Financování environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice

Publikace je zpracována v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/14.0075 Ludmila PŮBALOVÁ, Gabriela ŠVEJDOVÁ Financování environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice České Budějovice 2012

Vzor citace: PŮBALOVÁ, L., ŠVEJDOVÁ, G. Financování environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 108 s. ISBN 978-80-87472-38-5. Ediční rada VŠERS: Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. FINANCOVÁNÍ ENVIRONMENTÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ, VÝCHOVY A OSVĚTY V ČESKÉ REPUBLICE Mgr. Ludmila Půbalová, Ing. Gabriela Švejdová Recenzenti: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel: Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz ISBN 978-80-87472-38-5

POUŽÍVANÉ SYMBOLY Začátek kapitoly Výklad dílčího pojmu Shrnutí kapitoly Nejdůležitější pojmy Informace o problému Studijní literatura Kontrolní otázky a testy

OBSAH Úvod 7 1 Financování EVVO 9 1.1 Úvod do struktury financování EVVO 9 1.1.1 Financování EVVO po r. 1989 9 2 Udržitelný rozvoj 13 2.1 Akční plán strategie pro udržitelný rozvoj 13 2.2 Informování veřejnosti 14 2.3 Ochrana životního prostředí 15 2.4 Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) 15 2.5 Východiska EVVO 16 2.6 Současný stav EVVO 17 3 Zajištění EVVO ze strany státu 19 3.1 Veřejná správa 19 3.2 Školství 20 3.3 EVVO v podnikové sféře 21 3.4 EVVO veřejnosti 22 4 Cíle systému environmentálního vzdělávání 24 4.1 Ekonomické nástroje 25 4.2 Financování projektů EVVO z národních zdrojů 25 4.3 Podpora projektů předložených nestátními neziskovými organizacemi 29 4.3.1 Tematické oblasti a témata 30 4.3.2 Dotační výběrová řízení 33 5 Koncepce EVVO a její financování z pohledu EU 39 5.1 Fondy a programy EU 39 5.2 ČR a strukturální fondy v letech 2007 2013 41 5.3 Operační programy dle naplňování jednotlivých cílů Evropské unie 43 5.4 Některé operační programy, z nichž lze financovat aktivity v EVVO 44 5.4.1 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost 44 5.4.2 Operační program Životní prostředí 47 5.4.3 Regionální operační programy 54 5.5 Finanční mechanismy EHP a Norska 56

5.6 Program švýcarsko-české spolupráce 58 5.7 Nadace 59 5.7.1 Nadace a nadační fondy 59 5.7.2 Příklady nadací podporujících EVVO 62 5.8 Aktuální grantové výzvy 74 5.9 Očekávané grantové výzvy 76 5.10 Přístup k problematice financování EVVO ze strany Jihočeského kraje 78 6 Sponzoři a dárci 82 6.1 Dobrovolnictví v EVVO 82 6.2 Studie dobrovolných aktivit ekologických nevládních neziskových organizací 83 6.3 Rozpočty ekologických NNO 85 7 Příklady dobré praxe 87 Závěr 99 Seznam zkratek 100 Seznam použitých zdrojů 102

Úvod Tento studijní materiál vznikl jako podpora pro studium koordinátorů EVVO, které realizuje Vysoká škola evropských a regionálních studií na svých jednotlivých pracovištích v Jihočeském, Středočeském, Plzeňském kraji a kraji Vysočina v rámci projektu Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků, registrační číslo projektu: CZ.1.07/1.3.00/14.0075. Jeho hlavním úkolem je poskytnout základní informace o možnostech financování EVVO nejen na školách a školských zařízeních, ale také podat základní přehled o financování EVVO ze strany státních orgánů i Evropské unie, které tak poskytnou přehled o prioritách a postavení EVVO, uvést příklady dobré praxe. Autorky 7

