B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby

B. Mýtus a jeho nejstarší literární podoby 1. Mýtus a logos: dva způsoby chápání skutečnosti / 2. 3. Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova / 4. 5. Epos o Gilgamešovi / 6. 7. Homér: Ílias Mluvíme-li o beletrii, pak se patrně nevyhneme názoru, že příběhy nejatraktivnější a zároveň moderní si čítáváme sami, zatímco ty staré, klasické a nudné nabízí škola. Ta dokonce žádá i povědomost o dílech starých stovky a tisíce let. Čím nás vůbec dnes můžou takové textové památky zaujmout? A v čem spočívala jejich přitažlivost pro dávno minulé generace? Odpověď budeme hledat právě v tomto tematickém celku, ale budeme k tomu potřebovat také informace hned z celé řady různých oborů. 1. Mýtus a logos: dva způsoby chápání skutečnosti 1-A1 Lidské poznávání světa; 1-A2 Mýtus: jeho podstata, smysl i nejčastější formy; 1-B2 Jiří Kulich: Harrachova cesta; 1-A3 Logos: jeho podstata, smysl a odlišnosti od mýtu; 1-A4 Mýtus, logos a moderní doba; 1-A5 Mýtus a literatura; 1-D Výběrový přehled nejdostupnějších odborných děl o mýtech; Jiří Kulich. 1-A1 Lidské poznávání světa Nedílnou součástí lidského života je uspokojování potřeby znát a rozumět: tato potřeba se vztahuje k okolnímu světu i k člověku samotnému. Cítíme tu snahu po vyšší kvalitě lidské existence, ale najdeme tu i souvislost se zcela základní potřebou přežít: člověk, který lépe zná a rozumí, má větší šanci, že odolá životním zkouškám. Lidské poznávání může mít 3 podoby: (1) vlastní činnost, (2) zrakové a duševní představy a (3) jazyk. Tyto způsoby poznávání se však doplňují a prolínají, a jejich výsledky bývají soustřeďovány do svébytných textů. Takové texty jsou založeny na dvou principech (základních zásadách), jež se označují řeckými slovy mýtus a logos. 1-A2 Mýtus: jeho podstata, smysl i nejčastější formy Oba pojmy si jsou poněkud blízké svými významy, přesto mezi nimi existují výrazné rozdíly: Mýtus (μύθος) = především slovo, řeč, vypravování; Logos (λόγος) = především počet, důkaz, účel, rozum, slovo. Svět si můžeme názorně představit jako velmi složitou strukturu (soustavu) složenou z bodů a spojnic mezi nimi. Těmito body jsou jednotlivé skutečnosti, nejčastěji smyslově vnímatelné nebo jinak ověřitelné. Spojnicemi jsou pak vztahy (souvislosti) mezi skutečnostmi. Znát v úplnosti svět a rozumět mu, to je nanejvýš obtížný úkol pro každého jedince. Nezbývá než k poznání přistupovat výběrově, ovšem výběr by měl být takový, aby poznání mělo stále podobu systému, v němž se lze orientovat. Proto běžný člověk v běžných životních situacích akcentuje (upřednostňuje) poznávání vztahů před důkladným poznáváním všemožných konkrétních, ovšem izolovaných skutečností. Například chceme-li úspěšně pracovat s počítačem, nemusíme vůbec nic vědět o programovacím jazyku ani o obsahu harddisku, a dokonce je běžné, že uživatel neovládá v úplnosti ani celý nainstalovaný software. Ale měli bychom vědět, jak nám počítač může pomoci při studiu, v osobním životě nebo v zaměstnání a měli bychom si být vědomi i jeho rizik (velmi různorodá kvalita internetových stránek, možnost vzniku závislosti na počítačových hrách, kriminalita na webové síti). Ve zcela jiné situaci bude ovšem počítačový odborník, který s počítači obchoduje, zajišťuje jejich servis nebo (a to nejčastěji) vytváří počítačové programy. Takový profesionál musí mít rozsáhlé znalosti o jednotlivých technických částech a parametrech počítače, musí se dobře orientovat

v nabídce na počítačovém trhu, musí umět porovnávat jednotlivé typy počítačů apod. Musí tedy znát a rozumět nejen v oblasti vztahů, ale i konkrétních skutečností. Zdánlivě je druhá cesta hodnotnější než první: vede k vysoké odbornosti v určité sféře lidského života. Jenže již naši dávní předkové řešili otázku, jak se orientovat ve více souvisejících životních oblastech najednou. Poznání tedy zaměřovali především na souvislosti i vztahy. Proto se jim svět jevil jako strukturovaný celek v neustálém pohybu. Lidé se snažili tento pohyb vyjádřit především formou obecně sdílených příběhů: a právě takové příběhy se označují slovem mýtus. Mýtus je tedy text, který vznikl na základě kolektivní zkušenosti a který podává výklad světa založený převážně na obraznosti (tropičnosti), příběhovosti (narativnosti) a emocionalitě (prožitku). Podívejme se nyní na všechny 3 stránky mýtu: 1. Obraznost (tropičnost): Zobrazované skutečnosti i souvislosti mívají podobu metafor, symbolů apod. Zvláštním případem mytického symbolu je archetyp: obecně kulturní symbol existující prakticky ve všech kulturách bez ohledu na dobu či oblast (slunce jako znak života, přímka a kruh jako znaky mužského a ženského principu atd.). 2. Příběhovost (narativnost): Mytický příběh se odehrává v mytickém čase. Základem mytického času je cykličnost (pravidelné opakování). Mytické příběhy tedy souvisejí s nejdůležitějšími, pravidelně opakovanými lidskými úkony, které se dotýkají obživy, sexuality, boje apod. a jimž je přisuzována posvátná (sakrální, mimořádně mocná) úloha. Mytické úkony mají vždy nějaký smysl, takže se vztahují k delší časové perspektivě. Naopak světské (profánní, neposvátné) úkony jsou svým významem pomíjivé, vztahují se jen k přítomnosti. 3. Emocionalita (prožitek): Mytický příběh zachycuje nějaký děj, který se poprvé odehrál v minulosti a který má význam i pro přítomnost a budoucnost. Opakovaná prezentace příběhu nemá za cíl mytický děj pouze připomenout, ale znovu prožít: účastníci by měli zakoušet stejné prožitky jako ti, kteří mytický děj zažili poprvé. Tak se vytváří i posiluje vědomí souvislosti dneška s kolektivní zkušeností minulých generací: aktualizuje se pojem věčnosti. Mýtus skutečně vzniká jako útvar lidové slovesnosti a je šířen především ústním podáním. Od pohádek a pověstí se však výrazně liší. Zatímco jejich hlavním úkolem je objasnit povahu mezilidských vztahů v prostředí rodiny či obce, mýtus má obecnější charakter. Zobrazuje podstatu vztahů mezi člověkem a světem: vysvětluje vznik světa, lidstva i národů, nastoluje otázky zrození, života i smrti, ptá se po nadčasovém smyslu nejvýznamnějších historických událostí. 1-B2 Mýtus jako ucelený příběh má charakter výjimečného textu. Avšak s jednotlivými mytickými prvky (s drobnějšími příklady mytického pohledu na svět) se setkáváme poměrně často. Hovoří o nich i následující článek. Jiří Kulich (* 1961): Harrachova cesta ( ) Výjimečná pestrost rostlin nedala spát už starým horalům a ti zahrádky opředli řadou pověstí. Pokud se chcete i vy dozvědět, jak že to

