PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT Úmluva o počítačové kriminalitě (dále jen Úmluva ) byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy na jeho 109. zasedání dne 8. listopadu 2001 a následně byla dne 23. listopadu 2001 v Budapešti otevřena k podpisu. V současné době Úmluvu podepsalo 47 států 1, přičemž 36 států 2 uložilo ratifikační listiny. Česká republika Úmluvu podepsala 9. února 2005 na základě usnesení vlády ze dne 6. října 2004 č. 968, dosud ji však neratifikovala. 3 Úmluva vstoupila v platnost dne 1. července 2004. Na Úmluvu navazuje Dodatkový protokol k Úmluvě o počítačové kriminalitě o kriminalizaci činů rasistické a xenofobní povahy spáchaných prostřednictvím počítačových systémů (dále jen Protokol ). Tento Protokol byl přijat Výborem ministrů Rady Evropy na jeho 111. zasedání dne 7. listopadu 2002 a následně byl dne 28. ledna 2003 ve Štrasburku otevřen k podpisu. Protokol se týká především postihu šíření rasistických a xenofobních materiálů, vyhrožování a urážení s rasistickou nebo xenofobní motivací, a postihu hrubého zlehčování nebo popírání genocidy nebo zločinů proti lidskosti. Protokol k 10. červnu 2004 podepsalo 35 států 4, přičemž 20 států 5 uložilo ratifikační listiny. Česká republika svůj podpis k Protokolu zatím nepřipojila. 6 Protokol vstoupil v platnost 1. března 2006. Cílem Úmluvy je vytvořit mezinárodní právní rámec pro účinné potírání počítačové kriminality prostřednictvím harmonizace prvků skutkových podstat v oblasti počítačové kriminality za účelem zajištění adekvátního postihu pachatelů, stanovení nezbytných vnitrostátních vyšetřovacích pravomocí pro zajišťování důkazů v elektronické formě a vyšetřování počítačové kriminality, jakož i zavedení pohotového a efektivního režimu mezinárodní spolupráce ve vztahu k trestným činům souvisejícím s informačními technologiemi. I. 1 Albánie, Arménie, Rakousko, Ázerbájdžán, Belgie, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr,, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Řecko, Maďarsko, Island, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Malta, Moldávie, Černá hora, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie (FYROM), Turecko, Ukrajina, Spojené království, Kanada, Japonsko, Jihoafrická republika, Spojené státy americké. 2 Albánie, Arménie, Rakousko, Ázerbájdžán, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Německo, Maďarsko, Island, Itálie, Lotyšsko, Litva, Malta, Moldávie, Černá hora, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švýcarsko, Makedonie (FYROM), Ukrajina, Spojené království, Japonsko, Spojené státy americké. 3 Blíže viz předkládací zpráva k usnesení vlády ze dne 6. října 2004 č. 968. 4 Albánie, Arménie, Rakousko, Belgie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Island, Itálie, Lotyšsko, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Malta, Moldávie, Černá hora, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko, Makedonie (FYROM), Ukrajina, Kanada, Jihoafrická republika. 5 Albánie, Arménie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Kypr, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Lotyšsko, Litva, Černá hora, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Slovinsko, Makedonie (FYROM), Ukrajina. 6 Blíže viz předkládací zpráva k usnesení vlády ze dne 6. října 2004 č. 968.
