S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Bangladéš BLANKA KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ Nakladatelství Libri, Praha
První verše bengálské hymny překlad je uveden na str. 101. PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD., 2005 Libri, 2005 ISBN 80-7277-290-2
Obsah Nejstarší období Předindoevropské období Árjanizace Bengálska a kastovní systém Nejstarší náboženské představy První státní celky, buddhismus a hinduismus Od středověku po britské panství Bengálský islámský středověk Mughalské Bengálsko Hinduistická kulturní tradice bengálského středověku 22 Od kolonialismu k formování moderní bengálské státnosti 25 Britská kolonizace a konec samostatné bengálské státnosti Modernizace indické společnosti a bengálská renesance Politický vývoj a nové politické ideologie v posledním období Britské Indie. Náboženství jako politický faktor Kultura bengálského modernismu Východní Bengálsko součástí Pákistánu Nezávislý Bangladéš Vznik Bangladéše Mudžíbur Rahmán a bangladéšský socialismus Osvícená diktatura Zijáura Rahmána Vojenský režim H. M. Eršáda Bangladéš parlamentní demokracií Úloha islámu v bangladéšské politice Politická kultura, lidská práva a problémy diskriminace Kultura nezávislého Bangladéše Česko-bangladéšské vztahy Encyklopedické heslo Představitelé státu Literatura v češtině
Základní informace pro turisty Jazyková první pomoc Zastupitelské úřady Důležitá telefonní čísla Seznam zkratek
Nejstarší období Dnešní Bangladéš (východní Bengálsko) je z hlediska historicko-politické geografie součástí Indického subkontinentu, v užším smyslu východní Indie, resp. Bengálska. S těmito širšími oblast mi částečně sdílí i své politické a kulturní dějiny. Poloha na periferii indického vlivu však umožnila vytvoření i silné místní politické a kulturní tradice, která měla jistou míru nezávislosti na mocenském centru. Strategická poloha brány do jihovýchodní Asie pak této oblasti zajistila i významnou roli v politických a kulturních konfliktech jednotlivých historických údobí. Předindoevropské období Nálezy ze starší doby kamenné dokazují existenci Homo erectus na území východního Bengálska asi před lety. V době neolitické sem od. tisíciletí před n. l. zasahovaly kulturní vlivy ze západu i z jihovýchodu (dnešní Barma). Vyspělá harappská civilizace drávidského původu, která vznikla v údolí Indu a rozšířila se zhruba od počátku. tisíciletí před n. l. do poloviny. tisíciletí před n. l. do západní a severní Indie, na území Bengálska však nezasahovala. Můžeme předpokládat, že před příchodem Indoevropanů obývaly dnešní Bangladéš především mundské a tibeto-barmské kmeny. Lze říci, že celé území ještě čeká na zásadní archeologický průzkum, který by přinesl přesnější představy o zdejším vývoji. Árjanizace Bengálska a kastovní systém Z původní pravlasti indoevropských etnik, za niž dnes většina badatelů považuje oblast jihoruských stepí, přicházely kočovné kmeny do Evropy, Íránu i Indie. Indická větev má nejblíže k íránské (před posledním dělením se nazývala indo-íránská). Tyto kmeny se začaly usazovat v povodí Gangy a přinesly s sebou novou kulturu i nový sociální systém. Jeho základem bylo rozdělení společnosti na čtyři základní stavy, tzv. varny. Pojem varna znamená barva šlo o bar-
Nejstarší období 8 vu kůže, která byla jedním z vnějších znaků hierarchizace společnosti, vyšší varny měly světlejší barvu kůže. Indoevropané nazývali sami sebe pojmem árja, tj. vznešený, a cítili se nadřazení vůči původnímu obyvatelstvu subkontinentu tmavší barvy pleti. Na nejnižším stupni společenské prestiže stály v jejich očích zejména původní kmeny jako Mundové a Santálci, které byly vytlačeny zcela mimo rámec společnosti a vytvořily postupně novou vrstvu tzv. nedotýkatelných (tj. těch, jichž se člověk z vyšší varny nesmí dotknout, protože by se znečistil ). Bengálsko, kde se neindoevropský živel udržoval poměrně silný ještě v prvních staletích našeho letopočtu, vystupuje tedy ve starověké indické literatuře, psané kanonizovaným jazykem sanskrtem, jako země tzv. mléččhů mleččha znamená neindoevropský kmen, ne-hinduista (pohan), přeneseně nevzdělanec, primitiv, hříšný a nedobrý člověk. Varny Árjů byly čtyři. Nejvýše stáli bráhmani kněží a vzdělanci, kteří měli v nejstarší době jako jediní přístup k rituálu, jehož byli nezbytnými prostředníky, i k posvátným písmům. Představovali tedy společenskou i kulturní elitu. Netvořili však instituci obdobnou jako např. středověká křesťanská církev nebyli uspořádáni do hierarchické pyramidy, která by se sbíhala k jedinému nejvyššímu představenému. Druhou varnou byli kšatrijové, kam patřil panovník a jeho rytíři, tedy šlechta; vzhledem k poměrně pozdní árjanizaci Bengálska a jeho poloze mimo centrum starověkých říší zde právě vrstva kšatrijů zůstala prakticky nezastoupena. Třetí varnou byli vaišjové, dělný lid (zemědělci, řemeslníci, obchodníci); tyto tři varny patřily mezi tzv. dvojzrozence, jejichž mužští příslušníci procházeli iniciačními obřady v dospívání (tzv. druhé zrození) a byli plnoprávnými členy společnosti. Nejnižší varna šúdrové byli ( jako již zmínění nedotýkatelní) převážně potomky původního obyvatelstva a jejich role byla služebná. Vedle varnového systému se v celé Indii upevnil tzv. kastovní systém, o jehož původu nemáme přesnější představy, ba ani nevíme, zda je jako systém varn indoevropského původu. Kast bylo a je tisíce, v podstatě šlo o profesní jednotky, kde se povolání dědilo z otce na syna. Kastovní systém s varnovým postupně splynul, takže dnes jsou jednotlivé kasty de facto součástmi varn. Jak v Západním Bengálsku v dnešní In-
