Ústavní soud Joštova 625/8 660 83 Brno DS: z2tadw5 Sp. zn.: (nepředchází) Stěžovatel: Jan Šinágl, nar. 9. 12. 1952 Bratří Nejedlých 335 267 53 Žebrák DS: qqufvh3 Zastoupen: JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem Opletalova 1535/4 110 00 Praha 1 DS: cp7kgk3 Účastník: Městský soud v Praze Spálená 6/2 112 16 Praha 2 DS: snkabbm Vedlejší účastníci: 1. Městské státní zastupitelství v Praze nám. 14. října 2188/9 150 00 Praha 5 DS: ijeabe3 2. Roman H. 3. Jan Š. 4. Eduard V.
2 5. Bořivoj N. 6. Adolf K. 7. Zdeněk K. 8. Antonín M. 9. Josef V. 10. Jiří P., nar. XXX Ústavní stížnost směřující proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 49 T 10/2016, podaná podle ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ZÚS ) E lektronicky Plná moc Přílohy: dle textu; podle seznamu
3 I. Rekapitulace [1] Dne 10. dubna 2017 se konalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení ve věci vedlejších účastníků č. 2 9, jehož se stěžovatel účastnil jako zástupce veřejnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 49 T 10/2016 (dále jen napadené usnesení ), soud rozhodl, že stěžovateli se zakazuje pořizovat zvukové záznamy z tohoto hlavního líčení (výrok I) a že vedlejšímu účastníku č. 10 se pořizovat zvukové záznamy z tohoto hlavního líčení nezakazuje (výrok II). [2] Protože výrokem I napadeného usnesení byl porušen princip zakotvený v čl. 96 odst. 2 Ústavy a tím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a stěžovateli nesvědčí žádný jiný právní prostředek, jímž by proti napadenému usnesení mohl brojit, nezbývá mu než podat proti napadenému usnesení v rozsahu výroku I ústavní stížnost. Důkaz: usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 49 T 10/2016 v příloze II. Stížní body [3] Otázkou oprávněnosti zákazu pořizovat zvukové záznamy ze soudního jednání se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře opakovaně, arci jen v jednom případě se tak stalo formou nálezu; jedná se o nález ze dne 14. února 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07, ECLI:CZ:US: :2008:2.US.2672.07.1.1 V něm Ústavní soud konstatoval, že takový postup soudu představuje zásah do základních práv stěžovatelky (jíž navíc, oproti stěžovateli, svědčilo i právo na spravedlivý proces), přičemž zdůraznil, že v této otázce není mezi postavením účastníka řízení a osoby, která se jednání účastní jako veřejnost, významného rozdílu ( 17). [4] Městský soud v Praze, výslovně uváděje, že tak činí nad rámec svých zákonných povinností, vyhotovil napadené usnesení písemně a v odůvodnění vysvětlil, že k zákazu přistoupil na základě žádosti vedlejšího účastníka č. 7, neboť je tu důvodná obava, že stěžovatel pořízený zvukový záznam vystaví na Internetu. K tomu soud uvedl: [Případné] zveřejnění obsahu výpovědí obžalovaných a svědků v plném znění, čehož se obž. K. [tj. vedlejší účastník č. 7] obával, by dle názoru senátu narušilo řádný průběh hlavního líčení, zejména ve stádiu dokazování. Proto mu [tj. stěžovateli] bylo pořizování zvukových záznamů zakázáno, když soud má zato, že jde o předstižné opatření nezbytné k zajištění spravedlivého procesu. U vedlejšího účastníka č. 10 soud takovou obavu neshledal a pořizování zvukových záznamů z hlavního líčení mu nezakázal. 1http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2672-07 1
