Stavovské povstání a bitva na Bílé hoře

Stavovské povstání a bitva na Bílé hoře V roce 1617 se konal sjezd katolických stavů. Katolická strana vypověděla nekatolíkům otevřené nepřátelství a nechala zavřít několik nekatolických kostelů. Čechy se měly stát ohniskem dlouho trvajícího konfliktu třicetileté války. V březnu 1618 byl do Prahy svolán sněm nekatolických stavů. Zaslal císaři stížnost na porušování zemských svobod zakotvených v Majestátu (Rudolfa II.). Matyáš ovšem nemínil ustoupit ani o krok a jako odpověď zakázal další sjezd plánovaný na květen. 21. května se ale v Karolinu sešel velký počet nekatolické šlechty. Do čela se vyhoupl Jindřich Matyáš Thurn a Albrecht Jan Smiřický. O dva dny později se vypravila delegace pod vedením Thurna do místodržitelské kanceláře na Pražský hrad. V kanceláři proběhlo jednání v podobě jakéhosi soudu, po němž byli z okna svrženi Místodržitelé Jaroslav Bořita z Martinic, Vilém Slavata a písař Fabricius. Tímto aktem v podstatě začala třicetiletá válka. Z Prahy uprchla veškerá katolická šlechta. 24. května pokračovalo zasedání sněmu, na němž byla zvolena prozatimní vláda 30 direktorů. V roce 1619 umírá císař Matyáš a na trůn nastupuje Ferdinand II. Habsburský. V červenci se v Praze sešly stavy a prohlásily Ferdinanda zbaveného trůnu. Na jeho místo byl zvolen Fridrich Falcký. Fridrich V. Falcký (16.8.1596-29.11.1632) "Zimní král" Friedrich V. Falcký, od roku 1610 falcký kurfiřt a proslulý český "zimní král", přichází na svět 16. srpna roku 1596 (patrně) v Heidelbergu jako syn falckého kurfiřta Friedricha IV. z rodu Wittelsbachů. V roce 1610 se jako čtrnáctiletý Friedrich, po smrti otce, stává falckým kurfiřtem, ale samostatné vlády se ujímá až po dosažení plnoletosti. V roce 1613 se Friedrich žení - jeho manželkou se stává Alžběta Stuartovna, dcera anglického krále Jakuba I. Již od počátku své vlády ve Falcku je Friedrich Falcký jako vládce nejvýznamnějšího nekatolického státního celku na území Římsko-německé říše a jako jeden z hlavních zastánců kalvinismu hlavním představitelem Unie německých protestantských knížat a stavů (tzv. Protestantská unie). Do dějin zemí koruny české se Friedrich V. Falcký poprvé zapíše v roce 1618, kdy po vypuknutí stavovského povstání projeví otevřené sympatie českým stavům, jimž se snaží zprostředkovat materiální, finanční i vojenskou pomoc. Po smrti českého krále (a císaře) Matyáše je pak Friedrich V. Falcký, poté, co je českým generálním sněmem odmítnut jako český král Ferdinand II. (i když už za krále předtím zvolen), českými stavy 26. srpna roku 1619 zvolen českým králem. Do Prahy pak nový král přijíždí 31. října téhož roku a 4. listopadu je pak svatováclavskou korunou korunován - s jeho korunovací je spojena naděje českých stavů na zahraniční pomoc stavovskému povstání ze strany Friedrichovy blízkého evropského protestantského prostředí, zejména pak ze strany Anglie, jejíž král je Friedrichových tchánem a severního Nizozemska. Nicméně, naděje českých stavů jsou liché, protestantská Evropa se nehodlá podporovat povstání českých stavů, a tak začíná Friedrichova autorita jako českého krále rychle klesat - důvodů je, kromě nesplnění naděje, že Friedrich V. Falcký svými kontakty zajistí stavům úspěch v jejich povstání, mnoho: náboženské neshody (např. rigorózní kalvinizace Svatovítského chrámu v prosinci roku 1619), germanizační tendence falckého dvora, přílišná neformálnost a "uvolněnost" mravů na královském dvoře, pro české kruhy nepřípustné. Za své kratičké vlády v českých zemích Friedrich V. Falcký neprojevuje příliš velký smysl pro politické záležitosti, nedovede si získat spojence, svoji daň si vybírá i jeho rigorózní lpění na kalvínském vyznání, které preferuje až příliš na úkor ostatních vyznání nekatolických. V listopadu roku 1620 pak přichází konec kratičké vlády "zimního krále" - v bitvě na Bílé hoře stavovská vojska utrpí 8. listopadu zdrcující porážku od vojsk Katolické ligy a o den později Friedrich V. Falcký s rodinou v nastalém chaosu opouští české země a prchá do polské Vratislavi a posléze do Haagu. Na počátku roku 1621 pak nad Friedrichem vyhlásí jeho protivník, a nový český král, Ferdinand II. Habsburský tzv. acht (říšskou klatbu), v roce 1622 pak vojska Katolické ligy obsazují i Friedrichova dědičná území, a to Horní i Dolní Falc - falcké panství a kurfiřtskou hodnost pak v roce 1623 uděluje Ferdinand II. 1

