KULTURNÍ GEOGRAFIE. Křesťanství

KULTURNÍ GEOGRAFIE Křesťanství

Křesťanství Nejpočetnější světové náboženství, kolem 2 miliard lidí (1/3 světové populace) Značně nerovnoměrně rozmístěni: Afrika 46 % obyvatel Asie 8 % obyvatel Evropa 75 % Latinská Amerika 93 % Anglosaská Amerika 73 % Austrálie 67 %

Křesťanství Historicky vzniklo křesťanství na půdě judaismu, o čemž svědčí i hebrejský titul Krista Mesiáš, záhy ale ztratilo tento omezený etnický i teritoriální rámec a stalo se univerzálním náboženstvím Křesťanství samo sebe do značné míry chápalo jako završení Božího plánu: izraelský národ spojoval a odvozoval své postavení z přímého působení Boha z potomků patriarchů (Abrahám, Izák, Jákob) vzešel lid, s kterým Bůh prostřednictvím Mojžíše uzavřel smlouvu na Sinaji. touto smlouvou se jako lid boží cítil vázán a očekával spasení od Boha, zejména v obdobích, která byla pro společenství krizová (okupace, války ) konkrétní představy o podobě spasení se značně různily od zásahu samotného,יהוה přes seslání Hospodinova služebníka až po krále (Mesiáše) z Betléma skutečného Davidova syna.

Křesťanství Historicky vzniklo křesťanství na půdě judaismu, o čemž svědčí i hebrejský titul Krista Mesiáš, záhy ale ztratilo tento omezený etnický i teritoriální rámec a stalo se univerzálním náboženstvím Křesťanství samo sebe do značné míry chápalo jako završení Božího plánu: později (Makabejská povstání 167 př. n. l.) se k mesiánským vizím přidávají apokalyptické představy budoucnosti věřící očekávali brzký konec světa, kdy se objeví Hospodin jako Syn člověka a soudce, odstraní všechno příkoří a zbuduje Království boží, ve kterém budou žít všichni spravedliví z mrtvých vstalí. Zásah Boha byl očekáván zvláště intenzivně před příchodem Ježíše, jak o tom svědčí nálezy z Kumránu a činnost Jana Křtitele, který vyzýval k obrácení a křtu. K dovršení Božího plánu došlo podle křesťanů příchodem Ježíše Krista

Ježíš Kristus křesťanství je tedy historicky zjevené náboženství, které se odvozuje od osoby a činnosti Ježíše Krista historicky doložený život Ježíše Nazaretského spadá do let 4/5 př. n. l. (král Herodes Velký) až 30 nebo 33 n. l. (císař Tiberius) Ježíš v době svého veřejného vystupování učil o Království božím (Vládě boží), které však nechápal jen jako osvobození od cizí nadvlády (římského útlaku), ale jako osvobození z moci hříchu (moci Ďábla-Satana). Smrt a vzkříšení (Vykupitelské dílo) Ježíše je podstatou víry křesťanů v život věčný, v přítomnost Boha a patření na Něho. Socha Krista Vykupitele, Rio de Janeiro

Počátky Celým učením se prolíná ústřední myšlenka lásky Boha k člověku, kterého vykoupil k životu věčnému smrtí svého syna Ježíše (novinka: starozákonní Bůh je spravedlivý, trestající ale je i milující?). Kristova smrt (oběť) se odehrála v době Velikonoc v čase největších židovských svátků (připomínka osvobození z egyptského zajetí), kdy Židé přinášeli podle zákona oběti Bohu. Za cíl svého snažení považoval Kristus obrácení Izraele a skrze něho spasení celého světa. Pro tento úkol povolal dvanáct učedníků (apoštolů, symbol dvanácti kmenů Izraele), kteří byli po jeho smrti a vzkříšení šiřiteli učení.

Vznik církve nově vznikající církev se formovala ještě v rámci židovství v židovském společenství zůstali křesťané do roku 70, kdy byli s konečnou platností vyloučeni Ježíšovo učení šířili apoštolové po jeho smrti nejen mezi židy, ale i jinými národy vznikly problémy, do jaké míry jsou závazné židovské zvyky (stravovací, mravní, atd.) klíčovou postavou formující společenství se stal někdejší pronásledovatel křesťanů Saul / Pavel z Tarsu, který přispěl k teologickému prohloubení smyslu Ježíšovy smrti pro spasení všech lidí: spasen může být každý, avšak nikoliv slepým dodržováním zákonů, ale vírou v Krista.

šíření Prvotní církev se velmi rychle rozšiřovala z Jeruzaléma (židokřesťané) do okolního světa (pohanokřesťané). Nové obce vznikly brzy v Antiochii (Sýrie), Efezu, Athénách, Korintu, Soluni, Alexandrii, Římě, odkud se křesťanství šířilo dále. Od samého počátku nebyly obce v prvotní církvi uniformní, ale jejich podstatným organizačním prvkem byl duchovní úřad. Nositelé tohoto úřadu (reprezentanti neviditelného Pána) vykonávají různé funkce, např. biskupové, kněží atd. Do čela této hierarchie byl ustanoven římský biskup jako nástupce apoštola Petra.

a konečné prosazení Nové náboženství se formovalo v nepřátelském prostředí: římští panovníci od Marka Aurelia až po Konstantina (r. 311) z obav před novým způsobem myšlení křesťany téměř nepřetržitě pronásledovali to se změnilo vydáním milánského tolerančního programu (313), podle něhož Konstantin přiznává v celé říši křesťanství rovnoprávnost s ostatními náboženstvími. Důležitým mezníkem v dějinách církve a zprostředkovaně i v průběhu událostí následující historie byl koncil, který r. 325 svolal císař Konstantin do Niceji. Koncil měl odstranit rozpory vyvolané gnosticismem, především ariánského zaměření (ariánské učení nepřiznává Kristu božství, ale považuje ho za poloboha démiurga). Koncil stanovil zásady učení o trojjednotnosti Boha

Učení o Nejsvětější Trojici Trojjedinost je jedno ze základních křesťanských dogmat, přijato bylo v roce 325 na nicejském koncilu Podle něj v sobě Bůh spojuje v jedno tři svaté osoby, se stejnými postoji, ač mezi sebou mohou komunikovat: Otec (Bůh, stvořitel světa) Syn (Ježíš Kristus, vykupitel) Duch Svatý (ztělesnění Božské vůle na zemi) Prosazení dogmatu nebylo jednoznačné a zcela jednoduché, odporovali mu zejména gnostici Tajemství se dodnes vysvětluje pomocí příměru k vodě a jejím skupenstvím: Ať jde o páru, kapalinu nebo led, stále je to ve své podstatě voda Přijetí dogmatu o trojjedinosti je definiční pro zařazení do křesťanství např. Svědci Jehovovi učení odmítají

Schopnost adaptovat se a vstřebávat křesťanství je od počátku dynamický organismus, schopný adaptace na nová prostředí, v nichž vytváří stále nové formy života Tato schopnost adaptace se projevuje neobyčejně vysokým počtem církevních útvarů a směrů: největší křesťanská církev římskokatolická tvoří jediný organizačně sevřený útvar (byť do ní patří řada různých směrů, tendencí, struktur, řádových společenství atd.) 55 % křesťanů pravoslavné křesťanstvo existuje v konečném počtu 15 samostatných (autokefálních) církví - křesťanstvo reformační je naproti tomu konglomerátem nespočetných církevních útvarů, jež navzájem sice něco spojuje, ale také navzájem odlišuje (místem, kde působí, odlišnými důrazy nauky i praxe atd.) Samostatné útvary jsou také orientální církve, které se od hlavního proudu oddělily v prvních 5 stoletích

