Penghu Hsien okres Kaohsiung okresní město Chiai Shih městská oblast Taipei hlavní město Chunghsing Hsintsun sídlo provincie Taiwan

Penghu Hsien okres Kaohsiung okresní město Chiai Shih městská oblast Taipei hlavní město Chunghsing Hsintsun sídlo provincie Taiwan

S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Taiwan VLADIMÍR LIŠČÁK Nakladatelství Libri, Praha 2003

Další informace o Taiwanu můžete nalézt na: www.roc-taiwan-cz.com www.gio.gov.tw www.taiwanheadlines.gov.tw Taipeiská hospodářská a kulturní kancelář Evropská 33c 160 00 Praha 6-Dejvice Česká republika gioprg@mbox.vol.cz Tel. 00420-233320720 (Informační oddělení) Tel. 00420-233320606 (Vízové oddělení) Tel. 00420-233322415 (Ekonomické oddělení) For further information about Taiwan: www.roc-taiwan-cz.com www.gio.gov.tw www.taiwanheadlines.gov.tw Taipei Economic and Cultural Office Evropská 33c 160 00 Prague 6-Dejvice Czech Republic gioprg@mbox.vol.cz Tel. 00420-233320720 (Information Division) Tel. 00420-233320606 (Visa Division) Tel. 00420-233322415 (Economic Division) PhDr. Vladimír Liščák, 2003 Libri, 2003 ISBN 80-7277-097-7

Obsah Předmluva 7 Na úvod 8 Taiwan v prostoru a čase 10 Řekne-li se Taiwan 10 Čínská republika a její území 11 Obyvatelé Taiwanu a jejich jazyky 18 Počítání času 23 Před příchodem Evropanů 25 Nejstarší osídlení a styky s pevninou 25 První migrace z pevniny 26 Snahy o ovládnutí Nádherného ostrova 28 Taiwan na konci Mingské dynastie 28 Portugalci první Evropané na Taiwanu 29 Španělské intermezzo 30 Holanďané na Taiwanu 32 Počátky nizozemského panství 32 Nizozemská kolonie 34 Čínská imigrace a protinizozemská povstání 37 První křesťanské misie 40 Španělské katolické řády 40 Nizozemští misionáři 41 Stát rodiny Chengů 44 Protičchingský odboj 44 Ovládnutí Taiwanu 46 Vývoj po Cheng Cheng-kungově smrti 49 Taiwan součástí Čchingské říše 52 Čchingská okupace 52 Taiwan versus pevnina 53 Restrikce a administrativní změny 55 Protičchingská povstání 57 Hospodářský vývoj 59 Soupeření o Taiwan 61 Zájem západních mocností o Taiwan 61 Nová vlna šíření křesťanství 62 Japonská snaha o proniknutí na Taiwan 63 Od pasivní k reálné politice 65

Japonská okupace 69 Příprava na převzetí Taiwanu 69 Taiwanská republika 70 Taiwan japonskou kolonií 72 Plusy a mínusy kolonizace 74 Taiwan za 2. světové války 78 Kulturní vývoj do roku 1945 81 Literatura 81 Výtvarné umění 83 Divadlo 84 Taiwan pod nadvládou Kuomintangu 85 Poválečné uspořádání 85 Zhroucení hospodářství a sociální nepokoje 86 Politické nepokoje 87 Nový režim na Taiwanu 89 Diktatura Čankajškovy rodiny 91 Hospodářský zázrak 94 Taiwan na cestě k demokracii 97 Změny ve vnitřní politice 97 Mezinárodní postavení Taiwanu 98 Hnutí za nezávislý Taiwan 100 Kulturní vývoj po roce 1945 102 Literatura 102 Tradiční umění 104 Malířství 105 Česko(slovensko)-taiwanské styky 108 Bilaterální vztahy 108 Obchodní styky 109 Taiwanské investice 109 Doporučená literatura 111 Encyklopedické heslo 115 Důležité informace pro cesty na Taiwan 124 Víza a povolení k pobytu 124 Zastupitelské úřady 125 Jazyková první pomoc 126 Příloha: Tabulky 127 6

Předmluva Ostrov Taiwan (Tchaj-wan) byl u nás po dlouhá léta oblastí zcela neznámou. Vždy byl jaksi samozřejmě považován za součást velké Číny a téměř nikdo mu nevěnoval samostatnou pozornost. Teprve v posledních deseti letech se začaly objevovat články a publikace zabývající se situací v rychle se rozvíjející jiné Číně, Čínské republice na Taiwanu, která dnes patří mezi dvacet hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Je symbolické, že naše knížka vychází právě deset let po vůbec první souhrnné publikaci o Taiwanu z pera dr. Ivany Bakešové (viz kapitolu Doporučená literatura). Zároveň je potěšitelné, že vychází v době, kdy se Taiwanu opět daří nabývat ne vlastní vinou ztracenou mezinárodní prestiž, o jejíž navrácení dlouhá léta usiloval. Publikace volně navazuje na svazek Čína, který rovněž vyšel v edici Stručná historie států. Protože i tato kniha je určena především českému čtenáři, její důležitou součástí je stručný přehled česko-taiwanských styků. K základní orientaci jistě poslouží také encyklopedicky zpracovaný přehled nejdůležitějších informací. Naše knížka nechce a ani nemůže být vyčerpávajícím shrnutím všeho, co je o Taiwanu známo. Jejím záměrem je poněkud čtenáři tuto zemi přiblížit, a to především z hlediska jejích historických osudů, a přispět tak malým zrníčkem k zaplnění velké mezery v našich znalostech o Překrásném ostrově, jak Taiwan téměř před půl tisíciletím pojmenovali Portugalci, jeho první evropští návštěvníci. Podrobnější analýzy zejména vývoje v posledních dvou desetiletích je nutno hledat ve specializovanějších publikacích či statích. Tak pěkné počtení a příjemný let! A nezapomeňte navštívit Kinmen a Matsu. Prý to stojí za to. Vladimír Liščák

Na úvod Omýván vlnami západního Tichého oceánu, respektive jeho okrajového Filipínského moře, pluje východně od asijské pevniny ostrov tvaru tabákového listu Taiwan. Od Číny ho odděluje Taiwanská úžina nejen geograficky, ale i kulturně a politicky. Po většinu svých dějin totiž Taiwan nebyl součástí Číny a jeho politický vývoj probíhal odděleně. To je znát i na národním uvědomění obyvatel Taiwanu. Přestože drtivou většinu obyvatel ostrova tvoří Chanové, tedy Číňané, sami se rozčleňují na Taiwance, tedy rodilé Číňany, kteří zde žijí již několik generací, a pevninské Číňany, kteří se na Taiwan ve velkém stěhovali zejména po roce 1949. Zbytky původního nečínského obyvatelstva austronéského a malajsko-polynéského původu žijí dnes většinou v hornatých oblastech a částečně i v nížinách na východě ostrova. Ostrov, který na mapě světa vypadá velmi nenápadně ( je menší než polovina naší republiky), měl v posledních pěti stoletích velmi pohnuté dějiny. V 17. století nejprve nizozemská kolonie, poté poslední bašta odporu proti nastupující mandžuské dynastii Čching. V roce 1895 byl na ostrově vyhlášen první demokratický stát v Asii (i když měl krátké trvání), a v zápětí následovala padesát let trvající japonská okupace. Po navrácení Číně a po vyhlášení ČLR na pevnině se Taiwan stal posledním útočištěm představitelů Čínské republiky. Přestože nikdy nebyl součástí ČLR, je pekingskou vládou považován za odpadlickou provincii. Na oplátku zase představitelé Taiwanu neuznávají administrativní změny v ČLR, protože nejsou zakotveny v ústavě Čínské republiky z roku 1947, která dodnes na Taiwanu platí. Slovní přestřelky přes Taiwanskou úžinu mezi oběma Čínami byly v minulosti doprovázeny i přestřelkami skutečnými. Přechod k pluralitní demokracii v 90. letech 20. století a rychlý hospodářský růst pomáhají tento uznávaný i neuznávaný stát pomalu vyvést z mezinárodní izolace. Jedním z takových úspěchů je získání plnoprávného členství v prestižní Světové obchodní organizaci (WTO) v roce 2002. Čínská re-

