Výsadková družstva Armády České republiky

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SPORTOVNÍCH STUDIÍ Katedra gymnastiky a úpolů Výsadková družstva Armády České republiky Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jitka Čihounková Vypracoval: Tomáš Plocr 3. ročník SEBS KOMB. 2011 Městečko Trnávka, 2O14

Prohlášení Prohlašuji, že tuto bakalářskou práci Výsadková družstva Armády České republiky jsem zpracoval samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu. V Městečku Trnávce dne: Podpis:. Tomáš Plocr

Obsah Úvod... 10 1. Vymezení pojmů... 6 1.1 Výsadková družstva... 6 1.2 Červený baret... 6 1.3 Hodnostní označení... 7 1.4 Dělení vojenských jednotek... 7 2. Výsadkové jednotky... 9 2.2 Historie... 9 2.1.1 Českoslovenští parašutisté na západní frontě... 9 2.1.2 Českoslovenští parašutisté na východní frontě... 10 2.1.3 Československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR... 12 2.1.4 Vytvoření výsadkového vojska československé armády... 12 2.1.5 Pěší prapor 71 československých parašutistů... 13 2.1.6 Vznik, průběh a zánik 22. výsadkové brigády... 14 2.3 Současnost... 16 2.2.1 601. Skupina speciálních sil generála Moravce... 16 2.2.2 4. Brigáda rychlého nasazení... 16 2.4 Struktura... 18 2.4.1 Výcvik... 18 2.4.1.1 SOE prvotní výcvik výsadkářů za druhé světové války... 19 2.3.1.2 Základní (výroční) tělesná příprava... 20 2.3.1.3 Profesní tělesná příprava... 21 2.4.2 Vybavení... 22 2.4.2.1 Výzbroj... 23 2.4.2.1.1 Zbraně... 23 2.4.2.1.2 Bojové dopravní a nákladní prostředky... 27 2.4.2.1.3 Technická podpora... 31 2.4.2.2 Výstroj... 32

2.4.2.1.1 Uniforma... 32 2.4.2.1.2 OVP (Osobní výsadkový padák)... 35 2.3.3 Využití... 35 2.3.3.2 Balkán... 35 2.3.3.2.1 Bosna a Hercegovina (IFOR, SFOR I, SFOR II)... 35 2.3.3.2.2 Kosovo (KFOR)... 39 2.3.3.2.3 Albánie (AFOR)... 41 2.3.3.2.4 Makedonie... 42 2.3.3.3 Turecko... 42 2.3.3.4 Irák... 43 2.3.3.5 Kuvajt... 44 2.3.3.6 Afghánistán... 46 2.3.3.6.1 ISAF (International Security Assistance Forces)... 46 2.3.3.6.2 Provinční rekonstrukční tým (PRT) Lógar... 47 2.3.3.6.3 MAT W (Military Advisory Team Wardak)... 48 Závěr... 50 3. Seznam použité literatury... 52 4. Seznam zdrojů obrázků... 53 5. Seznam zdrojů tabulek... 55 6. Seznam obrázků... 56 7. Seznam tabulek... 57 Resumé... 58

ÚVOD Jako voják z povolání u Armády České republiky, 43. Výsadkového praporu v Chrudimi, 4. Brigády rychlého nasazení, se setkávám s kladnými i zápornými názory na zařazení výsadkových družstev do resortu Armády České republiky. Výsadková družstva patří od počátku jejich založení k těm nejelitnějším útvarům v ozbrojených složkách ve kterémkoliv státě. Tyto elitní útvary jsou z hlediska materiálního zajištění nejlépe financovány a zásobovány nejkvalitnějším materiálem a vybavením pro boj s nepřítelem. K výcvikům těchto speciálních jednotek je zahrnována spousta speciálních tělesných příprav bojů zblízka, zvyšování fyzické zdatnosti a psychické odolnosti. Muži i ženy, kteří se odhodlají pracovat v rámci těchto složek, musí splňovat značně náročná kritéria, která jsou dána specifikací jednotlivých útvarů. Odměnou jím však může být, že se zapíší do dějin vedle takových válečných hrdinů, kteří byli, jak u vzniku výsadkových družstev, tak i u novodobých válečných konfliktů. Ani výsadková družstva v Armádě České republiky nejsou výjimkou. Naši vojáci těchto elitních útvarů se ženou vstříc nebezpečí a velkému fyzickému i psychickému náporu, avšak s obrovskou hrdostí plynoucí ze záštity České republiky a její vlajkou, kterou nosí hrdě na levém rameni. Důkazem tohoto hrdinství je i přísaha vojáka z povolání, kterou skládá každý z nich, také s vyjádřením: Pro obranu vlasti jsem připraven nasadit i svůj život. Každý, kdo prošel výsadkovým výcvikem a přispěl svým dílem k jeho tradici, je na příslušnost k paragánům naplněn hrdostí. Cíl práce Zmapování výsadkových družstev u Armády České republiky od jejich vzniku až po současnost. Stručné seznámení se strukturou, útvary, výcvikem, využitím a jejich působením v různých misích a mírových operacích v zahraničí. Jejich hrdinské činy, oddanost své práci a vlasti a nepostradatelnost ve struktuře Armády České republiky.

1. VYMEZENÍ POJMŮ 1.1 Výsadková družstva Výsadková družstva se od druhé světové války prosazují jako nový druh zbraně. Stali se pevnou součástí organizace všech početnějších armád. Za jistých okolností podmiňující jejich úspěch prokázali schopnost plnit poměrně širokou škálu bojových úkolů od drobných záškodnických a sabotážních akcí až po strategické. Všeobecným předpokladem úspěchu výsadkových družstev je alespoň dočasně získaná naprostá nadvláda ve vzduchu, sladěnost a koordinace jejich akcí s vojsky útočícími čelně v operačním, časovém i prostorovém smyslu, podpora jejich bojové činnosti letectvem a dokonalé zpravodajské zajištění (Minkewitzová, 2007, 5). 1.2 Červený baret Již po léta snad ve všech armádách dnešního světa vyjadřuje příslušnost jeho nositele k výsadkovým jednotkám, k vojenským parašutistům. Vojáci, kteří červený baret nosí na hlavách, absolvovali vzdušný výcvik v seskoku padákem, provázený tvrdou průpravou ve všech způsobech a formách pozemního boje. (Minkewitzová, 2007, 5) Výsadkářský baret má svou historii. Jako první byl zaveden u britských výsadkových jednotek. Ty se začaly vytvářet na počátku druhé světové války. Nastupovali k nim dobrovolníci od různých druhů vojsk. Každý měl nejen jinou uniformu, ale i pokrývku hlavy. Proto bylo potřeba sjednotit výstroj. Bylo stanoveno, že budou nosit baret. Zakladatel britských výsadkových vojsk generálmajor Browning se údajně nemohl dohodnout s další generálem na tom, zda má být modré či červené barvy, a tak požádali opodál stojícího vojáka, štábního písaře, aby je rozsoudil. Tomu modrý baret připomínal pracovní jednotky, a tak zvolil ten druhý. Základ, aby se z rudé barvy stal posvátný symbol výsadkářů na celém světě, byl položen. Díky němu později výsadkáři získají přezdívku rudí ďáblové, navíc si k této pokrývce hlavy vytvořili téměř posvátný vztah. (Marek, 2006, 42) Vojákům, kteří se dopustili nějakého přestupku či si neplnili úkoly, jsme zakázali nosit červený baret. Tuto praxi zavedli kdysi výsadkáři vycvičení ve Velké Británii, kteří u nás po válce zakládali výsadkové vojsko. Také nám se potvrdilo, že je velice účinná. Pro vojáky 6