8

1 Financování EVVO 1.1 Úvod do struktury financování EVVO Způsoby financování podmiňují vytváření stabilního, udržitelného a efektivního systému EVVO v České republice. Díky podpoře ústředních orgánů, krajských a nižších článků řízení státu je dnes zajišťováno množství programů, jejichž realizace odpovídá národním i regionálním potřebám. Významná část finančních prostředků na EVVO je směřována do neziskového sektoru, který hraje nezastupitelnou roli v naplňování cílů státní politiky životního prostředí. 1.1.1 Financování EVVO po r. 1989 Struktura financování EVVO vycházela v ČR především z koncepce Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, který byl součástí implementace směrnice č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí 1. V něm bylo řečeno, že zlepšení stavu životního prostředí je jednou z nejvyšších priorit vlády ČR v procesu přípravy ke vstupu ČR do Evropské unie a bude jednou z nejsložitějších oblastí při přijímání ČR do Evropské unie. Vláda deklarovala, že si je vědoma, že trvalá péče o životní prostředí úzce souvisí se stavem environmentálního vědomí a vzdělanosti obyvatel a že usiluje o to, aby se Česká republika stala plnohodnotným partnerem splňujícím vstupní podmínky Evropské unie. Po politických změnách v roce 1989 vypracovalo MŽP ČR návrh usnesení vlády, schválené pod č. 232/1992, ke strategii státní podpory ekologické výchovy na 90. léta. Na základě usnesení vlády č. 232/1992 plnilo Ministerstvo životního prostředí úlohu odborného garanta environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (dále EVVO) a bylo odpovědné za koordinaci a kontrolu jeho plnění. Neméně významná úloha náležela MŠMT, především v naplňování kompetencí pro vzdělávání a výchovu dětí a mládeže v období školní docházky. Na ústřední úrovni byla za jednotlivé úkoly usnesení dále odpovědná příslušná ministerstva 2, na 1 Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice přispěje především k: posunu života společnosti směrem k modelu (trvale) udržitelného rozvoje, mimo jiné k vytvoření podmínek pro ekonomicky efektivní rozvoj podnikové sféry šetřící přírodními zdroji i energiemi a tím i k nepřímému ovlivnění zainteresovanosti podniku na nových technologiích příznivých životnímu prostředí, ke zhodnocení nezbytné finanční podpory rozvoje EVVO, ke snížení nezbytně nutných nákladu na odstranění újmy na životním prostředí způsobené nedbalostí veřejnosti. 2 *) Příslušnými ministerstvy se rozumí ministerstva, která plní úkoly SP EVVO CR a Akčního plánu. Jsou to: MŽP, MŠMT, MV, MMR, MZe, MDS, MPO, MZ, MO, MK, MPSV, MF. 9

nižších úrovních řízení zabezpečují tuto úlohu příslušné články veřejné správy. Praxe prokázala systémové nedostatky usnesení vlády č. 232/1992 pro řešení úkolu tak významného nástroje, jakým bezpochyby EVVO bylo, a vyvolala tlaky veřejné správy i zainteresované veřejnosti na hledání výraznější formy podpory environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Situace byla zčásti řešena zapracováním 13 do zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který nabyl platnosti 1. července 1998. Zákon odpovídal tehdejším požadavkům Evropské unie (EU), neboť byl plně harmonizován s příslušnou směrnicí č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí. Podle 13 citovaného zákona bylo povinno Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a dalšími ústředními orgány podporovat osvětu, výchovu a vzdělávání široké veřejnosti v oblasti ochrany životního prostředí se zvláštním zaměřením na výchovu dětí a mládeže. Státní politika životního prostředí České republiky zdůvodňovala význam EVVO a avizovala zpracování Státního programu EVVO v České republice. Na základě výše citovaných dokumentů lze vyžadovat zodpovědnost státu, aby definoval úkoly veřejného zájmu a systémově zabezpečil výkon státní správy v oblasti environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty metodicky, institucionálně, personálně i finančními prostředky. Potřebnou základnu vytvořil Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (dále SP EVVO ČR). Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta prolíná svým obsahem i účelem úkoly všech ministerstev a jimi řízených resortů. Při Ministerstvu životního prostředí byla proto ustavena meziresortní pracovní skupina (MPS), která zpracovala Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, a to jako nadresortní dokument, dotýkající se všech obyvatel. Meziresortní pracovní skupina EVVO při MŽP při své práci vycházela z přesvědčení, že zavedení SP EVVO ČR do života bude mít vliv na zvýšenou odpovědnost samosprávy, státní správy, podnikatelské sféry i veřejnosti k opatřením, zajištujícím environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu, včetně využívání služeb a odborných znalostí vědeckých institucí a jejich odborníků. Při své činnosti má státní správa podporovat a využívat také kapacity jí řízených odborných ústavů, ne- 10