9 publika je nyní členem sedmnácti mezivládních organizací a téměř tisíce mezinárodních nevládních organizací. Jedním z hlavních cílů její diplomacie je obnovení členství v OSN (v roce 1971 získala její místo za podpory USA Čínská lidová republika) cíl, jenž se nyní již nejeví tak nereálný jako před několika lety. Téma vztahu Taiwanu s Čínou je zvláště pro cizince tabu. Ani obyvatelé Taiwanu se o tom mezi sebou moc nebaví. Není koneckonců o čem nikomu se do velké Číny nechce, každý lpí na taiwanské demokracii. A každý přiznává, že i taková demokracie má své stinné stránky. Ale mnohé se podařilo. Před několika desetiletími nemohli volně cestovat. Před několika desetiletími nemohli pracovat a podnikat podle svých schopností a chuti. Dnes mají strach z jediného že se ocitnou v náručí velkého bratra. Všechno ostatní zvládnou vlastními silami. Obyvatelé Taiwanu jsou hrdí na svůj demokratický systém a Taiwan kráčí se sympatickou zarputilostí svou vlastní cestou k blahobytu a demokracii. Držme mu proto palce. Poznámka k přepisu čínštiny Neexistuje žádná kodifikovaná podoba přepisu taiwanských jmen, jako je tomu u jmen v Čínské lidové republice. Především v přepisu jmen osob je značná volnost. Kromě toho pro geografická jména existuje vedle anglického i specifický přepis taiwanský. Většina jmen, a to se týká i historických geografických jmen, má podobu založenou na jihočínských jazycích, která se značně odlišuje od standardního čínského přepisu. Abych předešel nedorozuměním, rozhodl jsem se v textu uvádět jména v podobě běžné na Taiwanu a do závorky při prvním výskytu uvést i český přepis pro usnadnění orientace ve výslovnosti. Výjimkou jsou vžitá jména, jako Sunjatsen, Čankajšek. Pokud jde o přepis jmen celočínského významu, používám stejný jako ve svazku Čína.

Taiwan v prostoru a čase Řekne-li se Taiwan Řekne-li se Taiwan, každý si představí něco jiného. Někdo si vybaví ostrov připomínající svým tvarem tabákový list, jiný si toto jméno ztotožní se státním útvarem, který vystupuje oficiálně pod označením Čínská republika, vláda v Pekingu v něm zase vidí odpadlickou provincii. Jméno Taiwan pochází z poměrně nedávné doby. Číňané znali tento ostrov pod různými jmény: od dynastie Východní Chan až po dynastii Suej se nazýval I-čou (přibližně mezi lety 140 a 589), poté byl přejmenován na Liou-čchiou (dnes tak Číňané nazývají japonské souostroví Rjúkjú, které ostatně na ostrov navazuje). Za dynastie Ming ještě několikrát změnil jméno po určitou dobu se jmenoval Tung-fan (Východní barbaři), až na samém konci její vlády bylo zavedeno jméno Taiwan. Dnes se zapisuje znaky s významem terasový záliv, původní význam je však jiný. Domorodí Siraiyové, žijící na jihu Taiwanu, označovali slovem taian či tayan cizince a návštěvníky a Tayovan či Tyouan bylo též jméno jedné z tamějších domorodých vesnic. Toto jméno přejali Číňané mluvící jihofuťiensky a začali tuto oblast nazývat Taioan. Do čínštiny pak název přešel jako Tawan (Veliká zátoka). Teprve po roce 1612 se začalo používat v oficiálních pramenech jméno Taiwan. V evropských dobových pramenech však jméno Taiwan (v podobě Taijoan, Teijouhan, Taijouan apod.) znamená pouze oblast kolem dnešního města Tainan. Když na ostrově přistáli v 16. století Portugalci, zalíbil se jim tak, že mu dali poetické jméno Ilha Formosa (Překrásný ostrov). Podle nich ho Španělé pojmenovali Hermosa se stejným významem. Portugalské jméno se pak na staletí uchytilo prakticky ve všech evropských jazycích a Taiwanu nikdo neřekl jinak než Formosa. Existuje však i čínský ekvivalent portugalského Ilha Formosa Mej-li-tao, který často používají zastánci nezávislosti ostrova. Na nizozemských a anglických mapách ze samého počátku

11 Území 17. století se však objevuje ještě jedno jméno Pakam (Paccam): Eijlandt Paccam ofte Formosa (ostrov Paccam či Formosa), Pakam or Ilha Formosa (Pakam či Ilha Formosa). Tak se do evropských geografických pramenů dostalo jedno z posledních čínských pojmenování ostrova před zavedením dnešního názvu Pej-kang (Severní zátoka) se totiž ostrov nazýval v 16. století. Podle jiného názoru to byl fonetický přepis dalšího domorodého jména, pravděpodobně onoho Pakam. Čínská republika a její území Čínská republika se rozkládá na ostrově Taiwan a více než stovce dalších ostrovů východně a jihovýchodně od pobřeží ČLR. Pod její jurisdikci spadají především ostrovy tzv. Taiwanské oblasti, dále ostrovy Kinmen (Ťin-men) a Matsu (Ma-cu) u pobřeží ČLR a částečně i ostrovy Pratas a Spratlyovy. Geograficky lze její území rozčlenit na několik oblastí: 1. taiwanská oblast (vlastní Taiwan a Peskadorské ostrovy) 2. ostrovy při pobřeží ČLR (Kinmen, Matsu a Wuchiu) 3. ostrovy v Tichém oceánu (Lütao, Lanyü, Tiaoyutai) 4. ostrovy v Jihočínském moři ( jednotlivé korálové ostrovy 4. v souostrovích Pratas a Spratlyovy ostrovy). Administrativně je území Čínské republiky spravováno v rámci dvou provincií. Často se nesprávně ztotožňuje Čínská republika na Taiwanu s provincií Taiwan svůj podíl na tom má propaganda ČLR, která Taiwan považuje za svou 23. provincii. Taiwanská oblast (tj. vlastní Taiwan a Peskadorské ostrovy) je součástí provincie Taiwan, jejíž sídlo není v Taipei, dočasném hlavním městě Čínské republiky, ale od roku 1958 v městečku Chunghsing Hsintsun (Čung-sing-sin-cchun, doslova Nová vesnice obnovy Číny ), ležícím severně od okresního města Nantou (Nan-tchou), uprostřed západní části Taiwanu. Souostroví Kinmen a Matsu, která sama tvoří dva okresy, zřízené v roce 1992, a samostatný ostrůvek Wuchiu (Wu-čchiou), ležící mezi nimi, patří pod správu provincie Fuchien (Fu-ťien) se sídlem v okrese Kinmen. Je to jeden z mála případů na světě, kdy je provincie rozdělena mezi dva státní útvary.