Krakonoš zařídil, čtěte dál. To se vezme na opačné, návětrné straně hory (v našem případě v údolí Mumlavy) co nejvíc větru a žene se údolím nahoru. Musí se vejít do užšího a užšího údolí a tím se zrychluje. Cestou sbírá kde co semínka, drobné živočichy, v zimě hlavně sníh. Když doletí nahoru, převalí se přes hranu Labského dolu a ocitne se náhle v otevřeném prostoru. Prudce zpomalí, točí se na místě a vysypává vše, co nasbíral v létě semínka, v zimě sněhovou peřinu. V zahrádkách se tak objeví neuvěřitelná směs teplomilných druhů ze dna údolí i horských otužilců. To ale není všechno Krakonoš musí ještě nějak zařídit, aby vyrostly i druhy náročné na světlo, teplo či vlhkost. Zahrádky má proto schované na závětrné straně (vítr je nevysouší a neochlazuje) pod prudkými srázy (laviny spolehlivě odstraní vše, co by chtělo ostatní přerůst a obrat o světlo). Střádající se sníh také zabraňuje promrzání a je zdrojem vláhy. Není to zrovna málo kouzel, co? Inu, Krakonoš... Méně romantické duše nazývají to, co jsme právě popsali, anemoorografické (větrohoropisné) systémy. A co že tu vlastně všechno roste? Jen tzv. cévnatých rostlin (tj. kapraďorostů, bylin a dřevin) je v Schustlerově zahrádce 165 druhů. K význačným patří např. jeřáb sudetský (vyskytuje se pouze v Krkonoších), meruzalka (rybíz) skalní, lýkovec jedovatý, lípa širokolistá (v neobvykle vysoké poloze) či horská prvosenka nejmenší. Z rostlin bezcévných stojí za zmínku sněžné řasy, které zbarví na jaře sníh do červena (roku 1976 tu byl tento jev zaznamenán vůbec poprvé v Čechách). Krkonoše [online], cit. 2005-09-24, http://veja.freehosting.cz/kk7_soubory/kk33.htm. Poznámky a vysvětlivky: Harrachové český šlechtický rod, jehož nejvýznamnější panství se nacházela ve východní části krkonošské oblasti; hrabě Jan Nepomuk Harrach (1828 1909) podporoval počátky turistiky i lyžování v Krkonoších; Krakonoš české pojmenování Rýbrcoula, prý horského ducha panujícího nad přírodou Krkonoš. Příběhy o Krakonošovi jsou nepochybně podníceny náhlou a neobvyklou povahou přírodních jevů v nejvyšším českém pohoří: nečekanými příchody prudkého větru, bouřek i mlh, stejně jako pády sněhových lavin, působivou ozvěnou v úzkých údolích nebo temnými stíny v hlubokých lesích. Krakonoš zasahuje i do lidských osudů: trestá lakomce, záletníky a posměváčky (způsobuje jim zbloudění v horách, ztráty dobytka i jiné nehody), odměňuje lidi chudé a poctivé (rozličně jim pomáhá ve svízelných situacích). Příběhy o Krakonošovi se začaly objevovat patrně od 16. století (zřejmě v souvislosti s osidlováním hor), vyprávěli si je zdejší čeští i němečtí obyvatelé. Jméno Rýbrcoul (německy Rübezahl) i Krakonoš je nejasné (název Krkonoše snad znamená hory s úbočími pokrytými klečí nebo kamením, ale odborná shoda o tomto vysvětlení neexistuje). Výraz Krakonošova zahrada použili bratři Josef a Karel Čapkové v r. 1918 jako název svého společného díla tvořícího soubor povídek a dalších textů; Labský důl romantické údolí v Krkonoších vyhloubené někdejším ledovcem a dnes protékané nedaleko pramenícím Labem. V nejzazší části údolí, která vyniká sráznými stěnami (vysokými až 200 metrů), se nachází mimořádně cenná botanická lokalita nazývaná Schustlerova zahrádka; Mumlava krkonošská říčka známá především svým vodopádem v Mumlavském dole; Schustlerova zahrádka botanická lokalita v Labském dole pojmenovaná po botaniku Františku Schustlerovi, jenž byl v r. 1923 autorem vůbec prvního návrhu na prohlášení Krkonoš za národní park (ten byl zřízen r. 1959 na polské a 1963 na české straně krkonošského pohoří). 2-C2 Úloha Pokuste se vyřešit otázku pravdivosti uvedeného příběhu o Krakonošovi. Nezapomeňte, že odpověď nebude jednoduchá. Kde je pravdivá složka příběhu? Proč jsou přírodní jevy v Krkonoších spjaty postavou Krakonoše? Co toto spojení o krkonošské přírodě vypovídá? Je příběh jako celek mylný, nebo dokonce lživý, a kdo jsou jeho adresáti? V čem se oba zmíněné výklady o Schustlerově zahrádce liší? Proč?

1-A3 Logos: jeho podstata, smysl a odlišnosti od mýtu Prvním velkým protivníkem i konkurentem mýtu se stala věda filozofie. Filozofie (řec. filosofía / φιλοσοφία = touha po moudrosti, láska k vědění) je věda o nejobecnějších zákonitostech struktury i vývoje přírody, společnosti a myšlení. Počátky filozofie ve světě můžeme spatřovat u různých národů v různých dobách, ale k jejímu prvnímu rozmachu došlo z řady historických důvodů ve všech vyspělých oblastech světa prakticky ve stejnou dobu, kolem r. 500 př. Kr. Pro evropskou kulturní oblast sehrály v tomto ohledu zakladatelskou roli starověké řecké městské státy. Starořecká filozofie se zabývala 3 základními tematickými oblastmi: a) otázkou po prapůvodu (označovaném jako arché) i prazákonu (označovaném jako logos) světa; b) otázkami bytí, pravdy a poznání; c) otázkami přirozenosti člověka (povahou dobra, ctnosti atd.). Na samém počátku řecké filozofie stojí myslitelé označovaní za přírodní filozofy. Prvním z nich (a tedy patrně prvním evropským filozofem vůbec) byl Thalés z Mílétu (působil v 6. století př. Kr.). Přírodní filozofové se v první řadě snažili objevit nejzazší, rozumový (racionální) prazákon světa. Takový zákon (světový rozum) označili jako logos. Logos je tedy zákonitý, v přírodě zakotvený a na člověku nezávislý řád světa, který je společný všem existujícím skutečnostem (spojuje je společným smyslem) a který lze poznat rozumovými (logickými) prostředky: tázáním, zkoumáním, pochybováním, porovnáváním, hledáním důkazů a argumentů. Přírodní filozofové se vymezovali vůči starším, v řecké společnosti již tradičně zakotveným mýtickým textům: z jejich shromažďovatelů, pořadatelů a upravovatelů zůstává pro nás nejznámější básník Homéros (počeštěně Homér; žil snad kolem r. 700 př. Kr.): jsou mu připisovány rozsáhlé básnické skladby Ílias a Odysseia. Přírodní filozofové nahlíželi na přírodu velmi zjednodušeně, nicméně dospěli v rámci dobových možností poznání k závažným závěrům. Byl to patrně Thalés z Mílétu (proslulý i matematickým a astronomickým bádáním), kdo prapůvodní arché ztotožnil s vodou. Hérakleitos z Efesu (kolem r. 500 př. Kr.) dal poprvé pojmu logos filozofický obsah; jako arché určil energii a odtud odvodil (zcela v rozporu s mýtickým myšlením), že veškerý svět podléhá vývojovému pohybu, založenému na jednotě protikladů. A například Démokritos z Abdér (kolem r. 400 př. Kr.) propracoval obraz světa složeného z atomů nespočetných nepatrných částic, dále nedělitelných, jejichž mechanické spojování a rozlučování je jádrem veškerého vývoje. Soupeření mezi logem a mýtem se samozřejmě nevyhnula ani trojice největších řeckých filozofů, Sókratés Platón Aristotelés (5. 4. století př. Kr.), s nimiž jsme se již setkali (tematický celek I.A. Slovesnost a literatura): v jejich textech je patrná snaha po smíření obou pohledů. Spor mýtus logos však pokračoval a pokračuje i v dalších dějinných epochách. 1-A4 Mýtus, logos a moderní doba V 19. století po Kr., kdy se rozvinuly prakticky všechny vědecké obory dnešního světa, došlo v zápase logos-mýtus k zásadním změnám ve prospěch logu. Posílil se výklad logu jako projevu emancipace (zrovnoprávnění) a nezávislosti člověka vůči okolní společnosti i světu vůbec. Logos se odlišuje od mýtu i tím, že proti cykličnosti mytického času staví ideu času lineárního (spojeného s představou víceméně přímočarého vývoje).