LUTERSKÉ CÍRKVE VALDENŠTÍ JEDNOTA BRATRSKÁ, HUSITSTVÍ ANABAPTISTÉ MENNONITÉ MOR. BRATŘI REFORMOVANÉ CÍRKVE (kalvinismus) PRESBYTERIÁNI INDEPENDENTI KVAKEŘI METODISTÉ ARMÁDA SPÁSY DARBISTÉ GNÓZE PAVEL Z TARSU ŽIDOKŘESŤANSTVÍ GNÓZE JEŽÍŠ ARIANIZMUS MANICHEIZMUS KATOLICKÁ CÍRKEV ARIANIZMUS MANICHEIZMUS MONOFYZITIZMUS MARONITÉ MALABARSKÁ CÍRKEV NESTORIÁNSKÁ CÍRKEV JAKOBITÉ KOPTSKÁ CÍRKEV MARONITÉ ALBIGENŠTÍ SCHIZMA 1054 VIKLEFIZMUS DRUHÁ PRVNÍ REFORMACE REFORMACE ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV ASYRSKÁ C. BAPTISTÉ ANGLIKÁNSKÁ CÍRKEV BAPTISTÉ LETNIČNÍ C. STAROKATOLÍCI ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV MARONITÉ MALANKARSKÁ C. MALABARSKÁ C. CHALDEJSKÁ C. ASYRSKÁ C. SYRSKÁ C. KOPTSKÁ C. ETIOPSKÁ CÍRKEV ETIOPSKÁ C. ARMÉNSKÁ CÍRKEV ARMÉNSKÁ CÍRKEV PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ARMÉNSKÁ C. PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV RUSKÁ PRAVOSLAVNÁ C. 1589 MANDEJCI MANDEJCI 0 100 200 300 400 500 600 700 800 900 1000 1100 1200 1300 1400 1500 1600 1700 1800 1900 2000

Christologické spory první vnitřní diferenciace křesťanů První staletí byla pro křesťanství definiční, na všeobecných koncilech se vymezovala církev k různým duchovním hnutím a zpřesňovala věrouku, určovala, co je správná interpretace učení a odsuzovala hereze Spory plynuly i ze snahy pojmenovat jednotlivé prvky křesťanského učení pojmy klasické antické filozofie Jedním z problémů byl spor o přirozenost Krista je to člověk / bůh / obojí (a pokud ano, co víc?), ten vedl během 4. a 5. století až ke vzniku několika samostatných církví

Orientální církve

Orientální církve Se oddělily od hlavního proudu po prvních církevních koncilech Asyrská církev uznává jen první 2 koncily (3. efezský odsoudil nestorianizmus (Kristus má 2 samostatné přirozenosti (božská a lidská), které jsou spojeny jen vnějškově Marie není podle nich Bohorodička, ale Kristorodička, protože zrodila jen Kristovo pozemské tělo, ale ne božskou část jeho přirozenosti) Ostatní orientální církve uznávají první 3 koncily, ne ale 4. (chalcedonský), který odsoudil monofyzitizmus (představu, že Ježíš Kristus má jen božskou podstatu) a uznal za jediný správný výklad, že Kristus má božskou i lidskou podstatu (tzv. hypostatická unie) Vzhledem k tomu se někdy označují jako nechalcedonské církve, moderněji také církve 3. koncilu Později většina těchto církví monofyzitizmus opustila a nahradila ho kompromisním miafyzitizmem (J.K. má smíšenou podstatu)

Hlavní orientální církve Arménská apoštolská církev (301 státní v Arménii) Koptská ortodoxní církev (10 % obyvatel Egypta) Etiopská ortodoxní miafyzitská církev Eritrejská ortodoxní miafyzitská církev Syrská ortodoxní církev Svatá apoštolská katolická asyrská církev Východu Indické ortodoxní církve

Hlavní křesťanský proud

Hypostatická unie Hlavní křesťanský proud v christologických sporech stál na pozicích hypostatické unie (z řeckého υποστασις [hypostasis] podstata", osoba", a latinského unio - sjednocení"). Jde o vztah dvou přirozeností Ježíše Krista (přirozenosti zcela lidské a přirozenosti zcela Boží), kdy obě tyto přirozenosti jsou bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení" sjednoceny (unio) jediným subjektem (osobou, hypostazí) Božího odvěkého Syna. Tato formulace má dalekosáhlé důsledky pro teologii (v této unii zůstává Bůh Bohem a lidská přirozenost stvořením: Lidská přirozenost druhé osoby Boží má také svobodný subjekt lidské sebevědomí, které stojí v osobním vztahu k Bohu)

Rozpory Východ Západ V důsledku existence dvou mocenských center, ze kterých se šířilo křesťanství (Říma a Byzance), docházelo od 4. století k prohlubování rozdílností mezi církevními obcemi na Východě a na Západě. Rozdíly byly v zaměření teologie východ řešil spíše otázky spekulativního charakteru, zatímco Západ se zaměřil více na problémy osobní, praktické spásy. Hlavním důvodem rozkolu však nebyly ani tak teologické spory jako spíše následky těsného spojení Východní církve se státem Mocenské ambice byzantských císařů a jejich vliv na církev a některé dějinné události na Západě (např. korunovace Karla Velikého v r. 800 na císaře Římské říše) prohloubily rozpory natolik, že vyústily v otevřenou roztržku.

Filioque Spor Východ Západ na sebe nakonec vzal podobu teologickou: chápání části vyznání víry týkající se Ducha Svatého Západní církev do něj přidala slovo filioque, což východ neakceptoval: Západ: Duch Svatý vychází z Otce a Syna Východ: Duch Svatý vychází z Otce (resp. z Otce skrze Syna ) Spor vyvrcholil v r. 1054 rozdělením dosud jednotné všeobecné církve na 2 proudy, zůstala jedním ze sporných bodů až dodnes Velkým schizmatem roku 1054 bylo trvale narušeno společenství mezi východní a západní církví; cařihradský patriarcha Michal a (římský) papež Lev IX. se dokonce vzájemně exkomunikovali a prokleli (odvoláno bylo až v roce 1965!) Od této události se východní církev nazývá ortodoxní (pravoslavná) a západní katolická (římskokatolická) sv. Lev IX. Michael Kerullarios

Exkomunikační bula zaslaná kardinálem Humbertem da Silva Candida 16. 7. 1054 patriarchovi Michalovi Michae abusivus patriarcha neophytus, et solo humano timore habitum monachorum adeptus, nunc etiam criminibus pessimis diffamatus, atque cum eo Leo Acridanus episcopus dictus et sacellarius ipsius Michaelis, Constantinus, qui Latinorum sacrificium profanis conculcavit pedibus et omnes sequaces eorum in præfatis erroribus et præsumptionibus, sint anathema Maranatha, cum Simoniacis, Vallesiis, Arianis, Donatistis, Nicolaitis, Severianis, Pneumatomachis et Manichæis, et Nazarenis, et cum omnibus hereticis, imo cum Diabolo et angelis ejus, nisi forte resipuerint. Amen, Amen, Amen.

Exkomunikační bula zaslaná kardinálem Humbertem da Silva Candida 16. 7. 1054 patriarchovi Michalovi Michal, nafoukanec mezi patriarchy nejmladší, a jen z lidského strachu nositel mnišského roucha, nyní však známý těmi nejhoršími zločiny, s ním též Lev Ochridský zvaný biskup a Michalův kaplan Konstantin, který zneuctíc latinské svátosti pošlapal je nohama a všichni jejich přívrženci ve výše uvedených bludech a názorech, pokud je zcela neodvrhnou, ať jsou prokleti, prokleti spolu se simonisty, valeziány, ariány, donatisty, nikolaitamy, severiány, pneumatomachy, manichejci a nazarény a se všemi heretiky, ba i s Ďáblem a jeho anděly. Amen, amen, amen.

