 1200 m. Domovské území pokrývá rozlohu 0,04 až 0,06 ha. Ráda osidluje podmáčené louky a často se vyskytuje v hustých rákosinách na březích vod. Hnízdo staví ze stébel trav a listí, má kulovitý tvaru a je položeno 30 až 70 cm nad zemí a obvykle je přichyceno na silnějších částech vegetace (kopřivy, rákosy atd). V zimě využívá nory jiných hlodavců (Anděra, Horáček 2005), nebo si je vyhrabává (Dobroruka, Berger 2004). Období rozmnožování trvá 4 až 6 měsíců (Zejda et al. 2002) obvykle od května do srpna (Anděra, Horáček 2005), Ovšem nálezy březích samic jsou datovány i v únoru a říjnu (Zejda et al. 2002). Samice je březí 21 dnů (Dobroruka, Berger 2004). V přírodních podmínkách má 2 až 3 vrhy do roka, prakticky může zabřeznout ihned po porodu. Ve vrhu mívá okolo 5 až 6 mláďat, ale počet se může pohybovat od 2 do 7. Novorození jedinci váží 1 g (Zejda et al. 2002), Anděra, Horáček (2005) 0,6 až 0,8 g. Plného osrstění dosáhne do 10. dne, v této době se otvírají oči. Ve 14 až 16 dnech je odstaveno a po 40 až 50 dnech je pohlavně zralé (Zejda et al. 2002). V přírodních podmínkách se dožívá maximálně 16 až 18 měsíců (Anděra, Horáček 2005). Myška drobná je denní zvíře. Potrava je složena ze 2/3 semenné a 1/3 živočišné složky (Dobroruka, Berger 2004). 17

3. METODIKA 3.1. Vlastní metodika 3.1.1. Technika odběru Sběr byl uskutečněn pomocí zemních pastí. V první řadě se určily plochy, na kterých bude odběr prováděn. Následoval vlastní výkop pro založení pastí. Jeho hloubka a šířka závisí na parametrech konkrétních sklenic, ovšem vždy je potřeba brát ohled na měnící se objem půdy. Výkop by měl být vždy o něco širší a hlubší. Po odstranění hlíny se vložila do nově vytvořeného prostoru sklenice. Parametry odběru i nádob byly různé. Na vápněných plochách se užilo 5 sklenic s objemem 4 l, umístěných po pěti metrech v linii. Výzkumné plochy Sněžníku byly odlišné. Zemní pasti tvořily 10 sklenic o objemu 0,7 l, v linii s odstupem 5 m. Ačkoli jsou sklenice vyhovující pro hmyz a drobné obratlovce, zejména rejsky, v případě myšic a dalších větších jedinců se předpokládá schopnost vyskočit z pasti. Po vsunutí nádoby, bylo nutné zarovnat okolní půdu se sklenicí tak, aby vrchol hrdla nepřevyšoval terén. Nevhodné je zakopání pod úrovní terénu, hrozí zaplavení pasti. Zemina v okolí hrdla musí být dostatečně zhutněná, aby možnost eroze byla co nejnižší. Dalším krokem bylo naplnění sklenice 4% formaldehydem. Láhev musí být plná jen z 1 / 3 u 4 l nádob, u 0,7 l nádob z ½. Zemní past se překryla stříškou z plechu stolovitého tvaru o hraně 20x20 cm tak, aby mezi hrdlem a plechem zůstala mezera alespoň 4 cm. Na plech se položilo těžítko, nejlépe kámen nacházející se poblíž. Každá stříška se opatřila číslem podle stanoviště. Pro snadné nalezení sklenice v porostu byla u ní zatlučená tyčka asi 1 m dlouhá. Kontrola pastí probíhala dvěma způsoby. Sněžník byl kontrolován od 1 dubna do 30 října každý týden. Buttersteig Loučná v 6 týdenním intervalu (první odběr v polovině června). Sběr obsahoval dvě složky: hmyz a drobné savce, posbíraný materiál se konzervoval v 75% etanolu. 3.1.2. Determinance drobných savců Determinace probíhala na dobře osvětleném a větratelném místě. Práce byla rozdělena na tři úkony. Zaprvé bylo zapotřebí stanovit druh drobného savce, následně provést pitvu, určit pohlaví a posoudit, zda je jedinec adultní či juvenilní. Podle Bajakovské et al. (2009) jsou varlata adultních samců rejska obecného mnohonásobně těžší. V odchytech se vyskytovaly dva typy varlat, jedny byly šupinkovitého tvaru a světlé bílé barvy (juvenilní samci) a druhé objemné (adultní samci). Takto bylo postupováno i u ostatních druhů s řádu Eulipotypla. Zejda et al. (2002) a Anděra 18