II. Kapitola I definuje nejdůležitější pojmy používané v Úmluvě. Článek 1 Úmluvy stanoví, co je považováno za počítačový systém, počítačová data a provozní data a jaké subjekty jsou považovány za poskytovatele služby. Kapitola II obsahuje ustanovení, která mají smluvní strany provést na vnitrostátní úrovni. Obsahuje část hmotněprávní, část procesní a část upravující soudní pravomoc. Část 1 Kapitoly II se zabývá zejména harmonizací skutkových podstat jednotlivých trestných činů spadajících do okruhu počítačové kriminality. Společným znakem skutkových podstat je požadavek, aby bylo kriminalizováno úmyslné neoprávněné jednání. Tím se z aplikace jednotlivých skutkových podstat vylučují nejen případy, kde existují obvyklé okolnosti vylučující protiprávnost, jako je například souhlas, ale, v souladu s vnitrostátním právním řádem, také situace, kdy vedou k vyloučení trestní odpovědnosti jiné zásady nebo ospravedlnění. Dále se tato ustanovení nemají vztahovat na legitimní a obvyklé aktivity, které jsou vnitřně vlastní uspořádání sítí, nebo legitimní a obvyklé provozní a obchodní postupy. Články 2 až 6 Úmluvy se zabývají ochranou důvěrnosti, neporušenosti a použitelnosti počítačových dat a systémů. Článek 2 kriminalizuje nezákonné získání přístupu k počítačovému systému. Smluvní strana může trestnost takového jednání podmínit porušením bezpečnostních opatření, úmyslem získat počítačová data nebo jiným nečestným úmyslem, nebo získáním přístupu na počítačový systém spojený s jiným počítačovým systémem. Shora uvedené jednání lze podle stávajících trestněprávních předpisů postihovat dle 230 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), jako trestný čin neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací. Ustanovení 230 odst. 1 trestního zákoníku podmiňuje trestnost neoprávněného přístupu k počítačovému systému nebo jeho části překonáním bezpečnostního opatření. Navrhuje se, aby Česká republika učinila následující prohlášení na základě článku 40 Úmluvy: V souladu s článkem 40 a článkem 2 Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika prohlašuje, že trestní odpovědnost za jednání popsané v článku 2 této Úmluvy vzniká překonáním bezpečnostního opatření za účelem získání neoprávněného přístupu k počítačovému systému nebo jeho části. Článek 3 kriminalizuje nezákonný odposlech počítačového systému technickými prostředky. Skutková podstata trestného činu porušení tajemství dopravovaných zpráv ( 182 odst. 1 trestního zákoníku) pokrývá všechny požadavky článku 3 Úmluvy. Článek 4 kriminalizuje neoprávněné poškození, vymazání, snížení kvality, pozměnění nebo potlačení počítačových dat. Zničení, poškození, změnu dat nebo učinění dat neupotřebitelnými postihuje ustanovení 230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, které poskytuje ochranu před tzv. počítačovou sabotáží. 2
Článek 5 se týká omezování funkčnosti počítačového systému pomocí manipulace s počítačovými daty. Zásah do technického nebo programového vybavení počítače postihuje 230 odst. 2 a 3 trestního zákoníku. Článek 6 kriminalizuje výrobu, prodej, opatření za účelem použití, držení, dovoz, distribuci a zpřístupňování zařízení, která jsou vytvořena nebo uzpůsobena k páchání trestných činů podle článků 2 až 5 Úmluvy, nebo přístupových hesel, kódů a podobných počítačových dat, pokud má pachatel v úmyslu tato zařízení nebo kódy použít ke spáchání trestných činů podle článků 2 až 5 Úmluvy. Zmíněná jednání kriminalizuje 231 trestního zákoníku, jež článek 6 Úmluvy plně implementuje. Články 7 a 8 Úmluvy postihují některé obecné formy trestné činnosti, pokud jsou spáchány prostřednictvím počítačových systémů. Článek 7 chrání autentičnost počítačových dat prostřednictvím kriminalizace počítačového padělání. Jednání uvedená v článku 7 jsou trestná podle 230 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, který postihuje padělání a falšování údajů uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací. Článek 8 postihuje počítačový podvod. Tomuto ustanovení odpovídá skutková