Starověké civilizace: Blízký východ

Starověké civilizace: Blízký východ Sumer (4.-3. tisicíletí př.n.l.) nejstarší písmo KLÍNOVÉ počátky matematiky, zeměměřičství, stavitelství nejstarší mýty (Gilgamameš) města: Eridu, Kiš, Larsa, Lagaš, Nippur, Ur, Uruk a další, objevuje se úřad krále Akkad (3. tis. př.n.l.) zakladatel Sargon Arkadský sídelní město Akkad jazyk akkadština (později dorozumívací jazyk Mezopotámie) písmo klínové Lagaš (3.tis. př.n.l.) městský stát na vzestupu po pádu Akkadu vládce Gudea (dochováno množství jeho dioritových soch) Babylónie (Starobabylónská říše) (asi 1900-1600 př.n.l.) centrum město Babylón zapsání nejstarších literárních památek v akkadštině vládce Chammurabi (18.st.př.n.l.) - zákony vytesané na stélách území dnešního Iráku Říše Chetitská (1600-1200 př.n.l.) hl. město Chattušaš nález archívu na hliněných tabulkách indoevropský národ - písmo rozluštil B. Hrozný Anatolie, území dnešního západního Turecka Říše Asyrská (13.-7.st. př.n.l.) hlavní města Aššur, Nimrud, Ninive - zde rozlehlé panovnické paláce dobyvačné války se sousedy, železné zbraně, především meče vládci Aššurnasipal II., Sargon II., Sennacherib, Aššurbanipal Ninive: zde objevena Aššurbanipalova knihovna, Epos o Gilgamešovi Novobabylónská - Chaldejská říše (7.-6. st. př.n.l.) centrem město Babylón vládce Nabukadnesar II. (597 př.n.l. dobyl Jeruzalém) božstva Ištar a Marduk památky Babylónu : Ištařina brána, babylónská věž (zikkurat Etemenanki), procesní Mardukova cesta Astrologie, matematika - šedesátiný systém, sedmidenní týden. území Mezopotámie - dnešní Irák Perská říše (6.st.př.n.l.) 1

vládcové Kýros Veliký, Dáreios, Xerxes, od 4.st. př.n.l. AlexandrVeliký cetra Súzy, Persepolis území dnešního Íránu Sumer V době mezi 4. a 3. tisíciletím př.n.l. vzniká v jižní Mezopotámii řada měst, neboť zde byly v povodí řek Eufrat a Tigris výhodné podmínky pro zemědělství. Společnost již není stejnorodá, jednolitá, objevují se rozdíly ve způsobu získávání obživy i v množství vlastněného majetku, což bylo umožněno především existencí zemědělských přebytků. Dochází k vynálezu písma, matematiky a zeměměřičství, osady přerůstají v města, v nichž se rozvíjí stavitelské umění. V centru města se zpravidla nachází chrám nebo chrámový komplex, který dominoval městu jak fyzicky, tak společensky, vlastnil většinu půdy i dobytka a nacházely se v něm písařské dílny i školy. Nejvýznamnějšími městy tohoto období jsou Kiš, Nippur, který byl významným náboženským centrem kol. r. 3 tis.př.n.l. a neznámější z těchto měst Uruk (dříve na Eufratu, dnes asi 20 km od jeho toku), v němž byl objeven nejkrásnější příklad sumerského chrámu Bílý chrám, nalezeny zde byly též zajímavé sochy z vápence a mramoru. Právě v Uruku vládl legendární král Gilgameš známý z epické básně Píseň o Gilgamešovi. Zde byly také nalezeny vůbec nejstarší písemné záznamy na světě datované přibližně kolem r. 3100 př.n.l. obsahující hospodářské údaje. Ve třetím tisíciletí př.n.l. byla jednotlivá sumerská města většinou samostatnými politickými jednotkami ovládanými zřejmě zprvu chrámy, později vzrůstá význam silných vojenských osobností, které stály v čele armád v bojích při ochraně hranic a jiných sporech. Titul označující krále lugal znamená v překladu "velký muž" a je jisté, že tito mužové se dostávají