9 Nejstarší náboženské představy dické republice, tak v Bangladéši je však uplatňování kastovní, resp. varnové diskriminace formálně protizákonné; obě země mají sekulární zákon, Bangladéš je navíc převážně muslimskou zemí, a islám sociální hierarchii ve smyslu společenských stavů či tříd neuznává. Přesto v hinduistické části společnosti hraje tradiční kastovní systém stále nezanedbatelnou roli. Další změnou v sociální struktuře bylo výrazně patriarchální uspořádání árjovské společnosti. Společenskou jednotkou níže než rod byla velkorodina, tj. společenství v čele s otcem, kam patřili jeho rodiče, manželka, děti, případně mladší bratři se svými rodinami, dosud neprovdané či ovdovělé sestry a ovdovělé tety. Na rozdíl od některých kmenových společenství, kde převládalo matriarchální uspořádání a matrilineární posloupnost, byla zde posloupnost patrilineární (dědictví z otce na syna). Tento princip se postupně utužoval a v průběhu. tisíciletí n. l. byly ženy již úplně zatlačeny do soukromé sféry jako bytosti zcela závislé na mužských příbuzných. Nejstarší náboženské představy Árjové s sebou přinesli i nové náboženství. Nejstarší mytologický panteon mohl být blízký původním místním náboženským kultům v uctívání přírodních božstev, živlů a nebeských těles, což je pro archaickou vrstvu náboženství charakteristické. Tento panteon však reprezentuje mužskou dominanci, což v archaických náboženstvích nebývá tak silné zde zpravidla dominují či mají alespoň výraznou roli ženská božstva mateřství a plodnosti. Hlavou panteonu Árjů však byl válečnický bůh Indra, mnohými charakteristikami blízký řeckému Diovi (např. třímá hromoklín). V dalším mytologickém vývoji pak došlo ke slévání místních mytologií a silného kultu ženských božstev s árjovskými mytologickými představami, a původním bohyním byla přisouzena role manželek árjovských bohů. Zejména v Bengálsku však kult relativně samostatných ženských božstev nikdy nepřestal hrát výraznou, mnohdy rozhodující roli v náboženském životě. Celkově neortodoxní přístup k dominantní náboženské linii byl pak pro Bengálsko charakteristický i později v období klasického hinduismu i v období islámském.
Nejstarší období 10 Staroindické písemnictví, jak už bylo řečeno, nehodnotí Bengálsko (pokud se o něm vůbec zmiňuje) příliš kladně. Bengálsko ostatně stálo zpočátku stranou jeho vývoje, poněvadž nejstarší sbírky rituálu a poezie, védy (české výrazy věda, vědění mají stejný indoevropský jazykový kořen), a nejstarší filosofické spisy, upanišady, vznikaly mezi. a. stoletím před n. l. (upanišady ke konci tohoto období), kdy árjovský živel do východní Indie ještě nepronikl. K árjanizaci východní oblasti dochází teprve koncem tohoto období, v. a. století před n. l. První státní celky, buddhismus a hinduismus Nejstaršími celky na území východní Indie byla království Angů a Gaudů (dnešní Západní Bengálsko a Bihár), Kalingů (přesahující hranice dnešního svazového státu Urísá) a Vangů (sanskrtsky, resp. bengálsky Bangů). Podle Bangů, kteří obývali oblast východní ganžské delty, získala tato oblast tj. jižní a východní část Bengálska své pojmenování. V. století před n. l. se nábožensko-sociální systém Árjů setkal s reformátorskými pokusy o odstranění bráhmanské dominance, hierarchizace společnosti a s polemikami proti autoritě véd. Z těchto reformních hnutí vzešla další dvě indická náboženství: džinismus a buddhismus. Oba zakladatelé těchto náboženství nepocházeli z varny bráhmanů, ale kšatrijů. Zakladatel buddhismu Sidhártha Gautama získal přízvisko Buddha, tj. probuzený probuzením se míní poznání a pochopení pravé podstaty bytí; zakladatelem džinismu byl Vardhamána Mahávíra, později zvaný Džina, tj. vítěz jde zjednodušeně řečeno o vítězství nad nevědomostí, nad žádostivostí a ulpíváním na pozemských věcech. Buddhismus a džinismus však přes svůj polemický postoj k védskému kultu i sociální praxi neznamenaly úplný rozchod se starším myšlením: s upanišadami se shodovaly v představě, že existence světa i lidský život probíhá v cyklech, v neustálém koloběhu, v opakovaných zrozeních. Buddhismus a džinismus také vnímá, stejně jako upanišady, význam skutků člověka jako určující faktor pro kvalitu příštího zrození (karma). Na rozdíl od upanišad byl však zejména původní buddhismus v podstatě nemetafyzický nezabýval se otázkami boží (duchovní) existence či neexistence,