svému spojenci, bavorskému vévodovi Maxmilianovi Bavorskému. Friedrichovi pak nezbývá, než se s nastalým stavem smířit. Dne 29. listopadu roku 1632 Friedrich V. Falcký, český "zimní král" umírá v Mohuči - podléhá tyfové nákaze. Ferdinand II. Habsburský (9.7.1578-15.2.1637) "Fanatický katolík" Ferdinand II. Habsburský, římskoněmecký císař a český a uherský král, přichází na svět 9. července roku 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského. V mládí je Ferdinand II. vychováván v rodném Štýrském Hradci, v letech 1590-95 pak studuje na jezuitské akademii v Ingolstadtu - právě zde jsou patrně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. V roce 1596 se Ferdinand II. ujímá vlády v rodném Štýrsku - země za jeho vlády projde násilnou rekatolizací. Po smrti císaře Rudolfa II. Habsburského je za vlády Rudolfova bratra Matyáše (bezdětného) císařem vybrán za budoucího habsburského panovníka - v roce 1617 je pak Ferdinand II. Habsburský českými stavy (s určitými výhradami ze strany stavů protestantských) vybrán za českého krále, ke korunovaci pak dochází 29. června téhož roku. O rok později, v roce 1618 je Ferdinand II. Habsburský korunován králem uherským. V roce 1619, po smrti císaře Matyáše, nastupuje Ferdinand II. na post římskoněmeckého císaře, krátce předtím, na konci srpna téhož roku, jej pro jeho snahy o rekatolizaci českých zemí, čeští stavové zbavují českého trůnu, na který pak usedá Friedrich V. Falcký. Po svém sesazení z trůnu českého krále se pak Ferdinand II. stává jedním z vůdčích představitelů tzv. Katolické ligy (bude jím po celou třicetiletou válku), s jejíž podporou pak porazí české stavy a ujme se po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu roku 1620) opětovné vlády nad českými zeměmi. Začátek druhého Ferdinandova panování v Čechách je poznamenán krutým vyrovnáním se s odbojnými stavy - na Staroměstském náměstí v Praze je popraveno za účast ve stavovském povstání dvacet sedm českých pánů (21. června roku 1621, mimo jiné Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic či Václav Budovec z Budova), mnoho dalších odchází do exilu, dochází k rozsáhlým konfiskacím majetku - české země procházejí násilnou rekatolizací, protestantství je likvidováno. V roce 1627 pak císař Ferdinand II. Habsburský vydává tzv. Obnovené zřízení zemské, de facto novou zemskou ústavu, která omezuje moc zemských sněmů, prohlašuje český trůn za dědičný pro habsburské panovníky, zrovnoprávňuje německý jazyk s českým a vyhlašuje za jediné přípustné náboženství katolicismus - po vydání této ústavy pak české a moravské země opouští desetitisíce obyvatel, kteří ke katolické církvi odmítají přestoupit, z rodné vlasti odchází mimo jiné např. Jan Amos Komenský. Na mezinárodním poli dosahuje Ferdinand II. Habsburský výrazných vojenských úspěchů za třicetileté války, a to především zásluhou svého vojevůdce a generalissima císařským vojsk Albrechta z Valdštejna. V roce 1635 pak Ferdinand II. Habsburský uzavírá tzv. pražský mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím Saským - následkem toho jsou od českých zemí odtrženy Horní a Dolní Lužice. Za svého života je Ferdinand II. Habsburský dvakrát ženatý - poprvé s Marií Annou Bavorskou, s níž má sedm dětí, druhou ženou je pak Eleanora Mantovská. Toto manželství je pak bezdětné. Ferdinand II. Habsburský, panovník, jehož vláda znamená začátek panování habsburského absolutismu v českých zemích, umírá 15. února roku 1637 ve Vídni, jeho ostatky jsou uloženy ve Štýrském Hradci. Ferdinand III. Habsburský (13.7.1608-2.4.1657) "Pokračovatel Ferdinanda II." 2