ke slovu v době poznamenané válečnými konflikty. Tehdy jsou města obehnána mohutnými hradbami a zdokonaluje se vojenská technika. Gilgameš Epos o Gilgamešovi je vrcholným literárním dílem mezopotamské éry. Hrdinou je bájný král Uruku, ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Básnická tradice, zprvu ústní, se zasloužila o vznik cyklu legend v sumerštině, z nichž Asyřané vytvořili epickou poému v dvanácti zpěvech, jež vypráví o obavách člověka ze smrti a hledání nesmrtelnosti.hrdina Gilgameš spolu s Enkidu, divokou bytostí, která se stane jeho přítelem, uskuteční bájné činy. Porazí nebeského býka seslaného bohyní Ištar, aby ho zničil, dále zabije obra Chumbabu, obludného hlídače cedrového lesa. Enkidu, nejvěrnější přítel, ale zemře a Gilgameš se v zoufalství vydává hledat "rostlinu nesmrtelnosti". Cestou potká moudrého Utannapištima, jediného, kdo přežil potopu světa, který se stal nesmrtelným. Gilgameš se však musí nesmrtelnosti vzdát a přijmout na sebe úděl každého člověka. Pozná, že jeho nesmrtelnost je ukrytá v jeho činech,v budování města Uruku. Po objevení eposu se zjistilo, že celá řada námětů Bible má předobraz ve velkých tématech mezopotamské literatury. Tak je propojena i evropská literatura s mezopotamskou. Shodným tématem je např. potopa světa popsaná na IX. destičce Eposu o Gilgamešovi nalezeném v Aššurbanipalově knihovně. Docházelo zřejmě k častým konfliktům jednotlivých sumerských městských států navzájem, ať už to bylo jedno z nejstarších měst Eridu, již zmíněný Kiš nebo Uruk, ale do bojů se zapojovala i města Lagaš, Ur a Umma. Výsledkem těchto bojů byl vznik určité konfederace 50 sumerských měst. Babylónie (Starobabylónská říše) Po rozpadu akkadské říše se kol. r. 1900 př.n.l. centrum moci přesunuje do Babylónu, kde amoritská dynastie postupně ovládá a sjednocuje okolní království; z Mezopotámie se v tomto období stává Babylónie. Používá se zde akkadštiny zapisované sumerským klínovým 2

písmem a různé dosud ústně tradované staré sumerské příběhy jsou v této době zaznamenány literárně. Texty všeobecného významu právní dokumenty nebo nápisy historické povahy byly vytesávány do podlouhlých kamenů nazývaných stély. Zvláště pořádkové zákony byly zveřejňovány vztyčením stél s jejich textem na různých místech říše. Původcem nejproslulejšího takovéhoto zákoníku byl král Chammurabi vládnoucí přibližně v 18. st. př.n.l. Zákoník představoval sbírku vzorových rozsudků v různých případech a stanovil tresty za různá provinění. Přesto, že dnes nám celá řada jeho ustanovení připadá příliš tvrdá (ztráta končetin za krádež apod.), byl tento kodex zřejmě daleko spravedlivější a sociálně citlivější než většina do té doby platících starověkých zákoníků. Především dbal na ochranu vlastníků majetku a vlastnictví, zabýval se i vztahy mezi příbuznými. Muž měl např. právo zapudit manželku jestliže pro nemoc nemohla plnit své domácí povinnosti, nebo je plnila špatně a zejména proto, nepřivedla-li na svět potomky. V takovém případě mohl muž přibrat k první ženě druhou, která měla vůči první ženě podřízené postavení. Mužova nevěra byla beztrestná, žena při nevěře riskovala, že bude i se svým milencem utopena. Další nepříjemností pro rodinné příslušníky bylo to, že muž mohl se souhlasem soudu dát svou ženu i s dětmi věřitelům jako