to bylo horší, než jakýkoliv jiný trest, vzpomínal na tyto metody po letech podplukovník Petr Čejka, 1. velitel výsadkového praporu Chrudim. (Marek, 2006, 112) 1.3 Hodnostní označení Hodnostní označení slouží k určení posloupnosti velení u Armády České republiky, kde nejnižší hodností je vojín a nejvyšší armádní generál. (Viz obrázek č. 1) 1.4 Dělení vojenských jednotek Armáda: Organizovaný ozbrojený sbor státu, jehož úkolem je územní obrana. Sbor: Větší vojenská jednotka, tvořena dvěma či více divizemi (velí generálporučík). Divize: Největší jednotka, která provádí vojenské operace jako celek. Brigáda: Zvláštní typ jednotky, který může být částí divize, nebo může operovat samostatně. Pluk: Základní taktický celek s pevnou organizací (velitelství a dva až čtyři bojové prapory). Prapor: Vojenská jednotka čítající 300 1500 mužů, s velením major či podplukovník. Rota: Jednotka o 75 200 vojácích, velitelem roty je zpravidla nadporučík nebo kapitán. Četa: Jednotka, které velí ve většině případů nižší důstojník (např. poručík), dosahuje počtu čtyřiceti vojáků. Družstvo: Družstva člení četu do nejmenších jednotek o maximálním počtu dvanácti vojáků. 7

Obrázek 1 - Hodnostní označení 8

2. VÝSADKOVÉ JEDNOTKY 2.2 Historie Padák byl v československé armádě používán jako záchranný prvek personálu letectva od roku 1923. (Bílek, 2009, 6) 2.1.1 Českoslovenští parašutisté na západní frontě Z počátku se samozřejmě jednalo především o prostředky bývalé rakousko-uherské a především pak německé armády. Konkrétně to byl padák typu Heinecke. Právě na něm se také uskutečnil v září roku 1923 první seskok československého armádního letectva. K německým padákům přibyli americké Irwing a italské Salvator. Koncem dvacátých let minulého století byl v Praze představen první československý padák FPS-VI. Počátkem října 1931 se nadporučíku Ludvíku Pavlovskému podařilo překonat světový výškový rekord. Letoun opustil mezi Kostelcem a Brandýsem nad Labem ve výšce 8705 metrů s okamžitým otevřením padáku. O výstavbě výsadkové jednotky se v předválečné armádě začalo uvažovat až pod dojmem zkušeností s tímto novým druhem vojsk především v Sovětském svazu, Německu, Itálii a Francii. Rok 1937 byl věnován shromáždění potřebných informací. V polovině roku 1938 byla na leteckém odboru Hlavního štábu zpracována základní rozvaha. Ta počítala s vytvořením jedné parašutistické čety s vybraných dobrovolníků. Tento program s ohledem na mezinárodně-politické situace byl odvolán koncem roku 1938. První českoslovenští výsadkáři byli vycvičeni až během druhé světové války v zahraničí, kde spadali pod organizaci SOE 1. (Marek & Stehlík, 2006, 9-10) Výběrem vhodných vojáků pro výcvik byl pověřen na konci roku 1940 mjr. Karel Paleček, jenž získal deset dobrovolníků, kteří prošli výcvikem ve středisku vzdušného výcviku britské SOE. Ve stejné době vznikla také Zvláštní skupina D 2 při II. odboru MNO 3, 1 Special Operation and Executive organizace zřízena v Ringway u Manchesteru britským premiérem Winstonem Churchillem ve spolupráci s hnutím odborů okupovaných zemí pro boje v Evropě. Jejím úkolem bylo vycvičit dostatečný počet vojáků schopných nasazení ve speciálních operacích v německém týlu. 2 Účelové zařízení Ministerstva národní obrany československé exilové vlády v Londýně během druhé světové války. Jejím úkolem byly výcvik a příprava parašutistů vybraných pro výsadky do zemí střední Evropy okupovaných nacistickým Německem. 3 Československé Ministerstvo národní obrany v Londýně v době druhé světové války. 9

která ve spolupráci s SOE vycvičila do roku 1943 na 500 dobrovolníků a provedla 43 operací s nasazením 113 československých parašutistů, kteří plnili zpravodajské, organizátorské, kurýrní, spojovací a diverzní úkoly nejen v okupované vlasti, ale také ve Francii, Itálii a Jugoslávii. (Bílek, 2009, 6) Výběr se zaměřoval na svobodné vojáky československé armády bez jakýchkoliv závazků. Jednalo se o lidi inteligentní, povahově vyrovnané, zdatné, bez škodlivých návyků, jejichž věk nepřesahoval třicet let. Z potenciálních uchazečů byli předem vyloučeni Židé, Němci a lidé s nejrůznějšími anomáliemi. Od začátku panovala také shoda, že do akcí nebudou vysílány ženy. (Marek & Stehlík, 2006, 10-11) Poznatky z vedení bojové činnosti za druhé světové války nastolily mj. požadavek v sestavě čs. armády výsadkové jednotky a k jejich výstavbě využít především zkušeností, jak čs. parašutistů z Anglie, tak z formování 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Jedním z předních úkolů, které tehdy před prvním velitelem výsadkového vojska plk. Karlem Palečkem a jeho štábem v čele s mjr. generálního štábu Rudolfem Krzákem stály, bylo vytvořit potřebné organizační, kádrové a materiální předpoklady pro nově se tvořící druh vojska. (Minkewitzová, 2007, 19) 2.1.2 Českoslovenští parašutisté na východní frontě Poté, co byl německým přepadem zavlečen do války Sovětský svaz, otevřela se i na východní frontě cesta k výstavbě československé vojenské jednotky. A byli to právě parašutisté, o které měl východní československý spojenec zájem největší. V průběhu války tam došlo k zasazení československých parašutistů v mnohem širším měřítku než na frontě západní, posuzováno jak z hlediska strukturálního, tak početního. Do bojových akcí na československém území zasáhli parašutisté z východu ve stejnou dobu jako příslušníci Zvláštní skupiny D z Velké Británie. V podstatě měli stejné poslání a v pozadí jejich akcí stály podobné důvody, pouze míra československé kompetence byla rozdílná. Operace byly také od počátku provázeny řadou nepříznivých okolností, počínaje politickými zájmy SSSR, přes obtížný vývoj válečné situace, která do roku 1944 vzdalovala československé území z doletu světského letectva, až po vzájemnou nedůvěru mezi československou a sovětskou zpravodajskou službou. Tyto a další okolnosti poznamenaly činnost československých parašutistů na východní frontě řadou zvláštností, v čase války pro československou armádu 10