Důvody schizmatu ale byly komplexní politické jurisdikční (patriarchovi se nelíbily papežovy nároky na primát v církvi, spory o misijní území např. i Velkou Moravu) kulturní postupně se vytvořilo odlišné kulturní klima (západ: pevná organizace, východ: církev jako neohraničený sbor vykoupeného lidu )

Římskokatolická církev Ecclesia Catholica Romana

Římskokatolická církev Název je vlastně vysvětlující, samotná církev se označuje (jen) jako katolická církev Název katolický je odvozen od adjektiva katholikos, tzn. v plnosti existující, dokonalý může být chápán jako označující konfesi jedné církve nebo znovusjednocené křesťanství Ani po roce 1054 vývoj církve neustrnul: Duchovní rovina: postupné posilování křesťanství mezi prostým lidem (do té doby mnohdy jen poddanská povinnost ), protože vlastní náboženský život byl jen záležitostí klášterů, ve kterých se však pečovalo nejen o náboženské učení a jeho šíření, ale také o umění (ilustrace knih, překlady, architektura), vzdělání a hospodářství. katolický způsob myšlení, který se vyvinul po schizmatu, byl silně poznamenán antickými filozofy, hlavně Aristotelem scholastika (Albert, Tomáš Akvinský atd.) vedla k vlastnímu hodnocení Bible, zájmu o historický charakter biblických zpráv a v neposlední řadě i o pozorování přírody. Postupně se stěhovala vzdělanost i do nově zakládaných univerzit (Bologna, Paříž atd.). Mocenská rovina: prosazení papeže jako hlavy západního křesťanstva mocensky nadřazeného světským vládcům (přesně naopak proti pravoslaví)

Římskokatolická církev 1. polovina 2. tisíciletí: v Evropě dochází postupem času k vzestupu národních států s vlastními egoistickými zájmy, papežství nemohlo udržet své dosavadní postavení naopak: často stávali pouhými nástroji světských vládců (vrchol v 14. a 15. století) Chování papežů a protipapežů (schizma) vyvolalo otázku kompetence koncilu (konciliarismus), což neblaze ovlivnilo další řešení aktuálních problémů cestou reformace a připravilo náboženské štěpení v 16. století.

Římskokatolická církev Reformace ŘKC výrazně oslabila a omezila její vliv, na druhou stranu byla silným impulsem ke změnám a nápravy církevního života na základě tridentského koncilu (1545 1563) (protireformace) protireformační dění se odrazilo v rozkvětu architektury, malířství, písemnictví a hudby baroka, uskutečnilo se množství objevných cest a misií, které vedly ke kontaktům s jinými religiemi.

Římskokatolická církev V 19. století se začíná ŘKC konfrontovat s rychle se modernizujícím světem osvícenství, francouzská revoluce, liberální politické směry odpor k modernismu, 1. vatikánsky koncil (1869 1870) přijal dogma o papežově neomylnosti Po první světové válce došlo k značným politickým změnám (lateránské smlouvy, nástup protikřesťanských politických sil socialistického zaměření atd.), které měly za následek specifické uzavření církve vůči světu. Východiskem z izolace se stal zájem o biblická studia, liturgickou obnovu a ekumenickou spolupráci. Zásadní otevření katolické církve přinesl 2. vatikánský koncil (1962 1965), a to zvláště v postoji k novým biblickým výzkumům a dialogu s moderní dobou. 2. vatikánský koncil

Aggiornamento Program vyhlášený na Druhém vatikánském koncilu (1962 1965) papežem Janem XXIII. Jde o zpřítomnění, resp. obnovu církve A dále otevření církve: Otevření k ostatním křesťanům (ekumenismus, používání národních jazyků, hledání shod a nezdůrazňování rozdílů) Otevření se celému světu a lidem v něm žijícím (otevření se vědě, náboženská svoboda, svoboda svědomí, dialog s židy i dalšími církvemi, apod.)

Římskokatolická církev Katolická církev je největším světovým náboženstvím s počtem věřících dosahujících téměř 1 miliardy (18 % populace) ve všech oblastech světa. Převažují v Latinské Americe, hlásí se k nim značná část Evropy (40 %), v Austrálii tvoří 25 %, v Africe 15 %, nejnižší podíl mají v Asii (3 %) Největší komunita jsou v Brazílii, Mexiku, USA, na Filipínách, v Itálii, Francii, Španělsku a Polsku Za znaky katolictví jsou považovány: vztah Krista a církve, význam Říma, postavení papeže a biskupů, vztah písma a tradice, poměr slova a svátosti, milost (dar Boha) a konání lidí. Církev se vyznačuje pozitivním vztahem ke světu, historii a lidské existenci.

Doktrína Základní pramen: Bible rovnocenným zdrojem je tradice (sdělení apoštolů, spisy církevních otců, závěry církevních koncilů, dekrety a encykliky papežů) Pouze o tradici, ale ne o Bibli se opírají i některá důležitá katolická dogmata: učení o očistci uctívání svatých celibát duchovenstva učení o transsubstanciaci (učení o reálné přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie) učení o odpustcích učení o Panně Marii (bohorodička, neposkvrněné početí, trvalé panenství, nanebevzetí) neomylnost papeže ve věcech víry

Bible Ježíšovo učení se z počátku tradovalo ústně (přímí svědkové), sepisováno začalo být kolem roku 70 v letech 70 90 byla sepsána evangelia a do první poloviny 2. století téměř všechny zbývající knihy Nového zákona. kánon biblický označení pro soubor normativních spisů, které byly přijaty do křesťanské Bible Starého a Nového zákona. Rozhodnutí o příslušnosti jednotlivých písem k novozákonnímu kánonu pochází z doby přelomu 4. a 5. století. Dnes je součástí Nového zákona 27 spisů (4 evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše, Jana, Skutky apoštolů, 21 listů apoštolů, Zjevení Janovo) toto pojetí akceptuje většina křesťanských církví Paradoxně nejednotní jsou křesťané v kánonu Starého zákona: protestantské církve se drží tzv. palestinského kánonu (39 spisů), katolická církev jej rozšiřuje o tzv. knihy deuterokanonické na 46 spisů.

Bible literárně-historický pohled Bible je nejpodrobněji a nejrozsáhleji prozkoumaným literární spisem, který kdy v dějinách lidstva vznikl Z tohoto hlediska: převážná většina biblických textů není jednorázovým dílem jednoho autora, nýbrž výsledkem někdy velmi komplikovaného procesu předávání ( je důležité zjistit, jak text postupně vznikal) Pokud Bible popisuje dějepisné události, má k nim ve skutečnosti velmi volný vztah ( je důležité ujasnit si, jaká je povaha textů, když jejich pravdivost nelze poměřovat historickou přesností) Ve skutečnosti je to ale nepodstatné: Ezopovy bajky vypovídají mnoho o člověku a jsou poučné, rozhodně ale nejsou učebnicí zoologie

Bible Textová kritika: přes obrovský vliv tohoto textu vlastně nevíme, jaké je jeho přesné znění texty se šířily a předávaly opisováním při němž vznikaly chyby další změny byly způsobeny snahou chyby opravit existovaly i jinak motivované úpravy Tento problém se týká zejména Nového zákona, jehož řecké znění se dochovalo v tisících různě spolehlivých a různě zachovalých rukopisů Méně problematický je Starý zákon jeho hebrejských rukopisů je velmi málo (doslouživší rukopisy totiž židé z úcty rituálně ničili, chybí srovnávací materiál )

Bible Historická kritika: k plnému pochopení textu je nutno znát historický kontext, reálie doby vzniku Události popisované Biblí se odehrávají v rozmezí 2 000 let, výhodou ale je velmi úzký geografický prostor (starověké Palestiny s přesahy do sousedních území)

Bible Literární kritika: zkoumá dějiny a způsob vzniku jednotlivých spisů mnohé biblické knihy vznikly spojením a úpravou starších, patrně již písemně zachycených literárních celků, které bývají nazývány prameny např. evangelia podle Matouše a Lukáše: mají 2 společné předlohy patrně nejstarší evangelium Markovo a hypotetická sbírka Ježíšových slov (ta se ovšem samostatně nedochovala) ve starozákonních knihách Mojžíšových lze určit části stylisticky i jinak odlišné, v některých případech tvořící zdvojená podání téže látky (patrně pocházejí z různých zdrojů i z různých dob)

Bible Biblická teologie: pro výklad jednotlivých biblických textů je důležitý vedle analytického (viz dříve) i syntetický přístup, postihnout celkový záměr biblických knih, popř. jejich skupin