podstata podvodu podle 209 ve spojení s 120 (uvedení někoho v omyl a využití něčího omylu prostřednictvím technického zařízení) trestního zákoníku. Do úvahy připadá též postih dle 230 odst. 3 trestního zákoníku. Článek 9, který postihuje dětskou pornografii, je jediným článkem Úmluvy, týkajícím se obsahu dat. Trestné činy související s dětskou pornografií páchané skrze počítačové systémy a sítě jsou trestním zákoníkem kriminalizovány zejména 192 jako výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií, ve spojení s 126. Článek 10 se zabývá trestněprávní ochranou autorských práv a práv souvisejících s právem autorským v počítačových systémech do té míry, do jaké smluvní strana v rámci vnitrostátního právního řádu převzala odpovídající závazky podle zde uvedených mezinárodních smluv. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském vstoupila v platnost dne 6. března 2002 a byla vyhlášena pod č. 33/2002 Sb.m.s. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech vstoupila v platnost dne 20. května 2002 a byla vyhlášena pod č. 48/2002 Sb.m.s. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, byl již připravován s ohledem na obě smlouvy. Porušování práv chráněných těmito smlouvami je postihováno podle 270 trestního zákoníku jako porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Článek 11 stanoví trestnost účastenství u trestných činů definovaných Úmluvou a také trestnost pokusu u některých z nich. Ustanovení článku 11 Úmluvy je plně implementováno 21 (pokus), 23 (spolupachatel) a 24 (účastník) trestního zákoníku. Článek 12 stanovuje odpovědnost právnických osob za trestné činy podle článků 2 až 10 Úmluvy a požadavky na zavedení trestních nebo jiných sankcí pro právnické osoby, včetně peněžitých sankcí. 3
Ustanovení článku 12 je implementováno zákonem č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ), který vstoupil v účinnost dnem 1. ledna 2012. Podle ustanovení 7 tohoto zákona mohou být právnické osoby činěny trestně odpovědnými za porušení tajemství dopravovaných zpráv ( 182 trestního zákoníku), výrobu a jiné nakládání s dětskou pornografií ( 192 trestního zákoníku), podvod ( 209 trestního zákoníku), neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací ( 230 trestního zákoníku), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat ( 231 trestního zákoníku) a porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ( 270 trestního zákoníku). Pachatelství, spolupachatelství a účastenství právnických osob blíže upravuje 9 předmětného zákona, který ve svém odstavci 3 také výslovně stanoví, že trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob a vice versa. Ohledně trestnosti pokusu se v souladu s 1 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob použije ve vztahu k právnické osobě ustanovení 21 (pokus) trestního zákoníku. V souladu s ustanovením 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je trestným činem spáchaným právnickou osobou protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednalli tak: statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, anebo jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat; ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost; ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby; nebo zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů. Dále pak lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl spáchán: jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.; nebo zaměstnancem na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v 8 odst. 1 zákona anebo proto, že orgány právnické osoby nebo uvedené osoby neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. S ohledem na výše popsané lze ustanovení článku 12 Úmluvy považovat za plně implementované do českého právního řádu. Článek 13 obsahuje ustanovení o trestech, kdy stanovuje postihovat pachatele, fyzické i právnické osoby, trestných činů uvedených v článcích 2 až 10 Úmluvy účinnými, přiměřenými a odstrašujícími trestními sankcemi. Současné druhy a výše trestů a sankcí ukládaných za trestné čin specifikované Úmluvou odpovídají shora uvedeným požadavkům článku 2 Úmluvy. Druhá část Kapitoly II stanoví specifické vyšetřovací postupy a pravomoci, které jsou nezbytné při odhalování počítačové kriminality a které jsou odůvodněny vysokou nestálostí elektronicky uchovávaných dat - snadností jejich přesunu, změny nebo zničení. 4
