Důvody norského odmítání členství v EU

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Důvody norského odmítání členství v EU Bakalářská práce Šárka Honců Vedoucí práce: Mgr. Zdeněk Sychra UČO: 103153 Obor: MV - ES Imatrikulační ročník: 2003 Radonice, 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Důvody norského odmítání členství v EU vypracovala samostatně s použitím pramenů, které jsou uvedeny v přiloženém seznamu použité literatury a internetových zdrojů. V Radonicích dne 15.5.2006. podpis studenta 2

Dovoluji si tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zdeňku Sychrovi za odborné konzultace a cenné návrhy a připomínky, které mi pomohly k dokončení této práce. 3

OBSAH 1. ÚVOD... 5 2. CHARAKTERISTIKA ZEMĚ... 6 2.1. Historický vývoj Norska... 6 2.2. Ekonomická pozice země... 7 2.2.1. Průmysl a obchod... 7 2.2.2. Zemědělství a rybolov... 8 2.2.3. Stát blahobytu... 9 2.3. Zahraničně-politická orientace... 9 3. NORSKO A EVROPSKÁ SPOLEČENSTVÍ... 11 3.1. Vývoj norského myšlení vůči procesu evropské integrace... 11 3.1.1. Severská rada... 11 3.1.2. Vznik ESVO... 11 3.1.3. Žádosti o členství v ES... 12 3.1.4. Norská integrace v 70. a 80. letech... 14 3.1.5. Evropský hospodářský prostor... 15 3.1.6. Jednání o přistoupení Norska k ES... 16 3.1.7. Druhé referendum... 17 3.1.8. Současné vztahy Norska a EU... 19 3.2. Politické strany Norska a jejich vztah k EU... 19 3.2.1. Euroskepticismus... 20 3.2.2. Norská politická scéna... 20 3.2.2.1. Strana práce... 21 3.2.2.2. Pokroková strana... 22 3.2.2.3 Konzervativní strana... 22 3.2.2.4. Strana socialistické levice... 23 3.2.2.5. Křesťanská demokratická strana... 23 3.2.2.6 Strana středu... 24 3.2.2.7. Liberálové... 24 3.3. Postoj norských občanů k EU... 25 5. ZÁVĚR... 27 Seznam zdrojů... 30 Použité zkratky... 32 Seznam tabulek... 33 4

1. ÚVOD Předmětem této práce bude zkoumání důvodů norské absence v Evropském společenství a předpoklad, že tyto faktory jsou v norské společnosti tak hluboce zakořeněné, že determinují veřejný souhlas se vstupem země do EU. Norský skepticismus vůči evropské integraci vychází ze špatné historické zkušenosti z dlouhého období potlačování národní identity a státní suverenity. Pro svůj negativní postoj má však Norsko i ekonomické důvody. Je třetím největším vývozcem ropy na světě a HDP na obyvatele je také jedno z celosvětově nejvyšších. Díky vysokým příjmům z těžby ropy a zemního plynu může norská vláda štědře dotovat oblast zemědělství, jež díky drsným geografickým a klimatickým podmínkám není příliš efektivní a konkurenceschopné. Vstup do Unie by však znamenal výrazné omezení těchto dotací, navíc by došlo ke ztrátě řízení a kontroly národních pobřežních zdrojů ryb, další významné položky norského exportu. Země se rovněž obává nepříznivých důsledků vstupu pro oblast regionální politiky. Nejprve budou uvedeny základní informace o této skandinávské zemi, zejména o její historii a hospodářsko-politické situaci, tj. ekonomické vyspělosti Norska, hlavních obchodních partnerech a norských primárních zájmech v oblasti mezinárodních vztahů, nebude opomenuta ani štědrá sociální politika, typická pro severské země. Další část této práce se bude věnovat vztahům Norska s ES/EU po celou dobu existence této instituce. Bude rozebráno členství Norska v EFTA a jeho postoje k návrhům severské integrace. Nedílnou součástí této práce bude také analýza názorů na EU napříč norským stranickým systémem a postojů občanů. Na tomto základě dojde ke zformulování hlavních důvodů norského zamítavého stanoviska ke svému členství v EU a zda-li existují předpoklady budoucí možnosti vstupu Norska do EU. 5

2. CHARAKTERISTIKA ZEMĚ Norský postoj k evropské integraci vychází především z jeho geopolitické pozice a historické zkušenosti. Proto je potřeba se nejdříve krátce zmínit o jeho historii, ekonomických souvislostech i zahraniční orientaci země. 2.1. Historický vývoj Norska Po založení personální unie Norska s Dánskem v roce 1380 bylo Norsko postupně začleněno jako koloniální území pod dánskou korunu a bylo stále více spravováno mateřskou zemí. Po roce 1536 zcela zanikla norská národní vláda a katolická církev byla nahrazena luteránským vyznáním. V kielské smlouvě z roku 1814 získalo Norsko Švédsko. Ačkoli Norsko upřednostňovalo nezávislost, nedokázalo čelit švédské vojenské síle. I přesto se však Norům podařilo prosadit vlastní ústavu. Zákon o unii z roku 1815 (Riksakt) dále stanovil pro norskou stranu poměrně příznivé podmínky. Švédský král se stal zároveň norským králem a určoval norskou zahraniční politiku, ale ve svých domácích záležitostech zůstalo Norsko víceméně nezávislé. Napětí začalo vzrůstat v 60. letech 19. století v důsledku švédské snahy o revizi Zákona o unii a o sloučení obranných sil obou zemí. Obě strany se rozhodly vyjednávat, ale tato jednání ztroskotala v roce 1905, kdy norský parlament jednostranně vyhlásil unii se Švédskem za ukončenou. Švédská vláda podmínila norskou nezávislost několika podmínkami, mezi kterými bylo i referendum, které se konalo nedlouho poté. Separace byla schválena téměř jednomyslně. Norové zvolili a korunovali za svého krále dánského prince v roce 1916. Přestože se Norsko neúčastnilo první světové války, jeho obchodní loďstvo utrpělo značné ztráty. V roce 1938, v předvečer druhé světové války, Norsko vyhlásilo neutralitu, stejně jako v první světové válce, avšak svou neutralitu neuhájilo. 9. dubna 1940 německé jednotky obsadily Dánsko a Norsko. Němci ustavili novou vládu, ale nacifikace obyvatel se jim ve velkém měřítku nepovedla. Naopak zformovalo se velké hnutí odporu. Osvobozování Norska začalo na podzim roku 1944 a oficiálně skončilo kapitulací Německa. Norská zkušenost jako slabší část několika unií s ostatními státy vedla k silné opozici vůči jakékoli formě zahraniční intervence v norských záležitostech. Norský nacionalismus trpěl dvojí nevyvážeností byl namířen proti švédské politické nadvládě a proti dánské kulturní dominanci a byl posílen norským heroickým 6