Ferdinand III. Habsburský, římskoněmecký císař a český a uherský král z rodu Habsburků, přichází na svět 13. července roku 1608 ve Štýrském Hradci jako třetí syn Ferdinanda II. Habsburského a Marie Anny Bavorské. Vzhledem k tomu, že je až třetím synem panovníka, nemá Ferdinand III. Habsburský příliš šancí na to, stát se budoucím vládcem habsburského panství - po předčasné smrti dvou starších bratrů se ale situace mění a Ferdinand se stává otcovým dědicem. Ještě za otcova života se pak Ferdinand III. Habsburský stává králem uherským, českým a římskoněmeckým. V letech 1634-36 Ferdinand III. působí (po zavraždění Albrechta z Valdštejna) též jako vrchní velitel císařské armády ("výkonným" velitelem je nicméně J. M. Gallas-Campo). Po otcově smrti nastupuje Ferdinand III. Habsburský na římskoněmecký císařský trůn, v prvních letech své vlády pak pokračuje v bojích třicetileté války proti švédsko-francouzské koalici - právě za vlády tohoto panovníka jsou probíhající válkou mocně zasaženy i Čechy a Morava. Od poloviny čtyřicátých let 17. století se Ferdinand III. Habsburský aktivně účastní mírových jednání, která pak končí podepsáním vestfálského míru v říjnu roku 1648 - tento mír má pak pro Ferdinanda dva důsledky: prvním z nich je oslabení habsburské moci v římskoněmecké říši, druhým pak naopak zachování a utužení celistvosti habsburského soustátí, sestávajícího z rakouských, českých a uherských zemí. Pro české země znamená vestfálský mír počátek konce všech nadějí na zmírnění procesu rekatolizace - ke konci Ferdinandovi vlády jsou Čechy a Morava již téměř celé katolické. Ferdinand III. Habsburský je za svého života celkem třikrát ženatý - jeho první ženou je Marie Anna Španělská, s níž má šest dětí, podruhé se Ferdinand žení Marií Leopoldinou Tyrolskou, s níž má syna, třetí císařovou ženou se pak stává Eleonora Mantovská, s níž má 4 děti. Ferdinand III. Habsburský umírá 2. dubna roku 1657 ve Vídni, jeho ostatky jsou uloženy v kryptě vídeňského kapucínského kláštera. Ferdinand IV. Habsburský (8.9.1633-9.7.1654) "Syn Ferdinanda III." Ferdinand IV., český, uherský a římský král z rodu Habsburků přichází na svět 8. září roku 1633 ve Vídni jako první syn císaře a krále Ferdinanda III.a jeho první ženy, infantky Marie Anny Španělské. V dětství je Ferdinand IV. Habsburský vychováván jako následník Ferdinanda III. a dědic habsburské monarchie a římskoněmeckého císařského trůnu, již v ranné dospělosti je pak otcem zapojen do panovnických záležitostí - v roce 1646 (5. srpna) je Ferdinand IV. korunován králem českým, o rok později, v roce 1647 (16. června), pak králem uherským. V roce 1653 je pak Ferdinand IV. Habsburský v Augsburgu (volba proběhne 31. května) zvolen římským králem, korunovace sama pak proběhne v Řezně, a to 17. června téhož roku. Po těchto událostech je pak plánován sňatek Ferdinanda IV. s nejstarší dcerou španělského krále Filipa IV. Marií Terezou - tento sňatek ale již nedojde uskutečnění, mladý Ferdinand 9. září roku 1654 po infekci neštovicemi umírá ve Vídni. Leopold I. Habsburský (9.6.1640-5.5.1705) "Vzdělaný a uměnímilovný vladař" Leopold I. Habsburský, římský císař, český a uherský král, přichází na svět 9. června roku 1640 ve Vídni jako čtvrtý syn císaře a krále Ferdinanda III. a jeho první ženy Marie Anny Španělské. Jako čtvrtý syn, i když jeho dva starší bratři, Filip August a Maxmilián Tomáš, zemřou ještě před jeho narozením, nemá Leopold nárok na žádný z habsburských trůnů - za nástupce Ferdinanda III. je určen druhý z žijících synů, Ferdinand IV., starší Leopoldův bratr. 3