Podle článku 14 se tyto postupy a pravomoci použijí na trestné činy podle článků 2 až 11 Úmluvy, na jiné trestné činy spáchané prostřednictvím počítačového systému a na zajištění důkazů o trestném činu, které jsou v elektronické formě. V souladu s článkem 15 se na použití těchto postupů a pravomocí vztahují příslušné podmínky a omezení stanovené vnitrostátními právními předpisy, jakož i záruky proti zneužití těchto pravomocí a postupů, včetně závazků převzatých na základě nejvýznamnějších mezinárodních dokumentů chránících lidská práva. V českém právním řádu jsou tyto záruky poskytnuty implementací příslušných závazků plynoucích z mezinárodních smluv, například článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), a také příslušnými ustanoveními ústavněprávních předpisů, například článku 13 Listiny základních práv a svobod. Článek 16 upravuje urychlené uchování již uložených počítačových dat (obsahových i provozních), přičemž automatické předání veškerých těchto dat orgánům činným v trestním řízení nemusí být nutné. Smluvní strany mohou použít tradiční úpravu prohlídky, vydání a odnětí věci, nebo mohou zavést zvláštní pravomoc nařídit tomu, kdo specifická počítačová data kontroluje, aby zajistil zachování takových dat v neporušeném stavu sám. Článek 17 v návaznosti na článek 16 Úmluvy stanoví, že v případě urychleného uchování provozních dat mají smluvní strany zajistit použitelnost mechanismu podle článku 16 Úmluvy i v případě účasti více poskytovatelů služeb a zavádí princip urychleného sdělení provozních dat příslušným orgánům v rozsahu nezbytném pro určení možného jiného poskytovatele služeb a cesty (směru) přenosu dat. Jako zásadní se jeví možnost kvalitní a jednoznačné blokace technických dat včetně jejich obsahu a schopnost orgánů činných v trestním řízení zjistit již v době blokace, zda tato data skutečně existují. Ustanovení článků 16 a 17 jsou implementována zejména Hlavou V (ochrana údajů, služeb a sítí elektronických komunikací) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. V souladu s 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat po dobu 6 měsíců provozní a lokalizační údaje. Tato právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje uchovává, je na požádání povinna tuto bezodkladně poskytnout orgánům činným v trestním řízení pro účely a při splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem [zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád )]. Policie může tímto způsobem provozní data vyžadovat jak v rámci trestního řízení na základě 88a trestního řádu, tak při sledování osob a věcí na základě zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Policii ČR ). Článek 18 odst. 1 písm. a) Úmluvy stanoví pravomoc orgánů činných v trestním řízení nařídit předložení počítačových dat. Podle 78 a 79 trestního řádu lze nařídit vydání věci důležité pro trestní řízení, popřípadě ji odejmout. Přestože trestní řád věc důležitou pro trestní řízení nedefinuje a související ustanovení 70 a 101 trestního zákoníku, 84 a 112 trestního řádu výslovně neupravují vydání a odnětí počítačových dat, v praxi nedochází při využívání těchto ustanovení ke komplikacím. Počítačová data se stále častěji zajišťují okopírováním, přičemž kopii od originálu nelze rozeznat. Takto lze počítačová data zajistit např. v rámci domovní prohlídky, aniž by vždy musela být odnímána média, na nichž jsou originální data uložena. Pravomoc podle článku 18 odst. 1 písm. b) Úmluvy nařídit 5