odporem vůči německé okupaci za druhé světové války. Tato historická zkušenost a snaha o budování národa znamenaly, že Norové nahlížejí na integraci spíše negativně. Strach ze ztráty tradičního norského způsobu života v další unii hrál významnou roli v debatách o Evropském společenství. Po druhé světové válce Norsko zrekapitulovalo svou zahraniční politiku, která nesla podobné znaky jako švédská třetí cesta zaměřovala se na rozvojovou pomoc, odzbrojování, na problémy životního prostředí apod. Německá okupace a tlak ze strany Sovětského svazu na země jako Finsko a Československo přesvědčily Nory, že neutralita není tou nejlepší volbou, a vstup do silné vojenské aliance se pro Norsko stal nutností. Norové odmítli švédský návrh na Skandinávskou obrannou unii a v roce 1949 vstoupilo do Severoatlantické aliance. Norské závazky vyplývající ze členství v NATO nikdy neznamenaly překážku pro členství v Evropském společenství. Naopak norská vláda by uvítala participaci na Evropské politické spolupráci (EPS), založené v roce 1970, jež byla v roce 1993 přeměněna na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP), ale účast na tomto projektu byl pouze pro členy ES/EU (Gstöhl 2002: 32-34). 2.2. Ekonomická pozice země Norsko je vysoce průmyslově rozvinutá země a zároveň sociální stát. Norská ekonomika patří k nejvyspělejším na světě. Rozhodujícími odvětvími národního hospodářství jsou těžba ropy a zemního plynu, rybolov, lodní doprava, energetika, těžba a zpracování dřeva, stavebnictví, chemie a metalurgie. 2.2.1. Průmysl a obchod Tradiční nerostné zdroje Norska představují železná ruda a rudy barevných kovů. Nevyčerpatelné zdroje vodní energie (Norsko zaujímá první místo na světě v produkci elektřiny na jednoho obyvatele) byly u zrodu výroby oceli, kterou však již předstihla světově významná produkce hliníku (na bázi dováženého bauxitu). Norsko je také velmi důležitým vývozcem niklu, mědi, zinku a magnézia. V 70. letech byla v Severním moři objevena velká ložiska ropy a zemního plynu a Norsko se brzy stalo významným vývozcem těchto surovin. Rozvinul se rozsáhlý petrochemický a navazující chemický průmysl. Zisky z prodeje paliv umožňují investice do dalších, zejména technologicky progresivních odvětví (elektronika, elektrochemie, speciální slitiny a přístroje) a rozvoje infrastruktury. Těžba dřeva patří mezi tradiční a důležitá odvětví norského průmyslu, jež je navíc v rámci regionální politiky podpory 7

venkovských a periferních oblastí silně subvencována vládou. Velmi významná je výroba celulózy a zvláště papíru. Překrásná norská krajina a možnosti sportovního vyžití znamenají také vysoké příjmy z turistiky. Norsko vlastní jednu z největších obchodních flotil (polovinu tvoří tankery) a provozuje námořní dopravu pro řadu států. Téměř polovinu norského exportu tvoří paliva a ropné produkty. Důležitými průmyslovými odvětvími, která jsou zaměřená na světové trhy, jsou také elektronika, nábytkářství, stavba lodí, farmaceutické výrobky, lesnictví a papírenský průmysl. Nejdůležitějšími obchodními partnery jsou Velká Británie, Německo a Švédsko. 2.2.2. Zemědělství a rybolov Norsko má vzhledem ke své geografické poloze a hornatému terénu značně obtížné podmínky pro zemědělskou a zvláště pak rostlinnou výrobu. Zemědělská půda představuje zhruba 2,6 % celkové plochy Norska. V důsledku nepříznivých klimatických podmínek (značná část území se nachází v arktickém pásmu za Severním polárním kruhem a i jižní část Norska má kratší vegetační období než je evropský průměr) a kvůli členitosti krajiny, jež má za následek menší průměrnou rozlohu norských farem 1, dosahuje zemědělství jen podprůměrných výnosů ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. I přesto je Norsko v hlavních potravinářských položkách soběstačné (kromě obilí, které musí dovážet), a to zejména díky štědré subvenční politice vlády, která kompenzuje ztížené podmínky pro zemědělskou výrobu a díky které jsou ceny potravin na uměle nižší úrovni, než by odpovídala výrobním podmínkám. Zemědělské výrobky se vyvážejí jen v omezeném rozsahu. Vůči dovozům jsou uplatňována množstevní omezení, a to jak v dovozu živých zvířat a živočišných produktů, tak i dovozu potravin a zemědělských polotovarů. Cílem těchto ochranářských opatření je především ochrana norských farmářů před konkurenčními dovozy. Norská produkce ryb patří k nejvýznamnějším ve světové ekonomice a ryby spolu s rybími produkty jsou po ropě a zemním plynu nejvýznamnější exportní komoditou. V posledních letech se důležitým odvětvím s velkým exportním trhem stal chov lososů a pstruhů. 1 Norské farmy mají v průměru 10 ha, zatímco průměr v EU je 17 ha. Farmy jsou zaměřené především na výrobu mléka a masa a pěstování krmného obilí pro dobytek a skot. 8

2.2.3. Stát blahobytu Díky své štědré sociální politice patří Norsko ke klasickému skandinávskému modelu státu blahobytu. Sociální služby jsou zde založeny na občanství. Každý norský státní příslušník má automaticky právo na velkorysé sociální výhody, jež zahrnují mnoho oblastí. V případě nemoci stát vyplácí pravidelné nemocenské dávky. Hospitalizace a jiné zdravotní služby jsou zdarma (s částečnou spoluúčastí) a stát připlácí na léky pro chronicky nemocné. Je možné si vzít na delší dobu placené volno za účelem dalšího vzdělávání. Norské ženy mohou využít státem placenou předporodní péči, rodí ve státních nemocnicích a dostávají roční placenou mateřskou dovolenou. V závislosti na věku dítěte poskytuje stát pravidelné měsíční přídavky. Děti chodí do státních školek, škol, gymnázií a později dostávají také příspěvek na další vzdělávání. Pokud studentům nestačí pravidelná měsíční podpora, mohou si za velmi výhodných podmínek vzít bankovní půjčku. Penzistům se vyplácí důchod. Stát také často poskytuje placenou domácí péči nebo je možné bydlet ve státních domech s pečovatelskou službou. Jednoduše řečeno, rozsáhlý sociální systém se prostřednictvím výhod, které poskytuje, postará o každého, kdo by kvůli svému postavení mohl být znevýhodněný na konkurenčním trhu práce (Pederson 2002). Sociální péče se financuje z rozpočtu obcí, daně ze mzdy a státních příspěvků financovaných mimo jiné státními příjmy z daní, poplatků a ropné a plynárenské výroby v pevninském šelfu. Část příjmů z ropy se odkládá na fond určený ke krytí budoucích sociálních výdajů. 2.3. Zahraničně-politická orientace Zahraniční politika Norska se již od počátku 20. století zmítá pochybnostmi o vlastním směřování: zda navázat úzké vztahy se sousedními státy, či se zapojit do rozličných aliančních seskupení. Lze proto mluvit o tendenci neustálého lavírování mezi izolacionistickou (až introvertní) politikou a politikou malého, ale schopného mezinárodního aktéra. Kvůli tomu, že Norsko získalo nezávislost až ve dvacátém století, trpí jistým komplexem méněcennosti a má neustálou potřebu dokazovat, že jej vnitřně spojuje národní identita a je plně soběstačné. Po druhé světové válce se základem norské zahraniční politiky stala spolupráce s OSN a jejími speciálními organizacemi. Norské bezpečnostně politické postavení určuje členství v NATO. Díky své poloze na periferii Evropy, obklopeno 9