Převažující interpretace mýtů se vzdaly zřetelu k obraznosti a přijaly jazyk racionálního bádání. Proto se slovo mýtus stalo synonymem pro povrchní smyšlenku, která vzniká z omylu nebo ze snahy o manipulaci. Objevuje se termín mytologie, který má dva významy: a) Označuje soubor mýtů určitého národa, doby, oblasti (můžeme hovořit o mytologii staroegyptské, starověké, antické apod.); b) Označuje vědu zabývající se bádáním o mýtech. V češtině se v 19. století objevilo české synonymum k mýtu: slovo báj (odvozeno od staročeského baju = mluvím); k mytologii pak vznikl český ekvivalent bájesloví (na okraj: k báji se utvořilo adjektivum báječný; to se však záhy svým významem posunulo ve smyslu vyhroceně kladného hodnocení a ve své původní roli bylo nahrazeno adjektivem bájný). Zejména v moderní době se však i logos někdy stává mýtem. Dochází k tomu tehdy, když je sám logos vyjmut z racionálního zkoumání. Výrazem této proměny je výklad světa jako neustálého, věčného, zákonitého pokroku: vývoje od jednoduššího ke složitějšímu, od chaotického k uspořádanému, od iracionálního k racionálnímu, od útlaku ke svobodě. Teprve ve 2. polovině 20. století sílí názory, že mýtus i ve své tradiční podobě je nositelem řady zásadních, využitelných informací o světě a o vztahu člověka ke světu. Důvodů k této názorové změně je několik: a) V dnešní době jsme obklopeni tak rozsáhlým množstvím informací jako ještě nikdy v historii: hovořívá se dokonce o informačním smogu (tvoří jej informace nepotřebné, neužitečné, nežádoucí). Informace naopak potřebné a užitečné musíme tedy vyhledávat prostřednictvím náročného třídění. Naše pozice v tomto směru je tedy podobně obtížná jako v případě našich dávných předků, kteří měli přesných informací nedostatek. b) Technologická náročnost současného světa nás nutí k vysoké míře specializace, takže v řadě důležitých oborů se ocitáme v roli laiků, kteří potřebují jiný typ poznání i vědění než detailní odbornost. c) Racionální, důsledně odmytizovaný přístup ke světu sice v moderní době umenšil některé hrozby (např. vedl k prudkému rozvoji medicíny), ale jiné přinesl: vážné narušení kvality životního prostředí, velmi příkré sociální rozdíly, účelovou mediální manipulaci s veřejností, bezpříkladný rozsah násilí politického i válečného. 1-A5 Mýtus a literatura Proto v dnešní době zájem o mytické texty opět vzrůstá. Můžeme se s nimi setkávat v několika podobách, jimiž jsou zejména: 1. Stále živá forma lidové slovesnosti (Příklad: do mytických rozměrů narůstají podání četných událostí spjatých s politickým vývojem posledního století, např. s bojem za českou národní svobodu: mýtickými hrdiny se stali nejen českoslovenští legionáři za První světové války, ale i mobilizovaní vojáci odhodlaní bránit Československo v r. 1938 atd.); 2. Edice (knižní vydání, často odborně komentovaná) mytických textů prakticky z celého světa v jejich původní podobě (v nedávné době se na českém knižním trhu stal událostí dvojí překlad z let 2003 a 2007 mytického příběhu Beowulf o hrdinském válečníkovi z raně středověké Anglie); 3. Pozdější, ale z dnešního hlediska stále velmi starobylá zpracování mytických příběhů (pokladnicemi starých českých mýtů jsou kroniky, počínaje Kosmovou Kronikou českou z doby kolem r. 1 100); 4. Relativně věrná převyprávění starých mýtů do dnešního jazyka, určená především pro širokou veřejnost nebo pro mládež (v české literatuře tu vynikají August Sedláček, Alois Jirásek, Eduard Petiška, Vladimír Hulpach aj.; některé z těchto příběhů bývají označovány jako pověsti, ale z hlediska jejich tématu se jedná o báje);

5. Beletristická díla obsahující některé náměty ze světové mytologie a využívající je k objevné, pronikavé výpovědi také o našem současném světě (jako jeden příklad za mnohé uveďme knihu francouzského spisovatele Josepha Bédiera Román o Tristanovi a Isoldě, který se odehrává na raně středověkých Britských ostrovech). Uvedené postupy při zacházení s mýtem samozřejmě kladou na čtenáře jisté nároky, například pokud jde o datování: někdy je nesnadné učit, jak starou verzi mytického příběhu máme k dispozici a jaký je její vztah k verzi původní. 1-D Některá zajímavá data Výběrový přehled nejdostupnějších odborných děl o mýtech BOUZEK, Jan KRATOCHVÍL, Zdeněk. Od mýtu k logu. Praha : Herrmann & synové, 1994. 175 s. BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 4. vydání. Praha : Triton, 2003. 487 s. CAMUS, Albert. Mýtus o Sisyfovi. Vydání 2. Praha : Garamond, 2006. 148 s. DUMÉZIL, Georges. Mýtus a epos. 1. vydání. Praha : OIKOYMENH, 2001. I II. ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování). 2., opravené vydání. Praha : OIKOYMENH, 2009. 131 s. FINK, Gerhard. Encyklopedie antické mytologie. 1. vydání. Olomouc : Votobia, 1996. 366 stran. KALANDRA, Záviš. České pohanství. 2. vydání. Praha : Dauphin, 2002. I. II. díl. KARBUSICKÝ, Vladimír. Báje, mýty, dějiny. Vydání 1. Praha : Mladá fronta, 1995. 310 s. KRAMER, Samuel Noah. Mytologie starověku. 1. vydání. Praha : Orbis, 1977. 446 s. Mýtus & logos. 1. vydání. Praha : ISV, 2004. 213 s. PROFANTOVÁ, Naďa PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 1. vydání. Praha : Libri, 2000. TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů (7. 10. století). 1. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 291 s. TUREK, Rudolf. Čechy na úsvitě dějin. Vydání 2. Praha : Academia, 2000. 340 s. VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. 2. vydání. Praha : Libri, 2006. 255 s. Jiří Kulich (* 26. května 1961) Český biolog a pedagog. Dlouhodobě se věnuje ekologické výchově, vzdělávání i osvětě. Je ředitelem Střediska ekologické výchovy a etiky SEVER. Veřejně se angažuje také v mnoha jiných funkcích, většinou spjatých s ochranou životního prostředí krkonošské oblasti. Ekologický přístup k životu prosazuje i v regionální politice.

2. 3. Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova 2-3-A1 Bible: kniha knih; 2-3-A2 Náboženství a pojem bůh; 2-3-A3 Biblický Starý zákon a Hebrejci; 2-3-A4 Judaismus; 2-3-A5 Hermeneutika a exegeze; 2-3-B5 Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova: Gn 1-2; 2-3-A6 Vznik starozákonních textů; 2-3-A7 Uspořádání Starého zákona; 2-3-A8 Stručná historie biblických překladů; 2-3-D Knihy Starého zákona; Starý zákon jako inspirace pro umělce. 2-3-A1 Bible: kniha knih Nejčtenější, nejvydávanější a nejčastěji překládanou knihou všech dob je Bible. Od svého vzniku byla jako celek přeložena do více než 400 jazyků, tedy do všech významných jazyků světa. V r. 1455 se stala vůbec první tištěnou knihou a jen od r. 1815 jí bylo prodáno asi 3 miliardy výtisků. Bible vznikala v průběhu mnoha staletí a je dílem mnoha autorů. Její jednotlivé části mají rozmanitý obsah a najdeme mezi nimi také texty mytologické. A především právě jimi se nyní budeme zabývat. Řecké slovo biblía / βιβλία znamená knihy, listy, spisy. Je odvozeno od jména starověkého přístavu Byblos na východním pobřeží Středozemního moře (dnešní Džubajl v Libanonu). Z Byblu se totiž do Řecka dovážel egyptský papyrus, z něhož se vyráběly svitky sloužící jako tehdy nejpoužívanější psací látka. Nejstarší části Bible vznikly jako lidová slovesnost a byly zprvu tradovány ústně. Období ústního podání však během své existence zažila většina biblických textů. Jednotlivé části Bible se označují jako knihy, ačkoli každá z nich má zpravidla jen několik desítek stran (psaní na papyrové svitky omezovalo příhodný rozsah literárních děl). Biblické knihy nevznikaly se záměrem být součástí uceleného souboru, ale byly původně samostatnými texty. Teprve postupně se utvářel jejich souhrn, který se stal posvátnou (uctívanou) knihou pro dvě náboženství: judaismus a křesťanství. Bible je tedy spíše celá knihovna, ale bývá zpravidla tištěna jako jednosvazková. Na okraj: některé motivy z Bible přijímá i další náboženství, islám: ten však má svou vlastní svatou knihu, Korán. 2-3-A2 Náboženství a pojem bůh Náboženství je soubor lidských vztahů k bohu. A co to je bůh? K pojmu bůh dospěli lidé již na počátku svých dějin. Všímali si a pochopili, že nejdůležitější skutečnosti ve světě podléhají určitému řádu, který vyvozovali především z přírodních jevů, ale také ze života lidské společnosti. Uvědomili si, že díky poznání tohoto řádu mohou předvídat obrysy budoucích událostí, a tak zásadní měrou zvyšovat své šance na přežití. Proto tento řád začali chápat jako boha nejvyšší, nejmocnější (svatou) skutečnost. Slovo bůh souvisí se slovem bohatství: bůh je tedy zdrojem nejvyššího bohatství, jímž je pro člověka samozřejmě život a jeho zachování. Náboženství je obecně lidský jev, vlastní všem národům i kulturám. Typologie náboženství je tedy velmi široká. Uveďme jen, že náboženství ve světě minulosti i současnosti můžeme dělit na: 1. Teistická (bůh má osobní povahu, nejčastěji antropomorfizovanou, tedy připodobněnou člověku a lidským vlastnostem): a) Polyteistická: bohů (bohyň) je několik, zpravidla každý z nich reprezentuje (ovládá) jednu přírodní sílu či přírodní prostředí; klasickým příkladem je náboženství starověkých Egypťanů, Řeků i Římanů;

