Válka v Iráku z hlediska preemptivní a preventivní sebeobrany

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Válka v Iráku z hlediska preemptivní a preventivní sebeobrany Bakalářská práce Marek Viskot Vedoucí práce: JUDr. Ivo Pospíšil, UČO: 60954 Obor: MVZ - EVS Imatrikulační ročník: 2005 Brno, 29. dubna 2008

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Válka v Iráku z hlediska preemptivní a preventivní sebeobrany vypracoval samostatně a uvádím všechny použité zdroje. Mgr. Marek Viskot 2

PODĚKOVÁNÍ Tímto děkuji vedoucímu práce JUDr. Ivo Pospíšilovi, Ph.D. za odborné vedení, cennou kritiku, ochotu a trpělivost při psaní této práce. 3

Obsah 1. Úvod 5 2. Terminologické problémy, vymezení pojmů 7 2.1. Použití síly v mezinárodních vztazích 7 2.2. Sebeobrana 7 2.3. Preemptivní a preventivní sebeobrana 9 3. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 12 4. Preemptivní sebeobrana a současné mezinárodní právo 13 4.1. Případ Caroline a kritéria práva na preemptivní sebeobranu 14 4.2. Praxe států 16 5. Zahájení války v Iráku a doktrína preemptivní sebeobrany, NBS 2002, preventivní sebeobrana a současné hrozby 17 5.1. Invaze do Iráku preemptivní sebeobrana? 17 5.2. Národní bezpečnostní strategie USA 2002, přístup Bushovy administrativy 20 5.3. Teorie instantního obyčeje 24 5.4. Preventivní sebeobrana a nové bezpečnostní hrozby 25 6. Závěr 28 7. Použitá literatura 31 7.1. Literatura 31 7.2. Internetové zdroje 32 7.3. Dokumenty 34 4

1. Úvod V březnu tohoto roku si svět připomněl, že před pěti lety zahájila koalice států na čele s USA útok na Irák. V té době také dosáhl počet mrtvých Iráčanů přibližně sto tisíc a například amerických vojáků zahynulo v konfliktu přes čtyři tisíce (MF DNES, 25. 3. 2008). Podle oficiálních odhadů stojí válka Spojené státy dvanáct a půl miliardy dolarů měsíčně, podle některých zdrojů se jedná až o dvojnásobnou částku (MF DNES, 19. 3. 2008). Invaze do Iráku zdaleka nedosahovala takového stupně podpory ze strany mezinárodního společenství, jako tomu bylo v případě vpádu do Afghánistánu v roce 2001. Zatímco operace Trvalá svoboda se těšila neobvyklé podpoře ze strany mezinárodního společenství, operace Irácká svoboda přinesla z hlediska podpory jednotlivých států rozdělení, a to i z hlediska názorů na legálnost takovéto operace. Nepochybně lze najít mnoho nejrůznějších argumentů pro tehdejší ozbrojenou intervenci. Režim Saddáma Husajna byl mimořádně krutý a nebezpečný, a to jak ve vztahu k vlastním obyvatelům, tak i vůči ostatním státům. Namátkou je možno zmínit likvidace politických odpůrců včetně svých příbuzných nebo použití jedovatých plynů proti vlastním civilistům (Joch 2003: 145). Stejně tak jsou dobře známy regionální konflikty v minulosti Husajnem vyvolané, ať už se jedná o válku proti Íránu nebo invazi do Kuvajtu. Zmiňovány byly i důvody jako národní bezpečnost, zejména v souvislosti s terorismem nebo potřeba chránit sousedy Iráku či mezinárodní společenství v širším smyslu. Tato práce si nicméně klade za cíl pokusit se nalézt odpověď na otázku, zda lze pro útok na Irák nalézt oporu v současném mezinárodním právu? V tomto kontextu se nabízejí dvě možná zdůvodnění oprávněnosti útoku 1, přičemž někteří autoři pokládají za správná a použitelná obě dvě (Yoo 2003: 567). První skupinu 1 Tato práce se nezabývá případnou třetí linií argumentace podporující invazi do Iráku na základě doktríny humanitární a prodemokratické intervence. 5

argumentů proponentů války v Iráku představuje autorizace útoku na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Přestože je vhodné věnovat jistý prostor i zdůvodnění války v Iráku na základě výše zmíněných rezolucí RB OSN, a bude tak učiněno ve třetí kapitole, zaměřuje se tato práce, jak je patrné z jejího názvu, na případné zdůvodnění vpádu koaličních vojsk do Iráku na základě konceptu práva na sebeobranu, přesněji řečeno práva na preemptivní sebeobranu. Hlavní hypotéza, kterou se v této práci budu snažit potvrdit či vyvrátit, tak zní: zahájení útoku koalice států v čele s USA na Irák v roce 2003 je obhajitelné na základě práva na preemptivní sebeobranu. Bude nicméně podrobněji rozebráno v dalších částech textu, že už samotný pojem preempce je poněkud sporný a nejednotně používaný. Níže se jej tedy pro potřeby této práce pokusím definovat a vymezit jej vůči doktríně preventivní sebeobrany, jejíž aplikovatelnost na zahájení operace Irácká svoboda bude též zkoumána. To vše při vědomí, že po zahájení válečných operací nedošlo k potvrzení tehdejšího argumentu USA a jejich spojenců týkajícího se údajné existence zbraní hromadného ničení v Iráku. Tato práce se bude zabývat i otázkou, zdali by útok na Irák byl z hlediska koncepce preemptivní, případně preventivní, sebeobrany zdůvodnitelný, pokud by se v Iráku tyto zbraně skutečně vyskytovaly. Jelikož obhajoba útoku USA na Irák na základě práva na preemptivní zásah vychází z nového přístupu americké administrativy k bezpečnostní a zahraniční politice USA po útocích z 11. září 2001, bude pozornost věnována také Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002 a v souvislosti s novými hrozbami, jimž mezinárodní společenství v posledních letech čelí, také problematice případných preventivních zásahů proti teroristům a tzv. darebáckým státům 2, jež drží nebo se snaží získat zbraně hromadného ničení. 2 rogue states. 6

2. Terminologické problémy, vymezení pojmů Na následujících řádcích se hodlám věnovat pojmům preemptivní a preventivní sebeobrana, přičemž pozornost bude věnována též zásadám pro užití síly v mezinárodních vztazích. 2.1. Použití síly v mezinárodních vztazích Na úvod je třeba stručně nastínit současný platný rámec pro použití síly ve vztazích mezi státy. Současné mezinárodní právo, ať už prostřednictvím článku 2 odst. 4 Charty OSN, nebo příslušných obyčejových norem, zakazuje použití síly v mezinárodních vztazích. Z toho vyplývá, že jakékoliv použití síly může být legální pouze na základě povolené výjimky ze zmíněného kogentního zákazu. V současnosti existují dvě takové výjimky. První spočívá v autorizaci ze strany Rady bezpečnosti OSN. Druhá je zakotvena v mezinárodním obyčejovém právu a v článku 51 Charty, jedná se o právo na sebeobranu.tomuto stavu nicméně předcházel určitý vývoj, ještě v 19. století nebyla totiž ani válka jako taková v mezinárodních vztazích považována za nelegální, jednalo se naopak o legální prostředek řešení mezistátních konfliktů. K zákazu použití síly v mezinárodních vztazích se docházelo postupně až během prvních dekád 20. století a vše vyvrcholilo explicitním zákazem uchýlení se k válce coby prostředku národní politiky v Briand-Kellogově paktu z roku 1928. Po druhé světové válce pak už Charta OSN zakazuje ve svém čl. 2 odst. 4 použití síly a dokonce i hrozbu silou. Společnou zásadou pro obě výjimky ze zákazu použití síly je pak upřednostňování kolektivního řešení před unilaterálním. 2.2. Sebeobrana Nejen v rámci mezinárodního společenství, ale i uvnitř jednotlivých vnitrostátních právních řádů je uznáván koncept sebeobrany. Ať už je totiž 7