poskytovateli služeb předložení informací o odběrateli (účastníkovi) služby upravuje 66 zákona o Policii ČR, podle kterého je policie v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu oprávněna žádat od osob zajišťujících telekomunikační činnost také údaje o účastnících telekomunikačního spojení. Ve vztahu k trestnímu řízení vyžaduje použití takové pravomoci předchozí souhlas soudce podle 158d odst. 3 trestního řádu nebo souhlas toho, do jehož práv má být sledováním zasahováno. Dále lze využít možnosti zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu podle 88a trestního řádu. Obdobnou úpravu obsahuje také ustanovení 97 zákona o elektronických komunikacích. Informace, jejichž poskytování nepodléhá zvláštní úpravě, lze vyžadovat taktéž na základě ustanovení 66 zákona o Policii ČR nebo 8 trestního řádu. Článek 19 stanoví pravomoc orgánů činných v trestním řízení provést prohlídku a zajištění počítačových dat uložených v počítačovém systému nebo paměťovém médiu. Na rozdíl od čl. 18 odst. 1 písm. a) Úmluvy v tomto případě půjde o zajištění relevantního počítačového systému, jeho části nebo paměťového média. Úmluva předpokládá též získání přístupu na počítačový systém, který může být zcela nebo z části fyzicky umístěn na území smluvní strany, avšak mimo prohledávané prostory. Přestože se ustanovení 82 až 85b trestního řádu, podle kterých lze provést domovní a osobní prohlídku, prohlídku jiných prostor a pozemků, nezabývají výslovně prohlídkou počítačových systémů, nespatřuje se při využívání těchto ustanovení problém. Pátý oddíl upravuje záznam a odposlech provozních (zprostředkovacích) a obsahových dat v rámci probíhajícího telekomunikačního provozu prostřednictvím veřejné nebo neveřejné telekomunikační sítě. Článek 20 upravuje shromažďování provozních dat a článek 21 odposlech obsahových dat. Příslušné orgány smluvních stran mají být oprávněny k odposlechu probíhajícího telekomunikačního provozu (tzn. provozních nebo obsahových dat) a k získání spolupráce provozovatele telekomunikačních služeb. Dále tyto články stanoví povinnost mlčenlivosti spolupracujících osob. Podle článku 21 odst. 1 Úmluvy musí být odposlech obsahových dat přípustný alespoň pro okruh závažných trestných činů podle vnitrostátního práva. Podobné, ale nikoli přísnější, omezení lze stanovit i v případě shromažďování provozních dat podle čl. 14 odst. 3 Úmluvy. V České republice lze v současnosti provést odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle 88 trestního řádu v případě zločinů, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně osm let, v případě taxativně vymezených trestných činů a také úmyslných trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu podle 88a trestního řádu lze zjistit pro účely trestního řízení vedeného pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, pro trestné činy porušení tajemství dopravovaných zpráv ( 182 trestního zákoníku), podvodu ( 209 trestního zákoníku), neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ( 230 trestního zákoníku) a opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat ( 231 trestního zákoníku) nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Podle 97 zákona o elektronických komunikacích jsou příslušné osoby vykonávající telekomunikační činnosti povinny umožnit připojení zařízení pro odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačního provozu a zajistit, aby byly požadované informace a data poskytovány srozumitelným způsobem. 6
Povinnost mlčenlivosti příslušných osob vykonávajících telekomunikační činnost ohledně využití pravomoci k urychlenému uchování uložených počítačových dat nebo k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a s nimi souvisejících skutečností v souladu s požadavky článku 16 odst. 3, článku 20 odst. 3 a článku 21 odst. 3 Úmluvy je zajištěna zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů Stanovení povinnosti mlčenlivosti podnikatele zajišťujícího síť elektronických komunikací nebo poskytujícího veřejně dostupnou službu elektronických komunikací a jeho zaměstnanců s ohledem na vyžádaný nebo uskutečněný odposlech a související skutečnosti je zakotvena též v 97 odst. 8 zákona o elektronických komunikacích. Část 3 Kapitoly II obsahuje jediný článek 