b) Henoteistická: bohů existuje více, ale jednomu z nich je prokazována výrazně nejvyšší úcta; patří sem náboženství semitských národů starověké Mezopotámie (vůdčí bůh Marduk); c) Monoteistická: existuje jediný, všemohoucí Bůh (toto slovo je tedy zároveň jeho vlastním jménem); takovými náboženstvími jsou judaismus (židovské náboženství), křesťanství, islám. 2. Neteistická: bůh nemá povahu osoby, je ztotožněn s harmonickou souhrou vesmírných sil, která utváří i lidskou osobnost; jedná se především o asijská náboženství buddhismus (zejména v jeho původní a zenové podobě) a taoismus. Ještě se zmiňme o etymologii slova bůh v některých jiných jazycích. Řecké slovo theos a latinské deus vycházejí z indoevropského kořene div = zářící; anglické god i německé Gott lze přeložit jako ten, kdo je vzýván nebo ten, jemuž se přinášejí oběti. Uvedené výrazy nejsou v rozporu s předchozím tvrzením, že bůh je dárcem či zdrojem nejvyššího bohatství. Moc polyteistických bohů bývá ovšem omezena prostředím jejich hlavní působnosti. 2-3-A3 Biblický Starý zákon a Hebrejci Nejstarší známé i dobře zdokumentované náboženské soustavy nepochybně úzce souvisejí s mýtem. Mýtus pronikl i do Bible, zejména do jejích nejstarších knih. Celou Bibli můžeme roztřídit několika různými způsoby, ale na základním rozdělení se všechny shodují: První oddíl Bible (zahrnující zhruba její tři čtvrtiny) považují za svatý judaisté (nazývají jej Tenach) i křesťané (nazývají jej tradičně Starý zákon nebo nověji, ale výstižněji Stará smlouva). Druhý, zhruba čtvrtinový oddíl Bible se jmenuje Nový zákon (Nová smlouva) a je svatým textem pouze pro křesťany. Starý zákon je psán většinou v semitském jazyce hebrejštině (jeho velmi menšinové, mladší části v příbuzné aramejštině). Hebrejštinou mluvili Hebrejci: starověký blízkovýchodní národ, který vstoupil do dějin po r. 2 000 př. Kr., když přišel ve stopách jiného, početnějšího semitského národa Amoritů do Mezopotámie, nížinné krajiny podél řek Eufratu a Tigridu, ústících do Perského zálivu. Mezopotámie se stala již předtím, po r. 3 500 př. Kr., jednou z kolébek vyspělé státní civilizace: zasloužil se o to národ Sumerové, od nějž pak Semité převzali pokročilou kulturu a dále ji rozvinuli. Hebrejci jen obtížně hledali území, které by mohli nerušeně osídlit. Tuto nesnáz však dokázali proměnit v silnou stránku své historie: během svého dlouhého a spletitého putování zeměmi starověkého Blízkého východu přejímali prvky hned několika různých kultur a sami je tvůrčím způsobem zpracovávali zejména při budování svého jedinečného náboženství, které se dnes označuje jako judaismus. 2-3-A4 Judaismus Judaismus je nejstarším dosud existujícím monoteistickým náboženstvím: je založen na víře v jediného, všemohoucího Boha, stvořitele i pána všeho světa. Zdá se, že k tomuto pohledu na božskou skutečnost dospěli Hebrejci během svého putování polopouštními oblastmi s nízkou rozmanitostí vydatných zdrojů života. Často rovněž museli hledat cesty k dohodě se svými různorodými sousedy. Svého Boha vnímali Hebrejci i jako svědka takových životně důležitých smluv. Záhy začali chápat také vztah mezi sebou a Bohem jako vztah založený na smlouvě, kterou s nimi Bůh ze své vůle uzavřel. Pokud člověk smlouvu plní (svou vírou v Boha a poslušností vůči němu), může si být jist účinnou Boží přízní: Bůh nedovolí svému národu zahynout. Tak se člověk ocitá v partnerském, byť nikoli rovnocenném vztahu k Bohu: přestává být vydán na pospas jeho libovůli. Název judaismus je odvozen od jména Juda, které patřilo nejvýznamnějšímu z pozdějších

hebrejských kmenů. V judaismu Bůh (hebrejsky Elohím) bývá též nazýván Pán (hebr. Jahve; v českých biblických překladech se používá výraz Hospodin). Hebrejci putovali širokým obloukem z oblasti kolem jihomezopotamského města Uru, kde ještě na počátku 2. tisíciletí př. Kr. žili poslední Sumerové, k Charránu na mezopotamském severu a pak obloukem po okraji Syrské pouště na jihozápad, do země Palestiny. Palestinu můžeme vymezit jako zemi mezi třemi moři: Středozemním, Rudým a Mrtvým (které je ovšem slaným jezerem). Ačkoli Palestina svou rozlohou nedosahuje ani poloviny České republiky, jedná se o nejdůležitější křižovatku celého Blízkého východu: od starověku až dodnes se tu střetávají trasy spojující Mezopotámii, Egypt, Malou Asii a Arabský poloostrov. Hebrejci se pravděpodobně v některých dobách neúrody do okrajových oblastí bohatého Egypta dokonce stěhovali. 2-3-A5 Hermeneutika a exegeze Kromě Hebrejců ostatní blízkovýchodní národy vyznávaly náboženství polyteistická (případně henoteistická) založená na uznávání více bohů, kteří ztělesňovali jednotlivé přírodní síly: slunce, vítr, bouři, moře atd. Na tomto místě musíme upozornit na jednu zdánlivě okrajovou, ve skutečnosti však významnou souvislost. Často se říká, že lidé v boha či bohy věří. Pod pojmem víra se rozumí přesvědčení o něčem, co se vymyká našemu smyslovému poznání. Ale polyteistická náboženství víru vůbec nepotřebují: jestliže např. slunce bylo bohem, lidé se s ním setkávali každý den, stejně jako s dalšími přírodními silami. Lidé zkrátka vedle svých bohů žili. Polyteistické náboženství je tedy založeno na smyslové zkušenosti. Naproti tomu monoteismus víru potřebuje, protože jediný, všemohoucí Bůh není poznatelný zrakem ani jinými smysly: je to řád, který panuje nad přírodou. A kde tedy je? Lze si to představit tak, že náš svět má několik různých rozměrů, které jej definují. Tři rozměry jsou prostorové a snadno je můžeme smyslově poznávat: pozorováním, odhadem (např. také na základě hmatových nebo sluchových vjemů), měřením. O těchto rozměrech běžně hovoříme a dokážeme je přesně popsat: řekneme-li např., že střed hradního areálu vyplňuje obrovská obytná věž o půdorysu téměř 13 x 19 metrů, jde o informaci všeobecně srozumitelnou a exaktně (přesně) ověřitelnou. Čtvrtým rozměrem našeho světa je čas. I s časem běžně žijeme (každý den se patrně aspoň jednou podíváme na kalendář a určitě vícekrát na hodinky), ale smyslově poznatelný čas není (ačkoli je stále s námi). Svítání sice označuje konec noci, nejkratší stíny signalizují poledne a sníh zimní období, ale to samozřejmě nestačí. Zásadní rozdíl oproti rozměrům prostorovým poznáme v okamžiku, kdy o času začneme mluvit. To, že se čas vymyká našim smyslům, se projevuje tím, že v žádném jazyce neexistují speciální výrazy pro proměny času: mluvčí si vždy musí pomáhat metaforami z prostředí prostorových vztahů. Tak říkáme, že čas běží (jako např. pes běží), vyučování se vleče (jako vlečené vozidlo), zima se blíží (jako chodec se blíží), prázdniny jsou za dveřmi (nejsou tam!). Takové metafory, bez nichž se vlastně při komunikaci nemůžeme obejít, se označují jako nenahraditelné nebo zkusmé. A teď si můžeme představit, že řád světa (který lze označit např. slovem bůh) má pro sebe vyhrazen také podobný prostor jako čas. Takový prostor dokonce získal odborný přívlastek transcendentní = jsoucí za hranicemi smyslového nebo rozumového poznání (lat. transcendens =