4 [5] V rovině ústavního práva jde primárně o otázku, zda je soud oprávněn modifikovat právo osob přítomných v soudní síni, bez ohledu na to, zda jde o veřejnost nebo o účastníky řízení nebo jejich zástupce a zmocněnce, příp. obhájce, na pořizování zvukových záznamů, jež vyvěrá z ústavní zásady veřejnosti soudního jednání (čl. 96 odst. 2 Ústavy) a je výslovně zakotveno v ustanovení čl. 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen SoudZ ), podle něhož lze s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce pořizovat zvukové záznamy, a toliko kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat. [6] Posledně uváděné důvody tak byly soudem rozšířeny a zákaz byl odůvodněn potřebou zajistit spravedlivý proces. [7] Stěžovatel je přesvědčen, že spravedlivého procesu nelze dosáhnout tak, že nebudou respektována práva, jež jsou expressis verbis stanovena zákonem, neboť postup soudu v souladu s právními předpisy je samotným jádrem spravedlivého procesu: svévolným omezováním zákonem garantovaných práv, tak jako v rozhodované věci, nelze spravedlivého procesu nikdy dosáhnout, třebaže se to tak může prima facie jevit. [8] Dále je tu otázka, zda byl soudem naznačený test proporcionality proveden správně. Stěžovatel se domnívá, že tomu tak není. Předmětné opatření, zákaz pořizovat zvukové záznamy, totiž nemůže obstát už v prvním kroku tohoto testu, v testu legitimity a racionality. Obžalovaní, kteří se mohou před svým výslechem seznámit s přesným průběhem předchozího jednání, budou jistě zvýhodněni před obžalovanými již vyslechnutými, a může tím být nepříznivě ovlivněna i hodnota výpovědí svědků, avšak zákaz pořizovat zvukový záznam z jednání tomuto důsledku není s to zabránit: s průběhem jednání se tyto osoby totiž mohou seznámit i jinak, zejména se rozhodné skutečnosti mohou dozvědět od osob, které byly jednání přítomny, případně z protokolu o jednání, který by měl být vyhotoven bez zbytečného odkladu a na obdržení jehož kopie mají obžalovaní a jejich obhájci právo. Rovněž tak bude-li to v zájmu některého z obžalovaných mohou tito s průběhem jednání seznámit dosud nevyslechnuté svědky. [9] Není proto možný jiný závěr, než že sledovaným opatřením nelze dosáhnout soudem proponovaného cíle; navíc napadené usnesení obsahuje formulaci, jež vzbuzuje pochybnosti, co bylo skutečným důvodem zákazu, totiž: Jan Šinágl jako soukromá osoba není vázána žádným etickým kodexem, nýbrž jen základními pravidly slušného počínání, která přestoupila, jak soud shledal po seznámení se s jeho vyjádřeními na internetu. Zákaz pořizovat zvukovou nahrávku je tak chápán nikoli jako opatření pro zajištění spravedlivého procesu, ale jako sankce ukládaná soudem stěžovateli za jeho předchozí publicistické aktivity, které soud, aniž by vysvětlil, z jakého důvodu tak činí, implicite označil za neethické.
