Rámcová próza - Obsahuje několik samostatných příběhů, které jsou vzájemně spojeny do jediného celku. Tomuto spojovacímu příběhu, do něhož jsou vloženy ostatní, říkáme rámec. Sonet (znělka) - Lyrická báseň o čtrnácti verších. Ty jsou rozděleny do dvou čtyřverší a dvou trojverší. (4 + 4 + 3 + 3) První dvě strofy vyjadřují protiklad, obě trojverší pak usmiřující syntézu. Villonská balada (nebo také francouzská balada) je lyrický básnický útvar, který se nazývá podle jejího zakladatele: François Villon. Tato báseň je složená ze 4 strof. První 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů, poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů (o polovinu méně). Poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén. V Česku tuto formu balady použil např. Vítězslav Nezval. Scholastická metoda filozofie je plodem vyučování a výchovy duchovenstva v klášterních školách scholastika školní nauka.úloha scholastiky rozumově odůvodňovat a objasňovat víra rozumově ji uspořádat a učinit ji srozumitelnou pro obyčejného člověka Pikareskní román Termín pikareskní román je odvozen ze španělského termínu picaro - šibal, taškář, šejdíř, pobuda, což je také označení hlavního hrdiny tohoto románu. Tento hlavní hrdina je většinou záporná postava, intrikán, podvodník, někdy zároveň vypravěč (pak je román prezentován jako jeho autobiografie), pochází většinou z nižších sociálních vrstev či přímo ze spodiny společnosti, často je zaměstnán jako sluha (líčení proto nepostrádá sociálněkritický náboj), přesto může být humorný či satirický. Kolektivní internetový román na pokračování Zvláštním směrem internetového románu na pokračování je jeho kolektivně psaná verze, kdy na tvorbě románu na pokračování se podílí více autorů, zpravidla čtenářů, přičemž každý z nich napíše svoji verzi následující kapitoly. Záleží na způsobu výběru další kapitoly, jak kvalitní výsledné dílo bude. I zde se často používají kolektivní mechanismy výběru - například hlasování čtenářů, méně často pak odborná porota. Tento druh tvorby má samozřejmě své přednosti, ale i zápory. Na straně kladů bychom mohli uvést fantazii obřích rozměrů, vodopád nových nápadů (to, co jeden nevymyslí, druhý rovnou napíše), zviditelnění extrémně nadaných autorů, u záporů bychom hledali nutnost rozhodčího, který bude určovat nejlepší pokračovací kapitolu, spam, udržení kontinuity, motivace... řada
románů na pokračování ostatně zůstane nedopsána. Dante Alighieri Jeho tvorbu ovlivnila platonická a idealizovaná láska k Beatrici Portinari a její předčasná smrt. Hledal ideál lidské a božské dokonalosti. Ranější díla Nový život (La vita nuova) 1291, sborník milostné poezie o jeho lásce k Beatrici, jednotlivé sonety a kanzony jsou spojeny komentářem De vulgari eloquentia česky přeloženo jako O rodném jazyce, dřív i O řeči lidové 1304, nedokončený traktát psaný latinsky; [1] Hostina (Il convivio) 1307, nedokončeno, pokusil se zapsat všechno vědění tehdejší doby De monarchia 1310 (česky překládáno jako O jediné vládě někdy i jako O světovládě či jinak) Božská komedie a pozdější díla Božská komedie (Commedia, později La divina commedia) cca 1306 1320, části Očistec (Purgatorio), Peklo (Inferno) a Ráj (Paradiso) Hlavní dílo, jeden z největších eposů lidské historie. Toto rozsáhlé dílo psal Dante mnoho let. Původně mělo být oslavou Beatrice, ale jak práce na něm postupovaly, stalo se alegorickým zobrazením lidstva a vesmíru, je plná symbolismu, filozofických a historických