překračující). Zde se dostáváme především na pole filozofie a musíme otevřeně dodat, že existují také myšlenkové proudy, které existenci transcendentní skutečnosti popírají. Je otázka, zda vůbec lze transcendentní skutečnost poznat. Nejoptimističtější názory tu připouštějí poznání částečné, prostřednictvím velmi výlučných příležitostí, jimiž mohou být: kontemplace (psychický stav bez myšlenek a smyslových vjemů včetně vnímání sebe sama; nejvyšší forma meditace, tedy psychického odpoutání se od reálného světa), mystika (jejímž průvodním jevem jsou výmluvné sny, mimosmyslová vidění, náhlá duševní osvícení, odříkavá askeze apod.) i extáze (stav emocionálně velmi silného vytržení doprovázeného dočasným snížením či ztrátou vnímavosti smyslů). Pro nás je ovšem zajímavé, že pro jazykové vyjadřování o transcendentním rozměru platí totéž co v případě času: speciální slovní zásoba tu neexistuje. Také o transcendentních zážitcích či představách můžeme hovořit jen v nenahraditelných metaforách (či lépe ve strukturovaných souborech těchto metafor). Uveďme velmi častý příklad. Bůh či bohové bývají mnohdy umisťováni do výše, na oblohu (nebe), případně na vrcholky hor. Původně se jednalo o obrazný příměr: postavení boha nad člověkem neznamená pozici v prostoru, ale odvozuje se např. od poměru sil v zápase, kdy nahoře je vždy ten silnější, mocnější. Řetězení metafor o transcendentnu do složitějších obrazů často používá dějový princip. Výsledným příběhem pak bývá samozřejmě mýtus. Takový vývoj se odehrával především ve vzdálenější minulosti a jeho nejdostupnější příklady poskytuje právě Bible, zejména Starý zákon. Porozumět dávným mýtům není ovšem záležitost jednoduchá. Proto se tu neobejdeme bez odborného zázemí, které využívá metody i poznatky celé řady oborů (historických, literárněhistorických, literárněvědných, sociologických, psychologických atd.). Zastřešující naukou je v tomto případě hermeneutika (výklad zejména starých textů; řec. hermeneutés / έρμηνευτής = hlasatel, vykladač, tlumočník). Zjednodušeně řečeno, hermeneutika sleduje tyto cíle: a) Nalezení a objasnění důležitých vnějších okolností textu (historické souvislosti, dobový způsob života i myšlení autorů a původních příjemců díla); b) Formulování a objasnění předporozumění, s nímž k textu (na základě vlastních znalostí, výchovy i životních zkušeností) přistupuje dnešní příjemce díla; c) Textová kritika: jejím cílem je zejména nalezení nejautentičtější (nejhodnověrnější) dochované verze (podoby) textu; d) Objasnění či oprava nesrozumitelných a porušených míst textu; e) Nalezení a objasnění smyslu díla ve všech jeho souvislostech. Hermeneutické bádání postupuje v hermeneutickém kruhu, založeném na stále hlubším střídání fází předporozumění badatelská zkušenost úprava předporozumění další bádání. Jak vidno, některé hermeneutické cíle se překrývají s cíli literární interpretace (viz I.B. Záznamy o četbě a zvláštnosti beletristického jazyka). Praktický výklad zejména biblického textu podle hermeneutických zásad se nazývá exegeze (lat. exegesis = výklad). 2-3-B5 Biblický Starý zákon začíná pěti knihami Mojžíšovými. Jak je ve starozákonních textech obvyklé, osobní jméno v názvu knihy neznamená autora, ale ústřední postavu. První kniha Mojžíšova začíná vznikem světa i člověka. Jde o vůbec nejznámější část Starého zákona. Přečtěme si z ní počátek (i s moderními exegetickými poznámkami) v českém ekumenickém překladu, pořízeném společně zástupci různých křesťanských církví.

Církev je organizované společenství křesťanů. Původně existovala církev jednotná, ale od jedenáctého a zejména od šestnáctého století se počet církví zvýšil, takže dnes každá církev zahrnuje příslušníky určitého proudu uvnitř křesťanství; nejpočetnější je katolická (výstižněji: římskokatolická) církev v čele s papežem sídlícím v Římě. Abychom biblickému textu lépe porozuměli, připomeňme si nejprve některé jeho technické náležitosti: Po dlouhá staletí se překladatelé, opisovači a posléze i vydavatelé a tiskaři snažili četbu biblického textu co nejvíce usnadnit. Tak byly jednotlivé biblické knihy závazně rozděleny na kapitoly (ve 13. století) a později (v 16. století) byl text všech kapitol dále rozčleněn na číslované úseky, tradičně nazývané verše, ačkoli jsou většinou psány prózou, a nikoli jako poezie. Pět knih Mojžíšových má pro snazší rozlišení vžité latinské názvy: Genesis (Kniha zrodu), Exodus (Vyjití; rozumí se z Egypta do Palestiny), Leviticus (Soubor kněžských předpisů), Numeri (Sečtení lidu) a Deuteronomium (Stručný přehled textu předchozích knih). Pokud biblický text citujeme nebo na něj odkazujeme, používáme ustálený soubor zkratek, např.: Gn 2,1 = v knize Genesis (První Mojžíšově) ve 2. kapitole 1. verš; Gn 2,10n = ve 2. kapitole Genese verše 10 a následující; Gn 2,19nn = ve 2. kapitole Genese verš 19 a řada veršů následujících. Bible: Starý zákon: První kniha Mojžíšova Kapitola 1 1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi a. 2 Země byla pustá a prázdná b a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. 3 I řekl Bůh: Buď světlo! A bylo světlo. 4 Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. 5 Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. 6 I řekl Bůh: Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! 7 Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. 8 Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. 9 I řekl Bůh: Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš! A stalo se tak. 10 Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. 11 Bůh také řekl: Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny! A stalo se tak. 12 Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. 13 Byl večer a bylo jitro, den třetí. 14 I řekl Bůh: Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. 15 Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí. A stalo se tak. 16 Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. 17 Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, 18 aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. 19 Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. 20 I řekl Bůh: Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci c létejte nad zemí pod nebeskou klenbou! 21 I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. 22 A Bůh jim požehnal: Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi. 23 Byl večer a bylo jitro, den pátý. 24 I řekl Bůh: Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře! A stalo se tak. 25 Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