22, který upravuje soudní pravomoc smluvních stran, a který je implementován obecnými ustanoveními o působnosti trestních zákonů v 3 až 9 trestního zákoníku. Kapitola III upravuje mezinárodní spolupráci. Úmluva je v této oblasti podpůrným právním nástrojem, který se bude zpravidla používat v rámci aplikace mezinárodních smluv o právní pomoci nebo o vydávání, nebo v souladu s vnitrostátním právním řádem, jak je patrné z řady ustanovení článků 24, 25, 27, 28, 31, 33 a 34 Úmluvy. Výjimkou z tohoto principu jsou zejména ustanovení článku 25 odst. 2 a článků 27, 29 a 35 Úmluvy. V České republice upravují právní styk s cizinou zejména ustanovení hlavy XXV. trestního řádu. Podle 375 trestního řádu se ustanovení této hlavy použijí jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný. Část 1 Kapitoly III obsahuje obecná ustanovení o právní pomoci a vydávání. Podle článku 23 mají smluvní strany spolupracovat v co nejširším rozsahu, v souladu s touto kapitolou i s dříve sjednanými smlouvami a mechanismy, při vyšetřování všech trestných činů týkajících se počítačových systémů, a ohledně shromažďování důkazů v elektronické formě o trestných činech. Článek 24 zahrnuje trestné činy podle článků 2 až 11 Úmluvy jako tzv. extradiční trestné činy do smluv o vydávání existujících mezi stranami. Mezinárodní spolupráce ve věcech trestních je v oblasti vydávání zprostředkovávána Ministerstvem spravedlnosti. Vzhledem k tomu se předpokládá, že Česká republika při uložení ratifikační listiny sdělí generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že v případě neexistence smlouvy o vydávání bude orgánem odpovědným za předkládání nebo přijímání žádostí o vydání nebo o předběžnou vazbu Ministerstvo spravedlnosti. Strany budou provádět mezinárodní právní pomoci také za použití postupů specifických pro vyšetřování počítačové kriminality, jak jsou uvedeny v Kapitole II části 2 Úmluvy (články 16 až 21), a podle článku 25 odst. 2 jsou povinny za tímto účelem provést příslušná vnitrostátní opatření k implementaci článků 27 až 35 Úmluvy. Článek 26 umožňuje orgánu smluvní strany poskytnout bez vyžádání informace jiné smluvní straně, a je analogický k článku 10 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu z roku 1990 (č. 33/1997 Sb.) a článku 28 Trestněprávní úmluvy o korupci z roku 1999 (č. 70/2002 Sb.m.s.). 7
Článek 27 obsahuje řadu základních ustanovení pro případ neexistence obecné smlouvy o právní pomoci mezi stranami. V souvislosti s článkem 27 odst. 2 písm. a) a c) Úmluvy se předpokládá sdělení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy při uložení ratifikační listiny, že orgánem odpovědným za předkládání a vyřizování žádostí o vzájemnou právní pomoc, provádění takových žádostí nebo jejich předávání orgánům příslušným pro jejich provádění bude Nejvyšší státní zastupitelství před projednáváním případu u soudu a Ministerstvo spravedlnosti poté, co byl případ předán soudu. V souladu s článkem 27 odst. 9 písm. e) Úmluvy Česká republika učiní při uložení ratifikační listiny prohlášení (podle článku 40 Úmluvy), že z důvodů efektivity mají být žádosti podle tohoto odstavce adresovány ústředním orgánům. Článek 28 se zabývá utajením a omezením použití informací poskytnutých v rámci právní pomoci v případě neexistence příslušné smlouvy o právní pomoci nebo jiného mechanismu. Část 2 Kapitoly III obsahuje zvláštní ustanovení o aplikaci moderních procesních institutů prozatímní i vyšetřovací povahy, které jsou zavedeny v Kapitole II části 2. Článek 29 zavazuje strany zajistit urychlené uchování uložených počítačových dat, která mají být předmětem žádosti dožadující strany o provedení dalších úkonů. Dožádaná strana v tomto případě použije pravomoci a postupy podle článku 16 Úmluvy ve vztahu k datům označeným dožadující stranou, za podmínek stanovených v článku 29 (odst. 2 a 4) až 7 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že se uchování a následná prohlídka mají provádět i pro jiné trestné činy než ty stanovené v článcích 2 až 11 Úmluvy, a protože prohlídka