státních neziskových organizací (NNO), zvláště jejich sítě center a středisek ekologické výchovy (CEV/SEV) a environmentálních poraden, činnosti osvětových a kulturně vzdělávacích zařízení a všech, kteří budou mít zájem na spolupráci, včetně sdělovacích prostředků (médií). V ČR byla první Strategie udržitelného rozvoje schválena v r. 2004, aktuálně platný dokument byl jako Strategický rámec udržitelného rozvoje České republiky (SRUR ČR) schválen usnesením vlády ČR č. 37 ze dne 11. ledna 2010. Úlohou Strategického rámce udržitelného rozvoje České republiky (dále také SRUR ČR ) je vytvořit konsensuální rámec pro zpracování dalších materiálů koncepčního charakteru (sektorových politik či akčních programů) a být tak důležitým východiskem pro strategické rozhodování v rámci jednotlivých resortů i pro meziresortní spolupráci a spolupráci se zájmovými skupinami. 3 Tento dokument tvoří dlouhodobý rámec pro politická rozhodování v kontextu mezinárodních závazků, které ČR přijala v souvislosti s členstvím v EU, OECD a OSN, respektující zároveň specifické podmínky ČR. Slouží jako východisko pro zpracování koncepčních materiálů (sektorových politik či akčních programů) a pro strategické rozhodování v rámci státní správy a územní veřejné správy a pro jejich spolupráci se zájmovými skupinami. Přijetím SRUR prokazuje ČR soustavné plnění závazků vyplývajících ze závěrů jednání Světového summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (2002), hlásí se k závěrům konference Země v Rio de Janeiro v r. 1992, k rozvojovým cílům Deklarace tisíciletí OSN, k závěrům jednání Komise OSN pro udržitelný rozvoj z r. 2003 (zejména Mezinárodní víceletý program činnosti Komise do r. 2017). Na základě výše uvedeného usnesení vlády má být aktualizovaný materiál předložen do konce r. 2015. Je tedy úzce navázán i na oblast ekonomiky a financování jednotlivých priorit. Priority a cíle udržitelného rozvoje jsou řazeny do následujících pěti základních os: Prioritní osa 1: Společnost, člověk a zdraví Věnuje se problematice podmínek pro zdravý život člověka, 3 Strategický rámec udržitelného rozvoje české republiky. In: [online]. [cit. 2012-09-13]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/c1257458002f0dc7/cz/strategie_udrzitelneho_rozvoje/$file/km-srur_cz- 20100602.pdf 11