Doktrína Bible a tradice jsou podle ŘKC dvě média, kterými se dostala spasitelná pravda do naší doby Základem dogmatiky katolicizmu (ale vlastně křesťanstva všeobecně) je víra v jediného Boha ve třech osobách, v příchod Ježíše Krista, který mučednickou smrtí vykoupil hříchy lidstva, jeho vzkříšení a druhý příchod na svět, v poslední soud, ustanovení království nebeského a ve věčný život

Svatí Předmětem uctívání jsou vedle Boha i svatí jde o muže a ženy, v jejichž životě se mimořádným způsobem projevila víra (smrt pro víru, nezištná pomoc bližním, zbožné skutky, askeze) Jsou proto jakýmisi následováníhodnými vzory, a zároveň přímluvci veřejná úcta se týká jen mimořádných osob schválených církví (předstupeň zařazení do seznamu je blahoslavení (beatifikace), po něm může následovat svatořečení (kanonizace)) Nejvýznačnější pozici mezi svatými má Panna Maria Sv. Václav, Praha Karlův most (1858, J. K. Böhm)

Desatero Je základem křesťanské etiky, požadavky dané Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj Katolíci a luteráni je uvádí v této podobě: 1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne. (Neuctívej jiné bohy) 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. (Nezneužívej Boží jméno). 3. Pomni, abys den sváteční světil. (Zasvěť jeden den v týdnu Bohu) 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. 5. Nezabiješ. (Nebudeš vraždit).

Desatero 6. Nesesmilníš. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou). 7. Nepokradeš. (Nezcizuj majetek druhých lidí). 8. Nepromluvíš křivého svědectví. (Nemluv o jiných lidech nepravdivě). 9. Nepožádáš manželky bližního svého. (Měj v úctě lásku mezi mužem a ženou). 10. Nepožádáš statku bližního svého. (Nezcizuj majetek druhých lidí). Pravoslavní a reformované církve rozdělují 1. přikázání na 2 ( Nebudeš mít jiné bohy mimo mne a Nezobrazíš si Boha ), naopak spojují 9. a 10. přikázání ( katolické 9. přikázání je variací na šesté)

Kult členství v církvi vzniká křtem, který se provádí v dětství Církevní úkony provádí jen pověřené osoby Svěcení duchovních má 3 stupně: Biskup (plné svěcení zachována apoštolská posloupnost, jen on může světit další osoby) Kněz Jáhen (slov. diákon ) Mše v Kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Zlíně

Svátosti Svátost je obřad, který prostřednictvím viditelného symbolu zprostředkuje neviditelnou Boží milost V katolické církvi rozlišujeme celkem 7 svátostí: svátost manželství svátost křtu svátost biřmování svátost smíření (zpověď) svátost kněžství nejsvětější svátost (Eucharistie) svátost pomazání nemocných Většina z nich je udělována církví prostřednictvím konkrétního zmocněnce (kněz, biskup nebo jáhen), pouze svátost manželství si manželé udělují navzájem Mše v Kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Zlíně

Církev jako hierarchický územní systém Církev je přísně centralizovaný a hierarchizovaný územní systém Základní územní jednotkou je biskupství V jejím čele stojí sídelní biskup (z řec. episkopos = dozorce) v římskokatolické církvi (a obdobně v církvích pravoslavných a anglikánských) úřad nabytý doživotně svěcením (jde o třetí, nejvyšší stupeň svěcení) samotný aktivní výkon biskupské funkce je v katolické církvi omezen věkem sedmdesát let Diecéze se člení na děkanáty / vikariáty a na jednotlivé farnosti Sousedící diecéze mohou být spojeny do vyššího útvaru církevní provincie V jejím čele stojí arcibiskup metropolita, jehož diecéze se označuje ne jako biskupství, ale arcibiskupství; ostatní diecéze, které patří do pravomoci arcibiskupa, se pak označují jako sufragánní diecéze V čele hierarchie stojí papež hlava katolické církve, zástupce Ježíše Krista na zemi, který je považován za nástupce sv. Petra, kterému Ježíš svěřil prvenství v církvi

Biskup

Arcibiskup pallium Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

Kardinál kardinál a biskupové Kardinál -příslušník zvláštního sboru, jemuž náleží právo volit papeže. Kardinály jmenuje papež, pocházejí z celého světa, někteří trvale sídlí v Římě

Ale ve skutečnosti je možností mnohem víc

Obřad Církev sui iuris arcibiskupství a biskupství další organizační jednotky papež kardinál patriarcha hlavní arcibiskup arcibiskup biskup Římský / latinský Římskokatolická 2627 236 1 182 4-933 3636 Alexandrijský Koptská 8 - - - 1 - - 9 Etiopská 5 - - - - - 1 6 Maronitská 24 2-1 - - 15 29 Antiochijský Syrsko-malankarská 6 - - - - 1 1 7 Syrská 10 5-1 2-10 3 Arménský Arménská 12 6 - - 1-7 8 Chaldejský (východosyrský) Chaldejská 22 2-1 - - 7 10 Syrsko-malabarská 27 - - 1 - - 7 31 Albánská - 1 - - - - - 1 církev Eparchie v Križevci 1 1 - - - - - 2 Běloruská - - - - - - - - Bulharská - 1 - - - - - 1 Řecká - 2 - - - - - 2 Melkitská 22 6 - - 1-29 7 Byzantský Maďarská 1 1 - - - - - 2 Italsko-albánská 2 1 - - - - - 1 Makedonská - 1 - - - - - - Rumunská 6 - - - - 1 1 8 Ruská - 2 - - - - - - Rusínská 5 1 - - - - 1 8 Slovenská 4 - - - - - 1 3 Ukrajinská 24 6-1 - - 9 35 Východní (bez rozlišení) - 5 Celkem (v březnu 2009) 2806 274 1 187 9 2 1022 3809

V České republice Apoštolský exarchát (pro řecké katolíky, tvoří ho celé území)

Papež Je nejvyšším představitelem katolické církve Způsob řízení církve je formálně monarchisticko-absolutistický: jeho rozhodnutí nepodléhají žádnému schválení a a není možné se proti nim odvolat Papeže volí kardinálové mladší 80 let doživotně v tzv. konkláve, papež nemůže být odvolán, ale může odstoupit Volba se považuje za inspirovanou Duchem Svatým Soubor úřadů, které má papež k dispozici, se označuje jako kurie. Ta se člení na římské kongregace (obdoba ministerstev), komise, sekretariáty a soudní dvory Vedle duchovní pravomoci nad všemi katolíky je papež také světskou hlavou státu Vatikán (nezávislost v roce 1929) papež (od 2005) Benedikt XVI. (Joseph Alois Ratzinger)

Pravoslavné církve

Pravoslavné církve Terminologický omyl: pravoslaví neodvozuje svůj název z toho, že představuje pravou hodnotu (že by byli pravověrní), ale že mají pravou oslavu autentický bohoslužebný život Pravoslaví vyznává ve světě (hlavně východní Evropa a Severní Amerika) kolem 200 milionů věřících (3,8 % světové populace, 11,8 % křesťanů) hlavně na sever od blízkovýchodní oblasti (západ i východ byly pro šíření východní církve blokovány) Ze světadílů má největší vliv v Evropě (22,9% podíl na obyvatelstvu, v Evropě žije až 74,8 % všech pravoslavných křesťanů), nejvýraznější je jejich zastoupení v Arménii, Bělorusku, Bulharsku, na Kypru, v Gruzii, Řecku, Makedonii, Moldavsku, Rumunsku, Rusku, na Ukrajině, v Černé Hoře a v Srbsku.

Věrouka Věroučně zůstalo pravoslaví bližší katolicismu, než církve vzešlé z reformace: stejně jako v církvi katolické existuje apoštolská posloupnost pravoslavní a katolíci uznávají platnost obřadů a svěcení a vzájemně se posuzují jako sesterské církve Dogmaticky je pravoslaví nepodstatně odlišeno od katolické nauky. Neuznává papežský primát, tezi o neomylnosti, odlišně chápe původ Ducha Svatého, učení o očistci a závěry pozdějších koncilů (po odluce) jako např. o Panně Marii.