11 První státní celky, buddhismus a hinduismus ani ne/existence posmrtného života. Byl v zásadě pragmatickým etickým učením, praktickým návodem, jak překonat strasti tohoto světa a dospět k vysvobození z koloběhu životů do harmonického stavu blaženosti nirvány. Buddhismus považuje za základní charakteristiku tohoto pozemského života strast, která jej provází od narození do smrti, v podobě bolesti, zklamání, nemoci, stáří i smrti samotné. Druhou stěžejní charakteristikou je pomíjivost, třetí klamnost představy o existenci nějakého skutečného, pravého já (ať už tělesného nebo duchovního), které by vytvářelo trvalou identitu. Jedinou pravou a trvalou skutečností je nirvána. Původní džinismus byl v podstatě racionalistickým učením, prvky citové či dokonce mystické zbožnosti do něj výrazněji nepronikly ani později. Do některých proudů buddhismu však v průběhu pozdějšího vývoje vstoupily mystické prvky iracionálního, citového náboženského prožitku, zbožštění Buddhy a dalších světců, i prvek spasitelský. Možnost dospět ke spáse vysvobození z koloběhu životů umožňovaly postavy bódhisattvů (byly mužské i ženské), které, ač samy na prahu probuzení, dobrovolně setrvávají v strastné existenci tohoto světa, a to jen proto, aby pomáhaly k vysvobození ostatním. Hlavním etickým principem buddhismu i džinismu byla ahinsa, nenásilí, neubližování. V džinismu byl tento princip dodržován nejpřísněji, vedle přísného vegetariánství zapovídal i např. hubení mikroorganismů vařením vody, praním oděvu, orbou zemědělské půdy. Pro džinisty to znamenalo silné omezení výběru profesí. Z hlediska požadavku neubližování byl nekonfliktním zaměstnáním obchod; obchodem se značná část džinistů zabývá i dnes. Džinismus a buddhismus odmítaly hierarchii varnovou, ne však genderovou; podřízenost žen mužům platila i v těchto komunitách. Pro buddhistické mnišky bylo například připojeno osm speciálních pravidel, která tuto podřízenost zakotvovala (např. mniška nesmí nikdy napomenout mnicha, kdežto i nejmladší mnich může napomenout nejstarší mnišku hierarchie genderová byla tedy nadřazena věkové). Přesto znamenaly oba tyto nové směry pro ženy svobodnou alternativu k jinak povinnému manželství a mateřství žena se mohla stát mniškou, věnovat se duchovnímu životu a svému vzdělávání.
Nejstarší období 12 Zatímco džinismus zůstal v podstatě záležitostí západní a severní Indie (a je jí dodnes), buddhismus se rozšířil po celém subkontinentu, i na východ do Bengálska. Zároveň s šířením reformních učení však sílila i bráhmanská protireakce a snaha o znovuupevnění sociální hierarchie. Původní sociální systém nakonec převládl, i když přijal z buddhismu některé podněty, kterými se od původní bráhmanské ortodoxie lišil například princip ahinsy. Zároveň rozšířil původně úzce vymezenou cestu k bohu skrze rituál (a tudíž přístupnou pouze bráhmanům) o cestu oddanosti (bhakti), která umožňovala náboženský prožitek každému člověku, a tudíž byla masově jistě přitažlivější než náročná buddhistická či džinistická cesta odříkání a sebekázně. Takto modifikovaný bráhmanský systém nazýváme hinduismem, i když tento název mu byl vlastně přidělen zvnějšku (slovo je persko-arabského původu, muslimští příchozí tak nazývali obyvatele povodí řeky Indu, a pojmenování hindú pak označovalo nevěřící, tj. ne-muslimy). Hinduismus sám jako by neměl potřebu sebepojmenování, sebevymezení oproti vnějšímu světu; bylo to náboženství zvyklostí a tradice, které tu bylo odjakživa, jak často rádi říkají i současní hinduisté. Ještě celé první tisíciletí n. l. koexistoval hinduismus na Indickém subkontinentu s buddhismem (v menší míře s džinismem) v podstatě paralelně a toto soužití bylo podle všeho nenásilné. Teprve kolem přelomu. a. tisíciletí byl buddhismus pokojnou cestou téměř vytlačen; dnes je buddhistů v Indii asi jen %, což je ovšem téměř milionů lidí (mnohem více vyznavačů má však ve východní a jihovýchodní Asii), džinistů ještě méně. Džinismus se masovým náboženstvím nestal nikdy, jeho význam překryl zpočátku buddhismus, později hinduismus. Jako nejpravděpodobnější důvody, proč hinduismus na Indickém subkontinentu nakonec v průběhu. tisíciletí n. l. převládl, se jeví následující: nesnadná, náročná cesta k mókše (tj. vysvobození z koloběhu životů), kterou původní učení buddhismu a džinismu nabízelo, a naopak vnitřní sociální soběstačnost hinduismu. Ten sice vychází z nerovnosti, poskytuje však člověku v každém sociálním postavení je-li poslušný norem srozumitelný návod k jednání prakticky v každé životní situaci, a v rámci hierarchie i jisté sociální bezpečí. Nakonec