úroveň ochrany práv a integrity dotčeného subjektu jakkoliv vysoká, mohou se vyskytnout situace, kdy se napadený subjekt musí útoku bránit neprodleně a zákrok ze strany k tomu oprávněné nemůže reálně přijít dostatečně rychle. V mezinárodních vztazích, postavených na zásadě svrchované rovnosti států, je toto navíc umocněno absencí centrální výkonné moci, a dává tudíž smysl, že stát, je-li napaden, by měl mít právo se, alespoň v rámci určitých mantinelů, bránit. Přestože, jak již bylo uvedeno výše, lze o právu států na sebeobranu hovořit až ve 20. století, je možné základy tohoto institutu najít už ve století 19., dle některých názorů i dříve. Nicméně postupně byly definovány podmínky, při jejichž splnění lze hovořit o užití síly v mezinárodních vztazích jako o výkonu práva na sebeobranu. Zásadní význam je v tomto kontextu přiznáván případu Caroline, v jehož rámci byla potvrzena existence práva na sebeobranu v obecném mezinárodním právu, a minimálně od této doby jsou tak v teorii upřesněny podmínky jeho použití. S argumenty podporujícími právo na sebeobranu, a dokonce preventivní či preemptivní sebeobranu, se lze ale setkat už v pracích klasiků, jakými byli Hugo Grotius, Samuel Pufendorf nebo Emmerich de Vattel. Tito všichni, stejně jako americký ministr zahraničí v době kauzy Caroline Daniel Webster, zastávali názor, že stát má právo uchýlit se k preemptivnímu útoku, pakliže okolnosti činí takové jednání nezbytným (Sofaer 2003: 216). Mezi podmínky, které musí být splněny, aby se mohlo jednat o výkon práva na sebeobranu se řadí nezbytnost a přiměřenost. Ozbrojená akce v sebeobraně musí být nezbytná, což znamená, že stát nesmí mít v dané situaci žádné jiné možnosti, pomocí nichž by mohl zabránit útoku. Zároveň musí takové jednání státu splňovat kritérium přiměřenosti ve vztahu k povaze a rozsahu útoku, a to nejen z hlediska formy, nýbrž i z hlediska výsledku (Ondřej 2005: 116). 8

2.3. Preemptivní a preventivní sebeobrana Pro tuto práci je důležité, vymezit si samotný pojem preemptivní, potažmo preventivní sebeobrany. Autoři publikující v oblasti mezinárodních vztahů a mezinárodního práva nepoužívají výše zmíněné pojmy v žádném případě jednotně. Zaměříme-li se na české odborné publikace, pak např. Jiří Malenovský používá ve své učebnici mezinárodního práva pouze termín preventivní sebeobrana, přičemž v souvislosti s ní hovoří o opatření proti bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku (Malenovský 2003: 323). Pavel Šturma s Čestmírem Čepelkou ve své publikaci rozlišují preventivní a preemptivní sebeobranu. Preventivní sebeobranu, pojem dle nich zaměnitelný s anglickým anticipatory self-defence, definují stejně jako Malenovský, tj. užití síly v případě bezprostředně hrozící agrese. Vedle toho se však ještě zmiňují o preemptivní sebeobraně jako o konceptu novém, který přináší teprve Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002, a podle kterého není třeba bezprostřední hrozby ozbrojeného útoku, nýbrž postačí snaha státu zabránit protivníkovi již ve vývoji prostředků [ ], kterými by stát, jenž se k ozbrojenému útoku uchýlil, mohl být někdy v budoucnu potencionálně ohrožen (Čepelka, Šturma 2003: 649). Jan Ondřej pak pojmy preventivní a preemptivní chápe právě opačně než výše zmínění Čepelka se Šturmou. Jako historicky starší případ, který je navíc upraven obecným mezinárodním právem, uvádí preemptivní sebeobranu, jejíž podmínky byly vymezeny již v kauze Caroline, a jejímž typickým příkladem po druhé světové válce má být zásah Izraele proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii v roce 1967. Situaci, kdy stát zaútočí ve chvíli, kdy ještě hrozba ze strany protivníka není bezprostřední, nazývá Ondřej naopak preventivní sebeobranou (Ondřej 2005: 117). Podobně nejednotné je chápání předmětných termínů i v zahraniční odborné literatuře. Setkat se lze s oběma pojmy, čili preventive selfdefence a preemptive self-defence. Antonio Cassese užívá pojmy preemptive strike nebo anticipatory self-defence, které považuje za 9

zaměnitelné a rozumí pod nimi situaci, kdy stát užije ozbrojenou sílu ve chvíli, kdy si je jistý nebo věří, že se jej jiný stát chystá napadnout. Nerozlišuje tedy podrobněji mezi preventivní či preemptivní sebeobranou, což je patrné i z uvádění historických příkladů, ať už se jedná o akce Izraele během šestidenní války v roce 1967, případ Osirak v roce 1981 nebo útok na Irák v roce 2003 (Cassese 2004: 357-358). Obdobně i Helen Duffy používá pojmu anticipatory self-defence, což znamená provést preemptivní akci dříve, než protivník zaútočí. V souvislosti s námi sledovanou kauzou útoku na Irák hovoří nicméně o rozšířené koncepci předběžné sebeobrany 3 (Duffy 2005: 207). Andrew F. Krepinevich zase důsledně rozlišuje termíny preventivní a preemptivní. O preemptivní útok se dle něj jedná v situaci, kdy stát zaútočí na svého nepřítele poté, co se ukázalo jako zjevné, že útok nepřítele byl bezprostředně hrozící. Jako příklad je uveden útok Izraele na syrské, egyptské a jordánské jednotky v roce 1967. Oproti tomu k preventivním útoku či preventivní válce přistupovaly státy dle Krepineviche v minulosti v situacích, kdy se necítily být bezprostředně ohroženy, ale obávaly se rostoucí síly protivníka a věřily, že pokud proti jeho rozmachu nezasáhnou hned, bude pro ně jeho moc znamenat vážně ohrožení v budoucnu (Krepinevich 2004: 16). Tak třeba tzv. třetí punská válka byla válkou preventivní, z moderních dějin je pak jako příklad uveden útok Izraele na irácké jaderné zařízení v Osiraku v roce 1981. Výrazy preemptivní a preventivní tedy Krepinevich užívá v opačném smyslu než výše uvedení Šturma a Čepelka, ale zároveň obdobně jako Jan Ondřej. Dle Adama Robertse (Roberts 2003: 45) doktrína preempce zahrnuje jak vojenskou akci proti vyloženě bezprostřední hrozbě (anticipatory self-defence), tak akci za účelem udusit budoucí hrozbu v zárodku (preventive military action). Obdobného rozlišení používá například i Miriam Sapiro (Sapiro 2003: 602). 3 expanded conception of anticipatory self-defence 10