26 I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem d podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. 27 Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. 28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. 29 Bůh také řekl: Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. 30 Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu. A stalo se tak. 31 Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Kapitola 2. 1 Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. 2 Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. 3 A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. ( ) Poznámky a vysvětlivky: a Není zmíněno moře, které v pojetí starých Orientálců představovalo nepřátelský, život ohrožující živel. Verš je možno chápat jako nadpisek k celé kapitole. Nebe stvořil Bůh pro sebe, zemi pro člověka (srovnej Ž 115,16). Člověk smí vědět o svém Stvořiteli a nemusí se bát zlého. (Pro srovnání uveďme i text, na nějž poznámka odkazuje, tedy Žalm 115, verš 16: Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.) b Starý Izraelec si nedovedl představit stvoření z ničeho. V duchu své doby proto mluví o ztvárnění něčeho beztvarého, chaotického, temného. Teprve Božím stvořením se svět stává místem, na němž je možný život. Otázky po věčnosti hmoty apod. Starý zákon nezná. c Není tu míněno (jen) ptactvo, nýbrž i protějšky mořských netvorů (v. 21). Tito létavci jsou schopni též přenášet a vyzrazovat tajemství (sr Kaz 10,20). (Opět uvádíme i text, na nějž se odkazuje, a nevynecháme ani další poznámku, jež je k němu připojena: Kazatel 10,20: Králi nezlořeč ani v mysli,

boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo*. * Verš vychází z ptakopravecké praxe. Neprozřetelně pronesené slovo se zachytí na letícím ptáku a věštec je zjistí např. z letu či jinak.) d Obrazem je naznačena schopnost člověka, a to muže i ženy (v. 27), žít s Bohem v obecenství; je tu vyjádřen vztah blízkosti a přece i odlišnosti. Dokonalým obrazem Božím je Ježíš Kristus (Ko 1,15). (List Koloským 1,15: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření ) Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha 1992, strany SZ 21 23, 25, 556, 618, NZ 159, 161, 191. Výňatky z další exegeze textu: 1. Ústní podání. Nejprve se podívejme, jak je text v Gn 1 členěn. Všimněme si, že každý úsek věnovaný jednomu dni je jasně vymezen zahajovací a závěrečnou formulí (jistě je snadno najdeme). Opakované věty, zřetelně vyznačující jednotlivé fáze veledůležitého aktu tvoření, nepochybně sloužily orientaci především posluchačů v době, kdy se text šířil převážně deklamováním (přednesem) nebo předčítáním. Patří sem i opakování hodnotící fráze (soustavně od 3. dne; povšimněme si jejího vystupňování v souvislosti se stvořením člověka, Gn 1,31). 2. Titul a ústřední myšlenka. Uvedli jsme, že názvy biblických kapitol jsou až dílem středověku. Již nejstarší autoři však potřebovali opatřit text nadpisem (titulem). Tím je Gn 1,1. Zároveň tato věta obsahuje v nejstručnější podobě celé základní náboženské poselství Starého zákona: Bůh je jediný a věčný, Boží existence se vymyká prostému plynutí času, Bůh byl již před počátkem a samotný Boží vznik se v Bibli vůbec neřeší. Porovnejme s tím náboženství starověkých Řeků: jejich nejvyšší bůh Zeus se zrodil z bohyně jménem Rheia, jejíž rodiče Úranos a Gáia vznikli z prázdnoty (chaosu). 3. Moc slova. Bůh tvoří pouhým slovem (I řekl Bůh: Buď ). Slovo obsahuje nejen prosté pojmenování, ale i vztah mluvčího k označované skutečnosti: Bůh má svět ve své moci. 4. Úloha světla. Jistě nás zarazilo, že stvoření světla je zmíněno dvakrát. V první den (Gn 1,3n) je stvořeno světlo a den, ale Slunce, Měsíc a hvězdy jsou stvořeny až v den čtvrtý (Gn 1,14n), navíc až po rostlinách (bylinách a stromech), které přitom bez slunečního svitu nemohou existovat. Tady je třeba říci, že starozákonní text není a ani nechce být přírodovědeckou příručkou. Je to mýtus: hovoří o vztazích, nikoli o fyzikální podstatě, chemickém složení ani o posloupnosti biologického vývoje. První světlo není proudem fotonů: je projevem Boží náklonnosti ke světu i Božího řádu (řád nacházíme tehdy, když jsme si okolní svět vy-světl-ili či ob-jas-nili). 5. Člověk jako obraz Boží. V Gn 1,26-27 Bůh tvoří člověka jako svůj obraz. Neznamená to, že by Bůh měl lidskou podobu. Naopak: Bůh se ve světě projevuje prostřednictvím skutků lidí, kteří v Boha věří, a není tedy třeba Boha zobrazovat jako lidskou nebo zvířecí figuru (taková zobrazení byla tehdy běžná v okolním egyptském i mezopotamském prostředí). Člověk má k Bohu mnohem bližší, intimnější vztah než příslušníci

okolních národů ke svým uctívaným modlám. V Gn 1,28 Bůh právě stvořeným lidem žehná (projevuje svou přízeň, účinně přeje prospěch), aby se rozmnožovali a vládli nad zemí. I to je polemika s polyteismem: jiné starověké národy si musely zajišťovat svoji plodnost i úrodnost obdělávané půdy každoročním uctíváním příslušných božstev (zejména bohyně země a boha úrody). 6. Vztah mezi mužem a ženou. Obě pohlaví tvoří nedílný celek, účinně se doplňují. Starý zákon se nezabývá rozdíly rasovými apod.; podstatná je pouze odlišnost mezi pohlavími. Pokud budeme v Bibli číst dál, nalezneme (Gn 2,24) půvabné vylíčení počátku intimního života člověka: Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem je to nadčasově výstižné. 7. Nejasnosti. Nenamlouvejme si, že lze uspokojivě a jednoznačně vysvětlit každý úsek biblického textu. Vždy ještě zůstává prostor pro naše čtenářské úvahy i představivost. Co si například počít s používaným Božím plurálem (Gn 1,26)? Jde o pozůstatek polyteismu, nebo o slavnostní formu Božích slov? Takových míst bychom v celé Bibli našli více. 2-3-C5 Úlohy Zkuste sami provést některé jiné body biblické exegeze: a) Gn1: Proč je stvoření světa vtěsnáno do šesti dnů a proč právě den sedmý je dnem odpočinku? Pozor, odpověď nemusí být jen jediná: roli tu nepochybně hraje více aspektů (vzpomeňte si např., kde jste se v této učebnici se zvláštní úlohou neděle již setkali). b) Zjistěte sami z textu Gn 2 (pokud nemáte doma Bibli, najdete jej i na internetu), jaký úkol určil Bůh člověku ve vztahu k živočichům a jaký smysl tento úkol měl. 2-3-A6 Vznik starozákonních textů Nejstarší biblické texty (především knihy Mojžíšovy) vznikaly od 2. tisíciletí př. Kr., zprvu jako ústní slovesnost. Starozákonní knihy byly zapisovány od 10. století př. Kr., takže velká většina Starého zákona, která vznikla v průběhu 1. tisíciletí př. Kr., existovala v ústní formě již jen kratší dobu. V průběhu věků se měnilo i společenství vyznávající judaismus. Z národa Hebrejců se stal svaz údajně 12 izraelských kmenů. Izraelité vytvořili kolem r. 1 000 př. Kr. v Palestině stát (vládli mu král David a po něm jeho syn Šalomoun; hlavním městem byl Jeruzalém), který ovládl i některá okolní území a na necelých sto let se stal důležitým hráčem na politické scéně Blízkého východu. Po Šalomounově smrti se Izraelské království na konci 10. století př. Kr. rozpadlo a zároveň ztratilo prakticky všechna mimopalestinská území. Následnickými státy se stala království Izrael v severní části Palestiny (hlavní město Šomerón) a Judsko v jižní části (hlavní město Jeruzalém). Mladší spisy Starého zákona jsou spojovány se jmény proroků: to byli veřejně činní lidé, kteří otevřeně upozorňovali na ty rysy politického a vůbec společenského života, jimiž se Izraelité vzdalovali od naplňování své smlouvy s Bohem. Proroci zároveň varovali před neblahými následky, jež takové jednání i chování bude mít. Soustřeďovali kolem sebe své žáky, kteří pak zpravidla líčení prorockých výroků i činů sestavovali do ucelených textů, jimž dávali jména svých učitelů. V r. 722 (nebo 721) př. Kr. bylo severní království Izrael dobyto z východu Novoassyrskou říší. Semitští Assyřané tehdy značnou část Izraelců přesídlili do Mezopotámie jako výkonnou pracovní sílu. Jediným státem s náboženstvím založeným na víře v Hospodina tedy zůstalo Judsko. Prakticky veškeré jeho obyvatelstvo tvořili příslušníci početného a mocného kmene Juda (odkud kdysi pocházeli i David a Šalomoun); proto se jeho potomci označují dnes jako Židé (tento výraz doputoval do češtiny z pův. hebr. Jehudah = oslavený Bůh přes lat. Iudaeus a asi přes it. Giudio). Doplňme pravopisnou poznámku: vedle Židů existují také židé: jde o běžnější označení judaistů