13 První státní celky, buddhismus a hinduismus lze snad uvést i příchod islámu, ne snad v tom smyslu, že by buddhismus násilně vytlačil, spíše že mu přebral perspektivní konvertity od hinduismu, kteří se chtěli vymanit z kastovního systému. V hinduistické ortodoxní filosofii se ve stoletích kolem přelomu letopočtu zformovalo hlavních škol: sánkhja, jóga, njája, vaišéšika, mímánsa a védánta. Jejich společným rysem byla idealistická koncepce bytí v návaznosti na upanišady, hledání cesty k vysvobození ze strastného koloběhu životů a označení nevědomosti jako hlavní překážky na této cestě. Pro neortodoxní Bengálsko měla, spíše až v moderní době, největší význam védánta, a to zejména v reformních interpretacích myslitelů. a. století, jako byli Svámí Vivékánanda a Rabíndranáth Thákur (viz níže o bengálském modernismu). Buddhismus se stal ne sice přímo státním kultem, ale velmi rozšířeným náboženstvím Indického subkontinentu za dynastie Maurjů, zejména za jejího nejslavnějšího panovníka Ašóky ( před n. l.), který se pravděpodobně stal jeho stoupencem; v této době se také zřejmě rozšířil do Bengálska. Maurjové vládli rozsáhlé říši Magadha, založené v. století před n. l., k níž bylo Bengálsko připojeno počátkem. století před n. l. Hlavním městem říše byla Pátaliputra, dnešní Patna (hlavní město indického svazového státu Bihár). Ašóka připojil k říši také území východní Kalingy a poprvé v dějinách sjednotil téměř celý subkontinent. Buddhismus pak v Bengálsku převládal po celé. tisíciletí n. l., déle než na indickém severu a západě. Magadhská říše se rozpadla ve. století před n. l., kdy ji dobyla severoindická bráhmanská dynastie Šungů. V době svého největšího rozsahu říše Šungů zahrnovala i část východního Bengálska, mimo jih ganžské delty. Další velké indické říše na území Bengálska nezasáhly vůbec či jen okrajově do jeho západní části (Kušánové, původem ze střední Asie, kteří vládli v severní a severozápadní Indii v. století n. l.). V této době se významnou mocností v oblasti východní Indie stala již zmíněná Kalinga, na území Bengálska však nezasahovala. V Bengálsku existovalo až do. století n. l. po rozpadu říše Maurjů několik nevelkých nezávislých, prosperujících království, zejména Pundravardhana na severu, Daváka ve střední části či Samátatta na jihu.
Nejstarší období 14 Politický vliv severoindického mocenského centra sem zasáhl teprve ve. století n. l., kdy se Bengálsko stalo součástí rozsáhlé říše Guptovců (kromě království Samátatta na jihu). Guptovské období se pro oblasti severní, západní a východní Indie považuje za zlatý věk klasické hinduistické (sanskrtské) literatury, elitní kultury, umění a filosofie. Guptovská říše se v. století rozpadla pod nájezdy tzv. Bílých Hunů. Významnými regionálními politickými celky byly v této době ve východní Indii království Kámarúpa (dnešní Ásám, svazový stát na SV Indické republiky) a Gauda (v té době Bihár; název Gauda se později ujal pro označení severní a západní části Bengálska). Nejvýznamnější panovník Gaudy Šašánka (. století) dobyl i větší část Bengálska. V severní Indii tehdy existovala říše krále kašmírského původu Harši. Harša po Šašánkově smrti dobyl západní část Bengálska, zatímco východní část připadla Kámarúpě. Po rozpadu Haršovy říše buddhismus ze severní Indie ustupuje. Jak už bylo řečeno, východní Indie tíhla spíše k heterodoxním náboženským směrům. Předárjovské přírodní kulty plodnosti spolu s magickými praktikami daly vzniknout esoterickému směru známému jako tantrismus, který usiloval o znovunastolení původní harmonie bytí překonáním duality mezi ženským a mužským principem; součástí tantrického rituálu bylo i sexuální spojení, které bylo symbolem tohoto znovusjednocení. Tantrismus pronikl do hinduismu i do buddhismu; tantrický (tzv. vadžrajánový) buddhismus má svůj původ právě ve východní Indii. V tomto období už do buddhismu pronikla mytologie, zejména pod vlivem hinduismu, ač byla původně tomuto učení cizí. Některé buddhistické školy zůstaly méně mytologické, jako např. théraváda ( učení starších, jediná dochovaná podoba školy hínajána, doslova: malý vůz, malá cesta), která zdůrazňovala věrnost původnímu buddhistickému kánonu. Mytologie pronikla do vadžrajány a také do školy mahájána (doslova: velký vůz, velká cesta), která byla obecně otevřenější novým inspiracím než théraváda, včetně mytologických. K rozkolu v buddhismu a rozpadu na mahájánu a hínajánu došlo na druhém buddhistickém koncilu asi sto let po Buddhově smrti. Konfliktními tématy se stala otázka přísnosti mnišské kázně a možnosti volnější interpretace budd-