vytváření harmonické společnosti, a demografickému vývoji. Důraz je kladen na mezigenerační a rodinnou soudržnost. Prioritní osa 2: Ekonomika a inovace Vymezuje základní strategický rámec pro rozvoj ekonomiky jako neoddělitelného pilíře udržitelného rozvoje ČR, s důrazem na stabilní růst znalostní a post-industriální ekonomiky snižující energetickou a materiálovou náročnost hospodářství. Prioritní osa 3: Rozvoj území Vychází ze skutečnosti, že veškerý rozvoj je realizován v určitém území. Klíčovým prvkem pro udržitelný rozvoj v území je odpovědný přístup k územnímu plánování a jeho důsledné uskutečňování. Tím budou naplněny požadavky na územní soudržnost i kvalitu života v území. Prioritní osa 4: Krajina, ekosystémy a biodiverzita Soustřeďuje se na péči o krajinu jako základního předpokladu pro ochranu druhové biodiverzity. Dotýká se nejen odpovědného hospodaření v zemědělství a lesnictví, ale i otázek adaptace na změny klimatu. Prioritní osa 5: Stabilní a bezpečná společnost Určuje strategický rámec v oblasti společenského uspořádání. Nastiňuje základní principy efektivního fungování státu, veřejné správy a rozvoje občanského sektoru. Neopomíjí ani připravenost na bezpečnostní hrozby, včetně klimatické změny a posilování mezinárodních vazeb. Tyto osy reprezentují klíčové oblasti, jejichž udržitelný rozvoj je aktualizací řešen. Každá prioritní osa obsahuje popis hlavních problémů v dané oblasti, návrh priorit a cílů. Při hledání optimální struktury a problémové skladby os bylo snahou zachytit vzájemné vazby (synergické i negativní), které mezi jednotlivými oblastmi existují. Klíčová slova a pojmy: neziskový sektor, udržitelný rozvoj, osy priorit, klíčové oblasti Kontrolní otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Jakým způsobem se začalo financovat EVVO po roce 1989? 2. Pokuste se charakterizovat, proč je dokument SRUR ČR tak významný pro udržitelný rozvoj? 3. Vyjmenujte klíčové priority a cíle udržitelného rozvoje České republiky. 12

2 Udržitelný rozvoj Principy (trvale) udržitelného rozvoje formulovala ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová v roce 1987: Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Je v podstatě procesem změn, ve kterém jsou využívání zdrojů, orientace vývoje technologií a transformace institucí zaměřeny na harmonické zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování lidských potřeb a aspirací (Brundtland, G. H.: Our Common Future, Oxford University Press, Oxford, 1987). V českém právním řádu je (trvale) udržitelný rozvoj definován v zákoně č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, 6). 2.1 Akční plán strategie pro udržitelný rozvoj Jedním z globálních cílů SRUR je i ochrana životního prostředí (ekosystémy, biodiverzita, zdroje, udržitelná výroba a spotřeba). Dokument dále navrhuje průřezové politiky v oblastech výchovy, vzdělávání, výzkumu a vývoje klíčové výzvy z pozice vzdělávání, výchovy a osvěty, které jsou či v nejbližší době budou rozpracovány do Akčních plánů strategie pro udržitelný rozvoj, který přijala vláda v r. 2011, a to i přes to, že Národní Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj 4 4 Přijetí AP je krokem vlády, který rozpoznává význam VUR na národní úrovni a začleňuje záměry/směřování naší republiky do evropských a světových struktur/trendů a strategií v této vzdělávací oblasti. Proces přípravy dokumentu prošel několika fázemi. Výběr a podoba klíčových oblastí, na které se tento akční plán zaměřuje, byla výsledkem setkání odborníků v Telči v listopadu 2009. Tým autorů a průběžných recenzentů složených z pestré škály aktérů ve vzdělávání sestavili dokument, který byl připraven k projednání ve vládě na konci června 2010. Do téměř ukončeného procesu však zasáhly volby. Materiál byl na konci července novým vedením MŠMT zastaven a bylo rozhodnuto o jeho přepracování s odůvodněním nutné revize nových vládních priorit a s cílem nezatížit státní rozpočet. Akční plán přitom od počátku vznikal pod požadavkem na nulový nárok na prostředky z rozpočtu a všechny aktivity byly navrženy v rámci stávajících kapacit. Materiál byl v průběhu srpna a září podstatně redukován ze strany MŠMT do podoby, která znamenala faktické popření cílů Strategie VUR, ke které se vázal. Na základě připomínek dalších rezortů (především MŽP) a pod vlivem působení skupiny expertů pro VUR byla část aktivit vrácena zpět, byly však vyjmuty pasáže zdůvodňující jejich výběr a logické modely aktivit, čímž se stal dokument torzem původní verze. Na nově schválené Opatření vlády ČR zareagovali experti podílející se na jeho přípravě založením Nezávislé expertní skupiny Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (NSE VUR). 13