Taiwan v prostoru a čase 12 Ostrov Taiwan a okolí Tzv. vlastní Taiwan tvoří stejnojmenný ostrov (Taiwan Tao, Tchaj-wan-tao) a 21 dalších drobných ostrůvků v jeho blízkosti. Ostrov Taiwan je součástí velkého ostrovního systému, lemujícího západní okraj Tichého oceánu. Z východní strany je omýván Filipínským mořem, na západní straně je od pevniny oddělen 160 km širokou, 380 km dlouhou a poměrně mělkou (45 m) Taiwanskou úžinou (Taiwan Haihsia, Tchaj-wan chaj-sia). Severní pobřeží omývají vody Východočínského moře, jižní část a ostrovy na jih od Taiwanu patří Jihočínskému moři. Většinu plochy ostrova pokrývají hory (63,5 %), nížiny jsou zejména při západním pobřeží. Zatímco při východním pobřeží ostrova hory strmě klesají směrem k Tichému oceánu, na západě se zvolna svažují do rozsáhlé nížiny. Středem ostrova se v délce 270 km a šířce asi 80 km táhne Centrální horské pásmo (Chungyang Shanmo, Čung-jang šan-mo). Spolu s dalšími souběžnými poledníkovými horskými pásmy je někdy označováno souhrnným názvem Taiwanské hory. Tato horská soustava zabírá přibližně polovinu plochy ostrova Taiwan. Podle oficiálních taiwanských údajů zahrnují přes dvě stě vrcholků s nadmořskou výškou 3 000 metrů. Přibližně ze středu ostrova se do výšky 3 950 metrů nad mořem majestátně tyčí nejvyšší taiwanská hora Yu Shan (Jü-šan, Nefritová hora), známá též jako Mt. Morrison. Lesy a značná členitost terénu činí Centrální horské pásmo velmi obtížně přístupné. Zatímco severní Taiwan má subtropické podnebí, v jižní části je vlhké tropické klima s teplotami okolo 28 C v červenci a až 20 C v lednu. Průměrné roční srážky činí 2 580 mm. Na ostrově teče několik řek, většina z nich je však dlouhá pouze několik desítek kilometrů. Při jihozápadním cípu ostrova Taiwan, asi 25 km jihovýchodně od Kaohsiungu, leží ostrov Liuchiu (Liuchiu Yu, Liou- -čchiou-jü), zvaný též Hsiao Liuchiu (Siao Liou-čchiou, Malý Liuchiu, asi 33 km 2 ). Ostrov je proslulý svými jeskyněmi a korálovými útvary, z nichž však byla velká část zničena turisty. Obyvatelé ostrova se dříve zabývali především lovem ryb, nyní těží zejména z turistického ruchu.

13 Území Peskadorské ostrovy Peskadorské ostrovy, nebo zkráceně Peskadory, znají Číňané jako ostrovy Penghu (Penghu Chüntao, Pcheng-chu čchün-tao). Leží v Taiwanské úžině západně od ostrova Taiwan a tvoří přirozenou hranici mezi Východočínským a Jihočínským mořem. Největší ze 64 ostrovů, jež je tvoří, jsou Penghu (Penghu Tao, Pcheng-chu-tao), Yuweng (Yuweng Tao, Jü-weng-tao, též Hsiyu, Si-jü) a Paisha (Paisha Tao, Paj-ša-tao). Ostrovy byly po staletí přestupní stanicí na Taiwan. Jméno Ilhas dos Pescadores (Ostrovy rybářů) jim dali v 16. století Portugalci, neboť rybářství je dosud jedním z hlavních zaměstnání obyvatel. Ostrovy byly poprvé osídleny čínskými rybáři z pevniny pravděpodobně ve 12. století. V roce 1388 byly ostrovy násilně evakuovány a v 17. století znovu kolonizovány a začleněny pod provincii Taiwan. V 17. století ostrovy obsadili Holanďané, v letech 1884 1885 je okupovali Francouzi jako součást plánu na ovládnutí Taiwanu. Na základě Šimonoseckého míru ze 17. 4. 1895 byly ostrovy pronajaty s ostatním taiwanským územím Japonsku, Číně byly vráceny až po 2. světové válce. Od roku 1949 jsou součástí Čínské republiky na Taiwanu a v roce 1950 se staly jedním z taiwanských okresů (Penghu Hsien). Ostrovy Penghu a Paisha jsou propojeny dvěma sypanými hrázemi, ostrovy Paisha a Yuweng spojuje 5 km dlouhý Most překračující moře, jenž je se svými 76 oblouky nejdelším mostem mezi ostrovy ve východní Asii. Přibližně 70 % obyvatel souostroví žije na ostrově Penghu, který zaujímá přibližně polovinu celkové rozlohy Peskadorských ostrovů; na něm leží i správní středisko Makung. Podnebí je charakterizováno horkými léty, studenými zimami a silnými větry. Protože na Peskadorách nejsou řeky, bylo na ostrově Penghu vybudováno pět vodních rezervoárů s celkovou kapacitou 1,8 milionů m 3, které shromažďují vodní srážky v období monzunů, kdy spadne 1,8násobek ročního průměru, tj. 1 800 mm vody. Ostrovy při pobřeží ČLR Skupina 12 ostrůvků kolem hlavního ostrova Kinmen (Kinmen Tao, Ťin-men-tao, známých též pod historickým názvem Quemoy), z nichž největší jsou ostrovy Kinmen a Malý Kinmen (Hsiao Kinmen Tao, Siao Ťin-men- -tao), leží u jihovýchodního pobřeží čínské provincie Fu-ťien