15 První státní celky, buddhismus a hinduismus histického kánonu. V mahájánovém buddhismu se pak zformoval panteon uctívaných bytostí, které ve vadžrajánovém směru zpravidla měly mužský i ženský protějšek. Indický tantrismus v praxi ovšem nepředstavoval větší rovnoprávnost žen; význam ženského prvku se omezoval na oblast duchovního uctívání, tantriky však byli muži, pro něž bylo spojení se ženou spíše prostředkem k dosažení harmonie a vysvobození z koloběhu životů než rovnocenným usilováním o vzájemnost. Na přelomu. tisíciletí n. l. kulminoval proces tvoření novoindických jazyků, mezi nimi i bengálštiny, jejíž literární tradice tímto obdobím začíná. Nejstarší písemné památky patřily k výše zmíněnému tantrickému proudu, buddhistickému i hinduistickému. Tyto mystické poetické texty, zvané čardžágíta, však byly psány jazykem jen pro zasvěcené tantriky (tzv. sandhjábháša = jazyk soumraku), jemuž nezasvěcenec nerozuměl, resp. neznal specifické významy slov. Čardžágíty jsou nejstaršími památkami v novoindických jazycích vůbec. V době, kdy se Indický subkontinent hinduizoval, ovládla Bengálsko, Bihár a část dnešní severní Urísy dynastie Pálů ( ) bengálského původu. Za jejího panování Bengálsko prožívalo relativní politický klid, prosperitu a kulturní rozmach, i když se střídala období pevnější konsolidace a rozdrobenosti (zejména přelom. a. století). Pálové vyznávali buddhismus, vůči hinduismu však byli tolerantní, a to jak uvnitř své říše, tak i navenek. Aktivně ovšem podporovali buddhismus a jejich říše se stala významným centrem buddhistické vzdělanosti. Přes pálské Bengálsko směřoval buddhistický vliv jednak do Tibetu, jednak do Barmy i do dalších zemí jihovýchodní Asie. K rozsáhlé hinduizaci Bengálska došlo teprve za následující hinduistické dynastie Sénů, původem snad z jihozápadní Indie. Sénové se v Bengálsku usadili už v první polovině. století a vládli mu do počátku. století. Hinduismus se v té době už rozlil do různých směrů, z nichž nejvýznamnějšími proudy dodnes zůstaly tři: šaktismus, šivaismus a višnuismus. Šaktismus byl blízký tantrismu, vycházel z uctívání ženského tvůrčího kosmického principu šakti (síla) a byl směrem neortodoxním. Šivaismus a višnuismus se nazý-
Nejstarší období 16 vají podle dvou ze tří hlavních (mužských) bohů klasického hinduistického panteonu, Šivy a Višnua. Třetím z této trojice je Brahma, vlastně personifikace abstraktního, rodově neutrálního duchovního principu brahma, o němž hovoří upanišady. Snad pro složitost tohoto konceptu zůstal Brahma (i poté, co se z duchovního principu změnil na božstvo ) pro běžné hinduisty spíše odtažitým. Šiva je božstvem rozporuplným, je hrozivý i milostivý, asketický, i spojený s divokou přírodou jako Pán zvířat, obsahuje i zřetelný předárjovský prvek, totiž kult mužské plodivé síly. Šiva a Šakti (personifikovaná v různých mytologických podobách) pak tvoří základní božský pár, mužskou a ženskou dualitu, jejichž spojení je základní podmínkou existence života (z přírodního hlediska) i harmonizace protikladů (z duchovního hlediska). V Bengálsku jsou nejčastějšími personifikacemi šakti mateřská a bojovná, ochranitelská Durga, či hrozivá bohyně Kálí. Kult ženských božstev a jejich slavností zde dodnes zůstaly výraznou součástí každodenního života. Višnu je božstvem nápomocným, příznivým, které svět a lidstvo chrání, je-li v nebezpečí. Zrozuje se proto v různých podobách (avatárech), a to zvířecích, pololidských i lidských. Těchto avatárů je deset a nejznámějšími z nich jsou Ráma, hrdina klasického eposu Rámájana, a Kršna (bengálsky Krišna, novoindické jazyky nemají slabikotvorné r). Právě Kršna vystupuje ve druhém hlavním klasickém eposu Mahábhárata jako jedna z hlavních postav mahábhárátské knihy Bhagavadgíta (Píseň vznešeného), přeložené do češtiny vícekrát. Je to filosofický text, v hinduistické tradici jeden z nejvýznamnějších; k jeho hlavním myšlenkám patří prosazování prioritní úlohy dharmy, božského řádu, který předepisuje jednotlivým varnám specifická práva i povinnosti a který je podle Bhagavadgíty nadřazen jiným principům, včetně ahinsy, neubližování. Kršna je ale i hrdinou četných lidových legend, které jej zdaleka nezpodobňují jen jako boha či udatného reka, vyprávějí i o jeho rozpustilém dětství a bujně nevázaném jinošství. V mytologické postavě Kršny tak zjevně splynulo více příběhů, hrdinských legend (které snad mohly mít i určité historické jádro) a lidových vyprávění. Poezie milostných legend (láska Kršny k pastýřce Rádze) i dětských příběhů s kršnovskou tematikou je výrazným tématem bengálské literatury od. století až
17 První státní celky, buddhismus a hinduismus do období modernismu. V kršnovském proudu hinduismu se také nejvýrazněji rozvinula zmíněná duchovní cesta uctívání božství prostřednictvím citu a mystické oddanosti, bhakti. Panovníci Sénů byli někteří šivaisty, někteří višnuisty, a právě višnuistický směr ke konci panování Sénů převládl. Sénové podporovali hinduistickou vzdělanost i písemnictví; k nejznámějším literárním dílům, vzniklým na jejich dvoře, patří zpracování kršnovské legendy básníka Džajadévy, Gítagóvinda. Není však psaná v bengálštině, ale v kanonickém sanskrtu; bengálština byla v té době pouze jazykem neortodoxních textů (zmíněné starší čardžágíty) a lidové, ústně tradované literatury. Na přelomu. a. století říše Sénů politicky slábla, okrajové oblasti od ní začaly odpadat a vytvářet drobné samostatné státní celky. Nad buddhismem začal převládat hinduismus. Do této situace ve. století vstoupil se značným zpožděním oproti západní Indii nový politický, kulturní, sociální, a hlavně náboženský faktor islám.