vesměs málo příznivých, pro válečný vývoj výsadkového vojska však nesporně užitečných jako zkušenost inspirující i varovná. (Minkewitzová, 2007, 12-13) V zájmu velmocenských ambicí se J. V. Stalin až do začátku léta 1941 pokoušel udržet SSSR mimo válečný konflikt a jeho oficiální zahraniční politika československý odboj v prvních válečných letech nepodporovala. Stavěl se odmítavě k plánům československé zahraniční vlády usilující o zřízení československé vojenské jednotky na sovětském území. S Německem se podílel na rozdělení Polska, při němž došlo ve východních oblastech Polska k zajetí několika set československých vojáků, snažících se uniknout německému obklíčení. Zbytky polského legionu (tzv. Východní skupina československé armády pod velením pplk. Ludvika Svobody prezident Československé socialistické republiky v letech 1968 1975) byly internovány a postupně odjížděly v transportech na Střední východ a do Francie. Pod vlivem rostoucího válečného nebezpečí začala sovětská strana usilovat o spolupráci jak s československou zpravodajskou službou v zahraničí, tak s domácím odbojem v Praze. V rámci těchto jednání souhlasila nakonec s tím, aby na západní Ukrajině působila československá zpravodajská skupina vedena plk. gšt. Heliodorem Pika. Než však mohla plně rozvinout činnost, zahájila německá vojska operaci Barbarossa, kterou 22. června 1941 přepadla SSSR. Po této dramatické události padly na sovětské straně všechny zábrany, Československo se stalo spojencem SSSR, který okamžitě politicky významně podpořil jeho osvobozenecký program. Za to požadoval a očekával okamžitou vojenskou pomoc tím, že na československá území budou vysíláni parašutisté se zpravodajskými a sabotážními úkoly, uvolnění ze skupiny vojáků internovaných v táboře NKVD 4 v Suzdale 5. Bezprostředně po přepadení SSSR Německem se československá zpravodajská skupina transformovala do oficiální Československé vojenské mise v SSSR, která se pokoušela vytvořit československou jednotku v podobě výsadkové brigády. Její snaha ztroskotala na nedostatku vhodných vojáků. Sovětské velení bylo tehdy příznivě nakloněno myšlence na vytvoření výsadkové jednotky z Čechoslováků, dokonce se pokoušelo celou tzv. Suzdalskou skupinu přecvičit na parašutisty s tím, že ji budou používat k sabotážním 4 Zpravodajská služba Ministerstva vnitra SSSR 5 Město v bývalém Svazu sovětských socialistických republik. Na území dnešního Ruska v oblasti Vladimirov. 11

a zpravodajským akcím v Československu. V této souvislosti došlo k prvním operacím z východní fronty na našem území. (Minkewitzova, 2007, 13) 2.1.3 Československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR V lednu 1944 začala v Jefremově výstavba 2. čs. Samostatné paradesantní brigády v SSSR, prvního výsadkového takticko-operačního určení čs. Armády v historii. Základem byli slovenští vojáci, kteří byli na přelomu října a listopadu 1943 hromadně zajati a přihlásili se ke službě u čs. Vojenské jednotky v SSSR. Již koncem ledna dosáhl počet příslušníků svazku 2 714 osob a bylo možné zahájit výcvik. Na počátku května 1944 byl svazek přesunut do Proskurova, kde pokračoval v intenzivní přípravě. Po zprávě o vypuknutí povstání na Slovensku chtěli vojáci letět na pomoc, ale brigáda byla včleněna do 67. Střeleckého sboru Rudé armády a nasazena jako pěší v Karpatsko-dukelské operaci, kde utrpěla vážné ztráty. Po stažení z bojů a soustředění v Krosně začal 26. září letecký přesun na bojující Slovensko. Vzhledem k vývoji situace dostala brigáda 28. října 1944 rozkaz přejít jako poslední povstalecká jednotka na partyzánský způsob boje. V listopadu byla velká část brigády soustředěna v Lomniské dolině a dál pokračovala v boji, od prosince jako 2. československá partyzánská brigáda generála Ludvíka Svobody. (Marek & Stehlík, 2006, 26 33) 2.1.4 Vytvoření výsadkového vojska československé armády S přípravnými pracemi na vytvoření výsadkových jednotek čs. Armády se započalo v srpnu 1945 na Hlavním štábu a velitelství letectva. Podle návrhu mírové organizace čs. Branné moci z července 1945 měla být postavena výsadková brigáda a z počátku bylo hlavním úkolem formulování koncepce pro budoucí výsadkové vojsko zda dát přednost malým skupinám typu commandos, určeným převážně k průzkumně-diverzním a sabotážním úkolům, nebo větším jednotkám, schopným plnit takticko-operační úkoly. V lednu 1946 připravilo Velitelství letectva návrh na zřízení Ústředního výcvikového střediska pro jednotky vzdušné pěchoty a počítalo se s tím, že výsadkové jednotky se stanou součástí letectva. Již od prosince 1945 však začal z iniciativy diverzního generála Heliodora Píky ve Vojenském výcvikovém táboře v Milovicích kurz prvních 41 instruktorů v seskoku padákem. Kurz zabezpečovaný brig. gen. Vladimírem Přikrylem, bývalým velitelem 2. Čs. Paradesantní brigády v SSSR, byl však pro nedostatek materiálu již v únoru 1946 zrušen. 12

V březnu 1946 byla při velitelství pěchoty vytvořena skupina jednotek dopravovaných vzduchem (JDV) vedená plk. Karlem Palečkem, která musela vyřešit v prvé řadě koncepční i praktické otázky výstavby výsadkového vojska. Zatímco plk. Paleček byl stoupencem vytváření zpravodajských a diverzně-sabotážních výsadků, gen. Přikryl preferoval budování vyšší takticko-operační jednotky. Oba vycházeli z vlastních válečných zkušeností plk. Paleček stál v čele Zvláštní skupiny D, která v Londýně připravovala výsadky do okupované vlasti, gen. Přikryl byl velitelem 2. čs. Paradesantní brigády v SSSR. Až po rozhodnutí vedení Ministerstva národní obrany v září 1946, že gen. Přikryl nebude pověřen řízením parašutistického výcviku v armádě, mohla skupina při velitelství pěchoty zahájit koncepčnější činnost, při níž využívala jak válečné zkušenosti, tak brala v úvahu potřeby a možnosti čs. armády. Postupně se podařilo připravit koncepci budování výsadkového vojska a vyřešit i základní technické, ekonomické a materiální otázky jeho výstavby. Výsledkem byl návrh na vytvoření úderné výsadkové brigády, která by pokrývala potřebu zpravodajské, sabotážní a diverzní činnosti. Velitelství letectva připravilo vlastní návrh na zřízení Ústředního výcvikového střediska pro jednotky vzdušné pěchoty počítající s postavením vyšší jednotky schopné plnit takticko-operační úkoly. Koncepční spor byl vyřešen v únoru 1947, kdy Hlavní štáb rozhodl o definitivním vytvoření skupiny jednotek dopravovaných vzduchem při velitelství pěchoty a postavení výcvikového praporu jako základu, z něhož postupně vzejde širší organizace výsadkových jednotek. Preferována byla orientace na malé a střední, dokonale připravené diverzně-sabotážní výsadky, otázka výstavby takticko-operačních jednotek měla být řešena následně. Skupina výsadkových jednotek při velitelství pěchoty zahájila svou činnost v květnu 1947, jako datum zřízení výsadkového praporu byl určen 1. říjen téhož roku. (Bílek, 2009, 59 71) 2.1.5 Pěší prapor 71 československých parašutistů Byl vytvořen 1. října 1947 v Zákupech u České Lípy a jeho velitelem byl mjr. Oldřich Talášek. Podle organizačního schématu měl mít tři roty, z nichž jedna by byla úderná pro zvláštní úkoly, další dvě roty spolu s rotou těžkých zbraní a kluzákovým prvkem měly představovat základ pro organický výsadek. Hlavní štáb prosazoval umístění výcvikové základny do vojenských prostorů Doupov či Milovice, ale plk. Palečkovi se podařilo prosadit dislokaci v prostoru Mimoně: hlavním ubytovacím prostorem se stal objekt bývalé Lesnické školy v Zákupech, velitelství spolu s ubytovnou důstojníků bylo v místním zámku, na letišti 13