Taiwan v prostoru a čase 14 v ústí Siamenského zálivu; nejkratší vzdálenost od pobřeží ČLR je pouhých 2 310 m. Ostrovy, jejichž celková rozloha činí 150,45 km 2, tak tvoří přirozenou ochranu Taiwanu a Peskador. Jméno Ťin-men pochází ze 14. století, kdy mingský šlechtic Čou Te-sing vybudoval na hlavním ostrově město, jemuž dal název Ťin-men-čcheng (Město Zlaté brány). Tento název pak přešel na celou ostrovní skupinu. Jméno odráží strategickou polohu ostrovů při ústí Siamenského zálivu. Přestože jsou tak blízko pevniny, první přistěhovalci přišli na ostrovy až ve 3. století po Kr. V 17. století se ostrovy Kinmen staly základnou Cheng Cheng-kungovy (Čeng Čcheng-kungovy) armády při dobývání Taiwanu. Administrativně dnes souostroví tvoří samostatný okres (správní středisko: Kincheng, Ťin-čcheng). Jediným hornatým ostrovem ze skupiny je Kinmen, jehož nejvyšší hora Taiwu (Taiwu Shan, Tchaj-wu-šan), ležící na východě ostrova, dosahuje nadmořské výšky 253 metrů. Většina řek na ostrově má krátké a mělké toky, proto stejně jako na Peskadorách bylo nutné vybudovat vodní rezervoáry. Pro hornatý terén je na ostrově málo přístavů; největší z nich je Tzukan (C -kan) na jihu ostrova, který může přijímat i lodě o výtlaku několika tisíc tun. V červenci a srpnu ostrovy často zasahují tajfuny, průměrná teplota se pohybuje mezi 19 25 C. V posledních desetiletích velký počet obyvatel ostrovů Kinmen odchází za prací do zahraničí, zejména do zemí jihovýchodní Asie. Počet emigrantů po roce 1955 několikanásobně převyšuje současný počet obyvatel Kinmenu. Ostrovní skupinu Matsu (Matsu Liehtao, Ma-cu lie-tao) tvoří 19 ostrůvků u pobřeží čínské provincie Fu-ťien, východně od ústí řeky Min. Největší z ostrovů je Nankan (Nankan Tang, Nan-kan-tchang, známý též jako Matsu, Matsu Tao, Ma-cu- -tao, 12,2 km 2 ), nejblíže k pobřeží ČLR je Kaoteng (Kaoteng Tao, Kao-teng-tao), vzdálený od pevniny jen 9 250 metrů. Obyvatelstvo se živí rybolovem a částečně i zemědělstvím. Zásoby vody poskytují četné vodní nádrže, přehradní nádrže, rybníky a zavlažovací studně. Matsu tvoří administrativní jednotku na úrovni okresu (Lienchiang Hsien, Lien-ťiang-sien, správní středisko: Chieshoutsun, Ťie-šou-cchun, na ostrově Nankan). Ostrovy Kinmen i Matsu byly v minulosti často terčem ostřelování ze strany ČLR. Například v roce 1958 dopadlo na

15 Území Kinmen během jednoho týdne ostřelování na 60 000 dělostřeleckých granátů. Po zrušení vojenského režimu na Kinmenu a Matsu v listopadu 1992 se ostrovy staly novou turistickou oblastí. V souvislosti se změnou politické správy ostrovů se první lidové volby do oblastních magistrátů Kinmen a Lienchiang uskutečnily až v listopadu 1993, následovány volbami do oblastních rad v lednu 1994. Na poloviční cestě mezi Kinmenem a Matsu leží drobný skalnatý ostrůvek Wuchiu (Wuchiu Yu, Wu-čchiou-jü), který spolu s oběma zmíněnými ostrovními skupinami byl po 40 let podřízen vojenské správě. Na rozdíl od nich však, v neposlední řadě s ohledem na napětí v Taiwanské úžině v roce 1996, dosud není otevřen turistickému ruchu. Ostrovy v Tichém oceánu Asi 62 km jihovýchodně od ostrova Taiwan leží v Tichém oceánu sopečný ostrov Lanyü (Lan-jü, Orchidejový ostrov, asi 47 km 2 ), domov etnické skupiny Yami (v jejich jazyce se ostrov jmenuje Botel Tobago). Ostrov dostal jméno podle divokých orchidejí, které rostou na jeho pahorcích. Severně od ostrova Lanyü leží další oblíbené výletní a turistické centrum Taiwanu, ostrov Lütao (Lü-tao, Zelený ostrov, asi 16 km 2 ), známý svými slanými horkými prameny a korálovými útvary. Dnes je domovem pro zhruba 4 000 příslušníků čínské etnické skupiny Hakka. Severovýchodně od ostrova Taiwan leží v Tichém oceánu osm malých neobydlených ostrovů Tiaoyutai (Tiaoyutai Liehyu, Tiao-jü-tchaj lie-jü, 6,3 km 2 ) ze skupiny Senkaku, které v současné době jsou sice územím Japonska, nárok si na ně však činí i obě Číny. Tyto ostrůvky byly Spojenými státy v roce 1972 převedeny, spolu s Rjúkjú, pod suverenitu Japonska. Ostrůvky jsou předmětem sporu zejména mezi Japonskem a Čínskou republikou. Taiwanské ministerstvo vnitra v říjnu 1990 znovu vyhlásilo, že Tiaoyutai jsou součástí Čínské republiky. Spor o ostrovy se opět rozhořel v červenci 1996, kdy skupina japonských nacionalistů na jednom z ostrůvků vztyčila japonskou vlajku. To vyvolalo protijaponské protesty v ČLR, na Taiwanu, v Hongkongu i Macau. Ostrůvky tak nadále zůstávají příslovečným jablkem sváru v této oblasti.

Taiwan v prostoru a čase 16 Sporné ostrovy v Jihočínském moři Taiwan, stejně jako další státy v oblasti, trvá na historických nárocích na drobné ostrůvky v Jihočínském moři a stejně jako ČLR i on tvrdí, že jsou historickou součástí Číny, v tomto případě však Čínské republiky. Jedná se o čtyři ostrovní skupiny roztroušené na ploše mnoha set tisíc kilometrů čtverečních zhruba od rovnoběžky 20 50 s. š. po rovnoběžku 4 s. š., známé nám Evropanům pod jmény Pratas, Spratlyovy ostrovy, Paracelské ostrovy a Macclesfield Bank. V čínštině se jmenují jednoduše podle své polohy Východní písčiny (Tungsha Chuntao, Tung-ša čchün- -tao), Jižní písčiny (Nansha Chuntao, Nan-ša čchün-tao), Západní písčiny (Hsisha Chuntao, Si-ša čchün-tao) a Centrální písčiny (Chungsha Chuntao, Čung-ša čchün-tao). Čínská republika na Taiwanu vykonává přes své nároky efektivní kontrolu pouze na ostrovech Pratas a na ostrůvku Taiping ze Spratlyových ostrovů. V roce 1999 byly tyto ostrovy administrativně převedeny pod pravomoc vlády zvláštní městské oblasti Kaohsiung na jihu Taiwanu. Pratas (Tungsha Chuntao) jsou ostrovy na strategicky důležité námořní cestě spojující Tichý a Indický oceán mezi 116 40 a 116 55 v. d. a 20 35 a 20 47 s. š. Dohromady jejich rozloha nepřesahuje 8,5 km 2. Tvoří je korálový atol Pratas (Tungsha Tao, asi 2,5 km 2 ) a dva drobné korálové útesy, North Vereker Bank (Peiwei Tan, Pej-wej-tchan) a South Vereker Bank (Nanwei Tan, Nan-wej-tchan). 30. 6. 1989 vláda Čínské republiky vztyčila na ostrově Pratas památník, připomínající její suverenitu nad ostrovy. Ostrovy mají subtropické podnebí s nejvyššími teplotami v červnu (průměr je 29,5 C) a nejnižšími v prosinci (průměr je 22,2 C). Okolní moře má vhodné podmínky pro rybolov, zejména od března do dubna, kdy sem jezdí taiwanští rybáři. Na ostrově Pratas se nachází nemocnice, elektrárna, stanice pro sledování družic a zařízení pro rybáře lovící v Jihočínském moři. První zmínka o ostrovech je v námořní mapě z 15. století, z doby námořních expedic admirála Čeng Chea (v letech 1405 až 1413). Dnešní čínské jméno je však poprvé zaznamenáno ve zprávě z roku 1730. Evropské jméno Pratas se poprvé objevilo roku 1865, kdy jakýsi britský námořník Pratas zakotvil na ostro-