Od středověku po britské panství Bengálský islámský středověk Muslimští dobyvatelé začali na území Indického subkontinentu pronikat už od. století n. l., necelé století poté, co se na Arabském poloostrově islám konstituoval jako nový sjednocující duchovní, kulturní i politický proud. Do Bengálska však pronikl mnohem později než do Indie západní a severní. Na východ Indie rozšířil muslimské panství teprve panovník afghánského (tádžického) původu Muhammad z Ghóru. Muslimská vojska vedená jedním z jeho vojevůdců tureckého původu, Muhammadem Bachtijárem Chaldžím, dobyla počátkem. století i většinu bengálského území slábnoucí říše Sénů. Po smrti Muhammada z Ghóru ( ) se další z jeho tureckých generálů, Kutbuddín Aibak, zmocnil vlády nad jeho indickými državami a založil v severní Indii novou říši Dillí ský sultanát která se zde (pod různými dynastiemi) udržela až do. století. Rok je pak v dějinách subkontinentu považován za přelom epochy a označuje se jako konec indického starověku. Větší část Bengálska zůstala pod nadvládou nové turecké dynastie (tzv. otrocké, poněvadž Kutbuddín Aibak byl původně otrokem Muhammada z Ghóru) v zásadě do. let. století, i když už v tomto období ústřední moc Dillíského sultanátu čelila v této oblasti snahám o uzurpaci moci ze strany svých důstojníků a místodržících. Tito uzurpátoři (např. ve druhém desetiletí. století) prosazovali islám v Bengálsku zpravidla velmi militantním způsobem. Bengálsko bylo v zásadě oblastí rebelskou a nikdy plně nekontrolovanou, k čemuž přispívalo i přežívání drobných hinduistických enkláv. Koncem. let. století odstředivé snahy zvítězily a v roce v Bengálsku vznikl nezávislý sultanát. Islám lze obecně charakterizovat jako náboženství, založené na zjevení, které má mít univerzální platnost pro všechny lidi. Tím se liší od hinduismu, který se stal v podstatě uzavřeným, sociálně mytologickým systémem obyvatel Indie (i když existují i menšiny mimo indické území, nejznámější jsou hin-
19 Bengálský islámský středověk duisté na indonéském ostrově Bali). Islám částečně vychází ze společných mýtů židovských a křesťanských, s židovstvím a křesťanstvím v mnohých ohledech souzní v představě jediného neviditelného boha a v odmítnutí archaických, přírodních náboženských kultů, které své bohy a bohyně zobrazují. Odmítá i cyklické pojetí dějin. Dějiny vidí naopak jako lineární proces, počínající stvořením a končící božím soudem, kdy budou spravedliví a věrní odměněni rájem. Neuznává (na rozdíl od upanišad) jednotu univerzálního a individuálního duchovního principu, lidská duše netvoří mystickou jednotu s bohem. Dobro a zlo islám nevnímá jako projev karmického zatížení, ale jako mravní problém svobodné volby člověka. Mnohé biblické postavy ctí jako proroky, včetně Ježíše, jehož spasitelskou úlohu, ani úlohu božího syna však nepřijímá. Pečetí proroků je podle islámu Muhammad, který však na rozdíl od Ježíše nebyl nikdy zbožštěn. Posvátným textem muslimů je korán, o němž muslimové říkají, že to je věčné a nestvořené slovo, které sdělil bůh Alláh Muhammadovi; z ortodoxního hlediska by se tedy neměl překládat do cizích jazyků. V mešitách po celém světě, včetně bangladéšských, se skutečně uchovává korán v arabštině. Původní národně arabský charakter islámu byl však brzy v průběhu územních expanzí setřen a na podmaněných územích se začaly vytvářet muslimské mocenské elity místního původu. Dnes je územní rozsah islámu značný zhruba řečeno od Maroka po Indonésii; významným politickým faktorem je i na Filipínách, kde je však početně zastoupen méně než % obyvatel. Původně rozličné kulturní tradice islámských zemí dodnes představují vnitřní různorodost tzv. islámského světa, ať už z hlediska ekonomické úrovně, typu politického systému nebo liberálního či ortodoxního pojetí náboženství. Islám vytvořil nové společenství (arabsky umma, obec), založené nikoli na pokrevních svazcích, ale na společné víře. Ve víře jsou si všichni muslimové rovni; spirituální rovnost existuje i mezi muži a ženami, ne ovšem rovnost společenská. Z genderového hlediska je islám náboženstvím výrazně patriarchálním, zařazujícím ženu do soukromé sféry, v čemž se v principu od hinduismu neliší, i když konkrétní jednotlivé odlišnosti tu samozřejmě jsou. Víru podle koránu považují mus-