v Hradčanech byla zřízena základna vzdušného výcviku a ve Stráži pod Ralskem vzniklo středisko pro výcvik specialistů a pořádání kurzů. (Stehlík, 2010, 16 19) 2.1.6 Vznik, průběh a zánik 22. výsadkové brigády Na počátku roku 1952 se vytváří základní předpoklady pro postavení výsadkového svazku. Jsou již ustaveny hlavní útvary tvořící organizační skelet budoucí vyšší jednotky. Dne 15. 3. 1950 byl zřízen v posádce Žilina (nejdříve v Trenčíně) 65. výsadkový prapor ve stejně organizaci jako předešlý 71. výsadkový prapor. V roce 1951 byly položeny základy k dalším dvěma útvarům. Výnosem MNO byl zřízen 172. mechanizovaný výsadkový prapor v posádce Košice, který byl později reorganizován na 72. výsadkový prapor ve stejné organizaci jako 71. výsadkový průzkumný prapor. Stejným nařízením byl ustaven 173. výsadkový dělostřelecký oddíl v posádce Sabinov. Výnosem MNO byla 1. 10. 1952 zřízena 22. výsadková brigáda. Jádrem brigády se staly reorganizované 71., 65. a 72. výsadkové průzkumné prapory a 173. výsadkový dělostřelecký oddíl. Nově se vytvořilo velitelství a štáb brigády, brigádní výsadková škola a jednotky bojového zabezpečení. Reorganizace byla spojena s rozsáhlými dislokačními přesuny, které vyústily do následující podoby 22. výsadkové brigády: brigádní velitelství s jednotkami bojového zabezpečení, 65. A 71. výsadkový prapor ve třech kasárnách v posádce Prešov, 72. výsadkový prapor a brigádní výsadková škola v posádce Košice. V roce 1955 bylo zrušeno velitelství výsadkového vojska, jeho odborné úkoly převzala výsadková skupina na Správě bojové přípravy (SBP) MNO. V roce 1957 byla v posádce Sabinov ze sestavy brigády utvořena průzkumná rota zvláštního určení (ZU), která byla po dvou letech rozšířena na 22. výsadkový průzkumný prapor, jenž byl přemístěn do Prešova. 22. výsadková brigáda přešla v roce 1958 do přímé podřízenosti SBP MNO a stala se organizační základnou pro všechny formy výsadkového výcviku ČSLA 6. 6 ČSLA - Československá lidová armáda 14

65. výsadkový prapor a nově vytvořený 22. výsadkový průzkumný prapor se v červenci a srpnu 1960 přesunuli do Holešova a všechny ostatní útvary a jednotky 22. výsadkové brigády se stěhovali do Prostějova. Redislokační maratón byl dokončen v roce 1961, kdy byl 65. výsadkový prapor přemístěn do posádky Prostějov, zatímco 22. výsadkový průzkumný prapor byl vyčleněn z podřízenosti 22. výsadkové brigády, přeformován na 7. průzkumný pluk ZU a ponechán v Holešově. Všechny útvary a jednotky 22. výsadkové brigády tak byly soustředěny v posádce Prostějov. Až do roku 1968 nastalo nejvýznamnější období rozvoje výsadkových jednotek naší armády. (Minkewitzová, 2007, 33 36) Nejvýznamnější kapitolou v historii 22. výsadkové brigády byla účast na spojeneckém cvičení Vltava 1966. Toto vojenské vystoupení bylo největším nasazením československých vojenských výsadkářů od ukončení 2. světové války. Výsadková brigáda předvedla nejen svoje technické možnosti, ale i mimořádné schopnosti a dovednosti všech zúčastněných příslušníků. Pro cvičení Vltava byla vytvořena cvičná výsadková divize. Její základ tvořili příslušníci útvarů a jednotek 22. výsadkové brigády, vojáci z povolání, vojáci v základní službě a záloh pod velením plk. Františka Mansfelda. Zúčastněné jednotky 22. výsadkové brigády na tomto cvičení splnily všechny úkoly beze zbytku. Cvičení prokázalo vysoký stupeň připravenosti, bojové použitelnosti, schopnosti rychle se adaptovat a zvládnout jakékoliv úkoly. Vysoká fyzická zdatnost a psychická odolnost prolínala celou činností. Cvičení potvrdilo jak velké organizační schopnosti a tvůrčí kreativitu velitele a štábu vytvořené divize, tak velitelů a štábů podřízených útvarů. Srpen 1968 a období po něm dramaticky poznamenalo historii výsadkové brigády a dalších průzkumných výsadkových útvarů. Události bezprostředně po vstupu sovětských vojsk do posádky Prostějov by si zasloužily samostatnou studii. V důsledku předcházejících událostí byla 22. výsadková brigáda k 1. 9. 1969 znovu reorganizována na 22. výsadkový pluk. Do tohoto roku byly jednotky útvaru cvičeny podle tehdejšího sovětského vzoru jako hromadné takticko-operační výsadky s úkoly obsadit a do příchodu hlavních sil bránit významné vojenské objekty. Koncem roku 1976 byl 22. výsadkový pluk reorganizován na 22. výsadkový pluk ZU, byly zrušeny výsadkové prapory a výsadkové průzkumné roty armád byly rámcovány. 15

Tím se kruh uzavřel, skončila koncepce použití výsadkových jednotek jako taktickooperačního výsadku. Postupně zanikly jednotky hromadných výsadků a pluk se zaměřil na výcvik malých průzkumných skupin, které byly určeny k vysazení do týlu protivníka s úkoly průzkumné a diverzní činnosti. V roce 1987 byl útvar reorganizován na 22. výsadkovou brigádu speciálního určení (SU). (Stehlík, 2010, 20-23) 2.3 Současnost 2.2.1 601. Skupina speciálních sil generála Moravce V listopadu 1992 proběhla reorganizace a 22. výsadková brigáda SU je přejmenována na 6. Speciální skupinu. 1. 6. 1993 je útvar přejmenován na 6. speciální středisko a 1. 10. 1995 vzniká 6. speciální brigáda Generálního štábu Armády České republiky (GŠAČR), jejíž struktura se v roce 1998 přizpůsobila strukturám speciálních jednotek armád států NATO. V roce 1999 prezident republiky Václav Havel propůjčil brigádě čestný historický název Brigáda generála Moravce. Po březnu 1999, kdy ČR vstoupila do Severoatlantické aliance NATO, se struktura útvaru ještě více přiblížila standardům tohoto uskupení. 1. 10. 2001 vznikla 6. skupina speciálních sil generálního štábu. Poslední reorganizací ke dni 21. 7. 2003 byl útvar přejmenován na 601. skupinu speciálních sil. Špičkový útvar Armády České republiky, nositel historického čísla útvaru VÚ 8280, je důstojným pokračovatelem tradic 22. výsadkové brigády. (Stehlík, 2010, 42-125) 2.2.2 4. Brigáda rychlého nasazení O vzniku brigády rychlého nasazení se začalo rozhodovat v druhé polovině roku 1993. Duchovním otcem tohoto nového svazku se stal generál Karel Kuba. Původem výsadkář, který kdysi sloužil ve 22. výsadkové brigádě. Zde prošel velitelskými funkcemi od čety až po prapor. V roce 1993 se stal inspektorem pozemního vojska. Ze všeho nejvíce ho mrzelo, že po roce 1968 byl jeho výsadkový útvar redukován na pluk. S o to větší vervou se pustil do budování nového výsadkového svazku. Uvědomoval si ale také, že po skončení studené války se mění nejen role naší armády, ale především charakter konfliktů ve světě. Bylo mu jasné, že těžké obrněné svazky nahradí lehké mobilní formace, které kromě bojových budou schopny plnit i úkoly mírových operací. Zavedení povinné výsadkové přípravy pro všechny 16