České republiky byla přijata vládou ČR již v r. 2008 a přijatý dokument je jejím nezbytným implementačním doplňkem. Akční plán je rozdělen do dvou hlavních částí. V první je charakterizováno, jak předložený návrh koresponduje s cíli souvisejících strategických dokumentů a jak navazuje na SVUR. Ve druhé je předložen vlastní návrh konkrétních cílů a opatření pro období 2010 2012. Nedílnou součástí materiálu jsou přílohy 3 a 4. V příloze č. 3. materiálu je obsažena bližší specifikace harmonogramu, indikativních alokací a zdrojů plnění jednotlivých opatření. Z přílohy mj. vyplývá, že materiál nemá nové nároky na státní rozpočet, ale počítá zejména s existujícími rozpočtovými prostředky MŠMT, MŽP, MZe, MMR, MPSV a Státního fondu životního prostředí a dále významně s prostředky z Operačního programu vzdělávání pro konkurenceschopnost (dále OPVK). V příloze č. 4. materiálu je Strategie vzdělávání pro udržitelný rozvoj České republiky (2008 2015). 2.2 Informování veřejnosti Směrnice č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí ukládá zajistit veřejnosti volný přístup k informacím tohoto charakteru v institucích placených z veřejných prostředků. Informace o životním prostředí mají být k dispozici veřejnosti na požádání v určitém termínu. Směrnice je plně transponována do české legislativy zákonem č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, kde je definován obsah termínu informace o životním prostředí (Směrnice č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí). Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí vymezuje pojmy, které do této oblasti spadají. Jsou to především informace o stavu životního prostředí a jeho složkách, o příčinách a důsledcích tohoto stavu, o připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, o správních řízeních, o ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování, o mezinárodních závazcích atd. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím stanoví podmínky pro výkon zaručeného práva veřejnosti na informace v působnosti veřejné správy ve shodě s článkem 17 Listiny základních práv a svobod. 14

2.3 Ochrana životního prostředí Ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhu organismu nebo konkrétních ekosystému a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku. (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, 9) 2.4 Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) Vzdělávání patří mezi tři hlavní priority vlády při sestavování státního rozpočtu, proto je důležitá i jeho finanční podpora, samozřejmě v mezích možností státního rozpočtu. Státní program EVVO ČR sice vyžaduje ekonomickou podporu realizace, ovšem vynaložené prostředky se nepochybně projeví ve významných ekonomických úsporách investic nezbytných pro nápravy poškozeného životního prostředí i zdraví obyvatel a pravděpodobně budou mít dopad i na růst HDP. Je zaměřen na hlavní cílové skupiny, tj. na pracovníky veřejné správy, děti a mládež, podnikatelský sektor a na veřejnost a napomáhá jejich vzájemnému působení. Při propojení činností jednotlivých resortů vzniká platforma otevřené svobodné spolupráce mezi státní správou, samosprávou, veřejnoprávními institucemi, ziskovým i neziskovým sektorem, s perspektivou dosáhnout harmonického stavu v co nejbližším časovém horizontu, kdy lidé aktivně uplatňují principy (trvale) udržitelného rozvoje pro zdravý vývoj lidské populace. EVVO bude v 21. století hrát v celosvětovém měřítku stále významnější úlohu. Vznikl mezinárodní program UNESCO Vzdělání pro třetí tisíciletí, v němž environmentální vzdělávání a výchova zaujímá významnou úlohu. Státní program EVVO ČR se odvolává na několik základních dokumentů souvisejících s členstvím České republiky v OECD a se statutem České republiky jako asociované země EU. Výchova, osvěta a vzdělávání se provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách. (Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, 16) Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta představuje klíčový preventivní nástroj ochrany životního prostředí a úspěšné implemen- 15