zástavu svých dluhů. Aby toho muži nezneužívali, nesmělo zastavení manželky trvat déle než tři roky. V tomto zákoníku vidíme již odraz tuhého patriarchálního systému uspořádání společnosti: děti musely naprosto bez výhrad poslouchat svého otce např. za odepření synovské poslušnosti stanovil Ch. zákoník trest useknutí ruky. Již ve Starobabylónské říši se rozvíjejí vědy, zejména astronomie a matematika; kolem r. 2000 př.n.l. uměli stavitelé v této oblasti např.využívat princip Pythagorovy věty. Za následovníků krále Chamurabbiho se babylónská říše kolem roku 1600 př.n.l. rozpadla, mimo jiné v důsledku nájezdu Chetitů pocházejících z Anatolie. Říše Chetitská Uprostřed dnešního Turecka na anatolské náhorní plošině byla v 17. st. př.n.l. založena říše Chetitů, národa indoevropského původu (Akkadové a Babylóňané byli Semité). Dějiny říše byly poznamenány neustálými dobyvačnými válkami, přičemž jejich nájezd na Babylón ukončil existenci Babylonie. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešního tureckého města Boğhazköy a bylo vybudováno v horách na málo přístupném místě. Říše byla vytvořena z různých národů, jejichž kultury se navzájem ovlivňovaly a vznikla tak bohatá a originální civilizace. V centru stála postava krále nazývaného "Mé slunce", který byl absolutním panovníkem a podobně jako v dalších starověkých říších i on měl řadu náboženských a rituálních povinností. Důležitou osobností ovšem byla i královna, což už ve starověku nebylo tak obvyklé. Po smrti manžela přebírala jeho náboženské i mocenské funkce. V bývalém hlavním městě Chattušaš byly (v letech 1905-6) odkryty rozsáhlé archívy hliněných tabulek (vykopávky řídil německý asyriolog Hugo Winkler). Většina textů obsahovala sdělení rázů historického, nebo se týkala literatury a náboženství. Byla nalezena i diplomatická korespondence nejen v chetitštině, ale např. i v tehdejším mezinárodním jazyce akkadštině. Chetitský jazyk bylo ovšem třeba rozluštit, což se podařilo českému vědci Bedřichu Hroznému (1879-1952) v roce 1915. On také odhalil fakt, že chetitština patří do skupiny indoevropských jazyků, kam přísluší většina současných evropských jazyků, a že je z této skupiny zřejmě nejstarší. Na válečných úspěších Chetitů mělo velký podíl využití koní a válečných vozů při válečných akcích, přesto se jejich říše kol. r. 1200 př.n.l. rozpadla za přesně neobjasněných okolností. 3

Asýrie Po rozpadu Babylónie (kol. r. 1600 zápor.letopočtu) se na území Mezopotámie začíná asi od r. 1200 př.n.l. formovat další politický útvar: Říše Asyrská. Asyrská říše, jejímž prvním hlavním městem byl Aššur ležící západně od Tigridu, se v době svého největšího rozmachu od 9. do 7.stol. př.n.l. rozprostírala po celém Blízkém Východě. Od r. 900 př.n.l. si asyrská vojska lačná po slávě a vítězstvích postupně podmaňovala sousední národy a území. Sousedé se po krvavých bitvách, deportacích, ničení a drancování zpravidla byli nuceni vzdát silnějšímu dobyvateli. Pro Asýrii se stala hlavním cílem dobyvačná válka a válečná kořist. K tomuto účelu velmi dobře posloužily železné zbraně, které Asyřané uměli vyrábět již ve 12.stol. př.n.l. a které měly nespornou převahu nad zbraněmi bronzovými. Asyrská armáda byla vybavena železnými meči, které překonaly dříve hojně užívané bojové sekyry, brněním a kovem