téměř ze všech stran mořem, nabylo Norsko dojmu, že patří spíš do Atlantické oblasti než do kontinentální Evropy. Zároveň tím sledovalo kurs Velké Británie. V současnosti je Norsko členem OSN, NATO, EAPC, OBSE (které předsedalo v roce 1999), Rady Evropy, OECD, WTO, IMF, ESVO, Severské rady, Rady států regionu Baltského moře, Rady Barentsova moře, AMEC, Interpol, Intersat, Inmarsat atd. V letech 2001-2002 Norsko obsadilo post nestálého člena RB OSN (předsedalo Sankčnímu výboru pro Irák). Norsko navíc hraje aktivní úlohu na poli mezinárodního míru a usmiřování. Jde především o Blízký Východ a Střední Ameriku, kde Norsko přispělo ke vzájemným dohodám mezi Izraelci a Palestinci a v Guatemale mezi gerilou a vládou. Vedoucí úlohu hraje také v ekologických otázkách prostřednictvím státních orgánů i ekologických organizací, ale také díky bývalé ministerské předsedkyni Gro Harlem Brundtlandové, kterou OSN jmenovala předsedkyní tzv. Brundtland-komise pro životní prostředí a udržitelný rozvoj. Pomoc rozvojovým zemím třetího světa na multilaterální i bilaterální úrovni, mj. prostřednictvím systémů OSN i Světové banky, má také své významné místo v norské zahraniční politice. Norsko dnes přispívá 1 % hrubého domácího produktu na rozvojovou pomoc v těsné spolupráci s dobrovolnými organizacemi, které hrají významnou úlohu v politice pomoci rozvojovým zemím. Ekonomicky nejdůležitější dohodou pro Norsko je Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (EHP) uzavřená mezi třemi státy ESVO a EU, která umožňuje Norsku účast na jednotném evropském trhu (s určitými výjimkami zejména v rybářství a zemědělství) a vytváří také základ pro těsnou spolupráci v oblastech jako např. ochrana životního prostředí, věda a výzkum a vzdělání. Norsko se účastní v naprosté většině výborů a dalších těles v rámci EU, ale jen s hlasem poradním. Legislativa EU, pokrytá smlouvou EHP pak musí být Norskem pasivně akceptována. Již ve dvou referendech se norští občané vyslovili proti členství země v Evropské unii. Do zemí unie však směřuje přibližně 80 % norského vývozu zboží a služeb. V oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky mají Norsko a EU společné zájmy, situace v EU má proto pro Norsko velký význam. V roce 2001 přistoupilo Norsko k Schengenskému systému, čímž získalo statut člena Schengenu, avšak rozhodovací právo mají pouze členské země EU. Podle koaliční dohody nové vlády Norsko o vstup do EU ve volebním období 2005 2009 nepožádá. 10

3. NORSKO A EVROPSKÁ SPOLEČENSTVÍ 3.1. Vývoj norského myšlení vůči procesu evropské integrace Norská zahraniční politika vůči EU stále hledá své pevné místo. Vládní administrativa i norští občané projevují nemalou spokojenost s norskou soběstačností a zachováním plné státní suverenity a nadále využívají vyčkávací pozice ve vztahu k postupnému prohlubování a dalšímu vývoji evropské integrace (Čermáková 2003). 3.1.1. Severská rada Norsko bylo po druhé světové válce hospodářsky velmi oslabeno a norská politika zahraničního obchodu měla v poválečných letech protekcionistický charakter. V roce 1949 se Norské království stalo zakládajícím členem Severoatlantické aliance a v otázkách bezpečnosti začalo klást důraz na atlantické partnerství 2. Na přelomu 40. a 50. let norská vláda opakovaně odmítla účast na přípravách skandinávské celní unie. Obávala se, že bezbariérový obchod na severu Evropy by mohl ohrozit slabý a státem regulovaný průmysl (Částek 2004). Zároveň se odmítlo účastnit úsilí kontinentální Evropy o vytvoření užšího svazku, neboť cítilo potřebu uhájit si svou nedlouho trvající nezávislost. Svou roli samozřejmě sehrála i určitá nedůvěra k evropským partnerům, zejména Francii a Německu (Čermáková 2003). V roce 1952 založily skandinávské státy, včetně Norska 3, Severskou radu, jež však vycházela spíše z vědecké a kulturní spolupráce, a tedy neohrožovala ani norské hospodářství ani norskou nezávislost. Jejím výsledkem bylo vytvoření pasové unie a volného pracovního trhu. 3.1.2. Vznik ESVO V roce 1960 bylo založeno Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) fungující na mezivládní bázi. Pro Norsko představovalo vyhovující západoevropský integrační projekt, který přispěl k jeho postupné hospodářské a obchodní integraci do západní Evropy. Cílem ESVO bylo odbourání cel a kvantitativních překážek v obchodu s průmyslovými výrobky. Norsko nemuselo čelit žádným politickým podmínkám a volnější struktura ESVO nijak neovlivňovala norský stát blahobytu. 2 Z tohoto důvodu norská vláda odmítla plány na vytvoření Skandinávské obranné unie, která nebyla schopna poskytnout tak silné bezpečnostní záruky jako NATO. 3 Tyto státy sbližoval severský model státu, jazyková a kulturní sounáležitost a otevřená demokracie. 11

Začlenění do volného trhu znamenalo pro norský průmysl důležité rozšíření odbytišť pro suroviny 4 a rozvoj nových oblastí produkce. 3.1.3. Žádosti o členství v ES Již v průběhu 60. let norská vláda (spolu s irskou a dánskou vládou) po vzoru Británie dvakrát požádala o členství v Evropských společenstvích. Právě silná provázanost norské zahraniční politiky s britským postojem k západoevropské integraci ztěžovala norské vládě situaci, když měla norským občanům objasnit rychlou změnu svého přístupu k otázce členství v ES. Evropská společenství a jejich nadnárodní charakter stále představovaly v očích Norů ohrožení národní suverenity (Částek 2004). Ještě před podáním první přihlášky existovala myšlenka pouhého přidružení Norska k ES, případně prosté obchodní smlouvy s EHS. Nakonec však zvítězila myšlenka plného členství a v roce 1962 norská vláda požádala o členství v ES. V zemi to vzbudilo velký rozruch, zejména u venkovského voličstva, které nedalo dopustit na národní soběstačnost, ale také u válečné generace obyvatel, která se obávala německého vlivu. Po de Gaullově vetu vůči vstupu Velké Británie do Společenství stáhly i ostatní kandidáti své žádosti, a to i přesto, že se francouzské veto na ně nevztahovalo. Bez svého hlavního obchodního partnera nebyly tyto tři země připraveny usilovat o členství. V roce 1967 britská vláda opakovala svou žádost o vstup do ES, neboť vnitřní problémy Společenství a zeslabení jeho nadnárodnostního charakteru po roce 1966 činily EHS ještě atraktivnější (Sychra 2001: 31). Svůj zájem usilovat o členství potvrdily i Dánsko, Irsko a Norsko, avšak další de Gaullovo veto znamenalo zmrazení i jejich přihlášek 5. 4 Během jednání o ESVO se Norsku podařilo prosadit, aby byly zmrazené rybí filety pokládány za průmyslové zboží. Norové argumentovali tím, že pokud otevřou své trhy průmyslovým zbožím jiných zemí, aniž by sami získali výhodnější podmínky pro obchod s rybami, bude takové uspořádání nevyvážené (Gstöhl 2002: 77). 5 Z pohledu zkušeností z počátku 60. let a skepticismu, že de Gaulle výrazně změnil svůj názor na britské členství, navrhla v únoru 1968 dánská vláda alternativní plán na aktivnější severskou ekonomickou integraci, založenou na modelu ES a překračující dosavadní úzký obchodní rámec ESVO v podobě Severské hospodářské unie (Nordic Economic Union NORDEK) (Sychra 2001: 42). Tento návrh nebyl prezentován jako náhrada za ES, naopak měla ekonomicky posílit severské země, zatímco čekali na vhodnou dohodu s ES. Bližší spolupráce mohla také zlepšit jejich případnou vyjednávací pozici v Bruselu. Po jistých úpravách dánského návrhu Norsko souhlasilo se započetím jednání, i přesto však norská politická scéna zůstala v této otázce rozdělená. Smlouva byla připravena k podepsání v únoru 1970. NORDEK měl fungovat zásadně na mezivládní bázi, rozhodnutí by byla přijímána jednomyslně. Mezitím se však změnila situace v ES a jednání o NORDEK byla odložena. 12