Zatímco odborná veřejnost, zejména pak ta neamerická, pojmy prevence a preempce rozlišuje, Bushova administrativa pojmy preventivní a preemptivní sebeobrana slučuje (podrobněji viz kapitola 4). Jediného pojmu preemption používá například také Abraham D. Sofaer (Sofaer 2003: 209). Navzájem zaměnitelné jsou výrazy preemption a anticipatory self-defence pro Anthonyho Clarka Arenda (Arend 2003: 90). Vzhledem ke značné terminologické nejednosti tak jako jediné možné východisko na závěr této kapitoly vidím snahu definovat si preemptivní (a preventivní) sebeobranu pro potřeby této práce. Je to nezbytné i z důvodu uvedeného v předchozím odstavci, tj. sloučení do jednoho termínu v Národní bezpečnostní strategii USA z roku 2002. Oba pojmy mají společné to, že se jimi rozumí jednání s cílem zabránit či předejít hrozbám, které ještě nedosáhly stádia započatého ozbrojeného útoku ze strany jiného státu. Rozdíl mezi nimi, jak je patrné z výše zmíněných historických příkladů, kterým bude ještě věnována bližší pozornost níže, spočívá v různém stádiu, v jakém se hrozba útoku nachází, jinými slovy řečeno v intenzitě hrozby. Preemptivní sebeobranou tak budeme nadále v tomto textu chápat právo státu užít sílu v situaci, kdy takovéto jednání je nutné a tato naléhavá nutnost neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze a použití síly je přiměřené hrozbě. Jinými slovy, ozbrojený útok ze strany protivníka ještě nezapočal, ale je třeba předejít jeho bezprostřední hrozbě. Bude-li naopak na následujících řádcích řeč o preventivní sebeobraně, má autor na mysli širší koncept, na jehož základě si určitý stát osobuje právo zaútočit na jiný stát v sebeobraně, a to v případě, kdy hrozba útoku ze strany tohoto jiného státu není bezprostřední, nicméně stát útočící v sebeobraně si klade za cíl zabránit budoucí možné hrozbě, která by mohla nastat, pokud by takto nekonal. Takové zabránění budoucí možné hrozbě může spočívat již v zabránění ve vývoji prostředků, jejichž pomocí by potencionálně mohla být hrozba realizována. Platí tedy, že 11

preventivní sebeobranu lze pro zjednodušení chápat jako rozšířený koncept preemptivní sebeobrany. 3. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN Na tomto místě si dovolím malou odbočku a zmíním se o druhém argumentu, jenž bývá používán pro zdůvodnění zahájení invaze do Iráku. Kapitola VII Charty OSN umožňuje užití síly za podmínky autorizace ze strany RB OSN, přičemž pro tento postup musí hlasovat devět z patnácti členů, z toho všech pět stálých členů. Argumenty pro intervenci v Iráku se dotýkají už války v Perském zálivu a s ní souvisejících rezolucí z let 1990 a 1991. Po irácké invazi do Kuvajtu v dubnu 1990 následovala série rezolucí, která v listopadu 1990 vyústila ve vydání rezoluce č. 678, jenž povolila vynucení předchozích rezolucí použitím všech prostředků, tzn. i za pomocí užití ozbrojené síly (Malenovský 2004: 333-334). Následně rezoluce č. 687 z roku 1991 nařídila trvalé zastavení palby. Po hladkém průběhu operace Pouštní bouře byly irácké jednotky vytlačeny ze země v únoru 1991. Rezoluce č. 687 obsahovala též podmínky odstranění chemických a biologických zbraní a irácký souhlas s inspekcemi na místě a zákaz vývoje a získávání dalších zbraní hromadného ničení včetně nukleárních. Iráku byla též uložena povinnost zničit stávající zbraně a materiály vedoucí k jejich výrobě a povinnost spolupracovat s inspektory OSN (Yoo 2003: 564). Posléze bylo přijato několik rezolucí, které konstatovaly porušení povinností uložených v rezoluci č. 687. Jednalo se například o rezoluci č. 707 z roku 1991 nebo rezoluci č. 1205 z roku 1998, která Irák odsoudila za flagrantní porušení jeho závazků k příměří (Roberts 2003: 41). Rezoluce č. 1441 z roku 2002 pak shledala, že Irák zásadně porušil předcházející rezoluce a poskytnula mu poslední šanci ke splnění svých závazků odzbrojení. Obsahovala také upozornění ve vztahu k Iráku, že pokud ten nebude spolupracovat, bude toto shledáno jako další zásadní porušení povinností, a že Irák bude čelit závažným následkům coby důsledku takového 12

opakovaného nedodržování závazků (Duffy 2005: 200-201). Pokusy ze strany USA a Velké Británie směrem k vyjednání přijetí další rezoluce, která by již explicitně zmocňovala k použití síly, nebyly úspěšné. V tomto momentě nabídly státy účastnící se koalice s USA argumentaci, podle níž už nebylo přijetí takové rezoluce ve skutečnosti nezbytné, jelikož zmocnění k použití síly obsažené ve zmíněné rezoluci č. 678 bylo rezolucí č. 687 nikoliv ukončeno, nýbrž pouze podmínečně suspendováno a ve chvíli, kdy Rada bezpečnosti konstatovala ve své rezoluci č. 1441 zásadní porušení závazků ze strany Iráku, bylo toto právo na použití síly opětovně aktivováno (Duffy 2005: 201). Proti této argumentaci bylo některými státy, mezi nimi i stálými členy Rady bezpečnosti Ruskem, Francií a Čínou, namítáno, že explicitní autorizace k použití síly obsažená v rezoluci č. 678 se vztahovala výlučně na konkrétní a specifickou situaci, která existovala na počátku devadesátých let minulého století v Kuvajtu (Malenovský 2004: 339), a nemůže tudíž být aplikována při kvalitativně úplně odlišných okolnostech v roce 2003. Mandát k použití síly tak vypršel jíž odchodem iráckých jednotek z Kuvajtu a vstoupení ustanovení o zastavení palby v platnost (Murswiek 2003: 5). Tvrzení, že i USA a Velká Británie původně uznávaly, že je třeba k legalizaci užití síly přijetí další výslovně zmocňující rezoluce, dokládají též jejich vlastní pokusy o přijetí takové rezoluce (Duffy 2005: 201-202). Při zohlednění těchto námitek, jeví se zdůvodnění zahájení operace Irácká svoboda na základě v minulosti přijatých rezolucí Rady bezpečnosti OSN jako nedostatečné. 4. Preemptivní sebeobrana a současné mezinárodní právo Už tak poměrně nejasný stav mezinárodního obyčejového práva stran konceptu sebeobrany, potažmo preemptivní sebeobrany, komplikuje po druhé světové válce smluvní úprava obsažená v Chartě OSN. Výše 13