vojáky z povolání brigády se zároveň mělo stát jakýmsi lakmusovým papírkem fyzické zdatnosti a odborných kvalit. Základním kamenem brigády rychlého nasazení se stal 71. výsadkový prapor v Chrudimi, který v době jejího založení existoval již pět let. Také další jednotky se měly vytvářet na základě existujících tankových, dělostřeleckých a mechanizovaných útvarů. Od září roku 1993 se v Chrudimi začalo přeškolovat prvních 33 důstojníků a praporčíků na profesi výsadkáře. Instruktoři výsadkové přípravy se rekrutovali z nejschopnějších výsadkářů především chrudimského praporu. Postupně si ale každý útvar vytvořil svůj instruktorským tým. Oficiálně vznikla 4. brigáda rychlého nasazení (BRN) nařízením náčelníka Generálního štábu 14. ledna 1994. Cvičit začala ale až 1. července tohoto roku. Jejím velitelem se stal pozdější náčelník Generálního štábu v té době plukovník Jiří Šedivý. Brigáda byla budována jako moderní svazek s velkou mobilitou a vysokým stupněm bojové pohotovosti. Výsadkovým výcvikem měli postupně projít všichni vojáci z povolání. Ani červený baret nebyl úplnou samozřejmostí. Po určitém období diskuzí a zvažování různých variant, se ho ale nakonec podařilo zavést v celé brigádě. Výstavba brigády byla spojena i s řadou problémů. Svazek sídlil v sedmi posádkách. Ne všechny objekty byly v dobrém technickém stavu. Také jejich charakter ne vždy odpovídal novým požadavkům výcviku. Bylo tedy potřeba budovat. Ve většině posádek nebyl dostatek vojáků, kteří by dosahovali kvalit příslušníků 71. výsadkového praporu z Chrudimi. Umocňoval serovněž nedostatek padákového materiálu. Určité potíže byly s letovými hodinami, přepravní a výsadkové techniky. To mělo samozřejmě vliv na výsadkový výcvik, kterým měli projít všichni vojáci z povolání brigády. A tak se muselo přistoupit k určité redukci. Přesto se již do konce roku 1996, tedy za pouhých 30 měsíců, podařilo v přeškolovacích kurzech vycvičit 989 mužů a 15 žen v profesi výsadkář. Postupně se tedy začaly dostavovat výsledky. Vojáci přijali za své heslo brigády Tam, kde jiní nestačí.. Uvědomovali si, že patří k určité elitě armády. Tato motivace je vedla k tomu, že se heslo snažili v praxi naplnit i činy. Brigáda byla od svého vzniku podřízena přímo náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky. Po roce 1997 přešla pod velení velitelství pozemního vojska v Olomouci a po jeho transformaci pak pod velitelství společných sil. S blížícím se vstupem České republiky do NATO se jednotky brigády začlenily do aliančních 17

sil okamžité reakce. V květnu 1999 obdržel svazek od prezidenta republiky historický název Obrany národa. Přihlásil se tak k tradicím stejnojmenné ilegální odbojové vojenské organizace, která působila na území protektorátu za druhé světové války. Obranu národa založili generálové a vyšší důstojníci prvorepublikové československé armády. Při reformě armády v roce 2003 hrozilo, že bude brigáda rychlého nasazení přejmenována na 11. mechanizovanou lehkou brigádu. Toto nebezpečí se podařilo naštěstí zažehnat. Svazek ale musel projít reorganizací a redislokací. V jeho organizační struktuře zůstaly pouze tři bojové prapory, 41. mechanizovaný prapor Žatec, 42. mechanizovaný prapor Tábor a 43. Výsadkový prapor Chrudim. Brigádu dále tvoří velitelství a štáb, spojovací rota a provozní četa. Brigáda rychlého nasazení se pro vedení boje zpravidla posiluje jednotkami jiných druhů vojsk. Její bojová činnost je podporována palbou a údery dělostřelectva, taktického a vrtulníkového letectva. Je předurčena k okamžitému plnění bojových a speciálních úkolů při vojenském i nevojenském ohrožení republiky. Část jejich sil je možné využít i mimo naše území, a to pro operace NATO a OSN. (Marek, 2006, 115 118) 2.4 Struktura 2.4.1 Výcvik Podmínkou úspěšného použití výsadků v soudobém boji, je vysoký stupeň jejich vycvičenosti. Každodenní intenzivní výcvik byl a dosud je alfou i omegou života brigády. Příprava jednotek je každoročně rozdělena na dvě hlavní výcviková období. Cvičí se šest dní v týdnu, minimálně třetina výcviku, zvláště pak střelecká a taktická příprava i ostrá střelba, je prováděna v noci. Elementární výcvik jednotlivce a specialisty je zakončen sladěním v četě a rotě. V každém výcvikovém období se uskutečňují dvě rotní a jedno praporní taktické cvičení s posilovými prostředky. Jedno ze cvičení je spojeno s praktickým vysazením a zpravidla s ostrými bojovými střelbami. Rotní cvičení bývá zpravidla třídenní, praporní pěti a vícedenní. K výcviku se obvykle vyhledává horský a zalesněný terén. Do každého praporního cvičení se zařazuje i decentralizovaná činnost, čili činnost na velkém prostoru. Jednalo se o průzkum a diverzně záškodnickou činnost realizovanou léčkami a přepady malých jednotek. Kromě těchto cvičení se útvary 4. brigády rychlého nasazení a štáb brigády zúčastňují každoročně součinnostních cvičení s vojsky nebo velitelsko štábní cvičení, ať už v rámci naší armády nebo Aliance. (Prezenční a informační centrum MO, 2009, 20) 18

Tělesná a výsadková příprava, dlouhé pochody a běhy jsou každodenní náplní života výsadkových jednotek. Všeobecně platí heslo: Výsadkář buď běží, nebo leží. Také sebeobrana a boj z blízka, stejně jako překonávání překážek na pověstné opičí československé překážkové dráze či dráze NATO, patří mezi běžné a oblíbené radovánky. V zimě se organizují dlouhodobá soustředění v horském a zalesněném terénu, kde kromě lyžařského výcviku je intenzivně nacvičován život v polních podmínkách blízkých bojovým a v přežití v týlu nepřítele. (Marek & Stehlík, 2006, 158) 2.4.1.1 SOE prvotní výcvik výsadkářů za druhé světové války První výsadkový výcvik československých parašutistů za druhé světové války zahájený počátkem května 1941 na britských ostrovech Ringway u Manchesteru. První ho z našich vojáků absolvoval Otmar Riedl, právě na Riedlovi se všichni, kteří se později podíleli na speciálních operacích, doslova učili. Vojáci tento výcvik absolvovali až po ukončení kurzu útočného boje. Během šedesáti hodin výcviku výsadkáři absolvovali pozemní přípravu a 4-5 seskoků, z toho jeden byl noční. Pozemní příprava byla zaměřena na parakotouly vpřed i vzad, skákalo se i z jedoucího automobilu a makety letounu, kde se trénoval správný odraz. Jak adepti snášejí pobyt ve vzduchu, se ověřovalo během půlhodinového letu letounem Whitley. Z těchto letounů se poprvé skákalo otvorem v podlaze z výšky 250 metrů. Další seskok byl již jen ze 150 metrů ve dvojicích. (Stehlík, 2010, 8 9) Pod vedením důstojníků, absolventů kurzu, věnovali každý den ráno půlhodinu bojovým hrám, jiu-jitsu 7, prostným cvikům, skokům do hloubky a přeskokům přes překážku. Každý týden byla organizována dvě odpolední cvičení trvající hodinu a půl. Výcvik byl zaměřen na pěchotní zbraně, na boj z blízka, v osadách, v lesích, ve dne i v noci. Výcvik probíhal se zátěží, která se postupně zvyšovala. Základem celého kurzu byl tvrdý tělesný trénink, který prolínal většinou předmětů. Vojáci cvičili převážně ve dvacetičlenných skupinách. Prohlubovali si návyky základního pěšího výcviku v boji z blízka, střelbě z pěchotních zbraní, házení granátů a vybraným prvkům judo a karate. Útočný boj se cvičil proti jedné či více osobám. Výsadkáři se opakovaně věnovali nácviku kopů, seků, pák a škrcení paží, oděvem, smyčkou. Dále pak použití nože, bodáku či pažby v boji, obraně proti nim, odzbrojování 7 Bojové umění, úpolový sport a sebeobranný systém, který se zaměřuje na úchopy, páčení a škrcení, jež se uplatňují hlavně v boji na zemi. 19