Teprve rezignace Charlese de Gaulla v roce 1969 otevřela dveře novým jednáním. I přes nepříliš silnou podporu norské veřejnosti začalo Norsko na začátku 70. let spolu s ostatním třemi kandidáty vyjednávat s ES o členství. Norská vláda uvítala plány ES na politickou spolupráci a byla připravena účastnit se rozpracování Hospodářské a měnové unie. Největší problémy ve vyjednávání představovaly rybolov, zemědělství a zahraniční investice do loďařského průmyslu. Zemědělské organizace požadovaly, aby bylo Norsko vyjmuto ze Společné zemědělské politiky (SZP) a udrželo si kontroly dovozu a cenové subvence. Byl vypracován kompromis v podobě finančních kompenzací, které se budou rovnat rozdílu mezi cenami v ES a vyššími domácími cenami. Tato výjimka však nebyla trvalá a Norsko se muselo účastnit SZP. S tím však zemědělské organizace nesouhlasily. Skutečnost, že Společenství přijalo Společnou rybolovnou politiku právě v okamžiku, kdy byla zahájena vyjednávání s Norskem, byla také velmi nešťastná. Výsledkem bylo, že rybářské organizace odmítali přistoupení, pokud nebude Norsku garantována výlučná hranice rybolovu na oblast 12 mil od svého pobřeží. Vývoz ryb byl pro Norsko stěžejní, ale jako člen ES by ztratilo národní kontrolu nad zdroji ryb. Po náročných jednání bylo dosaženo kompromisu v podobě desetiletého přechodného období, během kterého si mělo Norsko udržet svou výlučnou rybářskou zónu. Po uplynutí této doby se tato dohoda měla revidovat neexistovala tedy žádná zákonná garance, že norští rybáři nebudou muset po roce 1982 otevřít své vody lodím ostatních zemí ES. Rybářské národní organizace toto řešení jednomyslně odmítly (Gstöhl 2002: 135). Po uzavření jednání Storting drtivou většinou smlouvu o přistoupení Norska k ES ratifikoval. Vláda chtěla, aby se se vstupem do ES ztotožnila většina Norů a vyhlásila konzultativní referendum. Jen pár dní před referendem vystoupil v Londýně komisař EHS pro energii Ferdinand Spaak s projevem, ve kterém představil myšlenky Komise o společné energetické politice. Ta počítala, že norská ropa se stane zdrojem Společenství poté, co Norsko vstoupí do ES. Toto prohlášení pravděpodobně definitivně pohřbilo naděje strany podporující vstup (Sogner I. 1998: 34). Vládním argumentům (volný přístup na trh ES, možnost ovlivňovat vývoj evropské integrace) hovořícím ve prospěch členství Norska ve Společenstvích totiž občané rozuměli mnohem méně než důvodům, které ve své kampani zdůrazňovali odpůrci vstupu (ohrožení norského rybolovu a tradiční zemědělské činnosti, 13

zachování národní suverenity). Negativní výsledek referenda ze září 1972, ve kterém 53,5 % Norů odmítlo přistoupení k nadnárodním strukturám ES (viz tabulka č. 1), vedl k pádu Bratteliho vlády sociálních demokratů. Norská vláda měla v úmyslu se i přes nezávaznost referenda řídit jeho výsledky, a Norsko tedy do ES nevstoupilo (Částek 2004). Lidové hlasování ukázalo, že zájmy norských občanů se odlišovaly od vůle politických elit Norska. Referendum znamenalo velký otřes vnitropolitické situace a otázka členství v ES se stala na několik let tabu. Tabulka č. 1: Výsledky referenda z roku 1972 Účast Pro Proti 79,2 % 46,5 % 53,5 % Zdroj: Sogner 1998: 34 3.1.4. Norská integrace v 70. a 80. letech Přestože občané vyjádřily svůj nesouhlas se členstvím, došlo alespoň k realizaci ekonomických ambicí. Podle vzoru ostatních členů ESVO vyjednala nová norská vláda s ES dohodu o volném obchodu s průmyslovými produkty, jež znamenala postupné odstraňování překážek v podobě cel a kvantitativních omezení, a to nejpozději do roku 1984. Norské podniky si díky tomuto kroku udržely bezbariérový obchod s Británií a Dánskem a postupně získaly volný přístup na ostatní průmyslové trhy ES. Na druhou stranu se vytvořila jistá závislost na evropských trzích, která přetrvává dodnes. Odmítnutí členství v ES kompenzovalo Norsko posílením severské spolupráce a intenzivnější spoluprací v rámci ESVO. Co se týče Společenství, to od poloviny sedmdesátých let do začátku let osmdesátých procházelo integrační stagnací. Tato tzv. euroskleróza ještě více nahrávala do karet norským euroskeptikům, kteří měli příležitost poukázat na naplnění svých obav z integrace. Lucemburská deklarace z dubna 1984 iniciovala další kroky v sektorové integraci zemí ESVO s ES (věda a výzkum, vzdělání, odstranění technických překážek obchodu, regulace veřejné pomoci a další). Přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986 přimělo norskou vládu znovu obnovit politické diskuse o otázkách spojených s ES. O rok později předložilo norské ministerstvo zahraničí Stortingu zprávu s názvem Norsko, ES a evropská spolupráce, která reagovala na aktuální vývoj v ES. Vládní zpráva měla za cíl informovat o vývoji západoevropského 14