17 Území vě Tung-ša, aby se skryl před tajfunem. Protože ostrovy byly do té doby Evropanům neznámé, pojmenoval je po sobě. Spratlyovy ostrovy (Nansha Chuntao) je souostroví v Jihočínském moři, poházené na ploše asi 388 000 km 2. Tvoří ho útesy, korálové a písečné ostrůvky a skaliska, jejichž celkový počet se odhaduje až na 600 800. Z 12 hlavních ostrůvků je se svými 36 49 hektary rozlohy největší Itu Aba, který Číňané znají jako Taiping (Taiping Tao, Tchaj-pching-tao); jeho průměrná nadmořská výška je 3,8 m. Tento ostrov je také jediný, který Čínská republika má pod faktickou kontrolou. Tuto skutečnost připomíná, podobně jako na ostrově Tungsha, památník s nápisem Klíč k jižním hranicím, vztyčený na ostrově v lednu 1990. Pro svou strategickou polohu je ostrov základnou námořní pěchoty Čínské republiky. Kromě toho je zde elektrárna, knihovna, meteorologická stanice a servisní stanice pro rybáře. Spratlyovy ostrovy leží již v tropické oblasti. Hospodářství je zaměřeno zejména na obchodní rybolov. Blízkost k potencionálním zdrojům nafty a zemního plynu je příčinou zájmu a sporů okolních států o tyto jinak bezvýznamné skalnaté ostrůvky. Kromě Čínské republiky a ČLR jsou to dále Vietnam, Filipíny, Malajsie a Brunej, z nichž každý má obsazen určitý počet ostrovů. Nejjižnější výspou je James Shoal (Tsengmu Ansha, Ceng-mu an-ša), ležící nedaleko severozápadního pobřeží Bornea (Kalimantanu), zhruba na rovnoběžce 4 s. š. Přestože ho efektivně neovládají, jak Čína, tak Taiwan ho uvádějí jako nejjižnější bod čínského území. V letech 1933 1939 byly Spratlyovy ostrovy součástí Francouzské Indočíny, za 2. světové války v letech 1939 1945 se zde nacházela japonská ponorková základna. V roce 1945 Spojenci převzali nad ostrovy kontrolu a po podepsání mírové smlouvy mezi Japonskem a Spojenci v roce 1951 začaly okolní státy na ostrovy vznášet nároky. Neobešlo se to bez vzájemných potyček či dokonce vojenských srážek. Poslední z větších konfliktů vypukl v únoru 1995, kdy ČLR rozšířila své území za pomoci válečných plavidel o Mischief Reef a některé atoly, na něž si činí nárok Filipíny. Do konfliktu mezi ČLR a Filipínami se tehdy zapojil v boji za čínské zájmy i Taiwan. Jen pro úplnost

Taiwan v prostoru a čase 18 uveďme, že v roce 1995 jednotlivé země fakticky ovládaly tato množství ostrovů: Vietnam 25, ČLR 12, Filipíny 8, Malajsie 4 a Taiwan 1. Obyvatelé Taiwanu a jejich jazyky Něco málo demografie Přestože je Taiwan rozlohou menší než polovina naší republiky, žije zde více než dvojnásobné množství obyvatel (22 370 461 podle odhadu k červenci 2001). S hustotou obyvatelstva (více než 600 lidí na km 2 ) se tak řadí na sedmé místo na světě (za Monako, Singapur, Maltu, Maledivy, Bahrajn a Bangladéš). Jeho nejhustěji zalidněné oblasti tvoří velká města, zejména aglomerace Taipeie a Kaohsiungu, kde hustota obyvatel dosahuje téměř 10 000 obyvatel na km 2. Kolem velkých měst vznikly rozsáhlé metropolitní oblasti, kde je dnes soustředěno téměř 70 % celkové taiwanské populace. Nejvíce obyvatel je soustředěno v oblasti Taipei Keelung (asi 6,5 milionu obyvatel, tj. 43 % taiwanské městské populace). Mezi další velké metropolitní oblasti patří Kaohsiung (asi 2,7 milionu obyvatel) a Taichung Changhua (asi 2,05 milionu obyvatel). Obyvatelstvo Taiwanu značně vzrostlo ve 20. století. První historické sčítání obyvatel Taiwanu v roce 1905 zaznamenalo 3,12 milionu obyvatel, zatímco o 40 let později již téměř dvojnásobek: 6,02 milionu. V důsledku přílivu emigrantů z pevniny v roce 1949 jeho počet dále vzrostl na 7,39 milionu. V následujícím roce dosáhl přirozený přírůstek vrcholu (3,84 %). Vláda Čínské republiky začala podporovat plánované rodičovství a do roku 1999 míra růstu populace klesla na 0,75 %. Taiwan se však v současnosti potýká s jiným problémem nerovnováhou pohlaví. V posledních letech byl poměr narozených chlapců k dívkám přibližně 105 : 100, v roce 1999 dokonce připadlo 109,47 narozených chlapců na 100 dívek. Zarážející jsou čísla u rodin s více než jedním dítětem u prvního narozeného dítěte byl tento poměr 107 : 100, u druhého 108 : 100, avšak u třetího již 118 : 100 a u čtvrtého dokonce 134 : 100. Ve společnosti, kde se tradičně dává přednost narození mužského dědice, se některé kliniky uchylují k tomu, že na žádost rodičů provádějí potraty v případě, že se má narodit děvče. Ně-