Organizace Organizačně jde o 15 nezávislých (autokefálních) církví v čele s vlastním partiarchou (arcibiskupem, metropolitou) Jsou si navzájem rovny, udržuje se ale tradiční pořadí v kterém jsou metropolitové vyjmenováváni, pokud jsou na liturgii více než 3: Cařihrad Alexandrie Antiochie Jeruzalém Rusko Srbsko Rumunsko Bulharsko Gruzie Kypr Řecko Polsko Albánie České země a Slovensko Amerika Nová církev vznikne tím, že ji jako nezávislou uzná ekumenický patriarcha (v praxi ale 2 uznala Moskva česko-slovenskou a americkou); jde o potvrzení zralosti církve, protože autokefální církve si rozhodují zcela samostatně o tom, kdo je povede

Organizace Primát (ale jen ve smyslu první mezi rovnými ) má církev / partiarcha cařihradský, má právo svolávat pravoslavné koncily Skutečným mocenským centrem pravoslaví je od doby dobytí Konstantinopole (r. 1453) Moskva, která se sama s oblibou označuje jako tzv. třetí Řím. Z národního charakteru vyplývá značné sepětí s vnitřní politikou

Doktrína Vychází z Bible a tradice Uznává se platnost 7 ekumenických koncilů (do 787), pozdější koncily neuznávají pravoslavní za ekumenické (a tím pádem ani jejich závěry) Pravoslaví klade mimořádný důraz na působení Ducha Svatého pravoslavní se (víc než katolíci) spoléhají na Boha jeho vedení, ale také jsou méně činní v misiích a při evangelizaci Pravoslaví uctívá svaté, ale nemá formální kanonizační procesy mezi svatými i lokální nebo kontroverzní osoby (např. carská rodina) Církev podle pravoslavných není antropomorfní, ale teomorfní naplnění Kristova díla v dějinách proto nemůže být předmětem kritiky ani sebekritiky (lidská omylnost může postihnout některé členy anebo představitele, ne ale Božskou podstatu církve)

Kult Základem kultu je bohoslužba ( božská liturgie ) Eucharistie se vysluhuje podobojí (zpravidla se do kalicha s vínem zředěným vodou naláme pšeničný chléb a vzniklá směs se vkládá přijímajícím do úst lžičkou) Nejednotné jsou pravoslavné církve v užívání kalendáře největší používají juliánský kalendář (pro církevní účely, ne v osobním životě) Neodmyslitelnou součástí pravoslavné zbožnosti je úcta k ikonám ( okna do věčnosti )

Katolické církve sui iuris

Katolické církve sui iuris Zvláštní součástí katolické církve jsou církve sui iuris (v latině autonomní ) východní církve, které jsou ve společenství se Svatým stolcem (uznávají autoritu papeže) v právním smyslu ale nejsou samostatnými církvemi, jen součástí katolické církve s odlišným obřadem a organizací tvoří asi 2 % počtu katolíků, 98 % jsou římští katolíci Každá jednotlivá církev sui iuris přináleží k určité východní tradici (obřadu), rozeznáváme pět základních pradávných tradic Alexandrijská (2 církve) Antiochijská (3 církve 47 % z celkového počtu členů církví sui iuris) Arménská (1 církev) Chaldejská (2 církve) Byzantská (14 církví 46 % z celkového počtu členů církví sui iuris) v téže obřadové tradici může existovat i několik rozličných církví sui iuris

Katolické církve sui iuris Katolických církví sui iuris je cca 22 katolické církve sui iuris mohou nabývat organizačně rozličné vnější uspořádání (patriarchální církve, vrchní arcibiskupské církve, metropolitní církve a zvláštní kategorii tvoří jednotlivé menší církve sui iuris eparchie nebo exarcháty) Katolické církve sui iuris zachovávají liturgické a teologické tradice východního křesťanství např. vnějškovou podobu církevních staveb, tituly a označení duchovních, nemají celibát, apod. Dříve se označovaly církve sui iuris jako uniatské (vzniky na základě uzavření unie východní církve s Římem) dnes je tento poem považován za politicky nekorektní až urážlivý Je také nepřesný, protože maronitská církev a italo-albánská katolická církev někdy nepřerušily vztahy s Římem, nevznikly na základě žádné unie

Maronitská katolická církev církev založena kolem roku 681 (ve sféře působnosti kláštera sv. Marona, antiošského poustevníka, který zemřel v 5. století odtud název) Spory s monofyzitizmem a oficiální ortodoxií se snažili maronité překonat přijetím monoteletizmu (Kristus má lidskou a božskou podstatu, ale jen jednu vůli); monoteletizmus byl odsouzen 6. ekumenickým koncilem unie od roku 1182, uzavření unie nevedlo k rozdělení církve, neexistují neuniatští maronité Věřící převážně v Libanonu (tam značný politický vliv např. mají ústavou zaručeno, že prezidentem Libanonu musí být maronita), tamtéž i sídlo patriarchy město Bkerké Dále početnější skupiny mezi přistěhovalci z Libanonu (Kypr, Jordánsko, Izrael, Palestina, Argentina, Brazílie, USA ) Patriarcha Antiochie a celého Východu (od 1986) Nasrallah kardinál* Sfeir * od 1994

Alokace míst v libanonském parlamentu do 1989 od 1989 maronitská 30 34 pravoslavné 11 14 byzantské katolické 6 8 arménská 4 5 arménská katolická 1 1 protestanti 1 1 další 1 1 křesťané 54 64 sunnité 20 27 ší ité 19 27 drúzové 6 8 alavité 0 2 muslimové 45 64 celkem 99 128

Církve byzantského obřadu Postupně přistoupilo k unii s ŘK několik národních pravoslavných církví (resp. jejich částí), v naprosté většině používají byzantský obřad Zpravidla se označují jako řeckokatolické nebo byzantské církve Název řeckokatolická zavedla Marie Terezie v roce 1774 aby zabránila možné záměně s církví římskokatolickou a arménskou katolickou církví silné zastoupení mají v kontaktní zóně mezi pravoslavnými a katolickými oblastmi (Polsko, Slovensko, Ukrajina atd.) řeckokatolické církve nemají jednotnou organizaci ani název, jde o konglomerát samosprávných organizačních jednotek často sdružených podle národnostního nebo administrativně-správního hlediska (podobně jako u pravoslaví)

Reformace

Druhá reformace Jako ( druhou ) reformaci chápeme široký a mnohotvárný proud obnovy západního křesťanstva započatý na začátku 16. století Příčiny: reakce na úpadek středověké západní církve nové poznatky a nová hodnocení základů víry Časově i intelektuálně byla spjata s evropským humanismem Původním cílem nebylo založení alternativních církví, ale obnova ŘKC to se ale ukázalo jako nerealizovatelné Úspěšnost reformace se od počátku odvíjela od přízně vrchnosti od sněmu v Augsburgu v r. 1555 platila zásada cuius regio eius religio Také proto vede reformace ke vzniku mnoha církevních útvarů vázaných na konkrétní geografický prostor Od doby reformace prodělal protestantismus mnoho změn a dalšího štěpení

Protestantské církve Protestantismus je mnohoznačný výraz, vznikl v r. 1529 na 2. říšském sněmu ve Špýru, když někteří stavové protestovali proti většině ve věcech víry. Problém je, že protestantské církve nejsou výsledkem jednoho duchovního hnutí: řada protestantských církví vznikla jako důsledek obrodných hnutí, ovšem ne geograficky nebo teologicky souvisejících některé jiné ale jen na základě mocenského zásahu panovníka (anglikánská církev), snah o osamostatnění se z jurisdikce jiných církví, nebo autority nadřízeného kléru (do jisté míry např. Československá církev husitská) Mají podle vymezení cca 350 mil. věřících (5,7 % světové populace) nebo 650 mil. věřících (11 %) na všech kontinentech, nejvýznamnější jsou v Severní Americe (31,5 %) a Austrálii (21,5 %), relativně nižší podíly jsou v Evropě (11,8 %) a Africe (11,5 %) Velmi vysoké zastoupení (nad 85 % z celkového počtu obyvatel) mají: Antigua a Barbuda, Dánsko, Finsko, Grónsko, Island, Norsko, Švédsko a Tuvalu Absolutní většinu obyvatel tvoří ještě v: Bahamy, Barbados, Bermudy, Francouzská Polynésie, Jamajka, Malawi, Namibie, Nauru, Nový Zéland, JAR, Samoa, Sv. Kryštof a Nevis, Sv. Vincent a Grenadiny, Šalamounovy ostrovy, Svazijsko, Tonga, USA, Británie a Vanuatu