vyztuženými válečnými vozy. Navíc byli Asyřané mistry a pravděpodobně vynálezci "psychologické války", která spočívala v neobyčejně brutální likvidaci nepřátel (narážení na kůl, stahována zaživa, atd.), přičemž vždy záměrně ponechali několik jedinců naživu, aby zprávu o zažitých hrůzách šířili dále. Symbolem panovnické moci byly rozlehlé paláce, jejichž honosnou výzdobou se každý vládce pokoušel překonat své předchůdce. Palác sloužil jako královské sídlo, centrum administrativy i jako sídlo bohů, kteří měli říši ochraňovat. Nejvyšším z nich byl velký národní bůh Aššur, po němž bylo pojmenováno i hlavní město. Ve výzdobě paláců nacházíme vyobrazení bohů i výjevy zpodobující záslužné skutky krále, výjevy z vítězných bitev a sílu armády. Protože na reprezentaci byl kladen maximální důraz, prestiží každéhoz asyrských panovníků bylo vybudovat vlastní sídelní město nebo alespoň palác, jenž by předčil sídlo jeho předchůdce. Aššurnasipal II. přenesl sídelní město z Aššuru do Kalachu (Nimrudu), kde byl v 19.stol. nalezen honosný královský palác. Poslední a nejslavnější král Asýrie Aššurbanipal (669-627 př.n.l.) sídlil v Ninive na břehu Tigridu. Miloval pravděpodobně lov, zvláště lov na lvy, při němž král prokazoval svou odvahu, sílu a obratnost, který byl výsadou a povinností panovníka. Rozsáhlé reliéfy nalezené v Ninive mají velmi často za námět právě královský lov na lvy. Ninive prožívalo za krále Aššurbanipala svůj zlatý věk: stalo se ohniskem obchodu, vědy, vzdělanosti i umění. Babylón (Novobabylónská, Chaldejská říše) Po pádu Asýrie nabývá starobylé město Babylón předchozí okázalosti, zvláště za vlády dobyvatele Ninive Nabuchodonosora (Nabukadnesara) II. Město bylo obehnáno dvojitou hradbou a dovnitř vedla honosná Ištařina brána, kterou procházely průvody. Hlavním babylónským bohem byl Marduk symbolizovaný rohatým drakem. Uvnitř města stál královský palác a zikkurat s chrámem nejvyššího boha Marduka, ochránce města. Nedaleko Mardukova chrámu se na umělých terasách nacházely proslulé visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze sedmi starověkých divů světa. Stavby a brány byly zdobeny pestrobarevnými glazovanými dlaždicemi. 4

Persie Ve 2. tisíciletí př.n.l. se stalo centrem elamské kultury, která měla dobré styky s Mezopotámií, město Súzy. Kolem r. 1250 př.n.l.vzniká v blízkosti Súz královské a náboženské město Dúr Untaš s 60 metrovým zikkuratem (dnešní Čoga Zambil). Na vrcholu zikkuratu se nacházel chrám zdobený dlaždicemi z pálené hlíny polévanými glazurou přístupný po vnitřním schodišti. Kolem města bylo dvojí opevnění. Pro elamské výtvarné umění jsou typické tesané skalní reliéfy ale i překrásné bronzové a zlaté předměty a terakotové sochy. V 7. stol. př.n.l. podlehl Elam Asyřanům a do oblasti přicházejí perské kmeny, zřejmě z dnešního Turkmenistánu, ze střední Asie. V roce 559 př.n.l. nastoupil na trůn Kýros zvaný Veliký, který sjednotil několik skupin perského a íránského obyvatelstva a postupně začal dobývat okolní území. Do rukou Peršanů postupně padla anatolská Lýdie (Turecko) stejně jako řecké městské státy v Ionii, Babylónie a Egypt. Kýros také umožnil Židům, přesídleným za Nabukadnesara do Babylónie, návrat do vlasti. Jeden z Kýrových nástupců, Dáreios rozšířil perské panství až do Indie. Centrem říše se stávají