představuje závažný zásah do práva na soukromí, Česká republika při uložení ratifikační listiny učiní výhradu podle článku 29 odst. 4 Úmluvy ve spojení s článkem 42 Úmluvy v tom smyslu, že si Česká republika vyhradí právo odmítnout žádost o uchování podle článku 29 Úmluvy v případech, kdy lze předpokládat, že by nebylo možno, ve vztahu k trestným činům jiným, než jsou ty, stanovené podle článků 2 až 11 Úmluvy, naplnit podmínku oboustranné trestnosti pro vyřízení žádosti o vzájemnou pomoc týkající se prohlídky nebo podobného přístupu, zajištění nebo podobného zabezpečení, nebo zpřístupnění uložených dat. Tato výhrada odpovídá prohlášení České republiky učiněnému podle článku 5 odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959 (č. 550/1992 Sb.), které s aplikací Úmluvy o počítačové kriminalitě souvisí v souladu s článkem 39 této Úmluvy. Článek 30 pak v návaznosti na články 17 a 29 Úmluvy stanoví povinnost dožádané strany sdělit zjištěné zapojení poskytovatele služeb v jiném státě dožadující straně, s výjimkami podle článku 30. odst. 2 Úmluvy. Článek 31 upravuje žádost o provedení prohlídky nebo podobného přístupu, zabavení nebo podobného zajištění a zpřístupnění dat uložených prostřednictvím počítačového systému na území dožádané strany. Dožádaná strana v tomto případě aplikuje pravomoci a postupy podle článku 19 Úmluvy ve vztahu k datům označeným dožadující stranou, za podmínek podle článku 31 odst. 2 a 3 Úmluvy. Článek 32 výslovně stanoví, že smluvní strana může i bez povolení jiné strany získat přístup k veřejně přístupným počítačovým datům, a pomocí počítačového systému na svém území také k datům uloženým na území jiné strany v případě souhlasu osoby oprávněné k takové manipulaci s předmětnými daty. 8
Článek 33 zavazuje smluvní strany ke spolupráci při shromažďování provozních dat v reálném čase alespoň ve vztahu k trestným činům, pro které je možné shromažďovat provozní data vnitrostátně. V tomto případě dožádaná strana alespoň ve vztahu k okruhu trestných činů podle článku 14 odst. 3 Úmluvy použije pravomoci podle článku 20 Úmluvy na shromažďování provozních dat týkajících se specifických probíhajících komunikací. Článek 34 při vědomí citlivosti a rušivosti odposlechu specifických komunikací pouze upravuje spolupráci smluvních stran v rámci příslušných mezinárodních smluv a vnitrostátního právního řádu. Důležitým ustanovením je článek 35, který obsahuje závazek stran provozovat nepřetržité kontaktní místo pro urychlenou mezinárodní spolupráci, která je pro efektivní potírání počítačové kriminality naprosto nezbytná. V současné době existuje technické zajištění této potřeby formou možnosti kontaktu na nepřetržitou službu konajícího operačního důstojníka odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezídia České republiky. Funkci kontaktního místa také plní specializované pracoviště, odbor informační kriminality úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezídia České republiky. Kapitola IV obsahuje závěrečná ustanovení, která jsou obdobná jiným úmluvám sjednaným v rámci Rady Evropy. Po vstupu Úmluvy v platnost může být v souladu s článkem 37 Úmluvy po souhlasu všech smluvních stran přizván k přístupu jakýkoli další stát. Tuto otevřenost Úmluvy podtrhuje článek 41, který vychází vstříc právním systémům, v nichž ústavní uspořádání znemožňuje federální vládě zajistit potřebnou úroveň kriminalizace jednání postihovaného v Úmluvě, neboť takovou pravomoc mají vůči méně závažným trestným činům jednotlivé členské státy federace. Tato odchylka od závazků stanovených Úmluvou smí být pouze nepodstatná, a nesmí ovlivnit mezinárodní spolupráci podle Kapitoly III. 9