byly zmíněny článek 2 odst. 4 Charty zakazující použití síly v mezinárodních vztazích a článek 51 upravující právo na sebeobranu. 4 K tomuto článku existují v zásadě dva možné výklady. Na jedné straně příznivci restriktivního výkladu tvrdí, že smyslem článku 51 je výslovně omezit použití síly v sebeobraně pouze na případy aktuálního probíhajícího útoku. V takovém případě by samozřejmě jakékoliv preemptivní akce byly vždy nutně ilegální. Oproti tomuto poněkud formalistickému výkladu se vyskytuje názor, že smyslem článku 51 nebylo omezit již dříve existující obyčejové právo na preemptivní sebeobranu, přičemž za nejpádnější argument pro toto tvrzení je považován odkaz na přirozené právo na sebeobranu přímo v textu Charty. Obecně bylo právo na preemptivní sebeobranu součástí mezinárodního obyčejového práva dávno před přijetím Charty. Z uznání práva na sebeobranu za přirozené právo je tak odvozováno i uznání preempce za legální (Kačerauskis 2005: 89). Takové přirozené právo by pak mělo garantovat samotnou existenci státu, jeho suverenitu a teritoriální integritu (Murswiek 2003: 6). Toto právo je však i dle jeho zastánců třeba vykládat velice úzce, v duchu podmínek nastavených již v případu Caroline. 4.1. Případ Caroline a kritéria práva na preemptivní sebeobranu Skutkové okolnosti případu Caroline jsou následující. Roku 1837 probíhalo v Kanadě protibritské povstání, jenž bylo otevřeně podporováno mnoha Američany, ať už ve formě dodávek zboží, nebo přímo v podobě dobrovolnické účasti v bojových akcích. Proti této činnosti svých občanů aktivně nezasahovala ani federální vláda, ani vlády jednotlivých států USA sousedících s kanadským územím. K podpoře povstalců sloužila i loď s názvem Caroline, která coby prostředek zásobování operovala mezi 4 čl. 51 Charty OSN: Dojde-li k ozbrojenému útoku proti některému členu Spojených národů, nic v této Chartě není na překážku přirozenému právu na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany, oznámí se ihned Radě bezpečnosti a nedotýkají se nikterak touto Chartou stanovené pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, aby kdykoliv podnikla takovou akci, kterou považuje za potřebnou k zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. 14

americkými a kanadskými břehy řeky Niagary. Dne 29. prosince 1837 překročily americkou hranici britské jednotky a na americkém území toto plavidlo napadly a zničily, přičemž zabily i minimálně jednoho amerického občana (Sofaer 2003: 214-215). Počátkem roku 1838 pak začala americko-britská debata o legálnosti britského postupu, která se stala základem pro vymezení limitů práva na preemptivní sebeobranu. Z korespondence, v níž na americké straně hrál hlavní roli tehdejší ministr zahraničí Daniel Webster a na britské speciální britský přidělenec Lord Ashburton, vyplynulo, že obě strany uznávaly právo každého státu na preemptivní sebeobranu, ale jen za splnění určitých podmínek. V prvé řadě se jedná o nutnost jednat v sebeobraně, přičemž tuto nutnost lze charakterizovat jako naléhavou, nepřekonatelnou, neponechávající žádnou jinou možnost volby prostředku a žádný moment k úvaze 5 (Sofaer 2003: 219). K takto definované nutnosti navrhuje Sofaer přidat pro období po přijetí Charty OSN jako další kritérium ještě soulad použití preemptivního zásahu s náležitostmi a cíli Charty OSN a dalších aplikovatelných mezinárodních smluv (Sofaer 2003: 220), což znamená především respektování zásady zákazu použití síly při vědomí existence určitých výjimek. Lze tedy, na základě zkoumání obyčejového práva a Charty OSN, shrnout, že u každého jednotlivého případu použití síly v preemptivní sebeobraně je třeba posuzovat jeho konkrétní okolnosti a soulad těchto okolností s následujícími kritérii, při jejichž splnění je naplněna podmínka nutnosti: 1) povaha a závažnost hrozby; 2) výše pravděpodobnosti, že tato hrozba bude realizována, jestliže nebude přistoupeno k preemptivní akci; 3) dostupnost a případné vyčerpání jiných prostředků než je užití síly; 4) soulad preemptivní akce s ustanoveními a cíli Charty OSN a dalších aplikovatelných mezinárodních smluv (Sofaer 2003: 220). Důkazní břemeno potom samozřejmě leží na státu jednajícím v sebeobraně, který musí poskytnout přesvědčivé důkazy o splnění všech kritérií. Nemohou 5 instant, overwhelming, leaving no choice of means and no moment for deliberation 15

v žádném případě stačit pouhé domněnky založené na nepřímých důkazech, byť třeba hodnověrných (Murswiek 2003: 7). 4.2. Praxe států Významným ukazatelem při zjišťování existence práva na preemptivní sebeobranu může být též praxe států v období po přijetí Charty OSN. Z řady konfliktů vedených po druhé světové válce vyčnívají v literatuře zabývající se tématem práva na sebeobranu dva případy, přičemž v obou hraje hlavní roli stát Izrael. V roce 1967 začala izraelským útokem na Egypt, Sýrii a Jordánsko tzv. šestidenní válka. Tento útok byl izraelskou reakcí na masivní hromadění jednotek a blokaci Tiranského průlivu arabskými státy. Konflikt byl velice rychle ukončen vítězstvím Izraele. Na půdě Rady bezpečnosti argumentoval Izrael, že jednal v rámci anticipace bezprostředně hrozícího arabského útoku (Arend 2003: 95). Takové preemptivní použití síly lze dle některých názorů považovat za příklad legitimního výkonu práva státu na zajištění vlastního přežití (Kačerauskis 2005: 95). S existencí práva na preemptivní sebeobranu souhlasí i zpráva z roku 2004 vydaná Vysokým panelem expertů ustaveným generálním tajemníkem OSN. V článku 188 této zprávy je coby dlouho ustálené pravidlo mezinárodního práva zmíněna vojenská akce sloužící k odvrácení bezprostřední hrozby, přičemž tato akce musí splňovat i kritérium bezprostřednosti a kritérium vyčerpání všech ostatních možností k odvrácení hrozby (UN 2004: 63). Jestliže připustíme existenci práva na preemptivní sebeobranu v současném mezinárodním právu, je na místě se věnovat také konceptu sebeobrany preventivní. V části této práce věnované vymezení jednotlivých pojmů bylo užití síly v preventivní sebeobraně definováno jako situace, kdy určitý stát zaútočí na jiný stát, a to v případě, kdy hrozba útoku ze strany tohoto jiného státu není bezprostřední, nicméně stát argumentující svým právem na sebeobranu si klade za cíl zabránit 16