tace udržitelného rozvoje. V roce 2000 byl schválen Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty a navazující Akční plány. Podařilo se rozvinout krajské systémy environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty, postupně je budována sít středisek a center environmentální výchovy a síť ekoporaden. ČR přistoupila ke Strategii pro vzdělávání k udržitelnému rozvoji (schválena EHK OSN na jaře 2005 ve Vilniusu). Environmentální vzdělávání staví na schopnosti a motivaci přijímat, zpracovávat a využívat množství nabízených informací a využít je co nejlépe pro praxi. Je však trvale limitováno citelným nedostatkem finančních prostředků. Hlavními cílovými skupinami environmentálního vzdělávání jsou širší veřejnost, základní, střední a vysoké školy, neziskový sektor, podnikatelský sektor a veřejná správa 5. 2.5 Východiska EVVO Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice vychází z platných právních norem, vládních usnesení, novelizované Státní politiky životního prostředí, mezinárodních závazků, kterými je Česká republika vázána a z předpisů Evropské unie. Jsou to především: Agenda 21, zvláště kapitola 36 (Podpora vzdělávání, veřejného povědomí a odborného školení). Směrnice č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí. Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva, červen 1998) Agenda 2000 (Evropská komise, Náročné úkoly rozšíření). Politika, stav a vývoj životního prostředí České republiky (dokument OECD, duben 1999). Národní program přípravy České republiky na přijetí do Evropské unie (MŽP, červen 1999). 5 Návrh národního rozvojového plánu České republiky 2007 2013. [online]. [cit. 2012-09-13]. Dostupné z: http://www.strukturalni fondy.cz/cmspages/getfile.aspx?guid=48d96bc3-fe88-44e0-888d- 33e98ab4fd15 16

Souhrnná koncepce resortu pro osvětu, vzdělávání, výchovu a informování veřejnosti v záležitostech životního prostředí (MŽP, Praha, červen 1999). Meziresortní dohoda o spolupráci v oblasti environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy mezi Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 8. 12. 1999. Implementace předpisů EU a dalších závazku CR souvisejících se SP EVVO CR: Nařízení Evropské rady č. 1257/1999, o podporování rozvoje venkova prostřednictvím Evropského orientačního a záručního fondu pro zemědělství (EAGGF) kapitola III Výcvik, článek 9, týkající se podpory odborného výcviku farmářů a pracovníků v lesním hospodářství při uplatňování praktik na ochranu životního prostředí, zachování a rozvoj krajiny, zlepšení ekologických nebo sociálních funkcí lesů, Směrnice č. 91/676/EHS, k ochraně vod před znečištěním dusičnany ze zemědělských zdrojů článek 4 pojednávající mj. o zpracování programu školicích a informačních opatření pro zemědělce k rozšiřování pravidel správné zemědělské praxe v zemědělství, Protokol k Úmluvě o dálkovém znečištění ovzduší přesahujícím hranice státu z r. 1979 o snižování acidifikace, eutrofizace a tvorby přízemního ozónu (např. Příloha IX týkající se vydání a rozšíření poradenského kodexu správné zemědělské praxe pro omezování emisí amoniaku), podepsaný CR koncem r. 1999 a další legislativní nástroje 6. 2.6 Současný stav EVVO Populace ČR není dostatečně informována o principech (trvale) udržitelného rozvoje a není ani dostatečně připravena na jejich uplat- 6 legislativní nástroje Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, Zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí (EIA), Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, Zákon č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů Usnesení vlády ke SP EVVO CR a související příloha Akční plán SP EVVO ČR 17