narážek. Je básnickým vyjádřením obrazu křesťanského středověku, který vytvořili nejvýznamnější scholastičtí myslitelé Albert Veliký a Tomáš Akvinský. Byla napsána italským (tehdy lidovým ) jazykem a výrazně přispěla k jeho spisovnému ustálení. Eclogues 1319 Quaestio de situ aque et terre 1320 Giovanni Boccaccio Dekameron cyklus 100 novel (1348 1353) Fiesolské nymfy Ninfale Fiesolano Milostná vidina Román Fiametta Elegia di madonna Fiammetta (1342) Život Dantův neboli také Dantův životopisec (1358 1363) O příbězích slavných mužů latinsky (1355 1374) Francesco Petrarca Psal italsky i latinsky, sám pokládal svou latinskou tvorbu za podstatně významnější, dnes je ovšem preferována spíše jeho tvorba italská. Pro svou italskou tvorbu bývá považován za tvůrce sonetu jako básnického žánru a jednoho z nejvýznamnějších autorů evropské milostné poezie. Většina jeho italských básní je věnována jeho neopětované lásce, Lauře de Noves. Italsky:
I tronfi Canzoniere - především sonety Lauře de Noves Latinsky: Afrika - latinsky psaný vlastenecký epos, hlavní postavou je Scipio Africanus a jeho boje Bucolicum Carmen - eklogy po vzoru Vergilia, opěvují italské lesy Ad Posteros - vlastní prózou psaná autobiografie filosofické dialogy po vzoru Platóna, prozaické životopisy slavných osobností antického Říma, dopisy François Villon Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch patří také pastýřské poezii psané šlechtici, jelikož to byla díla pokrytecká autoři sami žili ve městech v luxusu a o venkově neměli ponětí. Pro jeho dílo je též charakteristická kontrastnost. Například využití renesančních prvků oproti středověkým nebo kontast cynismu s hlubokým upřímného citem odrážejících se v jeho verších. Tento kontrast je často vyjádřuje oxymoron umělecký prostředek spojující slova, která si navzájem protiřečí. Odkaz (Le Lais) Závěť (Velký testament) Balady v žargonu Různé básně (většinou formou villonské balady a ronda) François Rabelais Díky kombinaci prostého až vulgárního jazyka, ironie, sarkasmu i erudovaných slovních hříček jsou Rabelaisovy romány dodnes živé a jméno Gargantua se stalo pojmem. Krátce po Rabelaisově smrti roku 1564 vyšla ještě Pátá kniha, o níž vládly ve své době pochybnosti, zda jde o Rabelaisův text; dnes se všeobecně předpokládá, že jde o autentický, avšak autorem nezredigovaný rukopis. Pětidílný cyklus Gargantua a Pantagruel líčí "život a skutky" královské rodiny obrů a Pantagruelovo putování po Francii i fiktivních zemích a ostrovech. Pantagruel Lyon, 1532? Gargantua Lyon, před 1535 Pantagrueline Prognostication Lyon, 1542 Le Tiers livre Paříž, 1546 Le Quart livre Lyon, 1548 L'isle sonnante ou le Cinquième livre 1562 Traité de bon usage de vin Lyon, 1564 Lope de Vega Ovčí pramen (Fuente Ovejuna) (1619) - Lope de Vega čerpá ze skutečných událostí, které se odehrály v r. 1476 snaha o sjednocení Španělska. Jedná se o tříaktovou veršovanou divadelní hru s prvky jak tragickými, tak komickými (tzv. španělská komedie). Dílo dostalo název podle svobodné vesnice, která se vzbouří, protože komtur Goméz, představitel rytířského řádu, neuznává svobodná práva vesničanů, pronásleduje její obyvatele a znásilňuje ženy sedláků. Proto je zabit. Král vyšle do vsi soudce dona Rodriga, aby vraha potrestal. Obyvatelé se však na soud připraví. Na otázku, kdo je vrahem, zazní společná odpověď: My, Fuente Ovejuna! Autor vyzdvihuje kolektivitu, čest a morálku vesničanů, zdůrazňuje právo na lidskou důstojnost.