budoucí možné hrozbě, která by mohla nastat, pokud by takto nekonal. Jako příklad preventivní sebeobrany pak bývá citován případ jaderné elektrárny Osirak. V roce 1981 zničily izraelské síly irácký jaderný reaktor v Osiraku. Stalo se tak z obav, že by Irák mohl v relativně blízké budoucnosti v tomto reaktoru vyprodukovat materiál potřebný k výrobě jaderné zbraně, kterou by následně použil proti izraelskému obyvatelstvu (Sofaer 203: 222). Akce Izraele vyvolala debatu v Radě bezpečnosti OSN, byla nicméně odsouzena, což je také hodnoceno jako důkaz toho, že názor států na existenci práva na preventivní sebeobranu je negativní. Za zásadní nedostatek konceptu preventivní sebeobrany je v současnosti možné považovat nedostatečné vymezení kritéria bezprostřednosti hrozby, kterému bude ještě věnována pozornost níže. Proti odvolávání se na právo na preventivní sebeobranu se vyslovuje i výše zmíněný Vysoký panel expertů. V situaci, kdy hrozba není bezprostřední, avšak může být reálná, a to například získání s údajným nepřátelským úmyslem schopnosti vyrobit jaderné zbraně (UN 2004: 63), neměl by přesto potencionálně ohrožený stát jednat unilaterálně v sebeobraně, nýbrž by měl předložit takový případ Radě bezpečnosti (Ondřej 2005: 117). 5. Zahájení války v Iráku a doktrína preemptivní sebeobrany, NBS 2002, preventivní sebeobrana a současné hrozby 5.1. Invaze do Iráku preemptivní sebeobrana? Na předcházejících řádcích byly definovány základní podmínky, při jejichž splnění teoreticky lze použití síly jedním státem obhájit jako výkon práva na preemptivní sebeobranu. Nyní je na místě přistoupit ke zkoumání, zda byly tyto podmínky splněny i v případě zahájení války v Iráku. 17

Z hlediska nutnosti jednání v sebeobraně lze konstatovat následující. Na prvním místě se nabízí otázka bezprostřednosti hrozby ze strany Iráku a povahy a závažnosti této hrozby. I přes záběr a schopnosti svých zpravodajských služeb nebyly USA schopny přesně označit, v čem spočívala případná bezprostřednost hrozby. Lze souhlasit, že povahu a závažnost hrozby ovlivňuje i charakter zbraní, jakými nositel potenciální hrozby disponuje (Sofaer 2003: 221). Platí však i to, že i kdyby Saddám Husajn jaderné zbraně vyvíjel a byl někdy v budoucnu ochoten a připraven je proti USA nebo jinému státu koalice použít, nesplňovala by tato potenciální hrozba, prizmatem doktríny preemptivní sebeobrany, v současnosti platné kritérium bezprostřednosti. Hrozba ve smyslu určitého stavu výzbroje určitého státu může být vysoká. To ale ještě nic nevypovídá o výši pravděpodobnosti útoku ze strany takového státu. Zde nám jisté vodítku nabízí předchozí jednání posuzovaného státu. Irák rozhodně nepatřil ke státům, u nichž by bylo možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyloučit jakoukoliv budoucí agresi vůči ostatním členům mezinárodního společenství. Historie pamatuje dva případy, kdy Husajnův Irák napadl své sousedy ve snaze vojensky si je podmanit. Vyskytovaly se zde poměrně pádné argumenty proč bylo možné očekávat obdobnou formu agrese i někdy v budoucnu. Stěží lze však tvrdit, že by obdobný útok ze strany Iráku hrozil i Spojeným státům 6. V tomto bodě lze tedy najít další nesplnění kritérií pro odůvodněný výkon práva na sebeobranu. Jelikož nebyly splněny podmínky týkající se bezprostřednosti a závažnosti hrozby, jeví se zkoumání podmínky využití všech ostatních mírových prostředků k nápravě jako poněkud nadbytečné. Přesto však lze poznamenat následující. Je pravdou, že od války v Perském zálivu v roce 1991 bylo přijata určitá suma rezolucí Rady bezpečnosti ukládajících též ekonomické sankce. Přesněji řečeno, Irák porušil do roku 2003 šestnáct rezolucí Rady bezpečnosti týkajících se jeho programu vývoje zbraní hromadného ničení (Krepinevich 2003: 5). Stejně tak platí, že po přijetí 6 Koncepcí případné dovolenosti využití preventivní sebeobrany v případě vývoje zbraní hromadného ničení nebo podpory teroristických skupin se zabývá kapitola této práce. 18

rezoluce č. 1441 z roku 2002 nebylo již dosaženo přijetí žádné další rezoluce, která by obsahovala zmocnění k použití síly, přestože se o to USA pokoušely. V tomto bodě, lze tudíž těžko namítat nesplnění snahy o kolektivní řešení, a to bez ohledu na to, co následovalo. Podmínka souladu preemptivní akce s ustanoveními a cíli Charty OSN a dalších aplikovatelných mezinárodních smluv mohla být naplněna jen stěží, a to vzhledem ke skutečnosti, že jednou z hlavních zásad a jedním z hlavních cílů Charty je omezení použití síly. Zde se však může namítat potřeba pružnějšího výkladu ustanovení Charty a mezinárodního práva vůbec. Už z pojmu samotného vyplývá, že sebeobrana je právem defenzivního charakteru (David 2006: 355). Jakmile je tedy dosaženo cíle sebeobrany spočívajícím v zastavení hrozby, je nutné akci v sebeobraně ukončit. Zde je tudíž pokračování války v Iráku po dobu více jak pěti let, byť se tato práce zabývá legálností v okamžiku zahájení ozbrojené intervence, v jasném rozporu s požadavky kladené na právo na sebeobranu. K aplikovatelnosti teorie preemptivní sebeobrany na případ zahájení války v Iráku lze shrnout, že tato není ve své současné podobě použitelná. Nutno ovšem dodat, že vyloženě o to se ani zastánci útoku nesnažili. Bylo totiž výše zmíněno, že pojmy jsou v této oblasti užívány nejednotně a pojem preempce objevující se v jejich argumentech nelze vykládat tak, jak byl definován v této práci. Na následujících řádcích se tudíž hodlám věnovat bezpečnostnímu konceptu Bushovy administrativy z roku 2002 a s ní do značné míry souvisejícímu konceptu preventivní sebeobrany, které se snaží reagovat na nové bezpečnostní hrozby v mezinárodním prostředí. 19

5.2. Národní bezpečnostní strategie USA 2002, přístup Bushovy administrativy Již v rámci druhé kapitoly bylo zmíněno, že v literatuře, zejména americké, dochází někdy ke slučování, patrně záměrnému (Khol 2005: 77), pojmů preventivní a preemptivní sebeobrana. Budeme-li se však držet kritérií vymezených v této práci, pak v případě takovéto literatury ale i oficiálních dokumentů, mezi něž patří i Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002, lze z našeho pohledu v této souvislosti hovořit pouze o preventivní sebeobraně. To uznávají i někteří autoři, kteří jinak novou americkou strategii podporují (Freedman 2003: 113), ale i autoři tuto strategii kritizující (Sapiro 2003: 599). To je třeba mít na paměti, byť na následujících řádcích bude respektováno pojmosloví užívané v NBS 2002. Národní bezpečnostní strategie USA je veřejným dokumentem, který by za účelem umožnění lepší kontroly bezpečnostní a zahraniční politiky měla pravidelně předkládat Kongresu každá americká administrativa. Odlišnost NBS z roku 2002 ve vztahu k předešlým NBS však spočívala jak v jejím obsahu, tak i v kontextu doby, ve které byla publikována (Muravchik 2003). Význam NBS ze září 2002 spočívá podle mnohých ve zdůraznění výrazně rozsáhlejšího používání preemptivních úderů (Khol 2005: 71-72). Již v lednu roku 2002, kdy G. Bush ve své výroční Zprávě o stavu Unie mimo jiné označil Irák spolu s Íránem a Severní Koreou za osu zla, konstatoval také, že USA nebudou čekat, až se hrozba jaderných, chemických a biologických zbraní v rukou teroristů stane bezprostřední (State of the Union Address, 2002; citováno podle Khol 2005: 74). Ve své řeči v červnu 2002 na akademii ve West Pointu pronesl G. Bush také, že nejzávažnější hrozba svobodě leží tam, kde se protínají radikalismus a technika (Sofaer 2003: 210). Samotná NBS 2002 je rozčleněna do několika kapitol formulovaných jako cíle americké bezpečnostní a zahraniční politiky. Mezi tyto cíle patří i posílit spojenectví za účelem porážky globálního terorismu a zabránit útokům proti USA a jejich partnerům a také zabránit 20