ňování v praxi (což vyplývá též z dokumentu Agenda 2000). Informace o možnosti financování EVVO jsou rozmělněné do více zdrojů, proto společnostem i jednotlivcům, kteří se pohybují v oblasti EVVO činí značné obtíže se v ní orientovat. Klíčová slova a pojmy: udržitelný rozvoj, akční plán, informovanost, ochrana, výchova, vzdělávání, osvěta, východiska Otázky, úkoly a náměty k zamyšlení: 1. Co se rozumí pod pojmem udržitelný rozvoj? 2. Podstatou udržitelnosti je naplnění tří základních cílu. Pokuste se tyto cíle charakterizovat 3. Koncepce udržitelného rozvoje je provázána s evropskými i mezinárodními předpisy. Které považujete za zásadní a nejdůležitější pro českou legislativu? 18

3 Zajištění EVVO ze strany státu 3.1 Veřejná správa Ministerstvo životního prostředí v rámci své kompetenční působnosti koordinuje spolupráci ministerstev a jiných partnerských organizací, včetně nestátních institucí, na základě usnesení vlády České republiky č. 232/1992, ke strategii státní podpory ekologické výchovy na 90. léta. Současné potřeby EVVO jakožto významného nástroje ochrany životního prostředí nejsou ze strany veřejné správy dostatečně zabezpečeny. Ukončením některých činností státní správy v oblasti životního prostředí se pokrývají potřeby vznikající v důsledku implementace směrnic ES, nevzniká ale volná personální kapacita pro oblast EVVO. Ministerstvo životního prostředí proto postupně vytváří podmínky směřující k systematické podpoře environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Za významný výchozí dokument můžeme považovat formování veřejnosti v záležitostech životního prostředí. Koncepce je základním programem MŽP k zabezpečení celé oblasti environmentální osvěty, vzdělávání a výchovy. Postupně dosahované kroky k vytvoření podmínek pro EVVO v ČR: Podíl ČR na úkolech vztahujících se mj. i k EVVO při přípravných jednáních k Aarhuské úmluvě (MŽP). Metodické řízení pracovníků pověřených EVVO na RŽP OkÚ (příp. i ObÚ) a pořádání pracovních seminářů (MŽP). Semináře a přímý styk s těmito pracovníky okresních úřadů jsou pro MŽP zpětnou vazbou o stavu EVVO v praxi (po zavedení reformy veřejné správy bude tento úkol zaměřen na kraje a obce). Cílená spolupráce s odbornými ústavy řízenými veřejnou správou (příslušná ministerstva). Činnost resortního týmu environmentálního Vzdělávání a výchovy při MŠMT. Resortní výběrová řízení o dotace pro občanská sdružení s tématy EVVO (MŽP, MŠMT, MMR, MZe, MK, MZ a některá další ministerstva, magistráty mest a okresní úřady). Podpora určitých významných mezinárodních environmentálně vzdělávacích projektu (MŽP, MŠMT, MMR, MZe, MZ). Zpracování, vydání a využívání rešerše o zabezpečení environ- 19