Ženy v duchovním úřadě jedná se o nápadný znak, odlišující evangelické církve od tradice katolické a pravoslavné reformace sama v této otázce neznamenala žádný průlom, změna nastala teprve ve 20. století, též nepřímým vlivem hnutí za emancipaci žen v evropském a americkém prostoru i mezi evangelickými církvemi není ordinace žen praktikována všeobecně, odmítají ji některé tradicionalistické luterské nebo evangelikální církve, anglikanismus je v této otázce nejednotný

Mariánská (ne)úcta Úcta k Ježíšově matce není v prostředí evangelických církví příliš silná (z obavy, že se úctou k Marii jako bytosti nadlidských parametrů zpochybňuje dostačitelnost Kristovy zásluhy pro spásu člověka) Dílo spásy podle nich nepotřebuje žádné doplnění prostřednictvím Mariiných přímluv Neznamená to ale na druhé straně ani vymazání této postavy z biblického příběhu Nově roste v protestantismu zájem o Marii v kruzích feministické teologie s různými důrazy (Marie jako vzpurná nebo nešťastná žena, Marie jako symbol protestu proti maskulinizaci církve a společnosti apod.)?

Očistec (purgatorium) Podle katolické věrouky se duše těch, kdo za svého života, ač byli již na cestě spásy, nebyli zcela zbaveni svých hříchů, po smrti nalézají v očistci, kde jsou podrobeny očišťování, jež jim umožní vstup do nebeské blaženosti tyto duše na jedné straně touží po plném společenství s Bohem, na druhé straně na ně nejsou plně připraveny právě tato trýzeň je očišťuje očistný proces je možno podpořit přímluvnými modlitbami církve (a odpustky) reformace tuto představu zásadně odmítá, podle ní snižuje univerzální platnost Kristovy oběti, jež nás sama smiřuje s Bohem ne!

Ospravedlnění Specifický pohled má reformace na otázku, jakým způsobem je možné dosáhnout toho, aby člověk obstál na Božím soudu Martin Luther (a podobně i další reformátoři) tvrdil, že toto ospravedlnění je možné jen jako akt Boží milosti (sola gratia, pouhou milostí) bez přičinění ze strany člověka Jediné, co člověk ze své strany musí učinit, je přijmout Boží milost osobní vírou (sola fide, pouhou vírou) a vyvodit z ní důsledky ve svém životě. Dobré skutky tedy nejsou předpokladem a podmínkou ospravedlnění, nýbrž jen jeho důsledkem a ovocem. Naopak odmítá názor, že k ospravedlnění je žádoucí, nebo dokonce nutné dodržovat obřadní či církevní předpisy a konat dobré skutky Katolická strana odmítla reformační nauku o ospravedlnění na Tridentském koncilu (1547)

Další znaky Jako pramen víry uznávají pouze Bibli, ne ale tradici Většinou neuznávají církevní hierarchii, nemají učitelský úřad tvořený jednotlivci (o otázkách víry se rozhoduje společnými poradami) Naprosto odmítají celibát, podle protestantů ne klášter, chrám a obřad, ale rodina, občanské povolání a občanská společnost jsou domovským prostředím křesťana Až na výjimky uznávají jen 2 svátosti ustanovené přímo Kristem křest a Večeři Páně a přijímá se podobojí Kostel ČCE, Praha - Smíchov

Luterské církve

Luterské církve První a hlavní proud druhé reformace Většina luterských církví je součástí Luterské světové federace (Lutheran World Federation, LWF) Luterských církví je cca 140, celkem mají přes 67 mil. členů V některých státech měly nebo mají luterské církve postavení státní církve (Island, Faerské ostrovy, Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko, Grónsko) v nich výrazně převažují Značný podíl mají i v Namibii (50 %), Německu (30 %) a Estonsku (26 %) Největší komunity (počtem) žijí v Německu a USA, v exotických zemích v Etiopii (sami tvrdí, že až 4 mil.), Indonésii, Tanzanii Luterova pečeť symbol luterských církví

Luterství Za tradiční počátek existence luterství se považuje 31. 10. 1517, kdy Martin Luther (1483 1546) zveřejnil svých 95 námitek proti odpustkům V nich naprosto odmítl dosavadní praxi předpisování záslužných skutků a distribuce odpustků Reformní proud kolem Luthera přijal v r. 1530 na sněmu v Augsburgu vlastní vyznání víry (Confessio Augustana), které katolická církev ostře dosoudila završení roztržky a nutnost vytvořit vlastní církevní organizaci Ta se vytvářela převážně na zemském základě (Německo bylo ovšem v té době tvořeno stovkami nezávislých zemiček ) Luterství se rozšířilo zejména v severní a střední Evropě, později proniklo i do Ameriky a Afriky Augsburgský sněm

Kalvinizmus Církve kalvinistické (reformované, presbyterní)

Kalvinizmus kalvinizmus je označen podle ženevského reformátora Kalvína (označení je tradiční, neodpovídá ale úplně historické skutečnosti) jde o široký proud reformačního křesťanství, jenž má původ v jihoněmeckých a švýcarských městech a některými důrazy se odlišuje od luterství; sjednocen byl v roce 1549 tzv. Dohodou curyšskou Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509 1564) se sám považoval za stoupence Luthera, reformační teologii systematicky zpracoval ve svém díle Instituce (Christianae religionis institutio, první verze 1536, poslední 1559) a uvést do praxe je chtěl v Ženevě Jeho spisy jsou spolu s Druhou helvetskou konfesí z pera curyšského reformátora Bullingera (Confessio helvetica posterior, 1566) věroučnou základnou, spojující skupiny kalvinistů

Kalvinizmus Na rozdíl od luterství neváže církve kalvinistického typu žádná jednotná konfese jednotlivé místní církve si formulovaly většinou svá vlastní vyznání víry (např. Konfese francouzská (1559), Konfese skotská (1560), Konfese belgická (nizozemská, 1561), Konfese uherská (1562) u nás jsou spojovány s helvetskou konfesí proto evangelíci helvetského vyznání, helvetská víra apod.

Kalvinizmus V ústředních článcích učení stojí kalvínství spolu s luterstvím na pozici klasické evropské reformace. Také zde je výchozím bodem svrchovaná, z lidské strany ničím nepodmíněná Boží milost, která ospravedlňuje hříšného člověka bez jakékoli jeho zásluhy. Kalvinismus postoupil dál úvahou o závazných důsledcích přijatého ospravedlnění důraz na církevní řád a kázeň a pojetí církve jako zřetelně strukturovaného sociálního organismu. podoba církve nemá být ponechána náhodným vlivům nebo zásahům vrchnosti, Kristus, který vládne církvi, se o svou moc nedělí s nikým pro kalvinizmus je boj o zásadu nevměšování (nonintrusionizmus) tak typický a častý, že se vnějšímu pozorovateli může zdát, že zde spočívá jeho hlavní charakteristika. v zájmu Kristovy vlády v církvi je nutná kázeň, její provádění nabylo v některých kalvinistických prostředích (už hned v Calvinově Ženevě) někdy bizarních forem, v nichž zcela převládla represe.