nepřátelům ohrožovat USA, jejich přátele a spojence zbraněmi hromadného ničení (The White House 2002). Celkově je v dokumentu výrazně patrný vliv změn v mezinárodním prostředí po 11. září 2001 a s tím spojené nové priority, jakými jsou boj proti mezinárodnímu terorismu a tzv. darebáckým státům, čili státům, které je možno definovat jako státy trvale porušující pravidla chování (Arend 2002: 735). Je to právě nové bezpečnostní prostředí, co vytváří potřebu radikální změny přístupu k bezpečnostní koncepci. Ačkoliv i zadržení a odstrašení zůstávají nadále plnohodnotnými součástmi bezpečnostní strategie, nelze se spoléhat pouze na ně. Někteří protivníci, ať už se jedná o teroristy nebo tzv. darebácké státy, nemusí logiku odstrašení vůbec přijímat. Proto může někdy aktivní konání, čili útok, být tou nejlepší variantou. Ve vztahu k teroristickým skupinám je patrný odklon od dosavadního reaktivního jednání (Suchý 2001: 11). USA nemohou nechat své nepřátele udeřit jako první (The White House 2002). V páté kapitole NBS 2002 se objevuje odkaz na tradiční mezinárodní právo, které po staletí uznávalo, že státy nemají povinnost čekat na přicházející útok, nýbrž mohou samy aktivně konat a bránit se proti bezprostřední hrozbě. USA však dle tvůrců NBS 2002 musí koncept bezprostřední hrozby přizpůsobit schopnostem a cílům dnešních nepřátel. 7 Mezi tyto schopnosti můžeme dozajista zařadit i schopnost opatřit si zbraně hromadného ničení, případně i jaderné zbraně. Taft si klade otázku, jak dlouho musí jeden stát čekat, než může přistoupit k akci v preemptivní sebeobraně? V éře zbraní hromadného ničení je dle jeho názoru situace poněkud odlišná, než v době před ní. V souvislosti s konceptem bezprostřední hrozby musí být dle něj brány v úvahu i možnosti dnešních zbraní (Taft 2002). V rámci NBS 2002 dochází v souvislosti s darebáckými státy k významnému odklonu od kritéria bezprostřednosti hrozby, přičemž toto kritérium je nahrazováno pouhou možností, že by tyto [darebácké státy] mohly zbraně hromadného ničení použít někdy v budoucnu (Murswiek 2003: 10-11). 7 adapt the concept of imminent threat to the capabilities and objectives of today s adversaries 21

Důležitou je zmínka o tom, že USA nebudou váhat jednat samy, bude-li to nezbytné, a využijí svého práva na sebeobranu tím, že budou jednat preemptivně [proti teroristům a států teroristy podporujícím] (The White House 2002: 6). To by znamenalo jednoznačný odklon od multilateralistického přístupu k řešení bezpečnostních hrozeb a příklon k přístupu unilateralistickému, což ostatně přímo souvisí i s personálním složením prezidentovy administrativy po roce 2001. Tehdy v ní získali převahu konzervativci jako Dick Cheney a Donald Rumsfeld a neokonzervativci 8 jako Paul Wolfowitz a Douglas Feith (Barša 2003: 48). Tyto dva proudy v rámci jisté pragmatické koalice skutečně upřednostňují názor, že americká hegemonie má být zajištěna jednostrannou [...] zahraniční politikou, v bezpečnostní sféře pak používáním vojenských prostředků všude tam, kde existuje podezření na rozvoj zbraní hromadného ničení či podporu terorismu (Barša 2003: 120). V kontrapozici vůči tomuto přístupu stojí multilateralistický imperialismus 9 prosazující mnohostrannou spolupráci v rámci mezinárodního společenství, byť samozřejmě při respektování americké hegemonie. Kritika unilateralistického přístupu, založeném na ideji amerického excepcionalismu, spočívá též v tom, že je neslučitelný s principem univerzálnosti mezinárodního práva (Duffy 2005: 212). Za velice podstatný prvek celé této linie argumentace proponentů aktivnějšího amerického přístupu a nepřímo i amerického útoku na Irák lze také považovat tu pasáž, která deklaruje, že USA nebudou čekat, až se hrozba jejich bezpečnosti stane bezprostřední. Proponenti takového přístupu sice v tomto bodě spatřují snahu o uvolnění standardu kritéria nutnosti (Arend 2003: 97), jedná se však spíše o explicitní odmítnutí limitů užití síly tak, jak jsou vymezeny v dosavadní teorii práva na preemptivní sebeobranu. Jinak řečeno, je zde patrný pokus přizpůsobit doktrínu, z hlediska terminologie užívané v této práci, preventivní sebeobrany na 8 Zatímco konzervativci kladou ve svém zdůvodnění vojenské expanze důraz na zajištění národní bezpečnosti, neokonzervativci vidí hlavní důvod v šíření univerzálních hodnot svobody a demokracie (Barša 2003: 48). 9 Mezi jeho představitele patří například Colin Powell. 22

současné mezinárodní prostředí a současné hrozby, to jest zejména zbraně hromadného ničení a mezinárodní terorismus. Tento pokus by nicméně musel najít oporu u tvůrců mezinárodního práva, kterými jsou jeho adresáti zároveň, čili státy. Zajímavé vysvětlení, proč by USA měly pokračovat v užívání pojmů zaměnitelným způsobem nabízí ve svém článku Micheal Byers. Cestou podpory mnohoznačnosti termínů, a tím i pravidel jako takových, by USA coby fakticky nejmocnější stát mezinárodního společenství přispěly ke vzniku situace, která by si z důvodu vágnosti a zmíněné mnohoznačnosti pravidel žádala větší míru interpretace ze strany subjektů mezinárodního společenství. Podle této logiky by pak jediná světová supervelmoc byla nejlépe schopna prosadit svůj výklad (Byers 2003: 184). Takový pokus o deformaci zásady svrchované rovnosti států a hlavně záměrné snižování kvality norem je ovšem dle mého názoru nepřijatelný, nehledě na nebezpečí v podobě ztráty vzájemné důvěry mezi partnery USA (Heisbourg 2003: 79). Je také vhodné připomenout, že pozice Bushovy administrativy má hlubší kořeny a neobjevila se zčistajasna až v roce 2002. Už v roce 1992 byly v dokumentu Defense Planning Guidance Draft navrhovány Paulem Wolfowitzem, tehdejším náměstkem ministra obrany a později i jedním z neokonzervativních členů administrativy G. Bushe mladšího, jako prvky americké bezpečnostní politiky jednak unilaterální používání vojenské síly bez souhlasu partnerů a mandátu OSN, a jednak preemptivní zásahy 10 (Barša 2003: 51 52). Závěrem lze k NBS 2002 poznamenat, že tato strategie usilující o rozšíření koncepce preemptivní sebeobrany, či přesněji řečeno o akceptaci sebeobrany preventivní, narazila z důvodu své kontroverze na neochotu mezinárodního společenství ji přijmout (Mrázek :225), a jelikož v současnosti nelze identifikovat změnu opinio iuris států ve vztahu ke koncepci preemptivní sebeobrany ve smyslu jejího výrazného rozšíření, 10 Tyto preemptivní zásahy je však třeba z hlediska terminologie užívané v této práci třeba chápat jako zásahy preventivní, mající za cíl předem vyloučit budoucí možnou hrozbu zničením kapacit nepřítele. 23