integračního procesu a o norském postoji k politikám Společenství. Norské království by podle tvrzení vládní zprávy mělo usilovat o zabránění vzniku nových obchodních bariér mezi Norskem a ES. Zpráva se však nezmiňuje o možnosti členství Norska v ES (Částek 2004). Ve druhé polovině 80. let v norské společnosti ani mezi politickými stranami neexistovala výraznější podpora pro druhou žádost Norska o členství. Norům integrace na bázi mezivládní spolupráce v rámci ESVO a režimu volného obchodu s ES vyhovovala (Částek 2004). 3.1.5. Evropský hospodářský prostor Po roce 1989 většina zemí ESVO začala zvažovat vstup do ES. K této situaci došlo paradoxně ve chvíli, kdy ES hledalo svou identitu, diskutovalo o prohlubování integračního procesu a na pořadu dne bylo vytvoření Evropské unie, včetně ekonomické a měnové unie. Během jednání o budoucnosti ESVO v kontextu mezinárodních a hlavně evropských změn Norsko iniciovalo nápad zapojit se do vnitřního trhu ES, což by zejména pro něj znamenalo jisté alternativní řešení namísto kontroverzního vstupu do ES. Do čela této iniciativy se postavila proevropsky smýšlející norská premiérka Gro Harlem Brundtlandová. Cílem EHP bylo vytvoření dynamického a homogenního prostoru, v němž by se mohly naplnit čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu (Čermáková 2003). Oblast zemědělské politiky, stejně jako otázky odstranění kontroly zboží na hranici mezi státy ES a ESVO, hrály během jednání o EHP druhořadou roli. ES trvalo na přijetí acquis communitaire ze strany zemí ESVO, což by tvořilo racionální základ budoucí smlouvy. Státy ESVO usilovaly o co nejrychlejší vytvoření jednotného vnitřního trhu ES, konkrétně k 1. lednu 1993. Během jednání došlo k mnoha neshodám, vedly se boje ohledně evropského práva a udělení určitých výjimek nebo přechodných období. Nakonec byl nalezen kompromis, kdy země ESVO musely začlenit asi 60 % acquis communitaire do národní legislativy. Pro Norsko byla v těchto jednání klíčová otázka rybolovu. Španělsko požadovalo kvótu na lov ryb v norských vodách ve výši, která byla pro Nory nepřípustná a dále ES požadovalo neomezený přístup do vod zemí ESVO. Norsko naopak chtělo velký počet rybích druhů a mořských produktů, které měly mít volný přístup na trh ES. Španělská delegace dokonce hrozila, že v případě neuspokojivých výsledků jednání bude jednání o EHP vetovat. Obě strany nakonec snížily své 15

nároky a došlo k vyřešení této otázky uzavřením Protokolu č. 9 o obchodu s rybami a ostatními mořskými produkty (Částek 2004). Dohoda o EHP vstoupila v platnost od 1. ledna 1994. V této době však již i norští představitelé začali, pod vlivem finské a švédské žádosti o členství, reálně zvažovat možnost přihlášky do ES. 3.1.6. Jednání o přistoupení Norska k ES Norská vláda nechala na podzim 1991 zpracovat odbornou zprávu porovnávající přínosy vyplývající ze zapojení Norska do EHP s případným členstvím v ES. Zpráva byla publikována v listopadu 1992 a měla za úkol informovat a ovlivnit postoj parlamentních stran a norské veřejnosti v otázce členství Norska v ES. Zpráva ovšem nebyla vyvážená. Zdůrazňovala především přínosy členství v ES, rizika přistoupení byla uváděna pouze okrajově. Norské království by například jako člen ES mohlo profitovat z unijní regionální politiky. Komplikovanou oblast norského zemědělství zpráva nezmiňovala, pouze v oblasti rybolovu by Norsko mělo přijmout principy ES (Částek 2004). Dne 25. listopadu 1992 premiérka Brundtlandová osobně předala Radě ES přihlášku do Společenství. Z pohledu ES norská žádost neznamenala žádné politické ani ekonomické problémy. Nicméně problémovými tématy se opět staly energie, regionální politika, zemědělství a rybolov. Ochranářská politika v těchto oblastech společně s otázkou suverenity státu byly velmi důležitým předmětem zájmu norské veřejnosti. Produkce a vývoz ropy a zemního plynu jsou nejdůležitějšími oblastmi průmyslu Norska 6. V roce 1991 vydala ES směrnici, která umožňovala firmám z ES čerpat pobřežní zdroje ropy a zemního plynu bez ohledu na národní příslušnost a státní nebo privátní vlastnictví. I přes ústupky ve směrnici učiněné ve prospěch ochrany národních zdrojů Norska trvalo Norsko na získání protokolu k dohodě EHS jako součásti primární legislativy ES, který by potvrzoval národní kontrolu nad zdroji ropy a zemního plynu (Sogner I. 1998: 59-61). V přístupové smlouvě proto bylo zakotveno právo Norska na kontrolu těžby ropy a zemního plynu v Severním moři. V oblasti regionální politiky ES (která se mezitím prostřednictvím Maastrichtské smlouvy přeměnila na Evropskou unii) se Norsku společně s ostatními skandinávskými zeměmi podařilo prosadit zavedení nového cíle - řídce obydlené 6 Norsko je třetím největším vývozcem ropy na světě a těžba ropy a zemního plynu a služby s tím spojené se v současnosti podílejí na norském HDP 46 %. 16

severské regiony s hustotou zalidnění nižší než osm obyvatel na km 2 mohly čerpat finanční prostředky z komunitární pokladny. Norsko mohlo stejně jako jeho severští sousedé poskytovat po přistoupení finanční podporu těm farmářům (částečně financovanou z pokladny Unie), jejichž zemědělská činnost byla ztížena nepříznivými klimatickými podmínkami (regiony na sever od 62. rovnoběžky severní šířky, což představuje asi 50 % rozlohy Norska). Unie poskytla Norsku pětileté přechodné období, po které mohlo z vlastních zdrojů dotovat (s klesající tendencí) zemědělskou produkci (Částek 2004). Unie požadovala, aby se norské zemědělství přizpůsobilo režimu SZP 7, což norští představitelé akceptovali pod podmínkou zajištění podobné úrovně výdělku zemědělců jako v jiných oblastech EU a uznání speciálního arktického a subarktického statutu pro své zemědělství. Představitelé zemědělců tento kompromis neuspokojil. Také norský rybolov měl po přistoupení Norska doznat některých změn. Zejména systém dotovaných cen nebyl v souladu se Společnou rybolovnou politikou EU. Po nátlaku ze strany EU zvýšilo Norsko kvótu vyjednanou v rámci EHP pro lov tresek. Norsko mělo navíc po přistoupení do EU postupně pozbýt suverénního práva spravovat své zdroje ryb v norských vodách. Toto právo mělo přejít na EU (Částek 2004). Na oplátku mělo Norsko získat bezcelní přístup na trhy EU pro mořské produkty (minimální ceny produkce ryb by však určovala Komise) a bylo mu povoleno udržet si exkluzivitu pobřežního rybářství v délce 12 námořních mil od pobřeží. Obecně řečeno, Norsko by vyměnilo výsostnou kontrolu nad svým pobřežním rybolovem za volný přístup na lukrativní trhy, proti čemuž se postavily nejvýznamnější norské rybářské asociace (Sogner I. 1998: 62-63). 3.1.7. Druhé referendum Na začátku 90. let se v Norsku v souvislosti s obnovenými debatami o členství zaktivizovala hnutí proti vstupu do EU, nejznámějším bylo Nei til EU (Ne do EU) aktivně působící od roku 1990. Ve své kampani se soustředilo na nejcitlivější oblasti přistoupení Norska k Unii. Podle představitelů Nei til EU by převzetí režimu SZP vedlo ke snížení produkce norského zemědělství a k růstu nezaměstnanosti farmářů. Vstup do Unie by dále podle euroskeptiků omezil v rybolovné politice suverenitu Norska, neboť 7 Norsko mělo na začátku 90. let nejvyšší úroveň zemědělských dotací - ty dosahovaly až 76 % průměrné hodnoty zemědělského produktu, v EU tento poměr činil 48 %. 17