(vyznavačů judaistického náboženství) bez ohledu na národnost někteří z nich nemusejí náležet k Židům (a ne každý Žid musí být judaista). Na počátku 6. století př. Kr. se v ohrožení ocitlo i Judsko, tentokrát ze strany Novobabylonské říše, jež se rozkládala přibližně na témže území jako předtím říše Asyřanů. V r. 587 (586?) semitští Babyloňané dobyli Judsko, pobořili Jeruzalém a velkou část judského obyvatelstva deportovali do Mezopotámie. Tak začalo období označované jako babylonské zajetí Židů. V babylonském zajetí se Židé snažili udržet si svou náboženskou i národnostní svébytnost právě prostřednictvím posvátných textů. Právě až zde je zrekonstruovali i sestavili do uceleného souboru, jenž tvoří velkou většinu dnešního Starého zákona. Na okraj: protože jeruzalémský kněžský archiv neměli k dispozici (byl zřejmě Babyloňany zničen), byli odkázáni na ústní tradici. Ta ovšem zahrnovala několik verzí, které se od sebe v některých drobnostech lišily. Pořadatelé Starého zákona však chtěli uchovat všechny texty, které znali, a proto na několika místech Bible nacházíme dvojí poněkud pozměněná znění téhož obsahu (jedná se o dublety). V r. 539 byla sama Novobabylonská říše rozvrácena a dobyta dalšími útočníky z východu, Peršany. Perská říše se stala největší státem tehdejšího světa, sahala od řeky Indu a střední Asie na východě až po bulharské a libyjské pobřeží na západě. Peršané usilovali o snazší komunikaci s podmaněnými národy, a proto stanovili semitský jazyk aramejštinu (blízký hebrejštině a rozšířený již v Novobabylonské říši) jako úřední jazyk pro semitskou část své říše. Aramejština byla blízká hebrejštině a postupně ji zcela nahradila jak v písemném, tak ústním dorozumívání. Proto je několik kratších míst ve Starém zákoně psáno aramejsky. Peršané dovolili již r. 538 Židům návrat do Judska, ale nezávislost jim samozřejmě neposkytli. Perská říše pohltila také někdejší území severních izraelských kmenů: stalo se národnostně i nábožensky smíšenou oblastí. Postupem času narůstal počet Židů, kteří se stěhovali z Palestiny jinam: nejprve do Egypta (tehdy ještě zprvu také perského) a později i do Evropy aj.; pro takové rozptýlené židovské osídlení se vžil výraz diaspora (řec. diasporá / διαςπορά = rozptýlení, vyhnanství). V letech 334 326 Perskou říši zničil a její území ovládl Alexandr Veliký v čele svého makedonsko-řeckého vojska. Vytvořil rozlehlou Makedonskou říši, která se sice po jeho smrti (r. 323) rozpadla, ale znamenala počátek hellénistické kultury, jež vznikla, když se řecká antická kultura rozšířila do východních zemí a obohatila se tam orientálními prvky. V jazykové oblasti znamenal hellénismus nástup řečtiny jako hlavního mezinárodního jazyka celého východního Středomoří. Tato skutečnost se projevila i v judaistickém prostředí: řečtina zdomácněla v části řecké diaspory. Ve 3. století vznikl první překlad Tenachu do řečtiny: byl pořízen v prostředí židovské řecky hovořící diaspory v egyptské Alexandrii a nazývá se Septuaginta (údajně jej vytvořilo 72 židovských učenců). 2-3-A7 Uspořádání Starého zákona Starozákonní spisy lze třídit dvěma hlavními způsoby, které se shodují v tom, že oba stavějí do čela pořadí pět knih Mojžíšových: 1. Palestinský (hebrejský) kánon (řec. kanón / κανών = mj. závazný soubor textů): Je starší, původnější a byl uspořádán především podle tematického hlediska; 2. Křesťanské členění: Je mladší, navazuje na Septuagintu a bylo uspořádáno především podle chronologického hlediska od knih o dávné minulosti k proroctvím o budoucnosti. 2-3-A8 Stručná historie biblických překladů Zjednodušeně řečeno: Problematika biblických překladů se soustřeďuje kolem rozporu, který vznikl již ve starověku. Starší a původnější hebrejský kánon zůstal nadlouho omezen jen na palestinskou část židovstva, zatímco mnohem úspěšněji se šířící křesťanství přejalo Starý zákon

v mladším a méně přesném řeckém znění (tedy jako Septuagintu). Tento rozdíl byl posílen skutečností, že do Septuaginty byly zařazeny i řecké překlady několika knih (Kniha Moudrosti, Kniha Sírachovcova aj.), které v hebrejském kánonu nebyly křesťané označují tyto knihy jako deuterokanonické (pozdně kanonické). Ve 2. století po Kr. vznikl první latinský překlad Starého zákona, dnes nazývaný Vetus latina (Starý latinský překlad): byl však pořízen ze Septuaginty, a šlo tedy o překlad překladu, což s sebou přineslo řadu nepřesností. Kolem r. 400 křesťanský mnich Hieronymus (svatý Jeroným), který pocházel z území dnešního Slovinska nebo Chorvatska, přeložil Starý zákon z hebrejského kánonu, ale přidal k němu i deuterokanonické knihy (většinou v podobě z Vetus latiny): celý Jeronýmův překlad se označuje jako Vulgata (lat. vulgaris = obecný, všední) a stal se základem pro katolické překlady starozákonního oddílu Bible do národních jazyků. Když v 15. 16. století vznikly první protestantské církve, začaly záhy věnovat mnoho úsilí novým překladům Bible, nezávislým na katolické Vulgatě. Proto sáhly k tvorbě biblických překladů z původních jazyků přímo do živých jazyků národních: ze středoevropského hlediska jsou nejvýznamnější průkopnický překlad do němčiny pořízený Martinem Lutherem (žil 1483 1546) a velmi kvalitní český překlad nazývaný Bible kralická (2. polovina 16. století). Protestantské překlady pochopitelně vycházejí z hebrejského kánonu: neobsahují deuterokanonické knihy. Dnes i některé katolické překlady Bible vycházejí z původních jazyků, obsahují však také deuterokanonické knihy (jejichž starší, hebrejské verze byly posléze objeveny). Protestanti pořizují biblické překlady z původních jazyků bez deuterokanonických knih. Tab. 1 Stručný přehled cest, jimž se ubíraly starozákonní překlady Hebrejský (palestinský) kánon (HK) Hebr. DTK Septuaginta(S; řec.): HK deuterokanonické knihy (DTK) Vetus latina (lat.) Svatý Jeroným: Vulgata (lat.): HK DTK Středověké katolické překlady Novověké protestantské překlady do národních jazyků do národních jazyků: jen HK Novověké katolické překlady do národních jazyků: HK DTK

2-3-D Některá zajímavá data Knihy Starého zákona: členění judaistické (hebrejské) (vlevo) a křesťanské (vpravo) Zákon (Tóra) Gn Zákon Gn Ex (Pentateuch) Ex Lv Lv Nu Nu Dt Dt Proroci Přední- Jozue Knihy výpravné Jozue (Nebí ím) starší: Soudců (historické) Soudců 1.+2.Samuelova Rút 1.+2.Královská 1.+2.Samuelova Zadní- Izajáš 1.+2.Královská pozdější: Jeremjáš 1.+2.Paralipomenon Ezechiel Ezdráš Dvanáct Ozeáš Nehemjáš malých: Jóel Ester Ámos Knihy naučné Jób Abdijáš (básnické a Žalmy Jonáš mudroslovné) Přísloví Micheáš Kazatel Nahum Píseň písní Abakuk Knihy prorocké Izajáš Sofonjáš Jeremjáš Ageus Pláč Zacharjáš Ezechiel Malachiáš Daniel Spisy Tři velké: Žalmy Dvanáct Ozeáš (Ketúbím) Jób malých Jóel Přísloví proroků: Ámos Pět Rút Abdijáš malých, Píseň písní Jonáš sváteč- Kazatel Micheáš ních: Pláč Nahum Ester Abakuk Ostatní: Daniel Sofonjáš Ezdráš Ageus Nehemjáš Zacharjáš 1.+2.Paralipomenon Malachiáš Poznámka: V r. 1947 byl nedaleko palestinského Kumránu u Mrtvého moře objeven jeskynní archiv judaistického náboženského společenství esejců z 2. století př. Kr. 1. století po Kr. Na pergamenech se tu mj. dochovaly hebrejské opisy téměř celého Starého zákona. Jde o unikátní