Kalvinizmus Starost o to, aby Kristovo panství bylo ve světě stále zřetelnější, je svěřena všem křesťanům i v jejich světském povolání a veřejných funkcích kalvinistické církve se vyznačují zájmem o věci veřejné, o politiku, a též o aktivity hospodářské a obchodní dokonce existuje názor, že z kalvinistické podnikavosti, kázně a spořivosti povstal kapitalismus. Bohoslužby zjednodušuje kalvinizmus radikálněji než souběžné luterství, důraz se klade na jednoduchost a účelnost. Stavby jsou prosté až strohé, bez oltářů a obrazů

Kalvinizmus Kalvinizmus se šířil ze Švýcarska přímo: v Evropě do Francie (hugenoti tam ovšem potlačováni až do vydání Ediktu nantského (1598) a po jeho odvolání (1685)) do některých teritorií v Německu do Nizozemska do Skotska (působením Calvinova žáka Johna Knoxe, 1515 1572) do Uher částečně ovlivnil Jednotu bratrskou v českých zemích.

Kalvinizmus V souvislosti s vystěhovalectvím a misií vznikly kalvinistické církve v zámoří: ve Spojených státech a Kanadě (presbyteriáni) v Jižní Africe, nověji též v Asii (Jižní Korea) aj. celkový počet členů církví kalvinistického typu se udává číslem 75 milionů. Jejich celosvětovou organizací je Světový svaz reformovaných církví (World Alliance of Reformed Churches), založený již v roce 1875 (v roce 1970 se připojili kongregacionalisté). Dnes je členských církví 218 ve 107 zemích. V českých zemích patřila do rodiny kalvinistických církví Evangelická církev h.v. v letech 1781 1918 (poté se spojila s luterskou Evangelickou církví a. v. do Českobratrské církve evangelické)

Anglikanizmus

Anglikanizmus Symbol anglikanizmu (kompas) na vlajce Anglikánského společenství Jako anglikanismus se označuje učení a praxe křesťanů, kteří jsou ve společenství s arcibiskupstvím v Canterbury 4. hlavní křesťanský proud odlišný od katolického, pravoslavného i protestantského, v mnoha ohledech zaujímající středovou pozici mezi proudy zbylými Historicky anglikanismus navazuje na tradice anglikánské církve, z Britských ostrovů se však rozšířil i do kolonií (vystěhovalectví i misijní činnost), existují však i součásti společenství, které nevznikly migrací ani misií (ve Španělsku a Portugalsku) dnes má kolem 80 milionů věřících po celém světě Všechny anglikánské církve musí uznávat, že: Písmo svaté Starého a Nového zákona obsahuje vše, čeho je třeba ke spáse Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry je dostatečnou explikací víry Křest a Večeře Páně jsou svátosti Kristem ustanovené a mají být vysluhovány podle jeho ustanovení a s použitím jím nařízených živlů vody, chleba, vína Uznání biskupského úřadu, přizpůsobeného potřebám různých prostředí a národů. Liturgie je specifická anglikánská, vychází z liturgií reformačních Mimořádně aktivní jsou anglikáni v ekumenickém hnutí (právě pro svou středovou pozici

Anglikanizmus krajní polohy anglikanizmus nemá vlastní závazné dokumenty typu konfese či odlišné vlastní nauky, hlásí se k víře jedné, svaté, obecné a nerozdělené církve jeho teologické myšlení je velice široké v záběru i v metodě (a někdy až neurčité), vyskytují se i nesourodé až protikladné tendence Krajní proudy jsou: vysoká církev (High Church) zdůrazňující návaznost na předreformační tradice (katolizující směr) nízká církev (Low Church, též evangelikálové) zdůrazňující praktickou a etickou dimenzi víry mezi těmito extrémními pozicemi se mluví o široké církvi (Broad Church), která mírní protiklady obou křídel Ve Spojeném království tyto proudy žijí společně v rámci téže diecéze, ostatní anglikánské církve jsou jednotnější podle toho, který směr do nich byl přenesen anglikánskou misií, většinou převládá střední proud Problémem jsou některá evangelikální společenství, která často interpretují Písmo značně fundamentalisticky (právě to vytváří současné třecí plochy a rozdělení uvnitř anglikanismu)

Anglikánské společenství (Anglican Communion) Anglikánské společenství je asociace 38 národních anglikánských církví, každá z nich má plnou autonomii společné mají zejména uznání primátu arcibiskupa v Canterbury (symbolická hlava společenství, primus inter pares bez formální autority vně vlastní arcidiecéze) a základy doktríny; členové národních anglikánských církví se mohou bez omezení účastnit všech církevních úkonů kterékoliv jiné církve společenství v nedávných letech rostoucí napětí mezi členy společenství způsobené odlišnou interpretací Písma (otázka ordinace žen a otázky vztahu k homosexualitě) spory vyústily do statusu oslabeného společenství (impaired communion) některých konzervativnějších provincií (Nigerie, USA) slovo Communion se používá v angličtině i pro označení vztahu římskokatolické církve a katolických církví sui iuris a také vztahu pravoslavných církví mezi sebou navzájem Většinoví jsou anglikáni v Británii (s výjimkou Skotska) 60 % obyvatelstva a Antigua a Barbuda 75 %; velký podíl mají i na dalších anglofonních ostrovech v Karibiku, v Kanadě, na Novém Zélandu, v Austrálii a Ugandě

Unionované církve

Unionované církve evangelické církve sjednocené, vzniklé sloučením dvou (nebo více) církví v nový církevní útvar nejčastěji spojují církve luterské a kalvinistické tradice V ČR je příkladem unionované církve Českobratrská církev evangelická, která vznikla roku 1918 spojením kalvinistické Evangelické církve h. v. a luterské Evangelické církve a. v. v Německu se odehrává proces sjednocování luterských a kalvinistických církví od roku 1817 (Evangelická církev v Německu), avšak bez plného úspěchu v Nizozemsku proběhlo sjednocování luteránů s kalvinisty v 90. letech 20. století a vyvrcholilo v roce 2004 vznikem Protestantské církve Nizozemska další příklady: Sjednocená církev Kristova v USA (z církve luterské, kalvinistické a kongregacionalistické tradice) Sjednocená církev Kanady (kalvinistické, metodistické a kongregacionalistické církve)

Další směry vzešlé z protestantismu a anglikanizmu

Zjednodušené schéma

Kvakeři, křesťanské sbory (darbisté) Na bázi puritanizmu (hnutí, které se snažilo očistit anglikánskou církev od katolických prvků) se vyprofilovali zejména: Kvakeři (Náboženská společnost přátel) vyčlenili se v 17. století, ovlivněno mysticismem a spiritualismem (např. odevzdání se přímému působení Ducha Svatého). Z Anglie se rozšířili do severní Evropy, Karibské oblasti a USA (jako kvakerský stát se profilovala Pensylvánie). Hnutí má asi 200 400 tis. členů Darbisté (Plymouthští bratři) jsou společenstvím, které založil r. 1831 anglikánský farář John Nelson Darby (1800 1882) v anglickém městě Plymouth, vedle puritanizmu je ovlivnil i kalvinismus; zvláštností je vztah ke křtu (nepovažují ho za nutný), mají cca 700 tis. příznivců v Británii, Nizozemsku, Německu v ČR působí pod názvem křesťanské sbory

Anabaptizmus odštěpenecké hnutí evropské reformace 16. století, hlavně ve Švýcarsku a jižním Německu anabaptisté ( novokřtěnci ) dostali jméno podle faktu, že prosazovali křest v dospělosti na základě osobního rozhodnutí (v jejich případě to znamenalo překřtění) opírali se o učení Thomase Munzera (1490 1525) důraz na Písmo jako jedinou normu křesťanské víry i praxe jeho následování je vedlo k pacifismu a pasivní rezistenci hnutí bylo pronásledováno jak římskokatolickou církví, tak stoupenci reformace, ve svých původních centrech postupně zdecimováno (uprchlíci se usazovali i na Moravě habáni) na anabaptismus přímo navazují mennonité (viz další strana)