Od středověku po britské panství 20 limové za podmínku cesty ke spáse a jsou povinni ji šířit. Tato povinnost, džihád, má různé interpretace: může znamenat šíření násilnou cestou, ozbrojeným bojem, i pokojnou cestou, přesvědčováním a osvětou. Oběma způsoby se islám v historii šířil i do Bengálska. Přímořská poloha Bengálska umožnila poměrně brzy kontakt s arabskými obchodníky, s nimiž přicházeli i učitelé a hlasatelé islámu. Bengálsko kromě toho nebylo, jak už bylo řečeno, oblastí hinduistické ortodoxie, byly zde poměrně početné nízké varny a kasty, pro něž byl hinduismus ze sociálního hlediska vlastně nevýhodný, a byl zde stále nezanedbatelný počet buddhistů. Pro hinduistické skupiny, stojící na spodních stupních společenského žebříčku, i pro buddhisty, na něž do té doby vládnoucí hinduismus tlačil, se tedy začal jevit islám se svým učení o rovnosti ve víře jako velmi přitažlivá alternativa. Zejména nižší sociální vrstvy hinduistické společnosti na islám přestupovaly podle všeho dobrovolně což v té době ovšem znamenalo rozhodnutí otce rodiny (manželka mohla těžko přestoupit na jinou víru ze svého rozhodnutí, bez vědomí, či dokonce proti vůli svého manžela). V bengálské muslimské komunitě se tak vytvořila specifická sociální situace, která přežila až do moderní doby: muslimy byli na jedné straně nebengálští přistěhovalci, tj. politické špičky, na straně druhé rostl počet konvertitů hlavně z nejnižších vrstev. K důvodům sociálním se přidaly i nové náboženské lidové proudy. Spolu s dobyvateli do Bengálska přicházeli i potulní kazatelé a mystikové (súfíové), kteří působili přímo mezi lidmi a hlásali hledání boha cestou oddanosti a vzájemné lásky mezi lidmi. Tyto myšlenky byly velmi blízké višnuistické (krišnovské) cestě bhakti; hinduistická a islámská mystika a hinduismus a islám vůbec se tak v lidových formách náboženství v Bengálsku během středověku prolínaly a vytvořily synktretické podoby (zejména od. století). A to jak v rovině lidového náboženství a lidového umění, např. v písních potulných mystiků (báulů viz podkapitola Kultura nezávislého Bangladéše), tak v rovině politického náboženství. O tom svědčí i skutečnost, že sami bengálští sultáni byli patrony některých višnuistických literárních děl a mnozí se nechali oslovovat hinduistickým panovnickým titulem rádža.
21 Mughalské Bengálsko Jazykem dvorské literatury za Dillíského sultanátu byla v Bengálsku perština, která nahradila sanskrt hinduistického období. Ještě více než půlstoletí po vzniku nezávislého bengálského sultanátu zde také dominovala mocenská elita nebengálského původu, která patřila buď k potomkům muslimských dobyvatelů, nebo k přistěhovalcům z muslimských zemí. Teprve v první polovině. století se islám v oblasti skutečně bengalizoval, a to po stránce politické i kulturní. Významným východiskem k této bengalizaci bylo panování Džaláluddína Muhammada ( ), který pocházel z významného bengálského hinduistického rodu a přestoupil na islám patrně z pragmatických politických důvodů. Do vyšších úřadů začali za jeho vlády i za dalších (už původně muslimských) dynastií pronikat nejen muslimové bengálského původu, ale i bengálští hinduisté. Období sultanátu se stalo i dobou hospodářského rozkvětu, k němuž Bengálsko přivedl zejména na přelomu. a. sto letí panovník Aláuddín Husain Šáh. Úrodná ganžská delta umožnila už Pálům vybudovat zde prosperující státní celek. Navíc od. a. století spolu se zavedením kolovrátku zásadně vzrostl význam textilní výroby, jejímž centrem a to zásadně překračujícím samotnou oblast se stalo právě Bengálsko. V tomto období bylo také významným centrem řemeslné výroby a díky své výhodné přímořské poloze na hranicích Indického subkontinentu i centrem obchodu. Nejvýznamnějšími středověkými bengálskými městy byly Lakhnautí a Gaur v západní části, ve východní pak Sonárgáon a Dháka. Mughalské Bengálsko Od roku se v severní Indii začala vzmáhat nová velká říše, která ovlivnila dějiny subkontinentu na několik dalších století říše Velkých Mughalů. Mughalové (ve starší literatuře označovaní jako Mogulové, což je ovšem anglicismus) byli dynastií turecko-mongolského původu. Během první poloviny. století ovládli severní Indii až k hranicím Bengálska. Zároveň koncem. let dobyl Bengálsko vladař afghánského původu, panující v sousedním Biháru, Šér Chán Súr (později přijal jméno Šér Šáh), který sváděl boj o moc nad tímto územím s mughalský-