přístupová smlouva povoluje rybářům z ostatních členských zemí vylovit Společenstvím stanovený objem ryb v norských vodách. Podle odpůrců přistoupení politika EU umožňuje nadměrný lov ryb oproti norskému striktnímu rybolovnému režimu s pevnými kvótami. Tím by zdroje ryb v Severním moři mohly být v budoucnu vyčerpány a tradiční obživa norských rybářů by byla ohrožena. V rybolovu pracovalo na začátku 90. let přibližně 2 % populace, nepřímo rybolov zaměstnával přibližně 7 % obyvatel. V severních a západních přímořských regionech Norska byl rybolov tradičně nejdůležitější hospodářskou aktivitou (Částek 2004). Do karet euroskeptiků nahrával také fakt, že Norsko patří mezi nejbohatší země na světě. Dohodou o EHP byly uzavřeny dohody se skupinou zemí ES o exportu ropy a zemního plynu na jejich trhy. Přistoupení k Unii by proto pro norské producenty nebylo velkým přínosem, členské státy EU dovážely na začátku 90. let 15 % ropy a zemního plynu z Norska. Ropa dává navíc Norům pocit určité národní hrdosti na své bohaté nerostné bohatství a přispívá k formování jejich negativního postoje k Evropské unii (Částek 2004). V této souvislosti je třeba upozornit na fakt, že norská ekonomika na začátku 90. let ani neprocházela recesí, jako tomu bylo u hospodářství Finska či Švédska. Vstup do Unie tak nebyl spojován s ozdravěním domácího hospodářství jako u severských sousedů. Referendum bylo záměrně vyhlášeno až na konec listopadu 1994, tedy až po hlasování finských i švédských občanů. Vláda doufala v tzv. dominový efekt, tj. že pozitivní výsledky referend ve Finsku a Švédsku podpoří proevropský tábor. V referendu se 52,2 % Norů vyjádřilo pro setrvání mimo EU (viz tabulka č. 2). Podobně jako ve zbylých dvou skandinávských státech také v Norsku platila úměra čím více na sever, tím menší podpora vstupu (Kaniok 200 1: 103). Nejmarkantnější převaha odpůrců se zformovala v regionu Finnmark, kde přistoupení k EU odmítlo 74,5 % hlasujících (lovem ryb a blízkými činnostmi se zde živí přibližně 60 % obyvatel). Norsko se rozdělilo na obyvatelstvo městské, povětšinou podporující přistoupení k EU, a obyvatelstvo z odlehlých zemědělských oblastí, které členství většinou odmítalo. Po odmítavém referendu v listopadu 1994 norská vláda oznámila, že během minimálně dalších deseti let nebude vyvinuta žádná iniciativa směřovaná k norskému členství v EU. 18

Tabulka č. 2: Výsledky referenda z roku 1994 Účast Pro Proti 89 % 47,8 % 52,2 % Zdroj: Sogner 1998: 78 3.1.8. Současné vztahy Norska a EU Norská politika je ve vztahu k EU velmi pragmatická a klade důraz na zachování národní suverenity. Norsko se účastní EHP, což mu přináší veškeré výhody spojené se svobodným pohybem zboží, služeb, kapitálu a osob v EU. Pro hladké fungování vnitřního trhu byla v Dohodě o EHP upravena společná pravidla pro hospodářskou soutěž včetně poskytování státní podpory. Taktéž byla dána do souladu legislativa především v oblastech sociální politiky, ochrany spotřebitele a ochrany životního prostředí. Norsko je na rozdíl od svých severských sousedů pevně zakotveno v Severoatlantické alianci a nepotřebovalo v Unii hledat dodatečné bezpečnostní záruky (Částek 2004). Díky možnosti podílet se na vnitřním trhu EU jsou Norové (stejně jako ostatní členové EHP) povinni přispívat do strukturálních fondů. Od roku 2004 Norsko ročně odvádí do společné pokladny 205,8 milionů eur. Prostředky se využívají na spolufinancování projektů v oblastech ochrany životního prostředí, kontroly vnějších hranic, soudnictví a zdravotnictví. Z finančního hlediska je tak Norsko vzhledem k vyspělosti své ekonomiky čistým plátcem do společného rozpočtu EU. 3.2. Politické strany Norska a jejich vztah k EU Norský politický systém je založen na širokém konsenzu, ostatně jako ve všech skandinávských zemích. Všechny politické strany jsou schopny se víceméně shodnout na základních prioritách, jakými jsou stát blahobytu, zahraniční politika, rozvojová pomoc, vysoké standardy ochrany životního prostředí, vzdělání, zdraví či věda a výzkum. Rozdíly jsou patrné spíše v určování prostředků k dosažení cíle než v samotném cíli. Zásadní výjimkou z tohoto konsenzu je otázka členství v Evropských společenstvích, resp. Evropské unii, která způsobila nesčetně sporů a byla i příčinou vzniku nových politických stran. 19

3.2.1. Euroskepticismus Důležitými faktory působícími v této skandinávské zemi na utváření postoje k EU jsou její dlouholetý historický vývoj, bohatství země, specifický sociální model (tzv. nacionalismus blahobytu), povědomí o vlastní výlučnosti a nedůvěra k federalistickým idejím. Díky těmto podmínkám se v zemi vyvinul silný euroskepticismus. Poměrně mladý fenomén euroskepticismu (aktuálním se stal teprve od Maastrichtské smlouvy, tedy od prohlubování politické integrace) představuje atraktivní politické téma, neboť evropská otázka začala zaujímat na domácích politických scénách čím dál tím důležitější roli. Euroskepticismus představuje kritiku EU. Dělí se na tzv. tvrdý (hard) a měkký (soft) euroskepticismus. Tvrdý euroskepticismus představuje nejvíce negativní postoj, který může politická strana vůči evropskému integračnímu procesu zaujmout. Taková politická strana odmítá integrační proces jako celek, případně velmi negativně se vymezuje vůči tomu, co bylo doposud v rámci evropské integrace dosaženo. Velmi často bývá rovněž diskutována a zpochybňována legitimita EU. Nápravou daného stavu je pro stranu jedině vytvoření nového modelu spolupráce (Havlík 2004). V případě měkkého euroskepticismu se nejedná o principiální odpor vůči projektu evropské integrace, ale spíše o negativní reakci dané politické strany na některý z výstupů evropské integrace (některou z politik EU, případně institucionální nastavení Unie nebo dle politické strany negativní dopady evropské integrace na domácí systém). Odlišnost měkkého a tvrdého euroskepticismu spočívá v tom, že měkce euroskeptické politické strany připouštějí reformu Evropských společenství jako cestu k odstranění kritizovaných nedostatků. Přístup k evropské integraci se tak nevyznačuje takovou mírou radikalismu jako v případě tvrdě euroskeptických politických stran (Havlík 2004). Stručné nastínění jedné z možných definic euroskepticismu nám bude vodítkem v následujících odstavcích, ve kterých si přiblížíme hlavní norské politické strany. 3.2.2. Norská politická scéna Mezi hlavní (parlamentní) strany patří Strana práce, Konzervativní strana, Křesťanská lidová strana, Strana středu, Liberální strana, Pokroková strana a Socialistická levicová strana. Po loňských zářijových volbách musela středopravicová 20