Jednota vesničanů tak zmaří vykonání trestu. Miguel de Cervantes Saavedra Cesta na Parnas traktát Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha Hlavním hrdinou je chudý venkovský šlechtic (moudrý blázen), který se pokouší obnovit slávu a cti potulného rytířstva. Ze svých výprav se vrací zesměšněn.cestuje na starém sešlém koni Rosinantě a má rád Dulcineu. Kontrast mezi světem Quijotových představ a realitou je v románu zčásti vyjádřen pomocí postavy prostého sedláka Sancha Panzy, který rytíře doprovází coby jeho zbrojnoš. Román vznikl jako parodie na středověké rytířské romány, obsahuje ale i epizody pastorální a novelistické a rozmanité literární odkazy. Příkladné novely Galatea Geoffrey Chaucer Mlynářova povídka Dům slávy Ptačí sněm Sen o rytíři (The Book of the Duchess, též překládáno jako Kniha o vévodkyni) - (1370) Troilus a Kriseida (Troilus and Criseyde) - (asi 1386) Canterburské povídky - (1387-1400) Legenda o dobrých ženách - (asi 1390) Erasmus Desiderius Rotterdamský Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503). V této krátké práci se snaží Erasmus vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotváří. Za hlavní zlo doby považuje formalismus, respekt ke tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Nabízí lék: každý se má ptát v každém okamžiku, co je zásadní a co je důležité beze strachu. Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnuje hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazuje. Roku 1516 vydává knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jehož vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnuje jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikuje Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazuje jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnější spis o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat. Machiavelli uvádí, že k udržení vlády politickou sílou je bezpečnější pro knížete být obávaný než milovaný. Erasmus preferuje opačné stanovisko a uvádí, že vladař pro spravedlivé a shovívavé vládnutí potřebuje všestranné vzdělání a musí se vyvarovat toho, aby se nestal zdrojem útisku. Erasmus coby textový kritik a vydavatel stojí u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. humanistickou výslovnost klasické řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začíná věnovat biblické filologii a roku 1516 vydává kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro vydání textu užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil
Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus. Kromě prvního vydání se Erasmus zasloužil o další vydání (1522, 1527 a 1535). Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky svého života jsou zatíženy spory s těmi, kteří mu byli dosud sympatičtí. Mezi těmito spory je význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Erasmus Ulricha obviňuje, že překroutil či nepochopil jeho výroky ohledně reformace a opakuje svou pozici nestranit žádné ze stran. Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popisuje kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátký traktát z roku 1533, Příprava na smrt, pak poukazuje i na jiné Erasmovy důrazy a tendence, když se snaží vyzdvihnout dobrý život jako nezbytnou podmínku šťastné smrti. Krátce před svou smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se obě znepřátelené strany v reformačních sporech snaží usmířit. V některých svých snahách bývá považován též za William Shakespeare Je plně renesančním autorem a jeho dílo je zcela světské. [zdroj?] Ženy vynikají čestností a hrdostí. Pro jeho dramata je typický tzv. blankvers nerýmovaný verš, sestávající z pěti jambických stop. Sonety psával formou anglického sonetu, tj. podle rýmového schématu ababcdcdefefgg či abbacddceffegg apod. Přelomový byl nejenom jeho styl psaní, ale hlavně to, že postavy již nejsou tak středověké, jako byly u jeho současníků. Shakespeare je typickým autorem pro nastávající období renesance, kdy Evropa vybředla z temného tmářství a dogmat církve. Proto jsou třeba ženy v Shakespearových dílech více emancipované a oproti ženám ve středověké literatuře si dovolí odporovat muži a mít vlastní názor. Toto bylo ve své době přelomové a autor musel mít odvahu a nebát se porušení konvencí. Jeho tvorba bývá dělena do tří období: V letech 1591 1600 Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky. 1601 1608 Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie. 1608 1612 Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter romance (tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie) a sonety. Historické hry Jindřich IV. (Henry IV), dva díly 1598 1600 Jindřich V. (Henry V) 1599 Jindřich VI. (Henry VI), tři díly 1591 Jindřich VIII. (Henry VIII) 1611 Král Jan (King John) 1597 Richard II. 1596 Richard III. 1593 Komedie Dva šlechtici veronští (The Two Gentlemen of Verona) 1595 Dva vznešení příbuzní (The Two Noble Kinsmen) 1613 Jak se vám líbí (As You Like it) 1601
Komedie plná omylů (The Comedy of Errors) 1593 Konec vše napraví = Konec dobrý, všechno dobré (All's Well That Ends Well) 1603 Kupec benátský (The Merchant of Venice) 1597 Marná lásky snaha 1595 (Love's Labor's Lost) Mnoho povyku pro nic (Much Ado About Nothing) 1599 Periklés (Pericles) 1609 Půjčka za oplátku 1606 (Measure for Measure) Sen noci svatojánské (A Midsummer-night's Dream) 1596 Večer tříkrálový (Twelfth Night) 1602 Veselé paničky windsorské (The Merry Wives of Windsor) 1601 Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) 1594 Tragédie Antonius a Kleopatra (Antonius and Cleopatra) 1607 Coriolanus 1608 Hamlet 1604 Julius Caesar 1599 Král Lear (King Lear) 1606 Macbeth 1606 Othello 1605 Romeo a Julie (Romeo and Juliet) 1595 Timon athénský (Timon of Athens) 1608 Titus Andronicus 1594 Troilus a Cressida Pohádkové hry Bouře (The Tempest) 1612 Cymbelín (Cymbeline) 1609 Zimní pohádka (The Winter's Tale) 1611 Básně Fénix a hrdlička (The Phoenix and the Turtle) 1601 Sonety 1609 Venuše a Adonis 1593 Znásilnění Lukrecie (The Rape of Lucrece) 1594 Nářek milenčin (A Lover's Complaint) 1609 Vášnivý poutník 1599