III. Úmluva je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu České republiky, se závazky vyplývajícími z členství České republiky v Evropské unii, se závazky převzatými v rámci jiných platných smluv a s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva. Česká republika při uložení ratifikační listiny učiní výhradu v souladu s článkem 29 odst. 4 a článkem 42 Úmluvy; prohlášení v souladu s článkem 2 a článkem 40 Úmluvy a prohlášení v souladu s článkem 27 odst. 9 písm. e) Úmluvy; a oznámení v souladu s článkem 24 odst. 7 písm. a), článkem 27 odst. 2 písm. a), článkem 27 odst. 2 písm. c) a článkem 35 Úmluvy. Navrhuje se, aby Česká republika učinila výhradu na základě článku 42 Úmluvy: V souladu s článkem 29 odst. 4 a článkem 42 Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika prohlašuje, že si vyhrazuje právo odmítnout žádost o uchování podle článku 29 Úmluvy v případech, kdy lze předpokládat, že by nebylo možno, ve vztahu k trestným činům jiným, než jsou ty, stanovené podle článků 2 až 11 Úmluvy, naplnit podmínku oboustranné trestnosti pro vyřízení žádosti o vzájemnou pomoc týkající se prohlídky nebo podobného přístupu, zajištění nebo podobného zabezpečení, nebo zpřístupnění uložených dat. Navrhuje se, aby Česká republika učinila prohlášení na základě článku 40 Úmluvy: V souladu s článkem 2 a článkem 40 Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika prohlašuje, že trestní odpovědnost za jednání popsané v článku 2 této Úmluvy vzniká překonáním bezpečnostního opatření za účelem získání neoprávněného přístupu k počítačovému systému nebo jeho části. V souladu s článkem 27 odst. 9 písm. e) Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika prohlašuje, že z důvodů efektivity mají být žádosti podle tohoto odstavce adresovány ústředním orgánům. Česká republika při uložení ratifikační listiny učiní následující oznámení: V souladu s článkem 24 odst. 7 písm. a) Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika oznamuje, že v případě neexistence smlouvy o vydávání bude orgánem odpovědným za předkládání nebo přijímání žádostí o vydání nebo o předběžnou vazbu Ministerstvo spravedlnosti (Vyšehradská 16, 128 10 PRAHA). V souladu s článkem 27 odst. 2 písm. a) Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika oznamuje, že ústředními orgány, které jsou zodpovědné za předkládání žádostí a odpovídání na žádosti o vzájemnou pomoc, vyřizování takových žádostí nebo jejich předávání orgánům příslušným pro jejich vyřizování jsou Ministerstvo spravedlnosti (Vyšehradská 16, 128 10 PRAHA) a Nejvyšší státní zastupitelství (Jezuitská 4, 660 55 BRNO) V souladu s článkem 27 odst. 2 písm. c) Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika oznamuje, že orgánem odpovědným za předkládání a vyřizování žádostí o vzájemnou právní pomoc, provádění takových žádostí nebo jejich předávání orgánům příslušným pro jejich provádění je Nejvyšší státní zastupitelství (Jezuitská 4, 660 55 BRNO) před projednáváním 10
případu u soudu a Ministerstvo spravedlnosti (Vyšehradská 16, 128 10 PRAHA) poté, co byl případ předán soudu. V souladu s článkem 35 Úmluvy o počítačové kriminalitě Česká republika oznamuje, že kontaktním místem je: Odbor informační kriminality Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policejní prezídium České republiky Strojnická 935/27 170 89 PRAHA Telefon: +420 974 834 550 Fax: +420 974 834 708 E-mail: oik24@mvcr.cz Právní řád České republiky je plně v souladu se závazky stanovenými Úmluvou. Úmluva upravuje záležitosti, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, a proto se jedná o smlouvu, k jejíž ratifikaci je třeba souhlasu obou komor Parlamentu ČR ve smyslu článku 49 písm. e) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Úmluva vstoupí pro Českou republiku v platnost první den měsíce následujícího po uplynutí období tří měsíců od uložení ratifikační listiny u depozitáře. Z provádění Úmluvy nevzniknou České republice finanční závazky ani výdaje, které by vyžadovaly navýšení příslušných kapitol státního rozpočtu. Ratifikace Úmluvy je v souladu se zahraničně-politickými zájmy České republiky, napomůže potírání počítačové kriminality a rozšíří možnosti vzájemné justiční spolupráce v celosvětovém měřítku. Vláda ČR vyslovila souhlas s ratifikací této Úmluvy dne 10. října 2012, a to svým usnesením č. 751. V Praze dne 19. prosince 2012 předseda vlády RNDr. Petr Nečas., v. r. 11