osob, jejich spoutání, eskortování atd. Úvodní hodiny boje z blízka byly věnovány určování zranitelných míst na těle protivníka a vedení smrtelných úderů rukou, případně nohou. Tyto metody se později rozšířily o tzv. tiché zabíjení. Nemalý prostor byl věnován střelecké přípravě. Místo tradičních zásad byl v tomto případě položen důraz na rychlost a cit pro střelbu. Vojáci se věnovali pudové a instinktivní střelbě v různých polohách a především za pohybu. Střílelo se na pohyblivé a mizivé cíle, v místnostech a na protivníka opětujícího střelbu. Zvláštností byla také střelba z jedoucích automobilů a motocyklů. Ženijní výcvik byl zaměřen především na používání zápalných prostředků a trhavin. Naši vojáci se již v té době učili pracovat s plastickými trhavinami, ze kterých si byli v případě potřeby schopni sami vyrobit výbušné a zápalné prostředky. Také destrukce a sabotáž patřili k základům výcviku. Zaměstnání bylo zaměřeno na ničení komunikací, železničních objektů, tunelů, mostů, stožárů, letadel, benzinových cisteren, zdrojů pitné vody, elektráren a lodí. (Marek & Stehlík, 2006, 12-15) 2.3.1.2 Základní (výroční) tělesná příprava Každý voják z povolání je povinen na svém systemizovaném místě plnit daná fyzická kritéria, která jsou zahrnuta ve výroční tělesné přípravě s různým hodnocením výkonů dle věku účastníků tohoto přezkoušení. Koná se každoročně v období května a června, kde vojáci mohou dosahovat hodnocení 1 4 (1 výtečně, 2 dobře, 3 vyhovující, 4 nevyhovující). Normy a výkony viz tabulka č. 1 a tabulka č. 2. 20

Tabulka 1- Výroční přezkoušení - vojáci Tabulka 2 - Výroční přezkoušení - vojákyně 2.3.1.3 Profesní tělesná příprava Mimo výroční přezkoušení musí vojáci absolvovat minimálně jednou ročně kontrolní testy, tzv. profesní přezkoušení. Profesní přezkoušení je specializací potřebnou pro daná výsadková družstva v Armádě České republiky, která se zahrnují do útvaru s fyzickou náročností typu A. Tato speciální příprava klade veliké nároky na fyzickou kondici a zahrnuje disciplíny uvedené v tabulce. Pro srovnání nároků na fyzickou kondici je přiložena tabulka s různými typy útvarů (viz tabulka č. 3). Je také dobré připomenout, že tělesná příprava vojáků z povolání je součástí jejich přípravy a náplně práce a proto je nutné testovat právě jejich fyzickou zdatnost. Touto fyzickou připraveností vojáci Armády České republiky splňují normy zavedené Aliancí NATO. 21

Tabulka 3 - Profesní přezkoušení 2.4.2 Vybavení K plnění specifických úkolů, jimiž jsou pověřováni, potřebují příslušníci výsadkových družstev Armády České republiky adekvátní výzbroj, výstroj i další materiál. Protože ne zřídka operují ve velice malém počtu na velkém území, musí být zbraně, kterými disponují spolehlivé, maximálně přesné a ve správný okamžik musí poskytnout velkou palebnou sílu. O příslušnících výsadkových útvarů se traduje mýtus, že mohou mít cokoliv, 22

na co si ukáží. Není to pravda, bohužel. Každou zbraň, každý materiál a jejich potřebu musí náležitě zdůvodnit. Platí pro ně stejné postupy a stejná pravidla jako pro jiné armádní jednotky, jen možná s tím rozdílem, že z boje neutíkají ani při obtížích tohoto druhu. Už jen samotný výběr není jednoduchý. Množství zbraní a vojenského materiálu, které se dnes nabízí, je nepřeberné. Rozhodnout se pro ty pravé zbraně, které by u útvaru našly to nejlepší uplatnění a vedly k dalšímu zvýšení jeho bojových možností, vyžaduje velké zkušenosti. Nejde navíc jen o zbraně, ale i o různé druhy zaměřovačů, taktické doplňky, náhradní díly, servisní vybavení a nelze zapomínat ani na munici. Protože je při zajišťování výzbroje k dispozici jen zcela výjimečně takové množství finančních prostředků, aby bylo možné pořídit dostatečný počet kusů pro celý útvar, musí se hledat i jiné možnosti. Takovou byla modernizace populárního samopalu vz. 58 nebo využití ruských zbraní, uložených v armádních skladech, avšak Armádou České republiky již léta nevyužívaných, které byly modernizovány pro bojové nasazení ve 21. století. Právě v této věci se staly výsadkové prapory průkopníky a byly úspěšní natolik, že se tento jejich počin osvědčil u dalších jednotek Armády České republiky i v zahraničí. (Stehlík, 2010, 127) 2.4.2.1 Výzbroj 2.4.2.1.1 Zbraně Výzbroj výsadkářů byla v podstatě standardní a nijak se neodlišovala od běžně používaných typů v armádě. Kromě samopalu, který měli výsadkovou modifikaci se sklopnou ramenní opěrkou, nejdříve samopal vzor 24V (9mm), poté samopal vzor 26V (7,62 mm) a ještě později samopal vzor 58V. V roce 1961 byl zaveden do výzbroje samopal vzor 61 Škorpion (7,65 mm), který byl vyroben speciálně pro výsadkáře průzkumníky. Výsadkové družstvo bylo vyzbrojeno kromě samopalů a pistolí lehkým kulometem, odstřelovací puškou a pancéřovkou. Dále měl výsadkový prapor ve výzbroji těžké kulomety, protiletadlové velkorážné kulomety, tarasnice, bezzákluzové kanony a 82 mm minomety. Brigáda měla u dělostřeleckého oddílu 57 mm a 76 mm kanony a 120 mm minomety. (Lauber & Motýl & Matrtaj, 2007, 10 38) V současné době se speciální skupiny zásadním způsobem odlišují od standardního vybavení zbytku naší armády. Kromě odstřelovací pušky Dragunov (viz obr. č. 2) mají 23