19 Obyvatelé a jazyky kteří lékaři se domnívají, že tato situace je výsledkem přijetí Zákona o genetickém zdraví (1985), který umožňuje potrat do 24. týdne těhotenství, jestliže u plodu byla shledána vrozená vada. Taiwanci versus Číňané V dubnu 2000 zorganizovalo Centrum pro volební výzkum při Národní univerzitě Chengchi (Čcheng-ťi) průzkum mezi obyvateli Taiwanu, kdy jednou z otázek bylo Považujete se za Taiwance, Číňana nebo Taiwance i Číňana? Dnes, kdy takové otázky jsou již běžnou součástí dotazníků, můžeme odpovědi považovat za celkem pravdivé. Z dotázaných 42,5 % odpovědělo Jsem Taiwanec, 13,6 % Jsem Číňan a 38,5 % Jsem Taiwanec i Číňan. Za Taiwance (i Číňany) se většinou považují Číňané, kteří na ostrově žijí již několik generací, zatímco za jenom Číňany se považují převážně lidé, kteří přišli z pevniny po roce 1949. Uvedené odpovědi celkem přesně kopírují i oficiální údaje o etnickém rozdělení Číňanů na Taiwanu. Obyvatelstvo Taiwanu tvoří z 98 % etnikum Chan (Číňané), z nějž přibližně 85 % jsou rodilí Taiwanci a 15 % pevninští Číňané (waj-šeng-žen, lidé narození vně [Taiwanu], označují se též anglickým termínem mainlanders, tj. lidé z pevniny ). Tyto dvě hlavní skupiny Číňanů se mimo jiné odlišují i jazykem. Přes malé početní zastoupení právě pevninští Číňané po roce 1949 po dlouhá desetiletí zcela ovládali taiwanskou politiku. Až v roce 1988 se prezidentem poprvé stal Taiwanec, Lee Teng-hui (Li Teng- -chuej). Taiwanci Jsou potomky Číňanů, kteří v různých dobách přišli na Taiwan zejména z provincií Fu-ťien a Kuang-tung v jihovýchodní a jižní Číně. Sami se dále mezi sebou dělí na dvě velké skupiny Jihofuťieňany a Hakky. Jihofuťieňané (nazývaní Hoklo či Holo) přišli především z jižní části provincie Fu-ťien a dnes tvoří přibližně 66,7 % celkového počtu obyvatelstva Taiwanu. Žijí zejména v Tainanu (Tchaj-nanu) a jeho okolí, na Peskadorských ostrovech, ve městech na východním pobřeží a v nížině na západě Taiwanu. Vyznávají tradiční čínské náboženství, buddhismus, křesťanství či jsou bez vyznání.

Taiwan v prostoru a čase 20 Hakkové tvoří asi 11 % obyvatelstva Taiwanu. Jejich jméno, ve standardní čínské výslovnosti kche-ťia, znamená hosté, na rozdíl od pen-ti, domorodců. Původně pocházejí ze severní Číny, odkud se v několika vlnách (ve 4., 9. a 13. století) stěhovali na jih, zejména do provincií Kuang-tung, Fu-ťien a Kuang- -si. Zde si až dodnes uchovali svou etnickou výlučnost. Stejně jako na pevnině, i na Taiwanu tvoří Hakkové zvláštní etnickou skupinu. Dnes žijí zejména v okresech Taoyuan (Tchao-jüan), Hsinchu (Sin-ču) nebo Miaoli (Miao-li) v severním Taiwanu a Pingtung (Pching-tung) v jižním Taiwanu. Vzájemné sňatky mezi všemi čtyřmi skupinami obyvatel Taiwanu Jihofuťieňany, Hakky, pevninskými Číňany a původními obyvateli jsou celkem běžné, takže specifické charakteristiky každé z těchto skupin postupem času ochabují. V roce 1998 na Den navrácení Taiwanu (25. října) tehdejší prezident Lee Teng-hui, aby podpořil etnickou jednotu, poprvé navrhl koncepci nového Taiwance. Nejvyšším ideálem této myšlenky je, aby se budoucí generace nerozlišovaly na ty, jejichž předkové na Taiwan přišli dříve, a ty, kdo přišli poměrně nedávno. Koncepce nového Taiwance se stále přidržuje principu, že lidé v taiwanské oblasti jsou etnicky a kulturně Číňané. Původní obyvatelé Domorodá kultura na Taiwanu je považována za severovýchodní hranici Austronésie. Díky izolaci podmíněné historicko-geografickými faktory se na Taiwanu uchovala archaická podoba austronéské kultury. Více než 50 % taiwanských domorodců žije v horských oblastech, proto je čínské i japonské prameny v minulosti označovaly jednoduše hromadným termínem horalé. Kromě toho byli v čínských i japonských pramenech často označováni pouze za východní barbary. Dnes se zpravidla vyděluje deset hlavních etnických skupin s řadou podskupin a tzv. Pingpuové, počínštění obyvatelé nížin, jejichž původními jazyky mluví již jen několik lidí. I v kmenových kulturách a životních stylech dochází ke změnám, jak se potomci původních obyvatel Taiwanu přizpůsobují rychlé modernizaci. Mladí lidé opouštějí tradiční zaměstnání, jako například zemědělství, lov a rybolov, a nastu-

21 Obyvatelé a jazyky pují ve městech do továren a na stavby. Příslušníci taiwanských domorodých etnik jsou stále aktivnější v politice na místní i státní úrovni. Více než 6 000 jich pracuje v různých vládních agenturách, zasedají v Legislativním dvoře a okresních a městských samosprávách. Podle taiwanského ministerstva vnitra žilo v roce 2000 na Taiwanu 402 452 původních obyvatel, z toho 213 668 obyvatel hor, 188 784 obyvatel nížin. Jazyky na Taiwanu Existuje všeobecně rozšířený názor, že čínština je jeden z nejstarších a nejrozšířenějších jazyků světa a čínské znakové písmo je nejstarší používaný systém písma na světě. S druhou částí lze vcelku souhlasit, i když čínské znaky doznaly za zhruba tři a půl tisíce let své existence jistých změn a v dnešní nezjednodušené podobě existují něco přes dva tisíce let. Avšak pokud se týká současného jazyka Číňanů (Chanů), stále více jazykovědců se přiklání k názoru, že se spíše jedná o celou skupinu čínských jazyků, zpravidla označovaných za dialekty, které se mezi sebou často značně liší. Většina z nich se sice zapisuje čínskými znaky, ale vzhledem ke gramatickým i lexikálním odlišnostem jsou vzájemně prakticky nesrozumitelné. Specifická situace je na Taiwanu, kde na rozdíl od pevniny většina Číňanů mluví jihočínskými jazyky. Standardní čínštinou ( mandarínštinou ) mluví jako mateřským jazykem jen 20,1 % z nich, zejména pevninští Číňané. Dalších zhruba 15 milionů obyvatel Taiwan však mandarínštinou mluví jako druhým jazykem, vedle své mateřštiny. Taiwanská mandarínština se liší od pevninské zejména některými změnami ve výslovnosti pod vlivem většinového jihofuťienského jazyka. Jsou to podobné rozdíly jako mezi britskou a americkou angličtinou. Vzhledem k dlouholetému vlivu pevninských Číňanů v politice Taiwanu, se standardní čínština, stejně jako v ČLR, stala úředním jazykem (kuo-jü, státní jazyk ). Velkou skupinu jihočínských jazyků tvoří jazyky min (pojmenovány podle starověkých kmenů Min a od nich odvozené zkratky pro provincii Fu-ťien). Na Taiwanu jsou zastoupeny svou jižní větví, nazývanou jihofuťienština (též Hokkien), jíž mluví téměř 70 % Číňanů na Taiwanu. Jedním z mnohých dia-