koaliční vláda složená z konzervativců, křesťanských demokratů a liberálů ustoupit rudo-zelené koalici v čele se Stranou práce, která vyšla z voleb jako vítěz (viz tabulka č. 3). Tabulka č. 3: Výsledky parlamentních voleb v roce 2005 Počet křesel ve Stortingu Počet hlasů v % v roce 2005 Strana práce 61 32,8 Pokroková strana 38 22 Konzervativní strana 23 14,1 Strana socialistické levice 15 8,8 Křesťanská demokratická strana 11 6,8 Strana středu 11 6,5 Liberálové 10 5,9 Zdroj: Pošvářová 2005 3.2.2.1. Strana práce Největší norská politická strana, Strana práce, je stranou klasického sociálně demokratického typu. Strana práce se díky několika desítkám let ve vládě velkou měrou zasloužila o současnou podobu státu blahobytu. Otázka případného norského členství v ES stranu v roce 1971 rozdělila. Strana práce tehdy vedla vládu, jež předložila občanům otázku členství k posouzení v referendu. Ačkoliv dvě třetiny členů strany členství podporovaly, odporující menšina velmi aktivně protestovala. Mnozí odpůrci se dokonce připojili k informační kampani na straně proti členství. Tento krok nakonec odpůrce vedl i k opuštění strany. Po neúspěšném referendu o členství v ES odpadlíci založili novou stranu. V roce 1994 Strana práce znovu neúnavně podporovala vstup Norska do EU, v čele s entuziastickou předsedkyní Gro Harlem Brundtlandovou. Současný vztah k EU, který neumožňuje Norsku podílet se plně na všech rozhodováních a který nezajišťuje přístup k oblastem, jako je SZBP, spolupráce v oblasti justice a trestních věci, strana kritizuje. Zároveň však vyzdvihuje i výhody plynoucí z nečlenství Norska tak, aby její voliči dostali prostor se samostatně rozhodnout. Ovšem otázka členství se pro Stranu práce stane relevantní až poté, co dojde k výraznému posunu v myšlení lidí a v jejich postojích k evropské otázce. Teprve potom se strana začne zabývat vstupem do EU na národním kongresu a po 21

rozsáhlé vnitrostranické debatě rozhodne, zda doporučí nové referendum (Čermáková 2004). 3.2.2.2. Pokroková strana V loňských volbách získala Pokroková strana 22 % hlasů, což je největší úspěch této populisticko-nacionalistické pravicové strany a stala se tak největší opoziční stranou. Základem taktiky i strategie této strany je populismus, který vede k ad hoc silným sociálním akcentům (Ministerstvo zahraničí ČR). Největší voličskou podporu jí vyjadřují mladí voliči z velmi hustě obydlených oblastí a z předměstí velkých měst. Vůči členství Norska v EU Strana pokroku nezaujala pevné stanovisko a připustila, že i její voliči jsou pravděpodobně v této otázce nejednotní. Zastává však názor, že rozhodnutí o potenciálním členství Norska v EU je pouze na voličích v referendu. Strana pokroku za současné situace obhajuje spolupráci s EU na principu volného obchodu a čtyř základních svobod vnitřního trhu. 3.2.2.3 Konzervativní strana Konzervativci jsou největší norskou nesocialistickou stranou, podporují soukromý sektor, privatizaci a deregulaci. V některých choulostivých tématech je Konzervativní strana spíše liberální. Ideologické debaty uvnitř strany nejsou prakticky známy, strana není sužována vnitřním dělením a roztržkami. Konzervativní strana je největším zastáncem vstupu do EU. V roce 1972 spustila Konzervativní strana krátce před referendem velkou kampaň podporující vstup Norska do ES. Po neúspěšném referendu se k protievropské koaliční vládě, tvořené Stranou středu, nepřipojila. To jí však v následujících volbách přineslo nejméně voličů od roku 1945. Volební fiasko bylo překonáno až v roce 1997. Její voliči se tradičně rekrutují z řad lépe placených zaměstnanců, vyšší střední vrstvy, podnikatelů a lépe vzdělaných skupin. Většina voličů pochází z městských lokalit průmyslovějšího jihovýchodu. Strana je orientovaná na NATO, Evropu a USA. Věří, že NATO je zárukou bezpečnosti, ale podporuje posílení evropského pilíře v rámci NATO. Konzervativní strana obhajuje členství Norska v EU argumenty, že spolupráce v Evropě může všechny jen obohatit a přispět ke spokojené společnosti. Je to jedna z cest, jak čelit budoucím problémům, členství konzervativci vidí jako přirozený důsledek úzké spolupráce. Nadnárodní charakter EU není na škodu, pokud 22

neomezuje osobní práva jedince a nezabývá se problémy, které nejsou v jeho kompetenci. Zajištění dodržování principu subsidiarity by mělo podpořit eventuální rozšíření nadnárodních pravomocí. Další hodnotou, na které Konzervativní strana trvá, je transparentnost rozhodování v Evropské unii. 3.2.2.4. Strana socialistické levice Strana socialistické levice doslova obživla v roce 1975, tedy v předvečer referenda o přistoupení Norska do ES a vystupovala jako jeden z jeho největších protivníků. Své síly dokonce spojila s Norskou komunistickou stranou. Od začátku svého působení se profilovala jako strana zaměřená proti NATO i ES, známá byla také svou radikální ekonomickou politikou. Díky své protievropské politice řadící se k tvrdé euroskeptické linii získala po referendu o vstupu do EU ve volbách 11,2 % hlasů a šestnáct křesel v parlamentu. Strana se těší podpoře intelektuálů s vysokoškolským vzděláním ze střední vrstvy, ale i mladších voličů a přistěhovalců z rozvojových zemí (Čermáková 2004). 3.2.2.5. Křesťanská demokratická strana Jedním z hlavních cílů této politické strany, nacházející se uprostřed politického spektra, je obhajoba křesťanských morálních hodnot. Většina politických programů se soustředí na otázky rodiny a společenskokulturních vazeb. Voličská podpora přichází od praktikujících věřících, členů různých církevních organizací, ale také odlišných protialkoholních hnutí městského a venkovského obyvatelstva. V severním Norsku však podpora není příliš silná. V otázce členství v ES Křesťanská demokracie zastávala myšlenku navázání obchodních smluv a spolupráce, ale s plným členstvím nesouhlasila. Hlavní ztrátou, kterou by Norové mohli utržit, jsou podle křesťanských demokratů tradiční norské hodnoty a proměna norské společnosti. Při druhém referendu se Křesťanská demokracie rozhodla stát proti vstupu do EU, těžila především ze sympatií farmářů a rybářů. Křesťanská demokracie sice není jasným odpůrcem členství, ale ani jeho nadšeným obhájcem. V současné době zaujímá spíše opatrné stanovisko. Nabádá k rozvoji spolupráce, ale neodvažuje se jasně vyslovit pro členství, pokud se tak nevyjádří voliči. Podporuje členství v NATO. 23