nebyly by ani ozbrojené akce vedené podle této doktríny v souladu s mezinárodním právem. 5.3. Teorie instantního obyčeje Se zdůvodněním zahájení útoku na Irák na základě preventivní sebeobrany by jeho proponentům mohla napomoci i teorie tzv. instantního obyčeje. Obecné mezinárodní právo je utvářeno praxí států. Ke vzniku tzv. obyčeje, vedle mezinárodní smlouvy druhého významného pramene práva, je vyžadována existence dvou jeho pojmových znaků, kterými jsou kvalifikovaná praxe subjektů mezinárodního práva neboli usus longaevus a přesvědčení těchto subjektů o právní závaznosti pravidla chování obsaženého v takové praxi neboli opinio iuris (Malenovský 2004: 161-164). Článek 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora definuje obyčej jako důkaz obecné praxe uznávané za právo (Langille 2003). Jednou z vlastností obyčejotvorné praxe pak musí být i její dlouhodobost. Přestože je nutno připustit, že se jedná o termín do značné míry subjektivní, a že vyšší intenzita života nejen v případě jednotlivců, nýbrž i v rámci mezinárodního společenství nároky na dobu trvání určité praxe snížila, přichází teorie instantního obyčeje s poměrně odvážnými závěry. Prudce se vyvíjející mezinárodní obyčejové právo je dle ní žádoucí, neboť jedině takové je schopno reagovat na tempo vývoje v moderní globální společnosti. V mezinárodním systému, kde státy jsou zároveň i tvůrci norem, je podle této teorie v její krajní variantě v současnosti možné, aby se opinio iuris změnilo prakticky okamžitě, a to i na základě jednostranné praxe určitého státu. Pokud by takové, byť třeba doposud protiprávní, chování nebylo ostatními členy mezinárodního společenství odsouzeno, jednalo by se o případ zformování nové obyčejové normy mezinárodního práva. (Langille 2003). Na příkladu odsouhlasení invaze do Afghánistánu v roce 2001 většinou států mezinárodního společenství je pak nabídnuto tvrzení, že 24

postoj států k právu na sebeobranu se vzhledem ke změnám, jaké prodělalo mezinárodní společenství v posledních letech, také zásadně změnil, a že přístup Bushovy administrativy je tak plně v souladu s normotvornou vůlí mezinárodního společenství. Ovšem už pouze vzhledem k faktu, že zrovna v případě útoku na Irák nelze, na rozdíl od operace Trvalá svoboda, hovořit o podpoře ze strany ostatních států, nelze s takovouto konstrukcí souhlasit. Úplné odmítnutí požadavku dlouhodobosti praxe by totiž znamenalo, že ke zformování nového pravidla chování by stačil jeden konkrétní případ konsenzu mezi státy, což by se ovšem vůbec neslučovalo s definici obyčeje jako praxe. 5.4. Preventivní sebeobrana a nové bezpečnostní hrozby V kapitole číslo čtyři pojednávající o preemptivní sebeobraně bylo také zmíněno, že koncept preventivní sebeobrany je jen stěží možno označit za mezinárodním právem uznávaný. Přesto, nebo právě proto, je dle mého názoru potřeba se zaobírat i problematikou útoků hrozících ze strany teroristických skupin či ze strany tzv. darebáckých států, zejména v souvislosti s jejich schopností použít zbraně hromadného ničení. Je to třeba z toho důvodu, že se v souvislosti s těmito bezpečnostními hrozbami začaly ozývat hlasy volající po revizi platného mezinárodního práva právě směrem k možnosti lépe čelit takovým hrozbám, jelikož ani mezinárodní terorismus, ani zbraně hromadného ničení nejsou podle této argumentace hrozbami, které by byly současným mezinárodním právem předvídané (Arend 2003: 98). Obdobně jako v případě NBS 2002, spočívá základ argumentace podporovatelů preventivních zásahů v požadavku na změnu týkající se kritéria nutnosti, resp. bezprostřednosti hrozby. Jedná se o to, že právní rámec ve světle Charty OSN je schopen reagovat na situace, kdy použití síly vůči státu jasným a zjevným aktem učiněným řádnými vojenskými jednotkami jiného státu a mezinárodní právo je tak v podstatě schopno 25

pokrýt jen případy útoků vedených za pomocí konvenčních zbraní. Právě rozdíl v charakteru konvenčních zbraní a zbraní hromadného ničení, zde sehrává výraznou roli. V případě zbraní hromadného ničení ztrácí časový prvek v kritériu bezprostřednosti na významu (Yoo 2003: 572). Problém s tzv. darebáckými státy vězí v tom, že na vývoj či držení zejména jaderné zbraně lze stěží aplikovat kritéria nutnosti tak, jak byla vymezena výše 11. Přistoupíme-li však na zmíněné argumenty a odpovíme-li na požadavek změny v obsahu kritéria bezprostřednosti souhlasně, objeví se několik otázek, na něž není snadné nalézt odpověď. Bylo by třeba se ptát například, jak budeme definovat a limitovat případně rozšířené právo na preemptivní [rozuměj preventivní] sebeobranu či jak závažná musí předmětná hrozba být a je pouhé držení zbraní hromadného ničení dostatečné? (Bothe 2003: 237). Potřebovali bychom zde ještě nějaké další vodítko, nabízí se třeba kruté a zlé záměry potencionálního agresora (Ulfstein 2003: 39). Těžko však potom stanovit, kdo by toto subjektivní kritérium měl hodnotit. Základními problémy, který hovoří pro zachování velice opatrného přístupu tak zůstávají vágní povaha kritéria bezprostřednosti a nebezpečí zneužití. Ačkoliv se později ukázalo, že předpoklad existence jaderných zbraní hromadného ničení v Iráku zůstal nenaplněn, je na místě učinit jednu zajímavou poznámku, a to jak ve vztahu k použití preventivní sebeobrany v souvislosti se zbraněmi hromadného ničení, tak ke konkrétní situaci v Iráku v roce 2003. Jak uvedl Mezinárodní soudní dvůr ve svém posudku z 8. července 1996 v otázce legality hrozby nebo použití jaderných zbraní, ani ve smluvním, ani v obyčejovém mezinárodním právu neexistuje úplný a univerzální zákaz hrozby a použití jaderných zbraní (Potočný, Ondřej 2003: 407) I kdyby tedy opak byl pravdou a Irák by jaderné zbraně skutečně držel, tento samotný fakt by sám o sobě patrně neznamenal porušení mezinárodního práva z jeho strany (O Connell 2002: 11). Proti této argumentaci lze nicméně namítat, že se Irák sám o své vůli smluvně zavázal podpisem Dohody o nešíření jaderných zbraní takové 11 naléhavá, nepřekonatelná, neponechávající žádnou jinou možnost volby prostředku a žádný moment k úvaze. 26