speciálové i britskou odstřelovačku Accuracey International, kterou používá i SAS 8. A dále pak velkokaliberní českou odstřelovačku Falcon (viz obr. č. 3) a americkou Barrett. Obě v ráži 12,7 mm. Jedná se o pušky, které se používají především k likvidaci protivníkovi techniky, jako jsou například letouny stojící na letišti, rakety či radiolokační zařízení. Tato ráže je již schopna prorazit pancíř lehkých obrněných vozidel. Účinný dostřel pušek je kolem 1800 metrů. Do lafetovaných zbraní, které se upevňují na vozidla, se řadí 30 mm automatický granátomet AGS 17, kulomet MG 3 A1, kulomet M2 QCB (50 cal), kulomet NSV 12,7 mm a kulomet PKV, PKM.(Stehlík, 2010, 128 147) Obrázek 2 - Dragunov Obrázek 3 - Falcon Z pěchotních zbraní, to je kromě naší útočné pušky ČZ 805 Bren A1 s podvěsným granátometem ČZ 806 G1 (viz obr. č. 4), také německý samopal Heckler & Koch MP5SD s tlumičem (viz obr. č. 5) a pistole ČZ 75 (viz obr. č. 6). Z dalšího arzenálu je nutné jmenovat brokovnici Benelli (používá se pro boj z blízka a pro odstřelování pantů při dynamickém vstupu do budov). Speciálně, především pro výsadkáře, byl vyvinut lehký přenosný minomet Antos ráže 60 mm (viz obr. č. 7). Je zde i celá škála dalších zbraní jako je německá puška G 3 či americké M 16 a M 4 (viz obr. č. 8) nebo také lehké protitankové zbraně 68 mm RPG 75, Pancéřovka RPG 7, PTK SD Javelin, LPZ Carl 8 SAS Special Air Services, britská speciální výsadková jednotka. 24

Gustav 84 mm M3A. Většina těchto zbraní je však ve výzbroji výsadkářů zastoupena pouze několika kusy. Slouží především k výcviku a bližšímu seznámení se s ovládáním a možnostmi těchto palebných prostředků. V případě působení průzkumníků od výsadkových družstev, na území protivníka, bývá nezbytné improvizovat a dokázat využít ukořistěné palebné prostředky. A tak je nutné ovládat skutečně široké spektrum nejen pěchotních zbraní, ale i dopravních prostředků. (Lauber & Motýl & Matrtaj, 2007, 4-85) Obrázek 4 - ČZ 805 Bren Obrázek 5 - HK MP5SD 25

Obrázek 6 - ČZ - 75 Obrázek 7 - Antos Obrázek 8 - M - 4 K vybavení výsadkářů patří také útočný nůž vz. 75 UTON (viz obr. č. 9), americký útočný nůž Chris Reve. Dále zavírací nůž AppleGate od firmy Gerber. A univerzální 26

multifunkční nástrojové kleště Leathermann (viz obr. č. 10), Gerber a Viktorinox. (Marek, 2006, 98 99) Obrázek 9-75 UTON Obrázek 10 - Leathermann 2.4.2.1.2 Bojové dopravní a nákladní prostředky Mobilita některé těžké techniky výsadkářů ve vlastním týlu byla postupně řešena terénními vozidly Willis (viz obr. č. 2), GAZ (viz obr. č. 3), Tatra 805 (viz obr. č. 4) a motocyklem M 72 (viz obr. č. 5). V omezeném množství mohl být vysazen pouze motocykl Jawa 350 (viz obr. č. 6). Přeprava některých těžkých zbraní a tahačů byla řešena nejdříve provizorně podvěsy pod letoun IL 14 (viz obr. č. 7). S použitím letounu AN 12 (viz obr. č. 8) byla vyřešena i doprava těžké techniky plošinovými systémy P 127 a B 127. (Minkewitzová, 2007, 42-43) 27

Obrázek 11 - Willis Obrázek 12 - GAZ Obrázek 13 - Tatra 805 28

Obrázek 14 - Motocykl M -72 Obrázek 15 - Jawa 350 Obrázek 16 - Letoun IL -14 29

Obrázek 17 - Letoun AN - 12 Díky postupným vylepšením a novým technologiím se do Armády České republiky dostává také nová technika, jenž je využívána ke speciálním operacím a bojům převážně v zahraničních misích. Mezi nejzastoupenější moderní dopravní prostředky sloužící výsadkovým družstvům patří Land Rover Defender 110 SOV - Special operations Vehicle (viz obr. č. 18), Dingo 2 GE A2 (viz obr. č. 19), IVECO LMV Light Multirole Vehicle (viz obr. č. 20), Čtyřkolka Can Am ATV Outlander 800, Toyota Land Cruiser V8, Sněžný skútr Lynx Yeti PRO V 800. (Stehlík, 2010, 148 153) Obrázek 18 - Land Rover Defender 30

Obrázek 19 - Dingo 2 Obrázek 20 - IVECO LMV 2.4.2.1.3 Technická podpora Pohyb, pozorování a boj v týlu protivníka výsadkářům usnadňují takové technické vymoženosti, jako je laserová, infra a ultrazvuková závora, seizmické a akustické čidlo. Tato technika slouží k ochraně pozorovacích stanovišť a základen. K přesné navigaci mají JPC CCOUT a magnetický kompas, navádění letecké munice a střel na cíle usnadňují laserové naváděče. K odhalení protivníka a jeho elektronických prostředků je pak k dispozici malý radiolokační pátrač MCC 4. Průzkum podporuje i pozorovací noktovizní přístroj. Na pozorovacích základnách je možné využít kvalitní digitální fotoaparáty s výkonnými teleobjektivy, termokameru, digitální kameru. Pro dálkové pozorování slouží i senzorová hlava. Veškeré takto pořízené záznamy je možné prakticky okamžitě prostřednictvím notebooku a satelitního spojení odeslat na štáb skupiny. Laserový dálkoměr je naopak potřebný k přesnému měření vzdáleností. Škálu spojovacích prostředků je možné rozdělit 31

na VKV a KV přístroje. Tato technika je schopna nejen zabránit odposlechu, rozkódování, ale i rušení ze strany protivníka. (Marek, 2006, 94 98) 2.4.2.2 Výstroj 2.4.2.1.1 Uniforma Výstroj výsadkářů byla přizpůsobena výsadkovému výcviku. V počátcích to byl výsadkový stejnokroj vzor 19(viz obrázek č. 21), boty vzor 25 (tzv. kanady), pestrý krátký kabátec (viz obrázek č. 22), speciální torba RD 47, pouzdra na zbraně. Ochrana hlavy při seskoku byla zpočátku řešena nevyhovující koženou kuklou, v šedesátých letech byla nahrazena laminátovou přilbou. Po roce 1960 byl stejnokroj nahrazen celoarmádním vzorem 60V (viz obr. č. 23). Ten byl posléze nahrazen stejnokrojem vz. 85. Oděv vz. 85 (viz obr. č. 24) pro výsadkáře se liší od klasické verze vz. 85 těmito detaily: blůza má na rukávech přídavné kapsy. Kalhoty mají na pravém stehnu přidánu kapsu pro nůž UTON. Následoval oděv vz. 95 (viz obr. č. 25), který je využíván Armádou České republiky od roku 1993 do současnosti. V zahraničních misích v oblastech pouští se využívá oděv vz. 95 pískový (viz obr. č. 26). V zimních podmínkách se používá speciální krycí převlek (viz obr. č. 27). Obrázek 21 - Stejnokroj vz. 19 32

Obrázek 22 - Pestrý krátký kabátec Obrázek 23 - celoarmádní vzor 60V Obrázek 24 - Stejnokroj vz. 85 33

Obrázek 25 - Stejnokroj vz. 95 Obrázek 26 - Stejnokroj vz. 95 "pískový" Obrázek 27 - Zimní krycí převlek 34