3.2.2.6 Strana středu Strana středu se díky svým společenským a ekonomickým názorům nachází zhruba uprostřed politického spektra. Její ekonomická politika je pragmatická, nejdůležitějším zájmem je decentralizace a vyrovnaný vývoj norských regionů. Stranu tradičně podporují zemědělci a rybáři, méně je oblíbená mezi průmyslovými pracovníky a úředníky. Jejími výsadními voliči jsou především obyvatelé středního Norska. Ačkoliv Strana středu vytvořila v roce 1971 koaliční vládu s konzervativci, obhájci vstupu do ES, zasloužila se zároveň o velmi úspěšnou kampaň proti vstupu. Obhajovala užší spolupráci v rámci EFTA. Po zamítavém referendu vstoupila Strana středu do koaliční vlády spolu s křesťanskými demokraty. Když bouře kolem členství v ES utichla a myšlenka ztratila na aktuálnosti, Strana středu si začala vést velmi špatně a v následujících volbách ztratila větší část parlamentních křesel. Strana je dodnes nejrozhodnějším odpůrcem vstupu do EU a zastáncem měkké euroskeptické linie. Při kampani před referendem roku 1994 obhajovala tradiční hodnoty norské společnosti, vyslovila se proti ztrátě identity, suverenity a možnosti zachovat norské zemědělství a rybářství v jejich současné podobě (to znamená s velkými státními subvencemi a různými dalšími výhodami). 3.2.2.7. Liberálové Liberální strana je jednou z nejstarších stran Norska, ale již od svých počátků je sužována vnitřními rozpory. Otázka členství Norska v ES stranu ještě více rozdělila. V té době byla totiž většina jejích poslanců pro členství, ale většina celé strany byla proti. Odpůrci členství vytvořili menšinovou vládu s křesťanskými demokraty, což se stalo podnětem pro odchod zastánců ES ze strany a následné založení strany nové. Záhy po referendu začaly obě strany ztrácet podporu a druhý dech už nenabraly. V 80. letech se strany znovu spojily. Liberální strana se stala hlavní obětí referenda o členství v ES, kdy jí velmi uškodila nejednotnost, a z tohoto stavu se nikdy zcela nezotavila. Nyní se řadí k tzv. měkkému euroskepticismu. Tradiční voličská základna se nachází převážně na západě Norska, zejména v městských oblastech. Jako tradiční liberální stranu ji můžeme zařadit ke středu politického spektra. Klade však větší důraz na ochranu životního prostředí a na změny systému přímých a nepřímých daní (Čermáková 2004). 24

Tabulka č. 4: Postoje politických stran v obou referendech Strana 1972 1994 Strana práce Pokroková strana Konzervativní strana Strana socialistické levice Křešťanská demokratická strana Strana středu rozdělená neutrální nejaktivnější zastánce vstupu jeden z největších protivníků vstupu zastánce užší spolupráce s ES, ale proti plnému členství nejvíce negativní, zastánce spolupráce v rámci EFTA nejaktivnější zastánce vstupu bez pevného stanoviska, spíše obhajuje spolupráci s EU na bázi volného obchodu aktivně podporující negativní opatrnější stanovisko, ale stále proti nejrozhodnější odpůrce Liberálové rozdělená odporující vstup Zdroj: autorka Strana práce je proevropsky naladěná, mnohdy však kvůli evropské otázce čelila vnitřnímu rozkolu. Norsko by do Unie přivedla, ale tuto otázku nehodlá znovu otevřít kvůli protievropsky naladěné společnosti. Konzervativní strana je nejhlasitější advokát EU, je si vědoma zodpovědnosti za spolupráci v Evropě, jež by vedla ke vstupu do EU. Křesťanská demokratická strana, Strana středu i Strana socialistické levice se staví vůči EU negativně, postoj Strany socialistické levice však již není tak striktně vyhrazen jako dříve. Změnu vládní linie ve vztahu k Evropské unii nelze tedy v blízké budoucnosti očekávat (Pošvářová 2005). 3.3. Postoj norských občanů k EU Členství v Unii velká část norské veřejnosti spojuje se ztrátou národní identity. Norové představují severskou otevřenou společnost a obdobně jako jejich severští sousedé pohlížejí na způsoby rozhodování a tvorby legislativy v EU, které jsou v převažující míře v rukou nevolených bruselských úředníků, s patřičnou nelibostí. 25

Co se týče případného přechodu Norska na režim SZP, ten by vedle snížení objemu zemědělské produkce a pravděpodobného nárůstu nezaměstnanosti mezi norskými farmáři vedl i ke snížení cen zemědělských produktů a potravin. Norští spotřebitelé jsou ovšem ochotni zaplatit za potraviny i vyšší ceny, pokud se tím zajistí zachování tradiční norské zemědělské činnosti. Dopady unijní zemědělské politiky proto norští občané vnímají výhradně negativně. Přistoupení k Unii je také obecně spojováno s vyšším přílivem zahraničních investic do přistupující země. Norsko je však zemí se silným státním sektorem a do poloviny 90. let navíc omezovalo příliv zahraničního kapitálu do průmyslových a bankovních subjektů. Vyšší příliv zahraničních investic jako důsledek přistoupení k Unii Norové nepovažují (na rozdíl například od Švédů) za významnější pozitivum integrace. Jednoznačným přínosem vyplývajícím z členství v EU by byla možnost Norska zevnitř aktivně ovlivňovat vývoj evropského integračního procesu a spolupodílet se na přípravě veškeré legislativy EU. V rámci rozhodovacích struktur EHP má Norsko pouze omezené možnosti. Outside politika se však u norské veřejnosti těší vysoké podpoře (Částek 2004). Výsledky průzkumů veřejného mínění se také značně liší, a to v závislosti na světových událostech a vývoji evropské integrace. V průzkumech z ledna 2003 vyjádřily dvě třetiny občanů přání stát se plnoprávným členem EU. Avšak v květnu 2005 zaznamenaly největší norské noviny Verdens Gang nové minimum podpory členství v EU, kdy pouhá jedna třetina (35,5 %) obyvatel uvedla, že by rádi vstoupili do Unie, zatímco 44,9 % bylo proti této myšlence. Tento průzkum byl proveden 31. května, tedy po negativním francouzském referendu o ústavě EU, a ukázal, že 24,3 % respondentů od předcházejícího průzkumu změnilo názor z ano na nevím či ne (viz Zmení Nórsko názor? 2005) (tento trend se již do konce roku 2005 nezměnil a další průzkumy veřejného mínění potvrdily, že v průměru 48 % respondentů je proti vstupu a pouze 33 % pro). 26