Horáček (2005) vyobrazili stav varlat dospělců Rodentia. Mezi juvenilní samce byli řazeni jedinci, jejichž varlata se neshodovali s vyobrazením (hlavně velikostí). Samice (Eulipotypla, Rodentia) se určovaly podle pochvy a dělohy tvaru písmene Y. Adultní samice disponovaly mohutnější (zduřelejší) pochvou a dělohou a na určení dospělce upozorňovaly embrya, děložní skvrny a bradavky (Zejda et al. 2002). Determinace druhů proběhla podle klíče Anděry, Horáčka (2005). Prvním krokem při určování druhů, bylo umístění drobného obratlovce do řádu Rodentia nebo Eulipotypla. V rámci řádu hmyzožravci byly mnou osobně determinovány druhy rejsek obecný, rejsek malý, a rejsec černý. Z důvodu smočení, nebylo možno zařadit barvu srsti mezi spolehlivé určující znaky. Proto determinace hmyzožravce do druhu byla odkázána na velikost, vyspělost, barvy zubů a charakteru, velkosti ocasu a tlapky. Rejsek malý byl odlišován od rejska obecného hlavně velikostí. Hranice těla byla stanovena okolo 6 cm, v případě jedinců této velikosti rozhodovala pohlavní dospělost. Jedinci s nevyzrálými varlaty (varlata šupinkovitého tvaru a bílé barvy) v případě samců a tenkou až nitkovitou dělohou, absenci bradavek v případě samic, byli řazeni do druhu rejsek obecný a dospělci této velikosti do druhu rejsek malý. V případě rejsců rozhodovaly velikosti brv na spodní straně ocasu a tlapek. Při výrazně dlouhých brvách na ocasu a velikosti tlapky nad 17 mm byl druh řazen do druhu rejsce vodního, v případě náznaků brv a tlapky pod 17 mm byl jedinec určen jako rejsec černý. Bělozubka bělobřichá byla determinována RNDr Anděrou. Všichni jedinci, kteří byli mnou určeni, měli zabarvené zuby červeně. Krtek obecný měl charakteristickou stavbu těla. U řádu hlodavců byl prvotní krok rozdělit jedince do podčeledí Arvicolinae hrabošovití, Murinae pravé myši. Do Arvicolinae spadal druh hraboš polní, hraboš mokřadní, norník rudý a hryzec vodní. Hryzec vodní byl určen podle velikosti, která výrazně převyšovala ostatní druhy (120 200mm). Rody norník a hraboš byly od sebe rozlišovány podle délky ocasu k tělu, který u norníka převyšoval polovinu délky těla, ocas hraboše polovinu těla nepřevyšoval. U sporných jedinců rozhodlo zbarvení srsti, která byla u norníka rudého charakteristicky ryšavě zbarvená (determinace možná až po osušení srsti). Do kategorie pravých myší náležela myšice lesní, myšice křovinná a myška drobná. Všechny myšice byly determinovány podle snadného oddělení kůže z ocasu. Ty byly určeny do druhu až po částečném vysušení srsti. Nejdůležitější části myšic byly chlupy na břišní straně. U myšice lesní bylo břicho bílé, na bázi předních 19

tlapek musela být žlutá skvrna, která se uprostřed hrdla rozšiřovala, a tlapka přesahující 24 mm. U myšice křovinné se občas vyskytla skvrna taktéž. V těchto případech rozhodovalo zbarvení břicha, které bylo u myšice křovinné špinavě bílé až šedobílé a velikost tlapky. Nejdůležitější znak myšky drobné byla její malá velikost. 3.1.3. Vzorce Následující výpočty (dominance, diverzity, ekvitability) byly počítány podle Laštůvky et al. (1996). Dominance se stanoví jako poměr zastoupení jednotlivých populací ku celkovému počtu jedinců. Podle zastoupení se řadí do druhů eudominantních (>10 %), dominantních (5 10 %), subdominantních (2 5 %), recentních (1 2 %) a subrecentních (<1 %). Výpočet: D=ni/n 100 (%) Kde ni je hodnota významnosti druhu (počet), n součet významnosti všech druhů. Druhová diverzita kromě prostých počtů druhů, zahrnuje taktéž rozložení jedinců mezi jednotlivé druhy. Pro výpočet byl užit Shannon Wienerův index druhové diverzity stanovený podle vzorce: H' = Ʃ(ni/n) log2(ni/n) Kde ni je hodnota významnosti druhu (počet), n součet významnosti všech druhů. Místo obtížného log2 byl užit běžně používaný přirozený logaritmus (ln). Ekvitabilita neboli vyrovnanost vyjadřuje míru rovnoměrného zastoupení jednotlivých druhů v biocenóze. Stanovení ze vztahu: E=H'/log2S' Jestliže bylo pro výpočet H' užito přirozeného logaritmu ln je nutností tak postupovat i zde, S je celkový počet druhů 20