Taiwan v prostoru a čase 22 lektů či jazyků je taiwanština (taioanhua též heoleo, hoklo), která se v poslední době na Taiwanu dostává i do škol a stává se opravdu národním jazykem. V její slovní zásobě jsou vedle domácích slov a slov importovaných z ostatních fuťienských dialektů i výpůjčky z nizozemštiny, japonštiny, mandarínštiny a jazyků původních obyvatel Taiwanu. Hakkové mluví svým vlastním jazykem hakka. V jazyce se uchovalo hodně slov ze severní čínštiny, avšak jinak je slovník charakteristicky jihočínský, včetně velkého množství výpůjček z kantonštiny. Převážná většina jazyků domorodého obyvatelstva Taiwanu tvoří samostatnou formoskou větev austronéského kmene, pouze izolovaní Yamiové mluví jazykem z malajsko-polynéské větve, který je příbuzný severofilipínským jazykům ivatan. Cizí jazyky Ve výčtu jazyků na Taiwanu nesmíme zapomenout ani na cizí jazyky. Angličtina je prakticky čtvrtým taiwanským jazykem. Vyučuje se ve veřejných školách a studenti sami se jí usilovně věnují v odpoledních soukromých kursech. Zejména ve velkých městech není pro cizince problém vystačit v běžném styku s angličtinou. Druhým nejrozšířenějším cizím jazykem na Taiwanu je japonština. Mnoho příslušníků starší generace se učilo japonsky ve škole a mluví tímto jazykem plynule. Japonština je však velmi populární u Taiwanců všech generací; zvlášť módním jazykem je pro mladé lidi. Třebaže není tak rozšířená jako angličtina, je pravděpodobné, že ti z cizinců, kteří umí japonsky, se domluví po celém ostrově. Kromě toho malý počet Taiwanců mluví i jinými západními jazyky (francouzsky, německy a španělsky); nejsou ovšem tak rozšířené, abyste se mohli spolehnout, že se jimi běžně domluvíte. Písmo Pro standardní čínštinu se používají čínské znaky (blíže o nich bylo pojednáno ve svazku Čína). Pro ostatní čínské jazyky a pro jazyky původního obyvatelstva jsou však již méně použitelné. Pro tyto jazyky byly většinou vyvinuty systémy na základě latinky. Například systém vypracovaný misionáři pro jihofuťienštinu má dlouhé dějiny a dosud se běžně používá. V polovině 90. let 20. století vypracovali odborníci z Ústavu dějin a filologie Čínské akademie věd nový fonetický systém

23 Počítání času taiwanského jazyka, který ministerstvo školství schválilo v lednu 1998 jako oficiální fonetický zápis jihofuťienštiny, hakka a některých domorodých jazyků (atayal, ami, yami, paiwan, rukai, puyuma, tsou, bunun, saisiyat, kavalan a sedeka). Během roku 2000 vyšly první slovníky a učebnice v těchto jazycích. Dvojjazyčné vyučování Na rozdíl od vlády ČLR současná taiwanská vláda nevnucuje úřední jazyk jako jedinou správnou podobu čínštiny. Ještě před pětadvaceti lety však bylo ve školách zakázáno mluvit taiwanštinou, hakka, o domorodých jazycích ani nemluvě. Od té doby, zejména od začátku 90. let 20. století se hodně změnilo. Dnes již nikoho nepřekvapí, že například v taipeiské hromadné dopravě se názvy stanic vyhlašují celkem ve čtyřech jazycích v taiwanštině, hakka, mandarínštině a angličtině. Od roku 1990 na Taiwanu probíhá program dvojjazyčného vzdělávání, který se netýká jen škol, ale celého veřejného života. Jako první zavedly vyučování jihofuťienštiny a dvou domorodých jazyků do základních a nižších středních škol okresy Ilan a Pingtung (1990 a 1991). V roce 1998 byly oficiálně zavedeny fonetické symboly pro zápis v jihofuťienštině a hakka, které dosud neměly písemnou podobu. Od té doby se psaná forma zejména jižní fuťienštiny objevuje v knižní produkci, v novinách, v televizních reklamách či názvech restaurací a obchodů. Již v září 1999 se děti na 416 taipeiských mateřských školách staly prvními předškoláky s výukou taiwanštiny. Od září 2001 se dokonce od žáků základních škol vyžaduje, aby se povinně učili nejméně jednomu místnímu jazyku, ať už jihofuťienštině (taiwanštině), hakka nebo některému z domorodých jazyků. Pro studenty nižších středních škol však nadále tyto jazykové kursy zůstávají volitelné. Počítání času Čínský kalendář Na Taiwanu, stejně jako v ČLR, se používá čínský kalendář. Čínský kalendář představuje jeden z nejstarších datovacích systémů na světě. Dosud se používá (vedle gregoriánského kalendáře) v Číně, na Taiwanu, v Japonsku

Taiwan v prostoru a čase 24 a Koreji. Je v zásadě lunární, jeho rok se skládá z 12 měsíců po 29 a 30 dnech (celkem 354 nebo 355 dnů), čili přibližně z 12 plných lunárních cyklů. Na vyrovnání kalendáře se solárním rokem o přibližně 365 dnech se vkládají doplňkové měsíce, rok má pak 384 nebo 385 dní. Měsícům, rokům i hodinám dne byla od nejstarších dob přiřazována jména zvířat v pořadí: myš, kráva, tygr, zajíc, drak, had, kůň, ovce, opice, slepice, pes, prase. Rok 2001 byl ve znamení hada, roku 2002 je přiřazen kůň atd. (Pro podrobnější údaje viz svazek Čína.) I když se asi v roce 1987 letopočet na Taiwanu začal počítat podle západního kalendáře, nadále se současně oficiálně zachovává tradiční počítání od roku založení Čínské republiky (1912). Tedy např. rok 2002 byl 91. rokem od založení republiky. Datum se pak zapisuje v pořadí: rok, měsíc, den. Pokud se tedy setkáte s datem 91/10/10, znamená to 10. října 2002.

Před příchodem Evropanů Nejstarší osídlení a styky s pevninou Nejstarší obyvatelé Historicky a kulturně Taiwan tvoří most mezi asijským kontinentem a ostrovy v Tichém oceánu. Pravěké osídlení spadá až do doby pozdního paleolitu (nejstarší nálezy jsou datovány do doby před 30 000 až 15 000 lety). V kulturách následujících tisíciletí se projevovaly jak vlivy pevninské Číny, tak ostrovní jihovýchodní Asie. Podobnost rysů pozdně paleolitických a neolitických kultur ukazuje na to, že předkové obyvatel Taiwanu přišli zřejmě z obou uvedených regionů. Pro skladbu původního (nečínského) obyvatelstva Taiwanu byla důležitá austronéská migrace, která proběhla v několika vlnách z různých oblastí, jak ukazují rozdílné kultury jednotlivých kmenů na Taiwanu. Dosavadní archeologické nálezy předpokládají nejméně tři migrační vlny, které na sebe časově navazují. Antropologické výzkumy předpokládají, že taiwanští domorodci jsou proto-malajského původu a kdysi měli i podobné zvyky jako mnohé z indonéských kmenů. Přes 500 pravěkých nalezišť, kde byla odkryta sídliště, hroby a hromady schránek měkkýšů, poskytlo mnoho protiřečících si údajů o původu domorodých obyvatel Taiwanu. Většina dosud objevených pravěkých artefaktů, jako ploché sekery, červená neglazovaná keramika, zdobené bronzové doplňky a skleněné korálky, předpokládá spojení s Indonésií. Avšak jiné předměty, jako malovaná červená keramika, červená glazovaná keramika, štípané kamenné nože, černá keramika, kamenné halapartny, hliněné trojnožky a kostěné hroty šípů, ukazují na to, že nejstarší osadníci na Taiwan možná přišli z čínské pevniny. Jinou rozšířenou hypotézou je, že předkové dnešních taiwanských kmenů pocházejí z jižní části Tichého oceánu, odkud migrovali přes Novou Guineu a Filipíny, a na Taiwan přišli asi před 5 000 lety. Většina z nich se tehdy usadila v nížinách západní části ostrova, odkud byli v průběhu dějin buď vytlačeni do hor, nebo asimilováni jako dnešní Pingpuové.