Mennonité označení je odvozeno od Menno Simonse, vůdce holandských anabaptistů, který v polovině 16. století sjednotil rozptýlené náboženské skupiny, jejich potomci žijí v Nizozemsku dodnes většího významu dosáhly skupiny, které se vystěhovaly do dalších zemí Rusko (tam se asimilovali s ruskými baptisty), Ukrajina, Střední a Severní Amerika (už od roku 1643, jsou také autory prvního veřejného protestu proti otroctví z roku 1688), odtud druhotně do Kanady, Brazílie a Paraguaye jsou známí svým pacifismem, vynikají v nevojenských službách během válek, věroučně stojí na reformačních pozicích dnes jsou rozděleni do několika hnutí, které se svými důrazy částečně liší, celkem asi 800 000 lidí (v ČR nepůsobí) Světová konference mennonitů byla založena roku 1925 Menno Simons (1496 1561) Amišové jsou bigótní mennonitská sekta Hlavní centrum: JV Ohio a Pensylvánie Odmítají technický pokrok, konzervují do značné míry technický i duchovní stav společnosti v 17. století

Baptizmus Proud se vyčlenil na začátku 17. století mezi anglickými separatisty vzešlými z puritanismu První baptistická skupina sídlila přechodně v Amsterdamu, kde byla i pod vlivem holandských anabaptistů (mennonitů) Znaky: Vyznavačský křest ponořením (řecky baptizo, křtím - odtud baptizmus) návrat k Písmu jako jediné normě víry i života obecné kněžství věřících svoboda individuálního svědomí oddělení církve od státu baptizmus nebyl nikdy jednotný, několik samostatných seskupení lišících se v některých základních důrazech (dnes už ale bez významných naukových rozdílů) Rozšířil se do Severní Ameriky, kontinentální Evropy a díky misijní agilnosti postupně na všechny kontinenty Dnes převážně evangelikální orientace, mnohé proudy dokonce tíhnou až k netolerantnímu fundamentalismu Na 40 mil. věřících, jeden z nejpočetnějších protestantských církevních útvarů vůbec nejvíce v USA (33 mil. hlavně státy Mississippi, Alabama a Georgia), velké skupina v Indii, Brazílii, Nigérii, Jižní Koreji (nejvyšší podíl na obyvatelstvu mají na Bahamách (1/3) a v USA (12 %))

Kongregacionalizmus Kongregacionalizmus (independentizmus) vznikl v anglikánském prostředí ze snahy o důkladnější reformaci, ovlivněn kalvinizmem Typické je pro něj uspořádání církevních obcí ty jsou nezávislé a odmítají hierarchii V Anglii byli původně pronásledováni (odmítali se podřídit panovníkovi) odchod do Nizozemska a Severní Ameriky (kongregacionalisté byli např. Otcové Poutníci, kteří na lodi Mayflower dopluli do Massachusetts a založili Plymouth) Později se dále rozšířili a část se spojila s kalvinisty (1970), dohromady mají kongregacionalistické církve asi 1,2 mil. členů

Presbyteriáni / presbyterní církve Další větev vzešlá z anglikánského puritanizmu ovlivněná kalvinizmem Podobně jako kongregacionalisté byli přívrženci demokratické volby církevních představitelů a neuznávali církevní hierarchii, připouštěli ale dohodu s panovníkem koncem 17. stol. se zformovali do samostatné církve (Anglie, Skotsko, USA) Dnes jsou již plně součástí kalvinistického proudu, od r. 1875 tvoří nedílnou součást kalvinistického Světového svazu reformovaných církví (World Alliance of Reformed Churches)

Pietizmus Pietizmus bylo nápravné hnutí v rámci evropských reformačních církví, z nichž některé v 17. 18. stol. ztratily dynamiku a začaly strnule lpět na principech z 16. století Pietisté zdůrazňovali úlohu laiků v církvi, osobní zbožnost, studium Bible, vytváření modlitebních společenství, apod. Zpravidla byli velmi horliví v misiích Většinou zůstali v rámci existujících církví jako jejich tendence, z jejich prostředí ale vzešly nové církevní útvary (moravané, dankeři, ad.)

Dankeři (Církev bratří) Církevní útvar vzešlý z pietizmu Zakladatelem je Alexander Mack (1679 1735), který v r. 1708 vytvořil první sbor v Německu Charakteristická je: přísná disciplína Pacifizmus Odmítání účasti na veřejném životě Dnes se soustřeďují na západě USA (hlavně v Kalifornii), ve státě Tennessee založili město Germantown (jsou rozděleni na několik proudů) Mají kolem 175 tis. členů

Probuzenecká (evangelikální) hnutí Jde o heterogenní konglomerát obrodných hnutí evropského protestantismu na konci 18. a v 19. století, do jisté míry navazovala na pietizmus Charakteristické znaky: Přesun těžiště náboženství z racionálního přijetí církevního učení k zážitku vnitřní přeměny ( obrácení, znovuzrození ) Důraz na posvěcující život (střídmost a morálka, náboženské zanícení, vnímavost k sociálním otázkám) rozmach misií a evangelizačních aktivit Nerespektování tradičních konfesních a etnických hranic, vědomě nadkonfesní a mezinárodní V praxi jsou tato hnutí nadkonfesní jen do doby, než zjistí, že nemohou své názory prosadit v dosavadní církevní struktuře K těmto proudům se řadí např. metodizmus a letniční hnutí

Metodisté metodizmus vznikl v polovině 18. století jako obrodné hnutí uvnitř anglikanizmu jeho počátky jsou spojeny se snahami anglikánských duchovních, sourozenců Wesleyů (John Wesley (1703 1791) a Charles Wesley (1707 1788)) a jejich spolupracovníka George Whitefielda (1714-1788) o probuzení církve cestou modlitebních kroužků k metodickému pěstování osobní zbožnosti (odtud název původně míněný ironicky) V USA se hnutí následně zformovalo do samostatné církve

Metodizmus Charakteristický je zesíleným důraz na aktivní přivlastnění spásy posvěceným životem V životě každého věřícího by mělo nastat zřetelné stadium charakterizované vědomou, aktivní snahou o dosažení křesťanské dokonalosti : ukázněným životem osobním angažovaností v úkolu evangelizace a misie (bez nutnosti formálního pověření) bohoslužby vychází z anglikánských (jsou ale jednodušší a kratší) metodismus byl vždy chápán jako hnutí proti povrchnosti a lhostejnosti, nikoli proti jiným církvím v řadě zemí již došlo ke spojení metodistických církví s jinými protestantskými církvemi nejsilnější pozice mají v USA, Británii, Kanadě, Německu, Austrálii a JAR Světová metodistická rada (The World Methodist council) sdružuje 76 církví působících v 132 zemích světa, hlásí se k nim asi 75 mil. lidí

Pentekostalizmus / letniční hnutí Název podle anglického označení pro letnice, resp. řeckého πεντεκοστή (padesátý den) Letnice (slov. turíce), svatodušní svátky svátek slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně, tento svátek se vztahuje k seslání Ducha Svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání Tento proud vzešel z metodizmu Jeho stoupenci zdůrazňovali osobní obrození Duchem Svatým, přijetí Ducha Svatého je pak zvláštní osobní charismatickou zkušeností, často provázenou glosolálií ( mluvení jazyky mluvení či modlitba v mystickém, neznámém nebo neexistujícím jazyce, většinou věří, že jde o jazyk andělů) První letniční sbory vznikly v USA zač. 20. stol.

Pentekostalizmus v USA se hnutí etablovalo ve 2 větších centrech: Boží shromáždění (Assemblies of God; A/G), které působí celosvětově (samo tvrdí, že má až 60 mil. příznivců), vznikly v roce 1914 separováním od: Boží církev v Kristu (Church of God in Christ) má dnes omezenější teritoriální dosah, údajně 6 mil. věřících Letniční hnutí (nebo tendence) zasáhly i římskokatolickou církev Přesný počet přívrženců nelze ani odhadnout, obvykle se velmi nejasně vymezují ve vztahu k ostatním a evidentně si započítávají i ovečky jiných církví, reálný odhad příznivců všech dílčích letničních skupina je 35 40 milionů celosvětovým sdružením letničních církví je Pentecostal World Conference V ČR patří do tohoto proudu Apoštolská církev v ČR