3.2. Popis oblasti šetření 3.2.1. Širší území vztahy Výzkumy drobných obratlovců probíhaly na dvou od sebe izolovaných územích. První se nachází v oblasti Loučné (955 m n. m.), druhé v oblasti Sněžníku (723 m n. m.). Dle lesnického členění spadá vrchol Loučné do LS Litvínov, LHC Litvínov. LHC Litvínov je tvořen mírně zvlněnou náhorní plošinou, skloněnou k severozápadu a ostrým jihovýchodním lomem ostře přecházejícím do Mostecké kotliny. Převažující horninou je rula granodioritová, pararula a méně častá ortorula. Nejčastějšími půdními typy jsou podzoly a kryptopodzoly. Gleje a organozemě se nacházejí na náhorní plošině. Průměrná teplota vzduchu se pohybuje od 4,5 C do 8,0 C, srážky 700 984 mm (Kula et al. 2009). LHC Sněžník spadá do Děčínské vrchoviny, rozkládá se na levém břehu Labe od Ústí nad Labem až po státní hranici s Německem. Děčínská vrchovina je tvořena mohutným souvrstvím křídových pískovců. Je charakteristická velice členitým pískovcovým reliéfem, vytvářející několik výškových pater se stolovými horami jako je Děčínský Sněžník. Půdní typy jsou ovlivněny extrémním substrátem pískovců, zcela převládají arenické podzoly, které přecházejí do silně kyselých arenických kambizemí (Culek et al. 1996). Průměrná teplota vzduchu dosahuje 5,0 9,0 C, srážky 700 984 mm (Šulcová 2002). 3.2.2. Konkrétní plochy 3.2.2.1. LS Litvínov LHC Litvínov Sledováno bylo 12 porostů, diferencovaných polohou a aplikací vápenného dolomitu (Vap 01 až Vap 12). Lokality Vap 01, Vap 08 a Vap 09 jsou plochy kontrolní a vápnění zde neprobíhalo, Vap 02, Vap 05 a Vap 10 byly vápněny 1,5 t/ha, Vap 03, Vap 06 a Vap 11 3t/ha, Vap 04, Vap 07 a Vap 12 6t/ha. Buttersteig 1, (Butt 1): V této poloze byly sledovány 4 porosty označené Vap 01 04. V každém porostu byl proveden pedologický průzkum o 4 sondách. Dřevinnou skladbu tvoří převážně bříza. V prvním porostu (Vap 01) sondy ve dvou případech odhalili přítomnost typického moderu a v jednom případě mělový mor a morový moder. Půdní typ byl třikrát určen jako kryptopodzol modální a jednou kambizem modální, oligotrofní. V porostu se vyskytují lesní typy 5K6 a 5K1. Z rostlin je nejvíce zastoupených Vaccinium myrtilus, 21

Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa ojediněle Rubus sp. a Dryopteris dilatata. Kromě břízy je přimíšen buk (Kula et al. 2009). V druhém porostu (Vap 02) převládá humusová forma typického moderu a půdní typ je zde kryptopodzol psefický, ale tři ze čtyř sond potvrdily půdní subtyp modální. Jeví se i známky oglejení. Většina porostu spadá do lesního typu 5K1, ale své zastoupení má i 5S7. V sinuzii podrostu se nachází Avenella flexuosa, Rubus hirtus, Calamagrostis villosa, Dryopteris dilatata, Athyrium filix femina, Vaccinium myrtilus (Kula et al. 2009). Sondy v třetím porostu (Vap 03) odhalily ve třech případech morový moder, pouze v jednom případě mělový mor. Dominantním subtypem je kryptopodzol modální mírně oglejený až oglejený. Lesní typy byly určeny jako 5K1, 5K6 a 5P1. Synuzii podrostu tvoří Calamagrostis villosa, Avenella flexuosa, Vaccinium myrtilus ve skeletnaté části též Senecio sp. a Urtica dioica (Kula et al. 2009). Ve čtvrtém porostu (Vap 04) u dvou sond byl určen kryptopodzol modální s mírným oglejením. Ve zbylých sondách byl zaznamenán kryptopodzol oglejený a dokonce i příznivější kambizem modální. Humusové formy nacházející se v porostu jsou: mělový mor, morový moder, typický mor. V sinuzii podrostu byly nalezeny Calamagrostis villosa, Avenella flexuosa, Dryopteris dilatata, Vaccinium myrtilus. Pod vlivem kambizemě zde rostlo i Maianthemum bifolium s Senecio nemorosum. Lesní typy byly 5P1, 5K6, 4S1. V březové monokultuře se nachází bukové výstavky (Kula et al. 2009). Buttersteig 2 (Butt 2): Stejným způsobem byl pedologický a fytocenologický průzkum uskutečněn i v dalších porostech. Dominantní dřevinou je bříza. V pátém porostu (Vap 05) se vyskytl kryptopodzol modální až rankerový, humusová forma mělový mor a dále byl zaznamenán i morový moder s typickým moderem. Lesní typy 5S6, 5K6, 5K1. Z rostlin byly určeny Vaccinium myrtilus, Senecio sp., Rubus hirtus, Avenella flexuosa, Calamagrostis villosa. V porostu se nachází bukové výstavky (Kula et al. 2009). V šestém porostu (Vap 06) převládá morový moder a různé typy moru. Kromě kryptopodzolu se v jednom případě objevila i kambizem modální. Většina sond 22