Leopoldova kariéra má být podle otce nasměrována jiným směrem - má následovat kariéru svého strýce arcivévody Leopolda Viléma, několikanásobného biskupa a velmistra řádu německých rytířů - s Leopoldovi I. je přisouzena kariéra duchovního. V létě roku ale Ferdinand IV. náhle umírá a z Leopolda se stává budoucí panovník. Otec mu hned v následujících letech zajistí uherský a český trůn. Zápas o římský trůn je pak pro Leopolda prvním samostatným bojem na evropské scéně po smrti otce - v roce 1658 v tomto boji vítězí: 18. července je Leopold I. Habsburský ve Frankfurtu zvolen římskoněmeckým císařem a o třináct dní později je tamtéž korunován. Za vlády Leopolda I. Habsburského se Habsburská říše potýká s mnoha vnějšími i vnitřními problémy. Zvnějšku jí nebezpečí hrozí hlavně na západě - od tradičního rivala Habsburků, Francie - a na jihovýchodě od Osmanské říše. Vnitřním nebezpečím je pak pro Habsburskou říši především nestabilita v Uhrách, přesněji v jejich západní a severní části (zbytek Uher je obsazen Turky) - zdejší šlechta několikrát za Leopoldovi vlády povstane a spojence přitom nachází v sedmihradských knížatech a nezřídka též v osmanských Turcích. V letech 1663-1664 proběhne první Leopoldova velká vojenská srážka s Osmanskou říší - o dvacet let později pak stojí Turci před Vídní, kde jsou ( i díky velké pomoci dalších evropských panovníků, především polského krále Jana III. Sobieského a německých knížat) Leopoldem I. 12. září roku 1683 poraženi. Balkánská hranice monarchie se ustaluje přibližně na linii Sáva-Dunaj-Transylvánské Alpy. Na západě se jeho říše sráží s rozpínavou Francií. V sedmdesátých letech 17. století probíhá válka mezi koalicí Nizozemska, Španělska, Lotrinska a Habsburské monarchie a mezi Francií (pod vládou Ludvíka XIV.) a jejím spojencem Švédskem. K dalšímu velkému střetu s francouzskými Bourbony dochází pak na sklonku Leopoldovi vlády ve válce o dědictví španělské - výsledku tohoto střetu se však Leopold I. Habsburský již nedožije. Pro české země znamená Leopoldova doba především trvalý mír - české země tak mají dostatek času na to, zotavit se hospodářsky i demograficky z následků třicetileté války. České území je za vlády Leopolda I. Habsburského ušetřeno přímých válečných akcí, obyvatelstvo se nicméně Leopoldových válek účastní jak přímo (účastní ve vojsku) tak nepřímo (velkým daňovým zatížením). Leopoldova vláda je v Čechách charakterizována též atmosférou vypjaté barokní zbožnosti, kdy je již zklidněna rekatolizace a celé Čechy i Morava jsou v podstatě katolické. Velkým problémem se ale stává sociální situace venkovského (poddanského) obyvatelstva, které se stále častěji začíná dostávat do konfliktů s vrchností - k největšímu selskému povstání pak dochází v roce 1680, v době, kdy Leopold I. Habsburský právě pobývá v Praze. Císař Leopold I. Habsburský je osobně kultivovaným a uměnímilovným panovníkem, věnuje se komponování a provozování hudby, účastní se mnohých dvorských baletních a divadelních produkcí. Leopold I. Habsburský je celkem třikrát ženat a se svými manželkami má celkem 16 dětí. Jeho prvou ženou se 12. prosince roku 1666 stává jeho neteř, španělská infantka Markéta Marie Terezie, druhé manželství uzavírá Leopold několik měsíců po smrti Markéty, 15. října roku 1673, se vzdálenou sestřenicí Klaudií Felicitas Tyrolskou a třetí manželkou Leopolda I. je pak Eleonora Magdaléna Falcko-Neuburská, s níž se žení 14. prosince roku 1676 Císař Leopold I. Habsburský je jedním z nejdéle panujících Habsburků (na českém trůně ho délkou panování předčí až František Josef I.), vládne celých 48 let. Smrt k němu pak přichází v jeho pětašedesáti letech ve Vídni 5. května roku 1605, pohřben je v habsburské kapucínské kryptě tamtéž. Josef I. Habsburský (26.7.1678-17.4.1711) "Císař, který měl rád ženy" Josef I. Habsburský, římský císař, český a uherský král, přichází na svět ve Vídni 26. července roku 1678 jako nejstarší syn císaře Leopolda I. a jeho třetí manželky Eleonory Magdalény. Již od svého narození je Josef I. předurčen za otcova následníka na trůně, Leopold I. mu ještě za svého života zajistí nástupnictví jak v monarchii, tak na římském (císařském) trůnu. Uherská korunovace Josefa, 4