5 [10] Nezbývá tak než uzavřít, že zákaz pořizovat zvukové nahrávky z hlavního líčení neobstojí jako ústavně konformní, protože je jím porušována zásada veřejnosti soudního jednání zakotvená v čl. 96 odst. 2 Ústavy a dochází tak i k porušení principů vázanosti soudu zákonem a enumerativnosti veřejnoprávních pretensí, jež jsou zakotveny v čl. 95 odst. 1 Ústavy, resp. v čl. 2 odst. 3 Listiny: stěžovatel má právo činit vše, co mu zákon nezakazuje, a zákaz pořizování zvukových záznamů z hlavního líčení takový nelegitimní zákaz představuje. [11] Ačkoli napadené usnesení se týká jediného jednacího dne, soud neumožnil stěžovateli pořizovat zvukové záznamy ani z dalších dnů, kdy se konalo hlavní líčení; reprobativní výrok Ústavního soudu vtělený do nálezu, jenž je závazný pro každého, by však měl být způsobilý dosáhnout nápravy, a i kdyby hlavní líčení již v té době konáno nebylo, jde o věc s nesporným judikatorním přesahem. [12] Pokud se týká presumptivní námitky, že zásah do stěžovatelových práv byl tak nízké intensity, že nedosáhl stupně, jenž by odůvodňoval ingerenci Ústavního soudu, tu je třeba odmítnout s poukazem na to, že bylo-li by obecným soudům umožněno zakazovat osobám přítomným v jednací síni pořizovat zvukové záznamy, ačkoli zákon jim takové oprávnění výslovně dává, a Ústavní soud by odmítl poskytnout ochranu s odkazem na domněle bagatelní povahu zásahu, stalo by se ustanovení 6 odst. 3 SoudZ mrtvou literou, již by obecné soudy mohly podle svého uvážení ignorovat a pořizování zvukových záznamů zcela svévolně zakazovat. Takovému důsledku lze předejít právě jen tím, že Ústavní soud nedostatek ústavní konformity takového postupu vysloví. [13] Pro úplnost budiž dodáno, že výrok II napadeného usnesení, jímž nebylo vedlejšímu účastníku č. 10 pořizování zvukových záznamů zakázáno, stěžovatel nenapadá, protože se jej netýká a nadto ho lze v souladu s dikcí 6 odst. 3 SoudZ pokládat za redundantní. III. Přípustnost a včasnost ústavní stížnosti [14] Stěžovatel se zabýval rovněž otázkou, zda mu svědčí právo brojit proti napadenému usnesení jiným právním prostředkem než ústavní stížností. [15] Stížnost podle 141 et seq. trestního řádu (dále jen TrŘ ) stěžovateli patrně dostupná není, protože podle ustanovení 141 odst. 2 TrŘ lze usnesení soudu a státního zástupce stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští, a tak tomu v daném případě není.
6 [16] Dále je tu prostředek stížnosti předsedovi soudu podle 164 et seq. SoudZ. Ačkoli touto stížností lze brojit toliko proti průtahům v řízení nebo proti nevhodnému chování soudních osob, případně narušování důstojnosti řízení před soudem, stěžovatel ji z důvodu opatrnosti přesto podal, přičemž místopředseda soudu v zamítavém přípise nad rámec vyslovení nedostatku vlastní pravomoci uvedl, že rozhodnutí učinil senát a on není oprávněn seznámit se s tím, jak jeho jednotliví členové hlasovali, což je argument, který stěžovatel pokládá za významný a ztotožňuje se s ním. [17] Jak bylo rozhodnuto o stěžovatelově žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížnosti místopředsedou Městského soudu v Praze podle 167 písm. b) SoudZ, kterou rovněž z důvodů opatrnosti podal, stěžovatel dosud vyrozuměn nebyl. [18] Nelze tedy než uzavřít, že proti napadenému usnesení nemá stěžovatel možnost brojit žádným opravným prostředkem a nezbývá mu než se obrátit na Ústavní soud touto ústavní stížností. [19] Napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 28. dubna 2017, ústavní stížnost je proto podávána ve lhůtě dvou měsíců ve smyslu ustanovení 72 odst. 3 ZÚS. Důkaz: stížnost předsedovi Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 v příloze vyrozumění místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017, č. j. St 39/2017 v příloze žádost ministerstvu spravedlnosti ze dne 25. dubna 2017 v příloze IV. Závěrečný návrh Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud po projednání jeho ústavní stížnosti vydal tento n á l e z : 1. Výrokem I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 49 T 10/2016, došlo k porušení zásady veřejnosti soudních jednání a bylo jím zasaženo do základního práva stěžovatele činit, co mu zákon nezakazuje. 2. Toto usnesení se proto v rozsahu výroku I r u š í. V Praze dne 7. června 2017 Jan Šinágl
7 Seznam příloh: 1. plná moc 2. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, sp. zn. 49 T 10/2016 3. stížnost předsedovi Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 4. vyrozumění místopředsedy Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2017, č. j. St 39/2017 5. žádost ministerstvu spravedlnosti ze dne 25. dubna 2017