2.4.2.1.2 OVP (Osobní výsadkový padák) Až do roku 1965 se používali padáky a další výsadkový materiál sovětské provenience, licenčně vyráběný i v Československu. Šlo o osobní padák PD 47, záložní PZ 47, zásobníky PDMM + PDK a osobní zásobník GK30. V roce 1965 byl zaveden osobní padák OVP 65 (ZVP 65), který již umožňoval hromadný seskok z velkokapacitního letounu. Po roce 1965 byl do výstroje Armády České republiky zařazen OVP 80. (Minkewitzová, 2007, 41) Od roku 2013 je Armáda České republiky přeškolována u výsadkových družstev na osobní padák SLK 12. 2.3.3 Využití V době míru mohou být jednotky výsadkových družstev nasazeny k poskytování pomoci při katastrofách, živelných pohromách a rozsáhlých haváriích. Mohou se podílet na humanitárních, bezpečnostních a jiných akcích. Ve stavu ohrožení pak mají demonstrovat odhodlání k obraně státu, přikrývat vyčleněnými silami státní hranici, uskutečňovat vojenskou ochranu obyvatelstva a jeho majetku. Výsadkáři jsou v rámci obranné operace předurčeni přejít dočasně do obrany v hloubce operační sestavy, účastnit se armádního protiúderu, vést boj a ničit důležité objekty protivníka v hloubce jeho sestavy a plnit další úkoly podle rozhodnutí nadřízeného velitelství. K jejich úkolům patří boj s výsadky protivníka na vlastním území, ničení důležitých objektů, organizování a řízení boje malých skupin, provádění průzkumu, narušování systému velení protivníka, jeho logistického systému, ničení komunikací, dobývání klíčových prostorů, objektů a jejich úporná obrana. (Bílek, 2009, 35 38) 2.3.3.2 Balkán 2.3.3.2.1 Bosna a Hercegovina (IFOR, SFOR I, SFOR II) K nejvýznamnějším událostem u výsadkového praporu u Armády České republiky patřily situace, kdy čeští vojáci museli čelit ozbrojenému napadení, národnostním konfliktům či minovému nebezpečí. V počátku mise došlo k ostřelování základny logistiky v Bosanské 35

Krupě, které ustalo až po odvetné palbě. Celkem třikrát došlo v průběhu operace Joint Endeavour (1. operace během mise IFOR) také k přímé střelbě na patrolující české vojáky. Ve všech třech případech byli pachatelé po pronásledování zadrženi a předáni mezinárodní policii. K nejvýznamnějšímu konfliktu, přímému střetu Srbů a Muslimů, kdy čeští vojáci byli nuceni k uklidnění vyhrocené situace použít zbraně k výstražné střelbě, došlo 19. dubna 1996 v Otoce ve městě, které bylo už po několik měsíců místem neustálých srážek. V dopoledních hodinách uvedeného dne využilo volného pohybu osob přes hraniční linii procházející Otokou několik muslimských rodin, aby se podívaly na své domy v srbské části města, které musely opustit. Postupně přes most přešlo asi 300 osob. Přibližně v jedenáct hodin se Muslimové shromáždili na hlavní komunikaci spojující Otoku a Novi Grad. Krátce nato napadli srbskou policejní stanici a o několik minut později vykročili pod muslimskými vlajkami směrem k srbskému městu Novi Grad. Přibližně kilometr za Otokou se Muslimové setkali s početně stejným davem Srbů. K prvnímu vyhrocení situace došlo kolem čtrnácté hodiny, kdy naši vojáci museli použít zbraně k výstražné střelbě, aby dav zastavili. Podruhé vojáci použili zbraně o hodinu později. Celkem bylo ze samopalů a kulometů vystřeleno 1 200 nábojů. Napjatá situace se zklidnila až v nočních hodinách. Českým a kanadským styčným důstojníkům se podařilo zorganizovat setkání zástupců srbské a muslimské strany, jejichž jednání přispělo k celkovému uklidnění. Od 12. Července 1996 bylo město Otoka, dříve rozděleno na srbskou a muslimskou část, převedeno pod správu Federace Bosna a Hercegovina. K předání srbské části Otoky se přistoupilo na základě dohody o výměně 40 sporných míst v rámci celého území Bosny a Hercegoviny. Podobně složité a riskantní situace museli čeští vojáci řešit po celé období mírové operace. V prvních týdnech mise IFOR napětí mezi lidmi doprovázela každodenní střelba a výbuchy min. Jen za jedenáct měsíců mise čeští vojáci zabavili celkem 246 pěchotních, protiletadlových a těžkých zbraní a 65 kusů ručních granátů. Kromě toho bylo zabaveno několik tisíc kusů nábojů do pěchotních zbraní. Nelehké však byly také dny, kdy se do svých původních domovů vraceli vyhnaní obyvatelé. Mnohdy pouze přítomnost a aktivní zásah jednotek mise IFOR uklidnily napjaté vztahy. 36

Vážným nebezpečím nejen pro vojáky působící v mírové operaci, ale i pro místní obyvatele byly miny. Ty se přednostně odstraňovaly na komunikacích a mostech. Odminovací práce prováděly pod dohledem mezinárodních orgánů jak místní týmy, tak vojáci mnohonárodnostních sil. Jen v průběhu roku 1996 bylo v prostoru odpovědnosti českého praporu zlikvidováno 61 minových polí, což představovalo 1 714 protipěchotních min a 84 protitankových min. (agentura vojenských informací a služeb, 2002, 9 41) Poté, co se zásluhou vojáků z jednotek IFOR podařilo situaci v Bosně a Hercegovině stabilizovat, bylo hlavním úkolem příslušníků sil SFOR zajistit bezpečné prostředí, nezbytné k naplnění především civilních aspektů mírové dohody. Přítomnost mnohonárodních sil byla faktorem, který výrazně omezoval riziko vzniku nového válečného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny a umožňoval zahájení procesu obnovy válkou zničené země. Společně s vojenskými úkoly, kterými byly například monitorování situace a kontrola procesu odzbrojování, začínají jednotky v misi SFOR v úzké spolupráci s mezinárodními organizacemi plnit povinnosti související s přípravou a uskutečněním voleb a s návratem vyhnanců a uprchlíků. Přetrvávající napětí mezi znepřátelenými národnostními entitami, doprovázení neochotou politické reprezentace bosenských Srbů a Chorvatů vytvořit společně s bosenskými Muslimy v Bosně a Hercegovině společný fungující stát, však ztěžovalo podmínky pro návrat uprchlíků do jejich země, což bylo v područí a hlavní náplní pověřeno velení výsadkových družstev Armády České republiky. Poválečná obnova země, která měla být jednou z nejdůležitějších podmínek udržení a zachování dlouhodobého míru, postupovala také jen velmi pomalu. Důvěra lidí v naplnění zásad mírové dohody byla nízká. Navzdory všem proklamacím a slibům zůstávala většina válečných zločinců stále na svobodě a ovlivňovala dění v Bosně a Hercegovině. Ve všech sférách života společnosti vládla rozsáhlá korupce, i přes velikou snahu české armády tyto nešvary potlačit. (Agentura vojenských informací a služeb, 2002, 42 67) V roce 1999, tedy v době vstupu České republiky do NATO, se již Česká republika účastnila mírové míse v Bosně a Hercegovině v rámci sil SFOR II, jejímž cílem bylo umožnit civilním prvkům pracovat na obnovení mírového života. Česká republika nasadila celkem 600 vojáků v sestavě Mnohonárodní divize Jihozápad (MND SW), kde působili společně s kontingenty Velké Británie, Kanady a Nizozemska. V prostoru odpovědnosti českého 37