Od středověku po britské panství 22 mi panovníky. Plně konsolidovat mughalskou moc nad severní Indií a rozšířit ji i do Indie východní a střední se podařilo až císaři Akbaru Velikému ( ). Největšího územního rozsahu pak říše dosáhla v. století, kdy sjednotila (poprvé po staroindickém Ašókovi ve. století před n. l.) většinu Indického subkontinentu. Akbar připojil Bengálsko k říši Mughalů roku. Bengálsko poté přijalo nově zavedený mughalský systém správní i daňový a systém držby půdy, tzv. zamíndárí. Šlo o hierarchický, několikastupňový systém pronajímání půdy, který lze s velkou licencí přirovnat k evropskému feudalismu. Akbar byl vzdělaným panovníkem, prosazujícím náboženskou toleranci až synkretismus. Výrazem těchto snah byl i pokus založit novou indickou státní církev s panovníkem v čele, která čerpala nejen z podnětů islámských, ale i hinduistických, buddhistických a křesťanských; v té době na Indický subkontinent už přicházeli obchodníci i misionáři z Evropy. Tento pokus však Akbara nepřežil, do Bengálska se nové náboženství nerozšířilo vůbec. Všichni mughalští panovníci však nábožensky tolerantní nebyli; zejména poslední z nich, vládnoucí ještě rozsáhlé říši před úpadkem, Aurangzéb, proslul pronásledováním jinověrců. Po jeho smrti v roce se však velká říše rozpadla a Mughalům zůstalo jen nevelké území v okolí Dillí. Posledního mughalského panovníka sesadili až Britové po porážce Velkého indického povstání ( ). Po Aurangzébově smrti se pod vládou místních vládců (navábů) na půl století osamostatnilo i Bengálsko, než se stalo kořistí britské koloniální expanze. Hinduistická kulturní tradice bengálského středověku Středověké bengálské literární památky odrážejí skutečnost, že v bengálském hinduismu převládla tradice višnuistická. K nejstarším dílům patří parafráze eposů Rámájany a Mahábháraty; autorské pozornosti se těšila zejména višnuistická Rámájana. Nejslavnějším a patrně nejstarším zpracováním je bengálská verze básníka Krittibáse, kterou většina badatelů zasazuje do. století. Bengálské parafráze eposů se zpravidla vyznačují jednak důrazem na lyrické scény a emocionální
23 Bengálský středověk prožívání hrdinů a hrdinek, což odráží vliv lidového narativního stylu, jednak bengalizovaným prostředím. Krišnovská tematika (v bengálském kontextu dále píšeme Krišna) dala vznik jak epickým příběhům, přičemž za nejstarší bengálskou epickou skladbu se považuje převyprávění krišnovské legendy od Baru Čandídáse, tak lyrické poezii. Tradici bengálské mystické krišnovské poezie (lyrické písně zvané pada) založil bengálský bráhman Čaitanja. Ten se stal potulným asketou a kazatelem a zasvětil svůj život šíření duchovní cesty oddanosti bhakti. Pocházel ze západobengálského Nabadvípu, kde je jeho kult stále živý; po své smrti byl Čaitanja uctíván jako světec a jeho životopisy se staly samostatným literárním žánrem. Snad právě jeho velmi silný vliv je i jedním z důvodů, proč v západním Bengálsku až do moderní doby převažoval hinduismus nad islámem. Jak už jsme se zmínili, přetrval v bengálském hinduismu silný kult ženských božstev, zřejmě navazujících na předárjovské kulty plodnosti. Jednou linií ženských božstev byly personifikace kosmické síly šakti jako bohyně Durgy, Kálí či Párvatí, které byly v hinduistickém panteonu provdány za boha Šivu. V Bengálsku jsou však zejména Durga a Kálí (v podstatě dvě různé podoby téže bohyně) uctívány víceméně samostatně, na domácích oltáříčcích jsou často zobrazeny jen ony se svými božskými dětmi, zatímco choť a otec Šiva zůstává nevyjádřen. Druhou linii ženských božstev představují patrně původní předárjovské bohyně, jako například Manasa, mocná bohyně hadů, která také chrání před hadím uštknutím, anebo bohyně Šítala, jež chrání před neštovicemi. K poctě těchto ženských božstev vznikaly od. století bengálské epické skladby zvané mangaly, které zpravidla kombinují božský mýtus s narativním lidským příběhem. Mnohdy připomínají pohádkový žánr a staly se oblíbenými lidovými vyprávěními. Uctívání ženských božstev se odrazilo i v hudbě; od. století vznikaly tzv. šakti gítá (šaktické písně), skrze něž se energie šakti vyjadřuje. Tento hudební styl, který založil básník a hudebník Rámprasád ( ), ovlivnil i mnohé významné autory období modernismu, jako Thákura či Nazrula Isláma. Próza jako útvar vysoké literatury v tomto období neexistovala, poezie epika i lyrika měla náboženský rámec, v ben-
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.