mentální osvěty, Vzdělávání a výchovy v různých zemích světa, především v zemích Evropské unie (MŽP). Činnost ustavené meziresortní pracovní skupiny ke zpracování Státního programu EVVO ČR při MŽP a spolupráce mezi ministerstvy a jimi řízenými resorty. Spolupráce s NNO, zaměřenými na činnosti v EVVO, především se Sdružením středisek ekologické výchovy Pavučina a Centry ekologické výchovy Českého svazu ochránců přírody (CSOP). 3.2 Školství Do českých škol se výchova k ochraně přírody a poté ve větší šíři pojatá výchova k péči o životní prostředí prosazovala pod vlivem světových událostí od sedmdesátých let. V osmdesátých letech se ujalo označení ekologická výchova zdůrazňující uplatňování ekologických aspektů ve vzdělávání. V totalitním období byl rozpracováván systém ekologické výchovy v radě projektů, mj. pro UNESCO, avšak výsledky nebyly v ČR využity v praxi. V současné době jsou požadavky na environmentální vzdělávání zahrnuty v obecné rovině do většiny základních pedagogických dokumentů a ovlivnily i tvorbu učebnic některých předmětů, zejména přírodovědy, vlastivědy, přírodopisu, zeměpisu a občanské výchovy. Nověji užívaný pojem udržitelný rozvoj pronikl do pedagogických dokumentů a učebnic jen částečně. Problémem zůstává propojení rozptýlených poznatku a utváření integrovaného pohledu na problematiku. MŠMT koordinuje programy výzkumu a vývoje financované z rozpočtové kapitoly MŠMT. Koordinuje mezinárodní spolupráci ve výzkumných a vzdělávacích programech společně s příslušnými ministerstvy v souladu s Národní politikou výzkumu a vývoje a zabezpečuje i rozvoj metod vzdělávání a výchovy. Významnou roli při prosazování environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty do škol všech stupňů hrají NNO a jejich specializovaná zařízení (centra a střediska ekologické výchovy). Jsou zčásti podporována ministerstvem životního prostředí a ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ale není doceněna možnost zahrnutí a využívání center a středisek ekologické výchovy (CEV/SEV) a jejich výukových programů pro školy, školní ekologické projekty apod. Doporučení konference států OECD Environmentální vzdělávání na cestě k udržitelnému rozvoji organizovaná prostřednictvím 20

ENSI (Environment and School Initiatives) v roce 1998 v Linci předpokládá jednak podporu státních orgánů, jednak zdůrazňuje všestrannou iniciativu a samostatnost škol a jejich vzájemnou spolupráci v této oblasti. Klíčovým a limitujícím problémem environmentálního vzdělávání a výchovy je nedostačující připravenost většiny pedagogických pracovníků. Jen zřídka se objevují kursy a semináře zahrnující nejen studium ekologie či životního prostředí, ale i didaktiku environmentálního vzdělávání a výchovy. Tento stav se významně odlišuje od stavu v některých jiných evropských zemích. 3.3 EVVO V PODNIKOVÉ SFÉŘE Podniková sféra je jedním z rozhodujících spolutvůrců stavu životního prostředí a v nedávné minulosti se zásadním způsobem podílela na jeho podstatném zlepšení v rozsahu a v termínech, které nemají v Evropě obdoby. Významnou úlohu sehrála ministerstva životního prostředí a průmyslu a obchodu a jejich vzájemná spolupráce. Investice podnikové sféry do ochrany životního prostředí, které byly vyvolány novou environmentální legislativou z počátku 90. let, převyšovaly veřejné investice, jejichž podíl postupně klesal. V tomto období se také ve vysoké míře prosadilo právní povědomí o nutnosti ochrany životního prostředí. Svou zásluhu mají i komerční osvětové a vzdělávací aktivity a informační činnost konzultantů a dodavatelů environmentálních technologií, kteří uchopili téma ochrany životního prostředí jako svou podnikatelskou příležitost. Pozitivní roli přitom sehrála různá sdružení orientovaná na problematiku vztahu podnikání k životnímu prostředí zaváděním nových standardů, pomocí podnikům a publikováním a propagací výsledků pilotních projektů. Také mezinárodní programy (zejména PHARE a USAID) zvýšily povědomí o možnostech pozitivních environmentálních vazeb průmyslu a společnosti. Byla provedena řada odborných školení konzultantů, malých i středních firem v ochraně životního prostředí, byly rekvalifikovány a doškoleny vetší počty osob než ve státní sféře a některé prosperující podniky již dnes přecházejí na systém evropských standardů 7. 7 CZILLINGOVÁ, Jana. Faktory pôsobiace na finančnú štruktúru podniku. Acta Oeconomica Cassoviensia No4, Košice: PHF EU 2000, s. 48 56, ISBN 80-225-1278-8. 21