starobylé Súzy, Pasargad a Perseopolis. Za Dáreiovy vlády došlo k vážnému konfliktu v Řecku; Peršané byli r 486 př.n.l. poraženi u Maratónu. Ani následná trestná výprava vedená Xerxem o síle 70 tis. mužů nebyla úspěšná. Ve 4. stol. př.n.l. pak podlehla perská říše Alexandrovi Makedonskému a po určitou dobu se stala součástí světa helénské kultury. V dobách rozkvětu spravovali perští vládce svou říši poměrně tolerantně; porobené národy si mohly uchovat své zvyky a náboženství, administrativa byla dobře organizovaná a obyvatelé říše podléhali promyšlenému systému perských zákonů. Systém silnic umožnil rozvoj obchodu, přispěla mu také standardizace měr a vah a používaní mincí. Značnou část svého bohatství věnovali Peršané na svůj přepych a nádheru byly zhotovovány nádoby z drahých kovů a nošeny masivní šperky a náramky jako výraz společenského postavení svého nositele. Féničané Féničané byli semitský národ a sami sebe nazývali Kananejci nebo Kanaánci podle oblasti kterou původně obývali pobřeží dnešního Libanonu. Řekové jim říkali Phoinikes = "purpuroví lidé", snad proto, že nejvyhledávanějším zbožím, s nímž obchodovali, byly purpurově (červenofialově) zabarvené látky z Týru. Fénická města byla samostatná, městské státy však čas od času uzavíraly spojenectví. Největší z nich byl Týros, prosperoval však i Byblos, Sidón a Aradus. Féničané svá města stavěli pokud možno na výběžcích pevniny do moře nebo na ostrovech při pobřeží, neboť byli velmi dobrými mořeplavci a jejich hlavním zaměstnáním byl zámořský obchod. Obyvatelé měst žili v patrových domech s balkóny a bohatá města bývala obklopena vysokými kamennými hradbami s věžemi. Jejich doménou ovšem byla jmořeplavba: v 10. stol. př.n.l. těžili měď na Kypru (odtud název ostrova z lat. cuprum) a vyváželi ji odtud do celého středomoří, později našli ve Španělsku ložisko stříbra a založili zde kolonii Gades, dnešní Cádiz. Nejslavnější z fénických kolonií bylo Kartágo, které založili podle tradice osadníci z Týru v 9. stol. př.n.l. Toto město legendární královny Dido z Vergiliovy Aeneidy, které bývalo původně místem pravidelné zastávky námořníků na cestě do Španělska, se postupně 5

rozrostlo a zastínilo mateřské město. Porazili je až Římané v proslulých punských válkách ve 2. stol. př.n.l. Objev abecedního písma Největším přínosem Féničanů na poli kulturním však bylo abecední písmo. Jeho nejstarší podobu znali Kananejci již ve 2. tisíciletí př.n.l. V abecedním systému na rozdíl od systémů předchozích znamená každý znak zvuk, nikoli pojem: tak se podstatně snížil počet znaků potřebných pro písemnou komunikaci. Féničtí písaři kolem roku 1000 př.n.l. již používali abecedu o 22 znacích zaznamenávající pouze souhlásky (v semitských jazycích jako je hebrejština nebo arabština se samohlásky až na výjimky nezapisují, nemohou pozměnit význam slova. Féničtí obchodníci, jimž abeceda značně usnadňovala styk se zákazníky, potom rozšířili její znalost na svých obchodních cestách všude tam, kam se svým zbožím zajížděli. Kolem r. 900 př.n.l. přejali fénickou abecedu Řekové, znaky upravili, změnili směr psaní zleva doprava a zavedli některé nové znaky. Prostřednictvím Etrusků se dostal tento systém do Říma a tam vznikla abeceda složená ze základních 26 znaků, zvaná latinka, kterou dodnes používáme i my. 6