Před příchodem Evropanů 26 Rané styky s pevninou Číňané (ať už z ČLR nebo Taiwanu) s oblibou uvádějí, že dějiny Taiwanu jsou nerozlučně spjaty s dějinami čínské pevniny a že Číňané znali Taiwan již za dynastie Šang (někdy kolem roku 2 000 před Kr.). Vzhledem k neexistenci přímých písemných důkazů lze tato tvrzení odkázat do oblasti bájí a pověstí. Za podobně legendární je třeba pokládat i údajnou Sü Fuovu expedici. Císař Čchin Š -chuang- -ti roku 219 před Kr. údajně vyslal taoistického mága Sü Fua (též Sü Š ), aby ve Východním moři hledal rostlinu nesmrtelnosti. Podle některých pramenů doplul prý na Taiwan, podle jiných dokonce až na Japonské ostrovy. Za první hodnověrné styky Číňanů a Taiwanem lze považovat až kontakty navázané ve 3. století po Kr. Poté co se chanská říše na přelomu 2. a 3. století rozpadla, vznikla na jejím území tři království: Wej (též Cchao Wej), Šu (či Šu-Chan) a Wu. Roku 230 vyslalo království Wu na Taiwan (tehdejší I-čou) a okolní ostrovy vojenskou expedici asi 10 000 ozbrojenců, avšak nemělo zájem na kolonizaci ostrovů. Expedice se na pevninu vrátila s 500 domorodci. V letech 607 610 vyslal i císař Jang-ti z dynastie Suej na ostrovy (tehdejší Liou-čchiou) několik expedic. Historické prameny z té doby mluví o Taiwancích jako o mírumilovných lidech, s nimiž se nelze pro odlišnost jazyka dorozumět. Následující dynastie Tchang sice rozvíjela styky se zahraničím, avšak svůj zájem o cizinu orientovala spíše na západ. Proto v jejích historických pramenech nenajdeme žádné zmínky o ostrovech na východ od pevniny. První migrace z pevniny Jako první byly pravděpodobně osídleny Peskadorské ostrovy. Jejich jméno se poprvé objevuje jako Pching-chu v čínských pramenech z 12. století. V této době byly zřejmě osídleny čínskými rybáři z provincií Fu-ťien a Če-ťiang. V době nájezdů kočovníků ze severu hledali obyvatelé čínské pevniny záchranu na jihu kontinentu a přilehlých ostrovech. Peskadorské ostrovy od té doby sloužily jako přestupní stanice na Taiwan. Dobytí Číny Mongoly ve 13. století bylo novým důvodem k další emigraci obyvatel jižní Číny na Taiwan. Ve 13. století se na Taiwanu začali usazovat první čínští rolníci a rybáři a kromě

27 První migrace nich i kupci, kteří zakládali samosprávné kupecké osady. První osadníci přicházeli zejména z provincie Fu-ťien, ležící naproti Taiwanu, a osidlovali nížinu na západě ostrova. V té době sem přicházeli i Hakkové, kteří svou novou domovinu pojmenovali Pao Tao (Bohatý ostrov). Avšak i Mongolové dospěli na ostrov a na severu zřídili vojenskou základnu, z níž chtěli vést invazi do jižního Japonska. Mongolskou dynastii Jüan (1280 1368) vystřídala na pevnině poslední čínská národní dynastie Ming (1368 1644). Na počátku jejího panství čínská vláda postavila na Peskadorách vojenskou pevnost, zřídila tam vojenskou správu a uvalila daně na rybolov. V roce 1388 však veškeré obyvatelstvo bylo převezeno na pevninu. Peskadory byly opuštěny a staly se doupětem pirátů. Teprve za mingského císaře Wan-liho (1572 1620) začali čínští osadníci znovu ostrovy kolonizovat. Nejprve byly zřízeny rybářské osady a v roce 1625 i vojenské kolonie. Taiwan nebyl do území Mingské říše integrován, a zůstal proto v té době téměř nedotčen vlivy z vnějšku. I nadále se sem však zřejmě stěhovali Číňané z pevniny. Ve 14. a 15. století byly na místě dnešního Tainanu a Kaohsiungu založeny první kupecké osady na jihu Taiwanu. V 15. a 16. století se Taiwan stal útočištěm nejen obchodníků z pevniny a Japonska, ale také pirátů.

Snahy o ovládnutí Nádherného ostrova Taiwan na konci mingské dynastie Piráti V době, kdy západoevropské mocnosti směřovaly na východ, čínští a japonští piráti, známí pod jménem wo-kchou, kteří plenili jihovýchodní pobřeží Číny, používali Taiwan jako základnu nebo úkryt pro jeho geografickou polohu. Když byli pronásledováni vládními silami, uprchli nejdříve na Peskadory a odtud na Taiwan. Vládní vojska je mohla pronásledovat na Peskadory, avšak nikdy je nestíhala až na Taiwan. V 16. století mingská vláda považovala ostrov za děsivou, barbarskou oblast prolezlou nakažlivými nemocemi. Původní obyvatelé V polovině 16. století byl na Taiwanu pouze malý počet čínských imigrantů z pevniny a domorodci austronéského (malajsko-polynéského) původu. I když dnes tvoří pouhá dvě procenta obyvatelstva Taiwanu, před příchodem Evropanů byli usazeni po celém ostrově. Kromě názvu ostrova zanechali stopy i v místních názvech. Původ jména města Keelung se například odvozuje od jména kmene Ketagalan. Japonská expanze Na počátku 17. století již mohl být Taiwan, ostrov na křižovatce námořních cest v čínských mořích, považován za strategické místo. Není proto divu, že se právě v této době zájemci o jeho ovládnutí množili. Do roku 1593 dokončil vojevůdce Tojotomi Hidejoši (1536/7 1598) sjednocení Japonska a připravil se na expanzi do východní Asie. Již v roce 1592 vpadla jeho vojska na Korejský poloostrov a jeho konečným cílem údajně bylo dobytí Číny, Filipín a Indie. Taiwan se měl stát odrazovým můstkem k ovládnutí Filipín. Čínské vládě se japonské manévry příliš nezamlouvaly, a tak byla v roce 1603 zorganizována vojenská expedice na vyhnání japonských pirátů usazených na ostrově a podporovaných japonskou vládou. V té době již byl nejvyšším vládcem Japonska

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.