zbraně nevyvíjet a ani jinak o jejich získání neusilovat (Suchý 2003: 22). V tomto smyslu tedy k porušení mezinárodního práva ze strany Iráku došlo. Na závěr této kapitoly je třeba se ještě vypořádat s otázkou, jestli zahájení války v Iráku může být zdůvodněno výkonem práva na preventivní sebeobranu. Bohužel se nelze vyhnout poněkud komplikovanější odpovědi než by bylo pouhé ano či ne. Přesněji řečeno, domnívám se, že nemůže, a to z důvodu neakceptování teorie práva na preventivní sebeobranu současným mezinárodním právem. Stavěli bychom-li se na stranu úzké skupiny proponentů prevence, byla by odpověď taktéž složitá a náš postoj by se mohl měnit v čase. Narážím tak na údajnou a zpočátku tvrzenou existenci zbraní hromadného ničení. Jelikož se ani po zahájení útoku neprokázala ani přítomnost iráckých zbraní hromadného ničení, ani kapacit pro jejich produkci ve větším měřítku (Kříž 2006: 71), byla by argumentace preventivním zásahem jen těžko udržitelná, přestože Irák například v rámci svého jaderného programu od počátku usiloval o získání jaderné bomby (tamtéž: 76). Přesto však lze uzavřít, že z pohledu současného mezinárodního práva nedávaly okolnosti jako údajné vyvíjení či držení zbraní hromadného ničení a nedemokratičnost režimu a jeho agresivita směrem dovnitř i navenek dostatečný důvod pro útok v sebeobraně. I kdybychom totiž souhlasili s legálností preventivních zásahů obecně, měli bychom trvat na podmínce, aby stát jednající takto v sebeobraně doložil přesvědčivé a nevyvratitelné důkazy o hrozbě. Toto důkazní břemeno by ovšem USA neunesly, měly by ostatně značné problémy ustát tvrzení o pouhé existenci zbraní hromadného ničení. Hodnoceno s odstupem, z hlediska dnešních reálií, by tak útok na Irák neobstál ani tváří v tvář konceptu preventivní sebeobrany. 27

6. Závěr Je nevyhnutelně obtížné stanovit, zda bylo určité jednání v souladu s určitým právem, a to v situaci, kdy neexistuje shoda na tom, co je přesně obsahem takového práva a jaké jsou hranice jeho využití. Základní problém spočívá v charakteru mezinárodního práva jakožto práva upravujícího vztahy států coby svrchovaných členů mezinárodního společenství, ve kterém je ke vzniku normy chování třeba konsensu adresátů této normy. To je při různorodosti mezinárodního společenství v mnoha případech nedosažitelné. Přestože jsou Spojené státy jednoznačně jedinou supervelmocí, platí v mezinárodním právu navzdory faktickým nerovnostem zásada svrchované rovnosti členů mezinárodního společenství a není tak možné, aby jeden stát stanovil novou normu či její změnu. V této práci jsem se pokusil definovat si pojmy preemptivní sebeobrany, a také sebeobrany preventivní. Po zhodnocení okolností případu operace Irácká svoboda jsem nucen konstatovat, že útok na Irák nesplňuje kritéria preemptivní sebeobrany, tak jak byla vymezena v této práci. Posléze jsem se snažil zkoumat zdůvodnitelnost zahájení války v Iráku na základě teorie preventivní sebeobrany, ale to již při vědomí, že sama tato teorie nemusí z důvodu své značné spornosti poskytovat pevný základ. Přestože teorie preventivní sebeobrany poskytla hlavní politické zdůvodnění pro ozbrojenou intervenci (Sapiro 2003: 599), nelze z toho odvozovat i legální zdůvodnění pro zahájení války v Iráku, a to už jen z toho důvodu, že koncept preventivní sebeobrany nemá oporu v současném mezinárodním právu. Tím není vyloučeno, že někdy v budoucnu dojde k uznání práva na preventivní sebeobranu a jeho zakotvení v mezinárodním právu, byť osobně bych to nepovažoval za rozumné a žádoucí. V současnosti ale tato teorie součástí platného práva není. Odsuzovat celou akci koalice států vedených USA čistě na základě nesouladu takového jednání s mezinárodním právem by však možná bylo 28

až příliš striktní a takový přístup by znamenal nerespektování změn v mezinárodní realitě, které se dějí kontinuálně, ale které se zároveň začaly od počátku devadesátých let minulého století objevovat rychlejším tempem, než tomu bylo doposud. Je pravdou, že tak jako se vyvíjí společnost a mezinárodní společenství, musí se vyvíjet a na tento vývoj reagovat i pravidla upravující vztahy v rámci mezinárodního společenství. Kritika americké doktríny preemptivních úderů se však zaměřuje na fakt, že tento koncept nezohledňuje případné dopady akceptace doktríny preempce na ostatní státy. Zaměřuje se totiž prakticky pouze na Spojené státy a nebere v potaz dopad na sféru mezinárodních vztahů jako celek. Je totiž na místě se ptát, co by se dělo, kdyby si doktrínu preempce, tak jak je pojímána v NBS, osvojily i další státy (Roberts 2003: 47). Kdybychom přijali argumentaci americké administrativy stran dovolenosti, ba dokonce nezbytnosti, unilaterálních preventivních úderů, přijali bychom riziko, že tuto logiku uvažování převezme kterýkoliv další stát mezinárodního společenství. To by ovšem znamenalo, že na základě argumentace o existenci zbraní hromadného ničení a nebezpečném diktátorovi ve státě A může stát B stát A jednoduše napadnout jako první. Platí, že všeobecná akceptace práva na preventivní sebeobranu, tak jak ji prezentovala Bushova administrativa, by v konečném důsledku mohla vézt k situaci, kdy by jakýkoliv stát mohl nalézt důvody pro zahájení útoku na libovolný jiný stát. Namátkou je možno zmínit třeba Indii a Pákistán. Takový styl uvažování by znamenal závažný zásah do všeobecného pravidla zákazu použití síly v mezinárodních vztazích. Nelze než souhlasit s názorem, že je nezbytné čelit určitým slabinám současných pravidel, ale zároveň je ještě důležitější čelit tvrzení, že všechny limity použití síly v mezinárodních vztazích, které byly za posledních přibližně šedesát let vytvořeny, by měly být hozeny přes palubu (Brunnée, Toope 2004: 790). Slovy Henryho Kissingera pravidla obsažená v Chartě mohou čas od času USA omezovat, ale prospěch spočívající v tom, že omezují i ostatní, za tu cenu stojí (In: O Connell 2002: 16). 29