tehdy devítiletého, se koná 9. prosince roku 1687, jako jedenáctiletý je pak Josef I. Habsburský korunován 26. ledna 1690 v Augsburku římským králem. Česká korunovace Josefova se nikdy neuskuteční. V mládí prochází inteligentní a bystrý Josef náročnou výchovou budoucího panovníka, při studiích se vyznačuje především jazykovým nadáním a zájmem o hudbu, kterou stejně jako otec aktivně komponuje a provozuje. V roce 1705, po smrti císaře Leopolda I., začíná období Josefovi samostatné vlády - po svém nástupu do čela monarchie se pak tento reformní politik obklopuje pragmatickými politiky a diplomaty, s jejichž pomocí usiluje o správní a finanční reformy monarchie a o upevnění svého postavení jako císaře v Římskoněmecké říši. Posiluje úlohu centrálně řízené státní byrokracie, uvažuje však i o změnách v systému postavení jednotlivých v rámci monarchie. Josef I. Habsburský též začíná s reformami v oblasti berního systému - jeho stát začíná intenzivněji zasahovat do ekonomiky jednotlivých zemí v duchu zásad merkantilismu. Kromě této války, v níž monarchie zaznamená celou řadu úspěchů, se musí Josef I. Habsburský vyrovnat s tlakem švédského krále Karla XII. a s povstáním Františka Rákócziho II. v Uhrách. Ze strany Karla XII. hrozí císaři nebezpečí, že se spojí s Francií. V Uhrách je situace jiná - vzbouřenecký sněm, sesadí v roce 1707 císaře Josefa I. z trůnu. Josefovi se ale postupně podaří získat převahu a rozvinout mírová jednání. Konečného vyřešení situace v Uhrách a stejně tak konečného rozřešení válečného konfliktu o dědictví španělské se však císař Josef I. Habsburský nedočká - 17. dubna roku 1711 ve svých necelých třiatřiceti letech nečekaně ve Vídni umírá. Císař Josef I. Habsburský je pohřben v rodové hrobce Habsburků ve Vídni. Karel VI. Neměnný dává světu trvání. (1. 10. 1685 - ) Karel se narodil 1. října 1685 otci Leopoldu I. a jeho třetí manželce Eleonoře Falcké-Neuburské. Měl jazykové nadání, hodně četl a jako jeho otec nade vše miloval hudbu. Dirigoval dvorní kapelu a na dvorní hudbu vydával obrovské částky, mnohem více než na jeho druhou velkou lásku, tedy lov. Měl charakteristický habsburský převislý dolní ret a dlouhý obličej, jeho chůze nebyla majestátní, ruce a nohy působí nesouměrně, na veřejnosti nikoho neoslovuje a při audiencích mluví nezřetelně, téměř nikdo mu nerozumí. Savojský vyslanec ve Vídni ho popsal jako ošklivého, nevzhledného muže. Výchovy se mu dostalo stejné jako bratrovi Josefovi, protože byl pro něj přichystán španělský trůn. Jezuitský zpovědník Ondřej Braun vychoval Karla k velké zbožnosti, vychovatel Anton Florian von Lichtenstein jej naplnil vědomím o majestátu a již poněkud zastaralou představou o vládě z Boží milosti. Během války se střídavými úspěchy se oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, až 1716 se jim narodil syn Leopold, jenž však po šesti měsících zemřel. Pak následovaly tři dcery. 1711 po bratrově smrti se stal rakouským císařem a Anglie a Nizozemí chtěli zachovat rovnováhu sil, Karel se však nároku na španělskou korunu vzdát nechtěl, ale nakonec ještě téhož roku odjel do Vídně nechat se korunovat rakouským císařem a 1713 povolal zpět i svoji manželku. V tomto roce byl také uzavřen utrechtský mír, v němž se Karel definitivně vzdal nároku na španělský trůn. Vypracoval dokument upravující následnictví na habsburském trůnu, který vešel do dějin pod názvem pragmatická sankce. Ta pak až do jeho smrti určovala jeho zahraniční politiku. Na českého krále se nechal korunovat až v roce 1723. Karel dbal velice přísně na pravidla španělského dvorního ceremoniálu. Vše probíhalo podle přesných pravidel, improvizace neměla místo. Vše a každý měl na dvoře své místo, společenské postavení znamenalo všecko, protokolární pravidla, žárlivost a intriky patřily k běžnému dvorskému životu. Karlovo tělo bylo pochováno v kapucínské hrobce. 5