soubor textů, díky němuž se ze Starého zákona stala bezkonkurenčně nejlépe dochovaná kniha starověké literatury vůbec. Kumránské svitky také prokázaly věrohodnost mladších opisů biblických textů. Starý zákon jako inspirace pro umělce Bible se stala významným zdrojem inspirace pro nespočetné množství uměleckých děl: bez biblických námětů bychom si umění přinejmenším Evropy a Ameriky ani nedovedli představit. Největší omezení v tomto směru si klade Bible sama. V Ex 20 je výslovně zakázáno zobrazování Boha. Porušení tohoto zákazu bylo chápáno jako opovážlivé provinění: vycházelo se tu z představy, že zobrazováním nějaké skutečnosti se odhodláváme k jejímu ovládnutí. Zmíněný zákaz dodnes dodržují judaisté a někteří křesťané (zejména protestantští). Avšak v katolické církvi (a samozřejmě v nenáboženských souvislostech) se k pokusům o zobrazování Boha někdy přistupuje (existuje i věroučné zdůvodnění této změny, ale to teď pomineme). Nemáme prostor na víc než na několik stručných ukázek. Soustředíme se na první 2 kapitoly Genese (z nichž jsme četli). Bezesporu největší tvůrčí postavou v tomto směru je italský sochař a malíř Michelangelo Buonarroti (1475 1564). Strop Sixtinské kaple v papežském sídle ve Vatikánu v Římě vyzdobil cyklem fresek (maleb do vlhké omítky) Stvoření světa a pro římský chrám svatého Petra v řetězech vytvořil mohutnou mramorovou sochu Mojžíše. Rakouský hudební skladatel Joseph Haydn (1732 1809) složil hudbu k oratoriu (rozsáhlé skladbě pro zpěváky a orchestr) Stvoření. A ve filmovém světě vznikl kreslený československo-francouzský film Stvoření světa (1959; výtvarník Jean Effel, režie Eduard Hofman, vypravuje Jan Werich) a americko-italský velkofilm Bible (1966; režie John Huston), který převádí na plátno většinu Genese. Starý zákon inspiroval samozřejmě i literární díla, ale o nich se zmíníme později.

4. 5. Epos o Gilgamešovi 4-5-A1 Epos: častý žánr starých mýtů; 4-5-A2 Gilgameš jako historická postava; 4-5-B2 Epos o Gilgamešovi; 4-5-D Slavné eposy světové literatury 1-A1 Epos: častý žánr starých mýtů Řekli jsme, že mytické texty náležejí do oblasti lidové slovesnosti. Ve srovnání např. s pohádkami tu však nalezneme zřetelné rozdíly, zejména: a) Téma mýtu se dotýká záležitostí obecnějších a myšlenkově bohatších, které jsou ve srovnání s obsahem pohádek chápány jako vyšší, s významem pro širší společenství (např. celého národa); b) Ačkoli obsah mýtů bývá ve společnosti aspoň rámcově dobře znám, prezentace mytického textu v jeho úplnosti bývá spojována s výlučnými (svátečními) příležitostmi (veřejných oslav apod.). Stačí se podívat do televizního programu: např. záznam představení opery Libuše (o mytické české kněžně) od skladatele Bedřicha Smetany nebude určitě vysílán v libovolném termínu, ale právě ve svátečním čase. c) Rozsah a formulační přesnost mytického textu vede k tomu, že veřejná prezentace mýtu je záležitostí talentovaných a školených profesionálů. Můžeme je souhrnně označit jako pěvce, neboť pro snazší zapamatování bývá mytický text veršovaný a často doprovázený hudbou (zejména hrou na strunný nástroj). U dávných Keltů se takoví pěvci nazývali bardové, u starověkých Řeků rapsódové. Častým žánrem, v němž se nám nejstarší mýty dochovaly, je epos (řec. epos / επος = slovo, řeč, vypravování). Epos je rozsáhlá epická básnická skladba s široce sdělovaným dějem, obohaceným řadou vedlejších dějových epizod, rozsáhlými popisnými pasážemi, rozvinutými přirovnáními a ustálenými epitety (básnickými přívlastky). Tematicky lze eposy dělit na několik druhů, z nichž vynikají: a) kosmogonické (o vzniku světa), hrdinské (o starověkých či raně středověkých hrdinech nadaných nadpřirozenými schopnostmi), rytířské (o statečných válečnících vrcholného a pozdního středověku), zvířecí (alegorické příběhy, v nichž jsou lidské postavy představovány zvířaty příznačných lidských vlastností) nebo třeba umělé (vytvořené, nejčastěji až v novověku, profesionálními beletristy, zpravidla ve snaze podat tradičními formálními prostředky aktualizovanou výpověď o přítomnosti). Příkladem kosmogonického eposu je mezopotamský epos Enúma eliš (Když nahoře; název je incipit: tvoří jej úvodní slova celé skladby). Počátky eposu náležejí Sumerům, ale konečnou podobu mu dali mezopotamští Semité pravděpodobně ve 2. tisíciletí př. Kr.: ústřední postavou je jejich hlavní bůh Marduk. Epos byl napsán v akkadštině, hlavním literárním jazyce semitské Mezopotámie. Proslulým hrdinským eposem starověkého Orientu je mezopotamský Epos o Gilgamešovi. 1-A2 Gilgameš jako historická postava Gilgameš byl sumerský král, který vládl v městském státě Uruk, pravděpodobně ve 27. 26. století př. Kr. Jsou mu přisuzovány vybudování mohutného uruckého hradebního opevnění a také konflikty se sousedními vládci. Již po r. 2 500 Sumerové vytvořili 5 dochovaných epických básní o Gilgamešovi a jeho dobrodružstvích. Ve 2. tisíciletí př. Kr. mezopotamští Semité tyto básně upravili a spojili do souvislé, rozsáhlé básnické skladby (asi

3 tisíce veršů); tento epos dosáhl své konečné verze kolem r. 1 200 př. Kr. a je dochován na 12 klínopisných hliněných tabulkách především ze severomezopotamského města Ninive, z tamější slavné knihovny krále Aššurbanipala, který vládl semitské Novoasyrské říši v 7. století př. Kr. Epos byl ve starověku velmi populární, jeho opisy se nalezly dokonce v Malé Asii nebo v Palestině. Původní název díla (zjevně metaforický) zněl: Ten, jenž hlubinu zřel. Britští archeologové vyzvedli ve 2. polovině 19. století ninivskou verzi eposu spolu s mnoha dalšími texty z Aššurbanipalovy knihovny a odvezli ji do Britského muzea v Londýně. Teprve potom se toto nejstarší slavné dílo světové beletrie proslavilo ve světě díky anglickým aj. překladům, vznikajícím od konce 19. století. Epos fascinuje propracovanou formou, náročným jazykem a bohatým myšlenkovým obsahem: jsou tu otevřeny prakticky všechny filozofické otázky, jimiž se zabývá celá umělecká literatura až do dnešní doby. Obliba Eposu o Gilgamešovi souvisí také s českým prostředím. Český skladatel Bohuslav Martinů (1890 1959) epos zhudebnil: jeho oratorium Gilgameš mělo premiéru v r. 1958 ve švýcarské Basileji. 4-5-B2a Epos o Gilgamešovi Tabulka první Urucký král Gilgameš je úspěšným vládcem a dokonalým mužem. Gilgameše, postavou dokonalého, stvořil hrdinský bůh. I stvořili bozi Gilgameše v postavě jeho. Nebeský Šamaš mu propůjčil krásu, bůh bouřky mu statečnost dal. Tak stvořili velcí bozi Gilgameše: vysoká jedenáct loktů postava jeho byla, a devět pídí v šíři měřila prsa jeho a tři pídě dlouhé bylo jeho mužství. Ze dvou třetin bůh a člověk z jedné, tvar jeho těla božský původ jeví, neb božská matka zkrášlila postavu jeho. Město Uruk vděčí Gilgamešovi za své mohutné hradby. Hradbu dal vystavět kol Uruku hrazeného, kol svaté Eanny, pokladnice čisté. Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna je jak podle nitě! Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří! Dotkni se prahu, jenž z dávných pochází časů, přistup blíž k Eanně, příbytku Ištařinu, jíž podobné pozdější král ni člověk nevytvoří. Na hradbu uruckou vystup, procházej se po ní, prozkoumej základy její, bedlivě prohlédni zdivo, zda jeho cihly nejsou z pálené hlíny